Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I

[Kapitola čtvrtá]

Teorie o produktivní a neproduktivní práci

Přicházíme nyní k poslednímu spornému bodu, který nám zbývá u Smitha prozkoumat — k rozlišování produktivní a neproduktivní práce.

ǁ300ǀ Stejně dvojaký, jak jsme ho poznali dosud ve všem, je A[dam] Smith i při určování toho, co nazývá produktivní prací na rozdíl od neproduktivní práce. Setkáváme se u něho neustále s dvěma definicemi toho, co nazývá produktivní prací; prozkoumejme nejdříve první, správnou definici.

[1. Produktivní práce ve smyslu kapitalistické výroby:
práce, která vyrábí nadhodnotu]

Produktivní prací ve smyslu kapitalistické výroby je námezdní práce, která směněna za variabilní část kapitálu (za tu část kapitálu, která se vynakládá na mzdu), nejen reprodukuje tuto část kapitálu (tj. hodnotu své vlastní pracovní síly), ale kromě toho vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu. Jedině tím se zboží nebo peníze přeměňují v kapitál, vyrábějí se jako kapitál. Produktivní je jen ta námezdní práce, která vyrábí kapitál. (To znamená, že množství hodnoty, které na ni bylo vynaloženo, reprodukuje ve zvětšeném rozsahu, čili vrací více práce, než dostává ve formě mzdy. Produktivní je tedy jen ta pracovní síla, jejíž použití dává větší hodnotu, než je hodnota, kterou má sama.)

Sama existence třídy kapitalistů, tedy kapitálu, se zakládá na produktivitě práce, ne však na její absolutní produktivitě, nýbrž na její relativní produktivitě. Například: Kdyby pracovní den stačil jen k tomu, aby udržel dělníka naživu, tj. reprodukoval jeho pracovní sílu, ǁ301ǀ byla by práce, absolutně řečeno, produktivní, protože by reprodukovala, tj. neustále nahrazovala hodnoty, které spotřebovala (a které se rovnají hodnotě její vlastní pracovní síly). Nebyla by však produktivní v kapitalitickém smyslu, protože by nevyráběla nadhodnotu. (Nevyráběla by fakticky žádnou novou hodnotu, jen by nahrazovala starou; v jedné formě by hodnotu spotřebovala, a v jiné by ji zase reprodukovala. A v tomto smyslu bylo řečeno, že produktivní je dělník, jehož výroba se rovná jeho spotřebě, a neproduktivní je dělník, který spotřebuje víc, než reprodukuje.)

Tato produktivita se zakládá na relativní produktivitě, na tom, že dělník nenahrazuje jen starou hodnotu, ale vytváří ještě novou; že ve svém výrobku zpředmětňuje víc pracovní doby, než je zpředmětněno ve výrobku, který ho jako dělníka udržuje naživu. Na tomto druhu produktivní námezdní práce se zakládá kapitál a jeho existence.

˂Ale předpokládejme, že by kapitál neexistoval a že dělník by si sám přivlastňoval svou nadpráci, ty hodnoty, které vytvořil navíc nad hodnoty, které spotřeboval. Jedině o této práci by se dalo říci, že je doopravdy produktivní, tj. že vytváří nové hodnoty.˃

[2. Názory fysiokratů a merkantilistů na produktivní práci]

Toto pojetí produktivní práce vyplývá samo sebou ze Smithova pojetí původu nadhodnoty, tedy z jeho představy o podstatě kapitálu. Pokud uplatňuje toto pojetí, pokračuje ve směru, který razili fysiokraté a dokonce merkantilisté, přičemž ho jen očišťuje od nesprávného pohledu na věc, odhaluje tedy jeho vnitřní jádro. Fysiokraté, kteří nesprávně považovali za produktivní jen zemědělskou práci, razili správný názor, že z kapitalistického hlediska je produktivní jen taková práce, která vytváří nadhodnotu, a to nikoli pro sebe samu, ale pro vlastníky výrobních podmínek, jen taková práce, která vytváří „čistý produkt“ [produit net] nikoli pro sebe samu, ale pro vlastníka pozemků. Neboť nadhodnota neboli nadbytečná pracovní doba je zpředmětněna v nadvýrobku neboli „čistěm produktu“. (Fysiokraté ho zase chápou nesprávně; považují jej za čistý produkt, protože například pšenice zbývá víc, než snědí dělník a pachtýř; ale vždyť i sukna se vyrobí víc, než spotřebují soukeníci — dělník a podnikatel — k vlastnímu ošacení.) Chápou nesprávně nadhodnotu, protože mají nesprávnou představu o hodnotě, kterou redukují na užitnou hodnotu práce, a ne na pracovní dobu, na společenskou, kvalitativně bezrozdílnou práci. Nicméně je správná jejich definice, že produktivní je jen ta námezdní práce, která vytváří víc hodnoty, než sama stojí. A[dam] Smith oprošťuje tuto definici od nesprávné představy, s níž je spojena u fysiokratů.

Vraťme se od fysiokratů k merkantilistůrn. Také zde najdeme stránku, která obsahuje, i když si to sami neuvědomují, týž názor na produktivní práci. Základem jejich názorů byla představa, že práce je produktivní jen v těch výrobních odvětvích, jejichž výrobky, pošlou-li se do ciziny, přinášejí do země víc peněz, než samy stály (nebo než se za ně muselo vyvézt), tedy v odvětvích, jejichž výrobky umožňují zemi, aby se zvláštní měrou podílela na produktech nedávno otevřených zlatých a stříbrných dolů. Merkantilisté viděli, že v těchto zemích nastal rychlý růst bohatství a střední třídy. Na čem se ve skutečnosti zakládal tento vliv zlata? Mzda nestoupala tak rychle jako ceny zboží; mzda tedy klesala, a tím se zvyšovala relativní nadpráce, stoupala míra zisku — ne však proto, že se dělník stal produktivnějším, ale proto, že se snížila absolutní mzda (tj. množství životních prostředků, které dělník dostává), zkrátka, že se zhoršilo postavení dělníků. Práce se tedy v těchto zemích skutečně stala produktivnější pro zaměstnavatele. Tento fakt souvisel s přílivem drahých kovů; to pak bylo motivem, i když jen nejasně tušeným, proč merkantilisté prohlašovali práci, která byla vynakládána v takovýchto výrobních odvětvích, za jedině produktivní.

ǁ302ǀ „Nápadný vzrůst obyvatelstva, který nastal v posledních padesáti nebo šedesáti letech v celé Evropě, byl pravděpodobně vyvolán hlavně vzrůstem produktivity amerických dolů. Zvětšující se přebytek drahých kovů“ (ovšem v důsledku poklesu jejich reálné hodnoty) „zvyšuje ceny zboží rychleji než cenu práce; to zhoršuje postavení dělníka a současně zvyšuje zisky jeho zaměstnavatele, který tak používá víc oběžného kapitálu k najímání dělníků, a to podporuje vzrůst obyvatelstva... Malthus poznamenává, že ‚objevení amerických dolů zvýšilo ceny obilí trojnásobně až čtyřnásobně, kdežto cenu práce jen dvojnásobně...‘. Cena zboží pro tuzemskou spotřebu (například obilí) nestoupá následkem přílivu peněz ihned; protože se však míra zisku v zemědělství ve srovnání s mírou zisku v průmyslu snižuje, přechází kapitál ze zemědělství do průmyslu. V důsledku toho vynáší každý kapitál vyšší zisk než dříve a vzrůst zisků se vždy rovná poklesu mezd.“ (John Barton: „Observations on the Circumstances which influence the Condition of the Labouring Classes of Society“, Londýn 1817, str. 29 a násl.)

Za prvé se tedy podle Bartona opakoval v druhé polovině XVIII. století týž jev, který dal v poslední třetině XVI. století a v XVII. století podnět k merkantilistickému systému. Za druhé, protože se podle snížené hodnoty zlata a stříbra měří jen vyvážené zboží, kdežto zboží pro tuzemskou spotřebu se i nadále měří podle staré hodnoty zlata a stříbra (dokud konkurence mezi kapitalisty neodstraní toto měření dvěma různými mírami), jeví se práce ve výrobních odvětvích vyrábějících pro vývoz jako bezprostředně produktivní, tj. jako práce tvořící nadhodnotu, a to proto, že snižuje mzdu pod její dřívější úroveň.

[3. Dvojakost v Smithové pojetí produktivní práce.
První vysvětlení: názor, že produktivní práce je práce,
která se směňuje za kapitál]

Druhý, nesprávný názor, který Smith rozvíjí o produktivní práci, se tak proplétá se správným názorem, že se oba vyskytují v témž odstavci těsně za sebou. Abychom si ilustrovali první názor, musíme proto citáty rozkouskovat.

„Je práce, která zvyšuje hodnotu předmětu, na nějž je vynaložena, a je práce, která takový účinek nemá. Ta první vytváří hodnotu, a lze ji tedy nazvat produktivní, ta druhá je neproduktivní. Tak práce manufakturního dělníka přidává zpravidla k hodnotě materiálu, který zpracovává, hodnotu jeho vlastního živobytí a zisk jeho zaměstnavatele. Naproti tomu práce sluhy nepřidává žádnou hodnotu. Ačkoli zaměstnavatel zálohuje manufakturnímu dělníkovi mzdu, nemá s ním ve skuteěnosti žádné výdaje, protože se mu hodnota této mzdy obvykle vrací, a to se ziskem, ve zvýšené hodnotě předmětu, na nějž dělník vynakládá svou práci. Naproti tomu výdaje na vydržování sluhy se nevracejí nikdy. Zaměstnává-li někdo hodně dělníků, bohatne, a drží-li si hodně služebníků, chudne.“ (Kn. II, kap. 3 — sv. II, vyd. MacCulloch, str. 93 a násl.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 318.]

Na tomto místě — a v jeho pokračování, které budeme citovat později, se vzájemně si odporující definice proplétají ještě více — se produktivní prací rozumí hlavně a především taková práce, která vyrábí nadhodnotu — „zisk jeho zaměstnavatele“ — kromě reprodukce hodnoty „jeho“ (tj. dělníkova) „vlastního živobytí“. Průmyslník by také nemohl bohatnout „tím, že zaměstnává množství manufakturních dělníků“, kdyby tito dělníci kromě hodnoty, kterou stojí jejich vlastní živobytí, nepřidávali ještě nadhodnotu.

Za druhé tu však A[dam] Smith produktivní prací rozumí takovou práci, která vůbec „vyrábí hodnotu“. Nechme zatím toto ǁ303ǀ druhé vysvětlení stranou a citujme nejdříve jiné místo, kde se první názor jednak opakuje, jednak určitěji formuluje, a zejména pak také dále rozvádí.

„Kdyby se však množství potravin a šatstva, které... spotřebovali neproduktivní pracovníci, rozdělilo mezi produktivní pracovníky, byli by tito pracovníci reprodukovali plnou hodnotu toho, co spotřebovali, a k tomu ještě zisk“ (cit. dílo, str. 109; kn. II, kap. 3). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 326.]

Produktivním pracovníkem se tu výslovně nazývá takový pracovník, který kapitalistovi reprodukuje nejen plnou hodnotu životních prostředků, obsažených te mzdě, ale který mu ji reprodukuje „se ziskem“.

Pouze práce, která vyrábí kapitál, je produktivní prací. Kapitálem se však zboží nebo peníze stávají tím, že se přímo směňují za pracovní sílu, a směňují se jedině proto, aby byly nahrazeny větším množstvím práce, než je v nich obsaženo. Neboť pro kapitalistu jako takového užitná hodnota pracovní síly nezáleží v její skutečné užitné hodnotě, v užitečnosti této zvláštní konkrétní práce, v tom, že je to předení, tkaní atd.‚ stejně jako ho pramálo zajímá užitná hodnota produktu této práce jako taková, protože produkt je pro něho zbožím (a to před jeho první metamorfosou), a ne spotřebním předmětem. Na zboží ho zajímá jedině to, že obsahuje více směnné hodnoty, než za ni zaplatil, a tak užitná hodnota práce záleží pro něho v tom, že dostává zpět větší množství pracovní doby, než ve formě mzdy zaplatil. Mezi tyto produktivní pracovníky patří samozřejmě všichni, kteří se tak či onak podílejí na výrobě zboží, počínaje dělníkem v pravém slova smyslu a konče ředitelem, inženýrem (na rozdíl od kapitalisty). A tak i poslední anglická oficiální tovární zpráva „výslovně“ počítá všechny osoby zaměstnané v továrně a v příslušných kancelářích — až na kapitalisty — do kategorie námezdních pracovníků. (Viz slova zprávy před závěrečnou částí této slátaniny.)

Produktivní práce se tu určuje z hlediska kapitalistické výroby a A[dam] Smith pronikl v daném případě přímo k podstatě věci, trefil hřebík na hlavičku. Je jednou z jeho největších vědeckých zásluh (toto Smithovo kritické rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací zůstává, jak správně poznamenal Malthus, základem celé buržoasní ekonomie), že produktivní práci definuje jako práci, která se bezprostředně směňuje za kapitál, tj. definuje ji směnou, kterou se výrobní podmínky práce a hodnota vůbec, peníze nebo zboží, teprve mění v kapitál (a práce v námezdní práci ve vědeckém smyslu slova).

Tím je též absolutně stanoveno, co je neproduktivní práce. Je to práce, která se nesměňuje za kapitál, nýbrž bezprostředně za důchod, tj. za mzdu nebo zisk (samozřejmé i za všechny rubriky, které participují jako podílníci na kapitalistově zisku, jako např. úrok a renta). Kde se celá práce částečně ještě sama platí (jako například zemědělská práce nevolného rolníka) a částečně směňuje přímo za důchod (jako manufakturní práce v asijských městech), neexistuje kapitál a námezdní práce ve smyslu buržoasní ekonomie. Tato určení nejsou tedy vzata z hmotného určení práce (ani z povahy jejího produktu a ani z určenosti práce jako konkrétní práce), nýbrž z určité společenské formy, ze společenských výrobních vztahů, v nichž se uskutečňuje. Například herec, ba i klaun, je podle toho produktivním pracovníkem, pracuje-li ve službách nějakého kapitalisty (podnikatele), kterému vrací víc práce, než ve formě mzdy od něho dostává, zatímco krejčí, který přichází kapitalistovi do domu a spravuje mu kalhoty, mu vytváří jen užitnou hodnotu, je neproduktivním pracovníkem. Práce herce se směňuje za kapitál, práce krejčího za důchod. První práce vytváří nadhodnotu, při druhé se spotřebovává důchod.

Produktivní a neproduktivní práce se tu rozlišuje vždy z hlediska majitele peněz, kapitalisty, a nikoli z hlediska dělníka, a odtud ta hloupost u Ganilha a jiných, kteří celé věci rozumí tak málo, že se zabývají tím, zda práce či služba či funkce prostitutky, lokaje atd. vynáší peníze. ǀ303ǁ

ǁ304ǀ Spisovatel je produktivním pracovníkem, ne však proto, že produkuje myšlenky, nýbrž proto, že obohacuje nakladatele, který vydává jeho knihy, tzn. je produktivním potud, pokud je námezdním pracovníkem nějakého kapitalisty.

Užitná hodnota zboží, v němž se ztělesňuje práce produktivního dělníka, může být sebenepatrnější. Toto hmotné určení nikterak nesouvisí s touto vlastností práce být prací produktivní, která naopak vyjadřuje jen určitý společenský výrobní vztah. Je to takové určení práce, které nevyplývá z jejího obsahu nebo z jejího výsledku, nýbrž z její určité společenské formy.

Naproti tomu, předpokládáme-li, že se kapitál zmocnil celé výroby — že tedy zboží (na rozdíl od pouhé užitné hodnoty) nevyrábí už pracovník, který sám vlastní výrobní podmínky k výrobě tohoto zboží — a že tedy výrobcem zboží je už jedině kapitalista (s výjimkou jediného zboží — pracovní síly), musí se pak důchod směňovat buď za zboží, které vyrábí a prodává jedině kapitál, nebo za takové práce, které se kupují stejně jako toto zboží pro spotřebu, tedy jedině pro jejich věcné vlastnosti, pro jejich užitnou hodnotu, pro ty služby, které ve své věcné určenosti prokazují svým kupcům a spotřebitelům. Pro toho, kdo tyto služby poskytuje, jsou tyto služby zbožím. Mají určitou užitnou hodnotu (domnělou nebo skutečnou) a určitou směnnou hodnotu. Pro kupce jsou však tyto služby pouhými užitnými hodnotami, předměty, v nichž ǁ305ǀ spotřebovává svůj důchod. Tito neproduktivní pracovníci nedostávají svůj podíl na důchodu (na mzdách a ziscích), svůj podíl na zboží vyrobeném produktivní prací, zdarma. Musí si svůj podíl na tomto zboží koupit, ale s jeho výrobou nemají nic společného.

Buď jak buď je však jasné, že čím víc důchodu (mzdy a zisku) se vydá na zboží vyrobené kapitálem, tím méně důchodu lze vydat na služby neproduktivních pracovníků a naopak.

Věcná určenost práce a v důsledku toho i jejího produktu nemá sama o sobě s tímto rozlišováním mezi produktivní a neproduktivní prací nic společného. Například kuchaři a číšníci v hotelu jsou produktivními pracovníky, protože jejich práce se mění v kapitál pro majitele restaurace. Tytéž osoby jsou jako domácí služebníci neproduktivními pracovníky, protože si z jejich služby nevytvářím kapitál, ale vydávám na ni svůj důchod. Ve skutečnosti jsou však tytéž osoby pro mne jako spotřebitele i v hotelu neproduktivními pracovníky.

„Té části ročního produktu půdy a práce té které země, která nahrazuje kapitál, se používá bezprostředně jen k vydržováni produktivní práce. Platí se z ní mzda jedině za produktivní práci. Z té části, která je bezprostředně určena k tomu, aby poskytovala důchod, ať už v podobě zisku nebo renty, lze vydržovat pracovníky jak produktivní, tak neproduktivní. Ať člověk použije jako kapitálu kterékoli části svých fondů, očekává vždy, že ji dostane se ziskem zpátky. Používá jí tedy jedině k vydržování prodnktivních pracovníků, a tak se ta část, která pro něho byla kapitálem, stane pro ně důchodem. Použije-li některé části tohoto kapitálu k vydržování jakýchkoli neproduktivních pracovníků, odchází tato část ihned z jeho kapitálu a přechází do jeho fondů, které jsou vyhrazeny k bezprostřední spotřebě.“ (Cit. dílo, str. 98.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 320.]

Je jasné, že tou měrou, jak se kapitál zmocňuje celé výroby, jak tedy mizí forma domáckého a malého průmyslu, zkrátka průmyslu, který vyrábí pro vlastní spotřebu a který nevyrábí zboží, vykonávají neproduktivní pracovníci, tj. pracovníci, jejichž služby se směňují přímo za důchod, většinou už jen osobní služby, a jenom nepatrná část těchto pracovníků (např. kuchař, švadlena, krejčí atd.) vyrábí věcné užitné hodnoty. Že nevyrábějí zboží, vyplývá už z povahy věci. Neboť zboží jako takové není nikdy bezprostředně předmětem spotřeby, ale nositelem směnné hodnoty. Za rozvinutého kapitalistického výrobního způsobu se proto může bezprostředně účastnit materiální výroby jen zcela nepatrná část těchto neproduktivních pracovníků. Může se na ní podílet jedině tím, že směňuje své služby za důchod. To nebrání tomu, jak poznamenává A[dam] Smith, aby se hodnota služeb těchto neproduktivních pracovníků neurčovala a nemohla určovat týmž (nebo analogickým) způsobem jako hodnota produktivních dělníků, totiž výrobními náklady nutnými k jejich obživě nebo k jejich produkování. K tomu zde přistupují ještě jiné okolnosti, jejichž zkoumání sem nepatří.

ǁ306ǀ Pracovní síla produktivního pracovníka je pro něho samého zbožím. Stejně je tomu i u neproduktivního pracovníka. Jenže produktivní pracovník vyrábí pro kupce své pracovní síly zboží, neproduktivní pracovník pak pro něho vyrábí pouhou užitnou hodnotu, domnělou nebo skutečnou, a ne zboží. Pro neproduktivního pracovníka je charakteristické, že pro svého kupce nevyrábí zboží, i když od něho zboží dostává.

„Práce některých stavů požívajících největší vážnosti, stejně jako práce sluhů, nevytváří žádnou hodnotu... Tak vladař se všemi svými soudními úředníky a důstojníky, kteří mu slouží, celé vojsko a námořnictvo jsou neproduktivní pracovníci. Jsou to služebníci společnosti a jsou vydržováni z části ročního produktu práce jiných lidí... Do stejné třídy patří... kněží, právníci, lékaři, nejrůznějši literáti s učenci; herci, šaškové, hudebníci, operní zpěváci, tanečnici atd.“ (Cit. dílo, str. 94—95.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 319.]

Jak řečeno, toto rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací nemá samo o sobě nic společného ani s nějakou zvláštní speciálností práce, ani se zvláštní užitnou hodnotou, v níž se tento speciální druh práce ztělesňuje. V jednom případě se práce směňuje za kapitál, v druhém za důchod. V jednom případě se práce přeměňuje v kapitál a vytváří pro kapitalistu zisk; v druhém případě je výdajem, jedním z předmětů, na něž se vynakládá důchod. Například dělník pracující u výrobce klavírů je produktivním pracovníkem. Jeho práce nenahrazuje jen mzdu, kterou spotřebovává, ale v jeho výrobku, v klavíru, tj. ve zboží, které výrobce klavírů prodává, je obsažena mimo hodnotu mzdy i nadhodnota. Předpokládejme naproti tomu, že koupím veškerý materiál, který je nutný k výrobě klavíru (nebo ať jej třeba má sám dělník), a místo abych si klavír koupil v krámě, dám si jej udělat doma. Dělník-výrobce klavírů je teď neproduktivním pracovníkem, protože jeho práce se směňuje přímo za můj důchod.

[4. Smithovo druhé vysvětleni: názor, že produktivní práce
je práce, která se realizuje ve zboží]

Je však jasné, že tou měrou, jak si kapitál podrobuje celou výrobu — takže všechno zboží se vyrábí pro obchod a nikoli pro bezprostřední spotřebu, a úměrně tomu vzrůstá i produktivita práce — zvětšuje se stále více i věcný rozdíl mezi produktivními a neproduktivními pracovníky, protože první budou vyrábět, až na nepatrné výjimky, výhradně zboží, kdežto druzí budou vykonávat, až na nepatrné výjimky, jen osobní služby. Třída produktivních pracovníků bude tudíž vyrábět bezprostřední, materiální bohatství, skládající se ze zboží, všechno zboží, pokud je netvoří sama pracovní síla. To je jedno z hledisek, která vedou A[dama] Smitha k tomu, aby připojil k prvnímu rozlišovacímu rysu [differentia specifica], který je zásadně určující, ještě druhý. Tak různými myšlenkovými asociacemi dospívá k tomuto:

„Práce sluhy“ (na rozdíl od práce dělníka v manufaktuře) „...nepřidává žádnou hodnotu... Výdaje na vydržování sluhy se nikdy nevracejí. Zaměstnává-li někdo hodně dělníků, bohatne, drží-li si hodně služebniků, chudne. Práce služebníků má ovšem také svou hodnotu jako práce dělníků, a také zasluhuje odměny. Práce dělníka se však fixuje a zpředmětňuje v nějakém předmětě či zboží, které lze prodat a které existuje ještě alespoň nějakou dobu po skončení práce. Je to jako by se jisté množství práce nashromáždilo do zásoby, aby se ho použilo až někdy jindy. Tento předmět čili, což je totéž, cena tohoto předmětu, může potom, až toho bude třeba, uvést do pohybu takové množství práce, jaké jej kdysi vyrobilo. Naproti tomu práce sluhy ǁ307ǀ se nefixuje ani nezpředmětňuje v nějakém předmětu či prodejném zboží. Jeho služby zanikají zpravidla tím okamžikem, kdy jsou vykonány, a zřídkakdy po sobě zanechávají stopu nebo hodnotu, za niž by si bylo možno později opatřit stejně velkou službu... Práce některých stavů požívajících největší vážnosti, stejně jako práce sluhů, nevytváří žádnou hodnotu a nefixuje se ani se nezpředmětňuje v žádném trvalém předmětu či v prodejném zboží.“ (Cit. dílo, str. 93—94, passim.)

K charakteristice neproduktivního dělníka máme zde tyto definice, které zároveň ukazují články vnitřního myšlenkového pochodu A[dama] Smitha:

Práce (neproduktivního dělníka) je „neproduktivní, nehodnototvorná“, „nepřidává žádnou hodnotu“, „výdaje na vydržování“ (neproduktivního dělníka) „se nikdy nevracejí“, jeho práce „nefixuje ani se nezpředmětňuje v nějakém předmětu či v prodejném zboží“. Naopak: „Jeho služby zanikají zpravidla tím okamžikem, kdy jsou vykonány, s zřídkakdy po sobě zanechávají stopu nebo hodnotu, za niž by si bylo možno později opatřit stejně velkou službu.“ A konečně: „Neífixuje se ani se nezpředmětňuje v žádném trvalém předmětu či v prodejném zboží.“ (Cit. dílo, str. 93—94, passim.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 318—319.]

Termíny „produktivní, hodnototvorný“ nebo „neproduktivní, nehodnototvorný“ se tu chápou v jiném smyslu než původně. Nevztahují se už na výrobu nadhodnoty, která sama o sobě zahrnuje reprodukci ekvivalentu spotřebované hodnoty. Dělníkova práce se tu pokládá za produktivní potud, pokud dělník dává místo spotřebovaně hodnoty ekvivalent, a to tím, že svou prací přidává k nějakému materiálu stejné množství hodnoty, jaké obsahovala jeho mzda. Zde se dostáváme mimo rámec určení podle společenské formy, zde už neurčujeme, zda jsou dělníci produktivní nebo neproduktivní podle jejich vztahu ke kapitalistické výrobě. Z 9. kapitoly IV. knihy (kde A[dam] Smith kritisuje učení fysiokratů) je zřejmé, že se Adam této chyby dopustil zčásti proto, že oponoval fysiokratům, zčásti proto, že byl pod jejich vlivem. Jestliže dělník za rok jen nahradí ekvivalent své mzdy, není pro kapitalistu produktivním dělníkem. Nahrazuje mu sice mzdu, kupní cenu své práce, ale to je naprosto stejná transakce, jako kdyby tento kapitalista koupil zboží vyrobené tímto dělníkem. Platí práci obsaženou v konstantním kapitálu a ve mzdě. Má totéž množství práce ve formě zboží, jaké měl dříve ve formě peněz. Jeho peníze se tím nemění v kapitál. V tomto případě je tomu právě tak, jako kdyby byl vlastníkem svých výrobních podmínek sám dělník. Z hodnoty svého ročního produktu musí každoročně odečíst hodnotu výrobních podmínek a nahradit je. Za rok by spotřeboval nebo by mohl spotřebovat tu část hodnoty svého produktu, která se rovná nové práci, kterou za rok přidal k svému konstantnímu kapitálu. V tomto případě by tedy nešlo o kapitalistickou výrobu.

Prvním důvodem, proč A[dam] Smith nazývá tento druh práce „produktivním“, je to, že fysiokraté jej nazývají „sterilním“ a „neproduktivním“.

Smith nám totiž v uvedené kapitole říká:

„Za prvé [fysiokraté] uznávají, že tato třída“ (totiž průmyslové třídy, které neprovozují zemědělství) „reprodukuje každoročně hodnotu toho, co sama za rok spotřebuje, a tak alespoň uchovává ten fond nebo kapitál, který jí zajišťuje zaměstnání a živobytí... Pachtýři a zemědělští dělníci reprodukuji ovšem kromě kapitálu, který jim zajišťuje práci a obživu, každoročně ještě čistý produkt, čistou rentu pro vlastníka půdy... práce pachtýřů a zeměděských dělníků je jistě produktivnější než práce obchodníků, řemeslníků a manufakturních výrobců. Ale to, že jedna třída vyrobí větší produkt, ještě neznamená, že ostatní jsou sterilní a neproduktivní.“ (Cit. dílo, sv. III [Garnierův překlad], str. 530.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 249-253.]

Zde se tedy A[dam] Smith opět vrací k fysiokratickému ǁ308ǀ názoru. Vlastní „produktivní prací“, která vyrábí nadhodnotu a tím „čistý produkt“, je práce v zemědělství. Vzdává se svého vlastního názoru na nadhodnotu a přejímá názor fysiokratů. Současně proti nim uplatňuje názor, že i práce v manufaktuře (a podle něho také práce v obchodě) je produktivní, i když ne v tomto vyšším slova smyslu. Dostává se tedy mimo rámec té definice, která se vztahuje na společenskou formu, mimo rámec definice toho, kdo je „produktivním dělníkem“ z hlediska kapitalistické výroby; proti fysiokratům uplatňuje názor, že nezemědělská, průmyslová třída reprodukuje svou vlastní mzdu, že tedy přece jen produkuje hodnotu, která se rovná hodnotě, kterou spotřebovává, a tím „uchovává alespoň ten fond neboli kapitál, který jí zajišťuje zaměstnání“. Tak vzniká pod vlivem fysiokratů a v protikladu k nim jeho druhá definice „produktivní práce“.

„Za druhé,“ říká A[dam] Smith, „z téhož důvodu je snad také naprosto nevhodné stavět řemeslníky, manufakturní výrobce a obchodníky do jedné řady se služebnictvem. Prací sluhy se neuchovává fond, který mu zajišťuje zaměstnání a obživu. Sluha je konec konců zaměstnán a živen na účet svého zaměstnavatele a práce, kterou koná, není taková, aby se jí tyto výdaje splatily. Touto prací jsou služby, které obyčejně zanikají ihned, jakmile jsou vykonány, a nefixují se ani se nezpředmětňují v nějakém prodejném zboží, jež by mohlo nahradit hodnotu jeho mzdy a jeho obživy. Práce řemeslníků, manufakturních výrobců a obchodníků se naproti tomu přirozeně fixuje a zpředmětňuje v nějaké prodejné a směnitelné věci. Z tohoto důvodu jsem v kapitole o produktivní a neproduktivní práci zařadil řemeslníky, manufakturní výrobce a obchodníky mezi produktivní pracovníky a služebnictvo mezi sterilní a neproduktivní.“ (Cit. dílo, str. 531.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 250.)

Jakmile se kapitál zmocní celé výroby, nesměňuje se důchod — pokud se vůbec směňuje za práci — přímo za práci, která vyrábí zboží, ale jen za služby. Směňuje se zčásti za zboží, které mu slouží jako užitné hodnoty, a zčásti za služby, které se jako takové spotřebovávají jako užitné hodnoty.

Zboží — na rozdíl od vlastní pracovní síly — je věc, která vystupuje vůči člověku v hmotné podobě, je to věc, která má pro něho jistou užitečnost a ve které je fixováno, materialisováno určité množství práce.

Přicházíme tedy k definici, která je v podstatě obsažena už v bodě prvním: produktivní je takový dělník, jehož práce vyrábí zboží, přičemž tento dělník nespotřebovává víc zboží, než sám vyrábí, než stojí jeho práce. Jeho práce se fixuje a realisuje „v prodejné a směnitelné věci“, „v nějakém zboží, které se dá prodat a které by mohlo nahradit hodnotu jejich mezd a jejich obživy“ (totiž dělníků, kteří tato zboží vyrobili). Tím, že produktivní dělník vyrábí zboží, neustále reprodukuje variabilní kapitál, který neustále spotřebovává ve formě mzdy. Neustále vyrábí fond, který ho platí, „který mu zajišťuje zaměstnání a obživu“.

Za prvé, A[dam] Smith zahrnuje ovšem do práce, která se fixuje a realisuje v nějakém prodejném a směnitelném zboží, všechny duševní práce, které se spotřebovávají přímo v materiální výrobě. Nejen práci dělníka, který pracuje přímo rukama nebo na stroji, ale i práci dozorce, inženýra, ředitele, příručího atd., zkrátka práci celého personálu, jehož je zapotřebí v určité sféře materiální výroby, aby se vyrobilo určité zboží, personálu, jehož spolupráce (kooperace) je nezbytná k zhotovení zboží. Vskutku, tito lidé přidávají ke konstantnímu kapitálu svou celkovou práci a zvyšují o tuto částku hodnotu výrobku. (Jak dalece to platí i o bankéřích atd.?^[57])

ǁ309ǀ Za druhé, A[dam] Smith říká, že u práce neproduktivních pracovníků tomu tak vcelku „obvykle“ nebývá. A[dam] Smith velmi dobře ví, že i v tom případě, kdy se kapitál zmocnil materiální výroby, kdy tedy domácký průmysl čili práce drobného řemeslníka, který vyrábí užitné hodnoty přímo ve spotřebitelově domě, vcelku zmizely, že i v tom případě švadlena, kterou si pozvu do domu, abych si dal ušít košile, nebo dělníci, kteří opravují nábytek, nebo sluha, který myje, čistí dům atd., nebo kuchařka, která dává masu atd. stravitelnou formu, fixují svou práci v určité věci a skutečně zvyšují hodnotu těchto věcí stejně jako švadlena, která šije v továrně, nebo mechanik, který opravuje stroj, nebo dělníci, kteří stroje čistí, nebo kuchařka, která jako kapitalistova námezdní dělnice vaří v hotelu. Tyto užitné hodnoty jsou potenciálně rovněž zbožím; košile lze poslat do zastavárny, dům lze znovu prodat, nábytek může být prodán v dražbě atd. Tyto osoby tedy potenciálně rovněž vyrobily zboží a přidaly k předmětům své práce hodnotu. Tvoří však mezi neproduktivními pracovníky jen zcela nepatrnou kategorii a to, co o nich bylo řečeno, neplatí ani o domácích služebnících, ani o kněžích, vládních úřednících, vojácích, hudebnících atd.

Ať je však počet těchto „neproduktivních pracovníků“ jakýkoli, je rozhodně jasné — a Smith to přiznává svou omezující formulací: „jejich služby obvykle zanikají ihned, jakmile jsou vykonány“ atd. — že ta či ona speciální podoba práce, ani jevová forma jejího produktu z ní už nevyhnutelně nečiní „produktivní“ nebo „neproduktivní“ práci. Táž práce může být produktivní, koupím-li ji jako kapitalista, jako výrobce, abych ji zhodnotil, i neproduktivní, koupím-li ji jako spotřebitel, jako člověk, který vydává důchod, aby spotřeboval její užitnou hodnotu, ať už tato užitná hodnota zmizí, jakmile ustane činnost pracovní síly, nebo se materialisuje, fixuje v nějaké věci.

Kuchařka v hotelu vyrábí pro toho, kdo koupil její práci jako kapitalista, tj. pro majitele hotelu, zboží; spotřebitel skopových kotlet musí za její práci zaplatit, a tato práce nahrazuje majiteli hotelu (k zisku zde nepřihlížíme) fond, z něhož kuchařku nadále platí. Naproti tomu kupuji-li práci kuchařky, aby mi vařila maso atd., nekupuji ji proto, abych ji zhodnotil jako práci vůbec, nýbrž proto, abych jí užil, abych ji spotřeboval výhradně jako tuto určitou konkrétní práci; v tomto případě je její práce neproduktivní, ačkoli se tato práce fixuje v materiálním výrobku a mohla by být (konec konců) stejně prodejným zbožím, jakým je ve skutečnosti pro majitele hotelu. Je tu však i nadále velký rozdíl (pojmově): mně (soukromé osobě) kuchařka nenahrazuje fond, z kterého ji platím, protože její práci nekupuji jako hodnototvorný prvek, ale kupuji ji jen pro její užitnou hodnotu. Její práce mi právě tak nenahrazuje fond, ze kterého ji platím, tj. nenahrazuje mi její mzdu, jako mi třeba oběd, který sním v hotelu, jako takový nedává možnost, abych si týž oběd koupil a snědl podruhé. Tento rozdíl však existuje i mezi různým zbožím. Zboží, které kupuje kapitalista, aby si nahradil konstantní kapitál (například bavlněné látky, je-li majitelem tiskárny kartounu), nahrazuje mu svou hodnotu v potištěném kartounu. Kupuje-li naproti tomu totéž zboží, aby kartoun sám spotřeboval, pak mu zboží jeho výdaj nenahrazuje.

Největší část společnosti, tj. dělnická třída, je ostatně nucena vykonávat si sama tuto neproduktivní práci; může ji však vykonávat jen tehdy, když předtím pracovala „produktivně“. Maso si může vařit jen tehdy, když si vyrobila mzdu, kterou může za maso zaplatit; nábytek a byt si může udržovat v čistotě a boty si může čistit jen tehdy, když vyrobila hodnotu nábytku, nájemného a bot. U této třídy vlastních produktivních dělníků je tedy „neproduktivní prací“ ta práce, kterou vykonávají sami pro sebe. Tato neproduktivní práce jim nikdy nedává možnost, ǁ310ǀ aby touž neproduktivní práci znovu opakovali, jestliže předtím nepracovali produktivně.

Za třetí. Na druhé straně: Divadelní podnikatel, pořadatel koncertů, majitel nevěstinců atd. kupuje dočasnou disposici pracovní silou herců, hudebníků, nevěstek atd. (ve skutečnosti oklikou, která je zajímavá jen z hlediska ekonomické formy, která však na výsledek tohoto procesu nemá vliv); kupuje tuto tak zvanou „neproduktivní práci“, jejíž „služby zanikají ihned, jakmile jsou vykonány“ a nefixují se ani se nerealisují v „žádném trvalém“ (nebo, jak se také říká, „zvláštním“) „předmětu nebo prodejném zboží“ (kromě těchto služeb samých). Prodej těchto služeb veřejnosti nahrazuje podnikateli mzdu a skýtá mu zisk. A tyto služby, které takto koupil, mu umožňují, aby je koupil znovu, tj. samy obnovují fond, ze kterého se platí. Totéž platí například o práci písařů, které zaměstnává ve své kanceláři advokát, s tím rozdílem, že tyto služby se většinou ještě ztělesňují ve velmi objemných „zvláštních předmětech“, ve formě obrovských hromad spisů.

Je pravda, že podnikateli se tyto služby platí z důchodů veřejnosti. Ale právě tak je pravda, že to platí o všech produktech, pokud vcházejí do individuální spotřeby. Země sice nemůže tyto služby jako takové vyvážet, může však vyvážet osoby, které je vykonávají. Tak Francie vyváží taneční mistry, kuchaře atd. a Německo učitele. S vývozem tanečního mistra a učitele se ovšem vyváží i jeho důchod, kdežto vývoz tanečních střevíčků a knih přináší do země protihodnotu.

Jestliže se tedy na jedné straně část tak zvané neproduktivní práce ztělesňuje v materiálních užitných hodnotách, které by stejně dobře mohly být zbožím („prodejným zbožím“), pak na druhé straně se může část pouhých služeb, které nepřijímají předmětnou podobu — které nenabývají samostatného bytí v podobě věci oddělené od osoby vykonávající tyto služby a ani nevcházejí do žádného zboží jako součást jeho hodnoty — koupit za kapitál (může ji koupit bezprostřední kupec práce); tato část služeb může nahrazovat svou vlastní mzdu a poskytovat zisk. Zkrátka produkce těchto služeb může být zčásti podřízena kapitálu — stejně jako se na druhé straně část práce, která se ztělesňuje v užitečných předmětech, kupuje bezprostředně za důchod a není podřízena kapitalistické výrobě.

Za čtvrté. Celý svět „zboží“ lze rozdělit na dvě velké části. Za prvé na pracovní sílu, za druhé na zboží, které se liší od pracovní síly. Koupě takových služeb, které vychovávají, udržují, modifikují atd. pracovní sílu, zkrátka které jí dávají určitou speciálnost nebo ji třeba jen udržují, tak například služba učitele, pokud je „průmyslově nutná“ nebo užitečná, služba lékaře, pokud udržuje zdraví, tj. zachovává atd. zdroj všech hodnot, samu pracovní sílu — to vše jsou služby, které za sebe poskytují „zboží, jež lze koupit atd.“, totiž samu pracovní sílu, do jejíchž výrobních nebo reprodukčních nákladů tyto služby vcházejí. A[dam] Smith však věděl, v jak nepatrné míře vcházejí náklady na „vzdělání“ do výrobních nákladů většiny dělníků. A služby lékaře patří rozhodně do nepravých nákladů výroby^[a]. Lze je počítat mezi náklady na opravu pracovní síly. Dejme tomu, že by z té nebo oné příčiny poklesla celková hodnota mezd a zisků (například proto, že národ zlenivěl) a zároveň že by poklesla i jejich užitná hodnota (protože se práce stala méně produktivní v důsledku neúrody atd.), zkrátka, že by se zmenšila ta část produktu, jejíž hodnota se rovná důchodu, a to proto, že v minulém roce bylo přidáno méně nové práce a že tato přidaná práce byla méně produktivní. Kdyby pak kapitalista a dělník chtěli spotřebovat totéž množství hodnot v materiálních předmětech jako předtím, museli by kupovat méně služeb lékaře, učitele atd. Kdyby byli nuceni vydávat na lékaře a učitele stále tolik jako předtím, museli by omezit svou spotřebu jiných věcí. Je tedy jasné, že práce lékaře a učitele nevytvářejí bezprostředně fond, ze kterého jsou placeni, i když jejich práce vcházejí do výrobních nákladů fondu, který vytváří všechny hodnoty vůbec, totiž do výrobních nákladů pracovní síly.

ǁ311ǀ A[dam] Smith pokračuje:

„Za třetí, všechno snad nasvědčuje tornu, že je nesprávné tvrdit, že práce řemeslníků, manufakturních výrobců a obchodníků nezvyšuje reálni důchod společnosti. I kdybychom například předpokládali, jako se to předpokládá v tomto učení, že hodnota denní, měsíční a roční spotřeby táto třídy se přesně rovná hodnotě toho, co tato třída za den, za měsíc a za rok vyrobí, ještě by z toho neplynulo, že jejich práce nepřidává nic k reálnému důchodu, k reálné hodnotě ročního produktu půdy a práce společnosti. Například řemeslník, který za prvních šest měsíců po žních vykoná práci v hodnotě deseti liber št., skutečně k ročnímu produktu půdy a práce společnosti přidává hodnotu deseti liber št., i kdyby v téže době spospotřeboval za deset liber št. obilí a jiných věcí nezbytných k životu. Zatímco v obilí a jiných věcech nezbytných pro život spotřebovával půlroční důchod deseti liber št., vytvořil svou prací stejnou hodnotu, za kterou si může sám pro sebe nebo pro někoho jiného koupit stejný půlroční důchod. Hodnota, kterou za těchto šest rněaíců spotřeboval i vyrobil, nečiní tedy deset liber št., nýbrž dvacet. Je ovšem možné, že v tu nebo onu chvíli nečinila tato hodnota víc než deset liber št. Kdyby však to obilí a ostatní nezbytné věci v hodnotě deseti liber št., které spotřeboval řemeslník, spotřeboval voják nebo služebník, byla by hodnota oné části ročního produktu, která tu byla po oněch šesti měsících, o deset liber št. nižší, než jaká díky práci onoho řemeslníka skutečně je. I kdyby tedy hodnota, kterou řemeslník vyrobí, ani v jednom okamžiku nepřevyšovala hodnotu, kterou spotřeboval, je díky tomu, co tento řemeslník vyrobí, celková hodnota zboží, které je skutečně na trhu, v kteroukoli chvíli vyšší, než by byla jinak, kdyby nepracoval.“ (Cit. dílo, sv. III [Garnierův překlad], str. 531—533.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 250-251.]

Není [celková] hodnota zboží, které je v kteroukoli chvíli na trhu, v důsledku „neproduktivní práce“ vyšší, než by byla bez ní? Nejsou v kterémkoli okamžiku na trhu vedle pšenice, masa atd. i prostitutky, advokáti, kázání, koncerty, divadla, vojáci, politikové atd? Tito chlapíci či ženštiny nedostávají obilí a jiné věci nezbytné k životu nebo požitky zdarma. Dávají nebo vnucují za to své služby, které mají samy o sobě užitnou hodnotu a v důsledku svých výrobních nákladů i směnnou hodnotu. V kterémkoli okamžiku existuje v spotřebních předmětech, vedle spotřebních předmětů existujících v podobě zboží, určité množství spotřebních předmětů v podobě služeb. Celkové množství spotřebních předmětů je tedy v kterémkoli okamžiku vyšší, než by bylo bez spotřebitelných služeb. Za druhé je však vyšší i hodnota, protože se rovná hodnotě zboží, které tyto služby udržuje, a hodnotě samých služeb, protože se zde dává jako při jakékoli směně zboží za zboží, ekvivalent za ekvivalent, táž hodnota se tudíž vyskytuje dvakrát, jednou na kupcově straně a jednou na prodavačově straně.

˂O fysiokratech A[dam] Smith dále říká:

„Když přívrženci tohoto systému tvrdí, že spotřeba řemeslníků, manufskturních výrobců a obchodníků se rovná hodnotě toho, co vyrobí, myslí tím pravděpodobně jen tolik, že důchod těchto dělníků neboli fond určený pro jejich spotřebu se rovná této hodnotě“ (totiž hodnotě toho, co vyrobí) (cit. dílo, str. 533). (Srov. čes. vyd., sv. II, str. 251.)

V tom měli fysiokraté pravdu, jestliže měli na zřeteli dělníky a podnikatele dohromady; renta tvoří jen zvláštní položku ze zisku podnikatelů.˃

ǁ312ǀ ˂A[dam] Smith poznamenává při této příležitosti, tj. při své kritice fysiokratů, v kn. IV, kap. 9 (Garnierovo vydání, sv. III):

„Roční produkt půdy a práce kterékoli společnosti lze zvýšit jen dvěma způsoby: za prvé, buď zlepšením produktivní síly užitečné práce, která v této společnosti v dané době působí, nebo za druhé zvýšením množství této práce. Aby se zlepšila nebo vzrostla produktivní síla užitečné práce, musí se zdokonalit buď dělníkova dovednost, nebo se musí zdokonalit stroje, s nimiž dělník pracuje... Zvýšení množství užitečné práce, které se v té či oné společnosti používá, závisí výhradně na zvýšení kapitálu, který ji zaměstnává; a zvýšení tohoto kapitálu musí zase přesně odpovídat sumě úspor z důchodů těch osob, které určují a řídí použití tohoto kapitálu, nebo jiných osob, které jim tento kapitál půjčují.“ (Str. 534 až 535.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 251-252.]

Je tu dvojí začarovaný kruh. Za prvé: Roční produkt se zvětšuje vyšší produktivitou práce. Všechny prostředky k zvýšení této produktivity (pokud nevyplývá z přírodních nahodilostí, jako např. z mimořádně příznivého počasí atd.) vyžadují zvětšení kapitálu. Aby se však zvětšil kapitál, musí se zvětšit roční produkt práce. To je první bludný kruh. Za druhé: Roční produkt se může zvětšit zvětšením množství vynaložené práce. Množství vynaložené práce se však může zvětšit jen tehdy, zvětšil-li se předtím „kapitál, který ji zaměstnává“. To je druhý bludný kruh. Smith si z obou těchto bludných kruhů pomáhá „úsporami“. Pod tímto výrazem rozumí totiž přeměnu důchodu v kapitál.

Chápat celý zisk jako kapitalistův „důchod“ je už samo o sobě nesprávné. Zákon kapitalistické výroby naopak vyžaduje, aby se část nadpráce, nezaplacené práce, kterou dělník vykonává, přeměňovala v kapitál. Jedná-li jednotlivý kapitalista jako kapitalista, tj. jako vykonavatel funkce kapitálu, může mu to připadat jako úspora; ale i jemu se to jeví jako nutnost vytvářet si reservní fond. Zvětšení množství práce nezávisí však jen na počtu dělníků, ale i na délce pracovního dne. Množství práce se tedy může zvětšit, aniž se zvětší ta část kapitálu, která se mění ve mzdu. Za tohoto předpokladu se nemusí zvětšit ani strojní zařízení atd. (ačkoli se stroje rychleji opotřebují; to však na věci nic nemění). Zvětšit by se musela jedině ta část surovin, která jde na semena apod. Přitom zůstává správné to, že v každé dané zemi (nepřihlížíme-li k zahraničnímu obchodu) se musí nadpráce vrhnout nejdříve do zemědělství a teprve pak je možná v těch průmyslových odvětvích, která získávají ze zemědělství suroviny. Část těchto surovin — jako např. uhlí, železo, dříví, ryby atd. (ty např. na hnojení), všechna hnojiva neživočišného původu — lze opatřit pouhým zvětšením množství práce (při nezměněném počtu dělníků). V tom to tedy nevězí. Naproti tomu bylo už dříve dokázáno, že zvýšení produktivity původně předpokládá vždy jen koncentraci kapitálu, a ne jeho akumulaci.^[58] Později se však oba tyto procesy vzájemně doplňují.>

˂Důvod, proč fysiokraté hlásají „laissez faire, laissez passer“, tj. volnou konkurenci, ukazuje správně tato pasáž ze Smitha:

„Obchod mezi těmito dvěma různými skupinami obyvatelstva“ (mezi venkovem a městem) „záleží konec konců ve směňování určitého množství surovin za určité množství manufakturních výrobků. Proto čím dražší jsou manufakturní výrobky, tím levnější jsou suroviny; a tak vše, co v některé zemi zvyšuje cenu manufakturních výrobků, vede ke snížení ceny surovin pocházejících z půdy a tím k ochromení zemědělství.“

Avšak všechny překážky a omezení, které se stavějí v cestu manufakturám a zahraničnímu obchodu, zdražují manufakturní zboží atd. A proto atd. (Smith, cit, dílo, str. 554.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 261.]>

*

ǁ313ǀ Smithův druhý názor na „produktivní“ a „neproduktivní‘ práci (přesněji vzato je to názor, který se s prvním prolíná) se tedy dá shrnout v to, že produktivní práce je taková práce, která vyrábí zboží, a neproduktivní je taková práce, která „nevyrábí zboží“. Smith nepopírá, že jeden i druhý druh práce je zbožím. Viz výše^[b]: „Práce služebníků má ovšem také svou hodnotu jako práce dělníků“ (totiž ekonomicky; o morální apod. hledisko nejde ani při prvním, ani při druhém druhu práce). Ale pojem zboží zahrnuje to, že práce se ztělesňuje, materialisuje, realisuje ve svém produktu. Práce sama se ve svém bezprostředním bytí, ve své živoucí existenci, nemůže bezprostředně považovat za zboží; za zboží lze považovat jen pracovní sílu, jejímž dočasným projevem je práce. Jedině tímto způsobem si můžeme vysvětlit jak námezdní práci ve vlastním slova smyslu, tak i „neproduktivní práci“, kterou A[dam] Smith všude určuje výrobními náklady nutnými k výrobě „neproduktivního pracovníka“. Zboží se tedy musí považovat za něco, co má zvláštní, od práce samé odlišnou existenci. Pak se však svět zboží rozpadá na dvě velké kategorie:
     na jedné straně pracovní síly;
     na druhé straně sama zboží.

Materialisaci atd. práce nelze však chápat tak skotsky, jak ji chápe A[dam] Smith. Mluvíme-li o zboží jako o materialisované podobě práce — ve smyslu jeho směnné hodnoty — jde tu jen o pomyslný, tj. výhradně společenský způsob existence zboží, který nemá nic společného s jeho tělesnou realitou; zboží vystupuje jako určité množství společenské práce nebo peněz. Je možné, že konkrétní práce, jejímž výsledkem je zboží, nezanechá na něm ani stopy. U manufakturního zboží zůstává tato stopa ve formě, která pak surovině navenek zůstává. V zemědělství atd. — i když je tu forma, kterou zboží, např. pšenice, vůl atd., dostane, rovněž produktem lidské práce, a to práce děděné z generace na generaci a stále se doplňující — to však není na produktu vidět. Při jiné průmyslové práci není vůbec účelem práce změnit formu věci, nýbrž jen její umístění v prostoru. Například, dopraví-li se zboží z Číny do Anglie atd., nikdo na věci samé nezpozoruje žádnou stopu po práci (ledaže si někdo vzpomene, že tato věc není anglickým výrobkem). Materialisaci práce ve zboží nelze tedy chápat uvedeným způsobem. (Omyl zde vzniká tím, že se společenský vztah projevuje ve formě věci.)

Zůstává však nepochybně správné, že zboží vystupuje jako minulá, zpředmětněná práce, a nevystupuje-li tedy ve formě věci, může vystupovat jen ve formě pracovní síly samé; živá práce jako taková však nikdy nemůže být zbožím bezprostředně (ale jen oklikou, která se zdá prakticky lhostejná, nicméně při určování různých mezd se ukáže, že lhostejná není). Produktivní prací by tedy podle Smitha byla taková práce, která buď vyrábí zboží, nebo která bezprostředně vyrábí, formuje, rozvijí, udržuje, reprodukuje samu pracovní silu. Tuto poslední práci A[dam] Smith ze své rubriky produktivní práce vylučuje; činí tak svévolně, ale s určitým správným instinktem, který mu říká, že kdyby ji sem zahrnul, otevřel by dveře dokořán neodůvodněným nárokům na název produktivní práce.

Pokud se tedy abstrahuje od pracovní síly samé, redukuje se produktivní práce na takovou práci, která vyrábí zboží, materiální produkty, jejichž zhotovení stálo určité množství práce neboli pracovní doby. Do těchto materiálních produktů jsou zahrnuty všechny produkty umění a vědy, knihy, obrazy, sochy atd., pokud existují jako věci. Produkt práce musí však být dálě zbožím, a to ve smyslu „zboží, které je určeno na prodej“, tj. zboží v jeho první formě, které má teprve projít svou metamorfosou. (Dejme tomu, že továrník nemá možnost koupit si hotový stroj, a tak si jej vyrobí sám, ne však proto, aby jej prodal, ale aby ho použil jako užitné hodnoty. V tomto případě ho použije jako části svého konstantního kapitálu a prodává jej tedy po kouscích ve formě produktu, na jehož zhotovení se podílel.)

ǁ314ǀ Určité práce domácích služebníků si tedy můžeme stejně dobře představit ve zboží (potenciálně), a díváme-li se na ně z věcné stránky, dokonce v týchž užitných hodnotách. Nejsou však produktivní prací, protože ve skutečnosti nevyrábějí „zboží“, nýbrž bezprostředně „užitné hodnoty“. Pokud však jde o práce, které jsou produktivní pro jejich kupce nebo zaměstnavatele, jako například hercova práce pro divadelního podnikatele, ukázalo by se, že tyto práce jsou neproduktivní, protože jejich kupec je nemůže prodávat publiku ve formě zboží, ale jen ve formě činnosti.

Necháme-li toto stranou, pak produktivní prací je taková práce, která vyrábí zboží, a neproduktivní taková, která vyrábí osobní služby. První práce se zračí v nějaké prodejné věci, druhá práce se musí spotřebovat v době, po kterou se vykonává. První práce zahrnuje (s výjimkou práce vytvářející samu pracovní sílu) všechno materiální i intelektuální bohatství, které existuje ve věcné formě, maso stejně jako knihy; druhá práce zahrnuje všechny práce, které uspokojují nějakou domnělou nebo skutečnou potřebu jednotlivce, nebo i takové, které se mu proti jeho vůli vnucují.

Zboží je nejelementárnější formou buržoasního bohatství. Vysvětlování „produktivní práce“ tím, že je to práce, která vyrábí „zboží“, odpovídá tedy také mnohem elementárnějšímu stanovisku než definice, která prohlašuje, že produktivní práce je taková práce, která vyrábí kapitál.

Protivníci A[dama] Smitha nechali bez povšimnutí jeho první, vyhovující vysvětlení, zato se chopili druhého a vyzvedávali rozpory a nedůslednosti, které se tu nevyhnutelně vyskytují. A zde si opět usnadnili polemiku tím, že zaměřili svou pozornost na věcný obsah práce a zejména na určení, že se práce musí fixovat v nějakém více nebo méně trvalém produktu. Ihned uvidíme, co vyvolalo obzvlášť ostrou polemiku.

Dříve však ještě jedno. A[dam] Smith považuje za velkou zásluhu fysiokratického systému, že ukázal, že

„bohatství národů není ve zlatě a stříbře, jež nelze spotřebovat, nýbrž ve spotřebitelných statcích, které se každoročně reprodukují prací společnosti“ (sv. III [Garnierův překlad], kn. IV, kap. 9, str. 538). (Srov. čes. vyd., sv. II, str. 253.]

Zde máme kořeny zrodu jeho druhé deůnice produktivní práce. Určení nadhodnoty záviselo samozřejmě na formě, v níž se chápala sama hodnota. V monetárním a merkantilistickém systému vystupuje proto nadhodnota jako peníze; u fysiokratů jako produkt půdy, jako zemědělský produkt; a konečně u A[dama] Smitha jako zboží vůbec. Pokud se fysiokraté dostávají k substanci hodnoty, redukuje se jim na pouhou užitnou hodnotu (na materii, na látku), stejně jako merkantilistům na pouhou formu hodnoty, na formu, ve které se produkt jeví jako všeobecná společenská práce, jako peníze; u A[dama] Smitha jsou obě podmínky zboží, užitná hodnota a směnná hodnota, vzaty dohromady; a tak je podle něho produktivní každá práce, která se zračí v nějaké užitné hodnotě, v užitečném produktu. To, že se v něm zračí právě produktivní práce, zahrnuje už, že se tento produkt zároveň rovná určitému množství všeobecně společenské práce. V protikladu k fysiokratům A[dam] Smith znovu chápe hodnotu produktu jako něco, co je podstatou buržoasního bohatství, na druhé straně ji však zbavuje té čistě fantastické formy — formy zlata a stříbra — ve které se hodnota jevila merkantilistům. Každé zboží je „o sobě“^[c] penězi. Nelze popřít, že A[dam] Smith se tím také zároveň více méně vrací zpět k merkantilistické představě o „trvalosti“ (ve skutečnosti „nespotřebitelnosti“). Vzpomeňme si na místo u Pettyho (viz můj sešit I, str. 109,^[59] v němž je citován Petty, jeho „Political Arithmetick“), kde se bohatství oceňuje podle toho, jak je nepomíjivé, více nebo méně trvalé, a kde se nakonec zlato a stříbro staví nade vše jako „nepomíjivé bohatství“.

„Tím, že vlastnost bohatství vyhradil“ (říká A[dolphe] Blanqui, „Histoire de lʼéconomie politique“, Brusel 1839, str. 152) „výlučně takovým hodnotám, které jsou ztělesněny v materiálních substancích, vyškrtl Smith z knihy výroby celé nesmírné množství nemateriálních hodnot, dcer morálního kapitálu civilisovaných národů“ atd.

[5. Vulgarizace, jíž se dopouští při určování produktivní práce
buržoasní politická ekonomie]

Polemiku proti Smithovu rozlišování produktivní a neproduktivní práce vedli zejména dii minorum gentium [nižší bohové] (z nichž byl Storch ještě nejvýznamnější); nesetkáváme se s ní u žádného významného ekonoma ǁ315ǀ u nikoho, o němž by se dalo říci, že učinil nějaký objev v politické ekonomii; zato je však koníěkem chlapíků druhořadého významu, a zvláště školometských kompilátorů a pisálků různých kompendií, jakož i beletrisujících diletantů a vulgarisátorů v této oblasti. Tuto polemiku proti A[damovi] Smithovi vyvolaly zejména tyto okolnosti.

Velké většině tak zvaných „vyšších“ pracovníků — např. státním úředníkům, vojákům, virtuosům, lékařům, kněžím, soudcům, advokátům atd., kteří zčásti nejsou jen neproduktivní, nýbrž jsou v podstatě destruktivní, ale kteří si nicméně dovedou přivlastnit velmi značnou část „materiálního“ bohatství buď prodejem svého „nemateriálního“ zboží, nebo jeho násilným vnucováním — nebylo nikterak příjemné, že jsou ekonomicky zařazováni do stejné třídy se šašky a domácím služebnictvem a že tu stojí jen jako příživníci, parasiti skutečných výrobců (nebo přesněji agentů výroby). Bylo to svérázné znesvěcení právě těch funkcí, které byly dosud obklopeny svatozáří a požívaly pověrečné úcty. Politická ekonomie se ve svém klasickém období — stejně jako sama buržoasie ve svém parvenuovském období — staví přísně a kriticky k státní mašinérii atd. Později chápe a — to se ukazuje i v její praxi — přesvědčuje se ze zkušenosti, že z její vlastní organisace vyrůstá nutnost zděděných společenských kombinací všech těchto zčásti naprosto neproduktivních tříd.

Pokud tito „neproduktivní pracovníci“ nevytvářejí požitky, a koupě jejich služeb proto zcela nezávisí na tom, jak chce ten či onen agent výroby vydat svou mzdu nebo svůj zisk, pokud se naopak stávají nezbytnými nebo sami sebe činí nezbytnými — a to buď proto, že existují fysické neduhy (jako lékaři), nebo slabost ducha (jako kněží), anebo v důsledku konfliktů soukromých a národních zájmů (jako státníci, všichni právníci, policisté a vojáci) — jsou podle A[dama] Smitha, jakož i podle samého průmyslového kapitalisty i dělnické třídy „nepravými náklady výroby“, které je tudíž třeba omezit na nejnezbytnější minimum a co možná je zlevnit. Buržoasní společnost znovu vyrábí ve své vlastní formě všechno, co potírala, když to mělo feudální nebo absolutistickou formu. Proto též sykofanti této společnosti, zvláště jejích vyšších stavů, považují za svüj hlavní úkol především teoreticky restaurovat dokonce i čistě parasitní část těchto „neproduktivních pracovníků“, jakož i zdůvodnit přehnané nároky jejich nezbytné části. Ve skutečnosti tím byla vyhlášena závislost ideologických atd. tříd na kapitalistech.

Za druhé však hned ti, hned oni ekonomové prohlašovali za neproduktivní tu nebo onu část agentů výroby (dokonce materiální výroby). Tak například část ekonomů, která zastupovala zájmy průmyslového kapitálu (Ricardo), prohlašovala za „neproduktivní“ pozemkové vlastníky. Jiní (například Carey) prohlašovali obchodníka za „neproduktivního“ pracovníka. Pak přišli dokonce takoví, kteří prohlásili za neproduktivního i samého „kapitalistu“ anebo se alespoň snažili redukovat jeho nároky na materiální bohatství na „mzdu“, tj. na odměnu „produktivního pracovníka“. K tomuto skeptickému názoru na kapitalistovu produktivitu se zřejmě přiklánělo mnoho duševních pracovníků. Bylo tedy na čase udělat nějaký kompromis a přiznat „produktivitu“ všem třídám nepatřícím přímo mezi agenty materiální výroby. Ruka ruku myje, a jako v „Bajce o včelách“^[60] bylo třeba dokázat, že buržoasní svět je i z „produktivního“, ekonomického hlediska se všemi svými „neproduktivními pracovníky“ ze všech světů nejlepší; tím spíše, že „neproduktivní pracovníci“ vznesli zase kritické poznámky o produktivitě tříd, které jsou vůbec „fruges consumere nati“^[d], nebo i o produktivitě takových agentů výroby, jako jsou například pozemkoví vlastníci, kteří vůbec nic nedělají, atd. Jak ti, kteří nic nedělají, tak i jejich příživníci museli najít své místo v tomto světě, nejlepším ze všech.

Za třetí. Jak se rozvíjelo panství kapitálu a jak se dostávaly do jeho závislosti čím dál víc i takové sféry výroby, které nepatří bezprostředně k tvorbě materiálního bohatství — zejména jak byly do služeb materiální výroby stavěny positivní (přírodní) vědy — ǁ316ǀ sykofantští poskoci v oboru politické ekonomie se domnívali, že musí každou sféru činnosti zkrášlit a zdůvodnit tím, že ukáží, že „souvisí“ s výrobou materiálního bohatství, že je jejím prostředkem, a každého poctili tím, že ho povýšili na „produktivního pracovníka“ v „prvním“ smyslu, totiž na pracovníka, který pracuje ve službách kapitálu, který je tím či oním způsobem užitečný k tomu, aby se kapitalista obohatil, atd.

To už jsou lepší i takoví lidé jako Malthus, kteří přímo obhajují nutnost a užitečnost „neproduktivních pracovníků“ a zjevných parasitů.

[6. Přívrženci Smithových názorů na produktivní práci.
K dějinám otázky]

[a) Přívrženci prvního názoru: Ricardo, Sismondi]

Nestojí za námahu podrobně se zabývat nejapnostmi, které o tomto bodu napsal G[ermain] Garnier (překladatel A. Smitha), hrabě z Lauderdale, Brougham, Say, Storch, později Senior, Rossi atd. Postačí, když ocitujeme několik charakteristických míst.

Dříve si však ještě povšimneme jednoho místa z Ricarda, kde dokazuje, že pro „produktivní dělníky“ je mnohem užitečnější, když vlastníci nadhodnoty (zisku, pozemkové renty) ji spotřebují na „neproduktivní pracovníky“ (např. na domácí služebnictvo), než když ji vydají na luxusní výrobky vyrobené „produktivními dělníky“.

˂Sismondi přijímá v „Nouveaux principes“, sv. I, str. 148 správný výklad Smithova rozlišování (jak je to samozřejmé i u Ricarda): Skutečný rozdíl mezi produktivními a neproduktivními třídami je v tom, že

„jedna směňuje svou práci vždy za kapitál národa; druhá ji vždy směňuje za část národního důchodu“.

O nadhodnotě říká Sismondi — rovněž podle A[dama] Smitha:

„Ačkoli dělník vytváří svou denní prací mnohem více, než činí jeho denní výdaje, zřídkakdy se stává, že po dělení s pozemkovým vlastníkem a kapitalistou mu zbude něco víc než to, co je naprosto nezbytné (Sismondi, „Nouveaux principes etc.“, sv. I, str. 87).˃

Ricardo říká:

„Vydává-li majitel půdy nebo kapitalista svůj důchod podobně jako někdejší baron na vydržování početné družiny nebo služebnictva, poskytuje zaměstnání mnohem většímu počtu osob, než kdyby svůj důchod vydával za nádherné šatstvo nebo za nákladná zařízení, za kočáry, koně nebo na nákup jiného luxusního zboží. V obou případech by byl čistý důchod týž, a také hrubý důchod by byl stejný, ale realisoval by se v různém zboží. Kdyby můj důchod činil 10.000 liber št., mohlo by být zaměstnáno téměř totéž množství produktivní práce, ať bych jej realisoval v nádherném šatstvu, v nákladném zařízení atd. atd., nebo v určitém množství potravin a obyčejném oděvu téže hodnoty. Kdybych však svůj důchod realisoval ve zboží prvního druhu, následkem toho by nebyl zaměstnán větši počet dělníků: používal bych svého nábytku a sukna a tím by vše skončilo. Kdybych však svůj důchod realisoval v potravinách a obyčejném oděvu a chtěl bych mít více služebnictva, všichni ti, kterým bych mohl poskytnout zaměstnání svým důchodem 10.000 liber št. nebo potravinami a oděvem za něj koupenými, zvětšili by počet dělníků, po nichž by byla poptávka. K tomuto zvýšení poptávky by došlo jen proto, že jsem zvolil tento způsob vydávání svého důchodu. A protože dělníci mají zájem na tom, aby poptávka po práci stoupala, musí si přirozeně přát, aby pokud možno co největší část důchodu byla vynaložena na vydržování služebnictva, a ne na luxusní zboží.“ (Ricardo, „Principles“, 3. vyd., 1821, str. 475—476.) [Srov. čes. vyd., str. 283.]

[b) První pokusy o rozlišení produktivní a neproduktivní práce (DʼAvenant, Petty)]

DʼAvenant cituje tabulku jednoho starého statistika, Gregory Kinga, nadepsanou „Přehled příjmů ti výdajů různých anglických rodin; propočítáno na rok 1688“^[e]. Učený King tu rozděluje celý národ na dvě hlavní třídy: na třídu, „která rozmnožuje bohatství království a čítá 2,675.520 hlav“, a třídu, „která bohatství království zmenšuje a čítá 2,825.000 hlav“; první třída je tedy „produktivní“, druhá „neproduktivní“. „Produktivní“ třída se skládá z lordů, baronetů, rytířů, statkářů, pánů, vyšších a nižších úředníků, obchodníků zabývajících se námořním obchodem, právníků, duchovních, svobodných usedlíků, pachtýřů, osob zabývajících se svobodným uměním a vědami, kramářů a kupců, řemeslníků, námořních a armádních důstojníků. Naproti tomu do „neproduktivní“ třídy zahrnuje: námořníky (common seamen), zemědělské dělníky a nádeníky v manufakturách (labouring people and out servants), domkáře (v DʼAvenantově době ještě pětina celkového anglického obytelstva), ǁ317ǀ řadové vojáky, chudáky, cikány, zloděje, žebráky a tuláky vůbec. DʼAvenant vysvětluje pořadí na listině učeného Kinga takto:

„Mini tím, že první třída národa se sama vydržuje z půdy, umění a průmyslové činnosti a každoročně něco přidává k národnímu kapitálu; kromě toho ze svých přebytků každoročně přispívá určitou částkou k vydržování ostatních. Příslušníci druhé třídy se vydržují zčásti svou prací sami, avšak zbývající příslušníci této třídy, jakož i jejich ženy a děti, jsou živeni na účet jiných; jsou každoročním břemenem zatěžujícím veřejnost, protože každoročně spotřebují tolik, kolik by se jinak přidalo k celkovému kapitálu národa. (DʼAvenant, „An Essay upon the Probable Methods of making a People Gainers in the Ballance oj Trade“, Londýn 1699, str. 50.)

Ostatně pro představy merkantilistů o nadhodnotě je charakteristické toto místo z DʼAvenanta:

„Vývoz našeho vlastního produktu nutně Anglii obohacuje; abychom získali výhodnou obchodní bilanci, musíme vyvážet náš vlastní produkt; tím si kupujeme věci zahraničního původu nutné pro naši vlastní spotřebu; přitom nám zbývá přebytek buď v drahých kovech, nebo ve zboží, které můžeme prodat do jiných zemí. Tento přebytek je zisk, jehož dosahuje národ obchodem. Jeho velikost závisí na přirozené šetrnosti vyvážejícího národa“ (šetrnosti, kterou se vyznačují Holanďané, nikoli Angličané — cit, dílo, str. 46—47) „a na nízké ceně práce a manufakturního zboží, která mu dovoluje prodávat zboží levně a za takovou cenu, kterou nelze na zahraničních trzích podbízet“ (DʼAvenant, cit. dílo, str. 45—46).

˂„Spotřebovávají-li se produkty v zemi, získává jeden jen to, co jiný ztrácí, a národ jako celek nijak nezbohatne; ale všechno, co se spotřebuje v cizině, je zjevný a jistý zisk“ („An Essay on the East India Trade etc.“, Londýn 1697, str. 31).˃

˂Tato práce, vytištěná jako příloha k jinému DʼAvenantovu spisu, napsanému na její obhajobu,^[61] není totožná se spisem „Considerations on the East India Trade“ z roku 1701, který uvádí Mac Culloch.)˃

Mimochodem, tyto merkantilisty si nesmíme představovat tak hloupé, jak je líčili pozdější vulgární přívrženci svobodného obchodu. V druhém svazku svých „Discourses on the Publich Revenues, and on the Trade of England etc.“, Londýn 1698, říká DʼAvenant mimo jiné:

„Zlato a stříbro je skutečně mírou obchodu, ale jeho zdrojem a původcem je u všech národů přírodní nebo umělý produkt země, tj. to, co produkuje jejich půda nebo jejich práce a píle. A to je tak pravdivé, že i kdyby některý národ z nějakého důvodu přišel o peníze, pak, je-li tento národ početný, pilný a pracovitý, obratný v obchodě, zkušený v mořeplavbě a má-li dobré přístavy a půdu rodící hojnost nejrůznějších plodin, bude opět moci provozovat obchod a bude mít brzy i mnoho zlata a stříbra: to znamená, že reálným a efektivním bohatstvím národa jsou jeho vlastní výrobky.“ (Str. 15.) „Zlato a stříbro nejsou zdaleka jedinými věcmi, které si zasluhují název pokladu nebo bohatství národa, a jsou ve skutečnosti jen početními známkami, v nichž si lidé zvykli při svých obchodních stycích počítat“ (str. 16). „Bohatstvím rozumíme to, co poskytuje panovníkovi a velké většině jeho národa hojnost, blahobyt a bezpečnost; stejně je pokladem i to, co bylo pro potřebu lidí směnou za zlato a stříbro přeměněno“ (converted) „v budovy a kultivaci půdy; stejně i jiné věci, které lze za tyto kovy směnit, jako například plody země, manufakturní zboží nebo zahraniční zboží a obchodní lodě... Ano, dokonce i zboží podléhající zkáze lze považovat za bohatství národa, je-li směnitelné, i když není směněno za zlato a stříbro; a považujeme je za bohatství nejen ve vztahu jednoho jednotlivce k jinému, ale i ve vztahu jedné země k druhé.“ (Str. 60—61.) „Prostý lid je žaludkem státního těla, a tento žaludek“ ve Španělsku nepřijímal peníze náležitým způsobem, ǁ318ǀ nestrávil je... „Obchod a manufaktury jsou jediné prostředky, jimiž lze zajistit takové trávení a rozděleni peněz, aby dodávalo státnímu tělu potravu, kterou potřebuje.“ (Str. 62—63.)

Ostatně už i u Pettyho se setkáváme s pojmem produktivní dělníci (jenže mezi ně ještě zahrnuje i vojáky):

„Zemědělci, námořníci, vojáci, řemeslníci a obchodníci jsou skutečnými pilíři každé společnosti; všechna ostatní velká povolání vznikají ze slabosti a chyb těchto lidí; námořník pak zastává tři z těchto čtyř povolání“ (plavce, kupce, vojáka) („Political Arithmetick etc.“, Londýn 1699, str. 177). „Práce námořníka a lodní dopravné je svou povahou vždy vývozním zbožím, jehož přebytek nad dovozem přináší do země peníze atd.“ (cit. dílo, str. 179).

Při této příležitosti Petty opět dokazuje výhody dělby práce:

„Ti, kdož ovládají námořní obchod, mohou pracovat s větším ziakem i při levnějším dopravném než jiní při dražším dopravném; neboť stejně jako se zhotoví levněji oděv, když na něm jeden udělá to, jiný ono atd., tak i ti, kdož ovládají námořní obchod, mohou stavět různé lodě pro různé účely, námořní, říční, obchodní, válečné a jiné lodě, a to je jedním z hlavních důvodů, proč Holanďané mají levnější dopravné než jejich souaedi; mají totiž k diapoaici zvláštní druhy lodí pro každé odvětví obchodu“ (cit. dílo, str. 179—180).

Ostatně v tom, co Petty říká dále, zaznívá zcela smithovský tón:

Vybírají-li se daně od průmyslníků atd., a dávají-li se peníze těm, kteří ve svém zaměstnání vůbec „nevyrábějí materiální předměty nebo předměty poskytující skutečný užitek a hodnotu pro společnost, tu se bohatství společnosti zmenšuje; jinak než na tato zaměstnání je třeba pohlížet na zotavování a osvěžováni ducha, které, užívá-li se ho s mírou, umožňuje lidem, aby dělali něco, co je samo osobě důležitější“ (cit. dílo, str. 198). „Vypočítá-li se, kolik lidí je třeba k průmyslové práci, mohou se ostatní klidně a bez újmy pro společnost věnovat umění a činnostem, které slouží zábavě a zušlechtěni a z nichž největší je stále hlubší poznávání přírody“ (cit. dílo, str. 199). „Více lze získat manufakturou než zemědělstvím a vice obchodem než manufakturou“ (cit. dilo, str. 172). „Jeden námořník vydá za tři sedláky“ (str. 178). ǀVII-318ǁ

*

ǁVIII-346ǀ Petty, nadhodnota. U Pettyho je místo, v němž lze vidět jakési tušení o povaze nadhodnoty, i když o ní pojednává jen ve formě pozemkové renty. Zejména tehdy, když toto místo vezmeme spolu s jiným místem, kde určuje relativní hodnotu stříbra a obilí relativním množstvím těchto zboží, jež lze vyrobit za touž pracovní dobu.

„Může-li někdo vytěžit z peruánských dolů unci stříbra a dodat ji do Londýna za touž dobu, která je nutná k výrobě bušlu obilí, pak bude první produkt přirozenou cenou druhého produktu; a kdyby po objevení nových, bohatších dolů bylo možno vytěžit dvě unce stříbra stejně snadno, jako nyní jednu, bude caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] bušl obilí stát 10 šilinků, jestliže dříve stál 5 šilinků.“

„Dejme tomu, že sto lidí pracuje deset let na výrobě obilí sô týž počet lidí stejně dlouho na těžbě stříbra; tvrdím, že čistý výnos stříbra bude cenou celkového čistého výnosu obilí a stejné části jednoho budou tvořit cenu stejných částí druhého.“ „Obilí bude dvakrát tak drahé, jestliže dvě stě zemědělců udělá za stejnou dobu touž práci, kterou by jich mohlo udělat sto.“ („On Taxes and Contributions“, 1662) (vyd. r. 1679, str. 31, 24, 67.) [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl I, zde.]

Místo, které jsem měl na mysli výše, zní:

„Vzrůstá-li obchod, řemeslo a krásná umění, musí zemědělství upadat, anebo výdělky zemědělců musí stoupat, a v důsledku toho musí renty z pozemků klesat“ (str. 193). „Jestliže obchod, řemeslo a manufaktura v Anglii vzrostly..., tj. jestliže se jim věnuje větší část obyvatelstva než dříve a jestliže cena obilí není dnes vyšší než tehdy, kdy bylo víc zemědělců a méně lidí zaměstnaných v obchodě a v průmyslu, pak musí už z tohoto důvodu... renty z pozemků klesat. Dejme tomu například, že pšenice má cenu 5 šilinků neboli 60 pencí za bušl; jestliže rentu z pozemku, na kterém tato pšenice roste, tvoří každý třetí snop“ (tj. třetina úrody), pak připadá ze 60 pencí 20 pencí na pozemek a 40 na zemědělce; jestliže se však zemědělcova mzda zvýší o osminu, čili z 8 pencí na 9 pencí denně, pak se zemědělcův podíl na bušlu zvýší ze 40 pencí na 45 pencí, a v důsledku toho musí renta z pozemků klesnout z 20 pencí na 15 pencí, protože předpokládáme, že cena pšenice zůstává táž, a to tím spíše, že ji nemůžeme zvýšit, protože kdybychom se o to pokusili, dováželo by se k nám ǁ347ǀ (jako do Holandska) obilí ze zahraničí, kde se postavení zemědělců nezměnilo.“ („Political Arithmetick“, Londýn 1699, str. 193—194.) ǀVIII-347ǁ

*

ǁVIII-364ǀ ˂Petty. S výše uvedeným místem z Pettyho je si třeba spojit další místo, kde renta je nadhodnotou vůbec, „čistým produktem“:

„Předpokládejme, že někdo vlastníma rukama obdělává určitou plochu země a pěstuje tam obilí, tzn. že oře, seje, vláčí, sklízí, sváží obilí a mlátí, stručně řečeno, že dělá všechno, co zemědělství vyžaduje... Tvrdím, že když tento člověk odečte ze své sklizně osivo, jakož i vše, co sám spotřeboval nebo co dal jiným směnou za oděv a jiné předměty nezbytné potřeby, je to, co mu zbývá v obilí, skutečnou pozemkovou rentou za tento rok; a průměr za sedm let, anebo lépe za tolik let, za kolik se uzavře koloběh špatných a dobrých sklizní, dává obvyklou rentu z půdy, na které se pěstuje obilí. Ale další, i když vedlejší otázkou je: kolik stojí v penězích toto obilí neboli tato renta? Odpovídám, že stojí tolik, kolik zbývá jiné osobě, která věnuje celý svůj čas na to, aby se odebrala do země, kde se doluje stříbro, aby je tam vytěžila, vyčistila a narazila z něho peníze a dopravila je tam, kde první osoba zasila a sklidila obili. Suma, která této osobě zbude po odečtení všech jejích výdajů, se bude svou hodnotou přesně rovnat hodnotě obilí, které zbývá zemědělci.“ („Traité des Taxes“,^[62] str. 23—24.)˃ ǀVIII-364ǁ

[c) John Stuart Mill, přívrženec Smithova druhého názoru na produktivní práci]

ǁVII-318ǀ Pan J[ohn] St[uart] Mill se v „Essays on some Unsettled Questions oj Political Economy“, Londýn 1844, rovněž trápí s produktivní a neproduktivní prací; ve skutečnosti nepřidává k Smithovu (druhému) vysvětlení nic nového, kromě toho, že produktivní jsou i práce, které produkují samu pracovní sílu.

„Zdroje požitků mohou být akumulovány a nashromážděny do zásoby; požitky samy nikoli. Bohatství země se skládá z celkového úhrnu trvalých zdrojů požitku, ať už materiálních nebo nemateriálních, které jsou v zemi; a práci nebo výdaje, které vedou k rozmnožení nebo udrženi těchto zdrojů, je třeba označit za produktivní.“ (Cit. dílo, str. 82.) „To, co spotřebuje mechanik nebo přadlák, když se učí svému řemeslu, je spotřebováno produktivně; tzn. že jeho spotřeba nevede k zmenšeni trvalých zdrojů požitku v zemi, nýbrž k jejich zvětšení, protože tyto zdroje nově vytváří, a to v takovém množství, že celkovou spotřebu více než vyrovnává“ (Cit. dílo, str. 83).

*

Projděme teď v rychlosti slátaninu zaměřenou proti Smithovým názorům na produktivní a neproduktivní práci.

[7.] Germain Garnier
[Vulgarisace teorie A. Smitha a fysiokratů]

ǁ319ǀ V pátém svazku jsou Garnierovy poznámky k jeho překladu Smithova díla „Wealth of Nations“ (Paříž 1802).

Garnier má na „produktivní práci“ v nejvlastnějším smyslu slova fysiokratické názory, pouze je poněkud zeslabuje. Potírá Smithův názor, podle něhož „produktivní práce... je taková práce, která se realisuje v nějakém předmětu, taková práce, která zanechává za sebou stopy své činnosti a jejíž produkt může být předmětem koupě nebo směny“ (cit. dílo, sv. V, str. 169).^[63] ǀVII-319ǁ

[a) Směšování práce, která se směňuje za kapitál, s prací,
která se směňuje za důchod.
Chybná koncepce, podle níž se celý kapitál nahrazuje]

ǁVIII-347ǀ (G[ermain] Garnier). Uvádí různé důvody proti A[damovi] Smithovi (které zčásti opakují pozdější autoři).

Za prvé.

„Toto rozlišování je nesprávné, protože se zakládá na rozdílu, který neexistuje. Každá práce je produktivní v tom smyslu, v jakém autor používá slova „produktivní“. Práce jedné třídy je stejně produktivní jako práce druhé třídy v tom smyslu, že poskytuje určitý požitek, určité pohodlí nebo určitý užitek tomu, kdo za ni platí; jinak by se za tuto práci neplatila mzda.“

˂Je tedy produktivní, protože produkuje nějakou užitnou hodnotu a protože se prodává, protože má směnnou hodnotu, tj. protože je sama zbožím.˃

Když však Garnier tuto myšlenku rozvádí, uvádí k její ilustraci spíš takové příklady, kdy „neproduktivní pracovníci“ činí totéž, vyrábějí touž užitnou hodnotu nebo užitnou hodnotu téhož druhu jako pracovníci „produktivní“. Například;

„Sluha, který je v mých službách, topí mi v krbu, upravuje mi vlasy, čistí a udržuje mi v pořádku šaty a nábytek, připravuje pro mne jídlo atd., prokazuje služby naprosto stejného druhu jako pradlena nebo švadlena, která pere nebo spravuje prádlo svých zákazníků; ... jako hostinský, majitel jídelny nebo výčepu, jehož povoláním je připravovat jídlo lidem, kteří se u něho chtějí stravovat; jako holič a kadeřník“ (většina těchto chlapíků patří však u A(dama] Smitha právě tak málo k produktivním pracovníkům jako sluhové), „kteří vykonávají bezprostřední služby; konečně jako zedník, pokrývač, truhlář, sklenář, kramář atd. a všichni ti stavební dělnici, které voláme na správky a opravy a jejichž roční důchod pochází právě tak z prostých oprav a udržovacích prací jako z nových staveb.“

(A[dam] Smith nikde neříká, že práce, která se fixuje v nějakém více nebo méně trvalém předmětě, nemůže být právě tak opravářská práce jako práce, která vytváří něco nového.)

„Tento druh práce nezáleží ani tak ve výrobě jako v udržování; jejím účelem není ani tak přidávat věcem, na kterých pracuje, hodnotu, jako spíš zabránit jejich zkáze. Všichni tito pracovníci, včetně domácího stuhy, šetří tomu, kdo je platí, práci spojenou s udržováním jeho vlastních věcí.“

(Lze na ně tedy pohlížet jako na stroje k uchovávání hodnoty, či spíše k uchovávání užitných hodnot. Toto stanovisko „úspory“ práce rozvíjí dále Destutt de Tracy. O tom později. Neproduktivní práce jednoho se nemění v produktivní tím, že jinému neproduktivní práci ušetří. Jeden z nich ji koná. Část smithovské neproduktivní práce je v důsledku dělby práce nutná — ale jen ta její část, která je absolutně nezbytná, aby se věci mohly spotřebovat, a která patří tak říkajíc do nákladů spotřeby, a to ještě je nutná jen tehdy, když ušetří tento čas produktivnímu dělníkovi. A[dam] Smith však tuto „dělbu práce“ nepopírá. Kdyby byl podle něho každý nucen konat produktivní i neproduktivní práci, a kdyby při dělbě těchto druhů práce mezi dvěma osobami byly obě práce vykonávány lépe, nezměnilo by se tím nic na okolnosti, že jedna z těchto prací je produktivní a druhá neproduktivní.)

„V převážné většině případů je také proto a jedině proto najímají“ (aby si jeden člověk ušetřil práci spojenou s vlastní obsluhou, musí ho obsluhovat deset lidí — divný způsob „úspory“ práce; kromě toho „neproduktivní práce“ tohoto druhu používají nejvíce takoví lidé, kteří nedělají nic); „buď jsou tedy všichni produktivní, nebo není produktivní nikdo z nich“ (cit. dílo, str. 172).

ǁ348ǀ Za druhé. U Francouze nesmějí chybět „ponts et chaussées“^[f]. Proč se má, říká, označovat za produktivní práci

„práce inspektora nebo ředitele soukromého podniku v obchodě nebo v průmyslu a za neproduktivní práce správního úředníka, jenž dohlíží na udržování veřejných silnic, kanálů splavných pro lodní dopravu, přístavů, peněžnictví a jiných významných zařízení sloužících k povzbuzování obchodní činnosti, jenž bdí nad bezpečností dopravy a dopravních cest a nad dodržováním smluv atd. a na něhož lze právem pohlížet jako na inspektora velké společenské manufaktury? Je to práce naprosto téhož druhu, jenže na mnohem vyšší úrovni.“ (Str. 172—173.)

Pokud se takový chlapík podílí na výrobě (respektive na udržování a reprodukci) materiálních věcí, které by se mohly prodat, kdyby nebyly v rukou státu, mohl by Smith nazvat jeho práci prací „produktivní“. „Inspektoři velké společenské manufaktury“ jsou čistě francouzské výplody.

Za třetí. Zde upadá Garnier do „moralisování“. Proč má být „výrobce voňavek, který lahodí mému čichu“, produktivní, a hudebník, který „okouzluje můj sluch“, nikoli? (Str. 173.) Protože, odpověděl by Smith, první dodává materiální produkt, a druhý nikoli. Morálka a „zásluhy“ obou těchto chlapíků nemají s tímto rozlišováním nic společného.

Za čtvrté. Není rozpor v tom, že „výrobce houslí, stavitel varhan, obchodník s hudebninami, mechanik atd.“ jsou produktivní, a povolání, pro něž jsou tyto práce jen přípravou, jsou neproduktivní?

„U jedněch i druhých je konečným cílem jejich práce jeden a týž druh spotřeby. Nezasluhuje-li si konečný výsledek práce jedněch, aby byl započten mezi produkty práce společnosti, proč se má příznivěji posuzovat to, co je jen prostředkem k dosažení tohoto výsledku?“ (Cit. dílo, str. 173.)

Podle této logiky je člověk, který jí obilí, právě tak produktivní jako člověk, který je vyrábí. Pročpak se obilí vyrábí? Aby se snědlo. Když tedy jedení není produktivní, proč má být produktivní pěstování obilí, které je jen prostředkem k dosažení tohoto výsledku? Kromě toho člověk, který jí, produkuje mozek, svaly atd., a to že nejsou stejně ušlechtilé produkty jako ječmen nebo pšenice? — mohl by se zeptat A[dama] Smitha nějaký pohoršený přítel lidu.

Za prvé, A[dam] Smith nepopírá, že neproduktivní pracovník produkuje nějaký produkt. Jinak by nebyl vůbec pracovníkem. Za druhé, ať se to zdá sebedivnější, lékař, který předepisuje pilulky, není produktivním pracovníkem, avšak je jím lékárník, který je připravuje. Stejně tak je produktivním pracovníkem i výrobce hudebních nástrojů, který vyrábí housle, není jím však hudebník, který na ně hraje. To by dokazovalo jen tolik, že někteří „produktivní pracovníci“ dodávají produkty, které nemají jiný účel, než sloužit jako výrobní prostředky neproduktivním pracovníkům. To však není o nic divnější než to, že všichni produktivní pracovníci dodávají konec konců za prvé prostředky k placení neproduktivních pracovníků, a za druhé, že dodávají produkty, které spotřebovávají ti, kteří vůbec nepracují.

Z těchto poznámek je druhá poznámkou Francouze, který nemůže zapomenout na své „ponts et chaussées“; třetí je pouhým moralisováním; čtvrtá obsahuje buď hloupost, že spotřeba je stejně produktivní jako výroba ˂což je v buržoasní společnosti, kde jeden vyrábí a druhý spotřebovává, nesprávné˃, anebo tvrzení, že část produktivní práce poskytuje jen materiál pro neproduktivní práce, což A[dam] Smith nikde nepopírá. Jen první z nich obsahuje správné tvrzení, že A[dam] Smith ve své druhé definici nazývá tytéž práce ǁ349ǀ produktivními i neproduktivními — čili lépe řečeno, že podle své vlastní definice by musel A[dam] Smith nazvat nepatrnou část své „neproduktivní“ práce produktivní prací, což ovšem nemluví proti definici, nýbrž proti podřazení těch nebo oněch druhů práce pod tuto definici neboli proti použití této definice. Po všech těchto poznámkách přichází učený Garnier konečně k věci.

„Jediný všeobecný rozdíl, který lze zřejmě mezi těmito dvěma třídami, které si Smith vymyslel, zpozorovat, záleží v tom, že u té třídy, kterou nazývá produktivní, je nebo může být vždy nějaký zprostředkovatel mezi výrobcem předmětu a jeho spotřebitelem, kdežto u třídy, kterou nazývá neproduktivní, nemůže být žádný zprostředkovatel a poměr mezi pracovníkem a spotřebitelem je nezbytně přímý a bezprostřední. Je jasné, že ten, kdo používá lékařovy zkušenosti, chirurgovy zručnosti, advokátových znalostí, hudebníkova nebo hercova talentu nebo konečně služby nějakého sluhy, je nezbytně v přímém a bezprostředním poměru ke každému z těchto různých pracovníků v době, kdy vykonávají svou práci, kdežto u povolání druhé třídy je předmět, určený ke spotřebě, materiální a hmatatelnou věcí, která tudíž může projít různými akty směny, než se dostane od svého výrobce k svému spotřebiteli.“ (Str. 174.)

Těmito posledními slovy Garnier nechtě ukazuje, jaká skrytá spojitost je mezi první Smithovou definicí (práce, která se směňuje za kapitál, a práce, která se směňuje za důchod) a druhou definicí, (práce, která se fixuje v materiálním, prodejném zboží, a práce, která se v něm nefixuje). Ty druhy práce, které se nefixují ve zboží, nemohou být už svou povahou ve většině případů podřízeny kapitalistickému výrobnímu způsobu; jiné druhy práce mu podřízeny být mohou. Nemluvíme už o tom, že na základně kapitalistické výroby, kdy za panství kapitálu převážnou část materiálního zboží — materiálních a hmatatelných věcí — vyrábějí námezdní dělníci, mohou být [neproduktivní] práce (nebo služby, ať už prostitutky nebo papeže) zaplaceny jedině z mezd produktivních dělníků nebo ze zisků jejich zaměstnavatelů (a těch, kteří se podílejí na těchto ziscích); rovněž nemluvíme ani o tom, že tito produktivní dělníci vytvářejí materiální základnu pro obživu a tudíž i pro existenci neproduktivních pracovníků. Je však charakteristické pro tohoto povrchního francouzského hafana, že on, jenž chce být národohospodářem, tj. badatelem v oblasti kapitalistické výroby, považuje za nepodstatné to, co tuto výrobu činí kapitalistickou, totiž směnu kapitálu za námezdní práci, místo aby se přímo směňoval důchod za námezdní práci nebo místo aby si dělníci přímo platili důchod sami sobě. Tím je podle Garniera i sama kapitalistická výroba nepodstatnou formou, a nikoli nutnou, i když jen historicky, tj. přechodně nutnou formou pro rozvoj společenské produktivní síly práce a pro přeměnu práce v práci společenskou.

„Z jeho produktivní třídy by bylo třeba kromě toho odečíst dělníky, jejichž práce záleží jen v tom, že čistí, udržují nebo opravují hotové předměty, a neuvádějí do oběhu žádný nový produkt“ (str. 175).

(Smith nikde neříká, že práce nebo její produkt musí vejít do oběžného kapitálu. Může vejít přímo do fixního kapitálu, jako například práce mechanika, který opravuje stroje v továrně. Pak ale hodnota takovéto práce vchází do oběhu produktu, zboží A dělníci, kteří provádějí takové opravy atd. v domě zákazníka, nesměňují ǁ350ǀ svou práci za kapitál, nýbrž za důchod.)

„V důsledku tohoto rozdílu existuje neproduktivní třída, jak poznamenal Smith, pouze z důchodů. Protože tato třída nemá mezi sebou a spotřebitelem jejích produktů, tj. tím, kdo používá její práce, žádného zprostředkovstele, platí ji bezprostředně spotřebitel; ten však platí pouze ze svého důchodu. Naproti tomu dělníci produktivní třídy jsou placeni obvykle prostředníkem, jenž chce z jejich práce vytlouci zisk, a proto jsou povětšině placeni z kapitálu. Ale tento kapitál se konec konců vždy nahradí důchodem nějakého spotřebitele; jinak by nemohl obíhat a nevynášel by svému majiteli zisk.“

Toto poslední „ale“ je však úplně dětinské. Předně, část kapitálu se nahrazuje kapitálem a ne důchodem — lhostejno, zda tato část vstupuje nebo nevstupuje do oběhu (poslední případ u semen).

[b) Nahrazování konstantního kapitálu směnou kapitálu za kapitál]

Dodává-li uhelný důl železárně uhlí a dostává-li od ní železo, které vchází do výrobního procesu uhelného dolu jako výrobní prostředek, směňuje se uhlí ve výši hodnoty tohoto železa za kapitál; a naopak, železo se ve výši své vlastní hodnoty směňuje jako kapitál za uhlí. Uhlí i železo jsou produkty (jako užitné hodnoty) nové práce, ačkoli tato práce byla provedena pomocí existujících pracovních prostředků. Ale hodnota produktu roční práce není totéž, co produkt nově přidané práce v témž roce. Nahrazuje ještě i hodnotu minulé práce, která byla zpředmětněna ve výrobních prostředcích. Ta část celkového produktu, která se rovná této hodnotě, není tedy částí produktu práce daného roku, nýbrž reprodukcí minulé práce.

Vezměme například produkt denní práce uhelného dolu, železárny, dřevařského podniku a strojírny. Nechť se konstantní kapitál ve všech těchto podnicích rovná jedné třetině všech součástí hodnoty produktu, tzn. že poměr minulé práce k živé práci je 1:2. Denní produkt každého tohoto podniku nechť je x, x', x'', x'''. Tyto produkty jsou určitá množství uhlí, železa, dřeva a strojů. Jako takové jsou produkty denní práce (avšak také denně spotřebovaných surovin, paliva, strojü atd., které přispěly k denní produkci). Jejich hodnoty nechť se rovnají z, z', z'', z'''. Tyto hodnoty nejsou produktem jednoho dne, neboť z/3, z'/3, z''/3, z'''/3 se pouze rovnají hodnotě, kterou měly konstantní prvky těchto z, z', z'', z''', dříve než vstoupily do pracovního procesu tohoto dne. Tedy x/3, x'/3, x''/3, x'''/3 neboli jedna třetina vyrobených užitných hodnot představuje pouze hodnotu minulé práce a neustále ji nahrazuje. ˂Směna, ke které zde dochází mezi minulou prací a produktem živé práce, je úplně jiné povahy než směna mezi pracovní silou a podmínkami práce existujícími jako kapitál.˃

x = z; toto z je hodnotou celého x^[64], avšak ¹/₃ z se rovná hodnotě suroviny atd. obsažené vcelém x. Tedy x/3 je tou částí denního produktu práce ˂není však nikterak produktem denní práce, ale naopak, produktem práce předešlého dne, minulé práce vůbec, která je s ní spojena˃, ve které se znovu objevuje a kterou se nahrazuje minulá práce spojená s denní prací. Každá alikvotní část tohoto x, které je jen množstvím skutečných produktů (železa, uhlí atd.), představuje ovšem svou hodnotou z ¹/₃ minulou práci a ze ²/₃ práci vykonanou a přidanou v témž dni. Minulá práce i práce daného dne vcházejí ve stejném poměru jak do úhrnu produktů, tak i do každého jednotlivého produktu, z nichž se tento úhrn skládá. Rozdělím-li však celkový produkt na dvě části, připadne ¹/₃ na jednu stranu a ²/₃ na druhou stranu; je to totéž, jako kdyby první ¹/₃ představovala jen minulou práci a zbývající ²/₃ jen práci daného dne. Ve skutečnosti představuje první ¹/₃ veškerou minulou práci, která vešla do celkového produktu, celou hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků. Po odečtení této ¹/₃ mohou tedy zbývající ²/₃ představovat jen produkt práce daného dne. Ve skutečnosti představují veškerou práci, která byla přidána za den k výrobním prostředkům.

Uvedené ²/₃ se tedy rovnají výrobcově důchodu (zisku a mzdě). Výrobce je může spotřebovat, tj. utratit za předměty, které vcházejí do jeho individuální spotřeby. Dejme tomu, že tyto ²/₃ uhlí vytěženého za den nekoupí spotřebitelé nebo kupci za peníze, nýbrž za zboží, které předtím přeměnili v peníze, aby si za ně koupili uhlí. Část uhlí z těchto ²/₃ vejde do individuální spotřeby samého výrobce uhlí, např. jako otop v domácnosti atd. Tato část nevstoupí tedy do oběhu, anebo, jestliže už předtím do oběhu vstoupila, sám její výrobce ji z oběhu opět ǁ351ǀ odejme. Mimo tuto část ze ²/₃ uhlí, kterou výrobci uhlí spotřebují sami, musí výrobci uhlí celé zbývající množství (chtějí-li je spotřebovat) směnit za předměty, které vcházejí do individuální spotřeby.

Při této směně je jim úplně lhostejné, zda prodavači spotřebních předmětů směňují za uhlí svůj důchod nebo svůj kapitál, jinými slovy, zda například majitel továrny na sukno směňuje své sukno za uhlí, aby vytápěl svůj soukromý dům (v tomto případě je pro něho uhlí zase spotřebním předmětem, a platí je z důchodu, určitým množstvím sukna, které představuje zisk), nebo zda Jakub, lokaj továrníka vyrábějícího sukno, smění sukno, které dostal jako mzdu, za uhlí (v tomto případě je uhlí opět spotřebním předmětem a směňuje se za důchod továrníka vyrábějícího sukno, který však směnil už dříve svůj důchod za neproduktivní práci lokaje), nebo zda majitel továrny na sukno smění sukno za uhlí, aby nahradil potřebné, ale už spotřebované uhlí ve své továrně. (V tomto posledním případě sukno, které majitel továrny na sukno směňuje, představuje pro tohoto továrníka konstantní kapitál, hodnotu jednoho z jeho výrobních prostředků, a uhlí mu nepředstavuje jen hodnotu tohoto výrobního prostředku, nýbrž i tento výrobní prostředek in natura. Pro výrobce uhlí je však sukno spotřebním předmětem, a obojí, sukno i uhlí, představují pro něho důchod; uhlí je pro něho důchod v jeho nerealisované a sukno v jeho realisované formě.)

Pokud jde o poslední ¹/₃ uhlí, výrobce uhlí ji nemůže vydat za předměty své individuální spotřeby, nemůže ji utratit jako důchod. Patří výrobnímu procesu (neboli reprodukčnímu procesu) a musí se přeměnit v železo, dřevo, stroje, v předměty, které tvoří součásti jeho konstantního kapitálu a bez kterých nelze obnovit výrobu uhlí nebo v ní pokračovat. Mohl by ovšem i tuto ¹/₃ směnit za spotřební předměty (nebo, což je totéž, za peníze výrobců těchto předmětů), ale to jen za podmínky, že by tyto spotřební předměty opět směnil za železo, dřevo, stroje, takže by tedy nevešly ani do jeho vlastní spotřeby, ani do výdaje jeho důchodu, nýbrž vešly by do spotřeby a výdaje důchodu výrobců dřeva, železa a strojü, kteří jsou však všichni sami opět v takovém postavení, že ¹/₃ svého produktu nemohou vydat za předměty individuální spotřeby.

Předpokládejme však, že uhlí vchází do konstantního kapitálu výrobce železa, výrobce dřeva, výrobce strojů atd. Na druhé straně železo, dřevo, stroje vcházejí do konstantního kapitálu výrobce uhlí. Pokud tedy tyto jejich produkty vzájemně vcházejí stejnou sumou hodnoty [do jejich konstantních kapitálů], nahrazují se in natura, a jeden by měl platit druhému jen bilanční rozdíl v té výši, oč od něho koupil víc, než mu prodal. Ve skutečnosti tu peníze v praxi vystupují (prostřednictvím směnek atd.) jen jako platidlo, a ne jako mince, jako oběživo, a slouží jen k zaplacení bilančního rozdílu. Určitou část z ¹/₃ uhlí potřebuje výrobce uhlí na svou vlastní reprodukci, stejně jako si určitou část ze ²/₃ produktu ponechal pro vlastní spotřebu.

Veškeré uhlí, železo, dřevo a stroje, které se tak vzájemně nahrazuje směnou konstantního kapitálu za konstantní kapitál, konstantního kapitálu v jedné naturální formě za konstantní kapitál v jiné naturální formě, nemá absolutně nic společného se směnou důchodu za konstantní kapitál, ani se směnou důchodu za důchod. Tato část produktu má přesně touž úlohu jako semena v zemědělství nebo základní fond dobytka v dobytkářství. Je to ta část ročního produktu práce — ne však produktu nově přidané práce v daném roce (nýbrž produktu této nově přidané roční práce plus minulé práce) — která se (při nezměněných výrobních podmínkách) sama každoročně nahrazuje jako výrobní prostředek, jako konstantní kapitál, aniž vstupuje do jiného oběhu než do oběhu mezi „obchodníky“ a aniž má vliv na hodnotu té části produktu, která vstupuje do oběhu mezi „obchodníky“ a „spotřebiteli“^[g].

Dejme tomu, že celá ¹/₃ uhlí se tak směňuje in natura za své vlastní výrobní prvky, za železo, dřevo, stroje. ˂Bylo by možné i to, že by se bezprostředně směňovala například jen za stroje, ale výrobce strojů by ji opět směnil jako konstantní kapitál nejen za svůj konstantní kapitál, ale za konstantní kapitál výrobce železa a dřevaře.˃ V takovém případě by se sice každý cent uhlí z oněch ²/₃ výrobce uhlí, ǁ352ǀ které tento výrobce uhlí směnil za spotřební předměty, tj. které směnil jako důchod — stejně jako celý produkt — skládal co do své hodnoty ze dvou částí: ¹/₃ centu by se rovnala hodnotě výrobních prostředků spotřebovaných na výrobu jednoho centu uhlí a ²/₃ centu by se rovnaly práci, kterou k této ¹/₃ uhlí nově přidal výrobce uhlí. Nicméně kdyby se celkový produkt rovnal například 30.000 centům, směnil by výrobce uhlí jako důchod pouze 20.000 centů. Zbývajících 10.000 centů by bylo podle předpokladu nahrazeno železem, dřevem, stroji atd. atd., zkrátka celá hodnota výrobních prostředků, které vešly do 30.000 centů, by byla nahrazena in natura výrobními prostředky téhož druhu a téže hodnoty.

Kupci 20.000 centů nezaplatí tedy ve skutečnosti ani farthing za hodnotu minulé práce, která je obsažena v těchto 20.000 centech, protože 20.000 centů představuje pouze ty ²/₃ hodnoty celkového produktu, v nichž se realisuje nově přidaná práce. Je to tedy totéž, jako kdyby těchto 20.000 centů představovalo jen nově přidanou práci (například za rok) a vůbec žádnou minulou práci. Kupec tedy platí v každém centu celou hodnotu, minulou práci plus práci nově přidanou, a přesto platí jen nově přidanou práci; je tomu tak právě proto, že kupuje jen 20.000 centů, tj. jen tu část celého produktu, která se rovná hodnotě celé nově přidané práce. Právě tak neplatí ani zemědělci za semena, a zaplatí jen za pšenici, kterou sní. Výrobci železa, dřeva, strojů atd. si tuto část produktu vzájemně nahradili; nemusí se jim nahrazovat podruhé. Nahradili ji tou částí svého vlastního produktu, který je sice ročním produktem jejich práce, ne však produktem práce přidané v daném roce, ale naopak, tou částí jejich ročního produktu, která představuje minulou práci. Bez nové práce by produkt neexistoval; neexistoval by však ani bez práce] která je zpředmětněna ve výrobních prostředcích. Kdyby byl Jen produktem nové práce, byla by jeho hodnota nižší, než Je nyní, a pak by nebylo nutno vracet žádnou část produktu výrobě. Ale kdyby druhý způsob práce [tj. takový způsob) který se zakládá na používání výrobních prostředků] nebyl produktivnější a neposkytoval větší množství produktu — přestože část produktu musí být vrácena výrobě — pak by se ho nepoužívalo.

Ačkoli z této ¹/₃ uhlí nevchází žádná součást hodnoty do 20.000 centů uhlí, které se prodaly jako důchod, přece by každá změna v hodnotě konstantního kapitálu, který představuje tato třetina neboli 10.000 centů, způsobila změnu hodnoty zbývajících ²/₃, které se prodávají jako důchod. Předpokládejme, že by se výroba železa, dřeva, strojů atd., zkrátka těch výrobních prvků, které představuje uvedená ¹/₃ produktu, zdražila. Produktivita práce při těžbě uhlí by zůstala stejná. Se stejným množstvím železa, dřeva, uhlí, strojů a práce by se vyrábělo stejně jako dříve 30.000 centů uhlí. Protože však železo, dřevo a stroje zdražily, stojí víc pracovní doby než dříve, a bylo by za ně nutno dávat víc uhlí než dříve.

ǁ353ǀ Dejme tomu, že se produkt rovná stejně jako předtím 30.000 centů. Produktivita práce při těžbě uhlí zůstala stejná, jako byla dříve. Se stejným množstvím živé práce a se stejným množstvím dřeva, železa, strojů atd. se vyrábí stejně jako dříve 30.000 centů uhlí. Živá práce představuje stejnou hodnotu jako dříve, řekněme 20.000 liber št. (v peněžním vyjádření). Naproti tomu dřevo, železo atd., zkrátka konstantní kapitál, stojí nyní 16.000 liber št. místo 10.000 liber št., tj. pracovní doba v nich obsažená se zvýšila o ⁶/₁₀ čili o 60 %.

Hodnota celkového produktu se nyní rovná 36.000 liber št., místo dřívějším 30.000 liber št., stoupla tedy o ¹/₅ čili o 20 %. Každá alikvotní část produktu stojí tedy rovněž o ¹/₅ čili o 20 % více než dříve. Stál-li dříve cent 1 libru št., stojí nyní 1 libru št. + ¹/₅ libry št. = 1 libru št. 4 šilinky. Dříve se z celkového produktu ¹/₃ čili ³/₉ rovnaly konstantnímu kapitálu a ²/₃ přidané práci. Nyní se má konstantní kapitál k hodnotě celkového produktu jako 16.000 k 36.000 ¹⁶/₃₆ = ⁴/₉. Konstantní kapitál je tedy o ¹/₉ [hodnoty celkového produktu] větší než dříve. Ta část produktu, která se rovná hodnotě přidané práce, se dříve rovnala ²/₃ čili ⁶/₉ produktu. nyní se rovná ⁵/₉.

Máme tedy:

	Konstantní kapitál	Přidaná práce
Hodnota = 36.000 liber št.	16.000 liber št. (4/9 produktu)	20.000 liber št. (stejná hodnota jako dřive = 5/9 produktu)
Produkt = 30.000 centů	13.333 1/3 centu	16.666 2/3 centu

Práce uhlokopů by se nestala méně produktivní, ale celková práce při těžbě uhlí (práce dělníků plus minulá práce) by se stala méně produktivní; tzn. že k nahrazení té části hodnoty, která připadá na ǁ354ǀ konstantní kapitál, by nyní bylo zapotřebí o ¹/₉ celkového produktu více a hodnota nově přidané práce by byla o ¹/₉ produktu menší. Výrobci železa, dřeva atd. budou nyní stejně jako předtím platit jen 10.000 centů uhlí. Toto množství uhlí je dříve stálo 10.000 liber št. Nyní je bude stát 12.000 liber št. Část nákladů na konstantní kapitál by se tedy vyrovnala v důsledku toho, že za tu část uhlí, kterou dostanou náhradou za železo atd., by museli zaplatit zvýšenou cenu. Výrobce uhlí však u nich musí koupit za 16.000 liber št. surovin atd. Musí tedy zaplatit bilanční rozdíl ve výši 4.000 liber št., tj. 3.333¹/₃ centu uhlí. Můsí tedy dodat spotřebitelům stejně jako předtím 16.666²/₃ centu + 3.333¹/₃ centu = 20.000 centů uhlí = ²/₃ produktu ‚ a spotřebitelé mu za to nyní musí zaplatit místo 20.000 liber št. 24.000 liber št. Touto částkou mu musí nahradit nejen nově přidanou práci, ale i část konstantního kapitálu.

Pokud jde o spotřebitele, byla by celá záležitost velmi jednoduchá. Kdyby chtěli spotřebovat stejné množství uhlí jako dříve, museli by za ně zaplatit o ¹/₅ více a ze svého důchodu by museli vydat o ¹/₅ méně na jiné produkty, ovšem za předpokladu, že by výrobní náklady zůstaly ve všech odvětvích stejné. Nesnáz je jen v tom, jak zaplatí výrobce uhlí 4.000 liber št. za železo, dřevo atd., za které jejich výrobci nepotřebují uhlí? Svých 3.333¹/₃ centu uhlí, kterése rovnají těmto 4.000 liber št., prodal spotřebitelům uhlí a dostal za ně nejrůznější zboží. Toto zboží však nemůže vejít ani do jeho vlastní spotřeby, ani do spotřeby jeho dělníků, nýbrž musí být spotřebováno výrobci železa, dřeva atd., protože výrobce uhlí si těmito předměty musí nahradit hodnotu svých 3.333¹/₃ centu. Řekne se: věc je velmi prostá. Všichni spotřebitelé uhlí musí spotřebovat o ¹/₅ méně všeho ostatního zboží neboli z každého svého zboží musí dát o ¹/₅ více na uhlí. Výrobci dřeva, železa atd. spotřebují přesně o tuto ¹/₅ více. Na první pohled je však nepochopitelné, jak snížená produktivita v železárně, v strojírně, v dřevařském podniku atd. má výrobcům železa, strojů, dřeva atd. umožnit, aby spotřebovali větší důchod než dříve; vždyť předpokládáme, že cena jejich výrobků se róvná jejich hodnotě a že se tudíž zvýší jen úměrně poklesu produktivity jejich práce.

Předpokládali jsme, že hodnota železa, dřeva, strojů stoupla o ³/₅ čili o 60 %. K tomu mohlo dojít jen že dvou příčin. Buď se stala výroba železa, dřeva atd. méně produktivní, protože se snížila produktivita živé práce, která se v těchto odvětvích vynakládala, tzn. že se na výrobu téhož produktu muselo vynaložit větší množství práce. V tomto případě by výrobci museli použít o ³/₅ více práce než předtím. Míra mzdy zůstala táž, protože snížení produktivní síly práce postihuje jednotlivé produkty jen přechodně. Zůstala tedy nezměněna i míra nadhodnoty. Výrobce potřebuje nyní 24 pracovních dní na to, nač dříve potřeboval 15, ale dělníkům platí v každém z těchto 24 pracovních dní stejně jako dříve jen 10 pracovních hodin a stejně jako dříve je nechává každý den pracovat 2 hodiny zdarma. Pracovalo-li tedy předtím 15 dělníků 150 hodin pro sebe a 30 hodin pro podnikatele, pak nyní pracuje 24 dělníků 240 hodin pro sebe a 48 hodin pro podnikatele. (Míra zisku nás zde nezajímá.) Mzda by se snížila jen potud, pokud by byla vydána na železo, dřevo, stroje atd., což v daném případě nepřichází v úvahu. 24 dělníků spotřebuje nyní o ³/₅ více, než dříve spotřebovalo 15 dělníků. Výrobci uhlí jim (tj. jejich zaměstnavateli, který jirn platí mzdu) tedy mohou o to víc prodat z hodnoty 3.333¹/₃ centu.

Anebo byl pokles produktivity ve výrobě železa, dřeva atd. způsoben tím, že se zdražily části jejich konstantního kapitálu, jejich výrobních prostředků. Pak nastává [vzhledem k ostatním výrobním odvětvím] opět táž alternativa a pokles produktivity musí nakonec znamenat zvýšení množství vynaložené živé práce, a tedy i zvýšení mzdy, kterou spotřebitelé uhlí zčásti zaplatili výrobci uhlí ve výše uvedených 4.000 liber št.

V těch výrobních odvětvích, kde se vynakládá větší množství práce^[h], vzrůstá i masa nadhodnoty, protože se zvětšil počet zaměstnaných dělníků. Na druhé straně míra zisku poklesne úměrně tomu, oč se zvýšila hodnota všech těch součástí jejich konstantního kapitálu, do kterých vchází jejich vlastní produkt, ať už je to tak, že samy potřebují část svého vlastního produktu jako výrobní prostředek, nebo, jako je tomu například u uhlí, tak, že jejich produkt vchází jako výrobní prostředek do jejich vlastních výrobních prostředků. Jestliže však jejich oběžný kapitál vynaložený na mzdu stoupne víc než ta část konstantního kapitálu, kterou mají nahradit, stoupne i jejich míra zisku, a ǁ355ǀ přitom spotřebují i určitou část z uvedených 4.000 liber št.

Zvýšení hodnoty konstantního kapitálu (vyplývající z poklesu produktivity pracovních odvětví, které tento konstantní kapitál dodávají) zvyšuje hodnotu produktu, do kterého tento konstantní kapitál vchází, a zmenšuje tu část produktu (in natura), která nahrazuje nově přidanou práci — činí tedy tuto práci, pokud se vyjadřuje ve svém vlastním produktu, méně produktivní. Pokud jde o část konstantního kapitálu, která se směňuje in natura, zůstává všechno beze změny. Aby se uhradilo spotřebované železo, dřevo, uhlí, směňuje se nyní totéž množství železa, dřeva, uhlí in natura jako dříve, a zvýšení cen se zde vzájemně vyrovnává. Avšak přebytek uhlí, který nyní tvoří pro výrobce uhlí část konstantního kapitálu a který nevchází do této naturální směny, směňuje se nyní stejně jako předtím za důchod (ve výše uvedeném případě se ho část směňuje nejen za mzdu, ale i za zisk), jen s tím rozdílem, že tento důchod už nepřipadne dřívějším spotřebitelům, ale výrobcům, v jejichž sféře se vynaložilo větší množství práce, tj. vzrostl počet dělníků.

Vyrábí-li některé průmyslové odvětví produkty, které vcházejí výhradně do individuální spotřeby, a nevcházejí jako výrobní prostředky ani do jiného průmyslového odvětví (pod výrobními prostředky je zde třeba rozumět vždy konstantní kapitál), ani do jeho vlastní reprodukce (jako například v zemědělství, při chovu dobytka nebo v uhelném průmyslu, kde samo uhlí vchází do výroby jako pomocný materiál), musí se roční produkt tohoto odvětví ˂případný přebytek nad roční produkt nemá pro tuto otázku význam˃ vždy zaplatit z důchodu, tj. ze mzdy nebo ze zisku.

Vezměme si dřívější příklad s plátnem^[i]. Tři lokte plátna se skládají ze ²/₃ z konstantního kapitálu a z ¹/₃ z přidané práce. Jeden loket plátna představuje tedy přidanou práci. Rovná-li se nadhodnota 25 %, pak ¹/₅ lokte představuje zisk, zbývající ⁴/₅ reprodukovanou mzdu. Jednu pětinu spotřebuje sám továrník nebo, což je totéž, spotřebují ji jiní a zaplatí mu její hodnotu, kterou spotřebuje v jejich vlastním nebo v jiném zboží. ˂Pro zjednodušení se tu bere celý zisk nesprávně jako důchod.> Zbývající ⁴/₅ však znovu vydá ve formě mzdy; jeho dělníci je spotřebují jako svůj důchod, a to buď přímo, nebo směnou za jiné spotřební předměty, jejichž majitelé spotřebovávají plátno.

Obě tyto části tvoří spolu celou tu část ze 3 loktů plátna — 1 loket plátna, kterou mohou spotřebovat sami výrobci plátna jako důchod. Zbývající 2 lokte představují konstantní kapitál továrníka; musí být znovu přeměněny ve výrobní podmínky plátna — v přízi, ve stroje atd. Z jeho stanoviska je směna 2 loket plátna směnou konstantního kapitálu; může je však směnit jen za důchod jiných lidí. Zaplatí tedy za přízi řekněme ⁴/₅ z 2 loket čili ⁸/₅ lokte a za stroje ²/₅ lokte. Přadlák a výrobce strojů z toho mohou spotřebovat opět ¹/₃, tzn. že jeden může spotřebovat z ⁸/₅ lokte ⁸/₁₅ lokte a druhý z ²/₅ lokte ²/₁₅ lokte — celkem ¹⁰/₁₅ lokte čili ²/₃ lokte. Avšak zbývajících ²⁰/₁₅ lokte čili ⁴/₃ lokte jim musí nahradit suroviny — len, železo, uhlí atd., a každý z těchto předmětů se opět rozkládá na části která představuje důchod (nově přidanou práci), a na druhou část, která představuje konstantní kapitál (suroviny, fixní kapitál atd.).

Tyto ⁴/₃ lokte však mohou být spotřebovány pouze jako důchod. Tedy to, co nakonec vystupuje v přízi a ve stroji jako konstantní kapitál a čím přadlák a výrobce strojů nahrazuje len, železo, uhlí (nepřihlížeje k té části železa, uhlí atd., kterou výrobce strojů nahrazuje strojem), může představovat jen tu část lnu, železa, uhlí, která tvoří důchod výrobců lnu, železa, uhlí a za kterou se tedy nemusí nahrazovat konstantní kapitál; jinými slovy, to, co v přízi a v stroji vystupuje jako konstantní kapitál, musí patřit k té části produktu výrobců lnu, železa, uhlí atd., která neobsahuje, jak jsme ukázali výše, žádnou část konstantního kapitálu. Svůj důchod v železe, uhlí, lnu atd. spotřebují však výrobci železa, uhlí, lnu atd. v plátně nebo v jiných spotřebních předmětech, protože jejich vlastní produkty samy o sobě buď vůbec nevcházejí do jejich individuální spotřeby, nebo do ní vcházejí jen z nepatrné části. Tak se může část železa, lnu atd. směnit za produkt, který vstupuje pouze do individuální spotřeby, za plátno, a směnou za tento produkt může uhradit přadlákovi úplně a výrobci strojů částečně jejich konstantní kapitál, zatímco přadlák a výrobce strojů zase spotřebovávají plátno a dávají za ně tu část své příze a svých strojů, která představuje jejich důchod, a tím nahrazují konstantní kapitál tkalce.

Ve skutečnosti tedy celé plátno nepředstavuje nic než zisky a mzdy tkalce, přadláka, výrobce strojů, pěstitele lnu, výrobce uhlí a železa, a ti zároveň nahrazují výrobci plátna a přadlákovi celý jejich konstantní kapitál. Výpočet by nevycházel, kdyby si poslední výrobci surovin museli nahradit svůj vlastní konstantní kapitál směnou za plátno, protože plátno je předmět individuální spotřeby, který nevstupuje do žádné sféry výroby jako výrobní prostředek, ǁ356ǀ jako část konstantního kapitálu. Výpočet vychází proto, že plátno, které koupí pěstitel lnu, výrobce uhlí, výrobce železa, výrobce strojů atd. za svůj produkt, jim nahrazuje jen tu část jejich produktu, která pro ně představuje důchod a pro jejich kupce konstantní kapitál. Je to možné jen proto, že si tu část svých produktů, která netvoří důchod a která se tudíž nemůže směnit za spotřební předměty, nahrazují in natura, tj. směnou konstantního kapitálu za konstantní kapitál.

Může se zdát divné, že se v uvedeném příkladu předpokládá, že se produktivita práce v určitém odvětví průmyslu nezměnila, a přesto se snížila, jestliže se produktivita živé práce vynaložené v tomto odvětví vyjádří ve vlastním produktu této práce. Ale to se dá vysvětlit velmi prostě.

Předpokládejme, že produkt přadlákovy práce se rovná 5 librám příze. Dejme tomu, že k tomu potřebuje pouze 5 liber bavlny (tzn. že není žádný odpad) a že 1 libra příze stojí 1 šilink (nepřihlížejme k strojnímu zařízení, tj. předpokládejme, že jeho hodnota nestoupla ani neklesla; v daném případě se tedy rovná nule). Libra bavlny stojí 8 pencí. Z 8 šilinků, které vyjadřují hodnotu 5 liber příze, připadá 40 pencí (5 x 8 pencí) = 3 šilinky 4 pence na bavlnu a 5 x 4 pence = 20 pencí = 1 šilink 8 pencí na nově přidanou práci. Z celého produktu připadá tedy 3¹/₃ libry příze (v hodnotě 3 šilinků 4 pencí) na konstantní kapitál a 1²/₃ libry příze na práci. Tedy ²/₃ z 5 liber příze nahrazují konstantní kapitál a ¹/₃ z 5 liber příze čili 1²/₃ libry je tou částí produktu, která platí práci. Dejme tomu, že nyní cena libry bavlny stoupne o 50 %, z 8 pencí na 12 pencí čili na 1 šilink. Pět liber příze pak stojí 5 šilinků za 5 liber bavlny a 1 šilink 8 pencí za přidanou práci, jejíž množství, a tím i hodnota vyjádřená v penězích, zůstává beze změny. Pět liber příze tedy nyní stojí 5 šilinků + 1 šilink 8 pencí = 6 šilinků 8 pencí. Z těchto 6 šilinků 8 pencí připadá však nyní na surovinu 5 šilinků a na práci 1 šilink 8 pencí.

6 šilinků 8 pencí = 80 pencí, z nichž připadá 60 pencí na surovinu a 20 pencí na práci. Práce činí nyní jen 20 pencí z celé hodnoty 5 liber příze (80 pencí) čili ¹/₄, tj. 25 %; dříve tvořila 33¹/₃%. Na druhé straně suroviny činí 60 pencí, tj. ³/₄ čili 75 %, kdežto dříve činily jen 66²/₃%. Stojí-li nyní 5 liber příze 80 pencí, pak 1 libra stojí ⁸⁰/₅ pencí = 16 pencí. Za svých 20 pencí, vyjadřujících hodnotu [nově přidané] práce, dostane tedy [přadlák] z 5 liber příze 1¹/₄ libry; zbývající 3³/₄ libry připadnou na surovinu. Dříve připadly 1²/₃ libry na práci (zisk a mzdu) a 3¹/₃ libry na konstantní kapitál. Práce vyjádřená ve vlastním produktu se tedy stala méně produktivní, ačkoli její produktivita se nezměnila a zdražila se jen surovina. Zůstala však stejně produktivní, protože táž práce přeměnila v téže době 5 liber bavlny v 5 liber příze, a vlastním produktem této práce je (co do užitné hodnoty) jen forma příze, kterou bavlna dostala. Pět liber bavlny dostalo formu příze stejnou prací jako dříve. Skutečný produkt netvoří však jen tato příze, ale i surová bavlna, látka, které byla dána tato forma, a hodnota této látky tvoří teď vzhledem k práci, která dává tuto formu, větší část celkového produktu než dříve. Proto se totéž množství přadlákovy práce platí menším množstvím příze, jinými slovy — část produktu, která nahrazuje tuto práci, se zmenšila.

Potud k této otázce.

[c) Vulgární předpoklady Garnierovy polemiky proti Smithovi.
Garnier se vrací k fysiokratickým představám. Názor, že spotřeba neproduktivních
pracovníků je zdrojem výroby - krok zpět proti fysiokratům]

Za prvé je tedy nesprávné, říká-li Garnier, že celý kapitál se nakonec vždy nahrazuje spotřebitelovým důchodem, protože čášt kapitálu se může nahradit jedině kapitálem, a ne důchoděm. Za druhé je to samo o sobě nejapné, protože důchod — pokud není mzdou (nebo mzdou placenou ze mzdy, důchodem odvozeným ze mzdy) — je ziskem z kapitálu (nebo důchodem odvozeným ze zisku z kapitálu). A konečně je nejapné Garnierovo tvrzení, že ta část kapitálu, která neobíhá (v tom smyslu, že se nenahrazuje spotřebitelovým důchodem), „svému majiteli nevynáší zisk“. Tato část při nezměněných podmínkách výroby skutečně nevynáší zisk (přesněji nadhodnotu). Ale bez ní by kapitál vůbec nemohl produkovat svůj zisk.

ǁ357ǀ „Z tohoto rozdílu lze vyvodit jen toto: aby bylo možno zaměstnávat produktivní pracovníky není třeba jen důchodu těch, kteří používají jejich práce, nýbrž i kapitálu, který vynáší zisky zprostředkovatelům, kdežto k zaměstnávání neproduktivních pracovníků stačí povětšině důchod, který je platí“ (cit. dílo, str. 175).

Tato jediná věta je takovou kupou nesmyslů, že je z ní jasné, že Garnier, překladatel A[dama] Smitha, vlastně A[dama] Smitha vůbec nepochopil a že dokonce nemá ponětí ani o tom nejpodstatnějším z díla „Wealth of Nations“, totiž o tom, že kapitalistický výrobní způsob je nejproduktivnější výrobní způsob (ve srovnání s předcházejícími formami jím bezpodmínečně je).

Předně je nejvýš hloupé namítat na adresu Smitha, jenž prohlašuje za neproduktivní práci takovou práci, která se platí přímo z důchodu, že „k zaměstnávání neproduktivních pracovníků stačí povětšině důchod, který je platí“. A pak hned pravý opak:

„Aby bylo možno zaměstnávat produktivní pracovníky, není třeba jen důchodu těch, kteří používají jejich práce, nýbrž i kapitálu, který vynáší zisky zprostředkovatelům.“

(Jak produktivní musí teprve být u pana Garniera zemědělská práce, kde kromě důchodu, který požívá produktu půdy, je nutný i kapitál, který vynáší nejen zisky zprostředkovatelům, ale i pozemkovou rentu vlastníkovi pozemku!)

K tomu, „aby bylo možno zaměstnávat tyto produktivní pracovníky“, není třeba za prvé kapitálu, který je zaměstnává, a za druhé důchodu, který požívá jejich práce, nýbrž jen kapitálu, který vytváří důchod, jenž požívá plodů jejich práce. Vydám-li jako krejčí-kapitalista 100 liber št. na mzdy, vytvoří mi tyto mzdy napříldad 120 liber št. Vytvoří mi důchod 20 liber št., s kterým pak mohu, chci-li, požívat i krejčovské práce ve formě „kabátu“. Koupím-li naproti tomu například různé části oděvu, abych je nosil, je zřejmé, že mi tyto části oděvu nevytvořily oněch 20 liber št., za které je kupuji. Stejně tak by tomu bylo, kdybych si pozval domů krejčovského tovaryše a dal si od něho ušít kabáty za 20 liber št. V prvním případě bych dostal o 20 liber št. více, než jscm měl předtím, a v druhém případě bych měl o 20 liber št. méně, než jsem měl předtím. Kromě toho bych brzy zpozoroval, že krejčovský tovaryš, kterého platím přímo z důchodu, mi ke všemu neudělá kabát tak levně, jako když si jej koupím od „zprostředkovatele“.

Garnier si představuje, že zisk platí spotřebitel. Spotřebitel platí „hodnotu“ zboží; a ačkoli v tomto zboží vězí kapitalistův zisk, je toto zboží pro něho, pro spotřebitele, levnější, než kdyby vynaložil svůj důchod přímo za práci a dal si to či ono zboží vyrobit pro svou vlastní potřebu v malém měřítku. Zde je jasně vidět, že Garnier nemá ani nejmenší potuchy o tom, co je kapitál.

Pokračuje:

„Nedostávají snad mnozí neproduktivní pracovníci, jako herci, hudebnici atd., svou mzdu povětšině prostřednictvím ředitele, který těží zisk z kapitálu vloženého do takovýchto podniků ?“ (Cit. dílo, str. 175—176.)

Tato poznámka je správná, ukazuje však jen, že část pracovníků, které A[dam] Smith nazývá ve své druhé definici neproduktivními, jsou podle jeho první definice produktivními pracovníky.

„Z toho vyplývá, že musíme předpokládat, že ve společnosti, vníž je produktivní třída velmi početná, existuje velká akumulace kapitálu v rukou zprostředkovatelů čili podnikatelů“ (cit. dílo, str. 176).

Skutečně: to, že námezdní práce je masovým zjevem, je jen jiným výrazem pro masový výskyt kapitálu.

„Poměr mezi produktivní a neproduktivní třídou tedy není dán, jak se domnívá Smith, poměrem mezi masou kapitálů a masou důchodů. Tento poměr závisí zřejmě daleko spíše na mravech a zvycích lidu, na tom, zda je stupeň vývoje jeho průmyslu vysoký nebo nízký.“ (Str. 177.)

Jsou-li produktivními pracovníky takoví pracovníci, kteří jsou placeni z kapitálu, a neproduktivními takoví, kteří jsou placeni z důchodu, má se zřejmě produktivní třída k neproduktivní jako kapitál k důchodu. Avšak proporcionální růst obou tříd nebude záviset jen na existujícím poměru mezi masou kapitálů a masou důchodů. Bude záviset na tom, v jakém poměru se rostoucí důchod (zisk) mění v kapitál a v jakém se vydává jako důchod. Ačkoli buržoasie byla původně velmi spořivá, se stoupající produktivitou kapitálu, tj. dělníků, začíná napodobovat ǁ358ǀ feudály a vydržovat si množství služebníků. Podle poslední tovární zprávy (1861 nebo 1862)^[j] činil úhrnný počet osob zaměstnaných v továrnách ve Spojeném království (včetně vedoucích) pouze 775.534, zatímco počet služebných činil jen v Anglii 1 milion. Je to krásný pořádek, je-li mladá tovární dělnice nucena dřít se dvanáct hodin v továrně, aby si pan továrník mohl za část její nezaplacené práce vzít do osobních služeb její sestru jako služebnou, jejího bratra jako komorníka a jejího bratrance jako vojáka nebo policistu!

Poslední Garnierův dodatek je nechutná tautologie. Poměr mezi produktivní a neproduktivní třídou nezávisí podle něho na poměru mezi kapitálem a důchodem, nebo lépe na množství existujícího zboží, které má být vydáno ve formě kapitálu nebo důchodu, nýbrž (?) na mravech a zvycích lidu, na stupni vývoje jeho průmyslu. Ve skutečnosti se kapitalistická výroba objevuje teprve na určitém stupni průmyslového vývoje.

Jakožto bonapartistický senátor horuje Garnier samozřejmě pro lokaje a služebnictvo vůbec: „K tomu, aby se sumy pocházející z důchodů přeměnily v kapitál, nepřispívá při stejném počtu osob žádná třída v takové míře, jako služebnictvo“ (str. 181).

Skutečně, ze žádné třídy se nerekrutuje ničemnější část maloměšťáctva. Garnier nechápe, jak je to možné, že Smith, „muž nadaný takovým bystrozrakem“, si necení víc „tohoto zprostředkovatele, postaveného k boháči, aby sbíral zbytky důchodu, který boháč tak lehkomyslně promrhává“ (cit. dílo, str. 182—183). Ale sám v této větě říká, že zprostředkovatel pouze „sbírá“ zbytky „důchodu“. Z čeho se však skládá tento důchod? Z nezaplacené práce produktivního dělníka.

Po celé této velmi nepodařené polemice proti Smithovi prohlašuje Garnier, upadaje do fysiokratismu, zemědělskou práci za jedině produktivní práci! A proč? Protože „vytváří ještě novou hodnotu, hodnotu, která v okamžiku, kdy tato práce začala působit, ve společnosti ještě neexistovala, a to ani jako ekvivalent; a právě tato hodnota poskytuje pozemkovému vlastníkovi rentu“ (cit. dílo, str. 184).

Co je tedy produktivní práce? Je to práce, která vytváří nadhodnotu, novou hodnotu nad ekvivalent, který dostává jako mzdu. Smith ovšem nemůže za to, že Garnier nechápe, že směna kapitálu za práci neznamená nic jiného než to, že zboží dané hodnoty, rovnající se danému množství práce, se směňuje za větší množství práce, než je v něm obsaženo, a tak „vytváří novou hodnotu, která v okamžiku, kdy tato práce začala působit, ve společnosti ještě neexistovala, a to ani jako ekvivalent“. ǀVIII—358ǁ

*

ǁIX—400ǀ Pan G[ermain] Garnier vydal roku 1796 v Paříži „Abrégé élémentaire des principes de lʼéconomie politique“. Spolu s fysiokratickým názorém, že jedině zemědělství je produktivní, nacházíme zde jiný názor (který dobře vysvětluje jeho polemiku proti A[damu] Smithovi), totiž názor, že zdrojem výroby je spotřeba (dokonale representovaná „neproduktivními pracovníky“) a že velikost výroby se měří velikostí spotřeby. Neproduktivní pracovníci uspokojují „umělé potřeby“ a spotřebovávají materiální produkty; jsou tedy ve všech směrech užiteční. Proto polemisuje i proti hospodárnosti (spořivosti). Na XIII. straně své předmluvy píše:

„Bohatství jednotlivce se zvětšuje spořivostí; bohatství společnosti se naproti tomu zvětšuje vzrůstem spotřeby.“

A na str. 240 v kapitole o státních dluzích Garnier říká:

„Příčinou zlepšení a rozšíření zemědělství a tím i pokroku průmyslu a obchodu není nic jiného než rozšíření umělých potřeb.“

Z toho vyvozuje, že státní dluhy jsou velmi užitečné, protože rozmnožují tyto potřeby.^[65] ǀIX—400ǁ

*

ǁIX—421ǀ Schmalz. Ve své kritice Smithova rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací říká tento německý pohrobek fysiokratismu (německé vydání jeho knihy vyšlo roku 1818):

„Poznamenávám jen..., že rozdíl, který činí Smith mezi produktivní a neproduktivní prací, ukazuje se jako rozdíl nedůležitý a ne zcela přesný, uvážíme-li, že práce jiných neznamená pro nás všeobecně nic jiného než úsporu času a že tato úspora času je všechno, co tvoři hodnotu práce a její cenu.“

˂Zde je u něho zmatek: není to tak, že úspora času způsobená dělbou práce určuje hodnotu a cenu věci, nýbrž tak, že za touž hodnotu dostanu větší užitnou hodnotu, že práce se stane produktivnější, protože za touž dobu se dodá větší množství produktu; ale jako ozvěna fysiokratů nemůže ovšem najít hodnotu v samé pracovní době.˃

„Například truhlář, který mi zhotoví stůl, a sluha, který mi nosí dopisy na poštu, čistí šaty a opatřuje nutné věci — oba mi prokazují služby absolutně stejné povahy; oba mi šetři čas, který bych musel věnovat tomuto zaměstnání, jakož i čas, který bych musel vynaložit, abych si osvojil k tomu potřebnou zručnost a schopnost“ (Schmalz, „Économie politique, traduit par Henri Jouffroy etc.“, sv. I, 1826, str. 304.)

U téhož mazala Schmalze^[k] nacházíme ještě následující poznámku, která je důležitá k pochopení toho, jak souvisí — například u Garniera — jeho systém spotřeby (a ekonomické užitečnosti obrovských výdajů) s fysiokratismem:

„Tento systém“ (Quesneyův) „přičítá řemeslníkům a dokonce i pouhým spotřebitelům jejich spotřebu za zásluhu, protože tato spotřeba přispívá — i když jen nepřímo a nikoli bezprostředně — k vzrůstu národního důchodu, neboť bez této spotřeby by půda spotřebované produkty nevyrobila, a nemohly by se přidat k důchodu pozemkového vlastníka“ (str. 32l).^[66] ǀIX-421ǁ

[8.] Charles Ganilh
[Merkantilistické pojetí směny a směnné hodnoty.
Každá placená práce se tu zařazuje pod pojem produktivní práce]

ǁVIII—358ǀ Velmi špatnou a povrchní slátaninou je práce Ch[arlese] Ganilha „Des Systèmes dʼéconomie polítique“. První vydání vyšlo v Paříži roku 1809, druhé roku 1821. (Citujeme podle druhého vydání.) Jeho galimatyáš bezprostředně navazuje na Garniera, s nímž polemisuje.

˂Canard v práci „Principes dʼéconomie politique“ definuje „bohatství jako akumulaci přebytečné práce“.^[67] Kdyby byl řekl, že bohatství je práce, která přebývá nad to, co je třeba, aby se dělník jako takový udržel naživu, byla by tato definice správná.>

Výchozím bodem pana Ganilha je elementární these, že zboží je základním prvkem buržoasního bohatství a že tedy práce, má-li produkovat bohatství, musí produkovat zboží, musí prodávat sebe samu nebo svůj produkt.

„Za dnešního stavu civilisace známe práci jen prostřednictvím směny“ (sv. I, cit. dílo, str. 79). „Práce beze směny nemůže produkovat bohatství“ (cit. dílo, str. 81).

Odtud přeskakuje pan Ganilh ihned do merkantilistického systému.

Protože práce beze směny nevytváři buržoasní bohatství, „pochází bohatství výhradně z obchodu“ (cit. dílo, str. 84). Nebo, jak později říká: „Jedině směna neboli obchod dává věcem hodnotu“ (cit. dílo, str. 98). Na této „zásadě totožnosti hodnot a bohatství... se zakládá učení o plodnosti všeobecné práce“ (cit. dílo, str. 93).

Ganilh sám prohlašuje, ǁ359ǀ že „obchodní systém“, který sám nazývá pouhou „modifikací“ monetárního systému,

„odvozuje soukromé a všeobecné bohatství ze směnných hodnot práce, nezávisle na tom, zda tyto hodnoty jsou fixovány v materiálních, trvalých a stálých předmětech nebo nikoli“ (cit. dílo, str. 95).

Upadá tedy do představ merkantilistického systému stejně jako Garnier upadá do představ fysiokratického systému. Jeho tlachy, i když jinak nejsou k ničemu, hodí se tedy alespoň k tomu, aby charakterisovaly tento systém a jeho názory o „nadhodnotě“, zejména proto, že s těmito názory vystupuje proti Smithovi, Ricardovi atd.

Bohatství je směnná hodnota; každá práce, která produkuje nebo sama má směnnou hodnotu, produkuje tedy bohatství. Jediné slovo, které ukazuje, že Ganilh má o něco hlubší pohled než ostatní merkantilisté, je termín „všeobecná práce“ [travail général] Práce jednotlivce, nebo spíše její produkt, musí nabýt formy všeobecné práce. Jedině tak se produkt práce stává směnnou hodnotou, penězi. Ve skutečnosti se Ganilh vrací k názoru, že bohatství se rovná penězům; ale bohatství podle něho není už jen zlato a stříbro, ale i samo zboží, pokud představuje peníze. Říká: „Obchodní systém čili směna hodnot všeobecné práce“ (cit. dílo, str. 98). To je hloupost: produkt je hodnotou jako bytí, jako ztělesnění všeobecné práce, ane jako „hodnota všeobecné práce“, což by znamenalo „hodnota hodnoty“. Předpokládejme však, že zboží je konstituováno jako hodnota, že má třeba dokonce formu peněz, že prodělalo svou metamorfosu. Nyní je směnnou hodnotou. Ale jak velká je jeho hodnota? Směnnou hodnotou je každé zboží. Tím se od sebe zboží neodlišuje. Co však určuje směnnou hodnotu určitého zboží? Zde zůstává Ganilh bezradně stát u nejhrubší formy jevu. Zboží A je velkou směnnou hodnotou, směňuje-li se za velké množství zboží B, C, D atd.

Ganilh má plnou pravdu, když Ricardovi a většině ekonomů vytýká, že při zkoumání práce neberou v úvahu směnu, ačkoli jejich systém se zakládá, jako celý buržoasní systém, na směnné hodnotě. To však vyplývá jedině z toho, že zbožní forma produktu se jim zdá samozřejmá, a proto zkoumají jen velikost hodnoty. Při směně se produkty jednotlivců jeví jako produkty všeobecné práce teprve tím, že se projevují ve formě peněz. Ale tato relativita se zakládá už na tom, že se musí projevovat jako bytí všeobecné práce a že na ně mohou být převedeny jen jako relativní, jen kvantitativně rozdílné výrazy společenské práce. Sama směna jim však nedává velikost hodnoty. Ve směně se projevují jako všeobecná společenská práce; a nakolik se mohou projevit jako taková práce, závisí zase na tom, v jaké míře se mohou projevit jako společenská práce, tj. závisí na množství zboží, za které se mohou směňovat, tedy na rozsahu trhu, obchodu, na množství zboží, ve kterém se vyjadřují jako směnná hodnota Kdyby například existovala jen čtyři různá výrobní odvětví, vyráběl by každý z těchto čtyř výrobců velkou část svých produktů pro sebe. Při existenci tisíců výrobních odvětví může každý výrobce vyrábět celý svůj produkt jako zboží. Celý jeho produkt může vejít do směny. Ganilh s inerkantilisty se však domnívá, že sama velikost hodnoty je produktem směny, zatímco ve skutečnosti produkty nabývají směnou jen formu hodnoty čili formu zboží.

„Směna dává věcem hodnotu, kterou by bez ní neměly“ (str. 102).

Má-li to znamenat, že věci, užitné hodnoty, se stávají hodnotou, nabývají této formy jen jako relativní výrázy společenské práce, je to tautologie. Má-li to znamenat, že směnou nabývají větší hodnoty, kterou by bez ní neměly, je to zřejmá hloupost, protože směna může zvýšit velikost hodnoty zboží A jen tím, že sníží velikost hodnoty zboží B. Oč zvyšuje hodnotu zboží A proti hodnotě, kterou mělo před směnou, o to snižuje hodnotu zboží B. Tedy A + B mají před směnou i po směně stejnou hodnotu.

„Nejužitečnější produkty mohou nemít hodnotu, nedá-li jim ji směna.“

(Především, jsou-li tyto věci „produkty“, jsou už od počátku produkty práce, a ne všeobecnými dary přírody jako např. vzduch atd.; jsou-li „nejužitečnější“, jsou užitnými hodnotami v nejvlastnějším slova smyslu, tj. užitnými hodnotami, které každý potřebuje; nedává-li jim směna hodnotu, je to možné jen tehdy, jestliže si je každý vyrábí sám pro sebe; to však odporuje ǁ360ǀ předpokladu, že se vyrábějí pro směnu; celý předpoklad je tedy hloupost.)

„A nejneužitečnější produkty mohou mít velmi vysokou hodnotu, je-li jim směna příznivá“ (str. 104).

V této „směně“ vidí pan Ganilh nějakou mystickou osobu. Nejsou-li „nejneužitečnější produkty“ k ničemu užitečné, nemají-li užitnou hodnotu, kdo je bude kupovat? Pro kupcě musí mít tedy v každém případě nějakou „užiteěnošt“, třeba jen domnělou. A není-li zrovna blázen, proč by je draho platil? Jejich vysoká cena tedy musí vyplývat z okolnosti, která v žádném případě nepochází z jejich „neužitečnosti“. Vyplývá snad z jejich „vzácnosti“, řídkého výskytu ? Ale Ganilh je přece nazývá „nejneužitečnějšími produkty“. Jsou-li tedy produkty, proč se nevyřábějí v masovějším rozsahu, když mají vysokou směnnou hodnotu? Byl-li předtím blázen kupec, který dal mnoho peněz za něco, co pro něho nemá ani skutečnou, ani domnělou užitnou hodnotu, pak je nyní blázen prodavač, že tyto nicotnosti o vysoké směnné hodnotě nevyrábí místo užitečných věcí o málé směnné hodnotě. Jestliže je jejich směnná hodnota vysoká, přestože mají nepatrnou užitnou hodnotu (za předpokladu; že užitná hodnota se určuje přirozenými potřebami lidí), musí to vyplývat z okolnosti, která nevězí v paní „směně“, nýbrž v samém produktu. Jeho vysoká směnná hodnota není tedy produktem směny, nýbrž se jen ve směně projevuje.

Skutečnou hodnotu, tu hodnotu, která se ztotožňuje s bohststvím, určuje hodnota, za kterou se věci směnily [valeur échangée], a nikoli hodnota, za kterou se mohou směnit [valeur échangeable]“ (cit. dílo; str. 104).

Ale valeur échangeable je poměr jedné věci k jiným věcem, za které může být směněna. ˂V základě je tu správné toto: přeměna zboží v peníze si vynucuje, aby zboží vstoupilo do směny jako valeur échangeable, jako směnná hodnota, ale směnnou hodnotou se stává teprve jako výsledek směny.˃ Naproti tomu hodnota, za kterou bylo A už směněno [valeur échangée], je určité množství produktů B, C, D atd. Není to už (podle pana Ganilha) hodnota, nýbrž „věc beze směny“. B, C, D atd. nebyly do své směny za A „hodnotami“. A se stalo hodnotou tím, že na jeho místo (jako směněné hodnoty [valeur échangée]) nastoupily tyto nehodnoty [Nichtwerte]. Tyto „věci“ se zřejmě staly hodnotami pouhou změnou místa, po které vyšly ze směny a zaujaly totéž postavení jako předtím.

„Věci nečiní tedy bohatstvím ani jejich skutečná užitečnost, ani jejich vnitřní hodnota; jejich hodnotu fixuje a určuje směna, a právě tato jejich hodnota je činí totožnými s bohatstvím“ (cit. dílo, str. 105).

Paní směna fixuje a určuje něco, co zde bylo nebo nebylo. Jestliže teprve ona dává věcem hodnotu, pak tato hodnota, tento její produkt, mizí, jakmile přestává směna. Čemu tedy dává vzniknout, tomu dává i zaniknout. Směním A za B + C + D. V tomto aktu směny dostane A hodnotu. Jakmile tento akt skončí, B + C + D stojí na straně A a A stojí na straně B + C + D. A přitom stojí každá strana sama o sobě, mimo paní směnu, která vystupovala jenom při této změně míst. B + C + D jsou teď „věcmi“, nikoli hodnotami. Stejně je tomu i s A. Čili směna „fixuje a určuje“ ve vlastním slova smyslu — v tom smyslu, jako třeba siloměr určuje a fixuje sílu mých svalů, ale netvoří ji. Pak ovšem směna neprodukuje hodnotu.

„Ve skutečnosti existuje bohatství pro jednotlivce a pro národy jen tehdy, když každý pracuje pro všechny“ (to znamená, když se práce každého jednotlivce projevuje jako všeobecná společenská práce, jinak by totiž byla tato věta nesmyslem; jinak, kdyby se nepřh1íželo k této formě všeobecné společenské práce, bylo by nutno říci, že výrobce železa nepracuje pro všechny, ale jen pro spotřebitele železa) „a všichni pro každého“ (což je opět nesmysl, mluví-li se o užitné hodnotě, protože produkty „všech“ jsou vesměs zvláštní produkty a „každý“ potřebuje jen určité zvláštní produkty; to tedy opět neznamená nic jiného, než že každý zvláštní produkt bere na sebe formu, ve které existuje pro každého, a v této formě existuje jen potud, nikoli pokud se jako zvláštní produkt odlišuje od produktu tohoto „každého“, nýbrž pokud je s ním totožný; je tu před námi opět ta forma společenské práce, která se projevuje na základě zbožní výroby) (cit. dílo, str. 108).

ǁ361ǀ Od tohoto určení — směnná hodnota je vyjádření práce isolovaného jednotlivce jako všeobecné společenské práce — Ganilh opět sklouzává k nejhrubší představě: směnná hodnota je poměr, ve kterém se zboží A směňuje za zboží B, C, D atd. Zboží A má velkou směnnou hodnotu, dává-li se za ně mnoho B, C, D; pak se však dává málo A za B, C, D. Bohatství se skládá ze směnné hodnoty. Směnná hodnota je poměr, ve kterém se produkty vzájemně směňují. Celkový úhrn všech produktů nemá tedy žádnou směnnou hodnotu, neboť se za nic nesměňuje. Společnost, jejíž bohatství se skládá ze směnných hodnot, nemá tedy žádné bohatství. Z toho nevyplývá jen to, k čemu dospívá sám Ganilh, tj. že „národní bohatství, které se skládá ze směnných hodnot práce“ (str. 108), nemůže co do směnné hodnoty nikdy stoupat ani klesat (není zde tedy žádná nadhodnota), ale z toho vyplývá i to, že toto bohatství nemá vůbec žádnou směnnou hodnotu, a není tedy bohatstvím, protože bohatství se skládá jen ze směnných hodnot.

„Jestliže přebytek obilí způsobí pokles jeho hodnoty, budou zemědělci chudší, protože budou mít méně směnných hodnot, aby si opatřili věci, které jsou k životu nutné, užitečné nebo příjemné; spotřebitelé obití však získají právě tolik, kolik zemědělci ztratí; ztráta jedněch bude vyvážena ziskem druhých a všeobecné bohatství se nijak nezmění“ (str. 108—109).

Pardon! Spotřebitelé obilí spotřebovávají obilí, a ne směnnou hodnotu obilí. Jsou bohatší pokud jde o potraviny, ale nikoli pokud jde o směnnou hodnotu. Za obilí směnili jen nevelké množství svých produktů, které mají vysokou směnnou hodnotu, protože ve srovnání s množstvím obilí, za které se směňují, je jich relativně málo. Zemědělci dostali nyní vysokou směnnou hodnotu a spotřebitelé mnoho obilí o nižší směnné hodnotě, takže jsou nyní chudí a zemědělci jsou bohatí.

Dále, tento úhrn (společenský úhrn směnných hodnot) ztrácí svou vlastnost být směnnou hodnotou v témž stupni, Jak se stává úhrnem směnných hodnot. A, B, C, D, E, F mají směnnou hodnotu, pokud se vzájemně směňují. Jakmile se však jednou smění, stávají se všechny v rukou svých spotřebitelů, svých kupců, produkty. Přechodem z ruky do ruky přestaly být směnnými hodnotami. Tím zmizelo bohatství společnosti, „které se skládá ze směnných hodnot“. Hodnota zboží A je relativní; je směnným poměrem k B, C atd. A + B mají menší směnnou hodnotu, protože jejich směnná hodnota existuje už jen v poměru k C, D, E, F. Souhrn A, B, C, D, E, F nemá však vůbec žádnou směnnou hodnotu, protože nevyjadřuje žádný poměr. Úhrn zboží se nesměňuje za jiné zboží. Bohatství společnosti, které se skládá ze směnných hodnot, nemá tedy směnnou hodnotu, a proto není bohatstvím.

„Z toho vyplývá, že pro zemi je nesnadné a snad nemožné, aby se obohatila vnitřním obchodem; poněkud jinak je tomu u národů, které se zabývají zahraničním obchodem“ (cit. dílo, str. 109).

Tohle je starý merkantilismus. Hodnota prý záleží v tom, že dostávám nikoli ekvivalent, nýbrž víc než ekvivalent. Zároveň však podle Ganilha neexistuje ekvivalent, protože by to předpokládalo, že hodnota zboží A a hodnota zboží B nejsou určeny poměrem A k B nebo B k A, nýbrž něčím třetím, v čem jsou A a B totožny. Neexistuje-li však ekvivalent, neexistuje ani přebytek nad ekvivalentem. Dostanu méně zlata za železo než železa za zlato. Mám pak víc železa, za které dostanu méně zlata. Jestliže jsem předtím něco získal, protože menší množství zlata se rovná většímu množství železa, nyní právě tolik ztrácím, protože větší množství železa se rovná menšímu množství zlata.

„Každá práce, ať už je jakákoli, je produktivní, produkuje bohatství, za předpokladu, že má směnnou hodnotu“ (cit. dílo, str. 119). „Směna nebere zřetel na množství produktů, ani na jejich materiál, ani na jejich trvanlivost“ (cit. dílo, str. 121). „Všechny (práce) jsou stejně produktivní v tom smyslu, že produkují sumu, za kterou byly směněny“ (str. 121—122).

Nejprve jsou stejně produktivní v tom smyslu, že nahrazují sumu, tj. cenu, která za ně byla zaplacena (hodnotu své mzdy). Hned nato jde však Ganilh ještě o krok dále. Nemateriální práce produkuje materiální produkt, za který se směňuje, takže se zdá, že materiální práce produkuje produkt nemateriální práce.

ǁ362ǀ Není žádný rozdíl mezi prací dělníka, který zhotoví skříň, jejíž směna mu vynese korec^[l] obilí, a prací hudebnika, který za ni dostane korec obilí. V obou případech byl vyroben korec obili; jeden korec obili proto, aby se jím zaplatila skříň, druhý korce obilí proto, aby se jím zaplatil požitek, který připravil hudebník. Ovšem, když truhlář spotřeboval svůj korec obilí, skříň zůstala; když spotřeboval svůj korec obilí hudebník, nezůstalo nic. Ale u kolika prací, které platí za produktivní, je tomu právě tak!... Na to, je-li práce produktivní nebo sterilní, nelze usuzovat podle toho, co zbývá po spotřebě, nýbrž podle směny neboli podle výroby, kterou tato práce vyvolala. Protože pak je hudebníkova práce stejně jako práce truhlářova příčinou produkce korce obilí, produkují obě stejně korec obilí, i když se jedna z nich po skončeni nefixuje a nerealisuje v žádném trvalém předmětě a druhá se v trvalém předmětě fixuje a realisuje.“ (Cit. dílo, str. 122—123.)

„Adam Smith by chtěl snížit počet pracovníků, kteří nekonají užitečnou práci, a zvýšit počet pracovníků, kteří se zaměstnávají užitečnou prací; přívrženci tohoto názoru však zapomněli na to, že kdyby se toto přání mohlo uskutečnit, bylo by nemožné jakékoli bohatství, protože výrobcům by chyběli spotřebitelé a nespotřebované přebytky by nebylo možno reprodukovat. Produktivní třídy nedávají produkty své práce třídám, jejichž práce nevytváří materiální produkty, zdarma“ (zde tedy sám rozlišuje mezi pracemi, které vytvářejí materiální produkty, a mezi pracemi, které je nevytvářejí); dávají jim je směnou za příjemnosti, potěšení nebo požitky, které od nich získávají, a aby jim své produkty moldy dát, jsou je nuceny vyrábět. Kdyby se materiálnich produktů práce nepouživalo k odměňování prací, které nevytvářejí materiální produkty, nenašly by spotřebitele a jejich reprodukce by přestala. Práce, které produkují požitky, přispívají tedy k výrobě stejně účinně jako práce, která platí za nejproduktivnější.“ (Cit. dílo, str. 123—124.)

„Příjemnosti, potěšení nebo požitky, po nichž“ (národy) „baží, téměř vždy následují za produkty, kterými se mají zaplatit, a nepředcházejí je“ (cit. dílo, str. 125). (Jsou tedy zřejmě spíše následkem než příčinou produktů, nutných k jejich úhradě.) „Jinak je tomu tehdy, když práce, které se věnují požitkům, přepychu a okázalosti, produktivní třídy nepožadují“ (zde tedy sám dělá rozdíl), „s přesto jsou za ně nuceny platit s omezit o tuto částku své potřeby. Pak může dojít k tomu, že toto vynucené placení nevyvolá přírůstek produktů.“ (Cit. dílo, str. 125.) „Až na tento případ... je každá práce nezbytně produktivní a více nebo méně přispívá k tvorbě a k růstu všeobecného bohatství, protože nezbytně vyvolává výrobu produktů, kterými se za ni platí.“ (Cit. dílo, str. 126.)

˂Podle toho jsou tedy „neproduktivní práce“ produktivní nikoli proto, že něco stojí, tj. pro jejich směnnou hodnotu, ani proto, že vyrábějí zvláštní požitky, tj. pro jejich užitnou hodnotu, nýbrž proto, že produkují produktivní práci.˃

˂Je-li podle A[dama] Smitha produktivní ta práce, která se směňuje přímo za kapitál, mají přitom význam kromě formy ještě i věcné součásti kapitálu, který se směňuje za práci. Tento kapitál se redukuje na nezbytné životní prostředky, tedy ponejvíce na zboží, na materiální věci. Co musí dělník z této mzdy zaplatit státu a církvi, je srážkou za služby, které jsou mu vnuceny; co vydává na výchovu, je zatraceně málo; vydává-li však něco na výchovu, jsou tyto výdaje produktivní, protože výchova produkuje pracovní sílu; co vydává na služby lékařů, advokátů a kněží, je smůla; zbývá jen velmi málo neproduktivních prací nebo služeb, na které se vynakládá dělníkova mzda, zejména proto, že práce spojené se spotřebou (vaření, udržování domu v čistotě, povětšině dokonce i opravy) si obstarává sám.˃

Velmi charakteristické je toto místo u Ganilha:

„Dává-li směna práci sluhy hodnotu 1000 franků, zatímco naproti tomu práci zemědělského nebo průmyslového dělníka dává jen hodnotu 500 franků, je z toho třeba vyvodit, že práce sluhy přispívá k produkci bohatství dvakrát víc než práce zemědělského nebo průmyslového dělníka; nemůže tomu být jinak, pokud se za práci sluhů platí dvakrát víc materiálních produktů než za práci zemědělských a průmyslových dělníků. Jak je pak možné domnívat se, že bohatství vzniká z práce, která má nejmenší směnnou hodnotu a je proto nejméně placena!“(Cit dílo, str. 293—294.)

ǁ363ǀ Rovná-li se mzda průmyslového nebo zemědělského dělníka 500 frankům a nadhodnota (zisk a renta), kterou vytvořil, činí 40%, pak se „čistý produkt“ takového dělníka rovná 200 frankům; je třeba 5 takových dělníků, aby vyprodukovali mzdu stuhy rovnající se 1000 frankům. Jestliže by si paní směna chtěla koupit místo sluhy milence za 10.000 franků ročně, bylo by k tomu zapotřebí „čistého produktu“ 50 takových produktivních dělníků. Protože však milenci vynáší jeho neproduktivní práce dvacetkrát vyšší směnnou hodnotu, mzdu, než je mzda produktivního dělníka, přispívá tato osoba podle Ganilha dvacetkrát více k „produkci bohatství“, a země produkuje tím víc bohatství, čím lépe platí služebnictvo a metresy. Pan Ganilh zapomíná, že fond, z kterého jsou placeni neproduktivní pracovníci, poskytuje jedině produktivita průmyslové a zemědělské práce, jedině přebytek, který vytvořili produktivní dělníci, který jim však nebyl zaplacen. Pan Ganilh však počítá takto: 1000 franků mzdy a její ekvivalent ve formě sluhovy nebo metresiny práce — to je celkem 2000 franků. Hodnota sluhů a metres, tj. jejich výrobní náklady, závisí ve skutečnosti zcela na „čistém produktu“ produktivních dělníků. Závisí na něm dokonce i sama existence sluhů a metres jako zvláštní kategorie lidí. Jejich cena a jejich hodnota mají navzájem málo společného.

Ale připusťme, že hodnota (výrobní náklady) sluhy je dvakrát vyšší než hodnota (výrobní náklady) produktivního dělníka. Tu je třeba podotknout, že produktivita dělníka (stejně jako stroje) a jeho hodnota jsou dvě různé věci, které jsou dokonce vůči sobě v obráceném poměru. Hodnota, kterou má stroj, je vždy minusem vzhledem k jeho produktivitě.

„Marně se namítá: Je-li práce sluhů stejně produktivní jako práce zemědělských a průmyslových dělníků, pak nelze pochopit, proč by se nemělo používat všeobecných úspor země k vydržování sluhů, přičemž by se tyto úspory nejen nepromrhávaly, nýbrž jejich hodnota by se stále zvyšovala. Tato námitka se zdá být na místě jen proto, že předpokládá, že plodnost každé práce pochází z její spoluúčasti na výrobě materiálních předmětů, že materiální výroba je tvůrkyní bohatství a že výroba a bohatství jsou naprosto totožné. Zapomíná se, že každá výroba se stává bohatstvím jedině v takové míře, v jaké se její produkty spotřebovávají,^[m] a že směna určuje, do jaké míry výroba přispívá k tvorbě bohatství. Vzpomeneme-li si, že všechny práce přímo nebo nepřímo přispívají k celkové výrobě každé země, že směna tím, že fixuje hodnotu každé práce, určuje podíl této práce na výrobě, že spotřeba produktu realisuje hodnotu, kterou mu propůjčila směna, a že přebytek výroby nad spotřebou neboli schodek mezi výrobou a spotřebou určuje velikost bohatství nebo bídy národů, pak zjistíme, jak je nedůsledné, když se každá práce isoluje a její výnosnost a plodnost se měří podle toho, jak spolupůsobí při materiální výrobě, bez zřetele na ǁ364ǀ spotřebu, která jí jedině propůjčuje hodnotu, tu hodnotu, bez níž by bohatství nemohlo existovat.“ (Cit. dílo, str. 294—295.)

Z jedné strany je podle tohoto chlapíka bohatství závislé na přebytku výroby nad spotřebou, z druhé strany jedině spotřeba dává hodnotu. A sluha, který spotřebovává 1000 franků, přispívá tedy k tvorbě hodnoty dvakrát víc než rolník, který spotřebovává 500 franků.

Předně Ganilh přiznává, že se tyto neproduktivní práce přímo nezúčastňují na tvorbě materiálního bohatství. A Smith nic víc netvrdí. Z druhé strany se pokouší dokázat, že naopak vytvářejí materiální bohatství, a to v téže míře, v jaké — podle jeho vlastního přiznání — toto materiální bohatství nevytvářejí.

Při všech těchto polemikách proti A[damu] Smithovi vidíme na jedné straně povýšenecký postoj k materiální výrobě a na druhé straně pokus ospravedlnit nemateriální výrobu — nebo dokonce žádnou výrobu, jako například práci lokajů — jako druh materiální výroby. Vydá-li majitel „čistého důchodu“ tento důchod na vydržování lokaje, metresy nebo na koupi paštiky, na tom vůbec nesejde. Je však směšné si namlouvat, že přebytek musí spotřebovat lokajové a že ho nemohou spotřebovat sami produktivní dělníci, jinak že by šla hodnota produktu k čertu. Malthus rovněž hlásá tuto nutnost existence neproduktivních spotřebitelů, která skutečně existuje, když je přebytek v rukou zahalečů. ǀ364ǁ

[9. Ganilh a Ricardo o „čistém důchodu“.
Ganilh jako přívrženec snížení počtu produktivního obyvatelstva;
Ricardo jako přívrženec akumulace kapitálu a růstu produktivních sil]

ǁ364ǀ Ganilh tvrdí, že ve své knize „Théorie de lʼéconomie politique“ (knihu neznám) vypracoval teorii, kterou pak po něm reprodukoval Ricardo.^[68] Tato teorie záleží v tom, že bohatství nezávisí na hrubém produktu, nýbrž na čistém produktu, tj. na výši zisku a renty. (To jistě není Ganilhův objev; Ganilh se ovšem vyznamenává způsobem, jakým to vyslovuje.)

Nadhodnota se zračí (má svou reálnou existnci) v nadvýrobku, v přebytku nad tím množstvím produktu které nabrazuje jen jeho původní prvky a které tedy vchází do výrobních nákladů; počítáme-li konstantní a variabilní kapitál dohromady, rovná se tato část produktu kapitálu vůbec zálohovanému do výroby. Cílem kapitalistické výroby je nadhodnota, nikoli produkt. Nutná pracovní doba dělníka — a tím i ekvivalent v produktu, kterým se za ni platí — je nutná jen potud, pokud produkuje nadpráci. Jinak je pro kapitalistu neproduktivní.

Nadhodnota se rovná míře nadhodnoty m/v násobené počtem současně odpracovaných pracovních dní neboli počtem zaměstnaných dělníků — n. Tedy M = m/v x n. Tato nadhodnota se tedy může zvětšovat nebo zmenšovat dvojím způsobem. Například (m/(v/2)) x n rovná se (2m/v) x n = 2M. Zde se M ǁ365ǀ zdvojnásobilo, protože se zdvojnásobila míra nadhodnoty, protože m/(v/2) je 2m/v‚ což je dvakrát tak velké jako m/v. Na druhé straně by se však m/v x 2n rovněž rovnalo 2mn / v‚ tedy také 2 M. Variabilní kapitál V se rovná ceně jednotlivého pracovního dne násobené počtem zaměstnaných dělníků. Je-li zaměstnáno 800 dělníků, z nichž každý stojí 1 libru št., pak V = 800 liber št., tj. 1 libra št. x 800, kde n = 800. Rovná-li se nadhodnota 160, její míra se rovná Ale sama nadhodnota je

Tato nadhodnota se může zvětšit při dané délce pracovního dne jen zvýšením produktivity nebo při dané produktivitě jen prodloužením pracovního dne.

Zde je však důležité toto: 2 M = (m / (v / 2)) x n; a 2 M= (m / v) x 2n. Nadhodnota (její celková suma) zůstává táž, když se počet dělníků sníží o polovinu, když místo 2n je jen n, ale jejich denní nadpráceje dvakrát vyšší, než byla předtím. Za tohoto předpokladu by tedy zůstaly dvě věci beze zrněny; za prvé, celkové množství vyrobených produktů; za druhé, celkové množství nadvýrobku čili „čistého produktu“. Změnilo by se však toto: za prvé, variabilní kapitál, tj. část oběžného kapitálu vynaložená na mzdy, by se snížil o polovinu. Ta část konstantního kapitšlu, která se skládá ze surovin, by zůstala rovněž beze změny, protože se zpracovává totéž množství surovin jako předtím, třebaže s polovičním počtem dělníků. Naproti tomu by se zvýšila část, která se skládá z fixního kapitálu.

Jestliže se dříve kapitál vydaný na mzdu rovnal 300 librám št. (1 libra št. na dělníka), rovná se nyní 150 librám št. Rovnal-li se dříve kapitál vydaný na suroviny 310 librám št., rovná se nyní rovněž 310 librám št. Kdyby byla hodnota strojů čtyřikrát větší než ostatní kapitál, rovnala by se 1600 librám št.^[69] Opotřebují-li se tedy stroje za deset let, rovná se hodnota strojů, která vchází každoročně do produktu, 160 librám št. Dejme tomu, že kapitál, který se dříve vynakládal na výrobní nástroje, se rovnal 40 librám št., tj. pouze ¹/₄ nynějšího kapitálu. Výpočet pak vypadá takto:

	Starý kapitál	Nový kapitál
stroje	40	160
suroviny	310	310
mzdy	300	150
celkem	650	620
nadhodnota	150 čili 50 %	150 čili 100 %
míra zisku	231/3%	246/31%
celkový produkt	800	770

V tomto případě míra zisku stoupla, protože celkový kapitál se zmenšil; zatímco se kapitál vydaný na mzdu snížil o 150 liber št., úhrnná hodnota fixního kapitálu stoupla jen o 120 liber št., tzn. že bylo celkem vydáno o 30 liber št. méně než dříve.

Kdyby se zbývajících 30 liber št. vynaložilo týmž způsobem, tj. ³¹/₆₂ této sumy (čili ¹/₂) na suroviny, ¹⁶/₆₂ na stroje a ¹⁵/₆₂ na mzdu, připadlo by na

stroje	7 liber št. 14 šilinků 6 penci
suroviny	15 liber št.
mzdu	7 liber št. 5 šilinků 6 pencí
nadhodnotu	7 liber št. 5 šilinků 6 pencí

Tedy nový kapitál celkem:

stroje	167 liber št. 14 šilinků 6 pencí
suroviny	325 liber št.
mzdy	157 liber št. 5 šilinků 6 pencí
nadhodnota	157 liber št. 5 šilinků 6 pencí
míra zisku	246/31 %

Celková suma vynaloženého kapitálu: 650 liber št. jako dříve. Celkový produkt 807 liber št. 5 šilinků 6 pencí.

Celková hodnota produktu se zvýšila, celková hodnota vynaloženého kapitálu zůstala táž; zvýšila se nejen hodnota, ale zvětšilo se i množství celkového produktu, protože se přeměnilo v produkt za 15 liber št. více surovin než dříve.

ǁ366ǀ [U Ganilha čteme:]

Nemá-li země stroje a je-li v práci odkázána jen na silu paží, spotřebuji pracující třídy téměř veškeré své produkty. Tou měrou, jak průmysl dělá pokroky, jak se zdokonaluje dělbou práce, zručností dělníků a vynálezy strojů, snižuji se i výrobní náklady, Čili jinými slovy, k dosaženi většího produktu je zapotřebí méně dělníků.“ (Cit. dílo, sv. I, str. 211—212.)

To tedy znamená, že tou měrou, jak se stává průmysl produktivnějším, snižují se výrobní náklady na mzdy. V poměru k produktu se používá méně dělníků a dělníci také z něho méně spotřebují.

Potřebuje-li dělník, pracuje-li bez stroje, k výrobě vlastních životnich prostředků 10 hodin, a při práci se strojem jen 6 hodin, pak pracuje (při dvanáctihodinovém pracovním dni) v prvním případě 10 hodin pro sebe a 2 hodiny pro kapitalistu a z celkového produktu 12 hodin dostává kapitalista ¹/₆. V prvním případě pracuje 10 dělníků 100 hodin pro sebe (a vyrobí produkt pro 10 dělníků) a 20 hodin pro kapitalistu. Z hodnoty 120 dostane kapitalista ¹/₆ tj. 20. V druhém případě pracuje 5 dělníků 30 hodin pro sebe (vyrobí produkt pro 5 dělníků) a 30 hodin pro kapitalistu. Kapitalista dostává nyní ze 60 hodin 30, tj. ¹/₂ čili třikrát tolik co předtím. Rovněž masa nadhodnoty se zvýšila, a to z 20 na 30, tj. o ¹/₃. Přivlastňuji-li si z 60 dní ¹/₂, dostávám o ¹/₃ víc nadhodnoty, než přivlastňuji-li si ze 120 dní ¹/₆.

Dále, polovina celkového produktu, kterou kapitalista dostane, je i co do množství větší, než byla dříve. To proto, že 6 hodin dává nyní tak velký produkt, jako dříve dávalo 10 hodin; jedna hodina dává nyní tak velký produkt, jako dříve ¹⁰/₆ hodiny, čili 1⁴/₆ = 1²/₃. Třicet hodin nadpráce obsahuje tedy tak velký produkt jako dříve 30 (1 + ²/₃) = 30 + ⁶⁰/₃ = 50. Šest hodin dává tak velký produkt jako dříve 10 hodin, tedy 30 (čili 5 x 6) tak velký produkt jako dříve 5 x 10.

Vzrostla tcdy kapitalistova nadhodnota i jeho nadvýrobek (spotřebuje-li jej sám in natura nebo v té míře, v jaké jej spotřebuje in natura). Nadhodnota může nyní dokonce růst, aniž roste množství celkového produktu. Ve skutečnosti růst nadhodnoty znamená, že dělník si je s to vyrobit životní prostředky v kratší době než dříve, že tedy hodnota zboží, které spotřebuje, klesá, že představuje méně pracovní doby, že tcdy určitá hodnota, například hodnota rovnající se 6 hodinám, představuje větší množství užitných hodnot než dříve. Dělník dostává totéž množství produktu jako dříve, ale toto množství tvoří menší část celkového produktu, a hodnota tohoto množství vyjadřuje menší část plodu pracovního dne. Přestože by zvětšení produktivních sil v průmyslových odvětvích, jejichž produkt nevchází ani přímo, ani nepřímo do výroby spotřebních předmětů dělníka, nemohlo mít tento výsledek, protože zvýšení nebo snížení produktivity v těchto odvětvích nemá vliv na poměr mezi nutnou prací a nadprací — nicméně výsledek pro tato průmyslová odvětví by byl stejný, ačkoli by nevyplýval ze změny v jejich vlastní produktivitě. Relativní hodnota jejich produktů by stoupla přesně v téže míře, v jaké by relativní hodnota jiných zboží klesla (jestliže by se jejich vlastni produktivita nezměnila); tedy poměrně menší alikvotní část těchto produktů, čili menší část dělníkovy pracovní doby, která je v nich materialisována, by dávala dělníkovi totéž množství životnich prostředků jako dříve. To znamená, že nadhodnota by v těchto odvětvích stoupla naprosto stejně jako v jiných odvětvích.

Co se však nyní stane s pěti uvolněnými dělníky? Řekne se, že se uvolnil také určitý kapitál, totiž ten, ze kterého bylo placeno těchto 5 propuštěných dělníků, z nichž každý dostával plat 10 hodin (za který pracoval 12 hodin), tzn. že se uvolnil kapitál ve výši 50 hodin, ze kterého se dříve mohla platit mzda 5 dělníkům a kterým lze nyní, kdy mzda klesla na 6 hodin, zaplatit ⁵⁰/₆ = 8¹/₃ pracovního dne. Uvolněným kapitálem ve výši 50 pracovních hodin by se tedy nyní mohlo zaměstnat více dělníků, než bylo propuštěno.

Zatím se však kapitál celých 50 pracovních hodin neuvolnil. Dokonce i když předpokládáme, že materiál zlevnil přesně úměrně tomu, oč víc se ho zpracuje v téže pracovní době, že tedy i v tomto výrobním odvětví došlo ke stejnému vzestupu produktivní sily, zbývají zde ještě výdaje na nové stroje. Předpokládáme-li, že tyto stroje stojí přesně 50 pracovních hodin, pak jejich výroba rozhodně nezaměstnala tolik dělníků, kolik jich bylo propuštěno. Vždyť těchto 50 pracovních hodin se vydalo plně na mzdy, na 5 dělníků. Avšak v hodnotě stroje rovnající se 50 pracovním hodinám je obsažen zisk a mzda, zaplacená i nezaplacená pracovní doba. Kromě toho vstupuje do hodnoty stroje i konstantní kapitál. Strojírenských dělníků, kteří pracují na výrobě nového stroje, je méně než propuštěných dělníků, a kromě toho to jsou jiní dělníci než ti, ǁ367ǀ kteří byli propuštěni. Větší poptávka po dělnících ve strojírenství může působit v nejlepším případě na pozdější rozdělení masy dělníků, takže tomuto odvětví se věnuje větší část generace, která vstupuje do práce, větší část než dříve. Propuštěných dělníků se to však netýká. Kromě tohá se zvýšení roční poptávky po strojírenských dělnících nerovná novému kapitálu vynaloženému na stroje. Stroj vydrží například 10 let. Konstantní poptávka, kterou vytváří, se tedy každoročně rovná ¹/₁₀ mzdy, která je v něm obsažena. K této ¹/₁₀ přistupuje opravářská práce za 10 let a každodenní spotřeba uhlí, oleje a pomocných materiálů vůbec; a to všechno dohromady činí možná zase ²/₁₀.

˂Kdyby se uvolněný kapitál rovnal 60 hodinám, představovala by nyní tato doba 10 hodin nadpráce a jen 50 hodin nutné práce. Vydávalo-li se dříve těchto 60 hodin na mzdu a zaměstnávalo-li 6 dělníků, zaměstnává jich nyní už jen pět.˃

˂Přemístění práce a kapitálu, způsobené zvýšením produktivní síly v jednotlivém průmyslovém odvětví v důsledku zavedení nových strojů atd., je možné vždy až dodatečně. To znamená, že se jinak rozdělí přírůstek, nově připlývající masa dělníků; možná, že to budou děti vyhozených dělníků, ne však tito dělníci sami. Tito dělníci dlouho živoří ve svém starém povolání, které provozují nadále za nejnepříznivějších podmínek, protože jejich nutná pracovní doba je vyšší než společensky nutná pracovní doba, stávají se z nich paupeři nebo nalézají zaměstnání v takových odvětvích, v nichž se používá práce s nižší kvalifikací.˃

˂Pauper stejně jako kapitalista (rentiér) žije z důchodu země a nevchází do výrobních nákladů produktu. Je proto podle pana Ganilha představitelem „směnné hodnoty“. Totéž platí o zločinci, kterého živí ve vězení. Velká část „neproduktivních pracovníků“, státních sinekuristů atd. není ničím jiným než vznešenými paupery.˃

˂Předpokládejme, že produktivita průmyslu se zvýšila tak, že zatímco se dříve materiální výroby bezprostředně zúčastnily ²/₃ obyvatelstva, nyní se jí bezprostředně zúčastní jen ¹/₃. Dříve dodávaly ²/₃ obyvatelstva životní postředky pro ³/₃, nyní je pro ³/₃ dodává ¹/₃. Dříve byla „čistým důchodem“ (na rozdíl od důchodu dělníků) ¹/₃ nyní jsou jím ²/₃. Nyní by národ, odmyslíme-li si [třídní] protiklad — potřeboval k bezprostřední výrobě ¹/₃ svého času, kdežto dříve potřeboval ²/₃. Při rovnoměrném rozdělení by měli všichni, tj. všechno obyvatelstvo, více času — ²/₃ — na neproduktivní práci a odpočinek. Ale v kapitalistické společnosti se všechno jeví protikladně a také skutečně všechno protikladné je. Náš předpoklad neznamená, že obyvatelstvo stagnuje. Neboť kdyby vzrostly ³/₃, vzrostla by i ¹/₃; co do počtu mohl by tak být v produktivní práci zaměstnán větší počet lidí. Ale relativně, v poměru ke všemu obyvatelstvu, by to nicméně bylo stále o 50 % méně než dříve. Tyto ²/₃ by se nyní skládaly jednak z majitelů zisku a renty, jednak z neproduktivních pracovníků (v důsledku konkurence také špatně placených), kteří by jim pomáhali spotřebovat důchod a dávali by jim za to ekvivalent ve službách — nebo by jim jej vnucovali, jako např. političtí neproduktivní pracovníci. Lze předpokládat, že tito neproduktivní pracovníci — s výjimkou sluhů, vojáků, námořníků, policistů, malých úředníků atd., metres, podkoní, klaunů a žonglérů — by stáli vcelku na vyšší úrovni vzdělání než neproduktivní pracovníci dříve a že by se zvýšil zejména počet špatně placených umělců, hudebníků, advokátů, lékařů, učenců, učitelů, vynálezců atd.

Uvnitř vlastní produktivní třídy by se zvýšil počet obchodních prostředníků, zejména pak počet osob zaměstnaných ve strojírenství, na stavbách železnic a v dolech; dále počet dělníků zaměstnávajících se v zemědělství chovem dobytka, těžbou chemických, minerálních látek pro výrobu hnojiv atd. Dále by přibylo zemědělců pěstujících suroviny pro průmysl ve srovnání se zemědělci, kteří vyrábějí potraviny; zvýšit by se počet zemědělců, kteří vyrábějí krmivo pro dobytek. S růstem konstantního kapitálu roste i poměrné množství celkové práce, která se zciměstdvá jeho reprodukcí. Nicméně ta část dělníků, která bezprostředně vyrábí životní prostředky, vyrábí i přes svůj početní pokles ǁX365ǀ více produktů než dříve. Její práce je produktivnější. Stejně jako se u jednot livého kapitálu jeví zmenšení variabilní části kapitálu v poměru k jeho konstantní části přímo jako zmenšení té části kapitálu, která se vydává na mzdu, tak i u celkové masy kapitálu se to musí — při jeho reprodukci — projevit tak, že reprodukcí výrobních prostředků se zaměstnává poměrně větší část použitého množství dělníků než výrobou samých produktů, tzn. že větší část se zaměstnává reprodukcí strojů (včetně komunikačních a dopravních prostředků a staveb), pomocných materiálů (uhlí, plynu, oleje, loje, řemenů atd.) a rostlin, které slouží jako suroviny pro průmyslové výrobky. Počet zemědělských dělníků se bude ve srovnání s počtem průmyslových dělníků snižovat. Konečně vzroste počet dělníků zabývajících se výrobou přepychových předmětů, protože stoupající důchod umožní větší spotřebu přepychových výrobků.˃

˂Variabilní kapitál se přeměňuje v důchod: za prvé ve mzdu, za druhé v zisk. Proto bere-li se kapitál v protikladu k důchodu, jeví se konstantní kapitál jako kapitál ve vlastním smyslu slova, jako ta část celkového produktu, která patří výrobě a vchází do výrobních nákladů, aniž ji někdo individuálně spotřebovává (tažná zvířata jsou výjimkou). Tato část může v jednotlivých případech pocházet celá ze zisku a mzdy. Konec konců však nemůže nikdy pocházet jedině z tohoto zdroje; je produktem práce, avšak takové práce, která za svůj důchod považuje — jako divoch svůj luk — samy výrobní nástroje. Jakmile se však tato část produktu jednou přemění v konstantní kapitál, neredukuje se už na mzdu nebo důchod, ačkoli její reprodukce poskytuje mzdu a zisk. Této části patří určitá část produktu. Každý následující produkt je produktem této minulé práce a práce současné. V současné práci je možno pokračovat jen potud, pokud vrací část celkového produktu výrobě. Musí nahrazovat in natura konstantní kapitál. Stává-li se práce produktivnější, nahrazuje sice produkt, ale nenahrazuje jeho hodnotu, která se v důsledku toho snižuje. Stává-li se méně produktivní, pak se hodnota produktu zvyšuje. V prvním případě alikvotní část celkového produktu, kterou minulá práce vyžaduje k svému nahrazení, klesá, v druhém případě tato část stoupá. V prvním případě se živá práce stává produktivnější, v druhém méně produktivní.˃

˂Mezi činitele, které snižují náklady na konstantní kapitál, patří i zušlechťování surovin. Například není možné, aby se za touž dobu vyrobilo totéž množství příze z dobré i špatné bavlny, nemluvě ani o relativním množství odpadu atd. Stejný význam má i jakost semen atd.)˃

˂Příkladem je kombinace, kdy továrník sám vyrábí část svého dřívějšího konstantního kapitálu nebo sám dává jinou formu surovině, která dříve přecházela jako konstantní kapitál z jeho sféry výroby do jiné (to všechno vždy vede jen ke koncentraci zisků, jak jsme už ukázali výše^[n]). Příklad první kombinace: spojení přádelny a tkalcovny. Příklad druhé kombinace: majitelé dolů u Birminghamu, kteří převzali celý proces výroby železa, který byl dříve rozdělen mezi různé podnikatele a majitele.>

*

Ganilh pokračuje:

„Dokud není dělba práce zavedena ve všech odvětvich, dokud se všechny třídy praeujiclho a pracovitého obyvatelstva plně nerozvinuly, dotud mají vynálezy a zaváděni strojů v některých odvětvích za následek jen odliv strojem uvolněných kapitálů a dělníků do jiných odvětvi, kde jich může být $ užitkem použito. Mají-li však všechna odvětvi potřebný kapitál a potřebné dělníky, je jasné, že každé další zlepšeni, každý nový stroj, který zkracuje práci, nutně snižuje počet pracujícího obyvatelstva; a protože snižení jeho počtu nesnižuje výrobu, tvoři část produktu, která zůstává k disposici, buď přírůstek zisku z kapitálu, nebo pozemkové renty; přirozeným a nutným důsledkem zaváděni strojů je tudíž to, že se snižuje počet obyvatelstva námezdně pracujícich třld, které žiji z hrubého produktu, a že se zvyšuje počet obyvatelstva tříd, které žiji z čistého produktu.“ (Cit dilo, str. 212.)

ǁ369ǀ „Přesun ve skladbě obyvatelssta země, nutný to důsledek pokroku v průmyslu, je pravou příčinou rozkvětu, moci a civilisace moderních národů. ČIm vice se snižuje počet přislušniků nižších tříd společnosti, tím méně se musí společnost znepokojovat nebezpečím, kterým ji neustále ohrožuje nouze, nevědomost, lehkověrnost a pověrčivost těchto nešťastných tříd. Čim víc vzrůstá počet příslušníků vyšších tříd, tim víc poddaných má stát k disposici, tim je silnější a mocněji, tím je celé obyvatelstvo vzdělanější, rozumnějši a civilisovanější.“ (Cit. dilo, str. 213.)

˂Say přeměňuje celkovou hodnotu produktu v důchod takto: V poznámce k 26. kapitole Ricarda [„Principles“] (Constanciův překlad do francouzštiny) říká:

„Čistý důchod soukromníka se skládá z hodnoty produktu, k jehož výrobě přispěl... minus jeho výdaje. Protože však jeho výdaje jsou částmi důchodu, které zaplatil jiným, jde celková hodnota produktu na zaplacení důchodu. Celkový důchod národa se skládá z hrubého produktu, tj. z hrubé hodnoty všech jeho produktů, které se rozdělují mezi výrobce.“^[70]

Poslední věta by byla správná, kdyby byla vyjádřena takto: „Celkový důchod národa se skládá z té části jeho hrubého produktu, tj. z hrubé hodnoty té části všech produktů, která se rozděluje mezi výrobce jako důchod, jinými slovy — rovná se hrubému produktu ta část všech produktů, která v každém výrobním odvětví nahradila výrobní prostředky.“ Kdyby však byla takto vyjádřena, sama sebe by rušila.

Say pokračuje:

„Tato hodnota by se mohla po několika aktech směny během roku, ve kterém vznikla, úplně spotřebovat a nepřestala by být i nadále důchodem národa; stejně tak jako soukromník, který má roční důchod 20.000 franků, nepřestává mít důchod 20.000 franků, i když je každého roku úplně spotřebuje. Jeho důchod se neskládá jen z jeho úspor.“

Jeho důchod se nikdy neskládá z jeho úspor, i když jeho úspory se vždy skládají z jeho důchodu. Aby Say dokázal, že národ může každoročně spotřebovat svůj kapitál i svůj důchod, srovnává ho se soukromníkem, který nechává svůj kapitál nedotčen a spotřebovává ročně jen svůj důchod. Kdyby tento soukromník spotřeboval za jediný rok svůj kapitál 200.000 franků i svůj důchod 20.000 franků, neměl by v následujícím roce co spotřebovávat. Kdyby se celý kapitál národa a tím i celá hrubá hodnota jeho produktů rozpadaly na důchody, pak by měl Say pravdu. Soukromník spotřebuje svých 20.000 franků důchodu. Jeho 200.000 franků kapitálu, které nespotřebuje, by se skládalo z důchodů jiných soukromníků, z nichž by každý spotřeboval svůj díl, a tak by na konci roku byl spotřebován celý kapitál. Say by mohl namítnout: což by se tento kapitál nereprodukoval, zatímco se spotřebovává, a tak se nenahradil? Ale vždyť náš soukromník reprodukuje každoročně svůj důchod 20.000 franků, protože svůj kapitál 200.000 franků nespotřeboval. Jiní tento kapitál spotřebovali, a proto nemají kapitál, z kterého by reprodukovali důchod.˃

„Jen čistý produkt,“ říká Ganilh, „a ti, kdo jej spotřebovávají, tvoří jeho“ (státu) „bohatství a jeho moc a přispívají k jeho rozkvětu, slávě a velikosti“ (cit. dílo, str. 218).

Ganilh cituje dále Sayovu poznámku ke Constanciově překladu Ricarda [„Principles“] (ke kap. 26), kde Ricardo říká, že má-li země 12 milionů obyvatel, je pro její bohatství výhodnější, pracuje-li 5 milionů produktivních dělníků na 12 milionů, než pracuje-li na těchto 12 milionů 7 milionů produktivních dělníků. V prvním případě se „čistý produkt“ skládá z nádvýrobku, z něhož žije 7 milionů neproduktivních obyvatel, v druhém případě z nadvýrobku pro 5 milionů. Say k tomu poznamenává:

„To silně připomíná učení ekonomistů XVIII. století^[71], kteří tvrdili, že manufaktury nijak nepřisptvaji k bohatství státu, protože námezdně pracující třída, která spotřebuje právě tak velkou ǁ370ǀ hodnotu, jakou vyrobí, ničím nepřispívá k jejich slavnému čistému produktu.“

Ganilh k tomu poznamenává (str. 219—220):

„Není snadné nalézt spojitost mezi tímto tvrzením ekonomistů, že průmyslová třída spotřebovává právě tak velkou hodnotu, jakou vyrábí, a Ricardovým učením, že mzdu nelze započítat do důchodu státu.“

Ganilh nepřišel ani zde věci na kloub. Ekonomisté se mýlí v tom že manufakturisty považuji jen za třídu pobírající mzdu. Tím se liší od Ricarda. Dále se mýlí v tom, že se domnívají, že tito lidé pobírající mzdu vyrábějí jen tolik, kolik spotřebují. Proti tomu Ricardo správně poukazuje na to, že právě oni vyrábějí „čistý produkt“ a že jej vyrábějí právě proto, že jejich spotřeba, tj. jejich mzda, se nerovná celé jejich pracovní době, nýbrž jen pracovní době, kterou potřebují na výrobu své mzdy; jinými slovy, že ze svého produktu dostávají jen část rovnající se jejich nutné spotřebě, čili že ze svého vlastního produktu dostávají jen ekvivalent jejich vlastní nutné spotřeby. Ekonomisté předpokládali, že v tomto postavení je celá průmyslová třída (podnikatelé i dělníci). Jedině pozemková renta se jim jevila jako přebytek výroby nad mzdou, a proto i jako jediné bohatství. Říká-li nyní Ricardo, že tento přebytek — a proto i jediné bohatství — tvoří zisky a renty, pak přestože se jinak s fysiokraty rozchází, souhlasí s nimi v tom, že národní bohatství tvoří jedině „čistý produkt“, v němž se zračí nadhodnota, i když povaze této nadhodnoty rozumí lépe než fysiokraté. Ale i u něho je bohatstvím jen ta část důchodu, která tvoří přebytek nad mzdou. Od ekonomistů se neliší tím, jak vysvětluje „čistý produkt“, nýbrž tím, jak vysvětluje mzdu, kategorii, do které ekonomisté nesprávně zařazovali i zisky.

Say dále proti Ricardovi namítá:

„U sedmi milionů plně zaměstnaných dělníků bylo by víc úspor než u pěti milionů.“

Proti tomu Ganilh správně poznamenává:

„To znamená předpokládat, že úsporám z mezd je třeba dát přednost před úsporou, která vyplývá z odstranění mezd... Byl by to nesmysl vyplácet 400 milionů franků mezd dělníkům, kteří nevyrábějí žádný čistý produkt, jen proto, aby ae jim dala příležitost a prostředky k tvorbě úspor z jejich mezd.“ (Cit. dílo, str. 221.)

„Každým krokem, kterým se dostává civilisace vpřed, stává se práce lehčí a produktivnější; třídy, které jsou odsouzeny k tomu, aby vyráběly a spotřebovávaly, se zmenšují, třídy, které řídí práci a poskytují všemu obyvatelstvu úlevu (!), útěchu (!) a osvětu, se zvětšují, stávají se početnějšími a přivlastňují si všechny výhody, vyplývající ze snížení pracovních nákladů, z hojnosti zboží a z nižší ceny spotřebních statků. Tak se lidský rod dostává na vyšší stupeň... Tímto neustálým snižováním počtu příslušníků nižších třída růstem počtu příslušníků vyšších tříd společnosti... stává se občanská společnost šťastnější, mocnější atd.“ (Cit. dílo, str. 224.) „Je-li... zaměstnáno 7 milionů dělníků, činí mzdy 1400 milionů; jestliže však těchto 1400 milionů nedává větší čistý produkt než miliarda, která se vyplatí ve mzdě 5 milionům dělníků, pak by opravdová úspora záležela v odstranění 400 milionů mezd pro 2 miliony dělníků, kteří nedávají žádný čistý produkt, s nikoli v úsporách, kterých by tyto 2 miliony dělníků mohly dosáhnout ze svých 400 milionů mezd“ (cit. dílo, str. 221).

V 26. kapitole svých „Principles“ Ricardo poznamenává:

„Adam Smith neustále přehání výhody, které přináší zemi velký hrubý důchod ve srovnání s výhodami, které jí přináší velký čistý důchod... V čem by byla výhoda, která by pro zemi vyplývala z použití velkého množství produktivní práce, kdyby její čistá renta a zisk dohromady zůstaly beze změny, bez ohledu na to, zda se použilo téhož množství práce nebo menšího?“ „Ať národ používá pěti nebo sedmi milionů produktivních dělníků k vyrobení čistého důchodu, ǁ371ǀ z něhož žije ostatních pět milionů osob... potraviny a oděv pro těchto pět mihonů lidí zůstanou i nadále čistým důchodem. Zaměstnání většího počtu osob by nám neumožnilo ani zvýšit počet osob v armádě a loďstvu byť jen o jediného muže, ani zaplatit na daních o jedinou guineu více“ (Cit. dílo, str. 215).^[72] [Srov. čes. vyd., str. 249.]

To připomíná staré Germány, z nichž střídavě jedna část táhla do pole a druhá pole obdělávala. Čím méně jich muselo obdělávat pole, tím více jich mohlo táhnout do pole. Nic by jim nebylo pomohlo, kdyby jich bylo o ¹/₃ více, např. 1500 místo 1000, kdyby pak bylo nutné, aby se obdělávání polí věnovalo 1000 lidí místo dřívějších 500. Vojsko, kterým mohli disponovat, by nyní mělo opět jen 500 mužů jako předtím. Kdyby se však zvýšila produktivní síla jejich práce, takže k obdělávání polí by stačilo 250 lidí, mohlo by z tisíce 750 táhnout do pole, kdežto při snížení produktivity práce mohlo by z 1500 lidi táhnout do pole jen 500.

Zde je především nutno poznamenat, že Ricardo nerozumí „čistým důchodem“ nebo „čistým produktem“ přebytek celkového produktu nad tou jeho částí, která musí být vrácena výrobě jako výrobní prostředky, suroviny nebo nástroje. Naopak, sdílí nesprávný názor, že hrubý produkt není nic jiného než hrubý důchod. „Čistým produktem“ nebo „čistým důchodem“ rozumí nadhodnotu, přebytek celkového důchodu nad tou jeho části, kterou tvoří mzdy, dělníkův důchod. Tento dělníkův důchod se však rovná variabilnímu kapitálu, té části oběžného kapitálu, kterou dělník neustále spotřebovává a neustále reprodukuje jako část své produkce, kterou sám spotřebovává.

Nepovažuje-li Ricardo kapitalisty za úplně zbytečné, tj. počítá-li je mezi agenty výroby, a proto zahrnuje část jejich zisku do mzdy, pak musí z „čistého důchodu“ odečíst část jejich důchodu a prohlásit, že všechny tyto osoby napomáhají růstu bohatství jen potud, pokud jejich mzda tvoří jen malou část jejich zisku. Ale ať už je tomu jakkoli, patří přinejmenším část času těchto lidí (jakožto agentů výroby) jako součást výroby výrobě samé. A potud jich nelze použít pro jiné účely společnosti nebo státu. Čim více volného času jim ponechává jejich zaměstnáni vedoucích výroby, tím nezávislejší je jejich zisk na jejich mzdě. V protikladu k nim jsou kapitalisté, kteří žijí jen z úroků, a rovněž ti, kdož žijí z pozemkové renty, osobně plně k disposici společnosti a státu, a z jejich příjmu nevchází do výrobních nákladů nic, kromě té části, která se spotřebuje na reprodukci jejich vlastních vážených osob. V zájmu státu by si tedy Ricardo musel přát také růst renty (čistého „čistého důchodu“) na úkor zisků, ale takového názoru je dalek. A proč? Protože to škodí akumulaci kapitálů, čili — což je do jisté míry totéž — protože se tím zvětšuje množství neproduktivních pracovníků na úkor produktivních pracovníků.

Ricardo se plně ztotožňuje se Smithem v rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací v tom smyslu, že první se směňuje bezprostředně za kapitál a druhá bezprostředně za důchod. Ale nechová už Smithovu něžnost k produktivním dělníkům ani o nich nemá Smithovy iluse. Být produktivním dělníkem — to je smůla. Produktivní dělník je dělník, který produkuje cizí bohatství. Jeho existence má smysl jen potud, pokud je takovým výrobním nástrojem cizího bohatství. Může-li se tedy vytvořit totéž množství cizího bohatství menším počtem produktivních dělníků, je odstranění těchto produktivních dělníků plně na místě. Vos, non vobis.^[o] Ostatně Ricardo nechápe toto odstranění dělníků tak jako Ganilh, tj. nikoli vtom smyslu, že pouhé jejich odstranění zvětšuje důchod a umožňuje spotřebovat jako důchod to, co se dříve spotřebovalo jako variabilní kapitál (tedy ve formě mzdy). S poklesem počtu produktivních dělníků odpadá to množství produktu, které odstranění dělníci sami spotřebovali a sami vyrobili, odpadá ekvivalent pro tyto dělníky. Ricardo nepředpokládá jako Ganilh, že se pak vyrábí stejné množství produktů, nýbrž předpokládá, že se vyrobí stejné množství „čistého produktu“. Jestliže dělníci spotřebovali 200 a jejich nadvýrobek se rovnal 100, byl celkový produkt 300 a nadvýrobek se rovnal ¹/₃ celkového produktu. Spotřebují-li dělníci 100 a rovná-li se jejich nadvýrobek 100 jako dříve, je celkový produkt 200 a nadvýrobek se rovná ¹/₂ celkového produktu. Celkový produkt by se zmenšil o ¹/₃, o produkt spotřebovaný stem propuštěných dělníků, a „čistý ǁ372ǀ produkt“ by zůstal nezměněn, protože ²⁰⁰/₂ = ³⁰⁰/₃. Ricardovi proto nezáleží na množství hrubého produktu — jen když ta část hrubého produktu, která tvoří „čistý produkt“, zůstává stejná nebo vzrůstá, ale v žádném případě se nezmenšuje

Tak říká:^[73]

„Pro člověka, který má kapitál 20.000 liber št., poskytující zisk 2000 liber št. ročně, je úplně lhostejné, zda jeho kapitál zaměstnává 100 nebo 1000 lidí, zda se vyrobené zboží prodává za 10.000 nebo za 20.000 liber št., jen když mu zisk neklesne pod 2000 liber št.“ [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl I, zde.]^[74] ǀVIII-372ǁ

*

ǁIX—377ǀ Citované místo zní u Ricarda (kap. 26) takto:

„Adam Smith neustále velebí výhody, které země má spíše z velkého hrubého důchodu než z velkého čistého důchodu“ (protože, jak Adam říká, „tím větši bude množství produktivní práce, které kapitál uvede v pohyb“)... „V čem by byla výhoda, která by pro zemi vyplývala z použití velkého množství produktivní práce, kdyby její čistá renta a zisk dohromady zůstaly beze změny, bez ohledu na to, zda by množstvl použité produktivní práce bylo stejné nebo menší?“ [Srov. čes. vyd., str. 249.]

˂Znamená to tedy jen to, že nadhodnota, vyrobená větším množstvím práce zůstane táž jako nadhodnota vyrobená menším množstvím. A to zase znamená jen to, že pro zemi je lhostejné, zda zaměstnává velký počet dělníků při nižší míře nadhodnoty, nebo menší počet dělníků při vyšší míře nadhodnoty. n x ¹/₂ je právě tolik jako 2n x ¹/₄ přičemž n je počet dělníků, ¹/₂ a ¹/₄ nadpráce. „Produktivní dělník“ sám o sobě je pouhým výrobním nástrojem pro výrobu nadhodnoty a při stejném výsledku by byl větší počet těchto „produktivních dělníků“ přítěží.˃

„Pro člověka, který má kapitál 20.000 liber št., poskytující zisk 2000 liber št. ročně, je úplně lhostejné, zda jeho kapitál zaměstnává 100 nebo 1000 lidí, zda se vyrobené zboží prodává za 10.000 nebo za 20.000 liber št., jen když mu zisk neklesne pod 2000 liber št.“.

˂To má, jak vyplývá z pozdějšího textu, zcela banální smysl. Například obchodník s vínem, který vynaloží 20.000 liber št. a každoročně nechává ve sklepě víno za 12.000 liber št., avšak za 8000 liber št. vína prodá za 10.000 liber št., zaměstnává málo lidí a dosahuje 10 % zisku. Atd. A co teprve bankéři!˃

„Není reálný zájem národa týž? Jestliže jeho čistý reálný důchod, jeho renta o zisk se nemění, není ani trochu důležité, má-li národ 10 nebo 12 milionů obyvatel. Jeho schopnost vydržovst loďstvo a armádu a neproduktivní práci všeho druhu“ (toto místo mimo jiné ukazuje, že Ricardo sdílí Smithův názor na produktivní a neproduktivní práci, i když už nikoli s jeho ilusorní něžností vůči produktivnímu dělníku) „musí být vždy úměrná jeho čistému důchodu a nikoli hrubému důchodu, Kdyby mohlo 5 milionů osob vyrobit tolik potravin a oděvů, kolik je nutné pro 10 milionů, tvořily by potraviny a oděv pro 5 milionů čistý důchod. Měla by země nějaký prospěch z toho, že k vyrobeni téhož čistého důchodu bylo by zapotřebí 7 milionů osob, tj. že výrobou oděvu a potravin, které stačí pro 12 milionů osob, by se zabývalo 7 milionů osob? Potraviny a oděv pro 5 milionů zůstanou i nadále čistým důchodem. Zaměstnání většího počtu osob by nám ani neumožnilo zvýšit počet osob v armádě a loďstvu byť jen o jediného muže, ani zaplatit na daních o jedinou guineu více.“ (Ricardo, „On the Principles of Politicsl Economy and Taxation“, 3. vyd., Londýn 1821, str. 415—417 [srov. čes. vyd., str. 250].)

Země je tím bohatší, čím menší je její produktivní obyvatelstvo v poměru k celkovému produktu; je to tak jako u jednotlivého kapitalisty: čím méně dělníků potřebuje k výrobě téže nadhodnoty, tím lépe pro něho. Země je tím bohatší, čím menší je při témž množství produktů produktivní obyvatelstvo v poměru k neproduktivnímu. Tato poměrná nepočetnost produktivního obyvatelstva by totiž byla jen jiným výrazem pro poměrně vysoký stupeň produktivity práce.

Z jedné strany má kapitál tendenci snižovat pracovní dobu nutnou k výrobě zboží na stále menší a menší minimum, a tedy také snižovat počet produktivního obyvatelstva v poměru k mase produktu. Z druhé strany však má kapitalistický výrobní způsob opačnou tendenci, tendenci akumulovat, přeměňovat zisk v kapitál, přivlastňovat si co možná největší množství cizí práce. Snaží se snížit míru nutné práce, ale při dané míře se snaží používat co možná největšího množství produktivní práce. Poměr produktů k obyvatelstvu je přitom lhostejný. Obilí a bavlnu lze směňovat za víno, diamanty atd., ǁ378ǀ anebo lze dělníků používat k takové produktivní práci, která bezprostředně nic nepřidává k spotřebním předmětům (jako např. stavba železnic).

Kdyby v důsledku nějakého vynálezu mohl kapitalista použít ve svém obchodě jen 10.000 liber št. místo dosavadních 20.000 liber št., protože těchto 10.000 liber št. by stačilo, a kdyby mu vynášely 20 % místo dřívějších 10 %, tedy tolik jako dříve 20.000 liber št., nemuselo by to být pro něho důvodem, aby vydal těchto 10.000 liber št. jako důchod, místo aby jich použil stejně jako dříve jako kapitálu. (O přímé přeměně kapitálu v důchod lze mluvit vlastně jen u státních půjček.) Umístil by je jinde; kromě toho by ještě kapitalisoval část svého zisku.

U ekonomů (a částečně i u Ricarda) vidíme touž antinomii, jaká je ve skutečnosti. Stroje vytlačují práci a zvětšují „čistý důchod“ (zejména vždy to, co zde Ricardo nazývá „čistým důchodem“, tj, masu produktů, v nichž se spotřebovává důchod); zmenšují počet dělníků a zvětšují množství produktů (které nyní zčásti spotřebovávají neproduktivní pracovníci a které se zčásti směňují za hranicemi země atd.). To by bylo vítané. Ale ne. Vždyť je třeba dokázat, že stroje nepřipravují dělníky o chléb. A čím se to dokazuje? Tím, že se po nějakém otřesu (jemuž se snad právě postižená třída obyvatelstva nemůže postavit na odpor) zaměstnává víc lidí, než se zaměstnávalo před zavedením strojů, že se tedy masa „produktivních dělníků“ znovu zvětšuje a že se dřívější nepoměr obnovuje. Tak tomu také ve skutečnosti bývá. A tak by mohlo dělnické obyvatelstvo i přes rostoucí produktivitu práce neustále vzrůstat — nikoli však v poměru k produktu, který vzrůstá s ním a rychleji než ono, nýbrž v poměru k veškerému obyvatelstvu, jestliže se například současně koncentruje kapitál, a tedy dřívější součásti produktivních tříd upadají do řad proletariátu. Menší část proletariátu se dostává do střední třídy. Ale neproduktivní třídy se starají o to, aby tu pro proletariát nezbývalo mnoho k snědku. Neustálá zpětná přeměna zisku v kapitál neustále obnovuje tento koloběh na širší základně.

A u Ricarda vidíme ještě větší starost o akumulaci než o čistý zisk, který nadšeně obdivuje jako prostředek k akumulaci. Odtud i vzájemně si odporující domluvy a útěchy dělníkům. Jsou, jak říká, nejvíc zainteresováni na akumulaci kapitálu, protože na tom závisí poptávka po nich. Stoupá-li poptávka, stoupá i cena práce. Musí si tedy sami přát snížení mezd, aby nadhodnota, která jim byla odňata, byla opět profiltrována kapitálem a připadla jim pak na novou práci a zvýšila jejich mzdy. Avšak tento vzestup mezd je zase škodlivý, protože brzdí akumulaci. Z jedné strany nesmějí plodit děti. Tím poklesne nabídka práce a stoupne tudíž její cena. Ale její vzestup snižuje míru akumulace a v důsledku toho snižuje poptávku po dělnících a cenu práce. Ještě rychleji než se zmenšuje nabídka dělníků, zmenšuje se s ní zároveň i kapitál. Z druhé strany plodí-li dělníci děti, zvyšují tím nabídku práce a snižují cenu práce, v důsledku čehož vzrůstá míra zisku a tím i akumulace kapitálu. Ale dělnické obyvatelstvo má jít pari passu [stejným krokem] s akumulací kapitálu; to znamená, že dělnického obyvatelstva tu má být přesně tolik, kolik ho kapitalista potřebuje, což se děje tak jako tak.

Pan Ganilh není ve svém obdivu „čistého produktu“ zcela důsledný. Cituje ze Saye:

„Nikterak nepochybuji o tom, že při otrocké práci je přebytek produktů nad spotřebou vyšší než při práci svobodných lidí... Práce otroka nemá jiné meze než schopnost jeho tělesné síly... Otrok“ (a svobodný dělník rovněž) „pracuje pro bezmeznou potřebu — hrabivost svého pána.“ (Say, 1. vyd., str. 216.)

ǁ379ǀ Ganilh k tomu poznamenává:

„Svobodný dělník nemůže vydávat více a vyrábět méně než otrok... Každý výdaj předpokládá ekvivalent, který se vyrábí, aby tento výdaj zaplatil. Vydává-li svobodný dělník více než otrok, musí být i produkty jeho práce větší než produkty práce otroka.“ (Ganilh, 5v. I, str. 234.)

Jako kdyby velikost mzdy závisela jen na dělníkově produktivitě, a nikoli — při dané produktivitě — na rozdělení produktu mezi dělníka a podnikatele.

„Vím,“ pokračuje, „že lze do jisté míry právem říci, že úspory, kterých dosahuje pán v nákladech na svého otroka“ (zde jsou tedy přece jen „úspory na otrokově mzdě“), „slouží k tomu, aby zvýšil své osobní výdaje atd.... Pro všeobecné bohatství je však výhodnější, vládne-li ve všech třídách společnosti blahobyt, než tone-li v nadměrném bohatství malý počet osob.“ (Str. 234—235.)

Jak se to srovnává s „čistým produktem“? Ostatně pan Ganilh své liberální tirády ihned odvolává (cit. dílo, str. 236—237). Pro kolonie chce otroctví černochů. Je jen natolik liberální, že nechce obnovení otroctví v Evropě, jakmile si ujasnil, že zde svobodní dělníci jsou otroky, kteří existují jen proto, aby vyráběli „čistý produkt“ pro kapitalisty, pozemkové vlastníky a jejich služebníky.

(Quesnay) „rozhodně popírá, že úspory tříd pobírajících mzdu mají schopnost zvětšovat kapitály; zdůvodňuje to tím, že tyto třídy nemají mít možnost tvořit úspory. Kdyby měly přebytek, mohl by tento přebytek být jen důsledkem omylu, nepořádku ve společenském hospodářství.“ (Cit. dílo, str. 274.)

Na důkaz cituje Ganilh toto místo z Quesnaye:

„Jestliže sterilní třída šetří, aby zvětšils svou hotovost v penězích..., zmenšují se úměrně tomu její práce a zisky, a ocitá se v úpadku“ („Physiocratie“, str. 321).

Osel! Nerozumí Quesnayovi.

Korunu tomu všemu nasadil pan Ganilh touto větou:

„Čím jsou větši“ (mzdy), „tim nižší je důchod společnosti“ (základem, na kterém stojí „společnost“, jsou námezdní dělníci, ale tito dělnici nepatří do „společnosti“), „a vlády musí vynaložit všechno své uměni, aby snížily úhrn mezd... Úkol... hodný osvíceného století, ve kterén žijeme.“ (Sv. II, str. 24.)

*

V otázce produktivní a neproduktivní práce zbývá ještě krátce se podívat na Lauderdala (nudné vtipy Broughamovy jsou potom zbytečné), (Ferriera ?)‚ Tocquevilla, Storcha, Seniora a Rossiho.

[10]. Směna důchodu a kapitálu
[Nahrazování celkového ročního produktu:
a) směna důchodu za důchod;
b) směna důchodu za kapitál;
c) směna kapitálu za kapitál]

{Je třeba rozlišovat: 1. Část důchodu, která se přeměňuje v nový kapitál, tj. tu část zisku, která se znovu kapitalisuje. Tuto část zde vůbec ponecháme stranou. Patři do oddílu o akumulaci. 2. Důchod, který se směňuje za kapitál spotřebovaný ve výrobě, a to tak, že se touto směnou nevytváří nový kapitál, ale že se nahrazuje starý kapitál — zkrátka, že se uchovává starý kapitál. Část důchodu, která se přeměňuje v nový kapitál, můžeme tedy v tomto zkoumání považovat za rovnou nule a dívat se na to tak, jako by všechny důchody kryly buď důchod, nebo spotřebovaný kapitál.

Celkový roční produkt se tedy rozděluje na dvě části: jedna část se spotřebovává jako důchod, druhá nahrazuje in natura spotřebovaný konstantní kapitál.

Důchod se směňuje za důchod, když například výrobci plátna směňují část z té části svého produktu, plátna, která představuje jějich zisky a mzdy, jejich důchod, za obilí, které představuje část zisků a ǁ380ǀ mezd zemědělce. Zde tedy máme směnu plátna za obilí, směnu dvou druhů zboží, jež vcházejí do individuální spotřeby, směnu důchodu ve formě plátna za důchod ve formě obilí. Nejsou tu žádné potíže. Jsou-li spotřebitelné produkty vyrobeny v proporcích odpovídajících potřebám a jsou-li tudíž proporcionálně rozdělena i odpovídající množství společenské práce nutná k jejich výrobě ˂což ovšem nikdy nebývá přesně; vždy tu jsou odchylky, disproporce, které se však samy sebou vyrovnávají, ale tak, že neustálý pohyb vyrovnávání sám předpokládá neustálou disproporci˃, existuje důchod například ve formě plátna přesně v takovém množství, v jakém je ho jako spotřebního předmětu zapotřebí, tj. v takovém množství, v jakém se nahrazuje spotřebními předměty jiných výrobců. To, co spotřebuje výrobce plátna v obilí atd., spotřebuje rolník atd. v podobě plátna. Část jeho produktu představující důchod, část, kterou směňuje za jiné druhy zboží (spotřební předměty), směňují výrobci těchto jiných druhů zboží jako spotřební předmět. To, co sám spotřebuje v podobě jiného produktu, spotřebují jiní v podobě jeho produktu.

Mimochodem poznamenáváme: to, že se na určitý produkt nevynaloží více nutné pracovní doby, než je společensky nutné — tj. více doby, než je průměrně nutné k výrobě tohoto zboží — je výsledkem kapitalistické výroby, která dokonce minimum nutné pracovní doby neustále snižuje. K tomu je však třeba, aby vyráběla stále ve větším měřítku.

Stojí-li 1 loket plátna jen 1 hodinu a je-li to nutná pracovní doba, kterou společnost musí vynaložit k uspokojení své potřeby jednoho lokte plátna, pak z toho ještě nikterak nevyplývá, že vyrobí-li se 12 milionů loket, tj. vynaloží-li se 12 milionů pracovních hodin, čili, což je totéž, 1 milion pracovních dní, tj. zaměstná-li se tkaním plátna 1 milion dělníků, že společnost „nutně“ musí vynaložit právě takovou část své pracovní doby na tkaní plátna. Je-li nutná pracovní doba dána, tzn. je-li dáno určité množství plátna, jež lze vyrobit za den, vzniká otázka, kolik takových pracovních dní je nutno použít na výrobu plátna. Pracovní doba, která se vynakládá na úhrn určitých produktů například za rok, rovná se určitému množství této užitné hodnoty, například 1 loktu plátna (dejme tomu, že se toto množství rovná 1 pracovnímu dni) násobenému počtem vůbec vynaložených pracovních dní. Celkové množství pracovní doby vynaložené v určitém výrobním odvětví může být vyšší nebo nižší, než odpovídá správně proporci z celkově společenské práce, která je k disposici, ačkoli každá alikvotní část produktu obsahuje jen pracovní dobu nutnou k jejímu zhotovení, čili ačkoli každá alikvotní část vynaložené pracovní doby byla nutná k vytvoření alikvotní části celkového produktu, která jí odpovídá.

Z tohoto hlediska dostává nutná pracovní doba jiný smysl. Otázkou je, v jakých množstvích se sama nutná pracovní doba rozděluje do různých sfér výroby. Konkurence neustále reguluje toto rozdělování, stejně jako je neustále porušuje. Používá-li se v některém odvětví příliš velkého množství společenské pracovní doby, může být vyplacen jen takový ekvivalent, jako kdyby se používalo odpovídajícího množství. Celkový produkt tj. hodnota celkového produktu nerovná se tedy už pracovní době, která je v něm obsažena, ale rovná se pracovní době, které by se bylo proporcionálně použilo, kdyby byl celkový produkt dané sféry ve správném poměru k produkci jiných sfér. Avšak tou měrou, jak klesá cena celkového produktu pod jeho hodnotu, klesá i cena každé jeho alikvotní části. Bylo-li vyrobeno 6000 loket plátna místo 4000 loket a má-li 6000 loket hodnotu 12.000 šilinků, bude toto plátno prodáno za 8000 šilinků. Cena každého lokte bude 1¹/₃ šilinku místo 2 šilinků, tj. o ¹/₃ pod jeho hodnotou. Je to tedy totéž, jako kdyby se použilo k výrobě 1 lokte plátna o 1¹/₃ více pracovní doby, než bylo nutno. Při dané užitné hodnotě zboží ukazuje tedy pokles jeho ceny pod jeho hodnotu, že ačkoli na každou část produktu byla vynaložena jen společensky nutná pracovní doba ˂předpokládá se tu, že výrobní podmínky zůstaly nezměněny˃, že se na celé toto výrobní odvětví vydalo zbytečně mnoho celkové společenské práce, více, než bylo nutné.

Něco zcela jiného je pokles relativní hodnoty zboží v důsledku změněných ǁ381ǀ výrobních podmínek. Daný kus plátna, který je na trhu, stál 2 šilinky, což se rovná například 1 pracovnímu dnu. Může však být kdykoli reprodukován za 1 šilink. Protože hodnota je určována společensky nutnou pracovní dobou, a nikoli pracovní dobou, kterou potřebuje jednotlivý výrobce, rovná se den, který výrobce potřeboval k výrobě 1 lokte, už jen polovině společensky určeného dne. Pokles ceny lokte jeho plátna ze 2 šilinků na 1 šilink, tj. pokles ceny lokte plátna pod hodnotu, kterou ho stála, svědčí pouze o změně ve výrobních podmínkách, tj. o změně samé nutné pracovní doby. Na druhé straně, kdyby se výrobní náklady plátna nezměnily, ale přitom by stouply výrobní náklady všech jiných předmětů kromě zlata, tj. peněžního materiálu, nebo třeba jen určitých předmětů, například pšenice, mědi atd., zkrátka předmětů, které nevcházejí do součástí plátna, rovnal by se 1 loket plátna 2 šilinkům jako dříve. Jeho cena by neklesla, klesla by však jeho relativní hodnota vyjádřená v pšenici, mědi atd.

*

Pokud jde o tu část důchodu (v některém výrobním odvětví, které vyrábí spotřebitelné zboží), která se spotřebovává v podobě důchodu některého jiného výrobního odvětví, lze říci, že poptávka se rovná jeho vlastní nabídce (pokud se vyrábí ve správné proporci). Je to totéž, jako kdyby každé výrobní odvětví samo spotřebovávalo tuto část svého důchodu. Je tu pouze formální metamorfosa zboží: Z — P — Z',. Plátno — peníze — pšenice.

Obě zboží, která se směňuji představují tu jen část nové práce přidané za rok. Za prvé je však jasné, že k této směně — při níž oba výrobci spotřebovávají ve zboží druhého výrobce tu část svého produktu, která představuje důchod — dochází jen v takových výrobních odvětvích, která vyrábějí spotřebitelné předměty, tj. předměty, které bezprostředně vcházejí do individuální spotřeby a na které se proto důchod může vydat jako důchod. Za druhé je právě tak jasné, že jedině pro tuto část směny produktů platí, že nabídka výrobce se rovná jeho poptávce po jiných produktech, které chce spotřebovat. Ve skutečnosti tu jde jen o prostou směnu zboží. Místo toho, aby si vyráběl životní prostředky sám, vyrábí životní prostředky pro jiného, a ten vyrábí životní prostředky pro něho. Nejde tu o poměr důchodu ke kapitálu. Důchod v jedné fortně spotřebitelných předmětů se směňuje za důchod v jiné formě spotřebitelných předmětů, ti. ve skutečnosti se směňují spotřebitelné předměty za spotřebitelné předměty. Proces jejich směny není určován tím, že oba jsou důchody, nýbrž tím, že oba jsou spotřebitelné předměty. Okolnost, že jsou co do své formy důchody, tu nehraje vůbec žádnou úlohu. Tato okolnost se ovšem projevuje v užitné hodnotě vzájemně směňovaných druhů zboží, v tom, že oba druhy zboží vstupují do individuální spotřeby, což však opět neznamená nic jiného, než že jedna část spotřebitelných produktů se směňuje za jinou část spotřebitelných produktů.

Forma důchodu se může projevit nebo vystoupit do popředí jen tam, kde proti ní vystupuje forma kapitálu. Avšak i v tomto případě je nesprávné to, co tvrdí Say a jiní vulgární ekonomové, že totiž nemůže-li A prodat své plátno — tj. tu část svého plátna, kterou chce sám spotřebovat jako důchod —‚ nebo může-li je prodat jen pod cenou) je tomu tak jen proto, že B, C atd. vyrobili příliš máto pšenice, masa atd. Může to být proto, že tohoto zboží nevyrobili dost, ale může to také být proto, že A vyrobil příliš mnoho plátna. Neboť i když předpokládáme, že B, C atd. mají dost pšenice atd., aby koupili od A všechno plátno, přece jen je nekoupí, protože spotřebují jen určité množství plátna. Může to však být také proto, že A vyrobil víc plátna, než odpovídá té části jejich důchodu, která může být vůbec vydána na materiál k odívání, tedy absolutně, protože každý může vydat jako důchod jen určité množství svého produktu, a plátno, které vyrobil A, předpokládá větší důchod, než vůbec existuje. Je však směšné předpokládat, že tam, kde jde o směnu důchodu za důchod, předmětem poptávky není užitná hodnota produktu, nýbrž množství této užitné hodnoty, tedy opět zapomínat, že v této směně jde jen o uspokojování potřeb, a nikoli o množství, jak je tomu u směnné hodnoty.

Každý však chce mít raději hodně nějakého předmětu než málo. Má-li toto vyřešit potíž, pak je ǁ382ǀ absolutně nepochopitelné, proč výrobce plátna — místo aby směňoval plátno za jiné spotřební předměty a pak spousty těchto předmětů hromadil — to neudělá jednodušeji a nespotřebuje část svého důchodu v přebytečném plátně sám. Proč vůbec přeměňuje svůj důchod z formy plátna v jinou formu? Protože kromě toho, že potřebuje plátno, musí uspokojovat i jiné své potřeby. Proč spotřebovává sám jen určitou část plátna? Protože jen kvantitativně určitá část plátna má pro něho užitnou hodnotu. Totéž však platí o B, C atd. Prodává-li B víno, C knihy a D zrcadla, spotřebuje možná přebytek svého důchodu raději ve svém vlastním produktu, ve víně, v knihách, v zrcadlech, a nikoli v plátně. Nelze tedy říci, že nemůže-li A svůj důchod existující ve formě plátna vůbec přeměnit (nebo nemůže-li ho přeměnit v souladu s jeho hodnotou) ve víno, v knihy, v zrcadla, že to s absolutní nutností znamená, že bylo vyrobeno málo vína, knih, zrcadel. Ještě směšnější by však bylo vydávat tuto směnu důchodu za důchod, tuto jednu část směny zboží za veškerou směnu zboží vůbec.

Jednu část produktu jsme tedy oddisponovali. Jedna část spotřebitelných produktů přechází z ruky do ruky mezi samými výrobci těchto spotřebitelných produktů. Každý z těchto výrobců spotřebovává část svého důchodu (zisku a mzdy) nikoli ve vlastním spotřebitelném produktu, nýbrž v spotřebitelném produktu jiného, a může to dělat jen potud, pokud jiný rovněž spotřebovává místo svého vlastního spotřebitelného produktu cizí spotřebitelný produkt. Je to totéž, jako kdyby každý spotřeboval tu část svého spotřebitelného produktu, která představuje jeho vlastní důchod.

Pokud pak jde o celý zbytek produktů, začínají tu složitější vztahy, a teprve zde vystupují směňované druhy zboží proti sobě jako důchod a kapitál, tedy nikoli jen jako důchod a důchod.

Především je nutno rozlišovat toto: Ve všech výrobních odvětvích představuje část celkového produktu důchod, tj. přidanou práci (během roku) — zisk a mzdu. ˂Renta, úrok atd. jsou části zisku; příjem darmošlapů ve státních službách je částí zisku a mzdy; příjem jiných neproduktivních pracovníků je částí zisku a mzdy, kterou kupují za své neproduktivní práce, nezvětšuje tedy produkt existující v podobě zisku a mzdy, ale jen určuje, kolik z něho spotřebují neproduktivní pracovníci a kolik sami dělníci a kapitalisté.˃ Avšak ta část produktu, která představuje důchod, může bezprostředně in natura vejít do důchodu, tj. může se co do své užitné hodnoty spotřebovat jako důchod, jen v některých výrobních odvětvích. Všechny produkty, které představují pouze výrobní prostředky, nemohou být spotřebovány jako důchod in natura, ve své bezprostřední formě, nýbrž jen jako hodnota. Tato hodnota se však musí spotřebovat v těch výrobních odvětvích, která vyrábějí předměty bezprostřední spotřeby. Část výrobních prostředků může sloužit jako ten či onen předmět bezprostřední spotřeby, podle toho, jak se jich používá — např. kůň, vůz atd. Část předmětů bezprostřední spotřeby může sloužit jako výrobní prostředek — např. žito k výrobě žitné kořalky, pšenice k seti atd. Téměř všechny spotřební předměty se pak mohou znovu vrátit do výrobního procesu jako exkrementy spotřeby, např. opotřebované a poloshnilé plátěné hadry do výroby papíru. Nikdo však nevyrábí plátno proto, aby se ho použila jako hadru na surovinu pro papír. Tuto formu dostává teprve poté, když produkt tkalcovské práce jako takový vešel do spotřeby. Teprve jako exkrement této spotřeby, jako zbytek a produkt procesu spotřeby může znovu vstoupit do nové sféry výroby jako výrobní prostředek. Tento případ sem tedy nepatří.

Existují tedy produkty, jejichž část představující důchod mohou jejich vlastní výrobci spotřebovat jen co do hodnoty, nikoli co do užitné hodnoty, takže chtějí-li tito výrobci spotřebovat tu část — například strojů —‚ která představuje mzdu a zisk, musí ji prodat, protože těmito stroji nemohou bezprostředně uspokojit žádnou individuální potřebu. Tyto produkty nemohou být spotřebovány ani výrobci jiných produktů, nemohou vejít do jejich individuální spotřeby, nemohou tedy tvořit část produktů, za které vydávají výrobci jiných produktů svůj důchod, protože to nedovoluje užitná hodnota těchto druhů zboží, která už svou povahou vylučuje, aby byly individuálně spotřebovány. Výrobci těchto nespotřebitelných produktů mohou tedy spotřebovat jen jejich směnnou hodnotu, tj. musí je nejdříve přeměnit v peníze a tyto peníze musí potom opět přeměnit ve spotřebitelné zboží. Komu však mají ǁ383ǀ prodat tyto produkty? Výrobcům jiných individuálně nespotřebitelných produktů? Pak by pouze získali za jeden nespotřebitelný produkt jiný nespotřebitelný produkt. Předpokládáme však, že tato část produktů tvoří jejich důchod, že je prodávají proto, aby spotřebovali jejich hodnotu ve spotřebitelných produktech. Mohou je tedy prodat jen výrobcům individuálně spotřebitelných produktů.

Tato část směny zboží je směnou kapitálu jedné osoby za důchod jiné osoby neboli důchodu jedné osoby za kapitál jiné osoby. Pouze jedna část celkového produktu výrobce spotřebitelných produktů představuje důchod; druhá část představuje konstantní kapitál. Tuto druhou část nemůže sám spotřebovat, ani ji nemůže směnit za spotřebitelné produkty jiných výrobců. Nemůže spotřebovat ani užitnou hodnotu této části produktu in natura, a nemůže spotřebovat ani její hodnotu tím, že by ji směnil za jiné spotřebitelné produkty. Naopak, musí ji opět přeměnit v naturální prvky svého konstantního kapitálu. Tuto část svého produktu musí spotřebovat průmyslově, tj. musí ji spotřebovat jako výrobní prostředek. Jeho produkt však může vejít vzhledem ke své užitné hodnotě pouze do individuální spotřeby; nemůže jej tedy in natura opět přeměnit v jeho vlastní prvky výroby. Jeho užitná hodnota vylučuje průmyslovou spotřebu. Může tedy průmyslově spotřebovat jen jeho hodnotu, a to tím, že jej prodá výrobcům zmíněných prvků výroby tohoto produktu. Tuto část svého výrobku nemůže spotřebovat ani in natura, ani nemůže spotřebovat její hodnotu tím, že jej smění za jiné individuálně spotřebitelné výrobky. Tato část jeho produktu nemůže vejít do jeho vlastního důchodu, stejně jako nemůže být nahrazena z důchodu výrobců jiných individuálně spotřebitelných produktů; to by bylo možné jen tehdy, kdyby svůj produkt směnil za jejich produkt, tj. kdyby spotřeboval hodnotu svého produktu, což se nemůže stát. Protože se však tato část jeho produktu, podobně jako druhá jeho část, kterou spotřebovává jako důchod, může vzhledem ke své užitné hodnotě spotřebovat jen jako důchod, musí vejít do individuální spotřeby a nemůže nahradit konstantní kapitál, musí tudíž vejít do důchodu výrobců nespotřebitelných produktů, musí se směnit za tu část jejich produktů, jejíž hodnotu mohou spotřebovat, čili která představuje jejich důchod.

Pozorujeme-li tuto směnu z hlediska každého jejího účastníka, představuje pro A, pro výrobce spotřebitelného produktu, přeměnu kapitálu v kapitál. A přeměňuje část svého celkového produktu, která se rovná hodnotě konstantního kapitálu v něm obsaženého, opět v naturální formu, v níž může působit jako konstantní kapitál. Jak před směnou, tak i po ní představuje tato část produktu co do své hodnoty jen konstantní kapitál. Naopak, pro B, pro výrobce nespotřebitelného produktu, představuje tato směna pouhou přeměnu důchodu z jedné formy v druhou. B přeměňuje část svého celkového produktu, která představuje jeho důchod, tj. tu část celkového produktu, která představuje nově přidanou práci této sféry výroby (nutnou práci i nadpráci), nejdříve v takovou naturální formu, ve které ji může spotřebovat jako důchod. Před směnou i po směně představuje tato část produktu co do své hodnoty pouze jeho důchod.

Pozorujeme-li tento vztah z obou stran, vidíme, že A směňuje svůj konstantní kapitál za důchod B a B svůj důchod za konstantní kapitál A. Důchod B nahrazuje konstantní kapitál A a konstantní kapitál A nahrazuje důchod B.

Ve vlastní směně ˂nepřihlížíme-li k tomu, co účastníci směny sledují> vystupují proti sobě jen jednotlivé druhy zboží a probíhá prostá směna zboží; jednotlivé druhy zboží se k sobě vzájemně mají jen jako zboží a označení „důchod“ a „kapitál“ jsou jim lhostejná. Jen rozdílná užitná hodnota těchto druhů zboží ukazuje, že jeden druh slouží jen průmyslové spotřebě a druhý jen individuální spotřebě a že jen do ní může vejít. Různé upotřebení různých užitných hodnot různých druhů zboží je však věcí spotřeby, a procesu jejich směny jako zboží se netýká. Úplně jinak je tomu, když se přeměňuje kapitalistův kapitál ve mzdu a práce v kapitál. Zde proti sobě zboží nevystupují jako prostá zboží, nýbrž kapitál vystupuje jako kapitál. Ve směně, kterou právě zkoumáme, vystupují prodavač a kupec vůči sobě jen jako prodavač a kupec, jen jako prostí majitelé zboží.

Dále je jasné: každý produkt určený jen pro individuální spotřebu, čili každý produkt vcházející do individuální spotřeby — pokud do ní vchází — může být směněn jen za důchod. To, že nemůže být spotřebován průmyslově, právě dokazuje, že může být spotřebován jen jako důchod, tzn. jen individuálně. ˂Jak jsme poznamenali výše, nepřihlížíme tu k přeměně zisku v kapitál.>

Předpokládejme, že A je výrobcem produktu, který lze spotřebovat jen individuálně, a že jeho důchod se rovná jedné třetině a jeho konstantní kapitál dvěma třetinám jeho celkového produktu. První třetinu spotřebuje podle předpokladu sám, přičemž je lhostejné, ǁ384ǀ zda ji spotřebuje in natura celou nebo jen zčásti, nebo zdaji vůbec nespotřebuje in natura, ale spotřebuje její hodnotu v jiných spotřebních předmětech; v tomto posledním případě spotřebují pak prodavači těchto spotřebních předmětů svůj vlastní důchod v produktu A. Tu část spotřebitelného produktu, která představuje důchod jeho výrobců, spotřebují tedy tito výrobci buď bezprostředně, nebo nepřímo, a to tak, že si spotřebitelné produkty, které potřebují, vzájemně smění; při směně této části jde tedy o směnu důchodu za důchod. Je to totéž, jako kdyby A představoval výrobce všech spotřebitelných produktů. Jednu třetinu celkového množství těchto produktů, tj. alikvotní část, která představuje jeho důchod, spotřebuje sám. Tato část však představuje přesně to množství práce, které kategorie A během roku přidala ke svému konstantnímu kapitálu, a toto množství se rovná celkovému úhrnu mezd a zisků, které kategorie A během roku vyrobila.

Zbývající dvě třetiny celkového produktu kategorie A se rovnají hodnotě konstantního kapitálu; musí tedy být nahrazeny produktem roční práce kategorie B, která dodává produkty, které nelze individuálně spotřebovat a které vcházejí pouze do průmyslové spotřeby, tj. jako výrobní prostředky do výrobního procesu. Protože však tyto dvě třetiny celkového produktu A musí vejít stejně jako první třetina do individuální spotřeby, vyměňují si je výrobci kategorie B za tu část svého produktu, která představuje jejich důchod. Kategorie A tak smění konstantní část svého celkového produktu za produkty, které mají původní naturální formu této konstantní části, promění ji opět v nově vyrobené produkty kategorie B, ale kategorie B zaplatí jen tou částí svého produktu, která představuje její důchod, kterou však sama může spotřebovat jen v podobě produktů kategorie A. Ve skutečnosti zaplatí svou nově přidanou prací, jež se plně zračí v té části produktu B, která se směňuje za zbývající dvě třetiny produktu A. Celkový produkt A se tedy směňuje za důchod, čili vchází celý do individuální spotřeby. Na druhé straně (protože zde podle předpokladu nepřihlížíme k přeměně důchodu v kapitál, rovná se podle předpokladu nule) celý důchod společnosti se vydává na produkt A, protože výrobci A spotřebovávají svůj důchod v podobě produktů A a stejně tak i výrobci kategorie B. A kromě těchto kategorií žádná jiná neexistuje.

Produkt A se spotřebuje celý, přestože dvě třetiny z něho tvoří konstantní kapitál a tyto dvě třetiny nemohou být spotřebovány výrobci A, ale musí být opět přeměněny v naturální formu svých prvků výroby. Celkový produkt A se rovná celkovému důchodu společnosti. Ale celkový důchod společnosti představuje souhrn pracovní doby, kterou společnost za rok přidala k existujícímu konstantnímu kapitálu. A tak ačkoli se celkový produkt A skládá jen z jedné třetiny z nově přidané práce a ze dvou třetin z minulé práce, kterou je třeba nahradit, může být celý koupen nově přidanou prací, protože ²/₃ této celkové roční práce se nemohou spotřebovat v jejích vlastních produktech, nýbrž musí se spotřebovat v produktech A. Produkt A se nahrazuje nově přidanou prací, jež je o dvě třetiny větší než nově přidaná práce, kterou sám obsahuje, protože tyto dvě třetiny představují práci přidanou v B a B může spotřebovat tyto dvě třetiny jen individuálně, v produktech A, podobně jako A může tyto dvě třetiny spotřebovat jen průmyslově, v produktech B. Celkový produkt A tudíž může být především úplně spotřebován jako důchod a zároveň může být nahrazen jeho konstantní kapitál. Nebo lépe, celkový produkt A se úplně spotřebuje jako důchod jen proto, že jeho dvě třetiny nahrazují výrobci konstantního kapitálu, kteří nemohou spotřebovat tu část svého produktu, která představuje jejich důchod, in natura, nýbrž musí ji spotřebovat v produktech A, tj. musí ji směnit za dvě třetiny A.

Tím jsme si vysvětlili, co se děje s posledními dvěma třetinami A.

Je jasné, že na věci nic nemění, existuje-li ještě třetí kategorie C, jejíž produkty se hodí jak k průmyslové, tak k individuální spotřebě; například žito může být potravou pro lidi nebo pící pro dobytek, nebo se ho může použít jako osiva či k pečení chleba; stejně je tomu i s vozy, koňmi, dobytkem atd. Pokud tyto produkty vcházejí do individuální spotřeby, musí je spotřebovat jako důchod jejich vlastní výrobci, ať už přímo nebo nepřímo, nebo výrobci (přímo nebo nepřímo) té části konstantního kapitálu, která je v nich obsažena. V tomto případě patří do kategorie A. Pokud nevcházejí do individuální spotřeby, patří do kategorie B.

Proces směny tohoto druhého druhu, kde se nesměňuje důchod za důchod, ale kapitál za důchod, a kde se celý konstantní kapitál musí nakonec přeměnit v důchod, tj. v nově přidanou práci, je možno znázornit dvojím způsobem. Produktem A nechť je například plátno. Dvě třetiny plátna, které se rovnají konstantnímu kapitálu A (neboli jejich hodnota), platí přízi, stroje, pomocné materiály. Ale továrník vyrábějící přízi a továrník vyrábějící stroje ǁ385ǀ mohou z tohoto produktu spotřebovat jen takové množství, jaké představuje jejich vlastní důchod. Továrník vyrábějící plátno platí celou cenu příze a strojů dvěma třetinami svého produktu. Tím tedy nahradil přadlákovi a výrobci strojů celý jejich produkt, který vešel jako konstantní kapitál do plátna. Ale tento celkový produkt přadláka a výrobce strojů se sám rovná konstantnímu kapitálu a důchodu; rovná se součtu dvou částí — práci, kterou přidal přadlák a výrobce strojů, plus druhé části, která představuje hodnotu jejich vlastních výrobních prostředků, tj. u přadláka hodnotu lnu, oleje, strojů, uhlí atd., a u výrobce strojů hodnotu uhlí, železa, strojů atd. Konstantní kapitál A, který se rovná dvěma třetinám plátna, nahradil tak celkový produkt přadláka a výrobce strojů, jejich konstantní kapitál plus práci, kterou přidali, jejich kapitál plus jejich důchod. Ale přadlák a výrobce strojů mohou spotřebovat v produktech A jen svůj důchod. Odečte-li se ze dvou třetin A ta část, která se rovná jejich důchodu, zůstává zbytek, kterým zaplatí své suroviny a stroje. Výrobci těchto surovin a těchto strojů však nemusí — jak jsme předpokládali — nahrazovat žádný konstantní kapitál. Z jejich produktu může vejít do produktu A, a tedy i do produktů, které jsou prostředky k výrobě A, jen tolik, kolik může A zaplatit. Dvěma třetinami svého produktu může však A zaplatit jen tolik, kolik může B koupit za svůj důchod, tj. tolik, kolik důchodu, nově přidané práce, představuje produkt, který B směňuje. Kdyby výrobci posledních prvků výroby A museli přadlákovi [a výrobci strojů] prodávat takové množství svého produktu, které by představovalo část jejich vlastního konstantního kapitálu, představovalo by to víc než práci, kterou přidali k svému konstantnímu kapitálu, a nemohli by přijmout placení v A, protože by část tohoto produktu nemohli spotřebovat. Nastává tedy opačný případ.

Pojdme nyní opačným směrem. Předpokládejme, že všechno plátno se rovná 12 dnům. Produkt pěstitele lnu, výrobce železa atd. se rovná 4 dnům; tento produkt se prodá přadlákovi a výrobci strojů, kteří k němu přidají zase 4 dny; přadlák a výrobce strojů jej prodají tkalci, který k němu přidá opět 4 dny. Třetinu svého produktu může tkadlec plátna spotřebovat sám; 8 dní mu nahrazuje jeho konstantní kapitál a platí produkt přadláka a výrobce strojů; přadlák a výrobce strojů mohou z 8 dnů spotřebovat 4 a zbývajícími 4 dny platí pěstiteli lnu atd., a nahrazují tak svůj konstantní kapitál; pěstitel lnu, výrobce železa atd. si mají 4 dny zpředmětněnými v plátně nahradit jen svou práci.

Ačkoli předpokládáme, že důchod je ve všech třech případech stejně velký (rovná se 4 dnům), přesto je jeho podíl v produktu těchto tří tříd výrobců, které se podílejí na výrobě produktu A, různý. U tkalce plátna představuje ¹/₃ jeho produktu (¹/₃ z 12), u přadláka a výrobce strojů se rovná ¹/₂ jejich produktu (¹/₂ z 8), u pěstitele lnu se rovná jeho produktu, tj. 4 dnům. V poměru k celkovému produktu je však důchod všech těchto výrobců úplně stejný — rovná se ¹/₃ z 12, tj. 4 dnům. U tkalce vystupuje však nově přidaná práce přadláka, výrobce strojů a pěstitele lnu jako konstantní kapitál. U přadláka a výrobce strojů vystupuje práce, kterou nově přidali oni sami a pěstitel lnu, jako celkový produkt a pracovní doba pěstitele lnu vystupuje jako konstantní kapitál. U pěstitele lnu tento zjev u konstantního kapitálu mizí. Proto může například přadlák používat strojů a vůbec konstantního kapitálu v takovém poměru jako tkadlec. Například v poměru ¹/₃: ²/₃. Avšak za prvé musí být suma (celková suma) kapitálu použitého při předení menší než suma kapitálu použitého při tkaní, protože celkový produkt předení vchází do tkaní jako konstantní kapitál. Za druhé, jestliže u přadláka je poměr rovněž ¹/₃ : ²/₃, bude se jeho konstantní kapitál rovnat ¹⁶/₃ a jeho přidaná práce ⁸/₃; konstantní kapitál se pak bude rovnat 5¹/₃ pracovního dne, přidaná práce 2²/₃ pracovního dne. V tomto případě by pak bylo obsaženo poměrně víc pracovních dnů v odvětví, které mu dodává len atd. Za nově přidanou pracovní dobu by zde proto musel zaplatit místo 4 dnů 5¹/₃ dne.

Rozumí se samo sebou, že novou prací se musí nahradit jen ta část konstantního kapitálu kategorie A, která vchází do zhodnocovacího procesu A, tj. která se spotřebuje během pracovního procesu. Do zhodnocovacího procesu vcházejí plně suroviny, pomocné materiály a opotřebování fixního kapitálu. Zbývající část fixního kapitálu do tohoto procesu nevchází, není ji tedy také třeba nahrazovat.

Značná část existujícího konstantního kapitálu — její velikost je určena poměrem fixního kapitálu k celkovému kapitálu — nemusí tedy být každoročně nahrazována novou prací. Proto i když masa [každoročně nahrazované hodnoty fixního kapitálu] může být (absolutně) velká, není velká v poměru k (ročnímu) produktu. Celá tato část konstantního kapitálu v kategoriích A a B, která spoluurčuje míru zisku (při dané nadhodnotě), nevchází jako určující prvek do běžné reprodukce fixního kapitálu. Čím větší je tato část v poměru k celkovému kapitálu, čím větší je měřítko, v němž se ve výrobě používá už existüjícího fixního kapitálu, tím větší je běžná masa reprodukce, která jde na nahrazení opotřebovaného fixního kapitálu; ale tím relativně menší může být proporcionální masa reprodukce ve srovnání s celkovým kapitálem.

Dejme tomu, že reprodukční doba (průměrná) všech druhů fixního kapitálu je 10 let. ǁ386ǀ Předpokládáme-li, že různé druhy konstantního kapitálu vykonají obrat za 20, 17, 15, 12, 11, 10, 8, 6, 4, 3, 2, 1, ⁴/₆ a ²/₆ let (celkem 14 druhů), obrátil by se fixní kapitál průměrně za 10 let.^[75]

Průměrně by se tedy měl fixní kapitál nahradit za 10 let. Kdyby veškerý fixní kapitál činil ¹/₁₀ celkového kapitálu, tvořila by ¹/₁₀ fixního kapitálu, která se musí každoročně nahrazovat, jen ¹/₁₀₀ celkového kapitálu.

Tvoří-li fixní kapitál ¹/₃ celkového kapitálu, je zapotřebí každoročně nahradit ¹/₃₀ celkového kapitálu.

Srovnejme však nyní fixní kapitály o různé době reprodukce, například fixní kapitál, který potřebuje ke své reprodukci 20 let, v protikladu k fixnímu kapitálu, který ke své reprodukci potřebuje ¹/₃ roku.

Z fixního kapitálu, který se reprodukuje za 20 let, je třeba ročně nahradit jen ¹/₂₀. Tvoří-li tedy ¹/₂ celkového kapitálu, je třeba každoročně nahradit jen ¹/₄₀ celkového kapitálu, a tvoří-li dokonce ⁴/₅ celkového kapitálu, je třeba každoročně nahradit jen ⁴/₁₀₀ = ¹/₂₅ celkového kapitálu. Naproti tomu tvoří-li fixní kapitál, který potřebuje ke své reprodukci ²/₆ roku, tj. který se obrátí třikrát za rok, jen ¹/₁₀ kapitálu, musí se tento fixní kapitál za rok nahradit třikrát; každoročně se musí nahradit ³/₁₀, kapitálu, tj. zhruba ¹/₃ celkového kapitálu. Průměrně platí, že čím větší je fixní kapitál v poměru k celkovému kapitálu, tím větší je jeho relativní (ne absolutní) doba reprodukce, a čím je menší, tím menší je jeho relativní doba reprodukce. Při řemeslnické výrobě tvoří řemeslnické nářadí mnohem menší část kapitálu než stroje při strojní výrobě. Řemeslnické nářadí však nevydrží zdaleka tak dlouho jako stroje.

Ačkoli s růstem absolutní velikosti fixního kapitálu vzrůstá absolutní velikost jeho reprodukce — čili jeho opotřebování — proporcionální velikost jeho reprodukce většinou klesá, protože doba obratu fixního kapitálu, jeho trvanlivost, obvykle úměrně s jeho velikostí roste. To mezi jiným dokazuje, že množství práce, která reprodukuje stroje čili fixní kapitál, není naprosto úměrné práci, která původně vyrobila tyto stroje (při nezměněných výrobních podmínkách), protože nahradit se musí jen každoroční opotřebování. Vzrůstá-li produktivita práce, a to se v tomto odvětví děje nepřetržitě, pak se ještě víc zmenšuje množství práce, které je nutné k reprodukci této části konstantního kapitálu. Je ovšem nutno započítat i to, co je pro stroj každodenním spotřebním prostředkem (tyto jeho spotřební prostředky však nemají bezprostředně nic společného s prací, jíž se používá při vlastní výrobě stroje). Ale stroj, který potřebuje jen uhlí a trochu oleje nebo loje, je živ při nesrovnatelně přísnější dietě než dělník, a to nejen dělník, kterého nahrazuje, ale i dělník, který tento stroj zhotovuje.

*

Vyřídili jsme tedy produkt celé kategorie A i část produktu kategorie B. Produkt A se úplně spotřebuje: ¹/₃ spotřebují jeho vlastní výrobci, ²/₃ výrobci B, kteří nemohou spotřebovat svůj vlastní důchod ve svém vlastním produktu. Dvě třetiny A, v nichž spotřebují výrobci B tu část hodnoty svého produktu, která představuje důchod, nahrazují zároveň výrobcům A jejich konstantní kapitál in natura, čili dodávají jim zboží, které spotřebovávají průmyslově. Ale tím, že produkt A byl úplně spotřebován a že ²/₃ A byly nahrazeny produktem B jakožto konstantním kapitálem, byla také vyčerpána celá část produktu, která představuje práci nově přidanou během roku. Tato práce tedy nemůže koupit žádnou jinou část celkového produktu. Ve skutečnosti se celá práce přidaná během roku (nepřihlížíme ke kapitalisaci zisku) rovná práci obsažené v A. Neboť ¹/₃ produktu A, kterou spotřebují jeho vlastní výrobci, představuje práci, kterou tito jeho výrobci během roku nově přidali k ²/₃ A, tvořícím konstantní kapitál kategorie A. Kromě této práce, kterou spotřebovali v podobě vlastního produktu, nevykonali žádnou jinou práci. A zbývající ²/₃ A, které se nahrazují produktem kategorie B a které spotřebovávají výrobci produktu B, představují celou pracovní dobu, kterou výrobci B přidali k svému vlastnímu konstantnímu kapitálu. Více práce nepřidali a více nemají co ǁ387ǀ spotřebovat.

Produkt A představuje svou užitnou hodnotou celou část celkového ročního produktu, která každoročně vchází do individuální spotřeby. Svou směnnou hodnotou představuje celkové množství práce, které výrobci za rok nově přidali.

Ale potom všem nám tu zbývá ještě třetí část celkového produktu, jejíž součásti nemohou při své směně představovat ani směnu důchodu za důchod, ani směnu kapitálu za důchod a naopak. Je to ta část produktů B, která představuje konstantní kapitál B. Tato část nevchází do důchodu B; nemůže být tudíž nahrazena produktem A a ani za něj nemůže být směněna, nemůže tudíž ani vejít jako součást do konstantního kapitálu A. Tato část se rovněž spotřebuje, spotřebuje se průmyslově, a to potud, pokud vchází nejen do pracovního procesu, ale i do zhodnocovacího procesu v kategorii B. Tato část musí tedy být nahrazena stejně jako všechny ostatní části celkového produktu v tom poměru, v jakém tvoří součást celkového produktu, a přitom musí být nahrazena in natura novými produkty téhož druhu. Na druhé straně se nenahrazuje žádnou novou prací. To proto, že celkové množství nově přidané práce se rovná pracovní době obsažené v produktu A, která se nahrazuje plně jen proto, že B spotřebovává svůj důchod ve dvou třetinách produktu A a směnou dodává A všechny výrobní prostředky, které se v A spotřebovávají a musí tu být nahrazeny. Vždyť první třetina A, kterou spotřebovávají její vlastní výrobci, se skládá — pokud jde o směnnou hodnotu — jen z práce, kterou nově přidali sami její výrobci, a neobsahuje žádný konstantní kapitál.

Podívejme se nyní na tento zbytek.

Skládá se předně z konstantního kapitálu, který vchází do surovin, za druhé z konstantního kapitálu, který vchází do procesu vytváření fixního kapitálu, a za třetí z konstantního kapitálu, který vchází do pomocných materiálů.

Za prvé suroviny. Jejich konstantní kapitál se rozkládá předně na fixní kapitál, stroje, pracovní nástroje a stavby, a také na pomocné materiály, které jsou spotřebními prostředky použitých strojů. Pokud jde o bezprostředně spotřebitelné části surovin (jako je např. dobytek, obilí, hrozny atd.), nevzniká žádná potíž. Po této stránce patří do třídy A. Část konstantního kapitálu, která je v nich obsažena, vchází do ²/₃ konstantní části A, která se směňuje jako kapitál za bezprostředně nespotřebitelné produkty B, čili slouží k tomu, aby v ní třída B spotřebovala svůj důchod. Totéž platí všeobecně i o bezprostředně nespotřebitelných surovinách, pokud vcházejí in natura do spotřebitelného produktu, lhostejno, kolika mezistupni výrobních procesů přitom projdou. Část lnu, která se přeměňuje v přízi a později v plátno, vchází celá do spotřebitelného produktu.

Ale část těchto organických surovin, jako např. dřevo, len, konopí, kůže atd., vchází zčásti přímo do součástí samého fixního kapitálu a zčásti do jeho pomocných látek. Například ve formě oleje, loje atd.

Za druhé pak patří do konstantního kapitálu, který se vynakládá na výrobu surovin, semena. Rostlinné a živočišné látky se samy reprodukují. Rostliny rostou a živočichové se plodí. Semenem je třeba rozumět vlastní semeno, dále píci pro dobytek, která se ve formě hnojiva opět vrací půdě, plemenný skot atd. Tato velká část ročního produktu — nebo konstantní části ročního produktu — slouží bezprostředně sama sobě jako látka pro svou regeneraci, sama se reprodukuje.

Neorganické suroviny — kovy, kámen atd. Jejich hodnota se skládá jen ze dvou částí, protože zde odpadá semeno, které v zemědělství představuje surovinu. Jejich hodnota se skládá jen z přidané práce a ze spotřebovaných strojü (včetně spotřebních prostředků strojů). Kromě té části produktu, která představuje nově přidanou práci a vstupuje proto do směny mezi B a ²/₃ A, není zde tedy zapotřebí nahrazovat nic jiného než opotřebování fixního kapitálu a jeho spotřební prostředky (jako uhlí, olej atd.). Tyto suroviny však tvoří hlavní součást konstantního kapitálu, fixního kapitálu (strojů, pracovních prostředků, staveb atd.). Neorganické suroviny nahrazují tudíž svůj konstantní kapitál in natura prostřednictvím směny [kapitálu za kapitál].

ǁ388ǀ Za druhé fixní kapitál (stroje, stavby, pracovní nástroje, nejrůznější druhy nádob).

Jejich konstantní kapitál se skládá: 1. z jejich surovin, kovů, kamene, organických surovin jako například dřeva, řemenů, lan atd. Tyto jejich suroviny tvoří jejich surovinový materiál (strojů, staveb atd.), ale stroje, stavby atd. samy zase vcházejí jako pracovní prostředky do procesu vytváření tohoto surovinového materiálu. Nahrazují se tedy in natura. Výrobce železa má nahradit stroj, výrobce stroje železo. V kamenolomu se opotřebovávají stroje, v tovární budově se zas opotřebovává stavební kámen atd. 2. Opotřebování strojů vyrábějících stroje, které samy musí být za určitou dobu nahrazeny novým produktem stejného druhu. Ale produkt stejného druhu může samozřejmě nahradit sám sebe. 3. Spotřební prostředky stroje (pomocné materiály). Stroje spotřebovávají uhlí, uhlí zase spotřebovává stroje atd. Ve formě nádob, rour, hadic atd. vcházejí stroje všeho druhu do výroby spotřebních prostředků strojů, jako například do výroby loje, mýdla, plynu (k osvětlování). I zde tedy vcházejí produkty těchto sfér vzájemně do konstantního kapitálu těchto sfér a tak se vzájemně nahrazují in natura.

Počítáme-li tažná zvířata mezi stroje, musí se u nich nahrazovat píce a za určitých podmínek i ustájení (budovy stájí). Ale vchází-li píce do výroby skotu, vchází skot do výroby píce.

Za třetí pomocné materiály. Část z nich, jako například olej, mýdlo, lůj, plyn atd., potřebují suroviny. Z druhé strany se ve formě hnojiv atd. zasě zčásti vracejí do výrobního procesu těchto surovin. Uhlí je zapotřebí k výrobě plynu, ale plynové osvětlení se zase spotřebovává při výrobě uhlí. Jiné pomocné materiály se skládají jen z přidané práce a fixního kapitálu (stroje, nádoby atd.). Uhlí musí nahradit opotřebování parních strojů použitých při své výrobě. Parní stroj však spotřebovává uhlí. Uhlí samo vchází do výrobních prostředků uhlí. Nahrazuje se tu tedy samo in natura. Doprava uhlí po železnici vchází do výrobních nákladů uhlí, ale uhlí zase samo vchází do výrobních nákladů lokomotivy.

Později bude třeba ještě něco dodat zvlášť o chemických továrnách, které všechny víceméně připravují pomocné materiály, jako suroviny pro nádoby (např. sklo, porcelán), jakož i předměty, které vcházejí přímo do spotřeby.

Všechna barviva jsou pomocnými materiály. Vcházejí však do produktu nejen svou hodnotou, jako například spálené uhlí do bavlny, ale reprodukují se ve formě produktu (v jeho barvách).

Pomocné materiály jsou buď spotřebními prostředky strojů — a zde buď palivem pro hnací stroje, nebo jsou prostředky, kterých se používá k snížení tření pracovních strojů, jako například lůj, mýdlo, olej atd. — nebo jsou pomocnými materiály pro stavby, jako tmel atd. Nebo jsou pomocnými materiály nutnými k tomu, aby výrobní proces vůbec mohl probíhat, jako například osvětlení, topení atd. (pak jsou pomocnými materiály, které potřebují sami dělníci, aby mohli pracovat).

Nebo to jsou pomocné materiály, které vcházejí do procesu vytváření suroviny, jako například všechna hnojiva a všechny chemické produkty spotřebované na suroviny.

Nebo to jsou pomocné materiály, které vcházejí do hotového produktu, jako například barvy, laky apod.

*

Výsledek je tedy tento:

A nahrazuje svůj vlastní konstantní kapitál, rovnající se dvěma třetinám produktu, směnou za část nespotřebitelných produktů B, která představuje důchod B, tj. práci nově přidanou během roku v kategorii B. A však nenahrazuje konstantní kapitál B. Kategorie B si musí sama nahradit tento konstantní kapitál in natura produkty téhož druhu. Nezbývá jí však žádná pracovní doba, aby je nahradila. To proto, že všechna pracovní doba, kterou nově přidala, tvoří její důchod a je tedy representována tou částí produktu B, která vchází jako konstantní kapitál do A. Jak se tedy nahrazuje konstantní kapitál B?

Nahrazuje se zčásti vlastní (rostlinnou nebo živočišnou) reprodukcí, jak je tomu v celém zemědělství a dobytkářství; zčásti prostřednictvím směny částí jednoho konstantního kapitálu za části druhého konstantního kapitálu in natura, přičemž produkt jedné sféry vchází do druhé sféry jako surovina nebo výrobní prostředek a naopak, tedy tím, že produkty různých sfér výroby, ǁ389ǀ různé druhy konstantního kapitálu, do sebe vzájemně vcházejí in natura jako podmínky výroby.

Výrobci nespotřebitelných produktů jsou výrobci konstantního kapitálu pro výrobce spotřebitelných produktů. Jejich produkty jim však zároveň vzájemně slouží jako prvky nebo faktory jejich vlastního konstantního kapitálu. To znamená, že vzájemně spotřebovávají svoje produkty průmyslově.

Celý produkt A se spotřebovává individuálně. To znamená i celý konstantní kapitál, který je v něm obsažen. Jednu třetinu spotřebovávají výrobci A, dvě třetiny výrobci nespotřebitelných produktů B. Konstantní kapitál A se nahrazuje produkty B, které tvoří důchod B. Je to vlastně jediná část konstantního kapitálu, která se nahrazuje nově přidanou prací, a nahrazuje se jí proto, že to množství produktů B, které představuje nově přidanou práci v kategorii B, nespotřebovává kategorie B, ale naopak, spotřebovává je průmyslově kategorie A, zatímco kategorie B individuálně spotřebovává ²/₃ A.

Dejme tomu, že A se rovná 3 pracovním dnům; jeho konstantní kapitál se tedy podle předpokladu rovná 2 pracovním dnům. B nahrazuje ²/₃ produktu A, dodává tedy nespotřebitelné produkty rovnající se 2 pracovním dnům. Nyní jsou spotřebovány 3 pracovní dny, 2 zůstávají. Jinými slovy 2 minulé pracovní dny v A jsou nahrazeny dvěma nově přidanými pracovními dny v B, to však jen proto, že 2 nově přidané pracovní dny v B spotřebovávají svou hodnotu v produktu A, a ne v samém produktu B.

Konstantní kapitál kategorie B, pokud vešel do celkového produktu B, musí být rovněž nahrazen in natura novými produkty téhož druhu, tedy produkty nutnými pro průmyslovou spotřebu kategorie B. Nenahrazuje se však novou pracovní dobou, i když se nahrazuje produkty pracovní doby nově použité během roku.

Dejme tomu, že v celkovém produktu B tvoří celý konstantní kapitál ²/₃ Jestliže se tedy nově přidaná práce (rovnající se součtu mzdy a zisku) rovná 1, pak se minulá práce, která jí sloužila jako pracovní materiál a pracovní prostředek, rovná 2. Jak se nyní nahradí tyto 2? Poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem může být uvnitř různých výrobních sfér kategorie B velmi rozdílný. Průměr je však podle předpokladu ¹/₃ : ²/₃ čili ¹/₂. Každý z výrobců kategorie B má pak před sebou ²/₃ svého produktu, například uhlí, železa, strojů, dobytka, pšenice (totiž tu část dobytka a pšenice, která nevchází do individuální spotřeby) atd., jejichž výrobní prvky musí být nahrazeny, čili opět přeměněny v naturální formu svých výrobních prvků. Avšak všechny tyto produkty samy opět vcházejí do průmyslové spotřeby. Pšenice je (jako semeno) přitom opět svou vlastní surovinou, část vyprodukovaného dobytka nahrazuje spotřebovaný dobytek, tj. samu sebe. V těchto výrobních sférách kategorie B (v zemědělství a v chovu dobytka) nahrazuje tedy tato část jejich produktu ve své vlastní naturální formě svůj vlastní konstantní kapitál. Část tohoto produktu nevstupuje tedy do oběhu (přinejmenším nemusí do něho vstupovat a může do něho vstoupit jen formálně). Jiné z těchto produktů, jako například len, konopí atd., uhlí, železo, dřevo, stroje, vstupují zčásti jako výrobní prostředky do své vlastní výroby, podobně jako semeno v zemědělství: uhlí do výroby uhlí, stroj do výroby stroje. Část produktu skládajícího se ze stroje a z uhlí — a to část z té části tohoto produktu, která představuje jeho konstantní kapitál — nahrazuje tedy sebe samu a mění jen své místo v procesu výroby. Z produktu se stává svým vlastním výrobním prostředkem.

Jiné části těchto i jiných produktů vcházejí do sebe navzájem jako prvky výroby: stroj do železa a dřeva, dřevo a železo do stroje, olej do stroje a stroj do oleje, uhlí do železa a železo (jako kolejová dráha atd.) do uhlí atd. Pokud se tedy ²/₃ těchto produktů kategoric B nenahrazují samy, tj. nevcházejí ve své naturální formě opět do své vlastní výroby — takže tedy část produktů B bezprostředně spotřebovávají průmyslově jejich vlastní výrobci, podobně jako část produktů A bezprostředně individuálně spotřebovávají jejich vlastní výrobci —‚ potud se produkty výrobců kategorie B vzájemně nahrazují jako výrobní prostředky. Produkt výrobce a vchází do průmyslové spotřeby výrobce b a produkt výrobce b do průmyslové spotřeby výrobce a; anebo, oklikou — produkt výrobce a vchází do průmyslové spotřeby výrobce b, produkt výrobce b do průmyslové spotřeby výrobce c a produkt výrobce c do průmyslové spotřeby a. Tedy to, co se v jedné sféře výroby kategorie B spotřebuje jako konstantní kapitál, vyrobí se v jiné sféře výroby nově, a to, co se spotřebuje v této poslední sféře výroby, vyrobí se v první. To, co v jedné sféře přešlo z formy stroje a uhlí do formy železa, přešlo v jiné sféře z formy železa a uhlí do formy stroje atd.

ǁ390ǀ Je nutné, aby konstantní kapitál kategorie B byl nahrazen ve své naturální formě. Podíváme-li se na celkový produkt kategorie B, vidíme, že právě představuje celý konstantní kapitál ve všech jeho naturálních formách. A v těch případech, kdy produkt některé zvláštní sféry kategorie B nemůže nahradit in natura svůj vlastní konstantní kapitál, pak se tu všechno dostane opět na své místo koupí a prodejem, přechodem z rukou do rukou.

Dochází zde tedy k nahrazování konstantního kapitálu konstantním kapitálem; pokud se to neděje bezprostředně, bez směny, potud máme před sebou směnu kapitálu za kapitál, tj. — co do užitné hodnoty — směnu produktů za produkty, které navzájem vcházejí do svých vlastních výrobních procesů, takže každý z těchto produktů spotřebovávají průmyslově výrobci jiného produktu.

Tato část kapitálu se nerozkládá ani na zisk, ani na mzdu. Neobsahuje žádnou nově přidanou práci. Nesměňuje se za důchod. Spotřebitelé ji neplatí ani přímo, ani nepřímo. Zprostředkují-li toto vzájemné nahrazení kapitálů kupci (tedy kupecké kapitály) nebo ne, nic to na věci nemění.

Jsou-li však tyto produkty (stroje, železo, uhlí, dřevo atd., které se vzájemně nahrazují) novými produkty, produkty práce posledního roku — vždyť pšenice, které se používá jako semene, je právě tak produktem nové práce jako pšenice, která vstupuje do spotřeby —‚ jak je možno říci, že v těchto produktech není obsažena žádná nově přidaná práce? A kromě toho, cožpak jejich forma nesvědčí velmi pádně o opaku? Není-li to vidět třeba na pšenici nebo dobytku, pak přece na stroji, na jeho formě, je znát práce, která jej přeměnila ze železa atd. ve stroj. Atd.

Tento problém už byl vyřešen dříve.^[p] Není nutné zabývat se jím znovu.

˂Tvrzení A[dama] Smitha, že obchod mezi „obchodníky“ [dealers]^[q] se musí rovnat obchodu mezi „obchodníky“ a spotřebiteli (jimiž je třeba rozumět bezprostřední spotřebitele, nikoli průmyslové spotřebitele, které Smith počítá k „obchodníkům“) je tedy nesprávné. Toto tvrzení se zakládá na jeho nesprávném předpokladu, podle kterého se celý produkt rozkládá v důchod a který ve skuteěnosti znamená jen to, že část směny zboží, která se rovná směně mezi kapitálem a důchodem, se rovná celkové směně zboží. Stejně nesprávné jako tato these jsou i praktické vývody, které z ní dělá Tooke pro peněžní oběh (zejména pokud jde o poměr mezi peněžní masou obíhající mezi „obchodníky“ a mezi peněžní masou obíhající mezi „obchodníky“ a spotřebiteli).

Jako posledního „obchodníka“, který vystupuje proti spotřebiteli, vezměme si kupce, který kupuje produkty A; tyto produkty se od něho odkoupí za důchod výrobců A, který se rovná ¹/₃ A, a za důchod výrobců D, který se rovná ²/₃ A. Tyto důchody mu nahrazují jeho kupecký kapitál. Souhrn těchto důchodů musí krýt jeho kapitál. (Při výpočtu zisku, který na tom tento mizera má, je třeba počítat s tím, že část A si ponechá pro sebe a menší část A prodá za hodnotu celého A. Považujeme-li tohoto mizeru za nutného agenta výroby nebo za příživnického sybaritu, který se sem vetřel, nic to na věci nemění.) Tato směna mezi „obchodníkem“ s produktem A a spotřebitelem produktu A kryje co do hodnoty směnu mezi „obchodníkem“ s produktem A a všemi výrobci, kteří se úěastnili výroby produktu A, tedy všechny vzájemné obchody mezi těmito výrobci.

Kupec kupuje plátno. Je to poslední obchod mezi jedním „obchodníkem“ a jinými „obchodníky“. Tkadlec plátna kupuje přízi, stroje, uhlí atd. Je to předposlední obchod mezi jedním „obchodníkem“ a jinými „obchodníky“. Přadlák kupuje len, stroje, uhlí atd. Je to obchod mezi jedním „obchodníkem“ a jinými „obchodníky“ provedený před předposledním obchodem. Pěstitel lnu a výrobce strojů kupují stroje, železo atd. atd. Ale obchody mezi výrobci lnu, strojů, železa, uhlí, k nimž dochází proto, aby se nahradil jejich konstantní kapitál, a hodnota těchto obchodů nevcházejí do obchodů, kterými prochází produkt A, ať už proto, aby se směnil důchod za důchod nebo důchod za konstantní kapitál. Tyto obchody — k nimž nedochází mezi výrobci B a výrobci A, nýbrž jen mezi výrobci B — nemusí kupec produktu A vůbec nahrazovat prodavači produktu A, stejně jako hodnota této části produktu B nevchází do hodnoty produktu A. Tyto obchody vyžadují rovněž peníze, jsou také zprostředkovány kupci. Ale část peněžního oběhu, která patří výhradně do této sféry, je úplně oddělena od peněžního oběhu mezi „obchodníky“ a spotřebiteli.˃

ǁ391ǀ Zbývá ještě vyřešit dvě otázky:

1. Až dosud jsme při našem zkoumání pohlíželi na mzdu jako na důchod a nedělali jsme mezi ní a ziskem rozdíl. Nakolik zde přichází v úvahu to, že mzda vystupuje zároveň jako část kapitalistova oběžného kapitálu?

2. Dosud jsme předpokládali, že celý důchod se vydává jako důchod. Je třeba prozkoumat změnu, která nastane, když se část důchodu, zisku, kapitalisuje. To se vlastně kryje se zkoumáním procesu akumulace, nikoli však po jeho formální stránce. To, že se část produktu, která představuje nadhodnotu, opět přeměňuje zčásti ve mzdu a zčásti v konstantní kapitál, je prosté. Zde je třeba prozkoumat, jaký to má vliv na směnu zboží v rubrikách, které jsme dosud zkoumali a do nichž může být tato směna vzhledem k svým nositelům zařazena, zejména v rubrikách: směna důchodu za důchod, směna důchodu za kapitál a konečně směna kapitálu za kapitál.}

˂Toto intermezzo je tedy třeba v této historicko-kritické části dokončit, a to případ za případem.^[76]˃

[11]. Ferrier [Protekcionářský ráz Ferrierovy polemiky
proti Smithově teorii produktivní práce a akumulace kapitálu.
Zmatek v otázce akumulace u Smitha. Vulgární prvek
v Smithově názoru na „produktivní pracovníky“]

Ferrier (F[rançois] — L[ouis] — A[uguste]) (celní podinspektor): „Du gouvernement considéré dam ses rapports avec la commerce“, Paris 1805 (hlavní zdroj, z něhož čerpal F[riedrich] List). Tento chlapík je chvalořečníkem bonapartistického prohibičního systému atd. Vládě (a tedy i státním úředníkům, těmto neproduktivním pracovníkům) přikládá fakticky velkou důležitost jakožto řídícímu orgánu, který zasahuje bezprostředně do výroby. Tento celník se proto velmi zlobí, že A[dam] Smith nazývá státní úředníky neproduktivními.

„Základem zásad hospodárnosti národů vytyčených Smithem je rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací...“

˂Zejména proto, že si Smith přeje, aby se co možná největší část produktu vydávala jako kapitál, tj. směnou za produktivní práci, a co možná nejmenší část jako důchod, směnou za neproduktivní práci.˃

„Toto rozlišování je ve své podstatě nesprávné. Neexistuje žádná neproduktivní práce.“ (Str. 141.) „Existuje tedy hospodárnost a marnotratnost národů, ale národ je hospodárný nebo marnotratný jen ve svých vztazích k jiným národům, a otázka by se měla zkoumat z tohoto hlediska“ (cit. dílo, str. 143).

Ukažme si hned, jak to souvisí s názory A[dama] Smitha, které Ferriera děsí.

„Existuje,“ říká Ferrier, „hospodárnost národů, ale velmi rozdílná od Smithova pojetí. Záleží v tom, aby se ze zahraničí kupovalo jen tolik produktů, kolik jich lze zaplatit vlastními produkty. Někdy záleží i v tom, úplně se jich zříci.“ (Cit. dílo, str. 174—175.)

˂A[dam] Smith říká v knize I, kap. 6 (Garnierovo vydání, sv. I, str. 108—109), na konci této kapitoly, kde pojednává o „součástech ceny zboží“:

„V civilisované zemi je jen velmi málo druhů zboží, jehož směnná hodnota pochází pouze z práce, neboť k směnné hodnotě většiny zboží přispívá ve značné míře i renta a zisk, a proto i za roční produkt práce této země se bude moci vždycky koupit nebo ovládat mnohem větší množství práce, než kolik se jí muselo vynaložit na pěstováni nebo zpracovávání a dopravu onoho výrobku na trh. Kdyby společnost používala každý rok veškeré práce, kterou si může každý rok koupit, množství práce by každým rokem značně vzrůstalo a její produkt by tak měl v každém následujícím roce daleko větší hodnotu než v roce předchozím. Taková země, kde by celý roční produkt byl vynakládán pouze na vydržováni pracujících, však není. Velkou část tohoto produktu spotřebuji všude nepracující. A tak podle toho, v jakém poměru se celý tento produkt každoročně rozděluje mezi tyto dvě různé třídy lidí, jeho obvyklá neboli průměrná hodnota musí každým rokem buď vzrůstat, nebo klesat, anebo být rok co rok stejná.“ [Srov. ěes. vyd., sv. I, str. 73]

V tomto místě, kde se Smith vlastně snaží rozluštit hádanku akumulace, je hodně zmatku.

Předně je tu opět nesprávný předpoklad, že „směnná hodnota“ ročního produktu práce, a tedy i „roční produkt práce“, se rozkládá na mzdy a zisky (včetně rent). K tomuto nesmyslu se nebudeme vracet. Poznamenáváme jen tolik: Masa ročního produktu — neboli fondu, zásoby zboží, která tvoří roční produkt práce — se z velké části ǁ392ǀ co do své naturální formy skládá z takových zboží, která mohou vejít jen do konstantního kapitálu jako jeho prvky ˂suroviny, semena, stroje atd.> a která mohou být spotřebována jen průmyslově. U těchto druhů zboží (a to je většina druhů zboží, které vcházejí do konstantního kapitálu) naznačuje už jejich užitná hodnota, že se nehodí k individuální spotřebě a že se tedy za ně nemůže vydat důchod, ať už je to mzda, zisk nebo renta. Část surovin (pokud jí není zapotřebí k reprodukci samých surovin nebo nevchází do fixního kapitálu buď jako pomocný materiál, nebo jako přímá součást) dostane sice později spotřebitelnou formu, ale teprve prací běžného roku. Jako produkt práce minulého roku netvoří ani tyto suroviny část důchodu. Pouze spotřebitelná část produktu může být spotřebována, vejít do individuální spotřeby a tvořit tedy důchod. Dokonce i určitá část spotřebitelného produktu nemůže být spotřebována, nemá-li se tím znemožnit reprodukce. Tedy dokonce i ze spotřebitelné části zboží odpadá část, která musí být spotřebována průmyslově, tj. která musí sloužit jako pracovní materiál, semena atd., a nemůže sloužit jako životní prostředky, ať už pro dělníky nebo pro kapitalisty. Tuto část produktu je tedy třeba ze Smithova výpočtu předem odečíst, nebo spíš k němu připočítat. Zůstává-li produktivita práce nezměněna, zůstává každoročně nezměněna i ta část produktu, která se nerozkládá na důchod — ovšem, jen pokud se při nezměněné produktivitě práce vynakládá stejné množství pracovní doby jako předtím.

Předpokládáme-li, že se každoročně vynakládá větší množství práce než dříve, musíme prozkoumat, jak je tomu v tomto případě s konstantním kapitálem. Jedno je nesporné: k tomu, aby se mohlo vynaložit větší množství práce, nestačí mít k disposici větší množství práce, ani zaplatit toto větší množství, tj. vydat víc prostředků na mzdu, nýbrž musí tu být pracovní prostředky — suroviny a fixní kapitál —‚ které by mohly pohltit toto větší množství práce. Až objasním body, které rozebírá A(damj Smith, bude tedy ještě nutné objasnit tento bod.

Tedy ještě jednou první větu:

„V civilisované zemi je jen velmi málo druhů zboží, jehož směnná hodnota pochází pouze z práce, neboť k směnné hodnotě většiny zboží přispívají ve značné míře i renta a zisk, a proto i za roční produkt práce této země se bude moci vždycky koupit nebo ovládat mnohem větší množství práce, než kolik se jí vynaložilo na pěstování nebo zpracování a dopravu onoho výrobku na trh“ (jinými slovy: aby byl vyroben).

Zde se zjevně pletou dohromady různé věci. Do směnné hodnoty celkového ročního produktu nevchází jen živá práce, jen živá práce vynaložená během daného roku, ale i minulá práce, produkt práce minulých let. Nejen práce v živé formě, ale i práce v zpředmětněné formě. Směnná hodnota produktu se rovná úhrnu pracovní doby, která je v něm obsažena, přičemž část této pracovní doby se skládá z živé a část ze zpředmětněné práce.

Předpokládejme, že živá práce se má k zpředmětněné práci jako ¹/₃ ke ²/₃ čili 1 : 2. Hodnota celého produktu se pak rovná 3, z čehož 2 jsou zpředmětněnou pracovní dobou a 1 živou. Hodnota celého produktu může tedy koupit víc živé práce, než je v něm obsaženo, vycházíme-li z předpokladu, že zpředmětněná práce a živá práce se vzájemně směňují jako ekvivalenty, že určité množství předmětné práce velí jen takovému množství živé práce, jaké samo představuje. Produkt se tedy rovná 3 pracovním dnům, živá pracovní doba, která je v něm obsažena, se však rovná 1 pracovnímu dni. Jeden den živé práce stačil k tomu, aby byl produkt vyroben (ve skutečnosti jen k tomu, aby jeho prvkům byla dána poslední forma). Obsaženy jsou v něm však 3 pracovní dny. Kdyby se tedy celý směnil za živou pracovní dobu a kdyby se upotřebil jen k tomu, aby „koupil a ovládl“ určité množství živé práce, mohl by ovládnout, koupit 3 pracovní dny.

To však A[dam] Smith zřejmě nemá na mysli; takový předpoklad by mu také nebyl k ničemu. On se domnívá, že velká část směnné hodnoty produktu se nerozkládá (místo výrazu „rozkládat se“ používá Smith ještě jiného, nesprávného výrazu, který vznikl z onoho zmatení pojmů, jímž jsme se zabývali už výše^[r]) na mzdu za práci, nýbrž na zisky a renty, čili, jak bychom řekli pro zjednodušení, na zisky. Jinými slovy: Ta část hodnoty produktu, která se rovná práci přidané během posledního roku — tedy ve skutečnosti ta část produktu, která je ve vlastním slova smyslu produktem práce posledního roku — za prvé platí dělníky a za druhé vchází do kapitalistova důchodu, do jeho spotřebního fondu. Celá tato část celkového produktu vzniká z práce, a to výhradně z práce; skládá se však ze zaplacené a nezaplacené práce. Mzdy se rovnají úhrnu zaplacené práce, zisky ǁ393ǀ se rovnají úhrnu nezaplacené práce. Kdyby tudíž byl celý tento produkt vydán na mzdy, mohl by samozřejmě uvést do pohybu větší množství práce, než je množství práce, jejímž produktem je sám; přitom poměr větší pracovní doby, která může být produktem uvedena do pohybu, k tomu množství pracovní doby, které je obsaženo v samém produktu, bude záviset přesně na poměru, v jakém je pracovní den rozdělen na zaplacenou a nezaplacenou pracovní dobu.

Dejme tomu, že poměr mezi zaplacenou a nezaplacenou pracovní dobou je takový, že dělník produkuje nebo reprodukuje svou mzdu za 6 hodin, tj. za půl pracovního dne. Zbývajících 6 hodin, čili půl pracovního dne, tvoří pak nadbytcčnou pracovní dobu. Tak například z produktu, který by obsahoval 100 pracovních dnů [nově přidaně práce] rovnajících se 50 librám št. (kdyby se pracovní den rovnal 10 šilinkům, 100 pracovních dnů by se rovnalo 1000 šilinkům čili 50 librám št.), tvořilo by 25 liber št. mzdu a 25 liber št. zisk (rentu). 25 librami št. rovnajícími se 50 pracovním dnům by se zaplatilo 100 dělníků, kteří by právě polovinu své pracovní doby pracovali zdarma čili pro své zaměstnavatele. Kdyby tedy byl na mzdy vydán celý produkt (100 pracovních dní), mohlo by se 50 librami št. uvést do pohybu 200 dělníků, z nichž by každý dostával jako mzdu stejně jako dříve 5 šilinků čili polovinu produktu své práce. Produkt těchto dělníků by se rovnal 100 librám št. (tzn. že 200 pracovních dnů by se rovnalo 2000 šilinkům čili 100 librám št.), čímž by se mohlo uvést do pohybu 400 dělníků (každý dělník by dostat 5 šilinků, tj. 400 dělníků 2000 šilinků), jejichž produkt by se rovnal 200 librám št. atd.

A to má na mysli A[dam] Smith, když říká, že „roční produkt práce“ bude vždy stačit, aby „koupil a ovládl mnohem větší množství práce“, než bylo použito k výrobě produktu. (Kdyby se každému dělníkovi zaplatilo za celý produkt jeho práce, tj. kdyby se mu zaplatilo za 100 pracovních dnů 50 liber št., mohlo by těchto 50 liber št. uvést do pohybu jen 100 pracovních dní.) V témž smyslu říká Smith dále:

„Kdyby společnost používala každý rok veškeré práce, kterou si může každý rok koupit, množství práce by každým rokem vzrůstalo a její produkt by tak měl v každém následujícím roce daleko větší hodnotu než v roce předchozím.“

Část tohoto produktu však spotřebují vlastníci zisku a renty, část jejich příživníci. Proto ta část produktu, která může být opět vydána na práci (produktivní), je určována tou částí produktu, kterou nespotřebují sami kapitalisté, vlastníci renty a jejich příživníci (kteří jsou zároveň neproduktivními pracovníky).

Ale přece je tu vždy určitý nový fond (nový fond mezd) k tomu, aby produktem práce minulého roku uvedl v letošním roce do pohybu větší počet dělníků. A protože hodnota ročního produktu je určována množstvím vynaložené pracovní doby, bude hodnota ročního produktu každoročně stoupat.

Nebylo by samozřejmě k ničemu, kdybychom měli takový fond k tomu, aby „koupil a ovládl mnohem větší množství práce“ než v minulém roce, kdyby „mnohem větší množství práce“ nebylo na trhu. Nic mi nepomůže, mám-li víc peněz ke koupi nějakého zboží, když není tohoto zboží víc na trhu. Přdpokládejme, že z 50 liber št. se vezme suma, která uvede do pohybu místo dřívějších 100 dělníků (kteří dostali 25 liber št.) nikoli 200, nýbrž jen 150 dělníků, zatímco kapitalisté sami spotřebují nikoli 25 liber št.,nýbrž jen 12¹/₂ libry št. V tomto případě by poskytlo 150 dělníků (kteří dostali 37¹/₂ libry št.) 150 pracovních dnů, které se rovnají 1500 šilinkům čili 75 librám št. Kdyby však bylo k disposici stejně jako dříve jen 100 dělníků, dostalo by těchto 100 dělníků jako mzdu místo dřívějších 25 liber št. 37¹/₂ libry št., ale jejich produkt by byl stejně jako dříve jen 50 liber št. Důchod kapitalistů by tedy poklesl z 25 liber št. na 12¹/₂ libry št., protože mzda by se zvýšila o 50%. A[dam] Smith však ví, že vzrůstající množství práce bude k disosici. Zčásti tomu tak bude v důsledku každoročního přírůstku obyvatelstva (který má být podle Smitha zahrnut už v dřívější mzdě), zčásti dík nezaměstnaným pauperům, polozaměstnaným dělníkům atd. Potom dík mase neproduktivních pracovníků, kteří mohou být jiným použitím nadvýrobku zčásti přeměněni v produktivní dělníky. Konečně může totéž množství dělníků dodávat větší množství práce. A je přece jedno, platím-li 125 dělníkům místo 100 dělníkům, nebo pracuje-li 100 dělníků místo 12 pracovních hodin 15 pracovních hodin denně.

Ostatně to, že se vzrůstem produktivního kapitálu neboli se vzrůstem té části ročního produktu, která je určena k reprodukci, musí ve stejném poměru vzrůstat i používaná práce (živá práce, část kapitálu vydávaná na mzdu), je Smithův omyl; tento jeho omyl těsně souvisí s jeho názorem, že celý produkt se rozkládá na důchod.

ǁX-445ǀ Především tedy Smith tvrdí, že existuje fond spotřebitelných životních prostředků, který může v tomto roce „koupit a ovládat“ větší množství práce než v minulém roce, že je tu více práce a zároveň více životních prostředků pro tuto práci. Nyní se musíme podívat, jak se toto dodatečné množství práce realisuje.>

Kdyby se A[dam] Smith zcela vědomě a důsledně přidržoval toho rozboru nadhodnoty, jehož se v podstatě dobral a podle kterého se nadhodnota vytváří jedině směnou kapitálu za námezdní práci, vyplynulo by z toho, že produktivní práce je jen taková práce, která se směňuje za kapitál, ale v žádném případě taková práce, která se směňuje za důchod jako takový. Aby se důchod mohl směnit za produktivní práci, musí se dříve přeměnit v kapitál.

Protože však Smith zároveň vychází z jednostranné tradiční představy, že produktivní práce je taková práce, která vůbec bezprostředně vyrábí materiální bohatství, a s touto představou kombinuje své rozlišování, pokud se zakládá na směně mezi kapitálem a prací nebo mezi důchodem a prací, jsou u něho možné tyto definice: Ten druh práce, za který se směňuje kapitál, je vždy produktivní (vždy vytváří materiální bohatství atd.). Práce, za kterou se směňuje důchod, může být produktivní nebo neproduktivní, ale člověk, který vydává svůj důchod, uvádí obvykle raději do pohybu přímo neproduktivní práci než práci produktivní. Vidíme, jak A[dam] Smith tímto směšováním obou svých definic svou hlavní definici velmi zeslabuje a zplošťuje.

Že A[dam] Smith nechápe fixování práce jako čistě zevní fixování, ukazuje tento citát, kde mezi různými součástmi fixního kapitálu vypočítává:

„4. Získané užitečné dovednosti všech obyvatelů neboli příslušníků společnosti. Získání takovýchto schopností přináší vždy skutečné výdaje na vydržování toho, kdo si je má osvojit, po dobu jeho školní výchovy, učení nebo studia; tyto výdaje jsou tedy kapitálem, který jako by byl fixován a ztělesněn v jeho osobě. Takové schopnosti jsou částí nejen jeho vlastního bohatství, ale i částí bohatství společnosti, k níž náleží. Na zdokonalenou zručnost pracovníka lze pohlížet podobně jako na stroj nebo nástroj, který usnadňuje a zkracuje práci a který, i když znamená jistý výdaj, splatí tento výdaj ještě se ziskem.“ (Cit. dílo, sv. II, kap. I, str. 204—205.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 271.]

Podivný vznik akumulace a její nezbytnost:

„V onom prvotním stavu společnosti, kdy ještě není dělba práce, kdy se ještě velmi málo směňuje a kdy každý si dělá všechno sám, není třeba hromadit předem nějakou zásobu, kterd by byla základem hospodaření společnosti“ (tj. za předpokladu, že není společnost). „Každý se snaži uspokojovat své běžné potřeby, když na něho dolehnou, svou vlastní prací. Má-li hlad, jde do lesa na lov atd.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 191 — 192.) (Kniha II, úvod.) „Avšak jakmile se jednou v celé společnosti zavede dělba práce, může člověk produktem své vlastni práce uspokojit jen nepatrnou část svých běžných potřeb. Převážnou většinu těchto potřeb uspokojuje z produktu práce jiných lidí, jejž si kupuje za produkt své vlastni práce, neboli, což je totéž, za cenu produktu své vlastní práce. Tuto koupi může však provést teprve tehdy, když má čas, aby produkt své práce nejen dokončil, ale i prodal.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 265.]

(Ani v prvním případě nemohl zajíce sníst dřív, než ho zabil, a nemohl ho zabít dřív, než si vyrobil klasický „luk“ nebo něco podobného. Jediné, co se v druhém případě zdá být nové, není tedy nutnost nějakých zásob jídla, nýbrž „čas, aby produkt své práce... prodal“.)

„Aby tedy měl z čeho žít a aby měl odkud brát suroviny a nástroje pro avou práci, alespoň dokud výrobek nedokončí a neprodá, musí mít předem nahromaděny dostatečné zásoby různého zboží. Tkadlec se nemůže plnč věnovat své zvláštní práci, nemá-li on sám nebo někdo jiný předem nahromaděnu zásobu, dost velkou, aby ho živila a aby mu poskytovala surovinu a nástroje k jeho práci do té doby, než nejen dokončí, ale i prodá své sukno. Je jasné, že tyto zásoby musí být nahromaděny dříve, než začne a dokončí avou práci... Je v povaze věci, že akumulace kapitálu je nutnou podmínkou dělby práce.“ (Cit. dílo, atr. 192—193.) [Srov. čes. vyd., sv.I, str. 265.]

(Na druhé straně se zdá, že podle toho, co tvrdil v úvodu, nedochází před dělbou práce k žádné akumulaci kapitálu, právě tak jako před akumulací kapitálu nedochází k žádné dělbě práce.)

Smith pokračuje:

„Práci lze dále dělit jen v té míře, v jaké rostou předem akumulované kapitály. S pokračující dělbou práce se nesmírně zvyšuje množství surovin, které dokáže zpracovat týž počet lidí; a protože se pracovní úkony každého pracovníka stále více zjednodušují, vynalézají se všelijaké nové stroje, které tyto úkony usnadňují a ǁ395ǀ zkracují. Má-li být při pokračující dělbě práce trvale zaměstnán týž počet pracovníků, tu je nutné nahromadit předem stejné množství potravin, ale větši množství surovin a nástrojů, než jaké bylo za stavu méně pokročilého.“ (Cit. dílo, str. 193—194.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 265—266.] „Předchozí akumulace kapitálů je tedy nejen nutná k tomuto ohromnému zvyšování produktivity práce, ale už sama k němu přirozeně vede. Ten, kdo používá svého kapitálu k vydržování práce, chce jistě, aby se za něj vykonalo co největší množství práce. Snaží se tedy jednak rozdělit co nejlépe práci mezi své pracovníky a jednak je vybavit nejlepšími stroji, jaké jen může vynalézt nebo koupit. Jeho možnosti v obou těchto směrech odpovídají zpravidla velikosti jeho kapitálu, neboli počtu lidí, které může zaměstnávat. V každé zemi vzrůstá tedy množství práce úměrně nejen s kapitálem, který ji zaměstnává, ale vzrůstá-li kapitál, vykoná pak totéž množství práce daleko větší kus díla.“ (Cit. dílo, str. 194—195.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 256.)

A[dam] Smith pojednává o předmětech, které už jsou ve fondu spotřeby, zcela tak jako o produktivní a neproduktivní práci. Například:

„Sám o sobě nepřispívá obytný dům k důchodu svého obyvatele ničím; a ačkoli mu bezesporu přináší ohromný užitek, má se to s jeho užitečností tak jako s užitečností jeho šatstva a domácího zařízení, které jsou mu také velmi užitečné, ale přesto neznamenají složku jeho příjmů, nýbrž složku jeho vydání“ (cit. dílo, sv. II, str. 201—202). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 269.) Naproti tomu k fixnímu kapitálu patří „všechny budovy, které slouží užitečnému účelu a které opatřují důchod nejen svému majiteli, který je pronajímá za nájemné, ale i tomu, kdo jich používá a platí za ně ono nájemné; jde o krámy, skladiště, dílny a rolnické usedlosti se všemi hospodářskými staveními, jako stájemi, sýpkami apod. Jsou určitým druhem pracovních prostředků.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 203—204.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 270.]

„Na všechna taková zdokonalení strojů, která způsobují, že týž počet dělníků dokáže se stroji méně nákladnými a jednoduššími, než jaké byly dříve, vykonat stejnou práci, se vždycky hledí jako na zdokonalení pro každou společnost prospěšná. Jisté množství surovin a práce určitého množství dělníků, jichž bylo dříve třeba k opatření a k obsluze složitějších a nákladnějších strojů, dá se potom použít ke zvýšeni onoho množství práce, pro kterou ony stroje byly zhotoveny.“ (Cit. díto, sv. II, str. 216—217.) [Srov. čes. vyd., Sv. I, str. 277.]

„Výdaje na udržování fixního kapitálu... je nutno od čistého důchodu společnosti odečíst“ (cit. dílo, sv. II, str. 218). [Srov. čes. vyd., tamtéž.) „Každá úspora ve výdajích na udržování fixního kapitálu, kterou se nezmenšuje produktivní síla práce, nutně zvyšuje fond, který uvádí výrobu do pohybu, a tím zvyšuje i roční produkt půdy a práce, tento reálný důchod každé společnosti“ (cit. dílo, sv. II, str. 226—227). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 281.]

Hotové peníze vypuzené do ciziny bankovkami, papírovými penězi vůbec — vydávají-li se, aby „koupily zahraniční zboží pro tuzemskou spotřebu“ — kupují buď luxusní výrobky, jako cizí vína, hedvábí atd., zkrátka „takové zboží, které je určeno pro spotřebu zahalečů, kteří nic nevyrábějí... nebo... se za ně mohou nakupovat další zásoby surovin, nástrojů a potravin, aby bylo čím živit a zaměstnávat jistý počet nových pracovitých lidí, kteří znovu vytvoří hodnotu toho, co za rok spotřebují a k tomu ještě zisk“ (cit. dílo, v. II, str. 231—232). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 283—284.]

První způsob použití, říká Smith, podporuje marnotratnost, „zvyšuje výdaje a spotřebu, přičemž nevede k zvýšení výroby nebo k vytvoření nějakého stálého fandu ke krytí těchto výdajů a je v každém směru škodlivý pro společnost“ (cit. dílo, sv. II, str. 232). Naproti tomu „používá-li se [zlata a stříbra] druhým způsobem, podporuje se tím podnikání; a ačkoli se tím zvyšuje spotřeba společnosti, je tu stálý fond, který tuto spotřebu kryje, neboť spotřebitelé vytvářejí celou hodnotu toho, co za rok spotřebují, a k tomu ještě zisk“ (cit. dílo, sv. II, str. 232). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 284.]

„Množství produktivní práce, jež se dá zaměstnat nějakým kapitálem, musí se zřejmě rovnat počtu dělníků, jimž může opatřit suroviny, nástroje a obživu, přiměřené povaze jejich práce“ (cit. dílo, sv. II, str. 235). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 235.]

ǁ396ǀ V kn. II, kap. 3 (cit, dílo, sv. II, str. 314 a násl.) čteme:

„Pracovníky produktivní i neproduktivní, a i ty, kdož vůbec nepracují, všechny, jedny jako druhé, živí roční produkt půdy a práce v zemi. Tento produkt... musí mít nutně jisté meze. Podle toho, jaké jeho části se v tom kterém roce použije k vydržování neproduktivních pracovníků, zbude více nebo méně na pracovníky produktivní a podle toho bude také v příštím roce větší nebo menší produkt...

Ačkoli je celoroční produkt půdy a práce v každé zemi... konec konců určen k tomu, aby uspokojoval spotřebu jeho obyvatel a aby jim poskytoval důchod, rozpadne se hned, jakmile opustí půdu nebo ruce produktivních pracovníků, sám od sebe na dvě části. Jedna z těchto částí, a to mnohdy část větší, je v prvé řadě určena k nahrazení kapitálu čili k obnovení zásob potravin, surovin a hotových výrobků, jež byly z kapitálu vzaty; druhá část je určena k tomu, aby vytvořila důchod buď jako zisk z kapitálu majiteli tohoto kapitálu, nebo někomu jinému jako renta zjeho půdy...

Té části ročního produktu a práce té které země, která nahrazuje kapitál, používá se bezprostředně jen k vydržování práce produktivní. Platí se z ní mzda jedině za práci produktivní. Z té části, která je bezprostředně určena k tomu, aby poskytovala důchod... lze vydržovat pracovníky jak produktivní, tak neproduktivní...

Pracovníci neproduktivní a lidé, kteří vůbec nepracují, žijí vesměs z důchodu, a to buď z té části ročního produktu, která je určena původně k tomu, aby pro některé soukronmíky byla důchodem, ať už jako pozemková renta nebo zisk z kapitálu, nebo z té části ročního produktu, která sice byla původně určena k tomu, aby nahradila kapitál a vydržovala pouze pracovníky produktivní, které však tito produktivní pracovnici, jakmile se dostane do jejich rukou, mohou po zaplacení svého živobytí zcela využít k vydržování pracovníků ať už produktivních nebo neproduktivních. Tak si může i obyčejný dělník, je-li jeho mzda vysoká..., držet služebníka pro osobní služby, nebo se může jít třeba podívat i do divadla nebo na loutkové představení a přispět tak svým dílem na vydržování jedné třídy neproduktivních pracovníků. Nebo konečně může platit i některé daně a pomáhat tak vydržovat zase jinou třídu..., která je stejně neproduktivní. Ale ani částečka ročního produktu půdy určeného původně k nahrazení kapitálu nejde nikdy na vydržování neproduktivních pracovníků, dokud neuvede do pohybu veškerou produktivní práci... Dělník si musí mzdu nejdřív svou prací plně vydělat, než si může dovolit třeba jen nepatrnou její část vydat na neproduktivní práci... Pozemková renta a ziak z kapitálu jsou... všude hlavními zdroji, z nichž čerpají neproduktivní pracovníci svě živobytí... Každý z těchto důchodů může stejně dobře vydržovat produktivní i neproduktivní pracovníky... Zdá se však, že větší zalíbení nacházejí v těch druhých...

Poměr mezi pracovníky produktivními a neproduktivními záleží v každé zemi hlavně na poměru mezi onou částí ročního produktu, která, jakmile opustí půdu nebo vyjde z rukou produktivních pracovníků, je určena k tomu, aby nahradila kapitál, a onou částí, která je určena k tomu, aby byla důchodem, ať už jako renta nebo jako zisk. Tento poměr je v zemích bohatých zcela jiný než v zemích chudých.“ [Srov. čes. vyd., as. I, str. 319—321.]

Smith pak srovnává situaci, která je v „bohatých evropských zemích“, kde je „velmi značná, často převážná část produktu půdy určena k tomu, aby zámožnému a samostatnému pachtýři nahradila kapitál“, a „panstvím feudálního řádu“, kdy „k nahrazeni kapitálu, jehož se používalo v zemědělství, stačila nepatrná část produktu“. [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 321.]

Stejně je tomu i s obchodem a manufakturami. Nyní se v nich používá velkých kapitálů, dříve zcela nepatrných, které však

„vynášely hodně velký zisk. Úroková sazba nebyla nikde menší než 10 procent, a zisk musel být takový, aby z něho bylo možno tento vysoký úrok platit. Ve vyspělejších zemich Evropy není dnes úrok nikde vyšší než 6 procent a v nejvyspělejších zemích činí dokonce 4, 3, ba i 2 procenta. Ona část důchodů obyvatelstva, která má zdröj v zisku z kapitálu, je sice v bohatých zemích vždy mnohem větší, než v zemích chudých, ale je to proto, že je tam mnohem větší kapitál; v poměru ke kapitálu je však zisk zpravidla mnohem menší.

Část ročního produktu, která je — jakmile opustí půdu nebo vyjde z rukou produktivních pracovníků — určena k tomu, aby nabradila kapitál ǁ397ǀ je tedy v bohatých zemích nejen mnohem větší než v zemích chudých, ale je tam i v mnohem příznivějším poměru k části, která je bezprostředně určena k tomu, aby byla důchodem, ať už jako renta nebo jako zisk. Fondy určené k vydržováni produktivních pracovníků jsou v zemích bohatých nejen větší než v zemích chudých, ale jsou v mnohem příznivějším poměru k fondům, kterých lze sice použít k vydržování pracovníků jak produktivních, tak neproduktivních, ale které se zpravidla přednostně vydávají na vydržování pracovníků neproduktivních.S [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 322—323.]

(Smith se dopouští té chyby, že ztotožňuje velikost produktivního kapitálu s velikostí té jeho části, která je určena k vydržování produktivní práce. Je to však dáno tím, že vlastně zná jen počáteční stadium velkého průmyslu.)

„Poměr mezi těmito fondy udává nutně v každé zemi celkový charakter obyvatelstva po té stránce, jak je pracovité nebo zahálčivé.“ Tak například .říká: „V průmyslových městech, kde nižším třídám dává živobytí použitý kapitál, jsou lidé těchto tříd většinou pracovití, prostí a spořiví, jak je tomu v městech anglických a holandakých. Ale v sídelních městech, která žijí hlavně z toho, že jsou trvale nebo přechodně sídlem dvora, a ve kterých nižší vrstvy žijí z vydávaných důchodů, jsou tito lidé většinou leniví, prostopášní a chudí, jako v Římě, ve Versailles atd...

Poměr mezi pracovitostí a zahálčivostí řídí je tedy všude poměrem mezi velikostí kapitálu a velikostí důchodu: Všude tam, kde má převahu kapitál, vládne pracovitost; všude tam, kde má převahu důchod, vládne zahálčivost. Každé zvětšení nebo zmenšení kapitálu způsobuje tedy přirozené zvětšeni nebo zmenšení skutečného množství vykonávané práce, počtu produktivních pracovníků, a v důsledku toho zvyšuje nebo snižuje i směnnou hodnotu ročního produktu půdy a práce v zemi, bohstství a skutečný důchod všech obyvatel země...

Co se za rok ušetří, spotřebuje se stejně pravidelně jako to, co se za rok utratí, a také téměř za stejnou dobu; spotřebuje to však jiná třída lidí. „První část důchodu spotřebují služebníci, darmožrouti atd., kteří za to, co spotřebují, nic nedávají.“ Druhou část spotřebují „dělníci, kteří znovu vytvářejí hodnotu své roční spotřeby s ještě i zisk... Spotřeba je tu stejná, avšak spotřebitelé jsou různí,“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 323—325.]

Odtud pak Smithovo kázání (další v cit. díle, sv. II, kn. II, kap. 3, str. 328—329 a násl,) o spořivém člověku, který svými ročními úsporami zřizuje vlastně jakousi veřejnou dílnu pro další počet produktivních pracovníků,

„a tak zřizuje na věčné časy jakýsi fond, který bude živit příslušný počet produktivních pracovniků“, zatímco marnotratník „zmenšuje fondy určené k zaměstnávání produktivní práce... Kdyby se však množství potravin a šatstva, které“ (v důsledku marnotratnikovy marnotratnosti) „spotřebovali pracovníci neproduktivní, rozdělilo mezi dělníky produktivní, ti by znovu vytvořili plnou hodnotu toho, co spotřebovali, a k tomu ještě zisk.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 325—326.]

Závěrem tohoto moralisování je, že se obojí (spořivost a marnotratnost) mezi jednotlivci vyrovnává, že ve skutečnosti vítězí „rozum“.

„Velké národy nezchudnou nikdy tím, že rozhazuje a špatně hospodaří jednotlivec, často však chudnou tím, že rozhazuje a špatně hospodaří vláda, Všechen nebo téměř všechen důchod společnosti vynakládá se ve většině zemí na vydržování neproduktivních pracovníků.“ Sem patří příslušníci dvora, duchovenstva, loďstva, armády, „kteří v dobách míru nic nevyrábějí a za války nezískávají nic, co by stačilo nahradit výdaje na jejich vydržování třeba jen po dobu války. Lidé tohoto druhu sami nic nevyrábějí; žijí tedy všichni z produktu práce jiných. Zvětší-li se tudiě jejich počet přes nezbytnou míru, mohou v některém roce spotřebovat z tohoto produktu tak velký díl, že nezbude dost pro produktivní pracovníky, kteří by jej měli v příštím roce znovu vytvořit.“ (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 329.)

V kap. 4, kn. II Smith píše:

„Tím, že každým dnem rostou fondy určené k vydržování produktivní práce, poptávka po produktivní práci každým dnem stoupá. Dělníci si nacházejí ǁ398ǀ zaměstnání snadno, ale majitelům kapitálu se těžko hledají dělníci, které by mohli zaměstnat. Konkurence kapitalistů zvyšuje mzdy a snižuje zisk z kapitálu.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 359.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 339.]

V kap. 5, kn. II (str. 369 násl., sv. II), „Různě použití kapitálu“, Smith rozděluje kapitály podle toho, kolik zaměstnávaji produktivní práce a jak tudíž zvyšují „směnnou hodnotu“ ročního produktu. Na prvním místě uvádí zemědělství. Potom manufakturu. Potom obchod — a konečně maloobchod. Toto je pořadí, které Smith stanoví podle toho, kolik produktivní práce uvádějí tato odvětví do pohybu. Máme zde i zcela novou definici „produktivních pracovníků“.

„Lidé, jejichž kapitálů se používá některým z oněch čtyř způsobů, jsou sami produktivními pracovníky. Jejich práce, je-li správně řízena, fixuje se a realisuje se v předmětu nebo v prodejném zboží, na něž je vynakládána, a zpravidla zvyšuje jeho cenu alespoň o hodnotu toho, co je stojí jejich vlastní živobytí a jejich vlastní spotřeba.“ (Cit. dílo, str. 374.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 341.]

(Vcelku vyvozuje jejich produktivitu z toho, že uvádějí do pohybu produktivní práci.)

O pachtýři říká:

„Žádný kapitál stejné velikosti neuvádí do pohybu větší množství produktivní práce než kapitál pachtýře. Produktivními pracovníky jsou nejen jeho čeledínové, ale i jeho hospodářská a tažná zvířata.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 347.]

Nakonec je tedy i vůl produktivním pracovníkem.

[12]. Hrabě Lauderdale
[Apologetický názor na vládnoucí třídy jako na představitele
nejdůležitějších druhů produktivní práce]

Lauderdale (Earl of): „An Inquiry into the Nature and Origin of Public Wealth etc.“, [Edinburgh and] London 1804. (Francouzský překlad: „Recherches sur la nature et lʼorigine de la richesse publique etc. par Lagentie de Lavaῖsse“, Paris 1808.)

Lauderdalovo apologetické zdůvodnění zisku budeme zkoumat až později, ve třetím oddílu^[77]. Podle tohoto apologetického názoru vzniká zisk ze samých kapitálů, protože „nahrazují“ práci. Kapitály jsou placeny za to, že vykonávají práce, které by jinak musel vykonávat člověk sám nebo které by bez nich vůbec nemohl vykonávat.

„Teď chápeme, že zisk z kapitálů pochází vždy buď z toho, že nahrazují část práce, kterou by jinak musel člověk konat svýma rukama, nebo z toho, že vykonávají takovou část práce, která přesahuje osobní sily člověka a kterou by člověk nemohl sám vykonat“ (francouzský překlad, str. 119).

Pan „hrabě“ je velkým nepřítelem Smithova učení o akumulaci a úsporách. Rovněž i Smithova rozlišování mezi produktivními a neproduktivními pracovníky; podle něho je i to, co Smith nazývá „produktivními silami práce“, jen „produktivní silou kapitálu“. Přímo popírá výklad nadhodnoty, který podává Smith, a to z tohoto důvodu:

„Kdyby toto pojetí zisku z kapitálu bylo rigorosně správné, vyplývalo by z toho, že zisk není původním zdrojem bohatství, ale jen odvozeným; kapitál by pak nebylo možno považovat za jeden ze zdrojů bohatatví, protože zisk z něho by byl jen přemístěním důchodu z dělníkovy kapsy do kapsy kapitalistovy“ (cit. dílo, str. 116—117).

Za těchto předpokladů je jasné, že i ve své polemice proti Smithovi se chytá toho, co je nejplošší. Tak říká:

„Táž práce tedy může být produktivní nebo neproduktivní, podle toho, jak se později upotřebí předmět, na který byla použita. Jestliže mi například můj kuchař udělá dort, který na místě sním, je neproduktivním pracovníkem a jeho činnost je neplodnou prací, protože jeho služba zmizí stejně rychle, jak byla provedena. Jestliže se však táž práce provádí v cukrářově krámě, stává se tím prací produktivní.“ (Cit. dílo, str. 110.)

(Patent tu však má Garnier, protože jeho vydání Smithovy práce s poznámkami vyšlo roku 1802, tj. dva roky před Lauderdalovou prací.)

„Toto neobvyklé rozlišováni, které se zakládá jen na trváni služeb, zařazuje mezi neproduktivní pracovníky lidi, kteří plni nejdůležitější funkce ve společnosti. Panovník, služebníci náboženství, soudci, obránci státu, všichni tito lidé, nevyjimaje ani ty, jejichž zručnost... udržuje zdraví občanů nebo jim dává vzdělání — všichni tito lidé se považuji za neproduktivní pracovníky“ (cit. dilo, str. 110—111) (čili, jak je uvádí A(dam) Smith [v Garnierově překladu, sv. II) kn. II, kap. 3, str. 313, v tomto hezkém pořadí: „Kněži, právnici, lékaři a různi spisovatelé a učenci, jakož i herci, šaškové, hudebníci, operní zpěváci, tanečnici atd.“).

„Chce-li někdo považovat za základ bohatství směnnou hodnotu, není třeba pouštět se do dlouhých úvah, abychom ukázali mylnost tohoto učeni. Nic ǁ399ǀ nedokazuje jeho nesprávnost lépe, než úcta, jakou lidé těmto službám prokazuji, soudě podle ceny, kterou za ně platí.“ ([Lauderdale], cit. dílo, str. 111.)

Dále: „práce manufakturního dělníka se fixuje a zpředmětňuje v nějakém prodejném produktu... Ani práce sluhy, ani práce oběžného kapitálu ˂pod timto výrazem tu Lauderdale rozumí peníze˃ netvoří ovšem akumulaci, fond, který by bylo možno převádět z ruky do ruky za určitou hodnotu. Zisk, který poskytují, pochází stejně tak z toho, že ušetří práci svému pánovi nebo majiteli. Jejich výsledky jsou si tak podobné, že když někdo považuje jednu z těchto prací za neproduktivní, musí mít stejný názor i o druhé“ ˂a hned za tím cituje Smitha, kn. 11, kap. 2^[78]˃. (Lauderdale, cit. dílo, str. 144—145.)

*

Měli bychom tedy řadu: Ferrier, Garnier, Lauderdale, Ganilh. Poslední frázi o „úspoře práce“ si zvlášť oblíbil Tocqueville.

[13. Sayova koncepce „nemateriálních produktů“.
Ospravedlňováni nezadržitelného růstu neproduktivní práce]

Po Garnierovi vyšlo „Traité dʼéconomie politique“ nudného J[eana] -B[aptisty] Saye. Vytýká Smithovi, že „výsledky těchto činností [tj. činnosti lékaře, hudebníka, herce atd.] odmítá nazývat produkty. Práci, které se věnují, nazývá prací neproduktivní“ (3. vydání, sv. I, str. 117).

Smith vůbec nepopírá, že tyto činnosti produkují určitý „výsledek“, určitý „produkt“. Dokonce se výslovně zmiňuje o „bezpečnosti, klidu a obraně státu“ jako o „výsledku práce za tento rok“ (služebníků státu) (Smith, sv. II, Garnierovo vyd., kn. II, kap. 3, str. 313). [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 319]

Pokud jde o Saye, přidržuje se vedlejší Smithovy definice, že tyto „služby“ a jejich „produkt zanikají zpravidla v tom okamžiku, kdy jsou vykonány, v tom okamžiku, kdy jsou produkovány“ (Smith, tamtéž).

Pan Say nazývá tyto spotřebované „služby“ nebo jejich produkty, výsledky — zkrátka jejich užitnou hodnotu — „nemateriálními produkty, čili hodnotami, jež se spotřebovávají v okamžiku jejich výroby“. Nenazývá pracovníky, kteří vykonávají takovéto služby, „neproduktivními“, nýbrž nazývá je pracovníky „produkujícími nemateriální produkty“. Dává jim jiné pojmenování. Dále však prohlašuje,

„že neslouží k tomu, aby zvětšovaly kapitál národa“ (sv. 1, str. 119). „Národ, v němž je mnoho hudebníků, kněži a úředníků, může se skvěle bavit, může se dobře vyznat ve věcech náboženství a může být výborně spravován. Tím to však také končí. Jeho kapitál by však veškerou prací těchto snaživých lidí nijak přímo nevzrůstal, protože jejich produkty se hned spotřebují, jakmile se vytvoří.“ (Cit. dílo, str. 119.)

Pan Say prohlašuje tedy tyto práce za neproduktivní v tom nejomezenějším smithovském smyslu slova. Současně si však chce přivlastnit Garnierův „pokrok“. Vynalézá proto pro neproduktivní práce nové pojmenování. V tom je jeho zvláštní originalita, produktivita a objevitelský svéráz. Přitom se svou obvyklou logikou opět sám sebe vyvrací. Říká:

„Nelze souhlasit s názorem pana Garniera, který vyvozuje z toho, že práce lékařů, právníků a jiných podobných osob je produktivní, takový závěr, že zvětšovat tyto práce je pro národ stejně výhodné, jako zvětšovat jakékoli jiné práce“ (cit. dílo, str. 120).

A proč s tím nelze souhlasit, když jedna práce je stejně produktivní jako druhá a zvětšování produktivní práce vůbec je „pro národ výhodné“? Proč není stejně výhodné zvětšovat tento druh práce jako kterýkoli jiný? Protože — odpovídá Say se svou charakteristickou hlubokomyslností — vůbec není výhodné zvětšovat jakoukoli produktivní práci nad potřebu této práce. Pak má však Garnier pravdu. Pak je stejně výhodné — tzn. stejně nevýhodné — zvětšovat množství toho či onoho druhu práce nad určitou míru.

„Je tomu úplně stejně,“ pokračuje Say, „jako u fysické práce, kdyby se jí vynakládalo na produkt více, než je nutné k jeho zhotovení.“

(Na výrobu stolu se nemá vynaložit více truhlářské práce, než je nutné k výrobě stolu. Rovněž na správku nemocného těla se nemá vynaložit více práce, než je nutné k jeho vyléčení. Právníci a lékaři mají tudíž vynakládat jen nutnou práci na vytvoření svých „nemateriálních produktů“.)

„Produktivní práce, která vyrábí nemateriální produkty, je jako každá jiná práce produktivní jen potud, pokud zvětšuje užitečnost a tím hodnotu“ (tj. užitnou hodnotu, jenže Say směšuje užitečnost se směnnou hodnotou) „produktu; překročí-li tuto hranici, je úplnč neproduktivní prací.“ (Cit. dílo, str. 120.)

Sayova logika je tedy takováto:

Pro národ není tak užitečné zvětšovat počet „výrobců nemateriálních produktů“ jako zvětšovat počet výrobců materiálních produktů. Důkaz: je absolutně neužitečné zvětšovat počet výrobců jakéhokoli produktu, ať materiálního nebo nemateriálního, nad hranici potřeby. Proto je užitečnější zvyšovat počet neužitečných výrobců materiálních produktů než počet neužitečných výrobců nemateriálních produktů. Ani v jednom ani v druhém případě z toho nevyplývá, že je neužitečné zvyšovat počet těchto výrobců vůbec, nýbrž jen to, že je neužitečné zvyšovat počet výrobců určitého druhu produktu v příslušném odvětví.

Materiálních produktů se podle Saye nikdy nemůže ǁ400ǀ vyrobit příliš mnoho, stejně jako produktů nemateriálních. Avšak variatio delectat [změna těší]. Proto je třeba vyrábět v obou odvětvích produkty různého druhu. Kromě toho pan Say poučuje: „Váznutí odbytu některých produktů vyplývá z nedostatku některých jiných produktů.“

Tedy nikdy nemůže být vyrobeno příliš mnoho stolů, ale nejvýš jen málo, řekněme, misek, které by bylo možno dát na tyto stoly. Zvýší-1i se příliš počet lékařů, chyba není v tom, že jejich služeb je nadbytek, nýbrž nejspíše v tom, že služeb jiných výrobců nemateriálních produktů, například kurtizán (viz cit. dílo, str. 123, kde se staví vedle sebe práce nosičů břemen, kurtizán atd. a kde se Say opovažuje tvrdit, že „učební doba“ kurtizány se „redukuje na nulu“), je příliš málo.

Nakonec se tu kloní miska vah na stranu „neproduktivních pracovníků“. Za daných výrobních podmínek je přesně známo, kolik dělníků je třeba k výrobě jednoho stolu, jak velké musí být množství práce určitého druhu, aby se zhotovil určitý produkt. Jinak je tomu u mnohých nemateriálních produktů. Zde je množství práce, jehož je zapotřebí k dosažení určitého výsledku, stejně nejisté jako sám výsledek. Dvaceti duchovním se snad společně podaří obrátit hříšníka na víru, což se nepodařilo jednomu; šest lékařů, poradí-li se spolu, snad najde lék, který jeden nenachází. Kolegium soudců snad produkuje více spravedlnosti než jediný soudce, který kontroluje jen sám sebe. Kolika vojáků je třeba k obraně země, kolika policistů k udržení pořádku v zemi, kolika úředníků, aby byla dobře „spravována“ atd. — to všechno jsou problematické věci a velmi často se o nich například v anglických parlamentech diskutuje, ačkoli se v Anglii velmi přesně ví, kolik přadlácké práce je třeba k výrobě 1000 liber příze. Pokud jde o jiné „produktivní“ pracovníky tohoto druhu, už v samém jejich pojmu je zahrnuto, že užitečnost, kterou poskytují, závisí jediné na jejich počtu, záleží jedině na jejich množství. Tak je tomu například s lokaji, kteří mají být svědectvím bohatství a vznešenosti svých pánů. Čím víc jich je, tím větší je efekt, který mají „produkovat“. Pan Say zůstává tedy při tom, že „neproduktivních pracovníků“ nemůže být nikdy příliš mnoho. ǀ400ǁ

[14.] Hrabě Destutt de Tracy
[Vulgární koncepce původu zisku. „Průmysloví kapitalisté“
jsou prohlašováni za jedině produktivní pracovníky]

ǁ400ǀ Le comte Destutt de Tracy. „Éléments dʼidéologie“, IV^e et V^e parties. Traité de la volonté et de ses effets. Paris 1826 (první vydání vyšlo roku 1815).

„Každá užitečná práce je skutečně produktivní, a celá pracující třída společnosti si bez rozdílu zasluhuje název produktivní“ (str. 87).

Avšak v této produktivní třídě rozlišuje „pracující třídu, která bezprostředně vyrábí celé naše bohatství“ (str. 88), tj. to, co Smith nazývá produktivními dělníky.

Naproti tomu sterilní třída se skládá z boháčů, kteří spotřebovávají svou pozemkovou nebo peněžní rentu. Je to „zahálčivá třída“.

„Skutečná sterilní třída je třída zahalečů, kteří nedělají nic, než že žiji, jak se říká, vznešeným životem z produktu práce, která byla vykonána před nimi, z produktů, které jsou buď realisovány v pozemkovém majetku, který propachtovávají, tj, pronajímají některému pracovníkovi, nebo které se skládají z peněz nebo věcí, jež půjčují za odměnu, což je rovněž pronájem. Jsou to skuteční trubci v úlu (fruges consumere nati^[s])“ (str. 87). Tito zahaleči „mohou utrácet jedině svůj důchod. Sáhnou-li na svůj kapitál, ǁ401ǀ nic jej nenahradí; jejich spotřeba se na krátkou dobu nadměrně zvýší, a pak navždy přestane“. (Str. 237.)

„Tento důchod není ničím jiným... než srážkou z produktů činnosti pracujících občanů“ (str. 236).

Jak je tomu nyní s pracovníky, které tito „zahaleči“ přímo zaměstnávají ? Pokud zahaleči spotřebovávají zboží, nespotřebovávají přímo práci, nýbrž produkty produktivních pracovníků. Jde tu tedy o pracovníky, za jejichž práci zahaleči vydávají přímo svůj důchod, tj. o pracovníky, kteří dostávají svou mzdu přímo z důchodu a nikoli z kapitálu.

„Protože lidé, jimž patří“ (důchod), „jsou zahaleči, je jasné, že neřídí žádnou produktivní práci. Všichni pracovníci, kteří jsou jimi placeni, mají jediné určení, a to opatřovat jim požitky. Tyto požitky jsou nepochybně různého druhu... Výdaje celé této třídy... živí početné obyvatelstvo, jemuž umožňují existenci, jehož práce je však naprosto sterilní... Některé z těchto výdajů mohou být více nebo méně užitečné, jako například stavba domu, meliorace pozemků, to jsou však výjimky, jimiž se na přechodnou dobu stávají vedoucími produktivní práce. Nepřihlížíme-li k těmto nepatrným výjimkám, je celá spotřeba kapitalistů tohoto druhu z hlediska reprodukce v každém směru čistou ztrátou a právě tak velkým úbytkem ze získaného bohatství“ (str. 236).

˂Vlastní ekonomie à la Smith považuje kapitalistu jen za personifikovaný kapitál, za P — Z — P, za agenta výroby. Kdo však má produkty spotřebovat? Dělník? Dělník nikoli. Sám kapitalista? Pak se tím stává velkým „zahálčivým spotřebitelem“, a ne kapitalistou. Majitelé pozemkové a peněžní renty? Ti nereprodukují svou spotřebu a tím škodí bohatství. Přesto však jsou v tomto protikladném názoru, podle něhož je kapitalista jen skutečným shromažďovatelem pokladu — ne ilusorním, jakým je shromažďovatel pokladu ve vlastním slova smyslu — dva správné body: 1. kapitál (a tím i kapitalista, personifikace kapitálu) se tu považuje jen za agenta rozvoje produktivních sil a výroby; 2. projevuje se tu hledisko vzestupující kapitalistické společnosti, jíž jde jen o směnnou hodnotu a ne o užitnou hodnotu, o bohatství a ne o spotřebu. Poživačné bohatství se jí jeví jako zbytečné plýtvání, dokud se sama nenaučí spojovat vykořisťování a spotřebu a nepodrobí si poživačné bohatství.

„Abychom zjistili, jak se tvoři tyto důchody“ (z nichž žijí zahaleči), „musíme se vždy vracet k průmyslovým kapitalistům“ (str. 237, pozn.).

Průmysloví kapitalisté — druhý druh kapitalistů —

„zahrnují všechny podnikatele v kterémkoli odvětví hospodářství, tj. všechny lidi, kteří majíce kapitál..., používají svých schopností a své práce k tomu, aby jich sami využili, místo toho, aby je pronajali jiným, a kteří proto nežijí ani z mezd, ani z důchodů, nýbrž ze zisků“ (str. 237).

U Destutta — jako už i u A[dama] Smitha — se ukazuje velmi jasně, že zdánlivé velebení produktivních dělníků je ve skutečnosti jen velebením průmyslových kapitalistů v protikladu k pozemkovým vlastníkům a těm peněžním kapitalistům, kteří žijí jen ze svých důchodů.

„Mají... ve svých rukou téměř celé bohatství společnosti... Nevydávají během roku jen rentu z tohoto bohatství, ale i sám kapitál, a to někdy několikrát za rok, jdou-li jim obchody dost rychle. Protože jako podnikatelé vydávají jen tak, aby se jim výdaje vracely se ziskem, jsou jejich zisky tím vyšší, čím více mohou za této podmínky vydat.“ (Str. 237—238.)

Pokud jde o jejich soukromou spotřebu, je stejná jako spotřeba nečinných kapitalistů. Je však

„celkem mírná, protože podnikatelé jsou obvykle lidé skronmí“ (str. 238). Jinak je tomu s jejich průmyslovou spotřebou, „není nikterak konečná; vrací se k nim se ziskem“ (tamtéž). Jejich zisk musí být tak velký, aby stačil nejen na jejich „soukromou spotřebu, ale i“ na zaplacení „renty z půdy a peněz, které jsou vlastnictvím nečinných kapitalistů“ (str. 238).

To vidí Destutt správně. Pozemková renta a peněžní renta jsou jen „srážky“ z průmyslového zisku, části tohoto zisku, které průmyslový kapitalista odevzdává ze svého hrubého zisku pozemkovým vlastníkům a peněžním kapitalistům.

„Důchody bohatých zahalečů jsou jen renty, které se odnímají výrobě; vytváří je jedině výroba“ (str. 248). Průmysloví kapitalisté „si pronajímají za rentu jejich“ (ti. nečinných kapitalistů) „pozemky, jejich domy a jejich peníze, s používají jich takovým způsobem, že z nich dosahují zisků, které převyšují tuto rentu“ [str. 237], tj. rentu, kterou platí zahalečům a která je tedy jen částí těchto zisků. Tato renta, kterou takto platí nečinným kapitalistům, je „jediným důchodem těchto zahalečů a jediným fondem jejich ročních výdajů“ (str. 238).

Až dosud je všechno v pořádku. Ale jak je tomu s námezdními dělníky (s produktivními dělníky, které průmysloví kapitalisté zaměstnávají)?

„Nemají jiný poklad než svou každodenní práci. Tato práce jim opatřuje mzdu... Z čeho se však tato mzda platí? Je jasné, že pochází z majetku těch, jimž ǁ402ǀ námezdní dělníci prodávají svou práci, tj. z fondů, které už předtím byly majetkem najímatelů dělníků a které nejsou nic jiného než akumulované produkty dříve vykonaných prací. Z toho vyplývá, že spotřeba, kterou platí toto bohatství, je spotřebou námezdních dělníků, a to v tom smyslu, že je vydržuje; ve skutečnosti ji však neplatí námezdní dělníci, anebo ji přinejmenším platí jen z těch fondů, které byly již předtím v rukou jejich zaměstnavatelů. Jejich spotřeba se tedy musí považovat za spotřebu těch, kteří je najímají. Námezdní dělníci jen jednou rukou dostávají a druhou vracejí... Nejen všechno to, co“ (námezdní dělníci) „vydávají, ale také všechno to, co dostávají, je třeba považovat za skutečný výdaj a vlastní spotřebu těch, kteří kupují jejich práci. Je to natolik pravdivé, že k zjištění, působí-li tato spotřeba více nebo méně destruktivně na existující bohatství nebo má-li dokonce tendenci je zvětšovat...‚ musíme v každém případě vědět, jak používají kapitalisté práce, kterou kupují.“ (Str. 234—235.)

Velmi dobře. A odkud se berou zisky podnikatelů, které jim umožňují, aby platili důchod sami sobě i nečinným kapitalistům atd.?

„Někdo se mě zeptá, jak tito průmysloví podnikatelé dosahují takových velkých zisků a od koho je mohou brát. Odpovídám, že toho dosahují tím, že všechno, co vyrobí, prodávají dráže, než je stála výroba.“ (Str. 239.) [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl II, zde.]

A komu prodávají všechno dráže, než to stojí?

„Prodávají to:

1. sobě navzájem celou část své spotřeby, která je určena k uspokojení jejich potřeb a kterou platí částí svých zisků;

2. námezdním dělníkům, a to jak těm, které platí sami, tak i těm, které platí nečinní kapitalisté; od těchto námezdních dělníků dostávají takto zpět celou jejich mzdu, až snad na jejich malé úspory;

3. nečinným kapitalistům, kteří jim platí částí svého důchodu, kterou ještě nevydali na to, aby si najali námezdní dělníky, které přímo zaměstnávají, takže se celá renta, kterou podnikatelé ročně platí nečinným kapitalistům, vrací zase tak či onak k podnikatelům.“ (Cit. dílo, str. 239.) [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl II, zde.]

Podívejme se nyní na tyto tři rubriky prodejů.

1. Část svého produktu (neboli zisku) průmysloví kapitalisté spotřebují sami. Je zhola vyloučeno, aby se obohacovali tím, že se vzájemně napalují a že si své produkty vzájemně prodávají dráže, než je sami zaplatili. Takovýmto způsobem ani nemůže napálit jeden druhého. Prodává-li A příliš draho svůj produkt, který spotřebovává průmyslový kapitalista B, pak B prodá příliš draho zase svůj produkt, který spotřebovává průmyslový kapitalista A. Je to totéž, jako kdyby si A a B vzájemně prodali své produkty za skutečnou hodnotu. Rubrika 1 nám ukazuje, jak kapitalisté vydávají část svého zisku; neukazuje nám, odkud jej berou. V každém případě nedosahují zisku tím, že si „navzájem“ „všechno, co vyrobí, prodávají dráže, než je stála výroba“.

2. Z té části produktu, kterou prodávají svým dělníkům za cenu převyšující výrobní náklady, nemohou rovněž vytlouci žádný zisk. Podle Destuttova předpokladu je celá spotřeba dělníků ve skutečnosti „vlastní spotřebou těch, kteří kupují jejich práci“. Kromě tobo Destutt ještě navíc poznamenává, že tím, že kapitalisté prodávají své produkty námezdním dělníkům (svým vlastním námezdním dělníkům i námezdním dělníkům nečinných kapitalistů), „dostávají takto zpět celou jejich mzdu“. A to ani ne celou, ale sníženou o jejich úspory. Prodávají-li jim produkty levně nebo draho, je naprosto lhostejné, protože vždy jen dostávají zpátky to, co jim dali, a jak už bylo řečeno, námezdní dělníci jen „jednou rukou dostávají a druhou vracejí“. Kapitalista nejdříve platí dělníkovi peníze jako mzdu. Potom mu „příliš draho“ prodá svůj produkt, a tím si opět peníze vezme zpátky. Protože však dělník nemůže kapitalistovi vrátit víc peněz, než od něho dostal, kapitalista mu nikdy nemůže prodat své produkty dráže, než mu zaplatil za jeho práci. Kapitalista může prodejem svých produktů dostat od něho zpět vždy jen tolik peněz, kolik mu jich dal za jeho práci. Ani o groš víc. Jak se má tímto „oběhem“ zvětšit množství peněz u kapitalisty?

ǁ403ǀ K tomu přistupuje u Destutta ještě jiná hloupost. Kapitalista C zaplatí dělníkovi A libru št. týdenní mzdy a pak si tuto 1 libru št. opět vezme zpět tím, že mu prodá za 1 libru št. zboží. Tracy se domnívá, že si kapitalista takovýmto způsobem vzal zpět celou mzdu. Avšak nejdříve dává dělníkovi I libru št. Potom mu dává za 1 libru št. zboží. Ve skutečnosti mu tedy dává 2 libry št.: 1 libru št. ve zboží a 1 libru št. v penězích. Z těchto dvou liber št. si vezme zpět 1 libru št. ve formě peněz. Ve skutečnosti si ze mzdy ve výši 1 libry št. nevzal zpět ani farthing. A kdyby se měl obohacovat tím, že si takovýmto způsobem „bere zpět“ mzdu (místo toho, aby mu dělník vracel v práci to, co mu sám zálohoval ve zboží), přišel by brzy na mizinu.

Urozený Destutt tu tedy směšuje peněžní oběh se skutečným oběhem zboží. Protože kapitalista místo toho, aby dal dělníkovi rovnou za 1 libru št. zboží, dává mu 1 libru št. peněz, díky čemuž si pak dělník může sám libovolně určit zboží, které chce koupit, a protože dělník, když si přivlastnil alikvotní část zboží, vrací kapitalistovi ve formě peněz poukázku, kterou mu kapitalista dal na své zboží, Destutt se domnívá, že si kapitalista „bere zpět“ mzdu, když se k němu opět vrací týž peníz. A na téže straně pak Destutt poznamenává, že jev oběhu je „špatně znám“ (str. 239). Ovšem jemu je úplně neznám. Kdyby si Destutt nebyl vysvětloval to, že si kapitalista „bere zpět celou mzdu“, touto podivnou metodou, byl by tento nesmysl v krajním případě ještě vysvětlitelný způsobem, který hned uvedeme.

(Avšak předtím ještě něco k ilustraci jeho moudrosti. Vejdu-li do krámu a kramář mi dá 1 libru št., načež za tuto 1 libru št. koupím v jeho krámě zboží za 1 libru št., dostává pak kramář tuto 1 libru št. zpátky. Nikdo nebude tvrdit, že se touto operací obohatil. Místo 1 libry št. v penězích a 1 libry št. ve zboží má nyní už jen 1 libru št. v penězích. Dokonce i kdyby jeho zboží mělo hodnotu jen 10 šilinků a prodal mi je za 1 libru št., byl by stejně chudší o 10 šilinků než před prodejem, ačkoli dostal zpět celou 1 libru št.)

Dá-li kapitalista C dělníkovi 1 libru št. mzdy a pak mu prodá zboží v hodnotě 10 šilinků za 1 libru št., dosábl ovšem zisku 10 šilinků, protože dělníkovi prodal zboží o 10 šilinků dráže. Avšak z hlediska pana Destutta by bylo dokonce i v tomto případě nepochopitelné, jak z toho má vyplynout pro C zisk. (Zisk vyplývá z toho, že kapitalista platí dělníkovi nižší mzdu, že ve skutečnosti dal dělníkovi směnou za jeho práci menší alikvotní část produktu, než mu dává nominálně.) Kdyby dal dělníkovi 10 šilinků a prodal mu své zboží za 10 šilinků, byl by právě tak bohatý, jako kdyby mu dal 1 libru št. a prodal mu za 1 libru št. své zboží v hodnotě 10 šilinků. K tomu Destutt vychází při svých úvahách z předpokladu nutné mzdy. V nejlepším případě by tu bylo možno vysvětlit zisk tím, že je dělník šizen na mzdě.

Tento druhý případ tedy ukazuje, že Destutt úplně zapomněl, co je produktivní dělník, a že nemá ani nejmenší zdání o zdroji zisku. Nanejvýš by se mohlo říci, že kapitalista vytváří zisk tím, že zdražuje produkty nad jejich hodnotu, pokud je neprodává svým vlastním námezdním dělníkům, nýbrž námezdním dělníkům nečinných kapitalistů. Ale protože spotřeba neproduktivních pracovníků je ve skutečnosti jen částí spotřeby nečinných kapitalistů, přicházíme teď k třetímu případu.

3. Za třetí, průmyslový kapitalista prodává své produkty „příliš draho“, nad jejich hodnotu

„nečinným kapitalistům, kteří jim platí tou částí svého důchodu, kterou ještě nevydali na to, aby si najali námezdní dělníky, které přímo zaměstnávají; takže se celá renta, kterou podnikatelé“ (průmysloví kapitaliaté) „ročně platí nečinným kapitaliatům, tak či onak zase vrací k podnikateíům“. Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl II, zde.)

Zde máme opět dětinský názor o zpětném návratu renty atd., jako předtím o navrácení celé mzdy. Například C platí 100 liber št. jako pozemkovou nebo peněžní rentu O (nečinnému kapitalistovi). Těchto 100 liber št. je pro C platidlem. Pro O jsou kupním prostředkem a O za ně odebírá za 100 liber št. zboží ze skladu C. Tím se těchto 100 liber št. vrací k C jako přeměněná forma jeho zboží. Má však o 100 liber št. méně zboží než předtím. Místo aby je dal O přímo, dal mu 100 liber št. v penězích, za které u něho O koupil za 100 liber št. jeho zboží. Avšak O kupuje toto zboží ve výši 100 liber št. za peníze C, a nikoli z vlastního fondu. A tím, domnívá se Tracy, vrací se C zase zpátky renta, kterou zaplatil kapitalistovi O. Jaká slabomyslnost! To je první hloupost.

Za druhé, Destutt nám sám řekl, že pozemková a peněžní renta jsou jen srážky ze zisku průmyslového kapitálu, tedy jen části zisku odevzdané nečinným kapitalistům. Předpokládáme-li nyní, že C by nějakým kouzlem dosáhl toho, aby se mu celá tato část ǁ404ǀ zase vrátila, i když ne ani jednou, ani druhou cestou, které popsal Tracy, jinými slovy, že kapitalista C by nezaplatil vůbec žádnou rentu ani pozemkovému vlastníkovi, ani peněžnímu kapitalistovi, že by si ponechal celý svůj zisk, pak by šlo právě o to vysvětlit, odkud jej vzal, jak ho dosáhl, jak vznikl. Jako to nelze vysvětlit tím, že jej má nebo že si jej ponechává, aniž z něho odevzdává část pozemkovému vlastníkovi nebo peněžnímu kapitalistovi, tak to právě tak nelze vysvětlit ani tím, že buď částečně nebo úplně přetáhne část zisku, kterou z toho či onoho titulu odevzdal nečinnému kapitalistovi, z kapsy tohoto nečinného kapitalisty tím nebo oním způsobem zase zpátky do své kapsy. Druhá hloupost!

Ale nechme tyto nejapnosti být. C má zaplatit O (nečinnému kapitalistovi) rentu ve výši 100 liber št. za pozemky nebo za kapitál, který si od něho pronajal (loué). Těchto 100 liber zaplatí ze svého zisku (odkud pochází, ještě nevíme). Potom prodá kapitalistovi O své produkty, ať už je O spotřebuje přímo nebo prostřednictvím svých služebníků (neproduktivních námezdních pracovníků), a prodá mu je příliš draho, např. 25% nad jejich hodnotu. Produkty v hodnotě 80 liber št. mu prodá za 100 liber št. V tomto případě C bezpodmínečně dosáhne zisku 20 liber št. Dal O poukázku na zboží za 100 liber št. Ale jakmile O realisuje tuto poukázku, C mu dodá zboží jen za 80 liber št., protože zvýšil nominální cenu svého zboží o 25% nad jeho hodnotu. Kdyby se O smířil s tím, že spotřebuje zboží za 80 liber št. a zaplatí za ně 100 liber št., pak by zisky C nemohly nikdy stoupnout nad 25%. Tyto ceny a toto napalování by se každoročně opakovaly. Avšak O chce spotřebovat zboží za 100 liber št. Je-li pozemkovým vlastníkem — co má dělat? Dá C hypotéku na 25 liber št., za což mu dodá C zboží za 20 liber št., protože prodává zboží o 25% (o ¹/₄) nad jeho hodnotou. Je-li O půjčovatelem peněz, přenechá kapitalistovi C 25 liber št. ze svého kapitálu, za což mu C dodá zboží za 20 liber št.

Předpokládejme, že kapitál (nebo hodnota půdy) byl půjčen na 5%. Činil tedy 2000 liber št. Ted už činí jen 1975 liber št. Jeho renta se nyní rovná 98³/₄ libry št. A tak by to pokračovalo: O by vždy spotřeboval za 100 liber št. skutečné hodnoty zboží, jeho renta by však neustále klesala, protože na to, aby měl za 100 liber št. zboží, musel by spotřebovávat větší a větší část svého vlastního kapitálu. Tak by C postupně dostal celý kapitál O do svých rukou a spolu s kapitálem by si přivlastnil i jeho rentu, tzn. tu část zisku, kterou dosahuje z vypůjčeného kapitálu a kterou dříve odevzdával kapitalistovi O. Tento proces měl zřejmě pan Destutt na mysli, protože pokračuje:

„Ale, řekne se, je-li tomu tak a jestliže průmysloví podnikatelé skutečně každého roku sklidí víc než zasili, pak se musí ve velmi krátké době zmocnit celého společenského bohatství, a ve státě brzy zůstanou jen nemajetní námezdni pracovníci a kapitalističtí podnikatelé. To je správné, a skutečně by to tak bylo, kdyby podnikatelé nebo jejich dědici neodcházeli ihned, jakmile se obohatí, na odpočinek, a tak neustále nedoplňovali třídu nečinných kapitalistů; a dokonce přes tuto hojnou migraci vidíme, že když se v některé zemi po nějakou dobu rozvíjí výroba bez příliš velkých poruch, kapitály podnikatelů se vždy zvětšují, a to nejen úměrně růstu celkového bohatství, ale ještě mnohem rychleji... K tomu by se mohlo dodat, že tento účinek by byl ještě citelnější, kdyby nebylo nesmírných břemen, jimiž všechny vlády každoročně zatěžují průmyslovou třídu ve formě daní.“ (Str. 240—241.)

A pan Destutt má do určité míry zcela pravdu, i když vůbec ne v tom, co chce vysvětlit. V době zanikání středověku a vzestupu kapitalistické výroby lze rychlé obohacování „průmyslových kapitalistů“ zčásti vysvětlit tím, že přímo napalovali pozemkové vlastníky. Když v důsledku objevů v Americe hodnota peněz poklesla, platili pachtýři pozemkovým vlastníkům nominálně, nikoli reálně, starou rentu, zatímco průmyslníci prodávali pozemkovým vlastníkům zboží nejen za zvýšenou peněžní hodnotu, ale i nad hodnotu. Stejně i ve všech zemích, například asijských, kde hlavní důchod země ve formě pozemkové renty byl v rukou pozemkových vlastníků, panovníků atd., prodávali jim málo početní a proto na konkurenci nezávislí průmyslníci své zboží za monopolní ceny a přivlastůovali si tak část jejich důchodů; obohacovali se ǁ405ǀ nejen tím, že jim prodávali „nezaplacenou“ práci, ale že zboží prodávali za větší množství práce, než v něm bylo obsaženo. Jenže pan Destutt zase nemá pravdu, když si myslí, že kapitalisté, kteří půjčují peníze, se takhle nechají napalovat. Naopak, berou vysoké úroky a podílejí se tak přímo i nepřímo na těchto vysokých ziscích, na tomto napalování.

Že měl pan Destutt na mysli právě tohle, dokazuje tato věta:

„Stačí se jen podívat, jak byli“ (průmyslovi kapitalisté) „před třemi nebo čtyřmi stoletími v celé Evropě slabí ve srovnání s ohromným bohatstvim všech mocných osob a jak se mezitím rozmnožili a vzrostli, kdežto bohatstvi těchto mocných se zmenšilo“ (cit. dilo, str. 241).

Pan Destutt nám chtěl vysvětlit zisky, a to vysoké zisky průmyslového kapitálu. Vysvětloval to dvojím způsobem. Za prvé tím, že peníze, které tito kapitalisté platí ve formě mezd a rent, se k nim opět vracejí, protože se od nich za tyto mzdy a renty kupuji jejich produkty. Tím se ve skutečnosti vysvětluje jen to, proč neplatí mzdu a rentu dvakrát, nejprve ve formě peněz a potom ve formě zboží za tutéž částku peněz. Druhé vysvětlení záleží v tom, že své zboží prodávají nad jeho cenu — příliš draho: za prvé sobě samým, tj. že napalují sami sebe; za druhé dělníkům, tj. že opět napalují sami sebe, protože pan Destutt nám řekl, že spotřeba námezdních dělníků „se musí považovat za spotřebu těch, kteří je najímají“ (str. 235); a konečně za třetí rentiérům, které rovněž napalují; a to by ve skutečnosti mohlo vysvětlit, proč si průmysloví kapitalisté ponechávají sami pro sebe stále větší část svého zisku a neodevzdávají ji nečinným kapitalistům. Ukázalo by to, proč při rozdělování celkového zisku mezi průmyslové a neprůmyslové kapitalisty první čím dál tím víc získávají, kdežto druzí přicházejí zkrátka. Nepřispělo by to však ani za mák k pochopení toho, odkud tento celkový zisk pochází. Dokonce i kdybychom připustili, že průmysloví kapitalisté se zmocnili celého tohoto zisku, zůstává otázka: odkud se bere?

Destutt tedy na nic neodpověděl, Jen prozradil, že zpětný příliv peněz považuje za zpětný příliv samého zboží. Tento zpětný příliv peněz znamená jen tolik, že kapitalisté nejprve platí mzdu a rentu v penězích, místo aby je platili ve zboží; že za tyto peníze se kupuje jejich zboží a že tedy touto oklikou zaplatili ve zboží. Tyto peníze k nim tedy proudí neustále zpět, avšak jen tou měrou, kterou se od nich v téže peněžní hodnotě definitivně odebírá zboží připadající na spotřebu námezdních dělníků a rentiérů.

Pan Destutt je celý užaslý (je to čistě francouzské — u Proudhona se setkáváme s podobnými výkřiky úžasu nad sebou samým) nad „světlem“, které

„tento způsob zkoumání spotřeby našeho bohatství... vnáší do celého pohybu společnosti. Odkud se bere tento soulad a toto světlo? Je to tím, že jsme našli pravdu. Připomíná nám to účinek zrcadel, která obrážejí předměty přesně a ve správných proporcích, postavíme-li se na správnou vzdálenost, a v nichž je všechno rozmazané a zkreslené, stojíme-li příliš blízko nebo příliš daleko.“ (Str. 242—243.)

Později si pan Destutt zcela mimochodem vzpomíná na to, co četl u A[dama] Smitha o tom, jak se věci mají ve skutečnosti, avšak v podstatě jen opakuje jeho formulace, aniž jim rozumí. Jinak by nemohl tento člen Francouzského institutu vylévat výše uvedené proudy světla. Destutt píše na str. 246:

„Odkud pocházejí důchody těchto nečinných lidí? Nepocházejí z renty, kterou jim ze svého zisku platí ti, kdo uvádějí v činnost jejich kapitály, tj. ti, kdo z jejich fondu platí práci, která vyrábí více, než stojí — zkrátka průmyslníci ?“

˂Aha! Tedy renty (a také vlastní zisky), které průmysloví kapitalisté platí nečinným kapitalistům za fondy, které si od nich vypůjčili, pocházejí z toho, že těmito fondy platí práci, „která vyrábí více, než stojí“, tj. práci, jejíž produkt má větší hodnotu než to, co bylo zaplaceno dělníkovi, který tuto práci vykonal; čili zisk tedy pochází z toho, co námezdní dělníci vyrobí nad své životní náklady, tj. z nadvýrobku, který si přivlastňuje průmyslový kapitalista a z něhož odevzdává jen určitou část příjemcům pozemkové a peněžní renty.˃

Pan Destutt z toho vyvozuje: Musíme jít nikoli k těmto produktivním dělníkům, nýbrž ke kapitalistům, kteří je uvádějí do pohybu.

„To oni ve skutečnosti živí dělníky zaměstnané nečinnými kapitalisty“ (str. 246).

Ovšem. Protože oni vykořisťují práci přímo, a nečinní kapitalisté jen jejich prostřednictvím. A v tomto smyslu je správné považovat průmyslový kapitál za zdroj bohatství. ǁ406ǀ „K nim“ (průmyslovým kapitalistům) „tedy musíme vždy jít, chceme-li najít zdroj všeho bohatství“ (str. 246).

„Postupem doby se nahromadilo větší nebo menší bohatství, protože výsledek dřívější práce nebyl ihned úplně spotřebován, jakmile byl vyroben. Někteří z majitelů těchto bohatství se spokojují tím, že z nich pobírají rentu a že ji spotřebovávají. Jsou to ti, které jsme nazvali nečinnými kapitalisty. Jiní, aktivnější, nechávají své vlastni fondy, jakož i fondy, které si pronajali, pracovat. Používají jich, aby zaplatili práci, která je reprodukuje se ziskem.“ ˂Máme zde tedy nejen reprodukci těchto fondů, ale i výrobu přebytku, který tvoří zisk.˃ „Tímto ziskem platí svou vlastní spotřebu a uhrazují i spotřebu jiných. Samou touto spotřebou“ (jejich vlastní spotřebou i spotřebou nečinných kapitalistů? Zas je tu ta stará hloupost) „se jim vracejí jejich fondy o něco zvětšené zpátky, a potom začínají znovu. A to představuje oběh.“ (Str. 246—247.)

Zkoumání o „produktivním dělníkovi“ a výsledek tohoto zkoumání, podle něhož je produktivní jedině takový dělník, jehož kupcem je průmyslový kapitalista, tj. jedině takový dělník, jehož práce vyrábí zisk pro bezprostředního kupce této práce, přivedly pana Destutta k závěru, že ve skutečnosti jedinými produktivními pracovníky ve vyšším smyslu slova jsou průmysloví kapitalisté.

„Oni“ (průmysloví kapitalisté), „kteří žijí ze zisků, živí všechny ostatní a... jedině oni zvětšují společenské bohatství a vytvářejí všechny naše prostředky požitku. Tak tomu také musí být, protože práce je zdrojem všeho bohatství a protože jedině oni dávají běžné práci užitečné zaměření tím, že užitečně používají akumulované práce.“ (Str. 242.)

To, že „dávají běžné práci užitečné zaměření“, znamená ve skutečnosti jen to, že používají užitečné práce, práce, jejímž výsledkem sou užitné hodnoty. Avšak to, že „užitečně používají akumulované práce“ — nemá-li to opět znamenat totéž, tj. že průmyslově využívají akumulovaného bohatství, že ho používají k výrobě užitných hodnot —‚ znamená, že „užitečně používají akumulované práce“, aby za ni koupili více běžné práce, než je v ní obsaženo. V právě citované větě Destutt naivně shrnuje rozpory, které tvoří podstatu kapitalistické výroby. Protože práce je zdrojem všeho bohatství, je zdrojem všeho bohatství kapitál; skutečným rozmnožovatelem bohatství není ten, kdo pracuje, nýbrž ten, kdo čerpá zisk z práce jiných. Produktivní síly práce jsou produktivními silami kapitálu.

„Naše schopnosti jsou naším jediným původním bohatstvím; naše práce vyrábí všechna ostatní bohatství, a každá správně zaměřená práce je produktivní“ (str. 243).

Z toho vyplývá podle Destutta samo sebou, že průmysloví kapitalistě „živí všechny ostatní, že jedině oni zvětšují společenské bohatství a vytvářejí všechny prostředky požitku“.

Naše schopnosti (facultés) jsou naším jediným bohatstvím, proto pracovní schopnost^[t] není bohatstvím. Práce vyrábí všechna ostatní bohatství, to znamená, že vyrábí bohatství pro všechny ostatní, jen ne pro sebe samu, ale sama není bohatstvím, nýbrž bohatstvím je jen její produkt. Každá správně zaměřená práce je produktivní; to znamená, ža každá produktivní práce, každá práce, která vynáší kapitalistovi zisk, je správně zaměřena.

Destuttovy poznámky, které uvádíme dále a které se vztahují nikoli na různé třídy spotřebitelů, nýbrž na různou povahu spotřebních předmětů, velmi dobře tlumoěí názory A(dama] Smitha vyslovené v knize II, kapitole 3, kde v závěru zkoumá, který druh (neproduktivního) výdaje, tj. individuální spotřeby, spotřeby důchodu, je výhodnější a který je méně výhodný. Smith začíná toto zkoumání těmito slovy (Garnie[rův překlad], sv. II, str. 345):

„Jako hospodárnost celkový kapitál zvětšuje a marnotratnost jej zmenšuje, tak ti, kteří utrácejí právě jen tolik, kolik činí jejich důchod, a kteří ani nic nehromadí, ani odnikud nic neubírají, tento kapitál ani nezvětšují, ani nezmenšují. Některé výdaje však zřejmě přispívají k vzrůstu národního bohatství víc než jiné.“ (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 333.]

Destutt shrnuje Smithovy vývody takto:

„Bývá-li spotřeba velmi různá podle druhu spotřebitelů, mění se také podle druhu spotřebovávaných věcí. Všechny tyto věci sice představují práci, ale její hodnota je v některých věcech fixována trvaleji než v jiných. Uspořádáni ohňostroje může stát právě tolik námahy jako nalezeni a vybroušení diamantu, a proto jedno může mít touž hodnotu jako druhé. Kdybych však koupil a příslušným způsobem použil jednoho i druhého, nezůstane mi z prvního za půl hodiny nic, kdežto druhé může být ještě po stu letech zdrojem bohatství pro vnuky... Stejně je tomu i s tim, ǁ407ǀ co nazývají“ (tj, Say) „nemateriálnimi produkty. Nějaký objev má věčnou užitečnost. Literární dílo nebo obraz má také vice nebo méně trvalou užitečnost, kdežto užitečnost plesu, koncertu, divadelního představení trvá chvíli a pak pomine. Totéž lze říci o osobních službách lékařů, advokátů, vojáků, sluhů a všeobecně o všech, které nazýváme zaměstnanci. Jejich užitečnost existuje jen v tom okamžiku, kdy je jich třeba... Nejničivější spotřebou je nejrychlejší spotřeba, protože v téže době ničí větši množství práce čili v kratší době ničí stejné množství práce. Ve srovnání s tím je pomalejší spotřeba určitým druhem tvorby pokladu, protože umožňuje požít v budoucnu část toho, co dnes obětujeme... Každý ví, že je mnohem hospodárnější mít za touž cenu oblek, který vydrží tři roky, než oblek, který vydrží jen tři měsíce.“ (Str. 243 až 244.)

[15. Všeobecná charakteristika polemiky proti Smithovu
rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací. Apologetický
názor na neproduktivní spotřebu jako na nutný podnět výroby]

Většina autorů, kteří polemisují proti Smithovu rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací, považuje spotřebu za nutný podnět výroby, a proto v jejich očích jsou námezdní pracovníci, kteří žijí z důchodu — tj. neproduktivní pracovníci, jejichž najímání nevyrábí bohatství, ale je novou spotřebou bohatství — právě tak produktivní, i pokud jde o materiální bohatství, jako produktivní dělníci, protože rozšiřují oblast materiální spotřeby, a tím i oblast výroby. Byla to tedy převážně apologetika, a to z buržoasně ekonomického stanoviska, jednak zahálčivých boháčů a těch „neproduktivních pracovníků“, jejichž služby tito boháči spotřebovávají, jednak „silných vlád“, vydávajících velké částky, apologetika růstu státních dluhü, církevních a státních obročníků, sinekuristů atd. Všichni tito „neproduktivní pracovníci“ — jejichž služby figurují mezi výdaji nečinných boháčů — mají totiž společné to, že zatímco vyrábějí „nemateriální produkty“, spotřebovávají „materiální produkty“, tj. produkty produktivních dělníků.

Jiní ekonomové, jako například Malthus, souhlasí s rozlišováním mezi produktivními a neproduktivními pracovníky, ale dokazují průmyslovému kapitalistovi, že neproduktivní pracovníci jsou pro něho stejně důležití jako pracovníci produktivní, a to dokonce i pro výrobu materiálního bohatství.

Nepomáhá zde nic — ani fráze, že výroba a spotřeba jsou totožné nebo že spotřeba je cílem veškeré výroby anebo že výroba je předpokladem veškeré spotřeby. Základem celého sporu — nepřihlížeje k uvedené tendenci — je spíše toto:

Dělníkova spotřeba se v průměru rovná jen jeho výrobním nákladům, nikoli jeho produkci. Celý přebytek vyrábí tedy pro jiné, a tak celá tato část jeho výroby je výrobou pro jiné. Dále, průmyslový kapitalista, který přinucuje dělníka k této nadvýrobě (tj. výrobě nad jeho životní potřeby) a používá všech prostředků, aby co nejvíce zvýšil tuto relativní nadvýrobu v protikladu k nutné výrobě, si bezprostředně přivlastňuje nadvýrobek. Avšak jako personifikovaný kapitál vyrábí pro výrobu, chce zbohatnout pro zbohatnutí. Pokud je pouhým vykonavatelem funkcí kapitálu, tj. nositelem kapitalistické výroby, jde mu o směnnou hodnotu a její zvětšení, a ne o užitnou hodnotu a zvětšení její velikosti. Má zájem o to, aby se zvětšovalo abstraktní bohatství, aby si mohl přivlastňovat stále víc cizí práce. Žene ho táž absolutní touha po zbohatnutí jako shromažďovatele pokladu, jen s tím rozdílem, že tuto touhu neukojuje ilusorní formou tvorby zlatých a stříbrných pokladů, nýbrž tvorbou kapitálu, která je skutečnou výrobou. Je-li dělníkova nadvýroba výrobou pro jiné, je výroba normálního kapitalisty, průmyslového kapitalisty, takového, jaký má být, výrobou pro výrobu. Čím víc vzrůstá jeho bohatství, tím víc se ovšem zpronevěřuje tomuto ideálu a stává se z něho marnotratník, už proto, aby své bohatství stavěl na odiv. Je to však vždy poživačné bohatství se špatným svědomím a v pozadí toho je hospodárnost a vypočítavost. Průmyslový kapitalista zůstává přes všechnu svou marnotratnost v podstatě lakomý — jako shromažďovatel pokladu.

Říká-li Sismondi, že rozvoj produktivních sil práce dává dělníkovi možnost neustále větších požitků, že však samy tyto požitky by ho — kdyby se mu jich dostalo — učinily (jako námezdního dělníka) neschopným k práci,^[u] pak není o nic nesprávnější ani to, že i průmyslový kapitalista se stane více nebo méně neschopným ke své funkci, jakmile začne představovat poživačné bohatství, jakmile se stane jeho touhou akumulace požitků místo požitku akumulace.

Průmyslový kapitalista je tedy rovněž výrobcem nadvýroby, výroby pro jiné. Proti této nadvýrobě na jedné straně musí stát nadměrná spotřeba na druhé straně, proti výrobě pro výrobu musí stát spotřeba pro spotřebu. Co musí průmyslový kapitalista odevzdat majitelům pozemkové renty, státu, státním věřitelům, církvi atd., kteří jen spotřebovávají důchod, ǁ408ǀ to absolutně zmenšuje jeho bohatství, ale živí to jeho touhu po zbohatnutí a udržuje tak jeho kapitalistickou duši. Kdyby příjemci pozemkové a peněžní renty atd. spotřebovávali své důchody rovněž na produktivní práci, a ne na neproduktivní práci, nevedlo by to k cíli. Stali by se sami průmyslovými kapitalisty a nepředstavovali by už funkci spotřeby jako takovou. Pokud jde o tuto otázku, seznámíme se ještě dále s neobyčejně komickou polemikou mezi jedním ricardovcem a jedním malthusovcem.^[79]

Výroba a spotřeba jsou samy o sobě [an sich] neoddělitelné. Z toho vyplývá, že — protože v systému kapitalistické výroby jsou fakticky odděleny — jejich jednota se vytváří jejich protikladem, a to tak, že jestliže A musí vyrábět pro B, musí B spotřebovávat pro A. Podobně jako u každého jednotlivého kapitalisty shledáváme, že si ze své strany přeje, aby jiní, ti, kteří se podílejí na jeho důchodu, plýtvali, tak i celý starý merkantilistický systém se zakládá na myšlence, že národ má být sám o sobě skromný, avšak musí vyrábět přepychové předměty pro cizí, poživačné národy. Je tu stále táž myšlenka: výroba pro výrobu na jedné straně, a proto spotřeba cizí výroby na druhé straně. Tato myšlenka merkantilistického systému je mezi jiným vyjádřena v práci dr. Paleye, „Moral Philosophy“, sv. II, kap. 11:

„Skromný a pracovitý národ zaměřuje svou činnost k tomu, aby uspokojoval poptávku bohatého národa oddávajícího se přepychu.“

„Oni“ (naši politikové, tj. Garnier atd.), říká Destutt, „vytyčují jako obecnou zásadu, že spotřeba je příčinou výroby a že je tedy dobré, když je velká. Tvrdí, že právě proto je velký rozdíl mezi společenským a soukromým hospodářstvím.“ (Cit dílo, str. 249—250.)

Pěkná je i tato věta:

„Chudé národy jsou ty, kde se lidu vede dobře, a bohaté národy ty, kde je lid obvykle chudý“ (cit. dílo, str. 231).

[16.] Henri Storch
[Nehistorický přístup k problému vzájemného působení
mezi materiální a duševní výrobou. Koncepce, podle níž
vládnoucí třída koná „nemateriální práci“]

Henri Storch, „Cours dʼéconomie politique etc.“, vyd. J[ean] B[aptiste] Say, Paříž 1823 (Přednášky přednesené velkoknížeti Mikulášovi, dokončené roku 1815), sv. III.

Storch je po Garnierovi fakticky první z ekonomů polemisujících proti Smithovu rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací, který se postavil na nové stanovisko,

Rozlišuje materiální statky, součásti materiální výroby, a „vnitřní statky čili prvky civilisace“; zákony jejich výroby se má zabývat „teorie civilisace“ (cit. dílo, sv. III, str. 217).

(Ve sv. I, str. 136 říká: „Je jasné, že člověk nikdy nedospívá k výrobě bohatství, dokud nemá vnitřní statky, tj. dokud nerozvine své fysické, intelektuální a morální schopnosti, což předpokládá takové prostředky k jejich rozvoji, jako jsou společenské instituce atd. Čím je tedy nějaký národ civilisovanější, tím víc může vzrůstat jeho národní bohstatví.“ Stejně je tomu i naopak.)

Proti Smithovi:

„Smith... vylučuje z produktivních prací všechny takové práce, které nepřispívají bezprostředně k výrobě bohatství; přitom však má na zřeteli jen národní bohatství.“ Jeho chybou je, že „nerozlišil nemateriální hodnoty od bohatství.“ (Sv. III, str. 218.)

Tím vlastně celá věc končí. Rozlišování produktivních prací od prací neproduktivních má rozhodující význam pro to, co Smith zkoumá — pro výrobu materiálního bohatství, a to pro určitou formu této výroby, pro kapitalistický způsob výroby. U duševní výroby vystupuje jako produktivní jiný druh práce. Ale ten Smith nezkoumá. Konečně vzájemné působení a vnitřní souvislost obou druhů výroby rovněž nespadá do okruhu jeho zkoumání; to může ostatně vést k něčemu lepšímu než k pouhým frázím jedině tehdy, zkoumá-li se materiální výroba sub sua propria specie^[v]. Mluví-li Smith o nepřímo produktivních pracovnících, činí tak jen potud, pokud se přímo účastní spotřeby materiálního bohatství, nikoli však jeho výroby.

U samého Storcha zůstává „teorie civilisace“ u triviálních frází, i když se mu nedopatřením povedlo několik duchaplných postřehů, například že materiální dělba práce je předpokladem dělby duševní práce. Že tomu tak muselo být, že nebyl schopen byť jen zformulovat úkol, o jeho řešení ani nemluvě, je zjevné už z jediné okolnosti. Aby bylo možno zkoumat souvislost mezi duševní ǁ409ǀ a materiální výrobou, je především nutno chápat samu materiální výrobu nikoli jako všeobecnou kategorii, ale v její určité historické formě. Tak například kapitalistickému výrobnímu způsobu odpovídá jiný druh duševní výroby než středověkému výrobnímu způsobu. Není-li sama materiální výroba chápána ve své specifické historické formě, není možné pochopit určité, jí odpovídající stránky duševní výroby a jejich vzájemné působení. Jinak se nedostaneme dál než k prázdným frázím. To pokud jde o frázi o „civilisaci“.

Dále: Z určité formy materiální výroby vyplývá za prvé určité členění společnosti a za druhé určitý vztah lidí k přírodě. Obojí určuje státní zřízení společnosti a její duševní svět. Tedy i ráz její duševní výroby.

Konečně: duševní výrobou Storch rozumí zároveň i nejrůznější profesionální činnosti všech složek vládnoucí třídy, které vykonávají sociální funkce jako své zaměstnání. Existenci těchto stavů, stejně jako jejich funkce, lze pochopit jedině z určitého historického uspořádání jejich výrobních vztahů.

Tím, že Storch nechápe samu materiální výrobu historicky, že ji chápe jako výrobu materiálních statků vůbec, nikoli jako určitou historicky vyvinutou a specifickou formu této výroby — podrývá si sám pod nohama půdu, na jejímž základě jedině lze pochopit jak ideologické složky vládnoucí třídy, tak svobodnou duševní výrobu této dané společenské formace. Nemůže se vymanit z všeobecných nesprávných frází. Tento vztah není tedy tak jednoduchý, jak si předem myslí. Například kapitalistická výroba je určitým oborům duševní tvorby nepřátelská, například [výtvarnému] umění a poesii. Nepochopíme-li to, budeme stejně domýšliví jako Francouzi XVIII. století, které tak pěkně zesměšnil Lessing.^[80] Jsme-li v mechanice atd. dále než starověk, proč bychom neměli umět udělat i epos? A tak Henriada^[81] místo Iliady!

Naproti tomu Storch správně zdůrazňuje — a se zvláštním polemickým zaměřením proti Garnierovi, jenž je vlastně otcem této polemiky proti Smithovi — že Smithovi odpůrci uchopili věc za nesprávný konec.

„Co dělají Smithovi kritikové? Vůbec nerozlišují“ (mezi nemateriálními hodnotami a bohatstvím) „a nadobro směšují tyto dva druhy hodnot, jež jsou tak evidentně odlišné.“

(Tvrdí, že výroba duševních produktů čili výroba služeb je materiální výrobou.)

„Tím, že nemateriální práci pokládají za produktivní, předpokládají, že vyrábí bohatství“ (tj. přímo), „tj. materiální a směnitelné hodnoty, a přitom přece přímo vyrábí jen nemateriální a bezprostřední hodnoty; vycházejí z předpokladu, že produkty nemateriální práce jsou podřízeny týmž zákonům jako produkty materiální práce; přitom se však materiální výroba řídí jinými zásadami než nemateriální výroba.“ (Sv. IIl, str. 218.)

Všimněme si těchto Storchových vět, jež od něho opsali pozdější spisovatelé:

„Ježto vnitřní statky jsou zčásti produkty služeb, usoudilo se, že nemají delšího trvání než služby samy a že se nutně hned spotřebovávají, jak se vyrábějí“ (cit. dílo, sv. III, str. 234). „Původní [vnitřní] statky nejenže se užíváním neničí, nýbrž naopak, používáním se rozšiřují a zvětšují, takže jejich spotřeba dokonce zvyšuje jejich hodnotu“ (cit. dílo, str. 236). „Vnitřní statky stejně jako bohatství jsou schopny akumulace a tvoření kapitálů, jichž lze použít k reprodukci“ atd. (Cit. dílo, str. 236.) „Dříve musí dojít k dělbě materiální práce a k akumulaci jejich produktů, než je možno pomyslit na dělbu nemateriální práce“ (str. 241).

To jsou ovšem jen všeobecné povrchní analogie a vztahy mezi duševním a materiálním bohatstvím. Stejně jako například to, že nevyspělé národy čerpají své duševní kapitály ze zahraničí, jako si materiálně nevyspělé národy vypůjčují materiální kapitál (cit. dílo, str. 306), že dělba nemateriální práce závisí na poptávce po ní, zkrátka na trhu, atd. (str. 246).

Tyto věty však byly od něho opsány přímo:

ǁ410ǀ „Výroba vnitřních statků nejenže nezmenšuje národní bohatství spotřebou materiálních výrobků, které potřebuje, nýbrž naopak je mocným prostředkem, jak je rozmnožit, stejně jako zas obráceně výroba bohatství je mocným prostředkem růstu civilisace“ (cit. dílo, str. 517). „Právě díky rovnováze obou druhů výroby roste blahobyt národů“ (cit. dílo, str. 521).

Podle Storcha produkuje lékař zdraví (ale také nemoc), profesoři a spisovatelé osvětu (ale také tmářství), básníci, malíři atd. vkus (ale také nevkus), moralisté atd. mravy, kazatelé náboženství, práce panovníků bezpečnost, atd. (str. 347—350). Právě tak se dá říci, že nemoc produkuje lékaře, hloupost profesory a spisovatele, nevkus básníky a malíře, nemravnost moralisty, pověra kazatele a všeobecná nejistota panovníky. Tyto vývody, jež ve skutečnosti tvrdí, že všechny tyto činnosti, tyto služby, produkují skutečnou nebo domnělou užitnou hodnotu, pozdější autoři opakovali, aby dokázali, že zmíněné osoby jsou produktivními pracovníky v smithovském smyslu, tj. že přímo produkují nikoli produkty sui generis [svého druhu], nýbrž produkty materiální práce, a tedy přímo bohatství. U Storcha se tato hloupost ještě nevyskytuje; rozpadá se ostatně na několik momentů:

1. že se rozličné funkce v buržoasní společnosti vzájemně předpokládají;
2. že protiklady v oblasti materiální výroby činí nezbytnou nadstavbu ideologických stavů, jejichž působení — ať dobré nebo špatné — je dobré, protože je nutné;
3. že všechny funkce se dějí v kapitalistových službách a obracejí se vjeho „prospěch“;
4. že dokonce i nejvyšší druhy duševní produkce má buržoa uznat a omluvit jen proto, že jsou zobrazeny a nesprávně vyloženy jako přímí výrobci materiálního bohatství.

[17.] Nassau senior
[Všechny funkce užitečné buržoasii jsou prohlášeny za
produktivní. Poklonkování buržoasii a buržoasnímu státu]

Nassau W[illiam] Senior, „Principes fondamentaux de lʼéconomie polilique“, přeložil Jean Arrivabene, Paříž 1836. Nassau Senior si nasadil důležitou tvář:

„Podle Smitha byl zákonodárce Hebrejů neproduktivním pracovníkem“ (cit. dílo, str. 198).

Byl to Mojžíš Egyptský nebo Mojžíš Mendelssohn? Mojžíš by se panu Seniorovi pěkně poděkoval za to, aby byl „produktivním pracovníkem“ v smithovském smyslu. Tito lidé jsou tak spoutáni svými buržoasními fixními idejemi, že si myslí, že by se Aristoteles nebo Julius Caesar urazili, kdyby je nazvali „neproduktivními pracovníky“. Aristoteles i Caesar by považovali za urážku už sám titul „pracovník“.

„Lékař, který svými předpisy vyléčí nemocné dítě a zachová mu tak život na mnoho let, ten že neprodukuje trvalý výsledek ?“ (Tamtéž.)

Hloupost! Když to dítě zemře, výsledek není o nic méně trvalý. A jestliže dítě zůstane nemocné, lékařovu službu je třeba stejně zaplatit. Podle Nassaua by se mělo lékařům zaplatit jen tehdy, když člověka vyléčí, advokátům jen tehdy, když vyhrají proces, a vojákům jen tehdy, když zvítězí. Teď se však tváří skutečně vznešeně:

„Když se Holanďané postavili na odpor španělské krutovládě nebo když Angličané povstali proti krutovládě, která hrozila být ještě horši, produkovali jen dočasné výsledky ?“ (Cit, dílo, str. 198.)

Beletristické žvásty! Holanďané a Angličané se vzbouřili na svůj vlastní účet. Nikdo jim za to neplatil, že dělali „do revoluce“. U produktivních a neproduktivních pracovníků jde však vždy jen o kupce a prodavače práce. Jaká je to tedy hloupost!

Toto nejapné beletrisování chlapíků polemisujících se Smithem ukazuje jen to, že zastupují „vzdělaného kapitalistu“, kdežto Smith byl vykladačem otevřeně brutálního buržoy-povýšence. Vzdělaný buržoa a jeho mluvčí jsou oba tak stupidní, že účinky každé činnosti měří podle toho, jak ǁ411ǀ působí na měšec. Na druhé straně jsou tak vzdělaní, že uznávají i ty funkce a činnosti, které nemají s výrobou bohatství nic společnho, a uznávají je proto, že i tyto funkce a činnosti „nepřímo“ zvětšují atd. jejich bohatství, zkrátka, že plní pro bohatství užitečnou „funkci“.

Člověk sám je základnou své materiální výroby, jakož i každé jiné výroby, kterou vykonává. Proto všechny okolnosti, které působí na člověka, na tento subjekt výroby, modifikují ve větší nebo menší míře všechny jeho funkce a činnosti, tedy i jeho funkce a činnosti jako tvůrce materiálního bohatství, zboží. V tomto smyslu lze skutečně dokázat, že všechny lidské vztahy a funkce, nechť se projevují jakkoli a kdekoli, ovlivňují materiální výrobu a zasahují do ní ve větší nebo menší míře určujícím způsobem.

„Jsou země, kde je naprosto nemožné obdělávat půdu bez ochrany vojáků. A co vidíme! Podle Smithovy klasifikace není sklizeň produktem společné práce muže, který jde za pluhem, a muže, který kráčí vedle něho se zbraní v ruce; podle Smitha je produktivním pracovníkem jen zemědělec a Činnost vojáka je neproduktivní.“ (Cit. dílo, str. 202.)

Za prvé je to nesprávné. Smith by řekl, že vojákova činnost produkuje obranu, ne však obilí. Kdyby se v zemi zavedl pořádek, rolník by vyráběl obilí stejně jako předtím, a nebyl by nucen vyrábět navíc ještě životní prostředky pro vojáka, a tedy i jeho život. Voják patří mezi faux frais [nepravé náklady] výroby jako velká část neproduktivních pracovníků, kteří sami nic nevyrábějí ani v oblasti duševní, ani v oblasti materiální výroby, ale jsou užiteční, nutní jen v důsledku nedostatečných sociálních poměrů — děkují za svou existenci jen sociálnímu zlu.

Nassau by však mohl říci, že vynalezne-li se stroj, který učiní z dvaceti dělníků devatenáct zbytečných, pak se těchto devatenáct dělníků také stane „nepravými náklady“ výroby. Avšak voják se může ukázat zbytečným, ačkoli materiální podmínky výroby, podmínky zemědělství jako takového, zůstanou beze změny. Uvedených devatenáct dělníků se může ukázat zbytečnými jen v tom případě, stane-li se práce zbývajícího jednoho dělníka dvacetkrát produktivnější, tedy jen v důsledku revoluce v daných materiálních podmínkách výroby. Ostatně k tomu poznamenává už Buchanan:

„Kdyby se měl např. voják nazývat produktivním dělníkem, protože jeho práce podporuje výrobu, mohl by produktivní dělník týmž právem požadovat vojenské pocty, protože je nepochybné, že bez jeho přispění by nemohla žádná armáda táhnout do pole a vybojovávat bitvy nebo dosahovat vítězství“ (D[avid] Buchanan, „Observations on the Subjects treated of in Dr. Smithʼs inquiry“ etc., Edinburgh 1814, str. 132).

„Bohatství národa nezávisí na číselném poměru mezi těmi, kteří vyrábějí služby, a těmi, kteří vyrábějí hodnoty, nýbrž na tom, zda proporce mezi nimi je nejvhodnější k tomu, aby práce každého z nich byla co možná nejúčinnější“ (Senior, cit. dílo, str. 204).

To Smith nikdy nepopírá, neboť sám chce počet „nutných“ neproduktivních pracovníků, jako státních úředníků, právníků, kněží atd. zredukovat na míru, v jaké jsou jejich služby nezbytné. A to je v každém případě ona „proporce“, při které je práce produktivních pracovníků co možná nejúčinnější. Pokud jde o jiné „neproduktivní pracovníky“, jejichž práce každý kupuje jen dobrovolně, aby užíval jejich služeb, tj. kupuje je jako spotřební předmět, který si může libovolně vybrat — tu je třeba rozlišovat. Počet těchto pracovníků žijících z důchodu může být v poměru k „produktivním“ dělníkům vysoký za prvé proto, že bohatství je vůbec malé nebo má jednostranný charakter, jako napříkĺad u středověkých baronů a jejich služebnictva. Nespotřebovávali v značnějším množství průmyslové zboží, nýbrž spotřebovávali se svým služebnictvem své zemědělské produkty. Jakmile místo toho začali spotřebovávat průmyslové zboží, muselo se jejich služebnictvo chopit práce. Počet lidí žijících z důchodu byl velký jen proto, že velká část ročního produktu se nespotřebovávala za účelem reprodukce. Přitom všem byl celkový počet obyvatelstva malý. Za druhé může být počet lidí žijících z důchodu velký proto, že produktivita produktivních dělníků je velká, a tudíž je velký i jejich nadvýrobek, který snědí služebníci. V tomto případě není práce produktivních dělníků produktivní proto, že je tu tolik služebníků, ale naopak, tolik služebníků je tu proto, že práce produktivních dělníků je tak produktivní.

Kdybychom vzali dvě země se stejným počtem obyvatelstva a se stejným stupněm rozvoje produktivních sil práce, mohlo by se vždy plným právem říci s A[damem] Smithem, že bohatství obou těchto zemí se dá měřit podle poměru mezi počtem produktivních a neproduktivních pracovníků. Znamená to jen tolik, že se v zemi, kde je poměrně větší počet produktivních dělníků, spotřebovává poměrně větší množství ročního důchodu za účelem reprodukce, tzn. že se každoročně vyrábí větší množství hodnot. Pan Senior tudíž jen opisuje ǁ412ǀ Adamovu větu, a nestaví proti ní nic nového. Dále, sám tu dělá rozdíl mezi výrobci služeb a výrobci hodnot, a tak to s ním dopadá stejně jako s většinou těchto odpůrců Smithova rozlišování, tj. že toto rozlišování, které zavrhují, sami přijímají a uplatňují.

Je charakteristické, že všichni „neproduktivní“ ekonomové, kteří ve svém vlastním oboru nic neprodukují, vystupují proti rozlišování produktivní a neproduktivní práce. Avšak vůči buržoovi vyjadřuje tento postoj z jedné strany servilnost, snahu vylíčit mu všechny funkce tak, jako by sloužily výrobě bohatství pro něho, a z druhé strany snahu dokázat, že buržoasní svět je nejlepší ze všech světů, že všechno v něm je užitečné, a buržoa sám je tak vzdělaný, že to vidí a chápe.

Vůči dělníkům vyjadřuje tento postoj to, že spotřeba velkého množství produktů neproduktivními lidmi je naprosto v pořádku, protože neproduktivní spotřebitelé přispívají k výrobě bohatství stejnou měrou jako dělníci, i když svým vlastním způsobem.

Nakonec se však Nassau prořekne a ukazuje, že ze Smithova podstatného rozlišování nepochopil ani slovo. Říká:

„Ve skutečnosti se zdá, že v tomto přlpsdě byla Smithova pozornost plně zaujata poměry velkých pozemkových vlastníků, kteří jsou jediní, na něž lze vůbec uplatnit jeho poznámky o neproduktivních třídách. Jinak si neumím vysvětlit jeho předpoklad, že kapitálu se používá jedině k vydržování produktivních pracovníků, kdežto pracovníci neproduktivní žijí z důchodu. Většina těch, které nazývá povýtce neproduktivními — učitelé, vládcové státu — jsou vydržováni na účet kapitálu, tj. z prostředků, které byly předem vydány na reprodukci.“ (Cit dílo, str. 204—205.)

Zde skutečně zůstává rozum stát. Objev pana Nassaua, že stát a učitelé žijí na účet kapitálu, a nikoli na účet důchodu, nepotřebuje dalšího komentáře. Chce-li nám tím pan Senior říci, že žijí ze zisku kapitálu, že tedy žiji na účet kapitálu v tomto smyslu, pak jen zapomíná, že důchod z kapitálu není sám kapitál a že tento důchod, výsledek kapitalistické výroby, se nevydává předem na reprodukci, ale je naopak sám jejím výsledkem. Nebo si myslí, že je tomu tak proto, že některé daně vcházejí do výrobních nákladů určitého zboží, a tudíž i do výdajů určité výroby? Nechť tedy ví, že to je jen jedna z forem vybírání daní z důchodu.

Pokud jde o Storcha, poznamenává Nassau Senior, tento mudrlantský břídil, ještě toto:

„Pan Storch se nepochybně mýlí, když kategoricky tvrdí, že tyto výsledky“ (zdraví, vkus atd.) „stejně jako ostatní věci, které mají hodnotu, tvoří část důchodu těch, kteří je vlastní, a že jsou právě tak směnitelné“ (pokud totiž mohou být koupeny od jejich výrobců). „Kdyby tomu tak bylo, kdyby vkus, mravnost, náboženství byly skutečně věcmi, které lze koupit, mělo by bohatství úplně jiný význam, než který mu přikládají... ekonomisté. V žádném případě nekupujeme zdraví, vědomosti nebo zbožnost. Lékař, kněz, učitel... mohou produkovat jen nástroje, jimiž lze těchto výsledků s větší nebo menší jistotou s dokonalostí nakonec dosáhnout... Kdyby se v každém jednotlivém případě použilo nejvhodnějších prostředků k dosažení úspěchu, měl by výrobce těchto prostředků právo na odměnu, a to i v tom případě, kdyby neměl úspěch, čili kdyby nedosáhl očekávaných výsledků. Směna je dokonána, jakmile je udělena rada nebo poučení a přijata za to odměna.“ (Cit. dílo, str. 288—289.)

Nakonec velký Nassau sám zase přijímá smithovské rozlišování. Ovšem místo produktivní a neproduktivní práce rozlišuje „produktivní spotřebu a neproduktivní spotřebu“ (str. 206). A předmětem spotřeby je buď zboží — o to zde však nejde — nebo přímo práce.

Produktivní je podle něho taková spotřeba, která používá práce, která reprodukuje buď samu pracovní sílu (což může činit například práce učitele nebo lékaře), nebo která reprodukuje hodnotu toho zboží, za které se tato práce kupuje. Neproduktivní je spotřeba takové práce, která nečiní ani jedno, ani druhé. Smith pak říká: práci, která může být spotřebována jen produktivně (tj. průmyslově), nazývám prací produktivní, a práci, která může být spotřebována neproduktivně, jejíž spotřeba není svou povahou průmyslovou spotřebou, nazývám prací neproduktivní. Zde tedy pan Senior dokázal svůj ostrovtip tím, že dal nova vocabula rerum^[w].

Vcelku Nassau opisuje Storcha.

[18.] [Pellegrino] Rossi
[Ignorování společenské formy ekonomických jevů.
Vulgární koncepce o „úspoře práce“ neproduktivními pracovníky]

ǁ413ǀ P[ellegrino] Rossi, „Cours dʼéconomie politique“ ([přednášky] z let 1836—1837), bruselské vydání z roku 1842.

Tady je moudrost!

„Nepřímé prostředky“ (výroby) „zahrnují vše, co podporuje výrobu, vše, co pomáhá odstraňovat překážky a umožňuje, aby výroba byla aktivnější, rychlejší, snadnější.“ (Předtím, na str. 268, říká: „Existují přímé a nepřímé prostředky výroby. To znamená, že existují prostředky, které jsou nezbytnou podmínkou k dosažení výaledku, síly, které tuto výrobu uskutečňují. Existuji i jiné prostředky, které k výrobě přispívají, ale které ji neuskutečňují. První prostředky mohou působit i samy, druhé mohou první prostředky při výrobě jen podporovat.“) „...celá vládní práce je nepřímým prostředkem výroby... Ten, kdo vyrobil tento klobouk, musí přiznst, že četník, který chodí po ulici, že soudce, který zasedá na soudě, že žalářník, který přijímá a vězní zločince, že armáda, která chrání hranice před vpádem nepřítele — že ti všichni přispívají k výrobě.“ (Str. 272.)

Jaká slast pro kloboučníka, že celý svět se dává do pohybu, aby on mohl vyrobit a prodat tento klobouk! Tím, že Rossi nechává tyto žalářníky atd. přispívat k materiální výrobě nepřímo, a ne přímo, dělá ve skutečnosti stejný rozdíl jako Adam. (XII. lekce.)

V následující XIII. lekci se Rossi pouští ex professo [bez okolků] do Smitha, fakticky téměř v témž duchu jako jeho předchůdci.

K nesprávnému rozlišování mezi produktivními a neproduktivními pracovníky dochází, jak říká, ze tří příčin:

1. „Pokud jde o kupce, kupují jedni produkty nebo práci proto, aby je sami přímo spotřebovali; jiní je kupují jen proto, aby prodali nové produkty, které zhotovují za pomoci získaných produktů a zjednané práce.“

Pro první má určující význam užitná hodnota, pro druhé směnná hodnota. Protože se tu bere v úvahu jen směnná hodnota, upadá se do Smithova omylu.

„Práce mého sluhy je pro mne — připusťme to na okamžik — neproduktivní; je neproduktivní také pro něho ?“ (Cit. dílo, str. 275—276.)

Zakládá-li se celá kapitalistická výroba na tom, že práce se kupuje přímo, a to za tím účelem, aby si bylo možno ve výrobním procesu část z ní přivlastnit bez koupě, ale tuto část v produktu prodat — je-li toto smyslem, podstatou kapitálu — není rozlišování mezi prací, která vyrábí kapitál, a prací, která jej nevyrábí, základem pro pochopení kapitalistického výrobního procesu? Smith nepopírá, že práce sluhy je pro něho produktivní. Každá služba je produktivní pro jejího prodavače. Křivá přísaha je produktivní pro toho, kdo za ni dostane hotové peníze. Padělání dokumentů je produktivní pro toho, kdo za to dostává zaplaceno. Někoho zavraždit je produktivní pro toho, kdo je placen za vraždu. Povolání sykofanta, denuncianta, příživníka, parasita, patolízala je pro takové lidi produktivní, neprovozují-li takové „služby“ zdarma. Ti všichni jsou tedy podle Rossiho „produktivními pracovníky“, výrobci nejen bohatství, ale i kapitálu. I taškář, který platí sám sobě, stejně jako to dělají soudy a stát, „vynakládá určitou sílu, používá jí určitým způsobem, vyrábí výsledek, který uspokojuje potřebu člověka“ [tamtéž, str. 275], totiž potřebu zloděje, a snad navíc ještě i potřebu jeho ženy a dětí. Je tedy produktivním pracovníkem, jestliže zde záleží jedině na tom, aby se vyrobil „výsledek“, který uspokojuje „potřebu“, anebo, jako je tomu ve výše uvedených případech, je-li k tomu, aby se služby staly „produktivními“, zapotřebí jedině to, aby člověk své „služby“ prodal.

2. „Druhý omyl záležel v tom, že nerozlišoval mezi přímou a nepřímou výrobou.“ Proto úřední osoba není u A[dama] Smitha produktivní. Avšak „je-li výroba téměř nemožná“ (bez práce úředního činitele), „není pak jasné, že tato práce pomáhá výrobě, i když ne přímou a materiální pomocí, tak alespoň nepřímou činností, kterou nelze přehlížet?“ (Cit. dílo, str. 276.)

Tuto práci, která se nepřímo účastní výroby (a která tvoří jen část neproduktivní práce), nazýváme právě neproduktivní prací. Jinak by se muselo říci: protože úředník absolutně nemůže existovat bez rolníka, je rolník nepřímým výrobcem justice atd. Hloupost! Je tu ještě jedno hledisko týkající se dělby práce, ale o tom později.

[3.) „Nebyly pečlivě rozlišeny tři základní skutečnosti výroby: síla čili výrobní prostředek, použití této síly a výsledek.

Koupíme si u hodináře hodinky; zajímá nás jen výsledek práce. Nebo si koupíme u krejčího kabát; je to totéž. Ale:

„Ještě stále se vyskytují lidé starého ražení, kteří věci takto nechápou. Pozvou si k sobě dělníka a poručí mu zhotovit tu či onu součást oděvu, k čemuž mu dodají látku a vše, co je k této práci zapotřebí. Co kupují tito lidé? Kupují sílu“ ˂ale rovněž i „použití této síly“˃, „prostředek, který na jejich nebezpečí a risiko vyrobí určité výsledky... Předmětem smlouvy je koupě síly.“

(Vtip je jen v tom, že tito „lidé starého ražení“ používají výrobního způsobu, který nemá nic společného s kapitalistickým výrobním způsobem a při kterém je nemožný celý ten rozvoj produktivních sil práce, který s sebou přináší kapitalistická výroba. Charakteristické je, že takový specifický rozdíl je pro Rossiho a tutti quanti [všechny jemu podobné] nepodstatný.)

„Najmu-li si sluhu, kupuji sílu, které mohu použít k službě sterým způsobem, a výsledky jsou závislé na tom, jak této síly použiji“ (str. 276).

To všechno nemá s věcí nic společného.

ǁ414ǀ „Kupuje se nebo najímá... určité použití nějaké síly... V tomto případě nekupuji produkt, nekupuji výsledek, který mám na mysli.“ Advokátova obhajovací řeč mi může proces vyhrát, ale také nemusí. „V každém případě úmluva mezi mnou a mým advokátem záleží v tom, že za určitou hodnotu půjde toho či onoho dne na to či ono místo, aby tam za mne mluvil a v mém zájmu použil své duševní síly.“ (Str. 276.)

˂K tomu ještě jednu poznámku. V XII. lekci, na str. 273, Rossi říká:

„Jsem dalek toho, ahych spatřovat výrobce jen v těch lidech, kteří tráví celý život tím, že vyrábějí kartoun nebo boty. Ctím práci, ať je jakákoli... Ale tato úcta nesmí být výlučným privilegiem manuálního pracovníka.“

To A[dam] Smith nedělá. Kdo vytváří knihu, obraz, hudební skladbu, sochu, je u něho „produktivním pracovníkem“ v druhém smyslu, ačkoli improvisátor, přednašeč, virtuos atd. jím podle Smitha není. A „služby“, pokud přímo vcházejí do výroby, chápe A[dam] Smith jako materialisované v produktu, ať je to práce manuálního pracovníka nebo ředitele, příručího, inženýra anebo dokonce vědce, pokud je vynálezcem, ať už pracuje v závodě nebo mimo závod. Když hovoří Smith o dělbě práce, vykládá, jak se tyto operace dělí mezi různé osoby, a dokazuje, že produkt, zboží, je výsledkem jejich kooperativní práce, a ne práce některého jednotlivce z jejich řad. Ale „duševní“ pracovníci à la Rossi mají strach z velkého podílu, který pobírají z materiální výroby, a snaží se jej ospravedlnit.˃

Když se s tím Rossi takto vypořádal, pokračuje:

„Takto se věnuje při směnách pozornost jednomu nebo druhému ze tří základních faktů výroby. Mohou však tyto různé formy směny vzít určitým produktům charakter bohatství a úsilí některé třídy výrobců povahu produktivní práce? Je zřejmé, že mezi těmito myšlenkami neezistuje taková spojitost, která by opravňovala k podobnému závěru. Proto, že místo toho, abych koupil výsledek, kupuji sílu, která je nutná k jeho dosažení, má být působení této síly neproduktivní a produkt nemá být bohatstvím? Vezměme například opět krejčího. Ať si koupíme hotový oblek od krejčího, nebo si jej dáme ušít krejčovskému dělníkovi, kterému dáme materiál a mzdu, výsledek je v obou případech týž. Nikdo neřekne, že první práce je práce produktivní a druhá práce neproduktivní; rozdíl je jen v tom, že v druhém případě je ten, kdo chce mít oblek, svým vlastním podnikatelem. Jaký je tu pak z hlediska produktivních sil rozdíl mezi krejčovským dělníkem, kterého jste si vzali domů, s vaším sluhou? Žádný! (Cit. dílo, str. 277.)

Tu je jádro celé té falešné přemoudřelosti a vychloubavé užvaněnosti! Pokud A[dam] Smith ve své druhé, povrchnější definici rozlišuje produktivní a neproduktivní práci podle toho, zda se zpředmětňuje přímo v takovém zboží, které může kupec prodat, nebo se v něm nezpředmětňuje, potud nazývá krejčího v obou případech produktivním pracovníkem. Avšak podle jeho hlubší definice je krejčí figurující ve druhém z uvedených případů „neproduktivním“ pracovníkem. Rossi ukazuje jen to, že A[dama] Smitha „zřejmě“ nechápe.

To, že „formy směny“ připadají Rossimu lhostejné, je přesně totéž, jako kdyby fysiolog řekl, že určité formy života jsou lhostejné, protože všechny jsou jen formami organické hmoty. A právě jedině na těchto formách záleží, jde-li o to pochopit specifický charakter určitého společenského výrobního způsobu. Kabát je kabát. Vyrábí-li se při první formě směny, máte tu kapitalistickou výrobu a moderní buržoasní společnost; vyrábí-li se při druhé formě směny, máte tu určitou formu rukodělné práce, která je slučitelná dokonce s asijskými vztahy nebo se středověkými atd. A tyto formy jsou určující pro samo hmotné bohatství.

Kabát je kabát — v tom je celá Rossiho moudrost. Avšak v prvním případě vyrábí krejčovský dělník nejen kabát, ale i kapitál, a tedy i zisk; vyrábí svého mistra jako kapitalistu a sebe sama jako námezdního dělníka. Dám-li si doma udělat kabát od krejčovského dělníka, abych tento kabát nosil, nestávám se tím svým vlastním podnikatelem (ve smyslu zvláštní ekonomické kategorie), stejně jako se nestává podnikatelem krejčovský podnikatel, pokud ǁ415ǀ sám nosí a spotřebovává kabát, který mů udělali jeho dělníci. V jednom případě kupec krejčovské práce a krejčovský dělník stojí proti sobě navzájem jen jako kupec a prodavač. Jeden platí peníze, druhý dodává zboží, v jehož užitnou hodnotu se přeměňují mé peníze. Naprosto se to neliší od toho případu, kdy kupuji zboží v krámě. Prodavač a kupec tu stojí proti sobě prostě jako prodavač a kupec. Naproti tomu v druhém případě stojí proti sobě jako kapitál a námezdní práce. Pokud jde o sluhu, má s krejčovským dělníkem č. II, jehož práci sám kupuji pro její užitnou hodnotu, společné to, že oba spadají pod touž společenskou formu. Oba jsou prostí kupci a prodavači. Rozdíl je tu jen v tom, že v důsledku specifického způsobu, jakým se používá koupené užitné hodnoty, vzniká tu ještě určitý patriarchální vztah, vztah panství a služby, který tento vztah prosté koupě a prodeje co do jeho obsahu — i když ne co do jeho ekonomické formy — pozměňuje a činí odporným.

Ostatně Rossi jen jinými slovy opakuje Garniera:

„Jestliže Smith říká, že práce sluhy nezanechává za sebou nic, dopouští se omylu, jaký je — řekněme to přímo — u takového Adama Smitha nepřípustný. Dejme tomu, že továrník osobně řídí velkou továrnu, v níž je zapotřebí věnovat velké úsilí a velkou péči dozoru... Dejme tomu, že tento člověk nechce mít kolem sebe neproduktivní pracovníky, a nemá ani žádné služebnictvo. Je tedy nucen obsluhovat se sám... Jak je tomu s jeho produktivní prací v době, kdy se musí věnovat této domněle neproduktivní práci? Není jasné, že vaši sluhové vykonávají práci, která vám umožňuje věnovat se činnosti, která lépe odpovídá vašim schopnostem ? Jak tedy lze říci, že po jejich službách nezůstane ani stopy? Zůstane zde vše, co děláte a co byste nemohl dělat, kdyby vás při obsluze vaší osoby a vaší domácnosti nezastoupili.“ (Cit. dílo, str. 277.)

Je to opět táž úspora práce, o níž mluví Garnier, Lauderdale a Ganilh. Podle toho by byly neproduktivní práce produktivními jen potud, pokud by přinášely úsporu práce a ponechávaly více času k vlastní práci, ať už „průmyslovému kapitalistovi“ nebo produktivnímu dělníkovi, který by mohl díky tomuto zastoupení při výkonu méně hodnotné práce vykonávat hodnotnější práci. Tím se vylučuje velká část neproduktivních pracovníků — domácí sluhové (pokud jsou pouhými přepychovými předměty) a všichni neproduktivní pracovníci, kteří produkují pouze požitky a jejichž práce mohu užívat jen potud, pokud vynakládám na její užívání přesně tolik času, kolik potřebuje prodavač této práce k tomu, aby ji vyrobil, aby ji vykonal. V obou případech nemůže být o „úspoře“ práce ani řeči. Konečně i samy osobní služby, které skutečně znamenají úsporu práce, by mohly být produktivní jen potud, pokud by jejich spotřebitel byl výrobcem. Je-li „nečinným kapitalistou“, šetří mu práci jen v tom smyslu, že mu umožňují, aby nedělal vůbec nic; aby se nějaké prase dalo česat nebo stříhat si nehty, místo toho, aby si to dělalo samo, nebo aby si nějaký venkovan s predikátem vydržoval čeledína, místo toho, aby si sám dělal čeledína, anebo aby si člověk, jehož jediným zaměstnáním je žrát, držel kuchaře, místo toho, aby si vařil sám.

Mezi tyto pracovníky by pak podle Storcha (cit. dílo) patřili i ti, kteří vyrábějí „volno“, čímž vzniká pro někoho volný čas k požitku, k duševní práci atd. Policista mi šetří čas, který bych potřeboval, kdybych sám sobě měl dělat četníka, voják mi šetří čas, který bych potřeboval, abych se sám bránil, vládní úředník mi šetří čas nutný k tomu, abych si sám vládl, čistič bot mi šetří čas, který bych musel strávit čistěním bot, kněz mi šetří čas, který bych potřeboval k rozjímání, atd.

Na této věci je správné jen jedno — dělba práce. Kromě své produktivní práce nebo vykořisťování produktivní práce by měl každý plnit ještě mnoho funkcí, které by byly neproduktivní a které zčásti vcházejí do spotřebních nákladů. (Skuteční produktivní dělníci musí nést tyto spotřební náklady sami a sami musí vykonávat svou neproduktivní práci.) Jsou-li tyto „služby“ příjemné, vykonává je nezřídka pán místo sinhy, jak dokazuje ius primae noctis^[x] a jak dokazuje námaha spojená s vládnutím atd., kterou páni odedávna berou na sebe. Tím se však nikterak neruší rozdíl mezi produktivní a neproduktivní prací; naopak, sám tento rozdíl se jeví jako výsledek dělby práce a v tomto smyslu napomáhá rozvoji všeobecné produktivity dělníků tím, že dělbou práce se stává neproduktivní práce výlučnou funkcí jedné části pracovníků a produktivní práce výlučnou funkcí druhé části.

Rossi však tvrdí, že ani „práce“ velké části domácích služebníků, jejichž smyslem je jen stavět na odiv bohatství jejich pána, sloužit jen k uspokojení jeho ješitnosti, „není neproduktivní“. Proč? Protože něco produkuje — uspokojení ješitnosti, chlubivost, vystavování bohatství na odiv (cit. dílo, str. 277). Zde se opět setkáváme s tou hloupostí, že prý každý druh služeb něco produkuje — kurtizána rozkoš, vrah vraždu atd. Ostatně už Smith řekl, že každý druh této chamradě má svou hodnotu. Chybělo tu už jen to ǁ416ǀ aby se tyto služby poskytovaly zdarma. O to nejde. Ale i kdyby se poskytovaly zdarma, nezvětšily by bohatství (materiální) ani o groš.

Následují pak beletristické žvásty:

„Přestane-li zpěvák zpívat, nic nám, tak se tvrdí, nezbude. — Zbude nám přece vzpomínka!“ (Velmi krásněl) „Vypijete-li šampaňské, copak zbývá... Ekonomické výsledky mohou být různé, podle toho, zda spotřeba následuje ihned za aktem výroby nebo nikoli, probíhá-li rychleji nebo pomaleji — ale sám fakt spotřeby, ať je jakéhokoli druhu, nemůže produktu ubrat charakter bohatství. Existují nemateriální produkty, které mají mnohem větší trvanlivost než některé materiální produkty. Palác vydrží dlouho, ale Iliada je zdrojem trvalejšího požitku.“ (Str. 277—278.)

Jsou to ale nesmysly!

V tom smyslu, v jakém zde Rossi chápe bohatství, tj, ve smyslu užitné hodnoty, má se věc tak, že teprve spotřeba, ať už se uskutečňuje pomalu nebo rychle (její trvání záleží jen na její povaze a na povaze předmětu), dělá z produktu bohatství. Užitná hodnota má význam jen pro spotřebu, a její existence pro spotřebu je jen její existencí jako spotřebního předmětu, její existencí ve spotřebě. Jako není produktivní spotřebou pití šampaňského, ačkoli může produkovat „kocovinu“, tak není produktivní spotřebou ani poslouchání hudby, ačkoli zanechává „vzpomínku“. Je-li hudba dobrá a rozumí-li posluchač hudbě, je spotřeba hudby něčím vyšším než spotřeba šampaňského, ačkoli výroba šampaňského je „produktivní prací“ a výroba hudby nikoli.

*

Uděláme-li bilanci celého toho galimatyáše, namířeného proti Smithovu rozlišování produktivní a neproduktivní práce, můžeme říci, že Garnier a snad ještě Lauderdale a Ganilh (ten však nepřispěl ničím novým) vyčerpali ‘všechny problémy této polemiky. Pozdější autoři (nepočítaje v to Storchův nepodařený pokus) přinášejí jen beletristické výklady a učené žvásty. Garnier je ekonomistou direktoria a konsulátu, Ferrier a Ganilh jsou ekonomisty císařství. Na druhé straně je tu Lauderdale, pan hrabě, jemuž šlo daleko víc o to, aby obhájil spotřebitele jako výrobce „neproduktivní práce“. Velebení služebnictva a lokajů, daňových výběrčích, příživníků, se vine jako červená nit spisy všech těchto hafanů. Naproti tomu se hrubě cynický charakter klasické ekonomie jeví jako kritika existujících poměrů.

[19. Apologetika marnotratnosti bohatých u malthusovce Chalmerse]

Jedním z nejfantastičtějších malthusovců je ctihodný Th[omas] Chalmers, podle něhož není na veškeré sociální bolesti jiného léku než náboženská výchova dělnické třídy (čímž rozumí křesťansky opentlené a kněžoursky povznášející vtloukání Malthusovy populační teorie); zároveň je velkým zastáncem všeho plýtvání, marnotratných státních výdajů, tučných obročí pro kněze a bláznivého rozhazování boháčů; přitom naříká (na str. 260 a násl.) na „ducha doby“, na „tvrdou a s hladem hraničící šetrnost“, žádá velké daně a hojnost žrádla pro „vyšší“ a neproduktivní pracovníky, kněze atd. (cit. dílo) a samozřejmě hřímá proti Smithovu rozlišováni [produktivní a neproduktivní práce]. Tomuto rozlišování věnoval celou kapitolu (kap. 11), která neobsahuje nic nového, kromě toho, že šetrnost atd. působí jen škodu „produktivním dělníkům“. Tendence této kapitoly je charakteristicky shrnuta v této větě: „Toto rozlišování je bezcenné a jeho uplatňování působí zlo“ (cit. dílo, str. 344). A v čem záleží toto zlo?

„O tomto argumentu jsme pojednávali tak podrobně proto, protože jsme toho názoru, že politická ekonomie našich dnů má tvrdé a nepřátelské stanovisko k církevnímu zřízení, a nepochybujeme, že k tomu v mnohém přispělo toto Smithovo škodlivé rozlišováni.“ (Thomas Chalmers [profesor theologie], „On Political Economy in Connexion with the Moral State and Motal Prospects of Society“, 2. vyd., [Glasgow, Edinburgh, Dublin a] Londýn 1832, str. 346.)

„Církevním zřízením“ rozumí tento kněžour svou vlastní církev, anglikánskou církev jako církev „zřízenou“ zákonem. Přitom byl jedním z těch chlapíků, kteří podporovali rozšiřování tohoto „zřízení“ v Irsku. Tento kněžour je alespoň upřímný.

[20. Závěrečné poznámky o Adamu Smithovi a jeho názorech
na produktivní a neproduktivní práci]

ǁ417ǀ Dříve než uzavřeme oddíl o A[damu] Smithovi, ocitujeme ještě z jeho knihy dvě místa: první, kde dává průchod své nenávisti proti neproduktivní vládě, a druhé, kde se pokouší vysvětlit, proč pokrok průmyslu atd. předpokládá svobodnou práci.

O Smithově nenávisti ke kněžím.^[82]

První místo zní:

„je to tudíž od králů a ministrů krajně neomalené a opovážlivé, vystupují-li s nárokem dozírat na to, aby jednotlivci šetřili, a chtějí-li omezovat jejich výdaje pomocí zákonů proti přepychu nebo zákazu dovážet cizozemské přepychové zboží. Největšími marnotratníky ve státě jsou přece právě oni sami. Nechť se jen řádně starají o své vlastní výdaje, a péči o výdaje soukromníků mohou klidně přenechat jim samým. Nebude-li stát přiveden na mizinu jejich rozhazovačností, rozhazovačnost jejich poddaných jej na mizinu nepřivede nikdy.“ (Sv. II, kn. II, kap. 3, vyd. MacCulloch, str. 122.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 332.]

A ještě jednou toto místo:

„Práce některých stavů společnosti požívajících největší vážnosti, stejně jako práce sluhú, nevytváří žádnou hodnotu“ ˂sama však má hodnotu, stojí proto určitý ekvivalent, ale nevytváří žádnou hodnotu˃ „a nefixuje se ani se nezpředmětňuje v žádném trvalém předmětu či v prodejném zboží... Tak vladař se všemi svými soudními úředníky a důstojníky, kteří mu slouží, celé vojsko a námořnictvo jsou neproduktivní pracovnici. Jsou to služebníci společnosti a jsou vydržováni z části ročního produktu práce jiných lidi... Do stejné třídy patří... kněží, právníci, lékaři, nejrůznější literáti a učenci; herci, šaškové, hudebníci, operní zpěváci, tanečníci atd.“ (Cit. dílo, str. 94—95.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 319.]

To je řeč ještě revoluční buržoasie, která si dosud nepodrobila celou společnost, stát atd. Všechna tato transcendentní zaměstnání, tradičně ctihodná — panovník, soudci, důstojníci, kněží atd. — všechny staré ideologické stavy, které vytvářejí, všichni učenci, Mistři a duchovní, kteří k nim patří, se zde ekonomicky stavějí naroveň houfu vlastních lokajů a šašků buržoasie, které buržoasie a „zahálčivé bohatství“ — pozemková šlechta a nečinní kapitalisté — vydržují. Jsou pouhými služebníky společnosti stejně jako jsou jiní jejich služebníky. Žijí z produktu práce jiných lidí, jejich počet musí být proto snížen na nezbytné minimum. Stát, církev atd. mají své oprávnění jen potud, pokud jsou výbory ke spravování a řízení společných zájmů produktivní buržoasie; a náklady na jejich vydržování, protože samy o sobě patří mezi „nepravé náklady“ výroby, musí být sníženy na nezbytné minimum. Tento názor je historicky zajímavý pro svůj ostrý protiklad jednak proti názoru antického starověku, kde materiální produktivní práce má vypáleno znamení otroctví a kde se považuje jen za piedestal pro zahálčivého občana, a jednak proti názoru vycházejícímu z rozkladu středověké absolutistické nebo aristokraticko-konstituční monarchie, jak ho naivně vyslovuje Montesquieu, který je sám ještě v jeho zajetí, v této větě („Esprit des lois“, kn. VII, kap. 4): „Jestliže bohatí nebudou hodně utrácet, chudí zemřou hlady.“

Naproti tomu, jakmile buržoasie opanovala pole a zčásti se státu zmocnila sama, zčásti uzavřela kompromis s jeho dřívějšími pány; jakmile uznala ideologické stavy za tělo ze svého těla a všude je přeměnila ve své funkcionáře a přizpůsobila si je; jakmile sama už proti nim nestojí jako představitelka produktivní práce, ale proti ní samé se pozvedají skuteční produktivní dělníci a říkají i jí, že žije z práce jiných lidí; jakmile je dostatečně kulturní, že se plně neoddává jen výrobě, ale chce mít i „kulturní“ spotřebu; jakmile se sama duševní práce provádí čím dál tím víc v její službě, čím dál tím víc vstupuje do služby kapitalistické výroby — najednou se všechno obrací a buržoasie se snaží ze svého stanoviska „ekonomicky“ zdůvodnit to, co předtím svou kritikou potírala. Jejími mluvčími a uklidňovateli jejího svědomí v tomto směru jsou Garnierové aj. K tomu přistupuje ještě horlivost těchto ekonomů (kteří jsou sami kněžími, profesory atd.), s níž dokazují svou „produktivní“ užitečnost a „ekonomicky“ ospravedlňují své platy.

ǁ418ǀ Druhé místo, týkající se otroctví, zní takto:

„Taková zaměstnání“ (řemeslníka a manufakturního dělníka) „byla považována“ (ve většině antických států) „za vhodná jen pro otroky a svobodní občané je nesměli provozovat“. I ve státech, kde to zakázáno nebylo, jako v Římě a Athénách, byla převážná většina občanů ve skutečnosti vyřazena ze všech zaměstnání, jimiž se nyní obyčejně zaměstnávají nejnižší třídy městského obyvatelstva. Všechna taková zaměstnání provozovali v Římě a v Athénách otroci bohatých občanů ve prospěch svých pánů, jejichž bohatství, moc a vliv působily, že v konkurenci s výrobky otroků bohatých lidí nemohl chudý svobodný občan najít pro své výrobky téměř žádný odbyt. Otroci však nejsou téměř nikdy vynalézaví, a všechna nejvýhodnější zdokonalení, která usnadňují a zkracuji práci, ať už jde o nástroje a stroje nebo o přípravu a dělbu práce, vynalezli lidé svobodní. A i kdyby nějaké takové zlepšení napadlo otroka navrhnout, viděl by v tom jeho pán nejspíše jen projev jeho lenosti a snahy ušetřit si práci na jeho útraty. Místo odměny mohl by chudák otrok pravděpodobně očekávat jen spílání a možná i nějaký trest. Proto bylo v těch podnicích, kde pracovali otroci, zpravidla nutno zaměstnávat k vykonávání stejného množství práce více dělníků než tam, kde práci prováděli lidé svobodní. Výrobky podniků prvního druhu byly proto zpravidla dražší než výrobky lidí svobodných. Montesquieu poukázal nato, že v uherských dolech, ačkoli nejsou o nic bohatší, bylo kutání vždycky méně nákladné, a tudíž výnosnější než v sousedních dolech tureckých; v tureckých dolech kutají otroci a jediné stroje, jichž tam kdy Turky napadlo použít, jsou ruce těchto otroků. V uherských dolech kutají lidé svobodni, kteří hojně používají strojů, a tak si usnadňují a zkracují práci. To málo, co je známo o ceně řemeslných výrobků z doby Řeků a Římanů, nasvědčovalo by tomu, že výrobky nejlepší jakosti byly nesmírně drahé. (Cit. dílo, sv. III, kn. IV, kap. 9, str. 549—551, vyd. Garnier.) [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 258—259]

A[dam] Smith sám říká v cit. díle, sv. III, kn. IV, kap. 1, str. 5:^[83]

„Locke upozorňuje na rozdíl mezi penězi a ostatním movitým majetkem. Podle něho jsou všechny ostatní movitosti svou povahou tak pomíjivé, že na bohatství, které v nich spočívá, nelze zvlášť spoléhat... Peníze jsou prý zato spolehlivý přítel atd.“ [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 10.]

A dále, v cit. díle, str. 24—25:

„Říká sc, že spotřební zboží podléhá brzy zkáze, zatímco zlato a stříbro jsou povahy trvanlivější; a kdyby se neustále nevyvážely, mohlo by se jich za staletí nahromadit tolik, že by skutečné bohatství země neuvěřitelně vzrostlo.“ [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 18.]

Přívrženec monetárního systému horuje pro zlato a stříbro, protože jsou penězi, samostatným bytím, hmatatelným bytím směnné hodnoty, a přitom jejím nezničitelným, věčně trvajícím bytím, pokud se jim nedovolí, aby se staly oběživem, pouhou pomíjivou formou směnné hodnoty zboží. Akumulace zlata a stříbra, jejich shromažďování, tvoření pokladu je proto způsob obohacování odpovídající monetárnímu systému. A jak jsem ukázal v citátu z Pettyho^[84], dokonce i ostatní zboží se zde cení jen podle většího nebo menšího stupně trvanlivosti, tj. podle stupně, v němž zůstává směnnou hodnotou.

Za prvé, A[dam] Smith nyní opakuje touž úvahu o relativně větší nebo menší trvanlivosti zboží v oddílu, kde mluví o tom, že spotřeba .může být pro tvorbu bohatství užitečnější nebo méně užitečná, podle trvanlivosti spotřebních předmětů.^[85] Prosvítá zde tedy představa monetárního systému, a zcela nutně, protože i při přímé spotřebě si majitel zboží skrytě myslí, že ǁ419ǀ spotřební předmět zůstává bohatstvím, zbožím, tj. jednotou užitné hodnoty a směnné hodnoty, a že to závisí na stupni trvanlivosti užitné hodnoty, že tedy spotřeba jen postupně zbavuje užitnou hodnotu možnosti být zbožím neboli nositelem směnné hodnoty.

Za druhé. Ve svém druhém rozlišování mezi produktivní a neproduktivní prací se Smith úplně vrací — v širší formě — k rozlišování, které dělá monetární systém.

Produktivní práce se „fixuje a zpředmětňuje v nějakém předmětě nebo v prodejném zboží, jež trvá ještě alespoň nějakou dobu po skončení práce. Je to, jako by se jisté množství práce nashromáždilo do zásoby, aby se ho použilo až někdy jindy.“

Naproti tornu výsledky neproduktivní práce nebo služeb „zanikají zpravidla tím okamžikem, kdy jsou vykonány, a zřídkakdy po sobě zanechávají stopu nebo hodnotu, za niž by si bylo možno později opatřit stejně velkou službu“. (Sv. II, kn. II, kap. 3, vyd. MacCulloch, str. 94.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 318.]

Tedy týž rozdíl, který dělá monetární systém mezi zlatem a stříbrem na jedné straně a ostatním zbožím na druhé straně, dělá Smith mezi zbožím a službami. I u Smitha je kritériem rozlišování akumulace, avšak už ne akumulace ve formě hromadění pokladů, nýbrž v reálné formě reprodukce. Zboží zaniká při spotřebě, avšak spotřebou se pak znovu vyrábí zboží o vyšší hodnotě, anebo, není-li upotřebeno tímto způsobem, samo je hodnotou, za kterou se může koupit jiné zboží. Produkt práce má tu vlastnost, že existuje ve formě více nebo méně trvalé a proto opět zcizitelné užitné hodnoty, že existuje ve formě užitné hodnoty, v níž je prodejným zbožím, nositelem směnné hodnoty, zbožím, čili fakticky penězi. Služby neproduktivních pracovníků se nestávají opět penězi. Službami, které platím advokátovi, lékaři, knězi, hudebníkovi atd., státnímu úředníkovi, vojákovi atd., nemohu ani zaplatit dluhy, ani koupit zboží a ani koupit práci, která vytváří nadhodnotu. Tyto služby zaniknou stejně jako pomíjívé spotřební předměty.

Smith tedy říká au fond [v podstatě] totéž, co monetární systém. U monetárního systému je produktivní jen ta práce, která vyrábí peníze, zlato a stříbro. U Smitha je produktivní jen ta práce, která vyrábí peníze svému kupci; rozdíl je jen v tom, že Smith spatřuje ve všem zboží jeho peněžní charakter, přestože je v něm skryt, kdežto monetární systém jej vidí jen v tom zboží, které představuje samostatné bytí směnné hodnoty.

Toto rozlišování je založeno na samé podstatě buržoasní výroby, protože bohatství se [zde] nerovná užitné hodnotě, nýbrž bohatství je jen zboží, užitná hodnota jako nositel směnné hodnoty, jako peníze. Monetární systém nepochopil, že se tyto peníze vytvářejí a rozmnožují tím, že se zboží spotřebovává, a ne tím, že se přeměňuje ve zlato a stříbro, v nichž zboží krystalisuje jako samostatná směnná hodnota, ale v nichž nejen ztrácí svou užitnou hodnotu, ale zachovává si beze změny velikost své hodnoty.

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — faux frais de production, tj. „nepravé náklady, neproduktivní vynakládání buď živé, nebo zpředmětněné práce“ (Marx). (Pozn. red.)

b Viz toto dílo zde. (Pozn. red.)

c V originálu „an sich“, potenciálně. (Pozn. red.)

d — „zrozeni požívat plody“ (Horatius). (Pozn. red.)

e „Scheme of the Income and Expense of the several Families of England, calculated for the year 1688“. (Pozn. red.)

f — doslova: mosty a silnice (takto se ve Francii nazývala správa silnic a dopravních spojů). (Pozn. red.)

g Viz zde a zde.

h V originálu „Mehrarbeit“, zde v uvedeném smyslu. (Pozn. red.)

i Viz zde.

j „Return to an Address of the House of Commons“ z 24. dubna 1861 (vytištěno 11. února 1862).

k V originálu slovní hříčka se jménem Schmalz: Schmalz = sádlo, Schmiertopf = mazal. (Pozn. čes. red.)

l V orig. septier, stará francouzská obilní míra, rovná se 156 l. (Pozn. čes. red.)

m ˂A proto říká týž chlapík o stránku dále, „že každá práce produkuje bohatství úměrně své směnné hodnotě, která je určována nabídkou a poptávkou“ (z toho vyplývá, že práce produkuje bohatství nikoli úměrně tomu, kolik produkuje směnné hodnoty, nýbrž úměrně tomu, jaká je její vlastní směnná hodnota, tj. nikoli úměrně tomu, co vyrábí, nýbrž úměrně tomu, co sama stojí), „že její hodnota přispívá k akumulaci kapitálů jen pomoci úspor a zdrženlivosti ve spotřebě těch produktů, které je tato hodnota oprávněna si vzít z celkové výroby“.˃

n Viz zde.

o Doslovně „Vy, ne pro vás“ (Vergilius), tj. pracujete, ale ne pro sebe. (Pozn. red.)

p Viz zde a zde. (Pozn. red.)

q Viz zde, kde je pojem „dealers“ vysvětlen. (Pozn. čes. red.)

r Viz zde. (Pozn. red.)

s — zrozeni požívat plody (Horatius). (Pozn. red.)

t V originálu „Arbeitsvermögen“, doslova pracovní schopnost, též pracovní síla. Marx užívá obou výrazů ve stejném smyslu a bez rozlišování. (Pozn. překl.)

u Sismondi říká: „Díky pokroku průmyslu a věd může každý dělník každodenně vyrobit mnohem víc, než musí nutně spotřebovat. Avšak zatímco jeho práce vyrábí bohatství, učinilo by ho toto bohatství — kdyby je měl spotřebovat sám — málo schopným k práci.“ („Nouveaux princip es...“, sv. I, str. 85.)

v — pod vlastním zorným úhlem. (Pozn. red.)

w — nové pojmenování věcem. (Pozn. red.)

x — právo první noci. (Pozn. red.)

57 O bankéřích a jejich parasitní úloze v kapitalistické společnosti viz „Kapitál“, díl III-2, zde, zde, zde a zde

58 O koncentraci kapitálu jako o původní podmínce zvýšení produktivity práce pojednává Marx ve IV. sešitě svého rukopisu, na str. 171—172 (oddíl „Relativní nadhodnota“, paragraf „Dělba práce“).

59 Marx má na mysli svůj spis „Ke kritice politické ekonomie“. Zmíněný citát z Pettyho zde.

60 Narážka na satiru anglického spisovatele Mandevilla „The Fable of the Bees: Or Private Vices, Publick Benefits“ [Bajka o včelách aneb soukromé neřesti, veřejná dobrodiní].

61 Překlad tohoto místa byl uveden v soulad s tím, co Marx říká o DʼAvenantovi ve svém sešitě s excerpty, z něhož jsou převzaty všechny citáty z DʼAvenantových prací (na obálce tohoto sešitu je poznámka psaná Marxovou rukou: „Manchester, červenec 1845“).

62 Dílo Williama Pettyho „A Treatise of Taxes, and Contributions“ tu Marx cituje podle knihy Charlese Ganilha „Des Systèmes dʼéconomie politique“, sv. II (Paříž 1821, str. 36—38), kde je toto místo uvedeno v Ganilhově francouzském překladu. Uvedená pasáž se ve francouzském překladu poněkud liší od textu anglického originálu, který uvádí Marx anglicky ve XXII. sešitě svého rukopisu (viz zde).

63 Po tomto citátu z Garniera následuje v rukopise rozsáhlý exkurs o Johnu Stuartu Millovi (str. 319—345 rukopisu), malá poznámka o Malthusovi (str. 345—346) a malý exkurs o Pettym (str. 346—347). Exkurs o Johnu Stuartu Millovi začíná slovy: „Než přejdeme ke Garnierovi, řekneme si ještě něco — na tomto místě jen episodicky — o výše citovaném Millovi mladším. To, co tu máme v úmyslu říci, patři vlastně do další pasáže, kde bude řeč o Ricardově teorii nadhodnoty, tedy ne sem, kde se stále ještě zabýváme Smithem.“ V obsahu XIV. sešitu (viz zde) a také v textu tohoto sešitu je pasáž o Johnu Stuartu Millovi zařazena do kapitoly „Rozklad ricardovské školy“. Z těchto důvodů byl exkurs o Johnu Stuartu Millovi přeřazen do uvedené kapitoly, která patří do třetí části „Teorií“. Poznámka o Malthusovi byla přeřazena do kapitoly o Malthusovi a exkurs o Pettym byl uveden výše (zde). Po všech těchto exkursech je v rukopise (sešit VIII, str. 347) napsáno: „Nyní se vrátíme k produktivní a neproduktivní práci. Garnier. Viz sešit VII, str. 319.“ Pak následuje rozbor Garnierových názorů (viz zde).

64 Až sem označoval Marx písmenem x produkt braný jako užitná hodnota a písmenem z hodnotu produktu. Počínaje tímto místem mění označení; písmenem x označuje hodnotu a písmenem z užitnou hodnotu. V tomto vydáni se užívá i nadále téhož označení, jehož Marx užíval původně; od tohoto místa jsou tedy písmena x a z vzájemně vyměněna, takže mají stále týž význam, jaký měla u Marxe zpočátku.

65 Tento odstavec, který je doplňkem k paragrafům o Germainu Garnierovi, je vzat ze sešitu IX, kde je zařazen mezi paragrafy o Sayovi a Destuttovi de Tracy. Garnierovu knihu „Abrégé élementaire des principes de lʼéconomie politique“ cituje Marx podle knihy Destutta de Tracy „Élements dʼidéologie“, část IV a V, „Traité de la volonté et de ses effets“, Paříž 1826, str. 250—2S1.

66 Čtyři odstavce pod společným nadpisem „Schmalz“ jsou dodatečně připsány až na konci IX. sešitu. Obsahově tvoří doplněk k dodatečhé poznámce o Garnierovi, která je v témž sešitě na str. 400 rukopisu.

67 Marx cituje Canardovu definici bohatství podle Ganilhovy knihy „Des Systèmes dʼéconomie politique“ (2. vyd., sv. I, Paříž 1821, str. 75). V Canardově knize je definice na str. 4.

68 Toto Ganilhovo tvrzení je obsaženo v prvním svazku jeho spisu „Des Systèmes dʼéconomie politique“ (2. vyd., Paříž 1821), str. 213.

69 Podle přesného výpočtu by se hodnota strojů — za předpokladu, že je čtyřikrát větší než ostatní kapitál, který se rovná 460 librám št. (150 + 310) — musela rovnat 1840 librám št. Toto číslo by však značně ztěžovalo výpočty. Pro zjednodušení výpočtů proto Marx bere zaokrouhlené číslo 1600 liber št.

70 Marx zde cituje Sayovu poznámku k 26. kapitole Ricardových „Principles“ podle Ganilhovy knihy (sv. I, str. 216).

71 Viz poznámku ^[17].

72 Marx tu odkazuje na stránku prvního svazku Ganilhovy knihy, podle které cituje z 26. kapitoly Ricardových „Principles“ v Constanciově francouzském překladu. Poněkud dále, na str. 377 rukopisu, uvádí Marx znovu totéž místo z Ricarda, ale už anglicky (podle třetího vydání) a přesněji (viz zde).

73 Marx tu uvádí citát z 26. kapitoly Ricardových „Principles“ nejdříve francouzsky v Constanciově překladu (podle Ganilhovy knihy, sv. I, str. 214) a krátce nato podle anglického originálu (podle třetího vydání, str. 416).

74 V rukopise následuje 4¹/₂ strany (str. 372—376) přeškrtnuté tužkou) kde Marx podrobně rozebírá Ricardův příklad o „osobě s kapitálem 20.000 liber št.“. Marx ukazuje nesmyslnost těchto číselných údajů. V jednom případě zaměstnává majitel kapitálu 20.000 liber št. 100 dělníků a prodává vyrobené zboží za 10.000 liber št. V druhém případě zaměstnává 1000 dělníků a prodává vyrobené zboží za 20.000 liber št. Ricardo tvrdí, že zisk z kapitálu 20.000 liber št. může být v obou případech stejný — 2000 liber št. Marx uvádí podrobné výpočty, které ukazují, že za daných předpokladů není tento výsledek možný. V souvislosti s tím vyslovuje pak toto obecné pravidlo: „Předpoklady v příkladech uváděných pro ilustraci si nesmějí odporovat. Musí být formulovány tak, aby byly skutečnými předpoklady, skutečnými hypothesami, a ne předpokládanými nesmysly, hypothetickými nereálnostmi a nemožnostmi“ (str. 373). Nevhodnost Ricardova příkladu se ukazuje už v tom, že se tu uvádí jen počet zaměstnaných dělníků, ale neuvádí se tu množství hrubého produktu vyrobeného v obou případech. Aby mohl oba případy hlouběji rozebrat, dosazuje Marx vhodnější čísla pro počet dělníků i pro množství vyrobených výrobků a provádí příslušné výpočty. Když však přichází k výpočtu množství výrobků, které mají v prvním i druhém případě dostat dělníci jako mzdu, zjišťuje, že má ve svých výpočtech chybu, a rozhodne se v nich nepokračovat. Škrtnuté místo v rukopise (na str. 376) končí slovy: „Tohoto počítání nechat. Nevidím důvodu, proč ztrácet čas s konstruováním této ricardovské hlouposti.“

75 Marx bere zaokrouhlené číslo 10, sby si neztěžoval další výpoěty. Z údajů uvedených v textu (celkový součet doby obratu čtrnácti různých druhů fixního kapitálu je 110 let) by podle přesného výpočtu průměrná doba obratu fixního kapitálu vycházels jen 7,86 let, a ne 10 let (za předpokladu, že všechny tyto různé druhy fixního kapitálu jsou stejně velké). Marx však na téže straně poukazuje na to, že pokud jde o dobu obratu kapitálu, „jeho trvanlivost obvykle roste úměrně s jeho [tj. kapitálu] velikostí“.

76 Marx se vrací k některým otázkám, kterých se dotkl v tomto „intermezzu“, v X. sešitě svého rukopisu při rozboru Quesnayovy „Ekonomické tabulky“ (viz šestou kapitolu tohoto díla). Podrobnou a soustavnou odpověď na obě otázky dává však v II. dílu „Kapitálu“ (zvláště v kapitole dvacáté, v paragrafu X: „Kapitál a důchod: variabilní kapitál a mzda“ a v kapitole dvacáté první „Akumulace a rozšířená reprodukce“).

77 Viz poznámku [12].

78 Jde o toto místo: „Zlaté a stříbrné peníze, jež obíhají v zemi a jejichž prostřednictvím je každoročně uváděn do oběhu produkt půdy a práce této země a rozdělován mezi spotřebitele, jimž patří, jsou ve svém celku, stejně jako peníze, jimiž disponuje obchodník, mrtvým fondem. Tato velmi cenná část kapitálu země není ani v nejmenším produktivní.“ (Adam Smith, „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations. Traduction nouvelle... par Germain Garnier“, sv. II, Paříž 1802, str. 290.) Srov. čes. vyd., sv, I, str, 309.

79 Ve XIV. sešitě rukopisu (tento sešit je ve třetí části tohoto vydání) se Marx po rozboru Malthusových názorů zastavuje u dvou anonymních spisů, z nichž jeden vystupuje z ricardovského stanoviska proti Malthusovi a druhý háji Malthusovy názory proti ricardovcům. První spis je nazván „An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus, from which it is concluded, that Taxation and the Maintenance of unproductive Consumers can be conducive to the Progress of Wealth“, Londýn 1821. [Viz seznam citované literatury.] Druhý spis se jmenuje „Outlines of Political Economy“ [Nástin politické ekonomie], Londýn 1832.

80 Marx má na mysli Lessingovu polemiku proti Voltairovi v „Hamburské dramaturgii“ (1767—1769).

81 „Henriada“ — Voltairův epos o francouzském králi Jindřichu IV.; první vydání vyšlo roku 1723.

82 O Smithově nepřátelském poměru ke kněžím viz „Kapitál“, díl I, kap. 23, pozn. 75.

83 V této kapitole pojednává Smith o všeobecně teoretických představách merkantilismu.

84 Marx má na mysli paragraf „Tvorba pokladu“ v prvním sešitě své práce „Ke kritice politické ekonomie“, kde uvádí citát z Pettyho spisu „Political Arithmetick“. Na týž citát se Marx odvolává na str. 173, kde upozorňuje na Smithův částečný návrat k merkantilistickým představám.

85 Marx má na mysli posledních šest odstavců třetí kapitoly II. knihy Smithova díla „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, kde Smith zkoumá, který druh výdajů důchodu přispívá k růstu společenského bohatství vice a který méně. Smith má za to, že to záleží na různorodé povaze spotřebních předmětů, na stupni jejich trvanlivosti. Marx se zmínil o tomto Smithově názoru na str. 286—287 v oddílu o Destuttovi de Tracy.

---

Adam Smith
Obsah první části „Teorií o nadhodnotě“
Archiv K. Marxe a B. Engelse
Necker [Pokus zobrazit protiklad tříd za kapitalismu jako protiklad bídy a bohatství]