Vzrušení v Irsku

Karel Marx

Vzrušení v Irsku

Londýn 24. prosince 1858

Vláda, která — jako nynější britská vláda — je představitelkou upadající strany, se bude vždy ůspěšněji zříkat svých starých zásad než svých starých svazků. Když se lord Derby usadil na Downing Streetu, nepochybně se rozhodl kát se za chyby, pro něž se v minulosti stal v Irsku příslovečně známým^{^[471]} pokud jde o jeho obratného vrchního státního návladního pro Irsko, pana Whitesida, ten by ani na okamžik neváhal a hodil by přes palubu přísahy, kterými je spoután s oranžistickými lóžemi^{^[472]}. Ale přichod lorda Derbyho k moci byl zároveň pro jednu kliku vládnoucí třídy signálem, aby rychle obsadila místa, která se právě uvolnila násilným vypuzením druhé kliky. Důsledkem vytvoření Derbyho vlády bylo, že všechna místa ve vládě měla být rozdělena mezi různorodou sebranku, kterou stále ještě spojovalo jméno už bezvýznamné strany a která dál pochodovala pod rozervanými cáry své zástavy, ve skutečnosti ji však nespojovalo nic než vzpomínky na minulost, klubové intriky a především pevné rozhodnutí společně se podílet na tučném soustu úředních míst. Tak lord Eglinton, Don Quijote, který chtěl v kšeftařské Anglii oživit rytířské turnaje, měl být dosazen na místo lorda místodržitele v dublinském zámku a lord Naas, pověstný jako bezohledný stoupenec irského landlordismu, se měl stát jeho prvním ministrem. Když tento důstojný pár arcades ambo^{^[473]} odjížděl z Londýna, jejich nadřízení jim přirozeně přísně nakazovali, aby zanechali vrtochů, řádně se chovali a netrápili své chlebodárce svéhlavými darebnostmi. Nepochybujeme, že lord Eglinton se plavil přes průliv s dobrými úmysly a že se těšil dětinskou vidinou šaškovského žezla místokrálova, zatímco lord Naas se po příjezdu na dublinský zámek rozhodl, že se jen přesvědčí, zda řádně pokračuje velkorysá očista velkostatků, vypalování rolnických chalup a nemilosrdné vysídlování jejich chudých obyvatel. Jenže právě tak jako potřeby strany nutily lorda Derbybo, aby dosazoval nesprávné lidi na nesprávná místa, tak potřeby strany nutily tyto lidi ihned zaujmout nesprávný postoj, ať už byly jejich individuální záměry jakékoli. Oranžismus byl kdysi za svou dotěrnou loajalitu oficiálně pokárán; sama vláda byla nucena prohlásit jeho organizaci za nezákonnou; oranžismu bylo bez jakýchkoli okolků sděleno, že už není k ničemu a musí zmizet s povrchu zemského. Stačilo však, aby k moci přišla toryovská vláda, aby se na dublinském zámku usadil nějaký Eglinton a Naas a naděje sklíčených oranžistů znovu ožily. Slunce opět zazářilo na „pravověrné torye“; zdálo se jim, že znovu budou ovládat zemi jako za časů Castlereaghových^{^[474]}, a den jejich pomsty se viditelně přiblížil. Krok za krokem vedli nejapné, slabošské, a proto zbrklé představitele Downing Streetu od jednoho chybného stanoviska ke druhému, až konečně jednoho krásného dne byl svět ohromen prohlášením, jímž místodržitel vyhlásil v Irsku (takzvaný) stav obležení, a vypsáním odměn 100 a 50 liber št. změnil řemeslo špicla, udavače, křivopřísežníka a agenta provokatéra v nejvýnosnější zaměstnání v zeleném Erinu^{^[a]}. Sotvaže byly vylepeny plakáty, které oznamovaly odměny za odhalení tajných spolků, jeden ničema, lékárnický učeň v Killarney jménem OʼSullivan, udal vlastního otce a několik chlapců z Killarney, Kenmare, Bantry a Skibbereenu jako účastníky strašného spiknutí, kteří podle tajné dohody s piráty z druhé strany Atlantského oceánu zamýšleli nejen „amerikanizovat anglické instituce“ jako pan Bright, ale připojit Irsko ke vzorné republice. V hrabstvích Kerry a Cork zahájili činnost detektivové, začalo noční zatýkáni, záhadná udávání pokračovala; z jihozápadu se pronásledování spiklenců rozšířilo na severovýchod, v monaghanském hrabství se odehrávaly fraškovité scény a vyděšení obyvatelé Belfastu viděli, jak po ulicích vedou několik desítek učitelů, advokátních koncipientů a obchodních příručí a zavírají je do vězení. Situaci ještě zhoršovalo to, že soudní procesy byly zahaleny rouškou tajemství. Nikdo nebyl propuštěn na záruku, půlnoční razie byly na denním pořádku, veškeré vyšetřování se udržovalo v tajnosti, úřady zpravidla odmítaly vydat kopie udání, podle nichž byli lidé svévolně zatýkáni, soudci pobíhali od svých soudcovských křesel do předpokojů dublinského zámku a o celém Irsku se dalo říci totéž, co o Belfastu poznamenal obhájce obviněných belfastských občanů, pan Rea: „Myslím, že britská ústava opustila minulý týden Belfast.“

Přes všechen tento halas a záhady je však stále víc cítit, jak vláda, jež ustoupila nátlaku svých lehkověrných irských agentů, kteří zase byli pouhou hříčkou v rukách oranžistů, je znepokojena a hledá nyní východisko z nepříjemné situace, aniž by přitom ztratila svou vážnost a postavení. Zpočátku se tvrdilo, že nebezpečné spiknutí, které se rozvětvovalo po celém Irsku od jihozápadu na severovýchod, vychází z proamerického klubu Fénix^{^[475]}. Později se mluvilo o oživení ribbonismu^{^[476]}, ale nyní je to něco docela nového, neznámého a tím hroznějšího. K jakým vytáčkám se musí vláda uchylovat, můžeme posoudit z manévrů vládního orgánu dublinského „Daily Express“^{^[477]}, který každý den častuje své čtenáře vymyšlenými pověstmi o spáchaných vraždách, o ozbrojených lupičích a o nočních schůzkách. K veliké nelibosti listu vstávají zavraždění z hrobů a na jeho vlastních stránkách protestují, že redakce listu s nimi tak nakládá.

Je možné, že něco takového jako klub Fénix existuje, ale ať tak či onak, je jeho význam nepatrný, neboť vláda sama považovala za správné udusit tohoto fénixe v jeho vlastním popelu. Pokud jde o ribbonismus, jeho existence nikdy nezávisela na tajných spiklencích. Když se na konci osmnáctého století protestantská „Ranní ptáčata“ (Peep-oʼday boys) v severním Irsku spojila k boji proti katolíkům, vznikl jako protiváha proti nim spolek „Obránců“.^{^[478]} Když v roce 1791 splynula „Ranní ptáčata“ s oranžisty, změnili se „Obránci“ v ribbonisty. A konečně dnes, kdy britská vláda oranžismus zavrhla, ztratil spolek ribbonistů smysl a dobrovolně se rozpustil. Mimořádná opatření, která lord Eglinton podnikl, mohou však ribbonismus oživit, stejně jako jej mohou oživit nynější pokusy dublinských oranžistů postavit do čela irské policie anglické důstojníky a nižší hodnosti v ní obsadit svými stoupenci. V současné době nejsou v Irsku žádné tajné organizace, s výjimkou rolnických spolků. Obviňovat Irsko, že takové spolky plodí, by bylo stejně moudré jako obviňovat les, že v něm rostou houby. Irští landlordi se spojili k ďábelské vyhlazovací válce proti domkářům, Čili, jak to nazývají, spojují se, aby provedli ekonomický pokus očistit zemi od zbytečných jedlíků. S drobnými irskými pachtýři má být naloženo zcela bez okolků, jako služka nakládá s nepříjemným hmyzem. Tito zoufalí ubožáci se pokoušejí o slabý odpor tím, že vytvářejí tajné spolky, ale ty jsou rozptýleny po celé zemi a nezmohou se na víc než na projevy individuální msty.

Je-li však spiknutí, které v Irsku pronásledují, jen výmysl oranžistů, pak mohou prémie, které vláda vypsala, vést k tomu, že se tento výplod fantazie stane skutkem. Tak jako si je verbíř jist, že svými šilinky a džinem nažene pár lidí z královniny chátry do královniny armády, tak si je vláda jistá, že odměnou za odhalení tajných irských spolků vytvoří spolky, které mají být odhalovány. Z koutů každého hrabství okamžitě vylézají darebáci, kteří se vydávají za revoluční delegáty, jezdí po venkově, získávají členy, nechají je přísahat, udávají své oběti, přivádějí je na šibenici a shrabují krvavý žold. Tuto bandu irských udavačů a účinek, jaký na ně mají vládní odměny, dostatečně charakterizuje tento výňatek z řeči sira Roberta Peela v Dolní sněmovně:

„Když jsem byl státním sekretářem pro Irsko, byla mezi Carrick on Suir a Clonmelem spáchána vražda. Pan X na smrt nenáviděl pana Y a najal čtyři muže, každého za dvě guineje, aby ho zavraždili. Cesta z Carricku do Clonmelu vede po obou stranách řeky Suir, takže když na každou cestu postavil po dvou mužích, nemohla oběť uniknout. Nešťastník byl tedy zákeřně zavražděn; tento ohavný zločin tak pobouřil celou zemi, že vláda vypsala odměnu 500 liber št. za dopadení každého z vrahů. A věříte, že tyto čtyři vrahy udal tentýž zlosyn, který je najal? Vrahové byli popravení a já jsem těmahle rukama vyplatil ve svém úřadu v dublinském zámku 2000 liber št. tomuto netvoru v lidské podobě.“

Napsal K. Marx kolem 29. prosince 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5530 z 11. ledna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — starý název Irska. (Pozn. red.)

471 Marx dělá narážku na to, že Derby, který byl v letech 1830—1833 státním sekretářem pro Irsko, prováděl politiku represálií vůči irskému lidu. zákon o odložení ústavních záruk (Coercion Act), který Derby v roce 1833 v parlamentě prosadil, rušil v Irsku svobodu shromážďování, vyhlašoval stav obležení a stanné právo a pozastavoval platnost Habeas Corpus Act.

472 O oranžistických lóžích viz poznámku [462].

473 Arcades ambo (dva Arkáďané) — ze 7. eklogy Publia Vergilia Marona. Dva mladí pastýři z Arkádie, Corydon a Thyrsis, jsou symbolem dvou přátel, kteří plnými doušky užívají radostí života.

474 V letech 1798 a 1799 zorganizovali oranžisté s tichým souhlasem Castlereaghovýü strašlivé masakry irských katolíků. Irsko, do té doby politicky formálně samostatné, bylo poté přičleněno k Anglii jako jakási provincie.

475 Klub Fénix — irský tajný spolek, který vznikl z revolučních irských klubů rozbitých po roce 1848; sdružoval hlavně různé zřízence, prodavače a dělníky. Spolek měl spojení s irskými revolučními emigranty v USA. V roce 1858 vstoupila pod vlivem propagandy vůdce feniánů Stephense většina členů klubu do tajného feniánského bratrstva.

476 Ribbonismus (od angl. výrazu ribbon — stuha) — hnutí irských rolníků, které vzniklo koncem 18. století v severním Irsku. Rolníci se sdružovali v tajných organizacích, jejichž členové nosili jako odznak zelenou stuhu. Hnutí ribbonistů bylo jednou z forem národního odporu proti zvůli anglických statkářů a proti násilnému vyhánění pachtýřů z půdy. Ribbonisté přepadali panská sídla a organizovali atentáty na nejvíc nenáviděné statkáře a správce statků. Činnost ribbonistů byla však jen místní a roztříštěná a neměla jednotný akční program.

477 „The Daily Express“ [„Denní expres“] — anglický vládní deník, který vychází od roku 1851 v Dublinu.

478 „Ranní ptáčata“ (Peep-oʼday boys, doslova „hoši üsvitu“) — název členů reakčních protestantských (presbyteriánských) organizací, které vznikly v severním Irsku v osmdesátých letech 18. století a bojovaly proti katolíkům. Našly otevřenou podporu statkářů a tichou podporu anglické vlády, která ve svém zájmu podněcovala náboženské různice mezi Iry. Členové těchto organizací obvykle za úsvitu (odtud jejich název) přepadali domy katolíků a plenili je pod záminkou, že hledají zbraně, které katolíci nesměli vlastnit.

„Obránci“ („Defenders“) — název členů organizací irských katolíků, které vznikly v osmdesátých letech 18. století na obranu proti „Ranním ptáčatům“.