Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Pan Vogt

VIII. Daʼda Vogt a jeho Studie
"Sine studio"^[472]

Asi měsíc před vypuknutím války v Itálii vyšly Vogtovy takzvané "Studie o současné situaci v Evropě", Ženeva 1859. Cui bono? {Komu k užitku? K čemu je to dobré? (Pozn. red.)}

Vogt věděl, že

"v nastávající válce zůstane Anglii neutrální". ("Studie", str. 4.)

Věděl, že Rusko

"v dohodě s Francií vynaloží všechny prostředky, které nepřesahují hranice otevřeného nepřátelství, aby škodilo Rakousku". ("Studie", str. 13.)

Věděl, že Prusko — ale ať poví sám, co ví o Prusku.

"I sebevíc krátkozrakému člověku musí dnes už být jasné, že existuje dohoda mezi vládou Pruska a císařskou vládou Francie; že se Prusko nechopí meče na obranu neněmeckých provincií Rakouska, že dá souhlas ke všem opatřením, která se týkají obrany spolkového území, ale jinak zabrání jakékoli účasti Spolku nebo jednotlivých členů Spolku na straně Rakouska, tak aby potom, při pozdějších mírových jednáních, sklidilo za tyto snahy odměnu v podobě severoněmeckých plání." (Tamtéž, str. 19.)

Tedy facit {úhrnem (Pozn. red.)}: V nastávajícím Bonapartově křižáckém tažení proti Rakousku zůstane Anglie neutrální, Rusko bude působit proti Rakousku nepřátelsky. Prusko bude držet na uzdě ty členy Spolku, kteří by snad měli chuť do pranice (viz poznámka [399]) a Evropa bude válku lokalizovat. Ludvík Bonaparte povede teď italskou válku stejně jako dříve ruskou se svolením nejvyšší vrchnosti, takřka jako tajný generál evropské koalice. Nač tedy Vogtův pamflet? Jestliže Vogt vi, že Anglie, Rusko a Prusko jednají proti Rakousku, co ho nutí, aby psal pro Bonaparta? Ale zdá se, že kromě starého francouzožroutství se zdětinštělým tatíkem Arndtem a vidinou špindíry Jahna "v čele" (tamtéž, str. 121) vyburcovalo "německý lid" jakési národní hnutí a našlo odezvu v nejrůznějších "sněmovnách a novinách", "zatímco vlády se jen váhavě a se zdráháním připojují k vládnoucímu proudu" (tamtéž, str. 114). Zdá se, že "víra v hrozící nebezpečí" způsobila, že se mezi německým "lidem" začalo ozývat "volání po společných opatřeních "(tamtéž). Francouzský "Moniteur" (viz mimo jiné číslo z 15. března 1859) pohlíží na toto německé hnutí "starostlivě a užasle".

"Ve sněmovnách a v tisku některých států Německého spolku," vykřikuje Vogt, "se hlásá jakési křižácké tažení proti Francii." "Německý spolek je obviňován, že kuje ctižádostivé plány, kterých se zřekl, že připravuje výboje, kterých nemá zapotřebí" atd.

Vůči takovým "pomluvám" ukazuje "Moniteur", že "císařovo" vystupování v italské otázce musí "naopak vnuknout německému duchu největší jistotu", že německá jednota a národnost jsou takřka oblíbeným koníčkem prosincové Francie atd. Jenže "Moniteur" přiznává (viz 10. dubna 1859), že některé německé obavy by se snad mohly zdát "vyprovokovány" jistými pařížskými pamflety — pamflety, v nichž Ludvík Bonaparte naléhavě žádá sám sebe, aby dal svému lidu "dlouho vytouženou příležitost", "pour sʼétendre majestueusement des Alpes au Rhin" (aby se majestátně rozpřáhl od Alp k Rýnu).

"Ale," říká "Moniteur", "Německo zapomíná, že Francie stojí pod záštitou zákonodárství, které nedovoluje žádnou preventivní kontrolu ze strany vlády."

Tato a podobná prohlášení listu "Monitcur" vyvolala, jak bylo hlášeno hraběti Malmesburymu (viz Modrou knihu "On the affairs of Italy. January to May 1859"^[473] ), pravý opak zamýšleného účinku. Co nedokázal "Moniteur", to snad dokázal Karl Vogt. Jeho "Studie" nejsou nic než do němčiny převedená kompilace z článků v "Moniteuru", z dentuovských pamfletů a z bonapartistických map budoucnosti.

*

Vogtovo hospodské žvanění o Anglii je zajímavé jen v jednom — že totiž znázorňuje způsob, jak píše své "Studie". V souhlasu se svými francouzskými předlohami proměňuje anglického admirála sira Charlese Napiera v "lorda" Napiera ("Studie", str. 4). Literární zuávové ve službách prosincových hrdinů vědí z divadla u Porte Saint Martin^[474], že každý vznešený Angličan je přinejmenším lord.

"S Rakouskem," vypráví Vogt, "nemohla být Anglie nikdy delší dobu v souladu. Jestli je svedlo dohromady na nějakou dobu chvilkové společenství zájmů, vždycky je bezprostředně zase rozdělila politická nutnost. S Pruskem naopak navazovala Anglie vždy znovu bližší spojení" atd. (tamtéž, str. 2).

Tak je to tedy! Společný boj Anglie a Rakouska proti Ludvíkovi XIV. trvá s nepatrnými přestávkami od roku 1689 až do roku 1713, tedy bezmála čtvrtstoletí. Ve válce o rakouské dědictví {viz poznámka [47] (Pozn. red.)} bojuje Anglie přibližně šest let s Rakouskem proti Prusku a Francii. Teprve v sedmileté válce {viz poznámka [50] (Pozn. red.)} uzavírá Anglie spojenectví s Pruskem proti Rakousku a Francii, ale už roku 1762 nechává lord Bute Bedřicha Velikého na holičkách, a podává střídavě ruskému ministru Golicynovi a rakouskému ministru Kounicovi návrhy na "rozdělení Pruska". Roku 1790 uzavírá Anglie proti Rusku a Rakousku smlouvu s Pruskem, která je však ještě téhož roku zase zrušena. Za protijakobínské války vystupuje Prusko, přes Pittovy podpory, basilejskou smlouvou {viz poznámka [193] (Pozn. red.)} z evropské koalice. Naproti tomu Rakousko, podněcované Anglií, bojuje s nepatrnými přestávkami od roku 1793 až do roku 1809. Sotva je odstraněn Napoleon, ještě během vídeňského kongresu, Anglie už honem uzavírá s Rakouskem a Francií tajnou smlouvu (z 3. ledna 1815) proti Rusku a Prusku.^[475] Roku 1821 sjednávají Metternich a Castlereagh v Hannoveru novou dohodu proti Rusku.^[476] Zatímco tedy sami Britové, dějepisci i parlamentní řečníci, mluví o Rakousku výhradně jako o "ancient ally" (starém spojenci) Anglie, objevuje Vogt ve svých originálních francouzských pamfletech, které vyšly u Dentuho, že Rakousko a Anglie, necháme-li stranou "chvilkové společenství", se vždycky rozcházely, kdežto Anglie a Prusko se vždycky spojovaly, pročež asi také lord Lyndhurst zvolal za ruské války ke Sněmovně lordů o Prusku: "Quem tu, Romane, caveto!" {"Střez se ho, Římane!" (Pozn. red.)} Protestantská Anglie má antipatie vůči katolickému Rakousku, liberální Anglie antipatie vůči konzervativnímu Rakousku, freetraderská Anglie antipatie vůči protekcionistickému Rakousku, solventní Anglie má antipatie vůči zbankrotělému Rakousku. Ale patriotický prvek byl anglickým dějinám vždycky cizí. Lord Palmerston za své třicetileté vlády v Anglii ovšem tu a tam přikrašluje své vazalství vůči Rusku svou antipatií vůči Rakousku. Z "antipatie" vůči Rakousku odmítl například roku 1848 zprostředkování Anglie v Itálii, které navrhovalo Rakousko, s nímž souhlasily Piemont i Francie a podle něhož by se Rakousko stáhlo až za linii Adiže a za Veronu, Lombardie, kdyby to uznala za vhodné, by se připojila k Piemontu, Parma a Modena by připadly k Lombardii, kdežto Benátky by tvořily pod rakouským arcivévodou nezávislý italský stát a daly by si samy ústavu. (Viz "Blue Book on the affairs of Italy", část II, červenec 1849, čís. 377, 478.) Tyto podmínky byly rozhodně příznivější než podmínky villafranckého míru {(viz poznámka [322] }. Když Radecký porazil na všech místech Italy, navrhl Palmerston podmínky, které dříve sám zavrhoval. Jakmile vyžadovaly zájmy Ruska opačný postup, v době maďarské války za nezávislost, odmítl naopak přes svou "antipatii" vůči Rakousku poskytnout pomoc, k čemuž ho Maďaři vyzvali na základě smlouvy z roku 1711^[477], a odmítl dokonce jakýkoli protest proti ruské intervenci, protože prý

"politická nezávislost a svoboda Evropy jsou spjaty se zachováním a celistvostí Rakouska jako jedné z evropských velmoci". (Zasedání Dolní sněmovny, 21. červenec 1849.)

Vogt dále vypráví:

"Zájmy Spojeného království… jsou vůči nim" (zájmům Rakouska) "všude v nepřátelském protikladu." (Tamtéž, str. 2.)

Toto "všude" se ihned proměňuje ve Středozemní moře.

"Anglie chce stůj co stůj uhájit svůj vliv ve Středozemním moři a v zemích na jeho pobřeží. Neapolsko a Sicílie, Malta a Jónské ostrovy, Sýrie a Egypt jsou opěrné body její politiky zaměřené na Východní Indii; všude na těchto bodech jí Rakousko stavělo nejživější překážky." (Tamtéž.)

Čemu všemu tenhle Vogt věří z originálních bonapartistických pamfletů, které v Paříži vydává Dentu! Angličané se dosud domnívali, že o Maltu a Jónské ostrovy bojovali střídavě s Rusy a Francouzi, ale nikdy ne s Rakouskem; že ne Rakousko, ale Francie vyslala dříve výpravu do Egypta a pevně se v této chvíli usazuje na Suezské šíji; že ne Rakousko, ale Francie uskutečnila výboje na severním pobřeží Afriky a spolu se Španělskem se snažila vyrvat Britům Gibraltar; že Anglie uzavřela smlouvu z července 1840 týkající se Egypta a Sýrie sice proti Francii, ale s Rakouskem^[478] že v politice "zaměřeni na Východní Indii" naráží Anglie všude na "nejživější překážky" ze strany Ruska, a ne Rakouska; že v jediné vážné sporné otázce mezi Anglií a Neapolskem - v otázce síry z roku 1840 - to byla francouzská, a ne rakouská společnost, jejíž monopol na obchod se sicilskou sírou posloužil za záminku k třenicím^[479]; konečně že se sice na druhé straně Kanálu tu a tam hovořilo o tom, jak se ze Středozemního moře stává "lac français" {"francouzské jezero" (Pozn. red.)}, ale ne že se z něho stává "lac autrichien" {"rakouské jezero" (Pozn. red.)}. Ale je zde třeba uvážit jednu důležitou okolnost.

Někdy v roce 1858 vyšla totiž v Londýně mapa Evropy s nadpisem "LʼEurope en 1860" (Evropa v roce 1860). Tato mapa, kterou vydalo francouzské velvyslanectví a která obsahuje všelijaké v roce 1858 prorocké náznaky — Lombardie a Benátsko jsou například připojeny k Piemontu a Maroko ke Španělsku — předělává politický zeměpis celé Evropy s jedinou výjimkou Francie, která zdánlivě setrvává ve svých starých hranicích. Území přisouzená Francii jsou se skrytou ironií darována nemožným držitelům. Tak Egypt připadá Rakousku, a poznámka na okraji mapy praví: "François Joseph I, l'Empereur dʼAutriche et dʼEgypte" (František Josef I., císař rakouský a egyptský).

Vogt měl před sebou mapu "Evropa v roce 1860" jako bonapartistický kompas. Proto mluví o konfliktu Anglie s Rakouskem kvůli Egyptu a Sýrii. Vogt prorokuje, že by tento konflikt "skončil zničením jedné z mocností zúčastněných ve sporu", kdyby, jak se ještě včas upamatovává, "kdyby Rakousko mělo námořní síly" (tamtéž, str. 2). Ale svérázná historická učenost jeho "Studií" vrcholí následujícím místem:

"Když se Napoleon I. kdysi pokoušel rozbít anglickou banku, vypomohla si tato za jediný den tím, že částky počítala a nevážila, jak bylo do té doby zvykem; rakouská státní pokladna je 365 dni v roce ve stejné, ba ještě daleko horší situaci." (Tamtéž, str. 43.)

Výplaty Anglické banky ("anglická banka" je také jeden z Vogtových fantómů {V německém originále je na tomto místě oficiální název "Bank von England" (angl. Bank of England), česky "Anglická banka"; ve Vogtově textu je však užito výrazu "die englische Bank", což je nevhodný překlad do němčiny. (Pozn. čes. red.)}) v hotovosti byly jak známo zastaveny od února 1797 až do roku 1821, a po celých těchto čtyřiadvacet let nebyly anglické bankovky vůbec směnitelné za kovové mince ani vážené, ani počítané. Když bylo vyhlášeno zastavení výplat v hotovosti, neexistoval ještě ve Francii žádný Napoleon I. (ovšem generál Bonaparte řídil tehdy své první italské tažení), a když se ve Threadneedle Street zase začalo vyplácet v hotovosti, přestal už Napoleon I. v Evropě existovat. Vždyť takovéhle "Studie" překonávají dokonce Laguérronièrovo dobytí Tyrolska "císařem" rakouským.

*

Paní von Krüdenerová, matka Svaté aliance, dělala rozdíl mezi principem dobra, "bílým andělem severu" (Alexandrem I.), a principem zla, "černým andělem jihu" (Napoleonem I.)^[480]. Vogt, adoptivní otec nové svaté aliance, proměňuje oba, cara i césara, Alexandra II. i Napoleona III., v "bílé anděly". Oba jsou předurčenými osvoboditeli Evropy.

Piemont, říká Vogt, "si získal dokonce úctu Ruska". (Tamtéž, str. 71.)

Co se dá o nějakém státu říci víc, než že si získal dokonce úctu Ruska. Zejména když Piemont odstoupil Rusku válečný přístav Villefranche, a jak varuje týž Vogt v souvislosti se zakoupením zátoky Jade Pruskem^[481]:

"Válečný přístav na cizím území bez organického spojení s vlastní zemí, ke které patří, je tak směšný nesmysl, že jeho existence může nabýt významu jen tehdy, jestliže se na něj pohlíží jako na jakýsi cíl budoucích snah, jako na vztyčený praporek, podle něhož se vytyčuje směr." ("Studie", str. 15.)

Jak známo, už Kateřina II. se snažila získat pro Rusko válečné přístavy ve Středozemním moři.

Něžné ohledy vůči "bílému andělu" severu svádějí Vogta k tomu, že se s neomaleným přeháněním proviňuje proti "skromnosti přírody", pokud ji ještě respektují jeho originální prameny vydávané Dentum. V "La vraie question France-Italie-Autriche", Paříž 1859 (u Dentuho), četl na str. 20:

"Jakým právem by se ostatně dovolávala neporušitelnosti smluv z roku 1815 rakouská vláda, vláda, která tyto smlouvy porušila konfiskací Krakova, jehož nezávislost smlouvy zaručovaly?" {"De quel droit, dʼailleurs, le gouvernement autrichien viendrait-il invoquer l'inviolabilité de ceux (traités) de 1815, lui qui les a violés en confisquant Cracovie, dont ces traités garantissaient l'indépendance?" (Marxova poznámka.)}

Tento svůj francouzský originál převádí do němčiny takto:

"Je podivné slyšet takovou řeč z úst jediné vlády, která dosud drze porušovala smlouvy… tím, že v době míru, bez příčiny vztáhla svou zločinnou ruku na republiku Krakov zaručenou smlouvami a přičlenila ji bez okolků k císařskému státu." (Tamtéž, str. 58.)

Mikuláš ovšem zničil ústavu a samostatnost Polského království, zaručenou smlouvami z roku 1815, z "úcty" ke smlouvám z roku 1815. Rusko ctilo neméně celistvost Krakova, když roku 1831 obsadilo svobodné město oddíly Moskalů. Roku 1836 byl Krakov opět obsazen Rusy, Rakušany a Prusy, nakládalo se s ním úplně jako s dobytou zemí, a toto město ještě v roce 1840, odvolávajíc se na smlouvy z roku 1815, marně apelovalo na Anglii a Francii. Konečně 22. února 1846 obsadili Rusové, Rakušané a Prusové ještě jednou Krakov, aby jej přivtělili k Rakousku^[482]. Smlouvy porušily tři severské mocnosti, a rakouská konfiskace z roku 1846 byla jen posledním slovem ruského vpádu z roku 1831. Z útlocitu vůči "bílému andělu severu" zapomíná Vogt na konfiskaci Polska a falšuje historii konfiskace Krakova. {Palmerston, který si dělal blázny z Evropy svým směšným protestem, spolupracoval od roku 1831 neúnavně na intrikách proti Krakovu. (Viz můj pamflet "Palmerston a Polsko", Londýn l853.) ^[483]) (Marxova poznámka.)}

Okolnost, že Rusko je "ustavičně nepřátelské vůči Rakousku a sympatizuje s Francií", nenechává Vogta na pochybách o tendencích Ludvíka Bonaparta osvobozovat národy, docela stejně jako mu okolnost, že "jeho" (Ludvíka Bonaparta) "politika je dnes co nejúže spjata s politikou Ruska" (str. 30), vůbec nedovoluje pochybovat o tendencích Alexandra II. osvobozovat národy.

Svatou Rus je proto nutno považovat za "přítele osvobozeneckých snah" a "lidového i národního rozvoje" na východě právě tak jako Francii prosincového převratu na západě. Toto heslo bylo sděleno všem agentům 2. prosince. "Rusko," četl Vogt ve spisu "La foi des traités, les puissances signataires et lʼempereur Napoléon III", vydaném u Dentuho v Paříži roku 1859 —

"Rusko patři k rodině Slovanů, vyvolené rasy... S podivem se pohlíželo na rytířské dorozumění, které se náhle vynořilo mezi Francií a Ruskem. Nic není přirozenějšího: Souhlas zásad, dorozumění o účelu, podřízeni zákonu svaté aliance vlád a národů ne proto, aby byly kladeny léčky a aby se používalo nátlaku, ale proto, aby byla řízena a podporována božská hnutí národů. Z této nejdokonalejší srdečnosti" (mezi Ludvíkem Filipem a Anglií vládla jen entente cordiale {srdečná shoda (Pozn. red.)}, ale mezi Ludvíkem Bonapartem a Ruskem vládne la cordialité la plus parfaite {nejdokonalejší srdečnost (Pozn. red.)}) "vzešly nejblahodárnější účinky: železnice, osvobození nevolníků, stanoviště obchodních lodi ve Středozemním moři atd." {"La Russie est de la famille des Slaves, race d'élite… On s'est étonné de l'accord chevaleresque survenu soudainement entre la France et la Russie. Rien de plus naturel: accord des principes, unanimité du but... soumission à la loi de l'alliance sainte des gouvernements et des peuples, non pour leurrer et contraindre, mais pour guider et aider la marche divine des nations. De la cordialité la plus parfaite sont sortis les plus heureux effets: chemins de fer, affranchissement des serfs, stations commerciales dans la Méditerranée etc.", "La foi des traités etc.", Paříž 1859, str. 33. (Marxova poznámka.)}

Vogt se honem chytá "osvobození nevolníků" a naznačuje, že

"popud, který byl nyní dán… mohl by z Ruska učinit spíše pomocníka než nepřítele osvobozeneckých snah". (Tamtéž, str. 10.)

Stejně jako jeho dentuovský originál odvozuje popud k takzvanému osvobození ruských nevolníků až od Ludvíka Bonaparta a k tomuto účelu proměňuje anglicko-turecko-francouzsko-ruskou válku, která k tomu dala popud, ve "francouzskou válku" (tamtéž, str. 9).

Jak známo, zaznělo volání po osvobození nevolníků poprvé hlasitě a důrazně za Alexandra I. Car Mikuláš se zabýval osvobozením nevolníků po celý svůj život, vytvořil k tomuto účelu roku 1838 zvláštní ministerstvo státních statků, nařídil roku 1843, aby toto ministerstvo provedlo přípravné kroky, a roku 1847 vydal dokonce zákony příznivé pro rolníky o prodeji šlechtické půdy^[484], k jejichž odvolání ho v roce 1848 dohnal jen strach z revoluce. Jestliže tedy za "blahovolného cara", jak Vogt laskavě nazývá Alexandra II, nabyla otázka osvobození nevolníků mohutnějších rozměrů, pak to byl patrně důsledek vývoje ekonomických poměrů, které nemůže ovládat ani car. Ostatně osvobození nevolníků ve smyslu ruské vlády by stonásobně zvýšilo útočnou sílu Ruska. Jeho účelem je prostě dovršení samoděržaví, a to odstraněním zábran, kterými dosud pro velkého samovládce byli četní malí samovládci ruské šlechty opírající se o nevolnictví, stejně jako samosprávná rolnická občina, jejíž materiální základna, občinové vlastnictví, má být takzvaným osvobozením zničena.

Náhodou chápou ruští nevolníci osvobození v jiném smyslu než vláda, a ruská šlechta je chápe v ještě jiném smyslu. "Blahovolný car" tedy zjistil, že skutečné osvobození nevolníků je neslučitelné s jeho samoděržavím, stejně jako blahovolný papež Pius IX. kdysi zjistil, že osvobození Itálie je neslučitelné s podmínkami existence papežství. Proto vidí "blahovolný car" jediný prostředek, jak oddálit vnitřní revoluci, v dobyvačné válce a v provádění tradiční zahraniční politiky Ruska, která je, jak poznamenává ruský historik Karamzin, "neměnná"^[485] . Kníže Dolgorukov ve svém díle "La vérité sur la Russie" z roku 1860 kriticky vyvrátil lživé povídačky o tisícileté říši zahájené prý vládou Alexandra II., které od roku 1856 po celé Evropě horlivě šíří placení ruští škrabalové, které roku 1859 hlasitě proklamovali prosincoví borci a které ve svých "Studiích" papouškuje Vogt.

Už před vypuknutím italské války se podle Vogla osvědčila aliance uzavřená speciálně k osvobození národností mezi "bílým carem" a "mužem prosince", a to v podunajských knížectvích, kde prý byla zpečetěna jednota a nezávislost rumunské národnosti volbou plukovníka Cuzy za hospodara Moldavska a Valašska.^[486]

"Rakousko rukama nohama protestuje, Francie a Rusko tleskají." (Tamtéž, str. 65.)

V memorandu (otištěném v "Preusssisches Wochenblatt"^[487], 1855), které ruský kabinet roku 1837 sepsal pro tehdejšího cara, čteme:

"Rusko nerado přičleňuje ihned k svému území státy s cizorodými živly… Zdá se rozhodně vhodnější nechat země, o jejichž získání bylo rozhodnuto, ještě*****nějaký čas existovat pod zvláštními, ale zcela závislými vladaři, jak jsme to učinili v Moldavsku a Valašsku atd."

Dříve, než Rusko anektovalo Krym, vyhlásilo jeho nezávislost.
V ruském provolání z 11. prosince 1814 se mimo jiné říká:

"Car Alexandr, váš ochránce, se obrací na vás, Poláci. Ozbrojte se sami na obranu své vlasti a za zachování své politické nezávislosti."

A teď podunajská knížectví! Od chvíle, kdy Petr Veliký vtáhl do podunajských knížectví, usilovalo Rusko o jejich "nezávislost". Na kongresu v Němirově (1737) žádala carevna Anna od sultána nezávislost podunajských knížectví pod ruským protektorátem.^[488] Na focšanském kongresu (1772) trvala Kateřina II. na nezávislosti těchto knížectví pod evropským protektorátem.^[489] Alexandr I. pokračoval v tomto úsilí a zpečetil je přeměnou Besarábie v ruskou provincii (bukurešťský mír 1812).^[177] Mikuláš dokonce Kiselevovým prostřednictvím obšťastnil Rumuny dodnes platným organickým reglementem^[490], který organizoval nejhanebnější nevolnictví za jásotu celé Evropy nad tímto kodexem svobody. Alexandr II. jen udělal další krok v politice, kterou prováděli jeho předchůdci po půldruhého století, zdánlivým sjednocením podunajských knížectví pod Cuzou. Vogt objevuje, že prý v důsledku tohoto sjednocení pod ruským vazalem "budou knížectví hrází proti pronikání Ruska na jih". (Tamtéž, str. 64.)

Protože Rusko tleská Cuzovu zvolení (tamtéž, str. 65), vysvítá z toho jasně, že si blahovolný car sám, seč mu síly stačí, zatarasuje "cestu na jih", ačkoli "Cařihrad zůstává věčným cílem ruské politiky". (Tamtéž, str. 9.)

Šířit o Rusku, že je ochráncem liberalismu a národních snah, to není nic nového. Kateřinu II. oslavoval celý zástup francouzských a německých osvícenců jako praporečnici pokroku. "Šlechetný" Alexandr I. (Le grec du Bas-Empire {"Řek z doby východořímské říše", "Byzantinec". V přeneseném smyslu: obojetník, šejdíř. (Pozn. red.)}, jak ho nešlechetně nazývá Napoleon) byl kdysi hrdinou liberalismu v celé Evropě. Cožpak neobšťastnil Finsko požehnáním ruské civilizace? Cožpak ve své velkomyslnosti nedaroval Francii kromě ústavy ještě i ruského ministerského předsedu, vévodu de Richelieu? Nebyl snad tajným vůdcem "Hetaireie"^[491], zatímco na veronském kongresu zároveň prostřednictvím podplaceného Chateaubrianda podněcoval Ludvíka XVIII. k tažení proti španělským rebelům?^[224] Cožpak neštval Ferdinanda VII. prostřednictvím jeho zpovědníka k výpravě proti vzbouřeným španělským koloniím v Americe, zatímco zároveň přislíbil presidentovi Spojených států severoamerických podporu proti jakékoli intervenci evropských mocností na americkém kontinentu? Nevyslal snad Ypsilantiho jako "vůdce svatého zástupu helénského" do Valašska, nezpůsobil snad, že potom týž Ypsilanti zradil tento zástup a úkladně zavraždil Vladimireska, vůdce Valašských vzbouřenců? Také Mikuláš byl před rokem 1830 ve všech řečech, v řeči vázané i nevázané, pozdravován jako hrdina osvobozující národy. V letech 1828-1829 vedl válku proti Mahmudovi II. za osvobození Řeků, když se totiž předtím Mahmud vzpíral pustit do Řecka ruskou armádu, aby potlačila řecké povstání; tehdy prohlásil Palmerston anglickému parlamentu, že nepřátelé osvoboditelského Ruska jsou prý nutně "přáteli" největších netvorů na světě, doma Miguela, Rakouska a sultána. Cožpak Mikuláš nedal v otcovské péči Řekům za presidenta ruského generála, hraběte Kapodistría? Jenže Řekové nebyli Francouzi a šlechetného Kapodistria zavraždili. Ačkoli Mikuláš od vypuknutí červencové revoluce z roku 1830 vystupoval hlavně jako ochránce legitimity, přesto ani na chvíli neopomněl napomáhat "osvobození národů". Stačí několik málo příkladů. Konstituční revoluci Řecka v září 1843 řídil Katakazi, ruský vyslanec v Aténách, dříve odpovědný vrchní inspektor nad admirálem Gejděnem v době katastrofy u Navarina.^[492] Střediskem bulharské vzpoury z roku 1842 byl ruský konzulát v Bukurešti. Ruský generál Ďugamel tam přijal na jaře 1842 bulharskou delegaci, které předložit plán všeobecného povstání. Srbsko mělo být zálohou povstání a hospodarem Valašska se měl stát ruský generál Kiselev. Za srbského povstání (1843) podněcovalo Rusko prostřednictvím cařihradského vyslanectví Turecko k násilným opatřením proti Srbům, aby se potom pod touto záminkou mohlo proti Turkům dovolávat sympatií a fanatismu Evropy. Ani Itálie nebyla nijak vyloučena z osvobozovacích plánů cara Mikuláše: "La jeune Italie", nějakou dobu pařížský orgán Mazziniových stoupenců, vypráví v jednom čísle z listopadu 1843:

"Mezi nedávnými nepokoji v Romagni a hnutími v Řecku byla větší nebo menší spojitost… Italské hnutí ztroskotalo, protože skutečně demokratická strana se k němu odmítla připojit. Republikáni nechtěli podporovat hnutí inspirované Ruskem. Všechno bylo připraveno pro všeobecné povstání v Itálii. Hnutí mělo začít v Neapoli, kde se očekávalo, že část armády se postaví do čela nebo se přímo přidá na stranu vlastenců. Po vypuknutí této revoluce měly povstat Lombardie, Piemont a Romagna a měla být založena italská říše pod vévodou Leuchtenbergem, synem Eugèna Beauharnaise a carovým zetěm. ‚Mladá Itálie'^[493] tento plán zmařila."

"Times"^[494] z 20. listopadu 1843 o tomto sdělení "Jeune Italie" poznamenávají:

"Mohlo-li být dosaženo tohoto velikého cíle — založeni italské říše v čele s ruským princem — tím lépe; ale jakýmkoli výbuchem v Itálii se dalo dosáhnout jiné bezprostřednější, i když ne tak závažné výhody — vyvolat poplach v Rakousku a odvést jeho pozornost od strašných (fearful) plánů Ruska na Dunaji."

Když se Mikuláš roku 1843 bezvýsledně obrátil na "Mladou Itálii", poslal v březnu 1844 do Říma pana Butěněva. Butěněv sdělil papeži {tj. Řehoři XVI. (Pozn. red.)} carovým jménem, že ruské Polsko má být postoupeno Rakousku výměnou za Lombardii, která má vytvořit severoitalské království v čele s vévodou Leuchtenbergem. "Tablet" z dubna 1844, tehdy anglický orgán římské kurie, k tomuto návrhu poznamenává:

"V tomto krásném plánu bylo skryto vnadidlo pro římský dvůr, které spočívalo v tom, že by se Polsko dostalo do katolických rukou, zatímco Lombardie by i nadále zůstala pod katolickou dynastií. Ale římští diplomatičtí veteráni pochopili, že Rakousko stěží může udržet vlastní državy a s největší pravděpodobností se bude muset dříve či později zase vzdát svých slovanských provincií, takže postoupení Polska Rakousku, i kdyby byla tato část návrhu míněna vážně, by bylo jen půjčkou, kterou by bylo třeba později zase splatit, zatímco severní Itálie v čele s vévodou Leuchtenbergem by se ve skutečnosti dostala pod ruský protektorát a dříve či později by nevyhnutelně připadla pod ruské žezlo. Vřele doporučovaný plán byl proto zatím odložen."

Tolik "Tablet" z roku 1844.

Jediná okolnost, která už od poloviny 18. století ospravedlňovala státní existenci Rakouska, jeho odpor proti úspěchům Ruska na východě Evropy — odpor sice bezmocný, nedůsledný, zbabělý, ale tuhý — přivádí Vogta k objevu, že "Rakousko je ohniskem všech rozbrojů na Východě". (Tamtéž, str. 56.) S "jistou dětinskostí", která se tak dobře hodí k jeho baculatosti, vysvětluje spojení Ruska s Francií proti Rakousku, nehledě k osvoboditelským tendencím "blahovolného cara", nevděčností Rakouska za služby, které mu Mikuláš prokázal za maďarské revoluce.

"Za krymské války samé došlo Rakousko až ke krajní mezi ozbrojené, nepřátelské neutrality. Rozumí se samo sebou, že toto počínání, které mělo mimoto pečeť proradnosti a záludnosti, muselo nesmírně roztrpčit ruskou vládu proti Rakousku a tím ji také vehnat na stranu Francie." (Tamtéž, str. 10, 11.)

Podle Vogta provádí Rusko sentimentální politiku. Vděčnost, kterou Rakousko prokázalo carovi na útraty Německa za varšavského kongresu z roku 1850 a tažením do Šlesviku-Holštýna,^[495] vděčného Vogta ještě neuspokojuje.

Ruský diplomat Pozzo di Borgo říká ve své proslulé depeši, datované v Paříži v říjnu 1825,^[496] když předtím vypočítal rakouské pikle proti ruským intervenčním plánům na Východě:

"Naše politika nám proto přikazuje, abychom se tomuto státu" (Rakousku) "ukázali v hrozivé podobě a přesvědčili ho svými přípravami, že odváží-li se nějakého pohybu proti nám, vypukne nad jeho hlavou nejhroznější bouře, jakou kdy zažil."

Nato Pozzo hrozí válkou zvenčí a revolucí zevnitř, jako možné mírové řešení ukazuje to, že Rakousko by sáhlo po tureckých "provinciích", které by mu vyhovovaly, avšak Prusko líčí prostě jako podřízeného spojence Ruska, a potom pokračuje:

"Kdyby byl vídeňský dvůr vyšel vstříc našim dobrým cílům a úmyslům, byl by už dávno splněn plán carova kabinetu — plán, který zahrnuje nejen zabrání podunajských knížectví a Cařihradu, ale i vyhnání Turků z Evropy."

Jak známo, byla roku 1830 uzavřena tajná smlouva mezi Mikulášem a Karlem X. Bylo v ní ujednáno toto: Francie dovolí Rusku, aby se zmocnilo Cařihradu, a jako náhradu obdrží porýnské provincie a Belgii; Prusko bude odškodněno Hannoverskem a Saskem; Rakousko dostane část tureckých provincií na Dunaji. Za Ludvíka Filipa předložil Molé znovu na popud Ruska týž plán petrohradskému kabinetu. Brzy nato putoval Brunnov s tímto dokumentem do Londýna, kde to bylo sděleno anglické vládě jako důkaz zrady Francie a využito k vytvoření protifrancouzské koalice z roku 1840.

Podívejme se, jak mělo Rusko v dohodě s Francií využít italské války podle představ Vogta inspirovaného originálními pařížskými prameny. Zdálo by se, že "národnostní" složení Ruska a zejména "polská národnost" by mohly způsobit jisté potíže muži, jehož vůdčí hvězdou je národnostní princip; ale:

"Národnostní princip ceníme vysoko, princip svobodného sebeurčení ještě výše." (Tamtéž, str. 121.)

Když Rusko na základě smluv z roku 1815 zabralo daleko největší část vlastního Polska, získalo tím takové na západ předsunuté postavení, vedralo se takovým klínem nejen mezi Rakousko a Prusko, ale i mezi Východní Prusy a Slezsko, že už tehdy pruští důstojníci (např. Gneisenau) upozorňovali na neúnosnost takových poměrů na hranicích s neobyčejně mocným sousedem. Ale teprve po porážce Polska roku 1831, když bylo toto území vydáno plně na milost a nemilost Rusům, vyšel také najevo pravý smysl toho klínu. Pro velkoryse založená opevnění u Varšavy, Modlinu, Ivangorodu bylo udržování Polska v poslušnosti jen záminkou. Jejich skutečným účelem bylo naprosté strategické ovládnutí Povislí, zřízení základny pro útok na sever, na jih a na západ. Dokonce i Haxthausen, který horuje pro pravoslavného cara a pro všechno ruské, vidí v tom nesporně nebezpečí a hrozbu pro Německo. Opevněné postavení Rusů na Visle ohrožuje Německo víc než všechny francouzské pevnosti dohromady, zejména od chvíle, kdy by přestal národní odpor Polska a kdy by Rusko disponovalo válečnou silou Polska jako svou vlastní útočnou silou. Vogt proto uklidňuje Německo tím, že Polsko je ruské na základě svobodného sebeurčení.

"Nepochybně," říká, "nepochybně se vlivem usilovných snah ruské lidové strany značné zmenšila propast, která zela mezi Polskem a Ruskem, a je možná zapotřebí jen nepatrného podnětu, aby se úplně uzavřela." (Tamtéž, str. 12.)

Tento nepatrný podnět měla poskytnout italská válka. (Alexandr II. se však za této války přesvědčil, že Polsko ještě nedosáhlo Vogtovy úrovně.) Polsko, které na základě "svobodného sebeurčení" splynulo s Ruskem, by jako centrální těleso zase podle zákona přitažlivosti přitahovalo odloučené údy někdejší polské říše, úpějící pod cizí nadvládou. Aby tento proces přitažlivosti postupoval ještě snáze, radí Vogt Prusku využít vhodné chvíle a zbavit se "slovanského přívěsku" (tamtéž, str. 17), totiž Poznaňska (tamtéž, str. 97), a pravděpodobně i Západních Prus, protože jen Východní Prusy jsou uznávány za "opravdu německou zem". Údy odloučené od Pruska by ovšem ihned připadly zpět centrálnímu tělesu pohlcenému Ruskem a "opravdu německá země" Východní Prusy by byla proměněna v jakousi ruskou enklávu. Naproti tomu pokud jde o Halič, která je na mapě "Evropa v roce 1860" rovněž připojena k Rusku, pak její odtržení od Rakouska bylo přece přímo účelem války, kterou mělo být Německo osvobozeno od negermánských držav Rakouska. Vogt si vzpomíná, že

"před rokem 1848 se v… Haliči vyskytoval častěji obraz ruského cara než obraz rakouského císaře" (tamtéž, str. 12) a že "při neobyčejné dovednosti, jakou má Rusko v osnování takových piklů, znamenalo by to pro Rakousko značný důvod k obavám". (Tamtéž.)

Ale rozumí se docela samo sebou, že má-li se Německo zbavit "vnitřního nepřítele", musí Rusům klidně dovolit, "aby posunuli na hranice vojsko" (str. 13), které by podporovalo tyto pikle. Zatímco by Prusko samo od sebe odtrhlo své polské provincie, mělo by Rusko, využívajíc italské války, oddělit od Rakouska Halič, tak jako Alexandr I. už roku 1809 dostal jako odměnu za svou jen teatrální podporu Napoleona I. kousek Haliče, Je známo, že Rusko si úspěšně vyžádalo jednak na Napoleonovi I., jednak na vídeňském kongresu část polských území, která původně připadla Rakousku a Prusku. Roku 1859 nastala podle Vogta vhodná chvíle pro spojení celého Polska s Ruskem. Místo aby od Rusů, Rakušanů a Prusů žádal osvobození polské národnosti, žádá Vogt, aby celá někdejší polská říše splynula s Ruskem a zanikla. Finis Poloniae! {Konec Polska! (Pozn. red.)} Tuto "ruskou" ideu o "obnovení Polska", která proběhla celou Evropou hned po smrti cara Mikuláše, najdeme už v březnu 1855 denuncovanou Davidem Urquhartem v pamfletu "The new hope of Paland" (Nová naděje Polska).

Ale Vogt ještě pro Rusko nevykonal dost.

"To, jak neobyčejně ochotně," říká tento roztomilý společník, "vycházeli Rusové vstříc madarským revolucionářům, jak s nimi téměř bratrsky jednali, se příliš odlišovalo od jednáni Rakušanů, takže se to také muselo plně projevit. Tím, že Rusko sice porazilo stranu" (notabene: podle Vogta neporazilo Rusko Uhry, nýbrž stranu) ‚ "ale naložilo s ní šetrně a ohleduplně, položilo základ ke způsobu nazírání, který se dá vyjádřit asi tak, že ze dvou zel je třeba zvolit to menší a že v daném případě není Rusko tím větším zlem." (Tamtéž, str. 12, 13.)

S jakou "neobyčejnou ochotou, šetrností, ohleduplností", ba skoro "bratrsky" doprovází Plon-Plonův Falstaff Rusy do Uher a dělá ze sebe "kanál" iluze, na které ztroskotala maďarská revoluce z roku 1849. Byla to Görgeyova strana, která tehdy šířila víru v ruského knížete jako budoucího uherského krále a touto vírou zlomila sílu odporu maďarské revoluce. {Polský plukovník Lapiňski, který bojoval v maďarské revoluční armádě až do pádu Komárna a později v Čerkesku proti Rusům, říká, že "neštěstím Maďarů bylo, že neznali Rusy". (Teofil Lapiňski, "Polní tažení hlavní maďarské armády v roce 1849", Hamburk 1850, str. 216.) "Vídeňský kabinet byl úplně v rukou Rusů… na jejich radu byli zavražděni vůdcové… zatímco si Rusové všemožně získávali sympatie, nařizovali Rakousku, aby vůči sobě vyvolávalo ještě větší nenávist, než jakou vzbuzovalo kdy předtím." (Tamtéž, str. 188, 189.) (Marxova poznámka.)}

Habsburkové se nijak zvlášť neopírali o některou rasu a před rokem 1848 zakládali svou nadvládu nad Uhrami přirozeně na vládnoucí národnosti — na Maďarech. Metternich, mimochodem řečeno, se vůbec nejvíc zasloužil o zachovávání národností. Zneužíval jednu proti druhé, ale potřeboval je, aby je zneužíval. Proto je zachovával. Srovnejme Poznaňsko a Halič. Po revoluci z let 1848 až 1849 se habsburská dynastie, která porazila Němce a Maďary s pomocí Slovanů, pokoušela podle vzoru Josefa II. dosáhnout násilím nadvlády německého živlu v Uhrách. Ze strachu před Ruskem si Habsburkové netroufali padnout do náručí Slovanům, svým zachráncům. Jejich celostátní reakce byla v Uhrách namířena ještě víc proti jejich zachráncům, Slovanům, než proti poraženým, Maďarům. Proto rakouská reakce v boji se svými vlastními zachránci zaháněla, jak ukázal Szemere ve svém pamfletu "Hungary, 1848-1860", Londýn 1860, Slovany zpátky pod maďarský prapor. Rakouská nadvláda nad Uhrami a nadvláda Maďarů v Uhrách tedy spolu splývaly před rokem 1848 i po něm. S Ruskem je tomu docela jinak, ať už vládne v Uhrách přímo nebo nepřímo. Když se sečtou živly, které jsou s ním kmenově a nábožensky spřízněné, pak Rusko ihned disponuje nemaďarskou většinou obyvatelstva. Maďarská rasa ihned podlehne Slovanům, spřízněným s Rusy kmenově, a Valachům, spřízněným s nimi nábožensky. Ruská nadvláda v Uhrách se tedy rovná zániku uherské národnosti, tj. Uher spjatých historicky s nadvládou Maďarů. {Generál Mór Perczel, chvalně známý z dob revoluční války v Uhrách, se ještě za italského tažení distancoval od maďarských důstojníků, kteří se shromáždili v Turíně kolem Kossutha, a ve veřejném prohlášení vyložil důvody svého odstoupení — na jedné straně Kossuth, sloužící jen za bonapartistického strašáka, na druhé straně perspektiva ruské budoucnosti Uher. V odpovědi (datované v Saint Hélieru 19. dubna 1860) na dopis, v němž jsem žádal o bližší vysvětlení jeho prohlášení, říká mj.: "Nikdy nebudu nástrojem snah vysvobodit Uhry ze spárů dvouhlavého orla jen proto, aby byly vydány napospas smrtící něžnosti severského medvěda." (Marxova poznámka.)}

Podle Vogta se Poláci na základě "svobodného sebeurčení" mají rozplynout v Rusku a Maďaři mají v důsledku ruské nadvlády zaniknout ve Slovanstvu. {Pan Kossuth se nikdy nemýlil, pokud jde o správnost názoru vyloženého v textu. Věděl, že Rakousko může s Uhrami špatně nakládat, ale nemůže je zničit. "Císař Josef II.," píše velkovezírovi Rešidu pašovi z Kütahye 15. února 1851, "jediný geniální muž, kterého kdy zplodil habsburský rod, vyčerpal při pokusu germanizovat Uhry a začlenit je do jednotného státu všechny mimořádné zdroje svého vzácného ducha i tehdejších ještě lidových představ o moci jeho dynastie, ale Uhry vyšly z tohoto zápasu s novou životní silou… V poslední revoluci povstalo Rakousko z prachu jen proto, aby padlo na kolena před carem, tím carem, svým mistrem, který svou pomoc nikdy nedává, ale vždycky prodává. A Rakousko muselo za tuto pomoc draze zaplatit." ("Correspondence of Kossuth", str. 33.) Naproti tomu říká v témž dopise, že jedině Uhry a Turecko mohou spojenými silami zlomit panslavistické pikle Ruska. Píše Davidu Urquhartovi z Kütahye 17. ledna 1851: "We must crush Russia, my dear Sir! and, headed by you, we will! I have not only the resolution of will, but also that of hope! and this (is) no vain word, my dear Sir, no sanguine fascination; it is the word of a man, who is wont duly to calculate every chance: of a man though very weak in faculties, not to be shaken in perseverance and resolution, etc." (Tamtéž, str. 39.) ("Musíme rozdrtit Rusko, milý příteli, a pod vaším vedením je rozdrtíme. Mé odhodlání není vedeno jen vůlí, ale í nadějí, a to není planá fráze, milý příteli, není to výplod sangvinické mysli; jsou to slova muže zvyklého pečlivě uvážit každou možnost: muže, který, ačkoli jsou jeho schopnosti velmi nepatrné, je neochvějný ve vytrvalosti a odhodlání, atd.") (Marxova poznámka.)}

Ale Vogt stále ještě nevykonal pro Rusko dost.

Mezi "neněmeckými provinciemi" Rakouska, pro které se Německý spolek neměl "chopit meče" proti Francii a Rusku, které "stojí zcela na straně Francie", byly nejen Halič, Uhry, Itálie, ale zejména i Čechy a Morava.

"Rusko," říká Vogt, "skýtá pevný bod, kolem kterého se stále víc snaží seskupit slovanské národnosti." (Tamtéž, str. 9—10.)

Čechy a Morava patří ke "slovanským národnostem". Jako se z moskevského velkoknížectví vyvinulo Rusko, tak se musí z Ruska vyvinout Panslavie. "S Čechy… po boku podlehneme každému nepříteli." (Tamtéž, str. 134.) My, tj. Německo, se musíme snažit zbavit se Čechů, tj. Čech a Moravy. "Žádné záruky pro neněmecké državy panovníků." (Tamtéž, str. 133.) "Už žádné neněmecké provincie ve Spolku" (tamtéž), nýbrž jen německé provincie ve Francii! Proto je nejen nutné "nepřekážet nynějšímu francouzskému císařství…, pokud nebude porušovat německé spolkové území" (str. 9, předmluva), ale je také nutné "nepřekážet" Rusku, pokud porušuje jen "neněmecké provincie ve Spolku". Rusko dopomůže Německu k rozvíjení jeho "jednoty" a "národnosti" tím, že posune vojska až ke "slovanským přívěskům" Rakouska, vystaveným ruským "pletichám". Zatímco Ludvík Bonaparte zaměstnává Rakousko v Itálii a Prusko zasunuje do pochvy meč Německého spolku, "blahovolný car" "bude umět potají podporovat" revoluce v Čechách a na Moravě "penězi, zbraněmi a střelivem". (Tamtéž, str. 13.)

A "s Čechy po boku musíme podlehnout každému nepříteli"!

Jaká to velkomyslnost od "blahovolného cara", že nás osvobozuje od Čech a Moravy a od jejich Čechů, kteří se přirozeně jakožto "slovanské národnosti musí seskupit kolem Ruska".

Podívejme se, jak náš říšský fojt chrání německou východní hranici tím, že začleňuje Čechy a Moravu do Ruska. Čechy ruské! Ale Čechy leží uprostřed Německa, odděleny Slezskem od ruského Polska, Vogtem poruštěnou Moravou od Vogtem poruštěné Haliče a Uher. Tak dostane Rusko kousek německého spolkového území dlouhý 50 německých mil a široký 25-35 mil. Posune svou západní hranici o plných 65 německých mil {německá míle se rovná 7420 m. (Pozn. red.)} na západ. A protože od Ohře až k Lauterbourgu v Alsasku je to přímou čarou jen 45 německých mil, bylo by severní Německo na jedné straně francouzským klínem a na druhé straně ještě daleko víc ruským klínem úplně odděleno od jižního Německa, a rozdělení Německa by bylo hotovo. Přímá cesta z Vídně do Berlína by vedla přes Rusko, ba dokonce i přímá cesta z Mnichova do Berlína. Drážďany, Norimberk, Řezno, Linec — to by byla naše pohraniční města proti Rusku; naše postavení vůči Slovanům by bylo alespoň na jihu stejné jako před Karlem Velikým (kdežto na západě nám Vogt nedovoluje vrátit se až k Ludvíkovi XV.) a mohli bychom ze svých dějin vyškrtnout tisíc let.

K čemu sloužilo Polsko, k tomu mohou ještě lépe posloužit Čechy. Praha proměněná v opevněný tábor a vedlejší pevnosti u ústí Vltavy a Ohře do Labe — a ruská armáda v Čechách může klidně vyčkávat německou armádu přicházející už předem odděleně z Bavorska, z Rakouska, z Braniborska, nechat silnější útočit na pevnosti a slabší porazit každou zvlášť.

Podívejme se na jazykovou mapu střední Evropy — vezměme si např. slovanskou autoritu, Šafaříkův "slovanský zeměvid" { v originále uvedeno česky. (Pozn. čes. red.)}^[497] . Na této mapě se hranice slovanské řeči táhne od pomořanského pobřeží u Stolpu přes Jastrów na jih od Chodzieže na Notči a vede potom na západ až k Miedzyrzeczi. Odsud se však najednou ohýbá na jihovýchod. Zde proniká masívní německý klín ze Slezska hluboko mezi Polsko a Čechy. Na Moravě a v Čechách vyráží pak slovanská řeč zase daleko na západ — ovšem ze všech stran nahlodávána pronikajícím německým živlem a prostoupena německými městy a jazykovými ostrovy, tak jako ostatně i na severu celé dolní Povislí a největší část Východních i Západních Prus jsou německé a nepříjemně se vysunují proti Polsku. Mezi nejzápadnějším bodem polštiny a nejsevernějším bodem češtiny leží lužickosrbský jazykový ostrov uprostřed německé jazykové oblasti, ale tak, že skoro odřezává Slezsko.

Pro ruského panslavistu Vogta, který disponuje Čechami, nemůže být vůbec otázkou, kde je přirozená hranice slovanské říše. Jde od Miedzyrzecze přímo k Liborazu a Lubínu, odtud na jih od místa, kde české pohraniční hory přetíná Labe, a vede dál po západní a jižní hranici Čech a Moravy. Co je odtud na východ, je slovanské; těch několik německých enkláv a jiných vetřelců na slovanském území nemůže už dále překážet rozvoji velikého slovanského celku; beztak nemají právo být tam, kde jsou. Jakmile je jednou ustaven tento "panslavistický stav", pak z toho samozřejmě vyplyne, že na jihu je zapotřebí podobné opravy hranic. Zde se rovněž německý klín vedral dotěrně mezi severní a jižní Slovany, obsadil údolí Dunaje a Štýrské Alpy. Vogt nemůže strpět tento klín, a tak docela důsledně anektuje k Rusku Rakousko, Salcbursko, Štýrsko a německé části Korutan. Že při tomto ustavování slovansko-ruské říše podle nejosvědčenějších zásad "národnostního principu" připadne k Rusku i ta troška Maďarů a Rumunů i s všelijakými Turky (vždyť podmaněním Čerkeska a vyhlazením krymských Tatarů rozvíjí "blahovolný car" národnostní princip) jako trest za to, že se tlačí mezi severní a jižní Slovany, to vyložil Vogt už navzdory Rakousku.

Při této operaci neztratíme my Němci — nic víc než Východní a Západní Prusy, Slezsko, části Braniborska a Saska, celé Čechy, Moravu a ostatní Rakousko kromě Tyrol (z nichž část připadne italskému "národnostnímu principu") — a národní existenci nádavkem!

Ale zůstaňme jen u toho nejbližšího; podle toho by Halič, Čechy a Morava byly ruské.

Za takových okolností by německé Rakousko, jihozápadní Německo a severní Německo nemohly nikdy jednat společně, leda — a k tomu by nutně došlo — pod ruským vedením.

Vogt by chtěl, abychom my Němci zpívali to, co zpívali jeho Pařížané roku 1815:

"Vive Alexandre,
Vive le roi des rois,
Sans rien prétendre,
Il nous donne des lois"

{"Alexandrovi sláva,
ať žije carů car!
On nezištně nám dává
zákony jako dar!                  (Pozn. red.)}

Vogtův "národnostní princip", který chtěl roku 1859 uskutečnit svazkem mezi "bílým andělem severu" a "bílým andělem jihu", měl se tedy podle jeho vlastního názoru osvědčit nejprve rozplynutím polské národnosti, zánikem maďarské národnosti, zmizením německé národnosti v — ruské záplavě.

Tentokrát jsem se nezmiňoval o jeho dentuovských originálních pamfletech protože jsem si nechával nakonec jediný pádný citát na důkaz, že ve všem, co tu zpola naznačuje, zpola vytlachává, se poslušně dbá hesla vydaného z Tuilerií. V čísle "Pensiero ed Azione"^[498] z 2. až 16. května 1859, kde Mazzini prorokuje události, k nimž později došlo, poznamenává mimo jiné, že v alianci ujednané mezi Alexandrem II. a Ludvíkem Bonapartem první podmínka zněla: "abbandono assoluto della Polonia" (naprosté upuštění Francie od Polska, což Vogt překládá jako "úplné zaplnění propasti zející mezi Polskem a Ruskem").

"Che la guerra si prolunghi e assuma… proporzioni europee, lʼinsurrezione delle provincie oggi turche preparata di lunga mano e quelle dellʼUngheria, daranno campo allʼAllianza di rivelarsi... Principi russi governerebbo le provincie che surgerebbo sulle rovine dellʼImpero Turco e dellʼAustria... Constantino di Russia è già proposto ai malcontenti ungheresi." (Viz "Pensiero ed Azione" z 2. až 16. května 1859.) ("Kdyby se však válka měla protáhnout a nabýt evropských rozměrů, pak by dlouho už připravované povstání dnes tureckých provincií a Uher dalo alianci příležitost, aby se ukázala v pravém světle… Ruská knížata budou vládnout státům, které povstanou z trosek Turecka a Rakouska... Ruský velkokníže Konstatin byl už navržen maďarským nespokojencům.")

*

Jenže Vogtovo rusofilství je jen druhotné. Řídí se v tom jen heslem vydaným z Tuilerií, snaží se jen připravit Německo na manévry, které byly ujednány mezi Ludvíkem Bonapartem a Alexandrem II. pro jisté eventuality války proti Rakousku, a ve skutečnosti jen otrocky papouškuje panslavistické fráze svých originálních pařížských pamfletů. Jeho vlastním posláním je, aby pěl píseň o Ludewigovi :^[499]

"Einan kùning wèiz ih, hèizit hêr Hlùdovîg
ther gêrno Gôde (tj. národnostem) dionôt."
{"Znám krále jednoho, jenž sluje Ludewig,
  ten Bohu (tj. národnostem) slouží rád." (Pozn. red.)}

Předtím jsme slyšeli, jak Vogt velebí Sardinii, když udává, že "si vydobyla dokonce vážnost Ruska". Teď něco obdobného.

"O Rakousku," říká, "se v těch prohlášeních" (Pruska) "vůbec nemluví… v případě nastávající války mezi Severní Amerikou a Kočinčínou by tomu bylo nejinak. Ale německé poslání Pruska, německé závazky, staré Prusko, to se s oblibou zdůrazňuje. Francie" (po prohlášení o Francii, které podal na str. 27: "Francie… se nyní shrnuje jedině v osobě svého panovníka") "udílí v důsledku toho pochvaly prostřednictvím ‚Moniteuru' a ostatního tisku. - Rakousko zuří." ("Studie", str. 18.)

"Že Prusko správně chápe své ‚německé poslání', vyplývá z pochval, které mu Ludvík Bonaparte udělil v ‚Moniteuru' a ostatním prosincovém tisku." Jaká to chladnokrevná drzost! Vzpomeňme si, jak Vogt z něžnosti vůči "bílému andělu Severu" líčil věci tak, že jedině Rakousko pošlapalo smlouvy z roku 1815 a samo zabralo Krakov. Stejnou službu z lásky teď prokazuje "bílému andělu jihu".

"Tento církevní stát, na jehož republice" (republice církevního státu!) "Cavaignac, představitel doktrinářské republikánské strany… a vojenský protějšek Gagerna" (také paralela!), "spáchal hanebnou vraždu národů" (spáchat vraždu národů na republice jednoho státu!), "která mu přesto nedopomohla k presidentskému křeslu." (Tamtéž, str. 69.)

Tak tedy ne Ludvík Bonaparte, ale Cavaignac spáchal "hanebnou vraždu národů" na římské republice! Cavaignac vskutku poslal v listopadu 1848 válečnou flotilu do Civitavecchie k osobní ochraně papežově. Ale teprve v příštím roce, teprve když už byl Cavaignac několik měsíců odstraněn z presidentského křesla, teprve 9. února 1849 byla odstraněna papežova světská moc a v Římě byla vyhlášena republika, a tak nemohl Cavaignac zavraždit republiku, která v době jeho vlády ještě vůbec neexistovala. Ludvík Bonaparte poslal 22. dubna 1849 generála Oudinota se 14 000 mužů do Civitavecchie, když předtím od Národního shromáždění podvodně získal finanční prostředky nutné na výpravu proti Římu, a to slavnostně opakovaným prohlášením, že jeho cílem je jen čelit vpádu do římských států, který je cílem Rakouska. Příčinou pařížské katastrofy z 13. června 1849 bylo jak známo usnesení Ledru-Rollina a Hory^[500] — aby za "hanebnou vraždu národů spáchanou na římské republice", která je zároveň "hanebným pošlapáním francouzské ústavy" a "hanebným porušením usnesení Národního shromáždění", byl potrestán původce všech těchto hanebností, Ludvík Bonaparte, a to tím, že na něho bude uvalena žaloba. Vida, jak "hanebně" mrzký sykofant státního převratu, jak drze Karl Vogt falšuje dějiny, aby vyzdvihl nade všechnu pochybnost poslání pana "Ludewiga" při osvobozování národností vůbec a Itálie zvlášť.

Vogt si vzpomíná z článků "Neue Rheinische Zeitung", že jedinou společenskou základnou Bas-Empire^[449] je ve Francii vedle třídy lumpenproletariátu třída parcelových rolníků. Přizpůsobuje si to nyní takto:

"Nynější císařství nemá žádnou stranu mezi vzdělanci, žádnou stranu… mezi francouzskou buržoazií — stojí za ním jen dvě masy, armáda a vesnický proletariát, který neumí číst ani psát. Ale to znamená devět desetin obyvatelstva a zahrnuje to v sobě mohutně organizovaný nástroj, kterým se dá rozdrtit odpor, a stádo hélótů hypotéky, kteří nemají nic než hlas do urny." (Str. 25.)

Mimoměstské obyvatelstvo Francie, včetně armády, tvoří sotva dvě třetiny celkového obyvatelstva. Vogt proměňuje méně než dvě třetiny v devět desetin. Celé francouzské mimoměstské obyvatelstvo, z něhož asi pětina jsou zámožní vlastníci půdy, další pětina zase bezzemci a nemajetní, se šmahem proměňuje v parcelové rolníky, "hélóty hypotéky". Konečně odstraňuje všechno čtení a psaní ve Francii mimo města. Jako dříve falšoval dějiny, tak teď falšuje statistiku, aby rozšířil piedestal svého hrdiny. Na tento piedestal teď staví samého hrdinu.

"Francie se tedy nyní opravdu shrnuje jen a jen v osobě svého panovníka, o kterém řekl Masson" (také autorita), "že ‚má vynikající vlastnosti státníka a vladaře, neochvějnou vůli, bezpečný takt, pevné odhodlání, silné srdce, vzletného, smělého ducha a naprostou bezohlednostʻ." (Tamtéž, str. 27.)

"wie saeleclîche stât im an
allez daz, daz êr begât!
wie gâr sîn lîp ze wunsche stât!
wie gênt îm so gelîche inein
die fînen keiserlîchen bein." (Tristan)
{"Jak pěkně, skvěle vyjímá se,
cokoli vykoná!
Jak lepé tělo má!
Jak hýbe údy zas a zase,
císařsky jemně, v ladné kráse."
(Gottfried von Strassburg, "Tristan a Isolda".) (Pozn. red.)}

Vogt svému Massonovi vytrhuje kadidelnici, aby s ní sám mohl podkuřovat. K Massonovu katalogu ctností připojuje: "chladnou rozvahu", "mohutnou kombinační schopnost", "hadí chytrost", "houževnatou trpělivost" (str. 28), a potom jako patolízalský Tacitus drmolí: "Zdrojem této vlády je hrůza", což je rozhodně — nesmysl. Musí především groteskní postavu svého hrdiny melodramatizovat a dělat z ní velikána, a tak se "Napoléon le Petit"^[501] stává tímto "osudovým člověkem". (Tamtéž, str. 36.)

"Kdyby snad nynější poměry vedly k tomu," vykřikuje Vogt, "že by jeho" (osudového člověka) "vládu změnily" (jak skromný výraz, změnily!), "pak bychom dozajista neopomněli přijít se svým vřelým blahopřáním k tomu, i když prozatím snad nespatřujeme žádné vyhlídky na to!" (Tamtéž, str. 29.)

Jak doopravdy to tenhle "vřelý" bráška myslel se svým in petto {tajně do zásoby (Pozn. red.)} přichystaným blahopřáním, je vidět z toho, co následuje;

"Vnitřní poměry se však za stavu trvalého míru stávají den ze dne nepevnějši, protože francouzská armáda je v mnohem užším spojení se stranami vzdělanců než např. v německých státech, v Prusku a v Rakousku; — protože tyto strany nacházejí odezvu zejména mezi důstojníky, a tak by se jednoho krásného dne mohlo stát, že jediná aktivní opora moci, kterou císař disponuje, by se mu vymkla z rukou." (Tamtéž, str. 26, 27.)

"Vnitřní poměry" se tedy stávaly "den ze dne nepevnější", za "stavu trvalého míru". Proto se Vogt musel snažit usnadnit Ludvíku Bonapartovi porušení míru. Bylo tu nebezpečí, že armáda, "jediná aktivní opora" jeho "moci", se mu "vymkne z rukou". Proto Vogt dokazoval, že je úkolem Evropy, aby s pomocí války "lokalizované" v Itálii připoutala zase francouzskou "armádu" k Ludvíku Bonapartovi. Koncem roku 1858 se opravdu zdálo, že úloha Badingueta, jak Pařížan neuctivě nazývá "synovce svého strýce", skončí hrozně. Všeobecná obchodní krize v letech 1857-1858 ochromila francouzský průmysl. {Režim Ludvíka Bonaparta udržela tak dlouho opravdu jen průmyslová prosperita. Francouzský vývoz se vlivem australských a kalifornských objevů a jejich účinků na světový trh víc než zdvojnásobil, nastal v něm dosud neslýchaný rozmach. Únorová revoluce ztroskotala konec konců vůbec na Kalifornii a Austrálii. (Marxova poznámka.)} Vládní manévry, kterými se mělo zabránit akutnímu propuknutí krize, způsobily, že se toto zlo stalo vleklým, takže francouzský obchod nepřetržitě vázl až do vypuknutí italské války. Na druhé straně klesly ceny obilí od roku 1857 do roku 1859 tak hluboko, že se na různých congrès agricoles {zemědělských sjezdech (Pozn. red.)} rozléhal hlasitý nářek, že prý francouzské zemědělství nemůže obstát při nízkých cenách a vysokých břemenech, které je tíží. Směšný pokus Ludvíka Bonaparta pozvednout ceny obilí uměle ukazem, který měl donutit násilím pekaře v celé Francii k zakládání obilních sýpek, prozradil jen bezradné rozpaky jeho vlády.

V zahraniční politice státního převratu se projevila jen řada nezdařených pokusů hrát si na Napoleona — samé rozběhy korunované vždycky oficiálním ústupem. Tak třeba jeho intriky proti Spojeným státům americkým, manévr, jímž měl být obnoven obchod s otroky^[502], melodramatické vyhrožování Anglii. Drzosti, které si tehdy Ludvík Bonaparte dovoloval vůči Švýcarsku, Sardinii, Portugalsku a Belgii — ačkoli v Belgii nedokázal dokonce ani zhatit opevnění Antverp — postavily jeho fiasko vůči velkým státům jen do ostřejšího světla. V anglickém parlamentu se "Napoléon le petit" stal běžným výrazem, a "Times" v článcích na závěr roku 1858 persiflovaly "železného muže" jako "muže z kaučuku". Zatím Orsiniho granáty osvítily jako blesk na časy vnitřní situaci Francie. Ukázalo se, že režim Ludvíka Bonaparta byl stále ještě tak vratký jako v prvních dnech státního převratu. Lois de sûreté publique^[503] prozrazovaly, jak je naprosto izolován. Měl se poděkovat ve prospěch svých vlastních generálů. Neslýchaná událost: Francie byla podle španělských zvyklostí rozdělena na pět generálních kapitanátů.^[504] Zřízením regentství^[505] byl Pélissier fakticky uznán za nejvyšší moc ve Francii. Mimoto nová terreur {hrůzovláda (Pozn. red.)} už nenaháněla hrůzu. Holandský synovec bitvy u Slavkova^[506] nevypadal už strašně, jen groteskně. Montalembert si mohl v Paříži hrát na Hampdena^[507], Berryer a Dufaure mohli ve svých plaidoyerech vyzrazovat naděje buržoazie a Proudhon mohl v Bruselu vyhlašovat louis-philippismus s jakýmsi acte additionel^[508], zatímco Ludvík Bonaparte sám vyzrazoval celé Evropě vzrůstající moc Marianny ^[361]. Povstání v Chalonu^[509], za něhož důstojníci po zprávě o vyhlášení republiky v Paříži, místo aby udeřili na povstalce, se nejdříve opatrně dotazovali na prefektuře, zda byla v Paříži doopravdy vyhlášena republika, pádně dokázalo, že dokonce i armáda považovala restaurované císařství za pantomimu, jejíž závěrečná scéna se blíží. Skandální souboje bujných důstojníků v Paříži současně se skandálními burzovními aférami, při nichž byly kompromitovány nejvyšší špičky společnosti 10. prosince! Pád Palmerstonovy vlády v Anglii pro její spojenectví s Ludvíkem Bonapartem!^[510] Konečně stav státní pokladny, která mohla být znovu naplněna jen na základě mimořádných opatření! V takové situaci byla Bas-Empire koncem roku 1858. Buď padne imitované císařství, anebo musí skončit směšná fraška napoleonského císařství udržovaného v mezích smluv z roku 1815. K tomu však bylo zapotřebí lokalizované války. Pouhá vyhlídka na nějakou válku s Evropou by tehdy byla stačila, aby ve Francii přivodila výbuch. Každé dítě chápalo, co řekl Horsman v anglickém parlamentě:

"Víme, že Francie bude podporovat císaře, dokud naše kolísání dovoluje jeho zahraniční politice, aby byla úspěšná, ale máme důvody věřit, že ho opustí, jakmile se proti němu rozhodně postavíme."

Všechno záviselo na tom, aby válka byla lokalizována, tj. aby byla vedena s nejvyšším vrchnostenským svolením Evropy. Sama Francie musela být ponenáhlu připravována na válku teprve řadou pokryteckých jednání o míru a jejich novým a novým ztroskotáváním. Ludvík Bonaparte se dostal do nesnází dokonce i zde. Lord Cowley, anglický vyslanec v Paříži, odjel do Vídně s návrhy, které předložil Ludvík Bonaparte a které schválil londýnský kabinet (Derby). Ve Vídni (viz předtím citovanou Modrou knihu) byly návrhy na nátlak Anglie neočekávaně přijaty. Cowley se zrovna vrátil se zprávou o "mírovém řešení" do Londýna, když tam zčistajasna zároveň přišla zpráva, že se Ludvík Bonaparte vzdal vlastních návrhů a připojil se k návrhu Ruska na svolání kongresu, na němž by byla učiněna opatření proti Rakousku. Válku umožnil jedině zásah Ruska. Kdyby Rusko už nebylo potřebovalo Ludvíka Bonaparta k provedení svých plánů — buď aby je spolu s Francií prosadilo, nebo aby s pomocí francouzských úderů udělalo z Rakouska a Pruska své povolné nástroje — pak by byl tehdy Ludvík Bonaparte padl. Ale přes tajnou podporu Ruska, přes příslib Palmerstonův, který v Compiègne schválil spiknutí v Plombières^[511], záviselo přesto všechno na postoji Německa, protože jednak byl ještě v Anglii u vesla toryovský kabinet, jednak by tehdejší němá vzpoura Francie proti bonapartistickému režimu byla dohnána vyhlídkou na evropskou válku k výbuchu.

Že Vogt svou "píseň o Ludewigovi" nepěl ani z živé účasti s Itálií, ani ze strachu před bázlivým, konzervativním, stejně neohrabaným jako brutálním despotismem Rakouska, to sám vytlachal. Myslil si spíš, že kdyby Rakousko, které ostatně bylo k zahájení války donuceno, bylo zpočátku samo v Itálii zvítězilo,

"rozhodně by bylo rozpoutalo revoluci ve Francii, císařství by padlo a nastala by jiná budoucnost". (Tamtéž, str. 131.) Myslel si, že "rakouské armády by nakonec neobstály před rozpoutanou silou francouzského lidu" (tamtéž), že "vítězné rakouské zbraně by si revolucí Francie, Itálie a Uher samy vytvořily protivníka, který by je musel rozdrtit".

Ale jemu nešlo o to, aby Itálie byla osvobozena od Rakouska, nýbrž aby Francie byla ujařmena Ludvíkem Bonapartem.

Je ještě třeba dalšího důkazu, že Vogt byl jen jednou z nesčíslných hlásných trub, jimiž se groteskní břichomluvec z Tuilerií dává slyšet v cizích jazycích?

Připomeňme si, že v době, kdy Ludvík Bonaparte poprvé objevil své poslání osvobodit národy vůbec a Itálii zvlášť, skýtala Francie podívanou v jejích dějinách nevídanou. Celá Evropa žasla nad tou houževnatou tvrdošíjností, s níž odmítala "idées napoléoniennes" {napoleonské ideje (Pozn. red.)} ^[512]. Nadšený jásot, s nímž přivítali Mornyho ujišťování o míru dokonce i "chiens savants" z Corps législatif {"cvičení psici" ze Zákonodárného sboru. (Pozn. red.)}; mrzuté nóty, v nichž "Moniteur" peskoval národ jednou proto, že se utápí v hmotných zájmech, pak zase proto, že neprojevuje dost vlastenecké ráznosti a že pochybuje o Badinguetově vojevůdcovském nadání a politické moudrosti; uklidňující oficiální messages {poselství (Pozn. red.)} všem francouzským obchodním komorám; císařovo ujištění, že "étudier une question n'est pas la créer" {"studovat otázku neznamená ji položit" (Pozn. red.)} — na to se ještě všichni pamatují. Anglický tisk, žasnoucí tehdy nad tou neobyčejnou podívanou, se hemžil vlídným žvaněním o mírumilovné proměně, která se odehrála v povaze Francouzů, burza se stavěla k "válce" či "neválce" jako k "souboji" mezi Ludvíkem Bonapartem, který chce válku, a národem, který ji nechce, a uzavíraly se sázky, kdo zvítězí, zda národ či "synovec svého strýce". Abych vylíčil tehdejší situaci, uvedu jen několik citátů z londýnského "Economistu"^[513], který byl velmi důležitý jako orgán City, jako přední hlasatel italské války a jako majetek Wilsona (nedávno zemřelého kancléře indického pokladu a Palmerstonova nástroje):

"Znepokojena obrovským rozčilením, které bylo vyvoláno, zkouší teď francouzská vláda systém konejšení." ("Economist" z 15. ledna 1859.)

V čísle z 22. ledna 1859, v článku nadepsaném "Praktické meze císařské moci ve Francii", říká "Economist":

"Ať už císařovy plány na válku v Itálii budou provedeny nebo nebudou, zbývá alespoň jeden fakt, že se jeho plány setkaly s velmi silným a pravděpodobně neočekávaným odporem, neboť francouzské veřejné mínění je přijalo mrazivě a rozhodně tu nejsou sebemenší sympatie pro císařův plán... Navrhuje válku, a francouzský lid projevuje jen zneklidnění a nespokojenost, státní papíry klesají na ceně, strach před výběrčím daní dusí jakoukoli jiskru bojovného a politického entuziasmu, obchodnická část národa propadla panice, venkovské obvody mlčí a jsou rozmrzelé, mají strach z nových odvodů a nových dávek; politické kruhy, které nejsilněji podporovaly císařství jako jakési pis aller {východisko z nouze (Pozn. red.)} proti anarchii, vyslovují se z úplně stejných důvodů proti válce — jisté je, že Ludvík Napoleon objevil ve všech třídách širokou a hlubokou opozici proti válce, dokonce proti válce za Itálii, opozici, o které neměl tušeni." {Lord Chelsea, který zastupoval lorda Cowleyho za jeho nepřítomnosti v Paříži, píše: "The official disavowal" (v "Moniteuru" z 5. března 1859) "of all warlike intentions on the part of the Emperor, this Imperial message of peace, has been received by all classes of Paris with feelings of what may be called exultation." (Čís. 88 Modré knihy "On the affairs of Italy. January to May l859". (^[473]). ("Oficiální popření jakýchkoli císařových válečných úmyslů, toto císařské mírové poselství přijaly všechny třídy v Paříži s překypujícím nadšením.") (Marxova poznámka.)}

Proti této náladě francouzského lidu byla dána do oběhu ta část dentuovských originálních pamfletů, která "jménem lidu" přikazovala "císaři", aby konečně "pomohl Francii velebně se rozpřáhnout od Alp až k Rýnu" a aby se už nevzpouzel proti "bojechtivosti" a "touze národa po osvobození národností". Vogt vytrubuje na stejnou troubu jako prosincoví prostituti. Právě ve chvíli, kdy Evropa užasla nad houževnatou touhou Francie po míru, objevuje Vogt, že "dnes je ten snadno vznětlivý lid" (Francouzi) "zřejmě pln válečných choutek" (tamtéž, str. 29, 30), a pan Ludewig se prý řídí jen "vládnoucím proudem doby", který směřuje právě k "nezávislosti národností". (Tamtéž, str. 31) Nevěřil ovšem ani slovo z toho, co psal. Ve svém "Programu", který vyzýval demokraty ke spolupráci na jeho bonapartistické propagandě, vypráví velmi podrobně o tom, že italská válka je ve Francii nepopulární.

"Pro začátek nevěřím v nějaké nebezpečí na Rýně; ale postupem času by mohlo nastat, válka tam nebo proti Anglii by Ludvíku Napoleonovi získala téměř popularitu, kdežto válka v Itálii tuto populární stránku nemá." ("Hlavni kniha", str. 34, dokumenty.) {Notabene. Ve svých "Studiích" opakuje co už řekl "Moniteur" a dentuovské originální pamflety, že "je to zvláštní rozmar osudu, který nutí tohoto člověka" (Ludvíka Bonaparta), "aby se postavil do přední linie jako osvoboditel národností" (str. 35), že "této politice se musí přislíbit pomoc, dokud tato politika zůstává v mezích osvobození národností", a že je nutno vyčkat, "až bude toto osvobození provedeno tímto osudovým člověkem" (str. 36). V jeho programu pro pány demokraty se naopak říká: "Můžeme a máme varovat před takovým pomocníkem." ("Hlavní kniha", str. 34, dokumenty.) (Marxova poznámka.)}

Jedna část dentuovských originálních pamfletů se tedy snažila vyburcovat francouzský národ s pomocí tradičních dobyvatelských přízraků z jeho "mírové letargie" a vložit národu do úst soukromá přání Ludvíka Bonaparta, kdežto druhá část, v jejímž čele stál "Moniteur", měla za úkol přesvědčit především Německo o císařově odporu k územním výbojům a o jeho ideálním poslání Mesiáše osvobozujícího národnosti. Důkazy jednak o nezištnosti jeho politiky, jednak o jeho snaze osvobozovat národnosti se dají snadno zapamatovat, protože se ustavičně opakují a točí se jen kolem dvou bodů. Důkaz o nezištnosti prosincové politiky — krymská válka. Důkaz o snahách osvobozovat národnosti — plukovník Cuza a rumunská národnost. "Moniteur" tu přímo udal tón. Viz "Moniteur" z 15. března 1859 o krymské válce. "Moniteur" z 10. dubna 1859 o rumunské národnosti;

"Chce" (totiž Francie), "aby se v Německu, stejně jako v Itálii, smlouvami uznané národnosti zachovaly a dokonce posílily. — V podunajských knížectvích se snažil" (císař) "dopomoci k vítězství zákonitým přáním těchto provincií, aby bylo i v této části Evropy učiněno zadost řádu založenému na národních zájmech."

Viz také pamflet "Napoléon III et la question roumaine", který vyšel u Dentuho začátkem roku 1859. Pokud jde o krymskou válku:

"Konečně, jakou náhradu žádá Francie za krev, kterou prolila, a za milióny, které vydala na Východě ve výhradně evropském zájmu?" ("La vraie Question", Paříž, u Dentuho 1859, str. 13.)

Totéž téma, omílané v Paříži v nekonečných variacích, převedl Vogt do němčiny tak správně, že E. About, žvatlavá straka bonapartismu, přeložil patrně Vogtův německý překlad zpátky do francouzštiny. Viz "La Prusse en 1860". Také zde nás zase pronásleduje krymská válka a rumunská národnost pod vládou plukovníka Cuzy.

"Ale tolik alespoň víme," opakuje ozvěnou Vogt to, co už řekl "Moniteur" a Dentuovy originální pamflety, "že Francie nedobyla ani píď země" (na Krymu) "a že by se strýc po vítězném tažení nebyl spokojil s takovým hubeným výsledkem, jako je dosažení převahy ve válečném umění." ("Studie", str. 33.) "Zde se přece ukazuje podstatná odlišnost od staré napoleonské politiky."(Tamtéž.) {"Napoléon le petit" okopíroval ostatně od skutečného Napoleona i frázi o osvobozeni národů. V květnu 1809 vydal např. Napoleon ze Schönbrunnu provolání k Maďarům, v němž se mimo jiné říká: "Maďaři! Nastala chvíle, abyste znovu nabyli nezávislosti... Nic od vás nežádám. Přeji si jen, abych vás viděl jako svobodný a nezávislý národ. Vaše spojení s Rakouskem bylo pro vás kletbou atd." 16. května 1797 uzavřel Bonaparte s Benátskou republikou smlouvu, jejíž první článek zní: "Napříště nechť vládne mezi Francií a Benátskou republikou mír a dobrá shoda." Své cíle, o které mu šlo při uzavření tohoto míru, odhaluje o tři dny později francouzskému direktoriu v tajné depeši, která začíná slovy: "Současně vám posílám smlouvu, kterou jsem uzavřel s Benátskou republikou a podle níž generál Baraguay ďʼHilliers s 5000-6000 mužů obsadil město. Tímto uzavřením míru jsem měl na zřeteli různé cíle." Jako poslední cíl uvádí: "Utlumit všechno, co se povídá v Evropě, protože teď se bude zdát, že naše obsazení Benátek je jen přechodná operace, o kterou horlivě žádali sami Benátčané." A za dva dny, 26. května, napsal Bonaparte benátské městské radě: "Nechť městská rada zatím podepíše smlouvu uzavřenou v Miláně — tajné články ať podepíší tři její členové. Vždy učiním všechno, co bude v mé moci, abych vám podal důkazy svého přání, aby se upevňovaly vaše svobody a aby nešťastná Itálie konečně zaujala místo, k němuž je povolána na světovém dějišti, svobodná a nezávislá na všech cizincích." O několik dní později píše generálu Baraguayovi dʼHilliers: "Až obdržíte tento dopis, hlaste se u prozatímní benátské vlády a vysvětlete jí, že v souhlase se zásadami, které nyní spojují Francouzskou a Benátskou republiku, a při bezprostřední ochraně, kterou Francouzská republika poskytne Benátské republice, je nevyhnutelné, aby byla námořní síla republiky postavena na úctyhodnou úroveň. Pod touto záminkou se všeho zmocníte, maje přitom zároveň na paměti, abyste žil s Benátčany v dobré shodě a abyste do našich služeb — a to tak, že budete stále mluvit jménem Benátek — najal všechny námořníky republiky. Musíte to zkrátka zařídit tak, abyste všechnu námořní výzbroj i lodi v přístavu dopravil z Benátek do Toulonu. Podle tajného článku smlouvy jsou Benátčané povinni dodat Francouzské republice námořní výzbroj v hodnotě tři miliónů pro námořnictvo v Toulonu, ale mým úmyslem je, zmocnit se pro Francouzskou republiku všech benátských lodí a veškeré jejich námořní výzbroje ve prospěch Toulonu." (Viz "Correspondance secrète et confidentielle de Napoléon", 7 svazků, Paříž 1817.) Tyto rozkazy byly do puntíku splněny; a jakmile byly Benátky oloupeny o všechny námořní a válečné prostředky, odevzdal Napoleon bez sebemenšího váhání svého nového spojence, osvobozenou Benátskou republiku, které slavnostně přísahal, že bude bránit proti jakémukoli nebezpečí, do despotického jařma Rakouska. (Marxova poznámka.)}

Jako by nám Vogt musel dokazovat, že "Napoléon le petit" není skutečný Napoleon! Vogt by byl mohl stejným právem prorokovat v roce 1851, že synovec, který proti prvnímu italskému tažením^[85] a proti výpravě do Egypta^[87] nemohl postavit nic jiného než štrasburské dobrodružství, výpravu do Boulogne^[343] a buřtové přehlídky v Satory^[514], nikdy nebude s to napodobit osmnáctý brumaire ^[88] a tím spíš si nikdy nenasadí císařskou korunu. V tom přece byla "podstatná odlišnost od staré napoleonské politiky". Vést válku proti evropské koalici a vést ji se svolením evropské koalice, v tom byla další odlišnost.

"Slavné krymské tažení", v němž Anglie, Francie, Turecko a Sardinie spojenými silami po dvou letech "dobyly" půlku ruské pevnosti, naproti tomu ztratily a Rusko získalo celou tureckou pevnost (Kars) a při uzavírání míru na pařížském kongresu^[515] musely skromně "poprosit" nepřítele o "dovolení", aby směly nerušeně nalodit a odvézt domů svá vojska - bylo opravdu všechno možné, jen ne "napoleonské". Slavné bylo vůbec jen v Bazancourtově románu^[516]. Ale krymská válka dokázala všelicos. Ludvík Bonaparte zradil údajného spojence (Turecko), aby získal spojenectví s údajným nepřítelem. Prvním výsledkem pařížského míru bylo, že byla obětována "čerkeská národnost" a že Rusové vyhladili krymské Tatary; znamenalo to zároveň konec všem národním nadějím, které Polsko a Švédsko spojovaly s křižáckým tažením západní Evropy proti Rusku. Jiným mravním naučením krymské války bylo: Ludvík Bonaparte nesměl už vést druhou krymskou válku, ztratit starou armádu a získat nový státní dluh výměnou za vědomí, že Francie je dost bohatá, "de payer sa propre gloire" {aby sama platila za svou slávu (Pozn. red.)}, že jméno Ludvíka Napoleona figuruje v evropské smlouvě, že "konzervativní a dynastický tisk Evropy", jak to o něm pochvalně říká Vogt ("Studie", str. 32), "svorně uznává císařovy vladařské ctnosti, jeho moudrost a střídmost" a že mu tehdy celá Evropa prokazovala všechny pocty jako skutečnému Napoleonovi s výslovnou podmínkou, že se Ludvík Bonaparte po příkladu Ludvíka Filipa bude pohybovat pěkně v "hranicích praktického rozumu", tj. v mezích smluv z roku 1815, a že ani na chvíli nezapomene na ten jemný předěl, který odděluje tatrmana od hrdiny, jehož úlohu hraje. Politické kombinace, držitelé moci a společenské poměry, které vůbec mohly umožnit náčelníkovi prosincové bandy, aby si hrál na Napoleona nejdříve ve Francii, potom mimo francouzské území, to všechno vskutku patří do jeho doby, a ne do letopisů velké francouzské revoluce.

"Přece je tu přinejmenším fakt, že nynější francouzská politika na Východě učinila zadost snahám jedné národnosti" (rumunské) "o sjednocení." ("Studie", str. 34, 35.)

Cuza, jak už bylo poznamenáno, jen drží toto místo buď pro ruského guvernéra, nebo pro nějakého ruského vazala. Na mapě "Evropa v roce 1860" figuruje jako vazal meklenburský velkovévoda. Rusko ovšem přenechalo Ludvíku Bonapartovi všechny pocty tohoto rumunského osvobození, kdežto samo shráblo všechny jeho výhody. Jeho dalším blahovolným záměrům překáželo Rakousko. Italská válka tedy měla Rakousko přetvořit z překážky v nástroj.

Břichomluvec z Tuilerií šířil už během roku 1858 pomocí svých nesčíslných hlásných trub písničku o "rumunské národnosti". Jedna z Vogtových autorit, pan Kossuth, mohla proto už 20. listopadu 1858 odpovědět na jedné přednášce v Glasgowě;

"Valašsko a Moldavsko dostanou ústavu, která se vylíhne v doupěti tajné diplomacie… Není to ve skutečnosti nic méně ani nic víc než charta pro Rusko, která mu dává možnost volně disponovat s podunajskými knížectvími." ("It is in reality no more less than a charter granted to Russia for the purpose of disposing of the Principalities.")

Ludvík Bonaparte zneužil tedy v podunajských knížectvích "národnostního principu" k tomu, aby zamaskoval, že je odevzdává Rusku, docela stejně, jako rakouská vláda zneužila "národnostního principu" v letech 1848-1849, aby s pomocí Srbů, Slovinců, Chorvatů, Valachů atd. zardousila maďarskou a německou revoluci.

Rumunský lid — a o to se postarají zároveň ruský konzul v Bukurešti a ve vlastním zájmu sebranka moldavsko-valašských bojarů, kteří většinou ani nejsou Rumuni, ale pestrá mozaika dobrodruhů přivandrovalých z ciziny, jakási orientální prosincová banda — rumunský lid stále ještě úpí v nejhanebnější robotě, jakou dovedli zorganizovat jen Rusové s pomocí organického reglementu^[490] a jakou mohl udržet jen orientální demi-monde {polosvět (Pozn. red.)}.

Aby rozumy načerpané z dentuovských originálních pamfletů vyšňořil vlastní výmluvností, říká Vogt:

"Rakousku už může vrchovatě stačit jeden Piemont na jihu; nepotřebuje druhý na východě." (Tamtéž) str. 64.)

Piemont anektuje italská území. Podunajská knížectví, nejméně bojovné země Turecka, mají tedy anektovat rumunská území? Mají tedy dobýt Besarábii na Rusku, Sedmihradsko, temešvárský Banát a Bukovinu na Rakousku? Vogt zapomíná nejen na "blahovolného cara". Zapomíná, že Uhry nebyly v letech 1848-1849 zřejmě ani dost málo ochotné dopustit, aby od nich byly odděleny tyto více nebo méně rumunské země, že na jejich "žalostné volání" odpověděly taseným mečem, a že naopak právě Rakousko rozpoutalo proti Uhrám takovou "propagandu národnostního principu".

Ale historická učenost jeho "Studií" se znovu zaskví v plném lesku, když si Vogt napůl připomíná, co přečetl v letmo prolistovaném aktuálním pamfletu, a odvozuje, jako by se nechumelilo

"žalostný stav podunajských knížectví… z rozkladného jedu Řeků a fanariotů" (tamtéž, str. 63).

Netušil, že fanarioté (nazývaní tak podle jedné cařihradské čtvrti) jsou právě tíž Řekové, kteří od začátku 18. století hospodařili pod ruskou ochranou v podunajských knížectvích. Jsou to zčásti potomci těchto limondžů (prodavačů limonády) z Cařihradu, kteří si teď zase podle ruského příkazu hrají na "rumunskou národnost".

*

Zatímco bílý anděl severu postupuje od východu a ničí národnosti pro čest slovanské rasy, bílý anděl jihu postupuje jako praporečník národnostního principu z opačné strany a

"je nutno vyčkat, až bude osvobození národnosti provedeno tímto osudovým člověkem" ("Studie", str. 36);

zatímco oba andělé a "oba největší vnější nepřátelé jednoty Německa" ("Studie", 2. vydání, doslov, str. 154) kombinují "v nejužším svazku" své operace — jakoupak úlohu říšský fojt, který však není "rozmnožitelem říše", přisuzuje Německu?

"I sebevíc krátkozrakému člověku," říká Vogt, "musí dnes už být jasné, že existuje dohoda mezi vládou Pruska a císařskou vládou Francie; že se Prusko nechopí meče na obranu neněmeckých provincií Rakouska" (ovšem včetně Čech a Moravy); "že dá souhlas ke všem opatřením, která se týkají obrany spolkového území" (vyjma jeho "neněmecké" provincie), "ale jinak zabrání jakékoli účasti Spolku nebo jednotlivých členů Spolku na straně Rakouska, tak aby potom, při pozdějších mírových jednáních, sklidilo za tyto snahy odměnu v podobě severoněmeckých plání." ("Studie", 1. vydání, str. 18, 19.)

Tajemství, které mu svěřili v Tuileriích, že Prusko jedná "v tajné dohodě" s "vnějším nepřítelem Německa", který mu v "odměnu" zaplatí "severoněmeckými pláněmi", toto tajemství Vogt veřejně vytlachal ještě před skutečným vypuknutím války proti Rakousku, a tím ovšem prokázal Prusku nejlepší pomoc k dosažení jeho údajných cílů. Probudil podezření ostatních německých vlád jak vůči počátečním neutralistickým snahám Pruska, tak i proti jeho vojenským přípravám a jeho nárokům na vrchní velení v průběhu války.

"Ať už Německo v nynější krizi," říká Vogt, "vykročí kteroukoli cestou, jedno je jisté, že vzato jako celek by muselo jít odhodlaně jednou určitou cestou, kdežto nyní neblahý Spolkový sněm atd." (Tamtéž, str. 96.)

Šířením názoru, že cesta Pruska jde ruku v ruce s "vnějším nepřítelem" a že vede k pohlcení severních plání, mělo asi obnovit jednotu, která ve Spolkovém sněmu chyběla. Zejména Sasko je tu upozorňováno, že Prusko mu už jednou způsobilo "ztrátu několika jeho nejkrásnějších provincií". (Tamtéž, str. 93.) Je denuncováno "zakoupení zátoky Jade". (Tamtéž, str. 15.)

"Holštýn měl být cenou za součinnost Pruska" (v turecké válce), "když pověstná krádež depeší obrátila jednání jiným směrem." (Tamtéž, str. 15.) "Meklenbursko, Hannoversko, Oldenbursko, Holštýn a všelijaké jiné oblasti…, tyto bratrské německé státy jsou vnadidlem, po kterém Prusko" — a to "při každé příležitosti" — "lačně chňapá" (tamtéž, str. 14, 15)

a na které ho Ludvík Bonaparte, jak prozrazuje Vogt, při této příležitosti ulovil. Na jedné straně Prusko v tajné "dohodě" s Ludvíkem Bonapartem a "na úkor svých německých bratří" dosáhne a musí "dosáhnout pobřeží Severního a Baltského moře" (tamtéž, str. 14). Na druhé straně získá

"Prusko přirozenou hranici teprve tehdy, jestliže se vodní předěl Krušných hor a Smrčin prodlouží přes Bílý Mohan a linii Mohanu až k Mohuči". (Tamtéž, str. 93.)

Přirozené hranice uprostřed Německa! A navíc dokonce vytvořené vodním předělem, který probíhá přes řeku! To jsou takové objevy na poli fyzikálního zeměpisu, k nimž patří i vynořující se kanál (viz "Hlavní knihu"), které stavějí "zaoblenou povahu" na stejnou úroveň s A. von Humboldtem. Zatímco káže Německému spolku, aby takto důvěřoval pruskému vedení, Vogt zároveň, nespokojen se "starou rivalitou Pruska vůči Rakousku na německém atd. území", vymyslil rivalitu mezi nimi dvěma, která se "tak často projevila na mimoevropském území". (Tamtéž, str. 20.) Toto mimoevropské území leží asi na Měsíci.

Ve skutečnosti převádí Vogt mapu "Evropa v roce 1860", vydanou francouzskou vládou roku 1858, jednoduše do slov. Hannoversko, Meklenbursko, Brunšvicko, Holštýn, Hesensko-Kaselsko a všelicos jiného, jako Waldeck, Anhalt, Lippe atd., je na této mapě anektováno k Prusku, zatímco "lʼEmpereur des Franais conserve ses(!) limites actuelles", císař Francouzů podržuje své (!) staré hranice. "Prusko až k Mohanu", to je zároveň heslem ruské diplomacie. (Viz například už zmíněné memorandum z roku 1837.) Protějškem pruského severního Německa by bylo rakouské jižní Německo, oddělovaly by je přirozené hranice, tradice, vyznání, nářečí a kmenové rozdíly, rozdvojení Německa by bylo dovršeno zjednodušením jeho protikladů a byla by vyhlášena permanentní třicetiletá válka^[43].

Podle prvního vydání "Studií" mělo tedy Prusko dostat takovouto "odměnu" za "snahy", jimiž za války donutilo Německý spolek zasunout meč do pochvy. Ve Vogtových "Studiích" stejně jako na francouzské mapě "Evropa v roce 1860" je totiž tím, kdo s pomocí francouzské války proti Rakousku hledá a nalézá územní zisky a přirozené hranice, nikoli Ludvík Bonaparte, ale Prusko.

Ale teprve v doslovu k druhému vydání svých "Studií", které vyšly za rakousko-francouzské války, odhaluje Vogt pravou úlohu Pruska. Má začít "občanskou válku" (viz druhé vydání, str. 152), aby byla vytvořena "jednotná ústřední moc" (tamtéž, str. 153), aby Německo bylo začleněno do pruské monarchie. Zatímco Rusko postupuje od východu a Rakousko je v Itálii ochromeno Ludvíkem Bonapartem, má Prusko v Německu zahájit dynastickou "občanskou válku". Vogt zaručuje princi-regentovi {tj. Vilémovi (Pozn. red.)}, že

"válka rozpoutaná nyní" v Itálii si vyžádá "přinejmenším rok 1859", kdežto "sjednocení Německa, provedené rychle a rozhodně, by netrvalo ani tolik týdnů, kolik měsíců potrvá italské tažení". (Tamtéž, str. 155.)

Občanská válka v Německu by si vyžádala jen několik týdnů! Kromě rakouského vojska, které by ihned, ať už by byla nebo nebyla válka v Itálii, nastoupilo proti Prusku, narazilo by Prusko na odpor, jak vypráví sám Vogt, "Bavorska…, úplně podřízeného rakouskému vlivu" ("Studie", první vydání, str. 90), Saska, které by bylo nejdříve ohroženo a nemělo by už důvody, aby znásilňovalo své "sympatie k Rakousku" (tamtéž, str. 93), "Württemberska, Hesenska-Darmstadtska a Hannoverska" (tamtéž, str. 94), zkrátka "devíti desetin" (tamtéž, str. 16) "německých vlád". A v takové dynastické "občanské válce", podniknuté Pruskem dokonce v době, kdy bylo Německo ohroženo "oběma svými největšími vnějšími nepřáteli", v takové válce, jak dále dokazuje Vogt, by tyto vlády rozhodně nezůstaly viset ve vzduchu.

"Dvůr" (v Bádensku), říká Vogt, "jde s Pruskem, ale lid, o tom nemůže být pochyby, se v těchto sympatiích rozhodně nepřipojí k panovnické rodině. Breisgau je dokonce zrovna tak jako Horní Švábsko ještě stále spjato s císařem a císařským státem pouty sympatie a vyznání, starými vzpomínkami na Přední Rakousy, k nimž kdysi náleželo, a to pevněji, než by se dalo po tak dlouhém odloučení předpokládat." (Tamtéž, str. 93, 94.) "S výjimkou Meklenburska" a "možná" Hesenska-Kaselska "panuje v severním Německu nedůvěra vůči teorii splývání a Prusku se ustupuje velmi neochotně. Instinktivní pocit nechuti, ba nenávisti, kterou chová jižní Německo k Prusku… ani tento pocit nedokázal vymýtit ani přehlušit celý ten halasný pokřik císařské strany. Mezi lidem je živý, a žádná vláda, i kdyby to byla vláda bádenská, mu nedokáže dlouho čelit. Opravdovým sympatiím se tedy Prusko netěší nikde mezi německým lidem ani mezi vládami Německého spolku." (Tamtéž, str. 21.)

To říká Vogt. A právě proto by podle téhož Vogta dynastická "občanská válka", podniknutá Pruskem v "tajné dohodě" s "oběma největšími vnějšími nepřáteli Německa", byla trvala jen "několik týdnů". Ale ani to ještě nestačí.

"Staré Prusko jde s vládou — Porýní-Vestfálsko jdou s katolickým Rakouskem. Jestliže se tamnímu lidovému hnuti nepodaří zahnat vládu na stranu Rakouska, pak z toho především vyplyne, že se znovu rozevře propast mezi oběma částmi monarchie." (Tamtéž, str. 20.)

Jestliže by tedy podle Vogta už prostě ta okolnost, že by se Prusko nepostavilo na stranu Rakouska, znovu rozevřela propast mezi Porýním-Vestfálskem a starým Pruskem, pak by ovšem podle téhož Vogta "občanská válka", kterou by podniklo Prusko, aby vyloučilo Rakousko z Německa, musela úplně odtrhnout Porýní-Vestfálsko od Pruska. Ale "co je těmto papežencům po Německu?" (tamtéž, str. 119), anebo, jak to měl na mysli, co je Německu po těchto papežencích? Porýní-Vestfálsko jsou ultramontánní "římskokatolické", ale rozhodně ne "opravdu německé" země. Musí být tedy vyloučeny ze spolkového území zrovna tak jako Čechy a Morava. A tento proces vyloučení měla uspíšit dynastická "občanská válka", kterou Vogt doporučoval Prusku. Ve skutečnosti francouzská vláda na mapě "Evropa v roce 1860", kterou vydala roku 1858 a která Vogtovi posloužila jako kompas jeho "Studií", anektovala, podobně jako Egypt k Rakousku, stejně i porýnské provincie jakožto země "katolické národnosti" k Belgii — ironická formule pro anexi Belgie a Porýnské provincie k Francii. Že jde Vogt dál než francouzská vládní mapa a dává jako přídavek katolické Vestfálsko, vysvětluje se "vědeckými vztahy" prchajícího říšského regenta k Plon-Plonovi, synovi bývalého vestfálského krále. {tj. Jérôma Bonaparta (Pozn. red.)}

Shrňme tedy: Na jedné straně dovolí Ludvík Bonaparte Rusku, aby rozpřáhlo paže od Poznaňska až do Čech a přes Uhry až do Turecka; na druhé straně založí sám ozbrojenou silou na hranicích Francie jednotnou a nezávislou Itálii, a to všechno - pour le roi de Prusse {doslova: pro krále pruského. Tento obrat znamená: "pro nic za nic", "pro něčí krásné oči" (Pozn. red.)}; to všechno proto, aby Prusko získalo příležitost podrobit si občanskou válkou Německo a "porýnské provincie navěky zajistit" proti Francii. (Tamtéž, str. 121.)

"Někdo však řekne: spolkovému území hrozí nebezpečí, odvěký nepřítel hrozí, jeho faktickým cílem je Rýn. Braňme tedy Rýn a chraňme spolkové území" (tamtéž, str. 105),

a chraňme to spolkové území tím, že odstoupíme Rusku Čechy a Moravu, a Rýn braňme tím, že začneme německou "občanskou válku", jejímž cílem mimo jiné je odtrhnout Porýní-Vestfálsko od Pruska.

"Někdo však řekne: Ludvik Napoleon... chce nějak ukojit napoleonskou chtivost územních zisků Nevěříme tomu, máme před sebou příklad krymského taženi!" (Tamtéž, str. 129.)

Kromě své nevíry v napoleonskou chtivost územních zisků a své víry v krymské tažení má však Vogt in petto {pohotově, tajně v zásobě (Pozn. red.)} ještě jiný argument. Rakušané a Francouzi se budou v Itálii po vzoru koček z Kilkenny tak dlouho vzájemně kousat, až z obou zbudou jen ocasy.

"Bude to strašlivě krvavá, zarputilá, možná nerozhodná válka." (Tamtéž, str. 127, 128.) "Jen s krajním vypětím sil si Francie s Piemontem vybojuje vítězství, a bude trvat desítky let, než se bude moci zotavit z tohoto vyčerpávajícího vypětí." (Tamtéž, str. 129.)

Tato vyhlídka na trvání italské války poráží jeho odpůrce. Ovšem metoda, kterou Vogt prodlužuje odpor Rakouska proti francouzským zbraním v Itálii a ochromuje útočnou sílu Francie, je vskutku dost originální. Na jedné straně získávají Francouzi carte blanche {volnou ruku, volnost jednání; doslova: bílý list (Pozn. red.)}; na druhé straně se dovoluje "blahovolnému carovi", aby svými manévry v Haliči, Uhrách, na Moravě a v Čechách, revolučními pikli uvnitř a vojenskými demonstracemi na hranicích

"udržoval značnou část rakouských ozbrojených sil v těch částech monarchie, které jsou vystaveny ruskému útoku nebo jsou přístupné ruským piklům". (Tamtéž, str. 11.)

A konečně dynastickou "občanskou válkou", kterou Prusko zároveň zahájí v Německu, bude Rakousko donuceno stáhnout z Itálie své hlavní síly, aby udrželo své německé državy. Za těchto okolností ovšem František Josef a Ludvík Bonaparte neuzavřou žádný mír v Campo Formiu^[155], ale — "oba vykrvácejí v Itálii".

Rakousko ani neustoupí "blahovolnému carovi" na Východě a nepřijme dávno nabízené odškodnění v Srbsku a Bosně, ani nezaručí Francii porýnské provincie a nenapadne ve spolku s Ruskem a Francií Prusko. Kdepak! Bude trvat na tom, že "vykrvácí v Itálii". Ale rozhodně by Vogtův "osudový člověk" s mravním rozhořčením odmítl takové odškodnění na Rýně. Vogt ví, že

"zahraniční politika dnešního císařství má jen jednu zásadu, zásadu sebezáchovy". (Tamtéž, str. 31.)

Ví, že Ludvík Bonaparte

"sleduje jen jedinou myšlenku, totiž aby si udržel tuto moc" (nad Francií). (Tamtéž, str. 29.)

Ví, že "italská válka mu nezíská popularitu ve Francii", kdežto nabytí porýnských provincií by jemu i jeho dynastii "popularitu" získalo. Říká:

"Na porýnské provincie si vskutku s oblibou dělá zálusk francouzský šovinista, a kdyby se šlo na kořen věci, našla by se možná jen malá menšina národa, která by nechovala v srdci toto přání." (Tamtéž, str. 121.)

Na druhé straně vědí "rozumní lidé ve Francii", tedy ovšem také Vogtův "osudový čtověk s hadí moudrostí",

"že naděje na toto uskutečněni" (totiž na to, aby Francie získala přirozenou hranici na Rýně) "trvá jen tak dlouho, dokud má Německo čtyřiatřicet různých vlád… Nechte vzniknout opravdové Německo s jednotnými zájmy a pevnou organizací — a hranice na Rýně bude navěky zajištěna." (Tamtéž, str. 121.)

Právě proto by byl Ludvík Bonaparte, který ve Villafrance nabízel rakouskému císaři Lombardii výměnou za záruku porýnských provincií (viz Kinglakeovo prohlášení v Dolní sněmovně z 12. července 1860), rozhořčeně odmítl rakouskou nabídku porýnských provincií za francouzskou pomoc proti Prusku.

Ani Vogtovy originální prameny vydané u Dentuho se nerozplývaly jenom v horování pro sjednocení Německa pod pruským vedením: {"La Prusse est l'espoir de l'Allemagne… l'esprit allemand a son centre à Berlin… l'esprit allemand cherche l'unité de son corps, la vérité de la Confédération. C'est par cet entraînement que s'élève la Prusse... D'où vient-il que, lorsque l'Italie réclame l'intégrité, l'unité nationale, ce que l'Allemagne désire, celle-ci favorise l'Autriche, négation vivante de toute nationalité?... C'est que la Prusse n'est pas encore la tête; c'est que la tête est l'Autriche qui, pesant avec ces forces hétérogènes sur l'Allemagne politique, l'entraine à des contradictions avec l'Allemagne véritable." ["Prusko je naděje Německa... německý duch má své centrum v Berlíně... německý duch usiluje o jednotu svého těla, o opravdovost Spolku. Právě tato touha způsobuje, že se Prusko pozvedá… V čem to vězí, že zatímco Itálie žádá sloučení, národní jednotu, po níž touží i Německo, že tato Itálie podporuje Rakousko, živoucí popření jakékoli národnosti?… Je to proto, že Prusko ještě není v čele; je to proto, že v čele je Rakousko, které svými heterogenními silami tíží politické Německo, a tím je vhání do rozporu s opravdovým Německem."] ("La foi des traités etc.", str. 34.) (Marxova poznámka.)} Zejména odmítaly s ctnostným zanícením jakékoli narážky na zálusk na porýnské provincie.

"Rýn! Co je to Rýn? Hranice. Hranice budou brzy anachronismem." ("La foi des traités etc.", Paříž 1859) str. 36.) {"Le Rhin!… Qu'est-ce que le Rhin? Une frontière. Les frontières seront bientôt des anachronismes." (Tamtéž, str. 36.) (Marxova poznámka.)}

Kdo by mluvil o hranici na Rýně, kdo by vůbec mluvil o hranicích v té tisícileté říši, kterou se chystá založit Badinguet na základě národnostního principu!

"Vymiňuje si snad Francie odškodné za oběti, které je ochotna přinést k účelům spravedlnosti, správného vlivu a v zájmu evropské rovnováhy? Cožpak žádá levý břeh Rýna? Vznáší třebas jen nároky na Savojsko a na hrabství Nizzu?" ("La vraie question etc.", Paříž 1859, str. 13.)**

Dokazovat, že Francie se zříká Rýna, tím, že se Francie zříká Savojska a Nizzy! Tohle Vogt do němčiny nepřevedl.

Před začátkem války bylo pro Ludvíka Bonaparta krajně důležité, když nemohl navnadit Prusko k žádné dohodě, aby alespoň Německému spolku vnukl víru, že už Prusko navnadil. Tuto víru se Vogt snaží šířit v prvním vydání svých "Studii". Za války začalo být pro Ludvíka Bonaparta ještě důležitější, aby svedl Prusko ke krokům, které by byly Rakousku podaly důkaz nebo zdánlivý důkaz o takové dohodě. Proto Vogt ve druhém vydání "Studií", které vyšlo za války, vyzývá Prusko ve zvláštním doslovu, aby dobylo Německo a zahájilo dynastickou "občanskou válku", o které v textu knihy dokazuje, že by byla "krvavá, zarputilá, možná nerozhodná" a stála by přinejmenším Porýní-Vestfálsko, a o níž v doslovu k téže knize horlivě ujišťuje, že by "trvala jen několik týdnů". Ovšem Vogtův hlas není opravdu hlas sirény. Ludvík Bonaparte, kterého v jeho lumpárně podporoval bottle-holder {ten, kdo pomáhá někomu do sedla, pomocník, sekundant (Pozn. red.)} Palmerston, musel proto předložit Františku Josefovi ve Villafrance pruské návrhy, které sám sestrojil; Rakousko muselo ze skromných nároků Pruska na vojenské vedení Německa učinit záminku k uzavření míru {"Prager Zeitung" přinesla několik dní po uzavření míru ve Villafrance toto oficiální prohlášeni: "Tato protestace" (protestace Pruska, aby vrchní velení spolkové armády přešlo pod spolkovou kontrolu) "podává jasný důkaz, že Prusko usiluje o hegemonii v Německu, tedy o vyloučení Rakouska z Německa. Protože věrolomná Lombardie má neskonale menší cenu než uhájení našeho postavení v Německu, vzdali jsme se jí, abychom dospěli k míru, který se pro nás postojem Pruska stal neodkladnou nutnosti." (Marxova poznámka.)}, které musel Ludvík Bonaparte omluvit před Francií tím, že italská válka hrozila přerůst ve válku všeobecnou, která "by bývala vytvořila německou jednotu, a tak by uskutečnila dílo, jehož zmaření bylo stálým cílem francouzské politiky od dob Františka I. ". {Pařížský "Galignani's Messenger", který jen výjimečně a jen na zvláštní oficiální příkaz přináší úvodníky, říká v čísle z 22. července 1859: "To give another province to the King of Piedmont, it would not only have been necessary to support a war against two-thirds of Europe, but German unity would have been realised, and a work thus accomplished, which ever since the time of Francis I. it has been the object of French policy to prevent." ["Kdyby měla být piemontskému králi opatřena ještě další provincie, bylo by bývalo nutné nejen podporovat válku proti dvěma třetinám Evropy, nýbrž bylo by se uskutečnilo sjednoceni Německa, a tím by bylo provedeno dílo, jehož zmaření bylo od doby Františka I. vždy cílem francouzské politiky."] (Marxova poznámka.)}

Když Francie získala italskou válkou Savojsko a Nizzu a s nimi pozici, která má pro případ války na Rýně větší cenu než celá armáda, staly se "německá jednota pod pruskou hegemonií" a "odstoupení levého břehu Rýna Francii" proměnnými veličinami v prosincovém počtu pravděpodobnosti. Mapa "Evropa v roce 1860", vydaná roku 1858, byla přetlumočena mapou "L'Europe pacifiée" (Evropa dovedená ke klidu?) vydanou roku 1860, na níž už Egypt nepřipadá Rakousku a porýnské provincie i s Belgií jsou anektovány k Francii jako náhrada za "severní pláně" přidělené Prusku. {Plon-Plonův speciální list, "Opinion nationale", říká v článku z 5. července 1860: "Doba vymáhání násilím už minula. Na to je císař obdařen příliš jemným taktem, příliš správným citem pro tendenci veřejného mínění… Ale je snad Prusko přísežně zavázáno nemyslit nikdy na německou jednotu? Může se nám zaručit, že nikdy nebude chtivě pokukovat po Hannoversku, Sasku, Brunšvicku, Hesensku, Oldenbursku a Meklenbursku? Dnes se vladaři objímají, a jistě upřímně. Ale kdo ví, co od nich bude žádat lid za několik let? A jestliže se Německo pod tlakem veřejného mínění zcentralizuje, bylo by spravedlivé, bylo by rozumné nedovolit Francii, aby rozšířila své území na úkor svých sousedů?… Kdyby snad Němci uznali za vhodné změnit své staré politické zřízení a na místo nemohoucího Spolku postavit silnou, centralizovanou vládu, pak nemůžeme zaručit, že by Francie neuznala za vhodné požadovat od Německa odškodnění a záruky." (Marxova poznámka.)}

Nakonec Persigny prohlásil oficiálně v Etienne, že už v "zájmu evropské rovnováhy" je jakákoli další centralizace Německa podmíněna proniknutím Francie k Rýnu. {Císařský Pecksniff překonává sám sebe v Dentuově pamfletu "La politique anglaise", Paříž 1860. Podle toho by totiž bylo nutné ukrást několik miliónů Němců a Belgičanů, aby se zlepšila morální tvářnost Francie, jejíž jižní prvek potřebuje větší příměs severské solidnosti. Vykládá se tu, že z politických i vojenských důvodů potřebuje Francie hranice, které jí dala sama příroda, a pak se dále praví: "Druhý důvod vyvolává nutnost takové anexe" (porýnských provincií a Belgie). "Francie miluje a požaduje rozumnou svobodu (une sage liberté), a jižní prvek tvoří velkou součást jejího veřejného organismu. Tento prvek má podivuhodné vlastnosti… ale chybí mu vytrvalost a pevnost. Potřebuje trpělivou odolnost, chladnou a neoblomnou odhodlanost našich severských bratří. Hranice, které nám určila Prozřetelnost, jsou nám tedy nutné jak pro naši svobodu, tak i pro naši nezávislost." (Marxova poznámka.)} Ale ani před italskou válkou, ani po ní nemluvil groteskní břichomluvec z Tuilerií nestoudněji než skrze svou hlásnou troubu, prchajícího říšského regenta.

*

Vogt, "novopečený Švýcar, občan bernského kantonu a člen ženevské Stavovské rady"^[517] (tamtéž, předmluva), zahajuje švýcarskou část svých "Studií" prologem (tamtéž, str. 37-39), v němž vyzývá Švýcarsko, aby jásalo radostí nad tím, že Ludvík Filip byl nahrazen Ludvíkem Bonapartem. Ludvík Bonaparte ovšem žádal na spolkové radě, aby vydala "tisková opatření", ale "Napoleonové mají, jak se zdá, v této věci neobyčejně lechtivou kůži". (Tamtéž, str. 36.) Pouhá kožní nemoc, tak srostlá s rodinou, že se dědí nejen s rodinnou krví, ale také — teste {svědčí o tom… (Pozn. red.)} Ludvík Bonaparte — s pouhým příjmením. Ovšem:

"Pronásledováni nevinných lidi v Ženevě, které na císařův rozkaz prováděla spolková rada proti ubožákům, kteří nespáchali nic jiného než to, že jsou Italové; zřízeni konzulátů; šikanování tisku; nesmyslná policejní opatření všeho druhu a nakonec i vyjednáváni o odstoupení Dappeského údolí, to všechno podstatně přispělo k tomu, že se ve Švýcarsku setřely vzpomínky na služby, které císař skutečně prokázal v neuchâtelském konfliktu a které prokázal zejména té straně, jež se dnes proti němu nejrozhořčeněji obrací." (Tamtéž, str. 37, 38.)

Velkomyslný císař, nevděčná strana! Oč šlo vlastně císaři v neuchâtelském konfliktu^[518], to rozhodně nebylo precedens pro porušení smluv z roku 1815, pro pokoření Pruska a protektorát nad Švýcarskem. Šlo mu o to, aby Švýcarsku "prokázal skutečné služby", a to právě jako "novopečený Švýcar, občan kantonu Thurgau a dělostřelecký kapitán v Oberstrassu". Nevděčnost, z které Vogt v březnu 1859 obvinil protibonapartistickou stranu ve Švýcarsku, vytýkal jiný císařův služebník, pan de Thouvenel, v červnu 1860 celému Švýcarsku. V "Times" ze 30. června 1860 čteme:

"Před několika dny se na ministerstvu zahraničních věcí v Paříži konala schůzka mezi dr. Kernem a panem de Thouvenel za přítomnosti lorda Cowleyho. Thouvenel prohlásil ctihodnému představiteli Švýcarska, že prý pochyby a protestace spolkové vlády jsou urážlivé, neboť, jak se zdá, znamenaly nedůvěru k vládě Jeho císařského Veličenstva. Takové počínání je prý hrubý nevděk vzhledem k službám (services), které prý císař Napoleon prokázal (rendered) Spolku při mnoha příležitostech, zejména však v neuchâtelském konfliktu. Ať je tomu jakkoli, protože Švýcarsko bylo tak slepé, že svému dobrodinci nedůvěřovalo, musí nést samo následky."

A přece se Vogt už v březnu 1859 snažil slepé protibonapartistické straně ve Švýcarsku otevřít oči. Na jedné straně upozorňuje na "skutečné služby", které "císař prokázal". Na druhé straně "nejsou nesnáze působené císařem vůbec nic" proti nesnázím působeným králem Ludvíkem Filipem. (Tamtéž, str. 39.) Tak například: Roku 1858 vyhnala spolková rada "na císařův rozkaz ubožáky, kteří nespáchali nic jiného než to, že jsou Italové" (str. 37); roku 1838, přes hrozby Ludvíka Filipa, se zdráhá vyhnat Ludvíka Bonaparta, který nespáchal nic jiného, než že ze Švýcarska konspiroval proti koruně Ludvíka Filipa. V roce 1846 si Švýcarsko přes "válečný povyk" Ludvíka Filipa troufá na válku se Sonderbundem^[519], neboť vůči mírovému králi bylo třeba zachovávat zásadu: zastrašování na nás neplatí; v roce 1858 se ani moc neupejpá, když mu Ludvík Bonaparte sahá na Dappeské údolí^[520].

"Ludvík Filip," říká sám Vogt, "se v Evropě nuzně protloukal, kdekdo si na něho vyjel, dokonce i menší legitimní panovníci, protože si netroufal provádět navenek silnou politiku." (Tamtéž, str. 31.) Ale: "Vůči Švýcarsku je císařova politika nepochybně politikou mocného souseda, který ví, že nakonec může prosadit všechno, co chce." (Tamtéž, str. 37.)

To znamená, uzavírá Vogt s grandguillotovskou logikou, "že vzato z čistě švýcarského hlediska může se člověk jen neskonale radovat" (str. 39) ze změny, která dala Švýcarsku místo "Ludvíka Filipa, na kterého si kdekdo vyjel", "mocného souseda, který ví, že vůči Švýcarsku může všechno, co chce"

Po tomto prologu, který připravuje potřebnou náladu, následuje německý překlad nóty Spolkového shromáždění ze 14. března 1859 a Vogt tuto nótu, v níž se spolková rada dovolává smluv z roku 1815^[521] , kupodivu chválí, ačkoli prohlašuje, že dovolávat se jich je "licoměrnost". "Jděte k šípku se svou licoměrnostít" (Tamtéž, str. 112.) {Neutralitu Švýcarska ve skutečnosti nechránily "smlouvy", nýbrž vzájemně se paralyzující zájmy různých sousedních mocností. Kapitán Harris, anglický chargé d'affaires v Bernu, píše lordu Johnu Russellovi po rozhovoru se spolkovým presidentem Freyem-Hérosém: "Švýcaři cítí, že… události v nedávné době podstatně změnily relativní váhu sousedních mocností, neboť Prusko je po neuchâtelském konfliktu lhostejné, Rakousko ochromeno a Francie nesrovnatelně mocnější než předtím." (Marxova poznámka.)}

Vogt pak dále zkoumá, "z které strany asi přijde první útok na neutralitu Švýcarska" (tamtéž, str. 84), a podává zbytečný důkaz, že francouzská armáda, která tentokrát neměla za úkol dobýt Piemont, nepotáhne ani přes Simplonský průsmyk, ani přes Velký sv. Bernard. Zároveň objevuje neexistující cestu po souši "přes Mont Cenis, přes Fenestrelle údolím Stury". (Tamtéž, str. 84.) Tím totiž myslí údolí Dory. Od Francie tedy Švýcarsku nebezpečí nehrozí.

"Nemůžeme ovšem stejně klidně očekávat od Rakouska, že bude respektovat švýcarskou neutralitu, a různé zjevy dokonce naznačují, že je tu úmysl tuto neutralitu v jistém případě skutečně porušit." (Tamtéž, str. 85.) "V tomto ohledu může být snad významné soustředění armádního sboru v Bregenzi a Feldkirchu." (Tamtéž, str. 86.)

Zde se ukazuje červená nit, která probíhá "Studiemi" a vede rovnou ze Ženevy do Paříže.

Modrá kniha "On the affairs of Italy. January to May 1859",^[473] kterou uveřejnil Derbyho kabinet, sděluje totiž, že "soustředění rakouského armádního sboru u Bregenze a Feldkirchu" je pověst, kterou ve Švýcarsku záměrně šíří bonapartističtí agenti a která nemá žádný faktický podklad. (Dokument čís. 174 citované Modré knihy, dopis kapitána Harrise lordu Malmesburymu, datovaný v Bernu 24. března 1859.) Humboldt-Vogt při této příležitosti také objevuje, že v Bregenzi a Feldkirchu je už člověk

"v bezprostřední blízkosti údolí Rýna, do něhož ústí tři velké alpské průsmyky se sjízdnými silnicemi, totiž Viamala, Splügen a Bernhardin, přičemž třetí z nich vede do Tessinu, kdežto dvě první vedou k Lago di Como". (Tamtéž, str. 86.)

Ve skutečnosti vede Viamala za prvé přes Splügen, za druhé přes Bernhardin a za třetí už nikam jinam.

Po všem tomhle poloniovském klábosení, které mělo odvést podezření Švýcarska od západní hranice k východní, kutálí se "zaoblená povaha" konečně k svému vlastnímu úkolu.

"Švýcarsko," říká Vogt, "je naprosto v právu, když rozhodně odmítá závazek, že nedovolí transporty vojska po této železnici" (z Culozu do Aix a Chambéry) "a omezuje se na to, že popřípadě bude reflektovat na neutrální území jen natolik, nakolik je ho třeba k obraně jeho vlastního území" (tamtéž, str. 89),

a ujišťuje spolkovou radu, že za tuto "politiku naznačenou v její nótě ze 14. března se postaví celé Švýcarsko jako jeden muž".

Vogt uveřejňuje své "Studie" koncem března. Teprve 24. dubna použil Ludvík Bonaparte řečené železnice pro transporty vojska, a válku vyhlásil ještě později. Vogt, který je zasvěcen do podrobností bonapartistického válečného plánu, věděl tedy docela přesně, "z které strany přijde první útok na neutralitu Švýcarska". Jeho výslovným posláním bylo chlácholit Švýcarsko, aby strpělo první porušení neutrality, jehož logickým důsledkem by byla anexe neutralizovaného savojského území k prosincové říši. Poklepává spolkové radě na ramena a nótě ze 14. března připisuje smysl, jaký měla mít z bonapartistického stanoviska. Spolková rada říká ve své nótě, že Švýcarsko bude své "poslání" neutrality, vyplývající ze smluv, plnit "stejně a loajálně vůči všem". Cituje dále článek smluv, podle něhož se "tam" (v neutralizované savojské oblasti) "nesmějí zdržovat ani tudy procházet vůbec žádně vojenské jednotky nějaké jiné mocnosti". Nezmiňuje se ani slovem, že povolí Francouzům použít železnice, která vede neutralizovanou oblastí. Podmínečně jako "opatření k zajištění bezpečnosti a k obraně jeho území" vyhrazuje švýcarskému spolku "vojenskou okupaci" neutralizované oblasti. Že tu Vogt záměrně a z vyššího příkazu překrucuje nótu Spolkového shromáždění, dokazuje nejen její slovní znění, ale i prohlášení lorda Malmesburyho — tehdejšího anglického ministra zahraničních věcí — na zasedání Horní sněmovny z 23. dubna 1860.

"Když francouzské jednotky," říká Malmesbury, "byly připraveny" (víc než měsíc po nótě spolkové rady ze 14. března) "pochodovat Savojskem do Sardinie, tehdy švýcarská vláda, věrna neutralitě, na níž se zakládá švýcarská nezávislost, namítla nejprve, že tyto jednotky neměly vůbec právo vkročit do neutralizované oblasti." {"When the French troops were about to march through Savoy into Sardinia the Swiss Government, true to the neutrality upon which depends its independence, at first objected that these troops had no right to pass through the neutralised territory." (Marxova poznámka.)}

A jakou námitkou odstranil Ludvík Bonaparte a s ním spolčená švýcarská strana pochybnosti spolkové rady? Vogt, který věděl koncem března 1859, že transporty francouzského vojska poruší koncern dubna 1859 neutralizované území, anticipuje ovšem už koncern března i frázi, jakou bude Ludvík Bonaparte koncem dubna přikrašlovat svůj násilnický kousek. Vyslovuje pochybnosti, zda "hlavní úsek trati z Culozu do Aix a Chambéry" spadá "do oblasti neutralizovaného území" (tamtéž, str. 89), a dokazuje, že "účelem stanovení neutrálního území rozhodně nebylo, aby byla přerušena komunikace mezi Francií a Chambéry", že se tedy řečená železniční trať neutrálnímu území v morálním smyslu vyhýbá. {Že železnice spadá do neutralizovaného území, přiznává se výslovně v nótě, kterou spolkový president Stämpfli a kancléř Schiess adresovali 18. listopadu 1859 kapitánu Harrisovi. Praví se v ní: "II pourrait être aussi question d'un autre point qui concerne la neutralité de la Savoie… nous voulons parler du chemin de fer dernièrement construit de Culoz à Chambéry, à l'égard duquel on peut se demander s'il devait continuer à faire partie du territoire neutralisé." ["Problematický by mohl být i jiný bod týkající se neutrality Savojska… chceme se zmínit o nedávno vybudované železnici z Culozu do Chambéry, u níž může být sporné, může-li i nadále tvořit část neutralizovaného území."] (Marxova poznámka.)}

Poslechněme si naproti tomu lorda Malmesburyho:

"Později, když se objevily pochybnosti, nevyhýbá-li se železniční trať neutralizované části Savojska, odvolala švýcarská vláda svou námitku a dovolila francouzským jednotkám průchod. Myslím, že nebyla v právu, když to učinila. (I think that they were wrong in doing so.) Pokládali jsme zachování neutrality tohoto území za předmět takové evropské důležitosti…, že jsme francouzskému dvoru 28. dubna 1859 poslali protest proti průchodu těchto jednotek do Sardinie."

Kvůli tomuto protestu obvinil Palmerston Malmesburyho ze sympatií "vůči Rakousku", neboť prý "zbytečně urazil francouzskou vládu" (had uselessly offendcd the French government), stejně jako Vogt v "Hlavní knize" (str. 183) obviňuje "Volk", že prý se

"všemožně vynasnažil," samozřejmě kvůli Rakousku, "aby působil Švýcarsku nesnáze… Stačí si přečíst články, které ‚Volk' uveřejnil o otázce neutrality a o průchodu Francouzů Savojskem, a vyjdou úplně jasně najevo ty tendence, které naprosto sdílí ‚Allgemeine Zeitung'." {Vogt vytýká listu "Volk" zejména to, že prý se snažil "dostat Švýcarsko do konfliktu s většími sousedními mocnostmi". Když skutečně došlo k anexi Savojska, obvinil jiný bonapartistický list, "Eidgenössische Zeitung", oficiální "Bund", že prý "jeho názor o Savojsku a Francii je slabý ohlas politiky, která chtěla už od roku 1848 zaplést Švýcarsko do evropských bojů". (Viz "Bund", Bern 12. března 1860, čís. 7].) Je vidět, že fráze bonapartistických pisálků jsou už předem spíchnuté. (Marxova poznámka.)}

Pochopíme teď "úplně jasně", že účelem celé té části Vogtových "Studií", která se týká Švýcarska, nebylo vůbec nic jiného než zastávat se prvního porušení švýcarského neutrálního území jeho "osudovým člověkem". Byl to první krok k anexi Savojska a tedy francouzského Švýcarska. Osud Švýcarska závisel na rozhodnosti, s jakou se postaví proti tomuto prvnímu kroku, s jakou obhájí své právo tím, že ho použije v rozhodném okamžiku, že je povýší na evropskou otázku v době, kdy bylo jisté, že se za ně postaví anglická vláda, a kdy se Ludvík Bonaparte, který zrovna začal svou lokalizovanou válku, nemohl odvážit hodit anglické vládě rukavici. Když už se anglická vláda do toho oficiálně vložila, nemohla couvnout. {Had those provinces (Chablais and Faucigny) been occupied by the Federal troops... there can be little doubt they would have remained in them up to this moment. [Kdyby tyto provincie (Chablais a Faucigny) bývaly obsazeny spolkovým vojskem… pak by stěží bylo možno pochybovat, že by tam bylo setrvalo až do této chvíle.] (L. Oliphant, " Universal Sufrage and Napoleon III", Londýn 1860, str. 20.) (Marxova poznámka.)} Odtud ohromné úsilí "novopečeného Švýcara, občana bernského kantonu a člena Stavovské rady v Ženevě", aby rozvířil oblaka prachu a aby tvrdil, že svolení k průchodu francouzských jednotek neutralizovanou oblastí je právo, které má Švýcarsko uplatňovat, že to bude statečná demonstrace proti Rakousku. Vždyť on to byl, kdo zachránil Švýcarsko před Katilinou-Chervalem!

Zatímco Vogtův protest proti zálusku na hranici na Rýně je jen zesílenou ozvěnou jeho originálních dentuovských pamfletů, vyhýbá se jakékoli, bytť sebemenší narážce na to, o čem se mluví v týchž pamfletech, že se totiž Francie zříká Savojska a Nizzy. V jeho "Studiích" chybějí dokonce i samy názvy Savojsko a Nizza. Jenže už v únoru 1859 protestovali zástupci Savojska v Turíně proti italské válce, protože anexe Savojska k prosincové říši je prý cena, kterou má být vykoupeno francouzské spojenectví. Protest nikdy nepronikl k Vogtovu sluchu. Zrovna tak se nedoslechl ani o ujednáních, velmi dobře známých ostatní emigraci, mezi Ludvíkem Bonapartem a Cavourem v srpnu 1858 v Plombières (byla uveřejněna v jednom z prvních čísel listu "Volk"). Mazzini v předtím už zmíněném čísle "Pensiero ed Azione" (z 2.-16. května 1859) doslova předpověděl:

"Kdyby však Rakousko bylo poraženo hned na začátku války a opakovalo návrhy, které nějakou dobu předkládalo anglické vládě už v roce 1848, že se totiž vzdá Lombardie s podmínkou, že si ponechá Benátsko, pak by mír byl přijat. Jediné podmínky, které by byly uskutečněny, by byly tyto: zvětšení sardinské monarchie a připojení Savojska a Nizzy k Francii." {"Ma dove l'Austria, disfatta in sulle prime, affacciasse proposte eguali, aquelle ch'essa affacciò per breve tempo nel 1848 al Governo inglese, abbandono della Lombardia a patto di serbare il Veneto, la pace… sarebbe accettata: le sole condizioni dell'ingrandimento della Monarchia Sarda e della cessione della Savoia e di Nizza alla Francia, riceverebbero esecuzione." (Marxova poznámka.)}

Mazzini uveřejnil svou předpověď v polovině května 1859, Vogt uveřejnil druhé vydání svých "Studií" v polovině června 1859, ale ani slovíčko o Savojsku a Nizze. Už před Mazzinim a před savojskou deputací, už v říjnu 1858, půldruhého měsíce před spiknutím v Plombières, oznamoval švýcarský spolkový president ve zvláštní depeši anglickému ministerstvu, že

"má důvody k domněnce, že mezi Ludvíkem Bonapartem a Cavourem byla uzavřena podmínečná dohoda o odstoupení Savojska". {Ve své už zmíněné řeči říká lord Malmesbury: "There is a despatch now in the Foreign Office, dated as long back as October 1858... from the President of the Swiss Republic, stating that he had reason to believe that some conditional agreement had been come to between the Emperor of the French and Count Cavour with respect to Savoy." ["V ministerstvu zahraničních věcí leží teď depeše švýcarského spolkového presidenta, která došla už v říjnu 1858… konstatuje se v ní, že (spolkový president) měl důvody domnívat se, že mezi francouzským císařem a hrabětem Cavourem bylo dosaženo podmínečné dohody týkající se Savojska."] (Marxova poznámka.)}

Začátkem června 1859 sdělil spolkový president anglickému chargé d'affaires v Bernu znovu své obavy z nastávající anexe Savojska a Nizzy. {Viz dokument čís. I první Modré knihy "On the proposed annexation of Savoy, etc." (Marxova poznámka.)} K Vogtovi, odborníkovi v zachraňování Švýcarska, nepronikla sebemenší zvěst ani o protestu savojské deputace, ani o Mazziniho odhaleních, ani o obavách švýcarské spolkové vlády, trvajících od října 1858 do června 1859. Ba ještě v březnu 1860, jak později uvidíme, když už si o plombièrskérn tajemství cvrlikali po celé Evropě vrabci na střeše, pan Vogt se o něm přesto jako z udělání nikdy nedoslechl. Asi v souvislosti s tím, jak ztratily řeč, pokud jde o hrozící anexi, mají ,,Studie" motto: "Mlčení je ctností otroka."^[522] Ale přece jen obsahují jednu narážku:

"Ale dejme tomu," říká Vogt, "dejme tornu, že by se stalo, co je nepravděpodobné, a že by byla odměna za vítězství zaplacena v italském území, ať už na jihu nebo na severu… Z úzce německého hlediska… by si člověk opravdu co nejvroucněji přál, aby se ten románský vlk mohl zakousnout do italské kosti." (Tamtéž, str. 129, 130.)

Italským územím na severu se ovšem míní Nizza a Savojsko. Novopečený Švýcar, občan bernského kantonu a člen Stavovské rady v Ženevě vyzýval Švýcarsko "z čistě švýcarského hlediska" (tamtéž, str. 39), "aby se neskonale radovalo", že má za souseda Ludvíka Bonaparta, ale teď zčistajasna prchajícího říšského regenta napadá, jak by si "z úzce německého hlediska opravdu co nejvroucněji přál," aby se románský vlk "mohl zakousnout do kosti", tj. do Nizzy a Savojska, tedy do francouzského Švýcarska. {Vogtovo přání, aby "z úzce německého hlediska" strčil "románskému vlkovi" do chřtánu italskou "kost", tak aby z toho ten vlk dostal zažívací potíže, toto přání se bude dozajista ve státe větší míře splňovat. V oficiózní "Revue contemporaine" z 15. října 1860 — která je, mimochodem řečeno, Vogtovou speciální patronkou — najdete zprávu dopisovatele z Turína z 8. října, v níž se mimo jiné říká: "Janov a Sardinie by byly zákonitou cenou nové (francouzské) války za jednotu Itálie. Dodávám k tomu, že ovládnutí Janova by bylo nezbytným nástrojem našeho vlivu na poloostrov a jediným účinným prostředkem, jak zabránit, aby se námořní mocnost, k jejímuž vytvoření bychom přispěli, jednoho dne nevymkla z našeho spojeneckého svazku a nechtěla vstoupit do nějakého jiného. Jen když Itálii klekneme na krk, můžeme si zajistit její věrnost. Rakousko, dobrý soudce v této věci, to ví velmi dobře. Nepřitlačíme tak hrubě jako Rakousko, ale přitlačíme líp — to je ten jediný rozdíl." (Marxova poznámka.)}

Před časem vyšel v Paříži spisek "Napoléon III", ne "Napoléon III et l'Italie", ani "Napoléon III et la question roumaine", ani "Napoléon III et la Prusse", ale prostě "Napoléon III", zkrátka a dobře Napoleon III. Je to panegyrik na Napoleona III., napsaný v hyperbolách Napoleonem III. Tuto brožuru přeložil jakýsi Arab jménem Daʼda do své mateřštiny. V doslovu už nedokáže opojený Daʼda zadržet své nadšení a rozplývá se v zanícených verších. Jenže v předmluvě je Daʼda ještě natolik střízlivý, že přiznává, že jeho spis se uveřejňuje na příkaz místních alžírských úřadů a že má být rozdáván mezi domorodými arabskými kmeny za hranicemi Alžírska, aby se "jejich fantazie zmocnila myšlenka jednoty a národnosti pod společným náčelníkem". Tímto společným náčelníkem, který má založit "jednotu arabské národnosti", není, jak prozrazuje Daʼda, nikdo menší než "slunce dobrotivosti, sláva nebes - císař Napoleon III.". Vogt, ačkoli píše v řeči velmi nevázané, není nikdo menší než německý Daʼda.

To, že Daʼda Vogt svůj německý přepis článků z "Moniteuru", dentuovských pamfletů a map revidované Evropy, šmahem paprsků vyslaných sluncem dobrotivosti a slávou nebes, nazývá "Studie", to je ten nejlepší vtip, který se mu bezděčně povedl za jeho veselého živobytí, dokonce lepší než funkce říšského regenta a říšského ochlasty a než jeho výmysl — říšské pasy do ciziny. Že "vzdělaný" německý měšťanosta pokládal "Studie", v nichž Rakousko zápolí s Anglií o Egypt, v nichž se Rakousko a Prusko potýkají na mimoevropských územích, v nichž Napoleon I. nutí Anglickou banku, aby své zlato vážila a ne počítala, v nichž Řekové a fanarioté jsou různé rasy, v nichž cesta po souši od Mont Cenis vede přes Fenestrelle údolím Stury atd. — že takové "Studie" pokládal za studie bona fide {vážně míněné (Pozn. red.)}, dokazuje veliký tlak, jímž desetiletá reakce tížila jeho liberální mozkovici.

Kupodivu týž liberální německý pecivál, který odměňoval potleskem Vogtovy hrubě přehánějící německé překlady originálních bonapartistických pamfletů, velmi pohněván vyletěl ze své lenošky, jakmile Edmont About ve své knížce "La Prusse en 1860" (původně "Napoléon III et la Prusse") s moudrou uvážlivostí přeložil zpátky do francouzštiny Daʼdovu kompilaci. Tato žvanivá straka bonapartismu není mimochodem řečeno tak docela hloupá. Jako důkaz bonapartistických sympatií pro Německo uvádí About například, že v prosincové říši házejí Daʼda-Vogta do jednoho pytle s Humboldtem, zrovna tak jako Lazarilla Hackländera s Goethem. Rozhodně tato kombinace Vogt-Hackländer ukazuje, že About podnikl hlubší studium, než jaké by se dalo vydolovat ze "Studií" německého Daʼdy.

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

472 Sine studio znamená „bez zaujatosti“; dává-li tu Marx tento podtitul, je to ironická narážka na zaujatost, která se projevuje ve Vogtových „Studiích o současné situaci v Evropě“.

473 "Correspondence respecting the Affairs of Italy, January to May 1859. Presented to both Houses of Parliament by Command of Her Majesty, 1859" ["Korespondence o italských záležitostech od ledna do května 1859. Předložená oběma sněmovnám parlamentu z příkazu Jejího Veličenstva roku 1859"], Londýn.

474 U brány Saint-Martin na stejnojmenném bulváru v Paříži došlo za státního převratu v prosinci 1851 k masakru, když bonapartistická soldateska přepadla republikány a pobila je. Na bulváru Saint-Martin je také divadlo de la Porte Saint-Martin.

475 Tím Marx míní tajnou smlouvu o spolku proti Rusku a Prusku, kterou uzavřely Francie, Rakousko a Anglie během vídeňského kongresu 3. ledna 1815. Spolek měl zabránit tomu, aby Prusko úplně neuchvátilo državy saského krále a aby se Rusko nezmocnilo celého území bývalého velkovévodství varšavského. Uzavření této tajné smlouvy bylo výrazem prudkého zostření rozporů mezi bývalými členy protinapoleonské koalice, které málem vedlo k otevřené srážce.

476 Narážka na dohodu mezi Rakouskem a Anglií, kterou uzavřeli Metternich a Castlereagh v říjnu 1821 za návštěvy anglického krále Jiřího IV. v Hannoversku. Úmluva byla namířena proti politice Ruska v řecké otázce.

477 Jde o szatmárský mír, uzavřený mezi Habsburky a maďarskou šlechtou 1. května 1711 v Szatmáru v Uhrách po porážce maďarského národně osvobozeneckého hnutí. Szatmárský mír upevnil panství Habsburků v Uhrách, ale zároveň posílil moc maďarské šlechty nad rolnictvem. Szatmárským mírem si šlechta vymohla na Habsburcích řadu politických ústupků.

478 Jde o londýnskou konvenci, kterou uzavřely 15. července 1840 Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko na jedné straně a Turecko na straně druhé. Mocnosti se touto konvenci zavazovaly poskytnout tureckému sultánovi vojenskou pomoc proti egyptskému pašovi Muhammadu Alímu. Konvence byla uzavřena za neúčasti Francie, která podporovala Muhammada Alího. Londýnská konvence odhalila rozpory mezi evropskými mocnostmi, především mezi Anglií, Francií a Ruskem v otázce hegemonie na Blízkém východě.

479 Podle smlouvy uzavřené roku 1816 mezi anglickou vládou a vládou Království obou Sicílií (Neapolského království) se neapolská vláda zavázala neposkytnout jiným zemím obchodní výsady, které by se dotýkaly zájmů Anglie. V červnu 1838 propůjčil však neapolský král jedné francouzské společnosti monopolní právo na těžbu siry na Sicílii, což vyvolalo ostrý protest Anglie. Aby přinutila Fedinanda II. zrušit toto rozhodnuti, poslala anglická vláda roku 1840 před Neapol loďstvo, které mělo provádět blokádu, a tak dosáhla toho, že smlouva o těžbě síry uzavřená s francouzskou společností byla 21. července 1840 zrušena.

480 Viz o tom knihu Josepha Turquana, "Une illuminée au XIX^e siècle (la baronne de Krudener) l766-1824" ["Osvícenkyně 19. století (baronka Krüdenerová) 1766-1824"].

481 V srpnu 1858 bylo mezi Ruskem a Sardinským královstvím dosaženo dohody, podle které ruská paroplavební a obchodní společnost dostala právo dočasně používat východní části piemontského přístavu Villefranche, ležícího na břehu Středozemního moře nedaleko Nizzy, kotvit tam, opravovat lodi a zásobovat lodi palivem.

Roku 1853 koupilo Prusko od oldenburského knížectví část pobřežního pásu zátoky Jade, aby zde vybudovalo válečný přistav. (Přístav, nazvaný Wilhelmshaven, byl vybudován v letech 1855-1869.)

482 V únoru 1846 se na polském území připravovalo povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté (Dembowski aj). Avšak šlechta povstání zradila a vůdce povstání pozatýkala pruská policie; tím bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v Krakově, který byl pod společnou kontrolou Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům podařilo 22. února zvítězit a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Povstání v Krakově bylo začátkem března 1846 potlačeno. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko smlouvu o anexi Krakova k rakouské říši a tím porušily vídeňskou smlouvu z roku 1815, která vytvořila z Krakova svobodné město.

483 Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde.

484 Jde o majetkový ukaz z 8. (20.) listopadu 1847, podle něhož se při prodeji statkářské půdy v držbě pro dluhy dávalo nevolným rolníkům právo vykoupit se i s půdou (podrobněji o tom viz Marx-Engels, Spisy 12, zde).

485 Viz N. M. Karamzin, "Istorija Gosudarstva Rossijskogo" ["Dějiny ruského státu"), díl XI, Petrohrad 1835, kap. 1, str. 23.

486 Ve snaze upevnit svůj vliv na Balkáně podporovalo Rusko národně osvobozenecké hnutí balkánských národů, namířené proti tureckému panství. Spolu s Francií, která se také snažila posílit svůj vliv na Balkáně, podporovalo Rusko úsilí Moldavska a Valašska o sjednocení a vytvoření rumunského státu. V lednu 1859 byl za součinnosti Ruska a Francie zvolen hospodarem (vládnoucím knížetem) obou knížectví plukovník Alexandru Cuza. Jednotný rumunský stát byl vytvořen roku 1862.

487 "Preussisches Wochenblatt" ["Pruský týdeník"] - německý konzervativní týdeník, vycházel v Berlíně v letech 1851-1861.

488 Němirovský kongres (konal se v ukrajinském městečku Němirov od 15. srpna do 11. listopadu 1737) byl svolán z iniciativy Turecka za rusko-turecké války (1735-1739), do níž vstoupilo roku 1737 na straně Ruska Rakousko. Jako jednu z podmínek uzavření mírové smlouvy vyhlásila ruská delegace požadavek přeměny Moldavska a Valašska v nezávislá knížectví pod protektorátem Ruska. Turecko odmítlo většinu návrhů předložených na kongresu a znovu zahájilo válečné akce.

489 Focšanský kongres, který probíhal od 27. července do 28. srpna 1772 v městečku Focšani (rumunské Moldavsko)‚ měl ukončit rusko-tureckou válku, kterou zahájilo Turecko roku 1768. Rusko na kongresu požadovalo především nezávislost podunajských knížectví pod společným protektorátem evropských mocností. Turecko však tento požadavek odmítlo stejně jako jiné požadavky ruských zmocněnců. Kongres skončil bezvýsledně a válečné akce znovu začaly.

490 Organický reglement z roku 1831 — první ústava podunajských knížectví (Moldavska a Valašska), přijatá na návrh Pavla Dmitrijeviče Kiseleva, který stál v čele ruské správy v těchto knížectvích; knížectví byla tehdy okupována ruským vojskem podle podmínek drinopolské mírové smlouvy ze 14. září 1829, jíž byla ukončena rusko-turecká válka z let 1828-1829. Podle organického reglementu mělo zákonodárnou moc v každém knížectví shromáždění volené statkáři a výkonnou moc měl hospodar volený doživotně představiteli statkářů, duchovenstva a měst. Dřívější feudální pořádky, mezi nimi i robota, zůstaly zachovány. Politická moc se soustředila v rukou velkostatkářů. Zároveň však reglement zaváděl řadu buržoazních reforem: byla zrušena vnitřní cla, zavedena svoboda obchodu, soudnictví bylo odděleno od správy, rolníkům bylo dovoleno měnit pána a bylo zrušeno mučení. Za revoluce z roku 1848 byl organický reglement zrušen.

491 Hetaireia (přesněji Filiké hetaireia) — řecká tajná společnost založená roku 1814 v Oděse; měla střediska ve všech větších městech v Řecku; jejím cílem byla příprava ozbrojeného povstání proti tureckému panství. Carská vláda "Hetaireiu" tajně podporovala.

492 V bitvě u Navarina (Navarino, dnes Pylos - město a přístav v Řecku) bylo 20. října 1827 turecko-egyptské loďstvo poraženo spojenými eskadrami anglickou, francouzskou a ruskou pod velením anglického admirála Edwarda Codringtona. Evropské velmoci poslaly své spojené eskadry do řeckých vod, aby zasáhly do války mezi Tureckem a řeckými povstalci. Bitva se rozpoutala, když turecké velení odmítlo zastavit hromadné vraždění řeckého obyvatelstva, a skončila úplným zničením turecko-egyptského loďstva; urychlila také propuknutí rusko-turecké války z let 1828-1829, v níž Rusko zvítězilo. V bitvě u Navarina se vyznamenala ruská eskadra, zejména admirálská loď "Azov", jíž velel M. P. Lazarev.

493 "Mladá Itálie" — tajná organizace italských buržoazních revolucionářů v letech 1831- 1848, založená Mazzinim. Jejím cílem byl boj za sjednocení Itálie revoluční cestou a vytvoření italské republiky.

494 "The Times" ["Doba"] — největší anglický konzervativní deník; byl založen 1. ledna 1785 v Londýně jako "Daily Universal Register"; 1. ledna 1788 byl název změněn na "The Times".

495 Jde o rozhovory mezi představiteli Pruska a Rakouska, kteří se sešli v říjnu 1850 ve Varšavě. Cílem jednání, které zprostředkoval Mikuláš I., bylo urovnat vztahy mezi oběma zeměmi, jejichž boj o hegemonii v Německu se zostřil po revoluci z let 1848-1849 zvláště v důsledku konfliktu v Hesensku-Kaselsku (viz ^[399]) a kvůli Šlesviku-Holštýnu. Přestože byla v červenci 1850 uzavřena mezi Pruskem a Dánskem berlínská mírová smlouva, která obnovila ve Šlesviku-Holštýně předrevoluční situaci, Prusko i nadále poskytovalo knížectvím pomoc v jejich boji s Dánskem. Rakouský ministerský předseda Schwarzenberg požadoval, aby bylo do Šlesviku-Holštýna vpuštěno rakouské vojsko, které by si obě knížectví podrobilo, pruská vláda se tomu však bránila. Car Mikuláš I., který si nepřál zesílení Pruska a snažil se zachovat feudální rozdrobenost Německa, dal ve Varšavě na srozuměnou, že Rakousko může počítat s jeho podporou. Konflikt mezi Pruskem a Rakouskem byl urovnán koncem listopadu 1850 za rozhovorů mezi předsedy obou vlád v Olomouci. Podle olomoucké dohody, podepsané 29. listopadu 1850, se Prusko muselo vzdát svých nároků na vedoucí úlohu v Německu a muselo ustoupit Rakousku ve šlesvicko-holštýnské a hesensko-kaselské otázce. Důsledkem dohody bylo také vyslání rakouského armádního sboru do Holštýna.

496 Jde o depeši ruského velvyslance ve Francii Pozza di Borgo kancléři hraběti Nesselrodovi ze 16. (4.) října 1825. Depeše byla odpovědí na cirkulář, který Nesselrode napsal na příkaz Alexandra I. 18. (6.) srpna 1825 a v němž žádal ruské diplomatické zástupce v zahraničí, aby mu sdělili svůj názor na politiku, kterou provádějí západní mocnosti vůči Rusku ve východní otázce, a na postup ruské diplomacie vůbec.

497 Jde o mapu "Slovanský zeměvid", kterou sestavil Pavel Josef Šafařík pro svou knihu "Slovanský národopis"; kniha vyšla roku 1842.

498 "Pensiero ed Azione" ["Myšlenka a čin"] - orgán italských buržoazních demokratů redigovaný Mazzinim; vycházel dvakrát měsíčně, v letech 1858 až 1859 v Londýně a roku 1860 v Luganu a v Janově.

Dále je citován Mazziniho manifest, který Marx přeložil do angličtiny a uveřejnil se stručným úvodem v listu "New-York Daily Tribune" (viz Marx-Engels, Spisy 13, zde).

499 "Píseň o Ludewigovi" — starohornoněmecká (rýnskofranská) epická báseň s koncovými rýmy od neznámého středověkého autora, napsaná koncem 9. století; oslavuje (jako stará historická píseň) vítězství západofranského krále Ludvíka III. nad Normany roku 881 u Saucourtu.

500 11. června 1849 předložil vůdce maloburžoazních demokratů Ledru-Rollin v Zákonodárném shromáždění návrh, aby byli pohnáni před soud president Ludvík Bonaparte a jeho ministři pro porušení ústavy, protože dali příkaz k obléhání Říma francouzským vojskem, které mělo zničit římskou republiku a obnovit světskou moc papežovu. Když konzervativní většina shromáždění tento návrh zamítla, pokusili se maloburžoazní demokraté pod tlakem vzbouřených mas zorganizovat 13. června 1849 masovou protestní demonstraci proti porušení ústavy. Vládní vojsko demonstraci rozehnalo. Předáci Hory — maloburžoazní frakce v Zákonodárném shromáždění, která návrh předložila — byli zbaveni poslaneckých mandátů a vystaveni represáliím; část jich emigrovala. Události z 13. června ukázaly nerozhodnost vůdců Hory a jejich neschopnost vést revoluční hnutí lidových mas (viz o tom Marx-Engels, Spisy 7, zde).

501 "Napoléon le Petit", "Napoleon Malý" — přezdívka Ludvíka Bonaparta, kterou mu dal Victor Hugo v řeči pronesené na zasedání francouzského Zákonodárného shromáždění roku 1851; tato přezdívka se dostala do široké veřejnosti po vydání Hugovy brožury "Napoleon Malý" ("Napoléon le petit"), uveřejněné roku 1852.

502 Počátkem padesátých let vypracovala francouzská vláda plán, podle něhož se měli dovážet černoši z Afriky, mimo jiné i z portugalských držav v Africe, aby pracovali na plantážích ve francouzských koloniích v Západní Indii. Uskutečnění tohoto plánu, jímž se fakticky obnovoval obchod s otroky, vedlo ke konfliktu mezi Francií a Portugalskem.

503 "Lois de sûreté publique" (zákony o veřejné bezpečnosti) — Marx tu má na mysli takzvaný "zákon o podezřelých", přijatý Zákonodárným sborem 19. února 1858. Zákon dával vládě a císaři neomezené právo poslat každého, kdo byl podezřelý z nepřátelství vůči režimu druhého císařství, do vyhnanství na kterékoli místo ve Francii a v Alžírsku, nebo jej vůbec vypovědět z francouzského území.

504 Podobně jako ve Španělsku, kde velitelé vojenských okruhů, generálkapitáni měli neomezenou moc, bylo i území druhého císařství rozděleno dekretem z 27. ledna 1858 na pět vojenských okruhů, do jejichž čela byli postaveni maršálové.

505 Dekret o regentství a o zřízení tajné rady byl vydán 1. února 1858, brzy po Orsiniho atentátu na Napoleona III. Pélissier byl členem tajné rady, která v případě, že by na trůn nastoupil císařův nezletilý syn, měla působit jako regentská rada.

506 Tím se mini Napoleon III., syn bratra Napoleona I., Ludvika Bonaparta, kterého Napoleon I. dosadil na holandský trůn. Když Marx nazývá Napoleona III. "holandským synovcem bitvy u Slavkova", naráží tím na to, že státní převrat z 2. prosince 1851 byl proveden ve výroční den bitvy u Slavkova (2. prosince 1805), v níž Napoleon I. porazil spojenecká rusko-rakouská vojska.

507 Francouzský publicista Montalembert, který uveřejnil článek odsuzující režim druhého císařství, byl koncem roku 1858 postaven před soud. Napoleon III. udělil odsouzenému milost, ale Montalembert ji odmítl a žádal ospravedlnění. Marx tento proces ironicky srovnává se soudem proti Johnu Hampdenovi, významnému vůdci anglické buržoazní revoluce v 17. století, který roku 1636 odmítl zaplatit královskému výběrčímu "lodní peníz", protože tato daň nebyla schválena Dolní sněmovnou. Soudní proces proti Hampdenovi velmi přispěl k vzrůstu buržoazní opozice proti absolutismu.

508 V brožuře "De la justice dans la révolution et dans lʼéglise" ("O spravedlnosti v revoluci a v církvi"], která vyšla roku 1858 v Bruselu, srovnává Proudhon vládní principy dynastií Bonapartů a Orleánů a dává přednost principům orleánské dynastie, s výhradou, že jsou nutné některé demokratické reformy. Marx tuto Proudhonovu výhradu ironicky srovnává s Acte additionel (Dodatečným zákonem), který vydal Napoleon I. po svém návratu z Elby 22. dubna 1815 jako doplněk ústavy prvního císařství.

509 Míní se tu neúspěšné republikánské povstání příslušníků armády v Chalon-sur-Saône 6. března 1858. (Viz Marx-Engels, Spisy 12, zde.)

510 Na nátlak francouzské vlády, která obvinila Anglii, že poskytuje útočiště politickým emigrantům, přednesl Palmerston 8. února 1858 v Dolní sněmovně návrh zákona o cizincích (Alien Bill - jinak také návrh zákona o spiknutích). Podle tohoto návrhu zákona měl být postaven před anglický soud a přísně potrestán každý, kdo žije na území Spojeného království, bez ohledu na to, zda jde o Angličana či o cizince, jestliže organizuje nebo se podílí na spiknutí proti životu nějaké osoby v Anglii nebo jiné zemi. Pod tlakem masového protestního hnutí odmítla Dolní sněmovna 12. února návrh zákona a Palmerston musel odstoupit.

511 Jde o tajnou dohodu o spolku Francie a Sardinského království (Piemontu) ve válce proti Rakousku, kterou uzavřeli v červenci 1858 v Plombières ve Francii císař Napoleon III. a předseda sardinské vlády Cavour. Napoleon III. slíbil Cavourovi, že Francie poskytne Piemontu vojenskou pomoc, aby mohl osvobodit Lombardii a Benátsko z rakouského panství a připojit je k Sardinskému království. Za to měl Piemont odstoupit Francii Savojsko a Nizzu. Při setkáni v Plombières bylo rozhodnuto o válce Francie a Sardinie proti Rakousku, která začala v dubnu 1859 (^[322]).

Na podzim 1858 pozval Napoleon III. Palmerstona, který tehdy vedl whigovskou opozici proti toryovskérnu kabinetu Derbyho a Disraeliho, do Compiègne, aby objasnil své stanovisko k nadcházející válce Francie proti Rakousku. Při této schůzce nenamítal Palmerston nic proti vyhnání Rakušanů z Itálie.

512 Narážka na knihu Ludvika Bonaparta "Napoleonské ideje", bonapartistický programový spis, který velebil bonapartismus jako evangelium svobody na základě násilí.

513 "The Economist" ["Ekonom"] — anglický týdeník pro ekonomické a politické otázky, který vychází v Londýně od roku 1843; orgán průmyslové velkoburžoazie.

514 Buřtovou přehlídkou Marx ironicky nazývá generální vojenskou přehlídku, kterou uspořádal Ludvik Bonaparte 10. října 1850 na satorijské pláni (u Versailles). Při přehlídce hostil Ludvík Bonaparte vojáky a důstojníky buřty, studenou zvěřinou, šampaňským a doutníky ve snaze podplatit si tak armádu a získat ji pro plánovaný státní převrat.

515 Jde o pařížskou mírovou smlouvu, kterou podepsali na pařížském kongresu 30. března 1856 představitelé Francie, Anglie, Rakouska, Sardinie, Pruska a Turecka na jedné straně a zástupci Ruska na straně druhé. Smlouvou byla ukončena krymská válka s let 1853-1856. Rusko, které ve válce utrpělo porážku, bylo nuceno odstoupit ústí Dunaje a část jižní Besarábie, zříci se protektorátu nad podunajskými knížectvími a souhlasit s neutralizací Černého moře, která znamenala, že Černé moře bylo otevřeno pro obchodní lodi všech národů; jeho vody a přístavy byly uzavřeny pro všechny válečné lodi s výjimkou 10 ruských a 10 tureckých malých válečných parníků nebo válečných plachetnic a obě země nesměly mít arzenály na jeho březích; výměnou za Sevastopol a jiná města, která dobyli spojenci na Krymu, vrátilo Rusko Turecku Kars. Francie na kongresu nepodporovala anglický požadavek, aby byl od Ruska odtržen Kavkaz, ani rakouský požadavek, aby byla Besarábie připojena k Turecku. Sblížení mezi Francií a Ruskem, jehož náznaky se projevily už na kongresu, se dále upevňovalo.

516 Tím se mysli dílo G. L. Bazancourta "LʼExpédition de Crimée jusquʼá la prise de Sébastopol" ("Krymská expedice až po dobytí Sevastopolu"], sv. I-II. První vydání vyšlo v Paříži roku 1856.

517 Stavovská rada (též Kantonální rada) — jedna ze dvou sněmoven švýcarského Spolkového shromáždění (tj. parlamentu). Druhá sněmovna se nazývá Národní rada.

518 Neuchâtel (německý název: Neuenburg), v 18. století malé knížectví pod vládou pruských Hohenzollernů, od roku 1815 švýcarský kanton, který však zároveň zůstával vazalem pruské monarchie. Po buržoazní revoluci z února 1848 byla v Neuchâtelu vyhlášena republika nezávislá na Prusku. Z toho vznikl ostrý konflikt mezi Pruskem a švýcarskou republikou, který trval do roku 1857, kdy byl pruský král diplomatickým zásahem jiných mocností, zvláště Francie, nucen zříci se svých nároků na Neuchâtcl.

519 Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl uzavřen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a hájil výsady církve a jezuitů. V čele Sonderbundu stály separatistické katolické kruhy a horní městské patricijské vrstvy. Reakční nároky Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů i ve švýcarském Spolkovém sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojskem spolkové vlády. I po porážce Sonderbundu se reakční katolické kruhy opět pokusily postavit se proti liberálním reformám a dostat se znovu k moci v jednotlivých kantonech, přičemž se opíraly o zaostalou, konzervativní část rolnictva.

520 Dappeské údolí — horské údolí ležící na hranicích švýcarského kantonu Waadt a Francie. Vídeňský kongres z roku 1814-1815 je prohlásil za švýcarské území, Francie však později odmítala toto rozhodnutí uznat. Do roku 1862 bylo Dappeské údolí pro svůj strategický význam předmětem neustálých sporů mezi Francií a Švýcarskem. Roku 1862 Švýcarsko odstoupilo Francii část údolí a dostalo za ni od vlády Ludvíka Bonaparta územní náhradu.

521 Švýcarská spolková rada prohlásila v nótě ze 14. března 1859, zaslané řadě států, že v případě války v Itálii bude Švýcarsko bránit nedotknutelnost a neutralitu svého území a podle ustanovení vídeňského kongresu obsadí neutralizovanou oblast Savojska (severní Savojsko).

Vídeňský kongres, který zaručoval "věčnou neutralitu" Švýcarska, prohlásil v závěrečném dokumentu z 9. června 1815 provincie severního Savojska, Chablais a Faucigny, za neutralizovaná území. Podle tohoto ustanovení mělo Švýcarsko právo v případě, že by hrozila nebo vypukla válka mezi jeho sousedy, tyto provincie obsadit. Vojska sardinského krále, která byla v těchto provinciích, měla být v tomto případě stažena.

522 Parafráze Heinovy věty: "Schweigen ist die Ehre der Sklaven, sagt Tacitus" ["Mlčeni je ctí otroků, říká Tacitus"]. ("Obrazy z cest", 2. díl, Itálie [1828 až 1829], III, Město Lucca, 17. kapitola.)

---

Pan Vogt — VII. Augsburská kampaň
Obsah 14. dílu Sebraných spisů M-E
Pan Vogt — IX. Agentura