Teorie o nadhodnotě: Část první

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I

Předmluva^{^[a]}

„Teorie o nadhodnotě“ napsal Karel Marx od ledna 1862 do července 1863. Toto dílo je součástí obsáhlého rukopisu z let 1861 až 1863, který Marx nazval „Ke kritice politické ekonomie“ a který měl být bezprostředním pokračováním prvního sešitu „Ke kritice politické ekonomie“, vyšlého roku 1859. Rukopis z let 1861 až 1863 se skládá z 23 sešitů (průběžně stránkovaných od 1 do 1472), má celkový rozsah asi 200 tiskových archů a je prvním systematicky vypracovaným náčrtem — i když jen předběžným a nedokončeným — všech čtyř dílů „Kapitálu“. „Teorie o nadhodnotě“ tvoří rozsahem největší (kolem 110 tiskových archů) a nejpropracovanější část tohoto rukopisu a jsou prvním a jediným náčrtem čtvrtého, závěrečněho dílu „Kapitálu“. Tento díl nazýval Marx na rozdíl od tří teoretických dílů historickou, historicko-kritickou nebo historicko-literární částí svého díla.

Marx začal psát teorie o nadhodnotě podle původního plánu své „Kritiky politické ekonomie“, tak jak jej měl na mysli v letech 1858 až 1862. Na základě toho, co říká sám Marx o rozvržení své práce v předmluvě k prvnímu sešitu „Ke kritice politické ekonomie“, ve svých dopisech z let 1858 až 1862 a přímo v rukopise z let 1861 až 1863, lze si tento plán rekonstruovat asi takto:

Plán „Kritiky politické ekonomie“,
jak jej měl Marx na mysli v letech 1858—1862

   I. Kapitál
           [Úvod: Zboží a peníze]
           a) Kapital vseobecně:
                   1. Výrobní proces kapitálu:
                           1. Přeměna peněz v kapitál
                           2. Absolutní nadhodnota
                           3. Relativní nadhodnota
                           4. Kombinace obou
                           5. Teorie o nadhodnote
                   2. Proces oběhu kapitálu
                   3. Jednota obou čili kapitál a zisk
           b) Konkurence kapitálů
           c) Úvěr
           d) Akciový kapitál
  II. Pozemkové vlsstnictví
III. Námezdní práce
IV. Stát
  V. Zahraniční obchod
VI. Světový trh

Z tohoto schematu je vidět, že Marx si původně představoval „Teorie o nadhodnotě“ jako historický exkurs k té části svých historických výzkumů o „kapitálu všeobecně“, která je věnována výrobnímu procesu kapitálu. Tento historický exkurs měl uzavírat oddíl o výrobním procesu kapitálu, podobně jako byla v prvním sešitě „Ke kritice politické ekonomie“ kapitola o zboží zakončena historickým exkursem „K dějinám rozboru zboží“ a kapitola o penězích historickým exkursem „Teorie o oběživu a penězích“.

To byl Marxův původní záměr. Ale historický exkurs o teoriích nadhodnoty v průběhu práce daleko přerostl původně zamýšlený rámec. Rozšíření rámce zkoumání si vyžádal už sám materiál teorií, které si Marx předsevzal prozkoumat a podrobit kritice. Kritický rozbor názorů buržoasních ekonomů na nadhodnotu se u Marxe nevyhnutelně proplétá s rozborem jejich představ o zisku. A protože jsou tyto nesprávné představy spjaty s nesprávným chápáním pozemkové renty, bylo nutno prozkoumat i teorii renty atd. Aby pak byla kritika chybných teorií všestranná a úplná, uváděl Marx proti těmto chybným teoriím positivní výklad těch nebo oněch částí nové politické ekonomie, kterou vypracoval a která představuje největší revoluční převrat v celé ekonomické vědě.

Abychom pochopili celou svéráznost členění a struktury „Teorií o nadhodnotě“, je nutno mít na zřeteli ještě další okolnosti. Když Marx začal pracovat na „Teoriích“, byla ze tří teoretických částí „Kapitálu“ více méně propracována a napsána, a to ještě ne zcela, jen první část — „Výrobní proces kapitálu“ (tento problém je zkoumán v prvních pěti sešitech rukopisu z let 1861 až 1863), kdežto druhá a třetí část, přesně řečeno jejich jednotlivé oddíly, existovaly tehdy jen jako předběžné náčrty v rukopisu z let 1857 až 1858. Proto se Marx při zpracovávání historické části svého díla nemohl prostě odvolávat na to či ono místo v teoretické části a byl nucen zároveň podávat i positivní výklad těch teoretických otázek, které se vynořovaly při kritickém rozboru celé dřívější politické ekonomie.

To všechno přispělo k tomu, že historický exkurs „Teorií o nadhodnotě“ se ohromně rozrostl. V rozsáhlém rukopisu z let 1861 až 1863 zabírá historická či historicko-kritická část sešity VI až XV a také XVIII a celá řada jednotlivých historických črt je obsažena v sešitech XX až XXIII.

Hlavní část textu „Teorií o nadhodnotě“ obsahují sešity VI až XV a XVIII, napsané od ledna 1862 do ledna 1863 (včetně). K tomuto textu se také vztahuje obsah sestavený Marxem a napsaný na obálkách sešitů VI až XV. Tento obsah je velmi důležitý pro pochopení celé struktury Marxovy práce, jejích hlavních částí a jejího plánu. V tomto vydání je obsah uveden hned na začátku první části (zde). Historicko-kritické črty a poznámky, obsažené v posledních rukopisných sešitech a napsané na jaře a v létě 1863, jsou doplňky k hlavnímu textu.

Při práci na „Teoriích o nadhodnotě“ se Marxovi okruh zkoumaných problémů rozrůstal pod rukama. To ho nakonec přivedlo k tomu, že je nutné zpracovat celý historicko-kritický materiál jako samostatnou, čtvrtou knihu „Kapitálu“. V průběhu práce na „Kapitálu“ se Marxovi stále jasněji rýsoval zásadní význam dělení na tři části (1. Výrobní proces kapitálu, 2. Proces oběhu kapitálu a 3. Jednota obou), s nímž původně počítal jen pro oddíl „Kapitál všeobecně“. Ukazovalo se, že toto dělení na tři části má takový význam a tak hluboký smysl, že do něho byla postupně zahrnuta i ta temata, která podle původního plánu nepatřila do komplexu otázek, které Marx zamýšlel zařadit do oddílu „Kapitál všeobecně“ (např. konkurence kapitálů, úvěr, pozemková renta). Zároveň s tím, jak se formovaly tři teoretické části „Kapitálu“, které do sebe postupně vtahovaly všechny teoretické problémy politické ekonomie kapitalismu, utvrzoval se Marx stále více v tom, že historicko-kritické zkoumání musí tvořit samostatnou knihu, čtvrtou knihu „Kapitálu“. Asi měsíc poté, co ukončil práci na rukopisu z let 1861 až 1863, napsal Marx (v dopise z 15. srpna 1863) o tomto rukopisu Engelsovi: „... když se teď na tu čmáranici podívám a vidím, jak jsem to všechno musel zpřeházet, a dokonce i historickou část udělat teprve až z materiálu zčásti docela neznámého...“ „Historickou částí“ mínil Marx „Teorie o nadhodnotě“, které si tedy už tenkrát představoval jako samostatnou, zvláštní část své práce; ale ještě v lednu 1863 zamýšlel rozdělit tento historicko-kritický materiál podle teoretických oddílů svého zkoumání o „kapitálu všeobecně“, jak je to vidět z plánu první a třetí části „Kapitálu“ (zde).

O Marxově úmyslu podat kritický rozbor dějin politické ekonomie od poloviny XVII. století svědčí obšírná historicko-kritická črta o Pettym, která je obsažena v rukopisném sešitu XXII, napsaném v květnu 1861, a která má charakteristický nadpis „Z historie: Petty“. Tuto črtu, která nijak vnitřně nesouvisí ani s předcházejícím ani s následujícím textem, zamýšlel zřejmě Marx pro historicko-kritickou část svého díla. V črtě o Pettym rozebírá Marx Pettyho názory na hodnotu, na mzdu, pozemkovou rentu, cenu půdy, úrok atd. Toto široké pojednávání o ekonomických názorech Pettyho ukazuje, že už v květnu 1863 připadl Marx na myšlenku, kterou o čtyři leta později (30. dubna 1867) zcela jasně vyslovil v dopise Siegfriedu Meyerovi, když mu sděloval, jak uspořádal svůj „Kapitál“: „I. díl obsahuje ‚Výrobní proces kapitálu‘... Díl II obsahuje pokračování a ukončení teorie, díl III dějiny politické ekonomie od poloviny XVII. století...“ (druhou a třetí knihu „Kapitálu“ hodlal tehdy Marx vydat jako jeden díl).

První zmínku o čtvrté, „historicko-literární“ knize „Kapitálu“ najdeme v Marxově dopise Engelsovi z 31. července 1865. Marx píše Engelsovi o tom, jak pokračuje jeho práce na „Kapitálu“: „Mám ještě napsat tři kapitoly a budu mít dokončenu teoretickou část (první tři knihy). Pak je ještě třeba napsat čtvrtou knihu, historicko-literární, což pro mne bude relativně nejsnazší, protože všechny otázky jsou vyřešeny ve třech prvních knihách a tahle čtvrtá je tedy spíše opakováním v historické formě.“ Zde může vyvstat otázka, proč Marx hovoří o tom, že čtvrtou knihu „Kapitálu“ je ještě třeba „napsat“, vždyť v citovaném dopisu z 15. srpna 1863 mluví o „historické části“ jako o napsané. Rozdíl ve formulaci z roku 1863 a 1865 vyplývá z toho, že Marx mezitím, v letech 1864 a 1865, všechny tři teoretické části svého díla přepracoval a přepsal, kdežto čtvrtá část — historicko-literární — zůstala v původní podobě, v níž byla napsána v letech 1862 až 1863, a proto ji bylo nyní nutno vzhledem k nové redakci prvních tří knih „Kapitálu“ přepracovat.

Z Marxova dopisu Sigmundu Schottovi z 3. listopadu 1877 je vidět, že Marx i nadále považoval historickou část „Kapitálu“ za část do určité míry napsanou. Marx tu o své práci na „Kapitálu“ říká: „Fakticky jsem začal ‚Kapitál‘ právě v opačném pořádku (začal jsem třetí, historickou částí), než jak jej předkládám veřejnosti, až na to, že první díl, do něhož jsem se pustit až nakonec, jsem hned upravil pro tisk, kdežto ostatní dva zůstaly v té surově formě, kterou původně má každá badatelská práce...“ O historické části se tu mluví jako o třetí proto, že Marx, jak už bylo řečeno, zamýšlet vydat druhou a třetí knihu „Kapitálu“ v jednom svazku jako druhý díl, a čtvrtou knihu, „Dějiny teorií“, jako třetí díl.

Tyto Marxovy výroky nás plně opravňují k tomu, abychom považovali „Teorie o nadhodnotě“ (s historickými náčrty a poznámkami doplněnými ze sešitů XX—XXII) za původní a jediný náčrt čtvrté knihy čili čtvrtého dílu „Kapitálu“. O „Teoriích o nadhodnotě“ mluvil Engels i Lenin jako o čtvrtém dílu „Kapitálu“.

Na základě toho všeho jsou v tomto vydání k titulu „Teorie o nadhodnotě“, který uvedl Marx v rukopise z let 1861 až 1863, připojena v závorkách slova: „Čtvrtý díl ‚Kapitáluʻ“.

*

Engels se zmiňuje o rukopisu „Teorií o nadhodnotě“ poprvé v dopisech Kautskému z 16. února a 24. března 1884. V druhém z těchto dopisů Engels píše, že se dohodl s vydavatelem „Kapitálu“ Meissnerem o pořadí, v němž vyjdou druhá a třetí kniha „Kapitálu“ a — jako závěrečná část celé práce — „Teorie o nadhodnotě“.

Podrobněji mluví Engels o této závěrečné části „Kapitálu“ v dopise Bernsteinovi ze srpna 1884. Stojí tu: „,Dějiny teorie‘ jsou, mezi námi, v podstatě napsány. Rukopis ‚Ke kritice politické ekonomie‘ z let 1860—1862 obsahuje — myslím, že jsem Ti to ukazoval asi 500 kvartových stran ‚Teorií o nadhodnotě‘; muselo by se z toho ovšem hodně seškrtat, protože leccos bylo od té doby zpracováno jinak, ale pořád by toho ještě bylo dost.“

Nejpodrobnější údaje o rukopisu „Teorií o nadhodnotě“ a o tom, v jaké formě je Engels zamýšlel vydat, jsou v jeho předmluvě k druhému dílu „Kapitálu“. (Tato předmluva je datována 5. května 1885.) Engels poukazuje na to, že „Teorie o nadhodnotě“ tvoří hlavní část velkého rukopisu „Ke kritice politické ekonomie“ z let 1861—1863, a pokračuje: „Tento oddíl obsahuje obšírné kritické dějiny ústředního bodu politické ekonomie, teorie nadhodnoty, a kromě toho vykládá ve formě polemiky s předchůdci většinu bodů, které jsou později zvlášť a v logické souvislosti prozkoumány v rukopise ke knize II a III. Vyhrazuji si vydat kritickou část tohoto rukopisu jako IV. knihu ‚Kapitálu‘ po vypuštění četných míst, která už jsou vyčerpávajícím způsobem vyložena v knize II a III. Přesto, že je tento rukopis tak cenný, mohlo ho být málo použito pro toto vydání II. knihy.“

Ve svých dopisech z konce osmdesátých a devadesátých let se Engels několikrát zmiňuje o tom, že se po vydání třetího dílu „Kapitálu“ chce pustit do připravování čtvrtého dílu, „Teorií o nadhodnotě“. Přitom se už nevyslovuje zdaleka tak kategoricky o nutnosti odstranit z „Teorií“ teoretické exkursy.

Naposled se Engels zmiňuje o „Teoriích o nadhodnotě“ v dopise Stephanu Bauerovi z 10. dubna 1895. Jak je vidět z tohoto dopisu, doufal Engels ještě v roce 1895, že mu bude dopřáno vydat toto Marxovo dílo. Ale závěrečný díl „Kapitálu“ už k tisku nepřipravil; zemřel necelé čtyři měsíce po napsání tohoto dopisu.

Z uvedených Engelsových výroků vysvítá, že přikládal rukopisu „Teorií o nadhodnotě“ neobyčejně velký význam a že jej považoval za IV. díl „Kapitálu“. Ale z těchto výroků je také zřejmé, že roku 1884 až 1885 zamýšlel vyřadit z tohoto rukopisu „četná místa, která už jsou vyčerpávajícím způsobem vyložena v knize II a III“.

Vyvstává tu samozřejmě otázka, jak je tomu se zmíněným Engelsovým úmyslem či předsevzetím.

Vyřadit z rukopisu „Teorií o nadhodnotě“ mnoho míst by byl mohl jedině Engels, velký spolupracovník a spolubojovník Marxův, Engels, jenž je v jistém smyslu spolutvůrcem „Kapitálu“. Aby se z části rukopisu, zbylých po odstranění těchto míst, nestaly vzájemně nesouvisící fragmenty, bylo by je nutno značně přepracovat a spojit vsuvkami. A k takovému přepracování Marxova textu byl oprávněn jedině Engels.

Pro zachování zmíněných „četných míst“ v „Teoriích o nadhodnotě“ mluví ještě jeden důvod. Engels měl v úmyslu odstranit tato místa jen zprvu, ještě než se pustil do podrobnějšího studia rukopisu „Teorií o nadhodnotě“. A z Engelsovy předmluvy k III. dílu „Kapitálu“ víme, že při vlastní přípravě Marxova rukopisu do tisku Engels postupem času své úmysly a předsevzetí revidoval. Tak chtěl například pátý oddíl III. dílu „Kapitálu“ původně přepracovat, protože v Marxově rukopisu zůstal tento oddíl nepropracován. Ve své předmluvě Engels říká, že se alespoň třikrát pokoušel tento oddíl přepracovat, ale nakonec od tohoto úmyslu upustil a rozhodl se, že se „omezí na to, co nejlépe uspořádat to, co tu bylo, a připojí jen nejnezbytnější doplňky“. Analogicky lze předpokládat, že kdyby Engels přistoupil k vlastní přípravě „Teorií o nadhodnotě“ do tisku, že by v rukopisu ponechal teoretické exkursy. Tento předpoklad je tím pravděpodobnější, že jsou mezi nimi i takové exkursy, v nichž Marx podává velmi důležité teoretické rozbory, které podstatně doplňují to, co je vyloženo například v III. dílu „Kapitálu“, jmenovitě v oddílu o pozemkové rentě.

Teoretické rozbory obsažené v rukopisu „Teorií o nadhodnotě“ velmi vysoko cenil V. I. Lenin. V. I. Lenin se ve svých dílech často obracel k „Teoriím o nadhodnotě“ a přitom stejně vysoko hodnotil historicko-kritický i čistě teoretický obsah této Marxovy práce. Zvlášť vysoce hodnotil Lenin ty oddíly „Teorií o nadhodnotě“, v nichž Marx rozvíjí své vlastní názory na povahu pozemkové renty (viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 5‚ str. 128, viz též sv. 13, str. 178, 276, 298, 299). V. I. Lenin poukazuje na Marxovy „pozoruhodné vysvětlivky v ‚Teoriích o nadhodnotě‘, kde se zvlášť výrazně poukazuje i na revoluční — v buržoasně demokratickém smyslu — význam nacionalisace půdy“ (sv. 28, str. 318, viz též sv. 13, str. 302, 322; Sv. 15, str. 173; sv. 16, str. 121 aj.). V. I. Lenin uvádí z „Teorií o nadhodnotě“ Marxovy základní these o absolutní pozemkové rentě a konstatuje, že potvrzují správnost jeho výkladu tohoto problému, jak jej podal několik let před uveřejněním „Teorií o nadhodnotě“ ve své práci „Agrární otázka a ‚kritikové Marxe‘“ (viz sv. 5, str. 128).

*

„Teorie o nadhodnotě“ uveřejnil poprvé Kautsky vletech 1905 až 1910 a od té doby byly v této Kautského redakci vydávány německy i v jiných jazycích; v ruštině se tato kniha dočkala několika vydání.

Kautského vydání má mnoho základních nedostatků. Kautsky vycházel z naprosto nesprávného hlediska, že rukopis „Teorií o nadhodnotě“ nemá žádný organický plán a že představuje jistý „chaos“. Proto rukopis svévolně „zpracoval“, přičemž revidoval velmi důležité zásady revolučního marxismu.

Kautsky především hrubě porušil rozvržení materiálu, které Marx sám v obsahu k „Teoriím“ nastínil a které skutečně ve své práci zachovával. Kautsky tento obsah při přípravě svého vydání zcela pominul a ani jej nepojal do knihy.

V Marxově rukopisu je materiál uspořádán v určité logické souvislosti a v určitém logickém sledu. Při analyse pokusů buržoasních ekonomů vyřešit základní problémy politické ekonomie odhaluje Marx třídní omezenost, jíž je poplatná i klasická buržoasní politická ekonomie, a neschopnost buržoasních ekonomů podat vnitřně důsledné a vědecky podložené řešení zkoumaných otázek a především ůstředního problému — problému nadhodnoty. Marx odhaluje ve svém rukopisc, že tento proces vývoje buržoasní politické ekonomie je rozporný proces; tak když zkoumá teorie Smithovy a Ricardovy, ukazuje, že oba v mnoha směrech znamenali ve srovnání s fysiokraty ve vědě pokrok, ale v určitém směru dělali tytéž chyby jako fysiokraté, a dokonce šli zpátky. Tento Marxův hluboce dialektický pohled Kautsky zkreslil, neboť se pokusil uspořádat veškerý rukopisný materiál podle vnějšího, čistě chronologického pořádku a znázornit vývoj buržoasní politické ekonomie jako plynulý evoluční proces.

Vycházeje ze svého chronologického schematu, nezařadil Kautsky na začátek svého vydání charakteristiku názorů Jamese Steuarta, tvořící v Marxově rukopisu úvod ke kapitole o fysiokratech, nýbrž čtyři malé úryvky (o Pettym, D‘Avenantovi, Northovi a Lockovi, Humovi a Massiovi) vzaté hlavně ze sešitů XX a XXII. Kautsky mechanicky přenesl tyto úryvky (a právě tak i jiné) do první kapitoly prvního svazku, a tak pomíchal souvislý výklad podaný v sešitech VI až XVIII (od Jamese Steuarta po Richarda Jonese) s těmito dodatečnými črtami ze sešitů XX a XXIII.

V Marxově rukopise následuje analysa Quesnayovy teorie reprodukce a oběhu celkového kapitálu po analyse Smithovy teorie; ve vydání Kautského je tato část rukopisu umístěna před kapitolou o Smithovi a je uvedena v přepracované podobě. Kautsky přitom svévolně vyňal devět desetin oddílu z hlavního textu a násilně je zařadil do hlavního textu jako přílohy, vytištěné malým písmem.

Jako zvláštní přílohu, vytištěnou malým písmem a vsunutou do textu knihy, zařadil Kautsky i teoretické exkursy, v nichž Marx rozvíjí svůj názor na reprodukci společenského kapitálu. Kautsky je vytrhl z různých míst rukopisu a tím hrubě porušil vnitřní souvislost mezi historicko-kritickými a teoretickými rozbory.

Zjevné odchylky od uspořádání materiálu, nastíněného v Marxově rukopise, dopustil se Kautsky í v druhém svazku svého vydání. U Marxe začíná tato část rukopisu kritikou Rodbertusovy teorie pozemkové renty, ve vydání Kautského kapitolou „Nadhodnota a zisk“, kde se hovoří o Ricardovi, a teprve za touto kapitolou je zařazena kritika Rodbertusovy teorie. V Marxově rukopise je rozbor Ricardových názorů na nadhodnotu a na proces změny míry zisk zařazen za kritikou Ricardovy teorie renty; ve vydání Kautského je přenesen do kapitoly „Nadhodnota a zisk“, jíž svazek začíná. Kautsky i tentokráte tím, že nedodržuje to uspořádání materiálu jaké je v rukopise, stírá zásadně důležité momenty v Marxově díle, zvláště Marxovu myšlenku, že Ricardovy chyby v teorii renty vtiskly pečeť i Ricardově učení o zisku.

V důsledku všech těchto svévolných přesunů jednotlivých část rukopisu jsou ve vydání Kautského vnitřně spolu souvisící problémy od sebe odtrženy. Tak např. v kapitole „Ricardova teorie zisku“ je v Marxově rukopise kritika Ricardových názorů na proces tvoření průměrné míry zisku a jeho názorů na příčiny jejího poklesu. Ve vydání Kautského jsou tyto dvě části jedné a téže kapitoly Marxova rukopisu od sebe odděleny 350 stránkami textu

Kautsky podal celý rukopisný materiál v takové formě, že byly zastřeny otázky třídního boje, hluboká souvislost mezi ekonomickými teoriemi a sociální a politickou situací, v níž vznikly. Tak např. ve druhém svazku vydání Kautského je oddíl, který Kautsky nadepsal „Anderson a Malthus. Roscher“. Příslušné místo v Marxově rukopisu ukazuje, že Malthus zkreslil Andersonovy názory o pozemkové rentě v zájmu nejreakčnějších živlů panujících tříd; kdežto Ricardovy závěry byly namířeny proti pozemkové aristokracii. Hned nato se Marx zastavuje u vulgárního ekonoma Roschera, který hrubě zkreslil celou historii otázky. Jasný, politicky vyhraněný obsah tohoto oddílu rukopisu, který je vzorem hluboké třídní analysy dějin politické ekonomie, podává Kautsky v naprosto nerozčleněné formě pod společným, nic neříkajícím záhlavím, které je jen pouhým výčtem jmen.

Takovéto redakční nadpisy jsou pro Kautského vydání velmi charakteristické. Tento objektivistický, nestranický charakter mají téměř všechny nadpisy, jimiž Kautsky ve svém vydání opatřil jedotlivé kapitoly a odstavce. Tak např. nadpisy „Adam Smith a pojetí produktivní práce“, „Ricardovo pojetí hodnoty“, „Ricardovo pojetí nadhodnoty“, „Míra zisku“, „Hodnota a nadhodnota“, „Variabilní kapitál a akumulace“ atd. Kautsky nikde v nadpisech nezdůrazňuje, že Marx odhalil u Smitha dvojí různé určení hodoty, dvojakost v jeho názorech na vztah mezi hodnotou a důchody, Ricardovu neschopnost sloučit zákon průměrné míry zisku se zákonem hodnoty atd. Kautsky stírá v nadpisech i to, co bylo v názorech Smithových a Ricardových vulgárního, a kapitolu o Ramsayovi, Cherbuliezovi a Richardu Jonesovi nadepisuje tak, že tyto nadpisy mohou v čtenáři vzbudit zcela nesprávné představy, jako by totiž u těchto buržoasních ekonomů byly obsaženy už určité prvky marxistické politické ekonomie.

V nejhrubší a nejotevřenější formě se projevuje komolení a revise Marxova textu v četných vynechávkách. Kautsky vypouštěl ve svém vydání nejen jednotlivá slova a věty, ale i celé pasáže, z nichž některé zabírají v rukopisu tři, čtyři i více stránek, psaných Marxovým hustým rukopisem. Mezi částmi rukopisu, které Kautsky vypustil, je i celá kapitola nadepsaná v Marxově obsahu „Bray jako odpůrce ekonomů“. Kautsky vypustil mezi mnoha jinými i to místo v rukopise, kde Marx mluví o ekonomických předpokladech absolutního zbídačování dělnické třídy za kapitalismu. Revisionista Kautsky, který odmítal absolutní zbídačování proletariátu, dal se na cestu falšování a nerozpakoval se ani čtenáři zatajit Marxovu argumentaci o této zásadně důležité otázce.

Při „redigování“ Marxova rukopisu se Kautsky snažil oslabit zdrcující kritiku, které Marx podrobuje názory buržoasních ekonomů, a nahradit Marxovu hněvivou, vášnivou a sžíravou řeč, nelítostnou v kritice apologetů buržoasie, „úctyhodnými“, ulízanými výrazy. Tak Kautsky všude odstranil z Marxových charakteristik buržoasních ekonomů taková epiteta jako „osli“, „psi“ a „mizerové“.

Pro celé Kautského vydání je konečně charakteristické, že je v něm mnoho — někdy velmi hrubých — chyb vzniklých při luštění textu rukopisu, že v mnoha případech zjevně nesprávně přeložil anglické a francouzské výrazy, vyskytující se v textu, že svévolně připojoval redakční vsuvky, odporující Marxovu myšlenkovému postupu, že nepřípustným způsobem zaměňoval Marxovy termíny jinými označeními atd.

Naprosté ignorování obsahu uvedeného Marxem, svévolné a nesprávné rozvržení rukopisného materiálu, objektivistické nadpisy, vyhýbající se třídní podstatě koncepcí kritisovaných Marxem, zakrývání zásadního protikladu mezi ekonomickým učením Marxovým a celé buržoasní politické ekonomie, vypuštění řady míst, obsahujících důležité prvky revolučního marxismu, od něhož se Kautsky stále více vzdaloval, to všechno svědčí o tom, že tu nemáme co činit pouze s hrubým porušováním základních požadavků kladených na vědecké vydání, ale i s přímým falšováním marxismu.

*

Do tohoto vydání byl pojat jak hlavní text „Teorií o nadhodnotě“, k němuž se vztahuje obsah sestavený Marxem a který podává souvisle výklad dějin „teorií“ od Jamese Steuarta až po Richarda Jonese, tak i exkursy, doplňující hlavní text, ze sešitů V, XV, XX, XXI, XXII a XXIII. V tomto vydání jsou tyto exkursy zařazeny jako přílohy, aby se neporušil sled výkladu v hlavním textu.

Pro rozsah všeho tohoto materiálu (kolem 110 tiskových archů) je nutno rozdělit celou knihu na tři části. Dodatky jsou rozděleny mezi tyto tři části tak, že každá je ukončena těmi doplňujícími exkursy a poznámkami, které se bezprostředně vztahují k jejímu obsahu.

Hlavní text je uspořádán přesně tak, jak je naznačeno v obsahu nastíněném Marxem. V textu některých sešitů jsme provedli jen několik přesunů, které naznačil sám Marx. Tak např. v VII. sešitě, v němž se Marx zabývá Smithovým pojetím produktivní práce a kde se při této příležitosti zmiňuje o vulgarisátoru Smithových názorů Germainu Garnierovi, uvádí velký exkurs o Johnu Stuartu Millovi. Exkurs začíná těmito slovy: „Dříve než se pustíme do Garniera, řekneme si tu episodicky [tj. ve formě exkursu] něco o výše citovaném Millovi mladším. To, co tu zamýšlíme říci, patří vlastně do dalšího oddílu, a ne sem, kde stále ještě pojednáváme o Smithovi.“ V souhlase s tímto Marxovým pokynem a s obsahem XIV. sešitu, načrtnutým později samým Marxem, je exkurs o Johnu Stuartu Millovi v tomto vydání uveden v třetí části „Teorií“, v kapitole o rozkladu Ricardovy školy, kde Marx vyhrazuje Johnu Stuartu Millovi zvláštní oddíl. Jiný příklad přemístění: v sešitu X je malá kapitola o anglickém socialistovi Brayovi (str. 441—444 rukopisu); ale v náčrtu obsahu posledních kapitol „Teorií o nadhodnotě“, sestaveném později (na obálce sešitu XIV), je oddíl „Bray jako odpůrce politických ekonomů“ přeřazen do kapitoly „Odpůrci politických ekonomů“; podle tohoto Marxova pokynu byly v tomto vydání stránky 441—444 rovněž přeneseny do třetí části tohoto díla.

Rozvržení textu na kapitoly je provedeno podle Marxových pokynů, které zanechal v obsahu a na jednotlivých místech v rukopisu. Jako nadpisů pro jednotlivé části rukopisu bylo použito: 1. nadpisů z Marxova obsahu, 2. nadpisů z Marxem načrtnutého plánu I. a III. dílu „Kapitálu“, které se vztahují k tomu či onomu oddílu rukopisu „Teorií“, a 3. těch několika nadpisů, které jsou přímo v textu „Teorií“. Ale to všechno dohromady představuje jen velmi malou část všech těch nadpisů, jimiž bylo třeba opatřit oddíly a pododdíly rukopisu. Zbývající, větší část nadpisů formulovala redakce na podkladě textu příslušných částí rukopisů. Snažila se přitom co nejvíce využít Marxovy terminologie a jeho způsobu vyjadřování. Nadpisy, které vybrala redakce, jakož i vůbec všechno to, co pochází od redakce, je v hranatých závorkách, aby je bylo možno snadno rozpoznat od nadpisů, které zvolil sám Marx...^{^[b]}

Zjevná přepsání v rukopisu jsou zpravidla opravena, aniž je to zvláště uvedeno v poznámkách. Několik zřejmých přepsání v VI. a X. sešitě opravil už v rukopise vlastní rukou Engels.

Specifické termíny, kterých Marx používal v letech 1861 až 1863, jsou objasněny v poznámkách. Tituly knih a brožur, které Marx cituje a o nichž se zmiňuje, jsou v tomto vydání v originálu. V seznamu literatury, který je připojen na konci každé části „Teorií“, jsou všechny tyto tituly přeloženy v hranatých závorkách.

...Cituje-li Marx někde zkráceně nebo vlastními slovy, je v tomto vydání překlad tohoto citátu uveden tak, jak ho formuloval Marx.

*

Přestože „Teorie o nadhodnotě“, tak jak se dochovaly, nebyly připraveny pro tisk, dává toto dílo souvislý a ucelený obraz o „dějinách teorie“, které měly podle Marxova záměru tvořit thema poslední, čtvrté knihy „Kapitálu“. Marx tu odhaluje celý vývoj buržoasní politické ekonomie od jejího vzniku až k její „mohyle“, jak charakterisuje buržoasní vulgární ekonomii.

Jak už jsme se zmínili, je veškerý materiál „Teorií o nadhodnotě“ a dodatečných exkursů, které se k nim vztahují, v tomto vydání rozdělen na tři části. Hranice těchto částí jsou dány obsahem rukopisu.

První část se skládá ze sedmi kapitol hlavního textu (sešity VI až X) a třinácti příloh. Tato část je věnována hlavně kritickému rozboru názorů fysiokratů (druhá a šestá kapitola) a názorů Adama Smitha (třetí a čtvrtá kapitola). První kapitola („Sir James Steuart“), která charakterisuje beznadějný pokus Steuartův dát monetárnímu a merkantilistickému systému racionální formu, je úvodem k rozboru fysiokratické teorie. Srovnání fysiokratů se Steuartem umožňuje Marxovi ostřeji podtrhnout úlohu fysiokratů, jejich význam ve vývoji politické ekonomie, který spočívá v tom, že přenesli otázku o původu nadhodnoty ze sféry oběhu do sféry výroby.

Při zkoumání ekonomických názorů fysiokratů odhaluje Marx v jejich systému rozpory, dvojakost v jejich pojetí nadhodnoty, která u nich vystupuje jednou jako čistý dar přírody, podruhé jako výsledek zvláštní produktivity zemědělské práce, který si přivlastňuje vlastník půdy. Tím je dána nit k pochopení dalšího vývoje fysiokratické školy. Marx odhaluje ideový boj uvnitř fysiokratické školy a sleduje proces vulgarisace fysiokratické teorie i u jejích epigonů. Rozbor ideového boje uvnitř fysiokratické školy podává Marx v nerozlučné spojitosti s charakteristikou třídní podstaty fysiokratických představ.

Rozpory a dvojakost ve výkladu nejdůležitějších ekonomických kategorii odhaluje Marx i v učení Adama Smitha (třetí kapitola). Marx Smithovu teorii kriticky rozebírá a odkrývá v ní vulgární prvek. Tato konfrontace vědeckého a vulgárního prvku v učení Adama Smitha je základnou, bez níž nelze pochopit další vývoj buržoasní politické ekonomie, která, jak Marx ukazuje, nabývá se zostřováním třídního boje mezi proletariátem a buržoasií stále vulgárnějšího charakteru.

Ve třetí kapitole ve spojitosti s kritikou Smithova dogmatu, podle něhož se veškerá hodnota společenského produktu redukuje na důchody, rozpracovává Marx teoreticky otázku reprodukce celkového společenského kapitálu a zvlášt podrobně se zabývá problémem nahrazování konstantního kapitálu. Kromě svého všeobecně teoretického významu má tento exkurs (nejrozsáhlejší ze všech teoretických exkursů v první části) velký význam i proto, že ukazuje, jak Marx dospěl ke svému učení o dvou odděleních společenské výroby.

Čtvrtá kapitola rozebírá Smithovy názory na produktivní a neproduktivní práci. Zároveň analysuje boj, který vzplanul kolem Smithových názorů, a načrtává nám obraz vulgarisace buržoasní politické ekonomie při výkladu otázky produktivní a neproduktivní práce. Marx sleduje proces této vulgarisace, jímž byly zasaženy nejen názory Smithovy o této otázce, ale i názory fysiokratů. Mnohé z těchto vulgárních koncepcí, které tu Marx kritisuje, jsou značně rozšířeny i v soudobé buržoasní politické ekonomii, která se zvrhla v nezastřenou apologetiku kapitalismu.

V šesté kapitole („Quesnayova ekonomická tabulka“) se znovu vracíme k fysiokratům. Toto uspořádání materiálu má u Marxe své hluboké opodstatnění. Jestliže teorie Adama Smitha, jak Marx všestranně ukazuje, představuje vcelku značný krok vpřed ve vývoji buržoasní politické ekonomie, dělá Smith ve svém rozboru procesu reprodukce ve srovnání s fysiokraty krok vzad. Uspořádání materiálu u Marxe ukazuje, jak klikatě se vyvíjela klasická buržoasní politická ekonomie, jak v jedné otázce šla vpřed a při výkladu jiné otázky zpět.

Dvě krátké kapitoly o Neckerovi a Linquetovi podávají rozbor dvou raných pokusů vyložit protikladnost tříd za kapitalismu.

V přílohách k první části jsou historicko-kritické náčrty a poznámky, vzaté ze sešitů V, XX, XXI, XXII, XXIII a z obálky sešitu XIII. Přílohy I—VII obsahují charakteristiku ekonomických názorů Hobbese, Pettyho, Locka, Northa, Berkeleye, Huma a Massia. V těchto názorech odhaluje Marx zárodky pracovní teorie hodnoty a rovněž zárodky učení o kapitálu a úroku. Přílohy 8—10 přinášejí další materiál o fysiokratické škole. V příloze 11 je kritika apologetické koncepce produktivnosti všech povolání — koncepce, která je značně rozšířena v soudobé buržoasní politické ekonomii. V příloze 12 je uveden velký teoretický náčrt ze sešitu XXI. Marx v tomto náčrtu rozvíjí své vlastní, jedině vědecké pojetí problému produktivní a neproduktivní práce. Tento teoretický náčrt podává jakousi celkovou bilanci historicko-kritické analysy problému produktivní práce, kterou Marx provedl v obsáhlé čtvrté kapitole hlavního textu. A konečně v příloze 13 jsou otištěny náčrty plánů k I. a II. dílu „Kapitálu“. Tyto náčrty jsou velmi důležité pro pochopení toho, jak se utvářela forma „Kapitálu“; kromě toho obsahují formulaci několika themat, vztahující se k jeho historicko-kritické části.

V druhé části „Teorií o nadhodnotě“ (kapitola osmá až osmnáctá, sešity X—XIII) zaujímá ústřední místo kritický rozbor Ricardova učení. Vedle toho je v ní rozbor Smithovy teorie ceny nákladů a teorie renty. Při rozboru Ricardova systému odkrývá Marx řadu nesprávných předpokladů, jejichž počátek je třeba hledat u Smitha. V souvislosti s tím Marx zvláště zkoumá příslušné názory Smithovy.

Podle uspořádání materiálu v Marxově rukopisu začíná druhá část obsáhlým „exkursem“, který se zabývá Rodbertusovou teorií pozemkové renty (kapitola osmá). Protože Marx pokládal za jeden ze základních nedostatků Ricardovy teorie renty, že jí vůbec chybí pojem absolutní renty, předeslal rozboru Ricardovy teorie obšírnou kritiku Rodbertusova pokusu vytvořit tento pojem. V této souvislosti Marx zdůvodňuje vlastní teorii absolutní renty.

Druhý „exkurs“ (devátá kapitola) je zhuštěnou historickou črtou, naznačující vývoj názorů na diferenciální rentu. Marx tu odhaluje třídní kořeny různých názorů na tuto otázku. Zároveň Marx v této kapitole podává hluboký rozbor základních předpokladů teorie renty a odkrývá úzkou souvislost mezi teorií renty a teorii hodnoty, a ukazuje, jak chyby v teorii hodnoty vedou k chybným závěrům v teorii renty.

Oba tyto „exkursy“ tak připravují půdu k všestrannému rozboru Ricardovy teorie, provedenému v kapitole desáté až osmnácté.

Marx vyzvedává velké teoretické zásluhy Ricardovy, ale zároveň podtrhuje zásadní nedostatky jeho metody: že není schopen uvést v soulad zákon průměrné míry zisku se zákonem hodnoty, že jeho teorie zisku obsahuje vulgární prvek, že směšuje proces vzniku tržní hodnoty s vyrovnáváním průměrné míry zisku, že směšuje zákony nadhodnoty se zákony zisku atd. Všechny tyto nedostatky se projevily, jak ukazuje Marx, i v Ricardově teorii renty. Při kritice Ricardovy teorie renty rozvíjí Marx vlastní teorii renty, zahrnující jak učení o absolutní rentě, tak učení o diferenciální rentě.

Kapitoly patnáctá, šestnáctá a sedmnáctá obsahují kritický rozbor Ricardových názorů na nadhodnotu, zisk a akumulaci. Proti Ricardovým chybným názorům na krize staví Marx v sedmnácté kapitole skutečně vědecké pojetí krizí jakožto nutného důsledku vnitřních rozporů kapitalismu. Osmnáctá kapitola kritisuje Ricardovy názory na hrubý a čistý důchod a rovněž jeho názory na ekonomické důsledky zavádění strojů.

Kritická analysa Ricardova učení, kterou Marx podává ve druhé části „Teorií o nadhodnotě“, obemyká tak všechny stránky Ricardova systému. V této analyse jsou ukázány jeho vědecké zásluhy a zároveň také odkryty jeho teoretické chyby i třídní omezenost jeho názorů.

Jako přílohy k druhé části jsou uveřejněny Marxovy nevelké doplňující zápisky načrtnuté na obálkách sešitů XI a XIII. Obsahují stručné poznámky k jednotlivým otázkám historie učení o kapitálu a pozemkové rentě.

Třetí část „Teorií o nadhodnotě“ (devatenáctá až dvacátá čtvrtá kapitola, sešity XIII až XV a XVIII) se hlavně zabývá rozkladem ricardovské školy a ekonomickými názory těch anglických socialistů, které Marx nazývá „proletářskými odpůrci politických ekonomů, vyšlými z ricardovské teorie“.

V první a ve druhé části odhaluje Marx vulgarisaci buržoasní politické ekonomie jen v jednotlivých otázkách, ve třetí části pak ukazuje, jak se zostřováním třídního boje mezi proletariátem a buržoasií zasahuje proces vulgarisace samy základy politické ekonomie, její výchozí these, její základní kategorie.

V obsáhlé kapitole o Malthusovi (kapitola devatenáctá) Marx ukazuje, jak nesmyslná a hluboce reakční je malthusovská obhajoba rozhazovačnosti neproduktivních tříd, kterou Malthus velebí jako prostředek proti nadvýrobě. V této kapitole, stejně jako na jiných místech své práce, pranýřuje Marx Malthuse jako „nestydatého sykofanta vládnoucích tříd“, který falšuje vědu v zájmu pozemkové aristokracie a těch nejreakčnějších složek buržoasie.

Krok zpět ve výkladu základních otázek politické ekonomie odhaluje Marx i u Ricardových následovníků, kteří se fakticky stále více zříkali všeho cenného v Ricardově systému (kapitola dvacátá). Marx ukazuje, že Torrens odmítá uplatnit pracovní teorii hodnoty na kapitalistické hospodářství, že James Mill se vrací k vulgární koncepci nabídky a poptávky v otázce mzdy. Návrat ke koncepci poptávky a nabídky odhaluje Marx i u Wakefielda a Stirlinga.

Tento proces rozkladu ricardovské školy vrcholí u MacCullocha, u něhož je cynická obhajoba kapitalistického výrobního způsobu úzce spjata s „nestydatým eklekticismem“ v teorii. Marx ukazuje, že pokroucení pojmu práce u MacCullocha, který tento pojem rozšířil i na přírodní procesy, znamená fakticky úplný odvrat od pracovní teorie hodnoty.

Hluboce reakční rysy odhaluje Marx i ve spisech anglických buržoasních ekonomů z dvacátých let XIX. století, polemicky zahrocených proti Ricardovi. Zjišťuje, že tito odpůrci Ricarda popírají objektivní charakter zákonů politické ekonomie, směšují hodnotu s cenou, zříkají se samé kategorie hodnoty.

V kapitole dvacáté první rozebírá Marx ekonomické názory, s nimiž vytrhli do pole „proletářští odpůrci politické ekonomie, vyšlí z ricardovské teorie“ (Ravenstone, Hodgskin aj.). Marx si u nich cení toho, že rozhodně poukazují na kapitalistické vykořisťování dělníků, že zisk, rentu a úrok chápou jako nadpráci dělníků, že polemisují proti apologetické teorii produktivity kapitálu a proti koncepci, že kapitalisté akumulují pro dělníky existenční prostředky.

Zároveň Marx odhaluje teoretické chyby v ekonomických názorech socialistických přívrženců Ricarda: že nedoceňuji význam zpředmětněné, minulé práce, že mají nesprávnou představu o reprodukčním procesu v kapitalistické společnosti, že nechápou vnitřní souvislost mezi fetišisací kapitálu a reálnými vztahy, které nevyhnutelně plodí tuto fetišisaci atd. Marx ukazuje, že socialističtí přívrženci Ricarda nejsou schopni překonat buržoasní předpoklady Ricardovy teorie, přetvořit samu její základnu.

Kapitoly dvacátá druhá, dvacátá třetí a dvacátá čtvrtá se zabývají kritickým rozborem koncepce Ramsaye, Cherbulieze a Richarda Jonese. Marx objevuje, že tito ekonomové se pokoušejí rozlišovat konstantní a variabilní kapitál a že v této souvislosti mají určité tušení o významu organického složení kapitálu. Ve svém kritickém rozboru těchto koncepcí ukazuje, že omezenost buržoasního obzoru nedovolila těmto ekonomům, aby dále rozvinuli zárodky svých správných názorů, které u nich šly ruku v ruce s vulgárními představami o kapitálu a míře zisku.

Rozborem Jonesovy koncepce končí hlavní text „Teorií o nadhodnotě“. V plánu, resp. obsahu, který Marx napsal na obálce XIV. sešitu, jsou za kapitolou „Richard Jones“ slova: „Konec této 5. části“ (viz zde).

Ke třetí části „Teorií o nadhodnotě“ je připojena velká příloha, nadepsaná „Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonomie“. Hlavní thema tohoto oddílu, který v Marxově rukopisu zabírá druhou polovinu XV. sešitu, je problém důchodů a jejich zdrojů. Ale zároveň s tím Marx odhaluje třídni a gnoseologické kořeny vulgární politické ekonomie, která se chytá povrchního zdání fetišisovaných forem důchodu a jeho zdrojů a na podkladě toho buduje svou apologetickou „teorii“. Marx vyzvedává podstatný rozdíl mezi klasickou a vulgární politickou ekonomií. Zároveň také kritisuje ekonomické názory představitelů vulgárního socialismu. Tak se tento oddíl, třebaže ho Marx nepsal ani tak z historického jako z teoretického hlediska, bezprostředně vztahuje k historicko-kritickým studiím, které jsou obsaženy v třetí části „Teorií o nadhodnotě“, a proto je ho třeba zařadit jako přílohu k třetí části „Teorií o nadhodnotě“. Později Marx napsal, že poslední, historicko-kritický díl „Kapitálu“ bude obsahovat „zvláštní obsáhlou kapitolu o představitelích ‚vulgární ekonomieʻ“ (viz Marxův dopis Kugelmannovi z 11. července 1868).

*

Hlavní závěry své hluboké a všestranné analysy dějin buržoasní politické ekonomie zformuloval Marx ve stručné a zevšeobecněné formě v doslovu k druhému vydání prvního dílu „Kapitálu“ (leden 1873): „Pokud je politická ekonomie buržoasní... může zůstat vědou jen dotud, dokud třídní boj zůstává latentní nebo propuká jen v ojedinělých projevech.“ O klasické buržoasní politické ekonomii v Anglii Marx píše, že „spadá do období nevyvinutého třídního boje“. S rozvojem třídního boje mezi proletariátem a buržoasií se ostře mění charakter buržoasní politické ekonomie. Od té chvíle, co buržoasie dobyla ve Francii a v Anglii politické moci, „nabývá třídní boj, praktický i teoretický, stále výraznějších a hrozivějších forem. Odzvonil umíráčkem vědecké buržoasní ekonomii... Na místo nezištného zkoumání nastoupilo placené hašteření, na místo nezaujatého vědeckého bádání zaujatá, podlézavá apologetika.“

Na pozadí této všeobecné degradace buržoasní politické ekonomie vystoupily postavy jednotlivých ekonomů, kteří se pokoušeli, jak říká Marx, „politickou ekonomii kapitalistů uvést v soulad s nároky proletariátu, které už nebylo možno ignorovat“. Tohoto pokusu „smířit nesmiřitelné“ se podjal John Stuart Mill. Marx poukazuje na celou beznadějnost takovýchto pokusů, které se nevymykaly z rámce buržoasní politické ekonomie a byly svědectvím jejího rozkladu a bankrotu. V této souvislosti Marx vyzvedává mimořádný význam „velkého ruského učence a kritika“ N. G. Černyševského, který podle Marxových slov „mistrovsky osvětlil“ ve svém „Nástinu politické ekonomie podle Milla“ bankrot buržoasní politické ekonomie.

Černyševskij napsal svůj kritický rozbor knihy Johna Stuarta Milla v letech 1860 až 1861, tj. téměř v téže době, kdy Marx pracoval na svých „Teoriích“

Všemi ekonomickými díly Černyševského se vine myšlenka o nutnosti vytvořit novou politickou ekonomii; Černyševskij ji v protikladu k dřívější politické ekonomii, kterou označuje jako „teorii kapitalistů“, se vší určitostí nazývá „teorií pracujících“.

Vytvořit novou, opravdu vědeckou politickou ekonomii, značící radikální revoluční převrat v ekonomické vědě, mohl pouze vůdce a učitel revolučního proletariátu Karel Marx. A jedině Marx, který vybudoval na zásadně nových základech grandiosní budovu „Kapitálu“, mohl vytvořit vědecké dějiny celé buržoasní politické ekonomie, které podal v historicko-kritické části své geniální práce — v „Teoriích o nadhodnotě“.

*

V epoše imperialismu se všechny rozpory kapitalistického řádu vyhrocují, třídní boj se zostřuje do krajnosti, a to se v nejostřejší formě obráží i v ekonomických konstrukcích nejnovějších apologetů kapitalismu. Soudobí buržoasní ekonomové a jejich pseudosocialističtí nohsledové se ve snaze obhájit rozkládající se vykořisťovatelský řád, odsouzený k zániku, křečovitě chytají nejreakčnějších vulgárních koncepcí, s nimiž operovali jejich předchůdci v předmonopolistickém období kapitalismu a které Marx podrobil ve svých „Teoriích o nadhodnotě“ zdrcující kritice.

Tak je v soudobé buržoasní literatuře rozšířena stará, zvetšelá these, že každé zvýšení mzdy vede nevyhnutelně k zvýšení cen. Této these, na jejíž vulgární podstatu a nevědeckost Marx nejednou poukazoval v „Teoriích o nadhodnotě“, se dnes využívá k ospravedlnění útoku buržoasie na životní úroveň dělnické třídy.

Soudobí buržoasní apologeti jako např. Keynes, který nadělal mnoho hluku se svými „protikrizovými“ projekty, i jeho přívrženci, bezostyšně opakují reakční Malthusovu teorii o spásnosti neomezovaného růstu neproduktivní spotřeby jakožto prostředku proti hospodářským krizím. Tento Malthusův reakční výmysl odhalil už Marx. Opěvování marnotratné neproduktivní spotřeby nabylo v soudobých podmínkách zvlášť zlověstného smyslu: vyzdvihuje se ta forma neproduktivní spotřeby, která je spjata s přípravou nové světové války a která pohlcuje stále rostoucí část rozpočtu kapitalistických států. Soudobá buržoasní literatura, zejména americká, všemi možnými způsoby hlásá „teorii“, že jen zesílené zbrojní zakázky a konec konců válka mohou odvrátit hospodářské krize z nadprodukce.

K ospravedlnění imperialistických válek se používá i Malthusovy populační teorie, kterou Marx rovněž rozbil v „Teoriích o nadhodnotě“ a v jiných svých spisech. Dnešní američtí a angličtí malthusovci (např. Vogt ve Spojených státech a Huxley v Anglii) hlásají kanibalskou „doktrinu“, že jen vyhlazovací válka může zjednat správný „poměr“ mezi množstvím obyvatelstva na světě a existujícími životními prostředky. Vyhlašují vysokou úmrtnost za spásný faktor civilisace a dávají za vzor všem národům ty země, v nichž úmrtnost dosahuje zvlášť velkých rozměrů.

Dnešní buržoasní ekonomové se při vymýšlení svých protivědeckých, reakčních koncepcí opírají o zvetšelé a marxismem už dávno odhalené názory staré buržoasní politické ekonomie, vytvořené již v první polovině XIX. století. Odmítají rovněž pracovní teorii hodnoty a pokoušejí se ji nahradit vulgárními „teoriemi“ užitku, nabídky a poptávky, výrobních nákladů atd. Vycházejí rovněž ze smutně proslulé „trinitární formule“, podle níž je renta určena přírodou, úrok kapitálem a mzda prací. Stejně jako všichni předcházející hlasatelé „všeobecné harmonie“ v kapitalistické společnosti popírají i oni nevyhnutelnost hospodářských krizí, které jsou nutným důsledkem vnitřních rozporů kapitalismu.

Všechny tyto apologetické úskoky vulgární politické ekonomie podrobil Marx v „Teoriích o nadhodnotě“ zničující kritice. Toto Marxovo velké dílo má proto nesmírný význam nejen pro pochopení dějin buržoasní politické ekonomie, ale i pro boj proti dnešním představitelům buržoasní reakce, kteří se znovu pokoušejí oživit dávno rozbité pseudovědecké koncepce a využít jich pro své špinavé dílo — pro ospravedlňování a obhajobu lidstvu nepřátelského systému imperialismu, tohoto posledního, přežilého stadia kapitalistického řádu.

Institut marxismu-leninismu
při ÚV KSSS

*

V češtině vycházejí „Teorie o nadhodnotě“, čtvrtý díl „Kapitálu“, na rozdíl od prvních tří dílů „Kapitálu“, poprvé. Dílo je přeloženo z německého vydání „Teorií o nadhodnotě“ z roku 1956, které bylo uspořádáno podle ruského vydání připraveného Institutem marxismu-leninismu při ÚV KSSS a vydaného roku 1955.

Zásady, podle nichž bylo nové vydání „Teorii o nadhodnotě“ uspořádáno, jsou vyloženy v předmluvě k ruskému vydání.

Marxův text je zachován beze změn. Jen na některých místech jsou pro snažší porozumění textu připojena v hranatých závorkách slova vysvětlující nebo doplňující text. Proto tam, kde Marx původně použil hranatých závorek, se užívá lomených < > závorek a tam, kde jde o delší výklad, je oddělen svorkami { }.

Delší cizojazyčné citáty jsou vytištěny petitem a na rozdíl od německého vydání nejsou uvedeny vzadu v původním jazyce. Na několik nepatrných odchylek, jimiž se Marxův rukopis liší od původního textu citátů, se upozorňuje v příslušných poznámkách. [...] v citátech znamená, že Marx při citování něco vynechal. Tam, kde jsou ... bez hranatých závorek, jde o vynechávky, které vyznačil sám Marx.

Místa v rukopise podtržená jsou vytištěna kursivou.

V originálním Marxově textu se na mnoha místech vyskytují anglické, francouzské a jiné výrazy i celé věty; v českém vydání se na ně — až na několik výjimek — nijak neupozorňuje.

K označení Marxových rukopisných sešitů se užívá římských číslic, k označení stránek rukopisu arabských číslic; čísla jsou uvozena svislými čarami. Pokračuje-li text bez přerušení, je označení sešitu a stránky uvedeno jen jednou, na začátku stránky; je-li však text nějak přemístěn, je stránka rukopisu (a při přechodu do jiného sešitu i číslo sešitu) uvedena na začátku (např. ǁXXII—1397ǀ) i na konci (např. ǀXXII—1392ǁ).

České vydání je doplněno poznámkami, seznamem literatury a jmenným rejstříkem, dále seznamem vah, měr a mincí, a konečně seznamem cizích slov.^{^[c]}

Česká redakce

[Obsah rukopisu „Teorie o nadhodnotě“]^{^[1]}

ǁVI — 219bǀ	Obsah sešitu VI:
	5. Teorie o nadhodnotě^{^[2]}
	a) Sir James Steuart
	b) Fysiokraté
	c) A[dam] Smith ǀVI — 219bǁ
ǁVII — 272bǀ	[Obsah sešitu VII]
	5. Teorie o nadhodnotě
	c) A[dam] Smith (pokračování)
	(Zkoumání, jak je možné, že roční zisk a roční mzda kupují zboží vyrobené za rok, které kromě zisku a mzdy obsahuje ještě konstantní kapitál) ǀVII - 272bǁ
ǁVIII — 331bǀ	[Obsah sešitu VIII]
	5. Teorie o nadhodnotě
	c) A[dam] Smith (dokončení)^{^[3]} ǀVIII - 331bǁ
ǁIX — 376bǀ	[Obsah sešitu IX]
	5. Teorie o nadhodnotě
	c) A[dam] Smith. Dokončení d) Necker ǀIX — 376bǁ
ǁX — 421cǀ	[Obsah sešitu X:]
	5. Teorie o nadhodnotě
	Exkurs. Quesnayova „Ekonomická tabulka“ [Tableau économique] e) Linguet f) Bray g) Pan Rodbertus. Exkurs. Nová teorie e) Linguet pozemkové renty ǀX — 421cbǁ
ǁXI — 490aǀ	[Obsah sešitu XI]
	5. Teorie o nadhodnotě
	g) Rodbertus Exkurs. Poznámka o historii objevení tak zvaného Ricardova zákona
	h) Ricardo Ricardova a Smithova teorie ceny nákladů. (Vyvrácení) Ricardova teorie renty Tabulky diferenciální renty s vysvětlivkami ǀXI — 490aǁ
ǁXII — 580bǀ	[Obsah sešitu XII]
	5. Teorie o nadhodnotě
	h) Ricardo Tabulky diferenciální renty s vysvětlivkami (Úvahy o vlivu změny v hodnotě životních prostředků a surovin — tedy i v hodnotě strojů — na organické složení kapitálu) Ricardova teorie renty Teorie renty A [dama] Smitha Ricardova teorie nadhodnoty Ricardova teorie ziskuǀXII — 580 bǁ
ǁXIII — 670aǀ	[Obsah sešitu XIII]
	5. Teorie o nadhodnotě atd. h) Ricardo Ricardova teorie zisku Ricardova teorie akumulace. Její kritika (Odvození krizí ze základní formy kapitálu) Ricardo, různé. Dokončení Ricarda (John Barton) i) Malthus ǀXIII — 670aǁ
ǁXIV — 771aǀ	[Obsah sešitu XIV a plán dalších kapitol „Teorií o nadhodnotě“] 5. Teorie o nadhodnotě i) Malthus k) Rozklad ricardovské školy (Torrens, J[ames] Mill, Prevost, polemické spisy, MacCulloch, Wakefield, Stirling, J[ohn] St[uart] Mill) l) Odpůrci ekonomů^{^[4]} (Bray jako odpůrce ekonomů)^{^[5]} m) Ramsay n) Cherbuliez o) Richard Jones.^{^[6]} (Konec této 5. části) Episoda: Důchod a jeho zdroje^{^[7]} ǀXIV — 771aǁ
ǁXV — 862aǀ	[Obsah sešitu XV] 5. Teorie o nadhodnotě 1. Proletářští odpůrci na ricardovské základně 2. Ravenstone. Dokončení^{^[8]} 3. a 4. Hodgskin^{^[9]} Tak zvané nahromadění [Aufhäufung] jako pouhý jev oběhu (zásoby atd. — rezervoár oběhu) (Úrok z úroku; na tom se zakládající výklad poklesu míry zisku) Vulgární ekonomie^{^[10]} (Úrokový kapitál. Existující bohatství ve vztahu k pohybu výroby) (Úrokový kapitál a obchodní kapitál ve vztahu k průmyslovému kapitálu. Starší formy. Odvozené formy) (Vývoj úrokového kapitálu na základě kapitalistické výroby) (Lichva. Luther atd.)^{^[11]} ǀXV — 862aǁ

[Všeobecná poznámka]

ǁVI — 220ǀ Všichni ekonomové se dopouštějí té chyby, že nadhodnotu nezkoumají v čisté podobě jako takovou, ale ve zvláštních formách zisku a renty. Jaké teoretické omyly z toho nutně vznikly, ukáže se dále vkapitole III^{^[12]}, kde se tato značně pozměněná forma, kterou nadhodnota na sebe bere v podobě zisku, analysuje.

[Kapitola první]

Sir James Steuart

[Rozlišováni mezi „ziskem ze zcizení"
a positivním zvětšením bohatství]

Do fysiokratů se nadhodnota — tj. zisk, nadhodnota ve formě zisku — odvozovala výlučně ze směny, z prodeje zboží nad jeho hodnotou. Sir James Steuart vcelku nepřekonal tento omezený názor; bude dokonce přesnější, řekneme-li, že jej vědecky reprodukoval. Říkám „vědecky“ reprodukoval. Steuart totiž nepodléhá ilusi, že nadhodnota, která plyne jednotlivému kapitalistovi z prodeje zboží nad jeho hodnotou, je tvorbou nového bohatství. Rozlišuje proto mezi positivním ziskem a relativním ziskem.

„Positivní zisk neznamená pro nikoho ztrátu; vzniká zvětšením práce, pile nebo dovednosti a způsobuje zvětšeni nebo přírůstek společenského bohatství... Relativní zisk znamená pro někoho ztrátu; ukazuje výkyvy ve velikosti bohatstv mezi účastníky, neznamená však žádný přírůstek k celkovému fondu... .Smíšený [zisk] lze snadno pochopit; je to takový druh zisku..., který je částečně relativní, částečně positivní... oba druhy se mohou vyskytovat neoddělitelně při jedné a téže transakci.“ („Principles oj Political Ekonomy, vol I. The Works of Sir James Steuart etc., ed. by General Sir James Steuart, his son etc., in 6 vol., London 1805, str. 275—276.)

Positivní zisk vzniká „zvětšením práce, píle a dovednosti“. Na to, jak tímto zvětšením vzniká, se Steuart odpovědět nepokouší. Dodatek, že tento zisk způsobuje zvětšení a přírůstek „společenského bohatství“, svědčí o tom, že Steuart tím zřejmě nerozumí nic jiného než větší množství užitných hodnot, které se vyrobí dík rozvoji produktivních sil práce, a že tento positivní zisk chápe zcela odtrženě od zisku kapitalistů, který vždy předpokládá zvětšení směnné hodnoty. Že to chápe takto, to plně potvrzuje jeho další výklad. Říká totiž:

„V ceně zboží zkoumám dvě věci jako skutečně existující a vzájemně se zcela lišící: redlnou hodnotu zboží a zisk se zcizení“ (cit. dílo, str. 244).

Cena zboží zahrnuje tedy dva vzájemně se zcela lišící prvky; zaprvé jeho skutečnou hodnotu a za druhé „zisk ze zcizení“ [profit upon alienation], zisk, který se realisuje při jeho prodeji.

ǁ221ǀ Tento „zisk ze zcizení“ vzniká tedy z toho, že cena zboží je větší než jeho reálná hodnota, čili že zboží se prodává nad svou hodnotou. Zisk na jedné straně tu vždy znamená ztrátu na druhé straně. Nevytváří se žádný přírůstek k celkovému fondu. Zisk, tj. nadhodnota; je relativní a redukuje se na „výkyvy ve velikosti bohatství mezi účastníky“. Steuart sám odmítá názor, že nadhodnotu lze tímto způsobem vysvětlit. Jeho teorie o „výkyvech ve velikosti bohatství mezi účastníky“ se sice vůbec netýká povahy a původu nadhodnoty, je však důležitá při zkoumání toho, jak se nadhodnota rozděluje mezi různé třídy a různé rubriky jako zisk, úrok, renta.

Že Steuart omezuje veškerý zisk jednotlivého kapitalisty na tento „relativní zisk“, „na zisk ze zcizení“, je vidět z tohoto úryvku:

„Reálná hodnota,“ říká, je určena „množstvím“ práce, které „může průměrně vykonat pracovník dané země... za den, týden, měsíc...“. Za druhé: „hodnotou existenčních prostředků pracovníka a nutných výdajů na uspokojování jeho osobních potřeb, i ...na opatření nástrojů potřebných k jeho povolání, což je třeba brát rovněž v průměru...“. Za třetí: „hodnotou materiálů“ (cit dílo, str. 244 až 245). „Známe-li tyto tři položky, je cena produktu určena. Nemůže být nižší než součet všech těchto tří položek, to jest nižší než reálná hodnota; co přesahuje, tvoří továrníkův zisk. Tento zisk bude vždy závislý na poptávce, a bude se proto podle okolností měnit“ (cit. dílo, str. 245). „Z toho vyplývá, že k povzbuzeni rozkvětu manufaktur je nutné, aby byla velká poptávka... průmysloví podnikatelé řídí svůj způsob života a své výdaje podle zisku, s nímž najisto počítají“ (cit. dílo, str. 246).

Z toho jasně vyplývá: zisk „továrníka“, jednotlivého kapitalisty, je vždy relativní zisk, vždy „zisk ze zcizení“, vždy pochází z toho, že cena zboží převyšuje jeho reálnou hodnotu, že se zboží prodává nad svou hodnotu. Kdyby se všechno zboží prodávalo za svou hodnotu, neexistoval by žádný zisk.

Steuart o tom napsal zvláštní kapitolu: „Jak se ustalují zisky ve výrobních nákladech“ (cit. dílo, sv. III, str. 11 a násl.), v níž to podrobně zkoumá.

Steuart na jedné straně odmítá představu monetárního a merkantilistického systému, podle níž nadhodnota, positivní zvětšení bohatství, vzniká prodejem zboží nad jeho hodnotou a z toho vznikajícím ziskem^{^[d]}; na druhé straně ulpívá na jejich názoru, že zisk jednotlivého kapitálu není nic jiného než to, oč cena převyšuje ǁ222ǀ hodnotu, „zisk ze zcizení“, který je však podle něho jen relativní; zisk na jedné straně je kompensován ztrátou na druhé straně, a proto není pohyb zisku nic jiného než „výkyvy ve velikosti bohatství mezi účastníky“.

V tomto směru je tedy Steuart racionálním představitelem monetárního a merkantilistického systému.

Zasloužil se o pochopení kapitálu tím, že ukázal, jak probíhá proces oddělování výrobních podmínek jako vlastnictví určité třídy od pracovní síly^{^[13]}. Tomuto procesu vzniku kapitálu věnuje velkou pozornost; nechápe jej sice ještě přímo jako proces vzniku kapitálu, ale přesto v něm vidí podmínku velkého průmyslu. Steuart zkoumá tento proces zejména v zemědělství, a správně soudí, že jedině tímto procesem oddělování v zemědělství vzniká manufakturní průmysl jako takový. U A[dama] Smitha se předpokládá, že tento proces oddělování je dovršen.

(Steuartova kniha [vyšla] roku 1767 v Londýně, Turgotova („Réflexions sur la formation et la distribution des richesses“ byla napsána] roku 1766, kniha Adama Smitha [„An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth oí Nations“] roku 1775.)

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Protože práce K. Marxe „Teorie o nadhodnotě“ nebyla za života K. Marxe ani B. Engelse publikována, mimořádně zveřejňujeme i předmluvu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS a redakce českého knižního vydání, které obsahují popis redakčních zásahů a způsob řazení jednotlivých částí. (Pozn. čes. red. MIA)

b Třemi tečkami jsou tu, stejně jako v německém vydání, označena místa vynechaná při překladu předmluvy z ruštiny, která se týkají otázek spojených s překladem do ruštiny a nemají význam pro české vydání. (Pozn. čes. red.)

c Seznam literatury, jmenný rejstřík, seznam vah, měr a mincí a seznam cizích slov nejsou v MIA publikované. (Pozn. čes. red. MIA)

d Přitom sám monetární systém předpokládá, že tento zisk nevzniká uvnitř jedné země, nýbrž jen při směně s jinými zeměmi. Merkantilistický systém nejde dále, předpokládá, že tato hodnota se projevuje v penězích (ve zlatě a ve stříbře) a že nadhodnota se proto zračí v obchodní bilanci, která se vyrovnává penězi.

1 Tento obsah rukopisu „Teorie o nadhodnotě“ napsal Marx na obálky sešitů VI až XV. Na některé z těchto sešitů napsal obsah dříve než text, což je vidět z oprav a škrtů, které provedl na textu obsahu později, když už byl text příslušného sešitu hotov. U XIV. sešitu neopravil Marx obsah naznačený na obálce podle skutečného obsahu sešitu; obsah naznačený na obálce představuje plán, který pak Marx splnil v sešitech XIV, XV a XVIII.

2 Před nadpisem „Teorie o nadhodnotě“ je u Marxe arabská číslice 5. Označuje pátou, závěrečnou část první kapitoly pojednání o kapitálu, které Marx zamýšlel vydat jako bezprostřední pokračování prvního sešitu „Ke kritice politické ekonomie“, pojednávajícího o zboží a penězích. Tato pátá část byla pokračováním tří v podstatě už napsaných části v sešitech I až V: 1. přeměna peněz v kapitál, 2. absolutní nadhodnota a 3. relativní nadhodnota. V sešitě V, na str. 184, Marx naznačuje, že po „relativní nadhodnotě je třeba prozkoumat absolutní a relativní nadhodnotu v jejich kombinaci“. Toto zkoumání mělo tvořit čtvrtou část, která však tehdy nebyla napsána. Od třetí části přešel pak Marx přímo k páté části, k „Teoriím o nadhodnotě“.

3 Ve skutečnosti to nebylo „dokončení“, nýbrž jen „pokračování“ oddílu o Adamu Smithovi. Dokončení tohoto dílu je až v dalším, tj. v IX. sešitě.

4 Z kapitoly o „Odpůrcích ekonomů“ je v sešitě XIV jen začátek; její pokračování je v první polovině sešitu XV.

5 Výňatky z Brayovy knihy „Labourʼs Wrongs and Labour‘a Remedy; or, the Age of Might and the Age of Right“ [Zlořády práce a cesta k jejich nápravě čili věk moci a věk práva], Leeds-Manchester 1839, jsou ještě s několika Marxovými poznámkami v sešitě X.

6 Kapitoly o Ramsayovi, Cherbuliezovi a Richardu Jonesovi jsou v sešitě XVIII.

7 O důchodu a jeho zdrojích pojednává Marx v druhé polovině sešitu XV, přičemž v této souvislosti odhaluje třídní a gnoseologické kořeny vulgární ekonomie. Tuto „episodu“ (tj. exkurs) zamýšlel Marx pro třetí část „Kapitálu“, jak vyplývá z plánu této části, který sestavil v lednu 1863 a podle kterého měla být devátá kapitola nazvána „Důchod a jeho zdroje“. (Víz zde.)

8 Oddíl o Ravenstonovi začíná na str. 861 předcházejícího (XIV.) sešitu. Před tímto oddílem je v sešitě XIV oddíl (označený číslicí 1) o anonymní brožuře „The Source and Remedy of the National Difficulties, deduced from Principles of Political Economy in a Letter to Lord John Russel“ [Zdroj národních nesnází a návod, jak je léčit; odvozeno ze zásad politické ekonomie v dopisu lordovi Johnu Russelovi], Londýn 1821.

9 Dokončení oddílu o Hodgskinovi je v sešitě XVIII (str. 1084 až 1086).

10 Rozbor vulgární ekonomie podává Marx v sešitě XV v souvislosti s rozpracováním otázky důchodu a jeho zdrojů. Na str. 935 tohoto sešitu odkazuje na „oddíl o vulgárních ekonomech“ jako na dosud nenapsanou kapitolu své práce, kde se chce „vrátit“ k polemice mezi Proudhonem a Bastiatem, které se dotkl jen mimochodem. Tento odkaz nasvědčuje tomu, že Marx zamýšlel věnovat kritice vulgární ekonomie zvláštní kapitolu, nenapsal ji však. V sešitě XVIII, na konci rozboru Hodgskinových názorů, Marx poznamenává: „Jeho (tj. Hodgskinovu) polemiku proti... teorii úspor prozkoumat v kapitole o vulgárních ekonomech.“ Tato poznámka rovněž svědčí o tom, že Marx zamýšlel napsat později zvláštní kapitolu o vulgární ekonomii. V plánu třetí části „Kapitálu“, napsaném v lednu 1863, má předposlední, jedenáctá kapitola název „Vulgární ekonomie“ (viz zde).

11 Na obálce sešitu XV, na kterou Marx zaznamenal obsah tohoto sešitu, jsou některé nadpisy, které do něho patří, napsány po straně nebo jsou nadepsány. V tomto vydání jsou tyto nadpisy uvedeny tak, jak to odpovídá skutečnému obsahu tohoto sešitu (viz též poznámku ^[1]).

12 „Kapitolou III“ („třetí kapitolou“) tu Marx rozumí třetí část svého pojednání o „kapitálu všeobecně“. Tato kapitola se nazývá „Výrobní proces kapitálu, proces oběhu kapitálu, jednota obou čili kapitál a zisk“, Dále užívá Marx místo „třetí kapitola“ výrazu „třetí oddíl“ (viz např. sešit IX, str. 398, s sešit XI, str. 526). Ještě později začíná tuto kapitolu III nazývat „třetí knihou“ (např. v dopise Engelsovi z 31. července 1865). Začátek „třetí kapitoly“ pojednání o „kapitálu všeobecně“ načrtl Marx v sešitě XVI.

Jak je vidět z náčrtku plánu této „třetí kapitoly“ neboli „třetího oddílu“ (viz zde), měl Marx v úmyslu zařadit do něho zvláštní historický exkurs o teoriích zisku. Avšak při své práci na „Teoriích o nadhodnotě“ podrobil Marx zevrubné kritické analyse i názory různých buržoasních ekonomů na zisk již v tomto svém historicko-kritickém zkoumání. Proto také dále a obšírněji odhaloval teoretické omyly, které vznikají ze směšování nadhodnoty se ziskem, už na stránkách „Teorií o nadhodnotě“.

13 V rukopise z let 1861—1863 používá Marx téměř všude místo termínu „Arbeitskraft“ [pracovní síla] termínu „Arbeitsvermögen“ [pracovní schopnost]. V prvním dílu „Kapitálu“ používá Marx obou těchto termínů jako totožných pojmů: „Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme souhrn fysických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoji vyrábí nějaké užitné hodnoty“ (Kapitál I, zde). V tomto svazku se termín „Arbeitsvermögen“ všude překládá termínem „pracovní síla“.

Karel MarxTeorie o nadhodnotě I

Předmluva[a]

*

*

*

*

*

*

*