Karel Marx
Kapitál, II. díl
Kapitola dvacátá
Prostá reprodukce
I. Formulace otázky
Prozkoumáme-li[42] roční fungování společenského kapitálu — tedy roční fungování celkového kapitálu, jehož jsou individuální kapitály pouhými zlomky, jejichž pohyb je jejich individuálním pohybem a zároveň nezbytným článkem pohybu celkového kapitálu — s hlediska jeho výsledku, t.j. prozkoumáme-li zbožní produkt, který společnost za rok dodá, objasní se, jak se odehrává reprodukční proces společenského kapitálu, jaké charakteristické rysy odlišují tento reprodukční proces od reprodukčního procesu individuálního kapitálu a které rysy jsou jim oběma společné. Roční produkt zahrnuje jak části společenského produktu, které nahrazují kapitál — společenskou
Je jasné, že máme analysovat obrazec oběhu 
; přitom spotřeba v něm nutně hraje určitou úlohu; výchozí bod Z‘ = Z + z, zbožní kapitál, obsahuje jak konstantní a variabilní kapitálovou hodnotu, tak i nadhodnotu. Jeho pohyb proto zahrnuje jak individuální, tak i produktivní spotřebu. V kolobězích P — Z...Pr...Z‘ — P‘ a Pr...Z‘ — P‘ — Z...Pr je výchozím a konečným bodem pohyb kapitálu. To ovšem zahrnuje také spotřebu, poněvadž zboží, výrobek, musí být prodáno. Jakmile se však předpokládá, že se tak stalo, je pro pohyb jednotlivého kapitálu lhostejné, co se s tímto zbožím dále stane. Naproti tomu u pohybu Z’… Z’ hlásí se podmínky společenské reprodukce právě tím, že se zde musí ukázat, co se stane s každou částí hodnoty tohoto celkového výrobku Z‘. Celkový proces reprodukce tu právě tak obsahuje proces spotřeby, zprostředkovaný oběhem, jako sám proces reprodukce kapitálu.
Vzhledem k cíli, který před sebou máme, musíme zkoumat reprodukční proces s hlediska nahrazování jak hodnoty, tak i naturální formy jednotlivých součástí Z‘. Nemůžeme se už spokojit, jako při rozboru hodnoty produktu jednotlivého kapitálu, předpokladem, že jednotlivý kapitalista může prodejem svého zbožního výrobku přeměnit součásti svého kapitálu nejprve v peníze a pak je tím, že opět koupí na trhu zboží prvky výroby, přeměnit znovu v produktivní kapitál. Pokud jsou tyto prvky výroby svou povahou věci, tvoří právě tak součást společenského kapitálu jako individuální hotový výrobek, který se za ně směňuje a který se jimi nahrazuje. Na druhé straně tvoří pohyb té části společenského zbožního výrobku, kterou spotřebovává dělník, když vydává mzdu, a kapitalista, když vydává nadhodnotu, nejen nutný článek v pohybu celkového výrobku, nýbrž proplétá se s pohybem individuálních kapitálů, a tento proces nelze proto vysvětlit tím, že jej prostě předpokládáme.
Pokud jsme zkoumali výrobu hodnoty a hodnotu produktu kapitálu jako individuálního kapitálu, byla naturální forma zbožního výrobku pro náš rozbor úplně lhostejná, ať ji tvoří na př. stroje, obilí nebo zrcadla. Všechny tyto naturální formy byly pro nás pouhým příkladem a k ilustraci mohlo stejně sloužit kterékoli výrobní odvětví. Měli jsme co činit přímo s bezprostředním výrobním procesem, který se v každém jednotlivém případě jeví jako proces individuálního kapitálu. Pokud jsme zkoumali reprodukci kapitálu, stačilo předpokládat, že část zbožního výrobku, která představuje kapitálovou hodnotu, nachází ve sféře oběhu příležitost, aby se přeměnila zpětně ve své výrobní prvky, a tedy znovu nabyla formy produktivního kapitálu; zcela tak nám stačilo předpokládat, že dělník a kapitalista nacházejí na trhu zboží, na která vydávají mzdu a nadhodnotu. Tento čistě formální způsob výkladu však už nestačí, zkoumáme-li celkový společenský kapitál a hodnotu jeho produktu. Zpětná přeměna jedné části hodnoty výrobku v kapitál, vstup jiné části do individuální spotřeby třídy kapitalistů i dělnické třídy tvoří pohyb uvnitř samé hodnoty výrobku, v němž vyústil výsledek celkového kapitálu; a tento pohyb je nejen nahrazováním hodnoty, nýbrž i nahrazováním naturální formy výrobku a je tedy stejnou měrou podmíněn jak vzájemným poměrem součástí hodnoty společenského produktu, tak i jejich užitnou hodnotou, jejich naturální formou.
Prostá reprodukce[43], reprodukce v nezměněném měřítku se jeví potud jako abstrakce, pokud je na jedné straně za kapitalismu to, že neexistuje žádná akumulace čili reprodukce v rozšířeném měřítku, nepravděpodobným předpokladem, a pokud na druhé straně poměry, za nichž se vyrábí, nezůstávají v různých letech absolutně stejné (a právě to se předpokládá). Náš předpoklad je, že společenský kapitál dané hodnoty dodává jak v minulém, tak i v tomto roce znovu a znovu tutéž masu zbožních hodnot a uspokojuje totéž množství potřeb, třebaže se formy zboží mohou v procesu reprodukce změnit. Ostatně, i když dochází k akumulaci, tvoří prostá reprodukce vždy její část, může tedy být zkoumána sama o sobě, je reálným činitelem akumulace. Hodnota ročního produktu se může zmenšit, třebaže masa užitných hodnot zůstává táž; hodnota může zůstat nezměněna, třebaže se masa užitných hodnot zmenšuje; masa hodnoty a masa reprodukovaných užitných hodnot se může současně zmenšovat. To vše neznamená nic jiného, než že k reprodukci dochází buď za příznivějších okolností než dříve, nebo za zhoršených okolností, jejichž výsledkem může být neúplná — nedostatečná — reprodukce. Ale to vše se týká jen kvantitativní stránky různých prvků reprodukce, nikoli však úlohy, kterou hrají v celkovém procesu jako reprodukující se kapitál nebo jako reprodukovaný důchod.
II. Dvě skupiny společenské výroby[44]
Celkový produkt, tedy také celková výroba společnosti se dělí na dvě velké skupiny:
I. Výrobní prostředky, zboží, která mají formu, v níž musí nebo alespoň mohou vejít do produktivní spotřeby.
II. Spotřební předměty, zboží, která mají formu, v níž vstupují do individuální spotřeby třídy kapitalistů a dělnické třídy.
V každé z těchto skupin tvoří souhrn různých výrobních odvětví, která do ní patří, jedno jediné velké výrobní odvětví: v prvním případě odvětví výroby výrobních prostředků, v druhém případě odvětví výroby spotřebních předmětů. Celý kapitál používaný v každém z těchto dvou výrobních odvětví tvoří zvláštní velkou skupinu společenského kapitálu.
V každé skupině se kapitál rozpadá na dvě součásti:
1) Variabilní kapitál. Díváme-li se na něj s hlediska hodnoty, rovná se hodnotě společenské pracovní síly používané v tomto výrobním odvětví, rovná se tedy sumě mezd vyplacených za tuto pracovní sílu. Díváme-li se na něj s hlediska jeho naturální formy, tvoří jej sama uplatňující se pracovní síla, t.j. živá práce, uváděná touto kapitálovou hodnotou do pohybu.
2) Konstantní kapitál, t.j. hodnota všech výrobních prostředků používaných v tomto odvětví k výrobě. Ty se zase rozpadají na fixní kapitál: stroje, pracovní nástroje, budovy, tažný dobytek atd., a na oběžný konstantní kapitál: výrobní materiály, jako suroviny a pomocné látky, polotovary atd.
Hodnota celkového ročního produktu vyrobeného pomocí tohoto kapitálu v každé z obou skupin se dělí na část hodnoty, která představuje konstantní kapitál c, spotřebovaný ve výrobě a co do své hodnoty jen přenesený na výrobek, a na část hodnoty, připojenou celkovou roční prací. Ta se zase dělí na nahrazení zálohovaného variabilního kapitálu v a na přebytek nad toto nahrazení, který tvoří nadhodnotu m. Tak jako hodnota každého jednotlivého zboží dělí se tedy i hodnota celkového ročního produktu v každé skupině na c + v + m.
Část hodnoty c, která představuje konstantní kapitál spotřebovaný ve výrobě, se nekryje s hodnotou konstantního kapitálu použitého ve výrobě. Výrobní materiály se sice úplně spotřebovávají, a jejich hodnota se proto celá přenáší na výrobek. Ale z použitého fixního kapitálu se úplně spotřebovává jen určitá část, a na výrobek tedy přechází jen hodnota této části. Druhá část fixního kapitálu, stroje, budovy atd., existuje a funguje dále jako dříve, třebaže se její hodnota ročním opotřebováním zmenšila. Zkoumáme-li hodnotu produktu, pak pro nás tato část fixního kapitálu, která funguje dále, neexistuje. Tvoří část kapitálové hodnoty, která je na této nově vyrobené zbožní hodnotě nezávislá, která existuje vedle ní. To se ukázalo už při zkoumání hodnoty produktu jednotlivého kapitálu ( kniha I, kap. VI ). Zde však musíme prozatím abstrahovat od způsobu zkoumání, jehož jsme tam použili. Když jsme zkoumali hodnotu produktu jednotlivého kapitálu, viděli jsme, že se hodnota, kterou fixní kapitál ztrácí opotřebováním, přenáší na zbožní výrobek vyrobený v době opotřebování — lhostejno, zda se část tohoto fixního kapitálu nahradí za tuto dobu in natura z této přenášené hodnoty nebo ne. Naproti tomu jsme zde, kde zkoumáme celkový společenský produkt a jeho hodnotu, nuceni alespoň prozatím ponechat stranou část hodnoty, která se opotřebováním fixního kapitálu přenáší během roku na roční produkt, abstrahovat od ní, pokud se tento fixní kapitál opět během roku nenahrazuje in natura. V jednom z dalších oddílů této kapitoly pojednáme pak speciálně o tomto bodě.
*
Za základ našeho rozboru prosté reprodukce vezměme následující schema, v němž c = konstantní kapitál, v = variabilní kapitál, m = nadhodnota a poměr zhodnocení je m/v dejme tomu 100%. Číslice mohou znamenat miliony marek, franků nebo liber šterlinků.
I. Výroba výrobních prostředků:
kapitál . . . . . . . . . 4000c + 1000v = 5000,
zbožní výrobek . . .4000c + 1000v + 1000m = 6000,
existující ve výrobních prostředcích.
II. Výroba spotřebních předmětů:
kapitál . . . . . . . . . .2000c + 500v = 2500,
zbožní výrobek . . . 2000c + 500v + 500m = 3000,
existující ve spotřebních předmětech.
Shrneme-li to, je celkový roční zbožní výrobek:
I. 4000c + 1000v + 1000m = 6000 ve výrobních prostředcích.
II. 2000c + 500v + 500m = 3000, ve spotřebních předmětech.
Celková hodnota = 9000, z čehož je podle předpokladu vyloučen fixní kapitál, který funguje dále ve své naturální formě.
Zkoumáme-li nyní přeměny, nutné na základě prosté reprodukce, kdy se celá nadhodnota spotřebovává neproduktivně, a ponecháme-li zprvu stranou oběh peněz, který tyto směny zprostředkovává, dostaneme především tři hlavní opěrné body.
1) 500v, mzda dělníkú, a 500m, nadhodnota kapitalistů skupiny II, musí být vydány za spotřební předměty. Jejich hodnota však existuje ve spotřebních předmětech v hodnotě 1000, které v rukou kapitalistů skupiny II nahrazují zálohovaných 500v a představují 500m. Mzda a nadhodnota skupiny II se tedy směňují uvnitř skupiny II za výrobek II. Tím mizí z celkového výrobku (500v + 500m) II = 1000 ve spotřebních předmětech.
2)1000v + 1000m skupiny I musí být rovněž vydáno za spotřební předměty, tedy za výrobek skupiny II. Musí tedy být směněny za zbývající část tohoto výrobku, rovnající se rozsahem konstantní části kapitálu 2000c. Za to dostane skupina II stejnou sumu ve výrobních prostředcích, výrobek skupiny I, v němž je ztělesněna hodnota 1000v + 1000m skupiny I. Tím mizí z výpočtu 2000 IIc a (1000v + 1000m) I.
3) Zbývá ještě 4000 Ic. Tvoří je výrobní prostředky, které mohou být využity jen ve skupině I a slouží k nahrazení konstantního kapitálu, který v ní byt spotřebován; otázka těchto 4000 Ic se proto řeší vzájemnou směnou mezi jednotlivými kapitalisty skupiny I, tak jako je u (500v + 500m) II vyřešena směnou mezi dělníky a kapitalisty, resp. mezi jednotlivými kapitalisty II.
To prozatím pro lepší pochopení dalšího.
III. Směna mezi dvěma skupinami:
I(v + m) za IIc[45]
Začneme velkou směnou mezi oběma skupinami. (1000v + 1000m) I — tyto hodnoty, které v rukou svých výrobců existují v naturální formě výrobních prostředků, směňují se za 2000 IIc, za hodnoty, které existují v naturální formě spotřebních předmětů. Kapitalisté II. skupiny tím přeměnili svůj konstantní kapitál = 2000 z formy spotřebních předmětů opět ve formu výrobních prostředků spotřebních předmětů, ve formu, v níž může znovu fungovat jako činitel pracovního procesu, a pokud jde o zhodnocování, jako konstantní kapitálová hodnota. Na druhé straně je tím realisován ve spotřebních předmětech ekvivalent pracovní síly v I (1000 Iv) a nadhodnota kapitalistů I (1000 Im); obě se ze své naturální formy výrobních prostředků přeměnily v naturální formu, v níž mohou být spotřebovány jako důchod.
Tato vzájemná směna se však uskutečňuje pomocí oběhu peněz, který ji zprostředkuje stejnou měrou, jakou ztěžuje její pochopení, který však má rozhodující význam, protože variabilní část kapitálu musí stále znovu vystupovat v peněžní formě, jako peněžní kapitál, který se přeměňuje z peněžní formy v pracovní sílu. Variabilní kapitál musí být ve všech výrobních odvětvích, působících současně vedle sebe po celé periferii společnosti, ať patří do kategorie I nebo II, zálohován v peněžní formě. Kapitalista kupuje pracovní sílu, dříve než pracovní síla vstoupí do výrobního procesu, ale platí ji až ve smluvených lhůtách, poté, když už byla vynaložena na výrobu užitné hodnoty. Stejně jako mu patří ostatní část hodnoty produktu, patří mu i ta část, která je jen ekvivalentem peněz vydaných na zaplacení pracovní síly, ta část hodnoty produktu, která představuje variabilní kapitálovou hodnotu. Touto částí hodnoty produktu samou dodal už dělník kapitalistovi ekvivalent své mzdy. Zpětná přeměna zboží v peníze, jeho prodej, obnovuje však kapitalistovi jeho variabilní kapitál jako peněžní kapitál, který může kapitalista znovu zálohovat na nákup pracovní síly.
Ve skupině I zaplatil tedy kapitalista, vzatý jako souhrnný kapitalista, dělníkům 1000 liber št. (říkám liber št. jen proto, abych označil, že je to hodnota v peněžní formě) = 1000v za tu hodnotovou část výrobku I, která už existuje jako část v, t.j. za výrobní prostředky, které dělníci vyrobili. Za těchto 1000 liber št. koupí dělníci od kapitalistů II. skupiny spotřební předměty stejné hodnoty a přemění tak polovinu konstantního kapitálu II v peníze; kapitalisté II. skupiny zase nakoupí za těchto 1000 liber št. výrobní prostředky v hodnotě 1000 od kapitalistů I; tím je jejich variabilní kapitálová hodnota = 1000v která existovala jako část jejich výrobku v naturální formě výrobních prostředků, opět přeměněna v peníze a může nyní v rukou kapitalistů I. skupiny znovu fungovat jako peněžní kapitál, který se přeměňuje v pracovní sílu, tedy v nejpodstatnější prvek produktivního kapitálu. Tak se k nim realisací části jejich zbožního kapitálu vrací variabilní kapitál v peněžní formě.
Pokud však jde o peníze, jichž je zapotřebí ke směně části m zbožního kapitálu I za druhou polovinu konstantní části kapitálu II, mohou být zálohovány různým způsobem. Tento oběh ve skutečnosti obsahuje nesčíslné množství jednotlivých aktů koupě a prodeje, které provádějí individuální kapitalisté obou kategorií, při čemž však musí peníze za všech okolností pocházet od těchto kapitalistů, poněvadž s tím množstvím peněz, které vrhli do oběhu dělníci, jsme už přestali počítat. Kapitalista II. skupiny může použít části svého peněžního kapitálu, existujícího vedle produktivního kapitálu, k tomu, aby koupil výrobní prostředky od kapitalisty I. skupiny; nebo naopak kapitalista kategorie I může koupit od kapitalisty kategorie II spotřební předměty z peněžního fondu, určeného pro osobní vydání, a nikoli k tomu, aby byl vydáván jako kapitál. Jak už bylo ukázáno předtím v oddílu I a II, musíme předpokládat, že v rukou kapitalistů jsou za všech okolností vedle produktivního kapitálu určité peněžní zásoby, ať na zálohování kapitálu nebo na vydávání důchodu. Předpokládejme — proporce je tu pro náš účel úplně lhostejná — že polovinu peněz zálohují kapitalisté II na nákup výrobních prostředků k nahrazení konstantního kapitálu, kdežto druhou polovinu vydávají kapitalisté I na spotřebu. Skupina II v tomto případě zálohuje 500 liber št., kupuje za ně od I výrobní prostředky a nahrazuje tím (včetně výše uvedených 1000 liber št., pocházejících od dělníků skupiny I) svého konstantního kapitálu in natura; skupina I koupí za takto získaných 500 liber št. od II spotřební předměty, a tím uskutečnila polovina části zbožního kapitálu I, kterou tvoří m, oběh z — p — z, a výrobek této skupiny je pak realisován ve spotřebním fondu. Tímto druhým procesem vrací se 500 liber št. do rukou II jako peněžní kapitál, který mají kapitalisté II vedle svého produktivního kapitálu. Na druhé straně anticipuje I na účet poloviny té části svého zbožního kapitálu, která u ní stále ještě leží na skladě jako výrobek, dříve než ji prodá, peněžní výdaj v částce 500 liber št. na nákup spotřebních předmětů od II. Za týchž 500 liber št. koupí II výrobní prostředky od I a nahradí tak in natura celý svůj konstantní kapitál (1000 + 500 + 500 = 2000), zatím co I realisovala ve spotřebních předmětech celou svou nadhodnotu. Vcelku by bylo došlo ke směně zboží v sumě 4000 liber št. pomocí peněžního oběhu 2000 liber št., při čemž je velikost této sumy podmíněna jen tím, že se, jako je uvedeno u nás, celý roční produkt směňuje najednou v několika málo velkých částkách. Důležité je při tom jen to, že skupina II nejen znovu přeměnila ve formu výrobních prostředků svůj konstantní kapitál, reprodukovaný ve spotřebních předmětech, nýbrž že se k ní mimo to vrátilo 500 liber št., které zálohovala pro oběh — na nákup výrobních prostředků; a že I rovněž nejen opět dostala v peněžní formě, jako peněžní kapitál, který může být znovu bezprostředně přeměněn v pracovní sílu, svůj variabilní kapitál, který reprodukovala ve formě výrobních prostředků, nýbrž že k ní mimo to připlynulo nazpět 500 liber št., které, anticipujíc prodej části nadhodnoty svého kapitálu, ještě před tímto prodejem vydala na nákup spotřebních předmětů. Vrátily se k ní však nikoli proto, že došlo k vydání, nýbrž proto, že následoval prodej části jejího zbožního výrobku, která je nositelem poloviny její nadhodnoty.
V obou případech se nejen znovu přeměňuje konstantní kapitál II z formy výrobku v naturální formu výrobních prostředků, v níž jedině může fungovat jako kapitál; a rovněž se nejen variabilní část kapitálu I přeměňuje v peněžní formu a část nadhodnoty ztělesněná ve výrobních prostředcích I v takovou formu, v níž se hodí ke spotřebě a může být spotřebována jako důchod. Ke skupině II se kromě toho vrací 500 liber št. peněžního kapitálu, které zálohovala na nákup výrobních prostředků, dříve, než prodá příslušnou, těchto 500 liber št. kompensující část hodnoty konstantního kapitálu, která je ve formě spotřebních předmětů; a dále se ke skupině I vrací 500 liber št., které vydala, anticipujíc budoucí prodej, na nákup spotřebních předmětů. Vracejí-li se ke skupině II peníze, zálohované na účet konstantní části jejího zbožního výrobku, a k I peníze, zálohované na účet té části jejího zbožního výrobku, která obsahuje nadhodnotu, pak jen proto, že jedna i druhá kategorie kapitalistů vrhla do oběhu ještě po 500 librách št. peněz; jedna kromě konstantního kapitálu existujícího ve zbožní formě II, druhá kromě nadhodnoty existující ve zbožní formě I. Nakonec si vzájemně úplně zaplatily směnou příslušných zbožních ekvivalentů. Peníze, které vrhly do oběhu jako prostředek této směny zboží nad celkovou sumou svých zboží, vracejí se ke každé z nich z oběhu pro rata [úměrně] podílu, který každá z nich do oběhu vrhla. Nezbohatly tím ani o haléř. II měla konstantní kapitál = 2000 ve formě spotřebních předmětů + 500 v penězích; nyní má 2000 ve výrobních prostředcích a 500 v penězích jako předtím; rovněž I má, jako předtím, nadhodnotu 1000 (ze zboží, výrobních prostředků, přeměněných nyní ve spotřební fond) + 500 v penězích. — Všeobecný závěr je: z peněz, které průmysloví kapitalisté vrhají do oběhu ke zprostředkování svého vlastního zbožního oběhu — ať se to děje na účet konstantní části hodnoty zboží nebo na účet nadhodnoty existující ve zboží, pokud se vydává jako důchod — z těchto peněz se vrací do rukou příslušných kapitalistů tolik, kolik na peněžní oběh zálohovali.
Pokud jde o zpětnou přeměnu variabilního kapitálu I. skupiny v peněžní formu, existuje tento kapitál pro kapitalisty I poté, co jej vydali na mzdu, zprvu ve zbožní formě, v níž jim jej dělníci dodali. Kapitalisté jej dělníkům vyplatili v peněžní formě, jako cenu jejich pracovní síly. Potud zaplatili tu součást hodnoty svého zbožního výrobku, která se rovná tomuto variabilnímu kapitálu vydanému v penězích. Proto jsou vlastníky i této části zbožního výrobku. Ale část dělnické třídy, jíž používají, vůbec není kupcem výrobních prostředků, které sama vyrábí; je kupcem spotřebních předmětů vyráběných skupinou II. Variabilní kapitál zálohovaný v penězích na zaplacení pracovní síly se tedy nevrací ke kapitalistům I přímo. Koupěmi dělníků přechází do rukou kapitalistických výrobců onoho zboží, jež je pro dělnictvo nutné a jež mu je vůbec dostupné, tedy do rukou kapitalistů II, a teprve tím, že kapitalisté II použijí těchto peněz k nákupu výrobních prostředků — teprve touto oklikou se tyto peníze vracejí do rukou kapitalistů I.
Ukazuje se, že při prosté reprodukci se suma hodnot v + m zbožního kapitálu I (a tedy i příslušná proporcionální část celkového zbožního výrobku I) musí rovnat konstantnímu kapitálu IIc, rovněž vydělenému jako proporcionální část celkového zbožního výrobku skupiny II; čili I(v + m) = IIc.
IV. Směna uvnitř skupiny II.
Nutné životní prostředky a přepychové předměty
Z hodnoty zbožního výrobku skupiny II nám zbývá ještě prozkoumat součásti v + m. Jejich zkoumání nemá co činit s nejdůležitější otázkou, kterou se tu zabýváme: do jaké míry platí dělení každého individuálního kapitalistického zbožního výrobku na c + v + m i pro hodnotu celkového ročního výrobku, i když je zprostředkováno rozdílnými jevovými formami. Tato otázka se řeší jednak směnou I(v + m)za IIc, jednak zkoumáním — které odkládám na pozdější dobu — toho, jak se Ic reprodukuje v ročním zbožním výrobku I. Poněvadž II(v + m) existuje v naturální formě spotřebních předmětů; poněvadž variabilní kapitál zálohovaný dělníkům při placení pracovní síly musí být jimi, všeobecně vzato, vydán na spotřební předměty a poněvadž část hodnoty zboží představující m se za předpokladu prosté reprodukce fakticky vydává jako důchod na spotřební předměty, je prima facie [na první pohled] jasné, že za mzdu, kterou dostali od kapitalistů II, kupují dělníci II nazpět část svého vlastního produktu, odpovídající rozsahu peněžní hodnoty, kterou dostali jako mzdu. Tím přeměňují kapitalisté II. skupiny svůj peněžní kapitál zálohovaný na zaplacení pracovní síly nazpět v peněžní formu; je to úplně totéž, jako by byli zaplatili dělníkům pouhými známkami hodnoty [Wertmarken]. Jakmile dělníci tyto známky hodnoty realisují koupí části zbožního výrobku, který vyrobili a který patří kapitalistům, vrátí se tyto známky hodnoty do rukou kapitalistů; rozdíl je jen vtom, že zde známka hodnoty hodnotu nejen představuje, nýbrž ji ve zlatém nebo stříbrném ztělesnění také má. Tento způsob návratu variabilního kapitálu zálohovaného v peněžní formě, zprostředkovaný procesem, v němž se dělnická třída jeví jako kupující a třída kapitalistů jako prodávající, prozkoumáme podrobněji později. Zde však jde o jinou otázku, kterou je třeba v souvislosti s návratem variabilního kapitálu k jeho výchozímu bodu probrat.
II. kategorie roční výroby zboží se skládá z nejrozmanitějších průmyslových odvětví, která však mohou být — vzhledem ke svým výrobkům — rozdělena na dva velké pododdíly:
a) Spotřební předměty, které vcházejí do spotřeby dělnické třídy a tvoří, pokud jsou to nutné životní prostředky, také část spotřeby třídy kapitalistů, třebaže se v tomto případě často kvalitou a hodnotou liší od životních prostředků dělníků. Celý tento pododdíl můžeme pro náš účel shrnout pod rubrikou: nutné spotřební předměty, při čemž je zcela lhostejné, zda je příslušný výrobek, na př. tabák, spotřebním předmětem nutným s fysiologického hlediska nebo ne; stačí, že je jím podle zvyku.
b) Přepychové předměty, které vcházejí jen do spotřeby třídy kapitalistů, tedy mohou být směněny jen za vydávanou nadhodnotu, která nikdy nepřipadne dělníkovi. U první rubriky je jasné, že se variabilní kapitál zálohovaný na výrobu druhů zboží, jež patří do této rubriky, musí přímo vracet v peněžní formě k té části kapitalistů II (tedy ke kapitalistům IIa), která tyto nutné životní prostředky vyrábí. Tito kapitalisté je prodávají svým vlastním dělníkům za sumu variabilního kapitálu, jejž jim vyplatili jako mzdu. Vzhledem k celému tomuto pododdílu a kapitalistů II. skupiny je tento návrat přímým návratem, nechť jsou transakce mezi kapitalisty různých zúčastněných průmyslových odvětví, jimiž se tento vracející se variabilní kapitál pro rata [poměrně] rozděluje, sebečetnější. Jsou to procesy oběhu, pro něž poskytují oběživo přímo dělníci tím, že vydávají peníze, které dostali. Jinak je tomu s pododdílem II b. Celá část nově vyrobené hodnoty, s níž tu máme co činit, II b(v + m), existuje v naturální formě přepychových předmětů, t.j. předmětů, které si dělnická třída nemůže koupit, stejně jako nemůže koupit zbožní hodnotu Iv existující ve formě výrobních prostředků, třebaže jsou ony přepychové předměty i tyto výrobní prostředky výrobky těchto dělníků. Tento zpětný přítok, jímž se variabilní kapitál, zálohovaný v tomto pododdílu, vrací ke kapitalistickému výrobci v peněžní formě, nemůže být přímý, nýbrž musí být zprostředkován, stejně jako v případě Iv.
Předpokládejme na př. jako předtím pro celou skupinu II: vm = 500; ale variabilní kapitál a nadhodnota, která mu odpovídá, nechť jsou rozděleny takto:
Pododdíl a, nutné životní prostředky: v = 400, m 400, tedy masa zboží v nutných spotřebních předmětech v hodnotě 400v + 400m = 800 čili II a (400v + 400m).
Pododdíl b: přepychové předměty v hodnotě 100v + 100m = 200 čili II b (100v + 100m).
Dělníci pododdílu II b dostanou za svou pracovní sílu zaplaceno 100 v penězích, řekněme 100.liber št.; koupí za ně od kapitalistů II a spotřební předměty za sumu 100. Tato kategorie kapitalistů koupí pak za tyto peníze zboží II b, čímž ke kapitalistům II b připlývá nazpět v peněžní formě jejich variabilní kapitál.
Tím, že kapitalisté II a provedli směnu se svými vlastními dělníky, mají už opět v rukou 400v v peněžní formě; mimo to byla čtvrtina té části jejich výrobku, která představuje nadhodnotu, postoupena dělníkům II b a za ni bylo dodáno II b (100v) v přepychových zbožích.
Předpokládáme-li nyní, že se vydávání důchodu u kapitalistů II a i II b stejným poměrem dělí na výdaje na nutné životní prostředky a na výdaje na přepychové předměty — máme-li za to, že ti i oni vydávají po 3/5 na nutné životní prostředky a po 2/5 na přepychové předměty — vynakládají kapitalisté pododdílu II a 3/5 své nadhodnoty, svého důchodu 400m, tedy 240, na své vlastní výrobky, na nutné životní prostředky, a 2/5 = 160 na přepychové předměty. Kapitalisté pododdílu II b rozdělí svou nadhodnotu = 100m stejně: 3/5 = 60 na nutné předměty a 2/5 = 40 na přepychové předměty; přepychové předměty se vyrábějí a směňují uvnitř svého vlastního pododdílu.
Oněch 160 v přepychových předmětech, které má (II a)m, připlývá ke kapitalistům II a takto: z (II a) 400m bylo, jak jsme viděli, 100 ve formě nutných životních prostředků směněno za stejnou sumu (IIb)v, existující v přepychových předmětech, a dalších 60 v nutných životních prostředcích za (II b) 60m v přepychových předmětech. Celkový výpočet je pak tento:
II a: 400v + 400m; II b: 100v + 100m.
1) 400v (a) spotřebují dělníci II a, částí jejichž výrobku (nutné životní prostředky) těchto 400v (a) je; dělníci je koupí od kapitalistických výrobců své vlastní skupiny. K těmto výrobcům se tak vrací 400 liber št. v penězích, jejich variabilní kapitálová hodnota 400, kterou vyplatili týmž dělníkům jako mzdu; za tuto hodnotu mohou kapitalisté znovu koupit pracovní sílu.
2) Část 400m (a) rovnající se 100v (b), t. j. 1/4 nadhodnoty (a), se realisuje v přepychových předmětech takto: dělníci (b) dostanou od kapitalistů svého pododdílu (b) 100 liber št. jako mzdu; koupí za ně 1/5m (a), t.j. zboží, jež jsou nutnými životními prostředky; kapitalisté a koupí za tyto peníze přepychové předměty za tutéž sumu hodnoty 100v (b), t.j. polovinu všech vyrobených přepychových předmětů. Tak se ke kapitalistům b vrátí v peněžní formě jejich variabilní kapitál, a ti mohou obnovit nákup pracovní síly a znovu začít svou reprodukci, protože celý konstantní kapitál celé kategorie II je už nahrazen směnou I(v + m) za IIc. Pracovní síla dělníků zaměstnaných v pododdílu přepychu může tedy být znovu prodána jen proto, že část jejich vlastního výrobku vytvořená jako ekvivalent jejich mzdy je kapitalisty II a vtažena do jejich spotřebního fondu, spotřebována. (Totéž platí i o prodeji pracovní síly v I; neboť IIc€, za něž se I(v + m) směňuje, se skládá jak z přepychových předmětů, tak i z nutných životních prostředků, a to, co se obnovuje prostřednictvím I(v + m), skládá se z výrobních prostředků jak přepychových předmětů, tak i nutných životních prostředků.)
3) Přejděme ke směně mezi a a b, pokud je jen směnou mezi kapitalisty obou pododdílů. V dosavadním výkladu jsme skončili s variabilním kapitálem (400v) a částí nadhodnoty (100m) v pododdílu a a s variabilním kapitálem (100v) v pododdílu b. Předpokládali jsme dále, že průměrný poměr ve vydávání kapitalistického důchodu v obou kategoriích je 2/5 na přepychové předměty a 3/5 na nutné životní potřeby. Proto kromě 100 vydaných už na přepych zbývá ještě 60 na přepych na celý pododdíl a a v téže proporci, t. j. 40, na pododdíl b.
(II a)m se tedy dělí takto: 240 na životní prostředky a 160 na přepychové předměty = 240 + 160 = 400m (II a).
(II b)m se dělí v poměru 60 na životní prostředky a 40 na přepych: 60 + 40 = 100m (II b). Těchto 40 spotřebovává tato kategorie ze svého vlastního výrobku (2/5 své nadhodnoty); 60 v životních prostředcích dostává tím, že směňuje 60 ze svého nadvýrobku za 60m (a).
Máme tedy pro všechny kapitalisty II. skupiny (při čemž v + m v pododdílu a existuje v nutných životních prostředcích, v pododdílu b v přepychových předmětech):
II a (400v + 400m) + II b (100v + 100m) = 1000; díky oběhu se realisace uskutečňuje takto: 500v (a + b) {realisuje se ve 400v (a) a 100m (a)} + 500m (a + b) {realisuje se v 300m (a) + 100v (b) + 100m(b)} 1000.
Pro a a b, zkoumáme-li každé samo o sobě, dostaneme realisaci:
Předpokládáme-li pro zjednodušení stejný poměr mezi variabilním a konstantním kapitálem (což mimochodem vůbec není nutné), připadá na 400v (a) konstantní kapitál 1600 a na 100v (b) konstantní kapitál = 400, a pro II dostaneme tyto dva pododdíly a a b:
II a) 1600c + 400v + 400m = 2400.
II b) 400c + 100v + 100m = 600.
Dohromady:
2000c + 500v + 500m = 3000.
Ve shodě s tím se z 2000 IIc, které existují ve spotřebních předmětech a směňují se za 2000 I(v + m) , 1600 směňuje za výrobní prostředky nutných životních prostředků a 400 za výrobní prostředky přepychových předmětů.
Tak by se zase těchto 2000 I(v + m) rozpadalo na (800v + 800m) I pro a, = 1600 výrobních prostředků nutných životních prostředků, a na (200v + 200m) I pro b, = 400 výrobních prostředků přepychových předmětů.
Značná část nejen vlastních pracovních prostředků, nýbrž i surovin, pomocných látek atd. je pro obě skupiny stejnorodá. Ale pokud jde o směnu různých částí hodnoty celkového výrobku I(v + m), nemělo by toto dělení žádný význam. Jak shora uvedených 800 Iv, tak 200 Iv se realisuje tím, že mzda se vydává na spotřební předměty 1000 IIc, tedy že se peněžní kapitál na ni zálohovaný při návratu příslušným způsobem rozděluje mezi kapitalistické výrobce I. skupiny, že se jim pro rata znovu v penězích nahrazuje variabilní kapitál, který zálohovali: na druhé straně pokud jde o realisaci 1000 Im, vyberou i tu kapitalisté stejnoměrně (úměrně velikosti svého m) z celé druhé poloviny IIc = 1000 své podíly, 600 II a a 400 II b ve spotřebních předmětech; tedy ti, kteří nahrazují konstantní kapitál II a:
480 (3/5) z 600c (IIa ) a 320 (2/5) ze 400c (II b) = 800; ti, kteří nahrazují konstantní kapitál II b, vyberou:
120 (3/5) z 600c (II a) a 80 (2/5) ze 400c (II b) = 200. Součet = 1000.
Libovolně je tu pro I. i II. skupinu vzat poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu i to, že tento poměr je totožný v I i II i v jejich pododdílech. Pokud jde o tuto totožnost, je tu předpokládána jen pro zjednodušení, a kdybychom předpokládali různé proporce, neměnilo by to absolutně nic na podmínkách problému a na jeho řešení. Nutně však za předpokladu prosté reprodukce dojdeme za všech okolností k takovémuto výsledku:
1) Že nová hodnota vytvořená roční prací v naturální formě výrobních prostředků (která se dělí na v + m) se rovná konstantní kapitálové hodnotě c, reprodukované ve formě spotřebních předmětů, obsažené v hodnotě výrobku vytvořené druhou částí roční práce. Kdyby byla tato nová hodnota menší než IIc, nemohla by II. skupina úplně nahradit svůj konstantní kapitál; kdyby byla větší, zůstal by přebytek nepoužit. V obou případech by byl předpoklad prosté reprodukce porušen.
2) Že u ročního produktu reprodukovaného ve formě spotřebních předmětů může být variabilní kapitál v zálohovaný v peněžní formě na jeho výrobu realisován jeho příjemci — pokud jimi jsou dělníci vyrábějící přepychové předměty — jen v té části nutných životních prostředků, v níž je prima facie ztělesněna nadhodnota jejich kapitalistických výrobců; že se tedy v, vynaložené na výrobu přepychových předmětů, co do rozsahu své hodnoty rovná odpovídající části m, vyrobené ve formě nutných životních prostředků, a proto musí být menší než celé toto m, t.j. menší než (II a)m — a že jen realisací onoho v v této části m se ke kapitalistickým výrobcům přepychových předmětů vrací v peněžní formě variabilní kapitál, který zálohovali. Je to úplně analogický jev jako realisace I(v + m) v IIc; rozdíl je jen v tom, že v druhém případě se (II b) realisuje v části (II a)m, která se co do velikosti hodnoty rovná (II b)v. Tyto poměry zůstávají kvalitativně směrodatné při každém rozdělování celkového ročního výrobku, pokud skutečně vchází do procesu roční reprodukce zprostředkované oběhem. I(v + m) může být realisováno jen ve IIc, a IIc fungující jako součást produktivního kapitálu zase může být obnoveno jen touto realisací; právě tak může být (II b)v realisováno jen v části (II a)m a jen tak se může opět přeměnit ve svou formu peněžního kapitálu. Je samozřejmé, že to, co bylo řečeno, platí jen tehdy, je-li toto vše skutečně výsledkem reprodukčního procesu samého, t. j. neopatří-li si na př. kapitalisté II b peněžní kapitál pro v úvěrem z nějakých jiných zdrojů. Naproti tomu, pokud jde o kvantitativní stránky, mohou se směny různých částí ročního produktu uskutečňovat tak proporcionálně, jak bylo vylíčeno výše, jen potud, pokud měřítko výroby a její hodnotové poměry zůstávají neměnné a pokud se tyto pevné poměry nezmění vlivem zahraničního obchodu.
Říkalo-li se v duchu A. Smitha, že I(v + m) se rozkládá na IIc, a IIc se rozkládá na I(v + m), nebo, jak Smith ještě častěji a ještě nejapněji říká, že I(v + m) tvoří celou součást ceny (resp. hodnoty, on říká value in exchange) IIc, IIc tvoří celou součást hodnoty I(v + m), pak by se mohlo a muselo rovněž říci, že se (II b) rozkládá na (II a)m nebo (II a)m na (II b)v, nebo že (II b)v tvoří součást nadhodnoty II a, a vice versa [naopak]: nadhodnota by se tak rozkládala na mzdu, resp. na variabilní kapitál, a variabilní kapitál by tvořil „součást“ nadhodnoty. S touto nejapností se u A. Smitha opravdu často setkáváme, neboť mzda se u něho určuje hodnotou nutných životních prostředků a tyto zbožní hodnoty jsou zase určeny hodnotou mzdy (variabilního kapitálu) a nadhodnoty, které jsou v nich obsaženy. Jeho pozornost je tak zaujata částmi, na něž se hodnota nově vyrobená za jeden pracovní den na kapitalistické základně dělí — totiž na v + m — že úplně zapomíná na to, že při prosté směně zboží je úplně lhostejné, zda ekvivalenty existující v různých naturálních formách tvoří zaplacená či nezaplacená práce — vždyť jejich výroba stojí v obou případech stejné množství práce — a že je rovněž lhostejné, zda je zboží nějakého A výrobním prostředkem a zboží nějakého B spotřebním předmětem, zda po prodeji bude jedno zboží fungovat jako součást kapitálu a druhé naproti tomu vstoupí do spotřebního fondu a bude secundum Adam [podle Adama] spotřebováno jako důchod. To, jak individuální kupec svého zboží použije, nespadá do směny zboží, do sféry oběhu, a netýká se hodnoty zboží. To se nijak nezmění tím, že při rozboru oběhu celkového ročního společenského výrobku se musí brát zřetel na určitý charakter užití, na moment spotřeby různých součástí tohoto výrobku.
Při výše prozkoumané směně (II b)v za část (II a)m, stejnou co do hodnoty, a při dalších směnách mezi (II a)m a (II b)m se vůbec nepředpokládá, že kapitalisté — ať jsou to jednotliví kapitalisté II a a II b nebo příslušné skupiny kapitalistů — dělí svou nadhodnotu na nutné spotřební předměty a přepychové předměty ve stejné proporci. Jeden může vydat více na jeden druh spotřeby, druhý na druhý. Zůstáváme na půdě prosté reprodukce, předpokládáme jen, že suma hodnoty, rovnající se celé nadhodnotě, se realisuje ve spotřebním fondu. Hranice jsou tedy dány. Uvnitř každého pododdílu může jeden vynaložit víc na a, druhý na b; je tu však možná vzájemná kompensace, takže se kategorie kapitalistů a a b, vzaté každá jako celek, budou na a i b podílet v téže proporci. Poměry hodnot — proporcionální podíl na celkové hodnotě výrobku II, připadající na každou z kategorií výrobců a a b — tedy také určitý kvantitativní poměr mezi výrobními odvětvími, která výrobky II a a II b dodávají — jsou však nutně pro každý konkretní případ veličinou danou; hypothetický je jen poměr, který figuruje jako příklad; předpokládá-li se jiný poměr, nemění to nic na kvalitativních momentech; změní se jen kvantitativní určení. Kdyby však v důsledku nějakých okolností nastala skutečná změna v poměrné velikosti a a b, změnily by se příslušně i podmínky prosté reprodukce.
Z té okolnosti, že (II b)v se realisuje v ekvivalentní části (II a)m, vyplývá, že tou měrou, jak roste část ročního produktu představující přepych, tedy tou měrou, jak se zvětšuje množství pracovní síly, které je pohlcováno výrobou přepychových předmětů, je zpětná přeměna variabilního kapitálu, zálohovaného na (II b)v, v peněžní kapitál, který bude znovu fungovat jako peněžní forma variabilního kapitálu, a tím i existence a reprodukce části dělnické třídy, zaměstnané ve II b — zásobení této části dělníků nutnými životními prostředky — podmíněna rozmařilostí třídy kapitalistů, přeměňováním značné části jejich nadhodnoty v přepychové předměty.
Každá krise na čas zmenšuje spotřebu přepychových předmětů. Zpomaluje, zdržuje zpětnou přeměnu (II b)v v peněžní kapitál, umožňuje jen částečnou přeměnu, a tím vyhazuje na dlažbu část dělníků vyrábějících přepychové předměty a zároveň právě tím na druhé straně brzdí a zmenšuje prodej nutných spotřebních předmětů. Nemluvíme ani o tom, že se zároveň uvolňují neproduktivní dělníci, kteří za své služby dostávali od kapitalistů část jejich výdajů na přepych (tito dělníci jsou sami pro tanto přepychovými předměty) a kteří se velmi silně podíleli zejména také na spotřebě nutných životních prostředků atd. Opačný jev nastává v období prosperity, a zejména za rozkvětu spekulace v tomto období — když už z jiných důvodů klesá relativní, ve zboží vyjádřená hodnota peněz (při čemž vůbec nenastává skutečná revoluce v hodnotě), a proto cena zboží, bez ohledu na jejich vlastní hodnotu, stoupá. Přitom stoupá nejen spotřeba nutných životních prostředků; dělnická třída (do níž nyní aktivně vstoupila celá její reservní armáda) se na čas podílí i na spotřebě přepychových předmětů, jež jsou jí jinak nepřístupné, a mimo to i na spotřebě té kategorie nutných spotřebních předmětů, která většinou jinak tvoří „nutné“ spotřební předměty jen pro třídu kapitalistů; to opět vyvolává vzestup cen.
Je čirou tautologií říkat, že krise vznikají z nedostatku koupěschopné spotřeby nebo koupěschopných spotřebitelů. Jiné druhy spotřeby než spotřebu zaplacenou kapitalistický systém nezná, vyjma spotřebu sub forma pauperis [spotřebu žebráka] nebo spotřebu „darebáka“. To, že zboží je neprodejné, neznamená nic jiného, než že se pro ně nenašli koupěschopní kupci, tj. spotřebitelé (neboť zboží se konec konců kupuje pro produktivní nebo individuální spotřebu). Chce-li se však této tautologii dodat zdání hlubšího zdůvodnění tím, že se říká, že dělnická třída dostává příliš nepatrnou část svého vlastního výrobku a že se dá zlu odpomoci, bude-li z něho dostávat větší podíl, t.j. vzroste-li její mzda, stačí na to jen poznamenat, že krise bývají po každé připravovány právě takovým obdobím, kdy mzda všeobecně stoupá a dělnická třída skutečně dostává větší podíl na části ročního produktu, určené ke spotřebě. Takové období by muselo — s hlediska těchto rytířů zdravého a „prostého“(!) lidského rozumu — naopak krisi oddálit. Je tedy vidět, že kapitalistická výroba v sobě chová podmínky, které nezávisí na dobré či zlé vůli a které dopouštějí onen relativní blahobyt dělnické třídy jen na čas, a i to jen jako předzvěst krise. [46]
Viděli jsme dříve, jak proporcionální poměr mezi výrobou nutných spotřebních předmětů a výrobou přepychových předmětů podmiňuje rozdělování II(v + m) mezi II a a II b — a tedy i rozdělování IIc mezi (II a)c a (II b). Toto rozdělování má tedy základní význam pro povahu a kvantitativní poměry výroby a je momentem, který v podstatných rysech určuje její celkové utváření.
Účelem reprodukce je v podstatě spotřeba, třebaže i zde je hybným motivem individuálních kapitalistů dosažení nadhodnoty; ale nadhodnota — ať je její relativní velikost jakákoli — má tu nakonec sloužit jen k individuální spotřebě kapitalisty.
Poněvadž prostá reprodukce tvoří část, a to nejpodstatnější část i každé roční reprodukce v rozšířeném měřítku, zůstává tento motiv — osobní spotřeba — spolu s motivem obohacení a v protikladu k motivu obohacení jako takovému rozhodujícím. Ve skutečnosti vypadá věc složitěji, protože účastníci (partners) na kořisti — nadhodnotě kapitalisty — vystupují jako spotřebitelé na něm nezávislí.
V. Zprostředkováni směny oběhem peněz
Podle dosavadního výkladu probíhal oběh mezi různými kategoriemi výrobců podle tohoto schematu:
1) Mezi skupinou I a skupinou II:
I. 4000c + 1000v + 1000m
II. . . . . .2000c . . + 500v + 500m.
Je tedy dokončen oběh IIc = 2000, které bylo směněno za I (1000v + 1000m).
Protože 4000 Ic ponecháváme zatím stranou, zbývá ještě oběh v + m uvnitř skupiny II. Tyto II(v + m) se dělí mezi pododdíly II a a II b takto:
2) II. 500v + 500m = a (400v + 400m) + b (100v + 100m).
400v (a) obíhá uvnitř svého vlastního pododdílu; dělníci zaplacení těmito 400v (a) koupí za ně od svých zaměstnavatelů, kapitalistů II a, nutné životní prostředky, které sami vyrobili.
Protože kapitalisté obou pododdílů vydají 3/5 své nadhodnoty za výrobky II a (nutné životní prostředky) a její 2/5 za výrobky II b (přepychové předměty), spotřebují se 3/5 nadhodnoty a, t j. 240 přímo uvnitř pododdílu II a; právě tak 2/5 nadhodnoty b (vyrobené a existující v přepychových předmětech) uvnitř pododdílu II b.
Zbývá tedy mezi II a a II b ještě směnit:
na straně II a: 160m,
na straně II b: 100v + 60m. Tyto výrobky se navzájem kryjí. Dělníci II b koupí za svých 100v, které dostali v peněžní formě jako mzdu, od II a nutné životní prostředky v částce 100. Kapitalisté IIb koupí za sumu 3/5 své nadhodnoty = 60m rovněž nutné životní prostředky od II a. Kapitalisté II a tak dostávají peníze nutné k tomu, aby — jak předpokládáme výše — vydali 2/5 své nadhodnoty = 160m na přepychové zboží vyrobené ve II b (100v, které leží u kapitalistů II b jako výrobek nahrazující zaplacenou mzdu, a 60m). Dostáváme tedy toto schema:
3) II a. [400v] + [240m] + 160v
b . . . . . 100v + 60m + [40v], kde v závorkách jsou uvedeny položky, které obíhají a spotřebovávají se jen uvnitř svého vlastního pododdílu.
To, že peněžní kapitál zálohovaný jako variabilní kapitál se přímo vrací jen ke kapitalistům II a, vyrábějícím nutné životní prostředky, je jen projevem — modifikovaným zvláštními podmínkami — všeobecného zákona, o němž jsme se zmínili výše že se výrobcům zboží, kteří zálohují na oběh peníze, tyto peníze při normálním průběhu oběhu zboží vracejí. Z toho mimochodem vyplývá, že stojí-li za výrobcem zboží vůbec peněžní kapitalista, který opět zálohuje peněžní kapitál (v nejpřísnějším smyslu tohoto slova, tedy kapitálovou hodnotu v peněžní formě) průmyslovému kapitalistovi je skutečným bodem, kam se tyto peníze vracejí, kapsa tohoto peněžního kapitalisty. Třebaže peníze procházejí při svém oběhu více méně rukama všech, patří takto masa obíhajících peněz do skupiny peněžního kapitálu, organisované a soustředěné ve formě bank atd.; způsob, jakým tato skupina zálohuje svůj kapitál, podmiňuje, že se k ní tento kapitál nakonec neustále vrací v peněžní formě, třebaže zprostředkujícím článkem je tu opět zpětná přeměna průmyslového kapitálu v peněžní kapitál.
Ke zbožnímu oběhu je vždy zapotřebí věcí dvojího druhu: zboží, která se vrhají do oběhu, a peněz, které se vrhají do oběhu. „Proces oběhu… nekončí, na rozdíl od bezprostřední výměny výrobků, jakmile si užitné hodnoty vymění místa a majitele. Peníze nemizejí proto, že nakonec vypadnou z řady metamorfos jednoho zboží. Usazují se znovu a znovu v těch bodech procesu oběhu, které to či ono zboží vyklidilo“ atd. (Kniha I., kap. III, str. 92.) [K. Marx, „Kapitál“, díI I, 1953, str. 130—131.]
Na př. při rozboru oběhu mezi IIc a I(v + m) jsme vyšli z předpokladu, že II. skupina zálohovala na tento oběh 500 liber št. v penězích. Při nekonečném počtu procesů oběhu, na něž se oběh mezi velkými společenskými skupinami výrobců rozpadá, vystoupí jednou představitel první, podruhé představitel druhé skupiny první jako kupec — tedy vrhne do oběhu peníze. Je to, ponecháme-li úplně stranou individuální okolnosti, podmíněno už rozdílem ve výrobních obdobích a tedy v obratech různých zbožních kapitálů. II tedy koupí za 500 liber št. od I výrobní prostředky téže hodnoty, I však koupí od II za 500 liber št. spotřební předměty: peníze se tedy vracejí k II; skupina II se však tímto návratem nijak neobohatí. Nejprve vrhla do oběhu 500 liber št. v penězích a vzala z něho zboží téže hodnoty; pak prodá za 500 liber št. zboží a vezme z oběhu tutéž sumu hodnoty v penězích; tak se 500 liber št. vrací. Ve skutečnosti vrhla tak II. skupina do oběhu za 500 liber št. peněz a za 500 liber št. zboží = 1000 liber št.; bere z oběhu za 500 liber št. zboží a za 500 liber št. peněz. Pro směnu 500 liber št. ve zboží (I) a 500 liber št. ve zboží (II) potřebuje oběh jen 500 liber št. v penězích; tedy ten, kdo zálohoval peníze při koupi cizího zboží, dostane je nazpět při prodeji vlastního zboží. Kdyby tedy byla I. skupina napřed koupila od II zboží za 500 liber št. a později skupině II prodala zboží za 500 liber št., bylo by se oněch 500 liber št. vrátilo k I, a ne ke II.
Ve skupině I se peníze vynaložené na mzdu, tj. variabilní kapitál zálohovaný v peněžní formě, v této formě nevracejí přímo, nýbrž nepřímo oklikou. Naproti tomu ve skupině II se 500 liber št. mzdy vrací přímo od dělníků ke kapitalistům, jako bývá tento návrat vůbec vždy přímý, když se koupě a prodej mezi týmiž osobami neustále opakuje tak, že tyto osoby střídavě stojí proti sobě jednou jako kupci, jindy jako prodavači zboží. Kapitalista II. skupiny zaplatí pracovní sílu v penězích; včlení ji tím do svého kapitálu a jen v důsledku tohoto aktu oběhu, který je pro něho jen přeměnou peněžního kapitálu v produktivní kapitál, stojí jako průmyslový kapitalista proti dělníkovi jako svému námezdnímu dělníku. Ale dělník, který byl v prvním stadiu prodavačem, obchodníkem se svou vlastní pracovní silou, stojí ve druhém stadiu jako kupec, jako majitel peněz proti kapitalistovi jako prodavači zboží; tak se peníze, vynaložené na mzdu, vracejí ke kapitalistovi. Pokud se při prodeji těchto zboží nešidí, nýbrž směňují se ekvivalenty ve zboží a v penězích, není tento prodej procesem, jímž by se kapitalista obohacoval. Kapitalista neplatí dělníka dvakrát: napřed v penězích a pak ve zboží; jeho peníze se k němu vracejí, jakmile je dělník smění za jeho zboží.
Peněžní kapitál přeměněný ve variabilní kapitál, tj. peníze zálohované na mzdu, hraje však hlavní úlohu v oběhu peněz samém: protože dělnická třída musí žít z ruky do úst a nemůže proto dávat průmyslovým kapitalistům na dlouhou dobu úvěr, musí se — ať jsou období obratu kapitálů v různých průmyslových odvětvích jakkoli různá — na nesčetných místně různých bodech společnosti současně zálohovat v penězích variabilní kapitál v určitých krátkých lhůtách, na př. týdně atd., v časových úsecích, které se relativně rychle opakují (čím kratší jsou tyto úseky, tím menší může být celková peněžní suma, která se tímto kanálem najednou vrhá do oběhu). V každé zemi kapitalistické výroby tvoří takto zálohovaný peněžní kapitál poměrně rozhodující část celkového oběhu, a to tím spíše, že tytéž peníze — dříve než se vrátí k výchozímu hodu — pronikají do nejrozmanitějších kanálů a fungují jako oběživo v nekonečném množství jiných operací.
*
Prozkoumejme nyní oběh mezi I(v + m) a IIc s jiného hlediska.
Kapitalisté I. skupiny zálohují 1000 liber št. na zaplacení mzdy; těmito 1000 librami št. koupí dělnici za 1000 liber št. životní prostředky od kapitalistů II. skupiny, a ti koupí zase za tytéž peníze výrobní prostředky od kapitalistů I. K těm se nyní vrátil v peněžní formě jejich variabilní kapitál, kdežto kapitalisté II přeměnili polovinu svého konstantního kapitálu z formy zbožního kapitálu opět v produktivní kapitál. Kapitalisté II zálohují dalších 500 liber št. v penězích, aby za ně dostali od I výrobní prostředky; kapitalisté I vydají peníze na spotřební předměty od II; tak se těchto 500 liber št. vrací ke kapitalistům II; ti je zálohují znovu, aby poslední čtvrtinu svého konstantního kapitálu, přeměněného ve zboží, přeměnili opět v jeho produktivní naturální formu. Tyto peníze se opět vracejí k I a opět odebírají od II za stejnou sumu spotřební předměty; tím se těchto 500 liber št. vrací ke II; kapitalisté této skupiny mají nyní, tak jako dříve 500 liber št. v penězích a 2000 liber št. v konstantním kapitálu, který však byl z formy zbožního kapitálu znovu přeměněn v produktivní kapitál. 1500 liber št. v penězích zprostředkovalo oběh masy zboží 5000 liber št. A to 1) I zaplatí dělníkům 1000 liber št. za pracovní sílu téže hodnoty; 2) dělníci koupí za týchž 1000 liber št. životní prostředky od II; 3) II koupí za tytéž peníze výrobní prostředky od I, jíž tak byl obnoven v peněžní formě variabilní kapitál 1000 liber št.; 4) II koupí za 500 liber št. výrobní prostředky od I; 5) I koupí za týchž 500 liber št. spotřební předměty od II; 6) II koupí za týchž 500 liber št. výrobní prostředky od I; 7) I koupí za týchž 500 liber št. životní prostředky od II. Ke skupině II se vrátilo 500 liber št., které vrhla do oběhu kromě svých 2000 liber št. ve zboží a za které si nevzala z oběhu žádný ekvivalent ve zboží. [47]
Směna tedy probíhá takto:
1) I. skupina platí 1000 liber št. v penězích za pracovní sílu, tedy za zboží = 1000 librám št.
2) Dělníci koupí za svou mzdu v sumě 1000 liber št. v penězích spotřební předměty od II. skupiny; tedy zboží = 1000 librám št.
3) II koupí za 1000 liber št. utržených od dělníků od I výrobní prostředky téže hodnoty, tedy zboží = 1000 librám št.
Tím se 1000 liber št. v penězích vrátilo jako peněžní forma variabilního kapitálu k I.
4) II koupí od I za 500 liber št. výrobní prostředky; tedy zboží = 500 librám št.
5) I koupí za týchž 500 liber št. spotřební předměty od II; tedy zboží = 500 librám št.
6) II koupí za týchž 500 liber št. výrobní prostředky od I; tedy zboží = 500 librám št.
7) I koupí za týchž 500 liber št. spotřební předměty od II; tedy zboží = 500 librám št.
Součet směněných zbožních hodnot 5000 liber št.
500 liber št, které II. skupina zálohovala na koupi, sek ni vrátilo.
Výsledek je:
1) I. skupina má variabilní kapitál v peněžní formě ve velikosti 1000 liber št., které původně zálohovala do oběhu; kromě toho vydala na svou individuální spotřebu 1000 liber št. — ve svém vlastním zbožním výrobku, tj. vydala peníze, které dostala z prodeje výrobních prostředků v hodnotě 1000 liber št.
Na druhé straně je naturální forma, v niž se musí variabilní kapitál, existující v peněžní formě, přeměnit, tj. pracovní síla — spotřebou uchována, reprodukována a existuje opět jako jediný předmět obchodu svých majitelů, jejž musí tito majitelé prodat, chtějí-li být živi. Je tedy také reprodukován vztah mezi námezdními dělníky a kapitalisty.
2) Konstantní kapitál II. skupiny je in natura nahrazen, a 500 liber št., které táž II zálohovala do oběhu, se k ní vrátilo.
Pro dělníky I je oběh prostým oběhem Z — P — Z:
těchto 1000 liber št. zpeněží až do výše téže hodnoty konstantní kapitál II, který existuje ve formě zboží — životních prostředků.
Pro kapitalisty II je tento proces aktem Z — P, přeměnou části jejich zbožního výrobku v peněžní formu, z níž se tento zbožní výrobek přeměňuje opět v součásti produktivního kapitálu — a to v část výrobních prostředků, jež tito kapitalisté potřebují.
Když kapitalisté II zálohují P (500 liber št.) na nákup ostatních částí výrobních prostředků, anticipuje se tím peněžní forma té části IIc, která ještě existuje ve zbožní formě (ve spotřebních předmětech); v aktu P — Z, v němž II kupuje za P a I prodává Z, přeměňuj se peníze (II) v část produktivního kapitálu, zatím co Z (I) probíhá aktem Z — P, přeměňuje se v peníze; tyto peníze však nepředstavují pro I součást kapitálové hodnoty, nýbrž zpeněženou nadhodnotu, která se vydává výhradně na spotřební předměty.
V oběhu P — Z…Pr...Z‘ — P‘ je první akt, P — Z, aktem jednoho kapitalisty, poslední akt Z‘ — P‘ aktem (nebo částí aktu) druhého kapitalisty. Zda toto Z, jímž se P přeměňuje v produktivní kapitál, představuje pro prodavače Z (který tak toto Z přeměňuje v peníze), konstantní součást kapitálu, variabilní součást kapitálu, nebo nadhodnotu, je pro oběh zboží sám úplně lhostejné.
Pokud jde o skupinu I, vzhledem k součásti v + m jejího zbožního výrobku, bere z oběhu víc peněz, než do něho vrhla. Předně se k ní vrací 1000 liber št. jejího variabilního kapitálu; za druhé prodává (viz výše směnu č. 4) za 500 liber št. výrobní prostředky; tím je polovina její nadhodnoty zpeněžena; potom (směna č. 6) opět prodává za 500 liber št. výrobní prostředky, druhou polovinu své nadhodnoty, a tím je vzata z oběhu v peněžní formě celá nadhodnota; tedy postupně; 1) variabilní kapitál je přeměněn opět v peníze = 1000 liber št.; 2) polovina nadhodnoty je zpeněžena = 500 liber št.; 3) druhá polovina nadhodnoty = 500 liber št.; je tedy zpeněžena suma 1000v + 1000m = 2000 liber št. Ačkoli I (nehledě na směny zprostředkující reprodukci I, které probereme později) vrhla do oběhu jen 1000 liber št., vzala z něho dvakrát tolik. Toto zpeněžené m (jež se přeměnilo v P) mizí ovšem ihned zase do jiných rukou (II) tím, že se tyto peníze vydají na spotřební předměty. Kapitalisté I vzali z oběhu v penězích jen tolik, kolik do něho na hodnotě ve zboží vrhli; a fakt, že tato hodnota je nadhodnota, tj. že kapitalisty nic nestojí, nemění naprosto nic na hodnotě tohoto zboží samé; je to tedy, pokud jde o přeměnu hodnoty ve zbožním oběhu naprosto lhostejné. Pobyt nadhodnoty v peněžní formě je samozřejmě přechodný, jako jsou přechodné všechny ostatní formy, jimiž zálohovaný kapitál při svých přeměnách prochází. Trvá právě jen tak dlouho jako mezidobí mezi přeměnou zboží I v peníze a za ní následující přeměnou peněz I ve zboží II.
Kdybychom předpokládali kratší obraty — nebo při zkoumáni otázky s hlediska prostého zbožního oběhu rychlejší oběh peněz — stačilo by ještě méně peněz, aby zprostředkovaly oběh směňovaných zbožních hodnot; suma je vždy určena — je-li počet postupných směn dán — sumou cen, resp. sumou hodnot obíhajících zboží. Při tom je úplně lhostejné v jaké proporci se tato suma hodnot skládá na jedné straně z nadhodnoty a na druhé straně z kapitálové hodnoty.
Kdyby v našem příkladu byla mzda u I vyplácena čtyřikrát za rok, bylo by to 4 x 250 = 1000. 250 liber št. v penězích by tedy stačilo pro oběh Iv —1/2 lIc a pro oběh mezi variabilním kapitálem Iv a pracovní silou I. Stejně tak, kdyby se oběh mezi Im a IIc uskutečnil ve čtyřech obratech, bylo by k tomu třeba jen 250 liber št., tedy celkem by bylo zapotřebí peněžní sumy, resp. peněžního kapitálu 500 liber št. k oběhu zboží v sumě 5000 liber št. Nadhodnota by se pak přeměňovala v peníze nikoli na dvakrát po polovině, ale na čtyřikrát po čtvrtině.
Vystoupí-li ve směně č. 4 jako kupec I místo II, tedy vydá-ti 500 liber št. v penězích na spotřební předměty téže hodnoty, koupí pak II ve směně č. 5 za týchž 500 liber št. výrobní prostředky; 6) I koupí za týchž 500 liber št. spotřební předměty; 7) II koupí za týchž 500 liber št. výrobní prostředky; oněch 500 liber št. se tedy nakonec vrátí k I, jako se dříve vrátily k II. Nadhodnota se tu zpeněžuje pomocí peněz, které sám její kapitalistický výrobce vydává na svou osobní spotřebu a které představují anticipovaný důchod, anticipovaný příjem z nadhodnoty vězící ve zboží, jež má být teprve prodáno. Ke zpeněžení nadhodnoty nedochází návratem oněch 500 liber št.; neboť kromě 1000 liber št. ve zboží Iv vrhla I na konci směny č. 4 do oběhu 500 liber št. v penězích, a tyto peníze byly, jak víme, dodatečné peníze, a ne výtěžek z prodaného zboží. Vracejí—li se tyto peníze k I dostává z nich I nazpět jen své dodatečně peníze, a nepřeměňuje v peníze svou nadhodnotu. Ke zpeněžení nadhodnoty I dochází jen prodejem zboží Im, v nichž tato nadhodnota vězí, a její pobyt v podobě peněz trvá po každé jen tak dlouho, pokud nejsou peníze utržené prodejem zboží znovu vydány na spotřební předměty.
I koupí za dodatečné peníze (500 liber št.) od II spotřební předměty; tyto peníze I vydala a dostala za ně ekvivalent ve zboží II; po prvé se peníze vracejí tím, že II koupí od I za 500 liber št. zboží; vracejí se tedy jako ekvivalent zboží prodaného skupinou I, ale toto zboží skupinu I nic nestojí, tj. je pro ni nadhodnotou, a tak peníze, které vrhla do oběhu, zpeněžují její vlastní nadhodnotu; stejně i při své druhé koupi (č. 6) dostala I ekvivalent ve zboží II. Vyjdeme-li z předpokladu, že II pak nekoupí (č. 7) od I výrobní prostředky, byla by I ve skutečnosti zaplatila za 1000 liber št. spotřební předměty — spotřebovala celou svou nadhodnotu jako důchod — a to 500 ve svém zboží I (ve výrobních prostředcích) a 500 v penězích; měla by však ještě na skladě za 500 liber št. zboží I (ve výrobních prostředcích), ale 500 liber št. v penězích by bylo vydáno.
Naproti tomu II by byla přeměnila z formy zbožního kapitálu v produktivní kapitál jen tři čtvrtiny svého konstantního kapitálu; zbývající čtvrtina by však měla formu peněžního kapitálu (500 liber št.), peněz ležících fakticky ladem, čili peněz, které přerušily své fungování a vyčkávají. Kdyby tato situace trvala déle, byla by II nucena omezit o čtvrtinu měřítko reprodukce. —. Pokud jde o oněch 500 ve výrobních prostředcích, které má I na krku, nejsou nadhodnotou existující ve zbožní formě; stojí tu na místě zálohovaných 500 liber št. v penězích, které I měla vedle svých 1000 liber št. nadhodnoty ve zbožní formě. Jako peníze jsou ve formě vždy schopné realisace; jako zboží jsou v této chvíli neprodejné. Z toho je jasné, že prostá reprodukce — při níž musí být nahrazen každý prvek produktivního kapitálu ve II i I — je tu možná jen tehdy, vrátí-li se oněch 500 zlatých ptáků ke skupině I, která je na začátku vypustila.
Vydá-li kapitalista (máme tu stále ještě před sebou průmyslové kapitalisty, kteří jsou zároveň představiteli všech ostatních) peníze na spotřební předměty, znamená to, že pro něho jsou ty tam, že je stihl osud všeho smrtelného. Vrátit se k němu mohou jen tehdy, vyloví-li je z oběhu pomocí zboží, tj. svým zbožním kapitálem. Tak jako hodnota celého jeho ročního zbožního výrobku (který je pro něho = zbožnímu kapitálu), dá se pro něho i hodnota každého jeho prvku, tj. hodnota každého jednotlivého zboží, rozložit na konstantní kapitálovou hodnotu, variabilní kapitálovou hodnotu a nadhodnotu. Zpeněžení každého jednotlivého zboží (která tvoří jako prvky zbožní výrobek) je tedy zároveň zpeněžením určité části nadhodnoty vězící v celém zbožním výrobku. Je tedy v daném případě doslova pravda, že kapitalista vrhl sám do oběhu peníze — a to tím, že je vydal na spotřební předměty — jimiž se přeměňuje v peníze čili realisuje jeho nadhodnota. Nejde tu přitom samozřejmě o tytéž mince, nýbrž o množství ražených peněz, jež se rovná sumě (anebo části této sumy), kterou vrhl do oběhu na krytí osobních potřeb.
V praxi se tak děje dvojím způsobem: byl-li podnik zahájen teprve v běžném roce, trvá to drahnou dobu, v nejlepším případě několik měsíců, než může kapitalista vydávat na svou osobní spotřebu peníze přímo z příjmů podniku. Ale proto ani na chvíli neodloží svou spotřebu. Zálohuje si sám peníze na nadhodnotu, kterou má teprve dostat (zálohuje-li je ze své vlastní kapsy nebo z cizí kapsy pomocí úvěru, je tu úplně lhostejné), ale tím zálohuje i prostředky k realisaci nadhodnoty, která má být realisována později. Je-li však podnik už delší dobu v pravidelném chodu, rozdělují se platby a příjmy na různé lhůty během roku. Jedno však probíhá bez ustání, a to kapitalistova spotřeba, která anticipuje obvyklé nebo předpokládané příjmy a jejíž rozsah se jimi v určitých proporcích řídí. Prodejem každé dávky zboží se realisuje i část nadhodnoty, která má být ročně vyrobena. Kdyby se však za celý rok prodalo jen tolik vyrobeného zboží kolik je nutno k nahrazení konstantní a variabilní kapitálové hodnoty v něm vězící, nebo kdyby ceny klesly tak, že by se při prodeji celého ročního zbožního výrobku podařilo realisovat jen vězící v něm zálohovanou kapitálovou hodnotu, vynikl by na tomto vydání peněz jasně charakter anticipace, počítání s budoucí nadhodnotou. Udělá-li náš kapitalista úpadek, pustí se jeho věřitelé a soud do vyšetřování, zda jeho anticipovaná osobní vydání byla úměrná rozsahu jeho podniku a přijmu nadhodnoty, který tomuto rozsahu obvykle nebo normálně odpovídá.
Pokud jde o celou třídu kapitalistů, pak se tvrzení, že musí sama vrhat do oběhu peníze na realisaci své nadhodnoty (resp. i na oběh svého kapitálu, konstantního i variabilního), nejen nejeví paradoxní, nýbrž jeví se jako nutná podmínka celého mechanismu; neboť tu jsou jen dvě třídy dělnická třída, která má jen svou pracovní sílu, a třída kapitalistů, která je monopolním vlastníkem společenských výrobních prostředků i peněz. Paradoxní by bylo, kdyby peníze nutné
Skutečný průběh zatemňují okolnosti dvojího druhu:
1) To, že se v procesu oběhu průmyslového kapitálu objevuje obchodní kapitál (jehož první fortmou jsou vždy peníze, poněvadž obchodník jako takový nevytváří žádný „výrobek“ nebo „zboží“) a peněžní kapitál jakožto předmět manipulace zvláštní kategorie kapitalistů.
2) To, že se nadhodnota — která musí být vždy především v rukou průmyslového kapitalisty — štěpí na různé kategorie, jejichž nositeli jsou vedle průmyslového kapitalisty pozemkový vlastník (pro pozemkovou rentu), lichvář (pro úrok) atd., pak vláda a její úředníci, rentieři atd. Tito chlapíci se jeví vůči průmyslovému kapitalistovi jako kupci, a potud přeměňují jeho zboží v peníze; pro parte vrhají také oni „peníze“ do oběhu, a kapitalista je dostává od nich. Při tom se neustále zapomíná, z jakého zdroje tyto peníze původně dostali a odkud je stále znovu dostávají.
VI. Konstantní kapitál skupiny I[48]
Zbývá nám ještě prozkoumat konstantní kapitál skupiny I = 4000 Ic. Tato hodnota se rovná hodnotě výrobních prostředků spotřebovaných při výrobě této masy zboží, hodnotě, která se objevuje znovu ve zbožním výrobku I. Tato znovu se objevující hodnota, která nebyla vyrobena ve výrobním procesu I, nýbrž vstoupila do něho před rokem jako konstantní hodnota, jako daná hodnota jeho výrobních prostředků, existuje nyní jako celá část masy zboží I, která není pohlcena kategorií II; přitom se hodnota této masy zboží, která tak zůstává v rukou kapitalistů I, rovná 2/3 hodnoty celého jejich ročního zbožního výrobku. O jednotlivém kapitalistovi, který vyrábí nějaký zvláštní druh výrobních prostředků, bychom mohli říci: prodává svůj zbožní výrobek, přeměňuje jej v peníze. Tím, že jej přeměňuje v peníze, přeměňuje opět v peníze i konstantní část hodnoty svého výrobku. Za tuto část hodnoty přeměněnou v peníze nakoupí pak znovu od jiných prodavačů zboží výrobní prostředky, čili přemění konstantní část hodnoty svého výrobku v naturální formu, v niž tato část hodnoty může znovu fungovat jako produktivní konstantní kapitál. Ale v našem případě je takovýto předpoklad nemožný. Kategorie kapitalistů I. skupiny zahrnuje celý souhrn kapitalistů, kteří vyrábějí výrobní prostředky. Mimo to je zbožní výrobek ve výši 4000, jenž zůstal v jejich rukou, částí společenského výrobku, která se nedá směnit za žádnou jinou část, protože žádná jiná část ročního výrobku už neexistuje. Až na těchto 4000 bylo už s celým zbytkem nějak naloženo; část byla pohlcena společenským spotřebním fondem, a jiná část musí nahradit konstantní kapitál skupiny II, která už směnila vše, co ke směně se skupinou I měla.
Obtíž se řeší velmi prostě, uvážíme-li, že celý zbožní výrobek I se co do své naturální formy skládá z výrobních prostředků, tj. z hmotných prvků konstantního kapitálu samého. Ukazuje se tu týž jev jako předtím ve II, jenže v jiné podobě. Ve II se celý zbožní výrobek skládal ze spotřebních předmětů; jeho část, měřena mzdou obsaženou v tomto zbožním výrobku plus nadhodnotou, mohla tudíž být spotřebována svými vlastními výrobci. Zde, v I, se celý zbožní výrobek skládá z výrobních prostředků, budov, strojů, nádob, surovin, pomocných látek atd. Jejich část, ta, která nahrazuje konstantní kapitál používaný v dané sféře, může proto ihned začít fungovat ve své naturální formě jako součást produktivního kapitálu. Pokud vstupuje do oběhu, obíhá uvnitř I. skupiny. Ve II spotřebovávají část zbožního výrobku in natura jeho vlastní výrobci individuálně, kdežto v I spotřebovávají část výrobku in natura jeho kapitalističtí výrobci produktivně.
V části zbožního výrobku I = 4000c se znovu objevuje konstantní kapitálová hodnota spotřebovaná v této skupině, a to v takové naturální formě, v níž může ihned opět začít fungovat jako produktivní konstantní kapitál. Ve II vchází část zbožního výrobku v částce 3000, jejíž hodnota se rovná mzdě plus nadhodnotě (= 1000), přímo do individuální spotřeby kapitalistů a dělníků II, kdežto konstantní kapitálová hodnota tohoto zbožního výrobku (= 2000) nemůže znovu vstoupit do produktivní spotřeby kapitalistů II, nýbrž musí být nahrazena směnou s I.
Naproti tomu v I. skupině část jejího zbožního výrobku 6000, jejíž hodnota se rovná mzdě plus nadhodnotě (=2000), nevchází a co do své naturální formy ani nemůže vcházet do individuální spotřeby výrobců tohoto výrobku. Musí být napřed směněna za II. Konstantní část hodnoty tohoto výrobku = 4000 je naopak v takové naturální formě, v níž — díváme-li se na kapitalisty I jako na celek — může bezprostředně znovu fungovat jako konstantní kapitál I. Jinak řečeno: celý výrobek skupiny I se skládá z užitných hodnot, které co do své naturální formy mohou — za kapitalistického způsobu výroby — sloužit jen jako prvky konstantního kapitálu. Z tohoto výrobku v celkové hodnotě 6000 nahrazuje tedy třetina (2000) konstantní kapitál skupiny II a zbývající 2/3 konstantní kapitál skupiny I.
Konstantní kapitál I se skládá z řady různých skupin kapitálu, vložených do různých výrobních odvětví výrobních prostředků: tolik a tolik do vysokých pecí, tolik a tolik do uhelných dolů atd. Každá z těchto skupin kapitálu čili každý z těchto společenských skupinových kapitálů se opět skládá z většího nebo menšího počtu samostatně fungujících jednotlivých kapitálů. Předně se kapitál společnosti, na př. 7500 (což může znamenat miliony atd.) rozpadá na různé skupiny kapitálu; společenský kapitál ve výši 7500 se rozpadl na zvláštní části, z nichž každá je vložena do zvláštního výrobního odvětví; část společenské kapitálové hodnoty vložená do každého zvláštního výrobního odvětví se co do své naturální formy skládá jednak z výrobních prostředků každé zvláštní výrobní sféry, jednak z pracovní síly nutné k provozu v této sféře a příslušně kvalifikované, různě modifikované dělbou práce, a to podle specifického druhu práce, kterou má tato pracovní síla v každé jednotlivé sféře výroby vykonávat. Část společenského kapitálu, vložená do každého zvláštního výrobního odvětví, se opět skládá ze sumy jednotlivých samostatně fungujících kapitálů, jež jsou do ní vloženy. To samozřejmě platí pro obě skupiny, pro I jako pro II.
Pokud jde o konstantní kapitálovou hodnotu, která se v I znovu objevuje ve formě zbožního výrobku, vchází zčásti znovu jako výrobní prostředky do té zvláštní sféry výroby (nebo dokonce do toho individuálního podniku), z níž jako výrobek vyšla, na př. obilí do výroby obilí, uhlí do výroby uhlí, železo ve formě strojů do výroby železa atd.
Pokud však jednotlivé výrobky, z nichž se konstantní kapitálová hodnota skupiny I skládá, nevcházejí přímo znovu do své zvláštní nebo individuální výrobní sféry, mění jen místo. Vcházejí v naturální formě do jiné výrobní sféry skupiny I, zatím co je výrobek jiných výrobních sfér skupiny I in natura nahrazuje. Je to pouhá výměna míst těchto výrobků. Vcházejí všechny opět jako činitelé, nahrazující konstantní kapitál I, jenže místo do jedné části skupiny I vcházejí do jiné části. Pokud tu dochází ke směně mezi jednotlivými kapitalisty I, je to směna jedné naturální formy konstantního kapitálu za jinou naturální formu konstantního kapitálu, jednoho druhu výrobních prostředků za jiný druh výrobních prostředků. Je to vzájemná směna různých individuálních konstantních částí kapitálu I. Výrobky, pokud neslouží přímo jako výrobní prostředky ve svém vlastním výrobním odvětví, přecházejí z místa své výroby na jiné a tak se navzájem nahrazují. Jinak řečeno (podobně jako tomu bylo ve II s nadhodnotou): každý kapitalista I si v poměru, v jakém je spolumajitelem tohoto konstantního kapitálu ve výši 4000, bere z této masy zboží příslušné výrobní prostředky, jež potřebuje. Je jasné, že kdyby výroba byla společenská, a ne kapitalistická, že by se tyto výrobky skupiny I za účelem reprodukce neméně ustavičně znovu rozdělovaly jako výrobní prostředky mezi výrobní odvětví této skupiny: jedna část by zůstávala přímo ve výrobní sféře, z níž jako výrobek vyšla, jiná část by naproti tomu přecházela na jiná místa výroby, a tak by mezi různými místy výroby v této skupině docházelo k neustálému pohybu sem a tam.
VII. Variabilní kapitál a nadhodnota v obou skupinách
Celková hodnota spotřebních předmětů vyrobených za rok se tedy rovná variabilní kapitálové hodnotě II reprodukované během roku plus nově vyrobené nadhodnotě II (tj. rovná se hodnotě vyrobené za rok ve II) plus variabilní kapitálové hodnotě I reprodukované během roku a nově vyrobené nadhodnotě I (tedy plus hodnotě vyrobené za rok v I).
Předpokládáme-li prostou reprodukci, rovná se tedy celková hodnota spotřebních předmětů vyrobených za rok nově vyrobené roční hodnotě, tj. rovná se celé hodnotě vyrobené společenskou prací během roku, a musí jí být rovna, poněvadž se při prosté reprodukci celá tato hodnota spotřebovává.
Celkový společenský pracovní den se dělí na dvě části: 1) nutnou práci; ta tvoří během roku hodnotu 1500v; 2) nadpráci; ta tvoří další hodnotu čili nadhodnotu 1500m. Součet těchto hodnot = 3000, rovná se hodnotě ročně vyrobených spotřebních předmětů ve výši 3000. Úhrnná hodnota spotřebních předmětů vyrobených za rok se tedy rovná celé hodnotě, kterou vyrobil celkový společenský pracovní den během roku, rovná se hodnotě společenského variabilního kapitálu plus společenské nadhodnotě, tj. rovná se celkovému ročnímu novému produktu.
Ale víme, že třebaže se tyto dvě hodnotové veličiny navzájem kryjí, přesto úhrnná hodnota zboží II, spotřebních předmětů, naprosto nebyla vyrobena ve II. skupině společenské výroby. Kryjí se proto, že konstantní kapitálová hodnota objevující se znovu ve II se rovná hodnotě (variabilní kapitálové hodnotě plus nadhodnotě) nově vyrobené v I; proto I(v + m) může koupit tu část výrobku II, která představuje pro výrobce tohoto výrobku (ve skupině II) konstantní kapitálovou hodnotu. Z toho je vidět, proč se dá hodnota výrobku kapitalistů II, díváme-li se na ni s hlediska celé společnosti, rozložit na v + m, třebaže se pro tyto kapitalisty rozpadá na c + v + m. Ale je tomu tak jen proto, že IIc se tu rovná I(v + m) a že si tyto dvě součásti společenského výrobku směnou navzájem vyměňují své naturální formy, takže po tomto aktu existuje IIc opět ve výrobních prostředcích, naproti tomu I(v + m) ve spotřebních předmětech.
A tato okolnost dala A. Smithovi podnět k tvrzení, že se hodnota ročního výrobku rozkládá na v + m. Platí to 1) jen pro tu část ročního výrobku, která se skládá ze spotřebních předmětů, a 2) neplatí to v tom smyslu, že celá tato hodnota je vyrobena ve skupině II, a že se tedy hodnota produktu této skupiny rovná hodnotě variabilního kapitálu, zálohovaného ve II plus nadhodnotě vyrobené ve II. Platí to jen v tom smyslu, že II(c + v + m) = II(v + m) + I(v + m), čili proto, že IIc = I(v + m).
Z toho dále vyplývá:
Třebaže se společenský pracovní den (tj. práce vynaložená celou dělnickou třídou za celý rok) dělí jako každý individuální pracovní den jen na dvě části, totiž na nutnou práci a nadpráci, třebaže se tedy i hodnota vyrobená tímto pracovním dnem rovněž dělí jen na dvě části, totiž na variabilní kapitálovou hodnotu, tj. část hodnoty, za kterou dělník kupuje prostředky své vlastní reprodukce, a na nadhodnotu, kterou může vydat kapitalista na svou vlastní individuální spotřebu — přesto se s hlediska společnosti část společenského pracovního dne vynakládá výhradně na výrobu čerstvého konstantního kapitálu, tj. výrobků, které jsou určeny výhradně k tomu, aby fungovaly v pracovním procesu jako výrobní prostředky, a tudíž v zhodnocovacím procesu, který jej provází, jako konstantní kapitál. Podle našeho předpokladu je celý společenský pracovní den vyjádřen v peněžní hodnotě 3000, z nichž jen 1/3 = 1000 je vyrobena ve skupině II, vyrábějící spotřební předměty, tj. zboží, v nichž se nakonec realisuje celá variabilní kapitálová hodnota a celá nadhodnota společnosti. Podle tohoto předpokladu se tedy 2/3 společenského pracovního dne používá na výrobu nového konstantního kapitálu. Ačkoli s hlediska individuálních kapitalistů a dělníků skupiny I slouží tyto 2/3 společenského pracovního dne jen k výrobě variabilní kapitálové hodnoty plus nadhodnoty, stejně jako zbývající třetina společenského pracovního dne ve skupině II, vyrábějí tyto 2/3 společenského pracovního dne, díváme-li se na věc ve společenském měřítku — a díváme-li se na ni také po stránce užitné hodnoty výrobku — jen náhradu konstantního kapitálu, který je v procesu produktivní spotřeby nebo už byl v tomto procesu úplně spotřebován. I s individuálního hlediska vyrábějí sice tyto 2/3 pracovního dne celkovou hodnotu, která se rovná jen variabilní kapitálové hodnotě plus nadhodnotě pro jejího výrobce, ale nevyrábějí užitné hodnoty takového druhu, aby za ně mohla být vydávána mzda nebo nadhodnota; výrobkem těchto 2/3 pracovního dne jsou výrobní prostředky.
Především je nutno poznamenat, že žádná část společenského pracovního dne, ani v I, ani ve II, neslouží k výrobě hodnoty konstantního kapitálu, jehož se v těchto dvou velkých výrobních sférách používá a který v nich funguje. Vyrábějí jen dodatečnou hodnotu 2000 I(v + m) + 1000 II(v + m) dodatečnou ke konstantní kapitálové hodnotě = 4000 Ic + 2000 IIc. Nová hodnota, která byla vyrobena ve formě výrobních prostředků, není ještě konstantním kapitálem. Je jen určena k tomu, aby v budoucnu jako takový fungovala.
Celý produkt skupiny II — spotřební předměty — zkoumán po stránce své užitné hodnoty, konkretně, ve své naturální formě — je produktem jedné třetiny společenského pracovního dne vynaloženého skupinou II; je to produkt práce v její konkretní formě, jako práce tkalce, pekaře atd., jíž bylo v této skupině použito, produkt této práce, pokud tato práce funguje jako subjektivní prvek pracovního procesu. Pokud však jde o konstantní část hodnoty tohoto produktu II, objevuje se jen znovu v nové užitné hodnotě, v nové naturální formě, ve formě spotřebních předmětů, kdežto dříve existovala ve formě výrobních prostředků. Její hodnota byla pracovním procesem přenesena z její staré naturální formy na její novou naturální formu. Ale hodnota těchto 2/3 hodnoty ročního výrobku = 2000 nebyla vyrobena ve zhodnocovacím procesu II, který probíhal v tomto roce.
Tak jako je výrobek II s hlediska pracovního procesu výsledkem nově fungující živé práce a jí daných, předpokládaných výrobních prostředků, v nichž se tato práce jako ve svých předmětných podmínkách uskutečňuje, tak se s hlediska zhodnocovacího procesu hodnota produktu II = 3000 skládá z nové hodnoty, vyrobené nově přidanou 1/3 společenského pracovního dne (500v + 500m = 1000), a z konstantní hodnoty, v níž jsou zpředmětněny 2/3 minulého společenského pracovního dne, uplynulého před začátkem výrobního procesu II, který tu zkoumáme. Tato část hodnoty produktu II se zračí v jedné části produktu samého. Existuje v určitém množství spotřebních předmětů v hodnotě 2000 = 2/3 společenského pracovního dne. Je to ona nová užitná forma, v níž se uvedená část hodnoty znovu objevuje. Směna části spotřebních předmětů 2000 IIc za výrobní prostředky I = I (1000v + 1000m) je tedy v podstatě směnou 2/3 celkového pracovního dne, které neobsahují ani sebemenší část práce letošního roku, nýbrž uplynuly před začátkem tohoto roku, za 2/3 letošního, v tomto roce nově přidaného pracovního dne. 2/3 společenského pracovního dne letošního roku by nemohly být použity ve výrobě konstantního kapitálu a zároveň tvořit variabilní kapitálovou hodnotu plus nadhodnotu pro své výrobce, kdyby nebyly směněny za část hodnoty ročně spotřebovaných spotřebních předmětů, v nichž vězí 2/3 pracovního dne vynaloženého a realisovaného před letošním rokem, nikoli během tohoto roku. Je to směna 2/3 pracovního dne letošního roku za 2/3 pracovního dne vynaložené před tímto rokem, směna mezi letošní a loňskou pracovní dobou. To nám tedy objasňuje záhadu, proč se může hodnota, nově vytvořená za celý společenský pracovní den, rozpadat na variabilní kapitálovou hodnotu plus nadhodnotu, ačkoli 2/3 tohoto pracovního dne se nevynakládají na výrobu předmětů, v nichž by se mohl variabilní kapitál nebo nadhodnota realisovat, nýbrž na výrobu výrobních prostředků, které slouží k nahrazení kapitálu spotřebovaného během roku. Vysvětluje se to prostě tím, že 2/3 hodnoty výrobku II, v nichž kapitalisté a dělníci I realisují variabilní kapitálovou hodnotu plus nadhodnotu, které vyrobili (a které tvoří 2/9 celkové hodnoty ročního výrobku), jsou co do hodnoty produktem 2/3 společenského pracovního dne, uplynulého před tímto rokem.
Úhrn společenského výrobku I a II, výrobní prostředky a spotřební předměty, zkoumány po stránce své užitné hodnoty, konkretně, ve své naturální formě, jsou sice produktem letošní práce, ale jen potud, pokud se na tuto práci díváme jako na užitečnou, konkretní práci, a ne jako na vynakládání pracovní síly, nikoli jako na hodnototvornou práci. Ale i první platí jen v tom smyslu, že se výrobní prostředky přeměnily v nový výrobek, ve výrobek letošního roku jen tím, že k nim byla přidána, že jimi manipulovala živá práce. Naopak, bez výrobních prostředků existujících nezávisle na letošní práci, bez pracovních prostředků a výrobních materiálů, nebyla by se mohla letošní práce přeměnit ve výrobek.
VIII. Konstantní kapitál v obou skupinách
Pokud jde o celkovou hodnotu výrobku ve výši 9000 a o kategorie, na něž se rozpadá, nečiní její rozbor větší obtíže než rozbor hodnoty výrobku jednotlivého kapitálu; oba rozbory jsou naopak totožné.
V celém ročním produktu společnosti jsou tu obsaženy tři roční společenské pracovní dny. Vyjádření hodnoty každého z těchto pracovních dnů = 3000; vyjádření hodnoty celého produktu tedy = 3 x 3000 = 9000.
Dále z celé této pracovní doby uplynulo před začátkem ročního výrobního procesu, jehož produkt analysujeme: ve skupině I 4/3 pracovního dne (nově vyrobená hodnota 4000) a ve skupině II 2/3 pracovního dne (nově vyrobená hodnota 2000). Dohromady 2 společenské pracovní dny, které vyrobily novou hodnotu = 6000. 4000 Ic + 2000 IIc = 6000c proto figurují jako hodnota výrobních prostředků čili hodnota konstantního kapitálu, která se znovu objevuje v celé hodnotě společenského výrobku.
Dále představuje ve skupině I 1/3 nově přidaného společenského ročního pracovního dne nutnou práci čili práci, která nahrazuje hodnotu variabilního kapitálu 1000 Iv a platí cenu práce použité v I. Rovněž ve II. skupině představuje 1/6společenského pracovního dne nutnou práci, která dává hodnotu 500.1000 Iv + 500 IIv = 1500v, výraz hodnoty poloviny společenského pracovního dne je tedy výrazem oné první poloviny celkového pracovního dne přidaného v tomto roce, kterou tvoří nutná práce.
Konečně představuje v I. skupině 1/3 celkového pracovního dne, nově vyrobená hodnota = 1000, nadpráci; ve II. skupině představuje 1/6pracovního dne, nově vyrobená hodnota = 500, nadpráci; dohromady činí druhou polovinu nově přidaného celkového pracovního dne. Celková vyrobená nadhodnota je tedy 1000 Im + 500 IIm = 1500m.
Tedy:
Konstantní kapitálová část hodnoty společenského výrobku (c):
2 pracovní dny vynaložené před zkoumaným výrobním procesem, vyjádřené v hodnotě = 6000.
Nutná práce (v) vynaložená během roku:
polovina pracovního dne vynaloženého na roční výrobu, vyjádřená v hodnotě = 1500.
Nadpráce (m) vynaložená během roku:
polovina pracovního dne vynaloženého na roční výrobu, vyjádřená v hodnotě = 1500.
Hodnota (v + m) nově vyrobená roční prací = 3000.
Celková hodnota produktu (c + v + m) 9000.
Obtíž tedy nespočívá v rozboru hodnoty společenského produktu samého. Vzniká při srovnání hodnotových součástí společenského produktu s jeho věcnými součástmi.
Konstantní, jen znovu se objevující část hodnoty se rovná hodnotě té části tohoto výrobku, která se skládá z výrobních prostředků; je ztělesněna v této části společenského produktu.
Hodnota nově vytvořená během roku, = v + m, rovná se hodnotě té části výrobku, která se skládá ze spotřebních předmětů; je ztělesněna v této části produktu.
Ale ponecháme-li stranou výjimky, na nichž tu nezáleží, jsou výrobní prostředky a spotřební předměty naprosto různé druhy zboží, výrobky zcela různé naturální nebo užitné formy, tudíž výrobky naprosto různých konkretních druhů práce. Práce, která používá strojů k výrobě životních prostředků, je zcela odlišná od práce, která stroje zhotovuje. Zdá se, že celý roční celkový pracovní den, jehož hodnotové vyjádření = 3000, je vynaložen na výrobu spotřebních předmětů = 3000, v nichž se neobjevuje znovu žádná konstantní část hodnoty, protože se tyto 3000, = 1500v + 1500m, rozpadají jen na variabilní kapitálovou hodnotu + nadhodnotu. Na, druhé straně se konstantní kapitálová hodnota = 6000 objevuje znovu ve výrobcích úplně odlišných od spotřebních předmětů — ve výrobních prostředcích, zatím co se zdá, že na výrobu těchto nových výrobků nebyla vynaložena ani sebemenší část společenského pracovního dne; zdá se naopak, že celý pracovní den se skládá jen z takových prací, jejichž výsledkem nejsou výrobní prostředky, nýbrž spotřební předměty. Tajemství je už odhaleno. Hodnota nově vyrobená roční prací se rovná hodnotě produktu skupiny II, celkové hodnotě nově vyrobených spotřebních předmětů. Ale hodnota tohoto produktu je o 2/3 větší než část roční práce, vynaložená na - výrobu spotřebních předmětů (skupiny II). Na jejich výrobu je vynaložena jen 1/3 roční práce. 2/3 této roční práce jsou vynaloženy na výrobu výrobních prostředků, tedy ve skupině I. Nová hodnota vyrobená za tuto dobu v I, rovnající se variabilní kapitálové hodnotě plus nadhodnotě, vyrobeným v I, rovná se konstantní kapitálové hodnotě II, která se znovu objevuje ve skupině II ve spotřebních předmětech. Mohou se tedy navzájem směnit a mohou se navzájem in natura nahradit. Proto se celková hodnota spotřebních předmětů II rovná sumě nově vyrobené hodnoty I + II, čili II(c + v + m) = I(v +m) + II(v + m), tedy sumě nové hodnoty vyrobené roční prací ve formě v + m
.Na druhé straně se úhrnná hodnota výrobních prostředků (I) rovná sumě konstantní kapitálové hodnoty, která se znovu objevuje ve formě výrobních prostředků (I) a ve formě spotřebních předmětů (II), rovná se tedy sumě konstantní kapitálové hodnoty, která se znovu objevuje v úhrnném výrobku společnosti. Tato celková hodnota se rovná hodnotovému vyjádření 4/3 uplynulého pracovního dne, vynaloženým v I. skupině před začátkem výrobního procesu, a 2/3 uplynulého pracovního dne, vynaloženým před začátkem výrobního procesu ve skupině II, tedy celkem hodnotovému vyjádření dvou celkových pracovních dnů.
Obtíž při analyse společenského ročního produktu tedy vzniká z toho, že se konstantní část hodnoty zračí ve výrobních prostředcích — ve výrobcích úplně jiného druhu než nová hodnota v + m připojená k této konstantní části hodnoty a zračící se ve spotřebních předmětech. Vypadá to tak, jako by tu 2/3 spotřebované masy výrobků — zkoumáme-li je s hlediska hodnoty — byly opět v nové formě, objevovaly se jako nový výrobek, aniž společnost vynaložila na jeho výrobu nějakou práci. U jednotlivého kapitálu tomu tak není. Každý individuální kapitalista používá určitého konkretního druhu práce, která přeměňuje výrobní prostředky, jež jí odpovídají, ve výrobek
Výrobek individuálního kapitálu, tj. každé samostatně fungující části společenského kapitálu nadané vlastním životem, má nějakou, lhostejno jakou, naturální formu. Jedinou podmínkou je, aby měl skutečně užitnou formu, užitnou hodnotu, která mu vtiskuje pečeť člena světa zboží, schopného oběhu. Při tom je úplně lhostejné a náhodné, zda může jako výrobní prostředek znovu vejít do téhož výrobního procesu, z něhož jako výrobek vyšel, tedy zda ta část hodnoty tohoto výrobku, v níž se zračí konstantní část kapitálu, má naturální formu, v níž může fakticky znovu fungovat jako konstantní kapitál. Není-li tomu tak, přeměňuje se tato část hodnoty výrobku prodejem a koupí opět ve formu věcných výrobních prvků tohoto výrobku a konstantní kapitál se tím reprodukuje v té naturální formě, v níž může fungovat jako takový.
Jinak je tomu s produktem celkového společenského kapitálu. Všechny věcné prvky reprodukce musí ve své naturální formě tvořit části tohoto produktu samého. Spotřebovaná konstantní část kapitálu může být celkovou výrobou nahrazena jen tehdy, objeví-li se celá konstantní část kapitálu, objevující se znovu ve výrobku, v naturální formě nových výrobních prostředků, které skutečně mohou fungovat jako konstantní kapitál. Proto — předpokládáme-li prostou reprodukci — musí se hodnota té části produktu, která se skládá z výrobních prostředků, rovnat konstantní části hodnoty společenského kapitálu.
Dále, díváme-li se na věc individuálně, vyrábí kapitalista nově přidanou prací jen svůj variabilní kapitál plus nadhodnotu, jež vcházejí do hodnoty jeho výrobku, kdežto konstantní část hodnoty se na výrobek přenáší konkretním charakterem nově přidávané práce.
Díváme-li se na věc ve společenském měřítku, nevyrábí ta část společenského pracovního dne, která vyrábí výrobní prostředky, tedy k nim připojuje novou hodnotu a přenáší na ně hodnotu výrobních prostředků spotřebovaných při jejich výrobě, nic jiného než nový konstantní kapitál, určený k tomu, aby nahradil jak v I, tak i ve II konstantní kapitál spotřebovaný ve formě starých výrobních prostředků. Tato část vyrábí jen výrobek určený k tomu, aby vešel do produktivní spotřeby. Celá hodnota tohoto výrobku je tedy hodnotou, která může znovu fungovat jen jako konstantní kapitál, za kterou je možno znovu koupit jen konstantní kapitál v jeho naturální formě, která se tedy, díváme-li se na věc ve společenském měřítku, nerozpadá ani na variabilní kapitál, ani na nadhodnotu. — Na druhé straně nevyrábí ta část společenského pracovního dne, která vyrábí spotřební předměty, ani sebemenší část k nahrazení společenského kapitálu. Vyrábí jen výrobky, které jsou ve své naturální formě určeny k tomu, aby realisovaly hodnotu variabilního kapitálu a nadhodnotu v I a II.
Zkoumáme-li otázku se společenského hlediska, tedy zkoumáme-li celkový společenský produkt, který zahrnuje jak reprodukci společenského kapitálu, tak i individuální spotřebu, nesmíme upadnout do manýry, kterou převzal Proudhon od buržoasních ekonomů, a dívat se na věc tak, jako by společnost s kapitalistickým výrobním způsobem, vzata en bloc, jako celek, tento svůj specifický, historicko-ekonomický charakter ztrácela. Naopak. Máme pak co činit se souhrnným kapitalistou. Celkový kapitál se jeví jako akciový kapitál celého souhrnu jednotlivých kapitalistů. Tato akciová společnost má s mnoha jinými akciovými společnostmi to společné, že každý ví, co vložil, ale neví, co mu to vynese.
IX. Retrospektivní pohled na A. Smitha, Storcha a Ramsaye
Celková hodnota společenského produktu činí 9000 = 6000c + + 1500v + 1500m, jinak řečeno: 6000 reprodukuje hodnotu výrobních prostředků a 3000 hodnotu spotřebních předmětů. Hodnota společenského důchodu (v + m) činí tedy jen 1/3 hodnoty celkového výrobku, a jen za sumu hodnoty této třetiny může souhrn spotřebitelů — dělníci i kapitalisté — brát z celého společenského produktu zboží, výrobky, a včleňovat je do svého spotřebního fondu. Naproti tomu je 6000 = 2/3 hodnoty výrobku hodnotou konstantního kapitálu, který musí být nahrazen in natura. Výrobní prostředky za takovouto sumu musí tedy být opět včleněny do výrobního fondu. Nezbytnost toho viděl už Storch, ačkoli nedovedl podat důkazy: „Je jasné, že se hodnota ročního výrobku dělí jednak na kapitál, jednak na zisk a že každá z těchto částí hodnoty ročního výrobku pravidelně kupuje výrobky, jichž národ potřebuje jak k udržování svého kapitálu, tak i k nahrazování svého spotřebního fondu...výrobky, které tvoří kapitál národa, nepodléhají spotřebě.“ (Storch: „Considérations sur la nature du revenu national“. Paříž 1824, str. 134—135, 150.)
Avšak A. Smith vytvořil toto úžasné dogma — kterému se věří dodnes — nejen ve formě, o níž jsme se už zmínili, podle níž se celá hodnota společenského výrobku rozkládá na důchod — na mzdu plus nadhodnotu — čili jak on se vyjadřuje, na mzdu plus zisk (úrok) plus pozemkovou rentu. Učinil tak i ve formě ještě populárnější, že spotřebitelé musí nakonec (ultimately) výrobcům zaplatit celou hodnotu výrobku. To je až dodnes jednou z nejnezvratnějších otřepaných frází či dokonce věčných pravd tak zvané vědy politické ekonomie. Snaží se tuto představu znázornit následujícím způsobem, který se zdá pravděpodobný. Vezměme nějaký předmět, na př. plátěné košile. Přádelník lněné příze musí nejprve zaplatit pěstiteli lnu celou hodnotu lnu, tj. lněné semeno, hnojivo, krmivo pro tažný dobytek atd., i tu část hodnoty, kterou odevzdává výrobku fixní kapitál pěstitele lnu, jako: stavby, zemědělský inventář atd.; nahradit mzdu vyplacenou při výrobě lnu; nadhodnotu (zisk, pozemkovou rentu), která ve lnu vězí; konečně náklady na dopravu lnu z místa jeho výroby do přádelny. Potom musí tkadlec přádelníkovi lněné příze vrátit nejen tuto cenu lnu, nýbrž i tu část hodnoty strojů, budov atd., krátce fixního kapitálu, která se na len přenesla; dále všechny pomocné látky spotřebované ve spřádacím procesu, mzdu přadláků, nadhodnotu atd. — a tak to pokračuje s běličem, s náklady na dopravu hotového plátna, konečně s továrníkem vyrábějícím košile, který zaplatí celou cenu všech předcházejících výrobců, kteří mu dodali jen surovinu. U něho v továrně dochází jen k dalšímu připojování hodnoty: jednak na účet hodnoty konstantního kapitálu, spotřebovaného při výrobě košil ve formě pracovních prostředků, pomocných látek atd., jednak prací při tom vynaloženou, která připojuje hodnotu mzdy dělníků, kteří vyrábějí košile, plus nadhodnotu továrníka vyrábějícího košile. Nechť celý tento výrobek — košile — na konec stojí 100 liber št. a v této číslici nechť je vyjádřena část celé hodnoty ročního výrobku, kterou společnost vynakládá na košile. Spotřebitelé košil platí těchto 100 liber št., tedy hodnotu všech výrobních prostředků obsažených v košilích i mzdu plus nadhodnotu pěstitele lnu, přádelníka, tkalce, běliče, továrníka vyrábějícího košile i všech dopravních podnikatelů. To je naprosto správné. Je to něco, co opravdu chápe každé dítě. Ale pak se praví dále: Tak je tomu i s hodnotou všech jiných zboží. Mělo by se říci: Tak je tomu s hodnotou všech spotřebních předmětů, s hodnotou té části společenského výrobku, která vchází do spotřebního fondu, tedy s tou částí hodnoty společenského výrobku, která může být vydána jako důchod. Suma hodnoty všech těchto zboží se ovšem rovná hodnotě všech výrobních prostředků na ně spotřebovaných (konstantních částí kapitálu) plus hodnotě vytvořené prací připojenou naposled (mzda plus nadhodnota). Souhrn spotřebitelů může tedy celou tuto sumu hodnoty zaplatit, protože se sice hodnota každého jednotlivého zboží skládá z c + v + m, ale součet hodnoty všech zboží, která vcházejí do spotřebního fondu, může se dohromady rovnat maximálně jen té části hodnoty společenského výrobku, jež se rozkládá na v + m, tj. může se rovnat jen té hodnotě, kterou práce vynaložená během roku přidala k výrobním prostředkům, které tu už byly, k hodnotě konstantního kapitálu. Pokud však jde o konstantní kapitálovou hodnotu, nahrazuje se, jak jsme viděli, z masy společenského výrobku dvojím způsobem. Předně směnou kapitalistů II, kteří vyrábějí spotřební předměty, s kapitalisty I, kteří vyrábějí výrobní prostředky. A zde je pramen fráze, že to, co je pro jedny kapitálem, je pro druhé důchodem. Ale ve skutečnosti je tomu jinak. Ony 2000 IIc, které existují ve spotřebních předmětech v hodnotě 2000, tvoří pro kapitalisty II konstantní kapitálovou hodnotu. Kapitalisté II nemohou tedy tuto hodnotu sami spotřebovat, ačkoli výrobek je co do své naturální formy určen ke spotřebě. Naproti tomu 2000 I(v + m) představují mzdu plus nadhodnotu vyrobené kapitalisty a dělníky I. skupiny. Existují v naturální formě výrobních prostředků, věcí, v nichž nemůže být jejich vlastní hodnota spotřebována. Máme tu tedy sumu hodnoty 4000
Fráze, že celou hodnotu ročního výrobku musí nakonec zaplatit spotřebitelé, byla by správná jen tehdy, kdybychom spotřebiteli rozuměli dva naprosto různé druhy: individuální spotřebitele a produktivní spotřebitele. Ale to, že část výrobku musí být spotřebována produktivně, znamená jen jedno: musí fungovat jako kapitál a nemůže být spotřebována jako důchod.
Rozdělíme-li hodnotu celkového produktu = 9000 na 6000c + 1500v + 1500m a budeme-li se na 3000(v + m) dívat jen jako na důchod, vznikne naopak dojem, že variabilní kapitál zmizel a že kapitál vzatý se společenského hlediska pozůstává výhradně z konstantního kapitálu. Neboť to, co se tu původně jevilo jako 1500v, redukovalo se na část společenského důchodu — na mzdu, důchod dělnické třídy — a tím zmizel charakter této části jako kapitálu. A Ramsay opravdu tento závěr vyvodil. Podle něho se kapitál, zkoumáme-li jej se společenského hlediska, skládá jen z fixního kapitálu, ale pod fixním kapitálem rozumí konstantní kapitál, masu hodnot obsaženou ve výrobních prostředcích, ať jsou tyto výrobní prostředky pracovními prostředky nebo pracovním materiálem, jako surovina, polotovar, pomocná látka atd. Variabilnímu kapitálu říká oběžný: „Oběžný kapitál se skládá výhradně z životních prostředků a jiných nutných předmětů zálohovaných dělníkům předtím, než bude dokončen produkt jejich práce... Jen fixní kapitál, a ne oběžný, je vlastně zdrojem národního bohatství... Oběžný kapitál není bezprostředním činitelem výroby a vůbec pro ni nemá podstatný význam; je to jen podmínka, která se stala nutnou v důsledku žalostné chudoby masy lidu... S národního hlediska tvoří jen fixní kapitál prvek výrobních nákladů.“ (Ramsay, 1. c., str. 23—26 passim.) Fixní kapitál, jímž rozumí konstantní, vysvětluje Ramsay blíže takto: „Délka doby, po kterou nějaká část produktu této práce“ (totiž práce použité k výrobě nějakého zboží) „existovala jako fixní kapitál, tj. ve formě, v níž sice napomáhá výrobě budoucího zboží, ale neudržuje dělníky...“ (Str. 59.)
Vidíme tu zase, jaké zlo napáchal A. Smith tím, že rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem utopil v rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem. Ramsayův konstantní kapitál se skládá z pracovních prostředků, jeho oběžný kapitál z životních prostředků; obojí jsou zboží dané hodnoty; ani ty, ani ony nemohou vyrobit nadhodnotu.
X. Kapitál a důchod: variabilní kapitál a mzda[49]
Celá roční reprodukce, celý produkt tohoto roku, je produktem letošní užitečné práce. Ale hodnota tohoto celkového výrobku je větší než ta část jeho hodnoty, v níž je ztělesněna roční práce — pracovní síla vynaložená letošního roku. Nová roční hodnota, hodnota nově vytvořená během tohoto roku ve zbožní formě, je menší než hodnota výrobku, než celková hodnota masy zboží, vyrobené za celý rok. Rozdíl, který vyjde, odečteme-li od celkové hodnoty ročního výrobku hodnotu, která k němu byla přidána prací letošního roku, nepředstavuje skutečně reprodukovanou hodnotu, nýbrž hodnotu, která se jen znovu objevila v nové formě existence, hodnotu, přenesenou na roční výrobek z hodnoty, která existovala před tímto výrobkem, která — podle trvanlivosti součástí konstantního kapitálu, jež se účastnily letošního společenského pracovního procesu — může být novějšího nebo staršího data, která může pocházet z hodnoty výrobních prostředků, jež přišly na svět loni nebo v průběhu předcházejících let. Je to za všech okolností hodnota přenesená z výrobních prostředků minulých let na výrobek letošního roku.
Vezmeme-li své schema, máme po směně prvků, které jsme dosud zkoumali, mezi I. a II. skupinou a uvnitř II. skupiny:
I) 4000c + 1000v + 1000m (tyto 2000 se realisují ve spotřebních předmětech IIc) = 6000.
II) 2000c (reprodukují se směnou za I(v + m)) + 500v + 500m = = 3000.
Suma hodnoty = 9000.
Hodnota nově vyrobená během roku vězí jen vev a m. Suma hodnoty nově vyrobené za tento rok se tedy rovná součtu v + m = 2000 I(v + m) + 1000 II(v + m) = 3000. Všechny ostatní části hodnoty letošního výrobku jsou jen hodnotou přenesenou z hodnoty dřívějších výrobních prostředků, spotřebovaných v roční výrobě. Kromě hodnoty 3000 nevyrobila letošní práce žádnou jinou hodnotu; je to celá hodnota, kterou za rok nově vyrobila.
Jak jsme však viděli, nahrazují 2000 I(v + m) II. skupině její 2000 IIc v naturální formě výrobních prostředků. Dvě třetiny roční práce, vynaložené v I. skupině, tedy nově vyrobily konstantní kapitál II — jak celou jeho hodnotu, tak i jeho naturální formu. Vzato se společenského hlediska, vyrobily tedy dvě třetiny práce vynaložené během roku novou konstantní kapitálovou hodnotu, realisovanou v naturální formě, která odpovídá skupině II. Největší část společenské roční práce byla tedy vynaložena na výrobu nového konstantního kapitálu (kapitálové hodnoty existující ve výrobních prostředcích) k nahrazení konstantní kapitálové hodnoty vydané na výrobu spotřebních předmětů. Po této stránce se kapitalistická společnost neliší od divocha naprosto tím, v čem vidí tento rozdíl Senior[50], který se domnívá, že divoch má zvláštní privilegium v tom, že někdy vynakládá svou práci tak, že mu nedá žádné výrobky přeměňující se v důchod, tj. ve spotřební předměty. Rozdíl spočívá ve skutečnosti v tomto:
a) Kapitalistická společnost používá větší části roční práce, kterou má k disposici, na výrobu výrobních prostředků (tedy konstantního kapitálu), které se nedají rozložit na důchod ani ve formě mzdy, ani ve formě nadhodnoty, nýbrž mohou jen fungovat jako kapitál.
b) Zhotovuje-li divoch luky, šípy, kamenná kladiva, sekery, koše a pod., uvědomuje si dobře, že času na to vynaloženého nepoužil k výrobě spotřebních předmětů, tj. že uspokojil svou potřebu výrobních prostředků a nic víc. Mimo to se divoch ekonomicky těžce proviňuje tím, že je mu úplně lhostejné, kolik času vynakládá; jak vypravuje Tylor[51], věnuje na př. často celý měsíc zhotovení jednoho šípu.
Běžná představa, jíž se část ekonomů snaží vyhnout theoretické obtíži, tj. pochopení reálných souvislostí, představa, že to, co je pro jednoho kapitálem, je pro druhého důchodem, a naopak — tato představa je částečně správná, ale stává se naprosto nesprávnou (tedy znamená naprosté nepochopení celého procesu směny, který se odehrává při roční reprodukci, tj. nepochopení skutečného základu toho, co je na uvedené představě částečně správné), jakmile se jí dává charakter všeobecnosti.
Shrneme nyní skutečné vztahy, na nichž se zakládá částečná správnost této představy, a tu se ihned ukáže, jak nesprávné je chápání těchto vztahů.
1. Variabilní kapitál funguje jako kapitál v rukou kapitalisty a funguje jako důchod v rukou námezdního dělníka.
Variabilní kapitál existuje nejprve v rukou kapitalisty jako peněžní kapitál; funguje jako peněžní kapitál, když za něj kapitalista kupuje pracovní sílu. Pokud setrvává v jeho rukou v peněžní formě, není nic jiného než daná hodnota existující v peněžní formě, tedy konstantní, nikoli variabilní veličina. Je to jen potenciálně variabilní kapitál — právě proto, že může být přeměněn v pracovní sílu. Skutečným variabilním kapitálem se stane teprve tehdy, až svlékne svou peněžní formu, až se přemění v pracovní sílu a až pracovní síla začne fungovat v kapitalistickém procesu jako součást produktivního kapitálu.
Peníze, které nejprve fungovaly pro kapitalistu jako peněžní forma variabilního kapitálu, fungují nyní v rukou dělníka jako peněžní forma jeho mzdy, kterou přeměňuje v životní prostředky, tedy jako peněžní forma důchodu, který dostává ze stále se opakujícího prodeje své pracovní síly.
Zde před sebou máme jen prostý fakt, že peníze kupce, v daném případě kapitalisty, přecházejí z jeho ruky do rukou prodavače, v daném případě prodavače pracovní síly, dělníka. Dvakrát tu funguje — jako kapitál pro kapitalistu a jako důchod pro dělníka — nikoli variabilní kapitál, nýbrž tytéž peníze, které existovaly nejprve v rukou kapitalisty jako peněžní forma jeho variabilního kapitálu, tedy jako potenciální variabilní kapitál, a které, jakmile je kapitalista přemění v pracovní sílu, slouží v rukou dělníka jako ekvivalent prodané pracovní síly. Ale to, že týmž penězům se v rukou prodavače dostává jiného použití než v rukou kupce, je jev vlastní každé koupi a prodeji zboží.
Apologetičtí ekonomové líčí věc nesprávně, což bude nejlépe vidět, budeme-li si všímat výhradně jen aktu oběhu P — S (= P — Z), přeměny peněz v pracovní sílu na straně kapitalistického kupce, S — P (= Z — P), přeměny zboží pracovní síla v peníze na straně prodavače, dělníka, aniž se zatím budeme starat o další. Tito ekonomové říkají: tytéž peníze tu realisují dva kapitály; kupec — kapitalista — přeměňuje svůj peněžní kapitál v živou pracovní sílu, kterou včleňuje do svého produktivního kapitálu; na druhé straně prodavač — dělník — přeměňuje své zboží — pracovní sílu — v peníze, které vydává jako důchod, a tím je právě s to svou pracovní sílu stále znovu prodávat a tak udržovat; sama jeho pracovní síla je tedy jeho kapitálem ve zbožní formě, jenž je neustálým zdrojem jeho důchodu. Ve skutečnosti však je pracovní síla jeho jměním (které se neustále obnovuje, reprodukuje), a ne jeho kapitálem. Je jeho jediným zbožím, které může a musí neustále prodávat, aby mohl být živ, a které působí jako kapitál (variabilní) teprve v rukou kupce, kapitalisty. To, že člověk je stále nucen neustále znovu prodávat třetí osobě svou pracovní sílu, tj. sám sebe, dokazuje podle těchto ekonomů, že je kapitalista, protože musí neustále prodávat „zboží“ (sám sebe). V tomto smyslu se stane kapitalistou i otrok, třebaže ho jednou provždy prodá třetí osoba jako zboží; neboť přirozená povaha tohoto zboží — pracovního otroka — je taková, že jej jeho kupec nejen nechává každý den znovu pracovat, nýbrž mu také dává životní prostředky, díky nimž může stále znovu opět pracovat. (Srovnej o tom Sismondiho a Saye v dopisech Malthusovi.)
2. Ve směně 1000 Iv + 1000 Im za 2000 IIc stává se tedy to, co je pro jedny konstantním kapitálem (2000 IIc), pro druhé variabilním kapitálem a nadhodnotou, tedy vůbec důchodem; a to, co je pro jedny variabilním kapitálem a nadhodnotou (2000 I(v + m)), tedy vůbec důchodem, stává se pro druhé konstantním kapitálem.
Prozkoumejme nejprve směnu Iv za IIc, a to napřed s hlediska dělníka.
Souhrnný dělník I. skupiny prodal svou pracovní sílu souhrnnému kapitalistovi I. skupiny za 1000; tato hodnota mu byla vyplacena v penězích ve formě mzdy. Za tyto peníze koupí od II. skupiny spotřební předměty za tutéž sumu hodnoty. Kapitalista II stojí proti němu jen jako prodavač zboží a nic jiného, i když dělník koupí od svého vlastního kapitalisty, jako na př. výše [viz tato kapitola, oddíl IV] ve směně 500 IIv. Oběžní forma, kterou jeho zboží, pracovní síla prochází, je forma prostého oběhu zboží, zaměřeného výhradně k uspokojení potřeb, ke spotřebě: Z (pracovní síla) — P — Z (spotřební předměty, zboží II). Výsledek tohoto aktu oběhu je: že se dělník uchoval jako pracovní síla pro kapitalistu I, a má-li se jako taková uchovat dále, musí stále znovu opakovat proces S (Z) — P — Z. Jeho mzda se realisuje ve spotřebních předmětech, vydává se jako důchod, a vezmeme-li dělnickou třídu jako celek, vydává se neustále znovu jako důchod.
Prozkoumejme nyní tutéž směnu I za II s hlediska kapitalisty. Celý zbožní výrobek II se skládá ze spotřebních předmětů, tedy z věcí určených k tomu, aby vešly do roční spotřeby, tj. aby někomu — v daném případě souhrnnému dělníku I — sloužily k realisaci důchodu. Pro souhrnného kapitalistu II je však nyní část jeho zbožního výrobku = 2000 ve zboží přeměněnou formou konstantní kapitálové hodnoty jeho produktivního kapitálu, který musí být z této zbožní formy opět zpětně přeměněn v naturální formu, v níž může znovu fungovat jako konstantní část produktivního kapitálu. Kapitalista II. skupiny dosáhl až dosud toho, že polovinu (= 1000) své konstantní kapitálové hodnoty reprodukované ve zbožní formě (spotřebních předmětech) prodejem dělníkovi I opět přeměnil v peněžní formu. V tuto první polovinu konstantní kapitálové hodnoty IIc se tedy nepřeměnil variabilní kapitál Iv, nýbrž peníze, které při směně za pracovní sílu fungovaly pro I jako peněžní kapitál a přešly tak do rukou prodavače pracovní síly, při čemž pro něho nejsou kapitálem, nýbrž důchodem v peněžní formě, tj. vydávají se jako kupní prostředek na nákup spotřebních předmětů. Na druhé straně nemohou peníze = 1000, které připlynuly od dělníků I ke kapitalistům II, fungovat jako konstantní prvek produktivního kapitálu II. Je to prozatím jen peněžní forma jejího zbožního kapitálu, která má být teprve přeměněna ve fixní nebo oběžné součásti konstantního kapitálu. II koupí tedy za peníze, které utržila od dělníků I, kupců svého zboží, od I za 1000 výrobní prostředky. Tím se obnoví konstantní kapitálová hodnota II do poloviny své celkové velikosti v naturální formě, v níž může znovu fungovat jako prvek produktivního kapitálu II. Formou oběhu při tom bylo Z — P — Z: spotřební předměty v hodnotě 1000 — peníze = 1000 — výrobní prostředky v hodnotě 1000.
Ale Z — P — Z představuje v daném případě pohyb kapitálu. Z, prodané dělníkům, přeměňuje se v P, a toto P se přeměňuje ve výrobní prostředky; je to zpětná přeměna ze zboží ve hmotné prvky vytvářející toto zboží. Na druhé straně tak jako je kapitalista II. skupiny v poměru ke kapitalistovi I jen kupcem zboží, funguje tu kapitalista I v poměru ke kapitalistovi II jen jako prodavač zboží. Skupina I koupila nejprve za 1000 peněz, určených k tomu, aby fungovaly jako variabilní kapitál, pracovní sílu v hodnotě 1000; dostala tedy ekvivalent za svých 1000v, vydaných v peněžní formě; peníze nyní patří dělníkovi, který je vydává na akty koupě od II; I může tyto peníze, které se tak dostaly do pokladny II, dostat zpět jen tím, že je zase vyloví prodejem zboží téže hodnoty.
Zprvu měla skupina I určitou peněžní sumu = 1000, určenou k tomu, aby fungovala jako variabilní část kapitálu; funguje jako taková tím, že se přemění v pracovní sílu téže hodnoty. Dělník jí však dodal jako výsledek výrobního procesu určité množství zboží (výrobních prostředků) v hodnotě 6000, z nichž 1/6 čili 1000 je co do své hodnoty ekvivalentem variabilní části kapitálu, zálohované v penězích. Jako dříve, ve své peněžní formě, tak i nyní, ve své zbožní formě, nefunguje variabilní kapitálová hodnota jako variabilní kapitál; může tak fungovat teprve potom, až se přemění v živou pracovní sílu, a jen tak dlouho, dokud tato pracovní síla funguje ve výrobním procesu. V podobě peněz byla variabilní kapitálová hodnota jen potenciálně variabilním kapitálem. Ale tato hodnota existovala ve formě, v níž mohla být bezprostředně přeměněna v pracovní sílu. Jako zboží je táž variabilní kapitálová hodnota už jen potenciální peněžní hodnotou; může být znovu obnovena v původní peněžní formě teprve prodejem zboží, tj. v daném případě tím, že II koupí za 1000 zboží od I. Pohyb oběhu je tu takovýto: 1000v (peníze) — pracovní síla v hodnotě 1000 — 1000 ve zboží (ekvivalent variabilního kapitálu) — 1000v (peníze), tedy P — Z...Z — P(= P — S...Z — P). Sám výrobní proces, který leží mezi Z...Z, nepatří do sféry oběhu; neprojevuje se ve vzájemné směně různých prvků roční reprodukce, třebaže tato směna zahrnuje reprodukci všech prvků produktivního kapitálu, jak jeho konstantního, tak i variabilního prvku — pracovní síly. Všichni nositelé této směny jsou jen kupci a prodavači nebo obojí; dělníci v ní jsou jen kupci zboží; kapitalisté střídavě kupci a prodavači; a v určitých mezích jen jednostranně kupci zboží nebo jednostranně prodavači zboží.
Výsledek je: I má opět variabilní část hodnoty svého kapitálu v peněžní formě, z níž jedině může být tato část přímo přeměněna v pracovní sílu, tj. má ji opět v té jediné formě, v níž může být skutečně zálohována jako variabilní prvek jejího produktivního kapitálu. Na druhé straně, aby mohl zase vystoupit jako kupec zboží, musí nyní dělník opět vystoupit nejprve jako prodavač zboží, jako prodavač své pracovní síly.
Vzhledem k variabilnímu kapitálu kategorie II(500 IIc) vystupuje proces oběhu mezi kapitalisty a dělníky téže výrobní skupiny — pokud jej zkoumáme tak, jako by probíhal mezi souhrnným kapitalistou II a souhrnným dělníkem II — v bezprostřední formě, bez jakýchkoli zprostředkujících článků.
Souhrnný kapitalista II. skupiny zálohuje 500v na nákup pracovní síly téže hodnoty; souhrnný kapitalista je tu kupcem, souhrnný dělník prodavačem. S penězi, které utržil za svou pracovní sílu, pak vystupuje dělník jako kupec části zboží, které sám vyrobil. Zde je tedy kapitalista prodavačem. Dělník nahradil částí vyrobeného zbožního kapitálu II, totiž 500v ve zboží, kapitalistovi peníze, které mu kapitalista zaplatil při koupi jeho pracovní síly; kapitalista nyní má ve zbožní formě týž v, jejž měl dříve, před přeměnou v pracovní sílu, v peněžní formě; na druhé straně dělník realisoval hodnotu své pracovní síly v penězích a nyní zase realisuje tyto peníze, tím že je vydává jako důchod na svou spotřebu, na nákup části spotřebních předmětů, které sám vyrobil. Je to směna peněžního důchodu dělníka za součást zboží 500v, která patří kapitalistovi a kterou dělník sám ve zbožní formě reprodukoval. Tak se tyto peníze vracejí ke kapitalistovi II. skupiny jako peněžní forma jeho variabilního kapitálu. Ekvivalentní hodnota důchodu v peněžní formě nahrazuje zde variabilní kapitálovou hodnotu ve zbožní formě.
Kapitalista se neobohacuje tím, že peníze, které dělníkovi zaplatil při nákupu pracovní síly, dělníkovi zase bere tím, že mu prodá ekvivalentní masu zboží. Zaplatil by ve skutečnosti dělníka dvakrát, kdyby mu nejprve zaplatil 500 při koupi jeho pracovní síly a pak mu ještě dal zadarmo to množství zboží v hodnotě 500, jež dal dělníkovi vyrobit. Naopak, kdyby dělník nevyrobil kapitalistovi nic víc než 500 ve zboží — ekvivalent ceny své pracovní síly v hodnotě 500 — byl by na tom kapitalista po této operaci stejně jako dříve. Ale dělník reprodukoval výrobek v hodnotě 3000; uchoval konstantní část hodnoty výrobku, tj. hodnotu výrobních prostředků = 2000, jež na něj byly spotřebovány, tím že je přeměnil v nový výrobek; kromě toho k této dané hodnotě přidal hodnotu 1000(v + m). (Názor, jako by se kapitalista obohacoval v tom smyslu, že získává nadhodnotu návratem oněch 500 v penězích, rozvíjí Destutt de Tracy, o čemž podrobněji v oddílu XIII této kapitoly.)
Tím, že dělník II. skupiny nakoupí spotřební předměty v hodnotě 500, vrací se kapitalistovi II hodnota 500 IIv, kterou měl zatím ještě ve zboží, opět v penězích, ve formě, v níž ji původně zálohoval. Bezprostředním výsledkem transakce, jako při každém jiném prodeji zboží, je přeměna dané hodnoty ze zbožní formy v peněžní formu. Rovněž návrat peněz k jejich výchozímu bodu, zprostředkovaný touto transakcí, není nic zvláštního. Kdyby byl kapitalista II za 500 v penězích koupil od kapitalisty I zboží a pak mu zase prodal zboží v sumě 500, bylo by se mu vrátilo rovněž 500 v penězích. Těchto 500 v penězích by bylo posloužilo jen ke směně masy zboží za 1000 a bylo by se podle všeobecného zákona, uvedeného dříve, vrátilo k tomu, kdo vrhl tyto peníze ke směně této masy zboží do oběhu.
Ale oněch 500 v penězích, které se vrátily ke kapitalistovi II, je zároveň obnoveným potenciálním variabilním kapitálem v peněžní formě. Pročpak? Peníze, tedy i peněžní kapitál, jsou potenciálním variabilním kapitálem jen proto a potud, pokud se dají přeměnit v pracovní sílu. Návrat těchto 500 liber št. v penězích ke kapitalistovi II je provázen návratem pracovní síly II na trh. Návrat peněz a pracovní síly na protilehlé póly — tedy to, aby se těchto 500 v penězích objevilo znovu nejen jako peníze, nýbrž i jako variabilní kapitál v peněžní formě — je podmíněn touž procedurou. Peníze = 500 se vracejí ke kapitalistovi II, protože prodal dělníkovi II spotřební předměty v částce 500, tedy proto, že dělník vydal svou mzdu, čímž mu bylo umožněno uchovat sebe a svou rodinu a tím i svou pracovní sílu. Aby mohl být dále živ a nadále vystupovat jako kupec zboží, musí svou pracovní sílu znovu prodávat. Návrat těchto 500 v penězích ke kapitalistovi II je tedy zároveň návratem — resp. uchováním — pracovní síly jako zboží, které lze za těchto 500 v penězích koupit, a proto je návratem těchto 500 v penězích jako potenciálního variabilního kapitálu.
Pokud jde o kategorii II b, která vyrábí přepychové předměty, je tomu s jejím v — (II b)v — stejně jako s Iv. Peníze, které kapitalistům II b obnovují jejich variabilní kapitál v peněžní formě, vracejí se k nim oklikou, prostřednictvím kapitalistů II a. Ale přesto je rozdíl v tom, kupují-li dělníci své životní prostředky přímo od těch kapitalistických výrobců, jimž prodávají svou pracovní sílu, nebo zda je kupují od jiné kategorie kapitalistů, jejichž prostřednictvím se peníze k těmto výrobcům teprve oklikou vracejí. Poněvadž dělnická třída žije z ruky do úst, kupuje, pokud může kupovat. Jinak je tomu s kapitalistou, na př. při směně 1000 IIc za 1000 Iv. Kapitalista nežije z ruky do úst. Pro něho je podněcujícím motivem co největší zhodnocení jeho kapitálu. Proto, nastanou-li okolnosti nějakého druhu, pro něž se kapitalistovi II zdá výhodnější neobnovovat ihned svůj konstantní kapitál, ale ponechat jej alespoň zčásti delší dobu v peněžní formě, zdrží se návrat těchto 1000 IIcc (v penězích) k I; zdrží se tedy i obnovení 1000 Iv v peněžní formě, a kapitalista I může dále pracovat v dosavadním měřítku jen tehdy, má-li k disposici reservní peníze, jako je vůbec zapotřebí reservního kapitálu v penězích k tomu, aby se mohlo bez přerušení pokračovat v práci, bez ohledu na rychlejší nebo pomalejší návrat variabilní kapitálové hodnoty v penězích.
Máme-li zkoumat směnu různých prvků reprodukce běžného roku, musíme zkoumat také výsledek práce minulého roku, práce už skončeného roku. Výrobní proces, jehož výsledkem je letošní produkt, je za námi, uplynul, vyústil ve svém produktu; platí to tedy tím spíše o procesu oběhu, který předchází výrobní proces nebo probíhá paralelně s ním, o přeměně potenciálního variabilního kapitálu ve skutečný variabilní kapitál, tj. o koupi a prodeji pracovní síly. Trh práce netvoří už část trhu zboží, který tu máme před sebou. Dělník tu nejen už prodal svou pracovní sílu, nýbrž i ve zboží kromě nadhodnoty dodal ekvivalent ceny své pracovní síly; na druhé straně má už mzdu v kapse a při směně vystupuje jen jako kupec zboží (spotřebních předmětů). Roční produkt musí však dále obsahovat všechny prvky nové výroby, musí obnovit všechny prvky produktivního kapitálu, tedy především nejdůležitější prvek, variabilní kapitál. A viděli jsme skutečně, že pokud jde o variabilní kapitál, je výsledek směny tento: dělník jako kupec zboží, tím že vydává svou mzdu a spotřebovává koupené zboží, uchovává a reprodukuje svou pracovní sílu jako jediné zboží, které má na prodej: jako se peníze, které kapitalista zálohoval na nákup této pracovní síly, vracejí ke kapitalistovi, tak se i pracovní síla jako zboží, které se dá za tyto peníze směnit, vrací na trh práce; jako výsledek — zde speciálně u 1000 Iv — dostaneme u kapitalistů I. skupiny 1000v v penězích — na druhé straně u dělníků I pracovní sílu v hodnotě 1000, takže celý proces reprodukce I může začít znovu. To je jeden výsledek směnného procesu.
Na druhé straně byly vydáním mzdy dělníků I vybrány od II spotřební předměty v sumě 1000v a tím přeměněny ze zbožní formy v peněžní formu; II je z této peněžní formy přeměnila opět v naturální formu svého konstantního kapitálu koupí zboží = 1000v od I, jíž se tím vrátila její variabilní kapitálová hodnota opět v peněžní formě.
Variabilní kapitál I. skupiny prochází třemi přeměnami, které se při směně ročního produktu vůbec neprojevují nebo se projevují jen náznakově.
1. První forma, 1000 Iv v penězích, které se přeměňují v pracovní sílu téže hodnoty. Tato přeměna sama se neprojevuje ve směně zboží mezi I. a II. skupinou, ale její výsledek se projevuje v tom, že dělníci I. skupiny stojí s 1000 v penězích proti prodavači zboží II. skupiny, úplně tak jako dělníci II stojí s 500 v penězích proti prodavači zboží 500 IIv, která jsou ve zbožní formě.
2. Druhá forma, jediná, v níž se variabilní kapitál skutečně mění, v níž funguje jako variabilní, v níž nastupuje hodnototvorná síla na místo dané hodnoty, jež za ni byla směněna — tato forma patří výhradně do výrobního procesu, který je za námi.
3. Třetí forma, v níž se variabilní kapitál uplatnil jako takový ve výsledku výrobního procesu, je hodnota nově vyrobená během roku, tedy u I = 1000v + 1000m = 2000 I(v + m). Na místo jeho původní hodnoty = 1000 v penězích nastoupila dvojnásobná hodnota = 2000 ve zboží. Proto tvoří variabilní kapitálová hodnota = 1000 ve zboží jen polovinu nové hodnoty, která byla nově vytvořena variabilním kapitálem jako prvkem produktivního kapitálu. Těchto 1000 Iv ve zboží je přesný ekvivalent části celkového kapitálu, co do svého určení variabilní, kterou I původně zálohovala v 1000v v penězích; když však existují ve zbožní formě, jsou penězi jen potenciálně (stanou se jimi skutečně teprve svým prodejem), tedy tím méně představují přímo variabilní peněžní kapitál. Nakonec se jím stanou teprve prodejem zboží 1000 Iv, při čemž kupcem je IIc, a tím, že se pracovní síla ihned znovu objeví jako prodávané zboží, jako materiál, ve který se 1000v v penězích může přeměnit.
Během všech těchto přeměn je variabilní kapitál neustále v rukou kapitalisty I; 1) zprvu jako peněžní kapitál; 2) potom jako prvek jeho produktivního kapitálu; 3) ještě později jako část hodnoty jeho zbožního kapitálu, tedy ve zbožní hodnotě; 4) nakonec opět v penězích, proti nimž opět stojí pracovní síla, v niž mohou být přeměněny. Během pracovního procesu má kapitalista ve svých rukou variabilní kapitál jako činnou pracovní sílu, tvořící hodnotu, ale ne jako hodnotu dané velikosti; protože však dělníka platí teprve poté, když už jeho pracovní síla po určitou delší či kratší dobu působila, má už za ni samu, dříve než ji zaplatí, také v rukou náhradní hodnotu, kterou tato pracovní síla vytvořila, plus nadhodnotu.
Protože variabilní kapitál zůstává stále v té či oné formě v rukou kapitalisty, nelze naprosto tvrdit, že se mění v něčí důchod. 1000 Iv ve zboží se naopak přeměňuje v peníze tím, že je prodáno skupině II, jíž nahrazuje in natura polovinu jejího konstantního kapitálu.
Důchod netvoří variabilní kapitál I, 1000v v penězích; jakmile se tyto peníze přemění v pracovní sílu, přestanou fungovat jako peněžní forma variabilního kapitálu I — tak jako přestanou peníze kteréhokoli jiného prodavače zboží představovat něco, co je jeho, jakmile jsou přeměněny ve zboží nějakého prodavače. Přeměny, jimiž v rukou dělnické třídy procházejí peníze, které tato třída dostala jako mzdu, nejsou přeměny variabilního kapitálu, nýbrž přeměny hodnoty její pracovní síly přeměněné v peníze; úplně tak, jako je přeměna hodnoty nově vytvořené dělníkem (2000 I(v + m)) jen přeměnou zboží patřícího kapitalistovi, která se dělníka nijak netýká. Ale kapitalista — a ještě více jeho theoretický mluvčí, ekonom — se může jen stěží zbavit iluse, že peníze vyplacené dělníkovi jsou stále ještě jeho, kapitalistovy peníze. Je-li kapitalista výrobcem zlata, objevuje se variabilní část hodnoty — tj. ekvivalent ve zboží, který mu nahrazuje kupní cenu práce — sama přímo v peněžní formě, a proto může bez okliky návratu znovu fungovat jako variabilní peněžní kapitál. Ale pokud jde o dělníka ve II — ponecháme-li stranou dělníky vyrábějící přepychové předměty — existuje samo 500v ve zboží, která jsou určena ke spotřebě dělníka, která dělník, vzatý jako souhrnný dělník, opět přímo kupuje od téhož souhrnného kapitalisty, jemuž prodal svou pracovní sílu. Variabilní část hodnoty kapitálu II se co do své naturální formy skládá ze spotřebních předmětů, určených z největší části ke spotřebě dělnické třídy. Ale to, co dělník v této formě vydává, není variabilní kapitál, ale mzda, peníze dělníka, které právě tím, že se realisují v těchto spotřebních předmětech, obnovují kapitalistovi variabilní kapitál 500 IIv v peněžní formě. Variabilní kapitál IIv je reprodukován ve spotřebních předmětech stejně jako konstantní kapitál 2000 IIc; ani ten, ani onen netvoří důchod. Co tvoří důchod, je v obou případech mzda.
Ale to, že se vydáváním mzdy jako důchodu obnovuje jako peněžní kapitál v jednom případě 1000 IIc — a stejnou oklikou 1000 Iv — a rovněž 500 IIv, tedy konstantní a variabilní kapitál (variabilní kapitál zčásti přímým, zčásti nepřímým návratem), je důležitou skutečností ve směně ročního produktu.
XI. Nahrazováni fixního kapitálu
Velká obtíž při vylíčení směn roční reprodukce spočívá v tomto: vezmeme-li nejprostší formu, v níž se věc jeví, máme:
(I) 4000c + 1000v + 1000m +
(II) 2000c + 500v + 500m = 9000,
což se nakonec rozkládá na:
4000 Ic + 2000 IIc + 1000 Iv + 500 IIv + 1000 Im + 500 IIm = 6000c + 1500v + 1500m = 9000. Část hodnoty konstantního kapitálu, a to pokud se skládá z vlastních pracovních prostředků (jakožto zvláštní skupiny výrobních prostředků), je z pracovních prostředků přenesena na produkt práce (zboží); tyto pracovní prostředky fungují dále jako prvky produktivního kapitálu, při čemž si uchovávají starou naturální formu; co se znovu objevuje jako prvek hodnoty zboží, vyrobených těmito pracovními prostředky, co se z pracovního nástroje přenáší na produkt práce, je jejich opotřebování, to, co při svém fungování po určité období ztrácejí na hodnotě. Pokud jde o roční reprodukci, přicházejí tu tedy v úvahu především jen součásti fixního kapitálu, jejichž život trvá déle než rok. Dožijí-li během roku, musí být roční reprodukcí úplně nahrazeny a obnoveny, a proto se jich naše otázka vůbec netýká. U strojů a jiných trvalejších forem fixního kapitálu se může stát — a často se stává — že jejich určité dílčí orgány musí být během roku úplně nahrazeny, třebaže celá budova nebo stroj jako celek mají dlouhé trvání. Tyto dílčí orgány patří k téže kategorii prvků fixního kapitálu, které se musí nahrazovat během roku.
Tento prvek hodnoty zboží naprosto nesmí být zaměňován s náklady na opravu. Prodá-li se zboží, zpeněží se tento prvek, přemění se jako ostatní prvky v peníze; po jeho přeměně v peníze se však objeví, že se liší od ostatních prvků hodnoty. Má-li začít reprodukce zboží (vůbec má-li být výrobní proces zboží nepřetržitý), musí být suroviny a pomocné látky spotřebované při výrobě zboží nahrazeny in natura; rovněž pracovní síla vydaná na výrobu tohoto zboží musí být nahrazena svěží pracovní silou. Peníze utržené za zboží musí tedy být neustále znovu přeměňovány v tyto prvky produktivního kapitálu, z peněžní formy ve zbožní formu. Na věci nic nemění to, že na př. suroviny a pomocné látky se v určitých lhůtách nakupují ve větším množství, takže tvoří výrobní zásoby, že se tedy tyto výrobní prostředky nemusí po určitou dobu znovu kupovat, tj. že pokud tyto výrobní prostředky vystačí, mohou se peníze získané prodejem zboží — pokud slouží k tomuto účelu — nashromáždit — a tato část konstantního kapitálu se dočasně jeví jako peněžní kapitál, jehož aktivní fungování bylo odloženo. Tento kapitál není důchod; je to produktivní kapitál, odložený v peněžní formě. K obnovování výrobních prostředků musí docházet ustavičně, třebaže forma tohoto obnovování — vzhledem k oběhu — může být různá. Nová koupě, operace oběhu, kterou jsou obnovovány, nahrazovány, může se uskutečňovat v delších lhůtách: pak dochází k velkému peněžnímu vkladu najednou, kompensovanému příslušnou výrobní zásobou; nebo se tato operace uskutečňuje ve lhůtách jdoucích krátce po sobě — a pak se peníze vydávají v menších dávkách rychle za sebou a výrobní zásoby jsou malé. Na věci samé to nic nemění. Stejně je tomu s pracovní silou. Tam, kde se výroba provozuje nepřetržitě po celý rok v témž měřítku, dochází k neustálému nahrazování spotřebované pracovní síly novou; tam, kde má práce sezónní charakter nebo kde se v různých obdobích používá různých množství práce, jako v zemědělství, dochází k příslušnému nákupu tu menšího, tu většího množství pracovní síly. Naproti tomu se peníze utržené prodejem zboží, pokud zpeněžují část hodnoty zboží, která se rovná opotřebování fixního kapitálu, nepřeměňují opět v součást produktivního kapitálu, jehož ztrátu hodnoty nahrazují. Usazují se vedle produktivního kapitálu a setrvávají ve své peněžní formě. Toto usazování peněz se opakuje, dokud neuplyne období reprodukce, skládající se z většího nebo menšího počtu let, během něhož fixní prvek konstantního kapitálu funguje dále ve své staré naturální formě ve výrobním procesu. Když fixní prvek — budovy, stroje atd. — dožije, ztratí schopnost fungovat ve výrobním procesu, existuje už jeho hodnota vedle něho, úplně nahrazena penězi: sumou peněžních usazenin, hodnot, které byly z fixního kapitálu postupně přeneseny na zboží, jejichž výroby se účastnily, a které přešly v peněžní formu prodejem zboží. Tyto peníze pak slouží k tomu, aby nahradily in natura fixní kapitál (nebo jeho prvky, protože jeho různé prvky mají různou délku života) a tak skutečně obnovily tuto součást produktivního kapitálu. Tyto peníze jsou tedy peněžní formou části konstantní kapitálové hodnoty, její fixní části. Toto tvoření pokladu je tedy samo prvkem kapitalistického reprodukčního procesu, reprodukcí a hromaděním — v peněžní formě — hodnoty fixního kapitálu nebo jeho jednotlivých prvků až do doby, kdy fixní kapitál dožije a tedy předá celou svou hodnotu vyrobeným zbožím, takže pak musí být nahrazen in natura. Tyto peníze však teprve tehdy ztrácejí formu pokladu a tudíž vstupují opět aktivně do procesu reprodukce kapitálu, zprostředkovaného oběhem, když se zpětně přemění v nové prvky fixního kapitálu, aby nahradily prvky kapitálu, jež dožily.
Jako není prostý zbožní oběh totožný s pouhou směnou výrobků, tak také nelze přeměnu ročního zbožního výrobku redukovat v pouhou nezprostředkovanou vzájemnou směnu jeho různých součástí. Peníze v ní hrají specifickou úlohu, která dochází výrazu i ve způsobu reprodukce fixní kapitálové hodnoty. (Pak bude třeba zkoumat, jak by se to jevilo jinak, kdybychom předpokládali, že výroba je kolektivní a nemá formu zbožní výroby.)
Vrátíme-li se nyní k základnímu schematu, měli jsme pro II. skupinu 2000c + 500v + 500m. Všechny spotřební předměty vyrobené během roku se tu rovnají hodnotě 3000; a každý z různých zbožních prvků, z nichž se tato suma zboží skládá, rozpadá se co do hodnoty na2/3c + 1/6v + 1/6m,čili v procentech na 662/3c + 162/3v + 162/3m. Různé druhy zboží II. skupiny mohou obsahovat konstantní kapitál v různých proporcích; rovněž fixní část konstantního kapitálu mohou mít různou; a rovněž délka života fixních částí kapitálu, tedy také roční opotřebování čili ta část hodnoty, kterou pro rata přenášejí na zboží, na jejichž výrobě se podílejí, může být různá. To všechno je tu lhostejné. Pokud jde o společenský proces reprodukce, jde jen o směnu mezi II. a I. skupinou. II. a I. skupina tu však stojí proti sobě jen ve svých společenských masových poměrech; proporcionální velikost části hodnoty c zbožního výrobku II (v otázce, kterou nyní probíráme, jedině směrodatná) je tedy průměrný poměr, ke kterému dojdeme, shrneme-li všechna výrobní odvětví, jež spadají pod II.
Každý druh zboží (a jsou to většinou tytéž druhy zboží), jejichž celková hodnota je zařazena pod 2000c + 500v + 500m, je tak svou hodnotou přiměřeně roven 662/3%c + 162/3%v + 162/3%m. To platí o každých 100 jednotkách zboží, ať figurují jakoc, jako v, nebo jako m.
Zboží, v nichž jsou ztělesněny 2000c, lze opět co do hodnoty rozložit na:
1) 13331/3c + 3331/3v + 3331/3m = 2000c;
rovněž 500v je možno rozložit na:
2) 333 1/3c + 83 1/3v + 83 1/3m = 500v;
konečně 500m je možno rozložit na:
3) 333 1/3c+ 83 1/3v + 83 1/3m = 500v.
Sečteme-li nyní c v 1, 2 a 3, dostaneme 13331/3c + 3331/3c + 3331/3c = 2000. Rovněž 333 1/3v + 83 1/3v + 83 1/3v = 500, a stejně je tomu i s m; součet všech těchto veličin dá celkovou hodnotu 3000 jako výše.
Celá konstantní kapitálová hodnota obsažená v mase zboží II v hodnotě 3000 je tedy obsažena ve 2000c, a ani 500v, ani 500m neobsahují ani atom této hodnoty. Totéž platí i o v a m.
Jinak řečeno: celá část masy zboží II, která představuje hodnotu konstantního kapitálu, a podléhá proto opět přeměně ať už v jeho naturální, nebo peněžní formu — existuje ve 2000c. Všechno, co se týká směny konstantní hodnoty zboží II, je tedy omezeno na pohyb 2000 IIc; a tato směna je možná jen za I (1000v + 1000m).
Právě tak je u skupiny I všechno, co souvisí se směnou její konstantní kapitálové hodnoty, třeba omezit na zkoumání 4000 Ic.
1. Nahrazováni hodnoty, ztracené opotřebováním, v peněžní formě
Vezmeme-li nejprve:
pak by směna zboží 2000 lIc za zboží téže hodnoty I (1000v + 1000c) předpokládala, že 2000 IIc se celé opět in natura přemění v naturální součásti konstantního kapitálu II vyrobené skupinou I; ale zbožní hodnota 2000, v níž tento konstantní kapitál existuje, obsahuje prvek, který kryje ztrátu hodnoty fixního kapitálu, který se však nemusí ihned nahrazovat in natura, nýbrž přeměňuje se v peníze, jež se pozvolna hromadí na plnou sumu tak dlouho, dokud nenastane chvíle obnovení fixního kapitálu v jeho naturální formě. Každý rok odumírá nějaký fixní kapitál, který musí být nahrazen tu v jednom, tu v druhém jednotlivém podniku nebo dokonce tu v jednom, tu v druhém průmyslovém odvětví; v témž individuálním kapitálu musí být nahrazena hned jedna, hned druhá část fixního kapitálu (neboť jeho části mají různou délku života). Zkoumáme-li roční reprodukci — byť i v neměnícím se měřítku, tj. abstrahujíce od jakékoli akumulace — nezačneme ab ovo [od prvopočátku]; vezmeme jeden rok z řady mnoha let, nikoli první rok po zrození kapitalistické výroby. Různé kapitály vložené do rozmanitých výrobních odvětví II. skupiny mají tedy různé stáří, a jako každoročně umírají někteří z lidí fungujících v těchto výrobních odvětvích, tak také každoročně dospívají masy fixních kapitálů ke konci svého života a musí být in natura obnoveny z akumulovaného peněžního fondu. Potud směna 2000 IIc za 2000 I(v + m) zahrnuje přeměnu 2000 IIc ze zbožní formy (spotřebních předmětů) v naturální prvky, které se skládají nejen ze surovin a pomocných látek, nýbrž také z naturálních prvků fixního kapitálu — strojů, nástrojů, budov atd. Opotřebování, které musí být v hodnotě 2000 IIc nahrazeno penězi, proto vůbec neodpovídá rozsahu fungujícího fixního kapitálu, protože se část tohoto kapitálu musí ročně nahrazovat in natura; to však předpokládá, že se v předcházejících letech nahromadily v rukou kapitalistů II. skupiny peníze nutné k této směně. Tento předpoklad však platí stejnou měrou pro běžný rok, jako se přijímá pro minulá léta.
Ke směně mezi I (1000v + 1000m) a 2000 IIc je třeba především poznamenat, že suma hodnoty I(v + m) neobsahuje prvky konstantní hodnoty, tudíž ani prvky hodnoty k nahrazení opotřebování, tj. k nahrazení hodnoty přenesené z fixní součásti konstantního kapitálu na zboží, v jejichž naturální formě v + m existuje. Naproti tomu existuje tento prvek ve IIc, a je to právě část prvku hodnoty, vděčícího za svou existenci fixnímu kapitálu, která se nemusí bezprostředně přeměňovat z peněžní formy v naturální formu, nýbrž musí zprvu setrvávat v peněžní formě. Proto hned při směně I (1000v + 1000m) za 2000 IIc narážíme na obtíž, že výrobní prostředky I, v jejichž naturální formě 2000(v + m)existují, musí být v celé sumě své hodnoty 2000 směněny za ekvivalent, existující ve spotřebních předmětech II; ale na druhé straně nemohou být spotřební předměty 2000 IIc směněny za výrobní prostředky I (1000v + 1000m) v celé sumě své hodnoty, poněvadž alikvotní část jejich hodnoty rovnající se opotřebování, jež musí být nahrazeno, čili rovnající se ztrátě hodnoty fixního kapitálu — musí se nejprve usadit jako peníze, které už v onom běžném ročním období reprodukce, jež tu jedině zkoumáme, nebudou znovu fungovat jako oběživo. Ale peníze, jejichž prostřednictvím se zpeněží prvek opotřebování, vězící ve zbožní hodnotě 2000 IIc, mohou pocházet jen od I, protože II nemůže zaplatit sama sebe, nýbrž je placena právě jen prodejem svého zboží, a protože, jak předpokládáme, I(v + m) kupuje celou sumu zboží 2000 IIc touto koupí musí tedy skupina I přeměnit pro II. skupinu uvedené opotřebování v peníze. Ale podle zákona vyloženého dříve vracejí se peníze, zálohované do oběhu, ke kapitalistickému výrobci, který později vrhá do oběhu stejné množství ve zboží. Je jasné, že I. skupina nemůže při koupi IIc dávat skupině II 2000 ve zboží a mimo to ještě další peněžní sumu jednou provždy (tak, že by se k ní tato suma pomocí operace směny nevracela). To by znamenalo, že by kupovala masu zboží IIc nad její hodnotou. Jestliže skupina II skutečně směňuje své 2000c za I (1000v + 1000m), nemá už od I co požadovat, a peníze, které obíhaly při této směně, vracejí se k I nebo k II podle toho, která z nich je vrhla do oběhu, tj. která z nich první vystoupila jako kupec. Zároveň by II v tomto případě byla přeměnila svůj zbožní kapitál v celé sumě jeho hodnoty v naturální formu výrobních prostředků, zatím co jsme předpokládali, že se jeho alikvotní část po svém prodeji nepřeměňuje v běžném ročním období reprodukce z peněz v naturální formu fixních prvků příslušného konstantního kapitálu. Ke II by tedy mohla připlynout bilance v penězích jen tehdy, kdyby II sice prodala I za 2000, ale koupila od I za méně než 2000, na př. jen za 1800; pak by I musela vyrovnat saldo 200 v penězích, které by se k ní nevrátily, poněvadž by tyto peníze, zálohované do oběhu, nebyla z něho opět vzala tím, že by do něho byla vrhla zboží = 200. V tomto případě bychom pro II měli peněžní fond na účet opotřebování jejího fixního kapitálu; ale na druhé straně, u I, bychom měli nadvýrobu výrobních prostředků v částce 200, a tak by se nám zhroutila celá základna schematu, totiž reprodukce v nezměněném měřítku, při níž se předpokládá úplná proporcionalita mezi různými systémy výroby. Jedna obtíž by tedy byla odstraněna jen druhou, mnohem nepříjemnější obtíží.
Protože tento problém činí zvláštní potíže a ekonomové jej dosud vůbec neřešili, probereme postupně všechna možná (alespoň zdánlivě možná) řešení, nebo lépe řečeno formulace tohoto problému.
Především jsme právě předpokládali, že II prodává I za 2000, ale kupuje od I zboží jen za 1800. Ve zbožní hodnotě 2000 IIc vězí 200 na náhradu opotřebování, které se musí nashromáždit v penězích; tak se hodnota 2000 IIc rozpadá na 1800, které se musí směnit za výrobní prostředky I, a na 200 na náhradu opotřebování, které se musí uchovat (po prodeji 2000c skupině I) v penězích. Čili co do své hodnoty bylo by 2000 IIc= 1800c + 200c (d), kde d = déchet {opotřebování}.
Pak bychom museli prozkoumat směnu 
I. skupina koupí za 1000 liber št., které dostali dělníci jako mzdu, jíž jim byla zaplacena jejich pracovní síla, spotřební předměty 1000 IIc; II koupí za týchž 1000 liber št. výrobní prostředky 1000 Iv. Kapitalistům I se tak vrací jejich variabilní kapitál v peněžní formě a příští rok si za něj mohou koupit pracovní sílu téže hodnoty, t. j. nahradit in natura variabilní část svého produktivního kapitálu. — II dále koupí za zálohovaných 400 liber št. výrobní prostředky Im, a Im koupí za týchž 400 liber št. spotřební předměty IIc. Oněch 400 liber št., které II zálohovala do oběhu, vrátilo se kapitalistům II, ale jen jako ekvivalent za prodané zboží. I. skupina koupí za zálohovaných 400 liber št. spotřební předměty; II koupí od I za 400 liber št. výrobní prostředky, čímž se těchto 400 liber št. vrátí k I. Výsledek je tedy až dosud takovýto:
I vrhá do oběhu 1000v + 800m ve zboží; dále vrhá do oběhu v penězích: 1000 liber št. na mzdu a 400 liber št. na směnu s II. Po směně má I: 1000v v penězích, 800m přeměněných v 800 IIc (spotřební předměty) a 400 liber št. v penězích.
II vrhá do oběhu 1800c ve zboží (spotřební předměty) a 400 liber št. v penězích; po směně má: 1800 ve zboží I (výrobní prostředky) a 400 liber št. v penězích.
Zbývá nám nyní ještě u I. skupiny 200m (ve výrobních prostředcích) a u II. skupiny 200c (d) (ve spotřebních předmětech).
Jak předpokládáme, koupí I za 200 liber št. spotřební předměty c (d) v celkové hodnotě 200; těchto 200 liber št. si však II ponechává, protože 200c (d) představuje opotřebování, nejsou tedy určeny k bezprostřední přeměně ve výrobní prostředky. 200 Im tedy nemůže být prodáno; 1/10 nadhodnoty I, jež má být nahrazena, nemůže být realisována, nemůže se ze své naturální formy výrobních prostředků přeměnit v naturální formu spotřebních předmětů.
To nejen odporuje předpokladu prosté reprodukce; samo o sobě to není hypothesa, která by vysvětlovala, jak probíhá zpeněžení 2OOc (d); znamená to spíše, že taková přeměna je nevysvětlitelná. Poněvadž nelze dokázat, jak se 2O0c (d) může přeměnit v peníze, předpokládá se, že skupina I je tak laskavá, že je přeměňuje v peníze, právě proto, že není s to přeměnit v peníze svůj vlastní zbytek 200m. Považovat to za normální operaci směny je totéž, jako kdybychom předpokládali, že každý rok spadne 200 liber št. s nebe, aby pravidelně přeměnily oněch 200c (d) v peníze.
Nesmyslnost takové hypothesy není však tak nápadná, jestliže Im nevystupuje v tak primitivní formě existence, totiž jako součást hodnoty výrobních prostředků, tedy jako součást hodnoty zboží, které musí jejich kapitalističtí výrobci prodejem realisovat v penězích, ale místo toho se objeví v rukou těch, kdo se s kapitalisty dělí o nadhodnotu, na př. jako pozemková renta v rukou pozemkových vlastníků nebo jako úrok v rukou věřitelů, kteří půjčili peníze. Jestliže však část nadhodnoty vězící ve zbožích, kterou musí průmyslový kapitalista postoupit jako pozemkovou rentu nebo jako úrok jiným spolumajitelům nadhodnoty, nemůže být po dlouhou dobu realisována prodejem zboží samých, je také konec s placením renty nebo úroku, a ani pozemkoví vlastníci, ani ti, kdo dostávají úroky, nemohou proto tím, že je vydávají, sloužit jako dei ex machina [bozi se stroje] k tomu, aby určité části roční reprodukce podle uvážení přeměňovali v peníze. Stejně je tomu s výdaji všech tak zvaných neproduktivních dělníků — státních úředníků, lékařů, advokátů atd. a vůbec všech, kteří ve formě „velkého publika“ prokazují ekonomům tu „službu“, že vysvětlují, co oni nevysvětlili.
Právě tak se věci nepomůže tím, přibere-li se místo přímé směny mezi I a II — mezi dvěma velkými skupinami kapitalistických výrobců samých — jako prostředník obchodník a pomůže-li svými „penězi“ překonat všechny obtíže. V daném případě na př. musí být 200 Im nakonec definitivně prodány průmyslovým kapitalistům II. Mohou projít rukama řady obchodníků, a přesto bude poslední z nich — podle hypothesy — v téže situaci vůči II, v jaké byli na počátku kapitalističtí výrobci I, tj. nemohou oněch 200 Im prodat II. skupině a nešťastná kupní suma nemůže obnovit týž proces s I.
Z toho je vidět, jak je naprosto nutné — nehledě na náš pravý účel — zkoumat reprodukční proces v jeho základní formě, v níž jsou odstraněny všechny vedlejší okolnosti, které věc zatemňují — k tomu, abychom se vypořádali s falešnými vytáčkami, které budí zdání „vědeckého“ vysvětlení, učiní-li se společenský proces reprodukce předmětem rozboru ihned ve své spletité konkretní formě.
Zákon, že při normálním průběhu reprodukce (ať v nezměněném nebo rozšířeném měřítku) se musí peníze zálohované kapitalistickým výrobcem do oběhu vrátit ke svému výchozímu bodu (při čemž je lhostejné, zda jsou peníze jejich nebo zda si je vypůjčili), vylučuje tedy jednou provždy domněnku, že 200 IIc (d) se zpeněžuje prostřednictvím peněz, které zálohovala I.
2. Nahrazováni fixního kapitálu in natura
Když jsme vyvrátili domněnku, kterou jsme právě prozkoumali, zbývají nám už jen takové možnosti, které zahrnují mimo nahrazení opotřebované části v penězích ještě také nahrazení fixního kapitálu, který úplně dožil, in natura.
Dosud jsme předpokládali:
a) že 1000 liber št., které I vyplatila jako mzdu, vydávají dělníci za IIc téže hodnoty, tj. že za ně kupují spotřební předměty.
Že I tu zálohuje těchto 1000 liber št. v penězích, je jen konstatováním skutečnosti. Příslušní kapitalističtí výrobci musí zaplatit mzdu v penězích; tyto peníze jsou pak vydávány dělníky za životní prostředky a prodavačům životních prostředků zase slouží za oběživo při přeměně jejich konstantního kapitálu ze zbožního kapitálu v produktivní kapitál. Projdou přitom mnoha kanály (maloobchodníci, majitelé domů, výběrčí daní, neproduktivní dělníci, jako lékaři atd., jež potřebuje sám dělník), a proto jich jen část připlývá přímo z rukou dělníků I do rukou kapitalistů II. Tok může více nebo méně váznout, může být proto u kapitalistů zapotřebí nových peněžních reserv. To všechno se při zkoumání základní formy ponechává stranou.
b) Předpokládali jsme, že jednou zálohuje I na nákup od II dalších 400 liber št. v penězích, které se k ní vrátí, a že po druhé zálohuje II 400 liber št., které se k ní vrátí, na nákup od I. Tento předpoklad je nutný, poněvadž opačný předpoklad, že bud jen kapitalisté I, nebo jen kapitalisté II zálohují do oběhu peníze nutné ke směně zboží, by byl libovolný. Poněvadž jsme v předcházejícím paragrafu 1 ukázali, že je třeba zavrhnout jako nesmyslnou domněnku, podle níž by dodatečné peníze, nutné ke zpeněžení 200 IIc (d), vrhala do oběhu I, je zřejmé, že zbývá jen domněnka, která se zdá ještě nesmyslnější: že II sama vrhá do oběhu peníze, jimiž se zpeněžuje ta součást hodnoty zboží, která má nahradit opotřebování fixního kapitálu. Na př. část hodnoty, kterou ztratí při výrobě spřádací stroj pana X, objeví se znovu jako část hodnoty příze; to, co na jedné straně ztratí jeho spřádací stroj na hodnotě, jeho opotřebování, musí se u něho na druhé straně shromažďovat v penězích. Dejme tomu, že X koupí na př. za 200 liber št. bavlny od Y a zálohuje tak do oběhu 200 liber št. v penězích; Y od něho koupí za týchž 200 liber št. přízi, a těchto 200 liber št. slouží nyní panu X jako fond k náhradě opotřebování spřádacího stroje. To by neznamenalo nic jiného, než že by X, nezávisle na své výrobě, jejím produktu a prodeji tohoto produktu, měl in petto 200 liber št., aby si sám zaplatil to, co spřádací stroj ztratil na hodnotě, tj. že by mimo zmenšení hodnoty svého spřádacího stroje, zračícího se ve 200 librách št., musel ročně dodávat ze své kapsy ještě jiných 200 liber št. v penězích, aby si nakonec mohl koupit nový spřádací stroj.
Ale tato nesmyslnost je jen zdánlivá. II. skupina se skládá z kapitalistů, jejichž fixní kapitál je na zcela různých stupních své reprodukce. U jedněch už nadešla lhůta, kdy musí být úplně nahrazen in natura. U druhých má fixní kapitál k tomuto stadiu více méně daleko; všem členům této skupiny je společné to, že se jejich fixní kapitál nereprodukuje reálně, tj. neobnovuje se in natura, nenahrazuje se novým exemplářem téhož druhu, nýbrž že jeho hodnota se postupně hromadí v penězích. První část je úplně (nebo zčásti, což je zde lhostejné) ve stejné situaci jako při založení svého podniku, kdy kapitalisté vstoupili s peněžním kapitálem na trh, aby jej přeměnili jednak v konstantní (fixní a oběžný) kapitál, jednak pak v pracovní sílu, ve variabilní kapitál. Jako tenkrát musí i nyní znovu zálohovat tento peněžní kapitál do oběhu, musí tedy zálohovat hodnotu konstantního fixního kapitálu stejně jako hodnotu oběžného a variabilního kapitálu.
Předpokládá-li se tedy, že ze 400 liber št., vrhaných do oběhu kapitalisty II. skupiny ke směně s I, pochází polovina od takových kapitalistů II, kteří musí nejen nahradit pomocí svých zboží své výrobní prostředky, patřící k oběžnému kapitálu, nýbrž i pomocí svých peněz obnovit in natura svůj fixní kapitál, zatím co druhá polovina kapitalistů II nahrazuje in natura svými penězi jen oběžnou část svého konstantního kapitálu, ale neobnovuje in natura svůj fixní kapitál, není naprosto nic protismyslného v tom, že vracejících se 400 liber št. (vracejících se, jakmile I za ně koupí spotřební předměty) se různě rozděluje mezi tyto dvě části kapitalistů II. Vracejí se ke II. skupině, nevracejí se však do týchž rukou, nýbrž rozdělují se různě uvnitř této skupiny, přecházejí z jedné její části na druhou.
Jedna část kapitalistů II přeměnila kromě části výrobních prostředků, kryté nakonec jejími zbožími, 200 liber št. v penězích v nové prvky fixního kapitálu in natura. Peníze, které tak vydali — jako při zahájení podniku vracejí se k nim teprve během řady let postupně z oběhu jako součást hodnoty — odpovídající opotřebování — zboží, vyrobených tímto fixním kapitálem.
Naproti tomu druhá část kapitalistů II nedostala za 200 liber št. od I žádná zboží, nýbrž I jí platí za zboží penězi, za něž první část kapitalistů II koupila prvky fixního kapitálu. Jedna část kapitalistů II má opět svou fixní kapitálovou hodnotu v obnovené naturální formě, druhá je stále ještě zaměstnána tím, aby ji nashromáždila v peněžní formě proto, aby později nahradila svůj fixní kapitál in natura.
Stav, z něhož musíme vyjít, je takový: po dřívějších směnách je zbytek zboží, která se mají na obou stranách směnit, vyjádřen u I ve 400m, u II ve 400c[52]. Předpokládáme, že II zálohuje 400 v penězích na směnu těchto zboží v částce 800. Polovina těchto 400 (= 200) musí být za všech okolností vynaložena tou částí IIc, která nashromáždila 200 v penězích jako hodnotu opotřebování a která je nyní musí opět přeměnit v naturální formu svého fixního kapitálu.
Tak jako se dá konstantní kapitálová hodnota, variabilní kapitálová hodnota a nadhodnota — v něž lze rozložit hodnotu zbožních kapitálů II i I — vyjádřit přímo ve zvláštních proporcionálních částech zboží II, resp. I je možné tak vyjádřit uvnitř konstantní kapitálové hodnoty samé i tu část hodnoty, která se ještě nemusí přeměnit v naturální formu fixního kapitálu, nýbrž má se zatím postupně hromadit v peněžní formě jako poklad. Určité množství zboží II (v našem příkladu tedy polovina zbytku = 200) je tu už jen nositelem této hodnoty opotřebování, která se má pomocí směny usazovat jako peníze. (První část kapitalistů II, která obnovuje fixní kapitál in natura, už si možná s hodnotou opotřebování, vězící v mase zboží, z níž tu figuruje jen zbytek, realisovala část hodnoty, odpovídající opotřebování; ale zbývá jim tak ještě realisovat 200 v penězích.)
Dále, pokud jde o druhou polovinu (= 200) oněch 400 liber št., které skupina II vrhla do oběhu při této závěrečné operaci, kupuje za ni od I oběžné součásti konstantního kapitálu. Část těchto 200 liber št. vrhly možná do oběhu obě části kapitalistů II. skupiny nebo jen ta část, která neobnovuje in natura fixní součást hodnoty.
Těmito 400 librami št. je tedy od I vybráno: 1) v částce 200 liber št. zboží, která se skládají jen z prvků fixního kapitálu, 2) v částce 200 liber št. zboží, která nahrazují v naturální formě jen prvky oběžné části konstantního kapitálu II. Skupina I nyní prodala celý svůj roční zbožní výrobek, pokud má být prodán skupině II; avšak hodnota jedné pětiny tohoto výrobku, 400 liber št., existuje nyní v jejích rukou v peněžní formě. Tyto peníze jsou však zpeněženou nadhodnotou, která musí být vydána jako důchod na spotřební předměty. I tedy koupí za těchto 400 liber št. celou zbožní hodnotu II = 400. Tím, že uvádějí do pohybu zboží II, vracejí se tedy peníze k II.
Vezměme nyní tři případy. Při tom tu část kapitalistů II, která nahrazuje fixní kapitál in natura, nazveme „část 1“, a tu, která hromadí hodnotu opotřebování fixního kapitálu v peněžní formě, nazveme „část 2“. Tyto tři případy jsou: a) určitý díl oněch 400, které ještě existují jako zbytek ve zboží u II, má nahradit pro část 1 a část 2 (dejme tomu po 1/2) určitý díl oběžných částí konstantního kapitálu; b) část 1 už prodala všechno své zboží, část 2 má tedy ještě prodat 400; c) část 2 prodala všechno kromě oněch 200, v nichž je obsažena hodnota opotřebování.
Dostaneme pak tato rozdělení:
a) Ze zbožní hodnoty 400c, kterou má II ještě v rukou, patří části 1—100 a části 2—300; 200 z těchto 300 představují opotřebování. V tomto případě bylo z oněch 400 liber št. v penězích, které nyní I posílá zpět, aby dostala zboží II, částí 1 původně vynaloženo 300, totiž 200 v penězích, za které tato část odebrala z I prvky fixního kapitálu in natura, a 100, rovněž v penězích, ke zprostředkování směny jejího zboží s I; naproti tomu část 2 zálohovala z těchto 400 jen 1/4, tj. 100, rovněž k zprostředkování směny jejího zboží s I.
Z oněch 400 v penězích tedy část 1 zálohovala 300 a část 2 zálohovala 100.
Ale z těchto 400 se vrací:
K části 1—100, tedy jen 1/3 peněz, které zálohovala. Za zbývající 2/3 má obnovený fixní kapitál v hodnotě 200. Za tento fixní prvek kapitálu v hodnotě 200 dala skupině I peníze, nedala jí však dodatečné zboží. Pokud jde o těchto 200 v penězích, vystupuje část 1 vůči I. skupině jen jako kupující, ale nevystupuje potom opět jako prodávající. Tyto peníze se tedy nemohou k části 1 vrátit; jinak by byla musela dostat prvky fixního kapitálu od I darem. — Pokud jde o poslední třetinu peněz, které část 1 zálohovala, vystupuje část 1 nejprve jako kupec oběžných součástí svého konstantního kapitálu. Za tytéž peníze koupí I od části 1 zbytek jejího zboží v hodnotě 100. Peníze se k ní (k části 1 skupiny II) tedy vrátí, protože vystupuje jako prodavač zboží hned poté, když vystoupila jako kupec. Kdyby se nevrátily, byla by musela II. skupina (část 1) dát I. skupině za zboží v částce 100 nejprve 100 v penězích a pak ještě nadto 100 ve zboží, byla by jí tedy musela své zboží darovat.
Naproti tomu se k části 2, která vydala 100 v penězích, vrací 300 v penězích; 100, protože nejprve vrhla jako kupec do oběhu 100 v penězích a pak je jako prodavač dostala nazpět; 200, protože funguje jen jako prodavač zboží v hodnotě 200, ale ne jako kupec. Tyto peníze se tedy nemohou vrátit k I. Opotřebování fixního kapitálu je tedy nahrazeno penězi, které II (část 1) vrhla do oběhu na nákup prvků fixního kapitálu; ale tyto peníze se nedostávají do rukou části 2 jako peníze části 1, nýbrž jako peníze, které patří I. skupině.
b) Za tohoto předpokladu se zbytek IIc rozděluje tak, že část 1 má 200 v penězích a část 2 má 400 ve zboží.
Část 1 prodala všechno své zboží, ale 200 v penězích jsou přeměněnou formou fixní součásti jejího konstantního kapitálu, která pak má být obnovena in natura. Část 1 tu tedy vystupuje jen jako kupující a dostává místo svých peněz zboží I téže hodnoty v prvcích fixního kapitálu v naturální formě. Část 2 musí vrhnout do oběhu (jestliže I nezálohovala žádné peníze na směnu zboží mezi I a II) maximálně jen 200 liber št., poněvadž polovinu své zbožní hodnoty jen prodává skupině I, aniž od ní kupuje.
K části 2 se z oběhu vrací 400 liber št.; 200, protože je zálohovala jako kupec a dostává je nazpět jako prodavač zboží za 200; 200, protože prodává skupině I zboží v hodnotě 200, aniž za to odebírá od I zbožní ekvivalent.
c) Část 1 má 200 v penězích a 200c ve zboží; část 2 má 200c (d) ve zboží.
Část 2 nemusí za tohoto předpokladu nic zálohovat v penězích, protože vůči I už nevystupuje jako kupec, ale jen jako prodavač, musí tedy čekat, až od ní někdo koupí.
Část 1 zálohuje 400 liber št. v penězích; 200 na vzájemnou směnu zboží s I, 200 jako pouhý kupec od I. Těmito posledními 200 librami št. v penězích koupí prvky fixního kapitálu.
Za 200 liber št. v penězích koupí I od části 1 zboží za 200, a tím se k této části vrátí jejích 200 liber št. v penězích, které na tuto směnu zboží zálohovala; za ostatních 200 liber št. — které rovněž dostala od části 1 — koupí I. skupina zboží za 200 od části 2, jíž se tím usazuje v penězích opotřebování jejího fixního kapitálu.
Věc by se nijak nezměnila, kdybychom předpokládali, že v případě c) nezálohuje oněch 200 v penězích na směnu existujících zboží II. skupina (část 1), nýbrž I. skupina. Koupí-li I. skupina nejprve za 200 zboží od II, části 2 — předpokládá se, že část 2 má prodat už jen tento zbytek zboží — pak se těchto 200 liber št. nevrátí k I. skupině, protože II. skupina, část 2, nevystupuje opět jako kupující; ale II. skupina, část 1, musí pak za 200 liber št. v penězích koupit a k tomu ještě směnit zboží za 200 — má tedy ještě směnit s I. skupinou celkem za 400. 200 liber št. v penězích se pak od II, části 1, vrací k I. Jestliže je I znovu vydá, aby koupila od II, části 1, za 200 zboží, vrátí se k ní, jakmile II, část 1, vybere od I druhou polovinu 400 ve zboží. Část 1 (II) vynaložila 200 liber št. v penězích jako pouhý kupec prvků fixního kapitálu; proto se k ní nevracejí, nýbrž slouží k tomu, aby zpeněžily 200c, zbytek zboží II. skupiny, části 2, kdežto ke skupině I se vracejí peníze vydané na směnu zboží, 200 liber št., nikoli od II, části 2, nýbrž od II, části 1. Za její zboží 400 se k ní vrátil zbožní ekvivalent ve výši 400; 200 liber št. v penězích, které zálohovala na směnu zboží za 800, se k ní rovněž vrátily — a tak je všechno v pořádku.
*
Obtíž, která se objevila při směně: 
se redukovala na obtíž při směně zbytků:
I . . . . . . .400m
II. (1) 200 v penězích + 200c ve zboží + (2) 200c ve zboží, čili abychom věc znázornili ještě jasněji:
I. 200m + 200m.
II. (1) 200 v penězích + 200c ve zboží + (2) 200c ve zboží.
Protože u II, části 1, se 200c ve zboží směňuje za 200 Im (ve zboží) a protože všechny peníze, které při této směně zboží za 400 obíhají mezi I a II, se vracejí k tomu, kdo je zálohoval — k I nebo k II — nejsou tyto peníze jako prvek směny mezi I a II ve skutečnosti prvkem problému, kterým se tu zabýváme. Čili ukázáno jinak: budeme-li předpokládat, že při směně mezi 200 Im (ve zboží) a 200 c (ve zboží II, části 1) fungují peníze jako platidlo, nikoli jako kupní prostředek, a tudíž ani jako „oběživo“ v nejužším smyslu, je jasné — poněvadž zboží 200 Im a 200 IIc (části 1) jsou stejná co do velikosti hodnoty — že výrobní prostředky v hodnotě 200 se směňují za spotřební předměty v hodnotě 200, že peníze tu fungují jen ideálně a že ani ta, ani ona strana nemusí ve skutečnosti vrhat do oběhu peníze na zaplacení bilance. Problém tedy vystupuje v čisté podobě teprve tehdy, škrtneme-li na obou stranách, I i II, zboží 200 Im ajeho ekvivalent — zboží 200 IIc (části 1).
Zrušíme-li tyto dvě vzájemně se kryjící zbožní částky stejné hodnoty (I i II), zbývá tedy ke směně zbytek, v němž problém vystupuje v čisté podobě:
I. 200m ve zboží.
II. (1) 200c v penězích + (2) 200c ve zboží.
Zde je jasné: II, část 1, kupuje za 200 v penězích 200 Im, součásti svého fixního kapitálu; tím je fixní kapitál II, části 1, obnoven in natura, a nadhodnota I, v hodnotě 200, přeměněna ze zbožní formy (výrobní prostředky — totiž prvky fixního kapitálu) v peněžní formu. Za tyto peníze koupí I spotřební předměty od II, části 2, a výsledek pro II je, že pro část 1 je in natura obnovena fixní součást jejího konstantního kapitálu a že se pro část 2 jiná součást (která nahrazuje opotřebování fixního kapitálu) usadila v penězích; a to se opakuje každoročně tak dlouho, až se i tato součást musí obnovit in natura.
Nezbytnou podmínkou tu zřejmě je, aby se tato fixní součást konstantního kapitálu II, která se v rozsahu celé své hodnoty přeměňuje v peníze, a proto musí být každý rok obnovena in natura (část 1), rovnala ročnímu opotřebování druhé fixní součásti konstantního kapitálu II, která funguje dále pořád ve své staré naturální formě a jejíž opotřebování — ztráta hodnoty, která se přenáší na zboží, při jejichž výrobě tato část funguje — musí být zprvu nahrazeno v penězích. Taková rovnováha by se proto jevila jako zákon reprodukce v nezměněném měřítku; jinak řečeno to znamená, že proporcionální dělba práce v I. skupině, která vyrábí výrobní prostředky, musí zůstat nezměněna, pokud tato skupina dodává skupině II na jedné straně oběžné a na druhé straně fixní součásti konstantního kapitálu.
Dříve než se tím budeme podrobněji zabývat, musíme se podívat, jak věc vypadá, jestliže se zbytek IIc (1) nerovná zbytku IIc (2); může být větší nebo menší. Vezměme po sobě oba tyto případy.
První případ:
I. 200m.
II. (1) 220c (v penězích) + (2) 200c (ve zboží).
Zde kupuje IIc (1) za 200 liber št. v penězích zboží 200 Im a I kupuje za tytéž peníze zboží 200 IIc (2), tedy tu součást fixního kapitálu, která se musí usadit v penězích; tato součást je tím přeměněna v peníze. Ale 20 IIc (1) v penězích nemůže být přeměněno opět ve fixní kapitál in natura.
Tomuto zlu se dá zřejmě odpomoci tím, že budeme předpokládat, že zbytek Im se nerovná 200, ale 220, a že tedy z 2000 I bylo dřívější směnou vyřízeno nikoli 1800, ale jen 1780. V tomto případě tedy dostaneme:
I. 220m.
II. (1) 220c (v penězích) + (2) 200c (ve zboží).
IIc, část 1, koupí za 220 liber št. v penězích 220 Im a I potom koupí za 200 liber št. 200 IIc (2) ve zboží. Ale pak zbývá u I 20 liber št. v penězích — část nadhodnoty, kterou si I může uchovat jen v penězích, ale kterou nemůže vydat na spotřební předměty. Obtíž se tak jen přesunula z IIc (části 1) na Im.
Předpokládejme nyní naopak, že IIc, část 1, je menší než IIc (část 2), tedy:
Druhý případ:
I. 200c (ve zboží).
II. (1) 180c (v penězích) + (2) 200c (ve zboží).
II (část 1) koupí za 180 liber št. v penězích zboží 180 Im; I koupí za tyto peníze od II (části 2) zboží stejné hodnoty, tedy 180 IIc (2); na jedné straně zbývá 20 Im, jež jsou neprodejné, a rovněž 20 IIc (2) na druhé straně; tato zboží v hodnotě 40 se nedají přeměnit v peníze.
Kdybychom předpokládali, že zbytek I = 180, nic by nám to nepomohlo; pak by sice nezůstal u I žádný přebytek, ale u IIc (část 2) by i pak zbýval přebytek 20, který je neprodejný, nedá se přeměnit v peníze.
V prvním případě, kde II (1) je větší než II (2), zbývá na straIIc (1) přebytek v penězích, který se nedá přeměnit ve fixní kapitál, nebo, předpokládáme-li, že zbytek Im = IIc (1), objeví se u Im týž přebytek v penězích, který se nedá přeměnit ve spotřební předměty.
Ve druhém případě, kde IIc (1) je menší než IIc (2), vzniká deficit na penězích u 200 Im a IIc (2), a stejný přebytek zboží u obou, nebo, předpokládá-li se, že zbytek Im = IIc (2), deficit na penězích a přebytek ve zboží u IIc (2).
Kdybychom předpokládali, že zbytky Im jsou vždy rovny IIc (1) — poněvadž výrobu určují objednávky, a reprodukce se nijak nemění tím, jestliže se letos vyrábí více fixních součástí kapitálu a příští rok více oběžných součástí konstantního kapitálu II a I — molo by být v prvním případě Im přeměněno v spotřební předměty jen tehdy, kdyby I koupila za Im od II část nadhodnoty, tedy kdyby nadhodnota nebyla spotřebována, ale nahromaděna I. skupinou jako peníze; v druhém případě by se dalo zlu odpomoci jen tím, že by I vydala sama peníze — což je hypothesa, kterou jsme zavrhli.
Je-li IIc (1) větší než IIc (2), je k realisaci peněžního přebytku v Im zapotřebí dovozu zboží z ciziny. Je-li IIc (1) menší než IIc (2), je k tomu, aby byla realisována opotřebovaná část IIc ve výrobních prostředcích, naopak nutný vývoz zboží II (spotřebních předmětů). V obou případech je tedy zapotřebí zahraničního obchodu.
I kdybychom připustili, že by při studiu reprodukce v nezměněném měřítku bylo nutno předpokládat, že produktivita všech výrobních odvětví, tedy také příslušné hodnotové poměry zbožních výrobků těchto odvětví zůstávají stálé, byly by přesto oba poslední případy, kde IIc (1) je větší nebo menší než IIc (2), vždy zajímavé pro výrobu v rozšířeném měřítku, kde tyto případy mohou nesporně nastat.
3. Závěry
Pokud jde o nahrazování fixního kapitálu, je nutno všeobecně poznamenat:
Dožije-li — za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti, tedy nejen měřítko výroby, nýbrž zejména i produktivita práce, zůstávají nezměněny — letos větší část fixního prvku IIc než v předcházejícím roce, musí-li proto být větší část obnovena in natura, musí se ta část fixního kapitálu, která je teprve na cestě ke své smrti a má být až do chvíle své smrti nahrazována prozatím v penězích, rovněž v příslušné proporci zmenšovat, neboť podle předpokladu zůstává suma fixní části kapitálu fungující v II (a rovněž suma hodnoty) táž. To je však provázeno těmito okolnostmi. Předně: skládá-li se větší část zbožního kapitálu I z prvků fixního kapitálu IIc, skládá se příslušně menší část z oběžných součástí IIc, protože celková výroba I pro IIc zůstává nezměněna. Roste-li jedna část výroby, zmenšuje se druhá a naopak. Na druhé straně si však celková výroba II. skupiny rovněž uchovává dosavadní rozsah. Jak je to však možné, zmenšuje-li se množství jejích surovin, polotovarů, pomocných látek (tj. oběžných prvků konstantního kapitálu II)? Za druhé: větší část fixního kapitálu II, znovu obnoveného v peněžní formě, proudí k I, aby se přeměnila opět z peněžní formy v naturální formu. K I tedy proudí další peníze mimo peníze obíhající mezi I a II jen ke směně zboží; proudí k ní více peněz, které nezprostředkovávají vzájemnou směnu zboží, nýbrž vystupují jen jednostranně ve funkci kupního prostředku. Zároveň by se však byla proporcionálně zmenšila masa zboží II, nositelka nahrazení hodnoty opotřebování, tedy ta masa zboží II, která nesmí být přeměněna ve zboží I, nýbrž jen v peníze I. Od II. skupiny by bylo připlynulo k I více peněz jako pouhý kupní prostředek a II by měla méně zboží, vůči nimž by I fungovala jen jako kupec. Větší část Im by se tedy nedala přeměnit ve zboží II — neboť I už bylo ve zboží II přeměněno — ale musela by se uchovat v peněžní formě.
Opačný případ — kdy je v nějakém roce reprodukce fixního kapitálu II, který dožil, menší, a naopak část na nahrazení opotřebování větší, není třeba po tom, co jsme už vyložili, dále probírat.
A tak by — přes reprodukci v nezměněném měřítku — nastala krise — krise výroby.
Stručně řečeno: kdybychom při prosté reprodukci a jinak stejných podmínkách — tedy zejména při nezměněné produktivní síle, celkovém množství a intensitě práce — nepředpokládali stálý poměr mezi fixním kapitálem, který dožil (a musí být obnoven), a fixním kapitálem, který působí dále ve své staré naturální formě (připojuje k výrobkům jen hodnotu nahrazující jeho opotřebování), zůstala by v případě masa oběžných součástí, které mají být reprodukovány, stejná, ale masa fixních součástí, které mají být reprodukovány, by vzrostla; musela by tedy stoupnout celková výroba I nebo by došlo, i když ponecháme stranou peněžní poměry, k deficitu v reprodukci.
Ve druhém případě: kdyby se relativní velikost fixního kapitálu II, který má být reprodukován in natura, zmenšila, a proto by se v témž poměru zvětšila součást fixního kapitálu II, která má být zatím nahrazována jen v penězích, zůstala by nezměněna masa oběžných součástí konstantního kapitálu II, reprodukovaných skupinou I, ale masa fixních součástí, které se mají reprodukovat, by se naproti tomu zmenšila. Nastalo by tedy zmenšení celkové výroby I. skupiny nebo přebytek (tak jako byl dříve deficit), a při tom přebytek, který nemůže být přeměněn v peníze.
V prvním případě by sice táž práce při zvýšení produktivity, prodlouženém trvání nebo zvýšení intensity mohla dodat větší výrobek, a tak by mohl být deficit v prvním případě kryt; taková změna by se však neobešla bez přesunu práce a kapitálu z jednoho výrobního odvětví I do druhého a každý takový přesun by ihned vyvolal poruchy. Za druhé však (pokud vzrostlo trvání a intensifikace práce) by I měla směňovat větší hodnotu za menší hodnotu II, došlo by tedy k znehodnocení produktu I.
Obráceně tomu je v druhém případě, kde I je nucena svou výrobu omezit, což znamená pro dělníky a kapitalisty v ní zaměstnané krisi, nebo dodává přebytek, což opět znamená krisi. Samy o sobě nejsou takové přebytky zlem, nýbrž výhodou; za kapitalistické výroby jsou však zlem.
V obou případech by mohl pomoci zahraniční obchod; v prvním případě, aby se zboží I, udržované v peněžní formě, přeměnilo ve spotřební předměty; v druhém případě, aby se odbyl přebytek ve zboží. Ale zahraniční obchod, pokud nejen nahrazuje prvky (i co do hodnoty), jen odsunuje rozpory do rozsáhlejší sféry, otevírá jim širší prostory.
Zruší-li se kapitalistická forma reprodukce, bude věc vypadat tak, že se rozsah části fixního kapitálu (zde kapitálu fungujícího ve výrobě spotřebních předmětů), která dožívá a musí se proto in natura nahrazovat, v různých po sobě jdoucích letech bude měnit. Je-li tato část v jednom roce příliš velká (převyšuje-li průměrnou úmrtnost, jako tomu bývá s úmrtností lidí), bude v dalším roce jistě příslušně menší. Předpokládáme-li, že se okolnosti jinak nezměnily, nezmenšuje se tím množství surovin, polotovarů a pomocných látek, jehož je zapotřebí k roční výrobě spotřebních předmětů; celková výroba výrobních prostředků by se tedy musela v jednom případě rozšířit, ve druhém omezit. Tomu by se mohlo odpomoci jen ustavičnou relativní nadvýrobou: na jedné straně se vyrábí o určité množství více fixního kapitálu, než je přímo nutné; na druhé straně se vytváří zásoba surovin atd., která přesahuje bezprostřední roční potřebu (to platí zejména o životních prostředcích). Takový druh nadvýroby se rovná kontrole společnosti nad materiálními prostředky její vlastní reprodukce. Ale v kapitalistické společnosti je nadvýroba prvkem anarchie.
Tento příklad s fixním kapitálem — při neměnícím se rozsahu reprodukce — je pádný. Nepoměr ve výrobě fixního a oběžného kapitálu je jednou z oblíbených příčin, jimiž ekonomové vysvětlují krise. Že takový nepoměr může a musí vznikat při pouhém udržování fixního kapitálu, že může a musí vznikat za předpokladu ideální normální výroby, při prosté reprodukci už fungujícího společenského kapitálu, je pro ně něco nového.
XII. Reprodukce peněžního materiálu
Až dosud jsme si vůbec nevšímali jednoho momentu, totiž roční reprodukce zlata a stříbra. Jako pouhý materiál pro přepychové předměty, pro pozlacování atd. nezasloužily by, stejně jako kterékoli jiné výrobky, abychom se tu o nich zvlášť zmiňovali. Naproti tomu hrají důležitou úlohu jako peněžní materiál, a tedy jako potenciální peníze. Za peněžní materiál tu budeme pro zjednodušení považovat jen zlato.
Celková roční výroba zlata činila podle starších údajů 800—900 tisíc liber = okrouhle 1100 nebo 1250 milionů marek. Ale podle Soetbeera[53] se ho vyrobilo v průměru za léta 1871—1875 jen 170.675 kilogramů v hodnotě okrouhle 476 milionů marek. Z toho dodaly: Australie okrouhle 167, Spojené státy 166, Rusko 93 milionů marek. Zbytek se dělí na různé země v částkách menších než 10 milionů marek na každou. Roční výroba stříbra za totéž období činila o něco méně než 2 miliony kilogramů v hodnotě 3541/2 milionu marek; z toho dodaly Mexiko okrouhle 108, Spojené státy 102, Jižní Amerika 67, Německo 26 milionů atd.
Ze zemí s vládnoucí kapitalistickou výrobou jsou výrobcem zlata a stříbra jen Spojené státy; evropské kapitalistické země dostávají téměř všechno své zlato a převážnou část svého stříbra z Australie, Spojených států, Mexika, Jižní Ameriky a Ruska.
Přenesme však zlaté doly do země kapitalistické výroby, jejíž roční reprodukci tu rozebíráme, a to z těchto důvodů:
Kapitalistická výroba vůbec neexistuje bez zahraničního obchodu. Předpokládá-li se však normální roční reprodukce v daném rozsahu, předpokládá se tím také, že zahraniční obchod jen nahrazuje tuzemské výrobky výrobky jiné užitné neboli naturální formy, aniž se dotýká hodnotových poměrů, tedy také hodnotových poměrů, v nichž se navzájem směňují dvě kategorie: výrobní prostředky a spotřební předměty, ani poměrů mezi konstantním kapitálem, variabilním kapitálem a nadhodnotou, na něž se hodnota produktu každé z těchto kategorií rozpadá. Počítá-li se tedy při rozboru ročně reprodukované hodnoty produktu se zahraničním obchodem, pak to tedy otázku jen komplikuje, aniž to poskytuje nějaký nový moment ať pro otázku samu či pro její řešení. Je tedy třeba úplně si jej odmyslit; na zlato se tu proto musíme dívat jako na přímý prvek roční reprodukce, a ne jako na zbožní prvek, který se dováží zvenčí pomocí směny.
Výroba zlata, jako výroba kovů vůbec, patří do I. skupiny, která zahrnuje výrobu výrobních prostředků. Dejme tomu, že roční výroba zlata = 30 (pro usnadnění počtu; ve skutečnosti je tato číslice ve srovnání s ostatními čísly našeho schematu příliš vysoká); tato hodnota nechť se rozpadá na 20c + 5v + 5m; 20c se musí směnit za jiné prvky Ic, což prozkoumáme později; ale 5v + 5m (I) se musí směnit za prvky IIc, tj. za spotřební předměty.
Pokud jde o 5v, začíná každý podnik vyrábějící zlato především tím, že koupí pracovní sílu; nikoli za zlato vyrobené v tomto podniku samém, nýbrž za určitou část peněz, které má země v zásobě. Za těchto 5 odeberou dělníci od II spotřební předměty a skupina II koupí za tyto peníze výrobní prostředky od I. Dejme tomu, že II nakoupí od I za 2 zlato jako peněžní materiál a pod. (součást svého konstantního kapitálu), pak se 2v vracejí k výrobci zlata I v penězích, které už dříve patřily do oběhu. Nekoupí-li II od I žádný další materiál, kupuje I od II, vrhajíc do oběhu své zlato jako peníze, neboť za zlato je možno koupit každé zboží. Rozdíl je jen v tom, že I tu nevystupuje jako prodávající, nýbrž jen jako kupující. Zlatokopové z I mohou své zboží vždy odbýt, protože toto zboží je vždy v takové formě, v níž může být bezprostředně směněno.
Dejme tomu, že továrník-přádelník zaplatil svým dělníkům 5v a ti mu za to dodali — ponecháme-li stranou nadhodnotu — přízi ve výrobku = 5; dělníci koupí za 5 od IIc, ta koupí za 5 v penězích přízi od I, a tak se 5v v penězích vrací k přádelníkovi. Naproti tomu v našem případě zálohuje I z (jak budeme označovat výrobce zlata) svým dělníkům 5v v penězích, které už dříve patřily oběhu; dělníci vydávají tyto peníze za životní prostředky; z těchto 5 se však od II k I z vracejí jen 2. Avšak I z může právě tak jako přádelník začít znovu proces reprodukce: jeho dělníci mu dodali 5 ve zlatě, z čehož 2 prodal, zbývající 3 má ve zlatě, potřebuje tedy jen narazit z nich mince[54] nebo je přeměnit v bankovky, aby celý jeho variabilní kapitál byl přímo, bez dalšího zprostředkování skupiny II, opět v jeho rukou v peněžní formě.
Už při tomto prvním procesu roční reprodukce nastala však změna v množství peněz, které patří skutečně nebo potenciálně do oběhu. Předpokládali jsme, že IIc koupila 2v (I z) jako materiál a že 3 se zase jako peněžní forma variabilního kapitálu I z vydávají uvnitř II. Z množství peněz, které bylo dodáno novou výrobou peněz, zůstaly tedy 3 ve skupině II a nevrátily se k I. Podle našeho předpokladu uspokojila II svou potřebu peněžního materiálu. 3 zůstávají v jejích rukou jako zlatý poklad. Protože nemohou tvořit žádný prvek jejího konstantního kapitálu a protože II měla už dříve dostatečný peněžní kapitál na nákup pracovní síly; protože dále tyto dodatečné 3 z, vyjma prvek opotřebování, nemusí vykonávat žádnou funkci uvnitř IIc, za jehož část byly směněny (mohly by sloužit jen k tomu, aby pro tanto kryly prvek opotřebování, kdyby IIc (1) bylo menší než IIc (2), což je náhodné); protože však na druhé straně, až právě na prvek opotřebování, musí být celý zbožní výrobek IIc směněn za výrobní prostředky I(v + m) — musí být tyto peníze úplně přeneseny z IIc do IIm, ať jsou tímto IIm nutné životní prostředky nebo přepychové předměty, a naopak, příslušná zbožní hodnota musí být přenesena z IIm do IIc. Výsledek: část nadhodnoty se hromadí jako peněžní poklad.
Ve druhém roce reprodukce, využije-li se i nadále stejné části ročně vyrobeného zlata jako materiálu, vrátí se opět 2 k I z a 3 budou nahrazeny in natura, tj. uvolní se opět ve II jako poklad atd.
Pokud jde o variabilní kapitál vůbec: kapitalista I z musí jako každý jiný tento kapitál neustále zálohovat v penězích na nákup práce. Za toto v nemusí on, nýbrž jeho dělníci kupovat od skupiny II; nemůže tedy nikdy nastat případ, že by vystoupil jako kupec, tj. vrhl peníze do II bez její iniciativy. Pokud však II od něho kupuje materiál, pokud musí svůj konstantní kapitál IIc přeměňovat ve zlatý materiál, vrací se k I z část (I z)v od II stejně jako k ostatním kapitalistům I. skupiny; a pokud tomu tak není, nahrazuje své v zlatem přímo ze svého výrobku. Ale tou měrou, jak se k němu v, zálohované v peněžní formě, od II nevrací, přeměňuje se část oběživa, které tu už je (peníze, které připlynuly od I ke II a nevrátily se k I), ve II v poklad, a proto se část nadhodnoty ve II nevydává na spotřební předměty. Protože se neustále otevírají nové zlaté doly nebo se obnovují práce na starých, tvoří určitá část peněz, které musí I z vydávat na v, vždy část onoho množství peněz, které tu bylo před novou výrobou zlata; tyto peníze jsou dělníky I z vrhány do II. skupiny, a pokud se z II nevracejí k I z, tvoří tam prvek k tvoření pokladu.
Pokud však jde o (I z)m, může tu I z vždy vystupovat jako kupec; vrhá své m jako zlato do oběhu a odebírá za to spotřební předměty IIc; ve II se zlato zužitkuje zčásti jako materiál, funguje proto jako skutečný prvek konstantní součásti c produktivního kapitálu; a pokud tomu tak není, stává se opět prvkem k tvoření pokladu jako část IIm setrvávající v peněžní formě. Z toho je vidět — i když ponecháme stranou Ic, jímž se budeme zabývat později[55] — jak i prostá reprodukce, třebaže je tu akumulace ve vlastním smyslu slova, tj. reprodukce v rozšířeném měřítku, vyloučena, přesto nutně předpokládá hromadění peněz čili tvoření pokladu. A poněvadž se to každoročně opakuje znovu, vysvětluje se tím předpoklad, z něhož jsme při zkoumání kapitalistické výroby vyšli: že na začátku reprodukce je v rukou kapitalistů I a II množství peněžních prostředků, odpovídající směně zboží. K takovému hromadění dochází, i když se odečte zlato, které se ztrácí opotřebováním obíhajících peněz.
Je samozřejmé, že čím pokročilejší je stáří kapitalistické výroby, tím větší je všude nahromaděná masa peněz, tím relativně menší je tedy díl, který k této mase přidává nová roční výroba zlata, třebaže tento přírůstek může být co do své absolutní velikosti značný. Vraťme se jen ještě jednou k námitce vznesené proti Tookeovi: jak je možné, že každý kapitalista odnímá z ročního produktu nadhodnotu v penězích, tj. odnímá z oběhu více peněz, než do něho vrhá —jak je to možné, když třída kapitalistů musí být konec konců sama považována za zdroj, z něhož se peníze vůbec vrhají do oběhu?
Shrneme to, co bylo řečeno dříve (kap. XVII), a poznamenáme k tomu:
1) Jediný předpoklad, který je tu nutný: aby bylo dost peněz ke směně různých prvků masy roční reprodukce není nijak dotčen tím, že část zbožní hodnoty je nadhodnota. Kdybychom předpokládali, že celá výroba patří dělníkům samým a že jejich nadpráce je nadprací jen pro ně samy, a ne pro kapitalisty, zůstala by masa obíhající zbožní hodnoty táž a vyžadovala by za jinak stejných pod mínek ke svému oběhu totéž množství peněz. V obou případech je tedy otázkou jen toto: odkud se berou peníze na směnu této celkové zbožní hodnoty? — a naprosto ne: odkud se berou peníze na zpeněžení nadhodnoty?
Ovšem — abychom se k tomu ještě jednou vrátili — každé jednotlivé zboží se skládá z c + v + m, a k tomu, aby obíhala celá zbožní masa, je tedy zapotřebí jednak určité peněžní sumy na oběh kapitálu c + v, jednak jiné peněžní sumy na oběh důchodu kapitalistů, nadhodnoty m. Jak pro jednotlivého kapitalistu, tak i pro celou třídu jsou peníze, v nichž se zálohuje kapitál, odlišné od peněz, v nichž se vydává důchod. Kde se berou tyto poslední peníze? Prostě z peněz, které má v rukou třída kapitalistů; tedy všeobecně vzato ze všech peněz, které jsou ve společnosti,
Za prvé: budeme-li se dívat pouze na oběh a obrat kapitálu, tedy také na kapitalistu jen jako na zosobnění kapitálu, a ne jako na kapitalistického spotřebitele a požitkáře — uvidíme sice, jak neustále vrhá do oběhu nadhodnotu jako součást svého zbožního kapitálu, ale nikdy neuvidíme v jeho rukou peníze jako formu důchodu; nikdy neuvidíme, že by vrhal do oběhu peníze za účelem spotřeby nadhodnoty.
Za druhé: vrhá-li třída kapitalistů do oběhu určitou peněžní sumu ve formě důchodu, zdá se, jako by platila ekvivalent za tuto část celkového ročního produktu, a jako by tedy tato část přestávala představovat nadhodnotu. Ale nadvýrobek, v němž se nadhodnota zračí, třídu kapitalistů nic nestojí. Jako třída jej má a užívá ho zadarmo, a oběh peněz na tom nemůže nic změnit. Změna, kterou oběh peněz způsobuje, záleží jedině v tom, že každý kapitalista, místo aby spotřeboval svůj nadvýrobek in natura, což většinou není možné, odnímá z celkové masy ročního společenského nadvýrobku a přivlastňuje si zboží všeho druhu až do výše nadhodnoty, kterou si přivlastnil. Ale mechanismus oběhu ukázal, že vrhá-li třída kapitalistů do oběhu peníze k vydávání důchodu, odnímá tyto peníze také opět z oběhu, a může tak neustále znovu zahajovat týž proces; že tedy, vzata jako třída kapitalistů, zůstává i nadále majitelem této peněžní sumy, nutné k přeměně nadhodnoty v peníze. Jestliže tedy kapitalista nejen odnímá ze zbožního trhu pro svůj spotřební fond nadhodnotu ve formě zboží, nýbrž zároveň dostává nazpět i peníze, za které tato zboží koupil, je jasné, že odňal z oběhu zboží, aniž za ně dal ekvivalent. Nestojí ho nic, ačkoli za ně zaplatil peníze. Koupím-li za libru šterlinků zboží, a prodavač zboží mi vrátí libru šterlinků za nadvýrobek, který mě nic nestál, dostal jsem zřejmě zboží zadarmo. Že se tato operace ustavičně opakuje, nemění nic na tom, že neustále odnímám zboží a pořád mám libru šterlinků, třebaže se jí přechodně zbavuji, abych zboží dostal. Kapitalista dostává tyto peníze neustále zpět jako zpeněženou nadhodnotu, která ho nic nestála.
Viděli jsme, že se u A. Smitha celková hodnota společenského výrobku redukuje na důchod, na v + m, že se tedy konstantní kapitálová hodnota považuje za rovnu nule. Z toho nutně vyplývá, že peníze, jichž je zapotřebí k oběhu ročního důchodu, stačí i pro oběh celého ročního produktu; že tedy v našem případě peníze nutné k oběhu spotřebních předmětů v hodnotě 3000 stačí i pro oběh celého ročního produktu v hodnotě 9000. Takový je skutečně názor A. Smitha, a Th. Tooke jej opakuje. Tato nesprávná představa o poměru množství peněz, nutného k přeměně důchodu v peníze, k tomu množství peněz, které je nutné k oběhu celého společenského produktu, je nutným důsledkem nepochopení, nesmyslné představy o tom, jak se různé hmotné prvky i prvky hodnoty ročního produktu reprodukujía jak se ročně nahrazují. Proto už byla vyvrácena.
Poslechněme si přímo Smitha a Tooka.
Smith — kniha II, kap. 2 — praví: „Oběh každé země je možno rozdělit na dvě části: oběh probíhající mezi obchodníky a oběh mezi obchodníky a spotřebiteli. Třebaže se týchž penízů — papírových nebo kovových — může používat hned v jedné, hned v druhé části oběhu, potřebuje přesto každá z nich, pokud se oba tyto procesy oběhu odehrávají zároveň, určitou sumu peněz toho či onoho druhu, aby mohl oběh probíhat. Hodnota zboží obíhajících mezi různými obchodníky nemůže nikdy převýšit hodnotu zboží obíhajících mezi obchodníky a spotřebiteli, neboť vše, co obchodníci prodají, musí se konec konců prodat spotřebitelům. Protože se oběh mezi obchodníky odehrává ve velkém, vyžaduje obvykle dosti značnou sumu pro každou jednotlivou transakci. Oběh mezi obchodníky a spotřebiteli se naproti tomu děje převážně v drobném a často vyžaduje jen velmi nepatrné peněžní sumy; šilink nebo i půl pence mnohdy stačí. Ale malé sumy obíhají mnohem rychleji než velké... Proto, ačkoli se koupě všech spotřebitelů za rok co do hodnoty rovnají při nejmenším“ {tohle „při nejmenším“ je dobré!} „koupím všech obchodníků za rok, přesto mohou být zpravidla provedeny pomocí mnohem menšího množství peněz“ atd.
K tomuto Adamovu místu poznamenává Th. Tooke (,‚An Inquiry into the Currency Principle“. Londýn 1844, str. 34—36 a násl.): „Je nepochybné, že rozdíl, který se tu činí, je věcně správný... Směna mezi obchodníky a spotřebiteli zahrnuje také placení mzdy, která tvoří hlavní důchod (the principal means) spotřebitelů... Všechny směny mezi obchodníky, tj. všechny prodeje, od výrobce nebo dovozce přes všechny stupně meziprocesů manufaktury atd. až k maloobchodníkovi nebo vývozci, dají se redukovat na přesuny kapitálu. Přesuny kapitálu však nutně nepředpokládají, a v praxi také skutečně k tomu nevedou, aby při velkém množství směn docházelo při přesunu ke skutečnému odevzdání bankovek nebo mincí — mám na mysli materiální, nikoli fiktivní odevzdání... Souhrn vzájemných směn mezi obchodníky musí být nakonec určen a omezen sumou směn mezi obchodníky a spotřebiteli.“
Kdyby byla poslední these vyslovena sama o sobě, mohli bychom si myslit, že Tooke pouze konstatuje, že existuje určitý poměr mezi vzájemnými směnami mezi obchodníky a směnami mezi obchodníkem a spotřebitelem, jinak řečeno, mezi hodnotou celkového ročního důchodu a hodnotou kapitálu, jímž se důchod vyrábí. Ale není tomu tak. Hlásí se výslovně k pojetí A. Smitha. Zvláštní kritika jeho theorie oběhu je proto zbytečná.
2) Každý průmyslový kapitál vrhá na začátku najednou do oběhu peníze za celou svou fixní součást, kterou pak opět vybírá jen postupně po řadu let prodejem svého ročního výrobku. Vrhá tedy nejprve do oběhu víc peněz, než z něho odnímá. To se opakuje po každé při obnovení celkového kapitálu in natura; opakuje se to každý rok u určitého počtu podniků, jejichž fixní kapitály musí být obnoveny in natura; částečně se to opakuje při každé opravě, při každém jen částečném obnovení fixního kapitálu. Odnímá-li tedy jedna strana z oběhu více peněz, než do něho vrhá, je tomu na druhé straně naopak.
Ve všech průmyslových odvětvích, v nichž výrobní období (jako veličina odlišná od pracovního období) zahrnuje delší dobu, vrhají kapitalističtí výrobci během tohoto období do oběhu neustále peníze — jednak na placení používané pracovní síly, jednak na nákup spotřebovávaných výrobních prostředků; tak se z trhu zboží odnímají výrobní prostředky přímo, spotřební předměty zčásti nepřímo, dělníky, kteří vydávají svou mzdu, zčásti přímo, kapitalisty samými, kteří nijak neodkládají svou spotřebu, při čemž nevrhají zároveň na trh ekvivalent ve zboží. Peníze, které vrhají do oběhu, slouží během tohoto období ke zpeněžení zbožní hodnoty včetně nadhodnoty v ní obsažené. Velmi důležitým se tento moment stává v pokročilé kapitalistické výrobě v dlouhodobých podnicích, prováděných akciovými společnostmi atd., jako je stavba železnic, průplavů, doků, velké městské stavby, stavby železných lodí, drenážování půdy ve velkém rozsahu atd.
3) Zatím co ostatní kapitalisté — nepočítáme-li výdaje na fixní kapitál — odnímají z oběhu více peněz, než do něho vrhli při koupi pracovní síly a oběžných prvků, pak kapitalisté vyrábějící zlato a stříbro — ponecháme-li stranou drahý kov, který slouží jako surovina — vrhají do oběhu jen peníze a odnímají z něho jen zboží. Konstantní kapitál, vyjma opotřebovanou část, větší část variabilního kapitálu a celá nadhodnota, vyjma snad poklad, který se v jejich rukou hromadí — to vše se vrhá do oběhu jako peníze.
4) Na jedné straně obíhají jako zboží všelijaké věci, které nebyly vyrobeny v daném roce: pozemky, domy a pod.; dále výrobky, jejichž výrobní období přesahuje rok: dobytek, dřevo, víno atd. U těchto a jiných jevů je důležité mít na paměti, že mimo peněžní sumu nutnou pro bezprostřední oběh je vždy určité množství
Na druhé straně nejsou všechny pohyby reprodukčního procesu zprostředkovány oběhem peněz. Celý výrobní proces, jakmile jsou opatřeny jeho prvky, je z oběhu vyloučen. Dále je z něho vyloučen celý výrobek, jejž bezprostředně spotřebovává sám výrobce — ať osobně nebo produktivně, do čehož patří i naturální zaopatření zemědělských dělníků.
Masa peněz, která uvádí do oběhu roční výrobek, už tedy ve společnosti je, byla postupně akumulována. Až snad na zlato nahrazující opotřebované mince není částí nové hodnoty, vyrobené během tohoto roku.
Třebaže na základě pouhého kovového oběhu mohou peníze fungovat mezi jiným i jako platidlo a historicky tak skutečně fungovaly; třebaže se na tomto základě vyvinulo úvěrnictví a určité stránky jeho mechanismu, předpokládá se v tomto výkladu výhradně oběh kovových peněz, a u tohoto oběhu zase jeho nejprostší forma — koupí a prodejů za hotové.
Tento předpoklad se činí nejen z metodických důvodů, jejichž důležitost se projevuje už vtom, že jak Tooke a jeho škola, tak i jejich odpůrci byli ve svých sporech při výkladu oběhu bankovek neustále nuceni vracet se k hypothese o čistě kovovém oběhu. Byli nuceni činit to post festum, ale dělali to pak velmi povrchně, což bylo nevyhnutelné, protože každý výchozí bod tak hrál v rozboru jen úlohu vedlejšího bodu.
Ale i nejprostší prozkoumání oběhu peněz vyjádřeného v jeho počáteční formě — a ta je tu immanentním momentem ročního procesu reprodukce — ukazuje:
a) Předpokládáme-li vyvinutou kapitalistickou výrobu, tedy že vládne systém námezdní práce, hraje zřejmě peněžní kapitál hlavní úlohu, pokud je formou, v níž se zálohuje variabilní kapitál. Tou měrou, jak se vyvíjí systém námezdní práce, mění se každý výrobek ve zboží, musí proto také — až na některé důležité výjimky — vesměs projít přeměnou v peníze jako fází svého pohybu. Množství obíhajících peněz musí k této přeměně zboží v peníze stačit, a většina tohoto množství se dodává ve formě mzdy, peněz, které byly zálohovány průmyslovými kapitalisty jako peněžní forma variabilního kapitálu na zaplacení pracovní síly a fungují v rukou dělníků — ve své největší části — jen jakožto oběživo (kupní prostředek). Je to pravý opak naturálního hospodářství, jak převládá na základě každého systému poddanství (včetně nevolnictví) a ještě více na základě více méně primitivních občin, ať jsou spjaty se vztahy poddanství a otroctví nebo ne.
Za otrokářského systému hraje peněžní kapitál, který se vynakládá na nákup pracovní síly, úlohu peněžní formy fixního kapitálu, který se nahrazuje jen postupně po uplynutí aktivního období v životě otroka. Proto je u Athéňanů zisk, kterého dosáhne majitel otroka přímo, průmyslovým použitím svého otroka, nebo nepřímo, tím, že jej pronajme jiným osobám, používajícím práce v průmyslu (na příklad na práci v dolech), považován jen za úrok (s amortisací) ze zálohovaného peněžního kapitálu — úplně tak jako za kapitalistické výroby započítává průmyslový kapitalista část nadhodnoty plus opotřebování fixního kapitálu jako úrok a nahrazení svého fixního kapitálu; a jako je to pravidlem i u kapitalistů, kteří fixní kapitál (domy, stroje atd.) pronajímají. Pouzí domácí otroci, ať konají nutné služby anebo slouží jen na dotvrzení přepychu, nepřicházejí tu v úvahu, odpovídají naší třídě služebnictva. Ale i systém otroctví — pokud je vládnoucí formou produktivní práce v zemědělství, manufaktuře, lodní plavbě atd., jak tomu bylo ve vyspělých řeckých státech a v Římě — uchovává si prvek naturálního hospodářství. Trhu na otroky samému neustále dodávají jeho zboží — pracovní sílu — války, pirátství atd., a tato loupež pak není zprostředkována procesem oběhu, nýbrž je naturálním přivlastněním cizí pracovní síly přímým fysickým donucením. Dokonce ve Spojených státech, když se území mezi severními státy se systémem námezdní práce a jižními státy se systémem otroctví přeměnilo v oblast, kde se pěstovali otroci pro Jih, kdy se tedy otrok vržený na trh sám stal prvkem roční reprodukce, to časem nestačilo, a proto byl dlouho, pokud to bylo možné, na doplnění trhu provozován africký obchod s otroky.
b)Příliv a odliv peněz při směně ročního produktu, který se na základě kapitalistické výroby odehrává živelně; jednorázové zálohování fixních kapitálů v jejich plné hodnotě a postupné, dlouholetá období zabírající odnímání jejich hodnoty z oběhu, tedy jejich postupná rekonstituce v peněžní formě ročním tvořením pokladu — tvořením pokladu, jež je svou podstatou naprosto odlišné od tvoření pokladu, které probíhá souběžně s ním a zakládá se na roční nové výrobě zlata; různá délka doby, na kterou se podle délky výrobních období zboží peníze zálohují, tedy nutnost mít je už předtím ve formě pokladu, než bude možné odejmout je z oběhu prodejem zboží; různá délka doby, na kterou se peníze zálohují, i kdyby už nevyvěrala z ničeho jiného než z různé vzdálenosti místa výroby od odbytiště; rovněž rozdíl ve velikosti a lhůtě návratu peněžních sum, podle toho, jaký je stav nebo relativní velikost výrobních zásob v různých podnicích a u různých jednotlivých kapitalistů téhož odvětví výroby, tedy rozdíl ve lhůtách nákupů prvků konstantního kapitálu — a vše to během roku reprodukce — stačí jen zkušenost, aby se všechny tyto rozmanité momenty živelného pohybu mohly poznat a mohla jim být věnována pozornost, a bude jich plánovitě využito jak k mechanickým pomůckám úvěrové soustavy, tak i ke skutečnému vylovení daných zápůjčních kapitálů.
K tomu přistupuje ještě rozdíl mezi takovými odvětvími, jejichž výroba se za jinak normálních poměrů uskutečňuje nepřetržitě v témž rozsahu, a takovými, které v různých ročních obdobích používají pracovní síly v různém rozsahu, jako zemědělství.
XIII. Theorie reprodukce Destutta de Tracy[56]
Jako příklad popletené a přitom chvástavé bezmyšlenkovitosti představitelů politické ekonomie, projevující se při zkoumáni společenské reprodukce, nechť nám poslouží veliký logik Destutt de Tracy (srov. kniha I, kap. IV, 2, pozn. 30), kterého sám Ricardo bral vážně a nazývá jej a very distinguished writer [neobyčejně vynikající spisovatel]. („Principles“, str. 333.)
Tento vynikající spisovatel vykládá celkový společenský proces reprodukce a oběhu takto:
„Někdo se mě zeptá, jak tito průmysloví podnikatelé dosahují takových velkých zisků a od koho je mohou brát. Odpovídám, že toho dosahují tím, že vše, co vyrobí, prodávají dráže, než je stojí výroba; a tím, že prodávají
1) sobě navzájem celou část své spotřeby, která je určena k uspokojení jejich potřeb a kterou platí částí svých zisků;
2) námezdním dělníkům, jak těm, které platí sami, tak i těm, které platí nečinní kapitalisté; od těchto námezdních dělníků dostávají takto zpět celou jejich mzdu, vyjma snad jejich malé úspory;
3) nečinným kapitalistům, kteří jim platí částí svého důchodu, jejž ještě nevydali na to, aby si najali námezdní dělníky, které přímo zaměstnávají; takže se celá renta, kterou podnikatelé ročně platí nečinným kapitalistům, vrací zase tak či onak k podnikatelům.“ (Destutt de Tracy: „Traité de la volonté et de ses effets“. Paříž 1826, str. 239.)
Kapitalisté se tedy obohacují 1) tím, že se při směně části nadhodnoty, kterou věnují osobní spotřebě čili spotřebovávají jako důchod, všichni navzájem napalují. Tj., je-li tato část jejich nadhodnoty, resp. jejich zisků = 400 librám št., stane se z těchto 400 liber št. na př. 500 liber št. tím, že každý spolumajitel těchto 400 liber št. prodá druhému svou část o 25% dráže. Protože to dělají všichni, je výsledek týž, jako kdyby si byli navzájem prodali za pravou hodnotu. Jenže pro oběh zbožní hodnoty 400 liber št. potřebují masu peněz 500 liber št., a to se zdá spíše metodou ke zchudnutí než k obohacení, protože musí velkou část celého svého jmění udržovat neproduktivně v neplodné formě oběživa. Není to nic jiného, než že třída kapitalistů si přes všeobecné nominální zvýšení cen svého zboží může mezi sebe rozdělit pro soukromou spotřebu jen množství zboží v hodnotě 400 liber št., ale že si navzájem dopřávají to oboustranné potěšení, že uvádějí do oběhu 400 liber št. zbožní hodnoty pomocí takového množství peněz,jehož je zapotřebí pro 500 liber št. zbožní hodnoty.
Nepřihlížíme už vůbec k tomu, že se tu předpokládá „část jejich zisků“, a tedy vůbec zásoba zboží, v níž zisk existuje. Ale Destutt nám chce právě vysvětlit, odkud se tento zisk bere. Množství peněz, jehož je zapotřebí k jeho oběhu, je zcela vedlejší otázka. Masa zboží, v níž se zračí zisk, pochází zřejmě z toho, že si kapitalisté tuto masu zboží nejen navzájem prodávají, ačkoli už i to je velmi krásné a hluboké, nýbrž že si ji všichni navzájem prodávají dráže. Známe nyní tedy jeden zdroj obohacení kapitalistů. Podobá se tajemství „inspektora Bräsiga“, že velká chudoba pochází z velké pauvreté [chudoby].
2) Tíž kapitalisté prodávají dále „námezdním dělníkům, jak těm, které platí sami, tak i těm, které platí nečinní kapitalisté; od těchto námezdních dělníků dostávají takto zpět celou jejich mzdu, vyjma jejich malé úspory“.
To, že se ke kapitalistům vrací peněžní kapitál, v jehož formě zálohovali dělníkovi mzdu, je podle pana Destutta druhý zdroj obohacení těchto kapitalistů.
Zaplatí-li tedy třída kapitalistů na mzdě dělníkům na př. 100 liber št. a koupí-li pak tíž dělníci od téže třídy kapitalistů zboží téže hodnoty 100 liber št., a jestliže se proto kapitalistům suma 100 liber št., kterou jako kupci pracovní síly zálohovali, při prodeji zboží za 100 liber št. dělníkům vrátí, kapitalisté se tím obohacují. Podle zdravého lidského rozumu se zdá, že po této proceduře mají kapitalisté opět 100 liber št., které měli před procedurou. Na počátku procedury měli 100 liber št. v penězích, za těchto 100 liber št. koupili pracovní sílu. Za těchto 100 liber št. v penězích vyrobí koupená práce zboží v hodnotě, pokud dosud víme, 100 liber št. Prodejem těchto 100 liber št. ve zboží dělníkům dostanou kapitalisté 100 liber št. v penězích zpět. Kapitalisté mají tedy opět 100 liber št. v penězích, dělníci pak za 100 liber št. zboží, které sami vyrobili. Je těžké pochopit, jak se kapitalisté při tom mohli obohatit. Kdyby se jim oněch 100 liber št. v penězích nevrátilo, byli by museli dělníkům předně zaplatit 100 liber št. v penězích za jejich práci a za druhé dát jim zadarmo produkt této práce, spotřební předměty za 100 liber št. Návrat peněz by tedy mohl nanejvýš vysvětlit, proč kapitalisté touto operací nechudnou, ale naprosto ne to, proč jí bohatnou.
Jiná otázka ovšem je, jak mají kapitalisté těchto 100 liber št. v penězích a proč jsou dělníci nuceni svou pracovní sílu za těchto 100 liber št. směňovat, místo aby vyráběli zboží na vlastní účet. Ale to je něco, co se pro myslitele Destuttova kalibru rozumí samo sebou.
Destutt není sám tímto řešením úplně spokojen. Neřekl nám přece, že se někdo obohatí tím, že vydá peněžní sumu 100 liber št. a pak peněžní sumu 100 liber št. dostane, tj. že se obohatí návratem 100 liber št. v penězích, který jen ukazuje, proč se těchto 100 liber št. v penězích neztrácí. Řekl nám, že se kapitalisté obohacují „tím, že vše, co vyrobí, prodávají dráže, než je stojí výroba“.
Kapitalisté se tedy musí obohacovat při své transakci s dělníky také tím, že jim prodávají předraženě. Výborně! „Platí mzdu... a to vše se k nim vrací v důsledku výdajů všech těchto lidí, kteří jim za ně“ {za výrobky} „platí dráže, než je“ {kapitalisty} „v této mzdě stály“ (str. 240). Kapitalisté tedy zaplatí dělníkům 100 liber št. mzdy a pak jim prodají jejich vlastní výrobek za 120 liber št., takže se kapitalistům nejen vrátí oněch 100 liber št., nýbrž ještě získají 20 liber št.? To je nemožné. Dělníci mohou zaplatit jen těmi penězi, které dostali ve formě mzdy. Jestliže dostali od kapitalistů 100 liber št. mzdy, mohou koupit jen za 100 liber št., a ne za 120 liber št. Tak to tedy nejde. Ale existuje ještě jedna možnost. Dělníci koupí od kapitalistů zboží za 100 liber št., ale ve skutečnosti dostanou zboží v hodnotě pouhých 80 liber št. Jsou tedy rozhodně o 20 liber št. ošizeni. A kapitalista se rozhodně o 20 liber št. obohatil, protože fakticky zaplatil pracovní sílu 20% pod její hodnotou čili oklikou strhl z nominální mzdy 20%.
Třída kapitalistů by dosáhla téhož cíle, kdyby od počátku platila dělníkům jen 80 liber št. mzdy a pak jim za těchto 80 liber št. v penězích dala skutečně 80 liber št. hodnoty ve zboží. To se zdá — díváme-li se na třídu kapitalistů jako na celek — normální cestou, protože podle pana Destutta samého musí dělnická třída dostat „dostatečnou mzdu“ (str. 219), protože tato mzda musí stačit alespoň na to, aby udržela jejich existenci a schopnost pracovat, „aby si opatřili nejnutnější životní prostředky“ (str. 180). Nedostanou-li dělníci tuto dostatečnou mzdu, je to podle téhož Destutta „smrt průmyslu“ (str. 208), není to tedy, jak se zdá, prostředek k obohacení pro kapitalisty. Ať je výše mezd, které třída kapitalistů platí dělnické třídě, jakákoli, mají určitou hodnotu, na př. 80 liber št. Platí-li tedy třída kapitalistů dělníkům 80 liber št., musí jim za těchto 80 liber št. dodat 80 liber št. zbožní hodnoty, a návrat těchto 80 liber št. ji tudíž neobohacuje. Platí-li jim v penězích 100 liber št. a prodá-li jim za 100 liber št. zbožní hodnotu ve výši 80 liber št., zaplatila jim v penězích o 25% více, než činí jejich normální mzda, ale dává jim za tyto peníze o 25% méně zboží.
Jinak řečeno: fond, z něhož třída kapitalistů vůbec bere svůj zisk, by tvořila srážka z normální mzdy, zaplacení pracovní síly pod její hodnotou, tj. pod hodnotou životních prostředků nutných k normální reprodukci pracovní síly jako námezdních dělníků. Kdyby se tedy platila normální mzda, což se podle Destutta také má dít, neexistoval by ziskový fond ani pro průmyslníky, ani pro nečinné kapitalisty.
Pan Destutt by tedy byl musel celé tajemství, jak se třída kapitalistů obohacuje, redukovat na slova: srážkou ze mzdy. Ostatní fondy nadhodnoty, o nichž mluví pod bodem 1 a 3, by pak neexistovaly.
Ve všech zemích, kde je peněžní mzda dělníků omezena na hodnotu spotřebních předmětů nutných k jejich existenci jako třídy, by tedy neexistoval ani spotřební, ani akumulační fond kapitalistů, tedy ani existenční fond třídy kapitalistů, neexistovala by tedy ani třída kapitalistů. A tak by tomu podle Destutta bylo ve všech bohatých pokročilých zemích staré civilisace, neboť zde, „v našich od pradávna zakořeněných společnostech je fond, z něhož se kryje mzda… téměř stálou veličinou“ (str. 202).
Ani při strhávání ze mzdy nevyvěrá obohacování kapitalistů z toho, že nejprve zaplatí dělníkovi 100 liber št. v penězích a pak mu za těchto 100 liber št. v penězích dodají 80 liber št. ve zboží — 80 liber št. zboží se tedy ve skutečnosti uvádí do oběhu peněžní sumou 100 liber št., sumou o 25% vyšší — nýbrž z toho, že kapitalista si z výrobku dělníka přivlastňuje nejen nadhodnotu — tu část výrobku, v níž se zračí nadhodnota — nýbrž kromě toho ještě 25% té části výrobku, která by měla ve formě mzdy připadnout dělníkovi. Takovým hloupým způsobem, jak si to představuje Destutt, by třída kapitalistů absolutně nic nezískala. Platí dělníkům 100 liber št. jako mzdu a vrací dělníkovi za těchto 100 liber št. z jeho vlastního výrobku 80 liber št. zbožní hodnoty. Ale při příští operaci musí na tutéž proceduru opět zálohovat 100 liber št. Oddává se tedy jen neužitečné zábavě, že zálohuje 100 liber št. v penězích a dodává za ně 80 liber št. ve zboží, místo aby zálohovala 80 liber št. v penězích a dodávala za ně 80 liber št. ve zboží. Tj. neustále bez užitku zálohuje pro oběh svého variabilního kapitálu o 25% větší peněžní kapitál, než je třeba, což je velmi originální metoda obohacování.
3) Třída kapitalistů prodává konečně „nečinným kapitalistům, kteří jí platí částí svého důchodu, kterou ještě nevydali na to, aby si najali námezdní dělníky, jež přímo zaměstnávají; takže se k ní celá renta, kterou jim (nečinným) ročně platí, tak či onak opět vrací“.
Předtím jsme viděli, že průmysloví kapitalisté platí „částí svých zisků celou část své spotřeby, která je určena k uspokojování jejich potřeb“. Dejme tomu tedy, že jejich zisky jsou = 200 librám št. Nechť na př. 100 liber št. jde na jejich individuální spotřebu. Ale druhá polovina = 100 ]iber št. nepatří jim, nýbrž nečinným kapitalistům, tj. těm, kteří dostávají pozemkovou rentu, a kapitalistům, kteří půjčují na úroky. Průmysloví kapitalisté musí tedy 100 liber št. v penězích platit této společnosti. Z těchto peněz potřebují nečinní kapitalisté dejme tomu 80 liber št. na vlastní spotřebu a 20 liber št. na to, aby si najali služebnictvo aj. Koupí tedy za těchto 80 liber št. spotřební předměty od průmyslových kapitalistů. Od těch se tím 80 liber št. výrobku vzdaluje, ale zároveň se k nim vrací 80 liber št. v penězích čili 4/5 oněch 100 liber št., jež zaplatili nečinným kapitalistům pod názvem renty, úroku atd. Dále třída služebnictva, přímí námezdní dělníci nečinných kapitalistů, dostala od svých pánů 20 liber št. Koupí za ně — rovněž od průmyslových kapitalistů — za 20 liber št. spotřební předměty. Tak se průmyslovým kapitalistům, zatím co se od nich vzdaluje výrobek ve výši 20 liber št., vrací 20 liber št. v penězích čili poslední pětina oněch 100 liber št. v penězích, které zaplatili nečinným kapitalistům jako rentu, úrok aj.
Na konci transakce se k průmyslovým kapitalistům vrátí 100 liber št. v penězích, které zaplatili nečinným kapitalistům jako rentu, úrok atd., kdežto polovina jejich nadvýrobku = 100 librám št. přešla z jejich rukou do spotřebního fondu nečinných kapitalistů.
Pro otázku, o kterou tu jde, je tedy zřejmě úplně zbytečné jakýmkoli způsobem sem vnášet rozdělování těchto 100 liber št. mezi nečinné kapitalisty a jejich přímé námezdní dělníky. Věc je prostá: jejich renty, úroky, krátce podíl, který jim připadá z nadhodnoty = 200 liber št., platí jim průmysloví kapitalisté v penězích, ve 100 librách št. Za těchto 100 liber št. kupují přímo nebo nepřímo spotřební předměty od průmyslových kapitalistů. Vracejí jim tedy 100 liber št. v penězích a berou od nich za 100 liber št. spotřební předměty.
Tak došlo k návratu 100 liber št. v penězích, které průmysloví kapitalisté zaplatili nečinným kapitalistům. Je tento návrat peněz, jak blouzní Destutt, pro průmyslové kapitalisty prostředkem k obohacení? Před transakcí měli sumu hodnoty 200 liber št. — 100 liber št. v penězích, 100 liber št. ve spotřebních předmětech. Po transakci mají jen polovinu původní sumy hodnoty. Mají opět oněch 100 liber št. v penězích, ale ztratili oněch 100 liber št. ve spotřebních předmětech, které přešly do rukou nečinných kapitalistů. Jsou tedy o 100 liber št. chudší, místo aby byli o 100 liber št. bohatší. Kdyby byli místo okliky — napřed zaplatit 100 liber št. v penězích a pak dostat těchto 100 liber št. v penězích zpět za 100 liber št. životních prostředků — zaplatili rentu, úrok atd. přímo v naturální formě svého výrobku, nevracelo by se k nim z oběhu žádných 100 liber št. v penězích, protože by do něho nebyli žádných 100 liber št. v penězích vrhli. Při naturálním placení by se to prostě jevilo tak, že z nadvýrobku v hodnotě 200 liber št. by si polovinu ponechali a druhou polovinu dali bez ekvivalentu nečinným kapitalistům. Ani Destutt by nebyl býval uveden v pokušení prohlašovat to za prostředek k obohacení.
Půda a kapitál, které si průmysloví kapitalisté od nečinných kapitalistů vypůjčili a za které jim musí platit část nadhodnoty ve formě pozemkové renty, úroků atd., přinesly jim ovšem zisk, protože to je jednou z podmínek výroby jak výrobku vůbec, tak i té části výrobku, která tvoří nadvýrobek, čili v níž se zračí nadhodnota. Tento zisk vyplývá z užívání vypůjčené půdy a kapitálu, a ne z ceny, která se za ně platí. Tato cena tvoří naopak srážku ze zisku. Jinak by se muselo tvrdit, že by se průmysloví kapitalisté nestali bohatšími, nýbrž chudšími, kdyby si mohli i druhou polovinu nadhodnoty ponechat, místo aby ji odevzdávali. Ale k takovému zmatku to vede, pletou-li se jevy oběhu, jako na př. návrat peněz, s rozdělováním výrobku, které je takovými jevy oběhu jen zprostředkováno.
A přesto je týž Destutt tak vykutálený, že poznamenává: „Odkud pocházejí důchody těchto nečinných lidí? Nepocházejí z renty, kterou jim ze svého zisku platí ti, kdo uvádějí v činnost jejich kapitály, tj. ti, kdo z jejich fondu platí práci, která vyrábí více, než co stojí — zkrátka průmyslníci? K těm tedy musíme vždy jít, máme-li najít zdroj všeho bohatství. To oni ve skutečnosti živí dělníky zaměstnané nečinnými kapitalisty.“ (Str. 246.)
Nyní je tedy placení této renty atd. srážkou ze zisku průmyslníků. Předtím to pro ně byl prostředek k obohacení.
Ale našemu Destuttovi přece jen zbyla jedna útěcha. Tito chrabří průmyslníci si s nečinnými kapitalisty počínají jako se sebou navzájem a s dělníky. Prodávají jim všechna zboží dráže, na př. o 20%. Jsou tu možné dva případy. Nečinní mají buď mimo 100 liber št., které dostávají ročně od průmyslníků, ještě jiné peněžní prostředky, nebo je nemají. V prvním případě jim prodávají průmyslníci svá zboží v hodnotě 100 liber št. za cenu dejme tomu 120 liber št. Vrací se jim tedy při prodeji jejich zboží nejen oněch 100 liber št., které zaplatili nečinným, nýbrž mimo to ještě 20 liber št., které jsou pro ně skutečně novou hodnotou. Jakpak teď vypadá účet? Dali zadarmo za 100 liber št. zboží, neboť oněch 100 liber št. v penězích, jimiž jim bylo zčásti zaplaceno, byly jejich vlastní peníze. Jejich vlastní zboží jim tedy bylo zaplaceno jejich vlastními penězi. To znamená 100 liber št. ztráty. Dostali však mimo to 20 liber št. jako přebytek ceny nad hodnotou. Tedy 20 liber št. zisku; při 100 librách št. ztráty to činí 80 liber št. ztráty nikdy nevyjde plus, nýbrž vždycky minus. Napalováním nečinných se ztráta průmyslníků zmenší, ale proto se ještě ztráta bohatství pro ně nezmění v prostředek k obohacení. Tato metoda však nemůže mít dlouhé trvání, protože nečinní nemohou každý rok platit 120 liber št. v penězích, dostávají-li ročně jen 100 liber št. v penězích.
Tedy jiná metoda: průmyslníci prodají zboží v hodnotě 80 liber št. za 100 liber št. v penězích, které zaplatili nečinným. Také v tomto případě vydávají 80 liber št. zadarmo ve formě renty, úroků atd. Tímto napalováním zmenšili svou daň nečinným, ale tato daň existuje dále, a podle téže theorie, podle níž ceny závisí na dobré vůli prodavačů, jsou tito nečinní s to napříště za svou půdu a za svůj kapitál žádat místo dosavadních 100 liber št. 120 liber št. renty, úroků atd.
Tento skvělý výklad je zcela hoden hlubokého myslitele, který na jedné stránce opisuje od A. Smitha, že „práce je zdroj všeho bohatství“ (str. 242), že průmysloví kapitalisté „používají svého kapitálu, aby zaplatili práci, která jej se ziskem reprodukuje“ (str. 246), a na druhé stránce vyvozuje, že tito průmysloví kapitalisté „živí všechny ostatní lidi, protože jen oni rozmnožují veřejný majetek a vytvářejí všechny naše prostředky požitku“ (str. 242), že neživí dělníci kapitalisty, nýbrž kapitalisté dělníky, a to z toho velkolepého důvodu, že peníze, kterými jsou dělnici placeni, nezůstávají v jejich rukou, nýbrž stále se vracejí ke kapitalistům tím, že… jimi dělníci platí zboží, které sami vyrobili. „Jednou rukou jen dostávají a druhou vracejí. Jejich spotřeba musí tedy být považována za zplozenou těmi, kdo je platí.“ (Str. 235.)
Po tomto tak důkladném vylíčení toho, jak je společenská reprodukce a spotřeba zprostředkovávána oběhem peněz, pokračuje Destutt: „To je to, co dovršuje toto perpetuum mobile bohatství, pohyb, který, třebaže špatně pochopen“ (mal connu — zajisté!), „právem byl nazván oběhem; neboť je to ve skutečnosti koloběh a neustále se vrací k bodu, z něhož vychází. Tímto bodem je bod, v němž se uskutečňuje výroba.“ (Str. 239, 240.)
Destutt, that very distinguished writer, membre de l'Institut de France et de la Société Philosophique de la Philadelphie [tento neobyčejně vynikající spisovatel, člen Francouzského institutu a Filosofické společnosti ve Filadelfii] a svého druhu lumen mezi vulgárními ekonomy, vyzývá v závěru čtenáře, aby žasl nad podivuhodnou jasností, s níž vylíčil průběh společenského procesu, nad proudy světla, které na předmět vylil, a je dokonce tak blahosklonný, že čtenáři sděluje, odkud všechno toto světlo pochází. To se musí uvést v originálu:
„On remarquera, j'espère, combien cette mani'espère de considérer la consommation de nos richesses est concordante avec tout ce que nous avons dit à propos de leur production et de leur distribution, et en même temps quelle clarté elle répand sun toute la marche de la société. D'où viennent cet accord et cette lucidité? De ce que nous avons rencontré la vérité. Cela rapelle l'effet de ces miroirs où les objets se peignent nettement et dans leurs justes proportions, quand on est placé dans leur vrai point-de-vue, et où tout paraît confus et désuni, quand on en est trop près ou trop loin.“ (Str. 242, 243.) [*]
Voilà le crétinisme bourgeois dans toute sa béatitude! [Ejhle buržoasní kretenismus v celé své kráse!]
__________________________________
Poznámky:
42 Z rukopisu II.
43 Z rukopisu VIII.
44 V podstatě z rukopisu II. Schema z rukopisu VIII.
45 Odtud opět rukopis VIII.
46 Ad notam [na vědomí] eventuálním stoupencům Rodbertusovy theorie krisí. — B. E.
47 Výklad se tu poněkud odchyluje od dřivějšího výkladu (viz III. Směna mezi dvěma skupinami). Tam I také vrhla do oběhu nezávislou sumu 500. Zde dodává dodatečný peněžní materiál do oběhu jen II. Nemění to však nic na konečném výsledku. — B. E.
48 Odtud z rukopisu II.
49 Odtud podle rukopisu VIII.
50 „Zhotovuje-li divoch luky, provozuje průmysl, ale nepraktikuje zdrženlivost.“ (Senior: „Principles fondamentaux de l'Economie Politique“, trad. Arrivabene, Paříž 1836, str. 342—343.) „Čím je společnost pokročilejší, tím více zdrženlivosti vyžaduje.“ (Tamtéž, str. 312.) (Srov. K. Marx: „Kapitál“, díl I, 1953, kap. XXII., 3, str. 470.)
51 E. B. Tylor: „Forschungen über die Urgeschichte der Menschheit“. Překlad H. Müllera. Lipsko, bez data, str. 240.
52 Tyto číslice opět nesouhlasí s dřívějšími číslicemi. Ale na tom nesejde, protože tu záleží jen na poměrech. — B. E.
53 Ad. Soetbeer: „Edelmetall-Produktion“. Gotha 1879.
54 „Značné množství prutů zlata (gold bullion) ... nosí zlatokopové přímo do mincovny v San Franciscu.“ — „Reports of H. M. Secretaries of Embassy and Legation“, 1879, část III, str. 337.
55 Zkoumání směny nově vyrobeného zlata, k níž dochází uvnitř konstantního kapitálu skupiny I, v rukopise není. — B. E.
56 Z rukopisu II.
* „Doufám, že si každý povšimne toho, jak je tento způsob zkoumání spotřeby našeho bohatství v souladu se vším tím, co jsme řekli o jeho výrobě a o jeho rozdělování, a zároveň, jaký jas rozlévá nad celým pohybem společnosti. Odkud se bere tento soulad a tento jas? Z toho, že jsme našli pravdu. Připomíná nám to účinek těch zrcadel, která přesně a ve správných proporcích zobrazují předměty, které před ně postavíme na správnou vzdálenost, a v nichž je všechno rozmazané a nejasné, stojíme-li příliš blízko nebo příliš daleko.“ — Pozn. red. knižního vydání