O osvobození rolníků v Rusku

Karel Marx

O osvobození rolníků v Rusku

Berlín 29. prosince 1858

Velký „iniciátor“ ruské revoluce (jak se o něm vyjádřil Mazzini), imperátor Alexandr II., učinil další krok kupředu. Imperátorský Hlavní výbor pro zrušeni nevolnictví^{^[479]} 13. listopadu konečně podepsal svou zprávu imperátorovi, v níž jsou vyloženy zásady, podle nichž se má provádět osvobození nevolníků. Hlavní zásady jsou:

I. Rolníci okamžitě přestávají být nevolníky a stávají se vůči svým statkářům „dočasně zavázanými“. Tento stav potrvá dvanáct let; po tuto dobu budou užívat všech osobních i majetkových práv, jaká mají ostatní poddaní impéria, kteří platí daně. Nevolnictví se všemi svými atributy se navždy ruší bez jakékoli náhrady dřívějším majitelům, neboť, jak se uvádí ve zprávě, nevolnictví bylo despoticky zavedeno carem Borisem Godunovem^{^[a]} a pak se z něho zneužitím moci stala nedílná součást zvykového práva. A tak, protože bylo zavedeno z vůle panovníka, může být také jen z vůle panovníka zrušeno. Kdyby se měla za zrušení nevolnictví poskytnout peněžní náhrada, nebyla by to rozhodně důstojná stránka ruských dějin, říká se ve zprávě, neboť tato práva náležejí rolníkům od přírody a neměla jim být nikdy odňata.

II. Po dobu dvanácti let, kdy je rolník ve stavu dočasné zavázanosti, zůstává připoután k panství; jestliže mu však statkář nemůže opatřit alespoň pět děsjatin půdy, které by obdělával pro sebe, může panství svobodně opustit. Může odejít i tehdy, když si najde někoho, kdo obdělá jeho příděl a zaplatí za něho daně státní pokladně.

III. a IV. Každá vesnická občina vlastní nadále obytné domy svých členů, jejich hospodářská stavení, chlévy, sady aj. a platí za to statkáři roční poplatek ve výši 3% odhadní hodnoty. Občina má právo přinutit statkáře, aby dal hodnotu odhadnout smíšenou komisi skládající se ze dvou statkářů a dvou rolníků. Pokud si to vesnická občina přeje, může své usedlosti vykoupit, jestliže zaplatí jejich odhadní hodnotu v hotovosti.

V. Příděly půdy, které mají statkáři dát rolníkům, jsou vymezeny takto: tam, kde na každého nevolníka připsaného k panství připadá víc než šest děsjatin, bude každému dospělému muži přiděleno devět děsjatin orné půdy; kde je půdy méně, odevzdají se rolníkům dvě třetiny veškeré orné půdy; tam, kde je rolníků připsaných k panství tolik, že by tyto dvě třetiny půdy nestačily na to, aby každému dospělému muži bylo přiděleno alespoň po pěti děsjatinách, rozdělí se půda na příděly po pěti děsjatinách a ti rolnici, kteří při losování příděl neobdrží, dostanou od vesnických úřadů pasy a budou moci odejít, kam se jim zlíbí. Pokud jde o palivové dříví, je statkář povinen přenechat je rolníkům ze svých lesů za předem stanovenou cenu.

VI. Za všechny tyto výhody je rolník povinen odpracovat statkáři tuto robotu: za každou děsjatinu, kterou obdržet přídělem, musí odpracovat u statkáře deset pracovních dnů s koňským potahem a deset pracovních dnů bez potahu (z devítiděsjatinového přídělu to je 180 dní za rok). Hodnotu této roboty je třeba v každé gubernii (provincii) stanovit v penězích, a to tak, že hodnota jednoho dne roboty se rovná pouze jedné třetině hodnoty pracovního dne svobodného dělníka. Po uplynutí prvních sedmi let může být jedna sedmina této roboty a každý následující rok ještě další sedmina této roboty přeměněna v rentu placenou v obilí.

VII. Osobní nevolníci, tj. nevolnící, kteří nejsou připoutáni k určitému panství, nýbrž patří ke statkářovu domu nebo slouží jeho osobě, jsou povinni sloužit svému pánovi deset let, ale za mzdu. Mohou si však kdykoli koupit svobodu, a to muž za 300 rublů a žena za 120.

IX. Statkář zůstává hlavou vesnické občiny a má právo veta vůči jejímu rozhodnutí; v takových případech však je možné odvolat se ke smíšené komisi šlechticů a rolníků.

To je tedy obsah tohoto důležitého dokumentu nepřímo vyjadřujícího názory Alexandra II. na velký sociální problém Ruska. Vynechal jsem článek VIII, který pojednává o organizaci vesnických občin, a článek X, ve kterém jsou pouze uvedeny zákonem stanovené formy, jak se mají vypracovat oficiální dokumenty týkající se této reformy. I z letmého srovnání vysvítá, že tato zpráva je vlastně jen pokračováním a rozpracováním programu, který Hlavní výbor předložil loni na jaře různým šlechtickým korporacím v celé říši. Tento program, jehož deset bodů přesně odpovídá deseti článkům zprávy, byl vlastně jen schématem, které mělo šlechticům ukázat, v jakém směru mají jednat a jak toto schéma rozpracovat. Avšak čím hlouběji vnikali šlechtici do celého problému, tím větší byl jejich odpor, a je příznačné, že po osmi měsících byla vláda nucena rozpracovat toto schéma sama a sestavit tento plán, který původně měl být spontánním aktem šlechty.

Tolik o historii uvedeného dokumentu; teď se podívejme na jeho obsah.

Jestliže se ruská šlechta domnívá, že pro ni ještě nenadešel „4. srpen“ (1789) a že tedy ještě nemusí obětovat své výsady na oltář vlasti, postupuje ruská vláda kupředu mnohem rychleji: dostala se už k „deklaraci lidských práv“^{^[480]}. Co si myslíte o tom, že Alexandr II. vyhlašuje „práva, která náležejí rolnictvu od přírody a neměla jim být nikdy odňata“! Vskutku podivná doba! V roce 1846 vystupuje římský papež jako iniciátor liberálního hnutí^{^[481]} a v roce 1858 proklamuje ruský despota, skutečný samoděržec vserossijskij^{^[b]}, lidská práva! A ještě se dočkáme, že tato carova proklamace bude mít v celém světě stejně mohutnou odezvu a ještě daleko větší konečný výsledek než papežův liberalismus.

První ze stran, o nichž se v této zprávě mluví, je šlechta. Nebude-li chtít oslavit svůj 4. srpen, pak jí vláda dává dost jasně na srozuměnou, že k tomu bude donucena. Každý článek zprávy znamená pro aristokracii velmi citelnou materiální ztrátu. Jeden ze způsobů, jímž šlechta vykořisťovala lidský kapitál, spočíval v tom, že nevolníky pronajímali nebo jim dovolovali po zaplacení ročního poplatku (obroku^{^[c]}) stěhovat se z místa na místo a živit se podle vlastního uvážení. Tato praxe vyhovovala znamenitě jak zájmům šlechtického měšce, tak toulavému způsobu života ruského nevolníka. Pro šlechtice to byl jeden z hlavních zdrojů příjmu. V článku I se navrhuje, aby tento příjem byl zrušen bez jakékoli náhrady. A nejen to. Podle článku II je každý nevolník, kterému statkář není s to dát příděl 5 děsjatin orné půdy, svobodný a může jít, kam chce. Články III—V zbavují statkáře práva volně disponovat přibližně dvěma třetinami své půdy a nutí jej přidělit ji rolníkům. Je sice pravda, že rolníci drží tuto půdu i nyní, ale pod jeho dohledem a navíc se služebnostmi, které jim určil. Od nynějška však má půda skutečně náležet rolníkům, kteří se stávají natrvalo jejími držiteli, kteří dostávají právo úplně vykoupit své usedlosti a jejichž služebnosti, i když vyměřeny ve značném rozsahu, mají být trvale stanoveny zákonem; a co je ještě horší, rolníci se z nich mohou vykoupit za dosti výhodnou (pro ně) cenu. Dokonce i dvorovyje^{^[d]}, tj. statkářovo domácí služebnictvo, má dostávat mzdu, a jestliže chce, může si koupit svobodu. A co horšího, nevolníci mají dostat stejná práva jako všichni ostatní občané, což znamená, že budou mít právo, které dosud neznali, podávat žaloby na své pány a svědčit proti nim u soudů. I když tedy statkář zůstává hlavou rolníků na svém panství a zachovává si nad nimi určitou pravomoc, přece jen se všechno vydírání, které velké části ruské šlechty umožňovalo nahrabat prostředky na vydržování elegantních kokot v Paříži a na hazardní hry v německých lázních, se v budoucnu značně omezí. Abychom však mohli posoudit, jaké důsledky bude mít toto omezení příjmů ruských šlechticů, podívejme se na jejich finanční situaci. Veškerá pozemková šlechta v Rusku dluží úvěrovým bankám (zřízeným korunou) částku 400 000 000 rublů ve stříbře, za kterou se těmto bankám zaručila asi 13 milióny nevolníků. Jenže všech nevolníků (nepočítáme-li státní rolníky^{^[e]}) je v Rusku 23 750 000 (podle sčítání z roku 1857). Je tedy zřejmé, že hlavními dlužníky bank jsou vlastníci menšího počtu nevolníků, kdežto vlastníci většího počtu nevolníků jsou skoro bez dluhů. Ze sčítání z roku 1857 vyplývá, že asi 13 miliónů nevolníků patří statkářům, z nichž každý má méně než 1000 nevolníků, zatímco zbylých 10 750 000 nevolníků patří majitelům, z nichž každý jich má víc než 1000. Je jasné, že tito druzí majitelé tvoří v podstatě onu nezadluženou část, kdežto první onu zadluženou část ruské šlechty. Tento výpočet není snad úplně přesný, ale vcelku jej můžeme považovat za správný.

Podle sčítání z roku 1857 je pozemkových vlastníků, kteří mají od jedné do 999 „duší“, 105 540, zatímco počet šlechticů, kteří vlastní 1000 a více duší, nepřevyšuje 4015. Z toho vyplývá, že při velmi nízkém odhadu je devět desetin celé ruské aristokracie silně zadluženo úvěrovým bankám, čili jinými slovy koruně. Je však všeobecně známo, že kromě toho mají ruští šlechtici spoustu dluhů u soukromých osob, bankéřů, obchodníků, židů a lichvářů a velká většina je tak zadlužena, že vlastní své statky jen podle jména. Ti z nich, kteří ještě zápasili s úpadkem, se úplně položili v důsledku obrovských ztrát z minulé války, kdy nejen platili vysoké daně lidmi, penězi i robotami, ale kdy i odbytiště jejich výrobků byla uzavřena a museli si vypůjčovat peníze za mimořádně těžkých podmínek. A teď se na ně naléhá, aby se vzdali úplně a bez jakékoli náhrady značné části svých příjmů a aby zbytek těchto příjmů upravili tak, že se nejen sníží, ale na této snížené úrovni také zůstane.

Je snadné předvídat, jaké důsledky to bude mít pro takovou šlechtu, jako je ruská. Jestliže nechce souhlasit s úplným zruinováním nebo okamžitým úpadkem velké většiny svého stavu a s tím, že v budoucnu splyne s onou třídou úřednické šlechty, jejíž hodnosti i postavení jsou zcela závislé na vládě, musí se proti tomuto pokusu o osvobození rolníků postavit. A to také dělá; jestliže šlechta svým nynějším legálním odporem proti panovníkově vůli nic nezmůže, a tak to zřejmě dopadne, bude nucena uchýlit se k jiným, účinnějším prostředkům.

Berlín 31. prosince 1858

Odpor ruské šlechty proti carovým plánům na osvobození rolnictva se už začal projevovat dvojím způsobem: pasívně i aktivně. K čemu byly všechny ty projevy, které Alexandr II. ráčil pronést na adresu své šlechty během cest po různých guberniích, tu zahalené do jemného hávu lidumilných výzev, tam zase přednášené formou různých poučení, jinde přecházející v ostrý tón příkazů a vyhrožování? Šlechtici je vyslechli s pokorným výrazem v tváři a se skloněnou hlavou, ale v hloubi duše cítili, že imperátor, který přišel, aby k nim promlouval, lichotil jim, přesvědčoval je, informoval je a vyhrožoval jím, už není ten dřívější všemocný car, u něhož vůle nahrazovala i rozum. Proto si troufli dát zápornou odpověď tím, že vlastně nedali odpověď žádnou, neboť neopětovali carovy city a jednoduše celou záležitost protahovali v různých svých výborech. Imperátorovi neponechali žádnou jinou možnost než tu, kterou dávala církev římskokatolická: compelle intrare^{^[f]}. Nakonec tuto nudnou jednotvárnost zarputilého mlčení směle přerušil petrohradský šlechtický výbor, který schválil dokument vypracovaný jedním z jeho členů, panem Platonovem; ve skutečnosti byl tento dokument jakousi „peticí o práva“.^{^[482]} Nepožadovalo se v něm nic více a nic méně než svolání šlechtického parlamentu, který by společně s vládou řešil nejen tuto velice naléhavou otázku, ale všechny politické otázky vůbec. Ministr vnitra, pan Lanskoj, marně odmítal tuto listinu přijmout a vrátit ji šlechtě s rozhořčenou poznámkou, že šlechtě nepřísluší shromažďovat se proto, aby předkládala petice, ale že se má jen radit o otázkách, které jí předloží vláda. Generál Šuvalov přešel jménem výboru do ofenzívy, pohrozil, že předá dokument imperátorovi osobně, a tak přinutil pana Lanského, aby jej přijal. Tak proklamovala ruská šlechta v roce 1858, podobně jako francouzská v roce 1788 heslo Assemblée des Etats généraux^{^[g]}, neboli, jak se tomu říká v Rusku, Zemskij sobor či Zemskaja duma^{^[h]}. A tak vedena sobeckou snahou zachovat zastaralou sociální základnu pyramidy neporušenou napadá šlechta sama její politické těžiště. Kromě toho esprit de vertige^{^[i]}, jak nazývali staří francouzští emigranti duch doby, se jich zmocnil natolik, že většina šlechticů bezhlavě podléhá mánii buržoazních akciových společností, zatímco v západnějších guberniích se menšina pokouší předstírat, že stojí v čele módního literárního hnutí a protežuje je. Abychom si udělali představu o těchto smělých tendencích, postačí, uvedeme-li, že v roce 1858 už stoupl počet časopisů na 180 a bylo oznámeno, že v roce 1859 bude vycházet ještě 109 dalších. Naproti tomu bylo v roce 1857 založeno šestnáct společností s kapitálem 303 900 000 rublů a od ledna do srpna 1858 k nim přibylo ještě 21 nových společností s kapitálem 36 175 000 rublů.

Podívejme se teď na druhou stránku reforem, které zamýšlí provést Alexandr II. Nesmíme zapomínat, jak často ruská vláda kouzlila před zraky rolnictva fatu morgánu svobody. Alexandr I. vyzýval na počátku svého panování šlechtu, aby osvobodila rolníky, jenže bezúspěšně. V roce 1812, kdy byli rolníci vyzýváni, aby vytvářeli opolčenije^{^[j]} (domobranu), bylo jim sice neoficiálně, ale s tichým souhlasem carovým slíbeno, že odměnou za své vlastenectví budou osvobozeni z nevolnictví; s lidmi, kteří bránili svatou Rus, se už nemohlo zacházet jako s otroky. I za Mikuláše byla moc šlechticů nad jejich nevolníky omezována celou řadou carských ukazů; nevolníci dostali právo (ukaz z roku 1842) uzavírat se svými vlastníky smlouvy o způsobu, jakým si odbudou služebnost (tím se jim nepřímo povolovalo podávat proti svým pánům soudní žaloby); vláda (roku 1844) převzala odpovědnost za to, že rolníci budou své závazky vyplývající z těchto smluv plnit; nevolníkům poskytla právo (v roce 1846) vykupovat si svobodu, když panství, k němuž byli připsáni, mělo být prodáno v dražbě; umožňovala (v roce 1847) sdružením nevolníků připsaným k takovému panství, aby si celé panství koupili, jakmile bude na prodej. K velkému překvapení vlády i šlechty se najednou ukázalo, že nevolníci jsou na to dobře připraveni a skutečně začali skupovat jedno panství za druhým; nadto se ukázalo, že v mnoha případech byl statkář majitelem svého panství jen podle jména, neboť nevolníci, kteří jej za své peníze zbavili dluhů, samozřejmě učinili potřebné zákroky, aby si fakticky zajistili jak svou svobodu, tak i vlastnictví onoho panství. Když toto vyšlo najevo, vláda, poděšená těmito projevy důvtipu a energie nevolníků a zároveň i výbuchy roku 1848 v západní Evropě, byla nucena hledat prostředky proti platnosti výnosu, který hrozil, že postupně vytlačí šlechtu z jejích statků. Na zrušení ukazu však už bylo příliš pozdě, a tak se jiným ukazem (z 15. března 1848) rozšířilo právo koupě, které do té doby měly jen vesnické občiny, na každého jednotlivého nevolníka. Toto opatření nejenže směřovalo k rozbití sdružení v jednotlivých vesnicích a ve skupinách vesnic určitého újezdu, která do té doby umožňovala nevolníkům shromažďovat kapitál na takovou koupi, ale bylo navíc vylepšeno několika výhradami. Nevolníci směli kupovat půdu, ale ne lidi, kteří k ní byli připsáni; jinými slovy mohli koupit panství, k němuž náleželi, ale nemohli si koupit vlastní svobodu. Zůstávali naopak nevolníky a nadto ještě celá kupní smlouva nabývala platnosti teprve se souhlasem dřívějšího statkáře! K dovršení všeho mnohým šlechticům, kteří svůj majetek už jen tak říkajíc spravovali pro své nevolníky, dával týž ukaz právo a povzbuzoval je, aby tento stav zrušili a získali celé panství nazpět; jakékoli stížnosti nevolníků u soudu přitom byly výslovně zakázány. Od té doby se uzavřely nevolníkům všechny školy kromě základních; zdálo se, že všechny naděje na osvobození jsou zmařeny, až teprve poslední válka znovu přinutila Mikuláše přikročit k všeobecnému ozbrojení nevolníků a podepřít toto opatření jako obvykle sliby, že budou osvobozeni z nevolnictví, sliby, které nižší vládní úředníci měli nařízeno rozšiřovat mezi rolnictvem.

Je zcela přirozené, že po tom všem byl Alexandr II. nucen s osvobozováním rolnictva začít doopravdy. Výsledek jeho úsilí a nárys jeho plánů, pokud uzrály, máme nyní před sebou. Co řeknou rolníci dvanáctileté zkušební době provázené těžkou robotou, po níž přejdou do stavu, který se vláda ani neodvažuje přesně popsat? Co řeknou k takovému uspořádání obecní správy, soudnictví a policie, jímž se ruší všechny orgány demokratické samosprávy, které dosud měla každá ruská občina a kterou se má vytvořit systém patrimoniální moci statkářů po vzoru pruských agrárních zákonů z let 1808 — 1809^{^[483]}, systém naprosto se příčící ruskému rolníkovi, jehož celý život určuje vesnická občina, který naprosto nepomýšlí na individuální pozemkové vlastnictví a považuje občinu za vlastníka půdy, na níž žije?

Uvážíme-li, že od roku 1842 se povstání nevolníků proti jejich statkářům a správcům statků šířila jako epidemie, že dokonce i podle oficiální statistiky ministerstva vnitra rolníci zavraždili každoročně asi šedesát šlechticů, že za poslední války počet rolnických povstání ještě ohromně stoupl a že v západních guberniích jsou tato povstání namířena hlavně proti vládě (bylo zorganizováno spiknutí a povstání mělo být zahájeno hned, jakmile se k hranicím přiblíží cizí nepřítel — anglo-francouzská armáda!) — nebudeme na pochybách, že i když se šlechta nepostaví proti osvobození rolnictva, bude pokus o realizaci návrhů výboru určitě signálem ke vzplanutí mohutného povstání venkovského obyvatelstva v Rusku. Jenže šlechta se proti němu docela určitě postaví; car se zmítá mezi tím, co je nezbytné z hlediska státu, a tím, co je účelné, mezi strachem ze šlechty a strachem z rozzuřených rolníků, a bude určitě váhat; nevolníci naplněni nesmírnými nadějemi a domnívající se, že car stojí na jejich straně, ale šlechtici že mu svazují ruce, nyní určitě povstanou. A jestliže povstanou, přijde ruský rok 1793; tito napůl asiatští nevolníci budou vládnout takovým terorem, jaký dějiny ještě nepoznaly; bude to však druhý mezník v dějinách Ruska a nakonec nastolí opravdovou a všeobecnou civilizaci místo falešné a pomyslné civilizace Petra Velikého.

Napsal K. Marx 29. a 31. prosince 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5535 ze 17. ledna 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Toto tvrzení zdaleka neodpovídá pravdě, Boris Godunov odňal (ukazem z 2. listopadu 1601) rolníkům právo stěhovat se z jednoho místa říše na druhé a přidělil je na panství, k nimž patřili proto, že se tam narodili nebo že tam bydleli. Za jeho nástupců se moc šlechty nad rolníky rychle rozrostla, takže během času se ze všech rolníků stali skuteční nevolnici. Stále to však byla nezákonná uzurpace ze strany bojarů, kterou teprve roku 1723 legalizoval Petr Veliký. Rolníci nejenže nebyli zbaveni pout svazujících je s panstvím, ale stali se dokonce osobním vlastnictvím šlechtického statkáře, který dostal právo prodávat je jednotlivě nebo hromadně, s půdou nebo bez půdy, a stal se tak vůči vládě osobně odpovědný za rolníky i za jejich daně. Kateřina II. pak udělala jediným škrtem pera nevolnlky ze čtyř či pěti miliónů poměrně svobodných rolníků usídlených v nově nabytých západních a jižních oblastech. Ani v ruských oficiálních dokumentech se však nepovažovalo za vhodné připomínat tato fakta o Petrovi I. a Kateřině II., a tak chudák Boris Godunov musí nést odpovědnost za hříchy všech svých nástupců. (Marxova poznámka.)

b — samovládce celé Rusi (v anglickém textu napsal Marx tato slova rusky latinkou). (Pozn. red.)

c Slovo „obrok“ napsal Marx rusky latinkou. (Pozn. red.)

d — čeleď (toto slovo napsal Marx rusky latinkou). (Pozn. red.)

e Viz poznámka [a] v článku „Otázka zrušení nevolnictví v Rusku“. (Pozn. red.)

f — donuť vstoupiti (výraz z evangelia). (Pozn. red.)

g — Shromáždění generálních stavů. (Pozn. red.)

h Tato slova napsal Marx rusky latinkou. (Pozn. red.)

i — závrať, opojení. (Pozn. red.)

j Slovo „opolčenije“ napsal Marx rusky latinkou. (Pozn. red.)

479 Tím se myslí Hlavní výbor pro rolnickou otázku (viz poznámku [429]).

480 Marx tu naráží na události z francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. V noci na 4. srpna 1789 francouzské Ústavodárné shromáždění pod tlakem vzrůstajícího rolnického hnutí slavnostně prohlásilo za zrušená četná feudální břemena, která už fakticky odstranili vzbouřeni rolníci. Nicméně zákony, vydané hned nato, zrušily bez náhrady pouze osobní povinnosti.

Deklarace lidských a občanských práv byla přijata 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným shromážděním. Jedním z hlavních bodů deklarace bylo prohlášení, že svoboda, vlastnictví atd. jsou přirozená a nezadatelná práva člověka.

481 Papež Pius IX., aby zabránil růstu lidového hnutí, vystoupil brzy po svém zvolení v roce 1846 jako iniciátor řady liberálních reforem (částečná amnestie politickým vězňům, zrušení předběžné cenzury atd.).

482 Marx má na mysli „Usnesení správy dědičných panství s nevolnými rolníky v petrohradské gubernii, sestavené v petrohradském šlechtickém výboru“. Přirovnává tento dokument vydaný kolem 5. prosince 1857 k „Petici o práva“, kterou předložil anglický parlament 28. května 1628 králi Karlu I. a v níž se požadovalo značné omezení královské moci.

483 V roce 1807 byla v Prusku provedena agrární reforma, která rušila osobní závislost rolníků na statkáři, zachovávala však všechna feudální břemena i soudní a policejní moc statkáře nad rolníky. Přestože reforma byla polovičatá, snažili se statkáři ze všech sil brzdit její provádění a stavěli se proti tomu, aby na vesnicích byla provedena reforma samosprávy. V roce 1808 dosáhli práva přivlastňovat si pozemky rolníků. Ačkoli rolnici v roce 1811 dostali právo vykupovat se z feudálních povinností, v praxi rolníci nemohli tohoto práva vždycky použít. protože podmínky výkupu byly těžké. Proces osvobozování rolnictva z nevolnické závislosti se v Prusku protáhl na dlouhá léta.