Hesla pro NAC - napsaná v říjnu a listopadu 1857

Karel Marx a Bedřich Engels

Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v říjnu a listopadu 1857

Bomba, BE

Bombardýr, BE

Bombardování, BE

Bombarda, BE

Bombardovací loď, BE

Odolnost proti bombám, BE

Vojenský most, BE

Bernadotte, KM

Armada, KM a BE

Ayacucho, KM a BE

Blücher, KM a BE

Dělostřelectvo, BE

Bugeaud, KM

Bomba

Bomba, neboli granát - dutá železná střela pro těžká děla a moždíře, která je naplněna prachem a vystřeluje se vzhůru pod značně velkým úhlem, aby působila silou svého dopadu a výbuchu. Ze všech používaných střel jsou bomby zpravidla největší, neboť moždíř, který je kratší než kterýkoli jiný druh děl, může mít o to větší průměr a vývrt hlavně. Nyní se běžně užívá bomb o průměru 10, 11 a 13 palců; Francouzi použili roku 1832 při obléhání Antverp^[160] moždíře a granátů o ráži 24 palců, odlitých v Belgii. Prach, kterým je bomba naplněna, exploduje pomocí roznětky — duté trubice s pomalu hořící složí, která se zapálí při odpálení moždíře. Tyto zapalovače jsou načasovány tak, aby bomba vybuchla co nejdříve poté, kdy dosáhne cíle, někdy těsně předtím, než dopadne na zem. Kromě prachu se někdy do granátu vkládá několik kusů valencienneské slože^[161], které mají zapálit hořlavé předměty; to se však pokládá za bezúčelné, neboť při explozi se tyto kusy roztříští na nepatrné částečky a zápalný účinek granátů je bez této slože stejně velký. Bomby se vrhají v úhlu od 15° do 45°, zpravidla však od 30° do 45°; větší střely vystřelované pomocí menší nálože mají poměrně největší dolet při úhlu kolem 45°, kdežto menší střely vystřelované pomocí větší nálože dolétají nejdále, jsou-li vystřeleny v úhlu kolem 30°. Nálože jsou ve všech případech poměrně malé: 13palcová bomba o váze 200 liber, vystřelená z moždíře s elevací 45°, k jejímuž vystřelení bylo použito nálože 3 ¹/₂ libry prachu, dolétá do vzdálenosti 1000 yardů a při náloži 20 liber, tj. ¹/₁₀ váhy střely, do vzdálenosti 4200 yardů. Dopadne-li taková bomba, letící z obrovské výšky, na jakýkoli rozbitelný objekt, má velmi silný účinek. Prorazí všechna poschodí domu a pronikne značně silným klenutím; ačkoli 13palcový granát obsahuje pouze asi 7 liber prachu, jsou účinky jeho výbuchu podobné jako při explozi miny, a střepiny dolétají na vzdálenost 800-1000 yardů, nenarazí-li na překážku. Padne-li bomba naopak do měkké půdy, zaboří se do země 8-12 stop hluboko a buď uhasne, nebo exploduje, aniž způsobí nějakou škodu. Bomb se proto často užívá jako malých min neboli fugasů; zahrabou se do země asi jednu stopu hluboko v místech, kudy musí projít nepřítel; k jejich odpálení se připraví pomalu hořící doutnák nebo zápalná čára. V této podobě se poprvé objevují v dějinách: Číňané, jak uvádějí jejich kroniky, používali několik století před naší érou kovových koulí naplněných výbušnou složí a malými kousky kovu a odpalovali je pomocí pomalu hořícího doutnáku. Uplatňovaly se při obraně soutěsek, kam se ukládaly, když se blížil nepřítel. Roku 1232, při obléhání Kchai-fengu, se Číňané bránili proti zteči tak, že svalovali bomby s náspů na útočící Mongoly. Mahmúd šáh z Gudžarátu při obléhaní Čampaníru roku 1484 vrhal bomby do města. V Evropě, ponecháme-li stranou dřívější případy pochybnějšího rázu, stříleli počátkem 14. století Arabové ve Španělsku, a po nich Španělé, granáty a zápalné bomby z děl, ale protože výroba dutých střel byla nákladná a obtížná, dlouho nemohly být všeobecně zavedeny. Teprve od poloviny 17. století se staly důležitou složkou v obléhacím dělostřelectvu.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bombardýr

Bombardýr — původně voják, který obsluhuje moždíř v baterii moždířů; nyní se však toto slovo ustálilo v některých armádách jako označení poddůstojnické hodnosti u dělostřelectva, o něco nižší než četař. Hlavní povinností bombardýra je zpravidla zamiřování děla. V Rakousku je utvořen bombardýrský sbor jako výcviková škola pro dělostřelecké poddůstojníky — instituce, která značně přispěla k účinnému a vědeckému způsobu obsluhy děl, jímž tento druh rakouských vojsk vyniká.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bombardování

Bombardování — střelba bombami nebo granáty na město či pevnost, která má vyvolat požár. Bombardování je buď nesoustavné, jestliže lodi, polní baterie či poměrně malý počet obléhacích baterií střílejí granáty na nějaké místo proto, aby zastrašily obyvatele a posádku a přiměly je k rychlé kapitulaci, nebo z jiného důvodu; nebo je bombardování pravidelné, a to pak tvoří jednu z metod vedení útoku na opevněné místo. Útok pravidelným bombardováním poprvé uplatnili Prusové roku 1815, po Waterloo, při obléhání severofrancouzských pevností. Protože bojový duch francouzské armády a bonapartovské strany tehdy velmi poklesl a zbytek obyvatelstva si toužebně přál mír, vznikl názor, že je v tomto případě možno upustit od formalit starého metodického útoku a místo toho provést krátké a těžké bombardování, které by způsobilo požáry a výbuchy pracháren, připravilo by v daném místě každého o noční klid a tak by v krátké době vynutilo kapitulaci, vyvolanou buď morálním tlakem obyvatelstva na velitele, nebo skutečným rozsahem způsobených škod a vyčerpáním posádky. Pravidelný útok přímou palbou proti obranným stavbám se sice prováděl dál, ale stal se druhořadým ve srovnání s vertikální palbou a bombardováním granáty z těžkých houfnic. V některých případech stačilo nesoustavné bombardování, jindy bylo nutno se uchýlit k bombardování pravidelnému, záměr se však vždycky zdařil; dnes platí v teorii obléhání poučka, že zničit nepřátelské zdroje a vzbudit nejistotu uvnitř pevnosti vertikální palbou je stejně důležité (ne-li důležitější) jako rozbít vnější obranné stavby pevnosti přímou a rikošetní palbou. Nejúčinnější je bombardování středně velké pevnosti s početným civilním obyvatelstvem, neboť morální účinek, jemuž je vystaveno, je jedním z prostředků, jak přinutit velitele ke kapitulaci. Pro bombardování velké pevnosti je zapotřebí obrovského množství materiálu. Nejlepším příkladem toho je obléhání Sevastopolu^[162], při němž bylo spotřebováno do té doby neslýchané množství granátů. Táž válka poskytuje i nejvýraznější příklad nesoustavného bombardování při útoku anglo-francouzských moždířových člunů na Sveaborg, při němž bylo na pevnost vystřeleno přes 5000 granátů a stejný počet plných koulí.^[163]

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bombarda

Bombarda - tímto názvem se nyní obecně označují moždířové lodi staršího typu (galiotes à bombes^[a]). Stavěly se tak pevné, aby vydržely náraz způsobený zpětným rázem moždíře, 60-70 stop dlouhé, o nosnosti 100-150 tun; měly ponor 8-9 stopa byly zpravidla dvoustěžňové. Nesly obvykle dva moždíře a několik děl. Plavební kvalita těchto lodí byla samozřejmě velmi nízká. Byla k nim přidělována pomocná loď, zpravidla briga, která měla až do začátku akce na palubě dělostřelce a většinu střeliva.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bombardovací loď

Bombardovací loď neboli moždířový člun je označení používané pro modernější typ lodí stavěných k tomu, aby nesly moždíře. Až do ruské války^[b] měly tyto lodi stavěné pro britské válečné námořnictvo ponor 8-9 stop a nesly kromě dvou l0palcových moždířů také čtyři 68libcrní děla a šest l8liberních karonád^[c]. Když si ruská válka vynutila vedení námořní války v mělkých vodách a spletitých kanálech a když se moždířové čluny měly vypořádat se silnými pobřežními frontami ruských pevností, na něž byl vyloučen jakýkoli přímý útok lodí, bylo potřeba vynalézt nový typ bombardovacích lodí. Nové čluny, stavěné podle těchto hledisek, jsou asi 60 stop dlouhé, mají velmi široký trup, zaoblenou příď jako holandské galeoty, ploché dno, ponor 6-7 stop a jsou poháněny parou. Nesou dva moždíře ráže 10 nebo 13 palců a několik polních děl nebo karonád, aby mohly odrazit abordážní oddíly kartáči, nemají však těžká děla. S velkým účinkem jich bylo použito u Sveaborgu (viz poznámka [163]), který bombardovaly ze vzdálenosti 4000 yardů.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Odolnost proti bombám

Odolnost proti bombám — vlastnost překrytí, které je dost silné, aby odolalo nárazům dopadajících bomb. Při obrovských rážích, kterých se teď používá, je téměř nemožné, a u většiny staveb krytých proti bombám dosud ani nemělo valný smysl, usilovat o dosažení absolutní bezpečnosti před vertikální palbou. Valená klenba, tlustá v závěrku^[d] 3¹/₂ stopy, odolá většině granátů, a ani 13palcový granát ji nemusí prorazit, dopadne-li na ni jen jeden; druhý takový granát ji však ve většině případů prorazí. Stavby absolutně odolné proti bombám jsou proto jen prachárny, laboratoře atd., kde by jediný granát způsobil obrovský výbuch. Nejbezpečnější je silná klenba, pokrytá 3—4 stopami země. U běžných kasemat nemusí být klenba tak silná, protože pravděpodobnost, že granáty znovu dopadnou na totéž místo, je velmi malá. Stavby, které mají sloužit jako provizorní kryty, se pokrývají silnými trámy položenými těsně vedle sebe, a ty se překrývají hatěmi, na něž se rozprostře hnůj a nakonec nasype země. Zavedením kasematovaných baterií a pevnůstek, jakož i kasematových obranných srubů, umístěných většinou podél vnitřního svahu pevnostního valu a v jeho těsné blízkosti, značně vzrostl v každé pevnosti počet staveb odolných proti bombám; při nynějším způsobu, kdy se pravidelný útok na pevnost kombinuje s prudkým, dnem i nocí trvajícím bombardováním, se také nedá čekat, že posádka vydrží, jestliže nebude vybavena účinnými kryty, v nichž si vojáci, kteří nejsou ve službě, mohou odpočinout a načerpat nových sil. Proto se tento druh staveb bude při stavbě moderních pevností pravděpodobně stále víc uplatňovat.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Vojenský most^[164]

Umění stavby provizorních mostů, po nichž by mohlo vojsko překročit velké řeky a úzké mořské průlivy, bylo dobře známo už ve starověku, a tehdejší stavby tohoto druhu někdy překvapují svou velikostí. Dáreios překročil Bospor a Dunaj, a Xerxés překročil Helespont po člunových mostech, jejichž popis nacházíme u Hérodota^[165]. Xerxova armáda vybudovala dva mosty přes Dardanely; první most byl zřízen z 360 lodí, zakotvených přídí i zádí těsně vedle sebe, s kýly ve směru proudu; lodi byly spojeny silnými lany, přes něž byla položena prkna, upevněná na každé straně příčnými břevny a pokrytá vrstvou hlíny. Druhý most měl 314 lodí a byl konstruován podobně. Podle Arriána^[166] byl k Alexandrově armádě připojen pravidelný pontonový trén s lehkými čluny. Římané měli lodi z proutěného pletiva pokryté zvířecími kůžemi, které měly nést dřevěnou mostovku; až do pádu říše byly tyto lodi součástí trénu jejich armád. Uměli ovšem postavit také pevnější vojenské mosty, když museli překročit nějakou prudkou řeku - svědčí o tom známé pilotové mosty, po nichž Caesar překročil Rýn.^[167]

Ve středověkých dějinách nenacházíme žádnou zmínku o mostovém vybavení, avšak za třicetileté války převážely s sebou různé armády materiál na stavbu mostů přes velké německé řeky. Čluny, kterých se k tomu používalo, byly velmi těžké a zpravidla zhotovené z dubového dřeva. Mostovka byla položena na kozách postavených na dně člunů. Holanďané první použili menšího typu lodice s plochým dnem, téměř svislými boky a zahrocenou přídí a zádí, přičemž oba konce vyčnívaly šikmo nad vodní hladinu. Tyto lodice měly dřevěnou kostru pobitou bílým plechem a nazývaly se pontony. Rovněž Francouzi si, podle Folarda^[168] , činí nárok na to, že vynalezli ponton, jenže měděný, a měli prý už kolem roku 1672 kompletní pontonový trén. Na počátku 18. století se už všechny evropské armády vybavily tímto druhem lodic, které měly zpravidla dřevěnou kostru pobitou pocínovaným nebo měděným plechem či pokrytou kůží nebo dehtovaným plátnem. Dehtovaného plátna používali Rusové. Čluny byly malé, a měl-li se most vůbec udržet nad vodou, musely být umístěny těsně vedle sebe, takže mezi nimi nezbývalo víc než 4-5 stop volného prostoru; toto nakupení člunů znamenalo značnou překážku pro vodní proud, takže byla ohrožena bezpečnost mostu, a nepřítel mohl most zničit, když proti němu pustil po proudu plovoucí tělesa.

Pontony, kterých nyní používají armády evropského kontinentu, jsou větší, ale v principu se podobají pontonům používaným před sto lety. Francouzi používají od roku 1829 lodic s plochým dnem a téměř svislými boky, které se zužují směrem k přídi a o něco méně i směrem k zádi; oba konce převyšují roubení paluby a jsou zakřiveny podobně jakou kanoe. Rozměry jsou: délka 31 stop, šířka u horního okraje 5 stop 7 palců, šířka dna 4 stopy 4 palce. Kostra je z dubového dřeva a je pokryta jedlovými deskami. Každý ponton váží 1658 liber a jeho nosnost (tj. váha nákladu, pod níž se loď ponoří až po vrch roubení paluby) je 18 675 liber. Sestavuje-li se z těchto pontonů most, umísťují se tak, že je mezi nimi mezera 14 stop volného prostoru od roubení k roubení; jízdní dráha mostu je široká 11 stop. Pro přemostění menších řek používá předvoj armády pontonů menšího typu. Rakouské pontony se podobají větším francouzským pontonům, jsou však uprostřed napříč rozděleny na dvě části, aby se snáze převážely, a sesazují se na vodě. Plovoucí pilíř mostu tvoří dvě lodice, položené těsně vedle sebe a spojené krátkými břevny; o podélné břevno se opírají trámy mostovky. Tyto pontony, které vynalezl Birago, byly zavedeny roku 1825. Dřevěná kostra ruských pontonů je konstruována tak, že střední dílce neboli příčníky se dají sejmout; přes tuto kostru se napíná plachtovina natřená dehtem nebo roztokem kaučuku. Každý z těchto pontonů je dlouhý 21 stop 9 palců, široký 4 stopy 11 palců, hluboký 2 stopy 4 palce a váží 718 liber. Šířka jízdní dráhy mostu je 10 stop; vzdálenost mezi pontony je 8 stop. Rusové mají také pontony s podobnou kostrou, pokryté kůží. Prusové prý byli první, kdo přepažili své pontony příčně na oddělení, aby se při jednom proražení nepotopily. Jejich pontony jsou dřevěné, s plochým dnem. Rozpětí neboli světlost mezi pontony kolísá u pruských mostů podle okolností od 8 do 16 stop. Podobné pontonové trény jako rakouská armáda mají Holanďané od roku 1832 a Piemonťané. Belgické pontony mají zahrocenou příď, nejsou však zúženy na zádi. Ve všech armádách evropského kontinentu doprovázejí pontonový trén malé čluny pro přepravu kotev.

Britská armáda a armáda Spojených států při zřizování pontonových trénů úplně upustily od použití člunů a zavedly jako nosníky svých mostů duté, ze všech stran uzavřené válce z lehkého materiálu. V Anglii byly po vyloučení všech ostatních druhů zavedeny roku 1836 válcové pontony s kónickými, polokulovými nebo paraboloidními konci, které zkonstruoval roku 1828 plukovník Blanchard. Britské pontony většího typu jsou dlouhé 24¹/₂ stopy a mají v průměru 2 stopy 8 palců. Jsou zhotoveny z bílého plechu, kterým je obložena řada plechových obručí s dutými plechovými válečky jako paprsky; společnou osu těchto kol tvoří větší plechový válec o průměru 1³/₄ palce, který probíhá po celé délce pontonu.

Ve Spojených státech se konaly pokusy s gumovými válcovými pontony. Roku 1836 postavil kapitán (později plukovník) Lane z takových pontonů mosty přes hlubokou a prudkou řeku v Alabamě, a roku 1839 navrhl pan Armstrong podobné plováky, které, když se nafouknou, mají délku 18 stop a průměr 18 palců a každý váží 39 liber; tři takové plováky mají tvořit jeden článek mostu. Gumové nafukovací pontony byly v armádě Spojených států zavedeny roku 1846 a bylo jich použito ve válce proti Mexiku^[169]. Velmi snadno se dopravují, protože jsou lehké a složené zabírají jen málo místa, ale mohou se snadno poškodit třením o kamení apod., takže se jich pak nedá použít, a kromě toho mají stejné nedostatky jako válcové pontony. Takovým nedostatkem je, že jakmile se válcový ponton ponoří do poloviny, klesá při rovnoměrném zvětšování zátěže stále víc a víc, zatímco by tomu mělo být naopak; kromě toho se za konce těchto pontonů snadno zachytí plovoucí předměty a prorazí je; a konečně k tomu, aby se mohly pohybovat na vodě, musí se tyto pontony napřed spojit pomocí plošiny po dvou v jakési vory, kdežto člunové pontony jsou schopny se samostatně pohybovat na vodě stejně jako obyčejné čluny a je na nich možno rychle převézt přes řeku jednotlivé oddíly vojska. Pro srovnání nosnosti válcových a člunových pontonů postačí tyto údaje: francouzský ponton unese most v délce asi 20 stop a jeho nosnost (odečteme-li váhu vrchní stavby) je víc než 150 anglických centů. Britský vor ze dvou pontonů, který nese zhruba stejnou délku mostu, má, po odečtení vrchní stavby, nosnost pouze 77 anglických centů, přičemž bezpečné zatížení je jen poloviční.

Pontonový trén zahrnuje kromě pontonů vesla, lodní háky, kotvy, lana atd., nutné k tomu, aby se pontony mohly pohybovat po vodě a aby je bylo možno upevnit na určeném místě, a dále trámy a desky (mostiny) pro zřízení mostovky. Při použití člunových pontonů se zpravidla všechny pontony nejprve zajistí na místě, a pak se přes ně položí trámy a mostiny; u válcových pontonů se dva spojené pontony tvořící vor vždy zakotví v určité vzdálenosti od konce mostu a pak se s ním pomocí trámů a mostin spojí. Kde to okolnosti dovolují, sestavují se celé články, skládající se ze 3, 4 nebo 5 vzájemně přemostěných pontonů, v chráněných místech nad bodem stanoveným pro zřízení mostu a postupně se spouštějí po proudu na svá místa. V některých případech, s velmi zkušenými pontonýry, se celý most sestaví na jednom břehu řeky a splaví se pomocí proudu obloukem přes řeku až tehdy, když se má provést přechod. Tak to udělal Napoleon při přechodu Dunaje den před bitvou u Wagramu. Celé toto tažení je nanejvýš poučné, pokud jde o překračování velkých řek po vojenských mostech přímo před nepřítelem.

Pontonový trén není ovšem vždycky po ruce, a vojenský inženýr musí být připraven přemostit v případě potřeby řeku i bez něho. K tomu účelu se uplatňují nejrůznější materiály a způsoby stavby. Pro člunové mosty se užívá větších druhů člunů, které se zpravidla vyskytují na splavných řekách. Jestliže se nenajdou žádné čluny a jestliže pro hloubku a charakter říčního dna je nezbytné použít plovoucích nosníků, je možné využít vorů z kmenů, prámů ze sudů a jiných plovoucích těles. Je-li řeka mělká a má tvrdé a dosti rovné dno, zřizují se pevné opěry, a to buď pilotové, které umožňují vybudovat nejodolnější a nejbezpečnější druh mostu, vyžadují však hodně času a práce, nebo se most staví na kozách, které se dají snadno a rychle zhotovit. Někdy jsou dostatečnou opěrou pro mostovku vozy naložené hatěmi atd. a potopené v hlubších místech řeky. Zatopená místa, bažiny apod. se přemosťují pomocí hradebních košů. Při přemostění úzkých řek a roklin, které má překročit jen pěchota, se uplatňují různé druhy visutých mostů; jsou zpravidla zavěšeny na silných lanech.

Ke stavbě vojenského mostu přímo pod nepřátelskou palbou nyní dochází jen zřídka; s možností odporu se však musí vždy počítat. Proto se most zpravidla staví ve vydutém oblouku řeky, aby dělostřelectvo, umístěné napravo a nalevo, mohlo postřelovat prostor na protějším břehu, kam má most vyústit, a krýt tak jeho stavbu. Kromě toho je konkávní břeh zpravidla vyšší než konvexní, a tak k výhodě, kterou skýtá křížová palba, přistupuje ještě výhoda dominujícího postavení. Pěchota se přeplaví na člunech nebo pontonech a rozestaví se přímo před mostem. Pro přepravu malého počtu jezdectva a několika lehkých děl se někdy zřizuje plovoucí most. Výhodné je také stavět most v místě, kde řeku rozdělují ostrůvky na několik ramen, nebo těsně pod soutokem s nějakou menší řekou. V druhém, a někdy i v prvním případě se mohou jednotlivé články mostu sestavit na chráněném místě řeky a pak spustit po proudu. Útočící strana, která má obvykle na vybranou z mnoha vhodných bodů na dlouhé linii řeky, může snadno oklamat protivníka předstíranými útoky, a pak provést skutečný přechod v některém vzdáleném bodě; nebezpečí, že obránce na této dlouhé linii roztříští své síly, je tak velké, že se dnes tyto síly raději drží soustředěny v určité vzdálenosti od řeky a nasadí se jako jednolitý celek proti skutečnému přepravišti, jakmile se podaří je zjistit, a dřív než nepřítel stačí přepravit celou svou armádu. Z těchto důvodů také v žádné válce od doby Francouzské revoluce nenarazila stavba mostu přes kteroukoli z velkých evropských řek na vážný odpor.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 5. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bernadotte^[170]

Bernadotte, Jean Baptiste Jules — maršál francouzského císařství, kníže z Pontecorva, a pod jménem Karel XIV. Jan král švédský a norský, se narodil 26. ledna 1764 v Pau v departementu Basses Pyrénées a zemřel 8. března 1844 v královském paláci ve Stockholmu. Byl synem advokáta a byl vychováván pro totéž povolání, avšak ze záliby ve vojenství roku 1780 tajně vstoupil do královské námořní pěchoty, kde do vypuknutí Francouzské revoluce postoupil do hodnosti četaře. Tehdy začala jeho rychlá kariéra. Roku 1792 sloužil v Custinově armádě jako plukovník; roku 1793 velel polobrigádě; téhož roku byl díky Kléberově přízni povýšen na brigádního generála a podílel se jako divizní generál v sambresko-máské armádě pod Kléberovým a Jourdanovým velením na vítězství u Fleurus 26. června 1794, na úspěchu u Jülichu a na kapitulaci Maastrichtu.^[171] Dobré služby prokázal také za tažení z let 1795 až 1796 proti rakouským generálům Clerfaytovi, Krayovi a proti arcivévodovi Karlovi. Počátkem roku 1797 táhl na rozkaz direktoria s posilou 20 000 mužů na pomoc Italské armádě; jeho první setkání s Bonapartem v Itálii rozhodlo o jejich budoucích vztazích. Přes vrozenou velkorysost cítil Bonaparte malichernou a podezíravou žárlivost k Rýnské armádě a jejím generálům. Ihned pochopil, že Bernadotte aspiruje na nezávislou kariéru. Bernadotte byl příliš Gaskoňcem, než aby správně zvážil rozdíl mezi géniem, jako byl Bonaparte, a nadaným člověkem, jako byl on sám. Odtud jejich vzájemná nelibost. Za vpádu do Istrie^[172] se Bernadotte vyznamenal při přechodu Tagliamenta, kde vedl předvoj, a při dobytí pevnosti Gradisky 19. března 1797.

Po takzvané revoluci z 18. fructidoru^[173] nařídil Bonaparte svým generálům, aby posílali ze svých divizí adresy na podporu tohoto převratu; Bernadotte však nejprve protestoval, pak dal najevo velikou nechuť uposlechnout a konečně poslal direktoriu adresu, avšak právě opačnou, než jaká se od něho požadovala, a tak, že neprošla Bonapartovýma rukama. Napoleon po cestě do Paříže, kam se vracel, aby předložil direktoriu smlouvu z Campo Formio^[e], navštívil Bernadotta v jeho hlavním stanu v Udine a lichotil mu, ale následujícího dne mu rozkazem poslaným z Milána odňal polovinu jeho divize z Rýnské armády a nařídil mu, aby se s druhou polovinou vydal na pochod zpátky do Francie. Po mnoha námitkách, kompromisech a nových rozepřích se Bernadotte nakonec nechal přemluvit, aby přijal místo velvyslance ve Vídni. Zde jednal podle Talleyrandových instrukcí a zaujímal smířlivé stanovisko, o němž pařížské listy z popudu Bonaparta a jeho bratrů prohlašovaly, že je plné roajalistických tendencí; na důkaz svých obvinění vykládaly, že zakázal vyvěšovat nad vchodem do svého hotelu trojbarevnou vlajku a že své svitě zakázal nosit na kloboucích republikánskou kokardu. Když jej za to direktorium pokáralo, vyvěsil Bernadotte 13. dubna 1798, ve výroční den vídeňské protijakobínské demonstrace, trojbarevnou vlajku s nápisem "Svoboda, rovnost, bratrství", načež byl jeho hotel napaden vídeňskou lůzou, jeho vlajka spálena a jeho život ohrožen. Když rakouská vláda odmítla dát požadované zadostiučinění, odjel Bernadotte s celou svou legací do Rastattu; avšak direktorium na radu Bonaparta, který sám pomohl tento skandál vyprovokovat, celou aféru ututlalo a nechalo svého představitele na holičkách.

Příbuzenství s Bonapartovou rodinou, do něhož se Bernadotte dostal, když se v srpnu 1798 oženil se slečnou Désirée Claryovou, dcerou marseilleského obchodníka a švagrovou Josepha Bonaparta, jak se zdá, jen upevnilo jeho opozici proti Napoleonovi. Jako velitel observační armády na horním Rýně roku 1799 ukázal svou neschopnost pro tuto funkci, a tak předem potvrdil pravdivost úsudku, který o něm pronesl Napoleon na Svaté Heleně, že byl lepší poručík než velící generál. Když se po émeute^[f] v direktoriu z 30. prairialu^[174] Bernadotte dostal do čela ministerstva války, pozoruhodnější než jeho operační plány byly jeho intriky s jakobíny, jejichž ožívajícího vlivu se snažil využít k tomu, aby si získal osobní stoupence v armádě. Avšak jednoho rána, 13. září 1799, našel v "Moniteuru" zprávu o své demisi, aniž vůbec věděl, že ji podal. Tento kousek s ním sehráli Sieyès a Roger Ducos, členové direktoria spřažení s Bonapartem.

Jako velitel Západní armády uhasil Bernadotte poslední jiskry války ve Vendée^[g]. Po vyhlášení císařství, které mu přineslo hodnost maršála, mu bylo svěřeno velení hannoverské armády. V této funkci, stejně jako když později velel armádě v severním Německu, se pečlivě staral o to, aby si u obyvatelstva na severu získal pověst nezávislého a umírněného člověka s administrativními schopnostmi. V čele sboru umístěného v Hannoveru, který byl prvním sborem Velké armády^[h], se roku 1805 zúčastnil tažení proti Rakušanům a Prusům. Napoleon jej poslal do Jihlavy, aby pozoroval pohyby arcivévody Ferdinanda v Čechách; pak byl povolán zpátky do Brna, za bitvy u Slavkova stál se svým sborem ve středu mezi Soultem a Lannesem a pomohl zmařit pokus spojeneckého pravého křídla obejít francouzskou armádu z boku. Dne 5. června 1806 dostal titul knížete z Pontecorva. Za tažení proti Prusku v letech l806—1807 velel 1. armádnímu sboru. Dostal od Napoleona rozkaz, aby pochodoval z Naumburgu na Dornburg, kdežto Davout, který stál také v Naumburgu, měl pochodovat na Apoldu. V rozkaze, který obdržel Davout, se dodávalo, že jestliže se s ním Bernadotte už spojil, mohou společně pochodovat na Apoldu. Davout, který provedl průzkum pohybů pruského vojska a přesvědčil se, že ve směru na Dornburg nemůže dojít ke střetnutí s nepřítelem, navrhl Bernadonovi, aby podnikli společně pochod na Apoldu, a dokonce mu nabídl, že se podřídí jeho velení. Bernadotte však lpěl na doslovném výkladu Napoleonova rozkazu, odpochodoval směrem na Dornburg a za celý den nenarazil na nepřítele, zatímco Davout sám musel vydržet celý nápor bitvy u Auerstedtu^[i], která vinou Bernadottovy nepřítomnosti neskončila rozhodným vítězstvím. Jedině díky tomu, že se setkaly oddíly prchající od Auerstedtu a od Jeny a díky Napoleonovým strategickým kombinacím se podařilo odvrátit následky Bernadottovy záměrné hrubé chyby. Napoleon už podepsal rozkaz, aby byl Bernadotte postaven před válečný soud, ale po další úvaze rozkaz odvolal. Po bitvě u Jeny porazil Bernadotte společně se Soultem a Muratem 17. října Prusy u Halle, pronásledoval pruského generála Blüchera do Lübecku a přispěl k jeho kapitulaci u Ratkova 7. listopadu 1806. Porazil také Rusy 25. ledna 1807 na planině u Mohrungen, nedaleko Toruně.

Po tylžském míru měla podle spojenecké smlouvy uzavřené mezi Dánskem a Napoleonem francouzská vojska obsadit dánské ostrovy a odtud zasahovat proti Švédsku.^[17] A tak 23. března 1808, týž den, kdy Rusové vpadli do Finska, dostal Bernadotte rozkaz přesunout se na Sjaelland, proniknout spolu s Dány do Švédska, zbavit švédského krále^[j] trůnu a rozdělit zemi mezi Dánsko a Rusko — podivné poslání u člověka, který měl nedlouho poté kralovat ve Stockholmu. Bernadotte překročil Belt a dostal se na Sjaelland s 32 000 Francouzi, Holanďany a Španěly; 10 000 Španělům pod velením generála de la Romana se však podařilo s pomocí anglického loďstva jeho armádu opustit. Za svého pobytu na Sjaellandu Bernadotte nic nepodnikl a ničeho nedosáhl. Když byl odvolán do Německa, aby se zúčastnil nové války mezi Francií a Rakouskem, bylo mu svěřeno velení 9. sboru složeného převážně ze Sasů.

Bitva u Wagramu 5. a 6. července 1809 prohloubila jeho roztržku s Napoleonem. První den bitvy vyrazil Eugène Beauharnais proti nepříteli v těsné blízkosti Wagramu a vpadl do středu nepřátelských záloh, avšak Bernadotte, který nasadil své jednotky příliš pozdě a nerozhodně, mu neposkytl dostatečnou podporu. Eugène byl napaden čelně i z boku a tvrdě odražen zpátky k Napoleonově gardě, a tak Bernadotte — který mezitím obsadil vesnici Adlerklaa, ležící ve středu francouzské armády, ale něco málo před francouzskou linií — zmařil svou netečností první úder francouzského útoku. Příštího dne v 6 hodin ráno, když Rakušané nastoupili ke koncentrickému útoku, rozvinul se Bernadotte před Adlerklaa, místo aby tuto vesnici, silně obsazenou, ponechal před čelem své fronty. Když dorazili Rakušané, usoudil, že toto postavení je příliš nebezpečné, a ustoupil na planinu za Adlerklaa, ponechal však vesnici neobsazenou, takže se jí ihned zmocnili Bellegardovi Rakušané. Tím byl ohrožen francouzský střed, a Masséna, který mu velel, poslal kupředu jednu divizi, aby znovu dobyla Adlerklaa, tuto divizi však opět zatlačili dʼAsprovi granátníci. V té chvíli přibyl na bojiště sám Napoleon, převzal vrchní velení, sestavil nový plán bitvy a zmařil manévry Rakušanů. Bernadotte tak znovu, stejně jako u Auerstedtu, ohrozil úspěch bitvy. Ještě si stěžoval, že Napoleon porušil všechna vojenská pravidla, když nařídil generálu Dupasovi, jehož francouzská divize byla součástí Bernadottova sboru, jednat nezávisle na Bernadottově velení. Podal rezignaci, která byla přijata, když se Napoleon dověděl o Bernadottově denním rozkazu určeném jeho Sasům, který se rozcházel s císařským bulletinem.

Krátce po Bernadottově příchodu do Paříže, kde začal intrikovat s Fouchém, přiměla walcherenská expedice (30. července 1809)^[k] francouzskou vládu, aby v nepřítomnosti císaře svěřila Bernadottovi obranu Antverp. Díky vážným chybám Angličanů nemusel nic podnikat; využil však této příležitosti a vpašoval do provolání, které vydal ke svým jednotkám, obvinění proti Napoleonovi, že zanedbal přípravu řádných opatření na obranu belgického pobřeží. Byl zbaven velení; po návratu do Paříže mu bylo nařízeno, aby opustil hlavní město a odebral se do svého knížectví Pontecorva, a když odmítl uposlechnout tohoto rozkazu, byl předvolán do Vídně. Po několika ostrých hádkách s Napoleonem v Schönbrunnu^[176] přijal funkci generálního guvernéra římského státu — jakési čestné vyhnanství.

Okolnosti, které vedly k jeho zvolení švédským korunním princem, nebyly zcela objasněny ještě dlouho po jeho smrti. Když Karel XIII. přijal Karla Augusta, vévodu Augustenburského, za svého syna a dědice švédského trůnu, poslal hraběte Wreda do Paříže, aby pro vévodu požádal o ruku princezny Charlotty, dcery Luciena Bonaparta. Po náhlé smrti vévody Augustenburského 18. května 1810 vyvíjelo Rusko na Karla XIII. nátlak, aby adoptoval vévodu Oldenburského, kdežto Napoleon podporoval nároky dánského krále Bedřicha VI. Starý král sám nabídl následnictví bratru zemřelého vévody Augustenburského a poslal ke generálu Wredovi barona Mörnera s instrukcemi, v nichž Wredovi uložil, aby přemluvil Napoleona k souhlasu s královou volbou. Avšak Mörner, mladý člověk, který patřil k velmi početné švédské straně, jež tehdy očekávala obrodu své země jedině od těsného spojenectví s Francií, se po příjezdu do Paříže sám rozhodl, že společně s Lapiem, mladým francouzským ženijním důstojníkem, se Signeulem, švédským generálním konzulem, a se samým hrabětem Wredem navrhnou jako kandidáta na švédský trůn Bernadotta; přitom všichni pečlivě tajili své kroky před hrabětem Lagerbjelkem, švédským vyslancem v Tuileriích, a všichni byli v důsledku řady nedorozumění, která Bernadotte obratně udržoval, pevně přesvědčeni o tom, že Bernadotte je skutečně Napoleonovým kandidátem. A tak 29. června poslali Wrede a Signeul švédskému ministru zahraničních věcí depeše, v nichž oba oznamovali, že by Napoleon velmi rád viděl, kdyby královské následnictví bylo nabídnuto jeho zástupci a příbuznému. Přes odpor Karla XIII. zvolil říšský sněm v Örebro 21. srpna 1810 Bernadotta švédským korunním princem. Tím byl také král nucen adoptovat ho jako svého syna, a to pod jménem Karel Jan. Napoleon s odporem a s nelibostí přikázal Bernadottovi, aby přijal nabízenou hodnost. Bernadotte opustil 28. září 1810 Paříž, 2. října přistál v Hälsingborgu a zde odpřisáhl, že se zříká katolického vyznání, 1. listopadu vstoupil do Stockholmu, 5. listopadu se zúčastnil zasedání stavovského sněmu a od té chvíle držel otěže vlády. Od nešťastného fredrikshamnského míru^[l] převládala ve Švédsku myšlenka na znovudobytí Finska, bez něhož, jak se obecně soudilo a jak napsal Napoleon Alexandrovi 28. února 1811, "Švédsko přestalo existovat", alespoň jako mocnost nezávislá na Rusku. Jen těsné spojenectví s Napoleonem dávalo Švédsku naději, že znovu získá tuto provincii. Tomuto přesvědčení vděčil Bernadotte za své zvolení. Po dobu královy nemoci, od 17. března 1811 do 7. ledna 1812, byl Karel Jan ustanoven regentem; to však byla jen otázka etikety, protože už ode dne svého příjezdu řídil všechny záležitosti.

Napoleon sám byt příliš velký parvenu, než aby šetřil citlivé stránky svého bývalého podřízeného, a 17. listopadu 1810 ho donutil — přes dřívější závazky — aby přistoupil ke kontinentálnímu systémut^[m] a vyhlásil válku Anglii. Zadržel důchody, které Bernadottoyi náležely jako francouzskému knížeti, odmítl přijímat Bernadottovy depeše adresované přímo na něho, protože Bernadotte nebyl "panovník jemu rovný", a poslal zpátky Serafimův řád, který Karel Jan udělil novorozenému králi římskému^[n]. Toto malicherné šikanování poskytlo Bernadottovi jen záminku, aby zahájil kurs, k němuž se už dávno chystal. Sotva byl ve Stockholmu nastolen, přijal ve veřejné audienci ruského generála Suchtělena — kterého Švédové nenáviděli, protože podplatil velitele Sveaborgu — a dokonce souhlasil s tím, aby tento člověk byl akreditován jako velvyslanec u švédského dvora. Dne 18. prosince 1810 měl poradu s Černyševem, na které prohlásil, že by "velmi rád dosáhl toho, aby car o něm měl dobré mínění", a že se navždy vzdá Finska pod podmínkou, že Norsko bude odděleno od Dánska a připojeno ke Švédsku. Po témž Černyševovi poslal caru Alexandrovi nanejvýš pochlebný dopis. Když se takto sblížil s Ruskem, švédští generálové, kteří svrhli Gustava IV. a podporovali Bernadottovo zvolení, se od něho distancovali. Když už hrozilo, že se jejich opozice, která měla ohlas v armádě i u lidu, stane nebezpečnou, poskytl vpád francouzské divize do švédských Pomořan 27. ledna 1812 — opatření, které podnikl Napoleon na základě tajné informace ze Stockholmu — Karlu Janovi konečně vítanou záminku, aby oficiálně vyhlásil neutralitu Švédska. Přitom tajně a za zády sněmu uzavřel s Alexandrem smlouvu o útočném spojenectví proti Francii, která byla podepsána 27. března 1812 v Petrohradě a obsahovala také ustanovení o připojení Norska ke Švédsku.

Když Napoleon vyhlásil válku Rusku, stal se Bernadotte na nějaký čas rozhodčím o osudech Evropy. Napoleon mu nabídl, jestliže napadne Rusko se 40 000 Švédy, že dostane Finsko, Meklenbursko, Štětín a celé území mezi Štětínem a Wolgastem. Bernadotte mohl rozhodnout celé tažení a obsadit Petrohrad ještě dřív, než Napoleon došel do Moskvy. Raději však sehrál úlohu Lepida v triumvirátu s Anglií a Ruskem. Tím, že přiměl sultána ratifikovat bukurešťský mír^[177] , umožnil ruskému admirálu Čičagovovi, aby stáhl své síly od břehů Dunaje a zahájil operace v boku francouzské armády. Zprostředkoval také mír v Örebro, uzavřený 18. července 1812 mezi Anglií na jedné straně a Ruskem a Švédskem na straně druhé.^[178] Alexandr, poděšený prvními Napoleonovými úspěchy, pozval Karla Jana k rozhovoru a zároveň mu nabídl vrchní velení nad ruskými armádami. Bernadotte pozvání přijal, měl však dost rozumu, aby druhou nabídku odmítl. Dne 27. srpna přijel do Abo, kde našel Alexandra velmi sklíčeného a téměř už odhodlaného požádat o mír. Protože sám zašel příliš daleko, než aby mohl couvnout, povzbuzoval kolísajícího cara dokazováním, že Napoleonovy zdánlivé úspěchy musí vést k jeho zkáze. Výsledkem konference byla takzvaná aboská smlouva^[179] , k níž byl připojen tajný článek dodávající této alianci charakter rodinné úmluvy. Ve skutečnosti Karel Jan nedostal nic kromě slibů, kdežto Rusko si bez nejmenší oběti zajistilo tehdy neocenitelné spojenectví se Švédskem. Nedávno bylo autentickými dokumenty dokázáno, že tehdy záleželo jen na Bernadottovi, aby Finsko bylo navráceno Švédsku; jenže tento Gaskoněc na trůně, omámený Alexandrovým pochlebováním, že "jednoho dne, až francouzská císařská koruna spadne z Napoleonovy hlavy, může spočinout na jeho hlavě", považoval už svou vládu ve Švédsku za pouhé pis aller^[o].

Po ústupu Francouzů od Moskvy přerušil Bernadotte formálně styky s Francií, a když mu Anglie smlouvou z 3. března 1813 garantovala Norsko^[180] , přistoupil ke koalici. Obdržel anglickou peněžní podporu, v květnu 1813 se vylodil asi s 25 000 Švédy ve Stralsundu a postupoval k Labi. Za příměří 4. června 1813^[181] sehrál významnou úlohu při schůzce v Trachenbergu, kde ho imperátor Alexandr představil pruskému králi^[p] a kde byl dohodnut všeobecný plán tažení. Jako vrchní velitel Severní armády, skládající se ze Švédů, Rusů, Prusů, Angličanů, vojáků z hanzovních měst a severoněmeckých jednotek, udržoval velmi obojetné spojení s francouzskou armádou, zprostředkovávané jedním individuem, které často navštěvovalo jeho hlavní stan jako přítel; toto spojení se zakládalo na předpokladu, že Francouzi milerádi vymění Napoleonovu vládu za Bernadottovu, jen když jim Bernadotte podá důkazy o své shovívavosti a laskavosti. Proto generálům, podřízeným jeho velení, bránil v ofenzívních akcích, a když Bülow proti jeho rozkazům dvakrát, u Grossbeeren a Dennewitzu^[182], porazil Francouze, Bernadotte zastavil pronásledování poražené armády. Když Blücher, aby přinutil Bernadotta k akcím, táhl k Labi a spojil se s ním, přiměla Bernadotta k dalšímu pochodu teprve pohrůžka anglického zmocněnce v jeho táboře, sira Charlese Stewarta, že mu zastaví dodávky. I tak se Švédové objevili na bojišti u Lipska, jen aby se neřeklo, a za celé tažení neztratili v boji ani 200 mužů. Když spojenci vtáhli do Francie, Bernadotte zadržel švédskou armádu na jejích hranicích. Po Napoleonově abdikaci se odebral osobně do Paříže, aby připomněl Alexandrovi jeho sliby, které mu dal v Abo. S jeho dětinskými nadějemi rázně skoncoval Talleyrand, když v radě spojeneckých králů prohlásil, že "není jiná alternativa než buď Bonaparte, nebo Bourboni — všechno ostatní je pouhá intrika".

Když Karel Jan po bitvě u Lipska^[q] vpadl v čele armády, složené ze Švédů, Němců a Rusů, do vévodství Šlesviku a Holštýna, byl dánský král Bedřich VI. tváří v tvář obrovské přesile nucen 14. ledna 1814 podepsat kielský mír, jímž bylo Norsko postoupeno Švédsku. Avšak Norové, kteří si nechtěli dát líbit, aby se s nimi zacházelo tak bez okolků, vyhlásili samostatnost Norska pod záštitou dánského korunního prince Kristiána Bedřicha. Představitelé národa, shromáždění v Eidsvoldu, přijali 17. května 1814 ústavu, která dosud platí a je nejdemokratičtější v celé moderní Evropě. Nato Karel Jan uvedl do pohybu část švédské armády a loďstvo, a když se zmocnil pevnosti Fredrikstad, která ovládá přístup ke Kristianii, zahájil jednání; když přistoupil na to, že uzná Norsko za samostatný stát a že přijme eidsvoldskou ústavu, dosáhl 7. října souhlasu shromážděného stortingu^[r] a 10. listopadu 1814 se odebral do Kristianie, aby tu sám za sebe i jako král složil přísahu na ústavu.

5. února 1818 zemřel Karel XIII. a Bernadotte byl pod jménem Karel XIV. Jan uznán celou Evropou za krále švédského i norského. Nyní se pokusil změnit norskou ústavu, obnovit zrušenou šlechtu, zajistit si absolutní veto a právo propouštět všechny civilní úředníky a důstojníky. Tento pokus vyvolal vážné konflikty a vedl 18. května 1828 dokonce k útoku jezdectva na obyvatele Kristianie, kteří slavili výročí své ústavy. Prudký výbuch se už zdál nevyhnutelný, když francouzská revoluce z roku 1830 přiměla krále, aby se dočasně uchýlil k smířlivému postoji. Nicméně Norsko, pro jehož získání obětoval všechno, zůstávalo po celou dobu jeho vlády stálým zdrojem potíží. Od prvních dní francouzské revoluce z roku 1830 byl v Evropě jediný člověk, který považoval Švédského krále za vhodného nápadníka francouzského trůnu, a tímto člověkem byl Bernadotte sám. Nejednou opakoval francouzským diplomatickým zástupcům ve Stockholmu: "Jak jen se mohlo stát, že Lafitte nepomyslel na mne?" Změněná situace v Evropě a především polské povstání mu na chvíli vnuklo myšlenku vytvořit frontu proti Rusku. Nabídky, které v tomto smyslu učinil lordu Palmerstonovi, byly rozhodně odmítnuty, a tak mu nezbylo než odčinit své chvilkové pomyšlení na nezávislost tím, že 23. června 1834 uzavřel s carem Mikulášem dohodu o spojenectví, která z něho udělala vazala Ruska. Od té chvíle se jeho politika ve Švédsku vyznačovala omezováním svobody tisku, stíháním pro zločin lèse majesté^[s] a odporem k pokroku, dokonce i takovému, jako vymanění průmyslu ze starého cechovního a korporačního zákonodárství. Tím, že využíval řevnivosti různých stavů tvořících švédský sněm, dařilo se mu dlouho paralyzovat každé hnutí, až liberální rezoluce sněmu z roku 1844, které měl podle ústavy sněm z roku 1845 proměnit v zákon, postavily jeho politiku před hrozbu konečného krachu; tu však náhle zemřel.

Jestliže se Švédsko za vlády Karla XIV. částečně vzpamatovalo z půldruhého století bídy a neštěstí, nebylo to díky Bernadottovi, ale jen a jen díky vrozené energii národa a dlouhému míru.

———— * ————

Napsal K. Marx 17. září — 15. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Armada^[183]

Armada, španělská - velké válečné loďstvo, které poslal roku 1588 španělský král Filip II., aby dobylo Anglii, a tak

"posloužilo Bohu a vrátilo do lůna církve velké množství kajícných duší utlačovaných kacíři, nepřáteli naší svaté katolické viry, kteří je podřídili svým sektám a uvrhli ve strádání" (Expedit. Hispan. in Angl. Vera Descriptio, A. D. 1588^[184])

Úplnou zprávu o těchto námořních silách podává kniha, která vyšla na Filipův příkaz přibližně v době, kdy flotila vyplouvala, pod titulem "La Felicissima Armada que el Rey Don Felipe ñuestro Señior mando juntar en el Puerto de Lisboa 1588. Hecha por Pedro de Paz Salas."^[185] Jeden exemplář tohoto díla si opatřil lord Burleigh, takže se anglická vláda včas seznámila se všemi podrobnostmi výpravy. (Tato kniha, jejíž údaje sahají až do března 1588, je nyní v Britském muzeu.) Podle ní se flotila skládala ze 65 galeon a velkých lodí, 25 transportních lodí [urca] o 300 až 700 tunách, 19 pomocných lodí o 70 až 100 tunách, 13 malých fregat, 4 galeas a 4 galér, celkem ze 130 lodí o celkové tonáži 75 868 tun. Na těchto lodích bylo 2431 děl, z nichž 1497 bylo bronzových, většinou nejtěžších kanónů (osmačtyřicetiliberních), švihovek (s dlouhou hlavní, třicetiliberních a dvacetiliberních) atd.; střeliva tam bylo 123 790 dělových koulí a 5175 anglických centů střelného prachu, to znamená asi 50 střel na dělo při průměrné náplni 4¹/₂ libry. Lodní posádky měly dohromady 8052 námořníků a kromě toho bylo na lodích 19 295 vojáků a 180 kněží a mnichů. Na palubách byli mezci, káry atd. k převozu polního dělostřelectva po vylodění. Výše uvedený pramen udává, že celá výprava měla zásoby potravin na 6 měsíců. Tato flotila, které se v tehdejší době žádná jiná nevyrovnala, měla plout k vlámskému pobřeží, kde se pod její ochranou měla další armáda — 30 000 pěších a 4000 jízdních pod velením vévody z Parmy — nalodit na plavidla s plochými dny, zvláště k tomu účelu sestrojená a osazená námořníky z Pobaltí. Všechny tyto síly pak měly plout do Anglie.

V Anglii královna Alžběta rozšířila s usilovnou energií své loďstvo z původních 30 lodí asi na 180 plavidel různé velikosti, ale většinou menších, než byla španělská. Bylo však na nich 17 500 námořníků; posádky tedy byly daleko početnější, než měla španělská flotila. Anglické ozbrojené síly se dělily na dvě armády, z nichž jedna, o 18 500 mužích, vedená hrabětem z Leicesteru, se měla přímo utkat s nepřítelem, a druhá, o 45 000 mužích, byla určena k ochraně královniny osoby. Podle rukopisu, chovaného v Britském muzeu a nazvaného "Details of the English Force Assembled to Oppose the Spanish Armada" (MS. Reg. 18^th c. XXI), se očekávalo také 2000 mužů pěchoty z Nizozemí.

Armada měla vyplout z Lisabonu počátkem května, ale smrtí admirála Santa Cruze a jeho viceadmirála se odjezd zdržel. Vrchním velitelem loďstva byl nyní jmenován vévoda Medina Sidonia, člověk námořnictví naprosto neznalý; jeho viceadmirál, Martínez de Recalde, byl však zkušený námořník. Když flotila 29. května 1588 vyplula z Lisabonu do Coruñi, aby tam nalodila zásoby, rozehnala ji prudká bouře; všechny lodě kromě čtyř se sice znovu shromáždily v Coruñi, byly však povážlivě poškozeny a musely být opraveny. Protože zprávy, které došly do Anglie, hovořily o tom, že loďstvo je zcela neschopné boje, přikázala vláda, aby i její lodě byly upoutány v přístavu; admirál lord Howard však proti rozkazu odplul ke Coruñi, přesvědčil se o skutečném stavu věcí a vrátil se, aby pokračoval v přípravách k válce. Když brzy nato dostal zprávu, že je Armada v dohledu, zdvihl kotvy a sledoval ji na její cestě Kanálem, přičemž španělské lodě při každé příležitosti znepokojoval. Zatím Španělé mířili k flanderskému pobřeží, držíce se co možná pohromadě. Při různých drobných srážkách, k nimž docházelo, Angličané díky svým obratnějším lodím, početnějším posádkám a dokonalejšímu námořnickému umění vždycky vítězili nad neohrabanými španělskými galeonami, které měly slabé posádky a byly přeplněny vojáky. Také španělské dělostřelectvo mělo velmi špatnou obsluhu a téměř vždycky přestřelovalo. U Calais Armada zakotvila a čekala, až loďstvo vévody Parmského připluje z vlámských přístavů; brzy však dostala zprávu, že vévodova plavidla, neschopná boje, nemohou vyplout, dokud Armada nepropluje průlivem a nezatlačí blokující anglo-holandskou eskadru. Armada proto zase zdvihla kotvy, když však připlula na dohled k Dunkerque, musela se zastavit, protože se octla mezi anglickou a holandskou flotilou. Lord Howard připravil zápalné lodě, a když se v noci 7. srpna znovu zdvihl vítr, poslal jich 8 mezi nepřátele. Způsobily ve španělském loďstvu dokonalou paniku. Některé lodě zdvihly kotvy, jiné přeťaly kotevní lana a byly hnány větrem; celá flotila propadla zmatku, několik lodí se srazilo, a tak bylo vyřazeno z boje; k ránu stále ještě nebyl obnoven pořádek a jednotlivé eskadry byly daleko široko rozptýleny. Tehdy lord Howard, který dostal jako posilu lodě vypravené vyšší i nižší šlechtou a blokující eskadru vedenou lordem Byronem, zahájil skvěle podporován sirem Francisem Drakem ve 4 hodiny ráno boj. Bitva, nebo spíše honička (neboť Angličané měli ve všech směrech v útoku jasnou převahu) trvala až do setmění. Španělé bojovali statečně, ale jejich neobratné lodě se nehodily k manévrování v úžinách a k pohyblivému boji. Byli na hlavu poraženi a utrpěli těžké ztráty.

Spojení s dopravními plavidly vévody z Parmy bylo tak znemožněno a vylodění samé Armady v Anglii vůbec nepřicházelo v úvahu. Zjistilo se, že většina zásob Armady už byla spotřebována, a protože přístup do španělských Flander byl nyní odříznut, nezbývalo než se vrátit do Španělska pro nové zásoby (viz "Certain Advertisements out of Ireland, Concerning the Losses and Distresses Happened to the Spanish Navie on the Coast of Ireland", Londýn, 1588 — Studie Emanuela Fremosy, který sloužil na "San Juanu", 1100tunové vlajkové lodi admirála Recalda)^[186]. Cestu Kanálem však anglické loďstvo rovněž uzavřelo, nezbývalo tedy než obeplout na zpáteční cestě Skotsko. Flotila lorda Seymoura, která měla Armadu pronásledovat, ji znepokojovala jen málo, protože měla málo střeliva a nemohla se odvážit útoku. Když však Španělé obepluli ostrovy Orkneje, začaly strašlivé bouře, které celé loďstvo rozprášily. Několik lodí bylo zahnáno až k norským břehům, kde ztroskotaly o skály; jiné se potopily v Severním moři nebo narazily na skály u skotského či hebridského pobřeží. Brzy nato je překvapily nové bouře u západního pobřeží Irska, kde bylo zničeno asi 30 lodí. Ti členové posádek, kteří se zachránili a dostali se na břeh, byli většinou pobiti; asi 200 jich bylo popraveno na rozkaz irského místokrále^[t]. Z celého loďstva dorazilo v půli září do Santanderu nejvýš 60 lodí a ty ještě byly velmi poškozeny a na jejich palubách řádil hladomor; od plánu na vpád do Anglie se tehdy s konečnou platností upustilo.

———— * ————

Napsali K. Marx a B. Engels
mezi koncem července a 23. říjnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Ayacucho^[187]

Ayacucho - departement v republice Peru; má 131 921 obyvatel. Nedaleko jeho stejnojmenného největšího města byla svedena bitva, která s konečnou platností zajistila španělské Jižní Americe nezávislost. Po bitvě u Juninu (6. srpna 1824)^[188] se španělský místokrál la Serna pokusil různými manévry přerušit komunikace povstalecké armády, vedené generálem Sucrem. To se mu však nepodařilo, a tak místokrál vlákal svého protivníka na rovinu u Ayacucha, kde Španělé zaujali obranné postavení na jedné výšině. Měli 13 praporů pěchoty s dělostřelectvem a jezdectvem, celkem 9310 mužů. Dne 8. prosince 1824 se utkaly předvoje obou armád a příštího dne vyrazil Sucre s 5780 muži k útoku. Druhá kolumbijská divize pod generálem Cordobou zaútočila na španělské levé křídlo a okamžitě v něm způsobila zmatek. Peruánská divize na levém křídle, jíž velel generál Lamar, narazila na úpornější odpor a nemohla postoupit, dokud nepřišla záloha vedená generálem Larou. Nepřátelskou armádu, která nyní začala ustupovat na celé čáře, pronásledovalo jezdectvo, rozehnalo španělské jezdce a dovršilo porážku pěchoty. Španělům padlo 6 generálů a 2600 mužů bylo zabito, zraněno a zajato; mezi zajatci byl i místokrál. Jihoameričané ztratili jednoho generála; 308 důstojníků a vojáků bylo zabito a 520 zraněno, mezi nimi 6 generálů. Příštího dne podepsal generál Canterac, který nyní velel španělské armádě, kapitulaci, podle níž se nejen on sám a veškeré jeho vojsko vzdávalo do zajetí, ale podle níž byla povstalcům vydána i všechna španělská vojska v Peru, všechny vojenské posádky, dělostřelectvo a sklady i celé peruánské území, které měli Španělé dosud v rukou (Cuzco, Arequipa, Puno, Quilca aj.). Počet vojáků vydaných do zajetí tak stoupl celkem téměř na 12 000. Tak bylo s konečnou platností svrženo španělské panství a 25. srpna 1825 vyhlásil kongres v Chuquisace nezávislost republiky Bolívie.

"Ayacuchos" se ve Španělsku říkalo Esparterovi a jeho stoupencům v armádě. Část vojenské kamarily, která se kolem Espartera seskupila, s ním sloužila ve válce proti jihoamerickému povstání; kromě vojenského kamarádství je pojil i jejich společný sklon k hazardérství; tehdy si slíbili, že se budou po návratu do Španělska vzájemně politicky podporovat. Tento slib čestně dodržovali, což jim přinášelo četné výhody. Přezdívka "ayacuchos", kterou dostali, byla narážkou na to, že Espartero se svou skupinou podstatně přispěl k nešťastnému výsledku oné bitvy. To ovšem není správné, ale toto mínění se šířilo tak vytrvale, že se mu ještě i dnes ve Španělsku všeobecně věří. Espartero se nejen nezúčastnil bitvy u Ayacucha, ale nebyl tehdy dokonce vůbec v Americe; byl právě na cestě do Španělska, kam ho místokrál la Serna poslal s depešemi pro Ferdinanda VII. Dne 5. června 1824 se nalodil v Quilce na britskou brigu "Tiber", do Cádizu přibyl 28. září, do Madridu 12. října a do Ameriky opět vyplul z Bordeaux právě onoho 9. prosince 1824, kdy došlo k bitvě u Ayacucha. (Viz Don José Segundo Flórcz, "Espartero", Madrid 1844, 4 díly; a Príncipe, "Espartero", Madrid 1848.)^[189]

———— * ————

Napsali K. Marx a B. Engels
mezi 21. zářím a 23. říjnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Blücher^[190]

Blücher, Gebhard Leberecht von, kníže wahlstadtský - pruský polní maršál, se narodil 16. prosince 1742 v Roztokách v Meklenbursku-Zvěřínsku, zemřel v Krieblowitzi ve Slezsku 12. září 1819. V roce 1754, ještě jako chlapec, byl poslán na ostrov Rujanu a tam tajně vstoupil do pluku švédských husarů jako praporčík, aby bojoval proti pruskému králi Bedřichovi II. Při tažení v roce 1758 byl zajat, a když byl po ročním zajetí propuštěn ze švédských služeb, dal se přemluvit, aby vstoupil do pruské armády. Dne 3. března 1771 se stal štábním rytmistrem jezdectva. Když byl v roce 1778 na uvolněnou hodnost majora jmenován místo něho rytmistr von Jägersfeld, nemanželský syn markraběte von Schwedt, napsal Blücher Bedřichovi II.:

"Veličenstvo, Jägersfeldovi, který nemá jinou zásluhu, než že je synem markraběte von Schwedt, byla dána přednost přede mnou. Prosím Vaše Veličenstvo, aby mě propustilo."

Bedřich II. odpověděl tím, že ho dal vsadit do vězení, ale když Blücher přes poměrně dlouhé žalářování odmítl svůj dopis odvolat, král vyhověl jeho žádosti touto poznámkou: "Rytmistr von Blücher může jít k čertu." Blücher se tedy vrátil do polského Slezska, brzy nato se oženil, stal se statkářem, získal malý statek v Pomořanech a po smrti Bedřicha II. vstoupil znovu do svého starého pluku jako major s výslovnou podmínkou, že jeho jmenování bude datováno zpětně od roku 1779. Za několik měsíců nato zemřela jeho žena. Blücher se zúčastnil nekrvavého vpádu do Holandska^[191] a 3. června 1788 byl jmenován podplukovníkem. Dne 20. srpna 1790 se stal plukovníkem a velitelem 1. praporu husarského pluku, do něhož vstoupil roku 1760.

Jako velitel lehkého jezdectva se roku 1794 vyznamenal při tažení do Falce proti republikánské Francii. Dne 28. května 1794 byl po vítězném boji u Kirrweileru povýšen na generálmajora a boje u Lucemburku, Kaiserslautern, Morschheimu, Weidenthalu, Edesheimu a Edenkobenu mu přinášely stále větší slávu. Bez ustání znepokojoval Francouze odvážnými coups de main^[u] a úspěšnými akcemi a přitom nezapomínal dodávat hlavnímu stanu nejpřesnější informace o nepřátelských pohybech. Jeho deník, psaný za tohoto tažení a vydaný roku 1796 Blücherovým pobočníkem hrabětem Goltzem, se přes svůj negramotný styl pokládá za klasické dílo o činnosti předvoje^[192]. Po basilejském míru^[193] se Blücher znovu oženil. Když nastoupil na trůn Bedřich Vilém III., jmenoval ho generálporučíkem; v této hodnosti obsadil Blücher Erfurt, Mühlhausen a Münster a spravoval je jako guvernér. V roce 1805 vytvořil v Bayreuthu malý sbor, který měl sledovat bezprostřední důsledky bitvy u Slavkova pro Prusko, tj. obsazení knížectví Ansbachu Bernadottovým sborem.

Roku 1806 velel pruskému předvoji v bitvě u Auerstedtu. Jeho útok byl však odražen strašlivou palbou Davoutova dělostřelectva a jeho návrh, že bude útok opakovat s čerstvými silami a s nasazením všeho jezdectva, pruský král odmítl. Po dvojnásobné porážce u Auerstedtu a u Jeny ustoupil Blücher dolů po Labi, zatímco Napoleon pronásledoval hlavní síly pruské armády od Jeny až ke Štětínu a nedopřál jim oddechu. Při ústupu sbíral Blüchcr zbytky různých sborů a zvětšil tím svou armádu téměř na 25 000 mužů. Jeho ústup před spojenými silami Soulta, Bernadotta a Murata na Lübeck je jednou z mála čestných epizod tohoto období německého ponížení. Lübeck byl neutrálním územím, a tak Blücher, který udělal z ulic tohoto otevřeného města jeviště zuřivého boje, a tím je vystavil třídennímu drancování francouzské soldatesky, si vysloužil ostré výtky; za tehdejších okolností však bylo důležité dát německému lidu aspoň jeden příklad vytrvalého odporu. Když byl Blücher vytlačen z Lübecku, musel 7. listopadu 1806 na Ratkovské pláni kapitulovat; výslovně si však vymínil, aby bylo písemně uvedeno, že se vzdal pro "nedostatek střeliva a zásob". Byl propuštěn na čestné slovo, uchýlil se do Hamburku a tam ve společnosti svých synů ubíjel čas kartami, kouřením a pitím. Když byl vyměněn za generála Victora, stal se generálním guvernérem Pomořan; ale jeden z tajných článků úmluvy uzavřené 24. února 1812 mezi Pruskem a Napoleonem obsahoval podmínku, že Blücher bude propuštěn ze služby, podobně jako Scharnhorst a jiní vynikající pruští vlastenci. Aby zmírnil tuto oficiální nemilost, král tajně věnoval Blücherovi krásný statek Kunzendorf ve Slezsku.

V letech přechodného období mezi tylžským mírem^[v] a válkou za osvobození Německa chtěli vůdcové Tugendbundu^[194] Scharnhorst a Gneisenau uvést na scénu lidového hrdinu a vybrali si Blüchera. Šířili jeho slávu mezi masami tak úspěšně, že když Bedřich Vilém III. povolal proklamací ze 17. března 1813 Prusy do zbraně, měli už dost velký vliv, aby donutili krále jmenovat Blüchera vrchním velitelem pruské armády. V bitvách u Lützenu a Budyšína, kde spojenci neměli úspěch, ač svedli úporný boj, působil pod Wittgensteinovým velením. Za ústupu spojeneckých armád od Budyšína ke Svídnici připravil léčku u Haynau, odkud se svým jezdectvem napadl francouzský předvoj vedený Maisonem, který v tomto boji ztratil 1500 mužů a 11 děl.^[195] Tímto překvapivým úspěchem pozdvihl Blücher bojového ducha pruské armády a donutil Napoleona, aby byl při pronásledování velmi opatrný.

Po uplynutí trachenberského příměří, od 10. srpna 1813,^[w] začal Blücher velet samostatné armádě. Spojenečtí panovníci tehdy rozdělili svá vojska do 3 armád: Severní armáda byla podřízena Bernadottovi a rozestavena podél dolního Labe; hlavní armáda postupovala přes Čechy; třetí byla Slezská armáda, jejímž vrchním velitelem byl Blücher, kterému pomáhal Gneisenau jako náčelník štábu a Müffling jako generální ubytovatel. Tito dva muži, kteří u něho zůstali ve stejných funkcích až do mírové smlouvy z roku 1815, mu vypracovávali všechny jeho strategické plány. Blücher sám, podle Müfflingových slov, "naprosto nerozuměl strategickému vedení války; a dokonce když mu byl předložen ke schválení nějaký plán, třeba se týkal jen nedůležité operace, neumět si o něm udělat jasnou představu a posoudit, zda je dobrý či špatný".^[196]

Stejně jako mnozí Napoleonovi maršálové, ani Blücher neuměl číst mapy. Slezská armáda se skládala ze tří armádních sborů: ze 40 000 Rusů pod velením hraběte Langerona, z 16 000 mužů pod velením barona von Sacken a z pruského sboru o 40 000 mužů, který vedl generál York. Blücher měl v čele této různorodé armády neobyčejně těžké postavení. Langeron už dříve samostatně velel, a proto se jen neochotně podřizoval cizímu generálovi; k tomu ještě věděl, že Blücher dostal tajné rozkazy, aby se omezil jen na obranu, ale naprosto netušil, že při rozhovoru s Barclayem de Tolly v Reichenbachu 11. srpna si Blücher vymohl svolení, aby mohl jednat podle situace. Proto se Langeron pokládat za oprávněna neposlouchat rozkazy, když se mu zdálo, že se vrchní velitel odchyluje od předem dohodnutého plánu; a v tomto rebelantství ho značně podporoval generál York.

Nebezpečí vyplývající z tohoto stavu bylo stále větší, až teprve bitva na Katzbachu zajistila Blücherovi v armádě takový vliv, s nímž ji dovedl až k branám Paříže. Maršál Macdonald, kterému Napoleon dal příkaz, aby zatlačil Slezskou armádu zpět do nitra Slezska, zahájil bitvu 26. srpna útokem na Blücherovy přední stráže rozestavené mezi Prausnitzem a Kroitschem, tam, kde se Nisa vlévá do Katzbachu. Takzvaná bitva na Katzbachu se ve skutečnosti skládala ze 4 různých akcí: první, kde šlo o to, vytlačit bodákovým útokem 8 francouzských praporů, stěží desetinu nepřátelských sil, z plošiny za výšinami na pravém břehu Nisy, měla výsledky, které vůbec neodpovídaly jejímu původnímu významu. Stalo se to z těchto příčin: vojska prchající z plošiny nebyla shromážděna v Niedercraynu a rozestavena za Katzbachem u Kroitsche, kde by byl jejich útěk neměl vliv na zbylou část francouzské armády; Sackenovy a Langeronovy sbory, umístěné na levém břehu Nisy, způsobily nepříteli za soumraku několik porážek; maršál Macdonald, který osobně velel na levém břehu a do 7 hodin večer se slabě bránil Langeronovým útokům, přesunul svá vojska hned po západu slunce ke Goldbergu v tak vyčerpaném stavu, že už nemohla bojovat a musela padnout do rukou nepříteli; a konečně svým dílem přispěly i povětrnostní podmínky, neboť nastaly prudké deště a jinak bezvýznamné toky, které museli prchající Francouzi překročit - Nisa, Katzbach, Deichsela a Bober — se proměnily v divoké proudy a cesty byly téměř neschůdné. Tak se stalo, že s pomocí zeměbrany, která působila v horách na levém boku Slezské armády, skončila bitva na Katzbachu, sama o sobě nevýznamná, tím, že bylo zajato 18 000 až 20 000 vojáků, ukořistěno více než 200 děl a přes 300 muničních, zdravotnických a nákladních vozů se zavazadly atd.

Po bitvě se Blücher všemožně snažil přimět svá vojska, aby vynaložila všechny síly k pronásledování nepřítele, a správně jim ukazoval, že "s jistým tělesným vypětím si možná ušetří novou bitvu". Dne 3. září překročil se svou armádou Nisu a 4. září prošel Bischofswerdou, aby soustředil vojska u Budyšína. Tímto manévrem zachránil hlavní armádu, která byla 27. srpna poražena u Drážďan, musela ustoupit za Krušné hory, a nyní se mohla odpoutat od nepřítele;^[197] Napoleon byl nucen postupovat s posilami na Budyšín, aby tam shromáždil armádu poraženou na Katzbachu a vybojoval bitvu se Slezskou armádou. Blücher, pokud se zdržoval v jihovýchodním cípu Saska na pravém břehu Labe, se střídáním ústupu a postupu stále vyhýbal bitvě, když ji Napoleon nabízel, ale vždycky zahajoval boj, jakmile se setkal s jednotlivými oddíly francouzské armády. Dne 22., 23. a 24. září uskutečnil pochod vpravo od nepřítele a postupoval usilovnými pochody k dolnímu Labi do blízkosti Severní armády. Dne 2. října zřídil u Elsteru pontonový most přes Labe a 3. října ráno se jeho armáda přepravila přes řeku. Tento krok, nejen odvážný, ale přímo hazardní, neboť Blücher tím úplně opouštěl své komunikační linie, si vynutily vyšší politické důvody; nakonec vedl k bitvě u Lipska, kterou — nebýt Blüchera — by pomalá a přespříliš opatrná hlavní armáda nikdy nebyla riskovala.

Severní armáda, jejímž vrchním velitelem byl Bernadotte, měla asi 90 000 mužů, a proto bylo nanejvýš důležité, aby postoupila do Saska. Díky těsnému spojení s Bülowem a Wintzingerodem, kteří veleli pruskému a ruskému sboru, jež byly začleněny do Severní armády, získal Blücher naprosto přesvědčivé důkazy, že Bernadotte koketuje s Francouzi, a že ho nebude možné přimět k nějaké činnosti, dokud bude sám na zvláštním válčišti. Bülow a Wintzingerode prohlásili, že jsou ochotni jednat i proti Bernadottovi, ale žádali k tomu podporu sto tisíc mužů. Proto se Blücher rozhodl riskovat boční pochod; na tomto rozhodnutí trval, přestože od panovníků dostal rozkazy, podle nichž se měl držet v blízkosti nalevo od nich, směrem k Čechám. Od svého záměru se nedal odvrátit ani překážkami, které mu Bernadotte systematicky kladl do cesty, a to dokonce i potom, když Slezská armáda překročila Labe. Než opustil Budyšín, poslal Blücher k Bernadottovi důstojníka s důvěrným poselstvím a sděloval mu, že přijde se Slezskou armádou, protože Severní armáda je příliš slabá, aby mohla sama operovat na levém břehu Labe, a že překročí řeku u Elsteru 3. října; vyzýval proto Bernadotta, aby překročil Labe v téže době a aby s ním táhl na Lipsko. Protože Bernadotte na toto poselství nedbal a nepřítel obsadil Wartenburg ležící proti Elsteru, Blücher nejprve vytlačil nepřítele a pak začal zřizovat opevněný tábor mezi Wartenburgem a Bleddinem, aby byl chráněn pro případ, že by na něj Napoleon zaútočil všemi svými silami. Potom vyrazil k Muldě.

Dne 7. října bylo na schůzce s Bernadottem dohodnuto, že obě armády budou pochodovat směrem k Lipsku. Zatímco se Slezská armáda připravovala k tomuto pochodu, Bernadotte, který dostal zprávu, že Napoleon postupuje po silnici od Míšně, začal 9. října naléhat, aby se ustoupilo za Labe, a slíbil zůstat na jeho levém břehu jen pod podmínkou, že se Blücher rozhodne překročit společně s ním Sálu a zaujme postavení za touto řekou. Ačkoli tímto manévrem ztrácela Slezská armáda znovu svou komunikační linii, Blücher souhlasil, protože jinak by Severní armáda byla pro spojence fakticky ztracena. Dne 10. října stála celá Slezská armáda, spojená se Severní armádou, na levém břehu Muldy, jejíž mosty byly zničeny. Bernadotte nyní prohlásil, že je třeba ustoupit na Bernburg, a Blücher, který teď usiloval jedině o to, aby mu zabránil přejít na pravý břeh Labe, znovu souhlasil pod podmínkou, že Bernadotte překročí Sálu u Wettinu a zaujme tam postavení. Když se Blücher 11. října, právě ve chvíli, kdy jeho vojska přecházela silnici vedoucí z Magdeburku do Halle, dozvěděl, že Bernadotte nepostavil u Wettinu most, ačkoli to slíbil, rozhodl se postupovat usilovnými pochody po této silnici.

Napoleon viděl, že se Severní a Slezská armáda vyhýbají bitvě, kterou nabízel soustředěním svých vojsk u Dübenu, a věděl, že se jí nemohou vyhnout jinak než ústupem přes Labe; současně chápal, že mu zbývají jen 4 dny, a potom se nutně setká s hlavní armádou, a tak se octne mezi dvěma ohni; proto zahájil pochod na pravý břeh Labe směrem na Wittenberg; tímto klamným manévrem chtěl vylákat Severní a Slezskou armádu přes Labe a pak rychle udeřit na hlavní armádu. A skutečně Bernadotte, který se obával, že ztratí spojení se Švédskem, přikázal své armádě, aby neodkladně přešla na pravý břeh Labe po mostě vybudovaném u Akenu, a téhož dne, 13. října, oznámil Blücherovi, že ho (Blüchera) car Alexandr podřídil z jistých významných důvodů jeho velení. V důsledku toho žádal Blüchera, aby ho se Slezskou armádou bez nejmenšího prodlení následoval na pravý břeh Labe. Kdyby byl Blücher projevil při této příležitosti méně rozhodnosti a následoval Severní armádu, bylo by tažení prohráno, protože by Slezská a Severní armáda, které měly dohromady asi 200 000 mužů, nebyly přítomny v bitvě u Lipska. Blücher však v odpovědi Bernadottovi napsal, že podle všech jeho informací Napoleon naprosto nezamýšlí přesunout válčiště na pravý břeh Labe, nýbrž že chce spojence jen zmýlit. Současně zapřísahal Bernadotta, aby upustil od zamýšleného přechodu přes Labe. Mezitím znovu a znovu žádal hlavní armádu, aby vyrazila k Lipsku, a nabízel, že se tam s ní sejde; nakonec 15. října dostal dlouho očekávaný souhlas. Okamžitě začal postupovat na Lipsko, zatímco Bernadotte ustupoval k Petersbergu. Na cestě z Halle do Lipska rozdrtil Blücher v úporné bitvě u Möckern 6. sbor francouzské armády, vedený Marmontem, a ukořistil 54 děla. Okamžitě poslal zprávu o výsledku bitvy Bernadottovi, který se první den bitvy u Lipska nezúčastnil. Druhý den této bitvy, 17. října, vytlačil Blücher nepřítele z pravého břehu Parthe, až na několik domů a polních opevnění u Hallské brány. Na úsvitu 18. října měl Blücher v Breitenfeldu poradu s Bernadottem, který prohlásil, že nemůže napadnout nepřítele na levém břehu Parthe, nedá-li mu Blücher na tento den 30 000 mužů ze Slezské armády. Blücher, kterému šlo výhradně o zájem celku, bez váhání souhlasil, ale vymínil si, že sám zůstane s těmito 30 000 vojáky a tak zajistí jejich energický podíl na útoku.

Po konečném vítězství 19. října a po celou dobu Napoleonova ústupu od Lipska k Rýnu jediný Blücher Napoleona vážně pronásledoval. Dne 19. října, ve chvíli, kdy se velící generálové setkali s panovníky na lipském tržišti, a drahocenný čas uplýval ve vzájemných poklonách, Blücherova Slezská armáda už pronásledovala nepřítele k Lützenu. Na pochodu z Lützenu k Weissenfelsu dostihl Blüchera princ Vilém Pruský a odevzdal mu dekret, podle něhož byl jmenován pruským polním maršálem. Spojenečtí panovníci umožnili Napoleonovi získat předstih, který nebylo možno nijak dohnat; ale už od Eisenachu byl Blücher vždycky odpoledne na místě, které Napoleon ráno opustil. Když se Blücher chystal táhnout na Kolín, kde chtěl překročit Rýn, byl odvolán a dostal rozkaz blokovat Mohuč na levém břehu Rýna; Blücherovo rychlé pronásledování Napoleonovy armády až k Rýnu způsobilo, že se rozpadl Rýnský spolek^[198] a vojska tohoto spolku odpadla od francouzských divizí, jejichž součástí stále ještě byla. Zatímco hlavní stan Slezské armády byl zřízen v Höchstu, táhla hlavní armáda proti proudu horního Rýna. Tak skončilo tažení z roku 1813, úspěšné výhradně zásluhou Blücherovy smělé podnikavosti a železné energie.

V názorech na plán dalších operací se spojenci různili; jedni navrhovali zastavit se na Rýně a zaujmout tam obranné postavení, druzí chtěli překročit Rýn a postupovat na Paříž. Panovníci dlouho váhali, potom však nabyl vrchu Blücher se svými přáteli a bylo rozhodnuto postupovat na Paříž soustředným pohybem, přičemž hlavní armáda měla táhnout ze Švýcarska, Bülow z Holandska a Blücher se Slezskou armádou od středního Rýna. Pro nové tažení byly Blücherovi dány k dispozici další tři sbory: Kleistův, kurfiřta hesenského a vévody sasko-koburského. Blücher ponechal část Langeronova sboru k obléhání Mohuče, přikázal novým posilám, aby postupovaly za ním jako druhý sled, a 1. ledna 1814 překročil Rýn na třech místech — u Mannheimu, Kaubu a Koblenze; zatlačil Marmonta za Vogézy a za Saaru do údolí Mosely, rozmístil Yorkův sbor mezi moselskými pevnostmi a s armádou 28 000 mužů, skládající se ze Sackenova sboru a jedné divize Langeronova sboru, postupoval přes Vaucouleurs a Joinville na Brienne, aby se jeho levé křídlo spojilo s hlavní armádou. U Brienne na něj 29. ledna zaútočil Napoleon, jehož síly tvořilo asi 40 000 mužů; Yorkův sbor byl zatím stále ještě oddělen od Slezské armády a hlavní armáda, která měla 110 000 mužů, dosáhla teprve Chaumontu. Blücher se tudíž musel postavit proti značně početnějším Napoleonovým silám, ten však na něj nejen nezaútočil se svou obvyklou prudkostí, ale nebránil mu ani v ústupu k Trannes, nepočítáme-li několik jezdeckých potyček. Kdyby byl Napoleon obsadil Brienne, umístil část svých vojsk v jeho sousedství a třemi sbory obsadil Dienville, La Rothière a Chaumênil, byl by mohl 30. ledna napadnout Blüchera přesilou, protože polní maršál stále ještě čekal na posily. Napoleon se však choval pasívně, zatímco se hlavní armáda soustřeďovala u Bar-sur-Aube a některé její části přicházely posílit Blücherovo pravé křídlo. Císařova nečinnost se vysvětluje tím, že vkládal naděje do mírových jednání na kongresu v Châtillonu^[199], která se mu podařilo zahájit a jimiž chtěl získat čas. A skutečně po spojení Slezské armády s hlavní armádou trvali přívrženci diplomatického jednání na tom, aby se po dobu jednání mírového kongresu válka vedla jen naoko. Kníže Schwarzenberg poslal k Blücherovi důstojníka, aby si zajistil jeho souhlas, ale Blücher ho poslal zpět s odpovědí:

"Musíme jít na Paříž. Napoleon poctil svou návštěvou všechna evropská hlavní města; máme snad být méně zdvořilí? Krátce: musí opustit trůn, a dokud ho s trůnu nesvrhneme, nebudeme mít klid."

Blücher naléhal na to, aby spojenci využili velkých výhod, které se jim nabízely, kdyby zaútočili na Napoleona v blízkosti Brienne ještě dříve, než by mohl shromáždit zbytek svých vojsk, a navrhoval, že útok sám provede, jestliže dostane posily na dobu Yorkovy nepřítomnosti. Když bylo vzato v úvahu, že v neúrodném údolí řeky Aube nemůže armáda existovat a že by musela ustoupit, kdyby nezaútočila, Blücher svůj návrh prosadil. Bylo rozhodnuto svést bitvu, ale kníže Schwarzenberg, místo aby dotíral na nepřítele spojenými silami, kterými disponoval, poskytl Blücherovi pouze sbor korunního prince Württemberského (40 000 mužů), Gyulayův sbor (12 000) a Wredův sbor (12 000). Napoleon však o příchodu hlavní armády nejen nevěděl, ale neměl o něm ani tušení. Když mu 1. února asi v 1 hodinu oznámili, že se Blücher blíží, nechtěl tomu věřit. Když se o tom přesvědčil, sedl na koně s myšlenkou, že se vyhne bitvě, a dal Berthierovi příslušné rozkazy. Ale když mezi starou Brienne a La Rothière zastihl mladou gardu^[200] , která uslyšela blížící se dělostřelbu a chopila se zbraní, byl uvítán s takovým nadšením, že se rozhodl využít příležitosti a zvolal: "Lʼartillerie en avant!"^[x] A tak kolem 4. hodiny se bitva u La Rothière rozpoutala naplno. Po prvním nezdaru však Napoleon sám z bitvy odejel. Jeho pěchota se vrhla do vesnice La Rothière, boj byl dlouhý a úporný a Blücher byl dokonce nucen nasadit své zálohy. Francouzi byli vytlačeni z vesnice teprve v 11 hodin v noci, když dal Napoleon rozkaz k ústupu; jeho armáda ztratila 4000 nebo 5000 zabitých a raněných, 2500 zajatců a 53 děla. Kdyby byli spojenci, vzdálení tehdy pouze 6 dnů pochodu od Paříže, vyrazili energicky vpřed, Napoleon by byl musel podlehnout jejich obrovské přesile; ale panovníci, kteří se stále ještě úzkostlivě snažili nepřekazit Napoleonovi uzavření míru na châtillonském kongresu, souhlasili s tím, aby se kníže Schwarzenberg, vrchní velitel hlavní armády, pod jakoukoli záminkou vyhýbal rozhodné akci.

Napoleon přikázal Marmontovi, aby se vrátil na pravý břeh řeky Aube a táhl na Ramerupt, a sám se stáhl bočním pochodem k Troyes. Spojenecká armáda se mezitím rozdělila na dvě části: hlavní armáda postupovala pomalu na Troyes a Slezská armáda pochodovala k Marně, kde se měl Blücher podle svých předpokladů setkat s Yorkem a částí Langeronova a Kleistova sboru, takže by se jeho celkové síly zvětšily asi na 50 000 mužů. Jeho plán záležel v tom, že bude pronásledovat maršála Macdonalda, který se mezitím objevil na dolní Marně, k Paříži, zatímco Schwarzenberg měl držet v šachu hlavní síly francouzské armády na Seině. Napoleon však viděl, že spojenci nevědí, jak by využili svého vítězství; byl si jist, že se stačí vrátit k Seině dříve, než bude hlavní armáda moci příliš daleko postoupit směrem na Paříž, a proto se rozhodl, že napadne slabší Slezskou armádu. Ponechal tedy 20 000 vojáků pod velením Victorovým a Oudinotovým proti stotisícové hlavní armádě, postupoval se 40 000 mužů Mortierova a Neyova sboru směrem na Marnu, přibral u Nogentu Marmontův sbor a 9. února dospěl s těmito spojenými silami k Sézannu. Zatím Blücher postupoval přes Saint Ouen a Sompuis cestou vedoucí na Paříž a 9. února zřídil svůj hlavní stan v městečku Vertus. Jeho síly byly rozloženy takto: asi 10 000 mužů v hlavním stanu; 18 000 pod Yorkovým velením bylo mezi Dormansem a Château-Thierry — ti pronásledovali Macdonalda, který byl už na hlavní poštovní silnici, vedoucí z Épernay do Paříže; 30 000 mužů pod velením Sackenovým stálo mezi Montmirailem a La Ferté-sous-Jouarre — ti měli zabránit zamýšlenému spojení Sébastianiho jezdectva s Macdonaldem a odříznout Macdonaldovi cestu u La Ferté-sous-Jouarre; ruský generál Olsufjev s 5000 mužů měl stanoviště u Champaubertu. Toto chybné rozložení sil, v jehož důsledku byla Slezská armáda roztažena en échélon^[y], vyplývalo z toho, že Blücherovo jednání bylo ovlivněno vzájemně si odporujícími motivy. Na jedné straně chtěl odříznout Macdonalda a zabránit jeho spojení se Sébastianiho jezdectvem; na druhé straně chtěl přibrat Kleistův a Kapcevičův sbor, které postupovaly z Châlonsu a počítaly, že se sním spojí 9. nebo 10. února. První motiv ho zdržoval, druhý ho hnal vpřed.

Dne 10. února napadl Napoleon Olsufjeva u Champaubertu a porazil ho. Blücher s Kleistem a Kapcevičem, kteří mezitím přibyli, ale bez většiny svého jezdectva, postupoval proti Marmontovi, kterého Napoleon vyčlenil, a sledoval ho při jeho ústupu na Fère-Champenoise; po zprávě o Olsufjevově porážce se však ještě té noci se svými dvěma sbory vrátil do Bergères, aby zde kryl cestu na Châlons. Sacken zatlačil Macdonalda po úspěšném boji u Trilportu 10. února za Marnu, když však ještě téže noci uslyšel o Napoleonově pochodu na Champaubert, spěchal 11. února zpět k Montmirailu. Ale dříve než dostihl Montmirailu, musel se u Viels-Maisons postavit císaři, který se proti němu z Montmirailu blížil. Sacken byl poražen, ještě než se s ním York mohl spojit, a utrpěl těžké ztráty; oba generálové se setkali u Viffortu a 12. února ustoupili k Château-Thierry, kde musel York v postavení zadního voje svést krutý boj; po velkých ztrátách se stáhl k Oulchy-la-Ville. Napoleon přikázal Mortierovi, aby pronásledoval Yorka a Sackena po silnici na Fismes, a sám zůstal 13. února v Château-Thierry. Protože Blücher přesně nevěděl, kde York se Sackenern jsou a jaký úspěch měly jejich boje, klidně pozoroval v Bergèrcs ve dnech 11. a 12. února Marmonta, který měl svá postavení přímo proti němu v Etoges. Když se 13. února dozvěděl o porážce svých generálů, tu v domněnce, že se Napoleon vydal hledat hlavní armádu, podlehl pokušení zasadit na rozchodnou úder Marmontovi, kterého pokládal za Napoleonův zadní voj. Postoupil k Champaubertu a zatlačil Marmonta k Montmirailu, kde se k Marmontovi připojil 14. února Napoleon; ten se nyní obrátil proti Blücherovi, setkal se v poledne u Vauchampsu s jeho dvacetitisícovým vojskem, které však nemělo téměř žádné jezdectvo, zaútočil na ně, obklíčil jeho kolony jezdectvem a vrhl je s velkými ztrátami zpět k Champaubertu. Na ústupu odtud mohla Slezská armáda dosáhnout Etoges ještě před setměním bez zvláštních ztrát, kdyby byl si Blücher nedopřál potěšení provádět svůj ústupový pohyb schválně pomalu. Tak byl po celou dobu pochodu napadán a jedna část jeho vojska, divize pruského prince Augusta, byla při průchodu městem Etoges znovu obklíčena z postranních ulic. Kolem půlnoci dorazil Blücher do svého tábora v Bergères, po několikahodinovém odpočinku vyrazil na Châlons, přibyl tam kolem poledne 15. února a ve dnech 16. a 17. února se k němu připojila Yorkova a Sackenova vojska. Jednotlivé boje u Champaubertu, Montmirailu, Château-Thierry, Vauchampsu a Etoges ho stály 15 000 mužů a 27 děl; odpovědnost za strategické chyby, které vedly k těmto porážkám, padá výhradně na Gneisenaua a Müfflinga.

Napoleon ponechal Marmonta a Mortiera proti Blücherovi a sám se s Neyem vracel usilovnými pochody k Seině; tam Schwarzenberg zatlačil Victora a Oudinota, kteří ustoupili za Yères, kde připojili ke svému vojsku 12 000 mužů pod velením Macdonaldovým a některé posily ze Španělska. Dne 16. února byli překvapeni náhlým příchodem Napoleona, za nímž dorazila 17. února i jeho vojska. Když se Napoleon spojil s maršály, vrhl se spěšně proti Schwarzenbergovi, který zaujal postavení v rozlehlém trojúhelníku mezi Nogentem, Montereau a Sens. Když Napoleon postupně zaútočil na Schwarzenbergovy generály Wittgensteina a Wreda a na korunního prince Württemberského a porazil je, dal se Schwarzenberg na útěk, ustupoval na Troyes a vzkázal Blücherovi, že se s ním má spojit, aby mohli společně svést bitvu na Seině. Blücher, který mezitím dostal nové posily, okamžitě uposlechl této výzvy, 21. února vstoupil do Méry a po celý den 22. února čekat na dispozice pro slíbenou bitvu. Večer se dozvěděl, že prostřednictvím knížete Liechtensteina bylo Napoleonovi nabídnuto příměří, které však císař rovnou odmítl. Blücher okamžitě poslal do Troyes důstojníka s důvěrným poselstvím, v němž zapřísahal knížete Schwarzenberga, aby svedl bitvu, a dokonce nabízel, že ji svede sám, bude-li hlavní armáda tvořit aspoň zálohu; ale Schwarzenberg, kterého nadto ještě postrašila zpráva, že Augereau zatlačil generála Bubnu zpátky do Švýcarska, už nařídil ústup na Langres. Blücher okamžitě pochopil, že ústup na Langres by vedl k ústupu za Rýn; aby odvrátil Napoleona od pronásledování skleslé hlavní armády, rozhodl se k novému postupu přímo na Paříž, k Marně, kde nyní mohl počítat s tím, že shromáždí stotisícovou armádu, protože Wintzingerode přibyl s 25 000 vojáků do okolí Remeše, Bülow byl v Laonu se 16 000 mužů, zbytek Kleistova sboru měl přijít z Erfurtu a zbytek Langeronova sboru pod velením Saint-Priesta z Mohuče.

A právě toto druhé odělení Blüchera od hlavní armády zvrátilo misky vah v Napoleonův neprospěch. Kdyby byl Napoleon sledoval ustupující hlavní armádu místo postupující Slezské armády, byli by spojenci tažení prohráli. Přechod přes Aube — jediný nesnadný bod svého postupu — zdolal Blücher postavením pontonového mostu u Anglure 24. února, ještě než se za ním Napoleon vydal. Napoleon poslal Oudinota a Macdonalda s asi 25 000 mužů za hlavní armádou a 26. února opustil spolu s Neyem a Victorem Herbisse, aby pronásledoval Slezskou armádu. Schwarzenberg, kterého Blücher upozornil, že hlavní armáda má nyní proti sobě jen dva maršály, zastavil ústup, sebral všechnu svou odvahu, obrátil se proti Oudinotovi a Macdonaldovi a ve dnech 27. a 28. února je porazil. Blücher hodlal soustředit svou armádu v některém místě co nejblíže Paříže. Marmont stál se svými vojsky stále ještě v Sézannu, Mortier byl v Château-Thierry. Když se Blücher přiblížil, Marmont ustoupil, 26. února se spojil s Mortierem v La Ferté-sous-Jouarre a pak se oba společně stáhli na Meaux. Blücher se po dva dny pokoušel překročit Ourcq a přimět svými značně předsunutými čelními oddíly oba maršály k bitvě, neměl však úspěch a byl nyní nucen postupovat po pravém břehu Ourcqu. Dne 2. března dorazil do Oulchy-le-Château, ráno 3. března se dozvěděl, že Bülow a Wintzingerode dosáhli kapitulace Soissonsu, a ještě téhož dne překročil Aisnu a soustředil celou svou armádu u Soissonsu. Napoleon, který překročil Marnu u La Ferté-sous-Jouarre a byl dva usilovné denní pochody za Blücherem, postupoval směrem na Château-Thierry a Fismes, přešel řeku Vesle a 6. března, kdy jeden jeho oddíl znovu dobyl Remeš, překročil Aisnu u Berry-au-Bac. Blücher měl původně v úmyslu svést bitvu za Aisnou při Napoleonově přechodu této řeky, a stáhl sem proto svá vojska. Když se dozvědět, že Napoleon směřuje na Fismes a Berry-au-Bac, aby obešel Slezskou armádu zleva, rozhodl se Blücher vpadnout mu šikmo do boku od Craonnu, jakmile Napoleon vystoupí z Berry-au-Bac, takže by císař byl nucen bojovat se soutěskou v týlu. Blücher už rozestavil svá vojska tak, že pravé křídlo bylo na Aisně a levé na Lettě, na poloviční cestě ze Soissonsu do Craonnu, ale pak upustil od tohoto skvělého plánu, když zjistil, že Wintzingerode dovolil Napoleonovi, aby 6. března nerušeně prošel Berry-au-Bac, a že Napoleon dokonce poslal jeden svůj oddíl po silnici na Laon. Domníval se nyní, že rozhodnou bitvu nelze svést jinde než u Laonu.

Aby zdržel Napoleona, který mohl silnicí z Remeše přes Corbeny dosáhnout Laonu právě tak rychle jako Slezská armáda od Craonnu, umístil Blücher Voroncovův sbor mezi Aisnou a Lettou v silném postavení na craonnské plošině a mezitím poslal 10 000 jezdců pod Wintzingerodovým velením přes Festienx na Corbeny s rozkazem napadnout Napoleonovo pravé křídlo a týl, jakmile Napoleon zahájí útok na Voroncova. Wintzingerode však neprovedl nařízený manévr, a tak Napoleon zahnal 7. března Voroncova z plošiny, sám však ztratil 8000 vojáků, kdežto Voroncov unikl se ztrátou 4700 mužů a dokázal ustoupit v pořádku. Dne 8. března soustředil Blücher svá vojska u Laonu, kde měla bitva rozhodnout o osudu obou armád. Slezská armáda nejenže měla početní převahu, ale rozlehlá rovina před Laonem se nadto zvlášť dobře hodila k rozvinutí jejích 20 000 jezdců, a Laon sám, ležící na osamělém plochém vrchu, jehož úbočí měla sklon 12, 16, 20 až 30 stupňů a na jehož úpatí jsou čtyři vesnice, byl velmi výhodný jak k obraně, tak k útoku. Onoho dne bylo levé křídlo Francouzů, které vedl sám Napoleon, odraženo, a pravé křídlo, jemuž velel Marmont, bylo za soumraku přepadeno, když se chystalo přenocovat v poli, a tak drtivě poraženo, že maršál dokázal zastavit svá vojska teprve u Fisrnes. Napoleon byl s 35 000 vojáky svého křídla úplně izolován a uzavřen v nevýhodném postavení a byl by musel kapitulovat, protože nepřítel byl daleko početnější a rozpálený svým vítězstvím. Příštího rána však Blücher onemocněl horečkou a očním zánětem a byl vyřazen z boje, kdežto Napoleon vyzývavě setrvával ve svém postavení; důstojníci, kteří nyní řídili operace, tím byli tak postrašeni, že nejen zastavili postup svých vojsk, který už byl zahájen, ale dokonce dovolili Napoleonovi, aby se za soumraku klidně stáhl do Soissonsu.

Nicméně však bitva u Laonu podlomila Napoleonovy fyzické i morální síly. Marně se 13. března pokusil obnovit své postavení náhlým obsazením Remeše, která padla do rukou Saint-Priesta. Jeho situace byla nyní tak zřejmá, že dokonce když 17. a 18. března postupoval u Arcis-sur-Aube proti hlavní armádě, odvážil se mu sám Schwarzenberg postavit, ačkoli měl proti Napoleonovým 25 000 vojáků jen 80 000, a svedl s ním bitvu, která se protáhla na 20. a 21. března. Když ji Napoleon přerušil, hlavní armáda ho sledovala k Vitry a spojila se v jeho týlu se Slezskou armádou. Napoleon se v zoufalství uchýtil k poslednímu prostředku — ústupu na Saint Dizier: doufal, že tak s hrstkou svých vojáků ohrozí obrovskou armádu spojenců tím, že ji odřízne od hlavní komunikační linie a znemožní jí ústup mezi Langres a Chaumontem; na tento manévr spojenci odpověděli postupem na Paříž. Dne 30. března došlo k bitvě před Paříží, v níž Slezská armáda vzala ztečí Montmartre. Blücher se sice ještě od laonské bitvy nezotavil, přece jen se však na krátkou dobu objevil v bitvě na koni, se štítkem na očích, ale po kapitulaci Paříže se vzdal velení pod záminkou nemoci; skutečným důvodem však byl rozpor mezi jeho vyslovenou nenávistí k Francouzům a okázalým diplomatizováním, jež spojenečtí panovníci pokládali za vhodné. Blücher tak 31. března vkročil do Paříže jako soukromá osoba. Po celé tažení z roku 1814 jediný Blücher zastával ve spojenecké armádě ofenzívní taktiku. Bitvou u La Rothière přivedl z konceptu châtillonské mírotvorce; u Méry svou rozhodností zachránil spojence před zkázonosným ústupem; a bitvou u Laonu rozhodl o první kapitulaci Paříže.

Po prvním pařížském míru^[201] doprovázel cara Alexandra a pruského krále Bedřicha Viléma při jejich návštěvě Anglie, kde byl oslavován jako hrdina dne. Byl zasypán všemi evropskými vojenskými řády; pruský král pro něj zřídil řád Železného kříže^[z]; anglický princ regent^[α] mu věnoval svůj portrét a oxfordská universita mu udělila akademickou hodnost doktora práv.

V roce 1815 Blücher znovu rozhodl o výsledku posledního tažení proti Napoleonovi. Po zdrcující porážce, kterou utrpěl 16. června u Ligny, dokázal ve svých 73 letech vzkřísit svou rozbitou armádu a přimět ji, aby postupovala vítězi v patách, takže se večer 18. června mohl objevit na bojišti u Waterloo^[β]; bylo to hrdinství, jaké dějiny války dosud nepoznaly. Způsob, jakým po bitvě u Waterloo pronásledoval prchající Francouze od Waterloo do Paříže, má jen jednu obdobu — Napoleonovo stejně pozoruhodné pronásledování Prusů od Jeny do Štětína. Tentokrát vstoupil Blücher do Paříže v čele své armády a svého generálního ubytovatele Müfflinga dokonce ustanovil vojenským generálním guvernérem města. Trval na tom, aby byl Napoleon zastřelen, Jenský most vyhozen do povětří a poklady, které Francouzi uloupili v různých evropských hlavních městech, vráceny původním majitelům. Jeho první přání překazil Wellington, druhé spojenečtí panovníci a jen poslední se uskutečnilo. Blücher zůstal v Paříži 3 měsíce a často se objevoval u stolů, kde se hrála rouge-et-noir^[γ]. Ve výročí bitvy na Katzbachu navštívil své rodné město Roztoky, kde obyvatelé společně postavili na jeho počest pomník. Po jeho smrti nosila celá pruská armáda týden smutek.

Le vieux diable^[δ], jak mu přezdíval Napoleon, "Maršál Vpřed", jak ho nazývali ruští vojáci ze Slezské armády, byl vlastně generálem jezdectva. V tomto oboru vynikal, protože zde potřeboval jen taktické návyky, a nemusel mít strategické znalosti. Protože plnou měrou sdílel nenávist lidu k Napoleonovi a Francouzům, měl plebejské záliby, zdravý rozum, vulgární způsoby a obhroublou řeč, které však při vhodné příležitosti dovedl dodat výmluvnosti, byt populární mezi masami. Byl vzorem vojáka. Dával příklad svou statečností v bitvě a neúnavností při tělesném vypětí; měl ohromný vliv na prosté vojáky; k jeho šílené odvaze se družila schopnost bystře hodnotit terén, rychle se rozhodovat v obtížných situacích; dovedl se tvrdošíjně bránit a právě tak energicky útočit; měl dostatek inteligence, aby sám vyhmátl správné řešení jednodušších kombinací a ve složitějších aby se spoléhal na Gneisenaua. Byl to pravý generál pro vojenské operace z let 1813-1815, které měly zpola charakter pravidelné a zpola povstalecké války.

———— * ————

Napsali K. Marx a B. Engels
22. září — 30. října 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Dělostřelectvo

Podle dnes celkem všeobecného názoru je vynález střelného prachu a jeho využití k vrhání těžkých těles v daném směru východního původu. V Číně a v Indii ledek přirozeně krystalizuje na povrchu půdy, a je tedy zcela samozřejmé, že se obyvatelé těchto zemí brzy seznámili s jeho vlastnostmi. Už ve velmi dávných dobách se v Číně vyráběly pyrotechnické prostředky ze směsí této soli s jinými hořlavinami a používalo se jich jak k válečným účelům, tak i při veřejných slavnostech. Nevíme, kdy byla objevena ona zvláštní směs ledku, síry a dřevěného uhlí, která pro svou výbušnost nabyla tak nesmírného významu. Podle některých čínských letopisů, o nichž se zmiňuje pan Paravey ve zprávě pro Francouzskou akademii z roku 1850^[202], znali Číňané děla už roku 618 před n. l.; jiné staré čínské spisy líčí ohnivé koule vrhané z bambusových trubic a jakési výbušné střely. Rozhodně však nebylo užívání střelného prachu a děl k válečným účelům v raných obdobích čínských dějin ještě plně rozvinuto, neboť první ověřený případ jejich širšího použití se datuje teprve z roku 1232 n. 1., kdy se Číňané, obležení Mongoly v Kchai-fengu, bránili děly vrhajícími kamenné koule a užívali výbušných střel, petard a jiných pyrotechnických prostředků založených na účinku střelného prachu.

Podle svědectví řeckých autorů Ailiána, Ktésia, Filostrata a Themistia měli Indové jakési válečné pyrotechnické prostředky patrně už v době Alexandra Velikého. Rozhodně to však nebyl střelný prach, i když snad podstatnou součást jejich složení tvořil ledek. V indických zákonech jsou zmínky týkající se zřejmě jistých palných zbraní; zcela určitě se v nich mluví o střelném prachu a podle tvrzení profesora H. H. Wilsona je jeho složení popsáno ve starých indických lékařských dílech. První zmínka o dělu se však časově téměř přesně shoduje s nejstarším doloženým datem jeho existence v Číně. Kolem roku 1200 hovoří Hazedovy básně o ohnivých strojích vrhajících koule, jejichž svist bylo slyšet na vzdálenost 10 kósů (1500 yardů). Kolem roku 1258 se píše o tom, že dillíský král měl palné přístroje na vozech. O sto let později se v Indii používalo dělostřelectva už všeobecně, a když sem roku 1498 přišli Portugalci, zjistili, že Indové pokročili v používání palných zbraní stejně jako oni sami.

Od Číňanů a Indů převzali ledek a pyrotechnické prostředky Arabové. Dva z arabských názvů ledku znamenají "čínská sůl" a "čínský sníh". Starověcí arabští autoři se zmiňují o "čínském rudém a bílém ohni". Použití zápalných prostředků se také časově téměř shoduje velkým arabským vpádem do Asie a Afriky^[203]. Ponecháme stranou mandžaník, jakousi mytickou palnou zbraň, kterou prý znal a které používal Mohamed; jisté však je, že byzantští Řekové se s pyrotechnickými prostředky (z nichž se později vyvinul "řecký oheň") poprvé seznámili u svých arabských nepřátel. V 9. století uvádí spisovatel Marcus Graecus složení směsi takto: 6 dílů ledku, 2 díly síry, 1 díl uhlí; tento předpis se velmi blíží správnému složení střelného prachu.^[204] První evropský autor, který stanovil toto složení dostatečně přesně, byl Roger Bacon; uvedl je kolem roku 1216 ve své "Liber de nullitate magiae"^[205]. Západní národy však nedovedly střelného prachu používat ještě plných sto let. Arabové naproti tomu patrně brzy využili znalostí, které získali od Číňanů. Podle Condových dějin Maurů ve Španělsku^[206] se užívalo děl roku 1118 při obléhání Zaragozy^[207] a roku 1132 byla ve Španělsku odlita kromě jiných děl i jakási švihovka čtyřliberní ráže. Abd al-Múʼmin prý roku 1156 dobyl Mohammedíji nedaleko Bône v Alžírsku palnými zbraněmi a příštího roku se španělské město Niebla bránilo proti Kastilcům palebnými stroji vrhajícími železné střely a kameny. Zatímco princip strojů, jichž užívali Arabové ve 12. století, se nepodařilo zjistit, je téměř jisté, že dělostřelectva se použilo roku 1280 proti Córdobě a že na počátku 14. století převzali jeho znalost od Arabů Španělé. Ferdinand IV. dobyl roku 1308 Gibraltar pomocí děl. Dělostřelectvem se útočilo roku 1312 a 1323 na Bazu, roku 1326 na Martos a roku 1331 na Alicante, přičemž na některá z těchto obléhaných měst vrhala děla zápalné střely. Od Španělů převzaly použití dělostřelectva ostatní evropské národy. Francouzi měli děla při obléhání Puy-Guillaume roku 1338 a téhož roku jich použili němečtí rytíři v Prusku^[208]. Kolem roku 1350 byly palné zbraně v celé západní, jižní a střední Evropě už běžné. Že je dělostřelectvo východního původu, dokazuje i způsob výroby nejstarších evropských děl. Dělo se zhotovovalo z tyčí z kujného železa, které se k sobě po délce svařovaly; na ně se pak jako výztuha narážely těžké železné prstence. Skládalo se z několika dílů a snímatelná komora se připevňovala k předku hlavně až po nabití. Nejstarší čínská a indická děla jsou zhotovena přesně stejným způsobem a jsou tak stará jako nejstarší evropská děla, ne-li ještě starší. Kolem 14. století měla jak evropská, tak i asijská děla jen velmi nedokonalou konstrukci, svědčící o tom, že dělostřelectvo bylo stále ještě v plenkách. Jestliže tedy nemůžeme určit, kdy bylo objeveno složení střelného prachu a kdy se ho začalo používat u palných zbraní, můžeme aspoň určit období, kdy se prach stal důležitým válečným nástrojem; sama těžkopádnost děl 14. století, ať se s nimi setkáváme kdekoli, svědčí o tom, že jako pravidelný válečný stroj bylo tehdy dělo novinkou. Evropská děla 14. století byla velmi neohrabaná. Velkorážní děla se dala přemísťovat jen rozebraná, přičemž každá část zabrala celý vůz. Dokonce i malorážní děla byla neobyčejně těžká, protože tehdy ještě nebyl znám správný poměr mezi vahou děla a střely, ani mezi vahou střely a náplně. V palebném postavení se pro každé dělo vybudoval jakýsi dřevěný podstavec nebo lešení, odkud se pak střílelo. Město Gent mělo dělo, které bylo s podstavcem dlouhé 50 stop. Lafety tehdy ještě nebyly známy. Děla většinou střílela s velmi vysokým náměrem, asi jako naše moždíře, a jejich účinek byl tudíž nepatrný; změna nastala teprve zavedením granátů. Střílelo se obvykle kamennými koulemi a u malých ráží někdy železnými střelami.

Přes všechny tyto nedostatky se však děl užívalo nejen při obléhání a při obraně měst, ale i v poli a na válečných lodích. Už roku 1386 zajali Angličané dvě francouzské lodi, které byly vyzbrojeny děly. Máme-li soudit podle děl vyzdvižených z "Mary Rose" (potopené roku 1545), byla tato první lodní děla prostě zapuštěna a upevněna do vyhloubené dřevěné klády, a proto u nich nebylo možno měnit náměr.

Během 15. století se podstatně zdokonalila konstrukce děl i jejich použití. Děla se začala odlévat ze železa, mědi nebo bronzu. Přestalo se užívat snímatelné komory a dělo se odlévalo v celku. Nejlepší slévárny byly ve Francii a v Německu. Ve Francii došlo rovněž k prvním pokusům vysunovat při obléhání děla kupředu a chránit je krytem. Kolem roku 1450 se začaly zřizovat jakési zákopy a brzy poté sestrojili bratři Bureauové první brešovací baterie, s nimiž francouzský král Karel VII. dobyl v jediném roce zpět všechny pevnosti, které mu vzali Angličané. Největší zdokonalení však zavedl francouzský král Karel VIII. Definitivně zavrhl snímatelnou komoru, odléval děla z bronzu a v celku, zavedl kolébkové čepy a lafety na kolech a používal výhradně železných střel. Snížil také počet ráží a lehčí děla bral pravidelně s sebou do pole. Z nich dvojité dělo bylo uloženo na čtyřkolé lafetě a táhlo je 35 koní; ostatní děla měla dvoukolé lafety, jejichž choboty se vlekly po zemi; táhlo je spřežení koní, jejichž počet se pohyboval od 2 do 24. Ke každému dělu byl přidělen oddíl dělostřelců a služba byla organizována tak, že se polní dělostřelectvo poprvé stalo zvláštním sborem; lehčí ráže byly natolik pohyblivé, že se mohly během boje přemísťovat společně s ostatními vojsky a držet krok dokonce i s jezdectvem. Právě tento nový druh vojsk zajistil Karlu VIII. jeho překvapující úspěchy v Itálii. Italská děla byla stále ještě tažena voly, skládala se nadále z několika částí, a když dosáhla postavení, bylo je nutno stavět na podstavce; metala kamenné střely a byla vůbec tak těžkopádná, že Francouzi vypálili z jednoho děla za pouhou hodinu víc výstřelů než Italové za celý den. Bitva u Fornova (1495), kterou vyhrálo francouzské polní dělostřelectvo,^[209] poděsila celou Itálii — tvrdilo se, že nové zbrani nelze odolat, Machiavelli napsal své "Arte della Guerra"^[ε] výhradně proto, aby ukázal způsoby, jak čelit účinku dělostřelby obratným rozmístěním pěchoty a jezdectva.

Nástupci Karla VIII., Ludvík XII. a František I., dále zdokonalovali své polní dělostřelectvo a snižovali jeho váhu. František organizoval dělostřelectvo jako zvláštní složku armády, kterou řídil velmistr dělostřelectva. Jeho polní děla rozdrtila roku 1515 u Marignana dotud nepřemožitelné masy švýcarských pikovníků tím, že se rychle přesunovala z jednoho bočního postavení do druhého, a tak rozhodla o výsledku bitvy.

Číňané a Arabové dovedli vyrábět granáty a používat jich a od Arabů se to patrně naučily evropské národy. K zavedení těchto střel a moždířů, z nichž jsou nyní vypalovány, došlo však v Evropě teprve v druhé polovině 15. století; obvykle se připisuje riminskému knížeti Pandolfu Malatestovi. První granáty se skládaly ze dvou sešroubovaných dutých kovových polokoulí; způsob odlévání dutých granátů v celku byl vynalezen později.

Císař Karel V. nezůstával ve zdokonalování polních děl za svými francouzskými soupeři. Zavedl kolesny, a tak přeměnil dvoukolé dělo při přesunu ve čtyřkolé vozidlo, které mohlo dosahovat větší rychlosti a překonávat terénní překážky. V bitvě u Renty roku 1554^[210] mohla jeho lehká děla postupovat cvalem.

V tomto období začínají i první teoretické výzkumy týkající se dělostřelby a dráhy střel. Ital Tartaglia prý přišel na to, že při elevačním úhlu 45° se in vacuo^[ζ] dosahuje největšího dostřelu. Rovněž Španělé Collado a Ufano se zabývali podobnými výzkumy. Tak byly položeny teoretické základy dělostřelecké vědy.

Přibližně v téže době přinesly značný pokrok do výroby děl výzkumy Vannuccia Biringuccia v oboru odlévání (1540); Hartmannův vynález kalibrové stupnice, podle níž se každá část děla měřila proporcionálně k průměru duše hlavně,^[211] dal konstruování děl jisté normy a otevřel cestu k zavedení pevných teoretických zásad a všeobecných pravidel založených na zkušenosti.

Jedním z prvních důsledků tohoto zdokonalení dělostřelectva byl úplný převrat v opevňovacím umění. Od doby asyrské a babylónské říše udělalo toto umění jen malý pokrok. Nyní však nová palná zbraň všude prorážela kamenné hradby starého systému — bylo nutno vynalézt systém nový. Obranné stavby se musely budovat tak, aby přímé palbě obléhatelů byla vystavena co nejmenší plocha zdiva a aby na valech mohlo být umístěno silné dělostřelectvo. Stará kamenná zeď byla nahrazena zemním valem, který byl zdivem pouze obložen, a malá boční věž se změnila v rozlehlou pětiúhelníkovou baštu. Postupně bylo všechno pevnostní zdivo kryto před přímou palbou vnějšími zemními opevněními, až v polovině 17. století byla obrana pevnosti znovu poměrně silnější než útok, dokud Vauban opět nezajistil útoku převahu.

Do té doby se nabíjelo tak, že se do děla sypal volný střelný prach. Kolem roku 1600 byly zavedeny patrony^[η] — plátěné sáčky s předepsaným množstvím prachu; tím se značně zkrátila doba nabíjení, váha náplní byla přibližně stejná a palba proto přesnější. Asi v téže době došlo k dalšímu významnému vynálezu — vázaného a prostého kartáče^[212]. Do tohoto období spadá též konstrukce polních děl přizpůsobených pro střelbu dutými střelami.

Četná obléhání za války Španělska proti Nizozemí^[θ] velmi přispěla ke zdokonalení dělostřelectva užívaného k obraně pevností a k útoku na ně; to se týká zejména použití moždířů a houfnic, granátů, zápalných bomb a kalených koulí i složení zapalovačů a jiných vojenských pyrotechnických prostředků. Na počátku 17. století se stále ještě používalo všech ráží, od osmačtyřicetiliberních děl až po nejmenší falkonety na půlliberní koule. Přes všechna zlepšení bylo polní dělostřelectvo stále ještě tak nedokonalé, že se s celou tou rozmanitostí ráží dosahovalo asi takového výsledku, jakého dnes dosahujeme s několika typy děl střední ráže od šesti do dvanácti liber. Malorážní děla byla tehdy sice pohyblivá, nebyla však účinná; děla velké ráže byla účinná, ale nebyla pohyblivá; děla střední ráže nebyla ani dostatečně účinná, ani dostatečně pohyblivá, aby to stačilo pro všechny úkoly. Proto se zachovávaly všechny ráže a promíchaly se tak, že každá baterie byla celou vzorkovnicí ráží.

Náměr se nastavoval pomocí podložného klínu. Lafety byly stále ještě těžkopádné a každá ráže potřebovala samozřejmě lafetu zvláštního vzoru, takže bylo téměř nemožné brát s sebou do pole náhradní kola nebo lafety. Osy byly dřevěné a různé velikosti u různých ráží. Nadto se pak rozměry děl a lafet různily dokonce i u téže ráže, protože všude bylo ještě velmi mnoho děl starých typů a protože konstrukce děl stavěných v různých dílnách i v téže zemi se velmi lišily.

Patron se používalo stále jen u pevnostních děl; v poli se dělo nabíjelo volným prachem pomocí lopatky, načež se do hlavně nacpala zátka a střela. Volný prach se vpravoval rovněž do zápalného kanálku; celý proccs byl neobyčejně zdlouhavý.

Dělostřelci se nepočítali mezi vojáky pravidelné armády, nýbrž tvořili jakýsi zvláštní cech, který doplňoval své řady přijímáním učňů a jehož příslušníci skládali slib, že neprozradí taje a záhady svého řemesla. Když vypukla válka, přibíraly bojující strany do svých služeb co nejvíc dělostřelců nad mírové stavy. Každý dělostřelec čili bombardýr velel jednomu dělu, měl k dispozici jezdeckého koně, učně a potřebný počet odborných pomocníkü a kromě toho nezbytné množství lidí k přesunu těžkých kusů. Mzda dělostřelců byla čtyřikrát vyšší než vojenský žold. Dělostřelečtí koně byli pro případ války smluvně zajištěni; dodavatel poskytli postroje a vozky.

Při bitvě se děla stavěla do řady před frontu, byla odkolesněna a koně vypřaženi. Při rozkazu k postupu se koně zapřahali do kolesen a děla se nakolesňovala. Na krátké vzdálenosti přemísťovali někdy děla menších ráží lidé. Střelný prach a střely se vozily na zvláštních vozech, protože kolesny tehdy ještě neměly truhlíky na střelivo. Manévrování, nabíjení, nasýpání prachu do zátravky, míření a odpálení — všechny tyto operace byly z našich dnešních hledisek velmi zdlouhavé a počet zásahů při tak nedokonalé technice a slabě rozvinuté dělostřelecké vědě musel být skutečně nepatrný.

Příchod Gustava Adolfa do Německa za třicetileté války^[ι] znamená pro dělostřelectví obrovský pokrok. Tento velký válečník zrušil nejmenší ráže a nahradil je zpočátku svými takzvanými koženými děly^[κ], lehkými kovanými železnými rourami, ovinutými lany a potaženými koží. Tato děla byla určena pouze ke střelbě kartáči, které tak byly poprvé uplatněny v poli. Do té doby se jejich použití omezovalo pouze na obranu pevnostních příkopů. Zároveň svázanými a prostými kartáči zavedl Gustav Adolf ve svém polním dělostřelectvu i patrony. Protože se kožená děla ukázala být málo trvanlivá, nahradil je lehkými litinovými čtyřliberními děly, dlouhými 16 ráží, vážícími i s lafetou 6 anglických centů a taženými dvěma koňmi. Každému pěšímu pluku byla přidělena dvě taková děla. Tak vzniklo plukovní dělostřelectvo, které se v mnoha armádách zachovalo až do počátku našeho století jako náhrada za stará malorážní, ale poměrně těžkopádná děla, a bylo původně určeno pouze ke střelbě kartáči; velmi brzy však bylo přizpůsobeno i pro střelbu koulemi. Těžká děla zůstávala zvlášť a tvořila mohutné baterie, které zaujímaly výhodná postavení na křídlech nebo před středem armády.

Oddělením lehkého dělostřelectva od těžkého a vytvořením baterií tak byly položeny základy k taktice polního dělostřelectva. O to, že se polní dělostřelectvo nyní poprvé stalo nezávislou zbraní, jejíž použití v boji se řídilo vlastními zvláštními pravidly, se nejvíc zasloužil generální inspektor švédského dělostřelectva generál Torstenson. Asi v této době se objevily dva další důležité vynálezy: kolem roku 1650 byl vynalezen horizontální náměrový šroub, jehož se pak užívalo až do Gribeauvalových dob, a kolem roku 1697 byly zavedeny roznětkové trubice, naplněné střelným prachem, jichž se používalo k zapalování místo starého způsobu, kdy se prach cpal do zápalného kanálku. Tím se značně usnadnilo míření i nabíjení. Dalším velkým zlepšením byl vynález tažného lana pro přesun děl na krátké vzdálenosti.

Počet děl, která se v 17. století brala do pole, byl značně velký. U Greifenhagenu měl Gustav Adolf 80 děl na 20 000 vojáků a u Frankfurtu nad Odrou měl 200 děl na 18 000 vojáků.^[213] Za válek Ludvíka XIV. byly zcela obvyklé dělostřelecké parky o 100 až 200 dělech. U Malplaquetu^[214] bylo na obou stranách nasazeno na 300 děl; bylo to dosud největší množství dělostřelectva soustředěné na jediném bitevním poli. V této době se zhusta brávaly do pole moždíře.

Převahu v dělostřelectví si stále udržovali Francouzi. První odstranili starý cechovní systém a roku 1671 zařadili dělostřelce mezi vojáky pravidelné armády tím, že zřídili dělostřelecký pluk a zavedli důstojnické funkce a hodnosti. Tak byl tento druh vojska uznán za samostatnou zbraň a výchovu důstojníků a mužstva vzal do svých rukou stát. Roku 1690 byla ve Francii založena dělostřelecká škola, která byla nejméně 50 let jedinou svého druhu na světě. Roku 1697 vydal Saint-Remy na svou dobu velmi dobrou příručku dělostřelecké vědy.^[215] Ale tajemství, obklopující "záhady" dělostřelectví, byla stále ještě tak velká, že četná zdokonalení uskutečněná v jiných zemích byla ve Francii nadále neznáma, a konstrukce děl a složení dělostřelectva se v jednotlivých evropských zemích navzájem značně lišily. Tak například Francouzi dosud nepřijali houfnici, která byla vynalezena v Holandsku a zavedena před rokem 1700 do většiny armád. Nákolesnice na střelivo, které poprvé zavedl Mořic Nasavský, Francie neznala; i jinde se jich používalo jen málo. Dělo, lafeta a kolesna byly příliš těžké, než aby mohly být ještě navíc zatěžovány vahou střeliva. Nejmenší ráže do tří liber byly sice zrušeny, ale lehké plukovní dělostřelectvo Francie neměla.

Prachové náplně užívané při dělostřelbě až do dob, o kterých je řeč, byly obvykle velmi těžké; původně se váha prachu rovnala váze koule. Ačkoli byl střelný prach špatný, měly tyto náplně daleko silnější účinek, než mají náplně dnešní; to byla jedna z hlavních příčin obrovské váhy děl. Aby bronzové dělo vydrželo výbuch takové náplně, byla jeho váha často 250krát až 400krát větší než váha střely. Potřeba snížit váhu děl si však postupně vynutila zmenšení náplně a asi na počátku 18. století činila váha náplně obvykle už jen polovinu váhy střely. U moždířů a houfnic se náplň řídila podle vzdálenosti a byla obvykle velmi malá.

Konec 17. a počátek 18. století je období, kdy dělostřelectvo bylo ve většině zemí definitivně včleněno do armády, ztratilo svůj středověký cechovní charakter, bylo uznáno za druh vojsk a mohlo se tak rovnoměrněji a rychleji rozvíjet. Důsledkem toho byl téměř okamžitý a velmi výrazný pokrok. Nepravidelnost a různost ráží a vzorů, nespolehlivost všech dosavadních empirických pravidel a naprostý nedostatek osvědčených zásad se teď staly zřejmou a nadále už neudržitelnou věcí. Všude se proto začalo ve velkém měřítku s pokusy, které měly zjistit účinek různých ráží, poměr mezi ráží a náplní a mezi ráží, vahou a délkou děla, rozložení kovu v dělu, dostřel, účinky zpětného rázu na lafety atd. V letech 1730—1740 řídil takovéto pokusy Bélidor v La Fère ve Francii, Robins v Anglii a Papacino dʼAntoni v Turínu. Výsledkem bylo značné zjednodušení ráží, lepší rozložení kovu v dělu a všeobecné zmenšení náplní, jejichž váha nyní poklesla na ¹/₃ až ¹/₂ váhy střely.

Ruku v ruce s těmito zdokonaleními šel i pokrok dělostřelecké vědy. Galileo vytvořil teorii paraboly,^[216] jeho žák Torricelli a pak Anderson, Newton, Blondel, Bernoulli, Wolff a Euler se zabývali dalším určením dráhy střely, odporu vzduchu a příčin odchylek střely. Tito teoretici dělostřelectví podstatně přispěli i k rozvoji matematické stránky dělostřelecké vědy.

Za Bedřicha Velikého byla váha pruského polního dělostřelectva znovu podstatně snížena. Zjistilo se, že dostřel krátkých lehkých plukovních děl, jejichž délka nepřesahovala 14, 16 či 18 ráží a jejichž váha byla osmdesátinásobkem až stopadesátinásobkem váhy střely, plně vyhovuje v tehdejších bitvách, o jejichž výsledku rozhodovala v zásadě střelba pěchoty. Vzhledem k tomu dal král všechna svá dvanáctiliberní děla odlévat tak, že měla týž poměr délky a váhy. Rakušané následovali jeho příkladu roku 1753 a podobně i většina ostatních států; v posledním období své vlády však sám Bedřich znovu vybavil své záložní dělostřelectvo dlouhými mohutnými děly, protože ho zkušenosti od Leuthenu^[λ] přesvědčily o jejich skvělém účinku. Bedřich Veliký zavedl novou zbraň tím, že posadil dělostřelce některých svých baterií na koně, a tak vytvořil jízdní dělostřelectvo, jehož úkolem bylo podporovat jezdectvo tak, jako pěší dělostřelectvo podporovalo pěchotu. Ukázalo se, že nová zbraň je neobyčejně účinná, a velmi brzy ji zavedla většina armád; někde, jako například v Rakousku, jeli dělostřelci místo na koních na zvláštních vozech.

Poměrný počet děl v armádách 18. století byl stále ještě velmi značný. Bedřich Veliký měl roku 1756 na 70 000 vojáků 206 děl, roku 1762 na 67 000 vojáků 275 děl a roku 1778 na 180 000 vojáků 811 děl. Tato děla — s výjimkou plukovních děl, která doprovázela své prapory, — byla organizována do baterií o 6 až 20 dělech. Plukovní děla postupovala s pěchotou, zatímco baterie střílely z vybraných postavení; někdy sice postoupily do druhého postavení, tam však už obvykle zůstávaly až do rozhodnutí bitvy; pohyblivost děl byla stále ještě neuspokojivá a porážka u Kunersdorfu^[μ] byla způsobena tím, že nebylo možné v rozhodující chvíli přisunout dělostřelectvo. Pruský generál Tempelhoff zavedl i baterie polních moždířů, tj. lehkých moždířů dopravovaných na mulech; když se však ve válce z let 1792—1793 ukázalo, že nevyhovují, byly brzy zase zrušeny.

Vědecká stránka dělostřelectví se v tomto období pěstovala hlavně v Německu. Struensee a Tempelhoíl napsali na toto téma užitečné práce,^[217] vedoucím dělostřeleckým odborníkem v této době byl však Scharnhorst. Jeho příručka dělostřelectví je prvním souhrnným a skutečně vědeckým pojednáním o tomto předmětu a jeho příručka pro důstojníky, vydaná už roku 1787, obsahuje první vědecký výklad taktiky polního dělostřelectva.^[218] I když jeho díla v mnoha směrech zastarala, pokládají se stále ještě za klasická. Cennými přínosy obohatili dělostřeleckou literaturu generál Vega v rakouské armádě, generál Morla ve španělské a Hoyer a Rouvroy v pruské armádě.^[219]

Roku 1732 zreorganizovali Francouzi své dělostřelectvo podle Vallièrova systému; podrželi si 24liberní, l6liberní, l2liberní, 8liberní a 4liberní děla a zavedli osmipalcovou houfnici. Měli však stále ještě velmi různé konstrukční vzory; délka hlavní se pohybovala od 22 do 26 ráží a váha děl byla přibližně dvěstěpadesátinásobkem váhy příslušné střely. Teprve generál Gribeauval, který sloužil za sedmileté války^[ν] v rakouské armádě a znal převahu nového pruského a rakouského dělostřelectva, nakonec roku 1774 prosadil zavedení svého nového systému. Obléhací dělostřelectvo bylo definitivně odděleno od polního. Byla do něho zařazena všechna děla těžší než dvanáctiliberní a všechna stará těžká dvanáctiliberní děla. Polní dělostřelectvo se skládalo z l2liberních, 8liberních a 4liberních děl; všechna byla 18 ráží dlouhá a stopadesátkrát těžší než váha střely; dále byly v polním dělostřelectvu šestipalcové houfnice. Prachová náplň děl byla definitivně stanovena na ¹/₃ váhy střely, byl zaveden vertikální náměrový šroub a každá součást děla či lafety se vyráběla podle pevně stanoveného vzoru, takže mohla být snadno nahrazena ze skladů. Sedm typů kol a tři typy os stačily pro všechna vozidla francouzského dělostřelectva. Ačkoli dělostřelci ve většině zemí už používali pro dopravu zásob střeliva nákolesnic, Gribeauval je ve Francii nezavedl. Čtyřliberní děla byla přidělena pěchotě, přičemž každý prapor dostal dvě; osmiliberní a dvanáctiliberní děla byla rozdělena do zvláštních baterií jako záložní dělostřelectvo; v každé baterii byla polní kovárna. Organizoval se rovněž trén a řemeslnické roty; Gribeauvalovo dělostřelectvo vůbec bylo prvním sborem svého druhu, který byl vybudován podle moderních zásad. Ukázalo se, že je lepší než kterékoli jiné dělostřelectvo oné doby jak z hlediska proporcí, podle nichž se řídila konstrukce jeho děl, tak z hlediska materiálu a organizace; po dlouhá léta bylo vzorem.

Díky Gribeauvalovým zdokonalením předčilo francouzské dělostřelectvo za revolučních válek všechna ostatní a v Napoleonových rukou se brzy stalo zbraní dosud nepoznané síly. Nedošlo už k žádným novým změnám, nepočítáme-li definitivní zrušení systému plukovních děl roku 1799 a to, že byla do výzbroje zavedena šestiliberní a tříliberní děla, protože jich bylo obrovské množství ukořistěno ve všech částech Evropy. Celé polní dělostřelectvo bylo organizováno do baterií po 6 kusech, z nichž byla obvykle jedna houfnice a ostatní byla děla. Avšak zatímco v dělostřeleckém materiálu nedošlo k žádným nebo jen k malým změnám, nastala obrovská zrněna v dělostřelecké taktice. Třebaže počet děl poněkud poklesl zrušením plukovních děl, účinek dělostřelectva v bitvě se jeho obratným použitím zvýšil. Napoleon užíval jistého počtu lehkých děl, přidělených pěším divizím, k zahájení bitvy, k tomu, aby nepřítele donutil ukázat svou sílu atd., zatímco hlavní síly dělostřelectva držel v záloze do chvíle, kdy byl určen rozhodující bod útoku; pak byly rychle sestaveny obrovské baterie, všechny soustředily palbu na tento bod, a tak připravily strašlivou dělostřelbou závěrečný útok pěchotních záloh. U Friedlandu^[ξ] byla tímto způsobem vytvořena linie ze 70 děl, u Wagramu ze 100 děl; u Borodina^[ο] připravila Neyův útok na Semjonovskou baterie složená z 80 děl. Na druhé straně potřebovaly velké masy záložního jezdectva, které Napoleon vytvořil, podporu patřičně silného jízdního dělostřelectva; proto byla tomuto druhu vojsk věnována znovu plná pozornost; jízdní dělostřelectvo bylo ve francouzských armádách velmi početně zastoupeno a bylo tam také poprvé prakticky stanoveno jeho správné taktické použití. Bez Gribeauvalových zdokonalení by nebylo možné dělostřelectvo takto nově uplatnit; nutnost změnit taktiku pak způsobila, že tato zdokonalení postupně a jen s malými změnami pronikla do všech kontinentálních armád.

Britské dělostřelectvo bylo na počátku francouzské revoluční války značně zanedbáno a velmi pozadu za dělostřelectvem ostatních zemí. Britové měli v každém praporu dvě plukovní děla, ale neměli žádné záložní dělostřelectvo. Koně se zapřahali do děl po jednom za sebou a vozkové kráčeli podle nich s dlouhými biči. Koně a vozkové byli najímáni. Dělostřelecký materiál byl velmi zastaralé konstrukce a s výjimkou přesunu na velmi krátké vzdálenosti se děla mohla pohybovat jen krokem. Jízdní dělostřelectvo Britové neznali. Když však po roce 1800 zkušenost ukázala, že tento systém nevyhovuje, major Spearman dělostřelectvo důkladně zreorganizoval. Kolesny byly přizpůsobeny pro párovou zápřež, děla byla sestavena do baterií o šesti kusech a vcelku byla zavedena ona zdokonalení, která už byla po nějaký čas běžná na kontinentě. Protože Britové nešetřili na výdajích, bylo jejich dělostřelectvo brzy ze všech nejuspořádanější, nejdůkladněji a nejpřepychověji vybavené. Velká pozornost se věnovala nově vytvořenému jízdnímu dělostřelectvu, které brzy vyniklo statečností, rychlostí a přesností při manévrování. Nová materiální zdokonalení se omezila na konstrukci vozidel; dělové lafety s jednoramennými choboty a muniční vůz s kolesnou pak převzala většina evropských zemi.

Číselný poměr dělostřelectva k ostatním složkám armády se během tohoto období trochu víc ustálil. Nejpočetnější dělostřelectvo v poměru k ostatní armádě měli Prusové u Pirmasensu^[220] — 7 děl na každých 1000 mužů. Napoleon se domníval, že 3 děla na 1000 mužů úplně stačí, a tento poměr se stal obecným pravidlem. Byl předepsán i počet střel pro jedno dělo: nejméně 200, z toho ¹/₄ nebo ¹/₅ kartáčů. V období míru po Napoleonově pádu se dělostřelectvo všech evropských mocností postupně dál zdokonalovalo. Lehká tříliberní a čtyřliberní děla byla všude zrušena a většina zemí převzala zdokonalené lafety a vozy od anglického dělostřelectva. Váha prachové náplně byla téměř všude stanovena na váhy střely, váha dělového kovu na stopadesátinásobek nebo přibližně stopadesátinásobek váhy střely; délka děla činila 16 až 18 ráží. Francouzi zreorganizovali své dělostřelectvo roku 1827. Pro polní děla byla předepsána osmiliberní a dvanáctiliberní ráže při délce 18 ráží, váha náplně se rovnala ¹/₃ váhy střely a váha dělového kovu stopadesátinásobku váhy střely. Francouzské dělostřelectvo zavedlo anglické lafety a vozy a poprvé také nákolesnice. K bateriím osmiliberních děl byly přiděleny houfnice o vývrtu hlavně 15 cm a k bateriím dvanáctiliberních děl houfnice o vývrtu 16 cm. Tento nový systém polního dělostřelectva vynikal velkou jednoduchostí. Pro všechna vozidla užívaná francouzskými polními bateriemi existovaly pouze dvě velikosti lafet, jedna velikost kolesen, jedna velikost kol a dvě velikosti os. Kromě taho zavedli Francouzi zvláštní horské dělostřelectvo s houfnicemi o vývrtu hlavně 12 cm.

Anglické polní dělostřelectvo má nyní téměř výhradně devítiliberní děla o délce 17 ráží, vážící 1¹/₂ anglického centu na 1 libru váhy střely; váha prachové náplně se rovná ¹/₃ váhy střely. V každé baterii jsou dvě 24liberní pětiapůlpalcové houfnice. Šestiliberní a dvanáctiliberní děla nebyla za poslední války s Ruskem^[π] vůbec nasazena. Užívá se dvou velikostí kol. Jak v anglickém, tak i ve francouzském pěším dělostřelectvu se dělostřelci při manévrování vezou na kolesnách nebo na muničních vozech.

Pruská armáda je vyzbrojena šestiliberními a dvanáctiliberními děly o délce 18 ráží, jejich váha činí stopětačtyřicetinásobek váhy střely a váha náplně se rovná ¹/₃ váhy střely. Houfnice mají vývrt hlavně 5¹/₂ a 6¹/₂ palce. Každá baterie má 6 děl a 2 houfnice. Prusové mají dva typy kol, dva os a jeden typ kolesny. Lafety jsou konstruovány podle Gribeauvala. Při rychlých manévrech pěšího dělostřelectva nasedá pět dělostřelců, kteří stačí k obsluze děla, na nákolesnici a náruční koně, zbylí tři sledují dělo, jak se dá. Muniční vozy se proto nepřipojují k dělům, jak je tomu v britské nebo francouzské armádě, nýbrž tvoří zvláštní kolonu a za boje zůstávají mimo dostřel nepřítele. Zdokonalené anglické muniční vozy byly zavedeny roku 1842.

Rakouské dělostřelectvo má šestiliberní a dvanáctilibcrní děla, dlouhá 16 ráží, vážící stopětatřicetinásobek váhy střely a s náplní o váze rovnající se ¹/₄ váhy střely. Houfnice jsou podobné pruským. Baterii tvoří 6 děl a 2 houfnice.

Ruská armáda má šestiliberní a dvanáctiliberní děla, dlouhá 18 ráží, vážící stopadesátinásobek váhy střely a s náplní rovnající se ¹/₃váhy střely. Houfnice mají vývrt hlavně 5 až 6 palců. Podle ráže a určení má baterie 8 nebo 12 kusů, z nichž polovina jsou děla a polovina houfnice.

Sardinská armáda má osmiliberní a šestnáctiliberní děla a houfnice odpovídajících ráží. Všechny menší německé armády mají šestiliberní a dvanáctiliberní děla; Španělé mají děla osmiliberní a dvanáctiliberní, Portugalci, Švédové, Dánové, Belgičané, Holanďané a Neapolitánci šestiliberní a dvanáctiliberní.

Podnět k četným důležitým objevům v britském dělostřelectvu dala reorganizace majora Spearmana a zájem o další zdokonalení, který v tomto druhu vojsk vyvolala; přispěly k nim i široké možnosti, jež poskytovalo dělostřeleckému pokroku obrovské námořní dělostřelectvo Velké Británie. Britské pyrotechnické slože právě tak jako střelný prach předčí všechny ostatní a přesnost jejich časového zapalovače je nevyrovnatelná. Nejdůležitějším z posledních vynálezů britského dělostřelectva jsou šrapnely (duté střely naplněné puškovými kulemi a explodující za letu), které účinný dostřel kartáčů vyrovnaly dostřelu plných dělových koulí. Francouzi jsou přes svou konstruktérskou a organizátorskou obratnost snad jedinou armádou, která tuto novou, strašlivou střelu dosud nezavedla; nepodařilo se jim zatím zhotovit vhodnou slož pro zapalovače, která je tu nejdůležitější.

Nový systém polního dělostřelectva navrhl Ludvík Napoleon a tento systém se zřejmě ve Francii právě zavádí. Všechny čtyři nyní používané ráže děl a houfnic mají být nahrazeny lehkým dvanáctiliberním dělem o délce 15 ¹/₂ ráže, vážícím stodesetinásobek váhy střely a s náplní o váze rovnající se ¹/₄ váhy plné střely. Při redukované náplni má toto dělo vystřelovat dvanácticentimetrový granát (jakého se nyní užívá v horském dělostřelectvu); tím by nahradilo houfnice určené speciálně pro střelbu dutými střelami. Pokusy prováděné ve čtyřech francouzských dělostřeleckých školách byly velmi úspěšné a říká se, že tato děla prokázala na Krymu značnou převahu nad ruskými, většinou šestiliberními děly. Angličané však nadále tvrdí, že jejich dlouhé devítiliberní dělo má proti tomuto novému dělu delší dostřel a větší přesnost zásahu; nesmíme zapomenout, že Angličané první zavedli, ale velmi brzy zase opustili lehké dvanáctiliberní dělo s náplní o váze rovnající se ¹/₄ váhy střely, které bylo zřejmě Ludvíku Napoleonovi vzorem. Střelba granáty z obyčejných děl je převzata z pruské armády, kde se pro určité účely při obléhání používá ke střelbě granáty 24liberních děl. Nicméně možnosti děla Ludvíka Napoleona je ještě třeba ověřit zkušeností, a protože o účinnosti tohoto děla za poslední války nebylo dosud uveřejněno nic zvláštního, nemůžeme se zde o jeho přednostech vyslovit s konečnou platností.

Dělostřeleckou vědu tvoří souhrn zákonů a experimentálně určených pravidel pro střelbu plnými, dutými či jinými střelami z děl, zjištěných vztahů mezi dostřelem, náměrem a náplní, jakož i soubor znalostí o vlivu vůle střely v hlavni a o jiných příčinách odchylky střely, o pravděpodobnosti zásahu a o různých okolnostech, k nimž může dojít při boji. Základním principem této vědy je sice fakt, že těžké těleso vržené in vacuo ve směru jiném než vertikálním opíše při svém letu parabolu; avšak odpor vzduchu, který vzrůstá s rychlostí pohybujícího se tělesa, velmi podstatně mění aplikaci teorie paraboly v dělostřelecké praxi. Tak například u děl vrhajících střelu počáteční rychlostí 1400 až 1700 stop za vteřinu se dráha střely odchyluje od teoretické paraboly do té míry, že se u nich nejdelšího dostřelu dosáhne při náměru pouhých asi 20°, zatímco podle parabolické teorie by nejdelší dostřel měl být při náměru 45°. Praktickými pokusy byly tyto odchylky dosti přesně určeny, takže se mohl stanovit náležitý náměr pro každou kategorii děl při dané náplni a dostřelu. Dráhu střely však ovlivňují i jiné okolnosti. Je to především vůle střely v hlavni neboli rozdíl, o nějž musí být průměr střely menší než průměr vývrtu hlavně, aby se usnadnilo nabíjení. Způsobuje jednak únik plynů, rozpínajících se při explozi náplně, čili jinými slovy zmenšuje její sílu, a za druhé zaviňuje nepravidelnosti ve směru letu střely, takže se střela vertikálně nebo horizontálně uchyluje. K odchylným výsledkům při zdánlivě stejných podmínkách letu střely vede i to, že nelze dosáhnout, aby náplně měly přesně stejnou váhu a aby ve chvíli, kdy se jich použije, byly ve stejném stavu; podobné důsledky má excentričnost střely, jejíž těžiště není přesně ve středu koule, což způsobuje vychýlení střely kolísající podle vzájemného postavení těchto bodů ve chvíli výstřelu; konečně tu působí ještě četné jiné příčiny.

Viděli jsme, že u polních děl se téměř všude používá náplně o ¹/₃ váhy střely při délce hlavně 16-18 ráží. S těmito náplněmi se při přímém výstřelu (při horizontální poloze hlavně) střela dotkne země asi ve vzdálenosti 300 yardů a při určitém náměru může být tento dostřel prodloužen až na 3000 nebo 4000 yardů. Na takovou vzdálenost je ovšem téměř vyloučena možnost zásahu, a tak ve skutečnosti při účinné střelbě nepřesahuje dostřel polního děla 1400 nebo 1500 yardů; i při této vzdálenosti se však musí počítat s tím, že sotva jeden ze 6 či 8 výstřelů zasáhne cíl. Nejúčinnější vzdálenost střelby, při níž může dělo ovlivnit výsledek bitvy, činí u koulí a granátů 600 až 1100 yardů; při této vzdálenosti je pravděpodobnost zásahu skutečně daleko větší. Tak se počítá, že střela vypálená ze šestiliberního děla zasáhne terč o velikosti čela praporu, sestaveného v útočnou kolonu (34 yardy dlouhý a 2 yardy vysoký), při vzdálenosti 700 yardů asi s 50procentní pravděpodobností, při vzdálenosti 900 yardů asi s 35procentní pravděpodobností a při vzdálenosti 1100 yardů s 25procentní pravděpodobností. Devítiliberní a dvanáctiliberní děla budou mít o něco lepší výsledky. Při některých pokusech, konaných roku 1850 ve Francii s tehdy užívanými osmilibernírni a dvanáctiliberními děly, měla střelba na terče o velikosti 30 x 3 metry (představující oddíl jezdectva) tyto výsledky na vzdálenost:

	500 m	600 m	700 m	800 m	900 m
——————————————————————————————————————
l2liberní děla, zásahů	64%	54%	43%	37%	32%
8liberní děla, zásahů	67%	44%	40%	28%	28%

Ačkoli byl terč o polovinu vyšší, nedosáhly praktické výsledky průměru uvedeného výše.

U polních houfnic je náplň v poměru k váze střely značně menší než u děl. Je to proto, že hlaveň houfnice je krátká (7 až 10 ráží) a že je nutno střílet s velkým úhlem náměru. Zpětný ráz houfnice, střílející s velkým úhlem náměru, působí stejně dolů jako dozadu a při použití náplně o velké váze by namáhal lafetu tak, že by byla po několika výstřelech vyřazena. Proto používají dělostřelci ve většině kontinentálních armád pro jednu polní houfnici několika různě velkých prachových náplní; dělostřelec tak dosáhne daného dostřelu různými kombinacemi náplně a úhlu náměru. Tam, kde se nepoužívá tohoto způsobu, jako například v britském dělostřelectvu, musí být náměr velmi malý a nepřevyšuje prakticky náměr děl; tabulky dostřelu britských 24liberních houfnic s dvouapůlliberní náplní nepřesahují při náměru 4° dostřel 1050 yardů; stejný úhel náměru dává u devítiliberního děla dostřel 1400 yardů. Ve většině německých armád se užívá zvláštního krátkého typu houfnice, která může mít náměr 16° až 20°, takže působí podobně jako moždíř; její náplň musí být ovšem jen malá. Proti obyčejné, dlouhé houfnici má tu přednost, že může vrhat granáty do krytých postavení, za terénní vlny apod. Tato výhoda je problematická, jde-li o střelbu na pohyblivé cíle, jako jsou vojska; je-li však cíl, krytý před přímou střelbou, nepohyblivý, je velmi důležitá; k přímé střelbě se ovšem tyto houfnice pro své krátké hlavně (6 až 7 ráží) a malou náplň naprosto nehodí. Aby se dosáhlo různých délek dostřelu při stejném náměru, který je pevně dán účelem a způsobem střelby (přímá střelba nebo postřelování granáty), musí se váha náplně značně různit; v pruském polním dělostřelectvu, kde se těchto houfnic dosud užívá, existuje neméně než 12 různých náplní. Vůbec pak je houfnice jen velmi nedokonalé dělo, a čím dříve bude nahrazena účinným polním granátovým dělem, tím lépe.

Těžká děla, užívaná v pevnostech, při obléhání nebo na válečných lodích, mívají různé typy. Až do poslední ruské války se při obléhání obvykle nepoužívalo těžších než 24liberních děl, nanejvýš snad několika děl 32liberních. Od dob obléhání Sevastopolu se však přestalo rozlišovat mezi obléhacími a lodními děly, nebo — lépe řečeno — účinek těžkých lodních děl proti zákopům a pozemním opevněním se nečekaně ukázal být o tolik lepší než účinek běžných lehkých obléhacích děl, že o výsledku obléhání budou napříště rozhodovat hlavně tato těžká námořní děla.

Jak u obléhacího, tak u námořního dělostřelectva jsou obvykle různé typy děl téže ráže. Jsou tu děla lehká a krátká i děla dlouhá a těžká. Protože pohyblivost tu nehraje takovou roli, zhotovují se pro zvláštní účely často děla dlouhá 22 až 25 ráží a některá z nich jsou díky této větší délce prakticky přesná jako pušky. Jedno z nejlepších děl této kategorie je pruské bronzové 24liberní dělo o délce 10 stop 4 palce, tj. 22 ráží, které váží 60 anglických centů. Při ničení nepřátelských pevnostních děl za obléhání se mu žádné jiné dělo nevyrovná. Zjistilo se však, že pro většinu úkolů zcela postačí délka 16 až 20 ráží, a protože se obvykle dává přednost větší ráži před mimořádnou přesností, bude 60 anglických centů litiny nebo děloviny zpravidla lépe využilo v těžkém 32libernírn dělu o délce 16 až 17 ráží. Nové dlouhé litinové 32liberní dělo, jedno z nejlepších v britském loďstvu, dlouhé 9 stop a vážící 50 anglických centů, měří jen 16 ¹/₂ ráže. Dlouhé 68liberní otáčivé dělo o váze 112 anglických centů, instalované na všech velkých šroubových lodích, vybavených 131 děly, měří 10 stop 10 palců, tj. o něco málo vícc než 16 ráží; jiný typ otáčivého děla, dlouhé 56liberní dělo, vážicí 98 anglických centů, měří 11 stop čilí 17 ¹/₂ ráže. I nyní je do námořní výzbroje stále ještě zařazováno i množství méně účinných děl, totiž děla s vrtanou hlavní, dlouhá jen 11 nebo 12 ráží, a karonády dlouhé 7 až 8 ráží.

Existuje však ještě jiný druh námořního děla, které zavedl asi před 35 lety generál Paixhans a jehož význam od té doby nesmírně vzrostl - granátové dělo. Tento druh děl byl do dnešni doby značně zdokonalen; typu zkonstruovanému vynálezcem se dosud nejvíc blíží francouzské granátové dělo, u něhož zůstala válcovitá komora na prachovou náplň. V anglické armádě má u těchto děl komora buď tvar krátkého komolého kužele, přičemž se průměr vývrtu hlavně jen nepatrně zužuje, nebo tam není komora vůbec. Toto dělo je dlouhé 10 až 13 ráží a je určeno pouze pro duté střely, kdežto dlouhá 68liberní a 56liberní děla, o nichž se mluvilo výše, mohou střílet plné střely stejně jako granáty.

Ve válečném námořnictvu Spojených států navrhl kapitán Dahlgren nový systém granátových děl, totiž krátká děla značně velké ráže (vývrt 11 a 9 palců), která byla zčásti zařazena do výzbrojc několika nových fregat. Hodnota tohoto systému se ještě musí ověřit praktickou zkušeností. Jde o to, zda je možné dosáhnout, aby tyto obrovské granáty uplatnily svůj strašlivý účinek, aniž by se přitom obětovala přesnost, která musí nutně utrpět při velkém náměru potřebném pro daleký dostřel.

U obléhacích a námořních děl se prachové náplně různí stejně, jako se různí konstrukční typy těchto děl a výsledky, jichž se má dosáhnout. K průlomu pevnostních zdí se používá nejtěžších náplní dosahujících u některých velmi těžkých a masívních děl až poloviny váhy střely. Vcelku však lze považovat čtvrtinu váhy střely za váhu průměrné náplně pro obléhací účely; tato váha někdy vzrůstá na třetinu, jindy klesá na šestinu váhy střely. Na válečných lodích se obvykle pro každé dělo používá náplní trojí velikosti: velké náplně pro střelbu na větší vzdálenost, při stíhání apod., střední náplně pro námořní boje na průměrnou vzdálenost účinné střelby a redukované náplně pro střelbu na krátkou vzdálenost a pro střelbu dvojitými koulemi.^[ρ] U dlouhých 32libcrních děl se náplně rovnají ⁵/₁₆, ¹/₄ a ³/₁₆ váhy střely. U krátkých lehkých děl a granátových děl jsou tyto proporce přirozeně ještě víc zredukovány, váha duté střely u granátových děl je ovšem nižší než váha plné střely.

Kromě děl a granátových děl jsou součástí výzbroje obléhacího a námořního dělostřelectva i těžké houfnice a moždíře. Houfnice jsou krátká děla určená k vrhání granátů při úhlu náměru do 12 až 30 stupňů; jsou upevněny na lafetách. Moždíře jsou ještě kratší, jsou upevněny na podstavcích a vrhají granáty při úhlu náměru převyšujícím obvykle 20 stupňů a dosahujícím dokonce 60 stupňů. Obojí tato děla jsou komorová, tzn. že komora, čili část hlavně, kam se vkládá prachová náplň, má menší průměr než předek neboli vlastní vývrt hlavně. Ráže houfnic zřídkakdy přesahuje 8 palců, ale moždíře jsou vrtány až na 13, 15 a více palců. Vzhledem k malé náplni (¹/₂₀ až ¹/₄₀ váhy granátu) a ke značnému úhlu náměru naráží granát vystřelený z moždíře na menší odpor vzduchu, takže zde lze aplikovat při dělostřeleckých výpočtech parabolickou teorii bez podstatných odchylek od praktických výsledků. Moždířové granáty mají působit explozí, případně jako zápalné bomby, které zažehují plamenem ze zapalovačů lehce vznětlivé objekty anebo svou vahou prorážejí klenuté či jinak zpevněné zastřešení; v tomto případě se dává přednost většímu úhlu náměru, při němž střela dosahuje největší výšky a největší prudkosti dopadu. Houfnicové granáty mají působit zprvu nárazem a pak explozí. Vzhledem k velkému úhlu náměru a k malé počáteční rychlosti střely, a tedy k malému odporu vzduchu vrhá moždíř svou střelu dále než všechny ostatní druhy palebných prostředků; a protože postřelovaným objektem je obvykle celé město, nemusí být zásahy příliš přesné. Účinný dostřel těžkých moždířů tak někdy dosahuje až 4000 yardů i více; z této vzdálenosti bombardovaly anglo-francouzské moždířové čluny Sveaborg.^[ς]

O použití těchto různých druhů děl, střel a náplní při obléhání pojedná příslušné heslo^[σ]; použití námořního dělostřelectva tvoří téměř celou elementární bojovou taktiku válečného námořnictva, a nepatří proto k tomuto tématu; zbývá nám tedy jen několik poznámek o užití a taktice polního dělostřelectva.

Dělostřelectvo nemá zbraně pro boj zblízka; všechny jeho síly se soustřeďují k účinné palbě na dálku. Navíc je schopné boje jen potud, pokud je v palebném postavení; jakmile jsou děla nakolesněna nebo jakmile se připojí tažná lana pro přesun, je dělostřelectvo na určitou dobu z boje vyřazeno. Z obou těchto příčin je dělostřelectvo nejdefenzívnější ze všech tří druhů vojsk; jeho útočná síla je skutečně velmi omezena, neboť útok znamená postup vpřed a jeho vrcholným bodem je srážka ocele s ocelí. Kritickým momentem u dělostřelectva je proto postup vpřed, zaujímání postavení a příprava k akci pod nepřátelskou palbou. Jeho rozvíjení v linii a přípravné pohyby musejí být proto maskovány buď terénními překážkami, nebo liniemi vojsk. Dělostřelectvo se tedy musí nejprve rozmístit v postavení rovnoběžném s linií, kterou má zaujmout, a pak zajíždět do palebného postavení přímo proti nepříteli, aby se nevystavovalo boční palbě.

Volba postavení je neobyčejně důležitá jak z hlediska účinnosti palby vlastní baterie, tak z hlediska nepřátelské palby na tuto baterii. Předně je třeba umístit děla tak, aby byl jejich účinek na nepřítele co nejdůraznější; za druhé pak je nutno zajistit vlastní bezpečnost před nepřátelskou palbou. Dobré postavení znamená pevnou a rovnou půdu pro kola a choboty děl; nestojí-li kola rovně, nelze dobře střílet; a zaboří-li se chobot do země, síla zpětného rázu brzy zlomí lafetu. Kromě toho musí mít postavení volný výhled na terén obsazený nepřítelem a musí umožňovat co největší volnost pohybu. Konečně pak musí půda vpředu, mezi baterií a nepřítelem, podporovat účinek našich zbrauí a pokud možno mařit účinek zbraní nepřátelských. Nejvhodnější je pevná a rovná půda, která dává možnost výhodně použít rikošetní palby, takže i krátká střela zasáhne nepřítele po prvním odrazu od půdy. Je až podivuhodné, jak rozdíl v charakteru terénu dokáže ovlivnit výsledky dělostřelby. Na měkké půdě se střela, která se dotkla země, odchýlí od svého směru, bude nepravidelně odskakovat nebo se dokonce do půdy hned zaboří. Směr brázd v zorané půdě má rovněž značně velký vliv, zvláště při střelbě kartáči a šrapnely; jdou-li brázdy napříč, většina střel se do nich zaboří. Je-li půda bezprostředně před námi měkká, zvlněná nebo členitá, ale dále směrem k nepříteli tvrdá a rovná, prospěje to naší střelbě a bude nás to chránit před střelbou nepřítele. Velmi nevýhodná je střelba po svahu se sklonem víc než 5 stupňů, ať už směrem nahoru či dolů, nebo střelba z vrcholu jednoho kopce na vrchol druhého.

Naši bezpečnost před nepřátelskou palbou zvýší už i docela malé předměty. Řídký plot, sotva kryjící naše postavení, křoviny nebo vysoké obilí nedovolí nepříteli přesně mířit. Malá příkrá vyvýšenina, na které jsou naše děla rozmístěna, zachytí nejnebezpečnější nepřítelovy střely. Hráz je skvělou předprsní, ale nejlepší ochranou je hřeben mírné terénní vlny, za kterou zatáhneme svá děla tak daleko, že nepřítel vidí jen jejich ústí; v tomto postavení nám každá střela, která se odrazí od země před námi, přeletí vysoko nad hlavou. Ještě lepší je, můžeme-li pro svá děla vykopat v hřebeni plošinu asi 2 stopy hlubokou, která se směrem dozadu vyrovnává se sklonem svahu, abychom ovládli celý vnější svah návrší. Zvláštní obratnost při rozmísťování svých děl projevili Francouzi za Napoleona a od nich se to naučily všechny ostatní národy. Vzhledem k nepříteli musí být postavení zvoleno tak, aby bylo chráněno před boční palbou nebo před podélným postřelováním; vzhledem k vlastním vojskům musí být takové, aby jim nebránilo v pohybech. Obvyklá vzdálenost mezi jednotlivými děly v linii je 20 yardů, není však nutno držet se přísně každého takového papírového pravidla. Jsou-li už děla v palebném postavení, stojí kolesny těsně za nimi, zatímco muniční vozy zůstávají u některých armád v úkrytu. Tam, kde se muničních vozů používá k přepravě mužstva, musejí se i ony vystavovat nebezpečí a zajíždět až pod účinný dostřel.

Baterie zaměřuje palbu na tu část nepřátelských sil, která v dané chvíli nejvíc ohrožuje naše postavení; připravuje-li se naše pěchota k útoku, pálí baterie buď na protistojící nepřátelské dělostřelectvo, musí-li být ještě umlčeno, nebo na masy pěchoty, jestliže se vystaví palbě. Jde-li však do útoku část nepřátelských sil, pak se musí mířit na ně bez ohledu na nepřátelské dělostřelectvo, které nás postřeluje. Naše palba proti dělostřelectvu bude nejúčinnější ve chvíli, kdy nemůže odpovídat, tj. když se děla nakolesňují, přesunují nebo odkolesňují. V takových chvílích stačí několik dobře mířených střel způsobit velký zmatek.

Staré pravidlo, že se dělostřelectvo — až na nejnutnější případy — nemá přibližovat k nepřátelské pěchotě na méně než 300 yardů čili na dostřel ručních palných zbraní, teď už brzy zastará. Vzhledem k tomu, že dostřel moderních pušek vzrůstá, nemůže se polní dělostřelectvo — má-li si zachovat svou účinnost — nadále držet mimo něj; a dělo se svou kolesnou, koňmi a obsluhou tvoří dosi velkou skupinu, aby ji mohl zasáhnout střelec s Miniéovou nebo enfieldskou puškou ze vzdálenosti 600 yardů. Tradiční názor, že ten, kdo chce dlouho žít, se má dát k dělostřelectvu, už zřejmě neplatí; je totiž jasné, že palba jednotlivých střelců zdálky bude napříště nejúčinnějším způsobem boje proti dělostřelectvu; a neexistuje snad bojiště, na němž by si střelec nenašel ve vzdálenosti do 600 yardů od kteréhokoli postavení dělostřelectva skvělý úkryt.

Proti postupujícím liniím nebo kolonám pěchoty dělostřelectvo vždycky bylo a je ve výhodě; několik účinných kartáčových salv nebo pár plných střel, rozrážejících hlubokou kolonu, působí jako strašlivá sprcha. Čím víc se útočící vojska přibližují, tím účinnější je naše palba; a ještě v poslední chvíli můžeme před takovýmto pomalým protivníkem svá děla lehce stáhnout. Není ovšem jisté, zda na nás dřív, než stačíme nakolesnit, nevpadne řada chasseurs de Vincennes^[τ] postupujících v pas gymnastique^[φ].

V boji s jezdectvem dává dělostřelectvu výhodu chladnokrevnost. Počká-li dělostřelectvo se svými kartáči, až se nepřítel přiblíží na 100 yardů, a pak vypálí dobře mířenou salvu, bude, než se rozptýlí dým, jezdectvo na hony odtud. Za všech okolností by však bylo nejvělší chybou nakolesňovat a pokoušet se uniknout; jezdectvo by totiž děla určitě dohonilo.

Při dělostřeleckém souboji rozhodne terén, ráže, poměrný počet děl a schopnost, jak jich obě strany dovedou využít. Je však třeba poznamenat, že velká ráže má sice nepochybně výhody na velké vzdálenosti, se zmenšováním vzdálenosti se však jejímu účinku blíží účinek menších ráží a při krátkých vzdálenostech se mu téměř vyrovnává. U Borodina se Napoleonovo dělostřelectvo skládalo hlavně ze tříliberních a čtyřliberních děl, kdežto u Rusů převládala jejich četná dvanáctiliberní děla; ale francouzské "hračky" nad nimi měly rozhodnou převahu.

Má-li dělostřelectvo podporovat pěchotu nebo jezdectvo, musí vždycky zaujmout postavení na jejich boku. Při postupu pěchoty postupuje dělostřelectvo v půlbateriích nebo četách zároveň se střelci nebo spíš před pěchotou; jakmile se masy pěchoty začnou připravovat k bodákovému útoku, přiblíží se dělostřelectvo klusem na 400 yardů k nepříteli a připravuje útok rychle kartáčovou palbou. Je-li útok odražen, dělostřelectvo znovu zahajuje palbu na pronásledujícího nepřítele, dokud není donuceno k ústupu; jestliže se však útok zdaří, přispívá palba dělostřelectva značným podílem k dovršení úspěchu, přičemž polovina děl střílí, zatímco druhá polovina postupuje.

Jízdní dělostřelectvo jako podpůrná zbraň, dodávající jezdectvu něco z onoho obranného prvku, který mu přirozeně úplně chybí, je nyní jedním z nejoblíbenějších druhů vojsk a dosáhlo ve všech evropských armádách vysokého stupně dokonalosti. I když je určeno k akcím v terénu vhodném pro jezdectvo a k součinnosti s jezdectvem, není na světě jízdního dělostřelectva, které by nedokázalo přejet cvalem takový terén, kde je jeho vlastní jezdectvo není s to následovat, aniž obětuje svůj pořádek a semknutost. Jízdní dělostřelectvo všech zemí tvoří nejodvážnější a nejobratnější jezdci celé armády, kteří jsou při všech velkých bojových akcích zvlášť pyšní, mohou-li se hnát vpřed bez ohledu na překážky, děla a všechno, co by mohlo zastavit jezdectvo. Základem taktiky jízdního dělostřelectva je odvaha a chladnokrevnost. Rychlost, umění nenadále se objevit, rychlost palby, schopnost dát se kdykoli do pohybu a jet cestou, která je pro jezdectvo příliš obtížná — to jsou hlavní kvality dobrého jízdního dělostřelectva. Při takovéto stálé změně místa je příležitost k volbě postavení jen malá; každé postavení je dobré, je-li blízko k nepříteli a není-li v cestě jezdectvu; a právě za přílivu a odlivu bojových akcí jezdectva musí dělostřelectvo, které se drží na pokraji všech těch vln postupů a ústupů, dokazovat v každém okamžiku své skvělé jezdecké umění a duchapřítomnost tím, že v tomto vzdouvajícím se moři pronikne všemi druhy terénu i tam, kam je ne každé jezdectvo dokáže nebo chce následovat.

Při útoku na postavení nebo při jejich obraně je dělostřelecká taktika podobná. Hlavní věcí vždycky je pálit na ten bod, z něhož při obraně hrozí nejbližší a nejbezprostřednější nebezpečí, při útoku pak na bod, z něhož může být náš postup nejúčinněji zadržován. Jednou z povinností dělostřelectva je rovněž ničit důležité překážky; k tomu se používá různých ráží a druhů palebných prostředků podle jejich povahy a účinnosti; houfnice zapalují budovy, těžká děla boří brány, zdi a barikády.

Všechny tyto poznámky se týkají dělostřelectva, které je v každé armádě přiděleno divizím. Největších výsledků však ve velkých a rozhodných bitvách dosahuje záložní dělostřelectvo. Větší část bitevního dne je staženo z dohledu a dostřelu, a jakmile nastane čas konečného náporu, posunuje se hromadně vpřed na rozhodující bod. Rozestavuje se do půlměsíce v rozměru jedné míle nebo i víc a soustřeďuje svou drtivou palbu na poměrně malý úsek. Nenarazí-li zde na rovnocennou sílu nepřátelského dělostřelectva, rozhodne půlhodina rychlé palby o výsledku bitvy. Pod krupobitím vyjících střel začíná nepřítel slábnout, čerstvé pěchotní zálohy postupují vpřed — poslední ostrá, krátká bitka a vítězství je zajištěno. Tak připravil Napoleon Macdonaldův postup u Wagramu a odpor nepřítele byl zlomen ještě dříve, než tři divize postupující v koloně vypálily jedinou ránu nebo zkřížily bodáky. Lze říci, že taktika polního dělostřelectva existuje teprve od těchto velkých dnů.

———— * ————

Napsal B. Engels
od poloviny října do 26. listopadu 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Bugeaud^[221]

Bugeaud de la Piconnerie, Thomas Robert, vévoda dʼIsly — maršál Francie, narozen v říjnu 1784 v Limoges, zemřel 10. června 1849 v Paříži. Roku 1804 vstoupit jako prostý vojín do francouzské armády, při tažení z roku 1805 se stal desátníkem, při tažení v Prusku a v Polsku (1806—1807) sloužil jako podporučík, jako major se roku 1811 účastnil obležení Léridy, Tortosy a Tarragony a po bitvě u Ordalu v Katalánii^[222] byl povýšen na podplukovníka. Po první restauraci Bourbonů oslavoval plukovník Bugeaud bílou lilii^[223] kostrbatými verši, protože však všichni jeho básnické výlevy celkem pohrdavě přecházeli, připojil se v období sta dní^[φ] zase k Napoleonově straně a Napoleon ho poslal k Alpské armádě v čele 14. řadového pluku. Za druhé restaurace Bourbonů se uchýlit na statek svého otec do Excideuilu. V době vpádu vévody Angoulêmského do Španělska^[224] nabídl svůj kord Bourbonům, jeho nabídka však byla odmítnuta, a tak se Bugeaud stal liberálem a připojil se k hnutí, které nakonec vedlo k revoluci roku 1830.

Roku 1831 byl zvolen členem poslanecké sněmovny a Ludvík Filip ho jmenoval generálmajorem. Roku 1833 byl jmenován velitelem pevnosti Blaye, kde střežil vévodkyni de Berry; způsob, jakým se vyrovnal s tímto posláním, mu však nesloužil ke cti a později se Bugeaudovi začalo přezdívat "bývalý žalářník z Blaye". Když si 16. ledna 1834 při rozpravě ve sněmovně pan Larabit stěžoval na Soultovu vojenskou diktaturu, Bugeaud ho přerušil slovy: "Poslušnost je první povinností vojáka." Jiný poslanec, pan Dulong, se ho nato jízlivě zeptal: "I kdyby mu přikázali, aby se stal žalářníkem?" Po tomto incidentu se Bugeaud s Dulongem utkali v souboji, při kterém byl Dulong zastřelen. Tento případ vyvolal mezi Pařížany pohoršení, které se ještě zvýšilo, když se Bugeaud zúčastnil při potlačení pařížského povstání z 13. a 14. dubna 1834^[225]. Vojska, která měla toto povstání potlačit, byla rozdělena do tři brigád, z nichž jedné velel Bugeaud. V ulici Transnonain značná vojenská přesila surově pobila hrstku nadšenců, kteří ráno 14. dubna, tedy v době, kdy hlavní boje už skončily, stále ještě hájili barikádu. Toto místo sice nebylo v operačním prostoru Bugeaudovy brigády a ten se tudíž masakru nezúčastnil, přesto však nenávist lidu spojila jeho jméno s tímto činem a přes všechno vyvracení ho vytrvale cejchovala přezdívkou "muž z ulice Transnonain".

Dne 6. června 1836 byl generál Bugeaud poslán do Alžírska, kde mu bylo svěřeno velitelské místo v provincii Oran; tam byl téměř nezávislý na generálním guvernérovi. Když dostal rozkaz, aby zahájil boj proti Abd al-Kádirovi a aby ho přinutil k poslušnosti tím, že mu předvede hrozivou armádu, uzavřel tafenskou smlouvu^[226]; tím si nechal ujít možnost vojenských operací a uvedl svou armádu do kritického postavení ještě dříve, než začala bojovat. Před uzavřením této smlouvy svedl Bugeaud několik bitev. Tajný článek, který nebyl v písemném znění smlouvy, stanovil, že má být generálu Bugeaudovi vyplaceno 30 000 bužů (asi 12 000 dolarů). Po odvolání do Francie byl Bugeaud povýšen na generálporučíka a jmenován velkodůstojníkem Čestné legie. Když zpráva o tajné doložce tafenské smlouvy pronikla na veřejnost, dovolil Ludvík Filip Bugeaudovi, aby tuto částku vydal na stavbu některých veřejných silnic; to mělo zvýšit Bugeaudovu oblibu mezi voliči a zajistit mu křeslo v poslanecké sněmovně.

Na počátku roku 1841 byl Bugeaud jmenován generálním guvernérem Alžírska; za jeho správy se francouzská politika v Alžírsku od základu změnila. Bugeaud byl prvním generálním guvernérem, který velel armádě, jež byla sto vyrovnat se se svými úkoly, který naprosto ovládat své podřízené generály a který byl na svém místě tak dlouho, aby mohl postupovat podle plánu, k jehož uskutečnění bylo zapotřebí let. Úspěchu v bitvě u Isly (14. srpna 1844), v níž rozdrtil armádu marockého sultána^[χ], a to s vojskem početně daleko slabším, dosáhl Bugeaud tím, že moslimy napadl náhle, bez předchozího vyhlášení války a těsně před uzavřením jednání.^[227] Bugeaud, který byl už 17. července 1843 povýšen do hodnosti maršála Francie, dostal nyní titul vévody dʼIsly. Když se Bugeaud vrátil do Francie, shromáždil Abd al-Kádir novou armádu, a proto byl Bugeaud znovu poslán do Alžírska, kde arabské povstání rychle potlačil. Dostal se však do rozporu s Guizotem pro výpravu do Kabylie, kterou podnikl proti příkazům vlády, a byl nahrazen vévodou dʼAumale, aby — jak se Guizot vyjádřil — "měl možnost vrátit se do Francie a těšit se tam ze své slávy".^[228]

V noci z 23. na 24. února 1848 byl na Guizotovu tajnou radu povolán k Ludvíku Filipovi, který mu svěřil vrchní velení všech ozbrojených sil — pravidelné armády i národní gardy. Ráno 24. února se v doprovodu generálů Rulhièra, Bedeaua, Lamoricièra, De Sallese, Saint-Arnauda a dalších odebral do generálního štábu v Tuileriích, aby tam byl vévodou de Nemours slavnostně uveden v úřad vrchního velitele. Přítomným důstojníkům připomněl, že on, který je má vést proti pařížským revolucionářům, "nebyl nikdy poražen ani na bojišti, ani při povstáních", a slíbil, že se i tentokrát krátce vypořádá s "rebelantskou lůzou". Zpráva o jeho jmenování však značně přispěla k tomu, že ve vývoji událostí nastal rozhodný obrat. Národní garda, ještě víc pobouřena Bugeaudovýrn jmenováním vrchním velitelem, začala provolávat: "Pryč s Bugeaudem!", "Pryč s mužem z ulice Transnonain!" a rozhodně prohlásila, že neuposlechne jeho rozkazů. Ludvík Filip, poděšen touto demonstrací, odvolal svůj rozkaz a strávil celý den 24. února neplodným vyjednáváním. Toho dne Bugeaud jako jediný z Ludvíkových rádců stále ještě žádal boj na život ana smrt; jenže král už uvažoval o tom, že obětuje maršála, aby se mohl smířit s národní gardou. Velení bylo proto svěřeno jinému a Bugeaud byl propuštěn. O dva dny později nabídl svůj kord prozatímní vládě^[229] , ale jeho nabídka nebyla přijata.

Když se Ludvík Napoleon stal presidentem, byl Bugeaud jmenován vrchním velitelem Alpské armády a rovněž zvolen poslancem Národního shromáždění za departement Charentc-Inférieurt. Vydal někotik literárních prací pojednávajících hlavně o Alžírsku^[230]. V srpnu 1852 mu byl odhalen pomník v Alžíru a v jeho rodném městě.

———— * ————

Napsal K. Marx 27. listopadu 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — bombardérské galeoty. (Pozn. red.)

b — tj. krymské války z let 1853—1856. (Pozn. red.)

c — tj. krátkých lodních houfnic (viz zde). (Pozn. red.)

d — tj. na vrcholu, v nejvyšším bodě oblouku klenby. (Pozn. čes. red.)

e Viz poznámka [155].

f — vzpouře, spiknutí. (Pozn. red.)

g Viz poznámka [83].

h Viz poznámka [52]

i Viz poznámka [140].

j — tj. Gustava IV. Adolfa. (Pozn. red.)

k Viz poznámka [141].

l Viz poznámka [76].

m Viz poznámka [120].

n — tj. vévodovi Zákupskému, synovi Napoleona I. (Pozn. red.)

o — za něco, co je dobré jen z nouze. (Pozn. red.) (Pozn. red.)

p — tj. Bedřichu Vilémovi III. (Pozn. red.)

q Viz poznámka [61].

r — tj. norského sněmu. (Pozn. red.)

s — urážky majestátu. (Pozn. red.)

t — tj. Fitzwilliama. (Pozn. red.)

u — náhlými údery. (Pozn. red.)

v Viz poznámka [175].

w Viz poznámka [181].

x "Dělostřelectvo, vpřed!" (Pozn. red.) (Pozn. red.)

y — v několika sledech. (Pozn. red.)

z Blücher dostat zvláštní Železný kříž zdobený zlatem. (Pozn. red.)

α — tj. Jiří. (Pozn. red.)

β Viz poznámka [60].

γ — "červená a černá", hazardní karetní hra. (Pozn. red.)

δ — starý čert. (Pozn. red.)

ε Viz poznámka [39].

ζ — ve vzduchoprázdnu. (Pozn. red)

η Viz článek "Patrona" v tomto svazku.

θ Viz poznámka [42].

ι Viz poznámka [43].

κ Viz poznámka [44].

λ Viz poznámka [122].

μ Viz poznámka [123].

ν Viz poznámka [50].

ξ Viz zde. (Pozn. red.)

ο Viz zde. (Pozn. red.)

π — tj. za krymské války z let 1853—1856. (Pozn. red.)

ρ Při tomto způsobu střelby se vystřelovaly naráz dvě koule spojené navzájem řetězem. (Pozn. čes. red.)

ς Viz poznámka [163].

σ Viz heslo "Obléhání". (Pozn. red.)

τ — vincenneských myslivců (útvar pěších myslivců ve francouzské armádě). (Pozn. red.)

υ — gymnastickým krokem, tj. poklusem. (Pozn. red.)

φ Viz poznámka [159].

χ — Abdurrahmána. (Pozn. red.)

160 Na podzim roku 1832 blokovala anglo-francouzská flotila holandské přístavy a francouzská vojska obléhala citadelu v Antverpách, aby donutila Nizozemí splnit podmínky londýnské smlouvy z roku 1831, podle níž Nizozemí mělo Belgii, která se od nizozemského království odtrhla v buržoazní revoluci z roku 1830, přiznat nezávislost a odevzdat ji město Antverpy. Holanďané pevnost tvrdě a úporně bránili, ale koncem prosince 1832 se museli vzdát.

161 Valencienneská slož — zápalná směs z ledku, síry a střelného prachu; poprvé jí bylo použito roku 1793, když za války Francouzské republiky proti první koalici evropských států rakousko-anglické vojsko obléhalo město Valenciennes.

162 Sevastopol obléhala spojenecká vojska Francie, Anglie, Turecka a Sardinie za krymské války z let 1853 — 1856; obléhání trvalo od 18. (6.) října 1854 do 9. září (28. srpna) 1855.

163 Jde o neúspěšné bombardování ruské pevnosti Sveaborg (Suomenlinna) za krymské války z let 1853 — 1856; pevnost, ležící u vstupu do Finského zálivu, bombardovalo anglo-francouzské loďstvo 9. — 11. srpna (28. — 30. července) 1855. Viz o tom Marxův a Engelsův článek "Anglo-francouzská válka proti Rusku" (Marx-Engels, Spisy 11).

164 Z Engelsova dopisu Marxovi z 18. září 1857 vyplývá, že se Marx zúčastnil sbírání materiálu pro tento článek a poslal Engelsovi řadu výpisků z různých příruček o vojenských mostech.

165 Hérodot, "Dějiny", kniha IV, kapitola 83; kniha VII, kapitola 36.

166 Arriános, "Alexandrova anabase", kniha V, kapitola III.

167 Roku 55 před n. 1., v době, kdy Caesar dobýval Galii (58—51 před n. l.), překročilo římské vojsko, pronásledující poražené germánské bojovníky, Rýn na jeho středním toku a zůstalo 18 dní na pravém břehu. Přechod přes Rýn, který měl demonstrovat vojenskou moc Říma a zastrašit germánské kmeny, je vylíčen ve čtvrté knize Caesarových "Zápisků o válce galské".

168 "Abregé des commentaires de M. de Folard sur l'Histoire de Polybe" ["Stručný komentář pana de Folarda k Polybiovým ‚Dějinámʻ"], sv. 3, Paříž 1754, str. 82.

169 Podnětem k válce Spojených států amerických proti Mexiku v letech 1846 až 1848 byly uchvatitelské nároky otrokářských plantážníků a velké buržoazie USA na mexické území. V této válce se USA zmocnily téměř poloviny mexického území, mimo jiné celého Texasu, Horní Kalifornie, Nového Mexika a dalších oblastí.

170 Při práci na článku "Bernadotte" prokázat Marxovi značnou pomoc Engels, který mu v dopisech z 21. a 22. září 1857 sdělil řadu podrobnějších údajů o Bernadottově vojenské činnosti, zvláště o jeho účasti na Napoleonově tažení proti Prusku roku 1806 a proti Rakousku roku 1809. Engelsovu charakteristiku Bernadottovy úlohy v těchto taženích převzat Marx do svého článku téměř doslovně.

171 V bitvě u Fleurus (Belgie) 26. června 1794 porazilo francouzské vojsko pod velením generála Jourdana rakouskou armádu vévody Koburského. Toto vítězství těžce zasáhlo první protifrancouzskou koalici; francouzským revolučním armádám se otevřela možnost obsadit Belgii a podnikat útočné operace v Holandsku a na západním břehu Rýna. Počátkem října 1794 překročila francouzská vojska Rýn a zmocnila se pevnosti Jülichu; 4. října téhož roku přinutila ke kapitulaci pevnost Maastricht.

172 Za tažení proti Rakušanům v severní Itálii v letech 1796—1797 vtrhla francouzská vojska na popud generála Bonaparta do Istrie (území Benátské republiky). Podle mírové smlouvy s Rakouskem, uzavřené v Campu Formio, odstoupil potom Bonaparte Istrii spolu s dalšími částmi benátského území Rakousku.

173 18.fructidoru (4. září 1797), obsadilo vládní vojsko na příkaz členů direktoria, podporovaných generálem Bonapartem, budovu Zákonodárného shromáždění a pozatýkalo roajalistické poslance, kteří ve spojení se šlechtickou emigrací připravovali monarchistický převrat. I složení samého direktoria bylo změněno a byla učiněna opatření proti roajalistickým živlům. Události z 18. fructidoru, které měly charakter státního převratu, byly výrazem nestálosti buržoazního režimu za vlády direktoria, které kolísalo hned doleva — před roajalistickým nebezpečím, hned doprava — ze strachu před demokratickým hnutím.

174 Jde o takzvaný převrat z 30. prairialu (18. června 1799), kdy růst všeobecné nespokojenosti vyvolané vojenskými porážkami francouzských vojsk v Německu a v Itálii a zhoršením hospodářské a finanční situace republiky přiměl Zákonodárné shromáždění, aby si vynutilo změnu složení direktoria, z něhož byli odstraněni tři otevřeni reakcionáři.

175 Tylžský mír - mírové smlouvy uzavřené 8. a 9. července 1807 mezi napoleonskou Francií a členy čtvrté protifrancouzské koalice, Ruskem a Pruskem, které byly ve válce poraženy. Pro Prusko byly mírové podmínky velmi těžké, ztratilo značnou část svého území (mimo jiné všechna území na západ od Labe). Rusko neztratilo žádné území, naopak získalo kraj kolem Bialystoku, který mu postoupilo Prusko. Alexandr I. musel však uznat francouzské výboje v Německu, územní změny, které tam Napoleon provedl, a Napoleonovu svrchovanost nad Jónskými ostrovy; dále byl nucen souhlasit s vytvořením vévodství varšavského, které se stalo francouzským nástupištěm na hranících Ruska, a připojit se k blokádě Anglie (takzvané kontinentální blokádě).

Vojenský spolek mezi Francií a Dánskem, namířený proti Švédsku, byl uzavřen 31. října 1807 ve Fontainebleau.

176 Schönbrunn - zámek ve Vídni, bývalá císařská rezidence; na podzim roku 1809 po porážce rakouské armády v tažení z roku 1809 nadiktoval zde Napoleon I. Rakousku mírové podmínky.

177 Bukurešťská mírová smlouva, kterou skončila rusko-turecká válka z let 1806 až 1812, byla uzavřena 28. května 1812. Podle této smlouvy byla k Rusku připojena Besarábie a několik oblastí v Zakavkazsku; Turecko mělo mimoto poskytnout Srbsku autonomii ve věcech vnitřní správy a potvrdit své dřívější dohody s Ruskem o přiznání řady autonomních práv Moldavsku a Valašsku. Uzavření míru s Tureckem, jehož Rusko dosáhlo díky vítězstvím své armády a diplomatickému umění jejího vrchního velitele M. I. Kutuzova, umožnilo Rusku uvolnit značné vojenské síly pro boj proti napoleonské Francii.

178 Jde o mírové a spojenecké smlouvy mezi Ruskem a Anglií a mezi Anglií a Švédskem, namířené proti napoleonské Francii.

179 Je míněna smlouva, podepsaná Ruskem a Švédskem 30. srpna 1812 v Abo (Turku), která fakticky stvrzovala vojenský spolek těchto států proti napoleonské Francii. Ve smlouvě se Rusko zavázalo, že poskytne Švédsku vojenskou pomoc proti Dánsku v případě, že by Dánsko odmítlo odstoupit švédskému králi Norsko. Švédsko se zase zavázalo podporovat územní nároky carské vlády, zvláště nároky na vévodství varšavské, které bylo pod Napoleonovou nadvládou.

180 3. března 1813 byla ve Stockholmu podepsána smlouva o vojenském spojenectví mezi Anglií a Švédskem, podle níž měla být švédská vojska poslána na evropský kontinent, aby se tu zúčastnila válečných operací proti Napoleonově armádě. Anglie slíbila poskytnout Švédsku finanční pomoc. Ve druhém článku smlouvy se Anglie dále zavazovala, že bude podporovat švédské nároky na Norsko.

181 Příměří v Poischwitzu uzavřelo Rusko a Prusko s Napoleonem I. 4. června 1813. Původní lhůta příměří — do 20. července — byla později prodloužena do 10. srpna. V době přiměří se 12. července 1813 sešli na zámku Trachenbergu (ve Slezsku) spojenci Alexandr I., Bedřich Vilém III. a Bernadotte a dohodli se na plánu dalších operací proti Napoleonovi. Když ztroskotala mírová jednání, vedená během příměří, připojilo se k protinapoleonské koalici oficiálně také Rakousko. V srpnu 1813 byly válečné operace obnoveny.

182 Grossbeeren a Dennewitz — obce v Prusku nedaleko Berlína; v bitvách u Grossbeeren (23. srpna 1813) a Dennewitzu (6. září 1813) zvítězila armáda koalice, v níž byla také pruská vojska, nad armádou Napoleonovou.

183 Původní variantu hesla "Armada" napsal Engels v podstatě podle materiálů, které sebral Marx a poslal Engelsovi jako komentované výpisky z různých pramenů. Některé části materiálů zpracovaných Marxem převzal Engels do hesla beze změn. Když Marx dostal od Engelse hotový text, upřesnil řadu faktických údajů a článek v konečné podobě poslal do New Yorku.

184 Název knihy zní: "Expeditio Hispanica in Angliam. Vera Discriptio" ["Pravdivý popis španělské expedice do Anglie"], A. D. 1588.

185 P. Paz Salas, "La felicissima Armada que el Rey Don Felipe ?uestro Se?ior mando juntar en el Puerto de Lisboa. Relación sumaria de los nauios" ["Nejšťastnější Armada, kterou náš pán král don Filip přikázal shromáždit v lisabonském přístavu. Celková zpráva o námořních plavidlech"], Lisabon 1588

186 "Certaine Advertisements out of Ireland, concerning the losses and distresses happened to the Spanish Navie, upon the west coastes of Ireland, in their voyage intended from the Northerne Isles beyond Scotland, towards Spaine" ["Věrné zprávy z Irska o ztrátách a neštěstích, které stihly španělské loďstvo u západních břehů Irska na jeho cestě od Severních ostrovů podél skotských břehů do Španělska"], Londýn 1588.

187 Při popisu bitvy v hesle „Ayacucho“ použil Engels materiálů, které shromáždil Marx a poslal Engelsovi do Manchesteru s dopisem z 21. září 1857. Závěrečnou část hesla napsal Marx. Marx tu Espartera a jeho přívržence charakterizuje obdobně jako v článku „Espartero“, který napsal roku 1854 pro „New-York Daily Tribune“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 10, zde).

188 V bitvě u Juninu (Peru) porazila 6. srpna 1824 kolumbijská, chilská a peruánská vojska pod Bolívarovým velením po odvážném přechodu And španělskou armádu. Tato bitva byla svedena v poslední etapě osvobozeneckého boje latinskoamerických zemí proti španělskému koloniálnímu panství. V prvním období tohoto boje (1810—1815) vzniklo několik nezávislých republik (Venezuela aj.), ale protože jednaly izolovaně a protože jejich aristokratické kreolské horní vrstvy zůstaly odtrženy od lidu, byli Španělé s to téměř všude obnovit své panství. Roku 1816 začala nová etapa boje za nezávislost. Na území bývalého místokrálovství La Plata byla vyhlášena nezávislá republika. Výsledkem války za nezávislost Venezuely, Nové Granady (Kolumbie) a Quita (Ecuador), kterou obnovil Simón Bolívar v letech 1819 až 1822, bylo vytvoření republiky Velká Kolumbie. Roku 1817 byla za podpory vojsk republiky La Plata (v Argentině) prohlášena nezávislost Chile a roku 1821 Peru. Roku 1821 znovu vzplála osvobozenecká válka v Mexiku. Pochod Bolívarovy armády na pomoc peruánskému revolučnímu vojsku zasadil roku 1824 španělskému panství v Latinské Americe smrtelnou ránu. Roku 1826 byly zbytky španělských vojsk vytlačeny z peruánského pobřeží. Z války za národní nezávislost vzešly na území bývalých španělských kolonií nezávislé republiky Mexiko, Spojené státy středoamerické (později se rozpadly na pět republik), Velká Kolumbie (později se rozpadla na Venezuelu, Kolumbii a Ecuador), Bolívie, Argentina, Paraguay, Peru a Chile.

189 Jde o díla: José Segundo Flórez, "Espartero. Historia de su vida Militar y Politica y de los grandes Sucesos contemporáneos" ["Espartero. Dějiny jeho vojenské a politické činnosti a velkých úspěchů dosažených v současné době"]. Čtyřdílná práce, která vyšla v Madridu roku 1843. Marx používal druhého vydání tohoto díla, jehož 1. a 2. díl vyšel roku 1844 a 3. a 4. díl roku 1845.

M. A. Príncipe, R. Giron, R. Satorres a A. Ribot, "Espartero: su pasado, su presente, su porvenir" ["Espartero, jeho minulost, přítomnost a budoucnost"], Madrid 1848.

190 Základní životopisné údaje k tomuto článku shromáždil Marx, který rovněž text definitivně zredigoval a literárně zpracoval. Použil přitom úryvků z Engelsova dopisu z 22. září 1857, v němž Engels především charakterizoval Blüchera jako vojevůdce a hodnotil jeho činnost v nejdůležitějších taženích. Tato charakteristika, kterou Marx doplnil faktickým materiálem a podrobnějším rozborem Blücherovy vojevůdcovské činnosti, tvoří jádro článku. o Engelsově spolupráci svědčí rovněž i jeho výpisky z Müfflingovy knihy "Z mého života" ("Aus meinem Leben") o tažení z let 1813-1814, která je v textu citována a která byla také Marxovým hlavním pramenem.

191 Jde o ozbrojenou invazi do Holandska, kterou podniklo Prusko v roce 1787 a kterou podporovala a financovala anglická vláda. Cílem intervence bylo obnovit moc místodržitele Viléma V. Oranžského, který byl z Holandska vyhnán revolučním hnutím namířeným proti bloku šlechty a obchodní oligarchie. V čele revolučního hnutí stála buržoazní strana "vlastenců", přívrženců aktivního boje proti koloniálnímu soupeři — Anglii. Ozbrojené síly holandské buržoazie nebyly schopny účinně čelit pruské armádě, která obnovila moc místodržitele a oligarchický režim.

192 Gebhard Leberecht Blücher, "Kampagne-Journal der Jahre 1793 und 1794" ["Deník tažení z let 1793 a 1794"], Berlín 1796.

V tažení z roku 1794 dosáhla pruská armáda, která se podílela na operacích vojsk první koalice proti Francouzské republice, význačných taktických úspěchů v oblasti jižně od řeky Mosely na levém břehu Rýna (Falc). Porážka spojeneckých rakouských a anglických vojsk v Belgii a porážka Rakušanů v západním Německu však donutily pruské velení, aby na podzim 1794 stáhlo svou armádu na pravý břeh Rýna.

193 Basilejský mír — separátní mír, uzavřený 5. dubna 1795 mezi Francií a Pruskem. Prusko vystoupilo z první protifrancouzské koalice a podepsalo tuto smlouvu jednak proto, že francouzská armáda vítězila, jednak proto, že francouzská diplomacie dovedně využila rozporů mezi účastníky první protifrancouzské koalice, hlavně mezi Pruskem a Rakouskem. Od uzavření míru s Pruskem se koalice začala rozpadat; 22. července 1795 podepsalo v Basileji separátní mír s Francií také Španělsko.

194 "Tugendbund" ["Svaz ctnosti"] - jeden z vlasteneckých spolků, které vznikly v Prusku po jeho porážce v roce 1806 a po tylžském míru z roku 1807. Spojoval představitele liberální šlechty a buržoazní inteligence. Cílem spolku bylo propagovat myšlenky osvobozenecké války proti Napoleonovi a usilovat o umírněné liberální reformy v Prusku. Na Napoleonovo naléhání pruský král roku 1809 Tugendbund zakázal, neboť i jemu se zdála jeho činnost velmi nebezpečná. Tajně však spolek existoval dál až do skončení napoleonských válek.

195 Dne 26. května 1813 porazila spojenecká rusko-pruská vojska pod Blücherovým velením u Haynau (Slezsko) předvoj francouzské armády a úplně jej rozprášila.

196 Friedrich Ferdinand Karl Müffling, "Passages from my Life, together with Memoirs of the Campaign of 1813 and 1814" ["Epizody z mého života a vzpomínky na tažení z let 1813 a 1814"], Londýn 1853, str. 225. Jak vysvítá z výpisků, používali Marx a Engels anglického překladu Müfflingových pamětí, jejichž první německé vydání vyšlo v Berlíně v roce 1851. Citát uvedený na str. 215 je rovněž z Müfflingovy knihy (str. 327 anglického vydání).

197 V bitvě u Drážďan porazila Napoleonova armáda ve dnech 26.—27. srpna 1813 spojenecká rakousko-prusko-ruská vojska České čili hlavní armády, kterým velel rakouský polní maršál Schwarzenberg. Spojenci bitvu prohráli do značné míry proto, že Schwarzenberg odmítl plán Barclaye de Tolly, který navrhoval zasadit Napoleonovi boční úder. Ústup České armády, který probíhal za obtížných podmínek, úspěšně kryl zadní voj ruských vojsk.

198 Rýnský spolek (Rheinbund) - sdružení jihoněmeckých a západoněmeckých států založené pod protektorátem Napoleona I. v červenci 1806. Napoleonovi se podařilo vytvořit tento vojensko-politický blok v Německu po porážce Rakouska v roce 1805. Do spolku vstoupilo zpočátku 16 německých států a později i všechny ostatní kromě Pruska a Rakouska. Členově Rýnského spolku byli fakticky vazaly napoleonské Francie. Vojska těchto států se účastnila Napoleonových dobyvačných tažení, mimo jiné i tažení do Ruska v roce 1812. Po porážkách Napoleonovy armády v Německu v roce 1813 se spolek rozpadl.

199 Od 4. února do 19. března 1814 se v Châtillonu (na Seině) konala mírová jednání mezi představiteli spojeneckých velmocí šesté protifrancouzské koalice a zmocněncem Napoleona I. Jako hlavní podmínku uzavření míru kladli spojenci požadavek, aby se Napoleon zřekl všech oblastí, které dobyl, a aby se Francie stáhla do hranic z roku 1792. Jednání bylo přerušeno, protože Napoleon tuto podmínku rozhodně odmítl.

200 Mladá garda se od roku 1807 začalo říkat části nově vytvořených pluků Napoleonovy císařské gardy na rozdíl od starších pluků, kterým se říkalo stará garda. Na vojáky a důstojníky mladé gardy se při přijetí kladly nižší nároky; na druhé straně však sloužila mladá garda jako stálá záloha k doplňování staré gardy.

201 Jde o pařížskou mírovou smlouvu, podepsanou 30. května 1814 hlavními účastníky šesté protifrancouzské koalice (Ruskem, Rakouskem, Anglií a Pruskem) a Francií po vítězství nad Napoleonem. Tato smlouva odnímala Francii všechna území dobytá od roku 1792, až na několik pohraničních pevností a Západní Savojsko. Ty Francie ztratila až druhým pařížským mírem, uzavřeným 20. listopadu 1815 mezi vítěznými státy a Francií, když byl Napoleon po krátkém obnovení své vlády podruhé svržen. Druhý pařížský mír stanovil znovu hranice, které měla Francie roku 1790.

202 Jde zřejmě o dílo Charlese Hippolyta Paraveye "Mémoire sur la découverte très ancienne en Asie et dans lʼIndo-Perse de la poudre à canon et des armes à feu" ["Zápisky o nejstarších objevech prachu a palných zbraní v Asii a Indo-Persíi"], Paříž 1850.

203 Jde o 7. století, kdy Arabové dobyli Mezopotámii, Irán, Sýrii, Palestinu, Egypt a jiné země a kdy byl vytvořen Arabský chalífát.

204 Engels má na mysli dílo byzantského alchymisty Marca Graeca "Liber ignium ad comburrndos hostes" ("Kniha o ohni ke zničení nepřítele"].

205 Tím se myslí dílo "Epistola fratris Rogeru Baconis de secretis operibus artis et naturae, et de nullitate magiae" ["List bratra Rogera Bacona o tajemstvích umění a přírody a o bezvýznamnosti magie"]. Dobu vzniku tohoto díla se dosud nepodařilo přesně zjistit, ani rok autorova narození. V literatuře 19. století o dějinách vojenského umění se často datovalo rokem 1216. Toto datum je uvedeno i v Engelsově práci. Jde však zřejmě o omyl, neboť Bacon se narodil teprve kolem roku 1214. V pozdějších pracích je dílo zařazováno do poloviny čtyřicátých let 13. století. Poprvé vyšla tato kniha v Paříži roku 1542.

206 "Historia de la dominación de los Arabcs en Espaňa, sacada de varios manuscritos y memorias arabigas, por el doctor don José Antonio Conde" ["Dějiny panství Arabů ve Španělsku, které na základě rozličných arabských rukopisů a pamětí napsal doktor don José Antonio Conde"], sv. I-III, Madrid 1820—1821.

207 Roku 1118 oblehla vojska aragonského krále Alfonse I. Zaragozu (Aragonie)‚ která byla od roku 712 v rukou muslimů, a dobyla ji. Dobytí Zaragozy bylo jednou etapou reconquisty — osvobození těch území na Pyrenejském poloostrově, která za arabských výbojů na počátku 8. století obsadili Arabové a afričtí Berbeři (Mauři). Hlavní úlohu při reconquistě, která začala už v 8. — 9. století, sehrály španělské státy Kastilie a Aragonie, a také Portugalsko. V druhé polovině 12. století byla reconquista na čas přerušena, protože na Pyrenejský poloostrov vpadli Almohádové (muslimská sekta), kteří kolem sebe shromáždili horské berberské kmeny a za vlády svého prvního imáma — chalífy Ab al Múʼmina si podrobili Alžírsko, Tunisko, Maroko a muslimské jižní Španělsko. Na počátku 13. století porazily Kastilie a Aragonie za pomoci křižáků z jiných zemí Almohády a obnovily reconquistu. Roku 1236 dobyli Kastilci Córdobu, hlavní město bývalého Córdobského chalífátu (který se rozpadl roku 1031), a ke konci 13. století byla muslimská nadvláda omezena na území Granadského emírátu na jihu. Boj proti tomuto emírátu skončil teprve roku 1492, kdy ho Španělé dobyli. Řadu epizod z dějin reconquisty uvádí Engels v dalším textu.

208 Němečtí rytíři v Prusku — řád německých rytířů, založený kolem roku 1190 v době křižáckých výprav. Ve 13. století si řád dobyvatelskou a vyhlazovací válkou proti domácímu litevskému obyvatelstvu podrobil Východní Prusy, které se staly základnou pro jeho agresi proti Polsku, Litvě a ruským knížectvím. Roku 1237 se spojil s jiným německým řádem - řádem mečových rytířů (livonským), který byl založen rovněž v Pobaltí. Po porážkách na Čudském jezeře roku 1242 ("Bitva na ledě") a u Grunwaldu roku 1410 začal řád upadat a udržel si jen menší část svého panství.

209 V bitvě u Fornova (severní Itálie) dne 6. července 1495 zaútočila vojska severoitalských feudálních států na armádu francouzského krále Karla VIII., která se po přechodu Apenin vracela do Francie z dobyvačného italského tažení. Italové se pokusili využít toho, že francouzské síly byly rozděleny, a chtěli je porazit po částech. Ani oni sami však nedokázati zaútočit současně a byli odraženi. Na porážce Italů mělo významný podíl silné francouzské dělostřelectvo. Bitva u Fornova patří k počátečnímu období válek o Itálii z let 1494—1559 (viz poznámka [40]).

210 K bitvě u Renty (Flandry) došlo 13. srpna l554v době války francouzského krále Jindřicha II., který se spojil s německými protestantskými knížaty proti španělskému králi a německému císaři Karlu V. Španělská vojska donutila v této bitvě Francouze, aby upustili od obléhání města Renty a ustoupili zpět k francouzským hranicím.

211 Kalibrová stupnice, vynalezená Georgem Hartmannem, stanovila určitý poměr mezi vahou kamenné nebo železné koule a průměrem vývrtu hlavně (kalibrem, ráží). Tak například koule o váze 4 libry měla průměr 3,42 palce; dělo s odpovídajícím průměrem vývrtu (duše) hlavně se proto nazývalo čtyřliberní. Hlavní ráže děl byly 4, 6, 8, 12, 24 a 48 liber. Tento způsob označování ráže se udržel až do druhé poloviny 19. století, kdy se ráže palných zbrani začala vyjadřovat v milimetrech.

Počtem ráží se měřily také délkové rozměry různých částí děla, především hlavní. Délka L = 30 pak znamenala, že hlaveň je v poměru k ráži 30krát delší. — Tak bylo dosaženo jednotného měřítka i při různých soustavách měr v různých zemích.

212 Kartáč patřil k nejstarším nábojům užívaným proti živé síle. V 16. století to byly prostě kousky železa, hřebíky, kameny apod., nasypané do hlavně na prachovou náplň a zátku. Později tvořila kartáčovou střelu krabice (kovová, lepenková apod.) nebo vak naplněný kuličkami, respektive sekaným olovem. Podle toho se kartáč nazýval vázaný (anglicky: case shot; case = krabice) nebo prostý, též volný či hroznovitý (anglicky: grape shot; grape = vinný hrozen). U prostého kartáče bývaly kuličky uspořádány kolem vřetene vybíhajícího z dřevěné podložky, tzv. popudku, který tvořil dno kartáče; kule k němu bývaly přilepeny smolou, potaženy plátnem a zašněrovány.

Viz článek "Kartáč" v tomto svazku.

213 Jde o bitvy, které svedla armáda švédského krále Gustava II. Adolfa s německými císařskými vojsky ve švédském období třicetileté války v Německu (viz poznámka [43]). V prosinci 1630 se armáda Gustava Adolfa přiblížila k pevnosti Greifenhagenu na Odře a po dvou ztečích přinutila posádku, aby pevnost vyklidila. V dubnu 1631 vzala vojska Gustava Adolfa ztečí Frankfurt nad Odrou. V obou bitvách sehrálo významnou roli švédské dělostřelectvo.

214 V bitvě u Malplaquetu (ve Flandrech), k níž došlo 11. září 1709 a která byla jednou z největších bitev za války o španělské dědictví 1701—1714 (viz poznámku [73]), porazila spojenecká anglo-rakousko-holandská vojska pod velením prince Eugena Savojského a vévody z Marlborough francouzskou armádu maršála Villarse.

215 Jde o dvousvazkový sborník, který vydal Pierre Surirey Saint-Remy, "Mémoires dʼartillerie" ("Zápisky o dělostřelectvu"], Paříž 1697. Ve sborníku byla řada prací francouzských dělostřeleckých důstojníků; autor tyto práce systematicky uspořádal a zredigoval.

216 Galileo Galilei dokázal ve svém díle "Discorsi è Dimostrazione matematiche" ["Matematické disputace a pokusy"] (1638), že předmět vržený šikmo vzhůru ve vzduchoprázdném prostoru opisuje vlivem zemské přitažlivosti parabolickou dráhu. Odpor vzduchu ovšem dráhu letícího předmětu mění. O stanovení křivky, kterou opisuje vržený předmět ve vzduchu, se pokoušeli Newton, Euler a řada jiných badatelů. Základní rovnici této tzv. balistické křivky objevil roku 1719 Jan Bernoulli.

217 Carl August Struensee, "Anfangsgründe der Artillerie" ["Základy dělostřelectví"], Lehnice 1760; Georg Friedrich Tempelhoff, "Le bombardier prussien ou du mouvement des projectiles en supposant la résistance de lʼair proportionelle au quarré des vitesses" ["Pruský dělostřelec, čili o letu střel za předpokladu, že je odpor vzduchu úměrný čtverci rychlosti"], Berlín 1781.

218 Tim se myslí Scharnhorstova díla "Handbuch der Artillerie", ["Příručka dělostřelectví"] ‚ sv. 1-3, Hannover 1804—1814, a "Handbuch fůr Offiziere, in den anwendbaren Theilen der Krieges-Wissenschaften. Erster Theil von der Artillerie" ["Příručka pro důstojníky podle praktických částí vojenských věd. Část první — dělostřelectvo"], Hannover 1787.

219 Georg Vega, "Praktische Anweisung zum Bombenwerfen mittelst dazu eingerichteter Hilfstafeln" ["Praktický pokyn pro vrhání bomb s použitím pomocných tabulek, k tomu cíli sestavených"], Vídeň 1787; Tomas Morla, "Tratado de artillería" ["Pojednání o dělostřelectvu"], Segovia 1784; Johann Gottfried Hoyer, "Allgemeines Wörterbuch der Artillerie" ["Všeobecný slovník dělostřelectva"], Tübingen 1804—1812; Friedrich Gustav Rouvroy, "Vorlesungen über die Artillerie" ["Přednášky o dělostřelectvu"], část 1-3, Drážďany 1811—1814.

220 V bitvě u Pirmasensu (porýnská Falc)‚ svedené 14. záři 1793 za války první evropské protifrancouzské koalice, porazila pruská vojska francouzskou Moselskou armádu. V této bitvě Prusové úspěšně použili svého početného dělostřelectva.

221 K hlavním pramenům, kterých Marx — jak vyplývá z dochovaných výpisků — při psaní tohoto hesla použil, patří: M. Wagner, "The Tricolor on the Atlas; Or Algeria and the French Conquest" ("Trikolora nad Atlasem čili Alžírsko a jeho dobytí Francouzi"], Londýn-New York 1854; Daniel Stern, "Histoire de la Révolution de 1848" ["Dějiny revoluce z roku 1848"], sv. I, Paříž 1850. Je možné, že Marx použil i údajů o Bugeaudově činnosti v Alžírsku, uvedených v původním znění Engelsovy stati "Alžírsko", které redakce encyklopedie při otištění vypustila (viz poznámku [94]). Z Engelsových dopisů Marxovi ze 17. a 22. září 1857 rovněž vyplývá, že Engels pomáhal sbírat materiál k tomuto heslu.

222 K bitvě u Ordalu (Katalánie) i k zmíněným obležením došlo za války na Pyrenejském poloostrově v letech 1808-1814 (viz poznámku [54]).

223 Lilie - znak bourbonské dynastie.

224 Tím se myslí intervence francouzských vojsk ve Španělsku, která měla potlačit druhou buržoazní revoluci ve Španělsku vletech 1820—1823. Když se 7. července 1822 španělskému králi Ferdinandovi VII. nepodařilo ovládnout revoluční Madrid, obrátil se tajně na Svatou alianci (reakční spolek evropských monarchů, založený roku 1815 carským Ruskem, Rakouskem a Pruskem) s prosbou, aby mu pomohla potlačit revoluci. Na veronském kongresu pak Svatá aliance rozhodla, že Ferdinandovi má poskytnout pomoc Francie. Francouzská vojska vtáhla do Španělska roku 1823 pod velením vévody Angoulêmského, obnovila v zemi absolutistický režim a zůstala ve Španělsku až do roku 1828.

225 Ve dnech 13.—14. dubna 1834 vypuklo v Paříži republikánské povstání dělnlků a maloburžoazních vrstev, které se k nim připojily, proti režimu buržoazní červencové monarchie. Pařížské události byly odezvou na mohutné proletářské povstání v Lyonu, které propuklo v téže době a po němž následovala revoluční vystoupení i v některých jiných francouzských městech. Jak v Lyonu, tak v Paříži stála v čele povstání tajná republikánskodemokratická Společnost lidských práv. Hlavni masu povstalců tvořili pařížští dělníci, kteří po dva dny úporně bojovali na barikádách proti vládním vojskům. Povstání bylo bestiálně potlačeno soldateskou a poté vláda uplatnila krutá odvetná opatření proti demokratům.

226 Tafenská smlouva mezi Bugeaudem a Abd al-Kádirem byla podepsána 30. května 1837 na řece Tafně. Roku 1835 porušili francouzští kolonizátoři mír uzavtcný roku l834 s Abd al-Kádirem a znovu proti němu zahájili válečné operace, jejichž cílem bylo dobytí západního Alžírska, které Abd al-Kádir osvobodil. Protože francouzská vláda nedosáhla podstatných úspěchů a potřebovala svá vojska k potlačení povstání, které zachvátilo oblasti ve východním Alžírsku, musela novou mírovou smlouvu, uzavřenou Bugeaudem, ratifikovat. Podle tafenské smlouvy musela Francie znovu uznat nezávislost Abd al-Kádirova státu, rozkládajícího se na území západního Alžírska, s výjimkou několika přímořských měst (Alžír, Oran, Arzew aj.), která byla v rukou Francouzů. Roku 1839 okupanti mirovou smlouvu opět porušili, a tak znovu vypukla osvobozenecká válka Alžířanů proti francouzským dobyvatelům pod Abd al-Kádirovým velením (viz poznámku [101]).

227 Do roku 1844 se Bugeaudovi a ostatním francouzským generálům podařilo podplácením místních feudálů a teroristickými opatřeními proti alžírským kmenům podrobit si západní Alžírsko. Když pak marocký sultán odmítal vydat Abd al-Kádira, který uprchl do jeho země, využil toho Bugeaud jako záminky a vtrhl se svými vojsky na marocké území. V srpnu 1844 porazil věrolomným útokem marocké ozbrojené síly na řece Isly. Současně zničila francouzská flotila města Tanger a Mogador. Hrozící zásah Anglie, která byla znepokojena tím, že Francie rozšiřuje své državy v severní Africe, zabránil Francouzům uskutečnit prozatím své plány na uchvácení Maroka. Když Bugeaud na základě tangerské smlouvy z 10. září 1844 dosáhl toho, že sultán vypověděl Abd al-Kádira a rozpustil marocké pohraniční oddíly, stáhl svá vojska z marockého území.

228 Rozpory mezi Bugeaudem a Guizotem vznikly především proto, že se Bugeaud snažil využít potlačení alžírského povstání z let 1845- 1847 k dobytí dalšího území v severní Africe. Proto také podnikl výpravu do Kabylie v květnu 1847 a nový vpád do Maroka. Guizotova vláda sice soustavně prováděla politiku koloniálních výbojů, ale tentokrát se obávala, že Bugeaudovy akce ještě vystupňuji rozpory mezi Anglií a Francií, které už tehdy byly velmi vyhrocené.

229 Jde o prozatímní vládu Francouzské republiky vytvořenou 24. února 1848 po svržení červencové monarchie. Ve vládě měli většinu umírněni buržoazní republikáni.

230 Marx má na mysli Bugeaudovy práce, které vycházely v různých letech a vesměs popisovaly jednotlivá válečná tažení francouzských kolonizátorů v Alžírsku i plány na dobytí a kolonizaci této země.

Karel Marx a Bedřich Engels

Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v říjnu a listopadu 1857

Bomba

———— * ————

Bombardýr

———— * ————

Bombardování

———— * ————

Bombarda

———— * ————

Bombardovací loď

———— * ————

Odolnost proti bombám

———— * ————

Vojenský most[164]

———— * ————

Bernadotte[170]

———— * ————

Armada[183]

———— * ————

Ayacucho[187]

———— * ————

Blücher[190]

———— * ————

Dělostřelectvo

———— * ————

Bugeaud[221]

———— * ————

Vojenský most^[164]

Bernadotte^[170]

Armada^[183]

Ayacucho^[187]

Blücher^[190]

Bugeaud^[221]