Připomínám našim čtenářům, že obě tyto knihy byly napsány v době agitace k volbám z 10. března[172]. Jaký byl jejich účinek, vyplývá z volebních výsledků — rudí skvěle zvítězili.
Napsáno v březnu až dubnu 1850 Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 4, 1850 |
Podle textu časopisu Přeloženo z němčiny |
Jsou dva druhy socialismu: „dobrý“ socialismus a „špatný“ socialismus.
Špatný socialismus — to je „válka práce proti kapitálu“. Jemu se přičítají všechny hrůzy: rovnoměrné rozdělení půdy, zrušení rodinných svazků, organizované rabování atd.
Dobrý socialismus — to je „soulad mezi prací a kapitálem“. Jemu v patách kráčí odstranění nevědomosti, vyhlazení příčin pauperismu, organizace úvěru, zvětšení majetku, reforma daní, jedním slovem „řád, který se nejvíc přibližuje představě člověka o království božím na zemi“.
Dobrý socialismus musíme nastolit, špatný vykořenit.
„Socialismus měl páku; touto pákou byl rozpočet. Ale chyběl mu opěrný bod, aby otřásl světem v základech. Tento opěrný bod mu dala revoluce z 24. února: je to všeobecné hlasovací právo.“
Pramenem rozpočtu jsou daně. Vliv všeobecného hlasovacího práva má být tedy vlivem na daně. A tímto vlivem na daně se uskutečňuje „dobrý“ socialismus.
„Francie nemůže platit víc než 1200 miliónů franků daní ročně. Jak si chcete počínat, abyste snížili výdaje na tuto částku?“
„Za dobu pětatřiceti let jste třikrát zaznamenali, ve dvou chartách a v jedné ústavě, že všichni Francouzi mají přispívat na státní výlohy podle svého jmění. Pětatřicet let je tato daňová rovnoměrnost lží.. .“
Všimněme si francouzského daňového systému.
I. Pozemková daň. Pozemková daň postihuje vlastníky pozemků nerovnoměrně.
„Mají-li dva sousední pozemky stejný katastrální odhad, platí oba vlastníci pozemku stejnou daň, ať je vlastník zdánlivý nebo skutečný“, tj. ať je vlastník hypotekárně zadlužený nebo bez dluhů.
Dále: pozemková daň není úměrná daním, jež postihují ostatní druhy majetku. Když ji v roce 1790 zavádělo Národní shromáždění, bylo pod vlivem fyziokratické školy, která pokládala půdu za jediný zdroj čistého důchodu, a proto veškeré daňové břemeno uvalila na vlastníky půdy. Pozemková daň je tedy založena na ekonomickém omylu. Při rovnoměrném rozdělení daní by připadalo na vlastníka půdy 20 % jeho příjmu, zatímco teď platí 53 %.
A konečně měla pozemková daň podle svého původního určení postihovat jen majitele, nikoli pachtýře nebo nájemce. Místo toho postihuje podle pana Girardina jen pachtýře a nájemce.
V tom podléhá ekonomickému omylu pan Girardin. Buď je pachtýř skutečným pachtýřem, a pak postihuje pozemková daň vlastníka nebo spotřebitele, ale nikdy jeho; nebo je nájemný poměr jen zdánlivý a on je vlastně dělníkem u majitele, jako je tomu v Irsku a mnohdy i ve Francii, a pak daně uložené majiteli postihují vždycky jeho, ať se jim říká jakkoli.
II. Osobní daň a daň z movitého majetku. Tato daň, zavedená také roku 1790 dekretem Národního shromáždění, měla přímo postihnout movitý kapitál. Za měřítko pro výši kapitálu bylo vzato nájemné. Ve skutečnosti daň postihuje vlastníka pozemku, rolníka a průmyslníka, kdežto rentiéra zatěžuje jen nepatrně nebo vůbec ne. Daň se tak stala pravým opakem záměru těch, kteří ji zavedli. Kromě toho milionář může bydlet v podkrovní světničce s dvěma polámanými židlemi — je to nespravedlivé atd.
III. Daň z oken a ze dveří. Atentát na zdraví lidu. Fiskální opatření proti čistému vzduchu a dennímu světlu.
„Téměř polovina obydlí ve Francii má buď jen jedny dveře a žádné okno, nebo nanejvýš jedny dveře a jedno okno.“
Tato daň byla přijata 24. vendémiairu VII. roku (14. října 1799) z naléhavé potřeby peněz jakožto opatření pouze přechodné a mimořádné, v zásadě však odmítané.
IV. Patentní daň (živnostenská daň). Daň nikoli ze zisku, nýbrž z provozování průmyslu. Trest za práci. Měla postihnout průmyslníka, ale většinou postihuje spotřebitele. Při zavedení této daně v roce 1791 šlo také jen o uspokojení okamžité potřeby peněz.
V. Registrační poplatky a kolkovné. Droit dʼenregistrement[173] pochází z doby Františka I. a nemělo zpočátku účel fiskální (?). Roku 1790 byla nucená registrace majetkových smluv rozšířena a poplatky zvýšeny. Daň je upravena tak, že z koupě a prodeje se platí víc než z darování a dědictví. Kolek je čistě fiskální vynález, který rovnoměrně postihuje nestejné zisky.
VI. Daň z nápojů. Souhrn všech nespravedlností, brzda výroby; budí pohoršení, její vybírání je nejdražší (ostatně viz třetí číslo „1848 až 1849“, „Následky 13. června“[aa]).
VII. Cla. Chaotická, tradicí nahromaděná spousta navzájem si odporujících, bezúčelných, průmyslu škodlivých celních sazeb. Např. ze 100 kg surové bavlny se platí ve Francii daň 22 fr. 50 cts. Jděme dále.
VIII. Potravní daně.[174] Nepředstírají ani, že chrání nějaké odvětví národního průmyslu. Clo uvnitř země. Původně to byla místní chudinská daň, nyní zatěžuje především chudší třídy a vede k falšování potravin pro ně určených. Staví národnímu průmyslu do cesty tolik překážek, kolik je měst.
Potud Girardin o jednotlivých daních. Čtenář už asi poznal, že jeho kritika je stejně správná jako povrchní. Omezuje se na tři argumenty:
1) že žádná daň nikdy nepostihuje třídu, kterou má podle úmyslu jejích tvůrců postihnout, ale přenese se na jinou třídu;
2) že každá dočasná daň se uchytí a trvá věčně;
3) že žádná daň nebývá úměrná majetku, nebývá spravedlivá, rovnoměrná, rozumná.
Tyto všeobecně ekonomické námitky proti nynějším daním se opakují ve všech zemích. Francouzský daňový systém má však charakteristickou zvláštnost. Podobně jako Angličané jsou historickým národem práva veřejného a soukromého, tak jsou zase Francouzi, kteří všude jinde tradici z všeobecných hledisek kodifikovali, zjednodušovali a porušovali, historickým národem daňového systému. Girardin o tom říká:
„Ve Francii žijeme pod vládou skoro všech fiskálních procedur starého režimu. Taille[bb], daň z hlavy, aide[cc], celní poplatky, daň ze soli, poplatky za kontrolu, za registraci listin, za pořizování kopií, tabákový monopol, nadměrné příjmy z poštovní služby a z prodeje prachu, pořádání loterií, roboty obecní i státní, poplatky za osvobození od vojenského ubytování, přirážky, cla říční a silniční, mimořádné dávky — všechny ty platby mohly snad změnit své jméno, ale ve skutečnosti trvají dál a nejsou ani méně tíživé pro lid, ani výnosnější pro státní pokladnu. Náš finanční systém nespočívá vůbec na vědeckém podkladě. Je odvozen jedině z tradic středověku, které jsou samy o sobě zase jen pozůstatkem nevědeckého a hrabivého daňového systému římského.“
Však naši otcové už v Národním shromáždění za první revoluce volali: „Provedli jsme revoluci jen proto, abychom dostali do rukou daně.“
Ale mohl-li tento stav trvat za císařství, za restaurace, za červencové monarchie, nyní udeřila jeho hodina:
„Zrušení volebních privilegií má nutně za následek zrušení každé fiskální nerovnosti. Neztrácejme tedy čas a přistupme k finanční reformě, nemá-li na místo vědy nastoupit násilí ... Daně jsou téměř jediným základem, na němž spočívá naše společnost... Hledáme sociální a politické reformy příliš daleko a příliš vysoko; ty nejdůležitější jsou obsaženy v daních. Hledejte zde a naleznete.“
Nuže, co nalezneme?
„Daně, jak my jim rozumíme, mají být pojistnou prémií, placenou vlastníky, aby se pojistili před každým nebezpečím, jež může rušit jejich vlastnictví a jejich užívání... Tato prémie musí být proporcionální a naprosto přesná. Každá daň, která není zárukou před rizikem, cenou za zboží nebo ekvivalentem za úsluhu, musí být zrušena — povolíme jen dvě výjimky: daň ze zahraničních výrobků (douane) a daň ze smrti (enregistrement)... Tak se stává z poplatníka pojištěnec... Každý, kdo má zájem platit, platí, a platí jen tolik, kolik to odpovídá jeho zájmu... Jdeme ještě dál a říkáme: každá daň se odsuzuje už tím, že nese jméno daň nebo dávka. Všechny daně musí být zrušeny, protože zvláštností daně je nucenost, charakteristickým rysem pojištění je dobrovolnost.“
Tuto pojistnou prémii nesmíme zaměňovat s daní z příjmu; je to mnohem spíš daň z kapitálu, neboť pojistná prémie nepojišťuje příjem, nýbrž celé kmenové jmění. Stát postupuje stejně jako pojišťovací společnosti, které se u pojištěné věci nezajímají o to, kolik vynáší, ale jakou má cenu.
„Aktiva francouzského národního jmění se odhadují na 134 miliard, z čehož je nutno odečíst 28 miliard pasív. Kdyby se rozpočet výdajů snížil na 1200 miliónů, stačilo by vybrat jen 1 % z kapitálu ročně, aby se stát dostal na úroveň ohromné vzájemné pojišťovací společnosti.“
Od této chvíle — „už žádná revoluce!“
„Místo slova autorita nastoupí slovo solidarita; poutem členů společnosti se stane společenský zájem.“
Pan Girardin se nespokojuje tímto všeobecným návrhem, nýbrž hned nám předkládá schéma pojistného listu nebo záznamu, který má každý občan dostat od státu.
Každý rok vydává dřívější výběrčí daní pojištěnci pojistku, která se skládá „ze čtyř stránek velikosti pasu“. Na první stránce je jméno pojištěnce a jeho řadové číslo, dále rubriky na potvrzení pojistných prémií. Na druhé stránce je přesný osobní popis pojištěnce a jeho rodiny spolu sřádně potvrzeným, podrobným odhadem veškerého jmění, jejž provádí sám pojištěnec; na třetí stránce státní rozpočet a celková bilance Francie; na čtvrté stránce rozmanité víceméně důležité statistické údaje. Tato pojistka slouží jako pas, jako volební průkaz, jako vandrovní knížka pro dělníky atd. Soupisy těchto pojistek slouží zase státu k sestavení čtyř velkých knih: velké knihy obyvatelstva, velké knihy majetku, velké knihy státního dluhu a velké knihy hypotekárního dluhu, které dohromady obsahují úplnou statistiku všech peněžních prostředků Francie.
Daně jsou tedy spíše prémie, kterou platí pojištěnec, aby si zajistil účast na těchto výhodách: 1) Právo na veřejnou ochranu, na bezplatný výkon spravedlnosti, bezplatný výkon náboženství, bezplatné vyučování, možnost poskytnutí úvěru na zástavu a penze od spořitelny; 2) osvobození od vojenské služby v době míru; 3) ochrana před bídou; 4) odškodnění při ztrátách zaviněných požárem, povodněmi, krupobitím, dobytčím morem a ztroskotáním lodi.
Poznamenejme ještě, že pan Girardin chce krýt částky, jimiž má stát odškodňovat pojištěnce při ztrátách, různými peněžními tresty atd., výnosem národních domén a výtěžkem z uchovaných registračních a celních poplatků i státních monopolů.
Daňová reforma je koníčkem všech radikálních buržoů, specifickým elementem všech buržoazně ekonomických reforem. Od nejstarších středověkých měšťanů až po moderní anglické zastánce svobodného obchodu točí se boj hlavně kolem daní.
Daňová reforma směřuje buď k odstranění tradičních daní, které stojí v cestě rozvoji průmyslu, k zlevnění státní správy nebo k rovnoměrnějšímu rozdělení daní. Buržoa se honí za chimérickým ideálem rovnoměrného rozdělení daní tím horlivěji, čím víc mu tento ideál v praxi uniká pod rukama.
Vztahy rozdělování, které jsou založeny bezprostředně na buržoazní výrobě, poměry mezi mzdou za práci a ziskem, mezi ziskem a úrokem a mezi pozemkovou rentou a ziskem, mohou být daněmi v nejlepším případě jen v podřadných bodech pozměněny, nikdy však v základech ohroženy. Veškeré zkoumání daní a spory o nich předpokládají, žc tyto buržoazní poměry budou trvat věčně. Dokonce i zrušení daní by mohlo rozvoj buržoazního vlastnictví a jeho rozporů jen urychlit.
Daně mohou některé třídy privilegovat a jiné mimořádně utlačovat, jak to pozorujeme např. za vlády finanční aristokracie. Ruinují jen střední vrstvy obyvatelstva mezi buržoazií a proletariátem, vrstvy, jimž jejich postavení nedovoluje svalit daňové břímě na jiné třídy.
Proletariát je každou novou daní stlačován o stupeň hlouběji; odstranění staré daně nezvyšuje mzdu, nýbrž zisk. Za revoluce je možno daně, vzrostlé do obrovských rozměrů, použít jako jedné z forem útoku na soukromý majetek; ale i pak musí být daň počátkem nových revolučních opatření, nebo by nakonec vedla zpět ke starým buržoazním poměrům.
Snížení daní, jejich spravedlivější rozdělení atd., to je banální buržoazní reforma. Zrušení daní — to je buržoazní socialismus. Tento buržoazní socialismus se obrací hlavně na průmyslové a obchodnické střední vrstvy a na rolníky. Velká buržoazie, která ve svém nejlepším světě žije už teď, opovrhuje ovšem jeho utopií.
Pan Girardin odstraňuje dané tím, že je mění v pojistné prémie. Členové společnosti si zaplacením určitých úroků vzájemně pojišťují jmění proti požáru a suchu, proti krupobití a bankrotu, zkrátka proti každému případnému nebezpečí, jež dnes narušuje poklidnou měšťáckou radost ze života. Roční příspěvek stanoví nejen všichni pojištěnci, ale i každý jednotlivec zvlášť. Každý sám odhadne své jmění. Již nebudou obchodní a zemědělské krize, masové ztráty a úpadky, jakékoli kolísání a zvraty v buržoazní existenci, epidemicky se opakující od zavedení moderního průmyslu, zmizí celá poetická stránka buržoazní společnosti. Uskuteční se všeobecná jistota a pojištění. Občan má písemně od státu, že nesmí být za žádných okolností ruinován. Všechny stinné stránky tohoto světa jsou odstraněny, všechny jeho světlé stránky v plném lesku trvají — zkrátka uskutečňuje se řád, „který se nejvíc přibližuje buržoově představě o království božím na zemi“. Místo autority solidarita; místo nucení volnost; místo státu správní výbor — a hle, je objeveno Kolumbovo vejce: matematicky přesný příspěvek každého „pojištěnce“, odpovídající jeho jmění. Každý „pojištěnec“ nosí ve své hrudi úplný konstituční stát, dokonalý dvoukomorový systém. Starost, aby státu nepřeplatil — buržoazní opozice v poslanecké sněmovně — ho nutí, aby své jmění odhadl nízko. Zájem na udržení majetku — konzervativní element sněmovny pairů — vede ho k vysokému odhadu. Z konstituční hry těchto protikladných směrů nutně vyplývá skutečná rovnováha sil, přesný a správný odhad jmění, ta pravá úměrnost příspěvku.
Jeden Říman si přál, aby měl dům ze skla, že by se pak každý jeho čin odehrával před očima všech. Měšťák si přeje, aby měl dům ze skla nikoli on, ale jeho soused. I toto přání se splní. Například: nějaký občan chce ode mne půjčku nebo se chce se mnou spojit. Vyžádám si jeho pojistku a v ní mám úplnou a zevrubnou zpověď o všech jeho občanských poměrech, zaručenou jeho správně pochopeným zájmem a podepsanou správní radou pojišťovny. Žebrák klepe na moje dveře a žádá almužnu. Sem s pojistkou! Občan musí vědět, že dává svou almužnu správnému člověku. Najímáme sluhu, odvádíme si ho domů, vydáváme se mu do rukou: Sem s pojistkou
„Kolik manželství se uzavírá, a přitom ani jedna ani druhá strana přesně neví, co si myslet o reálnosti vloženého majetku a nejde-li o oboustranně přehnané očekávání.“
Sem s pojistkou! Výměna krásných duší se v budoucnu omezí na vzájemnou výměnu pojistek. Tak zmizí šejdířství, které je dnes požitkem i trýzní života, a uskuteční se říše pravdy ve vlastním slova smyslu. A ještě víc:
„V současném systému stát platí na soudy kolem 71/2 miliónu, v našem systému ho trestné činy nestojí nic, ale naopak mu vynášejí, protože se všechny mění v pokuty a v náhradu škody.“
Jaká velkolepá idea!
V tomto nejlepším ze všech světů se na všem dá vydělat: zločiny přestávají, přestupky vynášejí. Nakonec, protože v tomto systému je vlastnictví chráněno proti všem rizikům a stát je už jen všeobecnou pojišťovnou všech zájmů, dělníci jsou stále zaměstnáni. „Už nikdy revoluci !“
Nejde-li to k duhu měšťanovi, co je lepší — ať nám někdo poví! |
Buržoazní stát je už jen vzájemnou pojišťovnou buržoazní třídy proti jejím jednotlivým členům i proti třídě vykořisťované, pojišťovnou, která nutně musí být stále nákladnější a vůči buržoazní společnosti zřejmě i stále samostatnější, protože udržování vykořisťovaných tříd v područí je stále obtížnější. Změna názvu ani trochu nemění podmínky tohoto pojištění. Pan Girardin na chvilku připisuje jednotlivcům vůči pojišťovně zdánlivou samostatnost, ale musí ji hned zase zavrhnout. Kdo své jmění odhadne příliš nízko, propadne trestu: pojišťovna odkoupí jeho jmění za udanou cenu, a dokonce vyzývá odměnami k udáním. A dále: Kdo své jmění nechce vůbec pojistit, stojí mimo společnost, je prohlášen přímo za člověka mimo zákon. Společnost nemůže přece trpět, aby se v ní vytvořila kategorie lidí, kteří se bouří proti podmínkám její existence. Nátlak, autorita a byrokratické vměšování, jež chce Girardin odstranit, to všechno se znovu do společnosti vrací. Jestliže se Girardin na okamžik od podmínek buržoazní společnosti odpoutal, tedy jen proto, aby se k nim oklikami zase vrátil.
Za zrušením daní se skrývá zrušení státu. Zrušení státu má pro komunisty jediný význam: je nutným následkem zrušení tříd, s nimiž sama od sebe odpadne potřeba organizované moci jedné třídy k potlačování druhé třídy. Zrušení státu v buržoazních zemích znamená omezit státní moc na takovou úroveň jako v Severní Americe. Zde se ještě třídní protiklady nevyhrotily úplně; třídní konflikty se pokaždé zahladí odlivem přebytečného proletářského obyvatelstva na západ; vměšování státní moci, na Východě zredukované na minimum, neexistuje na Západě vůbec. Zrušení státu ve feudálních zemích znamená zrušení feudalismu a zřízení obyčejného buržoazního státu. V Německu se pod heslem zrušení státu skrývá buď zbabělý útěk před nadcházejícími boji, nebo falešné zbytnění buržoazní svobody v naprostou nezávislost a samostatnost jednotlivce, nebo konečně lhostejnost měšťáka ke každé státní formě, nepřekáží-li rozvoji buržoazních zájmů. Že se toto zrušení státu „ve vyšším smyslu“ hlásá tak hloupě, za to berlínští Stirnerové a Faucherové ovšem nemohou. La plus belle fille de France ne peut donner que ce quʼelle a.[dd]
A tak zbývá z pojišťovací společnosti pana Girardina jen daň z kapitálu na rozdíl od daně z příjmu a místo všech ostatních daní. Kapitál pana Girardina se neomezuje na kapitál vložený do výroby, ale zahrnuje veškeré jmění movité i nemovité. Pan Girardin tuto daň z kapitálu velebí:
„Je to Kolumbovo vejce, je to pyramida stojící na základně, a nikoli na špičce, tok, který si sám hloubí vlastní koryto, revoluce bez revolucionářů, pokrok bez reakce, pohyb bez nárazů, je to zkrátka prostá idea a pravdivý zákon.“
Ze všech šarlatánských reklam, které pan Girardin kdy stvořil — je jich, jak známo, celá legie — je tento prospekt na daň z kapitálu určitě dílem mistrovským.
Ostatně daň z kapitálu jako jediná daň má své přednosti. Výhody jediné daně dokázali všichni ekonomové, především Ricardo. Daň z kapitálu jako jediná daň naráz odstraňuje početný a nákladný personál dosavadních berních správ, co nejméně zasahuje do pravidelného chodu výroby, oběhu a spotřeby, a jediná ze všech daní postihuje kapitál vložený do přepychových předmětů.
Ale na to se u pana Girardina daň z kapitálu neomezuje. Má ještě zcela zvláštní blahodárné účinky.
Ze stejně velikých kapitálů se bude státu odvádět stejné procento daní, přičemž nerozhoduje, je-li z nich důchod 6 % či 3 % nebo není-li vůbec žádný. Povede to k tomu, že se nečinný kapitál zaměstná, takže množství produktivního kapitálu se zvětší; a kapitál už zaměstnaný se bude činit ještě víc, aby za kratší dobu víc vyrobil. Výsledkem obojího bude pokles zisku a úrokové míry. Pan Girardin naproti tomu tvrdí, že zisk a úrok budou potom stoupat — pravý ekonomický zázrak! Přeměna neproduktivního kapitálu v produktivní a vzrůstající produktivita kapitálu vůbec urychlila a zesílila postup vývoje průmyslových krizí a stlačila zisk a úrokovou míru. Daň z kapitálu může tento proces jen urychlit, zostřit krize a tím zvýšit vzrůst revolučních elementů. „Už nikdy revoluce!“
Druhý zázračný účinek daně z kapitálu je podle pana Girardina v tom, že daň odvede kapitál od málo výnosné půdy k výnosnějšímu průmyslu, srazí ceny pozemků a přivodí koncentraci pozemkového majetku, čímž přenese do Francie velké anglické zemědělství, jakož i celý vyvinutý anglický průmysl. Nehledě k tomu, že by do Francie musely být přeneseny i ostatní podmínky anglického průmyslu, podléhá tu pan Girardin zcela zvláštním omylům. Ve Francii netrpí zemědělství přebytkem kapitálu, ale jeho nedostatkem. V Anglii nedošlo ke koncentraci pozemkového majetku a k rozkvětu zemědělství odčerpáním kapitálu ze zemědělství, nýbrž naopak tím, že průmyslový kapitál se přelil do půdy. Cena půdy v Anglii je mnohem vyšší než ve Francii; souhrnná cena veškeré půdy v Anglii je skoro tak vysoká jako celé francouzské národní bohatství podle Girardinova odhadu. Cena půdy ve Francii by tedy koncentrací nejen nemusela klesat, ale naopak by jistě stoupala. Kromě toho koncentrace pozemkového majetku v Anglii smetla celé generace obyvatelstva. Táž koncentrace — k níž by ostatně daň z kapitálu určitě přispěla, protože by rychleji zruinovala zemědělce — vyhnala by ve Francii tuto velkou masu zemědělců do měst a vedla by tím spíše k revoluci. A konečně, zatímco ve Francii už začal obrat od parcelace ke koncentraci, v Anglii kráčí velký pozemkový majetek mílovými kroky vstříc svému dřívějšímu rozdrobení, čímž se nezvratně dokazuje, že dokud trvají buržoazní vztahy, musí se zemědělství neustále pohybovat v kruhu mezi koncentrací a rozdrobením půdy.
Dosti těchto zázraků. Přejděme k zástavnímu úvěru.
Zástavní úvěr se otvírá nejprve jen pozemkovému majetku. Stát vydává zástavní listy, které vcelku odpovídají bankovkám, jenomže záruku za ně netvoří hotové peníze nebo zlaté pruty, nýbrž půda. Stát vydává zadluženým rolníkům tyto zástavní listy na 4%, aby tak uspokojil jejich hypotekární věřitele; místo soukromého věřitele má teď hypotéku na pozemek stát, který konsoliduje dluh, takže soukromý věřitel už nikdy nemůže žádat jeho vrácení. Veškerý hypotekární dluh činí ve Francii 14 miliard. Girardin sice počítá jen s vydáním 5 miliard zástavních listů; ale rozmnožení papírových peněz o takovou částku by stačilo nikoli zlevnit kapitál, nýbrž úplně znehodnotit papírové peníze. Přitom se Girardin neodvažuje stanovit pro tento nový papír nucený kurs. Aby zabránil znehodnocení, navrhuje majitelům zástavních listů jejich výměnu al pari[ee] za tříprocentní obligace státního dluhu. Konec této transakce je tedy takový: Rolník, který platil dříve 5% úroků a l% knihovních poplatků, obnovovacích poplatků atd., platí teď jen 4%, získává tedy 2%; stát platí 3% a vybírá 4%, získává tedy 1%; bývalý hypotekární věřitel, který dříve dostal 5%, je hrozícím znehodnocením zástavních listů donucen, aby vděčně přijal 3%, která mu nabízí stát; ztrácí tedy 2%. Kromě toho rolník nemusí platit svůj dluh a věřitel nemůže vymáhat od státu svou pohledávku. Celá operace není tedy nic jiného než přímé okrádání hypotekárních věřitelů o 2% z 5%, špatně zakryté zástavními listy. Když tedy chce pan Girardin jednou jedinkrát změnit kromě daně i samy společenské vztahy, je donucen k přímému útoku na soukromý majetek, musí se stát revolucionářem a vzdát se celé své utopie. A ani tento útok nepochází od něho. Vypůjčil si ho od německých komunistů, kteří po únorové revoluci žádali nejprve přeměnu hypotekárního dluhu v dluh státu,[175] ovšem docela jinou formou než pan Girardin; ten tehdy dokonce proti tomu vystupoval. Je příznačné, že když pan Girardin jednou navrhuje poměrně revoluční opatření, nemá odvahu nabídnout nic jiného než uklidňující prostředek. Takový lék může nejvýš přispět k tomu, že proces parcelace ve Francii bude daleko chroničtější, že se protáhne na několik desetiletí; nakonec se zase vrátí nynější stav.
Jediné, co čtenář v celém Girardinově výkladu postrádá, jsou dělníci. Ale buržoazní socialismus přece vždycky líčí věci tak, že se společnost skládá ze samých kapitalistů, aby pak mohl z tohoto hlediska spor mezi kapitálem a námezdní prací snadno vyřešit.
Napsali K. Marx a B. Engels v druhé polovině dubna 1850 Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 4, 1850 |
Podle textu časopisu Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a „Latter-Day Pamphlets“. Edited by Thomas Carlyle. „No. 1: The Present Time. — No. 2: Model Prisons“. London, 1850. (Pozn. red.)
c — „orátora“, řečníka. (Pozn. red.)
d — zoufalci, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. (Pozn. red.)
e — to je všechno. (Pozn. red.)
f — bratrství. (Pozn. red.)
g — svobodným obchodem. (Pozn. red.)
h V originále „Hodge“ — pohrdavá přezdívka pro podruhy a pro sedláky vůbec. (Pozn. red.)
i „Les Conspirateurs“, par A. Chenu, ex-capitaine des gardes du citoyen Caussidière. — „Les sociétés secrètes; la préfecture de police sous Caussidière; les corps-francs“. Paris 1850. „La naissance de la République en février 1848“, Lucien de la Hodde. Paris 1850. (Pozn. red.)
j — vyššího policejního úředníka. (Pozn. red.)
k — dárek, odměnu. (Pozn. red.)
l No tak. (Pozn. red.)
m — věc cti, smysl pro čest. (Pozn. red.)
n — v nepřítomnosti. (Pozn. red.)
o — duchaplnosti. (Pozn. red.)
p — bohéma. (Pozn. red.)
q — denní hosté krčem. (Pozn. red.)
r — řemeslných zločinců. (Pozn. red.)
s — flamendra. (Pozn. red.)
t — mužů rozhodných činů. (Pozn. red.)
u — černé kabáty, lepší lidi. (Pozn. red.)
v — politickými vězni. (Pozn. red.)
w — trestního zákoníku. (Pozn. red.)
x — šprýmař. (Pozn. red.)
y — revoluce půjde hezky svou cestičkou, to je jasné! (Pozn. red.)
z „Le socialisme et lʼimpôt.“ Par Emile de Girardin. Paris, 1850,
bb — přímá daň, kterou platili hlavně nevolníci. (Pozn. red.)
cc — nepřímá daň. (Pozn. red.)
dd Ani nejkrásnější děvče Francie nemůže dát víc než má. (Pozn. red.)
ee — v nominální ceně. (Pozn. red.)
157 Th. Carlyle, „The French Revolution: a History“ [„Dějiny francouzské revoluce“] sv. 1—3, Londýn 1837. Th. Carlyle, „Oliver Cromwell‘s Letters and Speeches“ [„Dopisy a řeči Olivera Cromwella“] sv. 1—2, Londýn 1845. Th. Carlyle, „Chartism“ [„Chartismus“], Londýn 1840. Th. Carlyle, „Past and Present“, Londýn 1843. Kritiku této knihy podal Engels ve stati „Situace Anglie. Minulost a přítomnost od Thomase Carlyla“, Marx-Engels, Spisy 1, zde.
158 Th. Carlyle, „Heroes, Hero Worship and the Heroic in History“ [„Hrdinové, uctívání hrdinů a hrdinství v dějinách“], Londýn 1846.
159 Pecksniff — postava z díla Charlese Dickense „Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita“ („Martin Chuzzlewit“); svatoušek a pokrytec.
160 Svobodní zednáři — nábožensko-filosofické hnutí, které vzniklo v Anglii koncem 17. a začátkem 18. století a které se pak rozšířilo v mnoha zemích jako tajné lóže (buňky) „svobodných zednářů“, kteří halili svou činnost do mystických rituálů a tajných obřadů. Svobodní zednáři propagovali myšlenky buržoazní morálky. Jejich filosofické názory se blížily deismu, takzvanému „náboženství rozumu“. Věřili ve věčný, neměnný zákon přírody, jímž je určován i společenský vývoj. Moudrost mimořádných lidí je podle jejich názorů podmíněna znalostí tohoto zákona a mravním sebezdokonalováním. Řád zednářských lóží byl zpravidla proniknut mystickým kultem osobnosti, řadoví členové lóží byli pouhými nástroji svých vůdců, němými vykonavateli jejich vůle.
Ilumináti — jeden z druhů svobodných zednářů — byli rozšířeni hlavně v Bavorsku v druhé polovině 18. století.
161 Kouzelná flétna — Mozartova opera na text Emanuela Schikanedra. Opera vyjadřuje naivní pohádkovou formou myšlenku, že kdo správně poznal síly skryté v přírodě a vytrvale se řídí jejími zákony, dochází odměny, a darebáci že jsou po zásluze potrestáni.
162 Laissez faire, laissez aller [„Ponechte všemu volný průběh“] — heslo buržoazních ekonomů, stoupenců svobody obchodu (Free trade) a nezasahování státu do oblasti hospodářství.
163 In partibus infidelium — viz poznámku [64].
164 Hlavní postava románu Jamese Fenimora Coopera „Vyzvědač“ („The Spy“) Harvey Birch plnil špionážní příkazy z ideových, vlasteneckých pohnutek.
165 „Le Charivari“ [„Kočičina“] — francouzský satirický časopis buržoazně republikánského zaměření; vycházel v Paříži od roku 1832; za červencové monarchie jízlivě útočil na vládu; v roce 1848 přešel do tábora kontrarevoluce.
166 Tajná Společnost nových ročních období — vznikla brzy po zániku Společnosti ročních období roku 1839 a byla jakýmsi jejím pokračováním. Jádro společnosti tvořili dělníci, jejími členy byli i studenti. Svými názory měli členové Společnosti blízko k revolučnímu babeufismu a byli značně ovlivněni utopisticko-komunistickými myšlenkami Dézamyho.
168 Míní se dobrodružný pokus malé skupiny spiklenců, členů tajných revolučních společností, kteří chtěli použít k teroristickým činům vlastnoručně vyrobených zápalných pum. V dobrodružství byli od samého začátku zapleteni policejní agenti, kteří systematicky informovali prefekturu o akcích spiklenců. Tak mohla policie všechny účastníky spiknutí pozatýkat. Soudní přelíčení se spiklenci se konalo roku 1847; vyšlo v něm najevo, jak hluboko dovedla policejní agentura proniknout do tajných společností.
169 Slavný román Alaina René Le Sage, „Příběhy Gila Blase ze Santillany“ („Gil Blas de Santillane“).
170 Jde o Spisy Charlese Fouriera, „Théorie des quatre mouvements et des destinées générales“ [„Teorie čtyř pohybů a všeobecných osudů“], „La fause industrie morcelée, répugnante, mensongère et lʼantidote, lʼindustrie naturelle, combinée, attrayante, véridique“ [„Nesprávný průmysl, nesouvislý, odpuzující, falešný a jeho opak, průmysl přirozený, kombinovaný, přitažlivý, opravdový“]; „Théorie de lʼunité universelle“ [„Teorie všeobecné jednoty“]; v prvním vydání byla tato práce nazvána „Traité de lʼassociation domestique agricole“ [„Pojednání o domácko-zemědělském sdružení“]. Z posmrtných Fourierových spisů byla otázkám obchodu částečně věnována nedokončená práce „Des trois unités externes“ [„O třech vnějších jednotách“], otištěná roku 1845 v časopise „La Phalange“ [„Falanga“]. Obsáhlé úryvky z této práce přeložil Engels do němčiny a otiskl v knize „Deutsches Bürgerbuch“ [„Kniha německých občanů“] v roce 1846 (viz B. Engels, „Úvod a závěr k ‚Fourierovu fragmentu o obchodu‘“, Marx—Engels, Spisy 2, zde).
171 O událostech 15. května 1848 viz poznámku [19].
172 10. března 1850 se konaly ve Francii doplňovací volby poslanců do Zákonodárného shromáždění za vyloučené členy strany Hory. Volby skončily vítězstvím strany demokraticko-socialistického tábora.
173 Droit dʼenrégistrement (registrační právo) — poplatek vybíraný za registraci a právní úpravu různých dokumentů: smluv o koupi a prodeji, darovacích listin, soudních rozsudků aj. Tato registrace, potvrzování pravosti dokumentů, byla tehdy zdrojem příjmů pro státní pokladnu.
174 Potravní daně (octroi) — se vybíraly ve městech z dováženého zboží široké spotřeby.
175 Tento požadavek vytyčili Marx a Engels v „Požadavcích Komunistické strany v Německu“ (viz Marx—Engels, Spisy 5, zde).