Karel Marx
Pan Vogt
VII. Augsburská kampaň
Brzy potom, co občan kantonu Thurgau[442] skončil svou italskou válku, zahájil občan bernského kantonu svou augsburskou kampaň.
"Marxova klika tam" (v Londýně) "odjakživa obstarávala většinu dopisovatelských zpráv" (pro "Allgemeine Zeitung") "a od roku 1849 byla s ‚Allgemeine Zeitung' nepřetržitě ve styku." ("Hlavní kniha", str. 194.)
Ačkoli sám Marx bydlí v Londýně teprve od konce roku 1849, totiž od chvíle, kdy byl podruhé vypovězen z Francie, zdá se, že "Marxova klika" sídlila v Londýně odjakživa, a ačkoli Marxova klika "odjakživa obstarávala většinu dopisovatelských zpráv pro ‚Allgemeine Zeitung'", přesto byla teprve "od roku 1849 nepřetržitě ve styku" s "Allgemeine Zeitung". Rozhodně se Vogtova chronologie — a to není nic divného, protože tento muž před rokem 1848 "ještě nepomýšlel na to, aby se zabýval politikou" (tamtéž, str. 225) — rozpadá na dvě velká období, totiž na období "odjakživa" do roku 1849 a na období od roku 1849 až do "tohoto" roku.
Od roku 1842 do roku 1843 jsem redigoval starou "Rheinische Zeitung"[443], která s "Allgemeinc Zeitung" válčila na život a na smrt. Od roku 1848 do roku 1849 zahájila znovu polemiku "Neue Rheinische Zeitung". Co tedy zbývá pro období "odjakživa do roku 1849" kromě faktu, že Marx "odjakživa" bojoval proti "Allgemeine Zeitung", kdežto Vogt byl od roku 1844 do roku 1847 jejím "stálým spolupracovníkem"? (Viz "Hlavní kniha", str. 225.)
A teď k druhému období Vogtových světových dějin.
Z Londýna jsem byl "nepřetržitě ve styku s ‚Allgemeine Zeitung'", "nepřetržitě od roku 1849", protože "od roku 1852" byl hlavním londýnským dopisovatelem "Allgemeine Zeitung" jakýsi Ohly. Ohly sice vůbec nebyl ve styku se mnou, ani před rokem 1852, ani potom. Nikdy v životě jsem ho neviděl. Pokud vůbec nějak figuroval mezi londýnskými emigranty, pak jedině jako člen Kinkelova Emigrantského spolku. To však na věci nic nemění, neboť:
"Dřívějším orákulem starého Bavoráka Altenhöfera, který se naučil anglicky, byl můj" (Vogtův) "bližší krajan, plavovlasý Ohly, který se snažil dosáhnout, vycházeje z komunistického základu, vyšších poetických hledisek v politice i literatuře a byl zpočátku v Curychu, od roku 1852 pak v Londýně tak dlouho hlavním dopisovatelem ‚Allgemeine Zeitung', až nakonec skončil v blázinci." ("Hlavní kniha", str. 195.)
Mouchard {špicl (Pozn. red.)} Edouard Simon převádí tuto vogtiádu do románského jazyka takto:
"En voici dʼabord un qui de son point de départ communiste, avait cherché à sʼélever aux plus hautes conceptions de la politique." {"Jde tu především o muže, který se ze svého komunistického hlediska pokoušel pozvednout k vyšším pojetím politiky." (Pozn. red.)} ("Vyšší poetická hlediska v politice" přesahovala dokonce i síly takového Edouarda Simona.) "A en croire M. Vogt, cet adepte fut lʼoracle de la Gazette dʼAugsbourg jusquʼen 1852, époque où il mourut dans une maison de fous." {"Můžeme-li věřit panu Vogtovi, byl tento adept orákulem ‚Augsburger Zeitung' až do roku 1852, do doby, kdy zemřel v blázinci." (Pozn. red.)} ("Révue contemporaine", sv. XIII, Paříž 1860, str. 529.)
"Operam et oleum perdidi"[444], může zvolat Vogt o své "Hlavní knize" a o svém Ohlym. Podle něho je jeho "bližší krajan" od roku 1852 z Londýna dopisovatelem "Allgemeine Zeitung", až "nakonec končí v blázinci", kdežto Edouard Simon říká, že "máme-li věřit Vogtovi, byl Ohly orákulem ‚Allgemeine Zeitung' do roku 1852, do doby, kdy" (tento muž, který mimochodem dodnes žije) "zemřel v blázinci".
Ale Edouard Simon ví, co je zač jeho Karl Vogt. Edouard ví, že když se člověk jednou odhodlá svému Karlovi "věřit", je už potom dočista jedno, co mu věří, jestli to, co říká, anebo opak toho, co říká.
"Pan Liebknecht," říká Karl Vogt, "nastoupil po něm", totiž po Ohlym, "jako dopisovatel pro ‚Allgemeine Zeitung'." "Teprve když se veřejně vyhlásilo, že Liebknecht je členem Marxovy strany, přijala ho ‚Allgemeine Zeitung' jako dopisovatele." (Tamtéž, str. 169.)
K tomuto vyhlášení došlo během kolínského procesu proti komunistům, tedy koncem roku 1852.
Ve skutečnosti se stal Liebknecht na jaře 1851 spolupracovníkem listu "Morgenblatt"[445], kam psal zprávy o londýnské průmyslové výstavě. Prostřednictvím tohoto listu dostal v září 1855 místo dopisovatele pro "Allgemeine Zeitung".
"Jeho" (Marxovi) "soudruzi nenapíšou ani řádku, o které by nebyl předem informován." (Tamtéž, str. 194.)
Důkaz je prostý: "Své lidi ovládá" (totiž Marx) "bezpodmínečně" (str. 195), kdežto Vogt bezpodmínečně poslouchá svého Fazyho a spol. Narážíme tu na svéráznou stránku Vogtova vytváření mýtů. Všude giessenské nebo ženevské trpasličí měřítko, maloměstský rámec a zatuchlost švýcarských putyk. Naivně přenáší z Ženevy do světového města Londýna zápecnické klikaření, a podle toho u něho také Liebknecht nenapíše ve Westendu "ani řádku", o níž bych v Hampsteadu, čtyři míle odtamtud, "nebyl předem informován". A tutéž laguérronièrovskou službu prokazuji dennodenně houfu ostatních "soudruhů", roztroušených po celém Londýně a dopisujících do celého světa. Jak utěšené životní poslání a — jak výnosné!
Vogtův mentor Edouard Simon, důvěrně seznámený ne sice s londýnskými, ale alespoň s pařížskými poměry, dodává s nesporným uměleckým taktem velkoměstský švih kresbě svého neohrabaného "přítele z venkova":
"Marx, comme chef de la société, ne tient pas lui-même la plume, mais ses fidèles nʼécrivent pas une ligne sans lʼavoir consulté: La Gazette dʼAugsbourg sera dʼautant mieux servie." (Tamtéž, str. 529.) Tedy "Marx jako vůdce té společnosti sám nepíše, ale jeho věrni nenapíšou ani řádku, aniž se s ním předem poradí. ‚Augsburger Zeitung' se tím lépe poslouží."
Zdalipak Vogt postřehne všechnu jemnost této korektury?
Měl jsem s Liebknechtovými příspěvky pro "Allgemeine Zeitung" z Londýna asi tolik společného jako s Vogtovými zprávami, které posílal do "Allgemeine Zeitung" z Paříže. Ostatně Liebknechtovy příspěvky byly docela v pořádku — kritický výklad anglické politiky, kterou popisoval v "Allgemeine Zeitung" úplně stejně jako v současných příspěvcích pro radikální německé listy v Americe. Sám Vogt, který pečlivě proslídil celé ročníky "Allgemeine Zeitung", aby našel v Liebknechtových dopisech něco závadného, omezuje se v kritice jejich obsahu na to, že Liebknechtovou dopisovatelskou značkou jsou "dvě tenké šikmo postavené čáry". ("Hlavní kniha", str. 196.)
Šikmé postavení čárek ovšem dokazovalo, že to s těmi Liebknechtovými zprávami vypadá všelijak, a navíc ještě byly "tenké"! Kdyby si byl Liebknecht místo dvou "tenkých čárek" zvolil za dopisovatelskou značku aspoň dvě kulatá mastná oka! Ale nemají-li jeho příspěvky jinou závadu než "dvě tenké šikmo postavené čárky", pak je na pováženou, že vůbec vycházely v "Allgemeine Zeitung". A proč ne v "Allgemeine Zeitung"? Jak známo, mohou se v "Allgemeine Zeitung" uplatnit nejrůznější stanoviska, přinejmenším v neutrálních oblastech, jako je anglická politika, a mimoto pokládají v cizině tento list za jediné německé noviny, jejichž význam není jen lokální. Liebknecht mohl docela klidně posílat své příspěvky z Londýna do stejného listu, kam psal Heine své "Pařížské dopisy" a Fallmerayer své "Listy z Orientu"[446]. Vogt oznamuje, že s "Allgemeine Zeitung" spolupracují také osoby nemravné. Jak známo, byl on sám jejich spolupracovníkem v letech 1844 až 1847.
A pokud jde o mne a o Bedřicha Engelse — o Engelsovi se zmiňuji proto, že oba pracujeme podle společného plánu a po předchozí dohodě — dostali jsme se ovšem roku 1859 v jistém smyslu "do styku" s "Allgemeine Zeitung". V lednu, únoru a březnu 1859 jsem totiž uveřejnil v "New-York Tribune" řadu úvodníků, v nichž byla mimo jiné podrobena zevrubné kritice "teorie středoevropské velmoci", zastávaná v "Allgemeine Zeitung", a tvrzení tohoto listu, že je v německém zájmu, aby nadále trvalo rakouské panství v Itálii.[447] Krátce před vypuknutím války uveřejnil Engels, po dohodě se mnou, brožuru "Pád a Rýn" (Berlín 1859), která je namířena speciálně proti "Allgemeine Zeitung", a řečeno Engelsovými slovy (str. 4 jeho brožury "Savojsko, Nizza a Rýn", Berlín 1860), na základě vojenské vědy dokázal, že "Německo nepotřebuje ke své obraně ani kousek Itálie a že čistě vojensky vzato měla by Francie mnohem větší nároky na Rýn než Německo na Mincio".[448] Tato polemika proti "Allgemeine Zeitung" a proti teorii tohoto listu o nutnosti násilného panství Rakouska v Itálii byla u nás ovšem nerozlučně spjata s polemikou proti bonapartistické propagandě. Dokázal jsem například obšírně v "Tribune" (viz např. únor 1859), že "Bas-Empire" [449] dospěla svými hnančními a vnitropolitickými poměry ke kritickému bodu, kdy vládu státního převratu ve Francii a tím i vládu kontrarevoluce v Evropě může prodloužit už jen zahraniční válka.[450] Dokázal jsem, že bonapartistické osvobození Itálie je jen záminka, jak nadále udržet útlak ve Francii, jak podrobit Itálii státnímu převratu, přeložit "přirozené hranice" Francie do Německa, proměnit Rakousko v nástroj Ruska a vnutit národům válku legitimní kontrarevoluce s kontrarevolucí nelegitimní. To všechno se stalo dřív, než bývalý říšský fojt zadul na pozouny ze Ženevy.
Od Wolffova článku v "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung" (1850) jsem úplně zapomněl na "zaoblenou povahu". Připomněl jsem si znovu toho veselého kumpána na jaře roku 1859, jednou večer v dubnu, když mi dal Freiligrath přečíst Vogtův dopis i s přiloženým politickým "Programem"[451] . Nebylo to nic nediskrétního, protože Vogtovo poselství mělo být "sděleno" přátelům, a to ne Vogtovým, nýbrž adresátovým.
Na otázku, co říkám tomu "programu", jsem odpověděl; "Hospodské žvanění." Hned jsem zase poznal toho starého šprýmaře, a to z jeho žádosti Freiligrathovi, aby získal jako politického dopisovatele pro plánovaný ženevský propagační list pana Buchera. Vogtův dopis byl datován 1. dubna 1859. Jak známo, zastával Bucher od ledna 1859 ve svých londýnských příspěvcích pro berlínskou "National-Zeitung" názory naprosto odporující Vogtovu programu; ale pro muže nadaného "kritickou bezprostředností" jsou všechny krávy černé.
Po této události, kterou jsem pokládal za příliš nedůležitou, než abych o ní s někým mluvil, dostal jsem Vogtovy "Studie o současné situaci v Evropě", žalospis, podle něhož jsem už ani dost málo nepochyboval o jeho spojení s bonapartistickou propagandou.
Večer 9. května 1859 jsem byl na veřejném shromáždění, které uspořádal David Urquhart v souvislosti s italskou válkou, a seděl jsem na pódiu. Ještě před zahájením shromáždění jsem spatřil, jak ke mně důležitě kráčí vážná postava. Podle hamletovského výrazu v její tváři jsem hned poznal, že je "něco shnilého v tom státě dánském" {Shakespeare, „Hamlet“, 1. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)} . Byl to homme d'état {státník (Pozn. red.)} Karl Blind. Po několika úvodních frázích začal mluvit o Vogtových "rejdech" a potřásaje hlavou emfaticky ujišťoval, že Vogt dostává na svou propagandu bonapartistickou podporu, že prý jednomu jihoněmeckému spisovateli, kterého mi "bohužel" nemůže jmenovat, nabízel Vogt 30 000 zlatých, aby ho podplatil — nedovedl jsem si představit, který jihoněmecký spisovatel by stál za 30 000 zlatých — že došlo k pokusům o podplácení v Londýně, že už roku 1858 se v Ženevě probírala italská válka na jedné schůzce Plon-Plona, Fazyho a spol. a ruský velkokníže Konstantin byl označen za budoucího uherského krále, že prý Vogt vyzýval ke spolupráci na své propagandě i jeho (Blinda), že prý má v ruce důkazy o Vogtových vlastizrádných rejdech. Blind se vrátil na své místo na druhý konec pódia k svému příteli J. Fröbelovi; shromáždění začalo a D. Urquhart se v obšírném projevu snažil vylíčit italskou válku jako výsledek rusko-francouzských intrik. {Utoky Marxovy kliky na lorda Palmerstona odvozuje Vogt samozřejmě z toho, že jsem se stavět proti jeho samolibé osobě a jejím "přátelům" ("Hlavni kniha", str. 212). Bude tedy patrně vhodné zmínit se tu stručně o mém poměru k D. Urquhartovi a jeho straně. Urquhartovy spisy o Rusku a proti Palmerstonovi vyvolaly můj zájem, ale nepřesvědčily mě. Abych dospěl k pevnému názoru, podrobil jsem pracnému rozboru Hansardovy "Parliamentary Debates" [452] a diplomatické Modré knihy [453] z let 1807 až 1850. Prvním výsledkem těchto studii byla série úvodníků v "New-York Tribune" (koncem roku 1853), v nichž jsem z Palmerstonových transakcí s Polskem, Tureckem, Čerkeskem atd. prokázal jeho spojení s petrohradským kabinetem. Brzy nato jsem tyto práce znovu otiskl v orgánu chartistů "The People's Paper", redigovaném Ernestem Jonesem, a doplnil jsem je novými kapitolami o Palmerstonově činnosti. [454] Mezitím také "Glasgow Sentinel" otiskl jeden z těchto článků ("Palmerston a Polsko") [455] který vzbudil pozornost pana D. Urquharta. Když jsme se pak setkali, vybídl pana Tuckera v Londýně, aby vydal část těchto článků jako brožuru. Tyto brožury o Palmerstonovi byly později rozšířeny v různých vydáních v počtu 15 000 až 20 000 výtisků. Když v dubnu 1856 vyšel v londýnském listu chartistů můj rozbor Modré knihy o pádu Karsu [456], poslal mi Výbor pro zahraniční záležitosti [457] z Sheffieldu pochvalný list. (Viz přílohu 7.) Když jsem v Britském muzeu prohlížel diplomatické rukopisy, ktere jsou tam uloženy, objevil jsem řadu anglických listin, které sahají od doby Petra Velikého do konce 18. století, odhalují ustavičnou tajnou součinnost mezi londýnským a petrohradským kabinetem, ale je z nich zřejmé, že tato spojitost se zrodila v době Petra Velikého. Z obšírné práce o tomto předmětu jsem dosud uveřejnil jen úvod pod názvem "Revelations of the diplomatic history of the 18th century" ["Odhalení o dějinách diplomacie 18. století"}. Vyšel nejprve v sheffieldské, později v londýnské "Free Press" [458]; oba listy jsou Urquhartovy orgány. Do londýnského listu jsem od jeho založení posílal příležitostné příspěvky. Je tedy vidět, že když jsem se zabýval Palmerstonem a vůbec anglicko-ruskou diplomacií, ani dost málo jsem netušil, že za lordem Palmerstonem stojí pan Karl Vogt. (Marxova poznámka.)}
Ke konci shromáždění ke mně přišel dr. Faucher, zahraniční redaktor "Morning Star"[459] (orgánu manchesterské školy[460]), a vyprávěl mi, že v Londýně právě vyšel nový německý týdeník "Das Volk". Dělnický list "Die Neue Zeit"'[461], vydávaný A. Scherzerem a redigovaný Edgarem Bauerem, zanikl prý vinou intrik Kinkela, vydavatele listu "Hermann"[462]. Když se o tom dověděl Biscamp, dosud dopisovatel "Neue Zeit", vzdal se svého učitelského místa na jihu Aiglie, aby v Londýně proti listu "Hermann" postavil "Das Volk". Německý dělnický vzdělávací spolek a některé jiné londýnské spolky podporovaly list, který se ovšem, jako všechny podobné dělnické listy, rediguje i píše zdarma. Faucher mi také řekl, že on sám, ačkoli má jako freetrader k tendenci listu "Volk" daleko, nechce v německém londýnském tisku trpět žádný monopol, a proto založil v Londýně s ostatními známými finanční výbor na podporu listu. Biscamp už písemně požádal Liebknechta, kterého dosud neznal, o literární příspěvky atd. Nakonec mě Faucher vyzval k účasti na listu "Volk".
Ačkoli Biscamp žil v Anglii od roku 1852, do té doby jsme se neznali. Den po Urquhartově shromáždění ho Liebknecht přivedl ke mně do bytu. Zpočátku jsem pro nedostatek času nemohl vyhovět výzvě, abych psal pro "Volk", ale slíbil jsem, že vybídnu své německé přátele v Anglii, aby si list předplatili, aby mu finančně pomáhali a posílali mu literární příspěvky. Za rozmluvy přišla řeč na Urquhartovo shromáždění, a to nás přivedlo k Vogtovi, jehož "Studie" Biscamp už znal a správně hodnotil. Sdělil jsem Biscampovi a Liebknechtovi obsah Vogtova "Programu" a Blindových odhalení, ale pokud jde o tato odhalení, poznamenal jsem, že Jihoněmci mají ve zvyku všechno zveličovat. K mému překvapení přinesl "Volk" v druhém čísle (14. května) článek nazvaný "Říšský regent jako zrádce říše" (viz "Hlavní kniha", dokumenty, str. 17, 18), kde se Biscamp zmiňuje o dvou faktech uvedených Blindem — o 30 000 zlatých, které však snížil na 4000, a o bonapartistickém zdroji peněz, jimiž disponuje Vogt; jinak byly obsahem článku vtipy ve stylu listu "Hornisse"[463], který Biscamp redigoval spolu s Heisem v Kasselu v letech 1848 až 1849. Mezitím, jak jsem se dověděl dlouho poté, co vyšla "Hlavní kniha" (viz přílohu 8), pověřil londýnský dělnický vzdělávací spolek jednoho ze svých vůdců, pana Scherzera, aby vyzval dělnické vzdělávací spolky ve Švýcarsku, Belgii a Spojených státech k podpoře listu "Volk" a k boji proti bonapartistické propagandě. Výše zmíněný článek ve "Volku" ze 14. května 1859 poslal sám Biscamp poštou Vogtovi, který zároveň prostřednictvím svého vlastního Raniklíka dostal oběžník pana A. Scherzera.
Vogt mě ihned se svou známou "kritickou bezprostředností" vbásnil jako demiurga do sítě sobě nepřátelské. Bez okolků proto uveřejnil nárys svého pozdějšího "vypsání dějin" v často citované "Mimořádné příloze k 150. číslu listu ‚Schweizer Handels-Courier'". Toto praevangelium, v němž byla poprvé zjevena mystéria o Pekelnících, Bürstenheimských, Chervalovi atd. s datem v Bernu 23. května 1859 (tedy s novějším datem, než má mormonské evangelium[464]), mělo název "Výstraha" a bylo docela logicky připojeno k ukázce překladu z jedné brožury pověstného E. Abouta. {Několik slov o bielském "Commis voyageur", pokoutním moniteuru "prchajícího říšského regenta". Vydavatelem a redaktorem bielského "Handels-Courieru" je jakýsi Ernst Schüler, politický emigrant od roku 1838, nájemce pošty, obchodník s vínem, bankrotář, a toho času zase při penězích, neboť jeho list, subvencovaný za krymské války britsko-francouzsko-švýcarským verbířským obchodem, má dnes už 1200 předplatitelů. (Marxova poznámka.)}
Jak už jsem dříve poznamenal, bylo Vogtovo anonymní praevangelium "Výstraha" na mou žádost otištěno ve "Volku".
Začátkem června jsem odjel z Londýna, abych navštívil Engelse v Manchesteru; zatím se už podařilo sebrat pro "Volk" asi 25 liber šterlinků. Bedřich Engels, W. Wolff, já, a dále tři němečtí lékaři žijící v Manchesteru, jejichž jména jsou uvedena v soudním dokumentu, který jsem poslal do Berlína, jsme poskytli tento příspěvek, jehož "složení" přimělo "zvědavého" Vogta k "pohledu na druhou stranu Kanálu" do Augsburgu a Vídně ("Hlavní kniha", str. 212). O londýnských sbírkách původního finančního výboru se Vogt může informovat u dr. Fauchera.
Vogt poučuje na str. 225 "Hlavní knihy":
"Reakce však odjakživa používala triku, že žádala od demokratů, aby dělali všechno zadarmo, kdežto samí" (totiž ne demokrati, ale reakce) "pro sebe si osobují výsadu nechat si zaplatit a dostávat zaplaceno.
Jakého reakčního triku tedy používá "Volk", když je nejen zadarmo redigován a zadarmo psán, ale navíc si ještě dává od svých spolupracovníků platit! Není-li tohle důkaz o spojení mezi listem "Volk" a reakcí, pak zůstává Karlu Vogtovi rozum stát.
Za mého pobytu v Manchesteru došlo v Londýně k nesmírně důležité události. Liebknecht totiž našel v sazárně Hollingerovy tiskárny (u Hollingera se tiskl "Volk") korekturu anonymního a proti Vogtovi namířeného letáku "Výstraha", zběžně jej pročetl, poznal ihned, že jde o Blindova odhalení, a potom se ještě navíc dověděl od sazeče A. Vögela, že rukopis napsal vlastní rukou a odevzdal Hollingerovi do tisku Blind. Také korektury na obtahu byly psány Blindovou rukou. O dva dny později dostal Liebknecht od Hollingera obtah, který poslal do "Allgemeine Zeitung". Sazba letáku nebyla rozmetána a posloužila později k jeho dalšímu otisku v 7. čísle listu "Volk" (z 18. června 1859).
Uveřejněním "Výstrahy" v "Allgemeine Zeitung" začíná augsburská kampaň bývalého říšského fojta. Podal na "Allgemeine Zeitung" žalobu pro otištění letáku.
V "Hlavní knize" (str. 227-228) travestuje Vogt Müllnerovo "jsemť, jsemť, jsemť loupežník Jaromír"[465]. Jenže si plete býti a míti, rod činný a trpný.
"Vznesl jsem žalobu, protože jsem už předem věděl, že všechna ta prázdnota nicotnost a ubohost oné reakce, která si osobuje vystupovat jako ‚představitelka hornoněmecké vzdělanosti', musela vyjít najevo, vznesl jsem žalobu, protože jsem už předem věděl, že spojení této chvalitebné redakce a rakouské politiky, kterou vynáší do nebe, s Pekelníky a s vyvrheli revoluce se musela dostat na veřejnost,"
a potom ještč čtyřikrát "vznesl jsem žalobu".
Buď se Vogt vznesší žalobu stává vznešeným, anebo má pravdu Longinos, když praví, že na světě není nic tak suchého jako vodnatelný člověk.
"Ohled na mou osobu," volá "zaoblená povaha", "byl pohnutkou mé žaloby až na posledním místě."
Jenže ve skutečnosti to vypadalo jinak. Ani jedno tele se tak bázlivě nevzpouzelo, když mělo jít na porážku, jako Vogt, když se měl objevit na lavici obžalovaných {Slovní hříčka: "Schlachtbank" = jatky, porážka; "Anklagebank" = lavice obžalovaných. (Pozn. red.)}. Zatímco jeho "bližší" přátelé Raniklík, Reinach (dříve chodící chronique scandaleuse {skandální kronika (Pozn. red.)} o Vogtovi) a užvaněný člen kusého parlamentu Mayer z Esslingenu ho podporovali v jeho bázni před lavicí obžalovaných, byl naléhavě upomínán z Curychu, aby už podal "žalobu". Při dělnické slavnosti v Lausanne mu kožišník Roos prohlásil před svědky, že už si ho nebude moci vážit, nepovede-li proces. Ale Vogt se vzpouzel: Prý je mu starého čerta po augsburských a londýnských Pekelnících a bude prý mlčet. Ale zčistajasna přece jen promluvil. Různé noviny přinesly zprávu o jeho procesu, a Raniklík se k tomu vyslovil:
"Vždyť tamti ve Stuttgartu by ho" (Vogta) "nenechali na pokoji. On" (Raniklik) "s tím prý nesouhlasí."
Ostatně když už byl "zaoblenec" jednou v kleštích, zdálo se, že žaloba proti "Allgemeine Zeitung" bude nesporně nejslibnější manévr. Vogtova vlastní obhajoba proti útoku J. Venedeye, který ho obvinil z bonapartistických rejdů,[466] spatřila světlo světa v bielském "Handels-Courieru" z 16. června 1859, dostala se tedy do Londýna teprve potom, když už vyšel anonymní leták, který končil hrozbou:
"Ale kdyby snad chtěl Vogt zapírat, což si sotva troufne, pak bude po tomto odhalení následovat odhalení číslo 2."
Jenže Vogt zapíral, a odhalení číslo 2 přece nenásledovalo. Byl tedy z této strany v bezpečí a zkáza mu mohla hrozit už jen od milých známých, které dostatečně znal, takže mohl počítat s tím, že ti budou ohleduplní ze zbabělosti. Čím víc se žalobou vydával napospas veřejnosti, tím víc se mohl spoléhat na jejich diskrétnost, neboť v "prchajícím říšském regentovi" stál v jistém smyslu na pranýři celý kusý parlament.
Parlamentník Jakob Venedey na str. 27-28 svého "Na obranu sebe i vlasti proti Karlu Vogtovi", Hannover 1860 (viz poznámka [389]), vyzrazuje následující věci:
"Kromě dopisů sdělených ve Vogtové vylíčení jeho procesu jsem četl jiný Vogtův dopis, který mnohem jasněji než dopis dr. Loeningovi ozřejmuje Vogtúv postoj jako pomocníka těch, kdo se ze všech sil snažili, aby lokalizovali válku v Itálii. Abych se o tom přesvědčil, opsal jsem si z tohoto dopisu několik míst, která tu bohužel nesmím uveřejnit, protože ten, komu byl dopis adresován, mi je sdělil, teprve když jsem slíbil, že je neuveřejním.Byla tu snaha krýt z osobních i stranických ohledů Vogtovo počínání v této záležitosti, a to takovým způsobem, který se mi nezdá oprávněný ani vůči straně, ani vůči mužné povinnosti k vlasti. V tom, že z mnoha stran bylo zachováno mlčení, je příčina, že si Vogt stejně jako dříve troufá vystupovat drze jako hlava německé strany. Ale mně se zdá, že se strana, k níž se Vogt hlásil, právě tímhle stala trochu spoluodpovědnou za jeho počínání." {Viz také str. 4 citovaného pamfletu, kde se píše: "Tato shovívavost ze stranických ohledů, mravní nepevnost, s níž se v užším okruhu přiznává, jakou hanebnou hru hrál Vogt… s vlastí, a potom se dovoluje témuž Vogtovi, aby otevřeně obviňoval z pomluv ty, kdo neřekli nic jiného, než co vědí všichni a co si všichni myslí a o čem znají důkazy a mají je v rukou — to se mi hnusí atd." (Marxova poznámka.)}
I když tedy riziko procesu proti "Allgemeine Zeitung" nebylo nijak zvlášť veliké, pak naopak ofenzíva v tomto směru poskytovala generálu Vogtovi neobyčejně příznivou operační základnu. Právě Rakousko očernilo říšského fojta prostřednictvím "Allgemeine Zeitung", a Rakousko ve spolku s komunisty! Vypadalo to, že říšský fojt je zajímavou obětí obludné koalice mezi nepřáteli buržoazního liberalismu. A maloněmecký tisk, který je říšskému fojtovi nakloněn už proto, že je zmenšitelem říše,[467] by ho s jásotem zvedl na štít!
Začátkem července 1859, brzy po mém návratu z Manchesteru přišel za mnou Blind kvůli záležitosti, na které tu nesejde. Doprovázeli ho Fidelio Hollinger a Liebknecht. Za této schůzky jsem vyslovil přesvědčení, že Blind je autorem letáku "Výstraha". Ujišťoval mě, že to není pravda. Opakoval jsem bod za bodem všechna jeho sdělení z 9. května, která vskutku tvořila celý obsah letáku. Připustil to všechno, ale přesto stále tvrdil, že autorem letáku není.
Asi za měsíc, v srpnu 1859, ukázal mi Liebknecht dopis redakce "Allgemeine Zeitung", v němž ho naléhavě žádali o důkazy k obviněním obsaženým v letáku "Výstraha". Na jeho žádost jsem se odhodlal doprovodit ho do St. John's Wood, kde bydlil Blind, který, i když nebyl autorem letáku, věděl rozhodně už začátkem května to, co leták prozradil světu teprve začátkem června, a mimoto mohl to, co věděl, "dokázat". Blind nebyl doma. Odjel do přímořských lázní. Proto ho Liebknecht písemně informoval o účelu naší návštěvy. Neodpověděl. Liebknecht mu napsal podruhé. Konečně přišel následující státnický dokument:
"Milý pane Liebknechte!
Oba vaše dopisy, chybně adresované, jsem dostal skoro současně. Jistě pochopíte, že bych se rozhodně nerad vměšoval do záležitosti novin, které jsou mi naprosto cizí. Tím spíše ne v tomto případě, protože jsem neměl vůbec žádný podíl na zmínění věci, jak už jsem dříve poznamenal. Co se týče poznámek učiněných v soukromém rozhovoru, které uvádíte, pak jim bylo zřejmě rozuměno úplně nesprávně, a jde přitom o omyl, o němž bych chtěl jednou příležitostně pohovořit ústně. Lituji, že jste se za mnou s Marxem zbytečně vypravili,a zůstávám s veškerou úctou váš K. Blind
St. Leonardʼs 8. září".
Tato diplomaticky chladná nóta, podle níž Blind "neměl vůbec žádný podíl" na obviněních vznesených proti Vogtovi, mi připomněla článek, který vyšel anonymně 27. května 1859 ve "Free Press" v Londýně a zní v německém překladu takto:
"Velkokníže Konstantin jako budoucí uherský král.
Dopisovatel, který přikládá svou navštívenku, nám píše:Vážený pane, při posledním shromáždění {Bylo to předtím zmíněné shromáždění, uspořádané D. Urquhartem 9. května. (Marxova poznámka.)} ve zdejším Music Hallu jsem zaslechl ten výrok o velkoknížeti Konstantinovi. Mohu vám sdělit ještě jinou skutečnost. Předtím, totiž loni v létě, vyložil princ Jérôme Napoleon několika svým důvěrníkům v Ženevě dopodrobna plán útoku proti Rakousku a přetvoření mapy Evropy, k němuž má v budoucnu dojít. Znám jméno švýcarského senátora, kterému vyložil tuto věc. Princ Jérôme tehdy prohlásil, že podle navrhovaného plánu se má stát velkokníže Konstantin uherským králem.
Vím mimoto o pokusech ze začátku letošního roku získat pro rusko-napoleonský plán jednak některé německé demokraty v emigraci, jednak vlivné liberály v Německu. Byly Jim nabídnuty jako úplatek veliké peněžní výhody. (Large pecuniary advantages were held out to them as a bribe.) Jsem šťasten, že mohu říci, že tyto nabídky byly s rozhořčením odmítnuty." (Viz přílohu 9.)
Tento článek, v němž Vogt sice není jmenován, ale pro německou emigraci v Londýně je označen naprosto jasně, podává vlastně jádro letáku "Výstraha", který vyšel později. Autor "budoucího uherského krále", kterého horlivý smysl pro vlasteneckou povinnost podnítil k anonymní denunciaci Vogta, se ovšem musel lačně chopit skvělé příležitosti, kterou mu hodil do klína augsburský proces, příležitosti, aby byla soudně odhalena zrada před očima celé Evropy. A kdo byl autorem "budoucího krále uherského"? Občan Karl Blind. To mi už v květnu prozradila forma i obsah článku, a teď to bylo oficiálně potvrzeno redaktorem "Free Press" panem Colletem, jakmile jsem mu vyložil význam nevyřešené sporné otázky a jakmile jsem mu sdělil Blindovu diplomatickou nótu.
17. září 1859 mi dal sazeč pan A. Vögele písemné prohlášení (otištěné v "Hlavní knize", v dokumentech, str. 30, 31), kde sice rozhodně nedosvědčuje, že je autorem letáku "Výstraha" Blind, ale to, že on sám (A. Vögele) a jeho zaměstnavatel Fidelio Hollinger vysázeli leták v Hollingerově tiskárně, že rukopis byl napsán Blindovým písmem a že mu Hollinger jednou mimochodem označil Blinda za autora letáku.
Opíraje se o Vögelovo prohlášení a o "budoucího krále uherského", napsal pak Liebknecht ještě jednou Blindovi o "důkazy" k faktům, odhaleným tímto státníkem ve "Free Press", a zároveň mu oznámil, že teď máme důkaz o jeho účasti na vydání letáku "Výstraha". Místo odpovědi Liebknechtovi poslal za mnou Blind pana Colleta. Pan Collet mě měl Blindovým jménem vyzvat, abych na veřejnosti nepoužil toho, že znám autora řečeného článku ve "Free Press". Odpověděl jsem, že se nemohu k ničemu zavázat. Moje zdrženlivost se bude řídit podle Blindovy srdnatosti.
Zatím se blížil termín zahájení procesu v Augsburgu. Blind mlčel. Vogt se ve svých různých veřejných prohlášeních pokoušel svalit leták i prokázání údajů obsažených v letáku na mne jako na tajného původce. Abych odrazil tento manévr, abych ospravedlnil Liebknechta a obhájil "Allgemeine Zeitung", která podle mého názoru udělala denunciací Vogta kus dobré práce, uvědomil jsem Liebknechtovým prostřednictvím redakci "Allgemeine Zeitung", že jsem ochoten odevzdat jí listinu týkající se původu letáku "Výstraha", jestliže mě o to písemně požádá. Tak došlo k "čilé korespondenci, kterou teď právě vede Marx s panem Kolbem", jak vypráví Vogt na str. 194 "Hlavní knihy". {Pan Kolb se ovšem v čís. 319 "Allgemeine Zeitung" zmiňuje o "velmi obšírném dopisu pana Marxe, který neotiskuje". Ale tento "obšírný dopis" je otištěn v hamburské "Reform", čís. 139, v příloze z 19. listopadu 1859. "Obšírný dopis" bylo prohlášení, které jsem určil veřejnosti a které jsem poslal také berlínské "Volks-Zeitung". (Marxova poznámka.) (Viz tento svazek, zde.) (Pozn. red.)} Tuto mou "čilou korespondenci s panem Kolbem" tvořily totiž dva dopisy pana Orgese mně, oba stejného data, v nichž mě žádá o slíbenou listinu, kterou jsem mu potom také poslal a připsal pár řádek. {Můj průvodní dopis (viz tento svazek, str. 729-730. - Pozn. red.) a Vögelovo prohlášení najde čtenář v "Hlavni knize", v dokumentech, str. 30,31; dopisy, které mi poslal pan Orges, v příloze 10. (Marxova poznámka.)}
Oba dopisy pana Orgese, vlastně jen dvojí vydání téhož dopisu, došly do Londýna 18. října 1859, zatímco soudní přelíčení v Augsburgu se mělo konat už 24. října. Napsal jsem proto ihned panu Vögelovi, abych si s ním sjednal na příští den schůzku v místnosti policejního soudu v Marlborough Street, kde měl dát svému prohlášení o letáku "Výstraha" soudní formu affidavitu {Affidavit se nazývá soudní místopřísežné prohlášení, z něhož, je-li nepravdivé, plynou všechny zákonné důsledky křivé přísahy. (Marxova poznámka.)}. Můj dopis ho nezastihl včas. To překazilo můj původní úmysl, takže jsem musel 19. října {Protože píšu nečitelně, datovali před augsburským soudem můj dopis z 19. října dnem 29. října. Vogtův advokát, dr. Hermann, Vogt sám, ctihodná berlínská "National-Zeitung" et hoc genus omne [a celý ten rod] obdařený "kritickou bezprostředností" nepochybovali ani na okamžik, že dopis napsaný v Londýně 29. října mohl být u soudu v Augsburgu už 24. října. (Marxova poznámka.)} poslat "Allgemeine Zeitung" místo affidavitu už zmíněné písemné prohlášení ze 17. září. {Že toto quid pro quo bylo zaviněno vyslovenou náhodou - totiž tím, že Vögele dostal můj dopis pozdě - vyplývá z jeho pozdějšího affidavitu z 11. února 1860. (Marxova poznámka.)}
Je známo, že ze soudních přelíčení v Augsburgu se stala učiněná komedie plná omylů. Corpus delicti byl leták "Výstraha", který otiskla "Allgemeine Zeitung" a který jí poslal W. Liebknecht. Ale vydavatel a autor letáku si hráli na slepou bábu; Liebknecht nemohl dostat před augsburský soud své svědky, kteří byli v Londýně, redaktoři "Allgemeine Zeitung" mluvili ve svých právních nesnázích politicky nechutnou hatmatilkou, dr. Hermann dával k lepšímu mysliveckou latinu "zaoblené povahy" o Pekelnících, o lausannské slavnosti atd., a soud nakonec Vogtovu žalobu zamítl, protože si žalobce spletl příslušnou instanci. Zmatky vyvrcholily, když byl proces v Augsburgu uzavřen a zpráva o tom se s "Allgemeine Zeitung" dostala do Londýna. Blind, který do té chvíle neochvějně zachovával své státnicky moudré mlčení, vyskakuje teď zčistajasna na veřejné kolbiště, vyplašen svědectvím sazeče Vögela, které jsem předložil. Vögele neprohlásil, že Blind je autorem letáku, nýbrž jen to, že mu ho za autora označil Fidelio Hollinger. Naproti tomu Vögele kategoricky prohlásil, že rukopis letáku byl psán jemu známým Blindovým písmem a že byl vysázen a vytištěn v Hollingerově tiskárně. Blind mohl být autorem letáku, i kdyby leták nebyl ani napsán Blindovým písmem, ani vysázen v Hollingerově tiskárně. Naopak mohl být leták napsán Blindem a vytištěn u Hollingera, i kdyby Blind nebyl autorem.
V čís. 313 "Allgemeine Zeitung" s datem v Londýně 3. listopadu (viz "Hlavní knihu", dokumenty, str. 37, 38) prohlašuje občan a státník Blind, že není autorem letáku, a jako důkaz "uveřejňuje" "následující dokument":
"a) Tímto prohlašuji, že tvrzení sazeče Vögela, obsažené v čís. 300 ‚Allgemeine Zeitung', jako by zmíněný leták ‚Výstraha' byl vytištěn v mé tiskárně nebo jako by byl pan Karl Blind jeho původcem, je zlovolný výmysl.
3, Litchfleld Street, Soho
Londýn 2. listopadu 1859
Fidelio Hollinger"
"b) Podepsaný, který už jedenáct měsíců bydlí a pracuje v čís. 3 Litchfield Street, podává za svou osobu svědectví o správnosti výpovědi pana Hollingera.
Londýn 2. listopadu 1859
J. F. Wiehe, sazeč"
Vögele nikde netvrdil, že Blind je původcem letáku. Fidelio Hollinger si tedy nejdřív vymyslil Vögelovo tvrzení, aby je dodatečně prohlásil za "zlovolný výmysl". Na druhé straně, jestliže leták nebyl vytištěn v Hollingerově tiskárně, odkud pak dotyčný Fidelio Hollinger věděl, že Karl Blind není autorem?
A jak dokonce může sazeče Wieha ta okolnost, že "už jedenáct měsíců" (zpětně od 2. listopadu 1859) "bydlí a pracuje" u Hollingera, opravňovat, aby dosvědčil "správnost této výpovědi Fidelia Hollingera"?
Má odpověď na toto Blindovo prohlášení ("Allgemeine Zeitung") čís. 325, viz "Hlavní knihu", dokumenty, str. 39, 40) končila slovy: "Přenesení procesu z Augsburgu do Londýna by vyřešilo celou tu záhadu Blind-Vogt."
Blind se se vším mravním rozhořčením raněné spanilé duše vrací k útoku v "Příloze k ‚Allgemeine Zeitung' z 11. prosince 1859":
"Odvolávaje se opětovně" (to je třeba si zapamatovat) "na dokumenty podepsané majitelem tiskárny panem Hollingerem a sazečem Wiehem, prohlašuji naposledy, že lživé tvrzení, které je nyní už jen insinuací, podle něhož jsem autorem často zmiňovaného letáku, je holá nepravda. Ostatní údaje o mně jsou nejhrubším způsobem zkreslené."
V doušce k tomuto prohlášení poznamenává redakce "Allgemeine Zeitung", že "diskuse už širší veřejnost nezajímá", a žádá proto "dotyčné pány, kterých se to týká, aby upustili od eventuálních dalších odpovědí", což komentuje "zaoblená povaha" v závěru "Hlavní knihy" takto:
"Jinými slovy: Redakce ‚Allgemeine Zeitung' žádá pány Marxe, Biscampa {Biscamp poslal redakci "Allgemeine Zeitung" dopis o Vogtově aféře, datovaný 20. října v Londýně, v němž se také nabízel jako dopisovatel." [468] O tomto dopisu jsem se dověděl teprve přímo z "Allgemeine Zeitung". Vogt vymýšlí morální teorii, podle níž na mne, protože jsem podporoval zaniklý list, padá odpovědnost za dodatečné soukromé dopisy jeho redaktora. Oč větší odpovědnost by měl Vogt, byl přece placeným spolupracovníkem Kolatsehkovy "Monatsschrift", za Kolatschkovy "Stimmen der Zeit". [469] Dokud Biscamp vydával "Volk", prokázal největší obětavost, neboť opustil místo, kde pracoval mnoho let, aby převzal redakci, za velmi tísnivých poměrů zadarmo redigoval, konečně dal v sázku možnost dopisovat do německých listů, jako například do "Kölnische Zeitung", aby mohl působit v souhlasu se svým přesvědčením. Všechno ostatní se mne netýkalo a netýká. (Marxova poznámka.)}, Liebknechta, pranýřované jako pusté lháře, aby už nadále ani sebe, ani ‚Allgemeine Zeitung' neblamovali."
Tak prozatím skončila augsburská kampaň.
Vogt upadá znovu do tónu své Všiviády (viz poznámka [425]) a líčí věc tak, jako by "sazeč Vögele" přede mnou a Liebknechtem "falešně svědčil". ("Hlavní kniha", str. 195.) Ale vznik letáku vysvětluje tím, že Blind
"asi vymyslil a kdekomu vytlachal nástin podezření. Z toho potom Pekelníci dali dohromady pamflet a další články, z kterých nařkli Blinda zahnaného do úzkých." (Tamtéž, str. 218.)
Že potom říšský fojt nezahájil zase svou nerozhodnutou kampaň v Londýně, jak byl vyzván, to se stalo jednak proto, že Londýn je "zapadákov" (,‚Hlavní kniha", str. 229), ale jednak také proto, že dotyčné strany se "navzájem obviňují z nepravdy" (tamtéž).
Tento muž považuje ve své "kritické bezprostřednosti" zásahy soudů za vhodné jen tehdy, když se strany nepřou o pravdu.
Přeskočím teď tři měsíce, abych zase navázal nit svého vyprávění od začátku února 1860. Vogtova "Hlavní kniha" se tehdy ještě nedostala do Londýna, ale bylo tu už květobraní z berlínské "National-Zeitung", kde se mimo jiné říká:
"Marxova strana pak mohla velmi snadno svalit autorství letáku na Blinda právě proto, že se tento muž předtím v rozmluvě s Marxem a v článku ve ‚Free Press' vyslovit v podobném smyslu; s použitím těchto Blindových výpovědí a slovních obratů mohl být sestaven leták, takže vypadal jako jeho výtvor."
Tak jako Falstaff pokládá opatrnost za lepší stránku rekovnosti, {Viz Shakespeare, "Král Jindřich IV.", I. díl, 5. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)} myslí si Blind, že celé diplomatické umění spočívá v mlčení, a tak znovu zahájil mlčení. Abych mu rozvázal jazyk, uveřejnil jsem anglický oběžník, podepsaný svým jménem, s datem 4. ůnora 1860 v Londýně. (Viz přílohu 11.)
V tomto oběžníku, adresovaném redaktoru "Free Press", se mimo jiné říká:
"Než podniknu další kroky, musím odhalit kumpány, kteří zřejmě nahrávali Vogtovi. Proto veřejně prohlašuji, že Blindovo, Wiehovo a Hollingerovo prohlášení, podle něhož anonymní leták nebyl vytištěn v Hollingerově podniku, 3, Litchfield Street, Soho, je hanebná lež." {V angličtině říkám: "deliberate lie". "Kölnische Zeitung", překládá: "hanebná lež". Souhlasím s překladem, ačkoli "prohnaná lež" je bližší originálu. (Marxova poznámka.)}
Podávám své důkazy, a potom končím slovy:
"Prohlašuji tedy výše jmenovaného Karla Blinda ještě jednou za hanebného lháře (deliberate liar). Jsem-li v neprávu, může snadno vyvrátit mé tvrzení tím, že se odvolá k nějakému anglickému soudu."
6. února 1860 reprodukoval jeden londýnský deník ("Daily Telegraph"[470]) — později se k tomu vrátím — pod titulem "The Journalistic Auxiliaries of Austria" ("Novinářští pomahači Rakouska") květobraní z "National-Zeitung". Zažaloval jsem však "National-Zeitung" pro pomluvu, pohrozil jsem listu "Telegraph" podobnou žalobou a začal jsem si opatřovat potřebný soudní materiál.
S datem 11. února 1860 podal sazeč Vögele affidavit u policejního soudu v Bow Street. Opakuje podstatný obsah svého prohlášení ze l7. září 1859, že totiž rukopis letáku byl napsán Blindovým písmem a byl vysázen v Hollingerově tiskárně zčásti jím samým (Vögelem), zčásti F. Hollingerem. (Viz přílohu 12.)
Mnohem důležitější byl affidavit sazeče Wieha, na jehož svědectví se Blind opětovně a se stále rostoucím sebevědomím odvolával v "Allgemeine Zeitung".
Kromě originálu (viz přílohu 13) tu proto následuje doslovný překlad:
"Jednoho dne na začátku loňského listopadu — nevzpomínám si už přesně na datum — navečer mezi devátou a desátou hodinou, když už jsem ležel v posteli, přišel za mnou pan F. Hollinger, v jehož domě jsem tehdy bydlel a u něhož jsem byl zaměstnán jako sazeč. Podal mi listinu, v níž stálo, že mě za posledních jedenáct měsíců nepřetržitě zaměstnával a že za celou tu dobu nebyl v tiskárně pana Hollingera, 3, Litchfield Street, Soho, ani vysázen, ani vytištěn jakýsi německý leták ‚Výstraha'. Byl jsem dosti zmaten a neuvědomoval jsem si důležitost celé věci, a proto jsem splnil jeho přání a dokument jsem opsal a podepsal. Pan Hollinger mi slibovat peníze; ale nic jsem nedostal. Během tohoto jednání čekal pan Karl Blind, jak mi později pověděla má žena, v pokoji pana Hollingera. Za několik dní mě zavolala paní Hollingerová, právě když jsem jedl, a odvedla mě do pokoje svého muže, kde jsem zastal samotného pana Blinda. Předložil mi tentýž dokument, který mi předtím předložil pan Hollinger, a naléhavě mě žádal (entreated me), abych napsal druhou kopii a podepsal ji, protože potřebuje dva exempláře, jeden pro sebe a druhý k uveřejnění v tisku. Dodal, že se mi odvděčí. Znovu jsem tu listinu opsal a podepsal.
Prohlašuji, že tato výpověď je pravdivá, a dále uvádím:
1. že jsem z oněch jedenácti měsíců, o kterých mluvím v dokumentu, šest týdnů nebyl zaměstnán u pana Hollingera, nýbrž u jistého Ermaniho;
2. v podniku pana Hollingera jsem nepracoval právě v době, kdy byl uveřejněn leták ‚Výstraha';
3. slyšel jsem tehdy od pana Vagela, který tehdy pracoval pro pana Hollingera, že on, Vögele, spolu se samým panem Hollingerem, vysázel dotyčný leták a že rukopis byl napsán Blindovým písmem;
4. sazba letáku byla ještě neporušena, když jsem zase nastoupil v Hollingerově podniku. Sám jsem ji lámal, když měl být leták ‚Výstraha' znovu otištěn v německém listě ‚Das Volk', který se tiskne u pana Hollingera, 3, Litchfileld Street, Soho. Leták vyšel v 7. čísle listu ‚Volk' s datem 18. června 1859;
5. viděl jsem, jak pan Hollinger dával panu Wilhelmu Liebknechtovi, bytem 14, Church Street, Soho, obtah pamfletu ‚Výstraha', na němž provedl pan Karl Blind vlastnoručně korekturu čtyř nebo pěti tiskových chyb. Pan Hollinger váhal, má-li dát obtah s korekturou panu Liebknechtovi, a jakmile pan Liebknecht odešel, řekl Hollinger mně a mému spolupracovníkovi Vögelovi, že lituje, že dal obtah z ruky.Johann Friedrich Wiehe
Prohlásil a podepsal řečený
Friedrich Wiehe u policejního soudu v Bow Street
tohoto 8. dne měsíce února 1860 přede mnou,Th. Henrym, soudcem u řečeného soudu." (Police-Court)
(Bow Street)
Oběma affidavity sazečů Vögela a Wieha bylo dokázáno, že rukopis letáku byl psán Blindovým písmem, že byl vysázen v Hollingerově tiskárně a že jednu korekturu provedl sám Blind.
A tento homme dʼétat napsal Juliu Fröbelovi s datem v Londýně 4. července 1859:
"Proti Vogtovi se tu objevilo ostré obvinění — nevím, kdo za tím vězí — že se nechal podplatit. Najdou se mezi tím některé údajné fakty, o kterých jsme dříve nic neslyšeli."
A tentýž homme dʼétat napsal Liebknechtovi 8. září 1859, že "neměl vůbec žádný podíl na zmíněné věci".
Občan a státník Blind se nespokojil s těmito výkony a navíc si ještě sestavil falešné prohlášení, pro které podvodně získal podpis sazeče Wieha, když Fidelio Hollinger slíbil Wiehovi peníze a on sám mu naznačovat, že se mu odvděčí.
Tento svůj vlastní výrobek s podvodně získaným podpisem a s falešným svědectvím Fidelia Hollingera zaslal nejen do "Allgemeine Zeitung", ale "opětovně" se "odvolává" na tyto "dokumenty" v druhém prohlášení; navíc mě v souvislosti s těmito "dokumenty" a u velikém mravním rozhořčení obviňuje z "holé nepravdy".
Vögelův i Wiehův affidavit jsem dal v opisech do oběhu v různých kruzích. Nato se v Blindově domě konala schůzka mezi Blindem, Fideliem Hollingerem a Blindovým domácím přítelem, panem dr. med. Karlem Schaiblem, hodným, tichým mužem, který hraje v Blindových státnických operacích úlohu jakéhosi ochočeného slona.
V čísle "Daily Telegraph" z 15. února 1860 vyšla pak noticka otištěná později v německých novinách, která v překladu zní:
"Pamflet proti Vogtovi
Vydavateli listu ‚Daily Telegraph'!Vážený pane! V důsledku mylných údajů, které byly dány do oběhu, cítím vůči panu Blindovi i vůči panu Marxovi povinnost formálně prohlásit, že ani jeden z nich není autorem letáku, který vyšel před nějakou dobou v Ženevě a je namířen proti profesoru Vogtovi. Tento leták pochází ode mne a na mně spočívá odpovědnost. Lituji jak vzhledem k panu Marxovi, tak i vzhledem k panu Blindovi, že okolnosti na mně nezávisící mi zabránily uveřejnit toto prohlášení dříve.
Londýn 14. února 1860
Karl Schaible, dr. med."
Pan Schaible mi poslal toto prohlášení. Na tuto zdvořilost jsem obratem odpověděl odesláním affidavitů sazeče Vögela a Wieha a zároveň jsem mu napsal, že jeho (Schaiblovo) prohlášení nic nemění ani na falešných svědectvích, které zaslal Blind "Allgemeine Zeitung", ani na Blindově conspiracy {spiknutí (Pozn. red.)} s Hollingerem k podvodnému získání Wiehova podpisu pro sestrojenou falešnou listinu.
Blind cítil, že tentokrát nestojí na bezpečné půdě "Allgemeine Zeitung", nýbrž v povážlivém dosahu anglických soudů. Kdyby byl chtěl zbavit účinnosti affidavity a na nich spočívající "hrubé urážky" mého oběžníku, byl by musel s Hollingerem vystavit protiaffidavity, jenže s trestnými činy nejsou žerty.
Eisele Blind není autorem letáku, protože Beisele Schaibele[471] se veřejně prohlásil za autora. Blind jen napsal rukopis letáku, jen ho dal u Hollingera vytisknout, jen vlastnoručně korigoval obtah a jen sestavil s Hollingerem falešná svědectví k vyvrácení těchto skutečností a odeslal je redakci "Allgemeine Zeitung". Ale přesto je to zneuznané neviňátko, vždyť není autorem ani původcem letáku. Fungoval jen jako písař pro Beiseleho Schaibeleho. Právě proto také nevěděl 4. července 1859, "kdo za tím vězí", že se leták rozletěl po světě, a 8. září 1859 "neměl vůbec žádný podíl na zmíněné věci". Tak tedy, aby se upokojil: Beisele Schaible je autorem letáku v literárním smyslu, ale Eisele Blind je autorem v technickém smyslu anglického zákona a odpovědným vydavatelem ve smyslu veškerého civilizovaného zákonodárství. Habeat sibi! {Pro mne za mne! - nebo: Ať je po jeho! (Pozn. red.)}
Panu Beiselovi Schaiblovi ještě slovíčko na rozloučenou.
Paskvil, který proti mně uveřejnil Vogt v bielském "Handels-Courieru" s datem 23. května 1859 v Bernu, měl název "Výstraha". Leták sestavený Schaiblem začátkem června 1859 a napsaný a vydaný jeho sekretářem Blindem, v němž je Vogt denuncován jako "podplácející" a "podplacený" agent Ludvíka Bonaparta s udáním docela určitých podrobností, je rovněž nazván "Výstraha". Dále je podepsán: X. Ačkoli v algebře znamená X neznámou veličinu, tvoří náhodou také poslední písmenu mého jména. Bylo snad účelem nadpisu a podpisu letáku, aby byla Schaiblova "Výstraha" pokládána za mou repliku na Vogtovu "Výstrahu"? Schaible slíbil odhalení číslo 2, jakmile si Vogt troufne popřít odhalení číslo 1. Vogt nejen popřel: na základě Schaiblovy "Výstrahy" podal žalobu pro pomluvu. A číslo 2 pana Schaibla chybí dodnes. Schaible vytiskl do záhlaví svého letáku slova: "K laskavému rozšíření". A když byl potom Liebknecht tak "laskav" a dal jej "rozšířit" prostřednictvím "Allgemeine Zeitung", potom panu Schaiblovi "okolnosti na něm nezávisící" od června 1859 do února 1860 svázaly jazyk, který mu rozvázaly teprve affidavity u policejního soudu v Bow Street.
Ať už je tomu jakkoli, Schaible, původní Vogtův denunciant, převzal teď veřejně odpovědnost za údaje v letáku. Místo aby augsburská kampaň skončila vítězstvím obhájce Vogta, končí tedy tím, že se konečně na bojišti objevuje útočník Schaible.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)442 Marx tak ironicky nazývá Ludvíka Bonaparta, který byl vychován ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, a proto mu bylo nabídnuto, aby přijal čestné občanství tohoto kantonu.
443 "Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe" ["Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl"] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem "Rheinische Zeitung" Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V "Rheinische Zeitung" vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na "Rheinische Zeitung" zvlášť přísnou cenzuru a později noviny vůbec zastavila.
444 Operam et oleum perdidi (oleum et operam perdidi) — doslova: ztratila jsem námahu i olej, tj. všechno bylo nadarmo. Výrok nevěstky v Plautově komedii "Poenulus" ["Pun"], 1. jednání, 2. scéna, když se dala zbytečně zušlechtit. Zde jde o slovní hříčku se jménem Ohly a výrazem oleum.
445 "Morgenblatt" — zkrácený název literárního deníku "Morgenblatt fúr gebildete Leser" ["Ranní list pro vzdělané čtenáře"], který vycházel ve Stuttgartu a Tübingen v letech 1807-1865. V roce 1840 a 1841 v něm vyšlo několik Engelsových příspěvků k otázkám literatury a umění.
446 Jde o publicistické stati Heinricha Heina, které psal ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století v Paříži pro "Allgemeine Zeitung", a o skici německého orientalisty Jakoba Fallmerayera, uveřejňované v týchž novinách počátkem čtyřicátých let. Většinu svých statí napsaných pro "Allgemeine Zeitung" vydal pak Heine knižně ve dvou svazcích s názvy "Francouzské poměry" ("Französische Zustände") (1832) a "Lutetia" (tj. starořímský název Paříže) (1854). Fallmerayerovy skici byly vydány roku 1845 ve dvou svazcích s názvem "Fragmenty z Východu" ("Fragmente aus dem Orient").
447 Marxovu kritiku prorakouského stanoviska "Allgemeine Zeitung" viz v Marx-Engels, Spisy 13, zde.
"New-York Daily Tribune" ["Newyorská denní tribuna"] — americký deník, který vycházel v letech 1841-1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl tento list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla "Tribune" pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů "Tribune" Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro "New-York Daily Tribune" napsal na Marxovu žádost Engels. Marxovy a Engelsovy články pro "New-York Daily Tribune" pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemkh atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na konkrétních údajích zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.
Redakce "New-York Daily Tribune" někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala, některé otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu, někdy dokonce zasahovala do textu. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Od podzimu 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize a finanční situace novin se zhoršila, byl Marx nucen počet svých příspěvků pro "New-York Daily Tribune" omezit. Když v USA začala občanská válka, přestal pak s listem vůbec spolupracovat. K rozchodu Marxe s "New-York Daily Tribune" značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový.
448 Viz Marx-Engels, Spisy 13, zde.
Engelsovu brožuru "Pád a Rýn" viz Marx-Engels, Spisy 13, zde; kritiku teorie "středoevropské velmoci" v této brožuře viz zde.
449 "Bas-Empire" ("Dolní říše") se v historické literatuře nazývala byzantská říše; tento název se vžil jako označení pro upadající a rozkládající se stát.
450 Viz Marx-Engels, Spisy 13, zde.
451 Začátkem dubna 1859 poslal Vogt Freiligrathovi a několika jiným osobám svůj politický "Program", v němž v bonapartistickém duchu propagoval neutralitu států Německého spolku v hrozící válce mezi Francií a Rakouskem.
452 "Hansardʼs Parliamentary Debates" ["Hansardovy parlamentní debaty"] byly protokoly ze zasedáni obou sněmoven anglického parlamentu; nazývaly se podle svého vydavatele Thomase Cursona Hansarda, který je pravidelně uveřejňoval od roku 1803.
453 Modré knihy (Blue Books) — název pro publikace materiálů anglického parlamentu a diplomatických dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země.
454 Viz sérii Marxových článků "Lord Palmerston" (Marx-Engels, Spisy 9, zde).
"The Peopleʼs Paper" ["Lidové noviny"] — chartistický týdeník, který založil v květnu 1852 v Londýně jeden z vůdců revolučního chartismu, Marxův a Engelsův přítel Ernest Jones. Marx a Engels s listem spolupracovali od října 1852 do prosince 1856 a pomáhali jej také redigovat. V "Peopleʼs Paper" vycházely kromě článků psaných přímo pro tento list i nejdůležitější Marxovy a Engelsovy články z "New-York Daily Tribune". V tomto období list důsledně hájil zájmy dělnické třídy a propagoval ideje socialismu. Když se však Jones sblížil s buržoazními radikály, přestali Marx a Engels jeho listem spolupracovat a dočasně se s Jonesem rozešli. V červnu 1858 přešel list do rukou buržoazních podnikatelů.
455 Jde o třetí článek ze série Marxových článků "Lord Palmerston" (viz Marx-Engels, Spisy 9‚ zde); článek přetiskl 26. listopadu 1853 list "Glasgow Sentinel" ["Glasgowská hlídka"] s názvem "Palmerston a Rusko". V prosinci 1853 vydal tento článek pod stejným názvem jako brožuru londýnský nakladatel Tucker. Také v sérii "Political Fly-Sheets" ("Politické pamflety"], kterou Tucker vydával v roce 1855, byl tento článek uveřejněn. V obsahu je uveden pod změněným názvem "Palmerston a Polsko" (viz Marx-Engels, Spisy 9, poznámka [295]).
456 Marxova stať "Pád Karsu" byla uveřejněna v listu "The Peopleʼs Paper" v číslech 5., 12., 19. a 26. dubna 1856 (viz Marx-Engels, Spisy 11, zde).
457 Výbory pro zahraniční záležitosti (Foreign Affairs Committees) — společnosti které založil ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století Urquhart spolu se svými stoupenci v řadě anglických měst; měly bojovat především proti Palmerstonově politice.
458 Jde o Marxův nedokončený úvod k zamýšlené práci o dějinách anglické a ruské diplomacie v 18. století; původně byl otiskován v listech "Sheffield Free Press" a v londýnském "Free Press" v červnu 1856 až dubnu 1857 s názvem "Revelations of the Diplomatic History of the l8th Century". Roku 1899 jej vydala Marxova dcera Eleanor Avelingová knižně v Londýně názvem "Secret Diplornatic History of the Eighteenth Century" ["Dějiny tajné diplomacie 18. století"].
"The Free Press" ["Svobodný tisk"] (vycházel v Londýně v letech 1855 až 1865) a "The Sheffield Free Press" ["Sheffieldský svobodný tisk"] (vycházel v Sheffieldu v letech 1851-1857) — anglické buržoazní listy, vydávané Urquhartcm a jeho stoupenci.
459 "The Morning Star" ("Jitřenka"] — anglický deník, orgán freetraderů, vycházel v Londýně v letech 1856-1869.
460 Manchesterská škola — směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrnici, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech byli freetradeři zvláštní politickou skupinou, která později tvořila levé křídlo liberální strany.
461 "Die Neue Zeit" ("Nová doba"] — dělnický list, orgán německých emigrantů; vycházel v Londýně od června 1858 do dubna 1859.
462 "Hermann" — zkrácený název týdeníku "Hermann. Deutsches Wochenblatt aus London" ["Hermann. Německý týdeník z Londýna"]. Tento orgán německých maloburžoazních demokratů vycházel německy v Londýně od roku 1859; od ledna do července 1859 byl jeho vydavatelem a redaktorem Gottfried Kinkel.
463 "Die Hornisse" ["Sršeň"] — německý list, který vydávali v letech 1848-1850 v Kasselu maloburžoazní demokraté Heise a Kellner; v letech 1848-1849 byl spolupracovníkem listu Biscamp.
464 Mormoni — příslušníci náboženské sekty, založené roku 1830 ve Spojených státech amerických. Zakladatel sekty Joseph Smith (1805-1844) vydal "Knihu Mormonovu", o níž tvrdil, že mu byla vnuknuta božským zjevením. V této knize, která je snůškou fantastických smyšlenek, se mimo jiné ústy proroka Mormona tvrdí, že izraelské kmeny se v dávnověku odstěhovaly do Ameriky.
465 Marx se tu zmýlil. Uvedený citát není z Müllnera, ale z Grillparzera. Viz Franz Grillparzer, "Prabába" ("Die Ahnfrau"), 3. jednání.
466 V čís. 158 "Allgemeine Zeitung" ze 7. června 1859 byl uveřejněn dopis Jakoba Venedeye, odhalující zejména Vogtovy styky s princem Josephem Napoleonem.
467 Marx dává Vogtovi ironický titul "Mindrer des Reichs" — "zmenšitel říše", který je posměšným protikladem středověkého titulu německých císařů: "Mehrer des Reichs" — "rozmnožitel říše". Viz též zde v tomto svazku.
Maloněmecký tisk — tisk, který zastával názor stoupenců tzv. "Malého Německa", tj. sjednoceni Německa pod vedením Pruska, bez Rakouska.
468 Viz "Allgemeine Zeitung", čís. 300 z 27. října 1859.
469 "Monatsschrift" — zkrácený název německého maloburžoazního časopisu "Deutsche Monatsschrift für Politik, Wissenschaft, Kunst und Leben" ["Německý měsíčník pro politiku, vědu, umění a život"], který vydával Adolf Kolatschck roku 1850 ve Stuttgartu a roku 1851 v Brémách.
"Stimmen der Zeit" ["Hlasy doby"] — německý maloburžoazní měsíčník, který vydával Adolf Kolatschek v letech 1858-1862 nejprve ve městě Gotha, pak ve Výmaru, v Lipsku a Heidelbergu (zároveň), a ve Vídni a Lipsku (zároveň).
470 "Daily Telegraph" ["Denní telegraf"] — anglický liberální, od konce osmdesátých let 19. století konzervativní deník; pod tímto názvem vycházel v Londýně od roku 1855 do roku 1937; roku 1937 splynul s listem "Morning Post" ["Ranní pošta"] a od té doby vychází pod názvem "Daily Telegraph and Morning Post".
471 Pod jménem Eisele a Beisele se v německém humoristickém týdeníku "Fliegende Blätter" ["Poletující listy"], založeném roku 1844, objevily dvě komické postavy: mladý baron Eisele cestuje v doprovodu svého hofmistra doktora Beisele po Německu; čtenářům se v jejich osobách předvádí směšnost, podivínství a hloupost.