Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Reakce ve Španělsku[278]
Londýn, v pátek 1. září 1854
Když do Madridu vtáhly pluky od Vicalvara, povzbudilo to vládu k ještě horlivější kontrarevoluční činnosti. Obnovení represívního tiskového zákona z roku 1837, vylepšeného všemi krutostmi doplňovacího zákona z roku 1842, pohřbilo celou „buřičskou“ část tisku, protože tyto noviny nemohly složit požadovanou kauci. 24. srpna vyšlo poslední číslo listu „Clamor de las Barricades“ pod názvem „Ultimas Barricades“, neboť oba jeho redaktoři byli zatčeni. Místo toho vyšel ještě téhož dne nový reakční list „Las Cortes“.
„Jeho Excelence, generálkapitán don San Miguel,“ praví se v programu tohoto listu, „který nás poctil svým přátelstvím, nám prokázal tu čest, že nám nabídl svou spolupráci. Jeho články budou podpisovány jeho iniciálkami. Osoby stojící v čele našeho listu budou se vší rozhodností hájit tuto revoluci, která skoncovala se zlořády a přehmaty prohnilé moci, ale svůj bojový prapor vztyčí jedině v lůně Ústavodárného shromáždění. Jen tam může být vybojována rozhodující bitva.“
Rozhodující bitva za Isabelu II. a za Espartera. Jistě si vzpomínáte, že to byl právě tento San Miguel, který prohlásil na tiskovém banketu, že jediným korektivem tisku je zase jen tisk, zdravý rozum a lidová osvěta, že tisk je instituce, kterou nemůže zničit ani meč, ani deportace, ani vyhnanství, ani žádná jiná síla na světě. A v den, kdy nabízí tisku svou spolupráci, neozve se ani slůvkem proti dekretu, který ruší jemu tak drahou svobodu tisku.
Po zrušení svobody tisku následovalo vzápětí — rovněž na základě královského dekretu — zrušení shromažďovacího práva. V Madridu byly rozpuštěny kluby, v provinciích junty a výbory veřejné bezpečnosti, kromě těch, které vláda uznala za „zastupitelstva“. Svazový klub byl uzavřen na základě vládního nařízení, ačkoli několik dní předtím přijal jeho čestné předsednictví Espartero — to je fakt, který se londýnské „Times“ marně snaží popřít. Tento klub vyslal deputaci k ministru vnitra a domáhal se, aby byl propuštěn madridský guvernér (jefe politico) seňor Sagasti, protože se provinil porušováním svobody tisku a shromažďovacího práva. Seňor Santa Cruz odpověděl, že žádnému státnímu úředníku nelze vyčítat, postupuje-li podle směrnic schválených ministerskou radou. To vyvolalo vážné nepokoje; avšak národní garda obsadila Náměstí ústavy (Plaza de la Constitución), a tím celá věc skončila. Sotva byly zastaveny malé listy, dostaly se do konfliktu se Sagastim větší noviny, které ho dosud podporovaly. Aby byl umlčen „Clamor Público“, byl jeho šéfredaktor seňor Corradi jmenován ministrem. Jenže s takovým opatřením se asi nevystačí, protože ze všech redaktorů se nedají udělat ministři.
Největší troufalostí kontrarevoluce je však to, že královně Kristýně bylo dovoleno odjet do Lisabonu, přestože se ministerská rada zavázala postoupit rozhodnutí o jejím dalším osudu ústavodárným kortesůrn. Tuto svou věrolomnost se snaží ministerská rada zastřít tím, že zajistila Kristýniny statky ve Španělsku, ačkoli je všeobecně známo, že to je nejméně významná část jejího bohatství. Tak se z toho Kristýna lacino dostala, a právě se dovídáme, že i San Luis šťastně dorazil do Bayonne. Nejzajímavější na celé věci je způsob, jakým byl získán potřebný dekret. 26. srpna se sešlo několik vlastenců a příslušníků národní gardy, aby se poradili, co udělat na ochranu veřejného zájmu; odsoudili váhavost a polovičatá opatření vlády a usnesli se vyslat k vládě deputaci s požadavkem, aby Kristýna byla převezena z královského paláce, kde kuje pikle proti svobodě lidu. Podezřelé bylo, že tento návrh podporovali dva Esparterovi pobočníci a sám Sagasti. Nato se sešla ministerská rada výsledkem porad bylo to, že Kristýna upláchla.
25. srpna se královna poprvé ukázala na veřejnosti, a to na promenádě na Pradu[a] v doprovodu svého takzvaného manžela a princezny asturské. Ale byla zřejmě přijata velice chladně.
Výbor, který byl pověřen vypracovat zprávu o finanční situaci v době pádu Sartoriovy vlády, uveřejnil svou zprávu v „Gacetě“ s úvodem ministra financí seňora Collada. Podle této zprávy činí v přítomné chvíli španělský nezaložený dluh 33 miliónů dolarů a celkový schodek 50 miliónů dolarů. I mimořádné finanční zdroje vlády byly zřejmě vyčerpány a promarněny na celé roky předem. Příjmy z Havany a z Filipín byly vybrány na dva a půl roku předem. Výnos z nucené půjčky beze stopy zmizel. Rtuťové doly v Almadénu jsou dány do zástavy na mnoho let dopředu. Bilanční přebytky, které se mají odvádět depozitní pokladně, prostě nejsou. Stejně neexistuje fond na substituci armády. Za dodaný tabák se mělo zaplatit, ale nezaplatilo 7 485 692 reálů. Rovnčž nebyly uhrazeny směnky na veřejné práce ve výši 5 505 000 reálů. Podle zprávy pana Collada činí nejnaléhavější pohledávky celkem 252 980 253 reálů. Prostředky, které navrhuje k uhrazení tohoto schodku, jsou ryze bankéřské: obnovit klid a pořádek, vybírat dál všechny staré daně a uzavřít nové půjčky. Dík této radě dostal Espartero od hlavních madridských bankéřů 2 500 000 dolarů a za to slíbil, že bude provádět ryze moderadskou politiku. Jak je ochoten plnit svůj slib, ukazují jeho poslední opatření.
Ať si však nikdo nemyslí, že tato reakční opatření nenarážejí u lidu na odpor. Když se 28. srpna rozšířila zpráva, že Kristýna ujela, začaly se znovu stavět barikády; můžeme-li však věřit telegrafické zprávě z Bayonne, kterou přinesl francouzský „Moniteur“, „vojsko společně s národní gardou dobylo barikády a potlačilo nepokoje“.
V tom bludném kruhu jsou odsouzeny se točit nedochůdné revoluční vlády. Uznají dluhy, které nadělali jejich kontrarevoluční předchůdci, jako národní závazky. Aby je mohly splácet, musí dál vybírat staré daně a dělat nové dluhy. Aby získaly nové půjčky, musí zajistit „pořádek“, tj. samy dělat kontrarevoluční opatření. Tak se nová lidová vláda obratem ruky stává služkou velkých kapitalistů a utlačovatelkou lidu. Úplně stejným způsobem byla francouzská prozatímní vláda v roce 1848 nucena zavést pověstnou pětačtyřiceticentimovou daň a konfiskovat fondy spořitelen, aby mohla splácet kapitalistům dlužné úroky.
„Španělské revoluční vlády,“ praví anglický autor díla „Pravda o Španělsku“, „neklesly aspoň tak hluboko, aby přijaly hanebnou zásadu neuznávání starých dluhů, praktikovanou ve Spojených státech.“[279]
Fakt je, že by některá dřívější španělská revoluce byla odmítla platit dluhy, smutně proslulá San Luisova vláda by nebyla našla jediného bankéře, který by byl ochoten poskytnout jí úvěr. Ale třeba si náš autor myslí, že výsadou kontrarevoluční vlády je dělat dluhy, a výsadou revoluce je platit.
Avšak Zaragoza, Valencie a Algeciras jsou, jak je vidět, jiného názoru, protože zrušily všechny daně, které jim byly nepohodlné.
Vláda neměla dost na tom, že poslala Brava Murilla jako velvyslance do Cařihradu, ale vyslala ještě i Gonzálese Brava v téže funkci, do Vídně.
V neděli 27. srpna se v madridském obvodu konala předvolební shromáždění, na nichž byli všeobecným hlasováním zvoleni komisaři, kteří mají dozírat na volby v hlavním městě. V Madridu jsou dva volební výbory — Liberal Unión a Unión del Commercio[b].
Tomu, kdo zná dějiny španělských revolucí, nepřipadají příznaky reakce, jak jsme je tu vylíčili, tak hrozivé jako povrchnímu pozorovateli, protože španělské revoluce obvykle začínají teprve svoláním kortcsů, což zase bývá signálem k rozpuštění vlády. Mimoto je v Madridu jen málo vojska a nanejvýš 20 000 příslušníků národní gardy. A z těch je řádně ozbrojena jen asi polovina, zatímco lid, jak známo, odmítl uposlechnout výzvy a neodevzdal zbraně.
OʼDonnell se nedal obměkčit královninými slzami a rozpustil její tělesnou gardu, protože pravidelná armáda žárlila na výsady tohoto sboru, z jehož řad pocházeli Godoy, pověstný tím, jak dovedl hrát na kytaru a zpívat seguidillas graciosas y picantes[c], který se vyšvihl až na manžela královy neteře, a Muñoz, proslulý jen svými soukromými přednostmi, který to dotáhl dokonce až na manžela královny matky.
V Madridu rozeslala skupina republikánů tuto „Ústavu federální Iberské republiky“:
„HLAVA I. ORGANIZACE FEDERÁLNÍ IBERSKÉ REPUBLIKY
Článek 1. Španělsko včetně svých ostrovů a Portugalsko se spojují a tvoří federální Iberskou republiku. Barvy nové vlajky tvoří barvy obou dosavadních vlajek Španělska a Portugalska. Heslem republiky je svoboda, rovnost, bratrství.
Článek 2. Svrchovaná moc přísluší všem občanům vespolek. Je nezcizitelná a nezadatelná. Její výkon si nesmí osobovat žádný jednotlivec ani žádná část lidu.
Článek 3. Zákon je výrazem národní vůle. Soudci jsou dosazováni lidem na základě všeobecného hlasování.
Článek 4. Všichni občané, kteří dosáhli věku 21 let a požívají svých občanských práv, mají volební právo.
Článek 5. Trest smrti jak za politické, tak za prosté zločiny se ruší. Všechny pře soudí porota.
Článek 6. Vlastnictví je posvátné. Politickým emigrantům se vrací majetek, který jim byl zabaven.
Článek 7. Daně se platí přiměřeně příjmům Zavádí se jediná přímá a všeobecná daň. Všechny nepřímé daně, mýta a spotřební daně se ruší. Stejně tak se ruší vládní monopol na sůl a tabák, kolkovné, patentní poplatky a konskripční daně nevojáků.
Článek 8. Svoboda tisku, shromažďování, spolčování, pobytu, výchovy, obchodu a svědomí je zaručena. Každá církev si platí své kněze.
Článek 13. Správa republiky se dělí na federální, provinční a obecní.HLAVA II. FEDERÁLNÍ SPRÁVA
Článek 14. Federální správa se svěřuje Výkonné radě, jmenované a odvolávané Ústředním federálním kongresem.
Článek 15. Mezinárodní a obchodní styky, jednotnost měr, vah a měny, pošta a ozbrojené síly podléhají federální správě.
Článek 16. Ústřední federální kongres se skládá z devíti poslanců za každou provincii; jsou voleni všeobecným hlasováním a řídí se závazně svými instrukcemi.
Článek 17. Ústřední federální kongres je stálý orgán.
Článek 20. Kdykoli má být vydán nový zákon, předloží jej správa, pokládá-li to za nutné, konfederaci k projednání, a to šest měsíců předem, jde-li o kongres, a tři měsíce předem, jde-li o provinční zákonodárné sbory.
Článek 21. Jestliže se některý z poslanců neřídí instrukcemi, které dostal, má být pohnán před soud.“HLAVA III. se týká provinční a obecní správy a zavádí podobné zásady. V posledním článku této hlavy se praví:
„Kolonie nadále nebudou; budou proměněny v provincie a jako takové spravovány. Otroctví se ruší.
HLAVA IV. ARMÁDA
Článek 34. Celý národ bude ozbrojen a organizován v národní gardě, zčásti mobilní, zčásti místní.
Článek 35. Mobilní gardu tvoří neženatí muži ve věku od 21 do 35 let; důstojníci se volí na vojenských školách.
Článek 36. Místní milici tvoří všichni občané ve věku od 35 do 56 let; důstojníci jsou určováni volbou. Jejich povinností je místní obrana.
Článek 38. Dělostřelectvo a ženijní vojsko se rekrutuje z dobrovolníků; je to stálé vojsko a tvoří posádku pevností na pobřeží a hranicích. Ve vnitrozemí nebudou napříště žádné pevnosti.“
Článek 39. který se týká námořnictva, obsahuje podobná ustanovení.
„Článek 40. Provinční štáby a vojenské okruhy se ruší.
Článek 42. Iberská republika se vzdává všech dobyvačných válek a své spory bude předkládat k rozhodnutí nezaujatým vládám.
Článek 43. Pravidelné armády nebudou.“
Napsal K. Marx 1. září 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4185 ze 16. září 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Prado je hlavní madridská třída. (Pozn. red.)
b — Liberální svaz a Obchodní svaz. (Pozn. red.)
c — roztomilé a pikantní taneční písně. (Pozn. red.)
278 Tento název dala článku redakce „New-York Daily Tribune“. V Marxově zápisníku má nadpis „Španělská revoluce“.
279 Marx cituje Hughesovu knihu (viz poznámku [205]).