Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II
[Kapitola šestnáctá]
Ricardova teorie zisku
[1. Jednotlivé případy, kdy Ricardo rozlišuje nadhodnotu a zisk]
Ukázali jsme už podrobně, že zákony nadhodnoty — nebo, přesněji, zákony míry nadhodnoty — (za předpokladu, že pracovní den je daný) se tak přímo a prostě neshodují se zákony zisku, čili nedají se na ně tak přímo a prostě aplikovat, jako to dělá Ricardo; že Ricardo nesprávně ztotožňuje nadhodnotu a zisk; že nadhodnota a zisk jsou totožné jedině v tom případě, jestliže se celkový kapitál skládá z variabilního kapitálu, čili jestliže se bezprostředně vydává na mzdu; že tudíž to, o čem pojednává Ricardo pod názvem „zisk“, je vůbec jen nadhodnota. Jedině v tomto případě rozkládá se také celkový produkt prostě na mzdu a nadhodnotu. Ricardo zjevně sdílí Smithův názor, že celková hodnota ročního produktu se rozkládá na důchody. Z toho vyplývá i to, že směšuje hodnotu a cenu nákladů.
Není třeba zde opakovat, že míra zisku není bezprostředně podřízena týmž zákonům jako míra nadhodnoty.
Předně jsme viděli, že míra zisku může vzrůstat nebo klesat v důsledku poklesu nebo vzestupu renty, a to nezávisle na jakékoli změně v hodnotě práce.
Za druhé, absolutní masa zisku se rovná absolutní mase nadhodnoty. Tuto absolutní masu nadhodnoty však neurčuje jedině míra nadhodnoty, nýbrž právě tak i počet zaměstnaných dělníků. Masa zisku může tedy zůstat stejná i při klesající míře nadhodnoty, jestliže přitom stoupá počet dělníků, a naopak.
Za třetí, míra zisku závisí při dané míře nadhodnoty na organickém složení kapitálu.
Za čtvrté, míra zisku závisí při dané nadhodnotě (přičemž se předpokládá, že je dané i organické složení kapitálu na každých 100 jednotek) na hodnotovém poměru různých částí kapitálu, které se mohou různým způsobem měnit, jednak úsporou síly atd. při využívání výrobních podmínek, jednak v důsledku takových změn v hodnotě, které mohou postihnout jednu část kapitálu, kdežto druhou nechají nedotčenou.
Konečně by bylo třeba brát zřetel i na rozdíly ve složení kapitálu, které vyplývají z procesu oběhu.
ǁ667ǀ Některé úvahy, které se vyskytují i u Ricarda, by ho byly měly přivést k rozlišování mezi nadhodnotou a ziskem. Protože mezi nimi nerozlišuje, zdá se — jak už jsme to naznačili při rozboru kapitoly I („O hodnotě“) — že místy upadá do vulgárního názoru, že zisk je pouhou přirážkou k hodnotě zboží; tak je tomu například, když mluví o tom, jak se určuje zisk u takového kapitálu, v němž převládá fixní kapitál, atd. Z toho vyplývají velké nesmysly u jeho epigonů. Vulgární názor se musí nutně projevit, jestliže prakticky správná teze, že kapitály stejné velikosti v průměru poskytují stejné zisky, čili že zisk závisí na velikosti použitého kapitálu, není spojena řadou mezičlánků se všeobecnými zákony týkajícími se hodnoty atd., zkrátka jestliže se zisk a nadhodnota ztotožňují, což je správné jedině u celkového kapitálu. Proto má také Ricardo zataraseny všechny cesty k určení všeobecné míry zisku.
Ricardo vidí, že na míru zisku nemají vliv takové změny v hodnotě zboží, které působí ve stejné míře na všechny části kapitálu, jako například změna v hodnotě peněz. Z toho tedy měl vyvodit, že na míru zisku mají vliv takové změny v hodnotě zboží, které nepůsobí ve stejné míře na všechny části kapitálu, že tedy změny míry zisku jsou možné při neměnící se hodnotě práce, ba dokonce že jejich směr může být opačný než u změn v hodnotě práce. Především si však měl všimnout, že nadvýrobek, čili, což je u něho totéž, nadhodnotu, čili, což je opět totéž, nadpráci — pokud to všechno zkoumá z hlediska zisku — tu nevyčísluje jen v poměru k samému variabilnímu kapitálu, ale v poměru k celému zálohovanému kapitálu.
Pokud jde o změnu v hodnotě peněz, Ricardo říká:
„Ať je změna v hodnotě peněz sebevětší, nepůsobí na míru zisku. Dejme tomo, že se cena průmyslníkova zboží zvýšila z 1000 liber št. na 2000 liber št., čili o 100%. Jestliže jeho kapitál, na který působí změny v hodnotě peněz právě tak jako na hodnotu produktu, tj. jestliže jeho stroje, budovy a sklady také stoupnou v ceně o 100 %‚ míra zisku se nezmění... Jestliže může průmyslník s kapitálem dané hodnoty úsporou práce zdvojnásobit množství produktů a snížit jejich cenu na polovinu, poměr mezi produktem a kapitálem, který ho vyrobil, zůstane týž, a proto se nezmění ani míra zisku. Jestliže v téže době, kdy použitím téhož kapitálu zdvojnásobil množství produktů, klesne z nějakého důvodu hodnota peněz na polovinu, prodá se produkt za dvojnásobnou peněžní hodnotu než předtím; avšak kapitál vynaložený na jeho výrobu bude mít také dvojnásobnou peněžní hodnotu než předtím. Proto í v tomto případě zůstane poměr hodnoty produktu k hodnotě kapitálu stejný jako předtím.‘‘ (Cit. dílo, str. 51—52.) [Srov. čes. vyd., str. 53.]
Jestliže tu Ricardo pod produktem rozumí nadvýrobek, je to správné, protože míra zisku se rovná 
Rovná-li se tedy nadvýrobek 10 a kapitál 100, míra zisku se rovná 10/100 tj. 1/10 čili 10%. Rozumí-li však Ricardo pod produktem celkový produkt, není to vyjádřeno přesně. Pod poměrem hodnoty produktu k hodnotě kapitálu nemíní potom zřejmě nic jiného, než přebytek hodnoty zboží nad hodnotou zálohovaného kapitálu. V každém případě je jasné, že zde neztotožňuje zisk s nadhodnotou, ani míru zisku s mírou nadhodnoty, která se rovná
 |
 |
Ricardo říká (v kapitole XXXII):
„Předpokládali jsme, že klesla cena surovin, z nichž se zboží vyrábějí, proto mohla klesnout i cena těchto zboží. Je pravda, že se jejich cena sníží, ale její pokles nebude provázen žádným snížením výrobcova peněžního důchodu. Bude-li své zboží prodávat za menží množství peněz, je to proto, že klesla hodnota jedné ze surovin, z niž je zboží vyrobeno. Prodá-li výrobce sukna své sukno za 900 liber št. místo za 1000 liber št., nebude jeho důchod menší, jestliže hodnota vlny, z niž se sukno vyrobilo, klesla o 100 liber št.“ (Cit. dilo, str. 518.) [Srov. čes. vyd., str. 306—307.]
(To, oč zde vlastně Ricardovi jde — o účinky snížení hodnoty surovin v tom či onom praktickém případě — nás tu nezajímá. Náhlé snížení hodnoty vlny by mělo ovšem nepříznivý vliv na peněžní důchod výrobců sukna, kteří by měli na skladě velké zásoby hotového zboží, vyrobeného v době, kdy byla vlna drahá a které by se měly prodat ǁ668ǀ po poklesu hodnoty vlny.)
Uvedou-li výrobci sukna do pohybu, jak zde Ricardo předpokládá, stejnou masu práce jako dříve ˂mohli by uvést do pohybu mnohem větší masu práce, protože část uvolněného kapitálu, která se dřív vydávala jedině na suroviny, může se nyní vydat na suroviny plus práci˃, pak je jasné, že jejich „peněžní důchod“ — absolutně vzato — „nebude menší“, ale jejich míra zisku bude větší než dříve, neboť například týchž 10 % jako dříve, tj. 100 liber št., by se nyní muselo počítat nikoli z 1000 liber št., nýbrž z 900 liber št. V prvním případě je míra zisku 10 %. Ve druhém je 1/9, tj. 111/9 %. Protože Ricardo ke všemu ještě předpokládá, že cena suroviny, z níž je zboží vyrobeno, vůbec klesla, zvýšila by se všeobecná míra zisku a nejen míra zisku v jednotlivém odvětví výroby. Ricardo to nechápe, a je to tím podivnější, že opačný případ chápe.
V kapitole VI („O zisku“) Rieardo totiž rozebírá případ, kdy v důsledku zdražení nutných životních prostředků, způsobeného přechodem k obdělávání horší půdy a z toho vyplývajícím vzestupem diferenciální renty, zvyšuje se za prvé mzda a za druhé cena všech surovin získávaných z povrchu země. (Posledně uvedený předpoklad není rozhodně nezbytný. Cena bavlny, cena hedvábí, ba dokonce i cena vlny a lnu může docela dobře klesnout‚ ačkoli cena obilí stoupne.)
Ricardo předně říká, že nadhodnota (podle něho: zisk), kterou dostává pachtýř, se sníží, protože hodnota produktu práce deseti dělníků, které zaměstnává, se rovná stejně jako dříve 720 librám št., a z tohoto fondu 720 liber št. musí nyní pachtýř vydat mnohem větší část na mzdu. A pokračuje:
„Avšak míra zisku klesne ještě více, protože pachtýřův kapitál... se skládá z velké části ze surovin, jako je jeho obilí a seno, jeho nevymlácená pšenice a ječmen, jeho koně a krávy, jejichž cena stoupne, zvýší-li se cena prodnktů. Jeho absolutní zisk klesne ze 480 liber št. na 445 liber št. 15 šilinků; ale jestliže jeho kapitál vzroste z 3000 na 3200 liber št. z důvodu, který jsem právě uvedl pak při ceně obilí 5 liber št. 2 šilinky 10 penny bude jeho míra zisku nižší než 14 %. Kdyby průmyslník vložil do svého podniku také 3000 liber št., musel by v důsledku zvýšení mezd svůj kapitál zvětšit, aby mohl ve svém podnikání pokračovat. Jestliže se dříve jeho zboží prodávalo za 120 liber št, bude se i nadále prodávat za tutéž cenu, ale mzda, která předtím byla 240 liber št., stoupne při ceně obilí 5 liber št. 2 šilinky 10 penny na 274 liber št. 5 šilinků. V prvním případě by mu jako zisk zůstávalo 480 liber št. z 3000 liber št., v druhém případě by měl ze zvětšeněho kapitálu zisk pouze 445 liber št. 15 šilinků a jeho zisk tedy odpovídá změněné míře zisku pachtýře.“ (Cit. dílo, str. 116—117.) [Srov. čes. vyd., str. 90.]
Zde tedy Ricardo rozlišuje mezi absolutním ziskem (tj. nadhodnotou) a mírou zisku a také ukazuje, že v důsledku změny hodnoty zálohovaného kapitálu míra zisku klesá víc než klesá absolutní zisk (nadhodnota) v důsledku vzestupu hodnoty práce. Míra zisku by zde poklesla i v tom případě, kdyby hodnota práce zůstala stejná, protože stejný absolutní zisk by se počítal z většího kapitálu. Opačný případ, vzestup míry zisku (rozdílný od vzestupu nadhodnoty čili absolutního zisku) by nastal v případě, který jsme z něho citovali výše, tj. když hodnota suroviny klesá. Ukazuje se tedy, že vzestup a pokles míry zisku je určován ještě jinými okolnostmi než vzestupem a poklesem absolutního zisku a vzestupem a poklesem jeho míry vypočítané z kapitálu, který se vydává na mzdu.
Ricardo na právě citovaném místě pokračuje:
„Ceny klenotů a zboží ze železa, stříbra a mědi by se nezvýšily, protože žádná ze surovin získávaných z povrchu zemského není jejich složkou jako surovina.“ (Cit. dílo, str. 117.) [Srov. čes. vyd., str. 90.]
Ceny tohoto zboží se nezvýší, avšak míra zisku v těchto odvětvích by překročila míru zisku v ostatních odvětvích. V ostatních odvětvích připadne totiž (v důsledku vzestupu mzdy) menší nadhodnota na zálohovaný kapitál, jehož hodnota se zvětšila ze dvou důvodů: za prvé, protože stouply výdaje na mzdu, a za druhé, protože stouply výdaje na suroviny. Ve druhém případě [tj. v případě klenotů atd.] by připadla ǁ669ǀ menší nadhodnota na takový zálohovaný kapitál, který se v důsledku zvýšení mzdy zvětšil jen ve své variabilní části.
Na těchto místech Ricardo sám vyvrací celou svou teorii zisku, která se zakládá na nesprávném ztotožňování míry nadhodnoty a míry zisku.
„V každém případě zisky v zemědělství stejně jako v průmyslu při vzestupu ceny surových produktů klesají, je-li tento vzestup provázen růstem mezd.“ (Cit. dílo, str. 113—114.) [Srov. čes. vyd., str. 88.]
Z toho, co Ricardo sám řekl, vyplývá, že i kdyby zvýšení cen surových produktů nebylo doprovázeno zvýšením mzdy, míra zisku by se snížila v důsledku zvýšení ceny té části zálohovaného kapitálu, která se skládá ze suroviny.
„Dejme tomu, že stouply ceny hedvábí, sametu, bytového zařízení a různého jiného zboží, které dělník nepotřebuje, a že k tomuto zvýšení došlo proto, že se na ně vynakládá víc práce. Nebude to působit na zisk? Určitě ne, neboť na zisk nepůsobí nic jiného než zvýšeni mezd; hedvábí a samet dělníci nespotřebovávají, a proto zvýšení jejich cen nemůže zvýšit mzdy.“ (Cit. dílo, str. 118.) [Srov. čes. vyd., str. 91.]
Jistěže; míra zisku v těchto zvláštních odvětvích by klesla, ačkoli hodnota práce — mzda — by zůstala nezměněna. Surovina pro průmyslníky, kteří vyrábějí hedvábí, klavíry, nábytek atd., by se zdražila; poměr nadhodnoty, která by se nezměnila, k vynaloženému kapitálu by se tedy zmenšil a míra zisku by tedy klesla. A všeobecná míra zisku se vytváří z průměru zvláštních měr zisku ve všech odvětvích podnikání. Nebo by tito průmyslníci, aby dosáhli téhož průměrného zisku jako dříve, zvýšili cenu svého zboží. Takové nominální zvýšení cen nemá bezprostřední vliv na míru zisku, ale odrazí se na vydávání zisku.
Ricardo se ještě jednou vrací k výše rozebíranému případu, kde nadhodnota (absolutní zisk) klesá, protože cena nutných životních prostředků (a s tím i pozemková renta) stoupá.
„Opět musím poznamenat, že míra zisku bude klesat mnohem rychleji, než jsem to odhadl ve svém výpočtu. Neboť při hodnotě produktu, kterou jsem za uvedených okolností předpokládal, by se hodnota pachtýřovu kapitálu značné zvýšila, protože se nutně skládá z mnoha zboží, jejichž hodnota stoupla. Dříve než by se mohla cena obili zvýšit ze 4 liber št. na 12 liber št., směnná hodnota pachtýřova kapitálu by se pravděpodobné zdvojnásobila a byla by 6000 liber št. místo 3000 liber št. A kdyby tedy zisk z jeho původního kapitálu byl 180 liber št., tj. 6 %‚ nebyla by nyní mira zisku ve skutečnosti vyšší než 3 %, protože 3 % ze 6000 liber št. dává 180 liber št. a jen za těchto podminek by se mohl nový pachtýř se 6000 librami št. v kapse začít zabývat zemědělstvím. Mnohá odvětví by z toho měla určitý větší nebo menší prospěch. Pivovarník, lihovarník, výrobce sukna a plátna by byli částečně odškodnění za snížení svého zisku zvýšením hodnoty zásob surovin a hotových zboží, ale výrobci kovového zboží, klenotů a mnoha jiných zboží a rovněž ti, jejichž kapitál tvoří jen peníze, by byli vystaveni celkovému poklesu míry zisku, aniž by za to byli jakkoli odškodněni.“ (Cit. dílo, str. 123—124.) [Srov. čes. vyd., str. 94.]
Důležité je zde jen to, co Ricardo přehlíží, totiž že opouští své ztotožňování zisku a nadhodnoty a konstatuje, že na míru zisku může mít vliv — nezávisle na hodnotě práce — změna v hodnotě konstantního kapitálu. Ostatně, jeho ilustrace je správná jen částečně. Zisk, jehož by pachtýř, výrobce sukna atd. dosáhli zvýšením ceny zásob zboží, které by měli a které by byly na trhu, by ovšem okamžitě zmizel, jakmile by toto zboží prodali. Zvýšení hodnoty jejich kapitálu by jim už také nepřinášelo zisk, jakmile by byl tento kapitál spotřebován a musel by se reprodukovat. Byli by pak všichni v postavení onoho nového pachtýře, který by musel zálohovat kapitál 6000 liber št., aby dosáhl zisku 3 %, jak to uvádí sám Ricardo. Naproti tomu ǁXIII-670ǀ klenotník, výrobce kovového zboží, peněžní kapitalista atd. by dosáhli, i když zpočátku nedostali žádné odškodnění za ztrátu, vyšší míry zisku než 3 %, protože by vzrostla jen hodnota jejich kapitálu vynaloženého na mzdu, a nikoli hodnota jejich konstantního kapitálu.
Při této kompenzaci poklesu zisku vzestupem hodnoty kapitálu, o níž se zmiňuje Ricardo, je důležité ještě to, že u kapitalistů — a vůbec u dělení produktu roční práce — nejde jen o rozdělení produktu mezi různé účastníky dělení důchodu, ale i o rozdělení tohoto produktu na kapitál a důchod.
[2. Tvorba všeobecné míry zisku („průměrného zisku“ čili „obvyklého zisku“)]
[a) Ricardo vychází ve své teorii zisku z předem dané průměrné míry zisku]
Ricardovy teoretické názory tu nejsou nijak jasné.
„Zmínil jsem se již o tom, že tržní cena zboží může být vyšší než jeho přirozená neboli nutná cena, protože se zboží může vyrobit v menším množství, než vyžaduje nová poptávka. Je to však jen dočasný jev. Vysoký zisk z kapitálu vloženého do výroby takového zboží bude přirozeně přitahovat kapitál do tohoto odvětví, a jakmite se vytvoří potřebné fondy a množství zboží se dodatečně zvýší, jeho cena poklesne a zisk v tomto odvětví se přizpůsobí všeobecné úrovni. Pokles všeobecné míry zisku naprosto není neslučitelný s částečným zvýšením zisku v jednotlivých odvětvích. Právě proto, že zisky nejsou stejné, přelévá se kapítál z jednoho odvětví do druhého. Zatímco tedy všobecný zisk klesá a postupně se ustaluju na nižší úrovni, což je důsledkem zvýšení mezd a stále větších obtíží se zásobováním přibývajícího obyvatelstva nutnými životními prostředky, může být pachtýřův zisk po krátkou dobu vyšší než dříve. Právě tak může některé odvětví obchodu se zahraničím a s koloniemi dostat na určitou dobu mimořádný podnět k rozvoji.“ (Cit. dílo, str. 118—119.) [Srov. čes. vyd., str. 91.]
„Je také nutné si pamatovat, že ceny na trhu neustále kolísají, a to především podle vzájemného poměru mezi poptávkou a nabídkou. Ačkoli může být sukno dodáno za 40 šilinků za yard a vynést obvyklý zisk z kapitálu, může jeho cena stoupnout na 60 nebo 80 šilinků, protože se všeobecně změnila móda... Výrobci sukna budou mit po určitý čas neobvyklé zisky, ale kapitál bude přirozeně plynut do tohoto průmyslu jen tak dlouho, dokud se poptávka a nabídka znovu nevyrovnají a pak opět cena sukna poklesne na 40 šilinků — na jeho přirozenou neboli nutnou cenu. Stejným způsobem se při každém zvýšení poptávky po obilí může zvýšit jeho cena tak vysoko, že pachtýři vynese vyšší zisk než průměrný. Je-li nadbytek úrodné půdy, cena obilí opět poklesne na svou dřívější úroveň, jakmile se na jeho výrobu vynaloží potřebné množství kapitálu; zisk bude zase stejný jako předtím. Není-li však nadbytek úrodné půdy a je-li k výrobě tohoto dodatečného množství zapotřebí více kapitálu a práce než dříve, cena obilí neklesne na svoji dřívější úroveň. Jeho přirozená cena stoupne a pachtýř, místo aby měl trvale větší zisk, bude se muset spokojit s nižší mírou zisku, která je nevyhnutelným důsledkem zvýšení mezd, způsobeného zvýšením cen nutných životnich prostředků.“ (Cit. dílo, str. 119—120.) [Srov. čes. vyd. ‚ str. 91—92.]
Je-li pracovní den dán (anebo jsou-li v různých odvětvích výroby jen takové rozdíly v délce pracovního dne, které se vyrovnávají zvláštnostmi různých druhů práce), je dána i všeobecná míra nadhodnoty, tj. nadpráce, protože mzda je v průměru stejná. To leží Ricardovi v hlavě. A tuto všeobecnou míru nadhodnoty směšuje se všeobecnou mírou zisku. Ukázal jsem, že při stejné všeobecné míře nadhodnoty musí být míry zisku v různých odvětvích výroby úplně rozdílné, prodávají-li se zboží za svou hodnotu. Všeobecná míra zisku vzniká tak, že celková vyrobená nadhodnota se přepočte na celkový kapitál společnosti (třídy kapitalistů); každý kapitál v každém zvláštním odvětví výroby tak vystupuje jako alikvotní část celkového kapitálu se stejným ǁ671ǀ organickým složením, a to jak co do jeho složení z konstantní a variabilní části, tak i jeho složení z fixní a oběžné části. Jako takováto alikvotní část celkového kapitálu dostává daný kapitál podle své velikosti svůj podíl z nadhodnoty vytvořené celkovou sumou kapitálu. Takto rozdělená nadhodnota, podít nadhodnoty připadající za danou dobu, například jeden rok, na část kapitálu dané velikosti, například 100, tvoří průměrntý zisk čili všeobecnou míru zisku, která vchází do výrobních nákladů každého odvětví. Je-li tento podíl [na 100] 15, obvyklý zisk je 15 % a cena nákladů se rovná 115. Cena nákladů může být i menší, jestliže například do zhodnocovacího procesu vchází jako opotřebování jen část zálohovaného kapitálu. Vždy se však rovná spotřebovanému kapitálu plus 15, tj. plus průměrný zisk ze zálohovaného kapitálu. Kdyby v jednom případě vešlo do produktu 100 a v druhém jen 50, byla by cena nákladů v prvním případě 100 + 15 = 115 a v druhém případě 50 + 15 = 65; oba kapitály by přitom prodaly své zboží za stejnou cenu nákladů, tj. za cenu, která přináší oběma stejnou míru zisku. Je jasné, že vytvoření, uskutečnění, ustavení všeobecné míry zisku nutně vyžaduje přeměnu hodnot v ceny nákladů, které jsou od hodnot odlišné. Ricardo naopak předpokládá totožnost hodnot a cen nákladů, protože směšuje míru zisku a míru nadhodnoty. Nemá proto ani nejmenší tušení o všeobecné přeměně, kterou proces vytváření všeobecné míry zisku vyvolává v cenách zboží ještě dříve, než lze mluvit o nějaké všeobecné míře zisku. Přijímá tuto míru zisku jako něco prvotního, co proto u něho vchází dokonce i do určování hodnoty. (Viz kapitolu I „O hodnotě“.) Protože vychází z předpokladu všeobecné míry zisku, zkoumá jen ty výjimečné změny v cenách, které jsou nutné, aby se tato všeobecná míra zachovala, aby tato všeobecná míra zisku nadále existovala. Nemá tušení, že k tomu, aby se vytvořila všeobecná míra zisku, muselo nejdříve dojít k přeměně hodnot v ceny nákladů, že tudíž na základně všeobecné míry zisku už neoperuje bezprostředně s hodnotami zboží.
Také v uvedeném úryvku podává Ricardo jen Smithův názor, avšak i ten podává jednostranně, protože se neustále přidržuje své skryté myšlenky o všeobecné míře nadhodnoty. Podle něho se míra zisku zvyšuje v jednotlivých odvětvích nad průměrnou úroveň jen proto, že tržní cena stoupá v důsledku vzájemného poměru mezi nabídkou a poptávkou, v důsledku podvýroby nebo nadvýroby v jednotlivých odvětvích nad přirozenou cenu. Konkurence, příliv nového kapitálu do jednoho odvětví anebo odliv starého kapitálu z jiného odvětví, vyrovnávají pak tržní cenu s přirozenou cenou a redukují zisk dosahovaný v jednotlivých odvětvích na všeobecnou úroveň. Skutečná úroveň zisku se tu předpokládá jako stálá a daná, a jde jen o to, aby se na tuto úroveň vyrovnaly zisky v jednotlivých odvětvích, které se v důsledku nabídky a poptávky zvýšily nad tuto úroveň anebo pod ni klesly. Ricardo přitom dokonce vždy předpokládá, že zboží, jehož cena přináší větší než průměrný zisk, se prodává nad svou hodnotou, a zboží, jehož cena přináší menší zisk než průměrný, se prodává pod svou hodnotou. Když konkurence vyrovná jejich tržní hodnotu na úroveň jejich hodnoty, průměrná úroveň zisku je vytvořena.
Sama úroveň může podle Ricarda stoupat nebo klesat jen v tom případě, že klesá nebo stoupá (relativně trvale) mzda, tj. míra relativní nadhodnoty, k čemuž dochází beze změny cen (ačkoli sám Ricardo zde připouští velmi značné změny cen v různých odvětvích výroby podle toho, jaký je v nich vzájemný poměr oběžného a fixního kapitálu).
Avšak dokonce i když se vytvořila všeobecná míra zisku, a tudíž i ceny nákladů, může míra zisku v jednotlivých odvětvích výroby stoupat, protože je v nich delší pracovní den, tj. protože stoupá míra absolutní nadhodnoty. Že konkurence dělníků nemůže tyto rozdíly vyrovnat, dokazuje zasahování státu. V takovýchto zvláštních výrobních odvětvích se míra zisku zvyšuje, aniž tržní cena stoupá nad „přirozenou cenu“. Konkurence kapitálů ovšem může a konec konců také způsobí, že tento mimořádný zisk nepřipadne kapitalistům těchto zvláštních odvětví výroby celý. Budou muset snížit ceny svého zboží pod jeho „přirozenou cenu“, nebo jiná odvětví poněkud zvýší své ceny (v každém případě, jestliže je fakticky nezvýší — takové zvýšení může být paralyzováno snížením hodnoty tohoto zboží — přesto ǁ672ǀ je nesníží tak hluboko, jak by to vyžadoval rozvoj produktivní síly práce v jejich vlastních odvětvích). Všeobecná úroveň zisku se zvýší a ceny nákladů se změní.
Dále, vznikne-li nové výrobní odvětví, v němž se používá nepoměrně mnoho živé práce ve srovnání s akumulovanou prací, v němž je tedy složení kapitálu hluboko pod průměrným složením, které určuje průměrný zisk, pak poměr mezi nabídkou a poptávkou může v takovém novém odvětví dovolit, aby prodávalo svůj produkt nad jeho cenou nákladů, za cenu bližší jeho skutečné hodnotě. Když konkurence tyto rozdíly vyrovná, lze toho dosáhnout jedině zvýšením všeobecné úrovně zisku, což je podmíněno tím, že kapitál vůbec realizuje, uvádí do pohybu větší množství nezaplacené nadpráce. Poměr mezi nabídkou a poptávkou ve výše uvedeném případě nevede k tomu, že se zboží prodává nad svou hodnotou, jak se domnívá Ricardo, nýbrž jen k tomu, že se prodává přibližně za svou hodnotu a nad svou cenou nákladů. Vyrovnání nemůže tedy způsobit vyrovnání zisků na staré úrovni, nýbrž vytvoření nové úrovně.
[b) Ricardovy chyby v otázce, jaký vliv má obchod s koloniemi a zahraniční obchod vůbec na míru zisku]
Stejně jako ve výše uvedeném případě je tomu například v obchodě s koloniemi, kde je v důsledku otroctví a přirozené úrodnosti půdy (anebo i v důsledku toho, že tam fakticky nebo právně není rozvinuté pozemkové vlastnictví) hodnota práce nižší než v metropoli. Mohou-li se kapitály metropole libovolně přemisťovat do tohoto nového odvětví, sníží sice specifický mimořádný zisk v tomto odvětví, avšak všeobecnou úroveň zisku zvýší (jak zcela správně poznamenává A[dam] Smith).
Ricardo si neustále pomáhá frází: vždyť v starých odvětvích výroby přece zůstalo množství vynakládané práce stejné, a mzda se také nezměnila. Avšak všeobecnou míru zisku určuje poměr nezaplacené práce k zaplacené práci a k zálohovanému kapitálu nikoli v tom či onom odvětví výroby, nýbrž ve všech odvětvích výroby, do nichž se kapitál může volně přenášet. Tento poměr může zůstat v devíti desetinách stejný; změní-li se však v jedné desetině, musí se všeobecná míra zisku změnit v deseti desetinách. Pokaždé, když vzroste masa nezaplacené práce, kterou uvádí do pohybu kapitál dané velikosti, může konkurence dosáhnout všehovšudy toho, že kapitály stejné velikosti budou dávat stejné dividendy, stejné podíly na této zvětšené nadpráci; konkurence však nemůže dosáhnout toho, aby dividenda každého jednotlivého kapitálu zůstala i přes zvětšenou nadpráci v poměru k celkovému zálohovanému kapitálu stejná, aby se redukovala na dřívější podíl na nadpráci. Jestliže to Ricardo předpokládá, pak nemá naprosto žádný důvod, aby popíral názor A[dama] Smitha, že míru zisku snižuje pouze rostoucí konkurence kapitálů, která je důsledkem jejich akumulace. Sám zde přece předpokládá, že míra zisku se snižuje jen vlivem konkurence, i když míra nadhodnoty vzrůstá. To ovšem souvisí s jeho druhým nesprávným předpokladem, že míra zisku (nebereme-li v úvahu snížení nebo zvýšení mzdy) může stoupat nebo klesat jedině v důsledku dočasných odchylek tržní ceny od přirozené ceny. A co je přirozená cena? Cena, která se rovná zálohovanému kapitálu plus průměrnému zisku. To vyúsťuje opět v předpoklad, že průměrný zisk nemůže nikdy klesat nebo stoupat jinak, než klesá nebo stoupá relativní nadhodnota.
Je proto nesprávné, když Ricardo proti Smithovi namítá:
„Žádný přechod z jednoho odvětví zahraničního obchodu do jiného nebo z vnitřního obchodo do zahraničního nemůže podle mého názoru změnit míru zisku.‘ (Cit. dílo, str. 413.) [Srov. čes. vyd., str. 245.]
Stejně nesprávné je, když se domnívá, že míra zisku nemá vliv na ceny nákladů, protože nemá vliv na hodnotu.
Ricardo se mýlí, jestliže si myslí, že jestliže je některé odvětví zahraniěního obchodu ve zvlášť příznivém postavení, musí se všeobecná úroveň zisku vždy vytvořit tak, že se zisk sníží na svou starou úroveň, a ne tak, že se zvýší tato stará úroveň.
„Tvrdí, že k rovnosti zisku dochází všeobecným zvýšením zisků, a já jsem toho názoru, že zisky zvýhodněného odvětví klesnou rychle na všeobecnou úroveň.‘ (Cit. dílo, str. 132—133.) [Srov. čes. vyd., str. 99.]
V důsledku svého zcela nesprávného pojetí míry zisku Ricardo vůbec nechápe vliv zahraničního obchodu v těch případech, kdy bezprostředně nesnižuje cenu potravin dělníků. Nevidí, jakou nesmírnou důležitost má pro Anglii například získávání ǁ673ǀ levnějších surovin pro průmysl, a nechápe, že v tomto případě, jak jsem ukázal výše, míra zisku stoupá, ačkoli ceny [výrobků z dovážených surovin] klesají, kdežto v opačném případě může míra zisku klesat i při vzrůstajících cenách [výrobků ze zdražených surovin], dokonce i když mzda se v obou případech nemění.
„Mira zisko tedy nestoupá proto, že se rozšiřuje trh.“ (Cit. dílo, str. 136.) [Srov. čes. vyd., str. 100.]
Míra zisku nezávisí na ceně jednotlivého zboží, nýbrž na mase nadpráce, která může být realizována daným kapitálem. Ricardo i v jiných případech nedoceňuje význam trhu, protože nechápe podstatu peněz.
*
ǁ673ǀ (K tomu, co bylo uvedeno výše, je třeba ještě poznamenat:
Ricardo se dopouští všech těchto omylů proto, že se snaží násilnými abstrakcemi prosadit svou myšlenku, že míra nadhodnoty a míra zisku jsou totožné. Vulgární ekonomové z toho vyvodili závěr, že teoretické pravdy jsou abstrakce, které odporují skutečnému stavu věcí. Místo toho by naopak měli vidět, že Ricardo nejde dost daleko ve správné abstrakci, a proto ho to přivádí k nesprávné abstrakci.[91] ǀ673ǁ
[3. Zákon poklesu míry zisku]
[a) Nesprávné předpoklady Ricardovy koncepce poklesu míry zisku]
Zákon poklesu míry zisku je jedním z nejdůležitějších bodů v Ricardově systému.
Míra zisku má tendenci klesat. Proč? A[dam] Smith říká: v důsledku rostoucí akumulace a rostoucí konkurence kapitálů, které akumulaci provází. Ricardo namítá: konkurence může zisky v různých odvětvích výroby vyrovnat (výše jsme viděli, že tu není důsledný), nemůže však snížit všeobecnou míru zisku. Takové snížení by bylo podle Ricarda možné jen tehdy, kdyby se v důsledku akumulace kapitálu kapitály zvětšovaly o to rychleji než obyvatelstvo, že poptávka po práci by neustále převyšovala nabídku, mzda by proto neustále vzrůstala nominálně, reálně i co do užitné hodnoty — tj. zvyšovala by se jak co do své hodnoty, tak co do své užitné hodnoty. K tomu však nedochází. Ricardo není optimista, který věří na takové báchorky.
Protože míra zisku a míra nadhodnoty — relativní nadhodnoty, protože Ricardo předpokládá, že pracovní den se nemění — jsou pro Ricarda totožné, může si neustálý pokles zisku nebo tendenci zisku k poklesu vysvětlit jedině týmiž příčinami, které podmiňují neustálý pokles nebo tendenci k poklesu míry nadhodnoty, tj. té části pracovního dne, ve které dělník nepracuje pro sebe, nýbrž pro kapitalistu. Jaké to však jsou příčiny? Předpokládáme-li, že pracovní den je daný, může se ta jeho část, ve které dělník pracuje zdarma pro kapitalistu, zmenšit, zkrátit, jedině tehdy, zvětší-li se část, ve které pracuje pro sebe. A to je možné (za předpokladu, že se platí hodnota práce), jedině tehdy, když se zvětší hodnota nutných předmětů, životních prostředků, za které dělník vydává svou mzdu. Avšak hodnota průmyslového zboží se v důsledku rozvoje produktivních sil práce neustále snižuje. Pokles míry zisku lze tedy podle Ricarda vysvětlit jedině tím, že hodnota hlavní složky životních prostředků — potravin se neustále zvyšuje. K tomu dochází proto, že úrodnost zemědělství se neustále zmenšuje. Je to týž předpoklad, jehož pomocí Rieardo vysvětluje ve svém rozboru pozemkové renty její existenci a vzrůst. Neustálý pokles míry zisku je tedy u Ricarda spojen s neustálým vzestupem míry pozemkové renty. Už jsem ukázal, že Ricardovo pojetí pozemkové renty je nesprávné. Tím tedy padá jeden ze základů jeho vysvětlování poklesu míry zisku. A za druhé, jeho názor na pokles míry zisku se zakládá na nesprávném předpokladu, že míra nadhodnoty a míra zisku jsou totožné, takže pokles míry zisku je totožný s poklesem míry nadhodnoty, což lze skutečně vysvětlit jedině Ricardovým způsobem. Tím je jeho teorie vyvrácena.
Míra zisku klesá — ačkoli míra nadhodnoty se přitom nemění nebo stoupá —‚ protože s rozvojem produktivních sil práce se variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu zmenšuje. Neklesá tedy proto, že se práce stává méně produktivní, nýbrž proto, že se stává produktivnější. Neklesá proto, že dělník je méně vykořisťován, nýbrž proto, že je víc vykořisťován, ať už v důsledku toho, že vzrůstá absolutní nadbytečná práce, nebo — když tomu stát zahraňuje — v důsledku toho, že ze samé podstaty kapitalistické výroby vyplývá, že relativní hodnota práce klesá, a proto relativní nadbytečná práce vzrůstá.
Ricardova teorie se tedy zakládá na dvou nesprávných předpokladech:
1. na nesprávném předpokladu, že existence a vzrůst pozemkové renty jsou podmíněny klesající úrodností zemědělství;
2. na nesprávném předpokladu, že míra zisku se rovná míře relativní nadhodnoty a může stoupat nebo klesat jedině v obráceném poměru k vzestupu nebo poklesu mzdy.
ǁ674ǀ Nyní především shromáždím místa, kde Ricardo rozebírá právě vyložený názor.
[b) Rozbor Ricardovy teze, že rostoucí renta postupně pohlcuje míru zisku]
Předtím ještě několik poznámek o tom, jak si Ricardo, vycházeje ze svého názoru na pozemkovou rentu, představuje, že renta postupně pohlcuje míru zisku.
Použijme k tomuto účelu souhrnné tabulky [a], avšak s nutnými úpravami.
V těchto tabulkách se předpokládá, že použitý kapitál se rovná 60c + 40v, míra nadhodnoty se rovná 50 %‘ a tudíž hodnota produktu, ať je produktivita práce jakákoli, se rovná 120 librám št. Z toho 10 liber št. byl zisk, 10 liber št. absolutní renta. Předpokládejme, že 40 liber št. variabilního kapitálu připadne na 20 dělníků (za jejich práci, řekněme, za týden, anebo raději, protože se mluví o míře zisku, za rok; je to však na tomto místě zcela lhostejné). Podle tabulky A, kde tržní hodnotu určuje půda I, rovná se počet tun [uhlí anebo počet kvarterů obilí] 60; 60 tun stojí tedy 120 liber št. a 1 tuna [anebo 1 kvarter] stojí 120/60, tj. 2 libry št. Mzda činí 40 liber št., tj. rovná se 20 tunám [uhlí] nebo 20 kvarterům obilí. Toje tedy nutná mzda pro ten počet dělníků, které zaměstnává kapitál 100 liber št. Kdyby nyní bylo nutné přejít k horšímu druhu půdy, kde by bylo třeba použít kapitálu 110 liber št. (60 liber št. konstantního kapitálu a variabilní kapitál na 20 dělníků, které tento kapitál uvádí do pohybu, tj. 60 liber št. konstantního kapitálu 50 liber št. variabilního kapitálu), aby se vyrobilo 48 tun, nadhodnota by se rovnala 10 librám št. a cena 1 tuny by se rovnala 21/2 libry št. Kdybychom přešli ještě k horšímu druhu půdy, kde 120 liber št. dá 40 tun, cena 1 tuny by se rovnala 120/40, tj. 3 librám št. Zde, na nejhorší půdě, by zmizela jakákoli renta. Ve všech těchto případech by se hodnota vytvořená prací 20 dělníků rovnala vždy 60 librám št. (3 libry št. by se rovnaly 1 pracovnímu dnu jakékoli velikosti). Kdyby se tedy mzda zvýšila ze 40 liber št. na 60 liber št., zmizela by jakákoli nadhodnota. Přitom se neustále předpokládá, že 1 kvarter pšenice tvoří nutnou mzdu 1 dělníka.
Předpokládejme, že v obou uvedených případech [přechodu k horší půdě] se má vynaložit jen kapitál 100 liber št. Anebo, což je totéž, ať se vynaloží jakýkoli kapitál: jaký bude poměr součástí u kapitálu 100 liber št.? Totiž místo abychom předpokládali, že se vynakládá kapitál 110 liber št. nebo 120 liber št. při stejném počtu dělníků a při stejné velikosti konstantního kapitálu, vypočítáme si, jaké množství konstantního kapitálu a jaký počet dělníků připadne za předpokladu, že organické složení se nezměnilo (nikoli pokud jde o hodnotu, nýbrž pokud jde o množství použité práce a množství konstantního kapitálu) na kapitál 100 (abychom mohli porovnat těchto 100 jednotek s jinými [hodnotovými] složeními kapitálu).
110 se má k 60 jako 100 : 546/11 a 110 se má k 50 jako 100 : 455/11. 20 dělníků uvede do pohybu 60 jednotek konstantního kapitálu; kolik dělníků uvede tedy do pohybu 546/11 jednotek?
Věc se má takto. 60 liber št. představuje hodnotu vytvořenou daným počtem zaměstnaných dělníků (řekneme 20 dělníků). Při tom připadne na daný počet zaměstnaných dělníků 20 kvarterů nebo tun, které se rovnají 40 librám št., rovná-li se tuna nebo kvarter 2 librám št. Zvýší-li se hodnota tuny na 3 libry št., nadhodnota zmizí. Zvýší-li se na 21/2 libry št., zmizí polovina nadhodnoty, která tvořila absolutní rentu.
V prvním případě se produkt při vynaložení kapitálu 120 liber št. (60c + 60v) rovná 120 librám št., tj. 40 tunám (40 x 3). V druhém případě, při vynaložení kapitálu 110 liber št. (60c + 50v), produkt se rovná 120 librám št., tj . 48 tunám (48 x 21/2).
V prvním případě se produkt při vynaložení kapitálu 100 liber št. (50c + 50v) rovná 100 librám št., tj. 331/3 tuny (3 x 331/3 = 100). Přitom, protože se zde zhoršila jen půda a nedochází k žádné změně v kapitálu, uvádí se konstantní kapitál 50 liber št. do pohybu proporcionálně stejným množstvím práce jako dříve kapitál 60 liber št. Jestliže tento poslední kapitál uvádělo do pohybu 20 dělníků (kteří dostávali 40 liber št., dokud se hodnota 1 tuny rovnala 2 librám št.), pak tento kapitál nyní uvádí do pohybu 162/3 dělníků, kteří dostanou 50 liber št., jakmile hodnota tuny stoupla na 3 libry št. Na jednoho dělníka připadne stejně jako dříve 1 tuna nebo 1 kvarter, rovnající se 3 librám št., protože 162/3 x 3 = 50. Rovná-li se hodnota vytvořená 162/3 dělníků 50 librám št., rovná se hodnota vytvořená 20 dělníky 60 librám št. Platí tedy nadále předpoklad, že práce 20 dělníků vytvoří za jeden den hodnotu 60 liber št.
Vezměme nyní druhý případ. Při vynaložení kapitálu 100 liber št. rovná se produkt 1091/11 libry št., tj. 437/11 tuny (21/2 x 437/11 = 1091/11). Konstantní kapitál se rovná 546/11 libry št.a variabilní kapitál se rovná 455/11 libry št. Kolik dělníku reprezentnje těchto 455/11 libry št.? 182/11 dělníků. ǁ675ǀ Přitom, rovná-li se hodnota práce 20 dělníků za jeden den 60 librám št.‚ pak se hodnota vytvořená prací l82/11 dělníků za jeden den rovná 546/11 libry št., a hodnota produktu se tedy rovná 1091/11 libry št.
Vidíme, že týž kapitál [100 liber št.] uvádí do pohybu v obou případech menší počet dělníků, kteří však stojí víc. Pracují stejnou dobu, avšak menší nebo vůbec žádnou nadbytečnou pracovní dobu, protože ve stejné době vyrobí menší produkt (a tento produkt se skládá z jejich nutných životních prostředků); tudíž ačkoli pracují stejnou dobu jako dříve, pracovní doba, kterou vynaložili na výrobu 1 tuny nebo 1 kvarteru, vzrostla.
Ricardo ve svých výpočtech vždy předpokládá, že kapitál uvádí do pohybu více práce a že se proto musí vynaložit větší kapitál, tj. 120 nebo 110 liber št. místo dřívějších 100 liber št. To je správné jen potud, pokud se předpokládá, že se má vyrobit stejné množství produktu, tj. ve výše uvedených případech 60 tun místo 40 tun v případě I (při vynaložení 120 liber št.) a 48 tun v případě II (při vynaložení 110 liber št.). Při vynaložení 100 liber št. se tedy v prvním případě vyrobí 331/3 tuny a v druhém případě 437/11 tuny. Ricardo tím zavrhuje správné hledisko, které nezáleží v tom, že [při snížení produktivity práce] je třeba použít více dělníků, aby se vyrobilo totéž množství produktu, nýbrž v tom, že daný počet dělníků vyrobí menší produkt, z něhož pak větší část než dříve tvoří mzdu.
Postavme nyní obě tabulky vedle sebe: nejdříve uveďme tabulku A ze souhrné tabulky v kapitole 12 a potom novou tabulku vyplývající z údajů, k nimž jsme dosud dospěli.
Kategorie |
Kapitál £ |
Počet tun |
celkového produktu |
1 tuny |
1 tuny |
1 tuny |
1 tuny |
renta |
renta |
renta |
II III |
100 100 |
65 75 |
130 150 |
2 2 |
111/13 13/5 |
2/13 2/5 |
19/13 17/15 |
10 10 |
10 30 |
5 5 |
| Celkem | ||||||||||
Kategorie |
renta |
renty |
Složení kapitálu |
nadhodnoty |
Počet dělníkú |
zisku |
|||
II III |
5 15 |
20 40 |
10 20 |
60c + 40v 60c + 40v |
50 50 |
20 20 |
40 40 |
20 20 |
10 10 |
| Celkem | |||||||||
Kdybychom nyní tuto tabulku sestavili obráceně, podle Ricardovy sestupné linie, tj. kdybychom začali kategorií III a současně předpokládali, že nejdříve obdělávaná nejúrodnější půda nenese žádnou rentu, měli bychom v kategorii III zpočátku kapitál 100 liber št., který vytváří hodnotu 120 liber št., z nichž připadá 60 liber št. na konstantní kapitál a 60 liber št. na nově přidanou práci. Dále bychom měli podle Ricarda předpokládat, že míra zisku by byla vyšší, než je uvedeno v tabulce A, protože při poklesu ceny tuny uhlí (nebo kvarteru pšenice) by se věc měla takto: oněch 20 dělníků, kteří dostávají 20 tun (= 40 liber št.), stojí-li tuna 2 libry št., dostane nyní, kdy tuna stojí jen 13/5 libry št. čili 1 libru št. 12 šil., už jen 32 liber št. (= 20 tun). Kapitál vynaložený při témž počtu dělníků by byl 60c + 32v = 92 liber št., hodnota celého produktu by se rovnala 120 librám št., protože hodnota vytvořená prací 20 dělníků by se rovnala jako dříve 60 librám št. Při takovém poměru [mezi c a v] musel by kapitál 100 liber št. vytvořit hodnotu 13010/23 libry št., protože 92 : 120 = 100 : 13010/23 (čili 23 : 30 = 100 : 13010/23, přičmž tento kapitál 100 liber št. by měl složení 655/23c + 3418/23v. Kapitál hy se tedy rovnal 655/23c + 3418/23v; hodnota produktu by se rovnala 13010/23 libry št.; počet dělníků by se rovnal 2117/23; míra nadhodnoty by byla 871/2 %.
1. Měli bychom tedy:
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
zisku |
Složení kapitálu |
nadhodnoty |
Počet dělníků |
||
Vyjádřeno v tunách rovná se mzda 2117/23 tuny a zisk se rovná 191/46 tuny.
ǁ676ǀ Předpokládejme nyní — setrvávajíce stále u Ricardových předpokladů —‚ že v důsledku vzrůstu počtu obyvatelstva vystoupí tržní cena tak vysoko, že se musí přejít k obdělávání půdy kategorie II, kde se hodnota tuny rovná 111/13 libry št.
Zde je naprosto nemožné, aby 2117/23 dělníků vyrábělo stále tutéž hodnotu, jak si to představuje Rienrdo, tj. 655/23 libry št. (sečteme-li mzdu a nadhodnotu). Vždyť [v důsledku zdražení produktu] se podle jeho vlastního předpokladu zmenšuje počet dělníků, které mohou kapitalisté v kategorii III zaměstnat, a tedy vykořisťovat, a tudíž se zmenšuje i celková suma nadhodnoty.
Přitom se složení zemědělského kapitálu po celou dobu nemění. K tomu, aby se uvedlo do pohybu 60c, bude vždy zapotřebí 20 dělníků (při daném pracovním dni), ať je jejich mzda jakákoli.
Protože těchto 20 dělníků dostane 20 tun a tuna se rovná 111/13 libry št., stojí těchto 20 dělníků 20 x 111/13 libry št. = 20 liber št. + 1612/13 libry št., tj. 3612/13 libry št.
Hodnota, kterou těchto 20 dělníků vyrobí, rovná se tedy 60 librám št., ať je produktivita jejich práce jakákoli. Zálohovaný kapitál se tudíž rovná 9612/13 libry št., hodnota produktu se rovná 120 librám št. a zisk se pak rovná 231/13 libry št. Zisk z kapitálu 100 liber št. bude proto činit 2317/21 a kapitál bude mít složení 6119/21c + 382/21v. Zaměstnáno je 2040/63 dělníků.
Rovná-li se celková hodnota produktu [při vynaložení kapitálu 100 liber št.] 12317/21 a individuální hodnota tuny v kategorii IIl se rovná 13/5 libry št., kolik tun tvoří potom produkt v této kategorii? 778/21 tuny. Míra nadhodnoty je 621/2 %.
Kategorie III prodává však tunu po 111/13 libry št. To dává diferenciální hodnotu na tunu 412/13 šilinku čili 16/65 libry št. a při 778/21 tuny je to 778/21 x 16/65 = 191/21 libry št.
Místo za 12317/21 libry št. prodává kategorie III produkt za 12317/21 libry št. + 191/21 libry št. = 1426/7 libry št. Těchto 191/21 libry št. tvoří rentu.
V kategorii III bychom tedy měli:
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
zisku |
Složení kapitálu |
nadhodnoty |
Počet dělníků |
||
Mzda v tunách se rovná 2040/63 tuny a zisk se rovná 12113/126 tuny.
Přejdeme nyní ke kategorii II. Zde (podle Ricardova předpokladu] neexistuje žádná renta. Tržní hodnota a individuální hodnota se vzájemně rovnají. Počet tun, které vyrábí kategorie II, se rovná 674/63 tuny.
V kategorii II máme tedy:
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
zisku |
Složení kapitálu |
nadhodnoty |
Počet dělníků |
|
Mzda v tunách se rovná 2040/63 tuny a zisk 12113/126 tuny.
ǁ677ǀ 2. Ve druhém případě kdy se začíná obdělávat kategorie II a vzniká renta, máme tedy:
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
Složení kapitálu |
Počet dělníků |
nadhodnoty |
zisku |
||||
II |
100 |
674/63 |
12317/21 |
12317/21 |
111/13 |
111/13 |
0 |
6119/21c + 382/21v |
2040/63 |
621/2 |
2317/31 |
2040/63 |
12113/126 |
0 |
0 |
Přejdeme nyní k třetímu případu a předpokládejme s Ricardem, že se musí a může začít s těžbou v horším uhelném dolu (kategorie I), protože se tržní hodnota produktu zvýšila na 2 libry št. Protože pří konstantním kapitálu 60 liber št. je třeba 20 dělníků, kteří nyní stojí 40 liber št., máme takové složení kapitálu jako v tabulce A v souhrnné tabulce, totiž 60c + 40v. Hodnota, kterou těchto 20 dělníků vyrobí, rovná se vždy 60 librám št., tj. celková hodnota produktu vyrobeného kapitálem 100 liber št. se rovná 120 librám št., ať by byla jeho produktivita jakákoli. Míra zisku se zde rovná 20%, nadhodnota se rovná 50 %. V tunách se zisk rovná 10 tunám. Nyní se musíme podívat, jaké změny nastanou v kategoriích III a II v důsledku této změny tržní hodnoty a v důsledku toho, že přistoupila kategorie I, která určuje míru zisku.
Ačkoli kategorie III obdělává nejúrodnější půdu, s kapitálem 100 liber št. může zaměstnat pouze 20 dělníků, kteří ji stojí 40 liber št., protože při konstantním kapitálu 60 liber št. je zapotřebí 20 dělníků. Počet dělníků zaměstnávaných kapitálem 100 liber št. klesne proto na 20. A skutečná celková hodnota jeho produktu se nyní rovná 120. Protože se však individuální hodnota 1 tuny vyrobené kategorií III rovná 19/15 libry št., kolik tun vyrobí tato kategorie? 75 tun, protože 120 děleno 24/15 (19/15 libry št.) dává 75. Počet tun vyrobených touto kategorií se snižuje, protože se stejným kapitálem může zaměstnat méně práce, a ne více (jak to vždy nesprávně líčí Ricardo, protože má na mysli neustále jen to, kolik dělníků je zapotřebí, aby se vyrobilo stejné množství produktu, a ne, což je jedině důležité, kolik živé práce se může při novém složení kapitálu zaměstnat). Těchto 75 tun prodá však kategorie III za 150 liber št. (a ne za 120 liber št., což je jejich hodnota), a tak se renta v kategorii III zvýší na 30 liber št.
Pokud jde o kategorii II, hodnota produktu se tu rovná rovněž 120 librám št. atd. Protože se však individuální hodnota tuny rovná 111/13 libry št., vyrobí tato kategorie 65 tun (protože 120 děleno 24/13 (111/13) dává 65). Zkrátka, dostaneme zde tabulku A ze str. 574. Protože tu však pro náš účel potřebujeme nové rubriky, sestavíme tu pro tento případ, kdy přistupuje kategorie I a tržní hodnota se zvyšuje na 2 libry št., novou tabulku.
3. [Třetí případ:]
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
Složení kapitálu |
Počet dělníků |
nadhodnoty |
zisku |
||||
II I |
100 100 |
65 60 |
120 120 |
130 120 |
2 2 |
111/13 2 |
2/13 0 |
60c + 40v 60c + 40v |
20 20 |
50 50 |
20 20 |
20 20 |
10 10 |
10 0 40 |
5 0 20 |
ǁ678ǀ Zkrátka, tento třetí případ souhlasí s tabulkou A na straně 574 (necháme-li stranou absolutní rentu, která zde vystupuje jako část zisku), jenomže je tu všechno v obráceném pořadí.
Přejděme nyní k našim novým předpokládaným případům.[b]
Vezměme si především takovou kategorii, která ještě nese zisk; nazveme ji Ib. Při kapitálu 100 liber št. dává pouze 437/11 tuny.
Hodnota tuny se zvýšila na 21/2 libry št. Složení kapitálu se rovná 546/11c + 455/11v. Hodnota produktu se rovná l091/11 libry št. Variabilní kapitál 455/11 libry št. jde na mzdu 182/11 dělníků. A protože hodnota vytvořená prací 20 dělníků za jeden den se rovná 60 librám št., rovná se hodnota vytvořená prací 182/11 dělníkú za den 546/11 libry št. Hodnota produktu se tudíž rovná 1091/11 libry št. Míra zisku je 91/11 %. Zisk se rovná 37/11 tuny. Míra nadhodnoty je 20%.
Protože organické složení kapitálu v kategoriích III, II a I je stejné jako v kategorii Ib a tyto kategorie musí platit stejnou mzdu jako kategorie Ib, mohou zaměstnat s kapitálem 100 liber št. rovněž jen 182/11 dělníků, a tento počet dělníků vyrobí celkovou hodnotu 546/11 libry št., a tudíž — stejně jako ve třídě Ib — nadhodnotu 20% a míru zisku 91/11 %. Celková hodnota produktu se zde, stejně jako i v kategorii Ib, rovná 1091/11 libry št.
Protože však individuální hodnota tuny v kategorii III se rovná 13/5 libry št. (čili 8/5 libry št.), vyrábí tato kategorie 1091/11 : 8/5 = 682/11 tuny (jinými slovy, 1091/11 libry št. se tu rovná 682/11 tuny). Dále, rozdíl mezi tržní hodnotou tuny a její individuální hodnotou je nyní 21/2 libry št. - 13/5 libry št., čili 2 libry št. 10 šil. - 1 libra št. 12 šil. = 18 šil. A to dává na 682/11 tuny 18 šil. x 682/11 = 12273/11 šil., tj. 611/11 libry št. Místo aby kategoiie III prodávala svůj produkt za 1093/11 libry št.‚ prodává ho za 1705/11 libry št. A tento přebytek tvoří rentu kategorie III. Vyjádřena v tunách rovná se tato renta 246/11 tuny.
Protože se individuální hodnota tuny v kategorii II rovná 111/13 libry št. (čili 24/13 libry št.), vyrábí tato kategorie 1091/11 : 111/13 = 591/11 tuny. Rozdíl mezi tržní hodnotou tuny a její [individuální] hodnotou v kategorii II se nyní rovná 21/2 libry št. - 11/13 libry št. = 17/26 libry št. Na 591/11 tuny to činí 387/11libry št. A to je renta. Celková tržní hodnota se rovná 1478/11 libry št. Vyjádřena v tunách rovná se renta 155/11 tuny.
Konečně, protože se individuální hodnota tuny v kategorii I rovná 2 librám št., pak se 1091/11 libry št. rovná 546/11 tuny. Rozdíl mezi individuální hodnotou a tržní hodnotou se rovná 21/2 libry št. - 2 libry št. = 10 šilinků. A to na 546/11 tuny dává 273/11 libry št. Celková tržní hodnota se tudíž rovná 1364/11 libry št. A hodnota renty vyjádřená v tunách se rovná 1010/11 tuny.
Když si to nyní všechno sestavíme do tabulky pro čtvrtý případ, dostaneme:
ǁ679ǀ 4. [Čtvrtý případ:]
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
Složení kapitálu |
Počet dělníků |
nadhodnoty |
zisku |
||||
II I Ib |
100 100 100 |
591/11 546/11 437/11 |
1091/11 1091/11 1091/11 |
1478/11 1364/11 1091/11 |
21/2 21/2 21/2 |
111/13 2 21/2 |
17/26 1/2 0 |
546/11c + 455/11v 546/11c + 455/11v 546/11c + 455/11v |
182/11 182/11 182/11 |
20 20 20 |
91/11 91/11 91/11 |
182/11 182/11 182/11 |
37/11 37/11 37/11 |
387/11 273/11 0 |
155/11 1010/11 0 |
Uveďme nakonec poslední případ, v němž podle Ricarda odpadá celý zisk, nezůstává žádná nadhodnota.
Zde se hodnota produktu zvyšuje na 3 libry št. za tunu, takže při zaměstnání 20 dělníků činí jejich mzda 60 liber št. a rovná se hodnotě, kterou vyrobili. Složení kapitálu je 50c + 50v. V tomto případě je zaměstnáno 162/3 dělníků. Jestliže se hodnota, kterou vyrobí 20 dělníků, rovná 60 librám št., rovná se hodnota, kterou vyrobí 162/3 dělníků dělníků 50 librám št. Mzda tudíž pohlcuje celou hodnotu. Dělník dostane stejně jako dříve 1 tunu. Hodnota produktu se rovná 100 librám št. a takto vyrobený počet tun se rovná 331/3 tuny. Z toho jedna polovina nahrazuje jen hodnotu konstantního kapitálu a druhá polovina jen hodnotu variabilního kapitálu.
Jestliže se v kategorii III individuální hodnota tuny rovná 13/5 libry št. (čili 8/5 libry št.), kolik tun vyrobí tato kategorie? 100 : 8/5 = 621/2 tuny, jejichž hodnota se rovná 100 librám št. Rozdíl mezi tržní hodnotou tuny a její individuální hodnotou se však rovná 3 libry št. - 13/5 libry št. = 12/5 libry št. Na 621/2 tuny to činí 871/2 libry št. Celková tržní hodnota produktu se rovná 1871/2 libry št. A renta vyjádřená v tunách se rovná 291/6 tuny.
V kategorii II rovná se individuální hodnota tuny 111/13 libry št. Diferenciální hodnota se tedy rovná 3 libry št. - 111/13 libry št. = 12/13 libry št. Protože individuální hodnota tuny se zde rovná 111/13 libry št., čili 24/13 libry št., vyrobí kapitál 100 liber št. 100 : 24/13 = 541/6 tuny. Při tomto počtu tun je zmíněný rozdíl 62 liber št. 10 šilinků. A tržní hodnota produktu se rovná 162 librám št. 10 šilinkům. Renta vyjádřená v tunách se rovná 205/6 tuny.
V kategorii I se individuální hodnota tuny rovná 2 librám št. Diferenciální hodnota se tedy rovná 3 libry št. - 2 libry št. = 1 libra št. Protože individuální hodnota tuny se zde rovná 2 librám št., kapitál 100 liber št. vyrobí 50 tun. To dává rozdíl [mezi tržní a individuální hodnotou produktu] 50 liber št. Tržní hodnota produktu se rovná 150 librám št. a renta v tunách se rovná 162/3 tuny.
Přejdeme nyní ke kategorii Ib, která dosud nenesla rentu. Zde se individuální hodnota rovná 21/2 libry št. Diferenciální hodnota se tedy rovná 3 libry št. - 21/2 libry št. = 1/2 libry št., čili 10 šilinkům. A protože indivíduální hodnota tuny se zde rovná 21/2 libry št. (čili 5/2 libry št.), kapitál 100 liber št. vyrobí 40 tun. Při tomto počtu tun činí diferenciální hodnota 20 liber št., takže celková tržní hodnota se rovná 120 librám št. A v tunách se renta rovná 62/3 tuny.
Nyní tedy sestavme tabulku pro pátý případ, kde podle Ricarda zisk mizí.
ǁ680ǀ 5. [Pátý případ:]
Kategorie |
Kapitál |
Počet tun |
hodnota celkového produktu |
hodnota celkového produktu |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
hodnota 1 tuny |
Složení kapitálu |
Počet dělníků |
nadhodnoty |
zisku |
|||
II I Ib Ia |
100 100 100 100 |
541/6 50 40 331/2 |
100 100 100 100 |
1621/2 150 120 100 |
3 3 3 3 |
111/13 2 21/2 3 |
12/13 1 1/2 0 |
50c + 50v 50c + 50v 50c + 50v 50c + 50v |
162/3 162/3 162/3 162/3 |
0 0 0 0 |
0 0 0 0 |
162/3 162/3 162/3 162/3 |
621/2 50 20 0 |
205/6 162/3 62/3 0 |
Dále sestavím uvedených pět případů do souhrnné tabulky.
[c) Přeměna části zisku a části kapitálu v rentu.
Velikost renty se mění v závislosti na množství práce použité v zemědělství]
ǁ683ǀ Všimneme-li si z předchozí tabulky (Pohyb renty podle Ricarda...) nejdříve tabulky E, vidíme, že v poslední kategorii Ia je láce věc velmi jasná. Mzda zde pohlcuje celý produkt [nově přidané práce] a celou hodnotu, kterou [tato] práce vytvořila. Neexistuje tu žádná nadhodnota, a proto ani zisk, ani renta. Hodnota produktu se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu, takže dělníci, kteří zde mají svůj vlastní kapitál, mohou neustále reprodukovat svou mzdu a podmínky své práce, ale nic víc. O této poslední kategorii nelze říci, že renta v ní pohlcuje zisk. Renta ani zisk neexistují, protože neexistuje nadhodnota. Mzda pohlcuje nadhodnotu, a proto i zisk.
V ostatních čtyřech kategoriích není věc prima facie nijak jasná. Neexistuje-li nadhodnota, jak má existovat renta ? Přitom se produktivita práce na půdách Ib, I, II a III nijak nezměnila. Musí se tedy jen zdát, že renta neexistuje.
Dále se ukazuje jiný, prima facie stejně nevysvětlitelný jev. Renta vyjádřená v tunách [uhlí] nebo v kvarterech obilí činí u kategorie III 291/6 tuny nebo kvarteru, kdežto v tabulce A, kde se obdělává jen půda III, neexistuje žádná renta. Kromě toho tam bylo zaměstnáno 2117/23 dělníků, kdežto nyní [v tabulce E] je to jen 162/3 dělníků; zisk (který pohlcoval celou nadhodnotu) tvořil v tabulce A jen 191/46 tuny.
Týž rozpor se ukazuje i v kategorii II, kde v tabulce E se renta rovná 205/6 tuny nebo kvarteru, kdežto v tabulce B činil zisk, který pohlcoval celou nadhodnotu (přičemž tehdy bylo zaměstnáno 2040/63 dělníků, kdežto nyní jen 162/3 dělníků), pouze l2113/126 tuny nebo kvarteru.
Právě takový rozpor se ukazuje i v kategorii I, kde v tabulce E se renta rovná 162/3 tuny nebo kvarteru, kdežto v tabulce C činil zisk v kategorii I, který pohlcoval celou nadhodnotu, pouze 10 tun (přičemž tam bylo zaměstnáno 20 dělníků místo nynějších 162/3).
Konečně totéž se ukazuje i v kategorii Ib, kde v tabulce E se renta rovná 62/3 tuny nebo kvarteru, kdežto v tabulce D činil zisk z třídy Ib, kde pohltil celou nadhodnotu, pouze 37/11 tuny nebo kvartetu (zatímco tam bylo zaměstnáno 182/11 dělníků místo nynějších 162/3).
Je však jasné, že vzestup tržní hodnoty produktů kategorií III, II, I, Ib nad jejich individuální hodnotu může sice změnit rozdělení produktu a převést ho z jedné skupiny účastníků rozdělování k druhé skupině, avšak v žádném případě nemůže zvětšit sám produkt, v němž se zračí nadhodnota zbývající po nahrazení mzdy. Protože produktivita uvedených druhů půdy se nezměnila, a nezměnila se ani produktivita kapitálu — jak se mohou kategorie III až I stát úrodnějšími, tj. dodávat větší množství tun nebo kvarterú jedině tím, že se na trhu objeví méně úrodná půda nebo méně vydatný důl Ia?
Záhada se vyřeší takto:
Rovná-li se práce 20 dělníků za den 60 librám št., 162/3 dělníků vyrobí 50 liber št. A protože v kategorii III je v 13/5 libry št. (čili v 8/5 libry št.) obsažena pracovní doba, která představuje 1 tunu nebo 1 kvarter, představuje 50 liber št. 311/4 tuny nebo kvarteru. Z toho připadá 162/3 tuny nebo kvarteru na mzdu; zbývá tedy jako nadhodnota 147/12 tuny.
Dáte, protože tržní hodnota tuny stoupla z 13/5 libry št. (čili 8/5 libry št.) na 3 libry št., pak z produktu 621/2 tuny nebo kvarteru stačí 162/3 tuny nebo kvarteru, aby nahradily hodnotu konstantního kapitálu [50 liber št.]. Naproti tomu pokud tuna (nebo kvarter) vyrobená v kategorii III sama určovala tržní hodnotu, a tato tržní hodnota se tedy rovnala její individuální hodnotě, bylo na nahrazení konstantního kapitálu 50 liber št. zapotřebí 311/4 tuny nebo kvarteru. Z těchto 311/4 tuny nebo kvarteru představujících tu část produktu, která byla při hodnotě tuny 13/5 libry št. nutná k nahrazení [konstantního] kapitálu, je nyní k témuž účelu zapotřebí už jen 162/3 tuny nebo kvarteru. Tím se tedy uvolňuje a připadá na rentu ǁ684ǀ 311/4 tuny nebo kvarteru — 162/3 tuny nebo kvarteru, tj. 147/12 tuny nebo kvarteru.
Sečteme-li nadhodnotu 147/12 tuny nebo kvarteru, kterou v kategorii III vyrobilo s konstantním kapitálem 50 liber št. 162/3 dělníků, s tou částí produktu tvořící 147/12 tuny nebo kvarteru, která už nyní nenahrazuje konstantní kapitál, nýbrž vystupuje ve formě nadvýrobku, rovná se celkový nadvýrobek 2814/12 tuny nebo kvarteru čili 292/12 = 291/6 tuny nebo kvarteru. A to je přesně renta v tunách [uhlí] nebo v kvarterech obilí z kategorie III v tabulce E. Zcela stejně se vyřeší i zdánlivý rozpor ve velikosti renty vyjádřené v tunách [uhlí] nebo kvarterech obilí v kategoriích II, I, Ib z tabulky E.
Vidíme tedy, že diferenciální renta, která vzniká na lepších druzích pudy v důsledku rozdíllu mezi tržní a individuální hodnotou produktů, které byly na nich vyrobeny, se ve své reálné formě jako renta v produktech,jako nadvýrobek, nebo — v uvedeném příkladě — jako renta v tunách [uhlí] nebo kvarterech obilí, skládá ze dvou složek a je podmíněna dvěma přeměnami. (Předně:] nadvýrobek, který představuje nadpráci dělníků, nadhodnotu, se přeměňuje z formy zisku ve formu renty a připadá proto pozemkovému vlastníkovi, a ne kapitalistovi. Za druhé, ta část produktu, která byla dříve, když se produkt lepšího druhu půdy nebo lepšího dolu prodával za svou vlastní hodnotu, nutná k tomu, aby nahradila hodnotu konstantního kapitálu, se nyní, kdy každá alikvotní část produktu má vyšší tržní hodnotu, uvolňuje a vystupuje rovněž ve formě nadvýrobku, a připadá proto pozemkovému vlastníkovi, a ne kapitalistovi.
Přeměna nadvýrobku v rentu místo v zisk a přeměna alikvotní části produktu, určené předtím k nahrazení hodnoty konstantního kapitálu, v nadvýrobek a tudíž v rentu — oba tyto procesy konstituují rentu v produktech, pokud je diferenciální rentou. Tuto okolnost, že část produktu se nemění v kapitál, nýbrž v rentu, Ricardo a všichni ekonomové po něm přehlédli. Vidí že se nadvýrobek přeměňuje reatu, ale nevidí, že se část produktu, která dříve připadala kapitálu (ne zisku), přeměňuje v nadvýrobek.
Nominální hodnotu takto vytvořeného nadvýrobku neboli diferenciální renty určuje (podle předpokladu) hodnota produktu vyrobeného na nejhorší půdě nebo vytěženého z nejhoršího dolu. Avšak tato tržní hodnota vede jen k jinému rozdělení tohoto produktu, nevytváří ho.
Tytéž dvě složky existují u každého mimořádného zisku, například prodává-li se produkt, vyrobený v důsledku zavedení nových strojů atd. levněji, za vyšší tržní hodnotu, než je jeho vlastní hodnota. Část nadpráce dělníků nevystupuje jako zisk, ale jako nadvýrobek, který představuje mimořádný zisk. A část té masy produktú, která by byla nutná, kdyby se výrobek prodával za svou nižší hodnotu, aby kapitalistovi nahradila hodnotu jeho konstantního kapitálu, se nyní uvolňuje, nemusí nic nahrazovat, stává se nadvýrobkem, a proto zvyšuje zisk. ǀ684ǁ
*
ǁ688ǀ {Ostatně mluvíme-li o zákonu poklesu míry zisku, který se projevuje s postupujícím rozvojem kapitalistické výroby, rozumíme zde ziskem celkovou sumu nadhodnoty, jíž se především zmocňuje průmyslový kapitál, jakkoli se pak o ni musí dělit s kapitalistou, který půjčuje peníze (úrok), a pozemkovým vlastníkem (renta). Mira zisku se tu tedy rovná 
. Míra zisku v tomto smyslu může klesat, ačkoli například průmyslový zisk v poměru k úroku stoupá, nebo naopak; stejně tak míra zisku může klesat, ačkoli renta v poměru k průmyslovému zisku stoupá, nebo naopak. Jestliže zisk = Z, průmyslový zisk = Z', úrok = Ú, a renta = R, pak Z = Z' + Ú + R. A je jasné, že ať je absolutní velikost Z jakákoli, Z', Ú a R mohou vůči sobě stoupat nebo klesat nezávisle na velikosti Z nebo na jeho vzestupu nebo poklesu. Vzestup Z', Ú a R v poměru jednoho ke druhému je jen různým rozdělením Z mezi různé osoby. Další zkoumání okolností, které vedou k tomuto rozdělení Z mezi různé osoby, jež však není totožné se vzestupem nebo poklesem samého Z, nepatří sem, nýbrž do zkoumání konkurence kapitálů. Že však R může vystoupit na takovou výši, které by samo Z nedosáhlo ani tehdy, kdyby se rozdělovalo jen na Z' a Ú, to je, jak už bylo vyloženo, jen zdání a vyplývá to z toho, že část produktu, jestliže jeho [tržní] hodnota stoupá, se opět nemění v konstantní kapitál, ale místo toho se uvolňuje a mění v rentu.}ǀ688ǁ
*
ǁ684ǀ Při celém tomto výkladu se předpokládá, že zdražený produkt (pokud jde o jeho tržní hodnotu) nevchází in natura do složení konstantního kapitálu, ale jen do mzdy, jen do variabilního kapitálu. Kdyby zdražený produkt vcházel do konstantního kapitálu, pak by v důsledku toho, jak říká Ricardo, míra zisku ještě více poklesla a renta by se ještě více zvýšila. To je třeba prozkoumat.
Dosud jsme předpokládali, že hodnota produktu musí nahradit hodnotu konstantního kapitálu, tj. ve výše uvedeném případě 50 liber št. Stojí-li tedy 1 tuna nebo kvarter 3 libry št., není ovšem k nahrazení této hodnoty zapotřebí tolik tun nebo kvarterú jako tehdy, když tuna nebo kvarter stojí jen 19/13 libry št. atd. Nyní však předpokládejme, že uhlí nebo obilí nebo kterýkoli jiný produkt země — produkt vytvořený zemědělským kapitálem vchází sám naturaliter do tvorby konstantního kapitálu, například z poloviny. V tomto případě je jasné, že ať je cena uhlí nebo obilí jakákoli, ǁ685ǀ konstantní kapitál určité velikosti, tj. konstantní kapitál uvedený do pohybu určitým počtem dělníků, potřebuje vždy ke svému nahrazení určitou naturální část celkového produktu, protože složení zemědělského kapitálu vyjádřené vzájemným poměrem mas akumulované a živé práce se podle předpokladu nezměnilo.
Skládá-li se například konstantní kapitál z poloviny z jiného zboží a z druhé poloviny z uhlí nebo obilí, pak konstantní kapitál 50 liber št. se skládá z 25 liber št. jiného zboží a z 25 liber št. [uhlí nebo obilí], tj. z 155/8 tuny [uhlí] nebo kvarteru [obílí], pokud se hodnota tuny uhlí nebo kvarteru obilí rovná 8/5 libry št. čili l3/5 libry št. A ať se tržní hodnota tuny [uhlí] nebo kvarteru [obilí] jakkoli mění, 162/3 dělníků potřebuje konstantní kapitál 25 liber št. [v jiném zboží] plus l55/8 tuny [uhlí] nebo kvarteru [obilí], protože věcné složení konstantního kapitálu se nemění a nemění se ani poměr počtu dčlníků potřebných k tomu, aby se tento kapitál uvedl do pohybu.
Kdyby se nyní [tržní] hodnota tuny [uhlí] nebo kvartem [obilí] zvýšila na 3 libry št., jako to je v tabulce E, rovnal by se konstantní kapitál potřebný pro 162/3 dělníků 25 librám št. + 153/8 x 3 libry št. = 25 liber št. + 45 liber št. + 15/8 libry št. = 717/8 libry št. A protože 162/3 dělníků stojí nyní 50 liber št., celkový kapitál, který by bylo v tomto případě třeba vydat, rovnal by se 717/8 libry št. + 50 liber št. = 1217/8 libry št.
Při stejném organickém složení by se zemědělský kapitál ve svých hodnotových vztazích změnil.
Dostali bychom 717/8c + 50v (pro 162/3 dělníků). Kapitál 100 liber št. by měl složení 5838/39c + 411/39v. Počet dělníků by byl 1379/117 (o 1/117 víc než 132/3). Protože 162/3 dělníků uvede do pohybu 155/8 kvartem nebo tuny konstantního kapitálu, 1379/117 dělníků uvede do pohybu 1232/39 tuny nebo kvarteru v hodnotě 386/13 libry št. A zbytek konstantního kapitálu rovnající se 2020/39 libry št. by se skládal z jiného zboží. Za všech okolností by bylo třeba z produktu vždy odpočítat 1232/39 tuny nebo kvarteru, aby se nahradila ta část konstantního kapitálu, do které vcházejí in natura. Protože hodnota, kterou vyrobí 20 dělníků, se rovná 60 librám št., hodnota, kterou vyrobí 1379/117 dělníků, se rovná 411/39 libry št. Avšak mzda v tabulce E se rovná rovněž 411/39 libry št. Neexistuje tu tedy žádná nadhodnota.
Celkový počet tun by byl [v tomto případě v kategorii III z tabulky E 5111/39 tuny[92], z nichž] 1232/39 tuny se znovu reprodukuje [aby se nahradila ta část konstantního kapitálu, do níž vcházejí v naturální formě]; 1379/117 tuny jde na mzdu dělníků a 698/117 tuny připadá na druhou část konstantního kapitálu (po 3 librách št. za tunu). To činí dohromady 331/3 tuny. Na rentu tedy zbývá 1737/39 tuny.
Abychom výpočet zkrátili, vezměme pro Ricarda nejpříznivější, nejkrajnější případ, tj. předpokládejme, že konstantní kapitál se stejně jako variabilní kapitál skládá jen ze zemědělského produktu jehož hodnota se zvyšuje na 3 libry št. za kvarter nebo tunu v důsledku toho, že kategorie Ia ovládá trh.
Technologické složení kapitálu se nemění, to znamená, že se nemění poměr mezi živou prací čili počtem dělníků (protože se předpokládá, že normální pracovní den se nemění), které reprezentuje variabilní kapitál, a masou pracovních prostředků, které jsou nutné při daném počtu dělníků a které se nyní podle našeho předpokladu skládají z tun uhlí nebo kvarterů obilí.
Protože při původním složení kapitálu 60c + 40v, kdy se cena tuny rovnala 2 librám št., 40v představovalo 20 dělníků nebo 20 kvarterů nebo tun, 60c reprezentovalo 30 tun; a protože těchto 20 dělníků v kategorii III vyrobilo 75 tun, 131/3 dělníků (a 40v se při ceně 3 libry št. za tunu rovná 131/3 tuny nebo dělníků) vyrobí 50 tun a uvede do pohybu konstantní kapitál ǁ686ǀ 60/3, tj. 20 tun nebo kvarterů.
Dále, jestliže 20 dělníků vyrobí hodnotu 60 liber št., pak 131/3 dělníků vyrobí 40 liber št.
Protože kapitalista musí zaplatit za 20 tun [konstantního kapitálu] 60 tiber št. a za 131/3 dělníků 40 liber št., přičemž tito dělníci vyrobí jen hodnotu 40 liber št., rovná se hodnota produktu 100 librám št.; výdaje se rovněž rovnají 100 librám št. Nadhodnota a zisk se rovnají nule.
Protože však produktivita kategorie III zůstala stejná, 131/3 dělníků vyrobí, jak řečeno, 50 tun nebo kvarterů. Naturální výdaje v tunách nebo kvarterech činí však jen 331/3 tuny: 20 tun na konstantní kapitál a 131/3 tuny na mzdu. V 50 tunách vyrobených v kategorii III je tedy obsažen nadvýrobek 162/3 tuny, který tvoří rentu.
Co však představují tyto 162/3 tuny?
Protože se hodnota produktu rovná 100 librám št. a produkt sám se rovná 50 tunám, rovnala by se hodnota tuny zde vyrobené fakticky 100/50, tj. 2 librám št. A pokud je produkt in natura větší, než je nutné k nahrazení kapitálu v naturální formě, musí být individuální hodnota tuny dokonce i při tomto [klesajícím] měřítku výroby menší, než její tržní hodnota.
Pachtýř musí zaplatit 60 liber št., aby nahradil 20 tun [konstantního kapitálu], a počítá si těchto 20 tun po 3 librách št., protože taková je tržní hodnota tuny a tuna se za tuto cenu prodává. Právě tak musí zaplatit 40 liber št. za 131/3 dělníků nebo tuny nebo kvarteru, které platí dělníkům. Takto však dělníci dostávají jen 131/3 tuny.
Avšak ve skutečnosti, jde-li o kategorii III, 20 tun stojí jen 40 liber št. a 131/3 tuny jen 262/3 libry št. Avšak 131/3 dělníků vyrobí hodnotu 40 liber št., tudíž nadhodnotu 131/3 libry št. To činí, počítáme-li tunu po 2 librách št., 64/6 (čili 62/3) tuny.
A protože v kategorii III stojí 20 tun [konstantního kapitálu] jen 40 liber št., zbývá přebytek 20 liber št., který se rovná 10 tunám.
162/3 tuny, tvořící rentu, se tedy rovnají 62/3 tuny nadhodnoty, která se přeměnila v rentu, a 10 tunám kapitálu, který se přeměnil v rentu. Protože však tržní hodnota tuny stoupla na 3 libry št., 20 tun (konstantního kapitálu] stojí pachtýře 60 liber št. a 13 tun [mzdy] stojí 40 liber št., kdežto 162/3 tuny, které představují přebytek tržní hodnoty nad [individuální] hodnotou pachtýřova produktu, vystupují jako renta a stojí 50 liber št.
Kolik tun dodává 131/3 dělníků v kategorii II? 20 dělníků tu dodává 65 tun, tudíž 131/3 dělníků dodává 431/3 tuny. Hodnota produktu se rovná tak jako výše 100 librám št. Ze 431/3 tuny je však k nahrazení kapitálu zapotřebí 331/3 tuny. Jako nadvýrobek nebo renta zbývá 431/3 - 331/3 = 10 tun.
Tato renta 10 tun se však vysvětluje takto: Hodnota produktu kategorie II je 100 liber št., produkt je 431/3 tuny, hodnota tuny se tedy rovná 100 : 431/3 = 24/13 libry št. Tudíž 131/3 dělníků stojí 3010/13 libry št. a [ze 40 liber št. představujících tržní hodnotu 131/3 tuny] zbývá na nadhodnotu 93/13 libry št. Dále, 20 tun konstantního kapitálu stojí 462/13 libry št. a ze 60 liber št., které se za ně zaplatí [v tržní hodnotě], zbývá 1311/13 libry št. To činí spolu s nadhodnotnu 231/3 libry št., což přesně odpovídá hodnotě 10 tun [stojí-li tuna 24/13 libry št.].
Teprve v kategorii Ia, kde je skutečně třeba 331/3 tuny nebo kvarteru in natura, tj. celkový produkt, aby se nahradil konstantní kapitál a mzda, neexistuje fakticky žádná nadhodnota, ani nadvýrobek ani zisk, ani renta. Pokud to tak není, pokud je produkt větší, než je třeba, aby nahradil kapitál in natura, potud se zisk (nadhodnota) a kapitál přeměňují v rentu. Kapitál se přeměňuje v rentu potud, pokud se uvolňuje část produktu, která předtím, při nižší hodnotě, musela nahrazovat kapitál, nebo pokud část produktu, která by se měla přeměnit v kapitál a nadhodnotu, připadne na rentu.
Současně však vidíme, že zdražení konstantního kapitálu, je-li důsledkem zdražení zemědělského produktu, rentu neobyčejně snižuje. Například renta v kategoriích III a II [v tabulce E] klesá z 50 tun — což při tržní hodnotě 3 libry št. za tunu činí 150 liber št. — na 262/3 tuny, tj. téměř na polovinu. Tento pokles je nutný, ǁ687ǀ protože zde se počet dělníků, které zaměstnává týž kapitál 100 liber št., zmenšuje ze dvou příčin: za prvé proto, že se zvyšuje mzda, tudíž hodnota variabilního kapitálu; za druhé proto, že se zvyšuje hodnota výrobních prostředků, konstantního kapitálu. Samo o sobě má zvýšení mzdy za následek to, že ze 100 liber št. připadne méně na práci, a tudíž (při nezměněné hodnotě zboží, která vcházejí do konstantního kapitálu) poměrně méně i na konstantní kapitál, takže těchto 100 liber št. vcelku představuje méně akumulované i méně živé práce. Zvýšení hodnoty zboží, která vcházejí do konstantního kapitálu, vede však kromě toho k tomu, že — zůstane-li technologický poměr mezi akumulovanou a živou prací stejný — se stejným množstvím peněz lze zaměstnat méně akumulované práce a v důsledku toho i méně živé práce. A protože při stejné produktivitě půdy a při daném technologickém složení kapitálu závisí celkový produkt na množství použité práce, musí se, zmenšuje-li se množství této práce, zmenšovat i renta.
To se ukazuje teprve tehdy, když odpadne zisk. Pokud zisk ještě existuje, může se renta zvětšovat, i když se produkt ve všech kategoriích absolutně zmenšuje, jak ukazuje tabulka[c]. Vůbec je jasné, že existuje—li jen renta, musí se spolu se zmenšením produktu ‚ a tudíž i nadhodnoty, zmenšovat sama renta. Probíhalo by to od samého začátku rychleji, kdyby se současně s hodnotou variabilního kapitálu zvyšovala i hodnota konstantního kapitálu.
Ale bez ohledu na to, [výše uvedená] tabulka ukazuje, že růst diferenciální renty je při klesající produktivitě zemědělství i na lepších druzích půdy vždy doprovázen zmenšováním masy celkového produktu, připadající na zálohovaný kapitál určité velikosti, například 100 liber št. O tom nemá Ricardo ani tušení. Míra zisku se snižuje proto, že týž kapitál, například 100 liber št., uvádí do pohybu menší množství práce a platí za tuto práci víc, tudíž akumuluje čím dál tím menší přebytek. Při dané produktivitě závisí však množství skutečně vyrobeného produktu, stejně jako nadhodnota, na počtu dělníků, které kapitál zaměstnává. To Ricardo nevidí, tak jako nevidí způsob, jak se vytváří renta, tj. nikoli jen přeměnou nadhodnoty v rentu, nýbrž i přeměnou kapitálu v nadhodnotu. Rozumí se, že tato přeměna kapitálu v nadhodnotu je jen zdánlivá. Kdyby nadhodnotu určovala hodnota produktu v kategorii III atd., zračila by se v každé části nadvýrobku nadhodnota čili nadpráce. Ricardo má dále na zřeteli vždy jen to, že k výrobě téhož množství produktu je třeba vynaložit více práce, nebere však v úvahu to, co je pro určení jak míry zisku, tak masy vyrobeného produktu rozhodující: totiž že při témž kapitálu se používá neustále klesajícího množství práce, z něhož připadá neustále větší část na nutnou práci a neustále menší část na nadpráci.
Když toto všechno uvážíme, musíme říci, že dokonce ani při pojetí renty jako pouhé diferenciální renty neučinil Ricardo v této otázce ani nejmenší krok vpřed proti svým předchůdcúm. Jeho významná zásluha v této věci je v tom, nač poukázal Quincey, tj. ve vědecké formulaci otázky. Při jejím řešení přejímá Ricardo názory svých předchůdců.
Quincey říká:
„Do učení o pozemkové rentě vnesl Ricardo to nové, že je redukuje na otázku, zda renta skutečně ruší zákon hodnoty.“ (Th[omas] de Quincey „The Logic of Political Economy“, Edinburgh a Londýn 1844, str. 158.)
Quincey říká dále v témž spise na str. 163:
„Renta... je ta část produktu půdy (nebo nějakého jiného činitele výroby)‚ která se platí pozemkovému vlastníkovi za používání jejich různých sil, které se měří srovnáním se silami podobných činitelů vystupujících na témž trhu.“
Dále, na str. 176:
„Proti Ricardovi se namítá, že vlastníci půdy čís. I ji nedají zdarma. Avšak v období“ ˂v tomto mytologickém období>, „kdy se obdělává jen půda čís. I, nemohla se ještě utvořit zvláštní třída nájemců a pachtýřů, ǁ668ǀ odlišná od třídy pozemkových vlastníků.“.
Tudíž podle Quinceyho platí tento zákon „pozemkového vlastnictví“ jen dotud, dokud neexistuje pozemkové vlastnictví v moderním slova smyslu.
Nyní přejděme k dokladům z Riearda.
[d) Historická ilustrace vzestupu míry zisku při současnému vzestupu cen zemědělských produktů.
Možnost růstu produktivity práce v zemědělství]
(Předtím ještě tato poznámka o diferenciální rentě: ve skutečnosti se vzestupná a sestupná linie vzájemně střídají, kříží a proplétají.
Tím se však vůbec neříká, že když v jednotlivých krátkých obdobích (jako například v letech 1797—18l3) sestupná linie silně převládá, že proto musí míra zisku klesat (totiž v té míře, v jaké ji určuje míra nadhodnoty). Naopak myslím, že v onom období míra zisku v Anglii neobyčejně vzrostla, a to přes silný vzestup cen pšenice a zemědělských produktů vůbec. Neznám anglického statistika, který by nesdílel mínění, že v uvedeném období míra zisku stoupala. Jednotliví ekonomové, např. Chalmers, Blake atd., založili na této skutečnosti vlastní teorie. Především musím ještě poznamenat, že pokus vysvětlit vzestup cen pšenice v tomto období znehodnocením peněz je bláhový. Nikdo, kdo studoval dějiny cen zboží v této době, nemůže mít tento názor. Kromě toho vzestup cen začíná a dosahuje znaěné výše už dávno předtím, než dochází k nějakému znehodnocení peněz. Od okamžiku, kdy k tomuto znehodnocení dochází, je prostě třeba je od cen odpočítávat. Zeptá-li se někdo, proč míra zisku přes vzestup cen obilí stoupla, je to třeba vysvětlit těmito okolnostmi: prodlužováním pracovního dne, což bylo přísným následkem nově zaváděných strojů; zlevněním průmyslového a koloniálního zboží, které vchází do spotřeby dělníků; snižováním mzdy (ačkoli nominální mzda se zvýšila) pod její tradiční průměrnou výši ˂tento fakt se pro uvedené období všeobecně přiznává; J. P. Stirling [v práci „The Philosophy of Trade etc.“, Edinburgh 1846], který vcelku přijímá Ricardovu teorii pozemkové renty, se však snaží dokázat, že bezprostředním následkem neustálého (tj. takového, které není vyvoláno náhodnými neúrodami) zdražování obilí je vždy snížení průměrné mzdy>; koneěně se vzestup míry zisku vysvětluje i tím, že v důsledku půjček a státních výdajů vzrůstala poptávka po kapitálech ještě rychleji než jejich nabídka, což vyvolalo vzestup nominálních cen zboží, takže průmyslníci opět odebírati příjemcům pozemkové renty a jiným osobám s pevnými příjmy část té části produktu, která byla zaplacena ve formě renty atd. Takovéto operace tu pro nás nepřicházejí v úvahu, protože zde zkoumáme základní vztahy, a máme tudíž před sebou jen tři třídy — pozemkové vlastníky, kapitalisty a dělníky. Naproti tomu hrají za příslušných okolností velkou úlohu v praxi, jak to dokázal Blake.) ǀ688ǁ
*
ǁ689ǀ {Pan Hallett z Brightonu vystavoval na výstavě z roku l862[93] „šlechtěné osivo pšenice“. „Pan Hallett tvrdí, že obilné klasy se musí pěstovat stejně pečlivě jako čistokrevní koně, a ne, jak se to obvykle děje, sít je jako kapustu nebo řepu bez ohledu na teorii přírodního výběru. K ilustraci, co dokáže správné pěstování dokonce u pšenice, uvádí několik pozoruhodných příkladů. Roku 1857 zasel pan Hallett zrna z klasu červené pšenice první jakosti, který byl přesně 43/8 palce dlouhý a obsahoval 47 zrn. Z této malé úrody vybral roku 1858 opět nejlepší klas, 61/2 palce dlouhý se 79 zrny. Roku 1859 to potom opakoval s nejlepším klasem, který byl tentokrát 73/4 palce dlouhý a obsahoval 91 zrn. Příští rok, 1860, byl pro zemědělství nepříznivý a pšeničné klasy nechtěly být větší a lepší; rok poté byl však nejlepší klas 83/4 palce dlouhý a měl dokonce 123 zrn na jednom stéblu. Tak se délka pšeničného klasu za pět let téměř zdvojnásobila a počet zrn se téměř ztrojnásobil. Těchto výsledků bylo dosaženo systémem, který pan Hallett nazývá ‚přírodním systémem‘ pěstování pšenice, tj. takovým způsobem, že jednotlivá zrna byla zaseta v patřičné vzdálenosti asi 9 palců od sebe v každém směru — takže každé z nich mělo dost místa, aby se plně rozvinulo... Pan Hallett tvrdí, že výnos obilí v Angli by se mohl pěstováním ‚šlechtčné pšenice‘ pomocí ‚přírodního systému‘ zdvojnásobit. Konstatuje, že z jednotlivých zrn která zasil ve vhodné době, po jednom zrnu na každou čtvereční stopu půdy, dostal rostliny, které měly průměrně 23 klasů a asi 36 zrn na každém klasu. Produkt jednoho akru činil podle toho přesně 1 001 880 pšeničných klasů, kdežto obvyklým způsobem, při vynaložení dvacetkrát většího množství osíva, byla sklizeň z jednoho akru jen 934 120 klasů, tj. o 67 700 klasů méně...“}/p>
[e) Ricardův výklad poklesu míry zisku a souvislost tohoto výkladu s jeho teorií renty]
[Pokles míry zisku dokazuje Ricardo takto:]
S pokrokem společnosti má přirozená práce vždy vzestupnou tendenci, protože jedno z hlavních zboží, jímž je určována její přirozená cena, má tendenci stávat se dražším, neboť jeho výroba je stále obtížnější. Protože však zdokonalování v zemědělství a objev nových trhů, odkud lze dovážet potraviny, mohou tendenci ke zvyšování cen nutných životních prostředků dočasně oslabit, a dokonce způsobit i pokles jejich přirozené ceny, budou tytéž příčiny vyvolávat i tomu odpovídající účinky na přirozenou cenu práce.
S růstem bohatství a obyvatelstva má přirozená cena všech zboží kromě surových produktů a práce sestupnou tendenci. Neboť ačkoli se na jedné straně jejich skutečná hodnota zvyšuje, což je způsobováno zvyšováním přirozené ceny surovin, z nichž se zboží vyrábějí, je to na druhé straně více než vyváženo zdokonalením strojů, lepší dělbou a rozdělením práce a dovednosti výrobců, rostoucí zároveň s pokrokem vědy a techniky.“ ([David Ricardo, „On the princíples...“, Londýn 1821,] str. 86—87.) [David Ricardo, „Zásady...“‚ srov. čes. vyd., str. 73.]
„S růstem obyvatelstva neustále porostou ceny nutných životních prostředků, protože jejich výroba bude vyžadovat více práce... Peněžní mzda nebude klesat, nýbrž stoupat, avšak ne tak, aby dělník mohl nakupovat tolik věcí, které mu přinášejí pohodlí, a ani tolik nutných životních prostředků, kolik jich kupoval před zvýšením cen těchto zboží... Tedy přesto, že by byl dělník ve skutečnosti placen hůře, přece by tento růst jeho mzdy nutně zmenšil průmyslníkův zisk, protože jeho zboží by se neprodávala za vyšší cenu, a přece by se náklady na jejich výrobu zvýšily...
Ukazuje se tedy, že táž přičina, která zvyšuje rentu, totiž rostoucí obtižnost získávat další množství potravin stejným poměrným množstvím páce, bude zvyšovat i mzdu. A proto, zůstane-li hodnota peněz beze změny, renta i mzda bude mít tendenci vzrůstat současně s růstem bohatství a obyvatelstva.
Avšak mezi růstem renty a růstem mzdy je podstatný rozdíl. Zvýšení peněžní hodnoty renty je provázeno ǁ690ǀ růstem jejího podílu na produktu; nejenže roste peněžní renta majitele půdy, nýbrž zvětšuje se i jeho obilní renta... Dělníkův osud bude méně šťastný; pravda, bude dostávat větší peněžní mzdu, ale jeho obilní mzda se zmenší. A nebude jen disponovat menším množstvím obilí. Zhorší se jeho celkové postavení, protože pro něho bude obtížnější udržovat tržní míru mzdy nad její přirozenou míru.“ (Cit. dílo, str. 96—98.) [Srov. čes. vyd., str. 79.]
„Předpokládáme-li, že se obilí a průmyslové výrobky vždy prodávají za touž cenu, pak bude zisk vysoký nebo nízký podle toho, zda je mzda nízká nebo vysoká. Ale dejme tomu, že cena obilí stoupla proto, že jeho výroba vyžaduje víc práce; toto příčina nezvýší ceny průmyslových zboží, na jejichž výrobu není třeba dalšího množství práce... ale zvýší-li se zároveň se zvýšenírn ceny obilí i mzda, a k tomu určitě dojde, zisk [průmyslníkův] se nutně sníží. (Cit. dílo, str. 108.) [Srov. čes. vyd., str. 85.]
Někdo by se však mohl zeptat, „zda aspoň pachtýř nebude mít stejný zisk jako dříve, i když musí platit větší částku na mzdách. Určitě ne: vždyť bude muset platit právě tak jako průmyslník nejen zvýšenou mzdu každému dělníkovi, jehož zaměstnává, ale bude muset buď platit rentu, nebo zaměstnávat další dělníky, aby dosáhl téhož produktu. A zvýšení ceny surového produktu bude úměrné pouze této rentě nebo zvýšenému počtu dělníků a nevynahradí mu zvýšení mezd.“ (Cit. dílo, str. 108.) [Srov. čes. vyd., str. 86.]
„Ukázali jsme, že na počátečních stupních společnosti byl jak podíl majitele půdy, tak podíl dělníka na hodnotě produktu půdy jen velmí malý a že tento podíl roste úměrně růstu bohatství a obtížím při získávání potravin.“ (Cit. dílo, str. 109.) [Srov. čes. vyd., str. 86.]
To s těmi „počátečními stupni společnosti“ je zvláštní buržoazní fantazie. Na těchto počátečních stupních je dělník buď otrokem, nebo rolníkem, který se živí svou vlastní prací atd. V prvním případě patří i s půdou pozemkovému vlastníkovi, ve druhém je svým vlastním pozemkovým vlastníkem. Ani v jednom z obou případů nestojí mezi pozemkovým vlastníkem a dělníkem kapitalista. To, co je jen posledním výsledkem kapitalistické výroby — podřízení zemědělství kapitalistické výrobě a z toho vyplývající přeměna otroků nebo rolníků v námezdní dělníky a vstup kapitalisty mezi pozemkového vlastníka a dělníka — to se Ricardovi jeví jako jev, který patří do „počátečních stupňů společnosti“.
„Zisk tedy vykazuje přirozenou tendenci k poklesu, protože s vývojem společnosti a bohatství je nutno obětovat stále víc a víc práce, aby se získalo další množství potřebných potravin. Naštěstí je tato tendence, toto tíhnutí zisku, brzděno v opakujících se intervalech zdokonalováním strojů, jichž se používá při výrobě nutných životních prostředků, jakož í objevy v agronomii, jež nám umožňují ušetřit část, které bylo dříve zapotřebí, a snížit tak cenu předmětů, které dělník k svému životu nezbytně potřebuje.“ (Cit, dílo, str. 120—121.) [Srov. čes. vyd., str. 92.]
V následující větě Ricardo přímo říká, že pod mírou zisku rozumí míru nadhodnoty:
„Ačkoli se vyrábí větší hodnota, výrobci spotřebují větší část toho, co z této hodnoty zbude po zaplacení renty, a právě to, a jedině to určuje zisk.“ (Cit. dílo, str. 127.) [Srov. čes. vyd., str. 96.]
To znamená, že nepřihlížíme-li k rentě, míra zisku se rovná přebytku hodnoty zboží nad hodnotou práce zaplacené během výroby tohoto zboží, čili nad tou částí jeho hodnoty, kterou spotřebují výrobci. Zde Ricardo nazývá výrobci jedině dělníky. Předpokládá, že vyrobenou hodnotu vyrobili oni. Prohlašuje zde tedy nadhodnotu za tu část jimi vyrobené hodnoty, kterou vyrábějí pro kapitalistu.[d]
Ztotožňuje-li však Ricardo míru nadhodnoty s mírou zisku a předpokládá-li současně — což on dělá — že délka pracovního dne je dána, pak tendenci k poklesu míry zisku lze vysvětlit jedině příčinami, které působí pokles míry nadhodnoty. Avšak pokles míry nadhodnoty — při dané délce pracovního dne — je možný jedině tehdy, když neustále stoupá míra mzdy. To je možné jen v případě, že neustále vzrůstá hodnota nutných životních prostředků. A to je zase možné jedině tehdy, když se neustále zhoršují podmínky výroby v zemědělství, tj. když se přijme Ricardova teorie pozemkové renty. Protože Ricardo ztotožňuje míru nadhodnoty s mírou zisku ǁ691ǀ a protože míra nadhodnoty se musí počítat jen vzhledem k variabilnímu kapitálu vydanému na mzdu, Ricardo stejně jako A[dam] Smith předpokládá, že hodnota celého produktu se dělí — po odečtení renty — mezi dělníka a kapitalistu, tj. že se dělí na mzdu a zisk. Jinými slovy, Ricardo vychází z nesprávného předpokladu, že celý zálohovaný kapitál se skládá jen z variabilního kapitálu. Tak například po výše citovaném místě pokračuje:
„Začne-li se však obdělávat špatná půda, nebo se na staré půdě vynaloží víc kapitálu a práce, a množství produktu se zmenšuje, musí být tento účinek trvalý. Větší podíl z té části produktu, která zbude po zaplacení renty a která se má rozdělit mezi vlastníky kapitálu a mezi dělníky, bude připadat dělníkům.“ (Cit. dílo, str. 127—128.) [Srov. čes. vyd., str. 96.]
Uvedené místo pokračuje:
„Každý dělník může a pravděpodobně bude dostávat absolutně méně; avšak protože v poměru k velikosti celého produktu, který si ponechává pachtýř, bude zaměstnáno více dělníků, pohltí hodnotu větší části celého produktu mzda, a na zisk tak připadne hodnota menší části.“ (Cit. dílo, str. 128.) [Srov. čes. vyd., str. 96.]
A krátce předtím:
„Množství produktů, které zůstanou po zaplacení majitelí půdy a dělníkovi, nutně náleží pachtýří a tvoří zisk z jeho kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 110.) [Srov. čes. vyd., str. 86.]
Na konci oddílu „O zisku“ (kapitola VI) Ricardo říká, ž jeho výklad o poklesu míry zisku zůstává správný dokonce i v případě, kdyby se — nesprávně — předpokládalo, že ceny zboží stoupají současně se vzrustem peněžní mzdy dělníků:
„V kapitole o mzdě jsme se pokusili ukázat, že peněžní cena zboží následkem zvýšení mezd nestoupne... Kdyby tomu však bylo jinak, kdyby vysoká mzda s sebou přinášela trvalé zvýšení cen zboží, bylo by správné tvrdit, že vysoká mzda se nutně dotýká podnikateků tím, že je zbavuje části jejích skuteěného zisku. Předpokládejme, že kloboučník punčochář a obuvník platí každý o 10 liber větší mzdu při výrobě určitého množství svého zboží, a že cena klobouků, punčoch a bot stoupla o sumu, která stačí k tomu, aby výrobce dostal nazpět oněch 10 liber št. Jejich postavení by nebylo lepší, než kdyby k tomuto zvýšení nedošlo. Kdyby punčochář prodal své punčochy za 110 liber št. místo za 100 liber št., jeho zisk by se přesně rovnal téže sumě peněz jako dříve; ale protože by při směně za tutéž sumu dostal o jednu desetinu méně klobouků, bot a každého jiného zboží, a protože by mohl s předchozí sumou svých úspor“ (tj. s týmž kapitálem) „při zvýšených mzdách zaměstnávat méně dělníků a při zvýšených cenách nakupovat méně surovin, nebylo by jeho postavení lepší, než kdyby se jeho peněžní zisk skutečně zmenšil, ale ceny všech předmětů zůstaly stejné.“ (Cit. dílo, str. 129.) [Srov. čes. vyd., str. 96—97.]
Ricardo, který na jiných místech při své argumentaci zdůrazňoval vždy jen to, že na horší půdě je třeba platit větší počet dělníků, aby se vyrobilo stejné množství produktu, vyzdvihuje zde konečně moment, který má pro míru zisku rozhodující význam, totiž že s touž sumou kapitálu se zaměstnává méně dělníků za vyšší mzdu. Jinak nemá ve všem pravdu. Stoupne-li cena klobouků atd. o 10 %, situace kapitalisty se tím nezmění, ale pozemkový vlastník bude muset při nákupu všech těchto zboží zase víc odevzdat ze své renty. Jeho renta stoupla například z 10 liber št. na 20 liber št. Avšak za těchto 20 liber št. dostane proporcionálně menší množství klobouků atd. než předtím za 10 liber št.
Ricardo říká naprosto správně:
„S rozvojem společnosti se čistý produkt půdy vždy zmenšuje v poměru k jejímu hrubému produktu.“ (Cit. dílo, str. 198.) [Srov. čes. vyd., str. 133.]
Ricardo to myslí tak, že s rozvojem společnosti se renta zvyšuje. Skutečný důvod [že čistý produkt se v poměru k hrubému produktu zmenšuje] je v tom, že s rozvojem společnosti se zmenšuje variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu. ǀ691ǁ
ǁ692ǀ To, že s pokrokem výroby roste konstantní kapitál v poměru k variabilnímu kapitálu, Ricardo sám přiznává, avšak jen ve formě růstu fixního kapitálu v poměru k oběžnému kapitálu.
„V bohatých a mocných zemích, kde jsou investovány obrovské kapitály ve strojích, vyvolá náhlá změna v obchodě více obtíží než v chudších zemích, kde je poměrně mnohem méně fixního kapitálu a mnohem více oběžného kapitálu a kde tedy podíl lidské práce na výrobcích je větší. Oběžný kapitál lze mnohem snadněji stáhnout z nějakého odvětví než fixní kapitál. Často není možné přizpůsobit stroje vyrobené pro určité průmyslové odvětví pro jiné účely. Naproti tomu oděv, potrava a obydlí dělníka z jednoho odvětví mohou sloužit dělníkům v jiném odvětví“
(zde se tedy oběžným kapitálem rozumí jen variabilní kapitál, vynakládaný na mzdu),
„nebo týž dělník může dostat tutéž potravu, oděv a obydlí, ačkoli změnil své zaměstnání. To však je zlo, s nímž se bohatý národ musí smířit. Stěžovat si na ně by bylo stejně nerozumné, jako kdyby bohatý kupec hořekoval nad tím, že jeho loď je vystavena nebezpečí moře, kdežto chýše jeho chudého souseda je před všemi takovými nebezpečenstvími chráněna.“ (Cit. dílo, str. 311.) [Srov. čes. vyd., str. 194.]
Ricardo sám uvádí příčinu vzestupu renty, která naprosto nezávisí na zvyšování ceny zemědělských produktů:
„Jakýkoli kapitál vložený do půdy se nutně po uplynutí nájmu stane kapitálem majitele půdy, a ne pachtýře. Ať majitel půdy dostane při novém pronájmu půdy za tento kapitál jakoukoli náhradu, nabude formy renty; ale nikdo nebude platit rentu, může-li daným kapitálem získat více obilí z ciziny, než se urodí na této půdě doma.“ (Cit. dílo, str. 315, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 196, pozn.]
O téže věci Ricardo říká:
„V předcházející části tohoto díla jsem se zmínil o rozdílu mezi vlastni rentou a mezi odměnou, která se platí pod názvem renty majiteli půdy za výhody, které vynaložením kapitálu poskytl nájemci. Ale možná, že jsem dostatečně jasně neukázal rozdíl, který by vznikl z různého způsobu použití tohoto kapitálu. Protože část tohoto kapitálu, která se už jednou vynaložila na zlepšení hospodářství, nerozlučně srůstá s půdou a vede k růstu její produktivní síty, odměna placená majiteli půdy za její užívání má zcela povahu renty a podléhá všem zákonům renty. Ať se toto zlepšení uskutečnilo na účet majitele půdy nebo pachtýře, nebylo by se vůbec provedlo, kdyby nebylo velmi pravděpodobné, že výnos se bude rovnat alespoň zisku, jehož lze dosáhnout, použije-li se jiného kapitálu téže velikosti. Ale jakmile se toto zlepšení už provedlo, dosažený výnos bude mít provždy zcela povahu renty a bude podléhat všem změnám renty. Avšak některé z těchto výdajů zlepšují půdu jen na určitou dobu a nezvětšují její produktivní sílu natrvalo, Vynaloží-li se na budovy a jiná zlepšeni přechodného rázu, musí se stále obnovovat, a proto majiteli půdy nepřinášejí trvalé zvýšení jeho skutečné renty.“ (Cit. dílo, str. 306, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 191, pozn]
Ricardo říká:
„Ve všech zemích a ve všech dobách závisí zisk na množství práce potřebné k tomu, aby si dělníci mohli opatřit nutné životní prostředky na té půdě nebo s tím kapitálem, které nevynášejí rentu.“ (Cit, dílo, str. 128,) [Srov. čes. vyd., str. 96.]
Podle tohoto názoru reguloval by zisk pachtýře na nejhorší půdě, která podle Ricarda neplatí rentu, všeobecnou míru zisku. Ricardo uvažuje takto: produkt nejhorší půdy se prodává za svou hodnotu a neplatí rentu; vidíme tu tedy přesně, kolik nadhodnoty zbývá kapitalistovi po odečtení té části hodnoty produktu, který je pouze ekvivalentem pro dělníka. A tato nadhodnota je zisk. Tato úvaha se zakládá na předpokladu, že cena nákladů a hodnota jsou totožné, že daný produkt se prodává za hodnotu, protože se prodává za cenu nákladů.
To je historicky a teoreticky nesprávné. Ukázal jsem, že tam, kde existuje kapitalistická výroba a pozemkové vlastnictví, nemůže půda nebo důl nejhorší kategorie platit rentu, protože prodává svůj produkt pod jeho [individuální] hodnotou, prodává-li ho za tržní hodnotu (kterou tento produkt nereguluje), a to proto, že tržní hodnota tohoto produktu tu právě jen kryje jeho cenu nákladů. Ale co reguluje tuto cenu nákladů? Míra zisku nezemědělského kapitálu, na jejímž určení se ovšem podílí i cena obilí, ačkoli ji zdaleka neurčuje sama. Ricardovo tvrzení by bylo správné jen v tom případě, kdyby hodnoty a ceny nákladů byly ǁ693ǀ totožné. Avšak i historicky — v souvislosti s tím, že kapitalistická výroba se objevuje v zemědělství později než v průmyslu — je zemědělský zisk určován průmyslovým ziskem, a ne naopak. Správné je jen to, že na této nejhorší půdě, která vynáší zisk, nikoli však rentu, a která prodává svůj produkt za cenu nákladů, se průměrná míra zisku projevuje, očividně vystupuje; rozhodně však není správné, že se tím průměrný zisk reguluje, což by bylo něco úplně jiného.
Míra zisku může klesat, aniž stoupá úroková míra a míra renty.
„Při rozboru zisku z kapitálu jsme již ukázali, že akumulace kapitálu nemůže natrvalo snížit zisk[e], nebude-li působit nějaká trvalá příčina vzestupu mezd... Kdyby mohlo množství dělníkových nutných životních prostředků stále vzrůstat stejně snadno, nemohla by nastat trvalá změna míry zisku nebo mzdy“ (bylo by třeba říci: míry nadhodnoty a hodnoty práce), „ať by akumulace kapitálu dosahovala jakékoli výše. Adam Smith si však nevšímá rostoucích obtíží se získáváním potravy pro zvýšený počet dělníků, který bude zaměstnávat zvýšený kapitál, ale bez rozlišování připisuje pokles zisku akumulaci kapitálu a konkurenci, která z ní vyplývá.“ (Cit. dílo, str. 338—339.) [Srov. čes. vyd., str. 210.]
To celé by bylo správné jen vtom případě, kdyby byl zisk totožný s nadhodnotou.
A[dam] Smith tedy říká, že s akumulací kapitálu míra zisku klesá v důsledku rostoucí konkurence mezi kapitalisty; Ricardo říká, že míra zisku klesá proto, že se stále zhoršují výrobní podmínky v zemědělství (zdražují nutné životní prostředky). Vyvrátili jsme jeho názor, který by byl správný jen v tom případě, kdyby míra nadhodnoty a míra zisku byly totožné, tj. kdyby míra zisku mohla klesat pouze v důsledku zvýšení míry mzdy (za předpokladu, že pracovní den se nemění). Smithův názor se zakládá na tom, že (při svém nesprávném pojetí, které sám vyvrátil) chápe hodnotu jako součást mzdy, zisku a renty. Podle něho akumulace kapitálu způsobuje, že libovolně stanovené zisky, pro něž neexistuje žádná imanentní míra, musejí klesat, a to v důsledku snížení cen zboží, v kterých jsou zisky — podle tohoto pojetí — jen nominální přirážkou.
Ricardo má ovšem teoreticky pravdu, když proti Smithovi tvrdí, že akumulace kapitálů nic nemění na určování hodnoty zboží; ale, Ricardo se hluboce mýlí, když se snaží vyvrátit A[dama] Smitha tím, že v zemi nemůže nastat nadvýroba. Ricardo popírá možnost přebytku kapitálu, což se po něm stalo v anglické politické ekonomii všeobecné uznávaným axiómem.
Ricardo předně nevidí, že ve skutečnosti, kdy proti sobě nestojí jen kapitalista a dělník, ale [průmyslový] kapitalista, dělník, pozemkový vlastník, peněžní kapitalista, příjemce pevných důchodů od státu atd., že za těchto okolností pokles cen, který postihuje oba, průmyslového kapitalistu i dělníka, přináší ostatním třídám výhodu.
Za druhé Ricardo nevidí, že kapitalistická výroba vůbec nevyrábí v libovolném rozsahu, nýbrž že čím víc se rozvíjí, tím víc je nucena vyrábět v takovém měřítku, které nemá nic společného s bezprostřední poptávkou, nýbrž závisí na neustálém rozšiřování světového trhu.
Uchyluje se k nesmyslnému Sayovu předpokladu, že kapitalista prý nevyrábí pro zisk, pro nadhodnotu, nýbrž bezprostředně pro spotřebu, pro užitnou hodnotu — pro vlastní spotřebu. Nevidí, že zboží se musí přeměnit v peníze. Poptávka ze strany dělníků nestačí, protože zisk pochází právě z toho, že poptávka dělníků je menší než hodnota jejich produktu, a zisk je tím větší, čím je tato poptávka relativně menší. Právě tak nestačí ani vzájemná poptávka mezi kapitalisty. Nadvýroba nevyvolává trvalý pokles zisku, neustále se však periodicky opakuje. Po nadvýrobě následuje podvýroba atd. Nadvýroba vzniká právě z toho, že masa lidí nikdy nemůže spotřebovat víc než průměrné množství prostředků nutných k životu, a že tedy její spotřeba nevzrůstá úměrně vzrůstu produktivity práce. Avšak celý tento oddíl patří do konkurence kapitálů. Všechno, co o tom Ricardo říká, nestojí ani za zlámaný groš. (Je to kapitola XXI, „Vliv akumulace na zisk a úrok“.)
„Existuje jen jeden případ, a i ten je dočasný, kdy může akumulace při nízké ceně potravin způsobit pokles zisku. Bývá to tehdy, když fondy určené k vydržování práce rostou mnohem rychleji než obyvatelstvo: pak bude mzda vysoká a zisk nízký.“ (Cit. dílo, str. 343.) [Srov. čes. vyd., str. 212—213.]
Proti Sayovi Ricardo [v téže kapitole] ironicky poznamenává ke vztahu mezi ziskem a úrokem:
„Pan Say připouští, že úroková míra závisí na míře zisku, ale z toho ještě neplyne, že míra zisku závisí na úrokové míře, jedno je příčinou, druhé je následkem, a žádné okolnosti nemohou vést k tomu, aby si vyměnily místa.“ (Cit. dílo, str. 353, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 217, pozn.]
Avšak tytéž příčiny, které vedou k poklesu zisku, mohou vést k vzestupu úroku a naopak.[94]
[V kapitole „O obchodu s koloniemi“ Ricardo píše:]
„Pan Say přiznává, že výrobní náklady jsou základem ceny, a přece na různých místech své knihy tvrdí, že cenu, určuje poměr mezi poptávkou a nabídkou.“ (Cit. dílo, str. 411.) [Srov. čes. vyd., str. 247.]
Ricardo [odmítaje určující úlohu poptávky a nabídky] by právě měl z tohoto [spojování Sayovy koncepce výrobních nákladů s koncepcí poptávky a nabídky] vidět, že ǁ694ǀ výrobní náklady se velmi liší od množství práce použité k výrobě zboží. Místo toho pokračuje:
„Skutečným a konečným regulátorem relativní hodnoty dvou zboží jsou jejich výrobní náklady.“ (Cit. dílo, str. 411.) [Srov. čes. vyd., str. 247.]
[V téže kapitole Ricardo píše:]
„A což Adam Smith nesdílí týž názor,“ ˂že ceny nejsou regulovány ani mzdami, ani zisky˃, „když říká že ‚ceny zboží čili hodnota zlata a stříbra ve srovnání ostatním zbožím závisí na poměru mezi množstvím práce, kterého je třeba, aby se na trh dodalo určité množství zlata a stříbra, a množstvím práce, které je třeba, aby se na trh dostalo určité množství kteréhokoli jiného zboží?‘ Toto množství se nezmění, ať jsou zisk nebo mzda vysoké nebo nízké. Jak tedy mohou vysoké zisky zvýšit ceny?“ (Cit. dílo, str. 413—414.) [Srov. čes. vyd., str. 248.]
Na uvedeném místě nerozumí A[dam] Smith cenami nic jiného než peněžní vyjádření hodnoty zboží. Skutečnost, že hodnota zboží, jakož i hodnota zlata a stříbra, za které se zboží směňuje, se určuje poměrným množstvím práce, potřebným k výrobě obou těchto druhů zboží ˂zboží z jedné strany, zlata a stříbra z druhé strany), nijak neodporuje tomu, že „vysoké zisky mohou zvýšit“ skutečné ceny zboží, tj. jejich ceny nákladů. Rozhodně ovšem ne všechny najednou, jak se domnívá Smith. Avšak vysoké zisky skutečně zvýší ceny části masy zboží nad jejich hodnotu víc, než by se zvýšily při nízké úrovni průměrného zisku, kdežto ceny druhé části zboží poklesnou pod svou hodnotu méně, než by poklesly při nízkých ziscích.[95]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
c V tomto vydání zde. (Pozn. red.)
d ǁ691ǀ O vzniku nadhodnoty Ricardo říká:
Ve formě peněz... kapitál nevytváří žádný zisk, kdežto ve formě materiálu, strojů a potravin, za něž by jej bylo možno směnit, by přinášel důchod.“ (Cit. dílo, str. 267.) [Srov. čes. vyd., str. 170—171.] „Kapitál majitele cenných papírů ǁ692ǀ se nikdy nemůže stát produktivním — ve skutečnosti to vúbec není kapitál. Kdyby chtěl své cenné papíry prodat a kapitálu, který za ně dostal, produktivně použit, mohl by to učinit jen tak, že by odvedl od produktivního použití kapitál kupce svých papírů.“ (Cit. dílo, str. 289, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 182, pozn.] ǀ692ǁ
e Ziskem zde Ricardo rozumí tu část nadhodnoty, kterou si přivlastňuje kapitalista, rozhodně však ne celou nadhodnotu. Jak je nesprávné, že nadhodnota v důsledku akumulace kapitálu může klesnout, tak je správné, že se v důsledku akumulace může snížit zisk.
91 Marx tu má na mysli takové Ricardovy kritiky, jako např. Jeana-Baptista Saye, který v úvodu k pátému vydání své knihy „Traité dʼéconomie politique...“ (Paříž 1826) Ricardovi vytýká, že „někdy uvažuje na základě abstraktních principů, které přespříliš zevšeobecňuje“ a dochází tak k závěrům, které neodpovídají reálné skutečnosti. (Viz uvedené vydání, str. LXXXI, nebo 6. vydání, Paříž 1841, str. 40—41.)
92 Celkový počet tun (5111/39) dostaneme tímto výpočtem: vyrobí-li 162/3 dělníků v kategorii III (tabulka E) 621/2 tuny, pak 1379/117 dělníků vyrobí při stejné produktivitě 
tuny.
93 Jde tu o světovou výstavu v Londýně, která byla otevřena 1. května 1862 a na níž byly vystaveny vzorky zemědělských a průmyslových výrobků, umělecká díla a nejnovější vymoženosti vědy.
94 Citovanou Ricardovu poznámku k Sayovým názorům o poměru mezi ziskem a úrokem opakoval Marx na straně 736 svého rukopisu; dal ji však do hranatých závorek, protože bezprostředně nesouvisela s tím, co se na této straně říká, a k Ricardovým závěrečným slovům „...žádné okolnosti nemohou vést k tomu, aby si vyměnily místa“ připojil námitku: „To, co bylo uvedeno naposled, je za určitých okolností naprosto nesprávné.“
Ve III. dílu „Kapitálu“, v kapitole 22, ukazuje Marx, že v různých fázích kapitalistických cyklů mohou být pohyby míry zisku a úrokové míry vzájemně protichůdné. Marx píše: Prozkoumáme-li cykly zvratů, v nichž se pohybuje moderní průmysl..., zjistíme, že nízký stav úroku odpovídá zpravidla obdobím prosperity čili mimořádného zisku, vzestup úroku přechodu od prosperity k jejímu zvratu a maximum úroku až k nejzazší lichvářské výši pak krizi.“ („Kapitál“, díl III, čes. vyd. 1956, zde.)
95 Zde se Marx vrací k otázce, kterou zkoumal na straně 672 rukopisu (v tomto svazku viz zde), jaký vliv mají zisky z obchodu s koloniemi a ze zahraničního obchodu vůbec na průměrnou míru zisku a v důsledku toho i na ceny nákladů, které jsou v koloniích vyšší než v metropoli. Jak Marx ukazuje, Smith zastával v této otázce správnější názory než Ricardo. Viz též Karel Marx, „Kapitál“, díl III, kapitola 14, bod V: „Zahraniční obchod“.