Pan Vogt

Karel Marx
Pan Vogt

XII. Přílohy

1. Vypovězení Schilyho ze Švýcarska

Pro nedostatek místa mohu uvést bohužel jen výňatky ze Schilyho dopisu o jeho vypovězení ze Švýcarska, v němž se na jednom příkladu ilustruje, jak se zacházelo s neparlamentními emigranty. Dopis začíná vyprávěním o tom, jak dva němečtí emigranti, B. a I. {tj. Biscamp a Imandt (Pozn. red.)}, Schilyho přátelé, odešli ze Ženevy, byli za své cesty po Švýcarsku zatčeni, jak je Druey zase pustil na svobodu a jak se vrátili do Ženevy.

"Z jejich pověření," pokračuje Schily, "jsem zašel k Fazymu, abych se dověděl, zda byl na ně vydán zatykač. Fazy mě uklidnil, že on za kanton neporuší jejich inkognito, že se však na ně spolková vláda dosud nedotazovala, že ostatně udělám dobře, když se s odvoláním na něho a na jeho sdělení obrátím na chef du département de justice et de police {vedoucího soudního a policejního oddělení (Pozn. red.)}, pana Girarda, což jsem také učinil s přibližně stejným výsledkem a zanechal jsem tam svou adresu pro případ, že by přece jen přišel dotaz spolkových úřadů. Za několik týdnů ke mně přijde policejní úředník a žádá adresu B. a I. Odmítám mu ji dát, běžím k řečenému Girardovi, a když mi hrozí, že mě dá vypovědět, nedám-li mu adresu, vysvětluji mu, že podle naší dřívější dohody může ode mne sice žádat, abych byl intermédiaire {prostředníkem (Pozn. red.)}, ale ne dénonciateur {udavačem (Pozn. red.)}. Nato povídá: ‚Vous avez l'air de vouloir vous interposer comme ambassadeur entre moi et ces réfugiés, pour traiter de puissance à puissance. {‚Vypadá to, jako byste chtěl prostředkovat jako vyslance mezi mnou a těmito emigranty, tak aby se s Vámi zacházelo jako rovný s rovným.' (Pozn. red.)} Já: ‚Je n'ai pas l'ambition d'être acrédité ambassadeur près de vous." {‚Netoužím po tom, abych byl vyslancem akreditovaným u Vás.' (Pozn. red.)} A opravdu mě už potom beze všech vyslaneckých ceremonií propustil. Na zpáteční cestě jsem se dověděl, že oba dva, B. a I., byli právě objeveni, zatčeni a odvedeni, a mohl jsem tedy uvedenou výhrůžku pokládat za odbytou. Ale nepočítal jsem s 1. dubnem, protože toho osudného dne roku 1852 mě na ulici požádal policejní úředník, abych s ním šel do Hôtel de ville {na radnici (Pozn. red.)}, kde prý se mne chtějí na něco zeptat. Zde mi prohlásil pan státní rada Tourte, ženevský komisař pro vypovídání emigrantů ad latus {jako pomocník (Pozn. red.)} spolkového komisaře pro tyto záležitosti, Troga, který byl tehdy v Ženevě: Že prý jsem vypovězen, a proto prý mě musí ihned dopravit do Bernu, což je mu všechno velice líto, neboť kantonální úřady prý proti mně nic nemají, ale spolkový komisař prý trvá na mém vypovězení. Když jsem požádal, aby mě k němu dovedli, odpověděl: ‚Non, nous ne voulons pasque le commissaire fédéral fasse la policeici.' {‚Ne, nechceme, aby tu spolkový komisař dělal práci policie.' (Pozn. red.)} Tím tedy zase vyvracel, co řekl předtím, a vůbec vypadl ze své úlohy ženevského státního rady, která záležela v tom, aby se s liberální pruderií vzpíral naléhání spolkových úřadů na vypovězení, aby povolil jen násilí, ale aby s radostí nebo s rezignací ustoupil třeba i tehdy, kdyby na něho vykonávali jen gentlo pressure {jemný nátlak (Pozn. red.)}. Jiný rys této úlohy záležel v tom, aby o vypovězeném rozšiřoval pověsti, že je to špicl, že bylo třeba ho odstranit v zájmu ‚dobré věci'... Tak Tourte dodatečně vyprávěl emigrantům, že prý mě musel odstranit, protože jsem byl jedna ruka se spolkovým komisařem a že jsem spolu s ním pracoval proti jeho (Tourtovým) opatřením na ochranu emigrantů, tedy s týmž komisařem, který mě dal k jeho velkému politování vypovědět. Quelles tartines! {Jaké žvásty! (Pozn. red.)} Jaké to lži a rozpory! A to všechno pro trošku aura popularis {přízně lidu (Pozn. red.)}! Právě vítr je ovšem prostředek, jímž onen pán udržuje ve výši svůj balón. Člen ženevské Velké rady a státní rady, švýcarské Stavovské rady a Národní rady, rozený popleta-rozumbrada, chybí už jen ve spolkové radě, aby zabezpečil Švýcarsku pokojné časy, neboť stojí psáno: Providentia Dei et confusione hominum Helvetia salva fuit. {Boží prozřetelnost a lidská zmatenost byly spásou Švýcarska. (Pozn. red.)}"

Protest proti Tourtovým pomluvám, který Schily, jakmile přijel do Londýna, poslal do ženevského "Indépendantu", na který měl vliv Raisin (o tom se zmíníme později) a který krátce předtím ostře pranýřoval zbabělé mstivé pomluvy, jimiž "liberální faiseurs {pleticháři (Pozn. red.)} vyháněli emigranty ze Švýcarska", tento protest nebyl přijat.

"Ze ženevské radnice," pokračuje Schily, "jsem putoval do vězení, druhý den poštou s policejním doprovodem do Bernu, kde mě pan Druey držel čtrnáct dní v přísné vazbě v takzvané staré věži..."

Druey ve své korespondenci s uvězněným Schilym, o které se zmíníme později, svaloval všechnu vinu na ženevský kanton, zatímco Tourte za svou osobu ujišťoval, že všechno zavinily spolkové úřady, že prý ženevský kanton proti němu vůbec nemá námitky. Stejného ujištění se mu krátce předtím dostalo od ženevského vyšetřujícího soudce Raisina. O tomto pánovi píše Schily mimo jiné:

"Při spolkové střelecké slavnosti, která se konala v Ženevě v létě roku 1851, převzal Raisin redakci francouzsky a německy psaného ‚Journal du tir fédéral' a přibral si mě za spolupracovníka, slíbiv mi honorář 300 franků, přičemž jsem mu měl mimo jiné zaznamenat flagranti delicto {za čerstva, přímo při činu (Pozn. red.)} i německé řeči předsedy výboru Tourta na uvítanou a na rozloučenou; musím vděčně poznamenat, že mi to Tourte velmi usnadnil, neboť pokaždé promlouval k různým střeleckým deputacím táž nadšená slova s nepatrnými obměnami, podle toho, zda vítal bernského medvěda, býka z Uri nebo jiné spřísežence, takže jsem zvláště při refrénu: ‚Ale kdyby nastala chvíle nebezpečí, potom budeme atd.' mohl klidně položit pero, a když se mne Raisin zeptal, proč nepíšu, mohl jsem odpovědět: c'est le refrain du danger, je le sais par coeur {To je refrén o nebezpečí, ten už umím nazpaměť. (Pozn. red.)}. Ale místo honoráře 300 franků, které jsem si perně zasloužil, jsem od Raisina dostal po velké tahanici jen 100, avšak počítal se mnou pro další spolupráci, totiž pro politickou revui, kterou chtěl začít vydávat v Ženevě, aby mohl nezávisle na všech tehdejších stranách na kohokoli útočit, zejména na tehdejší Fazyho-Tourtovu ‚liberální' vládu, ačkoli k ní sám patřil. Pro takový podnik byl jako stvořený — byl schopen, jak se chlubíval, ‚d'arracher la peau à qui que ce soit' {sedřít kůži komukoli (Pozn. red.)} ...Potom mi dal za úkol, abych na cestě po Švýcarsku, kterou jsem podnikl po té své námaze se spolkovou střeleckou slavností, navazoval styky pro tento podnik; to jsem také učinil a po svém návratu jsem mu o tom podal písemnou zprávu. Zatím však začal foukat docela jiný vítr a zahnal ho plnými plachtami z jeho korzárské výpravy do pokojného přístavu tehdejší vlády. J'en étais donc pour mes frais et honoraires {Tak jsem přišel o své výlohy a honoráře. (Pozn. red.)}, které jsem od něho marně vymáhal a dodnes marné vymáhám, ačkoli se z něho stal boháč... Krátce předtím, než jsem byl zatčen, mě ještě ubezpečoval, že o mém vypovězení nemůže být ani řeči, jak prý ho ujistil sám jeho přítel Tourte, že prý nemusím podnikat žádné preventivní kroky proti Girardovu vyhrožování atd. ... Na dopis, který jsem mu poslal de profundis {z hlubin (Pozn. red.)} své staré žalářní věže a v němž jsem ho prosil, aby mi poslal malou splátku na peníze, které mi dluží, a aby mi vysvětlil tuto věc (mé zatčení atd.), zarytě mlčel, ačkoli doručitele ujistil, že prý vyhoví mým žádostem…"

"...Že se o mé vypovězení postarali emigranti-parlamentníci, napsal mi o několik měsíců později K., spolehlivý muž bez předsudků, a bylo to mordicus {důrazně (Pozn. red.)} potvrzeno několika řádky, které připojil Ranickel. Tento názor mi mnohokrát potvrdili i znalci, kterých jsem se později mohl osobně vyptat na celý průběh… Ale přesto jsem vlastně vůbec nebyl postrachem parlamentníků jako hyena Reinach, která den co den k polední tabuli v Bernu vytahovala z říšské hrobky v pánu zesnulého říšského regenta Vogta, který tam pak seděl znovuvtělený jako jakýsi ‚upoutaný Prométheus' a pokaždé k všeobecné hrůze strašidelně spolykala entre poire et fromage {při zákuscích (Pozn. red.)} jak mumii, tak i vtělení. Nebyl jsem ovšem obdivovatelem činů parlamentu — naopak! Ale což za to mě ti pánové chtěli ztrestat vypovězením z říše — počítajíce k říši i Švýcarsko, protože tam je pochována říšská ústava i s poslední demisí říšského sněmu? Spíše si myslím, že mě pronásledují, protože jsem upadl do podezření, neboť jsem se v jednom svém dřívějším dopise zmínil o vzpouře parlamentníků proti ženevskému emigrantskému výboru, který jsem vytvořil s Beckerem a několika ženevskými občany… Proč se ti pánové chtěli zmocnit rozdílení podpor emigrantům, v tom se sami neshodli. Někteří z nich, mezi nimi Denzel z bádenské sněmovničky, nesouhlasili s naší praxí, totiž podporovat především nezaměstnané dělníky, a chtěli osušit slzy především profesionálním trpitelům, hrdinům revoluce, synům vlasti, kteří pamatovali lepší časy... Is fecit cui prodest {Udělal to ten, komu je to k prospěchu. (Pozn. red.)}, říká se odborně, a protože moje počínání bylo ovšem těm pánům nepříjemné, začalo se šířit podezření, že použili svého vlivu v rozhodujících kruzích, aby mě odstranili. Vždyť se vědělo, že měli přístup k aurem principis {k uchu vladařovu (Pozn. red.)}, že k tomuto uchu měli rozhodně aspoň tak blízko, aby do něho pošeptali něco o mé nepokojnosti, že je kolem sebe několikrát shromáždil zejména princeps {vladař (Pozn. red.)} Tourte..."

Schily potom vypráví, jak ho z bernské staré věže vyexpedovali přes Basilej za francouzskou hranici, a pak poznamenává:

"Pokud jde o výlohy s vypovídáním emigrantů, kojím se nadějí, že tyto náklady nebyly rozhodně hrazeny ze spolkové státní pokladny, nýbrž z pokladny svaté aliance. Jednoho dne, už dlouho potom, co jsme vstoupili na švýcarskou půdu, seděla totiž v jednom bernském hostinci princezna Olga u oběda s tamním ruským chargé d'affaires. Entre poire et fromage (sans comparaison {aniž bych to srovnával… (Pozn. red.)} se strašlivým Reinachem) řekla Její Výsost svému spolustolovníkovi: ‚Eh bien, Monsieur le baron, avez-vous encore beaucoup de réfugiés ici?" ‚Pas mal, Princesse,' {‚Nu, pane barone, máte tu ještě hodně uprchlíků?' ‚Nemálo, Vaše Výsosti.' (Pozn. red.)} odpověděl jí, ‚bien que nous en nous déjà beaucoup renvoyé. M. Druey fait de son mieux à cet égard, et si de nouveaux fonds nous arrivent, nous en renverrons bien encore.' {‚ačkoli už jsme jich hodně poslali zpátky. Pan Druey dělá v té věci co může, a dostaneme-li nové prostředky, pošleme jich zpátky ještě víc.' (Pozn. red.)} Tohle zaslechl a vyprávěl mi číšník, který je obsluhoval, někdejší dobrovolník v tažení za říšskou ústavu pod mým velením."

Když Schilyho dopravovali přes hranice, ztratila se tajuplně a nenávratně jeho zavazadla.

"Dodnes zůstává záhadou, jak se mohlo stát, že z toho chaosu zavazadel ve vlaku s německými vystěhovalci (do kterého nás zařadil v Basileji vystěhovalecký agent Klenk, kterému spolkové úřady uložily, aby nás dopravil do Havru, při čemž se úplně pomíchala všechna zavazadla emigrantů a vystěhovalců) mohla má zavazadla zčistajasna zmizet v Havru; nedá se to vysvětlit jinak, než že tu byl nijaký seznam emigrantů a jejich zavazadel. Možná, že o tom ví něco víc spolkový konzul, velkoobchodník Wanner v Havru, kterému nás přidělili, aby nás dopravil dál. Slíbil nám plnou náhradu. Druey mi později tento slib potvrdil dopisem, který jsem poslal do Bernu advokátu Vogtovi, aby u spolkové rady zařídil mou stížnost, ale dodnes mi přes všechno mé úsilí dopis nevrátil a dokonce mi vůbec neodpověděl ani na jeden z dopisů, které jsem mu poslal. V létě roku 1856 naopak spolková rada mou stížnost zamítla a vyzvala mě, abych nežádal znovu, aniž udala jakýkoli důvod tohoto rozhodnutí…

Ale to všechno, a vůbec všechna ta vypovězení se všemi těmi četníky, želízky atd., to všechno je maličkost proti způsobu, jakým se se svéráznou dobrosrdečností a v přátelské a sousedské shodě provádělo posílání takzvaných méně těžkých provinilců bádenského původu do vlasti; ti dostali zvlášť k tomu účelu vystavené cestovní poukazy a pokyn, aby se po příchodu domů hlásili u místních úřadů, kde potom, místo aby mohli jít, jak se domnívali, po své práci, museli ještě prodělat všelijaká neočekávaná kajícná pokání. Tiché utrpení těchto ubožáků vydaných takto napospas (protože napospas je to pravé slovo) čekají ještě na svého historika a mstitele.

Je chválou pro člověka, ‚může-li se mluvit o jeho chybách, aniž to ohrozí jeho velikost', praví švýcarský Tacitus o Švýcarsku. Látky k takové chvále by ovšem bylo dost; když mu ji poskytneme, nijak mu neuškodíme...qui aime bien châtie bien. {Kdo své dítě miluje, i metlou je celuje. (Pozn. red.)} A za svou osobu mám Švýcarsko vcelku přes všechno opravdu velmi rád. Líbí se mi země i lidé. Švýcar má mezi domácím nářadím bouchačku a vždycky s ní dovede pohotově a obratně zacházet, když je třeba hájit slavné historické tradice i novodobé vymoženosti dobré pro hospodářství, a proto si ho rozhodně vážím. Má právo na sympatie druhých, protože sám sympatizuje s každým, kdo zápasí o lepší poměry. ‚To bych teda radši, aby Pánu Bohu pošel nejlepší pár andělů,' řekl jeden švýcarský sedlák v zármutku nad nezdarem hnutí v jižním Německu. Vlastní potah by pro to možná nebyl riskoval, spíš vlastní kůži s bouchačkou na rameni. Švýcar tedy v hloubi svého srdce není neutrální,i když je neutrální na základě toho, co zdědil a co chce zachovat. Tato stará skořápka neutrality, která obaluje jeho lepší jádro, ostatně brzy pukne pod tíhou všeho toho, co po ní dupe — a to je přece ve skutečnosti podstata neutrality — a potom to praskne a vyčistí se vzduch."

Tolik Schilyho dopis. V bernské vězeňské věži nemohl dosáhnout osobní schůzky s Drueyem, ale aspoň si s tímto pánem mohl dopisovat. Na dopis, v němž se ho Schily ptá na motivy svého zatčení a žádá o povolení právní konzultace s advokátem Wyssem v Bernu, odpovídá Drucy s datem 9. dubna 1852:

"…Ženevské úřady nařídily, abyste byl vypovězen z kantonu, daly Vás zatknout a dopravit do Bernu, abyste zde byl k dispozici mému oddělení, protože se ukázalo, že jste jeden z nejnepokojnějších emigrantů, a protože jste se pokusil skrývat I. a B., jejichž pobyt jste byl povinen hlásit úřadům. Z tohoto důvodu a proto, že Vaše další setrvávání ve Švýcarsku by škodilo mezinárodním vztahům Švýcarského spolku, usnesla se spolková rada vypovědět Vás ze švýcarského území atd. ... Protože účelem Vašeho zatčení není, aby bylo proti Vám zavedeno řízení před trestním anebo kárným policejním soudem, nýbrž toto zatčení je opatřením státní policie…, není nutné, abyste se radil s právním zástupcem. Ostatně než… dám svolení, abyste si promluvil s panem právním zástupcem Wyssem, jak mě o to žádáte, chci nejprve vědět, jaký účel má mít toto rozmluva."

Dopisy, které směl Schily po několikeré stížnosti napsat svým přátelům v Ženevě, musely být všechny nejdříve předloženy panu Drueymu k nahlédnutí. V jednom z těchto dopisů použil Schily výrazu: "Vae victis." {"Běda poraženým." (Pozn. red.)} Druey mu o tom píše s datem 19. dubna 1852:

"V dopise, který jste napsal panu J. {tj. Abrahamu Jacobimu (Pozn. red.)},jsou slova: vae victis... Má to snad znamenat, že s Vámi spolkové úřady nakládají jako s poraženým? Kdyby tomu tak bylo, pak by to bylo lživé obvinění, proti němuž bych musel protestovat."

Schily odpověděl mocnému Drueymu dopisem s datem 21. dubna 1852 mj.:

"Nedomnívám se, pane spolkový rado, že způsob, kterým označuji opatření provedená vůči mé osobě, by mi mohl vysloužit výtku lživého obvinění; alespoň by mne taková výtka nemohla zbavit myšlenky, že se mnou je zacházeno krutě; naopak, jestliže dostávám takovou odpověď jako vězeň od svého žalářníka, pak se mi to zdá být jen další krutosti."

Koncem března 1852, krátce předtím, než byl Schily zatčen a než byli různými zákroky odstraněni jiní neparlamentní emigranti, nažvanil reakční "Journal de Genève" všelijaké nesmysly o komunistických spiknutích mezi ženevskými německými emigranty: Pan Trog prý se chystá vybrat hnízdo německých komunistů s líhní 84 komunistických dráčat atd. Kromě tohoto reakčního ženevského listu se jakýsi pisálek v Bernu, náležející k parlamentní sebrance — je nutno se domnívat, že to byl Karl Vogt, protože si v "Hlavní knize" několikrát přisuzuje zásluhu, že zachránil Švýcarsko před komunistickými emigranty — ve "Frankfurter Journal" pod dopisovatelskou značkou -ss- zabývá tím, že rozšiřuje podobné zprávy, např. že ženevský výbor pro podporu německých emigrantů, složený z komunistů, byl prý pro nesprávné rozdělování peněz sesazen a nahrazen slušnými lidmi (parlamentníky), kteří prý už brzy s těmi neplechami skoncují; dále že prý ženevský diktátor se už konečně, jak se zdá, přece jen podrobuje nařízením spolkových komisařů, neboť nedávno byli dva němečtí emigranti, náležející ke komunistické frakci, dopraveni jako vězni z Ženevy do Bernu atd. "Schweizerische National-Zeitung"^[603], vycházející V Basileji, přinesla ve svém 72. čísle z 25. března 1852 odpověď z Ženevy, v níž se mimo jiné říká:

"Každý nezaujatý člověk ví, že tak jako se Švýcarsko zabývá jen upevňováním a ústavním rozvíjením svých politických vymožeností, tak se slabé pozůstatky zdejší německé emigrace věnují pouze dobývání vezdejšího chleba a úplně nevinným zaměstnáním a že báchorky o komunismu jsou jen výplody fantazie šosáckých duchovidců a politicky nebo osobně zainteresovaných denunciantů."

Článek označuje za jednoho z těchto denunciantů bernského parlamentního dopisovatele "Frankfurter Journal", a potom končí:

"Zdejší emigranti se domnívají, že je mezi nimi dost takzvaných ‚slušných lidí' podle vzoru ‚říšských Biedermannů a Bassermannů' blahé paměti, kteří v touze po domácích hrncích masa^[604] se snaží dojít milosti u svých zeměpánů takovýmito reakčními expektoracemi; každý jim přeje šťastnou cestu, jen ať brzy vypadnou, aby už nekompromitovali emigraci a vládu, která jim poskytla útočiště."

Emigranti-parlamentníci věděli, že autorem tohoto článku je Schily. Článek vyšel v basilejské "National-Zeitung" 25. března, a 1. dubna došlo k naprosto neodůvodněnému Schilyho zatčení. "Tantaene animis celestibus irae?" {"Což takový hněv jest u bohů možný?" (Vergihius, "Aeneis", kniha I, zpěv 11.) (Pozn. red.)}

2. Murtenský revoluční sjezd

Po murtenském skandálu vydala německá emigrace v Ženevě, s výjimkou emigrantů-parlamentníků, protest "Slavnému departementu spravedlnosti a policie Švýcarského spolku". Uvádím z něho jen jedno místo:

"...Monarchové se nespokojili svými dosavadními diplomatickými úspěchy. Začali harašit zbraněmi kolem Švýcarska, vyhrožovali vojenskou okupací, aby skoncovali s emigranty, spolková rada alespoň v jednom oficiálním dokumentu vyslovila obavy vzhledem k tomuto nebezpečí. A vida, zase došlo k vyhoštěním, odůvodněným tentokrát známým murtenským shromážděním a tvrzením, že prý se v důsledku vyšetřování, které potom bylo zavedeno, přišlo na stopu snahám o politickou propagandu. Pokud jde o fakty, je nutné tento údaj naprosto popřít… Z právního hlediska je však třeba konstatovat, že všude, kde existují zákonné poměry, může dojít k zákonnému potrestání pouze za trestné činy předvídané zákonem, což platí i o vypovězení ze země, nemá-li se charakterizovat jako zřejmá policejní zvůle. Anebo snad někdo i v tomto případě bude vůči nám velebit diplomacii a řekne: Muselo se tak jednat z ohledů na cizí mocnosti, v zájmu zachování mezinárodních vztahů? Nu dobrá, je-li tomu tak, ať se švýcarský kříž schová před tureckým půlměsícem, který, když zaklepe na vrata pochop slídící po emigrantech, vystrčí růžky a neleze ke křížku, ať nám tedy vydají pasy do Turecka, a až za námi zavřou dveře, ať předají klíče od pevnosti švýcarských svobod jako feudum oblatum {lenní statek (Pozn. red.)} svaté alianci, a napříště je mohou nosit komoří jako insignie, které jim svatá aliance dala v léno pod heslem: Finis Helvetiae!" { Konec Švýcarska! (Pozn. red.)}

3. Cherval

Z dopisu Joh. Ph. Beckera jsem zjistil, že "Marxův stoupenec" neboli "stoupenec" Chervalův, o němž se zmiňuje říšský fojt, nemohl být nikdo jiný než pan Stecher žijící nyní v Londýně. Do té doby jsem neměl tu čest osobně se s ním seznámit, ačkoli jsem slyšel samou chválu o jeho velkém a všestranném uměleckém nadání. Na základě Beckerova dopisu jsme se setkali. Následující text je dopis, který mi napsal můj "stoupenec"

"Londýn, 17, Sussex Street, W. C.,
14. října 1860

Milý pane Marxi! S radostí Vám sděluji několik vysvětlivek k věci Nugent (Cherval-Crämer) ve Vogtově brožuře, z níž jste mi laskavě poslal výtah. V březnu 1853 jsem přijel do Ženevy z cesty po Itálii. Nugent přijel do Ženevy přibližně v téže době, a seznámil jsem se s ním v jedné litografické dílně. Sám jsem se právě začal zaučovat v litografii, a protože Nugent v tom má velké znalosti a je velmi přívětivý a činný, ba pilný, přijal jsem jeho nabídku, že s ním budu společně pracovat v jedné dílně. Co říká Vogt o Nugentovýeh spádech v Ženevě, je přibtižně totéž, co jsem o tom tehdy slyšel, odmyslíme-li si od toho obvyklé přehánění pisatele fejetonů nebo brožur. Výsledek byl naprosto nepatrný. Znal jsem jen jednoho z té společnosti, byl to dobromyslný a pilný, jinak ale nerozvážně lehkomyslný mladík; a protože byl jednou z hlavních osob, dá se snadno usoudit, že N. znamenal v té společnosti všechno a ostatní mu jen zvědavě naslouchali. Jsem přesvědčen, že nebyly vyryty ani kamenné, ani měděné plotny, ale slyšel jsem N. o podobných věcech mluvit. Moji známí byli většinou Ženevané a Italové. Věděl jsem, že Vogt a jiní němečtí emigranti, které jsem neznal, mě později považovali za špióna, ale vůbec mi to nevadilo — pravda vyjde vždycky najevo; ani jsem jim to nezazlíval, bylo tak snadné vzbudit podezření, protože špiónů bylo dost a nebylo vždycky lehké je objevit. Považuji téměř za jisté, že si Nugent s nikým v Ženevě nedopisoval, když byl odtamtud vypovězen. Dostal jsem od něho později dva dopisy, v nichž mě zval do Paříže, abych se tam ujal provedení díla o středověké architektuře, což jsem také učinil. V Paříži jsem zjistit, že se Nugent vůbec nezabývá politikou a že si s nikým nedopisuje. Z toho, co jsem řekl, se dá ovšem vysvětlit, že těmi "Marxovými stoupenci" jsem byl míněn asi já, protože jsem nevěděl, ani neslyšel o nikom jiném, koho by si byl Nugent pozval do Paříže. Pan Vogt ovšem nemohl vědět, že jsem se s Vámi nikdy ani přímo, ani nepřímo nedostal do styku a pravděpodobně by k tomu nebylo nikdy došlo, kdybych se nebyl usadil v Londýně, kde mi náhoda poskytla potěšení seznámit se s Vámi a s Vaší ctěnou rodinou.

Srdečně zdravím Vás i Vaši paní a Vaše dcery

H. Cal. Stecher"

4. Kolínský proces proti komunistům

Sdělení, která jsem podal v této kapitole o pruském vyslanectví v Londýně a o jeho korespondenci s pruskými úřady na kontinentě během kolínského procesu, se opírají o vlastní doznání Wilhelma Hirsche, která uveřejnil A. Willich v "New Yorker Criminal-Zeitung" v dubnu roku 1853 pod názvem "Oběti špiclovství, ospravedlňovací spis Wilhelma Hirsche"^[605]. Hirsch je dnes ve vězení v Hamburku; byl hlavním nástrojem policejního poručíka Greifa a jeho agenta Fleuryho, z jejich příkazu a pod jejich vedením sestavil také padělanou knihu zápisů, kterou za procesu proti komunistům předložil Stieber. Cituji tu několik výňatků z Hirschových pamětí.

"Německé spolky byly společně střeženy" (za průmyslové výstavy) "policejním triumvirátem, policejním radou Stieberem za Prusko, jakýmsi panem Kubeschem za Rakousko a policejním ředitelem Huntelem z Brém."

Jak se poprvé setkal s tajemníkem pruského vyslanectví Albertsem v Londýně, když se nabídl, že bude působit jako špicl, popisuje Hirsch takto:

"Schůzky, které si dává pruské vyslanectví v Londýně se svými tajnými agenty, se konají v místnosti, která se hodí k takovému účelu. Hostinec ‚U kohouta' (,The Cock'), Fleet Street, Temple Bar, je tak málo nápadný, že kdyby jeho vchod neoznačoval zlatý kohout jako vývěsní štít, stěží by jej objevil někdo, kdo by jej nehledal. Úzký vchod mě dovedl dovnitř této staroanglické hospody, a když jsem se zeptal na pana Charlese, představila se mi pod touto firmou tělnatá osoba, usmívající se tak přívětivě, jako bychom se my dva už dávno znali. Zástupce vyslanectví, neboť to byl on, byl zřejmě ve velice dobré náladě, a ještě si ji zlepšil koňakem se sodou, takže potom hodnou chvíli jako by zapomněl na účel naší schůzky. Pan Charles, anebo jak se mi hned představil pravým jménem, tajemník vyslanectví Alberts, mě nejdříve poučil o tom, že prý vlastně nemá nic společného se záležitostmi policie, ale přesto prý se ujme zprostředkování... K druhé schůzce došlo v jeho tehdejším bytě, v Brewer Street 39, Golden Square; zde jsem se poprvé seznámil s policejním poručíkem Greifem; byl to vysloveně policejní typ, prostředně velký, s tmavými vlasy a s vousy stejné barvy přistřiženými par ordre {podle předpisu (Pozn. red.)}, takže kníry jsou spojeny s licousy a brada je vyholená. Oči, které prozrazují všechno jiné jen ne ducha, hledí upřeně a pronikavě, patrně si to navykl častým stykem se zloději a darebáky... Pan Greif stejně jako ze začátku pan Alberts, se halil do pláště stejného pseudonymu a říkal si pan Charles. Nový pan Charles byl alespoň vážněji naladěn; myslel si, že mě musí nejdřív vyzkoušet… Naše první schůzka skončila tím, že mi dal za úkol, abych mu podal přesnou zprávu o veškeré činnosti revoluční emigrace… Pan Greif mi příště představil ‚svou pravou ruku', jak tomu říkal, ‚totiž jednoho ze svých agentů', dodal. Takto nazvaný muž byl vysoký, elegantně oblečený mladík, který se mi zase představil jako pan Charles; zdá se, že celá politická policie přijala toto jméno jako pseudonym, teď už jsem měl co dělat s třemi Charlesy. Ale zdálo se, že ten, který k nim přibyl naposled, byl daleko nejpozoruhodnější. Řekl, že prý ‚byl také revolucionář, ale dělat se dá všechno, jen ať s ním spolupracuji'."

Greif odjel na nějaký čas z Londýna, a když se loučil s Hirschem,

"výslovně poznamenal, že nový pan Charles jedná vždycky z jeho příkazu, nemám prý mít žádné obavy, mám mu důvěřovat, i kdyby mi snad leccos připadalo podivné; nesmím se prý nad tím pozastavovat; aby mi to lépe vysvětlil, dodal: ‚Ministerstvo potřebuje občas ty či ony předměty; hlavní věc jsou dokumenty, když se nedají opatřit, je přesto třeba vědět si rady!'"

Hirsch vypráví dále: Poslední Charles byl prý Fleury, "který byl dříve zaměstnán v expedici ‚Dresdner Zeitung', redigované L. Wittigem. V Bádensku ho prozatímní vláda na základě doporučení, která si přinesl ze Saska, poslala do Falce, aby tam organizoval domobranu atd. Když Prusové vtáhli do Karlsruhe, byl zajat atd. Zčistajasna se zase objevil v Londýně koncem roku 1850 nebo počátkem roku 1851; zde žije od začátku pod jménem de Fleury a jako takový sdílí s emigranty — alespoň zdánlivě — špatné postavení, bydlí s nimi v emigrantských kasárnách, zřízených emigrantským výborem, a dostává podporu. Začátkem léta roku 1851 se jeho situace pojednou lepší, stěhuje se do slušného bytu a žení se koncem roku s dcerou jednoho anglického inženýra. Později ho vidíme jako policejního agenta v Paříži... Jeho skutečné jméno je Krause, je synem obuvníka Krausa, který byl asi před patnácti až osmnácti lety popraven v Drážďanech společně s Backhofem a Beselerem pro zavraždění hraběnky Schönbergové a její komorné… Často mi Fleury-Krause říkal, že prý pracoval pro vládní místa už od čtrnácti let."

Právě tohoto Fleuryho-Krausa označil Stieber při veřejném soudním přelíčení v Kolíně za tajného agenta pruské policie, služebně podřízeného přímo Greifovi. Napsal jsem o Fleurym ve svých "Odhaleních o kolínském procesu proti komunistům"^[606] : "Fleury není sice Fleur de Marie mezi policejními prostitutkami, ale kvítko {Slovní hříčka: "fleur" znamená "květina, kvítko". (Pozn. red.)} to je a květy mít bude, třeba jen fleurs-de-lys {Fleur-de-lys (lilie) - tak se ve francouzské lidové mluvě nazývají písmena T. F. (travaux forcés, nucené práce), vypalovaná zločincům. (Engelsova poznámka k vydání "Odhalení" z roku 1885.)}." To se v jistém smyslu vyplnilo. Za několik měsíců po procesu proti komunistům byl Fleury odsouzen v Anglii pro padělání k několika letům hulks {nucených prací na lodích zařízených jako vězení (Pozn. red.)}.

"Jako pravá ruka policejního poručíka Greifa," říká Hirsch, "stýkal se Fleury za jeho nepřítomnosti přímo s pruským vyslanectvím."

S Fleurym byl ve styku Max Reuter, který provedl krádež dopisů u Oswalda Dietze, tehdejšího archiváře Schapperova a Willichova Svazu.

"Stieber," říká Hirsch, "byl informován agentem pruského vyslance Hatzfeldta v Paříži, pověstným Chervalem, o dopisech, které Cherval sám psal do Londýna, a Reuterovi pouze přikázal, aby mu zjistil, kde se zdržuje adresát; nato provedl Fleury na Stieberův příkaz a s Reuterovou pomocí onu krádež. To jsou ty ukradené dopisy, které pan Stieber neváhal otevřeně předložit kolínské porotě ‚jako takové'... Na podzim roku 1851 byl Fleury společně s Greifem a Stieberem v Paříži, když už předtím Stieber prostřednictvím hraběte Hatzfeldta navázal spojení s oním Chervalem nebo správněji s Josephem Crämerem, o němž doufal, že s jeho pomocí uskuteční spiknutí. Pánové Stieber, Greif, Fleury, dále jiní dva policejní agenti, Beckmann {To je totéž individuum, které figurovalo v Arnimově procesu. (Marxova poznámka k vydání "Odhalení" z roku 1875, k němuž byla jako dodatek připojena tato příloha čís. 4.) Byl už tenkrát a dlouhá léta potom pařížským dopisovatelem "Kölnische Zeitung". (Engelsův dodatek k poznámce v 3. vydání "Odhalení" z roku 1885.) (Pozn. red.)} a Sommer, se o této věci radili v Paříži společně s pověstným francouzským špiónem Lucienem de la Hodde (pod jménem Duprez) a dali Chervalovi instrukce, podle nichž měl přizpůsobit své dopisy. Fleury se přede mnou dost často smál tomu uměle vyvolanému střetnutí mezi Stieberem a Chervalem; a onen Schmidt, který se ve sdružení založeném Chervalem z příkazu policie uvedl jako tajemník revolučního svazu ve Štrasburku a v Kolíně, onen Schmidt není nikdo jiný než pan de Fleury… Fleury byl v Londýně nepochybně jediným agentem pruské tajné policie, a všechny nabídky a návrhy, které dostávalo vyslanectví, procházely jeho rukama… na jeho posudek se pánové Greif a Stieber spoléhali v mnoha případech."

Fleury vysvět]uje Hirschovi:

"Pan Greif Vám řekl,jak je třeba jednat… Ústřední policie ve Frankfurtu je sama toho názoru, že jde především o to, zajistit existenci politické policie, a je lhostejné, jakých prostředků k tomu použijeme; určitý krok znamenalo zářijové spiknutí v Paříži"^[370]."

Greif se vrací do Londýna, prohlašuje, že je spokojen s Hirschovou prací, ale žádá víc, zejména zprávy o "tajných schůzích Svazu náležejícího k Marxově straně".

"A tout prix' {za každou cenu, stůj co stůj (Pozn. red.)}," řekl na závěr policejní poručík, "musíme sestavit zprávy o schůzích Svazu, udělejte to, jak chcete, jen nesmíte nikdy překročit meze pravděpodobnosti, sám jsem příliš zaměstnán. Pan de Fleury bude s Vámi spolupracovat mým jménem."

Jak říká Hirsch, byl Greif tehdy zaměstnán tím, že si prostřednictvím de la Hodda-Dupreze dopisoval s Maupasem o tom, jak zařídit předstíraný Chervalúv a Gipperichův útěk z vězení Sainte-Pélagie. Když ho Hirsch ujistil, že

"Marx nezaložil v Londýně žádné nové ústředí Svazu… domluvil se Greif s Fleurym, že za daných okolností máme zatím sami zhotovit zprávy o schůzích Svazu; Greif slíbil, že si vezme na starost pravost těchto zpráv a bude za ně ručit, a že ostatně bude stejně přijato všechno, co předloží."

Fleury a Hirsch se tedy dali do práce. "Náplní" jejich zpráv o tajných schůzích Svazu, které jsem údajně pořádal, byla, jak říká Hirsch, sdělení,

"že tam a tam, tehdy a tehdy došlo k diskusi, že byli do Svazu přijati členové, že byla někde v Německu založena nová obec, že se ustavila nějaká nová organizace, že Marxovi přátelé uvěznění v Kolíně mají nebo nemají vyhlídky na osvobození, že došly dopisy od toho a toho atd. Co se týče dopisů, zaměřoval se přitom Fleury obvykle na osoby v Německu, které už byly v důsledku politického vyšetřování podezřelé nebo už předtím rozvíjely nějakou politickou činnost; ale velmi často jsme si museli vypomáhat fantazií, a potom se ovšem někdy vyskytl i takový člen Svazu, jehož jméno třeba vůbec nikdy neexistovalo. Ale pan Greif mínil, že zprávy jsou prý dobré a někdy je přece nutné opatřit zprávy à tout prix. Zčásti sepisovat zprávy Fleury sám, ale většinou jsem mu přitom musel pomáhat, protože ani za nic nedokázal správně stylizovat sebenepatrnější maličkost. Tak vznikaly zprávy a pan Greif bral na sebe bez váhání záruku, že jsou pravdivé."

Hirsch pak dále vypráví, jak s Fleurym navštívili A. Ruga v Brightonu a Eduarda Meyena (vzpomeňte si na Tobyho) a jak jim ukradli dopisy a litografované zprávy. To ještě není všechno. Greif-Fleury najímají v Stanburyho tiskárně ve Fetter Lane litografický lis a spolu s Hirschem pak sami vyrábějí "radikální letáky". Tady by mohl něco pochytit "demokrat" F. Zabel. Ať si poslechne:

"První leták, který jsem napsal" (totiž Hirsch), "byt podle Fleuryho přání nadepsán ‚Vesnickému proletariátu' a podařilo se z něho udělat několik dobrých obtahů. Pan Greif rozeslal tyto obtahy jakoby jménem Marxovy strany, a aby tomu dodal ještě větší pravděpodobnost, pokud jde o způsob jejich vzniku, připojil ve zprávách o takzvaných schůzích Svazu, vyrobených uvedeným způsobem, několik slov o rozesílání takového letáku. Ještě jednou byl takový leták zhotoven pod názvem ‚Dětem lidu' a nevím, pod jakou firmou pan Greif tentokrát leták rozeslal; později jsme s těmito triky přestali, hlavně proto, že to stojí moc peněz."

Cherval pak po svém fingovaném útěku z Paříže přijíždí do Londýna, prozatím je přidělen Greifovi s týdenním platem 1 libry 10 šilinků,

"a za to byl povinen podávat zprávy o stycích mezi německou a francouzskou emigrací".

Když ho v dělnickém spolku veřejně odhalili a vyloučili jako špicla,

"líčil Cherval z velmi pochopitelných důvodů německou emigraci i její orgány tak, že vlastně vůbec nestojí za povšimnutí, vždyť bylo naprosto nemožné, aby v tomto ohledu podal sebemenší informace. Zato sepsal Greifovi zprávu o neněmecké revoluční straně, a v tom překonal barona Prášila."

Hirsch se pak vrací ke kolínskému procesu.

"Na tyto zprávy o Svazu, které z Greifova příkazu zhotovil Fleury, byl pan Greif často dotazován, pokud se jejich obsah týkal kolínského procesu... Došly také určité příkazy v této věci, v jednom šlo o to, že prý si Marx dopisoval s Lassallem na krycí adresu ‚Výčep', a pan státní prokurátor si přál, aby se po tom pátralo... Prostomyslnější připadá žádost pana státního prokurátora, když píše, že by si přál dostat přesné informace o peněžních podporách, které Lassalle z Düsseldorfu posílá uvězněnému Röserovi v Kolíně… peníze prý totiž přicházejí vlastně z Londýna."

Už ve 4. části III. kapitoly byla zmínka o tom, jak měl Fleury z Hinckeldeyova příkazu sehnat v Londýně někoho, kdo by se před kolínskou porotou vydával za zmizelého svědka H. {Jde o Herrmanna Wilhelma Haupta. (Pozn. red.)} atd. Po podrobném vylíčení této epizody Hirsch pokračuje:

"Pan Stieber mezitím naléhavě žádal Greifa, aby dodal pokud možno originály těch zápisů o schůzích Svazu, které už mu poslal. Fleury se vyjádřil, že kdyby měl k dispozici lidi, originál zápisů by sehnal. Ale zejména je prý zapotřebí znát rukopis několika Marxových přátel. Využil jsem této Fleuryho poznámky a za svou osobu jsem takový požadavek odmítl; Fleury potom o tom mluvil už jen jednou, ale pak už se o tom nezmínil. V té době pan Stieber zčistajasna vystoupil v Kolíně s knihou zápisů ze schůzí ústředí výboru Svazu, které se konaly v Londýně… ještě víc jsem užasl, když jsem v zápisech, z nichž přinesly noviny výňatky, poznal skoro doslova zprávy, které padělal Fleury z Greifova příkazu. Pan Greif nebo pan Stieber tedy přece jen nějakou cestou sami zhotovili nějaký opis, neboť zápisy v tomto údajném originálu měly podpisy, kdežto v zápisech, které dodával Fleury, nikdy podpisy nebyly. Fleury sám mi řekl o tomto podivuhodném úkazu jenom to, ‚že Stieber dovede všechno zařídit, že z toho bude poprask'!"

Jakmile se Fleury dověděl, že "Marx" dal skutečné rukopisy osob, které údajně podepsaly zápisy (Liebknechta, Ringse, Ulmera atd.), ověřit u jednoho londýnského policejního soudu, napsal tento dopis:

"Slavnému Královskému policejnímu presidiu v Berlíně. Londýn d. d. {de dato, tj. napsáno toho a toho dne (Pozn. red.)} V úmyslu ukázat, že podpisy osob, které podepsaly zápisy Svazu, jsou padělané, zamýšlí Marx se svými přáteli získat zde ověření rukopisů, které mají být potom předloženy porotě jako skutečně pravé podpisy. Každý, kdo zná anglické zákony, ví také, že se dají v tomto ohledu snadno všelijak vykládat a že ten, kdo se zaručí za pravost, neposkytuje v zásadě vlastně žádnou záruku. Ten, kdo sděluje tyto okolnosti, neváhá se podepsat svým jménem, jde-li o pravdu. Becker, 4, Litchfield Street." "Fleury znal adresu Beckera, jednoho z německých emigrantů, který bydlel v témž domě jako Willich, takže později mohlo na Willicha, který byl Marxovým odpůrcem, snadno padnout podezření, že napsal tento dopis... Fleury se už předem radoval ze skandálu, jaký to pak vyvolá. Domníval se, že dopis bude samozřejmě přečten u soudu tak pozdě, že případné pochybnosti o jeho pravosti by se daly vyjasnit teprve tehdy, až by byl už proces skončen… Dopis podepsaný Beckerovým jménem byl adresován policejnímu presidiu v Berlíně, ale nebyl odeslán do Berlína, nýbrž ‚policejnímu úředníku Coldheimovi, Frankfurter Hof v Kolíně', a obálka k tomuto dopisu byla odeslána policejnímu presidiu v Berlíně s poznámkou na vloženém lístku: ‚Pan Stieber v Kolíně podá přesné informace o účelu…' Pan Stieber dopisu vůbec nepoužil; nemohl ho použít, protože byl nucen zříci se celé knihy zápisů."

O knize zápisů říká Hirsch:

"Pan Stieber prohlašuje" (před soudem), "že prý ji měl v rukou před čtrnácti dny a že to rozvážil, než jí použil; prohlašuje dále, že prý mu ji doručil posel, jímž byl sám Greif... Greif prý mu tudíž odevzdal vlastní výtvor; — ale jak se to shoduje s dopisem pana Goldheima? Pan Goldheim píše vyslanectví: ‚Kniha zápisů byla předložena tak pozdě jen proto, aby byl zmařen úspěch případných dotazů o její pravosti.'…"

V pátek 29. října přibyl pan Goldheim do Londýna.

"Panu Stieberovi bylo totiž zřejmé, že je vyloučeno, aby mohl dále trvat na pravosti knihy zápisů, proto poslal člověka, který měl na místě vyjednávat s Fleurym; šlo o to, zda by se nedaly nějakou cestou opatřit důkazy. Jeho vyjednávání k ničemu nevedlo a odjel zase s nepořízenou zpátky, zanechav Fleuryho v zoufalém rozpoložení; Stieber byl totiž odhodlán, že v takovém případě ho odhalí, aby nekompromitoval vysoké policejní úředníky. Že se Fleury znepokojil z tohoto důvodu, pochopil jsem teprve z prohlášení pana Stiebera, které následovalo brzy nato. Pan Fleury potom zdrcen sáhl k poslednímu prostředku; přinesl mi ukázku rukopisu, jímž jsem měl opsat prohlášení a podepsat je Liebknechtovým jménem; potom jsem se měl před londýnským vrchním starostou vydávat za Liebknechta a odpřisáhnout, že jsem to napsal… Fleury mi řekl, že je to rukopis toho, kdo napsal knihu zápisů, a přivezl prý jej (z Kolína) pan Goldheim. Ale obdržel-li pan Stieber knihu zápisů z Londýna prostřednictvím posla Greifa, jak potom pan Gohdheim ve chvíli, kdy už byl Greif zase v Londýně, mohl přivézt z Kolína nějaký rukopis toho, kdo prý psal zápisy?... To, co mi dal Fleury, bylo jen několik slova a podpis..." Hirsch "napodobil rukopis co nejvěrněji a sepsal prohlášení, že podepsaný, totiž Liebknecht, prohlašuje, že ověření jeho podpisu, které provedli Marx a spol., je falešné a tento jeho podpis je prý jedině pravý. Když jsem dokončil svou práci a měl jsem v rukou rukopis" (totiž rukopis, který mu Fleury dal, aby jej okopíroval), "který mám naštěstí dodnes, vyslovil jsem Fleurymu k jeho nemalému úžasu své pochybnosti a rovnou jsem odmítl jeho žádost. Zpočátku byl celý pryč, ale potom prohlásil, že prý to odpřísáhne sám... Řekl, že pro jistotu dá rukopis podepsat ještě pruskému konzulovi, a proto se nejprve odebral do jeho kanceláře, čekal jsem na něj v jednom hostinci; když se vrátil, měl už na listině další podpis, a pak se odebral k vrchnímu starostovi, kde chtěl složit přísahu. Ale nešlo to tak, jak si představoval; vrchní starosta žádal další ručitele, které Fleury nemohl přivést, a k odpřisáhnutí nedošlo... Pozdě večer jsem viděl pana Fleuryho ještě jednou a také naposledy. Právě toho dne zažil nemilé překvapení, když si v ‚Kölnische Zeitung' přečetl prohlášení pana Stiebera, týkající se jeho osoby! ‚Ale já vím, že Stieberovi nic jiného nezbývalo, jinak by se byl musel sám kompromitovat,' mudroval pro útěchu pan Fleury, a v tom měl úplně pravdu... ‚Budou-li kolínští odsouzeni, v Berlíně udeří hrom,' řekl mi pan Fleury při jedné z našich posledních schůzek."

K posledním schůzkám Fleuryho s Hirschem došlo koncem října 1852; Hirschova dobrovolná přiznání jsou datována koncem listopadu 1852; a koncem března 1853 udeřil "hrom v Berlíně" (Ladendorfovo spiknutí). {K výše uvedenému textu přílohy čís. 4, který Marx zařadil do druhého vydání "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům" z roku 1875, připojil Engels v třetím vydání "Odhaleni" z roku 1885 tento text:
Čtenáře bude zajímat, jaké vysvědčení vystavuje sám Stieber svým dvěma kumpánům Fleurymu-Krausovi a Hirschovi. O prvním se říká v Černé knize^[607], II, str. 69:
"Čís. 345. Krause, Karl Friedrich August, z Drážďan. Je synem bývalého hospodářského správce, popraveného roku 1835 v Drážďanech pro účast na zavraždění hraběnky Schönbergové, potom" (po své popravě?) "makléře s obilím Friedricha Augusta Krausa a jeho dosud žijící vdovy, Johanny Rosiny roz. Göllnitzové, a narodil se 9. ledna l824 v domku ve vinicích u Koswigu nedaleko Drážďan. Od 1. října 1832 chodil do školy pro chudé v Drážďanech, roku 1836 byl přijat do sirotčince v Antonstadtu-Drážďanech a roku 1840 byl biřmován. Potom šel do učení k obchodníku Gruhlovi v Drážďanech, ale už rok nato byl pro několik krádeží vyšetřován a ve vazbě u městského soudu v Drážďanech, a doba odpykané vazby mu byla započítána jako trest. Po propuštění se zdržoval bez zaměstnání u matky, v březnu 1842 byl znovu zatčen a vyšetřován pro krádež s vloupáním a odpykal si čtyři roky v káznici, k nimž byl odsouzen. 23. října 1846 přišel z trestnice zpátky do Drážďan a stýkal se tu s pověstnými zloději. Potom se ho ujal Spolek pro propuštěné trestance a opatřil mu místo v továrně na doutníky. V tomto zaměstnání pracoval nepřetržitě do března 1848 a choval se celkem slušně. Ale potom zase propadl sklonu k zahalečství a navštěvoval politické spolky" (jako vládní špicl, jak sám přiznal Hirschovi v Londýně, viz výše). "Počátkem roku 1849 se stal kolportérem ‚Dresdner Zeitung', jejímž redaktorem byl republikánský literát E. L. Wittig z Drážďan, který je nyní v Americe. V květnu 1849 se jako velitel barikády v Žofiině ulici zúčastnil drážďanského povstání, a když bylo potlačeno, uprchl do Bádenska; tam působil jako vykonavatel plných mocí prozatímní bádenské vlády z 10. a 23. června 1849 o provádění odvodů do domobrany a o vymáhání potravin pro vzbouřence, byl zajat pruským vojskem a 8. října 1849 uprchl z Rastattu." (Zrovna tak jako Cherval později "uprchl" z Paříže. Ale teď přijde pravý voňavý policejní kvítek — nezapomínejme, že toto bylo vytištěno dva roky po kolínském procesu.) "Podle zprávy obsažené v čís. 39 berlínského ‚Publizistu' z 15. května 1853, kam byla převzata ze spisu ‚Oběti špiclovství', který vyšel tiskem v New Yorku a jehož autorem je obchodní příručí Wilhelm Hirsch z Hamburku —" (ó ty anděli předtuchami jatý, ó Stiebere!), "vystupoval Krause koncem roku 1850 nebo začátkem roku 1851 v Londýně pod jménem Charles de Fleury jako politický emigrant a žil nejdříve v nuzných poměrech, ale od roku 1851 se jeho situace zlepšila, neboť po svém přijetí do Svazu komunistů" (což je Stieberova lež) "sloužil různým vládám jako agent, přičemž se však dopouštěl rozmanitých podvodů."
Tak se Stieber odvděčuje svému příteli Fleurymu, který ostatně, jak jsme se už zmínili, byl za několik měsíců po kolínském procesu odsouzen v Londýně pro padělání k několika letům káznice.
O poctivém Hirschovi se praví tamtéž, na str. 58:
"Čís. 265. Hirsch, Wilhelm, obchodní příručí z Hamburku. Do Londýna, jak se zdá, neodjel jako emigrant" (k čemu tahle úplně zbytečná lež? Vždyť ho chtěl Goldheim v Hamburku zatknout!), "nýbrž dobrovolně, ale tam se hodně stýkal s emigranty, zejména se připojil ke straně komunistů. Hrál dvojí úlohu. Jednak se podílel na snahách strany převratu, jednak se nabídl vládám na kontinentě jako špicl jak proti politickým zločincům, tak i proti penězokazům. V tomto druhém ohledu se však dopouštěl nejhorších podvodů a podfuků, zejména padělání, takže je třeba před ním co nejnaléhavěji varovat. Ve spolku s podobnými subjekty dokonce sám padělal papírové peníze, jen aby mohl za vysokou odměnu odhalit policejním úřadům údajné penězokazecké dílny. Postupně obě strany" (policejní i nepolicejní penězokazi?) "poznaly, co je zač, a nyní se uchýlil z Londýna do Hamburku, kde žije v nouzi."
Tolik Stieber o svých londýnských pomahačích, na jejichž "pravdomluvnost a spolehlivost" do omrzení přísahá. Zvlášť je přitom zajímavé, že tento vzorný Prušák je naprosto neschopen mluvit prostou pravdu. Nedovede si odpustit, aby mezi fakty, vzaté ze soudních spisů — ať už pravých nebo falšovaných — nepropašoval dokonce i úplně zbytečné lži. A v tom, že na základě výpovědí takových řemeslných lhářů — a dnes je jich víc než kdy jindy — jsou odsuzovány stovky lidí do vězení, v tom spočívá to, čemu se dnes říká záchrana státu.}

5. Pomluvy

Po skončení kolínského procesu proti komunistům byla zejména v německo-americkém tisku horlivě rozšiřována spousta vogtovských pomluv, že prý "využívám" dělníky. Někteří z mých přátel žijících v Americe — pánové J. Weydemeyer, dr. A. Jacobi (praktický lékař v New Yorku, jeden z obžalovaných v kolínském procesu proti komunistům) a A. Cluss (úředník severoamerických loděnic ve Washingtonu) — uveřejnili s datem New York, 7. listopadu 1853, podrobné vyvrácení tohoto nesmyslu s podotknutím, že mám pravdu, když mlčím o svých soukromých záležitostech, jedná-li se o přízeň šosáka. "Ale vůči crapule {všelijaké sebrance (Pozn. red.)}, šosákovi a zchátralému darmošlapovi to podle našeho názoru škodí věci, a my mlčet nebudeme."^[608]

6. Žabomyší vojna

V mém dříve citovaném pamfletu "Rytíř atd." se píše na str. 5: "...20. července 1851 byl založen ‚Agitační spolek' a 27. července 1851 německý ‚Emigrantský klub'. Od tohoto dne… nastala velká žabomyší vojna vedená na obou stranách oceánu mezi ‚emigrací' a ‚agitací'.

Kdo propůjčí mi hlas, kdo slova dá mi,
bych slavně ty a věrně líčil děje!
Čin pyšnější se nestal dosud pod hvězdami
dnů větších nezná svět, ni slunce nezřelo je.
Z těch bitev minulých se každá růží zdá mi,
či fialkou, však tato - hlas se strachem chvěje.
Snad země nikdy nenesla kol hlavy
tak skvělý vínek chrabrosti a slávy.

(Podle Boiarda, ‚Orlando inamorato', canto 27.)"^[609]

Nemám ovšem vůbec v úmyslu zabývat se tu podrobněji "historií tohoto boje", ba ani "Předbčžnými úmluvami smlouvy o jednotě" (verbotenus {doslovně (Pozn. red.)} a pod touto firmou uveřejněnými v celém německo-americkém tisku), na nichž se dohodli Gottfried Kinkel jménem Emigrantského spolku a A. Gögg jménem "Revolučního svazu obou světadílů" 13. srpna 1852. Jenom podotýkám, že veškerá parlamentní emigrace se až na několik výjimek (jménům jako K. Vogt se tehdy každá strana už ze smyslu pro slušnost vyhýbala) na jedné nebo na druhé straně zúčastnila toho mumraje.

Gottfried Kinkel, mučenka německého šosáctva, vyslovil na závěr své revolučně-zábavno-prosebné cesty po Spojených státech v "Pamětním spise o německé národní půjčce na podporu revoluce, datovaném Elmira ve státě New York, 22. února 1852", názory, které mají přinejmenším tu zásluhu, že jsou krajně jednoduché. Gottfried se domnívá, že s děláním revolucí je to jako se stavěním železnic. Je-li dost peněz, pak se v prvním případě najde i železnice a v druhém případě revoluce. Národ musí cítit potřebu revoluce v hrudi, kdežto ti, kdo revoluci dělají, musí mít hotové peníze v kapse, a proto všechno záleží na "malém, dobře vyzbrojeném houfu, opatřeném bohatě penězi". Vidíme, do jakých myšlenkových bludišť zanese merkantilní vítr z Anglie dokonce i melodramatické hlavy. Protože se zde všechno dělá s pomocí akcií, dokonce i "public opinion" {"veřejné míněni" (Pozn. red.)}, proč ne akciová společnost na podporu revoluce?

Na veřejné schůzce s Kossuthem, který tehdy také zrovna žebral ve Spojených státech na revoluci, pronesl Gottfried velmi krasocitně:

"Také z Vašich čistých rukou, guvernére, by pro mne darovaná svoboda byla tvrdým soustem chleba, které bych skropil slzami svého studu."

Gottfried, který se tak pozorně podíval na zuby darovanému koni, ujistil proto guvernéra, že podá-li mu svou pravicí "revoluci z Východu", pak Gottfried svou pravicí dodá guvernérovi jako ekvivalent "revoluci ze Západu". O sedm let později, v listě "Hermann", který sám založil, ujišťuje týž Gottfried, že prý je muž vzácné důslednosti, a tak jako před válečným soudem v Rastattu provolal prince regenta za německého císaře, tak také vždycky zůstával věren tomuto heslu.

Hrabě Oskar Reichenbach, jeden z původních tří správců a pokladník revoluční půjčky, uveřejnil s datem v Londýně 8. října 1852 vyúčtování spolu s prohlášením, v němž se tohoto podniku zříká, zároveň však praví: "Rozhodně nemohu odevzdat a neodevzdám peníze občanům Kinkelovi atd." Naproti tomu vyzval akcionáře, aby si vyměnili prozatímní zápůjční listy za peníze, které jsou v pokladně. Říká, že už nemůže spravovat pokladnu atd., a to

"z politických i právních důvodů… Předpoklady, na nichž spočívala myšlenka půjčky, nenastaly. Částky 20 000 dolarů, po jejíž realizaci měla teprve půjčka pokračovat, nebylo proto dosaženo… Návrh, aby byl založen časopis a aby se propagovaly myšlenky, nenachází vůbec odezvu. Ale jen političtí šarlatáni a revoluční monomaniaci mohou prohlašovat, že půjčka je nyní uskutečnitelná a že je možno peněz okamžitě použít stejně spravedlivě vůči všem stranickým frakcím, tedy neosobně, v revoluční akci."

Ale Gottfriedovou vírou v revoluci nebylo tak snadné otřást, a k tomu účelu si obstaral "usnesení", které mu dovolovalo pokračovat v tom podniku pod jinou firmou.

Reichenbachovo vyúčtování obsahuje zajímavé údaje.

"Za příspěvky," říká, "které snad výbory odevzdaly někomu jinému než mně, nelze ručitele volat k odpovědnosti, a žádám výbory, aby na to braly zřetel při proplácení úpisů a při účtováni."

Podle jeho compte rendu {vyúčtování (Pozn. red.)} činil příjem 1587 liber št. 6 šilinků 4 pence, k čemuž Londýn přispěl 2 librami št. 5 šilinky a "Německo" 9 librami št. Výdaje činily 584 liber št. 18 šilinků 5 pencí a tvoří je tyto položky: Kinkelovy a Hillgärtnerovy cestovní výlohy: 220 liber št.; cestovní výlohy ostatních: 54 liber št.; litografický lis: 11 liber št.; zhotovení prozatímních poukázek: 14 liber št.; litografované zprávy, poštovné atd.: 106 liber št. 1 šilink 6 pencí. Na poukaz od Kinkela atd.: 100 liber št.

Revoluční půjčka skončila částkou 1000 liber št., kterou má Gottfried Kinkel připravenu ve Westminsterské bance pohotově jako počinek pro první německou prozatímní vládu. A přes to všechno, po prozatímní vládě pořád ještě není ani slechu! Německo si asi myslí, že už mu stačí těch 36 definitivních vlád.

Některých částek z americké půjčky, které nebyly odevzdány do londýnské ústřední pokladny, bylo alespoň tu a tam použito k vlasteneckým účelům, tak např. těch 100 liber št., které Gott- fried Kinkel odevzdal na jaře roku 1858 panu Karlu Blindovi, aby je proměnil v "radikální letáky" atd.

7. Polemika proti Palmerstonovi

"Council Hall, Sheffield, May 6th, 1856

Doctor,

The Sheffield Foreign Affairs Committee instruct me to convey to you an expression of their warm thanks for the great public service you have rendered by your admirable exposé of the Kars-Papers published in the ‚People's Paper'.

I have the honour, etc.

Wm. Cyples, Secretary

Dr. Karl Marx"

{"Council Hall, Sheffield 6. května 1856

Pane doktore,
sheffieldský Výbor pro zahraniční záležitosti mě pověřuje, abych Vám vyslovil jeho upřímný dík za veliké služby, které jste prokázal veřejnosti svým obdivuhodným exposé o dokumentech týkajících se Karsu, uveřejněným v ‚People's Paper'.

Mám čest atd.

William Cyples, tajemník

Panu dr. Karlu Marxovi" (Pozn. red.)}

8. Prohlášení pana A. Scherzera

Pan A. Scherzer, který se od třicátých let pozoruhodně podílel na dělnickém hnutí, píše mi s datem v Londýně 22. dubna 1860:

"Vážený občane!

Musím chtě nechtě protestovat proti jednomu místu ve Vogtově brožuře, které se mne v té spleti ohavných lži a hanebných pomluv osobně dotýká.

V otištěném dokumentu čís. 7, ‚Schweizer Handels-Courier', čís. 150 z 2. června, příloha, se totiž praví: ‚Víme, že se nyní znovu vyvíjejí snahy z Londýna. Rozesílají se odtamtud spolkům a osobám dopisy podepsané A. Sch… atd.' Tyto ‚dopisy' jsou patrně příčinou, která přiměla pana K. Vogta k tomu, že napsal na jiném místě své knihy: ‚Začátkem tohoto roku (1859) se však zdálo, že se vytváří nová půda pro politickou agitaci. Okamžitě se chopili této příležitosti, aby pokud možno zase získali nějaký vliv. Taktika zůstávala v tomto ohledu po léta stále stejná. Výbor, o němž, jak se praví ve staré písni, "nikdo nic neví", rozesílá prostřednictvím ostatně rovněž úplně neznámého předsedy nebo jednatele dopisy atd. atd. Když se takto prozkoumá půda, octne se v zemi zčista jasna několik "cestujících bratří", kteří okamžitě začnou organizovat nějaký tajný svaz. Spolek sám, který má být kompromitován, se vůbec nedoví o těchto piklech, které zůstávají separátní konspirací několika jednotlivců; většinou spolek vůbec neví dokonce ani o korespondenci vedené jeho jménem, ale v dopisech se přesto vždycky píše "náš spolek" atd., a pátrání policie, k němuž později nevyhnutelně dochází a jež se zakládá na zachycených písemnostech, zasahuje vždycky celý spolek atd.'

Proč pan K. Vogt neotiskl celý dopis, na který naráží v dokumentu čís. 7? Proč ‚neprozkoumal' pramen, z něhož pochází? Byl by se snadno dověděl, že veřejný londýnský dělnický vzdelávací spolek na veřejné schůzi jmenoval dopisovatelský výbor, do něhož jsem měl čest být zvolen. Mluví-li pan Vogt o neznámých jednatelích apod., jsem velmi rád, že mě neznal, ale těší mě, že mohu říci, že mě znají tisíce německých dělníků, kteří všichni čerpali z vědomosti mužů, které on dnes špiní. Časy se změnily. Doba tajných společností minula. Je absurdní mluvit o tajném svazu nebo o separátní konspiraci, jedná-li se o určité věci otevřeně v dělnickém spolku, kde se každé schůze účastní nečlenové jako hosté. Dopisy, které jsem podepsal, byly napsány tak, že kvůli nim nelze nikomu zkřivit ani vlas na hlavě. Nám německým dělníkům v Londýně šlo jedině o to, abychom poznali náladu dělnických spolků na kontinentě a abychom založili noviny, které by hájily zájmy dělnické třídy a bojovaly proti pisálkům v cizím žoldu. Ani jednoho německého dělníka samozřejmě nenapadlo, aby jednal v zájmu nějakého Bonaparta, toho je schopen jen takový Vogt nebo jemu podobní. Jistě máme mnohem větší odpor k rakouskému despotismu než pan Vogt, ale neusilujeme o jeho porážku pomocí vítězství cizího despoty. Každý národ se musí osvobodit sám. Cožpak není nápadné, že právě pan Vogt si pro sebe osobuje právo na prostředek, který označuje za zločin, když jsme jej obrátili proti jeho rejdům? Udává-li pan Vogt, že ho neplatí Bonaparte, nýbrž že pouze přijal z demokratických rukou peníze na založení novin, a chce-li tím ze sebe smýt podezření, jak může být přes svou učenost tak zabedněný, že obviňuje a podezřívá dělníky, kteří se starají o blaho své vlasti a propagují založení novin?

S veškerou úctou oddaný

A. Scherzer"

9. Blindův článek ve "Free Press" z 27. května 1859
"The Grand Duke Constantine to be King of Hungary
{Úplný překlad tohoto dokumentu cituje Marx v VII. kapitole. (Viz v tomto svazku, zde.) (Pozn. red.)}

A Correspondent, who encloses his card, writes as follows: -

Sir, - Having been present at the last meeting in the Music Hall, I heard the statement made concerning the Grand Duke Constantine. I am able to give you another fact: -

So far back as last summer, Prince Jérôme-Napoléon detailed to some of his confidants at Geneva a plan of attack against Austria, and prospective rearrangement of the map of Europe. I know the name of a Swiss senator to whom he broached the subject. Prince Jérôme, at that time, declared that, according to the plan made, Grand Duke Constantine was to become King of Hungary.

I know further of attempts made, in the beginning of the present year, to win over to the Russo-Napoleonic scheme some of the exiled German Democrats, as well as some influential Liberals in Germany. Large pecuniary advantages were held out to them as a bribe. I am glad to say that these offers were rejected with indignation."

10. Dopisy pana Orgese

"Velevážený pane! Od pana Liebknechta jsem dnes dostal zprávu, že chcete být tak dobrý a dát nám laskavě k dispozici soudní dokument o letáku proti Vogtovi, týkající se historie jeho vzniku. Prosím Vás naléhavě, abyste mi dokument poslal, a to co možná nejrychleji, abychom jej mohli otisknout. Prosím, abyste dokument poslal doporučeně a abyste nám účtoval všechny eventuální výlohy. Ostatně liberální strana, velevážený pane, občas špatně odhaduje ‚Allgemeine Zeitung'; my (redakce) jsme obstáli ve všech zkouškách ohněm i vodou, pokud jde o věrnost politickému přesvědčení. Neposuzujte jen část naší práce, jednotlivý článek, ale celkovou činnost, a pak jistě dospějete k přesvědčení, že žádný německý list takovým způsobem, neukvapeně, ale i neúnavně, neusiluje o jednotu a svobodu, o moc a vzdělání, o duchovní i hmotný pokrok, o posílení národního cítění a mravnosti v německém lidu, že žádný nedosáhl víc než my. Musíte měřit naši činnost podle našeho působení. Ještě jednou co nejnaléhavěji prosím, abyste laskavě vyhověl mé prosbě, a znamenám se s veškerou úctou

Váš zcela oddaný Hermann Orges

Augsburg, 16. 10."

Druhý dopis stejného data byl jen výtah z prvního dopisu a byl "rovněž odeslán" "pro větší opatrnost", jak píše pan Orges; žádá rovněž, abych "co nejrychleji poslal dokument o původu známého letáku proti Vogtovi, který nám, jak píše pan Liebknecht, dáváte laskavě k dispozici".

11. Oběžník proti K. Blindovi

Ze svého anglického oběžníku proti Blindovi, datovaného 4. února 1860, zde uvádím pouze závěr: {Viz tento svazek, zde, tam i překlad. (Pozn. red.)}

"Now, before taking any further step, I want to show up the fellows who evidently have played into the hands of Vogt. I, therefore, publicly declare that the statement of Blind, Wiehe and Hollinger, according to which the anonymous pamphlet was not printed in Hollinger's ofíice, 3, Litchfield Street, Soho, is a deliberate lie. First, Mr. Vögele, one of the compositors, formerly employed by Hollinger, will declare upon oath that the said pamphlet was printed in Hollinger's office, was written in the hand-writing of Mr. Blind, and partly composed by Hollinger himself. Secondly, it can be judicially proved that the pamphlet and the article in ‚Das Volk' have been taken off the same types. Thirdly, it will be shown that Wiehe was not employed by Hollinger for eleven consecutive months, and, especially, was not employed by him at the time of the pamphlet's publication. Lastly, witnesses may be summoned in whose presence Wiehe himself confessed having been persuaded by Hollinger to sign the wilfully false declaration in the Augsburg Gazette. Consequently, I again declare the above said Charles Blind to be a deliberate liar. Karl Marx"

Z londýnských "Times", 3. února.
{Překlad viz zde v tomto svazku. (Pozn. red.)}

"Vienna, January 30th. — The Swiss Professor Vogt pretends to know that France will procure for Switzerland Faucigny, Chablais, and the Genevese, the neutral provinces of Savoy, if the Grand Council of the Republic will let her have the free use of the Simplon."

12. Vögelův affidavit

"I declare herewith:
that the German flysheet ‚Zur Warnung' (A Warning) which was afterwards reprinted in No. 7 (d. d. l8th June 1859) of ,Das Volk' (a German paper which was then published in London) and which was again reprinted in the ‚Allgemeine Zeitung' of Augsburg (the Augsburg Gazette) — that this flysheet was composed partly by Mr. Fidelio Hollinger of 3, Litchfield Street, Soho, London, partly by myself, who was then employed by Mr. Fidelio Hollinger, and that the flysheet was published in Mr. F. Hollinger's Printing office, 3, Litchfield Street, Soho, London; that the manuscript of the said flysheet was in the handwriting of Mr. Charles Blind; that I saw Mr. F. Hollinger give to Mr. William Liebknecht of 14, Church Street, Soho, London, the proofsheet of the flysheet ‚Zur Warnung'; that Mr. F. Hollinger hesitated at first giving the proofsheet to Mr. W. Liebknecht, and, that, when Mr. Liebknecht had withdrawn, he, Mr. F. Hollinger, expressed to me, and to my fellow workman J. F. Wiehe, his regret for having given the proofsheet out of his hands.

Declared at the Police Court, Bow Street, in the County of Middlesex, the eleventh day of February 1860, before me. Th. Henry, one of the Police Magistrates of the Metropolis.

L. S.

A. Vögele"

{"Tímto prohlašuji:
Německý leták ‚Výstraha', který byl potom otištěn v 7. čísle v Londýně vycházejícího německého listu ‚Das Volk' z 18. června 1859 a ještě jednou přetištěn v augsburské ‚Allgemeine Zeitung', vysázel zčásti pan Fidelio Hollinger, 3, Litchfield Street, Soho, Londýn, a zčásti jsem jej vysázel sám jako tehdejší zaměstnanec pana Fidelia Hollingera; leták byl vytištěn v tiskárně pana Fidelia Hollingera, 3, Litchfield Street, Soho, Londýn. Rukopis řečeného letáku byl napsán písmem pana Karla Blinda. Viděl jsem, jak pan F. Hollinger předal korekturu letáku ‚Výstraha' panu Wilhelmu Liebknechtovi, 14, Church Street, Soho, Londýn. Pan F. Hollinger nejprve váhal, než vydal korektury panu W. Liebknechtovi, a když pan Liebknecht odešel, řekl mně a mému spoluzaměstnanci J. F. Wiehovi, že prý lituje, že dal korektury z ruky.
Toto prohlášení bylo učiněno přede mnou, u policejního soudu v Bow Street v hrabství Middlesex jedenáctého února 1860. Th. Henry, jeden z policejních soudců hlavního města.
L. S. A. Vögele" (Pozn. red.)}

13. Wiehův affidavit
{Překlad viz zde v tomto svazku. (Pozn. red.)}

"One of the first days of November last — I do not recollect the exact date — in the evening between nine and ten o'clock I was taken out of bed by Mr. F. Hollinger, in whose house I then lived, and by whom I was employed as compositor. He presented to me a paper to the effect, that, during the preceding eleven months I had been continuously employed by him, and that during all that time a certain German flysheet ‚Zur Warnung' (A Warning) had not been composed and printed in Mr. Hollinger's Office, 3, Litchfield Street, Soho. In my perplexed state, and not aware of the importance of the transaction, I complied with his wish, and copied, and signed the document. Mr. Hollinger promised me money, but I never received anything. During that transaction Mr. Charles Blind, as my wife informed me at the time, was waiting in Mr. Hollinger's room. A few days later, Mrs. Hollinger called me down from dinner and led me into her husband's room, where I found Mr. Charles Blind alone. He presented me the same paper which Mr. Hollinger had presented me before, and entreated me to write, and sign a second copy, as he wanted two, the one for himself, and the other for publication in the Press. He added that he would show himself grateful to me. I copied and signed again the paper.

I herewith declare the truth of the above statements and that:

1) During the 11 months mentioned in the document I was for six weeks not employed by Mr. Hollinger, but by a Mr. Ermani. 2) I did not work in Mr. Hollinger's office just at that time when the flysheet ‚Zur Warnung' (A Warning) was published. 3) I heard at the time from Mr. Vögele, who then worked for Mr. Hollinger, that he, Vögele, had, together with Mr. Hollinger himself, composed the flysheet in question, and that the manuscript was in Mr. Blind's handwriting. 4) The types of the pamphlet were still standing when I returned to Mr. Hollinger's service. I myself broke them into columns for the reprint of the flysheet (or pamphlet) ‚Zur, Warnung' (A Warning) in the German paper ‚Das Volk' published at London, by Mr. Fidelio Hollinger, 3, Litchfield Street, Soho. The flysheet appeared in No. 7, d. d. l8th June 1859, of ‚Das Volk' (The People). 5) I saw Mr. Hollinger give to Mr. William Liebknecht of 14, Church Street, Soho, London, the proof sheet of the pamphlet ‚Zur Warnung', on which proof sheet Mr. Charles Blind with his own hand had corrected four or five mistakes. Mr. Hollinger hesitated at fist giving the proof sheet to Mr. Liebknecht, and when Mr. Liebknecht had withdrawn, he, F. Hollinger, expressed to me and my fellow workman Vögele his regret for having given the proof sheet out of his hands.

Declared and signed by the said Johann Friedrich Wiehe at the Police Court, Bow Street, this 8th day of February, 1860, before me Th. Henry, Magistrate of the said court.

L. S.

Johann Friedrich Wiehe"

14. Z dokumentů procesu
"Gouvernement Provisoire
République Française. Liberté, Egalité, Fraternité.
Au nom du Peuple Français

Paris, 1 Mars 1848

Brave et loyal Marx,

Le sol de la république française est un champ d'asyle pour tous les amis de la liberté. La tyrannie vous a banni, la France libre vous rouvre ses portes, ? vous et ? tous ceux qui combattent pour la cause sainte, la cause fraternelle de tous les peuples. Tout agent du gouvernement français doit interpréter sa mission dans ce sens. Salut et fraternité.

Ferdinand Flocon, Membre du Gouvernement Provisoire

{"Prozatímní vláda
Francouzská republika. Volnost, rovnost, bratrství.
Jménem francouzského lidu

Paříž 1. března 1848

Statečný, čestný Marxi,
půda Francouzské republiky je útočiště pro všechny přátele svobody. Vláda tyranů Vás vyhostila, svobodná Francie Vám znovu otvírá své brány. Vám i všem těm, kdo bojují za svatou věc, za věc bratrství všech národů. Všichni vykonavatelé francouzské vlády nechť chápou své posláni v tomto smyslu. S bratrským pozdravem

Ferdinand Flocon, člen prozatímní vlády"}

"Bruxelles, le 19 Mai 1848

Mon cher Monsieur Marx,
J'entends avec un grand plaisir par notre ami Weerth que vous allez faire paraître à Cologne une Nouvelle Gazette Rhénane dont il m'a remis le prospectus. Il est bien nécessaire que cette feuille nous tienne au courant en Belgique des affaires de la démocratie allemande, car il est impossible d'en rien savoir de certain ici par la Gazette de Cologne, la Gazette Universelle d'Augsbourg et les autres gazettes aristocratiques de l'Allemagne que nous recevons à Bruxelles, non plus que par notre Indépendance Belge dont toutes les correspondances particulières sont conçues au point de vue des intérêts de notre aristocratie bourgeoise. M. Weerth me dit qu'il va vous joindre à Cologne pour contribuer à l'entreprise de la Nouvelle Gazette Rhénane: et il me promet en votre nom l'envoi de cette feuille en échange du Débat Social^[610] que je vous enverrai de mon côté. Je ne demande pas mieux aussi que d'entretenir avec vous un correspondance sur les affaires communes à nos deux pays. Il est indispensable que les Belges et les Allemands ne restent pas trop étrangers les uns aux autres, dans l'intérêt commun des deux pays: car il se prépare en France des événements qui ne tarderont pas à mettre en jeu des questions qui toucheront les deux pays ensemble. Je reviens de Paris où j'ai passé une dizaine de jours que j'ai employés de mon mieux à me rendre compte de la situation de cette grande capitale. Je me suis trouvé, à la fin de mon séjour, juste au milieu des affaires du 15 mai. J'assistais même à la séance où s'est passé le fait de l'irruption du peuple dans l'assemblée nationale... Tout ce que j'ai compris, à voir l'attitude du peuple parisien et ? entendre parler les principaux personnages qui sont en ce moment dans les affaires de la république française, c'est qu'on s'attend à une forte réaction de l'esprit bourgeois contre les événements de février dernier; les affaires du 15 mal précipiteront sang doute cette réaction. Or, celle-ci amènera indubitablement dans peu de temps un nouveau soulèvement du peuple... La France devra bientôt recourir à la guerre. C'est pour ce cas-là que nous aurons à aviser ici et chez vous, sur ce que nous aurons à faire ensemble. Si la guerre se porte d'abord vers l'Italie nous aurons du répit... Mais si elle se porte sur-le-champ vers ce pays-ci je ne sais pas trop encore ce que nous aurons à faire, et alors nous aurons besoin du conseil des Allemands... En attendant j'annoncerai dans le Débat Social de dimanche la publication prochaine de votre nouvelle feuille... Je compte aller à Londres vers la fin du mois de juin prochain. Si vous avez occasion d'écrire à Londres à quelques amis, veuillez les prier de m'y faire accueil. Tout à vous cordialement,

L. Jottrand, Avt."

{"Brusel 19. května 1848

Milý pane Marxi,
s velkou radostí se dovídám od našeho přítele Weertha, že se chystáte vydávat v Kolíně ‚Neue Rheinische Zeitung', jejíž prospekt mi poslal. Je krajně potřebné, aby nás tento list v Belgii soustavně informoval o záležitostech německé demokracie, neboť z ‚Kölnische Zeitung', z augsburské ‚Allgemeine Zeitung' a z ostatních německých aristokratických novin, které v Bruselu dostaneme, je zrovna tak nemožné dovědět se o tom něco určitého jako z naší ‚Indépendance belge', jejíž všechny dopisovatelské zprávy jsou psány z hlediska zájmů naší buržoazní aristokracie. Pan Werth mi sděluje, že se za Vámi odebere do Kolína, aby spolupracoval při vydávání ‚Neue Rheinische Zeitung': slíbil mi Vaším jménem, že mi budete posílat tento list výměnou za ‚Débat social', který Vám budu posílat na oplátku. Velmi se těším, že si s Vámi budu vyměňovat zprávy o záležitostech společných oběma našim zemím. V zájmu obou našich zemí je nevyhnutelně nutné, aby si Belgičané a Němci nebyli už příliš cizí, neboť ve Francii se chystají události, které zakrátko rozvíří otázky týkající se zároveň obou našich zemi. Vracím se právě z Paříže, kde jsem pobyl deset dní, a této doby jsem využil co nejlépe k tomu, abych si zjednal jasno o situaci v tomto světovém velkoměstě. Ke konci svého pobytu jsem se octl ve víru událostí z 15. května. Byl jsem dokonce přítomen na zasedání Národního shromáždění, na které vtrhl lid… Pozoroval jsem postoj pařížského obyvatelstva a poslouchal jsem projevy nynějších hlavních představitelů Francouzské republiky, a pokud jsem správně pochopil, očekává se ve smýšleni buržoazie prudká reakce na události z letošního února; události z 15. května tuto reakci nepochybně uspíší. To však zakrátko bezpochyby povede k novému pozdvižení lidu… Francie bude muset brzy hledat východisko ve válce. Pro tento případ musíme zde i u Vás uvažovat o tom, co je třeba společně podniknout. Bude-li válka nejprve směřovat proti Itálii, bude to pro nás znamenat odklad… Obráti-li se však ihned proti naší zemi, pak ještě nevím, co bychom měli učinit, a potom budeme potřebovat, aby nám Němci poradili... Zatím oznámím v nedělním ‚Débat social', že v nejbližší době začne vycházet Váš nový list... Mám v úmyslu zajet koncem června do Londýna. Budete-li snad psát některým svým přátelům do Londýna, požádejte je laskavě, aby se mne tam ujali. Srdečně Váš

L. Jottrand, advokát"}

"Bruxelles, 10 Févr., 1860

Mon cher Marx,
N'ayant pas de vos nouvelles, depuis très longtemps, j'ai reçu. votre dernière avec la plus vive satisfaction. Vous vous plaignez du retard des choses, et du peu d'empressement de ma part de vous répondre à la question que vous m'aviez faite. Que faire: l'âge ralentit la plume j'espère cependant que vous trouverez mes avis et mon sentiment toujours les mêmes. Je vois que votre dernière est tracée à la dictée par la main de votre secrétaire intime, de votre adorable moitié: or Madame Marx ne Cesse de se rappeler du vieux hermite de Bruxelles. Qu'elle daigne recevoir avec bonté mes salutations respectueuses.

Conservez-moi, cher confrère, dans vos amitiés. Salut et fraternité.

Lelewel"

{"Brusel 10. února 1860

Milý Marxi,
už velmi dlouho jsem o Vás nic neslyšel, a proto jsem měl velkou radost z Vašeho posledního dopisu. Stěžujete si, že se věci protahují a že se pramálo snažím odpovědět Vám na otázku, kterou jste mi položil. Co dělat: stářím ztrácí pero hbitost; doufám však, že i nadále budete mé názory i mé cítění pokládat za nezměněné. Vidím, že Váš poslední dopis psala na Váš diktát ruka Vašeho důvěrného tajemníka, Vaší roztomilé manželky: paní Marxová tedy dosud nezapomněla na starého bruselského poustevníka. Vyřiďte jí, prosím, mé nejoddanější pozdravy.
Zachovejte mi, milý kolego, i nadále své přátelství.
S bratrským pozdravem

Lelewel"}

"5, Cambridge Place, Kensington, London,
Feb. 11th, 1860

My dear Marx,
I have read a series of infamous articles against you in the National-Zeitung and am utterly astonished at the falsehood and malignity of the writer. I really fed it a duty that every one who is acquainted with you, should, however unnecessary such a testimony must be, pay a tribute to the worth, honour and disinterestedness of your character. It becomes doubly incumbent in me to do so, when I recollect how many articles you contributed to my little magazine, the ‚Notes to the People'^[611] , and subsequently to the ‚People's Paper', for a series of years, utterly gratuitously; articles which were of such high value to the people's cause, and of such great benefit to the paper. Permit me to hope that you will severely punish your dastardly and unmanly libeller.

Believe me, my dear Marx, most sincerely, yours,

Ernest Jones

Dr. Karl Marx"

{"5, Cambridge Place, Kensington, Londýn,
11. února 1860

Drahý Marxi,
četl jsem v ‚National-Zeitung' řadu neslýchaně hanebných článků proti Vám a jsem velmi hluboce dotčen autorovou prolhaností a zavilostí. Mám opravdu pocit, že každý z Vašich známých je povinen - ačkoli takové svědectví je snad zbytečné - vzdát čest Vašemu důstojnému, čestnému a nezištnému charakteru. Cítím to dvojnásob jako svou povinnost, uvědomím-li si, kolika články jste naprosto bezplatně po řadu let přispíval do mého malého časopisu ‚Notes to the People' a později do ‚People's Paper'; články, tak nesmírně významnými pro věc lidu, které listu tolik prospěly. Dovolte mi vyslovit naději, že přísně ztrestáte toho zbabělého a podlého pomlouvače.

Přijměte, drahý Marxi, výraz upřímné oddanosti Vašeho

Ernesta Jonese

Dr. Karlu Marxovi"}

"Tribune Office, New York, March 8th, 1860

My dear Sir,
In reply to your request I am very happy to state the facts of your connection with various publications in the United States concerning which I have had a personal knowledge. Nearly nine years ago I engaged you to write for the New York Tribune, and the engagement has been continued ever since. You have written for us constantly, without a single week's interruption, that I can remember; and you are not only one of the most highly valued, but one of the best paid contributors attached to the journal. The only fault I have had to find with you has been that you have occasionally exhibited too German a tone of feeling for an American newspaper. This has been the case with reference both to Russia and France. In questions relating to both, Czarism and Bonapartism, I have sometimes thought that you manifested too much interest and too great anxiety for the unity and independence of Germany. This was more striking perhaps in connection with the late Italian war than on any other occasion. In that I agreed perfectly with you: sympathy with the Italian people. I had as little confidence as you in the sincerity of the French Emperor, and believed as little as you that Italian liberty was to be expected from him; but I did not think that Germany had any such ground for alarm as you, in common with other patriotic Germans, thought she had.
I must add that in all your writings which have passed through my hands, you have always manifested the most cordial interest in the welfare and progress of the labouring classes; and that you have written much with direct reference to that end.
I have also at various times within the past five or six years been the medium through which contributions of yours have been furnished to Putnam's Monthly^[612], a literary magazine of high character; and also to the New American Cyclopaedia, of which I am also an editor, and for which you have furnished some very important articles.
If any other explanations are needed I shall be happy to furnish them. Meanwhile I remain, yours very faithfully,

Charles A. Dana, Managing Editor of the N. Y. Tribune

Dr. Charles Marx"

{"Redakce ‚Tribune', New York 8. března 1860

Vážený pane,
odpovídám na Váš dotaz a s velkou radostí konstatuji, jaký byl Váš vztah k různým publikacím ve Spojených státech, o nichž osobně vím. Téměř před devíti lety jsem s Vámi dohodl, že budete psát pro ‚New-York Tribune', a tato dohoda od té doby trvá. Pokud se mohu upamatovat, psal jste pro nás neustále, aniž jste vynechal jediný týden; a jste nejen jedním z nejvíce ceněných, ale i jedním z nejlépe honorovaných spolupracovníků našeho listu. Jediné, co jsem Vám musel vytknout, bylo to, že se ve Vašich článcích tu a tam ozvalo smýšlení příliš německy zaměřené pro americké noviny. Tak tomu bylo v souvislosti s Ruskem a Francií. V otázkách týkajících se carismu i bonapartismu jsem se někdy domníval, že jste projevoval příliš velký zájem a příliš velkou starost o jednotu a nezávislost Německa. V souvislosti s nedávnou válkou v Itálii se to snad projevilo ještě víc než při jiných příležitostech. Ovšem pokud jde o sympatie s italským lidem, úplně jsem s vámi souhlasil. Stejně jako Vy jsem pramálo důvěřoval upřímnosti francouzského císaře a stejně jako Vy jsem nevěřil, že by se od něho dalo očekávat osvobození Itálie; ale nemyslil jsem, že by tu byly pro Německo takové důvody k znepokojení, jak jste předpokládal Vy spolu s jinými německými vlastenci.
Musím dodat, že ve všech svých článcích, které prošly mýma rukama, jste vždycky projevoval velmi upřímný zájem o blaho a pokrok dělnické třídy a že jste napsal velmi mnoho článků týkajících se přímo tohoto tématu.
Během posledních pěti nebo šesti let jsem pro Vás při různých příležitostech zprostředkoval i příspěvky pro ‚Putnam's Monthly', literární časopis vysoké úrovně, a rovněž pro ‚New American Cyclopaedia', jejímž jsem také vydavatelem a do níž jste přispěl několika velmi důležitými články.
Potřebujete-li ještě další objasnění, rád je poskytnu. Zatím zůstávám Váš zcela oddaný

Charles A. Dana, šéfredaktor ‚New-York Tribune'

Dr. Karlu Marxovi"}

15. Dentuovy pamflety

Dokázal jsem, že Dentuovy pamflety jsou pramen, z něhož německý Da'da čerpá svou moudrost o světových dějinách vůbec a o "Napoleonově blahodárné politice" zvlášť. "Napoleonova blahodárná politika" je fráze z nedávného úvodníku "demokrata" F. Zabela. Co si myslí a vědí o těchto pamfletech sami Francouzi, vysvitne z následujícího výňatku z pařížského týdeníku "Courrier du Dimanche", čís. 42 ze 14. října 1860.

"Pour ce qui regarde le moment actuel, prenez dix brochures au hasard, et vous reconnaîtrez que neuf au moins ont été pensées, élaborées, écrites... par qui? par des romanciers de profession, par des chansonniers, par des vaudevillistes, par des sacristains!

Parle-t-on dans les gazettes de mystérieuses entrevues entre les puissances du Nord, de la Sainte-Alliance qui ressuscite? Vite voilà un faiseur agréable de couplets assez littéraires, et même (jadis) passablement libéraux, qui court chez l'inévitable M. Dentu et lui apporte sous ce titre ronflant: La coalition, une longue et fade paraphrase des articles de M. Grandguillot. L'alliance anglaise semble déplaire parfois à M. Limayrac? Vite un M. Châtelet, chevalier de l'ordre de Grégoire le Grand, et qui doit être sacristain quelque part, si j'en crois son style, publie ou republie un long et ridicule factum: Crimes et délits de l'Angleterre contre la France. Déjà l'auteur du Compère Guilleri (Edmond About)^[613] avait jugé à propos de fous édifier sur les arcanes politiques de la monarchie prussienne, et avait donné du haut de ses chutes théâtrales, des conseils de prudence aux chambres de Berlin. On annonce que M. Clairville va prochainement élucider la question de l'isthme de Panama, si fort embrouillée par M. Belly; et sans doute quelques jours après la conférence royale du 21 Octobre, on verra paraître à toutes les vitrines de nos libraires une splendide brochure rose qui portera ce titre: Mémoire sur l'entrevue de Varsovie par le corps de ballet de l'Opéra.

Cette invasion, en apparence inexplicable, des questions politiques par les dii minores de la littérature, se rattache à bien des causes. Nous en citerons ici une seule, mais qui est la plus immédiate et la plus incontestable.

Dans le marasme presque universel d'esprit et de cœur, ces messieurs, qui font le triste métier d'amuseurs publics, ne savent plus par quel moyen secouer et réveiller leurs lecteurs. Les vieilles gaîtés de leurs refrains et de leurs anecdotes leur reviennent sans cesse. Eux-mêmes se sentent aussi mornes, aussi tristes, aussi ennuyés que ceux qu'ils entreprennent de dérider. Voilà pourquoi à bout de ressources, ils se sont mis, en désespoir de cause, à écrire les uns des mémoires de courtisanes, les autres des brochures diplomatiques.

Puis, un beau matin, un aventurier de la plume, qui n'a jamais fait à la politique le sacrifice d'une heure sérieuse d'étude, qui n'a pas même nu cœur le semblant d'une conviction, quelle qu'elle soit, se lève et se dit: ‚J'ai besoin de frapper un grand coup! Voyons! que ferai-je pour attirer sur moi l'attention générale qui me fuit d'instinct? Ecrirai-je un opuscule sur la question Léotard ou sur la question d'Orient? Révélerai-je au monde surpris le secret de boudoirs où je n'entrai jamais, ou celui de la politique russe qui m'est plus étrange encore? Dois-je m'attendrir en prose voltairienne sur les femmes éclaboussées ou en prose évangélique sur les malheureuses populations maronites traquées, dépouillées, massacrées par le fanatisme mahométan? Lancerai-je une apologie de mademoiselle Rigolboche ou un plaidoyer en faveur du pouvoir temporel? Décidément, j'opte pour la politique. J'amuserai encore mieux mon public avec les rois et les empereurs, qu' avec les lorettes.' Cela dit, notre surnuméraire de la littérature bohème compulse le Moniteur, hante quelques jours les colonnades de la Bourse, rend visite à quelques fonctionnaires et sait enfin de quel côté souffle le vent de la curiosité à la ville, ou celui de la faveur à la cour; il choisit alors un titre que ce vent puisse enfler d'une façon suffisante et se repose content sur ses lauriers, Aussi bien son œuvre est faite désormais; car aujourd'hui, en matière de brochure, il n'y a que deux choses qui comptent, le titre et les relations que l'on suppose entre l'écrivain et ‚de hauts personnages'.

Est-il nécessaire de dire, après cela, ce que valent les brochures qui nous inondent? Ramassez un jour tout ce que vous avez de courage, tâchez de les lire jusqu'au bout et vous serez effrayés de l'ignorance inou?e, de la légeté intolérable, voire même de l'amoindrissement de sens moral qu'elles décèlent dans leurs auteurs. Et je ne parle pas ici des plus mauvaises... Et chaque année nous courbe plus bas, chaque année voit apparaître un nouveau signe de décadence intellectuelle, chaque année ajoute une honte littéraire nouvelle à celles dont il nous faut déjà rougir. De telle sorte que les plus optimistes se prennent quelquefois à douter de demain, et se demandent avec angoisse: Sortirons-nous de là?"

{"Co se týče přítomné chvíle, vezměte namátkou deset brožur a poznáte, že přinejmenším devět z nich vymysleli, vypracovali, sepsali… kdo? romanopisci z povolání, skladatelé písni, autoři veseloher, kostelníci!
Mluví se v novinách o tajemných schůzkách mezi severními mocnostmi, o Svaté alianci, která vstává z mrtvých? Hned se najde nějaký ochotný výrobce kupletů, celkem vzato literárních, a dokonce (kdysi) obstojně liberálních, který utíká k nevyhnutelnému panu Dentumu a pod nabubřelým titulem ‚Koalice' mu dodá rozvleklou, nedomrlou parafrázi článků pana Grandguillota. Panu Limayracovi se občas nezamlouvá spojenectví s Anglií? Pan Chátelet, rytíř řádu Řehoře Velikého, který, soudě podle jeho slohu, je určitě někde kostelníkem, honem vydá anebo znovu vydá dlouhou a směšnou historii: ‚Zločiny a prohřešky Anglie vůli Francii'. Už autor ‚Kmotra Guilleryho' (Edmond About) pokládal za vhodné povznášet nás politickými tajnostmi pruské monarchie, a z výše svých divadelnich pádů udílel moudré rady berlínským sněmovnám. Ohlašuje se, že pan Clairville co nevidět objasní otázku panamské úžiny, kterou pan Belly tak zamotal; a za několik dní po schůzce vladařů 21. října bezpochyby uvidíme, jak se ve výkladech všech našich knihkupectví vynoří nádherná růžová brožura s titulem: ‚Pamětní spis o varšavské schůzce s baletním sborem Opery'.
Toto zdánlivě nevysvětlitelné pronikání nižších božstev literatury do otázek politiky má mnoho příčin. Uvedeme tu jen jedinou, která je však ze všech nejhmatatelnější a nejnespornější.
Při téměř všeobecném úpadku ducha i srdce nevědí už tihle pánové, provozující truchlivou živnost veřejných šašků, jakým prostředkem mají povzbudit a vyburcovat své čtenáře. Dávají znovu a znovu k lepšímu staré vtipy svých kupletů a anekdot. Sami se cítí zrovna tak zarmoucení, smutní, znudění jako lidé, které se snaží obveselit. A právě proto, že jsou v koncích se svými prostředky, odhodlali se ze samého zoufalství k tomu, že jedni píší vzpomínky kurtizán, druzí diplomatické brožury.
Potom jednoho krásného rána takový dobrodruh pera, který nikdy nevěnoval politice ani hodinku vážného studia, který neměl nikdy ani špetku nějakého vnitřního přesvědčení, vstane a řekne si: ‚Musím to roztočit! Co by se tak asi dalo udělat, abych na sebe upozornil obecenstvo, které se mi instinktivně vyhýbá? Mám napsat něco malého o Léotardově případu nebo o východní otázce? Mám překvapenému světu odhalit tajnosti budoárů, kam jsem nikdy nevkročil, anebo záhady ruské politiky, o které toho vím ještě míň? Mám se voltairovským stylem rozplývat dojetím nad padlými ženami, anebo ve stylu evangelia nad nešťastnými Maronity, které pronásledují, plení, masakrují fanatičtí muslimové? Mám spustit chvalozpěv na slečnu Rigolbocheovou, anebo proslovit řeč na obhajobu světské moci? Už vím, rozhodnu se pro politiku. Pobavím své obecenstvo mnohem víc, když mu budu vyprávět o králích a císařích, než kdybych mu vyprávěl o dámičkách.' Když si tohle řekne, prolistuje náš adept literární bohémy ‚Moniteur', potlouká se několik dní pod burzovním sloupořadím, navštíví několik úředníků a nakonec ví, odkud vítr fouká, nač jsou ve městě zvědaví nebo co rádi slyší u dvora; zvolí si potom nadpis, do něhož se zachytí sdostatek tohoto větru, a spokojeně odpočívá na svých vavřínech. Teď už vykonal všechno potřebné; neboť dneska platí u brožur jenom dvě věci: titul a styky, které se předpokládají mezi autorem a ‚vysokými osobnostmi'.
Je potom ještě třeba výslovně říkat, zač stojí takové brožury, které nás zaplavují? Seberte jednou všechnu svou odvahu, snažte se je dočíst do konce, a zhrozíte se nad jejich neslýchanou nevědomostí, nad nesnesitelnou lehkomyslností, ba přímo nedostatkem morálky, jaký prozrazují tihle autoři. A to zde ani nemluvím o těch nejhorších… A každým rokem se úroveň snižuje, každým rokem se objevují nově příznaky duchovního úpadku, každým rokem přibude další literární ostuda k těm, nad nimiž se už musíme červenat. A tak i největší optimisté někdy začnou pochybovat o nejbližší budoucnosti a ptají se se strachem: zdalipak z toho vybředneme?"}

Citoval jsem předtím frázi "Napoleonova blahodárná politika" z "National-Zeitung". Kupodivu nacházíme podpis pařížského dopisovatele "Manchester Guardian"^[614] — uznávaného po celé Anglii pro své většinou přesné informace — pod touto kuriozitou:

"Paris, November 8... Louis-Napoleon spends his gold in vain in supporting such newspapers as the ‚National-Zeitung'." (Ludvík Napoleon zbytečně plýtvá penězi, když podporuje takové noviny, jako je "National-Zeitung".) ("Manchester Guardian" z 12. listopadu 1860.)

Já si však myslím, že jindy dobře informovaný dopisovatel "Manchester Guardian" se tentokrát mýlí. F. Zabel prý totiž přeběhl do bonapartistického tábora, aby dokázal, že si ho nekoupilo Rakousko. Alespoň mi to takhle napsali z Berlína, a hodí se to do — Dunciady.

16. Dodatek

a) K. Vogt a "La Cimentaire"

Když se tiskly tyto poslední archy, dostalo se mi náhodou do ruky říjnové číslo (1860) časopisu "Stimmen der Zeit". A. Kolatschek, dříve vydavatel orgánu parlamentníků v emigraci "Deutsche Monatsschrift" a tedy vlastně jakýsi literární představený "prchajícího říšského regenta", vypráví na 37. stránce o svém příteli K. Vogtovi toto:

"Ženevská akciová společnost ‚La Cimentaire', k jejímuž ředitelství nenáležel nikdo jiný než sám pan Karl Vogt, byla založena roku 1857, a roku 1858 neměli už akcionáři ani haléř, a státní zástupce obžaloval ihned jednoho z ředitelů z podvodu a strčil ho za mříže. Ve chvíli zatčení byl pak Vogt zrovna v Bernu, honem se vrátil, zatčený byl propuštěn, proces byl ututlán, ‚aby se nevyvolal skandál', akcionáři však přišli o všechno. Ale podle takového případu nelze ovšem zrovna tvrdit, že by v Ženevě nějak zvlášť chránili vlastnictví, a omyl pana Karla Vogta v tomto ohledu je tím podivnější, že, jak bylo řečeno, byl jedním z ředitelů zmíněné společnosti a že dokonce i ve Francii jsou při podobných procesech viníci vyhledáni přímo mezi řediteli, jsou vsazeni do káznice a jejich jměním se uhrazují civilní pohledávky akcionářů."

Srovnejme s tím, co říká J. Ph. Becker ve svém dopise (X. kapitola) o té bankovní události, která vehnala pana Jamese Fazyho do náručí prosince. Takovéto podrobnosti hodně přispějí k rozluštění záhady, jak se stal "Napoléon le petit" největším mužem své doby. "Napoléon le petit" sám měl jak známo na vybranou mezi coup d'état {státním převratem (Pozn. red.)} a - Clichy^[615].

b) Kossuth

Následující výňatek z memoranda o rozmluvě s Kossuthem pádně dokazuje, jak přesně Kossuth ví, že Rusko je hlavním nebezpečím pro Uhry. Autorem memoranda je jeden z nejproslulejších radikálních členů nynějšího House of Commons {Dolní sněmovny. (Pozn. red.)}.

"Memorandum of a conversation with M. Kossuth on the evening of May 30th, 1854, at...

...A return to strict legality in Hungary (said he, viz. Kossuth) might renew the Union of Hungary and Austria, and would prevent Russia from finding any partisan in Hungary. He (Kossuth) would not offer any opposition to a return to legality. He would advise his countrymen to accept with good faith such a restauration, if it could be obtained, and would pledge himself not in any way to be an obstacle to such an arrangement. He would not himself return to Hungary. He would not put himself forward such a course of Austria as he had no belief in Austria's return to legality, except under pressure of dire necessity. He gave me authority to say, such were his sentiments, and if appealed to, he should avow them, though he could not commit himself to any proposal, as he should not expect Austria to abandon her traditional scheme of centralisation till forced to do so... He would have consented in 1848 to Hungarian troops being sent to resist attacks of the Piedmontese (pan Kossuth zašel roku 1848 mnohem dál, neboť svým zaníceným projevem na říšském sněmu v Pešti prosadil vyslání uherských vojsk proti italským ‚povstalcům'), but would not employ them to coerce Austrian Italy, as he would not consent to foreign troops in Hungary."

{"Memorandum o rozmluví s panem Kossuthem 30. května 1854 večer v...
...Návrat k důsledné zákonnosti v Uhrách (řekl, tj. Kossuth) by mohl obnovit jednotu Uher a Rakouska a zabránil by Rusku, aby našlo v Uhrách stoupence. Nestavěl by se vůbec (Kossuth) proti návratu k zákonnosti. Nabádal by své krajany, aby s důvěrou souhlasili s takovou restaurací, pokud by byla dosažitelná, a zaručil by se, že by takové úpravě nekladl žádné překážky. Sám prý se do Uher nevrátí. Za sebe také nebude podporovat takový postup Rakouska, neboť nevěří, že by se Rakousko vrátilo k zákonnosti, leda pod tlakem neúprosné nutnosti. Zmocnil mne, abych prohlásil, že takto smýšlí, a bude-li k tomu vyzván, sám to potvrdí, ačkoli se nemůže rozhodnout k žádnému návrhu, neboť neočekává, že se Rakousko vzdá svých tradičních centralizačních plánů, nebude-li k tomu donuceno… Roku 1848 by byl vyslovil souhlas s vysláním uherských vojsk k odražení útoku Piemonťanů (...), ale nechtěl by, aby se jich použilo k porážce rakouské Itálie, tak jako by nesouhlasil s příchodem cizího vojska do Uher."}

Schopnost lidové obrazotvornosti vytvářet mýty se odjakživa projevovala vymýšlením "velikánů". Nejpádnějším důkazem toho je nesporně Simón Bolívar. Co se týče Kossutha, je např. oslavován jako muž, který v Uhrách odstranil feudalismus. Přesto nemá nejmenší podíl na třech velkých opatřeních — všeobecném zdanění, zrušení feudálních břemen rolnictva a odstranění církevních desátků bez náhrady. Návrh na všeobecné zdanění (šlechta z něho byla dříve vyňata) podal Szemere; návrh na zrušení roboty atd. podal Bónis, poslanec za Szabolcs, a desátků se duchovenstvo samo dobrovolně zřeklo prostřednictvím poslance a kanovníka Jekélfalussyho.

c) "La Prusse cti 1860" Edmonda Abouta

Na konci VIII. kapitoly vyslovuji názor, že pamflet E. Abouta "La Prusse en 1860" neboli, jak se původně nazýval, "Napoléon III et la Prusse" je zpátky do francouzštiny přeložený výtah z kompilace, kterou Da'da Vogt pořídil v němčině z Dentuových pamfletů. Jediné, co mohlo vzbuzovat o tomto názoru pochybnosti, bylo to, že E. About, pisatel propadlých komedií, vůbec neumí německy. Ale pročpak by compère {kmotr (Pozn. red.)} Guillery nebyl mohl splašit v Paříži nějakou commère allemande {německou kmotru (Pozn. red.)}? Kdo je tato commère, zůstávalo předmětem dohadů kritiky. "La Prusse en 1860" bylo jak známo uveřejněno jako vademekum k cestě Ludvíka Bonaparta do Baden-Badenu,^[616] mělo být jakýmsi úvodem k jeho žádosti vůči princi regentovi a mělo vysvětlit Prusku, že pro Prusko, jak praví závěrečná slova pamfletu, znamená 2. prosinec "allié très utile, qui est peut-être appelé à lui (Prusku) rendre de grands services, pourvu qu'elle s'y prête un peu". {"velmi užitečného spojence, který je možná povolán prokázat mu (Prusku) velké služby za předpokladu, že mu trochu vyjde vstříc" (Pozn. red.)} To, že "pourvu qu'elle s'y prête un peu" znamená vlastně: "za předpokladu, že Prusko prodá Francii Porýnskou provincii", prozradil E. About francouzsky (viz výše IX. kapitolu, Agentura) už na jaře 1860 v "Opinion nationale". Za těchto ztížených okolností jsem na základě pouhého dohadu nemohl označit jmenovitě nějakou osobu jako německého napovědu pisatele propadlých komedií a Dentuových pamfletů E. Abouta. Nyní však jsem oprávněn prohlásit, že německá commère compère Guilleryho není nikdo jiný než Vogtova něžná Kunhuta — pan Ludwig Simon z Trevíru. To asi sotva tušil německý emigrant {tj. S. L. Borkheim (Pozn. red.)} v Londýně, který napsal známou odpověď na Aboutův pamflet!^[617]

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

603 "Schweizerische National-Zeitung" "Švýcarské národní noviny"] — buržoazní deník, který vycházel v Basileji od roku 1842.

604 Schily tu parafrázuje známé úsloví, že se někomu "stýská po egyptských hrncích masa". V bibli se vypráví, že když Židé prchali z egyptského zajetí, zmalomyslněli prý někteří útrapami dlouhé cesty a hladověním a začalo se jim stýskat po časech strávených v otroctví, kdy se mohli aspoň dosyta najíst.

605 Hirschův článek "Die Opfer der Moucharderie, Rechtfertigungsschrift von Wilhelm Hirsch" ["Oběti špiclovství, ospravedlňovací spis Wilhelma Hirsche"] byl otištěn v "Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung", v číslech z 1., 8., 15. a 22. dubna 1853. Marx hodnotí tento článek ve stati "Hirschova dobrovolná přiznání" (viz Marx -Engels, Spisy 9).

606 Viz Marx - Engels, Spisy 8, zde.

607 Jde o knihu "Die Communisten-Verschwörungen des neunzehnten Jahrhunderts" ["Komunistická spiknuti v devatenáctém století"], Berlín, první díl 1853, druhý díl 1854, kterou sepsali policejní úředníci Wermuth a Stieber. V přílohách k prvnímu dílu knihy, v němž byly vyloženy "dějiny" dělnického hnutí jako rukověť pro policisty, byly otištěny některé dokumenty Svazu komunistů, které se dostaly do rukou policie. Druhý díl obsahoval "černou listinu" s životopisnými údaji o osobách, které byly ve styku s dělnickým a demokratickým hnutím.

608 Marx cituje z prohlášení Josepha Weydemeyera, dr. Abrahama Jacobiho a Adolpha Clusse "Redakci ‚New-Yorker Criminal-Zeitung'", které bylo v tomto listě otištěno 25. listopadu 1853.

609 Viz Marxův pamflet "Rytíř šlechetného vědomí" (Marx - Engels, Spisy 9).

610 "Le Débat social" ("Sociální diskuse"] - belgický týdeník, orgán buržoazních radikálů a demokratů; vycházel v Bruselu od roku 1844 do roku 1849.

611 "Notes to the People" ["Zprávy pro lid"] - anglický týdeník, orgán chartistů; vycházel v Londýně v letech 1851-1852 za redakce Ernesta Jonese. Marx a Engels časopis podporovali, pomáhali při jeho redigováni a vydávání a uveřejnili v něm od června 1851 do dubna 1852 řadu článků.

612 V newyorském časopise "Putnam's Monthly" ["Putnamův měsíčník"] byla otištěna stať "Evropské armády" (viz Marx-Engels, Spisy 11), kterou napsal Engels na Marxovu žádost. Časopis zadal Marxovi napsání této práce prostřednictvím redaktora "New-York Daily Tribune" Charlese Dany. Marx pomáhal Engelsovi při této práci tím, že pro něj sbíral v Britském muzeu materiál.

613 Jde o tříaktovou komedii Edmonda Abouta "Guillery".

614 "The Manchester Guardian" ["Manchesterský strážce"] — anglické buržoazní noviny, orgán stoupenců svobodného obchodu (freetraderú)‚ později orgán liberální strany. List byl založen v Manchesteru roku 1821.

615 Clichy — pařížské vězení pro dlužníky v letech 1826-1867.

616 Jde o cestu Napoleona III. do Baden-Badenu, kde se setkal s pruským princem-regentem Vilémem; k setkání došlo v červnu 1860.

617 Tím je míněna anonymně vydaná brožura Sigismunda Borkheima "Napoleon III. und Preussen. Antwort eines deutschen Flüchtlings auf ‚Preussen in 1860' von Edmond About" [,‚Napoleon III. a Prusko. Odpověď německého emigranta na ‚Prusko v roce 1860' od Edmonda Abouta"], Londýn 1860. Borkheimovi při psaní této brožury pomáhal Marx.

Karel MarxPan Vogt

XII. Přílohy

a) K. Vogt a "La Cimentaire"

b) Kossuth

c) "La Prusse cti 1860" Edmonda Abouta

Karel Marx
Pan Vogt