Vladimír Iljič Lenin
Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům

Příloha I

Uvádím zde v tabulce údaje o oněch 24 rozpočtech, o kterých se mluví v textu.

Souhrn údajů o složení a rozpočtech 24 typických rolnických hospoddřství v ostrogožském újezdu.

Objasnění k tabulce:

1) Prvních 21 sloupců je plně převzato ze sborníku. Sloupec 22 shrnuje sloupce sborníku: příjem ze žita, pšenice, ovsa a ječmene, prosa a pohanky, ostatních obilnin, brambor, zeleniny a sena (8 sloupců). O tom, jak byl vypočten příjem z obilnin (sloupec 23) s výjimkou otrub a slámy, mluvím v textu. Dále sloupec 24 shrnuje sloupce sborníku: příjem z koní, hovězího dobytka, ovcí, vepřů, drůbeže, kůží a vlny, sádla a masa, mléčných výrobků, oleje (9 sloupců). Sloupce 25—29 jsou plně převzaty ze sborníku. Sloupce 30—34 zahrnují sloupce sborníku: vydání na žito, pšenici, proso a pohanku, brambory, zeleninu, sůl, olej, sádlo a maso, ryby, mléčné výrobky, vodku, čaj (12 sloupců). Sloupec 35 shrnuje sloupce sborníku: vydání na mýdlo, petrolej, svíčky, oděv a nádobí (4 sloupce). Ostatní sloupce jsou jasné.

2) Sloupec 8 je určen součtem počtu děsjatin připachtované půdy a počtu děsjatin orné půdy v přídělu (ve sborníku je takový sloupec).

3) Dolejší číslice ve sloupcích: „Rozdělení příjmů a vydání“ znamenají peněžní část vydání a příjmů. V sloupcích 25—28 a 37—42 je celý příjem (vydání) peněžní. Peněžní část (autor ji neodděluje) byla stanovena odečtením z hrubého příjmu toho, co bylo spotřebováno v hospodářství samém.

Kategorie majitelů
usedlostí a jejich
počet
Počet
osob
obého
pohlaví
Počet
pracovníků
mužského
pohlaví
Čeleď Přídělové
půdy
děsjatin
Pacht Úhrnem
rolí
Počet
budov
Počet
živnosten-
ských
závodů
Počet
hospo-
dářského
nářadí
Dobytek
(kusů)
Hospo-
dářství
s čeledí
Její počet
obého
pohlaví
Hospo-
dářství
Děsjatin Tažný Úhrn
v převodu
na hovězí
dobytek
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13
6 zámožných Úhrn 47 11 6 8 132,6 6 52,8 123,4 52 4 224 35 81
Průměrně na 1
hospodářství
7,83 1,8 - - 22,1 - 8,8 20,6 8,6 - 37,3 5,8 13,5
11 středních Úhrn 92 26 2 2 101,2 10 85,5 140,2 70 - 338 40 89,1
Průměrně na 1
hospodářství
8,36 2,4 - - 9,2 - 7,7 12,7 6,4 - 30,7 3,6 8,1
7 chudých Úhrn 37 10 2 2 57,8 4 19,8 49,8 31 - 108 7 15,3
Průměrně na 1
hospodářství
5,28 1,4 - - 8,5 - 2,8 7,1 4,4 - 15,4 1 2,2
Úhrnem
24 majitelé
usedlostí
Úhrn 176 47 10 12 291,6 20 158,1 313,4 153 4 670 82 185,4
Průměrně na 1
hospodářství
7,33 1,9 - - 12,1 - 6,6 13 6,4 - 27,9 3,4 7,7
2 podruzi
(pojati mezi
chudé)
Úhrn 9 2 - - 14,4 - - 6,8 6 - 11 40 1,1
Průměrně na 1
hospodářství
4,5 1 - - 7,2 - - 3,4 3 - 5,5 - 0,5

Kategorie majitelů
usedlostí a jejich
počet
Hodnota v rublech Úhrn
dluž-
ních
nedo-
platků
v rub-
lech
Rozdělení příjmů
Budov Ostatní-
ho nemo-
vitého
majetku
Inven-
táře
Zaří-
zení
Oděvu Dobytka
a včel
Úhrnem Ze zemědělství Z chovu
dobytka
Z chovu
včel a
sadař-
ství
Ze
živnosti
Ze
závodů
Různé
příjmy
Úhrnem
v rublech
Různé
příjmy
Úhrnem
v rublech
14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29
6 zámožných Úhrn 2 696 2 237 670,8 453 1294,2 3076,5 10 427,5 80 61,2%
3 861,7
1 774,4
2 598,9
1 774,4
15,4%
972,6
396,5
4,3%
271
6,5%
412
5%
320
7,6%
482,2
100%
6 319,5
3 656,1
Průměrně na 1
hospodářství
449,33 372,83 111,8 75,5 215,7 512,75 1 737,91 13,3 643,6 - 162,1 45,2 68,6 53,3 80.4 1 053,2
609,3
11 středních Úhrn 2 362 318 532,9 435,9 2 094,2 2 907,7 8 650,7 357 60,7%
3 163,8
899,9
2 203,8
899,9
16,1%
837,5
423,2
0,7%
36,1
18,8%
979,3
- 3,7%
195,5
100%
5 212,2
2 534
Průměrně na 1
hospodářství
214,73 28,91 48,44 39,63 190,38 264,33 786,42 32,4 287,7 - 76,1 3,2 89 - 17,8 473,8
230
7 chudých Úhrn 835 90 112,3 254 647,1 605,8 2 543,7 233,6 48,7%
689,9
175,25
502,08
175,24
22,2%
324,2
216,6
1,9%
27
23,8%
336,8
- 2,7%
39
100%
1 416,9
794,64
Průměrně na 1
hospodářství
119,28 12,85 16,04 36,29 92,45 86,47 363,38 33,4 98,5 - 46,3 3,9 48,1 - 5,5 202,4
113,5
Úhrnem
24 majitelé
usedlostí
Úhrn 5 983 2 645 1 316 1 142,9 4 085,5 6 589,5 21 621,9 670,6 59,6%
7 715,4
2 849,54
5 304,8
2 849,54
16,5%
2 143,8
1 036,3
2,6%
334,1
13,3%
1 728,1
2,5%
320
5,5%
716,7
100%
12 948,6
6 984,74
Průměrně na 1
hospodářství
245,55 110,21 54,83 47,62 168,14 274,50 900,91 27,9 321,5 - 88,9 13,9 72 13,3 29,9 539,5
291,03
2 podruzi
(pojati mezi
chudé)
Úhrn 155 25 6,4 76,8 129,3 9,1 401,6 50 59,5
3
- 5,7
4,8
- 128,8 - 4 198
140,6
Průměrně na 1
hospodářství
77,5 12,5 3,2 38,4 64,65 4,55 200,8 25 29,75 - 2,85 - 64,4 - 2 99
70,3

Kategorie majitelů
usedlostí a jejich
počet
Rozdělení vydání Čistý příjem
+

schodek
-
Strava Oděvy a
domácí
potřeby
Udržo-
vání
dobytka
Inven-
tář živý
a mrtvý
Na pra-
covníky
a pasáky
Pach-
tovné
Daně Kněžím Různá
vydání
Úhrnem
rublů
Úhrnem Rost-
linná
Ostatní Z toho
Mléko,
maso
a j.
Sůl.
vodka,
čaj
30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44
6 zámožných Úhrn 22,2%
1 500,6
218,7
823,8 676,8 561,3
103,2
115,5 8,2%
423,8
58,6
24,9%
1 276,6
9,4%
484,5
13,5%
691,7
6,5%
332
4,9%
253,5
1,1%
56
2,3%
116,5
100%
5 135,2
2 211,5
+ 1 184,3
Průměrně na 1
hospodářství
250,1 - - - - 70,63 212,76 80,75 115,29 55,33 42,25 9,33 19,42 855,86
368,6
+ 197,34
11 středních Úhrn 37,6%
1 951,9
257,7
1 337,3
33,4
614,6 534,3
144
80,3 10,6%
548,1
49,5
21,2%
1 098,2
5%
256
0,9%
47,6
6,8%
351,7
4,9%
254,9
1,3%
69,9
11,7%
609,4
100%
5 187,7
1 896,7
+ 24,5
Průměrně na 1
hospodářství
177,45 - - - - 49,83 99,84 23,27 4,33 31,97 23,17 6,35 55,4 471,6
172,5
+ 2,19
7 chudých Úhrn 42,1%
660,8
253,46
487,7
160,96
173,1 134,4
53,8
38,7 14,6%
229,6
26,8
15,6%
943,7
7,1%
110,6
1,6%
24,3
6%
94,5
6,5%
101,8
1,8%
28
4,7%
73,2
100%
1 566,5
712,66
- 149,6
Průměrně na 1
hospodářství
94,4 - - - - 32,8 34,81 15,8 3,47 13,5 14,54 4 10,46 223,78
101,8
- 21,38
Úhrnem
24 majitelé
usedlostí
Úhrn 34,6%
4 113,3
729,86
2 648,8 1 464,5 1 230 234,5 10,1%
1 201,5
134,9
22,2%
2 618,5
7,1%
851,1
6,4%
763,6
6,5%
778,2
5,1%
610,2
1,3%
153,9
6,7%
799,1
100%
11 889,4
4 820,86
+ 1 059,2
Průměrně na 1
hospodářství
171,39 110,37 61,02 51,25 9,77 50,06 109,1 35,46 31,82 32,43 25,43 6,41 33,29 495,39
200,87
+ 44,11
2 podruzi
(pojati mezi
chudé)
Úhrn 81,7
50,7
72,1
42,5
9,6 8,1
4,7
3,5 14,9
4,6
8 53,2 0,4 - 22,6 2,8 3,3 186,9
137,6
+ 11,1
Průměrně na 1
hospodářství
40,85 - - - - 7,45 4 26,6 0,2 - 11,3 1,4 1,65 93,45
68,8
+ 5,55


Příloha II

Pan Struve při kritice Nik.-onově naprosto správně klade hlavní důraz na tvrzení, že „Marxovo učení o třídním boji a státu je ruskému ekonomovi naprosto cizí“. Nemám smělost p. Krivenka, abych na základě této jedné nevelké poznámky p. Struva (na 4 sloupcích) soudil o soustavě jeho názorů (jiné jeho články neznám); musím též říci, že nesouhlasím se všemi jeho tvrzeními, a nemohu proto hájit jeho článek vcelku, nýbrž jen určitá základní tvrzení, která uvádí. Rozhodně však je zmíněná okolnost zhodnocena velice správně: opravdu, nechápání třídního boje, vlastního kapitalistické společnosti, je podstatnou chybou p. Nik.-ona. Oprava této jedné chyby by stačila k tomu, aby i z jeho theoretických tvrzení a studií nutně vyplývaly sociálně demokratické závěry. Skutečně, ignorování třídního boje svědčí o nejhrubším nechápání marxismu, nechápání, které je nutno tím spíše vytknout p. Nik.-onovi, že se chce vůbec vydávat za přísného přívržence Marxových zásad. Může snad někdo, kdo jen trochu zná Marxe, popírat, že učení o třídním boji je těžištěm celého systému jeho názorů?

Pan Nik.-on mohl ovšem přijmout Marxovu theorii až na tento bod snad např. proto, že neodpovídá faktům z ruských dějin a přítomnosti, ale pak, za prvé, by přece bylo nemožné tvrdit, že Marxova theorie objasňuje náš řád, mluvit dokonce o této theorii a o kapitalismu, jelikož by bylo nutno předělat theorii a vypracovat pojetí jiného kapitalismu, kterému nejsou vlastní antagonistické vztahy a boj tříd. Na každý způsob by to mělo být zcela podrobně vytčeno, mělo by být objasněno, proč autor, když řekl z marxismu A, nechce říci B. Avšak p. Nik.-on se o něco takového ani nepokusil.

A p. Struve naprosto správně usoudil, že nepochopení třídního boje činí z p. Nik.-ona utopistu, neboť ten, kdo v kapitalistické společnosti ignoruje třídní boj, ignoruje eo ipso celý skutečný obsah společensko-politického života této společnosti a je bezpodmínečně odsouzen k tomu, aby se při provádění svých tužeb vznášel ve sféře naivních snů. Toto nepochopení činí z něho reakcionáře, neboť výzvy ke „společnosti“ a „státu“, tj. k ideologům a politikům buržoasie, jsou s to pouze zmást socialisty, přijmout za spojence nejhorší nepřátele proletariátu, jsou s to pouze zabrzdit boj dělnictva za své osvobození, místo aby působilo k zesílení, vyjasnění a větší organisaci tohoto boje.

*

Jestliže se už jednou stočil hovor na článek pana Struva, nutno se zde dotknout i odpovědi p. Nik.-ona v 6. čísle Časopisu „Russkoje Bogatstvo“[a].

„Ukazuje se“ — usuzuje pan Nik.-on, uváděje údaje o pozvolném růstu počtu továrních dělníků, růstu, opožďujícím se za růstem obyvatelstva — „ukazuje se, že u nás kapitalismus nejen neplní své ‚historické poslání‘, nýbrž sám staví hráze svému vlastnímu vývoji. Právě proto, mimo jiné, mají stokrát pravdu ti, kdož hledají ‚pro svou vlast cestu vývoje, odlišnou od té, kterou šla a jde západní Evropa‘.“ (A to píše člověk, uznávající, že Rusko jde toutéž kapitalistickou cestou!) Neplnění tohoto „historického poslání“ spatřuje p. Nik.-on v tom, že „hospodářský proud, nepřátelský občině (tj. kapitalismus), boří samé základy její existence, aniž má onen přínos sjednocujícího významu, který je tak charakteristický pro západní Evropu a zvlášť silně se začíná projevovat v Severní Americe“.

Jinými slovy, máme tu před sebou onen byrokratický argument proti sociálním demokratům, který byl vynalezen výtečným panem V. V., který se díval na kapitalismus s hlediska ministerského úředníka, řešícího státní otázku „zavedení kapitalismu do života lidu“: plní-li „poslání“, lze to dovolit, neplní-li, nutno to „zakázat“. Kromě všech jiných vlastností tohoto důvtipného úsudku chápal přitom p. V. V. — a zřejmě to tak chápe i p. Nik.-on — samo „poslání“ kapitalismu tak úžasně nesprávně a úzce, že se to přímo zdá nemožným; a opět, to se rozumí, vlastní úzké pojetí svalují tito pánové bez ostychu na sociální demokraty: ty lze pomlouvat jako mrtvé, vždyť nemají přístup do legálního tisku!

Marx spatřoval pokrokové, revoluční dílo kapitalismu v tom, že zespolečenšťuje práci a zároveň mechanismem samého procesu „učí, sjednocuje a organisuje dělnickou třídu“, učí ji boji, organisuje její „pobouření“, sjednocuje ji k „vyvlastnění vyvlastňovatelů“, k uchvácení politické moci a k tomu, aby odňala výrobní prostředky „nepočetným usurpátorům“ a předala je do rukou celé společnosti (,‚Kapitál“, 650).[71]

Taková je Marxova formulace.

O „počtu továrních dělníků“ není ovšem ani řeč: mluví se o soustředění výrobních prostředků a zespolečenštění práce. Je jasné, že tato kriteria nemají nic společného s „počtem továrních dělníků“.

Avšak naši svérázní vykladači Marxe to křivě vykládali právě tak, že zespolečenštění práce za kapitalismu tkvi v práci továrních dělníků v jedné místnosti, a proto prý stupeň pokrokové práce kapitalismu se měří... počtem továrních dělníků!!! Přibývá továrních dělníků — kapitalismus tedy dobře koná pokrokovou práci; ubývá jich — plní tudíž „špatně své historické poslání“ (str. 103 článku p. Nik.-ona) a „inteligence“ má „hledat jiné cesty pro svou vlast“.

A hle, ruská inteligence začíná hledat „jiné cesty“. Hledá a nalézá je už několik desetiletí, dokazujíc[b] všemožně, že kapitalismus je „nesprávným“ vývojem, neboť vede k nezaměstnanosti a krisím. Tak roku 1880 jsme stáli před. krisí; stejně roku 1893: je na čase sejít s cesty, neboť je zřejmé, že se nám vede špatně.

A ruská buržoasie „poslouchá a cpe se dál“[c]: opravdu je to „špatné“, když už není možno dostávat pohádkové zisky; a unisono přizvukuje liberálům a radikálům a horlivě se dík osvobozeným a levnějším kapitálům dává do stavby nových železnic. Vede se „nám“ špatně, jelikož jsme „my“ na starých místech lid už dočista obrali a je nutno přecházet k průmyslovému kapitálu, jímž není možno se tak obohacovat jako kapitálem obchodním; tedy „my“ půjdeme do severních a východních okrajových území evropského Ruska, kde je možná ještě „původní akumulace“, která vynáší mnohasetprocentní zisky, kde ještě buržoasní diferenciace rolnictva naprosto není dovršena. Inteligence to vše vidí a bez ustání hrozí, že „my“ prý opět přijdeme ke krachu. A skutečně, blíží se nový krach. Masa malých kapitalistů je ubíjena velkými, masa rolníků je vytlačována ze zemědělství, které stále více přechází do rukou buržoasie; nesmírně vzrůstá bída, nezaměstnanost a vymírání z hladu — a „inteligence“ se s klidným svědomím odvolává na svá proroctví a znovu a znovu hořekuje nad nesprávnou cestou, odůvodňujíc nepevnost našeho kapitalismu nedostatkem zahraničních trhů.

A ruská buržoasie „poslouchá a cpe se dál“. Zatím co „inteligence“ hledá nové cesty, buržoasie podniká obrovské stavby železnic ve svých koloniích, vytváří si tam trh, přináší do mladé země půvaby buržoasního řádu, odchovává zvlášť rychle také tam průmyslovou a zemědělskou buržoasii a vrhá masu výrobců do řad věčně hladovějícího nezaměstnaného lidu.

Což se socialisté stále ještě budou omezovat na hořekováni nad nesprávnými cestami a dokazovat nepevnost kapitalismu... pomalým přibýváním továrních dělníků!!?

Dříve než přejdeme k této dětinské myšlence[d], musíme se zmínit o tom, že p. Nik.-on krajně nepřesně reprodukoval kritisované místo článku p. Struva. V jeho článku se praví doslova toto:

„Jcstliže autor (t. j. p. Nik.-on) ukazuje na rozdíl ve složení ruského a amerického obyvatelstva podle druhu povolání — odhaduje se, že v Rusku 80% veškerého výdělečně činného (erwerbstätigen) obyvatelstva se zaměstnává zemědělstvím, kdežto ve Spojených státech pouze 44% — nepozoruje při tom, že právě kapitalistický vývoj Ruska bude také působit k zmenšení tohoto rozdílu 80—44: v tom, lze říci, tkví jeho historické poslání.“

Lze mít za to, že slovo „poslání“ je tu uvedeno velmi nevhodně, avšak myšlenka p. Struva je jasná: p. Nik.-on nezpozoroval, že kapitalistický vývoj Ruska (sám přiznává, že tento vývoj je skutečně kapitalistický) bude zmenšovat počet vesnického obyvatelstva, ačkoli je to všeobecný zákon kapitalismu. Tudíž p. Nik.-on, aby vyvrátil tuto námitku, měl ukázat, buď: 1) že nepustil se zřetele tuto tendenci kapitalismu, anebo: 2) že kapitalismus nemá tuto tendenci.

Místo toho se p. Nik.-on pouští do rozboru údajů o počtu našich továrních dělníků (1% obyvatelstva podle jeho výpočtu). Ale cožpak se u pana Struva mluví o továrních dělnících? Cožpak 20% obyvatelstva v Rusku, 56% v Americe jsou tovární dělníci? Cožpak pojmy „tovární dělníci“ a „obyvatelstvo, které není zaměstnáno v zemědělství“, jsou totožné? Lze popírat, že také v Rusku se zmenšuje podíl obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství?

Po této opravě, kterou pokládám tím spíše za nutnou, protože p. Krivenko už jednou v témže časopisu úmyslně překroutil toto místo, přejdeme k vlastní myšlence p. Nik.-ona o tom, že „náš kapitalismus špatně plní své posláni“.

Za prvé, je nesmyslné ztotožňovat počet továrních dělníků s počtem dělníků zaměstnaných v kapitalistické výrobě, jak činí autor „Studií“.[72] To znamená opakovat (ba dokonce zve1ičovat) chybu maloburžoasních ruských ekonomů, spatřujících počátck kapitalismu přímo ve strojním velkoprůmyslu. Což miliony ruských domáckých výrobců, pracujících pro kupce z jejich materiálu za obvyklé mzdy, nejsou činné v kapitalistické výrobě? Což podruzi a nádeníci v zemědělství nedostávají od hospodářů mzdu a nedávají jim nadhodnotu? Což dělníci zaměstnaní ve stavebním průmyslu (který se u nás po reformě rychle rozvíjí) nejsou vykořisťováni kapitalisty atd.?[e]

Za druhé, je nesmyslné porovnávat počet továrních dělníků (1,400.000) s veškerým obyvatelstvem a vyjadřovat tento poměr v procentech. To opět přímo znamená srovnávat nesrovnatelné veličiny: obyvatelstvo schopné práce s obyvatelstvem práce neschopným, obyvatelstvo zabývající se výrobou materiálních hodnot s „ideologickými stavy“ atd. Což každý z továrních dělníků neživí určitý počet nepracujících členů rodiny? Což tovární dělníci neživí kromě svých pánů a celého hejna obchodníků — spoustu vojáků, úředníků a jiných podobných pánů, které připočítáváte k zemědělskému obyvatelstvu a pak stavíte celou tuto směsici proti továrnímu dělníkovi? Dále, což není na Rusi takových oborů činnosti jako rybářství atd., které je opět nesmyslem připočítávat k zemědělství a stavět proti továrnímu průmyslu? Kdybyste chtěli nabýt představy o složení obyvatelstva Ruska podle jeho povolání, bylo by nutno, za prvé, oddělit zvlášť obyvatelstvo, které se zaměstnává výrobou materiálních hodnot (vyloučit tudíž nepracující obyvatelstvo na jedné straně, a na druhé straně vojáky, úředníky, kněze atp.), a za druhé, pokusit se je rozdělit podle různých odvětví národní práce. Kdyby pro tento účel neexistovaly údaje, nemělo by se přikročovat k podobným propočtům[f] a mluvit nesmysly o 1% (??!!) obyvatelstva zaměstnaném v továrním průmyslu.

Za třetí — a to je hlavní a nejnehoráznější znetvoření Marxovy theorie o pokrokové, revoluční práci kapitalismu — odkud jste vzal, že „sjednocující význam“ kapitalismu se projevuje jen v sjednocení továrních dělníků? Snad si už nevypůjčujete představu o marxismu z článků v časopise „Otěčestvěnnyje Zapiski“ o zespolečenštění práce? Snad jej vy už také neredukujete na práci v jedné místnosti?

Ale ne, Nik.-onovi to nelze, zdálo by se, vytknout, poněvadž přesně charakterisuje zespolečenštění práce kapitalismem na druhé stránce svého článku v čís. 6 v „Russkoje Bogatstvo“, kde správně zaznamenává oba znaky tohoto zespolečenštění: 1) práci pro celou společnost, 2) sjednocení jednotlivých pracovníků k získání výrobků společné práce. Avšak je-li tomu tak, proč tedy bylo třeba posuzovat „poslání“ kapitalismu podle počtu továrních dělníků, zatím co toto „poslání“ je plněno rozvojem kapitalismu a zespolečenštěním práce vůbec, vytvářením proletariátu vůbec, vzhledem k němuž mají tovární dělníci jen úlohu předních vojů, avantgardy. Je ovšem nesporné, že revoluční hnutí proletariátu závisí i na počtu těchto dělníků, na jejich koncentraci i na stupni jejich vyspělosti atd., avšak to všechno nedává nejmenší právo redukovat „sjednocující význam“ kapitalismu na počet továrních dělníků. To znamená nemožně zužovat Marxovu ideu.

Uvedu příklad. Ve své brožuře „K bytové otázce“ mluví Engels o německém průmyslu a poukazuje na to, že v žádné jiné zemi kromě Německa — mluví jen o západní Evropě — není takový počet námezdních dělníků, kteří by měli zahradu nebo kousek pole. „Vesnický domácký průmysl, spojený se sadařstvím nebo zemědělstvím,“ praví, „tvoří široký základ mladého německého velkoprůmyslu.“ Tento domácký průmysl, úměrný růstu bídy německého malorolnictva, stále víc a více roste (jako v Rusku — dodáváme sami), přitom však spojení průmyslu se zemědělstvím je podmínkou nikoli blahobytu domáckého výrobce, nýbrž naopak ještě většího útisku. Připoután k místu, je nucen spokojit se jakoukoli cenou, a proto dává kapitalistovi nejen nadhodnotu, nýbrž i velkou část mzdy (jako v Rusku s jeho obrovským rozvojem domáckého systému velkovýroby). „To je jedna stránka věci“ pokračuje Engels — „je zde však i její rub... S rozšiřováním domáckého průmyslu jsou však rolnické kraje jeden po druhém strhovány do průmyslového hnutí přítomnosti. Toto revolucionování rolnických krajů domáckým průmyslem šíří průmyslovou revoluci v Německu na mnohem větším území než v Anglii a ve Francii... Tak se vysvětluje, proč se na rozdíl od Anglie a Francie v Německu rozšířilo tak mocni revoluční dělnické hnutí po velké části země, místo aby se vázalo výhradně na městská střediska. A to zase vysvětluje klidný, jistý, nezadržitelný pokrok hnutí. V Německu je samozřejmé, že vítězné povstání v hlavním městě a v ostatních velkých městech bude možné teprve tehdy, až uzraje pro převrat většina malých měst a velká část venkovských okresů.“[73]

Tak se podívejte: nejen „sjednocující význam kapitalismu“, nýbrž i úspěch dělnického hnutí závisí, jak se ukazuje, nejen na počtu továrních dělníků, nýbrž i na počtu... domáckých výrobců! A naši přívrženci svébytnosti, ignorujíce čistě kapitalistickou organisaci obrovské většiny ruské domácké výroby, stavějí ji proti kapitalismu jako nějaký „lidový“ průmysl a posuzují „procento obyvatelstva, které je v bezprostřední moci kapitalismu“, podle počtu továrních dělníků! To už připomíná tuto úvahu p. Krivcnka: marxisté chtějí veškerou pozornost věnovat továrním dělníkům, poněvadž však je jich celkem jen 1 milion na 100 milionů, je to pouze maličký kout života a věnovat se mu je totéž jako omezovat se na práci ve stavovských nebo dobročinných institucích („R. Bogatstvo“, čís. 12). Továrny a závody — toť takový maličký kout života jako stavovské a dobročinné instituce!! Ó, geniální p. Knvenko! Vyrábějí snad právě stavovské instituce produkty pro celou společnost? Objasňují snad právě pořádky ve stavovských institucích vykořisťování a vyvlastňování pracujícího lidu? Je snad zapotřebí právě ve stavovských institucích hledat pokročilé představitele proletariátu, schopné zvednout prapor osvobození dělnictva?

Není divu, když podobné věci mluví maličtí buržoasní filosofové, když však vidíš něco podobného u pana Nik.-ona, pak to člověka jaksi mrzí.

V „Kapitálu“ na str. 393[74] uvádí Marx údaje o složení anglického obyvatelstva. Celkem v Anglii a Walesu žilo roku 1861 20 milionů osob. V hlavních odvětvích továrenského průmyslu bylo zaměstnáno, jak se ukazuje, 1,605.440 osob[g]. Přitom bylo 1,208.648 služebnictva, a v poznámce k druhému vydání poukazuje Marx na zvlášť rychlý růst této třídy. Představte si nyní, že by se v Anglii vyskytli takoví „marxisté“, kteří by pro posouzení „sjednocujícího významu kapitalismu“ začali dělit 1,600.000 dvaceti!! Vychází 8% — méně ne jedna dvanáctina!!! Jak lze mluvit o „poslání“ kapitalismu, když nesjednotil ani dvanáctinu obyvatel!, a nadto rychleji roste třída „domácích otroků“ — mrtvá ztráta „národní práce“, jež dosvědčuje, že „my“ Angličané jdeme „nesprávnou cestou“! Není-li jasné, že „my“ máme „hledat pro svou vlast jiné“, nekapitalistické „cesty rozvoje“?!

V argumentaci p. Nik.-ona zbyl ještě jeden bod: když říká, že náš kapitalismus nemá onen sjednocující význam, který je „tak příznačný pro západní Evropu a zvlášť důrazně se začíná projevovat v Severní Americe“, má zřejmě na mysli dělnické hnutí. Musíme tedy hledat jiné cesty, jelikož náš kapitalismus nepřináší s sebou dělnické hnutí. Tento argument, zdá se, anticipoval už p. Michajlovskij. Marx operoval s hotovým proletariátem — poučoval p. Michajlovskij marxisty. A na výtku učiněnou mu jedním marxistou, že totiž vidí v bídě jen bídu, reagoval takto: tato výtka, podle zvyku, je úplně převzata od Marxe. Když se však prý podíváme na toto místo v „Bídě filosofie“, shledáme, že se na naše věci nevztahuje, že naše bída je pouze bídou. — Ve skutečnosti však z „Bídy filosofie“ se ještě nic nedovíme. Marx tam mluví o komunistech staré školy, že v bídě vidí pouze bídu, aniž pozorují její revoluční, destruktivní stránku, která také svrhne starou společnost.[75] Je zřejmé, že základem tvrzení, že se to nevztahuje na naše věci, je p. Michajlovskému skutečnost, že dělnické hnutí se „neprojevuje“. O této úvaze poznamenáme: za prvé, že jen nejpovrchnější znalost faktů může vnuknout myšlenku, že Marx operoval s hotovým proletariátem. Svůj komunistický program vypracoval Marx ještě před rokem 1848. Jaké bylo tehdy dělnické hnutí[h] v Německu? Tehdy nebylo dokonce ani politické svobody a práce komunistů se omezovala na tajné kroužky (jako nyní u nás). Sociálně demokratické dělnické hnutí, které každému názorně ukázalo revoluční a sjednocující úloho kapitalismu, začalo o dvě desetiletí později, kdy již doktrina vědeckého socialismu byla konečně hotova, kdy se podstatně rozvinul velký průmysl a kdy se vyskytli talentovaní a energičtí šiřitelé této doktriny v dělnickém prostředí. Naši filosofové, líčíce v nesprávném světle historická fakta, zapomínajíce na ohromnou práci socialistů při zvyšování uvědomělosti a organisovanosti dělnického hnutí, podstrkují nadto Marxovi nejnesmyslnější fatalistické názory. Podle jeho názoru prý organisování a zespolečenšťování dělníků se děje samo sebou, a tak prý, vidíme-li kapitalismus, ale nevidíme dělnické hnutí, je to proto, že kapitalismus neplní poslání, a nikoli proto, že věnujeme dosud málo práce organisaci a propagandě mezi dělníky. Tuto maloměšťácky zbabělou vytáčku našich svérázných filosofů nestojí ani za to vyvracet: vyvrací ji veškerá činnost sociálních demokratů všech zemí, vyvrací ji každý veřejný projev kteréhokoli marxisty. Sociální demokracie — zcela správně říká Kautsky —‚ toť spojení dělnického hnutí se socialismem. A proto, aby pokroková práce kapitalismu „se projevila“ také u nás, musí se naši socialisté pustit s veškerou energií do své práce; musí propracovat podrobněji marxistické pojetí ruských dějin a skutečnosti, prozkoumat konkretněji všechny formy třídního boje a vykořisťování, které jsou v Rusku obzvlášť propleteny a zastřeny. Musí dále popularisovat tuto theorii, přinést ji dělníkovi, musí pomoci dělníkovi osvojit si ji a vypracovat pro naše poměry nejvhodnější organisační formu pro rozšiřování sociáldemokratismu a semknutí dělníků v politickou sílu. A ruští sociální demokraté nejen nikdy neříkali, že už skončili, vykonali tuto práci ideologů dělnické třídy (konce práce tu ani nevidět), nýbrž naopak vždy zdůrazňovali, že ji jen začínají, že je ještě třeba mnohého úsilí mnoha a mnoha osob, aby bylo vytvořeno alespoň něco pevného.

Kromě neuspokojivého a nemožně úzkého pojetí Marxovy theorie zakládá se dále ona oblíbená námitka o nedostatku pokrokového přínosu našeho kapitalismu, jak se zdá, na nesmyslné ideji o vybájeném „lidovém zřízení“.

Když se „rolník“ v pověstné „občině“ štěpí na chuďasa a boháče, na představitele proletariátu a kapitálu (zvláště obchodního), pak v tom nechtějí vidět zárodečný, středověký kapitalismus, a obcházejíce politicko-ekonomickou strukturu venkova, křičí při hledání „jiných cest pro vlast“ o modifikacích formy pozemkové držby rolníků, se kterou nepřípustně směšují formu ekonomické organisace, jako by uvnitř samé „nivelisující občiny“ u nás nerozkvétala čistě buržoasní diferenciace rolnictva. A v době, kdy tento kapitalismus ve svém vývoji přerůstá úzké formy středověkého vesnického kapitalismu, ničí feudální vlastnictví půdy a nutí dávno už docela obraného a hladovějícího rolníka, vzdát se půdy ve prospěch občiny pro vyrovnávací rozdělení mezi čachrujícími kulaky a odejít pryč, toulat se po celém Rusku, být dlouhou dobu bez práce, dát se najmout na práci dnes u statkáře, zítra u podnikatele budujícího železnice, potom jako pomocný dělník ve městě nebo jako podruh u zámožného rolníka atd.; v době, kdy tento „rolník“, jenž mění pány po celém Rusku, vidí, že všude, ať přijde kamkoli, je vystavován nejnestoudnějšímu olupování, kdy vidí, že vedle něho jsou olupováni stejní chudáci, jako je sám, kdy vidí, že neolupuje bezpodmínečně „jemnostpán“, nýbrž i „našinec-mužik“, jakmile jen má peníze na koupi pracovní síly, kdy vidí, jak vláda všude slouží jenom pánům, omezujíc práva dělníků a potlačujíc jako vzpouru jakýkoli pokus o obhajobu jejich nejelementárnějších práv, kdy vidí, jak práce ruského dělníka nabývá stále větší a větší intensity, jak stále rychleji roste bohatství a přepych — kdežto postavení dělníka se stále zhoršuje, vyvlastňování zesiluje a nezaměstnanost se stává pravidlem — v této době hledají naši kritikové marxismu jiné cesty pro vlast, v této době řeší hlubokomyslnou otázku: lze-li tu uznat pokrokové působení kapitalismu, když vidíme pomalý růst počtu továrních dělníků, a nemá-li být zavržen a uznán za nesprávnou cestu náš kapitalismus, za to, že tak „špatně, velmi, velmi špatně plní své dějinné poslání“.

Jaké vznešené, hluboce humánní zaměstnání, není-liž pravda?

A jací úzcí doktrináři jsou tito zlí marxisté, když říkají, že hledat jiné cesty pro vlast v době, kdy všude v Rusku existuje kapitalistické vykořisťování pracujícího člověka, znamená utíkat se před skutečností do sféry utopií, když zjišťují, že špatně plní své poslání nikoli náš kapitalismus, nýbrž ruští socialisté, kteří nechtějí pochopit, že snít o usmíření staletého hospodářského boje antagonistických tříd ruské společnosti znamená propadat planému snílkovství, nechtějí pochopit, že je nutno usilovat o to, aby tento boj se stal organisovaným a uvědomělým, a proto začít pracovat jako sociální demokraté.

*

V závěru nelze nezaznamenat ještě jeden výpad p. Nik.-ona —proti Struvovi v témže 6. čísle „R. Bogatstvo“.

„Nelze si nepovšimnout“ — praví p. Nik.-on „jisté osobitosti polemiky p. Struva. Psal pro německou veřejnost, v německém seriosním časopisu, ale používal metod jaksi zcela nevhodných. Je třeba mít za to, že nejen německá, nýbrž dokonce i ruská veřejnost vyrostla — ‚natolik dospěla‘, než aby se dala nachytat na různé ‚strašáky‘, kterými je zpestřen jeho článek. ‚Utopie‘, ‚reakční program‘ a podobné výrazy se vyskytují v každém sloupci. Ale běda, tato ‚strašná slova‘ rozhodně už nepůsobí tak, jak zřejmě počítá p. Struve“ (str. 128).

Pokusíme se ujasnit si, obsahuje-li tato polemika p. Nik.-ona a Struva „nevhodné metody“, a je-li tomu tak, kdo jich používá.

Pan Struve je obviňován z používání „nevhodných metod“ za to, že v seriosním článku chytá veřejnost na „strašáky“ a „strašná slova“.

Používat „strašáků“ a „strašných slov“ znamená podávat takovou charakteristiku protivníka, kterou by bylo nutno příkře odmítnout, kdyby nebyla zároveň jasně a zřetelně zdůvodněna, kdyby nevyplývala nevyhnutelně z pisatelova hlediska (hlediska určitě vyloženého) a vyjadřovala prostě přání vynadat, roztrhat na kusy.

Je zřejmé, že jen v tomto případě se z příkře odmítavých epithet stávají „strašáky“. Pan Slonimskij se přece příkře vyslovil o p. Nik.-onovi, ale jelikož přitom jasně a přesně formuloval své hledisko obyčejného liberála, absolutně neschopného pochopit buržoasní ráz soudobého řádu, naprosto zřetelně formuloval své fenomenální argumenty — lze ho obviňovat z čehokoli, jen ne z „nevhodných metod“. Pan Nik.-on se také příkře vyslovil o p. Slonimském a ocitoval mimo jiné k jeho poučení Marxova slova, „osvědčivší se také u nás“ (přiznal p. Nik.-on), o reakčnosti a utopičnosti obhajoby domácké malovýroby a drobné rolnické pozemkové držby, obhajoby, kterou žádá p. Slonimskij, vytýkaje mu „omezenost“, „naivnost“ atd. Pohleďte, článek p. Nik.-ona je „zpestřen“ stejnými epithety (podtrženými) jako článek p. Struva, avšak nemůžeme mluvit o „nevhodných metodách“, neboť to všecko je zdůvodněno, to všecko vyplývá z určitého hlediska a systému autorových názorů, které mohou být nesprávné; avšak přijmeme-li je, nemůžeme pohlížet na odpůrce jinak než jako na naivního, omezeného, reakčního utopistu.

Pohleďme, jak je tomu v článku p. Struva. Když vytýká p. Nik.-onovi utopičnost, ze které nutně vyplývá reakční program, a naivnost, naprosto jasně uvádí důvody, kterými k takovému názoru dospěl. Za prvé: p. Nik.-on, když žádá „zespolečenštění výroby“, „apeluje na společnost (sic!) a stát“. To „dokazuje, že Marxovo učení o třídním boji a státu je ruskému ekonomovi naprosto cizí“. Náš stát je „představitelem vládnoucích tříd“. — Za druhé: „Stavíme-li proti skutečnému kapitalismu vybájený hospodářský řád, který se objevit prostě proto, že jej chceme, jinými slovy, chceme-li zespolečenštěni výroby mimo kapitalismus, svědčí to jen o naivním pojetí, neodpovídajícím dějinám.“ S rozvojem kapitalismu, vytlačením naturálního hospodářství, zmenšením počtu venkovského obyvatelstva „nynější stát vystoupí ze šerosvitu, ve kterém ještě je v naší patriarchální době (mluvíme o Rusku), vystoupí na denní světlo otevřeného třídního boje a pro zespolečenštění výroby bude nutno hledat jiné síly a faktory“.

Jakže, což to není dost jasné a zřetelné odůvodnění? Lze popírat správnost věcných poukazů p. Struva na autorovy myšlenky? Což p. Nik.-on opravdu vzal v úvahu třídní boj, vlastní kapitalistické společnosti? Nikoli. Mluví o společnosti a státu, a hned zapomíná na tento boj, vylučuje jej. Praví např., že stát podporoval kapitalismus, místo aby zespolečenšťoval práci prostřednictvím občiny atd. Zřejmě má za to, že stát mohl postupovat tak či onak, že tudíž stojí mimo třídy. Není-li jasné, že obvinění p. Struva z vytahování „strašáků“ je nehorázně nespravedlivé? Není-li jasné, že člověk, který má za to, že náš stát je třídní, nemůže nepokládat za naivního a reakčního utopistu toho, kdo se obrací k tomuto státu, aby zespolečenštil práci, tj. aby odstranil vládnoucí třídy? A nejen to. Když je odpůrce obviňován z vytahování „strašáků“ a přitom je zamlčován jeho názor, ze kterého vyplynul jeho posudek, přestože jasně formuloval tento názor, když je přitom obvinění vyslovováno v censurovaném časopise, kam tento názor nemůže proniknout, není třeba mít za to, že je to „naprosto nevhodná metoda?“

Jděme dále. Druhý argument p. Struva je formulován stejně jasně. Že zespolečenštění práce mimo kapitalismus, prostřednictvím občiny, je vybájeným řádem, je nesporné, nebo to ve skutečnosti neexistuje. Tuto skutečnost sám p. Nik.-on líčí takto: do roku 1861 výrobními jednotkami byly „rodina“ a „občina“ (,‚Studie“, str. 106—107). Tato „malá, rozptýlená, soběstačná výroba se nemohla významně rozvíjet, poněvadž se vyznačuje krajní rutinou, nízkou produktivitou“. Další změna tkvěla v tom, že „společenská dělba práce postupovala stále hlouběji a hlouběji“. Kapitalismus tudíž rozmetal úzké meze dřívějších výrobních jednotek a zespolečenštil práci v celé společnosti. Toto zespolečenštění práce naším kapitalismem přiznává i p. Nik.-on. Proto, když se chce opírat za účelem zespolečenštění práce nikoli o kapitalismus, který už práci zespolečenštil, nýbrž o občinu, jejíž zrušení právě přineslo s sebou po prvé zespolečenštění práce v celé společnosti, je reakčním utopistou. To je myšlenka p. Struva. Lze ji pokládat za správnou či nesprávnou, nelze však popírat, že z tohoto názoru s logickou nevyhnutelností vyplynul ostrý posudek o p. Nik.-onovi a že proto nelze mluvit o „strašácích“.

Nejen to. Když p. Nik.-on končí svou polemiku s p. Struvem tím, že přisuzuje odpůrci touhu připravit rolnictvo o půdu („rozumí-li se pod pokrokovým programem zbavení rolnictva půdy... pak je autor „Studií“ konservativcem“) — přestože p. Struve přímo prohlašuje, že si přeje zespolečenštění práce, že je chce pomocí kapitalismu, že se chce proto opírat o síly, které budou patrny při „jasném světle otevřeného třídního boje“ — pak je to nutno nazvat reprodukcí, jež diametrálně odporuje pravdě. A vezmeme-li v úvahu, že v tisku podléhajícím censuře by p. Struve nemohl mluvit o silách vystupujících při jasném světle třídního boje, že tedy odpůrci p. Nik.-ona byl vstrčen roubík do úst, pak lze stěží popírat, že metoda p. Nik.-ona je už naprosto „nevhodnou metodou“.



Příloha III

Když mluvím o úzkém pojetí marxismu, mám na mysli marxisty samy. Při této příležitosti je nutno poznamenat, že marxismus je nejnehorázněji zužován a znetvořován, když se naši liberálové a radikálové pouštějí do jeho výkladu na stránkách legálního tisku. Jaký je to výklad! Představte si jen, jak je třeba znetvořit tuto revoluční doktrinu, aby se vměstnala do Prokrustova lože ruské censury! A naši publicisté s lehkým srdcem provádějí takovou operaci: marxismus se v jejich výkladech redukuje, hádejte na co, na učení o tom, jak za kapitalistického řádu prochází svým dialektickým vývojem individuální vlastnictví založené na vlastníkově práci, jak se přeměňuje ve svou negaci a potom zespolečenšťuje. A v tomto „schematu“ vážně spatřují celý obsah marxismu, pomíjejíce všechny osobitosti jeho sociologické metody, pomíjejíce učení o třídním boji, pomíjejíce přímý cíl zkoumáni, tj. odhalit všechny formy antagonismu a vykořisťování, aby se pomohlo proletariátu je svrhnout. Není divu, že vzniká něco tak bledého a úzkého, že naši radikálové začínají hořekovat nad ubohými ruskými marxisty. Jak by ne! Ruský absolutismus a ruská reakce by nebyly absolutismem a reakcí, kdyby za jejich existence bylo možno zcela, přesně a plně vykládat marxismus, doříci do konce jeho závěry! A kdyby naši liberálové a radikálové znali jak se patří marxismus (byť z německé literatury), zastyděli by se tak jej znetvořovat na stránkách tisku podléhajícího censuře. Nelze-lit theorii vyložit, mlčte nebo se omluvte, že nevykládáte naprosto všechno, že vynecháváte to nejpodstatnější, proč ale vykládáte úryvky a pak křičíte o omezenosti?

Vždyť právě jen tak lze dojít k takovým kuriositám, možným jen v Rusku, kdy k marxistům jsou připočítáváni lidé, kteří nemají ponětí o třídním boji, o nutném antagonismu, vlastním kapitalistické společnosti, a o rozvoji tohoto antagonismu, lidé, kteří nemají představu o revoluční úloze proletariátu; dokonce i lidé, kteří přicházejí přímo s buržoasními návrhy, jen když oplývají slůvky „peněžní hospodářství“, jeho „nutnost“ a jinými podobnými výrazy, jichž uznání za speciálně marxistické vyžaduje celé hloubky důvtipu p. Michajlovského.

Marx však spatřovat cenu své theorie v tom, že je to „v samé své podstatě theorie kritická[i] a revoluční“[77]. A tato poslední vlastnost je skutečně vlastní marxismu úplně a bezpodmínečně, jelikož tato theorie si přímo klade za svůj úkol odhalit všechny formy antagonismu a vykořisťování v soudobé společnosti, prozkoumat jejich vývoj, dokázat jejich přechodný ráz, nevyhnutelnost jejich přeměny v jinou formu a posloužit tím proletariátu k tomu, aby co nejrychleji a co nejsnáze skoncoval s každým vykořisťováním. Neodolatelná přitažlivá síla, která táhne socialisty všech zemí k této theorii, tkví právě v tom, že spojuje přísnou a nejvyšší vědeckost (jsouc posledním slovem vědy o společnosti) s revolučností, a činí tak nikoli náhodně, nikoli jen proto, že zakladatel doktriny osobně spojoval v sobě vlastnosti učence a revolucionáře, nýbrž v samé theorii, vnitřně a nerozlučně. Opravdu, za úkol theorie, za cíl vědy se tu přímo vytyčuje pomoc třídě utlačovaných v jejím skutečně probíhajícím hospodářském boji.

„Neříkáme světu: přestaň bojovat — celý tvůj boj je hloupost. Dáváme mu jen pravdivé heslo boje.“[78]

Přímým úkolem vědy podle Marxe je tedy razit skutečné heslo boje, tj. umět objektivně vylíčit tento boj jako produkt určitého systému výrobních poměrů, umět pochopit nutnost tohoto boje, jeho obsah, průběh a podmínky vývoje. „Heslo boje“ nemůže razit ten, kdo nezkoumá naprosto podrobně každou jednotlivou formu tohoto boje, kdo jej nesleduje krok za krokem při jeho přechodu z jedné formy v druhou, aby dovedl v každém daném okamžiku určit situaci, nepouštěje se zřetele obecný ráz boje, jeho obecný cíl — úplné a definitivní zničení každého vykořisťování a každého útisku.

Pokuste se porovnat s „kritickou a revoluční“ Marxovou theorií onu bezbarvou hatlaninu, kterou vykládal ve své „kritice“ a proti které bojoval „náš známý“ N. K. Michajlovskij, a budete překvapeni, jak to mohou vskutku být lidé, kteří se pokládají za „ideology pracující třídy“ a omezuji se... na onu „zpotvořeninu“, v kterou přeměňují Marxe naši publicisté, stírajíce s ní všecko živoucí...

Pokuste se porovnat s požadavky této theorie naši narodnickou literaturu, vycházející přece také z přání být ideologem pracujícího člověka, literaturu věnovanou dějinám a nynějšímu stavu našich ekonomických řádů vůbec a rolnictva zvláště, a budete překvapeni, jak mohla socialisty uspokojit taková theorie, která se omezovala na zkoumání a vylíčení běd moralisováním o těchto bědách. Nevolnictví je líčeno nikoli jako určitá forma hospodářské organisace plodící určité vykořisťování, určité antagonistické třídy, určité politické, právní a jiné řády, nýbrž prostě jako nešvary statkářů a nespravedlnost vůči rolníkům. Rolnická reforma je líčena nikoli jako srážka určitých hospodářských forem a určitých ekonomických tříd, nýbrž jako opatření vrchnosti, jež „zvolila“ mylně „nesprávnou cestu“, přes nejlepší úmysly. Rusko po reformě je líčeno jako odchylka od správné cesty, provázená útrapami pracujícího člověka, a nikoli jako určitý systém antagonistických výrobních poměrů, který se určitým způsobem vyvíjí.

Nyní ostatně tato theorie nesporně pozbyla jakékoli víry, a čím dříve ruští socialisté pochopí, že při nynějším stupni vědomostí nemůže být revoluční theorie vně marxismu, čím rychleji vynaloží všechny své síly na aplikaci této theorie na Rusko, a to theoreticky i prakticky — tím jistějš bude úspěch revoluční práce.

*

K názorné ilustraci toho, jaký úpadek vnášejí pp. „přátelé lidu“ do nynější „ubohé ruské ideologie“ tím, že vyzývají inteligenci, aby kulturně působila na „lid“ za účelem „vytvoření“ správného, skutečného průmyslu atd., uvedeme úsudek lidí, jejichž způsob myšlení se příkře liší od našeho, a to úsudek „narodopravců“, těchto přímých, bezprostředních potomků narodovolců. Viz brožuru: „Naléhavá otázka“, 1894, vydáno stranou „Narodnoje pravo“.

Narodopravci, když skvěle odpověděli onomu druhu narodniků, kteří říkají, „že v žádné formě, dokonce ani za široké svobody, nesmí Rusko opustit svou hospodářskou organisaci, zajišťující(!) pracujícímu člověku samostatné postavení ve výrobě“, kteří říkají: „potřebujeme nikoli politické, nýbrž systematické, plánovitě provedené hospodářské reformy“ — pokračují:

„Nejsme obhájci buržoasie, tím méně pak ctitelé jejích ideálů, kdyby však zlý osud dal lidu na vybranou: buď ‚plánovité hospodářské reformy‘ pod ochranou náčelníků zemstev, bedlivě je chránících před úklady buržoasie, anebo tuto buržoasii na základě politické svobody, tj. za podmínek zajišťujících lidu organisovanou obhajobu svých zájmů, máme za to, že lid, zvolí-li druhou možnost, absolutně vyhraje. U nás nejsou dnes ‚politické reformy‘, ohrožující domněle samostatnou hospodářskou organisaci lidu, nýbrž je to, co všichni a všude mají ve zvyku pokládat za buržoasní politiku, projevující se v nejneomalenějším vykořisťování práce lidu. U nás není nyní ani široká, ani úzká svoboda, nýbrž nadržování stavovským zájmům, o kterém přestali snít agrárníci a kapitalisté konstitučních zemi. Nyní máme nikoli ‚buržoasní parlamentarismus‘, veřejnost se ani na dostřel nepřipouští k účasti na správě — máme však pp. Najděnovy, Morozovy, Kazy a Bělovy, kteří se dožadují zřízení čínské zdi k ochraně svých zájmů, vedle představitelů ‚naší věrné šlechty‘, nestydících se požadovat pro sebe bezplatný úvěr ve výši 100 rublů na děsjatinu. Povolávají je do komisí, poslouchají je s úctou, jejich hlas je rozhodující v nejdůležitějších otázkách hospodářského života země. A kdo a kde přitom vystupuje na obranu lidu? Snad oni, náčelníci zemstev? Jsou snad ve prospěch lidu navrhovány zemědělské pracovní oddíly? Nebylo snad nyní s otevřeností, hraničící s cynismem, prohlášeno, že byl dán lidu pozemkový příděl jedině proto, aby platil dávky a plnil povinnosti, jak se vyjádřil ve svém oběžníku vologodský gubernátor? Ten jen formuloval a hlasitě vyřkl, co ve své politice fatálně prosazuje samovláda, či lépe řečeno, byrokratický absolutismus.“

Ať jsou ještě jakkoli mlhavé představy narodopravců o onom „lidu“, jehož zájmy chtějí hájit, o oné „společnosti“, ve které nadále vidí důvěryhodný orgán hájící zájmy práce, na každý způsob však nelze nepřiznat, že utvoření strany „Narodnoje pravo“ je krokem vpřed, krokem k definitivnímu zhoštění se ilusí a snů o „jiných cestách pro vlast“, k nebojácnému přiznání skutečných cest a na jejich podkladě k hledání živlů pro revoluční boj. Zde se jasně projevuje snaha o vytvoření demokratické strany. Mluvím jen o „snaze“, jelikož narodopravci, žel, neuplatňují důsledně své základní hledisko. Stále ještě vykládají o sjednocení a svazku se socialisty, nechtějíce pochopit, že zatahovat dělníky do pouhého politického radikalismu znamená jen odtrhovat inteligentní dělníky od dělnické masy, znamená odsuzovat dělnické hnutí k bezmocnosti, poněvadž může být silné jen tehdy, když důsledně a všestranně hájí skutečné zájmy dělnické třídy, když vede proti kapitálu hospodářský boj, jenž úplně splývá s politickým bojem proti sluhům kapitálu. Nechtějí pochopit, že „sjednocení“ všech revolučních živlů se mnohem lépe dosahuje zvláštní organisací představitelů jednotlivých zájmů[j] a společnou akcí té i oné strany v určitých případech. Stále ještě nazývají svou stranu „sociálně revoluční“ (viz manifest strany „Narodnoje pravo“, datovaný 19. února 1894), třebaže se zároveň omezují výhradně jen na politické reformy, obcházejíce co nejpečlivěji naše „prokleté“ socialistické otázky. Strana, jež tak horoucně vyzývá k boji proti ilusím, by neměla jiným vštěpovat iluse hned prvními slovy svého „manifestu“; neměla by mluvit o socialismu tam, kde není nic kromě konstitucionalismu. Opakuji však, že nemůže ocenit narodopravce ten, kdo nevezme v úvahu, že pocházejí z narodovolců. Proto je nutno přiznat, že dělají krok vpřed, když odůvodňují výhradně politický boj, který nemá vztah k socialismu, výhradně politickým programem. Sociální demokraté z celého srdce přejí narodopravcům úspěch, přejí si růst a rozkvět jejich strany, přejí si jejich těsnější sblížení s těmi sociálními živly, které stojí na půdě daných ekonomických řádů[k] a jejichž životní zájmy jsou opravdu nejúže spjaty s demokratismem.

Smířlivé, zbabělé, sentimentálně snílkovské narodnictví „přátel lidu“ se nebude moci dlouho udržet, až bude napadeno s obou stran: politickými radikály proto, že jsou schopni projevovat důvěru k byrokracii, že nechápou bezpodmínečnou nutnost politického boje; sociálními demokraty proto, že se snaží vystupovat málem jako socialisté, ačkoli nemají žádný vztah k socialismu, ačkoli nechápou příčiny útlaku pracujícího člověka a ráz probíhajícího třídního boje.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Svými články v „R. Bogatstvu“ se pan Nik.-on vůbec usilovně snaží, jak se zdá, dokázat, že vůbec není tak vzdálen maloburžoasního radikalismu jak se dalo soudit; že i on je schopen vidět v růstu rolnické buržoasie (čís. 6, str. 118 — rozšíření zdokonaleného nářadi, fosfátů atd. mezi „rolníky“) příznaky toho, že „samo rolnictvo“ (to, které je hromadně vyvlastňováno?) „chápe, že je nutno se dostat ze situace, ve které je“.

b Tyto důkazy přicházejí nazmar nikoli proto, že by byly nesprávné— vždyt zbídačování, ožebračování a hladověni lidu jsou nespornými a nevyhnutelnými průvodními jevy kapitalismu — nýbrž proto, že jsou adresovány do vzduchoprázdna. „Společnost“ dokonce pod rouškou demokratismu háji plutokratické zájmy, a plutokracie samozřejmě nevystoupí proti kapitalismu. „Vláda“... — uvedu jeden úsudek odpůrce p. N. K. Michajlovskébo: — jak málo známe programy naší vlády — psal jednou — ale známe je natolik, abychom si byli jisti, že „zespolečenštění práce“ do jejich programu nepatři.

c V originále slova z Krylovovy bajky „Kocour a kuchař“, doslova: „poslouchá a žere“. (Pozn. překl.)

d Jak opravdu nenazvat tuto myšlenku dětinskou, když při stanovení pokrokového přínosu kapitalismu nepřihlíží ke stupni zespolečenštění práce, nýbrž k takovému kolísavému příznaku rozvoje jen jednoho odvětvi národní práce! Každý ví, že počet dělníků musí být při kapitulistickém výrobním způsobu mimořádně nestálý, že závisí na spoustě druhořadých faktorů, jako jsou krise, velikot rezervní armády, stupeň vykořistováuí práce, stupeň její intensity atd., atd.

e Omezuji se na kritiku způsobu p. Nik.-ona posuzovat „sjednocující význam kapitalismu“ podle počtu továrních dělníků. Nemohu se pouštět do rozboru cifer, jelikož nemám po ruce prameny, kterých používá p. Nik-on. Nelze však nepoznamenat, že tyto prameny pan Nik.-on vybral sotva podařeně. Nejdřív bere údaje z „Vojensko-statistického sborníku“ pro r. 1865 a z „Ukazatele továren a závodů“ z r. 1894 pro r. 1890. Vychází počet 829.573 a 875.764 dělníků (kromě horníků). Přírůstek o 5,5% je mnohem menší než přírůstek obyvatelttva (91 milionů a 61,420.000 — o 48,1%). Na další stránce se uvádějí už jiné údaje: i pro rok 1865, i pro 1890 z „Ukazatele“ z r. 1893. Podle těchto údajů činí počet dělníků: 392.718 a 716.792, přírůstek o 82%. To však bez průmyslu podléhajícího spotřební dani, ve kterém počet dělnictva (str. 104) r. 1865 činil 186.053 a r. 1890 144.332. Když sečteme tyto číslice s předešlými, obdržíme celkový počet dělníků, kromě horníků, pro r. 1865: 578.771 a pro rok 1890: 861.124. Přírůstek o 48,7% při přírůstku obyvatelstva o 48,l%. Tedy na pěti stránkách uvádí autor údaje, ze kterých jedny ukazují přírůstek o 5%, kdežto druhé o 48%! A na základě takových odporujících si údajů soudí o nepevnosti našeho kapitalismu!!

A dále: proč autor nevzal údaje o počtu dělníků, které uvádí ve „Studiích“ (tabulky XI a XII) a podle kterých zjištujeme za tři léta (1.886 — 1889) přírůstek počtu dělníků o 12 — 13%, tj. přírůstek, který rychle předstihuje růst obyvatelstva? Autor snad řekne, že je to krajně malé mezidobí. Zato však přece jsou tyto údaje stejnorodé, lze je srovnat a vyznačují se velkou věrohodností; to za prvé! A za druhé, cožpak sám autor nepoužíval týchž údajů, přes malé mezidobí, k posouzeni růstu továrního průmyslu?

Je pochopitelné, že údaje jen o jednom odvětvi národní práce musí být nedostatečně podložené, když se opírají o takového kolísajícího ukazatele stavu tohoto odvětví, jako je počet dělníků. Představte si jen, jakým bezmezně naivním snílkem musí být ten, kdo chce na základě podohnch údajů doufat, že náš kapitalismus se zhroutí, že se přemění v prach a popel samovolně, bez úporného, rozhořčeného boje! — kdo chce stavět takové údaje proti nespornému panství a rozvoji kapitalismu ve všech odvětvích národní práce!

f Pan Nik-on se pokusil provést takový propočet ve „Studiích“, ale krajně nepodařeně. Na str. 302 čteme:

„V poslední době byl učiněn pokus určit počet všech volných dělníků v 50 guberniích evropského Ruska (I: „Volná námezdní práce“. Petrohrad, 1892). Šetření zemědělského odděleni v ministerstvu stanoví celkový počet venkovského práce schopného obyvatelstva v 50 guberniích evropského Ruska na 35,712.000 osob, zatím co celkový počet dělníků potřebných pro zemědělství, pro zpracovávajicí, důlní, dopravní průmysl aj., se stanovi úhrnem číslici 30,124.000 osob. Tudíž přebytek naprosto zbytečných dělníků se projeví obrovským počtem 5.588.000 osob, což s rodinami podle průměru činí nejméně 18 milionů lidí.“(Opakuje se ještě jednou na str. 341.)

Podíváme-li se blíže na tato „šetření“, shledáme, že tam bylo „vyšetřeno“ jen použití volné námezdní práce statkáři a tomuto šetření p. S. Korolenko přizpůsobil „přehled“ evropského Ruska „v zemědělském i v průmyslovém ohledu“. V tomto přehledu se činí pokus (nikoli na základě nějakého „šetření“, nýbrž podle starých existujících údajů) rozdělit podle povoláni pracující obyvatelstvo evropského Ruska. Pan S. A. Korolenko dospěl k těmto výsledkům:. V 50 guberniích evropského Ruska je celkem 35,712.000 dělníků. Z nich je zaměstnáno:

v zemědélstvi 27,435.000
pěstováním speciálních rostlin 1,466.400
v továrním a důlním průmyslu 1,222.700
to celkem 30,124.500
židé 1,400.000
v lesnictví kolem 2,000.000
chovem dobytka kolem 1,000.000
v železniční dopravě kolem 200.000
rybolovem kolem 200.000
v místních a vedlejších živnostech, lovem zvěře
a v jiných podobných oborech

787.200
______________
Úhrnem 35,712.100

Pan Korolenko tedy rozdělil (dobře i špatně) podle povolání všechny dělníky, kdežto p. Nik.-on svévolně vzal prvé tři rubriky a mluví o 5,588.000 „naprosto zbytečných“ (??) dělnících!

Kromě tohoto nezdaru nutno poznamenat, že propočet pana Korolenka je nanejvýš hrubý a nepřesný: počet zemědělských dělníků je určen podle jedné všeobecné šablony pro celé Rusko, není vyloučeno neproduktivní obyvatelstvo (p, Korolenko, podřizuje se antisemitismu vrchnosti, připočítal sem... židy!). Neproduktivních pracovníků musí být přes 1,400.000: obchodníci, žebráci, tuláci, zločinci atd.), nehorázně malý je počet domáckých malovýrobců (poslední rubrika: sezonní i usedlí) atd. Podobné propočty by bylo lépe vůbec neuveřejňovat.

g 642.607 osob bylo zaměstnáno v textilním průmyslu, při výrobě punčoch a krajek (u nás desetitisíce žen, zaměstnaných při výrobě punčoch a krajek, jsou nejneuvěřitelnějším způsobem vykořisťovány „obchodnicemi“, pro které pracují. Mzdy činí mnohdy tři (sic!) kopějky za den! Nu což, p. Nik.-one, „nejsou v bezprostřední moci kapitalismu“ ?), dále 565.835 osob je zaměstnáno v uhelných a rudných dolech a 396.998 ve všech kovodělných vodětvích a manufakturách.

h Jak malá byla tehdy početnost dělnické třídy, lze soudit z toho, že po 27 letech, roku 1875, Marx psal „Pracující lid v Německu se skládá většinou z rolníků, a nikoli z proletářů.“[76] To tedy znamená „operovat (??) s hotovým proletariátem“!

i Všimněte si, že zde Marx mluví o materialistické kritice, kterou jedinou také pokládá za vědeckou, tj. o kritice, která porovnává politicko-právní, sociální, životní a jiné fakty s ekonomikou, se systémem výrobních poměrů, se zájmy těch tříd, které se nevyhnutelně vytvářejí na půdě všech antagonistických společenských poměrů. Že ruské společenské poměry jsou antagonistické, o tom by sotva kdo mohl pochybovat. Avšak ještě nikdo se nepokusil brát je za základ takové kritiky.

j Vždyť sami protestují proti víře v zázračnost inteligence, sami mluví o nutnosti včlenit do boje sám lid. K tomu je přece nutno spojit tento boj s určitými životními zájmy, tudíž je nutno rozeznávat jednotlivé zájmy a jednotlivě je vtahovat do boje... Ale budou-li tyto jednotlivé zájmy zastřeny pouhými politickými požadavky, srozumitelnými jen inteligenci, neznamená to znovu obrat zpět, opětné omezování se na boj jen pouhé inteligence, jejíž bezmocnost byla právě teď uzanána?

k (Tj. kapitalistických) — a nikoli na půdě nutného zavržení těchto řádů a neúprosného boje proti nim.

71 Lenin cituje I. díl Marxova „Kapitálu“ (podle ruského vydání z r. 1872). Viz K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 612—613, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 834. (V české sekci MIA zde)

72 Je míněna práce Nik.-ona (N. F. Danielsona) „Studie o našem poreformním společenském hospodářství“, Petrohrad, 1893.

73 Lenin cituje ve vlastním překladu z Engelsova spisu „K bytové otázce“, z předmluvy k 2. vydání (česky: Svoboda, 1949, str. 14).

74 Lenin cituje z I. dílu „Kapitálu“ podle ruského vydání z r. 1872. Viz K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1936, str. 343—344, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 490. - 331. (V české sekci MIA zde)

75 Lenin zde míní zásady vyslovené Marxem v druhé kapitole spisu „Bída filosofie“ (česky: Svoboda, 1949, str. 93).

76 Lenin cituje z Marxova díla „Kritika gothajského programu“ (K. Marx-Engels, „Kritiky programů“, Svoboda, 1949, str. 61).

77 Z „Doslovu“ k druhému vydání I. dílu „Kapitálu“. K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1936, str. XXIII, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 20. (V české sekci MIA zde)

78 Z dopisu K. Marxe Rugemu (září 1843) — K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. I., rusky, 1938, str. 352. (V české sekci MIA zde)