Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Pověsti o zatčení Mazziniho. — Rakouská nucená půjčka. —
Španělsko. — Situace ve Valašsku
Londýn, v úterý 12. září 1854
Noviny přinášejí různé pověsti o zatčení Mazziniho v Basileji. Já jsem dostal od jednoho přítele tuto informaci: Mazzini byl skutečně zatčen dvěma četníky v Curychu, ale jen na několik hodin, a potom se mu podařilo uniknout. Útěk mu umožnil jiný Ital, který se dal současně s ním zatknout na jiném místě a vydával se za Mazziniho. Tímto trikem se jim podařilo zmást úřady a sám pan Druey telegrafoval z Bernu do Ženevy, aby bylo další pátrání zastaveno, neboť Mazzini je prý uvězněn. Soudí se, že místo Mazziniho byl zatčen Saffi, ale také se říká, že to byl jeden maďarský důstojník jménem Türr.
„Gazzetta di Milano“ z 31. srpna se zřejmým uspokojením oznamuje, že městská rada v Pavii se usnesla na svém zasedání 28. srpna přispět na národní půjčku a upsala 200 000 zlatých. Naproti tomu jedny neoficiální noviny uveřejnily, jak toto zmíněné usnesení městské rady ve skutečnosti vypadalo:
„Pavijská obec upisuje sumu, která byly určena a předepsána pro město Pavii, ale neupisuje ji jako představitel obce nebo jako přispěvatel, nýbrž jen jako orgán vlády, závislý na výkonné moci, jíž je povinna podle oběžníku z roku 1830 bezpodmínečnou poslušností; kromě toho tím plní rozkaz generálního guvernéra, který jí byl doručen 7. srpna.“
Také v Trevisu byla upsána dobrovolná půjčka jen pod přímou hrozbou. Z oznámení terstské městské rady vysvítá, že i v tomto městě, vždy přehorlivě oddaném rakouské vládě, nebyla půjčka poskytnuta ani nijak zvlášt dobrovolně, ani tak jednomyslně jak to líčí rakouské noviny:
„Naše obec upsala ještě jeden milión na národní půjčku. Magistrát tímto oznamuje, že tato částka bude rozdělena mezi upisovatele, kteří dosud na půjčku nijak nepřispěli nebo kteří neposkytli tolik, kolik odpovídá jejich jmění. Zároveň se stanoví poslední lhůta dobrovolných úpisů na 6. září. Rada doufá, že každý pospíší využít výhody poskytované půjčkou tím spíš, že po vypršení lhůty bude muset, ač nerada, použít donucení.“
Reakční tisk ještě není spokojen s posledními opatřeními španělské vlády; zlobí se, že byl znovu uzavřen kompromis s revolucí. Tak v „Journal des Débats“ čteme:
„Už 7. srpna Espartero prohlásil, ‚že na přání madridského lidu neopustí vévodkyně Riánsares hlavní město ani ve dne, ani v noci, ani potají‘. Teprve 28. srpna, po jedenadvaceti dnech vězení, dostala královna Kristýna povoleni odjet za bílého dne, dokonce s určitou okázalostí. Přitom však vláda projevila takovou slabost, že zároveň vydala příkaz zkonfiskovat její statky.“
List „Débats“ doufá, že tento rozkaz bude odvolán. Jenže naděje tohoto listu jsou v tomto případě snad ještě neopodstatněnější, než když nesměle projevoval naděje, že Bonaparte neprovede konfiskaci jmění Orleánů[280]. Oviedský guvernér už přistoupil k zabavení uhelných dolů, které vlastnila Kristýna v asturské provincii. Ředitelé dolů v Sieru, Langreu a Piero Corrilu už dostali příkaz vypracovat hlášení a podřídit se po stránce správní vládě.
Co se týče Kristýnina okázalého odjezdu za „bílého dne“, o němž psaly „Débats“, je list velmi nesprávně informován. Když královna Kristýna opouštěla své komnaty, procházela liduprázdnými chodbami, protože všichni byli pečlivě odstraněni z cesty. Národní garda, ubytovaná v kasárnách na dvoře královského paláce, její odjezd ani nezpozorovala. Celý plán byl vypracován tak tajně, že sám Garrigò, který měl rozkaz královnu doprovázet, dostal příkazy až těsně před odjezdem. Eskorta byla informována o svěřeném úkolu, teprve když byla asi dvanáct mil od Madridu, a Garrigò měl co dělat, aby zabránil vojákům, aby Kristýnu neuráželi a nevrátili se okamžitě do Madridu. Velitelé národní gardy se o celé této věci dověděli teprve za dvě hodiny po odjezdu madame Muñoz. Jak tvrdí list „España“, dojela Kristýna na portugalskou hranici 3. září ráno. Měla prý po celou cestu velmi dobrou náladu, zato její vévoda byl poněkud posmutnělý. Poměr mezi Kristýnou a tímto Muñozem lze pochopit jedině z odpovědi, kterou dal Don Quijote na otázku Sancha Panzy, proč miluje takovou vesnickou couru, jako je Dulcinea, když by mohl mít u svých nohou princezny.
„Jedné dámy, obklopené zástupem urozených, bohatých a vtipných dvořanů,“ odpověděl ctihodný rytíř, „se ptali, proč si vybrala za milence prostého venkovana. Víte, odpověděla dáma, pro to, k čemu já ho potřebuji, má víc filosofie než sám Aristoteles.“[a]
O tom, co soudí reakční tisk o španělských záležitostech, si lze udělat obraz podle některých výňatků z „Kölnische Zeitung“ a „Indépendance belge“. První list píše:
„Podle jednoho dobře informovaného a spolehlivého zpravodaje, ke všemu ještě přívržence OʼDonnella a strany moderadů, vzbuzuje situace obavy, protože mezi stranami panují dál hluboké neshody. Dělnická třída rozjitřená agitátory je neustále ve varu.“
„Indépendance“ píše:
„Budoucnost španělské monarchie je silně ohrožena. Všichni skuteční španělští vlastenci se shodují v tom, že je nutno skoncovat s revolučními orgiemi. Zuřivost pamfletistů a barikádníků se obrací stejně prudce proti Esparterovi a jeho vládě jako proti San Luisovi a bankéři Salamankovi. Ale po pravdě řečeno nelze činit odpovědným za takové výstřelky tento rytířský národ. Madridský lid není možno ztotožňovat s lůzou, která hulákala ‚smrt Kristýně!‘, ani s ubohými pisálky hanopisů, které kolují mezi obyvatelstvem s tituly ‚San Luisovy loupeže‘, ‚Kristýna a její kumpáni‘. 1800 madridských barikád a ultrakomunistické manifestace v Barceloně jasně dokazují, že do španělských saturnálií zasáhla zahraniční demokracie. Jisté je, že politováníhodných událostí, které nyní otřásají Pyrenejským poloostrovem, se zúčastnilo velmi mnoho emigrantů z Francie, Německa a Itálie. Jisté je, že Španělsko je na pokraji sociálního požáru. Bezprostředním důsledkem bude ztráta perly Antil, bohatého ostrova Kuby, protože Španělsko nebude s to čelit americkým nárokům nebo vlastenectví takových lidí, jako je Soulé nebo Sanders. Je na čase, aby Španělsko otevřelo oči a aby se všichni poctiví lidé civilizované Evropy spojili a udeřili na poplach.“
Není jistě zapotřebí intervence zahraničních demokratů k tomu, aby madridské obyvatelstvo bylo pobouřeno, když vláda 28. srpna poruší slovo, které dala 7. srpna, když zruší svobodu shromažďování a obnoví tiskový zákon z roku 1837, podle něhož se na každém vydavateli požaduje kauce 40 000 reálů a 300 reálů přímých daní. Jestliže nepokoje v provinciích mají nadále nevyhraněný a neurčitý ráz, čím jiným se to dá vysvětlit než tím, že chybí ústřední vedení revolučního hnutí? Od té doby, co takzvaná revoluční vláda připadla Esparterovi, nebyl vydán jediný dekret ve prospěch provincií. Provincie vidí, že ve stínu této vlády bují stejná podlízavost, intrikářství a kariérismus jako za San Luise. Kolem vlády se dál hemží houf vrtichvostů — nemoc, která sužuje Španělsko od dob Filipů[281].
Nahlédněme do posledního čísla madridské „Gacety“ ze 6. září. Je v ní uveřejněna OʼDonnellova zpráva, ve které se praví, že v armádě je takový nadbytek hodností a titulů, že z každých tří generálů může být použito k činné službě jen jednoho. Tato přemíra generálů je prokletím Španělska už od roku 1823. Z této zprávy by se dalo soudit, že bude následovat nařízení, které tento nešvar odstraní. Ale kdepak! Nařízením, které vyšlo po této zprávě, se svolává poradní válečná junta, kterou vláda jmenovala z generálů, kteří v současné době nezastávají žádnou funkci v armádě. Kromě svého obvyklého platu mají tito pánové dostávat: generálporučík 5000 reálů a brigádní generál [Maréchal-de-Camp] 6000 reálů. Předsedou této vojenské sinekury byl jmenován generál Manuel de la Concha. Totéž číslo „Gacety“ přináší zprávu o další záplavě vyznamenání, penzí a tak dále, čili první štědré rozdávání zřejmě nesplnilo svůj úkol. San Miguel a Dulce dostali velkokříž řádu Karla III.; všechny odměny a dřívější vyznamenání udělená zaragozskou juntou se potvrzují a rozšiřují. Ale nejzajímavější v tomto čísle „Gacety“ je oznámení, že 11. září se obnovují výplaty státním věřitelům. Jak neuvěřitelně pošetilý je španělský lid, není-li spokojen s těmito vymoženostmi své revoluční vlády!
Cestovatelé, kteří se nedávno vrátili z Valašska, líčí, v jakém bezútěšném stavu je toto knížectví. Jak známo, uvalilo Rusko na podunajská knížectví dluh 14 000 000 franků jako náhradu za náklady okupace z roku 1848—1849. Ruští generálové tuto sumu za poslední okupace vymohli. Rusové ustoupili teprve potom, když vyprázdnili všechny pokladny: farní, klášterní i městské. Penězi z těchto pokladen platili za smluvní dodávky valašským statkářům a sedlákům. Ale za dopravní prostředky, které jsou v agrární zemi velmi závažnou položkou, za dříví, uhlí, slámu atd. neplatili vůbec, to prostě rekvírovali. Důsledek je, že finance podunajských knížectví jsou velmi vyčerpány a některé obce jsou před bankrotem. A to ještě necháváme stranou, že z mnoha domů se nadělaly nemocnice a mnoho bojarů svěřilo své jmění pod ochranu Rusů ze strachu před tureckými loupežníky.
V jednom dopise z Atén z 29. srpna čteme:
„Král nadále odmítá zaplatit Turecku jakékoli odškodnění. Nenávist k západním vojskům roste a několik francouzských vojáků už dostalo od obyvatelstva výprask.“
Stálo by za to vyprávět vašim čtenářům, jak byly pod britským vlivem rozpuštěny řecké občiny, jak jim vnutili Kapodistriase a jak byl všechen lid zdemoralizován machinacemi lorda Palmerstona. Čestnost úmyslů britské vlády ještě i v této chvíli, kdy zahájila intervenci v Řecku, dostatečně ilustruje podpora, kterou poskytuje generálu Kalergisovi, který se podobně jako Kapodistrias narodil v Rusku, byl tam vychován a trvale tam žije.
Lord Stratford de Redcliffe a britská vláda se konečně dočkali toho, oč tak dávno usilovali — povstání v Turecku, ne sice v jeho evropské části, ale aspoň v Anatólii. Věděli jsme již ze zpráv z Rhodu, že na pobřeží proti tomuto ostrovu povstal bojovný osmanský horský kmen Zejbeků. „Journal de Constantinople“ z 20. srpna nyní oznamuje, že anarchie v tomto kraji roste každým dnem. Protože tu není pravidelná armáda, podnikají povstalci neustále nájezdy z hor, přepadají vesnice, vymáhají desátky, olupují obyvatelstvo i karavany, znásilňují ženy a zabíjejí každého, kdo se postaví na odpor. Nejhůře řádí v provincii Menteše. Guvernér musel utéci z Aydinu do Tire. Denizli upadlo do jejich rukou a muftí Sahib efendi, který se vypravil podat zprávu generálnímu guvernérovi, byl chycen a popraven i se svými průvodci. Povstalecké síly jdou do tisíců. Zdrojem těchto nepokojů jsou bašibozukové vracející se z Karsu a Bayazitu, kteří obviňují Portu, že utiskuje Turky a ustupuje Rusku.
Podíváme-li se na Evropu, vidíme příznaky revoluce ve Španělsku, Itálii, Dánsku, v podunajských knížectvích, v Řecku, v asijském Turecku; dokonce i v řadách francouzské armády ve Varně zaznělo volání: „A bas les singes!“[b]
Napsal K. Marx 12. září 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4197 z 30. září 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Cervantes, „Don Quijote“, díl I, kapitola 25. (Pozn. red.)
b — doslova: „Pryč s opičáky!“ tj. „Pryč s pány, s nadřízenými!“ (Pozn. red.)
280 Konflskaci jmění orleánské dynastie nařídil Ludvik Bonaparte 22. ledna 1852.
281 Dobou Filipů nazývá Marx dobu panování španělských králů Filipa II. (1556—1598), Filipa III. (1598—1621) a Filipa IV. (1621—1665).