Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v lednu 1858
Bolívar y Ponte, KM Tažení, BE Kapitán, BE Karabina, BE Karonáda, BE Kartáč, BE Zápalný granát, BE Patrona, BE Berma, BE Blenheim, BE Borodino, BE
Bolívar y Ponte[231]
Bolívar y Ponte, Simón - "osvoboditel" Kolumbie; narozen 24. července 1783 v Carácasu, zemřel 17. prosince 1830 v San Pedru u Santa Marty. Byl synem jedné z familias Mantuanas[a], které v době španělské nadvlády tvořily kreolskou šlechtu Venezuely. Podle zvyku tehdejších bohatých Američanů byl už jako čtrnáctiletý hoch poslán do Evropy. Ze Španělska odešel do Francie a na několik let se usadil v Paříži. Roku 1802 se v Madridu oženil a vrátil se do Venezuely, kde jeho žena náhle zemřela na žlutou zimnici. Poté se vydal do Evropy podruhé; roku 1804 se účastnil Napoleonovy korunovace na císaře a roku 1805 byl přítomen, když Napoleon přijímal lombardskou železnou korunu.[232] Roku 1809 se vrátil domů a přes naléhavé výzvy svého příbuzného José Félixe Ribase odmítl připojit se k revoluci, která vypukla 19. dubna 1810 v Carácasu;[233] po této události se však ujal poslání nakoupit v Londýně zbraně a požádat britskou vládu o ochranu. Byl sice navenek vlídně přijat tehdejším ministrem zahraničních věcí markýzem Wellesleyem, dosáhl však pouze povolení vyvézt zbraně, ale za hotové a po zaplacení vysokého cla. Po návratu z Londýna se znovu stáhl do ústraní, až ho v září 1811 generál Miranda, tehdy vrchní velitel povstaleckých pozemních i námořních vojsk, přesvědčil, aby přijal hodnost podplukovníka štábu a velení nad nejsilnější venezuelskou pevností Puerto Cabello.
Španělští váleční zajatci, které Miranda pravidelně posílával do vězení v citadele v Puerto Cabellu, jednou nenadále napadli stráže a podařilo se jim ovládnout citadetu. Bolívar měl sice proti neozbrojeným zajatcům početnou posádku a velké sklady střeliva, přesto však v noci s osmi svými důstojníky horempádem nasedl na loď, aniž vůbec upozornil svá vojska, za svítání připlul do La Guairy a uchýlit se na svůj statek v San Mateu. Když posádka zjistila, že její velitel uprchl, opustila spořádaně pevnost, kterou okamžitě obsadili Španělé pod velením Monteverdovým. Tato událost naklonila misky vah ve prospěch Španělů a donutila Mirandu, aby z pověření kongresu podepsal 26. července 1812 ve Victoru smlouvu, jíž se Venezuela vrátila pod španělskou vládu. 30. července přibyl Miranda do La Guairy, kde chtěl vstoupit na anglickou loď. Při návštěvě u velitele tohoto města, plukovníka Manuela Maríi Casase, se setkal s velkou společností, v níž byli i don Miguel Peña a Simón Bolívar; ti ho přesvědčili, aby zůstal v Casasově domě aspoň jednu noc. Ve dvě hodiny ráno, když Miranda tvrdě spal, vstoupili Casas s Peñou a Bolívarem a se čtyřmi ozbrojenými vojáky do jeho pokoje, opatrně mu sebrali kord a pistoli, pak ho vzbudili, příkře ho vyzvali, aby vstal a oblékl se, nasadili mu pouta a vydali ho nakonec Monteverdovi, který ho poslal do Cádizu, kde Miranda po několika letech zajetí zemřel v okovech. Tento čin, který byl spáchán pod záminkou, že prý Miranda kapitulací ve Victorii zradil svou vlast, zajistil Bolívarovi zvláštní Monteverdovu přízeň. Když ho pak Bolívar žádal o pas, Monteverde prohlásil; "Žádost plukovníka Bolívara budiž splněna na znamení díků za službu, kterou prokázal španělskému králi vydáním Mirandy."[234]
Tak se mohl Bolívar plavit do Curaçaa, kde se zdržel šest týdnů a odkud se odebral se svým příbuzným Ribasem do malé republiky Cartageny. Už před jejich příchodem uprchlo do Cartageny mnoho vojáků, kteří sloužili pod generálem Mirandou. Ribas jim navrhl, aby podnikli výpravu proti Španělům ve Venezuele a aby uznali Bolívara za svého vrchního velitele. První návrh nadšeně přijali, proti druhému reptali, ale nakonec souhlasili pod podmínkou, že Ribas bude velitelovým zástupcem. President republiky Cartageny Manuel Rodríguez Torices připojil ke 300 vojáků, shromážděných pod Bolívarem, 500 mužů pod velením svého příbuzného Manuela Castilla. Výprava se vydala na cestu počátkem ledna 1813. Protože mezi Bolívarem a Castillem vypukly spory o vrchní velení, Castillo se svými granadskými vojáky náhle odtáhl. Bolívar pak navrhl, aby se vrátili podle Castillova příkladu do Cartageny, Ribas ho však nakonec přesvědčil, aby pokračovali v cestě aspoň do Bogoty, která tehdy byla sídlem kongresu Nové Granady. Tam byli nadšeně přijati a dostalo se jim všestranné podpory; kongres je oba povýšil na generály. Rozdělili pak svou malou armádu na dvě kolony a pochodovali různými cestami na Carácas. Čím dál postupovali, tím víc rostly jejich zdroje; surové výstřelky Španělů působily všude jako dobří verbíři pro osvobozeneckou armádu. Odpor Španělů byl zlomen částečně proto, že tři čtvrtiny španělské armády tvořili místní obyvatelé, kteří při každé potyčce přebíhali k protivníkovi, částečně pro zbabělost takových generálů, jako byli Tiscar, Cajigal a Fierro, kteří při každé příležitosti opouštěli svá vojska. Tak se stalo, že nezkušený mladíček Santiago Mariño dokázal vytlačit Španěly z provincií Cumaná a Barcelona právě v době, kdy Bolívar postupoval západními provinciemi. Jediný vážný odpor kladli Španělé Ribasově koloně; Ribas však rozdrtil generála Monteverda u Los Taguanesu a donutil ho, aby se uzavřel se zbytkem svých vojsk v Puerto Cabellu.
Když caracaský guvernér generál Fierro uslyšel, že se blíží Bolívar, vypravil k němu posly s nabídkou kapitulace, která pak byla podepsána ve Victorii; Fierro však náhle propadl panice, nevyčkal ani, až se jeho emisaři vrátí, opustil v noci tajně tábor a ponechal tam na milost a nemilost nepříteli víc než 1500 Španělů. Bolívar nyní slavil veřejný triumf. Prostovlasý, ve slavnostním stejnokroji a s malou maršálskou holí, kterou třímal v ruce, stál na triumfálním voze, jejž vleklo dvanáct bíle oděných a národními barvami ozdobených mladých dam z nejpřednějších carácaských rodin; táhly Bolívara od městských bran k jeho rezidenci asi půl hodiny. Bolívar se prohlásil za "diktátora a osvoboditele západnich provincií Venezuely" — titul "diktátora východních provincií" Mariño přijal — zřídil "řád osvoboditele", zorganizoval vybraný vojenský oddíl jako svou tělesnou gardu a obklopil se dvorskou nádherou. Jako většina jeho krajanů se však nerad dlouho namáhal a jeho diktatura se brzy zvrhla ve vojenskou anarchii; nejvýznamnější záležitosti svěřil svým oblíbencům, kteří zruinovali finance a pak se je snažili uvést do pořádku různými nechutnými prostředky. A tak se počáteční nadšení lidu změnilo v nespokojenost a rozptýlené síly nepřítele se mohly znovu vzpamatovat. Zatímco na počátku srpna 1813 byl Monteverde uzavřen v pevnosti Puerto Cabello a panství španělské armády bylo omezenojen na úzký pruh země v severozápadní části Venezuely, byl o tři měsíce později, v prosinci, osvoboditelův prestiž tentam a Carácas sám byl ohrožen vítězícími Španěly, kteří se náhle objevili nablízku pod velením Bovesovým. Aby upevnil svou vratkou moc, svolal Bolívar 1. ledna 1814 juntu složenou z nejvlivnějších carácaských občanů a prohlásil, že nechce dále nést břímě diktatury. Naproti tomu Hurtado Mendoza v dlouhém projevu dokazoval, že
"je nutno ponechat nejvyšší moc v rukou generála Bolívara, dokud se nebude moci sejít kongres Nové Granady a dokud Venezuela nebude sjednocena pod jedinou vládou".[235]
Tento návrh byl schválen a diktatura tak dostala jakousi zákonnou pečet.
Válka se Španěly probíhala po nějakou dobu jako řada malých akcí, aniž jedna či druhá ze soupeřících stran nabyla vrchu. V červnu 1814 táhl Boves se svými spojenými silami z Calaboza k La Puertě, kde se spojila vojska obou diktátorů - Bolívara a Mariñi, setkal se s nimi a nařídil okamžitý útok. Po krátkém odporu uprchl Bolívar do Carácasu a Mariño zmizel směrem na Cumanu. Puerto Cabello a Valencia padly do rukou Bovesovi, který pak vyčlenil dvě kolony (jedné z nich velel plukovník González) a poslal je různými cestami na Carácas. Ribas se marně pokoušel klást Gonzálezovi v jeho postupu odpor. Když se pak 17. července 1814 Carácas Gonzálezovi vzdal, vyklidil Bolívar La Guairu, rozkázal lodím, které kotvily v tamějším přístavu, aby pluly do Cumany, a se zbytkem vojsk ustoupil k Barceloně. Ještě téže noci po porážce, kterou Boves připravil povstalcům 8. srpna 1814 u Arquity, opustil Bolívar tajně svá vojska a spěchal oklikou do Cumany, kde se přes Ribasovy hněvivé protesty hned nalodil s Mariñou a některými dalšími důstojníky na palubu "Bianchi". Kdyby byli Ribas, Páez a ostatní generálové utekli stejně jako diktátoři, bylo by bývalo všechno ztraceno. Když Bolívar s Mariñou a důstojníky přibyli do Juan Griega na ostrově Margarita, jednal s nimi generál Arismendi jako se zběhy a nařídil jim, aby se klidili; pluli tedy do Carúpana, kde je však plukovník Bermúdez přijal podobně jako generál Arismendi; zamířili proto do Cartageny, kde vydali na ospravedlnění svého útěku nabubřelé a frázovité memorandum.
Protože se Bolívar připojil ke spiknutí, které mělo svrhnout cartagenskou vládu, musel tuto malou republiku opustit a odjet do Tunji, kde zasedal kongres federativní republiky Nová Granada[236]. V čele nezávislých provincií, které odmítly uznat granadskou federální smlouvu, stála v té době provincie Cundinamarca, zatímco Quito, Pasto, Santa Marta a další provincie stále ještě zůstávaly v moci Španělů. Kongres jmenoval Bolívara, který přibyl do Tunji 22. listopadu 1814, vrchním velitelem federálních vojsk a dal mu dvojí úkol — přinutit presidenta provincie Cundinamarky, aby uznal autoritu kongresu, a pak táhnout na Santa Martu, jediný opevněný přístav, který Španělům v Nové Granadě ještě zůstal. První úkol Bolívar snadno splnil, protože Bogotá, hlavní město nespokojené provincie, neměla žádnou obranu. Přestože město kapitulovalo, dovolil Bolívar svým vojákům, aby je po 48 hodin plenili. V Santa Martě měl španělský generál Montalvo jen slabou posádku, méně než 200 mužů, a obranná zařízení pevnosti byla v bídném stavu; proto si už zamluvil francouzskou loď, aby si zajistil útěk; obyvatelé města zatím poslali Bolívarovi zprávu, že jakmile se objeví, otevřou brány a vyženou posádku. Jenže Bolívar, místo aby táhl proti Španělům v Santa Martě, jak mu přikázal kongres, popustil uzdu své zášti ke cartagenskému veliteli Castillovi a o své vůli vedl svá vojska proti jeho městu, které bylo přímou součástí federativní republiky. Když byl odražen, utábořil se na La Papě, velkém kopci, vzdáleném asi na dostřel děla od Cartageny, a postavil jediné malé dělo jako baterii proti pevnosti, která měla asi 80 děl. Pak přešel od obležení k blokádě, která trvala až do počátku května a jejímž jediným výsledkem bylo, že se jeho armáda dezercemi a nemocemi zmenšila ze 2400 mužů asi na 700. Zatím 25. března 1815 dorazila z Cádizu na ostrov Margaritu velká španělská výprava vedená generálem Morillem; Morillo poslal značné posily do Santa Marty a brzy poté se zmocnil Cartageny. Ještě dříve, 10. května 1815, však Bolívar odplul s několika svými důstojníky na ozbrojené anglické brize na Jamajku. Když přijel do tohoto útočiště, uveřejnil opět prohlášení, jímž se vydával za oběť jakéhosi tajného nepřítele či kliky a obhajoval svůj útěk před blížícími se Španěly jako rezignaci na velitelskou funkci v zájmu veřejného míru.
Za jeho osmiměsíčního pobytu v Kingstonu vytrvávali generálové, které opustil ve Venezuele, i generál Arismendi na ostrově Margarita v houževnatém odporu proti španělským zbraním. Když však Ribase, jemuž Bolívar vděčil za svou slávu, po dobytí Maturinu Španělé zastřelili, objevil se místo něho na scéně jiný muž, jehož schopnosti byly ještě větší a který se nakonec rozhodl podřídit Bolívarovi, protože jako cizinec nemohl hrát samostatnou úlohu v jihoamerické revoluci. Byl to Luis Brion. Aby pomohl revolucionářům, odplul z Londýna do Cartageny s korvetou o 24 dělech, kterou vybavil většinou na své vlastní náklady, s výzbrojí pro 14 000 mužů a s velkým množstvím vojenského materiálu. Protože připlul příliš pozdě na to, aby mohl být užitečný v této oblasti, odebral se odtud do Cayes na Haiti[237] , kam se po kapitulaci Cartageny uchýlilo mnoho vlasteneckých emigrantů. Bolívar mezitím rovněž odplul z Kingstonu do Port-au-Prince, kde mu na jeho slib, že osvobodí otroky, nabídl haitský president Pétion velkou hmotnou pomoc pro novou výpravu proti Španělům ve Venezuele. V Cayes se Bolívar setkal s Brionem a ostatními emigranty a na společné schůzi se nabídl za velitele nové výpravy pod podmínkou, že ve svých rukou spojí civilní i vojenskou moc, dokud se nesejde generální kongres. Většina přijala jeho podmínky, a tak výprava 16. dubna 1816 vyplula; Bolívar byl jejím velitelem a Brion admirálem. Na ostrově Margarita Bolívar získal Arismendiho, velitele ostrova, kterému se tu podařilo omezit panství Španělů jen na jediné místo — Pampatar. Když Arismendi dostal od Bolívara formální slib, že svolá ve Venezuele národní kongres hned, jakmile tuto zemi ovládne, svolal do katedrály v La Villa del Norte juntu a prohlásil Bolívara veřejně vrchním velitelem republik Venezuely a Nové Granady. Dne 31. května 1816 se Bolívar vylodil v Carúpanu, neodvážil se však bránit Mariñovi a Piarovi, aby se od něho odtrhli a vedli válku proti Cumaně na vlastní pěst. Jejich odchodem byl však oslaben, a tak odplul na Brionovu radu do Ocumare, kam přibyl 3. července 1816 se 13 loďmi, z nichž jen 7 bylo vyzbrojeno. Jeho armáda měla pouze 650 mužů, ale s černošskými dobrovolníky, kteří do ni vstupovali, když Bolívar vyhlásil osvobození černochů, vzrostla asi na 800. V Ocumare vydal nové prohlášení, ve kterém sliboval "vyhladit tyrany" a "svolat lid, aby si jmenoval zástupce do kongresu". Za postupu směrem na Valencii se nedaleko Ocumare setkal se španělským generálem Moralesem, který velel asi 200 vojáků a 100 příslušníků milice. Moralesovi střelci rozprášili Bolívarův předvoj, a tu Bolívar - podle slov očitého svědka - ztratil
"všechnu duchapřítomnost, bez jediného slova obrátil rychle koně a tryskem prchal směrem k Ocumare, cvalem projel vesnicí, v nedaleké zátoce seskočil s koně, sedl do člunu a vstoupil na palubu ‚Diany'; celé eskadře nařídil, aby ho sledovala k ostrůvku Buen Ayre, a tak zanechal všechny své přátele úplně bez pomoci".[238]
Na Brionovy výtky a výzvy se Bolívar na pobřeží Cumany znovu připojil k ostatním velitelům, protože však byl drsně přijat a protože mu Piar jako zběhovi a zbabělci vyhrožoval válečným soudem, zamířil rychle znovu do Cayes. Po měsíčním úsilí se Brionovi nakonec podařilo přesvědčit většinu venezuelských vojenských velitelů, kteří cítili potřebu mít aspoň nějaké nominální centrum, aby povolali Bolívara zpět jako svého vrchního velitele; učinili to s výslovnou podmínkou, že Bolívar svolá kongres a nebude se vměšovat do civilní správy. Dne 31. prosince 1816 přijel Bolívar do Barcelony se zbraněmi, střelivem a zásobami, které mu dodal Pétion. Když se k němu 2. ledna 1817 připojil Arismendi, vyhlásil Bolívar 4. ledna stanné právo a oznámil, že soustřeďuje veškerou moc do svých rukou; ale když po pěti dnech padl Arismendi do španělské léčky, uprchl diktátor do Barcelony. Tam se shromáždilo vojsko a Brion mu tam také poslal děla a posily, takže Bolívar brzy zorganizoval nový sbor o 1100 mužích. Dne 5. dubna se Španělé zmocnili města Barcelony a vlastenecká vojska ustoupila k budově chudobince, která stála opodál města, a která byla na Bolívarův příkaz opevněna, nemohla však chránit tisícovou posádku před vážným útokem. V noci 5. dubna opustil Bolívar své postavení a oznámil plukovníku Freitesovi, kterému odevzdal velení, že odchází hledat další vojáky a že se brzy vrátí. Freites tomuto slibu uvěřil, odmítl výzvu ke kapitulaci, a tak Španělé podnikli zteč a pobili celou posádku i s ním.
Piar, který byl barevný a pocházel z Curaçaa, zamýšlel a uskutečnil dobytí Guayany; admirál Brion ho přitom podporoval svými dělovými čluny. Když Španělé vyklidili celé území, svolali Piar, Brion, Zea, Mariño, Arismendi a jiní 20. července v Angostuře kongres provincie a do čela výkonné moci postavili triumvirát; Brion, který nenáviděl Piara a měl velký zájem na Bolívarově úspěchu, do něhož investoval svůj velký majetek, dosáhl, že se Bolívar stal členem triumvirátu, ačkoli nebyl přítomen. Když se o tom Bolívar dozvěděl, odjel ze svého útočiště do Angostury, kde povzbuzován Brionem rozpustil kongres a triumvirát a nahradil je "nejvyšší národní radou", jejíž hlavou se stal sám, Briona postavil do čela vojenské a Antonia Francesca Zeu do čela politické sekce. Dobyvatel Guayany Piar, který už předtím jednou hrozil Bolívarovi, že ho požene před válečný soud jako zběha, nešetřil sarkasmy na adresu "Napoleona ústupu"; Bolívar souhlasil s plánem, jak se ho zbavit. Na základě falešného obvinění, že se prý Piar spikl proti bělochům, že ukládal Bolívarovi o život a chtěl uchvátit nejvyšší moc, byl postaven před válečný tribunál, který ho za Brionova předsednictví uznal vinným, odsoudil k smrti a 16. října 1817 dal zastřelit. Jeho smrt naplnila děsem Mariñu. Protože si byl plně vědom, že bez Piara sám neznamená nic, napsal podlý dopis, v němž veřejně potupil čest svého zavražděného přítele, popřel, že by se byl on sám pokoušel soupeřit s osvoboditelem, a vydal se na milost Bolívarově nevyčerpatelné velkomyslnosti.
Piarovo dobytí Guayany úplně změnilo situaci ve prospěch vlastenců, jimž tato jediná provincie poskytovala více zdrojů než všech sedm ostatních venezuelských provincií dohromady. Proto se všeobecně očekávalo, že nové tažení, které Bolívar oznámil novým provoláním, povede ke konečnému vypuzení Španělů. První bulletin, který líčil několik malých španělských pícovacích skupin, které se stáhly z Calaboza, jako "armády prchající před našimi vítěznými vojsky", rozhodně neměl tyto naděje potlačit. Proti asi 4000 Španělů, které Morillo ještě nedokázal spojit, vypravil Bolívar přes 9000 mužů, dobře vyzbrojených, vystrojených a dostatečně vybavených vším potřebným k boji. Přesto však do konce května 1818 prohrál Bolívar dobrých deset bitev a ztratil všechny provincie na sever od Orinoka. Jeho početně silnější vojsko bylo poráženo po částech, protože je stále rozptyloval. Bolívar přenechal vedení války Páezovi a dalším svým podřízeným a odebral se do Angostury. Jedna část armády po druhé odpadala a zdálo se, že všechno spěje k úplné katastrofě. V nejkritičtější chvíli však nová shoda šťastných okolností znovu změnila průběh událostí. V Angostuře se Bolívar setkal se Santanderem, který pocházel z Nové Granady a který ho žádal, aby mu poskytl prostředky k invazi na toto území, kde bylo obyvatelstvo připraveno k všeobecnému povstání proti Španělům. Bolívar jeho žádosti do jisté míry vyhověl. Zatím začaly z Anglie docházet značné posily vojsk, lodí a válečného materiálu a do Angostury se hrnuli angličtí, francouzští, němečtí a polští důstojníci. V popředí se objevil dr. Germán Roscio, zoufalý z neúspěchů jihoamerické revoluce; tomu se podařilo zapůsobit na Bolívara a přesvědčit ho, aby 15. února 1819 svolal národní kongres, jehož pouhý název, jak se ukázalo, stačil k tomu, aby vznikla nová armáda v počtu asi 14 000 mužů, takže Bolívar mohl obnovit ofenzívu.
Cizí důstojníci navrhli Bolívarovi plán, podle něhož se měl na oko tvářit, že chce zaútočit na Carácas a osvobodit Venezuelu od španělského jha; tím by Morilla přiměl, aby oslabil své síly v Nové Granadě a soustředil je k Venezuele; Bolívar by se pak náhle obrátil k západu, spojil by se se Santanderovými gerilovými oddíly a táhl by na Bogotu. Aby tento plán uskutečnil, opustil Bolívar 24. února 1819 Angosturu, kde jmenoval na dobu své nepřítomnosti Zeu předsedou kongresu a vicepresidentem republiky. Morillo a la Torre byli Páezovými manévry zahnáni na útěk u Achaguasu a byli by bývali rozdrceni, kdyby byl Bolívar spojil svá vojska s vojsky Páezovými a Mariñovými. Páezova vítězství však vedla aspoň k obsazení provincie Barimy; tím se Bolívarovi otevřela cesta do Nové Granady. Santander zde už všechno připravil, a tak cizí vojska, složená hlavně z Angličanů, rozhodla o osudu Nové Granady několika vítězstvími, dobytými postupně 1. a 23. července a 7. srpna v provincii Tunja[239] . Dne 12. srpna Bolívar triumfálně vtáhl do Bogoty a Španělé, proti nimž povstaly všechny provincie Granady, se uzavřeli v opevněném městě Momposu.
Když Bolívar ustavil granadský kongres v Bogotě a jmenoval generála Santandera vrchním velitelem, táhl směrem na Pamplonu, kde se asi 2 měsíce bavil na slavnostech a plesech. Dne 3. listopadu přišel do Montecalu ve Venezuele, kde se měli na jeho rozkaz shromáždit vlastenečtí vůdcové této oblasti se svými vojsky. Se jměním ve výši asi 2 000 000 dolarů, získaným nucenými kontribucemi od občanů Nové Granady, a s pohotovou armádou v počtu 9000 mužů, z nichž jednu třetinu tvořili disciplinovaní Angličané, Irové, Hannoveřané a jiní cizinci, stál nyní proti nepříteli zbavenému všech zdrojů a disponujícímu armádou o nominálním počtu asi 4500 mužů, z nichž však dvě třetiny tvořili místní obyvatelé, na něž se Španělé nemohli spolehnout. Morillo ustupoval ze San Fernanda de Apure k San Carlosu a Bolívar ho sledoval až ke Calabozu, takže oba nepřátelské hlavní stany byly od sebe vzdáleny jen dva dny pochodu. Kdyby byl Bolívar směle postupoval, byli by Španěly stačili rozdrtit jen jeho evropští vojáci; jenže on raději protáhl válku ještě o 5 let.
V říjnu 1819 přinutil angosturský kongres Zeu, kterého jmenoval sám Bolivar, aby odstoupil, a na jeho místo zvolil Arismendiho. Když se o tom Bolívar dozvěděl, vyrazil okamžitě se svou cizí legií na Angosturu, překvapil Arismendiho, který měl k dispozici pouze oddíl 600 místních obyvatel, vypudil ho na ostrov Margaritu a vrátil Zeovi jeho funkce. Dr. Roscio, který Bolívara okouzlil vyhlídkou na centralizovanou moc, ho přiměl, aby vyhlásil "republiku Kolumbii", která zahrnovala Novou Granadu a Venezuelu, aby vydal základní zákon tohoto nového státu, navržený Rosciou, a aby dal souhlas k vytvoření kongresu společného pro obě provincie. Dne 20. ledna 1820 se Bolívar znovu vrátil do San Fernanda de Apure. To, že tak náhle stáhl cizí legii, jíž se Španělé báli víc než desetkrát početnějších Kolumbijců, dalo Morillovi novou příležitost, aby shromáždil posily; rovněž zprávy o mohutné výpravě, která měla pod OʼDonnellovým vedením odjet ze Španělska, pozdvihly pokleslého ducha Španělů. Přes velikou početní převahu svých sil Bolívar v tažení z roku 1820 ničeho nedosáhl. Zatím přišly z Evropy zprávy, že revoluce na ostrově León[240] zmařila zamýšlenou OʼDonnellovu výpravu. V Nové Granadě se 15 provincií ze 22 připojilo ke kolumbijské vládě a Španělům tu nyní zbyla jen cartagenská pevnost a Panamská šíje. Ve Venezuele se kolumbijským zákonům podřídilo 6 provincií z osmi. Taková byla situace, když se Bolívar dal Morillem zlákat k jednání, které skončilo 25. listopadu 1820 v Trujillu podepsáním šestiměsíčního příměří. V dohodě o příměří nebylo ani zmínky o republice Kolumbii, ačkoli kongres výslovně zakázal uzavírat se španělským velitelem jakoukoli smlouvu, dokud neuzná nezávislost republiky.
Dne 17. prosince se Morillo, který chtěl něco znamenat i ve Španělsku, nalodil v Puerto Cabellu a ponechal vrchní velení v rukou Miguela de la Torre; 10. března 1821 napsal Bolívar la Torrovi, že po 30 dnech obnoví nepřátelské akce. Španělé zaujali silné postavení v Carabobu, vesnici ležící asi na poloviční cestě mezi San Carlosem a Valencií; jenže la Torre, místo aby tam spojil všechny své síly, soustředil pouze svou 1. divizi, která měla 25 000 mužů pěchoty a asi 1500 mužů jezdectva, zatímco Bolívar měl asi 6000 pěšáků včetně britské legie, čítající 1100 mužů, a dále 3000 jízdních llaneros[241] pod Páezovým velením. Bolívar pokládal nepřátelské postavení za tak hrozivé, že navrhl své válečné radě, aby uzavřela nové příměří, jeho podřízení to však odmítli. Páez včele kolony, skládající se hlavně z příslušníků britské legie, obešel stezkou nepřátelské pravé křídlo, a když tento manévr úspěšně zakončil, la Torre se jako první ze Španělů dal na útěk a zastavil se až v Puerto Cabellu, kde se uzavřel se zbytkem svých vojsk. Kdyby byla vítězná armáda rychle postupovala, bylo by se muselo vzdát i samo Puerto Cabello, Bolívar však ztrácel čas tím, že se nechával oslavovat ve Valencii a Carácasu. Dne 21. září 1821 se silná pevnost Cartagena vzdala Santanderovi. Poslední vojenské hrdinské činy ve Venezuele — námořní bitva u Maracaiba v srpnu 1823 i nucená kapitulace Puerto Cabella v červenci 1824 — byly dílem Padillovým. Revoluce na Isla de León, která zabránila v odjezdu O'Donnellově výpravě, a pomoc britské legie zřejmě naklonily misku vah ve prospěch Kolumbijců.
Kolumbijský kongres zahájil své zasedání v lednu 1821 v Cúcutě a 30. srpna uveřejnil novou ústavu; když pak Bolívar znovu předstíral, že chce odstoupit, obnovil kongres jeho plné moci. Bolívar podepsal novou ústavu a dostal svolení, aby táhl do Quita (1822); do této provincie se Španělé stáhli, když byli všeobecným lidovým povstáním vyhnáni z Panamské šíje. [242] Toto tažení, které skončilo připojením Quita, Pasta a Guayaquilu ke Kolumbii, sice podle jména vedli Bolívar s generálem Sucrem, ale za několik svých úspěchů vděčilo vojsko výhradně britským důstojníkům, například plukovníku Sandsovi. Při taženích podnikaných proti Španělům v horním a dolním Peru[b] v letech 1823—1824 Bolívar už nepokládal za nutné hrát si na vojevůdce, přenechal veškeré vojenské úkoly generálu Sucrovi a sám se omezil jen na triumfální vjezdy, na vydávání manifestů a na vyhlašování ústav. Jeho tělesná garda mu pomohla ovlivnit hlasování kongresu v Limě, který mu 10. února 1823 svěřil diktátorskou moc; mezitím si Bolívar zajistil znovuzvolení presidentem Kolumbie tím, že znovu nabídl rezignaci. Jeho postavení se zatím upevnilo jak tím, že Anglie formálně uznala nový stát, tak i tím, že Sucre dobyl provincie horního Peru, které spojil v nezávislou republiku nazvanou Bolívie. Tady, kde měly hlavní slovo Sucrovy bodáky, dal Bolívar plný průchod svým sklonům k despotismu — zavedl "Bolivijský zákoník", který byl jakousi napodobeninou Napoleonova zákoníku[243] . Bolívar hodlal přenést tento zákoník z Bolívie do Peru a z Peru do Kolumbie; přitom by držel první dva státy v šachu kolumbijskými vojsky a Kolumbii cizí legií a peruánskými vojáky. Násilím a intrikami se mu skutečně aspoň na několik týdnů podařilo vnutit Peru svůj zákoník. Jako president a osvoboditel Kolumbie, protektor a diktátor Peru a kmotr Bolívie byl nyní Bolívar na vrcholu své slávy. V Kolumbii však začaly vážné rozpory mezi centralisty čili bolívarovci a mezi federalisty; pod tímto jménem se s Bolívarovými vojenskými soupeři spojili nepřátelé vojenské anarchie. Když kolumbijský kongres vystoupil na Bolívarův podnět s obviněním proti venezuelskému vicepresidentovi Páezovi, zahájil Páez otevřenou vzpouru, tajně podporovanou a živenou samým Bolívarem, který potřeboval povstání jako záminku, aby mohl zrušit ústavu a znovu se chopit diktátorské moci: Při svém návratu z Peru si Bolívar přivedl kromě své tělesné gardy i 1800 Peruánců — naoko proti federalistickým povstalcům. Když se však v Puerto Cabellu setkal s Páezem, nejenže ho potvrdil v jeho velitelské funkci ve Venezuele a nejenže vydal prohlášení, kterým omilostnil všechny povstalce, ale dokonce se otevřeně postavil na jejich stranu a vyplísnil přívržence ústavy; dekretem vydaným v Bogotě 23. listopadu 1826 se pak chopil diktátorské moci.
Roku 1826, jímž počíná úpadek jeho moci, svolal Bolívar do Panamy kongres, údajně proto, aby vypracoval nový demokratický mezinárodní zákoník.[244] Přišli zmocněnci z Kolumbie, Brazílie, La Platy, Bolívie, Mexika, Guatemaly atd. Bolívarovým pravým cílem však bylo přeměnit celou Jižní Ameriku v jedinou federativní republiku a stát se jejím diktátorem. Zatímco však takto široce rozvíjel své sny, jak spojí své jméno s polovinou světa, skutečná moc se mu rychle vymykala z rukou. Když se kolumbijská vojska v Peru dozvěděla, že chystá zavedení Bolivijského zákoníku, vyvolala prudké povstání. Peruánci zvolili presidentem své republiky generála Lamara, pomohli Bolivijcům vyhnat kolumbijská vojska a zahájili dokonce proti Kolumbii vítěznou válku, jež skončila podepsáním smlouvy, která omezovala Kolumbii do jejích původních hranic, stanovila rovnost obou zemí a rozdělovala jejich dluhy. Kongres, který Bolívar svolal do Ocañi s úmyslem přizpůsobit ústavu své neomezené moci, byl zahájen 2. března 1828 přečtením podrobně vypracované adresy, trvající na nutnosti nových výsad pro výkonnou moc. Když se však ukázalo, že ze shromáždění vyjde návrh na změnu ústavy v úplně jiné formě, než jak zněl původně, přestali Bolívarovi přátelé docházet na zasedání, takže tento sbor byl neschopen se usnášet a musel přerušit činnost. Bolívar se odebral do svého venkovského sídla několik mil od Ocañi a vydal další manifest, v němž předstíral rozhořčení nad krokem, který podnikli jeho přátelé, ale v němž současně útočil na kongres, vyzýval provincie, aby podnikly mimořádná opatření, a prohlašoval, že je ochoten vzít na svá bedra jakékoli břímě vlády, které na něj bude vloženo. Pod tlakem jeho bodáků mu lidová shromáždění v Carácasu, v Cartageně a v Bogotě, kam se uchýlil, znovu odevzdala diktátorskou moc. Pokus zavraždit ho v jeho bogotské ložnici, jemuž unikl jen tím, že ve tmě skočil z balkónu a schoulil se pod most, mu umožnil, aby na čas zavedl cosi jako vojenský teror. Nevztáhl však ruku na Santandera, ačkoli se účastnil spiknutí, ale zato popravil generála Padillu, jehož vina vůbec nebyla prokázána, který se však — jako barevný — nemohl bránit.
Když v roce 1829 otřásal republikou zuřivý boj stran, Bolívar vyzval novou proklamací občany, aby otevřeně vyjádřili svá přání, jaké ústavní změny by se měly zavést. Shromáždění význačných osobností, které se sešlo v Carácasu, odpovědělo tím, že odsoudilo jeho ctižádostivé snahy, odhalilo slabiny jeho vlády, vyhlásilo odtržení Venezuely od Kolumbie a postavilo do čela republiky Páeze. Kolumbijský senát stál při Bolívarovi, ale na různých jiných místech vypukla nová povstání. V lednu 1830 Bolívar popáté odstoupil a pak znovu přijal úřad presidenta a opustil Bogotu, aby jménem kolumbijského kongresu vedl válku proti Páezovi. Koncem března 1830 zahájil postup v čele 8000 mužů, obsadil Caracutu, která povstala, a pak se obrátil proti provincii Maracaibo, kde ho očekával Páez ve výhodném postavení s 12 000 mužů. Jakmile Bolívar zjistil, že Páez hodlá skutečně bojovat, opustila ho odvaha. Chvíli dokonce pomýšlel na to, že se Páezovi vzdá a vystoupí proti kongresu; jeho přívrženci však už ztratili v kongresu vliv a Bolívar tak byl nucen podat rezignaci, přičemž mu bylo dáno na srozuměnou, že tentokrát už ji musí brát vážně a že bude dostávat roční důchod, jestliže odjede do ciziny. Bolívar tedy poslal 27. dubna 1830 kongresu prohlášení, že odstupuje. Protože však doufal, že vlivem svých přívrženců získá znovu moc, a protože se proti novému kolumbijskému presidentovi Joaquínu Mosquerovi začala zvedat vlna odporu, otálel Bolívar se svým odjezdem z Bogoty a pod různými záminkami prodlužoval svůj pobyt v San Pedru až do konce roku 1830, kdy náhle zemřel.
Ducoudray-Holstein podává tento Bolívarův portrét:
"Simón Bolívar je pět stop a čtyři palce vysoký, má protáhlý obličej s vpadlými tvářemi, jeho pleť je hnědá, sinalá; oči má středně veliké, hluboko zasazené, vlasy má prořídlé. Kníry mu dodávají zamračený a divoký vzhled, zvláště je-li rozrušen. Je hubený a vyzáblý. Vypadá na 65 let. Při chůzi neustále pohybuje pažemi. Nevydrží dlouho chodit, brzy se unaví. Oblíbil si visuté lůžko, na němž buď sedí, nebo se povaluje. Podléhá náhlým záchvatům hněvu a tehdy se chová v mžiku jako blázen, vrhá se na visuté lůžko a zasypává nadávkami a kletbami všechny kolem sebe. Rád se sarkasticky vysmívá nepřítomným, čte pouze lehkou francouzskou literaturu, je odvážným jezdcem a vášnivě rád tančí valčík. Rád se poslouchá a pronáší přípitky. Má-li neúspěch nebo potřebuje-li něčí pomoc, jeho vášnivé výbuchy hněvu naprosto ustávají. Pak je měkký, trpělivý, poddajný a dokonce pokorný. Do značné míry skrývá své nedostatky pod maskou zdvořilosti člověka vychovaného v takzvané beau monde[c], má téměř asiatské nadáni k přetvářce a vyzná se v lidech lépe než většina jeho krajanů."[245]
Dekretem kongresu Nové Granady byly Bolívarovy pozůstatky přeneseny roku 1842 do Carácasu a na jeho počest tam byl odhalen pomník.
Viz "Histoire de Bolivar, par Gén. Ducoudray-Holstein, continuée jusqu'? sa mort par Alphonse Viollet" (Paris, 1831), "Memoirs of Gen. John Miller (in the service of the Republic of Peru)", plk. Hippisley: "Account of' the Journey to the Orinoco" (London 1819).[246]
———— * ————
Napsal K. Marx kolem 8. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Tažení
Tažení (kampaň) — tohoto termínu se velmi často užívá pro označení vojenských operací, které jsou za války provedeny během jediného roku; když se však tyto operace odehrávají na dvou nebo více samostatných válčištích, bylo by sotva logické zahrnovat je všechny pod hlavičku jednoho tažení. Tak například to, co lze neurčitě nazvat tažením z roku 1800, zahrnuje vlastně dvě různá tažení, probíhající zcela nezávisle jedno na druhém: italské tažení (Marengo)[d] a německé tažení (Hohenlinden)[247] . Naproti tomu od té doby, co se téměř úplně upustilo od zimního ubytování, neznamená vždycky konec roku hranici mezi koncem jedné určité řady válečných operací a počátkem druhé. Celá řada jiných vojenských a politických zřetelů dnes hraje ve válce daleko důležitější roli než střídání ročních období. Tak se obě tažení z roku 1800 skládají ze dvou zvláštních etap, oddělených všeobecným příměřím, které trvalo od července do září; a ačkoli německé tažení bylo ukončeno v prosinci 1800, italské pokračovalo ještě během první poloviny ledna roku 1801. Clausewitz oprávněně poznamenává, že tažení z roku 1812 zjevně neskončilo 31. prosince toho roku, kdy Francouzi byli ještě na Němenu a v plném ústupu, ale v únoru 1813, když přišli za Labe a shromáždiji tu znovu své síly, protože ustal tlak, který je hnal zpátky domů.[248] Zima však stále zůstává v našich zeměpisných šířkách obdobím, kdy vyčerpání a únava nadměrně oslabují armády v poli, a proto spadá do tohoto ročního období velmi často oboustranné zastavení operací a doplňování sil; a tak, ačkoli tažení v přesném smyslu slova znamená řadu válečných operací těsně navzájem spojených jedním strategickým plánem a zaměřených k jednomu strategickému cíli, může být přesto ve většině případů velmi vhodné pojmenovat tažení podle roku, v němž byly vybojovány jeho rozhodující akce.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 7. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Kapitán
Kapitán — hodnost označující velitele roty u pěchoty nebo velitele eskadrony či oddílu u jezdectva nebo velícího důstojníka na válečné lodi. Ve většině evropských kontinentálních armád patří kapitáni k nižším důstojníkům, v britské armádě tvoří jakousi hodnost na přechodu mezi vyššími a nižšími důstojníky, neboť označení nižší důstojníci zahrnuje jen ty důstojníky s patentem, z jejichž hodnosti nevyplývá přímé a trvalé velení. V armádě Spojených států je kapitán odpovědný za zbraně, střelivo, ošacení atd. roty, které velí. Povinnosti kapitána válečného námořnictva jsou velmi obsáhlé a jeho místo je velmi odpovědné. V britském námořnictvu se kapitán po tři roky od data svého jmenování rovná hodností podplukovníkovi pozemní armády a po uplynutí této lhůty plukovníkovi. Ve francouzském loďstvu bylo v dřívějších dobách kapitánovi pod trestem smrti zakázáno opustit loď a měl ji raději vyhodit do povětří, než ji nechat padnout do rukou nepřítele. Titulu kapitán se také užívá pro velitele obchodních a osobních dopravních lodí a pro různé nižší důstojníky na řadových lodích, jako je příďový kapitán, kapitán ložného prostoru, kapitán velestožárového koše, kapitán čelního koše atd. Slovo kapitán je italského původu[e] a označuje člověka, který je hlavou něčeho; v tomto smyslu se ho také často užívá jako synonyma pro velícího generála, zejména jde-li o jeho velitelské vlastnosti.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 7. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Karabina[249]
Karabina — puška s krátkou hlavní upravená pro potřeby jezdectva. Aby se karabina dala snadno nabíjet v sedle, nemá mít hlaveň delší než 2 stopy 6 palců, pokud to není zadovka; a aby se dala snadno ovládat jen jednou rukou, musí vážit méně než pěchotní ručnice. Také vývrt hlavně je ve většině armád značně menší než u pěchotních palných zbraní. Karabina může mít hlaveň buď hladkou, nebo rýhovanou; v prvním případě má značně menší účinek než obyčejná ručnice, v druhém případě ji předčí v přesnosti střelby na střední vzdálenosti. V britské armádě má jezdectvo karabiny s hladkou hlavní; v ruském jezdectvu mají všichni lehcí jezdci rýhované karabiny, kdežto z kyrysníků má čtvrtina karabiny s rýhovanou hlavní a zbývající tři čtvrtiny mají karabiny s hladkou hlavní. V některých armádách (zejména ve francouzské a britské) mají karabiny také dělostřelci; britské karabiny jsou konstruovány podle principu nové enfieldské pušky[250] . Kdysi byla střelba z karabin hlavním způsobem jezdeckého boje, nyní se jí však užívá hlavně při službě v předních strážích a při jezdeckých potyčkách. Ve francouzské vojenské literatuře znamená výraz "carabine" vesměs pěchotní rýhovanou pušku, kdežto pro jezdeckou karabinu se vžilo slovo "mousqueton".
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 21. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Karonáda
Karonáda (carronade) — krátké železné dělo, poprvé zkonstruované ve slévárně v Carronu ve Skotsku roku 1779 pro britské válečné námořnictvo a poprvé použité proti Spojeným státům[251] . Karonády nemají kolébkový čep, ale připevňují se k lafetě za oko uprostřed pod dělem. Hlaveň má komoru a ústí hlavně je kalichovitě rozšířeno. Karonády jsou velmi krátké a lehké — na 1 libru váhy plné střely připadá asi 60 až 70 liber váhy děla a jejich délka kolísá mezi sedminásobkem a osminásobkem ráže. Náplň proto může být jen slabá a rovná se 1/16 až 1/8 váhy střely.
Námořníci si karonády hned při jejich zavedení velmi oblíbili. Protože byly lehké a měly nepatrný zpětný ráz, mohl se jich na palubu tehdejších malých válečných lodí umístit velký počet. Jejich dostřel se zdál být poměrně velký, což vyplývalo: 1. z omezení vůle střely v hlavni; 2. z velkého záměrného úhlu, daného tloušťkou kovu v zadní části hlavně a malou délkou děla; pro velkou váhu vystřelovaného kovu byly tyto houfnice při střelbě na krátkou vzdálenost strašnou zbraní. Kolem roku 1800 byly zavedeny ve Spojených státech. Brzy se však přišlo na to, že tento druh kanónů nemůže soupeřit s delšími a těžšími děly, která vrhají střely s plnou prachovou náplní a při malém náměru. Tak bylo zjištěno, že běžná dlouhá děla britské armády při náměru 2° a granátová děla při náměru 3° mají týž dostřel jako karonády odpovídající ráže při náměru 5° (totiž asi 1200 yardů). A protože se zvětšováním náměru klesá pravděpodobnost zásahu, je střelba z karonád při překročení vzdálenosti 1200 yardů a náměru 5° naprosto vyloučena, zatímco dlouhá děla mohou vést značně účinnou palbu až na vzdálenost 1 míle[f] a dokonce 2000 yardů. To se nápadně projevilo při zápase dvou nepřátelských eskader na jezerech Erijském a Ontariu za anglo-americké války z let 1812 až 1814[g]; americké lodi měly dlouhá děla, kdežto britské byly většinou vyzbrojeny karonádami. Američané manévrovali tak, aby se udrželi těsně mimo dostřel britských karonád, zatímco jejich vlastní dlouhá děla těžce zasahovala trupy a lanoví protivníkových lodí. Pro tyto nedostatky se karonád nyní už téměř přestalo užívat. Britové jich ještě místy používají na pobřeží na bocích bašt a v kasematech, kde je třeba postřelovat z boku jen krátký úsek příkopu, a to hlavně kartáči. Francouzské válečné námořnictvo má karonádu na čepech (carronade à tourillons), ale to je ve skutečnosti mohutné dělo.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 21. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Kartáč[252]
Kartáč — case shot nebo canister shot — se skládá z jistého počtu kulí z kujného železa, uložených v plechové krabici válcového tvaru. Kule pro polní děla jsou pravidelně uloženy ve vrstvách, kdežto pro většinu druhů obléhacího a námořního dělostřelectva se prostě sypou do krabice tak dlouho, až je plná, a pak se víko zaletuje. Mezi dno krabice a náplň se vkládá dřevěná podložka. Váha kulí se různí podle různých druhů dělostřelectva a podle předpisů té které armády. Angličané mají pro svá těžká lodní děla kule o váze od 8 uncí do 3 liber; pro devítiliberní polní děla kule o váze 11/2 a 5 uncí, kterých se dává do krabice pro jeden výstřel 126, respektive 41. Prusové používají 41 kulí, z nichž každá váží 1/32 váhy plné koule odpovídající ráže. Francouzi měli do roku 1854 zhruba týž systém; nakolik jej snad pozměnili po zavedení nové houfnice, nelze zatím říci. Pro obléhací a pevnostní dělostřelectvo jsou kule někdy uspořádány kolem vřetene vyčnívajícího z dřevěné podložky, buďto ve váčku, takže celek má podobu vinného hroznu (odtud název "grape shot"[h]), nebo v pravidelných vrstvách, proložených kulatými dřevěnými nebo kovovými destičkami, a to celé je zabaleno ve vaku z plachtoviny.
Nejnovější druh kartáče je kulovitý kartáčový granát, který se obvykle nazývá šrapnel podle svého vynálezce, britského generála Shrapnela. Skládá se z tenkého litinového pláště (o tloušťce od 1/3 do 3/4 palce) s přepážkou nebo přehradou uprostřed. Spodní oddělení je určeno k tomu, aby obsahovalo výmetnou náplň, v horním jsou olověné puškové kule. Do šrapnelu je vsazen zapalovač s pečlivě připravenou složí, která má přesně a spolehlivě vypočtenou dobu hoření. Zvláštní složí je vyplněn také prostor mezi kulemi, aby na sebe nenarážely. Při použití v poli se zapalovač před vsunutím do granátu přiřízne na potřebnou délku podle vzdálenosti nepřítele. Asi 50-70 yardů od nepřítele zapalovač dohoří do dna a přivede k výbuchu granát, který vymrští kuličky proti nepříteli přesně tak, jako by v místě, kde vybuchl granát, byl vypálen obyčejný kartáč. V některých armádách bylo už dosaženo veliké přesnosti zapalovačů, a tak tato nová střela umožňuje dělostřelcům dosahovat přesného účinku kartáčové palby na takové vzdálenosti, na jaké bylo dříve možné používat pouze plných koulí. Běžný kartáč má nejničivější účinek do 200 yardů, může se však použít až do 500 yardů; proti postupujícím řadám pěchoty nebo jezdectva má na krátkou vzdálenost strašlivý účinek; proti rozptýleným střelcům je málo účinný; proti kolonám se častěji používá plných koulí. Kulovitý kartáč naproti tomu je nejúčinnější na vzdálenost 600-1400 yardů, a při odpovídajícím náměru a dlouhém zapalovači může být s pravděpodobným účinkem vrhán na ještě větší vzdálenost. Protože vybuchuje blízko nepřítele, na něhož dopadá nerozptýlené krupobití kuliček, dá se ho s úspěchem použít proti jednotkám téměř ve všech formacích kromě střeleckého řetězu. Když byl zaveden kulovitý kartáčový granát, převzaly jej téměř všechny evropské armády, jakmile se každé z nich podařilo překonat jedinou obtíž a vynalézt vhodnou zápalnou slož; z evropských velmocí jediná Francie v tomto bodu dosud nedosáhla úspěchu. Další pokusy, šťastná náhoda anebo podplácení ovšem bezpochyby povedou k tomu, že se i tato mocnost onoho tajemství brzy zmocní.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 21. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Zápalný granát
Zápalný granát (carcass) — dělostřelecký granát plněný hořlavou složí, jejíž plamen šlehá třemi či čtyřmi otvory a je tak prudký, že se stěží dá uhasit. Zápalné granáty se vrhají z moždířů, houfnic a děl stejně jako běžné granáty a hoří 8 až 10 minut. Slož se buď roztaví nad ohněm a vlévá se do granátů horká, nebo se pomocí rozpuštěného tuku zpracuje na kompaktní masu a pak se do granátů vtlačí. Zápalné otvory jsou ucpány korkovými nebo dřevěnými zátkami, jimiž prochází dovnitř granátu trubice naplněná roznětnou složí. Dříve byly tyto zápalné granáty rozděleny přehradou či přepážkou podobně jako dnešní šrapnely, přičemž spodní část byla určena pro výbušnou náplň střelného prachu; od tohoto složitého uspořádání se však nyní už upustilo. Dříve se užívalo i jiného druhu zápalných granátů, který byl konstruován podobně jako lehká dělová koule; skládal se ze dvou kruhových železných obručí, vzájemně zkřížených v pravém úhlu, přes něž byla napjata plachtovina, takže celý náboj tvořil jakési nepravidelné kulovité těleso; slož, kterou byly naplněny tyto střely, se podobala dnešní a obsahovala hlavně střelný prach a smolu. Od těchto ohnivých koulí bylo ovšem nutno upustit, neboť byly příliš lehké a střílet jimi na poněkud větší vzdálenost a jen trochu přesně bylo proto téměř vyloučeno. Slože, jimiž se plní moderní zápalné granáty, se značně různí, ale všechny bez rozdílu se skládají hlavně z ledku a síry, které jsou smíchány s pryskyřičnou nebo tukovou substancí. Tak v pruské armádě se používá 75 dílů ledku, 25 dílů síry, 7 dílů mletého prachu a 33 dílů kalafuny. Britové užívají 100 dílů ledku, 40 dílů síry, 30 dílů pryskyřice, 10 dílů antimonu, 10 dílů loje a 10 dílů terpentýnu. Zápalných granátů se používá hlavně při bombardování a někdy i proti lodím, ačkoli při tomto použití je téměř úplně vytlačily kalené koule, které se snáze připraví, umožňují přesnější střelbu a mají daleko větší zápalný účinek.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 21. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Patrona
Patrona — papírové, pergamenové nebo flanelové pouzdro či sáček obsahující přesné množství střelného prachu, jehož je zapotřebí pro nabití palné zbraně; v některých případech je k němu připojena i střela. Slepá patrona do pěchotních zbraní neobsahuje kuli, kdežto ostrý náboj ano. U všech patron do pěchotních zbraní se užívá papírových zátek zaražených do hlavně. Patrony pro francouzské Miniéovy pušky a pro britské enfieldské pušky jsou na jednom konci namaštěny, aby se snáze zarážely do hlavně. U pruských jehlovek obsahují také třaskavou slož, která se přivede k výbuchu pomocí jehly. Patrony pro kanóny se zpravidla zhotovují z flanelu nebo jiné lehké vlněné látky. V některých armádách mají alespoň u polního dělostřelectva všude, kde je to možné, patrony spojeny se střelami, a to pomocí dřevěné podložky; Francouzi tento systém zavedli zčásti i u svého válečného námořnictva. Britové dosud mají jak u polního, tak u námořního a obléhacího dělostřelectva patrony a střely oddělené.
Důmyslný způsob výroby bezešvých papírových patron byl nedávno zaveden v královském arzenálu ve Woolwichi v Anglii. Duté kovové formy ve tvaru válce, přesně tak velké, aby se vešly do patrony a prodírkované množstvím malých otvorů, se ponoří do měkké papírové masy, z níž se vyrábějí patrony, a jakmile se spojí se zvonem vývěvy, z něhož byl vyčerpán vzduch, pokryjí se ihned tenkou vrstvou masy. Po usušení se s formy sejme hotová papírová nábojnice. Užívá se množství forem najednou; každá forma je opatřena soukenným povlakem podobným prstu u rukavice, na nějž se přisaje papírová masa; sejme-li se tento povlak spolu s patronou, slouží jako podšívka, jíž jsou opatřeny nejlepší patrony. Druh patron užívaný pro lovecké pušky je zhotoven z drátěné síťky obsahující pouze broky a uzavřené v papírovém pouzdře. Náplň broků je smíšena s kostní moučkou, aby držela pohromadě. Po výstřelu letí broky bez rozptylu na daleko větší vzdálenost než při kterémkoli jiném způsobu nabíjení.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 21. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Berma
Berma — v opevňování vodorovný zemní odstupek ponechaný mezi vnitřním horním okrajem příkopu a vnějším svahem pevnostního náspu. Bývá zpravidla asi 3 stopy široká. Jejím hlavním účelem je zesílit násep a zabránit tomu, aby se po velkých deštích, tání apod. zemina, z níž je násep zhotoven, nesesouvala do příkopu. Někdy také může sloužit jako vnější komunikace kolem opevnění. Nesmí se ovšem přehlížet, že berma je také velmi příhodným místem, kde si skupiny, které provádějí zteč nebo zlézají opevnění po žebřících, mohou oddychnout nebo se shromáždit; proto byla berma ve většině systémů stálých opevnění vůbec odstraněna a v jiných je chráněna zdí se střílnami, aby tvořila krytou palebnou linii pro pěchotu. V polních opevněních nebo při zřizování obléhacích baterií, které mají vpředu příkop, je berma zpravidla nepostradatelná, neboť eskarpní stěna příkopu bývá sotva kdy obložena, a bez takového mezilehlého prostoru by se eskarpní stěna i násep pod vlivem povětrnostních změn brzy zhroutily.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 28. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Blenheim
Blenheim nebo Blindheim — vesnice v Bavorsku, asi 23 mil od Augsburku, dějiště velké bitvy, kterou 13. srpna 1704 vybojovali Angličané a Rakušané pod Marlboroughem a princem Eugenem s Francouzi a Bavory, kterým veleli maršál Tallard, Marsin a bavorský kurfiřt[i]. Protože rakouským zemím hrozil přímý vpád z Německa, pochodoval jim Marlborough z Flander na pomoc. Spojenci se dohodli, že v Itálii, v Nizozemí a na dolním Rýně zůstanou v obraně a že všechny síly, které mají k dispozici, soustředí na Dunaji. Marlborough vzal ztečí bavorská polní opevnění na Schellenbergu, překročil Dunaj a spojil se s Eugenem, načež oba ihned zahájili útok na nepřítele. Nepřítel, na něhož narazili za říčkou Nebel, měl před frontou na obou bocích silně obsazené vesnice Blenheim a Kitzingen. Francouzi byli na pravém křídle a Bavoři drželi levé. Jejich linie se táhla v délce téměř 5 mil; obě armády měly na křídlech jezdectvo, takže část středu drželo jezdectvo francouzské i bavorské. Podle taktických pravidel, která tehdy platila, nebylo však postavení dosud správně zaujato. Celá masa francouzské pěchoty, 27 praporů, byla nakupena v Blenheimu, tedy v postavení, v němž jednotky s tehdejší organizací, vycvičené pouze pro boj v lineární formaci a v otevřené krajině, byly úplně bezmocné. Anglo-rakouský útok je překvapil v této nebezpečné situaci a Marlborough velmi rychle využil všech výhod, které se mu tím naskytly. Po marném útoku na Blenheim náhle stáhl své hlavní síly na střed a prolomil s nimi střed svých protivníků. Eugen měl s Bavory, kteří tak byli izolováni, lehkou práci a pustil se do všeobecného pronásledování, zatímco Marlborough úplně odřízl ústup 18 000 Francouzům blokovaným v Blenheimu a donutil je složit zbraně. Byl mezi nimi i maršál Tallard. Celkové ztráty francouzsko-bavorského vojska činily 30 000 zabitých, raněných a zajatců; vítězové ztratili asi 11 000 mužů. Bitva rozhodla celé tažení; Bavorsko padlo do rukou Rakušanů a prestiž Ludvíka XIV. byla tatam.
Tato bitva je nanejvýš zajímavá z taktického hlediska, protože velmi názorně ukazuje ohromný rozdíl mezi tehdejší a dnešní taktikou. Táž okolnost, která by se dnes považovala za jednu z největších předností obranného postavení — že totiž mělo před svými boky dvě vesnice — byla pro vojska 18. století příčinou porážky. Tehdy byla pěchota naprosto nezpůsobilá vést onen boj rozptýlených střelců, mající zdánlivě nepravidelný charakter, pro který je dnes vesnice se zděnými domy, obsazená dobrými jednotkami, téměř nedobytná. Ve Francii a vůbec na kontinentě se tato bitva nazývá obvykle bitvou u Hochstädtu, podle blízkého městečka toho jména, známého už podle bitvy, která tu byla svedena 20. září předchozího roku.[253]
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 28. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
Borodino[254]
Borodino — vesnice v Rusku, ležící na levém břehu řeky Koloči, asi dvě míle před jejím ústím do řeky Moskvy. Podle této vesnice pojmenovali Rusové velkou bitvu, která roku 1812 rozhodla o obsazení Moskvy; Francouzi jí říkají bitva na Moskvě nebo u Možajsku. Bojiště je na pravém břehu Koloči. Ruské pravé křídlo bylo touto řekou kryto od jejího soutoku s Moskvou až k Borodinu; levé křídlo bylo en potence[j] staženo zpět za potok a strž klesající od krajního levého bodu u Utice k Borodinu. Za touto strží jsou dvě návrší, na nichž byly zřízeny neúplné reduty či lunety; reduta umístěná nejblíže středu se nazývala reduta Rajevského, a třem redutám na návrší dále vlevo se říkalo Bagrationovy lunety. Mezi těmito oběma návršími je další strž pojmenovaná podle vesnice ležící za ní — Semjonovská; svažuje se od míst, kde bylo ruské levé křídlo směrem k první strži a ústí do ní asi 1000 yardů před Koločou. Borodinem prochází silnice na Moskvu; stará silnice vedla přes Uticu na Možajsk v týlu ruských postavení. Tuto linii, dlouhou asi 9000 yardů, drželo na 130 000 Rusů, kteří rovněž obsadili Borodino ležící před jejich středem. Ruským vrchním velitelem byl generál Kutuzov; jeho vojska se dělila na dvě armády, z nichž větší, které velel Barclay de Tolly, držela pravé křídlo a střed a menší, Bagrationova, obsadila levé křídlo. Postavení bylo vybráno velmi špatně; úspěšný útok na levé křídlo by byl úplně obchvátil pravé křídlo i střed; a kdyby byli Francouzi dosáhli Možajsku ještě před ústupem ruského pravého křídla — což bylo docela možné — byli by Rusové nenávratně ztraceni. Protože však Kutuzov už odmítl výtečné postavení u Carjova-Zajmišče, které vybral Barclay, neměl jinou volbu.[k]
Francouzi, vedení osobně Napoleonem, měli asi 125 000 mužů; 5. září 1812 podle nového kalendáře (26. srpna podle starého kalendáře) zatlačili Rusy z lehce opevněných zákopů na jejich levém křídle a rozestavili se 7. září k bitvě. Napoleon založil svůj plán na Kutuzovových chybách; ruský střed pouze pozoroval a soustředil své síly proti levému křídlu, které chtěl protrhnout a prorazit si tak cestu na Možajsk. V souhlase s tímto plánem dostal princ Eugène rozkaz, aby předstíral útok na Borodino, načež měli Ney s Davoutem napadnout Bagrationa a lunety pojmenované po něm, zatímco Poniatowski měl obchvátit krajní levé křídlo Rusů u Utici; až by byla bitva v plném proudu, měl princ Eugène překročit Koloču a zaútočit na lunetu Rajevského. Tak celá fronta, na niž se skutečně útočilo, nebyla delší než 5000 yardů, takže na každý yard fronty připadalo 26 mužů, což je dosud nebývalá hloubka bojové sestavy, která také vysvětluje strašlivé ztráty, jež Rusům způsobila dělostřelecká palba. Za úsvitu vyrazil Poniatowski na Uticu a obsadil ji, ale jeho protivník Tučkov ho opět vyhnal; protože však Tučkov pak musel poslat jednu divizi na pomoc Bagrationovi, dobyli Poláci vesnici zpět. V 6 hodin zaútočil Davout přímo na levé křídlo Bagrationových opevnění. Pod mohutnou palbou dvanáctiliberních děl, proti nimž mohl postavit pouze tříliberní a čtyřliberní děla, postupoval vpřed. Po půlhodině zaútočil Ney přímo na pravé křídlo těchto lunet. Dobyl je a znovu ztratil, načež následoval zuřivý nerozhodný boj.
Bagration však pozorně sledoval mohutnou sílu vrženou proti němu a podporovanou silnými zálohami a francouzskou gardou v pozadí. Bylo mu jasné, jaký je hlavní směr útoku. Shromáždil tedy všechna vojska, která mohl, poslal pro jednu divizi z Rajevského sboru, pro další divizi z Tučkovova sboru, pro gardu a granátníky z armádní zálohy a požádal Barclaye, aby mu poslal celý Baggovutův sbor. Tyto posily — víc než 30 000 mužů — mu byly poslány okamžitě; jen z armádní zálohy dostal Bagration 17 gardových a granátnických praporů a dvě baterie dvanáctiliberních děl. Nemohly ovšem být na místě k dispozici dříve než v 10 hodin a do té doby zaútočil Davout s Neyem proti opevněním podruhé, dobyl je a zatlačil Rusy za Semjonovskou strž. Bagration poslal kupředu své kyrysníky; rozpoutala se nepravidelná a velmi zuřivá bitva, při níž Rusové získávali půdu, jak přicházely jejich posily, ale když Davout nasadil záložní divizi, byli znovu zatlačeni za strž. Ztráty na obou stranách byly obrovské; téměř všichni vyšší důstojníci padli nebo byli zraněni a Bagration sám utrpěl smrtelné zranění. Teprve teď začal Kutuzov poněkud zasahovat do bitvy a poslal Dochturova jako velitele na levé křídlo a svého náčelníka štábu Tola, aby přímo na místě dozíral na obranná opatření. Krátce po desáté hodině přibylo 17 gardových a granátnických praporů a Vasilčikovova divize do vsi Semjonovské; Baggovutův sbor byl rozdělen, jedna jeho divize byla poslána Rajevskému, druhá Tučkovovi a jezdectvo na pravé křídlo. Francouzi zatím dále útočili; vestfálská divize postupovala lesem k místu, kde začínala strž, zatímco generál Friant tuto strž překročil, aniž se tam však dokázal zachytit. Rusové byli nyní (o půl 11) posíleni o Borozdinovy kyrysníky z armádní zálohy a o část Korfova jezdectva; byli však příliš otřeseni, než aby mohli zaútočit; asi v téže době připravovali Francouzi mohutný jezdecký útok. V centru ruských postavení obsadil Eugène Beauharnais v 6 hodin ráno Borodino, překročil Koloču a zatlačil nepřítele; brzy se však vrátil a znovu překročil řeku o něco výše, aby mohl spolu s italskou gardou, s Broussierovou divizí (Italů), s Gérardovou a Morandovou divizí a s Grouchyho jezdectvem zaútočit na Rajevského a na redutu pojmenovanou po něm. Borodino zůstalo nadále v rukou Francouzů. Přeprava Beauharnaisových vojsk způsobila zdržení; jeho útok nemohl začít o mnoho dříve než v 10 hodin. Rajevského redutu obsadila Paskevičova divize, podporovaná na levém křídle Vasilčikovem a s Dochturovovým sborem jako zálohou. K 11. hodině dobyli redutu Francouzi. Paskevičova divize byla úplně rozehnána a vytlačena z bojiště. Vasilčikov a Dochturov však dobyli redutu zpět; divize vévody Eugena Württemberského přišla včas a Barclay nyní přikázal Ostěrmanovu sboru, aby zaujal postavení v týlu jako čerstvá záloha. Tímto sborem byla nasazena poslední netknutá část ruské pěchoty; v záloze teď zůstávalo pouze 6 gardových praporů. Asi ve 12 hodin, právě když chtěl Eugène Beauharnais zahájit druhý útok na Rajevského redutu, objevilo se ruské jezdectvo na levém břehu Koloči.[255] Útok byl odvolán a vojska byla poslána proti ruskému jezdectvu. Rusové však nedokázali ani obsadit Borodino, ani přejít bažinaté dno řečiště Vojny a museli ustoupil přes Zodock; dosáhli jedině toho, že do jisté míry zkřížili Napoleonovy záměry.
Mezitím Ney a Davout, rozmístěni na Bagrationově návrší, pokračovali v zuřivé palbě přes Semjonovskou strž na masy ruských vojsk. Znenadání se dalo do pohybu francouzské jezdectvo. Vpravo od vsi Semjonovské zaútočil Nansouty velmi úspěšně na ruskou pěchotu a teprve Siversovo jezdectvo mu vpadlo do boku a zatlačilo ho zpět. Vlevo zaútočilo ve dvou kolonách 3000 Latour-Maubourgových jezdců; první kolona v čele se dvěma pluky saských kyrysníků dvakrát přejela přes 3 ruské granátnické prapory, které se právě stavěly do čtverhranu, ale také její bok napadlo ruské jezdectvo; polský kyrysnický pluk porazit na hlavu ruské granátníky, ale i Poláci byli zatlačeni zpět ke strži, kde Rusy odrazila druhá kolona — 2 pluky vestfálských kyrysníků a pluk polských hulánů. Když byl terén takto zajištěn, překročila Neyova a Davoutova pěchota strž. Friant obsadil ves Semjonovskou a zbytek Rusů, kteří tu bojovali — granátníci, garda i řadoví vojáci — byl definitivnč zatlačen a jejich porážku pak dovršilo francouzské jezdectvo. Rusové prchali v malých dezorganizovaných hloučcích k Možajsku a teprve pozdě v noci se je podařilo shromáždit; jen tři granátnické pluky udržely trochu pořádek. Francouzské pravé křídlo tak po porážce ruského levého křídla obsadilo už ve 12 hodin postavení přímo v týlu ruského středu; Davout a Ney nato přemlouvali Napoleona, aby podle svých taktických zásad dovršil vítězství tím, že by vrhl gardu u Semjonovské do ruského týlu. Napoleon však odmítl a Ney s Davoutem, jejichž vojska byla těžce otřesena, se neodvážili postupovat vpřed bez posil.
Když Eugène Beauharnais upustil od útoku na Rajevského redutu, byl na ruské straně poslán Eugen Württemberský ke vsi Semjonovské a také Ostěrman musel otočit frontu v tomto směru, aby kryl týl Rajevského návrší směrem od Semjonovské. Když velitel francouzského dělostřelectva Sorbier spatřil tato čerstvá vojska, poslal pro 36 dvanáctiliberních děl gardového dělostřelectva a zformoval před vsí Semjonovskou baterii z 85 děl. Zatímco tato děla decimovala masy ruských vojsk, vyslal Murat vpřed dosud netknuté Montbrunovo jezdectvo a polské hulány. Jezdci překvapili Ostěrmanovy jednotky právě ve chvíli, kdy se rozvíjely, a nebezpečně je ohrozili; teprve Krejcovo jezdectvo francouzské jezdce zahnalo. Ruská pěchota dále trpěla dělostřeleckou palbou, ale ani jedna strana se neodvážila postupovat. Byly teď asi 2 hodiny a Eugène Beauharnais, který se cítil před nepřátelským jezdectvem na svém levém křídle bezpečný, znovu zaútočit na Rajevského redutu. Zatímco na ni pěchota útočila zpředu, bylo jezdectvo posláno ze Semjonovské do jejího týlu. Po tuhém boji zůstala reduta v rukou Francouzů a Rusové krátce před třetí hodinou ustoupili. Následovala ještě všeobecná dělostřelecká palba na obou stranách, ale aktivní boj už skončil. Napoleon stále odmítal nasadit svou gardu a Rusové tak mohli ustupovat podle libosti. Rusové nasadili všechna svá vojska, až na 2 první gardové pluky, ale dokonce i ty ztratily dělostřeleckou palbou 17 důstojníků a 600 mužů. Celkové ruské ztráty činily 52 000 mužů, nepočítáme-li lehce raněné a rozptýlené jednotlivce, kteří brzy našli cestu zpět; příštího dne po bitvě však měla jejich armáda jen 52 000 mužů. Francouzi nasadili všechna svá vojska až na gardu (14 000 mužů pěchoty, 5000 jezdectva a dělostřelectva); porazili tedy nepřítele, který byl rozhodně početnější. Kromě toho měli Francouzi slabší dělostřelectvo: měli většinou tříliberní a čtyřliberní děla, zatímco čtvrtina ruských děl byla děla dvanáctiliberní a zbytek šestiliberní. Francouzi ztratili 30 000 vojáků; zmocnili se 40 děl a jen asi 1000 zajatců. Kdyby byl Napoleon vrhl do boje svou gardu, bylo by podle generála Tola zničení ruské armády jisté. Císař však nevydal v sázku tuto poslední zálohu, která byla jádrem a pilířem jeho armády, a tak snad promeškal příležitost uzavřít mír v Moskvě.
Uvedený popis bitvy je v oněch podrobnostech, které se rozcházejí s všeobecně uváděnými zprávami, založen hlavně na "Pamětech generála Tola"[256] , o němž jsme hovořili jako o Kutuzovovu náčelníku štábu. Jeho kniha obsahuje nejlepší přehled bitvy z ruského hlediska a pro své spravedlivé hodnocení je nepostradatelná.
———— * ————
Napsal B. Engels kolem 28. ledna 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — mantujských rodin. (Pozn. red.)
b Viz heslo Ayacucho. (Pozn. red.)
c — lepší společnosti. (Pozn. red.)
e — italsky "capitano". (Pozn. red.)
f — tj. anglické mile = 1760 yardů = 1,6 km. (Pozn. čes. red.)
h — (anglicky) „grape“ — vinný hrozen; „shot“ — střela. (Pozn. red.)
i — tj. Maxmilián II. Emanuel. (Pozn. red.)
j — ve tvaru písmene L. (Pozn. red.)
231 Stať "Bolívar y Ponte" napsal Marx v době, kdy dějiny boje latinskoamerických zemí za nezávislost (1810-1826) byly ještě velmi nedostatečně prozkoumány. Dost rozšířené byly tehdy knihy a paměti, napsané evropskými dobrodruhy, kteří se této války zúčastnili ze zištných pohnutek. Protože v Latinské Americe nedosáhli svých cílů, podávali mnozí z nich o boji za nezávislost zkreslený obraz. Takové byly paměti Francouze Ducoudray-Holsteina, který byl po určitou dobu Bolívarovým náčelníkem štábu a později se stal jeho osobním nepřítelem, kniha Angličana Hippisleye, který z Bolívarovy armády zběhl, i "Paměti generála Millera" — nespolehlivé zpracováni zápisků účastníka boje za nezávislost Peru, Williama Millera, jejichž autorem je Millerův bratr John. V těchto knihách je líčeno tendenčně jak latinskoamerické hnutí, tak mnozí jeho vůdcově. Autoři v nich připisovali Bolívarovi zejména četné vady charakteru (věrolomnost, pýchu, zbabělost) a jeho skutečné chyby (zálibu v nádheře, vládychtivost, která se zvláště projevila předevšímv posledních letech jeho života, kdy se začal opírat o konzervativní šlechtu a duchovenstvo) příliš zveličovali. Bolívarův boj proti federalisticko-separatistickým elementům a za sjednocení latinskoamerických republik líčili tito autoři jako projev diktátorských snah; objevily se i přímé faktické nepřesnosti, jako lživé Ducoudray-Holsteinovo tvrzení, že se Bolívar roku 1810 odmítl zúčastnit boje Venezuely za nezávislost.
Jak potvrzují pozdější objektivní bádání, sehrál Siinón Bolivar ve skutečnosti vynikající úlohu v boji za nezávislost Latinské Ameriky. Podařilo se mu sjednotit k tomuto boji na čas vlastenecké elementy z řad kreolských statkářů (Jihoameričanů španělského původu), buržoazii a lidové masy včetně Indiánů a černochů. Bolívarova činnost pomohla přes všechnu svou rozpornost k osvobození řady latinskoamerických zemí ze španělského jha, k nastolení republikánské formy vlády v těchto zemích a k uskutečnění některých pokrokových buržoazních reforem.
Marx neměl k dispozici žádné jiné prameny kromě uvedených knih, jejichž autoři byli v tehdejší době pokládáni většinou za nezaujaté. Proto musely být Marxovy představy o Bolívarově osobnosti nevyhnutelně jednostranné a to se odrazilo i v jeho stati. Na Marxův úsudek o Bolívarovi mělo vliv i to, že v uvedené literatuře se přehnaně zdůrazňovalo Bolívarovo úsilí o osobní moc.
232 Jde o ceremoniál, při němž byl císař Napoleon prohlášen králem Italského království vytvořeného roku 1805 v horní Itálii místo Italské (dříve Zaalpské) republiky. Vicekrálem byl jmenován Napoleonův nevlastní syn Eugène Beauharnais.
233 Dne 19. dubna 1810 byl v Carácasu svržen koloniální režim a vytvořena vláda složená z představitelů kreolských statkářů, obchodníků a inteligence. Pod vlivem radikální Vlastenecké společnosti, v jejímž čele stáli Miranda a Bolívar, prohlásil kongres, který se sešel 5. července 1811 v Carácasu, nezávislou Venezuelskou republiku. Události v Carácasu byly signálem k povstání proti španělskému koloniálnímu panství i v jiných latinskoamerických zemích. Od Mexika až po Chile vzplanul boj latinskoamerických povstalců proti španělským kolonizátorům. V Nově Granadě (dnešní Kolumbii) sousedící s Venezuelou byla španělská nadvláda svržena v hlavním městě Bogotě a v přístavním městě Cartageně, v provincii Quito (dnešní Ecuador) v stejnojmenném hlavním městě, i když ne nadlouho. Cartagena se stala jednou z bašt boje za obnovu Venezuelské republiky, která padla roku 1812. Další boj, v němž bylo znovuzřízení Venezuelské republiky (srpen 1813 až červenec 1814) pouze radostnou epizodou, vedl k dočasnému obnovení španělské nadvlády nad územím většiny kolonií kromě La Platy. Jednou z hlavních příčin porážky národně osvobozeneckých sil v této etapě byla úzce třídní politika vedoucí síly hnutí, kreolských statkářů, kteří neuspokojili požadavky rolníků a zachovali otroctví černochů a bezprávnost Indiánů.
234 Monteverdovo prohlášení cituje Marx podle knihy "Memoirs of General Miller" ["Paměti generála Millera"], sv. II, Londýn 1829, str. 277, 278. V této knize (viz o ní poznámku [231]) jsou důvody Bolívarovy účasti na Mirandově zatčení líčeny jednostranně. Soudíme-li podle Bolívarovy odpovědi Monteverdovi, byl Bolívar skutečně přesvědčen o Mirandové zradě.
235 Citováno z knihy H. L. V. Ducoudray-Holsteina "Memoirs of Simon Bolivar" ["Vzpomínky na Simóna Bolívara"], sv. I, Londýn 1830, str. 170-171. Kniha, napsaná v roce 1829 v New Yorku, vyšla pod různými názvy ve Francii a v Anglii. Marx používal, jak vyplývá z jeho výpisků, uvedeného anglického překladu.
236 Federativní republika Nová Granada vznikla roku 1813 po povstání proti španělskému panství, které vypuklo v různých městech a provinciích Nové Granady. Republika sjednocovala oblasti, jež byly v rukou povstalců, byly vzájemně spojeny federální smlouvou a uznaly svrchovanost kongresu Nové Granady. Republika se rozpadla roku 1816, protože Španělé získali příchodem značných záloh z mateřské země převahu a protože mezi autonomními vládami různých oblastí vznikaly rozpory.
237 Jde o republiku Haiti, vytvořenou po povstání černošských otroků a mulatů na ostrově San Domingo, jehož západní část patřila Francii a východní Španělsku, které však tuto část roku 1795 muselo odstoupit Francouzům. Osvobozenecký boj proti francouzským, anglickým a španělským kolonizátorům na San Domingu se rozpoutal roku 1790. Roku 1804 byla vyhlášena nezávislost ostrova a v roce 1806 byla v jeho jihozápadní části vytvořena republika.
238 H. L. V. Ducoudray-Holstein, "Memoirs of Simon Bolivar" ["Vzpomínky na Simóna Bolívara"], sv. II, Londýn 1870, str. 10-11.
239 Jde o bitvy mezi venezuelskou povstaleckou armádou a španělským vojskem v Nové Granadě. Po vyhlášení třetí Venezuelské republiky v roce 1816 pokračovali venezuelští vlastenci pod Bolívarovým velením v boji za osvobození Venezuely a od května do července 1819 podnikli osvobozenecké tažení přes Andy do Nové Granady. Rozhodující bitva byla svedena 7. srpna na řece Boyaca. Španělé byli na hlavu poraženi. Vítězství Bolívarovy armády vedla k osvobození převážné části území Nové Granady a k vyhlášení spojené republiky Velké Kolumbie v prosinci 1819, jejímiž součástmi se staly Venezuela, Nová Granada a roku 1822, po vyhnání Španělů, i Quito (Ecuador).
240 Revoluce na ostrově León — povstání proti absolutistickému režimu ve Španělsku, které vyvolali v lednu 1820 na jihu země revolučně smýšlející důstojníci v čele s plukovníky Riegem a Quirogou pod heslem obnovení ústavy z roku 1812, zrušené za vlády Ferdinanda VII. v roce 1814. Dalšími cíli povstání bylo odstranění inkvizice a svoláni kortesů. Vůdcové povstání využili nespokojenosti vojáků expediční armády, kterou vláda soustředila v okolí Cádizu (město a přístav na ostrově León) k zásahu proti latinskoamerickým vlastencům. Události na ostrově León zahájily druhou buržoazní revoluci ve Španělsku (1820—1823), kterou potlačily síly vnitřní reakce a vojska francouzských interventů (viz poznámku [224]). Jednou z příčin porážky byl odklon rolnických mas od revoluce, neboť jim buržoazie, jež se dostala k moci, nezajistila radikální agrární reformy. Revoluce z let 1820—1823 zasadila ránu Španělskému absolutismu a zmařila zamýšlenou výpravu velkých ozbrojených sil do španělských kolonií v Americe, kde měly potlačit národně osvobozenecké hnutí.
241 Llaneros Roku 1821 vypuklo v některých středoamerických zemích (španělský generální kapitanát Guatemala) povstání místních vlastenců, které svrhlo vládu španělských kolonizátorů. Tyto země vyhlásily nezávislost a po krátkém připojení k Mexiku vytvořily v roce 1823 federaci - Spojené státy středoamerické; tato federace se roku 1839 rozpadla na pět republik: Guatemalu, Honduras, Salvador, Nicaraguu a Kostariku. Panama, která byla součástí místokrálovství Nová Granada, se po povstání z roku 1821 připojila k republice Kolumbii. svobodní rolníci zabývající se chovem dobytka, většinou mesticové, obyvatelé stepí v severní části Jižní Ameriky. Nepřátelského vztahu llaneros ke kreolským statkářům využil španělský agent Boves a sestavil z nich oddíly, které se v letech 1813—1814 zúčastnily boje proti venezuelskýma novogranadským vlastencům. Roku 1816 se oddíly llaneros pod velením svého nového vůdce, mestice Páeze, připojily k osvobozenecké armádě Bolívarově, který slíbil rolníkům půdu. Jezdectvo llaneros se účastnilo četných bitev Bolívarovy armády, mimo jiné i vítězné bitvy u Caraboba 24. června 1821, která měla za následek, že Španělé byli téměř vypuzeni z Venezuely.
242 Roku 1821 vypuklo v některých středoamerických zemích (španělský generální kapitanát Guatemala) povstání místních vlastenců, které svrhlo vládu španělských kolonizátorů. Tyto země vyhlásily nezávislost a po krátkém připojení k Mexiku vytvořily v roce 1823 federaci — Spojené státy středoamerické; tato federace se roku 1839 rozpadla na pět republik: Guatemalu, Honduras, Salvador, Nicaraguu a Kostariku. Panama, která byla součástí místokrálovství Nová Granada, se po povstání z roku 1821 připojila k republice Kolumbii.
243 Jde o ústavu republiky Bolívie, schválenou bolivijským ústavodárným kongresem na podzim 1826.
Napoleonův zákoník (Code Napoléon) — občanský zákoník vydaný Napoleonem I. roku 1804. Engels ho nazval "klasickou sbírkou zákonů buržoazní společnosti". Tento zákoník měl velký vliv na zákonodárství četných evropských zemí i řady latinskoamerických zemí, které nastupovaly cestu kapitalistického rozvoje.
244 Panamerický kongres zasedal od 22. června do 25. července 1826 v Panamě. Kongres přijal rezoluci o "věčné konfederaci" latinskoamerických republik, smlouvu o vzájemné pomoci a vojenskou konvenci. Usnesení kongresu však neratifikovala žádná latinskoamerická republika mimo Kolumbii. Plán na vytvoření latinskoamerické federace, který byl spojen se svoláním kongresu, ztroskotal, stejně jako pozdější Bolívarův méně rozsáhlý plán na založení "Andské federace" (měly ji tvořit tři republiky, ve kterých vládl — Peru, Bolívie a Velká Kolumbie), protože k jeho uskutečnění nebyly hospodářské předpoklady a protože existovaly rozpory mezi statkářsko-buržoazními kruhy různých latinskoamerických států. V těchto státech proti sobě bojovaly různé skupinky vládnoucích tříd. Zostřeni těchto rozporů vedlo ke svržení Bolívarovy vlády v Peru (1827) a v Bolívii (1828) a k rozpadu Velké Kolumbie, od níž se roku 1829 oddělila Venezuela a roku 1830 Ecuador.
245 H. L. V. Ducoudray-Holstein, "Memoirs of Simon Bolivar" ["Vzpomínky na Simóna Bolívara"], sv. II, Londýn 1830, str. 232—236.
246 Seznam literatury přiložil Marx k heslu na žádost Ch. Dany (viz Marxův dopis Engelsovi ze 14. února 1858 a Danův dopis Marxovi z 25. ledna 1858). V tomto seznamu je uvedeno francouzské vydání knihy Ducoudray-Holsteina "Historie de Bolivar, par le général Ducoudray-Holstein; continuée jusquʼà sa mort par Alphonse Viollet", sv. I-II, Paříž 1831. V titulu druhé knihy je nepřesnost: jejím autorem je John Miller, v armádě republiky Peru však nesloužil on, ale jeho bratr generál William Miller, jehož jménem se vypráví. Přesný titul zní: J. Miller, "Memoirs of General Miller, in the Service of the Republic of Peru", sv. 1-2, Londýn 1828-1829. Úplný titul třetí knihy je: G. Hippisley, "A Narrative of the Expedition to the Rivers Orinoco and Apure, in South America; which sailed from England in November 1817, and joined the Patriotic Forces in Venezuela and Caraccas" ["Popsání výpravy k řekám Orinoko a Apure v Jižní Americe, která odplula z Anglie v listopadu 1817 a připojila sek vlasteneckým silám ve Venezuele a Carácasu"], Londýn 1819.
247 V bitvě u Hohenlinden, k níž došlo 3. prosince 1800 za války Francie proti druhé koalici evropských mocností, porazila francouzská armáda pod velením generála Moreaua rakouskou armádu, které velel arcivévoda Jan.
248 Tuto myšlenku vyjádřil Clausewitz na začátku druhého dílu své knihy "Vom Kriege" ["O válce"], jejíž první vydáni vyšlo v Berlíně roku 1832—1833.
249 Redakce "New American Cyclopaedia" připojila na konec článku malý doplněk o zdokonalení karabin v USA, v němž uvedla skutečnosti, které v době, kdy byl článek napsán, nebyly ještě známé.
250 U enfieldské pušky, zavedené roku 1854 do výzbroje anglické armády, obdobně jako u francouzské pušky Miniéovy (1849), bylo použito principu roztažení střely, která byla ve spodní části vyhloubena a nabíjela se do hlavně zpředu. Rozpětím plynů při explozi se střela roztáhla a vřezala se do rýh, které jí daly rotaci.
251 Tím se myslí válka severoamerických kolonií za nezávislost v letech 1776 až 1783 (viz poznámku [49]).
252 Zároveň s článkem "Kartáč" ("Case shot") napsal Engels tuto stručnou noticku k nejbližšímu heslu "Kartuš", která byla - zřejmě zkráceně - uveřejněna roku 1859 ve čtvrtém svazku "New American Cyclopaedia":
"Kartuš (francouzsky: cartouchc) - název užívaný někdy ve starých vojenských dílech jako synonymum pro ‚kartáč'. Občas se také užívá jako označení pro pěšácké sumky.
Kartuš v architektuře a sochařství - blok nebo konzola v římse a jakýkoli štukový ornament, na němž je umístěn nějaký znak nebo nápis."
253 V bitvě u Hochstädtu (Höchstädtu) 20. září 1703, za války o španělské dědictví z let 1701—1714, porazila spojenecká francouzská a bavorská vojska pod velením francouzského maršála Villara rakouskou armádu.
254 V hesle "Borodino" podal Engels výstižný obraz této velké bitvy, vylíčil neústupnost a statečnost, kterou v ní prokázaly obě bojující armády, a popsal průběh bitvy daleko objektivněji než četní západoevropští autoři děl z vojenské historie; přesto se však neubránil nepřesnostem při osvětlování některých stránek této události. Podstatný vliv na Engelsovo hledisko měla v tomto směru kniha německého historika Bernhardiho o generálu Tolovi, na niž se Engels na konci článku odvolává a která obsahuje řadu tendenčních tvrzení, pocházejících jak od Tola samého, tak i od jeho životopisce. Nepřesnosti v Engelsově článku se týkají převážně hodnocení výsledků bitvy, kterou Engels pokládal spíš za vítězství Napoleonovy armády, i úlohy vrchního velitele ruské armády M. I. Kutuzova v této bitvě. Postavení, které Kutuzov zvolil, i rozmístění ruských vojsk nebyly rozhodně chybné, jak se praví v článku. Nejzranitelnější levé křídlo Rusů bylo spolehlivě podporováno značnými zálohami, které tam Kutuzov rozmístil a jichž v průběhu bitvy dovedně využil. Tím se vysvětluje, proč Napoleon musel upustit od obchvatu levého křídla a od přeložení směru hlavního úderu blíže ke středu ruského postaveni. Při bitvě nebyl Kutuzov pasívní, nýbrž ustavičně ovlivňoval její průběh tím, že čelil Napoleonovým záměrům a mařil je; zvlášť přesvědčivě to dokazuje úspěšný vpád ruského jezdectva do týlu francouzského levého křídla, který byl proveden na jeho rozkaz a který oslabil francouzský nápor. Celkový výsledek bitvy nebyl pro Napoleona naprosto příznivý. Císař nedokázal zničit hlavní sily ruské armády a sám utrpěl obrovské ztráty. Bitva ukázala, že ruská vojska jsou schopna nejen klást houževnatý odpor, ale i zasazovat zničující údery. Přestože ruská armáda musela vyklidit Moskvu, což bylo za daných podmínek nutné, připravil výsledek bitvy obrat v průběhu války ve prospěch Ruska a porážku Napoleonovy armády.
Pozdější výzkumy přinesly podstatně přesnější údaje o početním poměru sil a o ztrátách obou armád. Podle těchto údajů disponovali Francouzi v bitvě 135 000 vojáky a 587 děly, Rusové 120 000 vojáky a 640 děly; Francouzi měli 58 000 mrtvých a raněných, Rusové ztratili asi 40 000 mužů.
255 Jde o nájezd Uvarovova jezdeckého sboru a Platovova kozáckého sboru, které Kutuzov poslal, aby obešly útočící vojska francouzského levého křídla. Tím, že se ruské jezdectvo objevilo na křídle a v týlu Francouzů, byl Napoleon donucen zastavit útoky ve středu a to Kutuzovovi umožnilo přeskupit síly a odrazit další útoky.
256 Jde o dílo Theodora Bernhardiho, "Denkwürdigkeiten aus dem Leben des kaiserl. russ. Generals von der Infanterie Carl Friedrich Grafen von Toll" ["Pamětihodnosti ze života císařského ruského generála pěchoty hraběte Karla Bedřicha Tola"], sv. 1-4, Lipsko 1856.