Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Petrohradská městská konference SDDSR(b)
*1.
Referát o současné situaci
a o stanovisku k prozatímní vládě
14. (27.) dubna
1
Protokolární zápisPolitickou linii jsme si předem určili mnohem přesněji než ostatní strany a zakotvili jsme ji v rezolucích. Život vytvořil zcela novou situaci. Hlavní chyba, kterou revolucionáři dělají, je ta, že se dívají zpátky, na staré rezoluce. Život však přináší příliš mnoho nového, co je třeba začlenit do celkového řetězu událostí.
Hybné síly revoluce jsme určili naprosto správně. Události potvrdily správnost našich starých bolševických zásad, ale naše neštěstí je v tom, že soudruzi chtěli zůstat „starými“ bolševiky. Masové hnutí existovalo jen mezi proletariátem a rolnictvem. Západoevropská buržoazie byla vždy proti revoluci. To byla situace, na niž jsme byli zvyklí. Dopadlo to jinak. Imperialistická válka evropskou buržoazii rozštěpila a to způsobilo, že angličtí a francouzští kapitalisté se pro imperialistické cíle stali přívrženci revoluce v Rusku. Angličtí kapitalisté přímo zosnovali spiknutí s Gučkovem, Miljukovem a špičkami velitelského sboru armády. Angličtí a francouzští kapitalisté se postavili na stranu revoluce. Evropské listy uvádějí celou řadu případů, kdy vyslanci Anglie a Francie jeli vyjednávat s „revolucionáři“ typu Gučkova. To je nepředvídaný spojenec revoluce. Vedlo to k tomu, že revoluce dopadla tak, jak nikdo neočekával. Naším spojencem se stala nejen ruská buržoazie, ale i angličtí a francouzští kapitalisté. Když jsem o tom mluvil ve svém referátě v zahraničí[a], jistý menševik mi řekl, že jsme neměli pravdu, neboť se prý ukázalo, že buržoazie bylo pro zdar revoluce zapotřebí. Odpověděl jsem mu, že to bylo „zapotřebí“ jen k tomu, aby revoluce zvítězila za osm dní. Vždyť Miljukov už před revolucí prohlašoval, že závisí-li vítězství na revoluci, pak je proti vítězství. Na tato Miljukovova slova nesmíme zapomínat.
Revoluce se tedy ve své první etapě rozvíjela tak, jak nikdo neočekával. Bolševici odpověděli na otázku, zda je možná „obrana vlasti“, takto: Jestliže zvítězí buržoazně šovinistická revoluce (Social-demokrat, č. 47), není v tomto případě obrana vlasti možná.[b] Originálnost situace je ve dvojvládí. V zahraničí, kam se nedostanou žádné noviny levicovější než Reč a kde anglický a francouzský buržoazní tisk píše o úplné moci prozatímní vlády a o „chaoticky si počínajícím“ sovětu dělnických a vojenských zástupců, nemá o dvojvládí nikdo jasnou představu. Teprve zde na místě jsme se dověděli, že sovět dělnických a vojenských zástupců předal moc prozatímní vládě. Sovět dělnických a vojenských zástupců znamená uskutečnění diktatury proletariátu a vojáků; mezi vojáky je přitom většina rolníků. Je to tedy diktatura proletariátu a rolnictva. Tato „diktatura“ však uzavřela kompromis s buržoazií. A tady je třeba „starý“ bolševismus zkorigovat. Situace, která nastala, svědčí o tom, že došlo k propletení diktatury proletariátu a rolnictva s mocí buržoazie. Je to neobyčejně svérázná situace. K takové revoluci ještě nedošlo, aby představitelé revolučního proletariátu a rolnictva byli ozbrojeni, ale uzavřeli spojenectví s buržoazií, aby měli moc, ale předali ji buržoazii. Buržoazie je silná tím, že má ve svých rukou kapitál a organizaci. Je proto s podivem, že se dělníci přece jen dokázali dostatečně zorganizovat. Buržoazní revoluce v Rusku skončila, protože moc se dostala do rukou buržoazie. Tady „staří bolševici“ namítají: „Neskončila, protože neexistuje diktatura proletariátu a rolnictva.“ Jenže touto diktaturou je právě sovět dělnických, a vojenských zástupců.
Agrární hnutí se může vyvíjet dvojím způsobem. Rolníci zaberou půdu, aniž vzplane boj mezi vesnickým proletariátem a zámožnými rolníky. To však není dost pravděpodobné, neboť třídní boj nečeká. Opakovat teď to, co jsme říkali v roce 1905, a nemluvit o třídním boji na vesnici znamená zrazovat věc proletariátu.
V usneseních celé řady rolnických sjezdů vidíme už nyní myšlenku, že s vyřešením agrární otázky je třeba počkat na Ustavodárné shromáždění; to je vítězství zámožného rolnictva, které se přiklání ke kadetům. Rolníci už zabírají půdu. Socialisté-revolucionáři jim v tom brání a navrhují, aby se čekalo na Ústavodárné shromáždění. Požadavek zabrat okamžitě půdu je třeba spojit s propagováním vytváření sovětů zástupců zemědělských dělníků. Buržoazně demokratická revoluce skončila. Agrární program je třeba realizovat novým způsobem. Ke stejnému boji mezi velkými a drobnými vlastníky o moc, jaký probíhá teď zde, dojde i na vesnici. Rolníkům nestačí pouhá půda. Nesmírně vzrostl počet rolníků bez potahu. Agrární revoluci rozvíjíme teď pouze my, neboť rolníkům říkáme, aby okamžitě zabírali půdu. Půdu je třeba zabírat organizovaně. Majetek nesmí být ničen. Agrární hnutí je tedy jen prognóza není to fakt. Úkolem marxistů je vysvětlovat rolníkům agrární program; jeho těžiště se musí přesunout na sovět zástupců zemědělských dělníků. Musíme však být připraveni na to, že se rolnictvo může spojit s buržoazií, jako to udělal sovět dělnických a vojenských zástupců. Agrární hnutí je tedy ještě třeba rozvíjet. Zámožné rolnictvo bude přirozeně tíhnout k buržoazii, k prozatímní vládě. Může se stát, že bude pravicovější než Gučkov.
Prozatím buržoazní moc zvítězila. Hospodářské postavení odděluje rolníky od statkářů. Rolníci nepotřebují právo na půdu. Potřebují sověty zástupců zemědělských dělníků. Ti, kdo rolníkům radí, aby čekali na Ústavodárné shromáždění, je klamou.
Naším úkolem je oddělit od maloburžoazního bahna třídní linii: buržoazie dělá svou práci znamenitě, neboť slibuje všechno možné, ale ve skutečnosti provádí svou třídní politiku.
V sovětech dělnických a vojenských zástupců jsou poměry takové, že moc se předává prozatímní vládě, kdežto socialisté se spokojují se „styčnými komisemi“. V této vládě jsou sice nejlepší zmocněnci své třídy, ale je to přece jen určitá třída. Maloburžoazie se jim úplně podřídila. Jestliže nevymezíme proletářskou linii, zradíme věc proletariátu. Buržoazie vládne buď klamáním, nebo násilím. Dnes převládá pochlebování a klamání, a to revoluci uspává. Ústupky se dělají v druhořadých otázkách. V tom hlavním (v agrárním převratu) se nedělá nic. Kdo nevidí, že v Rusku všude — s výjimkou bolševiků — převládá revoluční obranářství, že úplně zvítězilo, ten nevidí fakty; a toto revoluční obranářství znamená vzdát se všech socialistických zásad pro loupežné zájmy velkokapitálu, zastírané frázemi o „obraně vlasti“, a vydat pozice maloburžoazii. Když jsem mluvil o velké části „poctivých“ revolučních obranářů, neměl jsem na mysli morální kategorii, nýbrž třídní definici. Třídy zastoupené v sovětech dělnických a vojenských zástupců nemají na loupežné válce zájem. V Evropě je to jiné. Tam je lid utlačován a ti nejoportunističtější pacifisté jsou často víc pronásledováni než my, pravdovci. U nás sovět dělnických a vojenských zástupců neprosazuje své revolučně obranářské stanovisko násilím, ale na základě důvěry mas. Evropa je vlastně jedno velké vojenské vězení. Krutě tam vládne kapitál. Buržoazii je třeba po celé Evropě svrhávat, a ne přesvědčovat. V Rusku jsou vojáci ozbrojeni: klidně se sami nechali oklamat a svolili, že se budou jenom „bránit“ proti Vilémovi. Tam v Evropě neexistuje „poctivé“ revoluční obranářství jako v Rusku, kde lid předal buržoazii moc z nevědomosti, z konzervatismu, ze zvyku na karabáč, z tradice. Stěklov a Čcheidze jsou vůdci jen slovy, ale ve skutečnosti jsou ve vleku buržoazie; přes své kladné vlastnosti, přes znalost marxismu atd. jsou politicky vyřízeni. U nás mají moc v rukou vojáci, kteří smýšlejí obranářsky. Objektivní třídní postavení kapitalistů je jedna věc. Ti vedou válku pro sebe. Vojáci — to jsou proletáři a rolníci. A to je jiná věc. Mají zájem na dobytí Cařihradu? Ne, svými třídními zájmy jsou proti válce! A proto je můžeme poučit, přesvědčit. Hlavní problém v nynější politické situaci je umět masám vyložit pravdu. Nesmíme si myslet, že „se opíráme“ o revoluční masy atd., to nesmíme, dokud vojákům nebo neuvědomělým masám nevysvětlíme význam hesla Pryč s válkou!
Co je sovět dělnických a vojenských zástupců? Jeho třídní význam je v tom, že je přímou mocí. Úplnou politickou svobodu u nás samozřejmě nemáme. Ale takovou svobodu jako v Rusku nemají dnes nikde. Pryč s válkou neznamená odhodit pušku. Znamená to, že moc má převzít jiná třída. Těžištěm celého dnešního postoje je vysvětlovat to. Blanquismus spočíval v tom, že se snažil uchopit moc, opíraje se o menšinu. S námi je to docela jinak. Jsme zatím v menšině a uvědomujeme si, že musíme získat většinu. Na rozdíl od anarchistů potřebujeme pro přechod k socialismu stát. Pařížská komuna je pro nás vzorem státu typu sovětu dělnických zástupců — přímé moci organizovaných a ozbrojených dělníků, diktatury dělníků a rolníků. Úloha sovětů, význam takové diktatury spočívá v organizovaném násilí proti kontrarevoluci, v ochraně vymožeností revoluce v zájmu většiny a za podpory většiny. Ve státě nemůže existovat dvojvládí. Sověty zástupců jsou typem státu, v němž nemůže existovat policie. Zde si lid vládne sám, tady není možný návrat k monarchii. Armáda a lid musí splynout — a toje pak vítězství svobody! Všichni musí umět zacházet se zbraněmi. Abychom si svobodu udrželi, je nutné všeobecné ozbrojení lidu — v tom je podstata komuny. Nejsme anarchisté, kteří popírají organizaci státu, tj. násilí vůbec, ale především násilí státu organizovaných a ozbrojených dělníků, organizaci státu prostřednictvím jejich sovětů. Život vytvořil propletenec diktatury proletariátu a rolnictva s diktaturou buržoazie. Dalším stupněm je diktatura proletariátu, avšak proletariát není ještě dostatečně zorganizovaný a uvědomělý, je třeba ho to naučit. Takové sověty dělnických a jiných zástupců musí být v celém státě, vyžaduje to sám život. Jiná cesta není. A to je právě Pařížská komuna! Sovět dělnických zástupců není odborová organizace, jak by to chtěla buržoazie. Lid se na to dívá jinak a správněji: vidí v sovětu orgán moci. Vidí, že východisko z války je ve vítězství sovětů dělnických zástupců. A to právě je typ státu, v němž je možné jít k socialismu. Když uchopí moc skupina, neznamená to ještě mnoho. Revoluce v Rusku pokročila dál: nemůže existovat jiná moc než sovět, a toho se buržoazie bojí. Nebudeme mít moc, dokud ji neuchopí sověty. A sověty musí k moci pohánět živá síla. Jinak se nevymaníme z války, kterou vedou kapitalisté pomocí klamání lidu. Všechny země jsou na pokraji zkázy; to si musíme uvědomit; není jiné východisko než socialistická revoluce. Vláda musí být svržena — ale ne všichni to správně chápou. Jestliže se moc prozatímní vlády opírá o sovět dělnických zástupců, pak ji nelze „prostě“ svrhnout. Může a musí být svržena tím, že získáme v sovětech většinu. Buď kupředu, a všechnu moc budou mít sověty dělnických a vojenských zástupců, nebo zpátky, k imperialistické válce — jiná cesta neexistuje. Kautsky popíral možnost revoluce za války. Život už jeho názor vyvrátil.
Pokud jde o zestátnění bank a jejich kontrolu, je to ekonomicky možné, ekonomicky tomu nic nebrání, mají-li moc v rukou dělníci. Máme-li na úkoly proletariátu takové názory, nemůže být pochopitelně o sjednocení s „obranáři“ vůbec řeč.
K novému názvu strany: Výraz „sociální demokracie“ není správný, je z vědeckého hlediska chybný. Marx a Engels to nejednou konstatovali. „Trpěli“ tento výraz jen proto, že po roce 1871 byla zvláštní situace: bylo zapotřebí připravovat lidové masy pozvolna, revoluce nebyla aktuální. Demokracie je také stát, ale už Pařížská komuna pokročila dál. A teď stojí celý svět prakticky před otázkou přechodu k socialismu. Sociální demokrat Plechanov a další sociálšovinisté na celém světě socialismus zradili. Musíme si dát název „komunistická strana“.
2
Novinová zprávaStaré tradiční formulace (diktatura proletariátu a rolnictva) již neodpovídají změněným podmínkám. Revolučně demokratická diktatura byla uskutečněna, ale v jiné formě, než jsme předpokládali: je propletena s diktaturou imperialistické buržoazie. Imperialistická válka zamíchala všechny karty — zavilé odpůrce revoluce, anglické a francouzské kapitalisty změnila v zájmu vítězství v pomocníky revoluce (a také špičky velitelského sboru armády a kontrarevoluční buržoazie).
Právě tato v dějinách ojedinělá shoda okolností způsobila, že vznikla dvojí diktatura: diktatura buržoazie a diktatura revoluční demokracie. Organizačně lid nikdy nestačil držet krok s buržoazií; v Rusku si lid ustavil svou organizovanou moc, aniž při tom dosáhl politické samostatnosti. Odtud dvojvládí, slepě důvěřivý vztah maloburžoazní většiny vojáků a části dělníků k prozatímní vládě, dobrovolné podřízení revoluční demokracie buržoazní diktatuře. Specifičnost situace spočívá v tom, že neuvědomělost brání masám vytvořit pevnou a uvědomělou většinu hájící proletářskou politiku (všechny ostatní politické směry přešly úplně na stanovisko maloburžoazie). Revoluční demokracie je směsice nejrůznorodějších vrstev (svým třídním postavením a zájmy, což není zdaleka totéž!). Je nutné, aby se diferencovaly, a to na vesnici zámožní rolníci, kteří byli posíleni zákonem z 9. listopadu, a chudí s jedním koněm a bez koně, ve městě vrstvy inklinující k dělnické třídě a drobní vlastníci, aby se proletáři a poloproletáři rozešli s maloburžoazií; je však možné, že když se spojí vlastnické živly z revolučního bloku, potlačí se tím organizování mas kolem proletářských hesel. Proto není vyloučeno, že moc zůstane v rukou buržoazie a že k převzetí moci sověty dělnických a vojenských zástupců nedojde. Závěr: Naším úkolem není svrhnout prozatímní vládu, neboť má důvěru maloburžoazních a částečně dělnických mas, nýbrž důkladně vysvětlovat třídní úkoly a organizovat.
__________________________________
Poznámky:
b Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 69. Red.