V. I. Lenin: Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům

Vladimír Iljič Lenin
Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům

Třetí sešit

V závěru se seznámíme ještě s jedním „přítelem lidu“, s p. Krivenkem, jenž také zahajuje přímou válku proti sociálním demokratům.

Nebudeme však rozebírat jeho články („O kulturních jedincích“ v čís. 12 z r. 1893 a „Dopisy z cesty“ v čís. 1 z r. 1894) tak, jak jsme to dělali s články pánů Michajlovského a Južakova. Tam byl rozbor jejich článků zcela nezbytný, abychom si ujasnili — v prvém případě obsah jejich námitek proti materialismu a marxismu vůbec, v druhém případě jejich politicko-ekonomické theorie. Nyní, abychom si utvořili úplnou představu o „přátelích lidu“, máme se seznámit s jejich taktikou, praktickými návrhy a politickým programem. Tento program není u nich nikde vyložen přímo, tak důsledně a úplně jako názory theoretické. Proto jsem nucen brát tento program z různých statí časopisu, který se vyznačuje dostatečnou solidaritou svých spolupracovníků, abych nenarážel na rozpory. Výše uvedených článků p. Krivenka se budu přidržovat více než druhých, a to jak proto, že skýtají více látky, tak i proto, že jejich pisatel je pro časopis stejně typickým praktikem, politikem, jako je p. Michajlovskij sociologem a p. Južakov ekonomem.

Avšak než přejdeme k jejich programu, je bezpodmínečně nutné pozastavit se ještě u jednoho theoretického bodu. Výše jsme viděli, jak p. Južakov se přenášel přes věc nic neříkajícími frázemi o lidovém pachtu, podporujícím národní hospodářství atd., zastíraje jimi své nepochopení ekonomiky našich zemědělců. Řemesel se nedotkl a omezil se na údaje o růstu továrního velkoprůmyslu. Nyní p. Krivenko opakuje naprosto podobné fráze o domácké výrobě. Proti kapitalistickému průmyslu přímo staví „náš lidový průmysl“, tj. domácký průmysl (čís. 12, str. 180—181). „Lidová výroba“ (sic!), praví, „vzniká většinou přirozeně,“ kdežto kapitalistický průmysl „je vytvářen vesměs uměle“. Na jiném místě klade proti „velkému kapitalistickému průmyslu“ „drobný lidový průmysl“. Zeptáte-li se, v čem tkví osobitost druhého, dovíte se jen, že je „drobný“^{[^a]}, a že pracovní nástroje jsou spojeny s výrobcem (přejímám tuto poslední definici z výše uvedeného článku p. Michajlovského). To však přece ještě vůbec neurčuje jeho ekonomickou organisaci, a pak je to naprosto nesprávné. Pan Krivenko např. praví, že „drobný lidový průmysl ještě dnes dává mnohem větší množství celkové výroby a zaměstnává více rukou než velký kapitalistický průmysl“. Autor má zřejmě na mysli údaje o počtu domáckých výrobců, dosahujícím 4 milionů, podle jiného výpočtu 7 milionů. Kdo však neví, že převládající formou ekonomiky v naší domácké výrobě je domácký systém velkovýroby, že masa domáckých výrobců nemá naprosto samostatné, nýbrž zcela závislé, podřízené postavení ve výrobě, že nepracuje ze svého materiálu, nýbrž z materiálu podnikatele, jenž platí domáckému výrobci pouze mzdu? Údaje o převládání této formy byly přece uváděny dokonce i v legální literatuře. Odvolám se např. na výbornou práci známého statistika S. Charizomenova v časopise „Juridičeskij Věstnik“^[⁴⁹] (1883, čís. 11 a 12). S. Charizomenov, když shrnul v literatuře uvedené údaje o naší domácké výrobě v centrálních guberniích, kde je nejvíce rozšířena, dospěl k závěru, že tu bezpodmínečně převládá domácký systém velkovýroby, tj. nesporně kapitalistická forma průmyslu. „Určujíce ekonomickou úlohu drobného samostatného průmyslu,“ praví, „dospíváme k těmto závěrům: v moskevské gubernii připadá 86,5 % ročního obratu domáckého průmyslu na domácký systém velkovýroby a pouze 13,5 % na drobný samostatný průmysl. V alexandrovském a pokrovském újezdu vladimirské gubernie připadá 96% ročního obratu domáckého průmyslu na domácký systém velkovýroby a manufaktury, a jen 4% na drobný samostatný průmysl.“

Tyto údaje se nikdo, pokud víme, nepokusil vyvrátit, ba není to ani možné. Jak lze obcházet a zamlčovat tato fakta, nazývat takový průmysl v protikladu ke kapitalistickému „lidovým“ a mluvit o tom, že se z něho může vyvinout průmysl skutečný?

Toto přímé ignorování faktů lze objasnit jen jedním způsobem: všeobecnou snahou „přátel lidu“, stejně jako všech ruských liberálů, zakrývat antagonismus tříd a vykořisťování pracujícího lidu v Rusku, líčit to všecko jen jako pouhé „defekty“. Ostatně je možné, že příčina tkví nadto i v tak hlubokých znalostech věci, jež projevuje na př. p. Krivenko, když nazývá „pavlovskou výrobu nožů“ „výrobou zpola řemeslnou“. Je obdivuhodné, do jaké míry dovedou „přátelé lidu“ překrucovat věci! Jak je tu možno mluvit o řemeslném rázu, když pavlovští nožíři pracují pro trh, a nikoli na objednávku? Nepočítá snad p. Krivenko k řemeslu to, když kupec objednává u domáckého výrobce výrobky, aby je poslal na jarmark v Nižním Novgorodě? To je už příliš směšné, ale je tomu tak. Ve skutečnosti výroba nožů nejméně (v porovnání s jinými pavlovskými výrobními odvětvími) podržela drobnou domáckou formu se (zdánlivou) samostatností výrobců: „Výroba jídelního a řemeslnického nože“^{[^b]} — praví N. F. Anněnskij, „se už značně přibližuje tovární, či přesněji řečeno manufakturní.“^[⁵⁰] Z 396 domáckých výrobců, zaměstnaných výrobou jídelních nožů v nižněnovgorodské gubernii, pracuje pro trh pouze 62 (16%), pro pána^{[^c]} 273 (69%) a jako námezdní dělníci 61 (15%). Tedy jen jedna šestina domáckých výrobců není zotročena přímo podnikatelem. Pokud jde o jiný obor nožířství, o výrobu kapesních sklápěcích nožů (perořízků), „zaujímá“ — podle téhož autora — „střední místo mezi jídelním nožem a zámkem: většina mistrů zde pracuje už pro pána, ale vedle nich je ještě mnoho samostatných domáckých výrobců, kteří pracují pro trh“.

Nože tohoto druhu zhotovuje v nižněnovgorodské gubernii celkem 2.552 domáckých výrobců, z nichž pro trh pracuje 48% (1.236), pro pána 42% (1.058) a jako námezdní dělníci 10% (258). I zde jsou tudíž samostatní (?) domáčtí výrobci v menšině. Ovšem i ti, kteří pracují pro trh, jsou samostatnými jen zdánlivě, ve skutečnosti však jsou stejně zotročeni kapitálem překupníků. Vezmeme-li údaje o řemeslech celého gorbatovského újezdu v nižněnovgorodské gubernii, ve kterém je řemeslem zaměstnáno 21.983 pracovníků, t. j. 84,5% všech pracovníků^{[^d]}, obdržíme tyto údaje (přesné údaje o ekonomice řemesla jsou jen o 10.808 dělnících v oboru: kovodělném, kožedělném, sedlářském, plsťařském, konopném): 35,6% domáckých výrobců pracuje pro trh; 46,7% pro pána a 17,7% je námezdními dělníky. Tedy i zde vidíme, že převládá domácký systém velkovýroby, že převládají takové poměry, kdy práce je zotročena kapitálem.

Jestliže „přátelé lidu“ obcházejí tak lehce fakta podobného druhu, děje se tak mimo jiné proto, že ve svém pojetí kapitalismu se nedostali dále než ke všedním vulgárním představám — kapitalista = bohatý a vzdělaný podnikatel, jenž provozuje strojovou velkovýrobu — a nechtějí ani slyšet o vědeckém obsahu tohoto pojmu. V předešlé kapitole jsme viděli, jak p. Južakov přímo tvrdil, že kapitalismus začíná továrním průmyslem, pomíjeje prostou kooperaci a manufakturu. To je všeobecně rozšířená chyba, která vede mimo jiné i k tomu, že je ignorována kapitalistická organisace naší domácké výroby.

Je samozřejmé, že domácký systém velkovýroby je kapitalistickou formou průmyslu: máme tu všechny její znaky: zbožní hospodářství již na vysokém stupni rozvoje, koncentraci výrobních prostředků v rukou jednotlivých osob, vyvlastnění masy pracovníků, kteří nemají své výrobní prostředky a proto pracují cizími, nepracují na sebe, nýbrž na kapitalistu. Zřejmě, pokud se týká organisace řemesla, je to čistý kapitalismus; jeho zvláštností v porovnání s velkým strojním průmyslem je technická nevyspělost (což se vysvětluje hlavně nepřístojně nízkou mzdou) a okolnost, že dělníci podržují nepatrné zemědělské hospodářství. Tato okolnost zvlášť zaráží „přátele lidu“, kteří si zvykli myslet, jak se také sluší na opravdové metafysiky, v holých bezprostředních rozporech: „Ano, ano, — ne, ne, co nad to jest, od zlého jest.“

Dělníci bez půdy — kapitalismus; lidé mají půdu — kapitalismu není; „přátelé lidu“ se omezují na tuto konejšivou filosofii, pouštějíce se zřetele celou společenskou organisaci hospodářství, zapomínajíce na onen všeobecně známý fakt, že vlastnictví půdy naprosto neodstraňuje krutou bídu těchto majitelů půdy, kteří jsou nejnestoudnějším způsobem olupováni jinými, stejnými majiteli půdy — „rolníky“.

Zdá se, že ani nevědí, že kapitalismus nikde nebyl s to — když ještě byl na poměrně nízkém stupni vývoje — úplně odtrhnout dělníka od půdy. Pokud jde o západní Evropu, stanovil Marx zákon, že teprve strojní velkoprůmysl nadobro vyvlastňuje dělníka. Je proto pochopitelné, že běžné názory, že prý u nás není kapitalismu, protože „lid má půdu“, nemají žádný smysl, neboť kapitalismus prosté kooperace a manufaktury nikde a nikdy nebyl provázen úplným odloučením pracovníka od půdy, čímž samozřejmě naprosto nepřestával být kapitalismem.

Pokud jde o strojní velkoprůmysl v Rusku — a této formy rychle nabývají největší a nejdůležitější odvětví našeho průmyslu — má i u nás, přes všechnu naši svéráznost, stejnou vlastnost jako na celém ostatním kapitalistickém Západě, a naprosto se již nesmiřuje se zachováním spojení dělníka s půdou. Tento fakt dokázal, mimochodem řečeno, Děmentěv^[⁵¹] přesnými statistickými údaji, ze kterých (zcela nezávisle na Marxovi) vyvodil závěr, že mechanická výroba je nerozlučně spjata s úplným odloučením pracovníka od půdy. Toto šetření znovu dokázalo, že Rusko je zemí kapitalistickou, že v něm spojení pracujícího člověka s půdou je tak slabé a ilusorní a moc majetného člověka (vlastníka peněz, překupníka, vesnického boháče, majitele manufaktury a pod.) již tak pevná, že stačí ještě jeden krok techniky — a „rolník“ (?? žijící již dávno z prodeje své pracovní síly) se přeměňuje v čistého dělníka.^{[^e]} Na to se však naprosto neomezuje nepochopení ekonomické organisace naší domácké výroby „přáteli lidu“. Jejich představa, dokonce i o těch řemeslech, kde se nepracuje „na pána“, je stejně povrchní jako jejich představa o zemědělci (což jsme viděli už výše). To je ostatně i zcela přirozené, když začínají hloubat a bádat o politickoekonomických otázkách pánové, kteří znají, jak se zdá, jen to, že jsou na světě výrobní prostředky, které „mohou“ být spojeny s pracujícím člověkem — a to je velmi dobré; ale „mohou“ být od něho také odloučeny — a to je velmi špatné. S tím se daleko nedojde.

Pan Krivenko, uvažuje o řemeslech, která nabývají kapitalistického rázu a která ho nenabývají (kde „může volně existovat malovýroba“), poukazuje mimo jiné na to, že v některých výrobních odvětvích „základní výdaje na výrobu“ jsou zcela nepatrné a je tam proto možná malovýroba. Jako příklad uvádí výlohy při výrobě cihel, které mohou být snad patnáctkrát menší než obrat podniků.

Jelikož je to málem jediný pisatelův poukaz na fakta (to je, opakuji, nejcharakterističtější rys subjektivní sociologie, že se bojí přímo a přesně charakterisovat a analysovat skutečnost, povznášejíc se nejraději do sféry „ideálů“... maloburžoasie), vezmeme právě tento poukaz, abychom ukázali, jak nesprávné jsou představy „přátel lidu“ o skutečnosti.

Popis cihlářského řemesla (výroba cihel z bílé hlíny) máme v hospodářské statistice moskevského zemstva („Sbornik“, sv. VII, sešit I., část 2 atd.). Řemeslo je soustředěno hlavně ve třech okresech bogorodského újezdu, kde je 233 závodů s 1.402 dělníky (567 „rodinných“^{[^f]} = 41 % a 835 námezdních — 59%) a s úhrnnou roční výrobou v hodnotě 357.000 rublů. Řemeslo vzniklo již dávno, ale zvlášť rozkvetlo v posledních 15 letech díky stavbě železnice, která značně usnadnila odbyt. Před stavbou železnice hrála hlavní úlohu rodinná forma výroby, která nyní ustupuje vykořisťování námezdní práce. Toto řemeslo také není prosto závislosti drobných řemeslníků na velkých průmyslnících, pokud jde o odbyt: pro „nedostatek peněžních prostředků“ drobní řemeslníci prodávají průmyslníkům cihly na místě (někdy „surové“ — nevypálené) za velmi snížené ceny.

Máme však možnost seznámit se i s organisací řemesla mimo tuto závislost, neboť k pojednání je přiložen soupis domáckých výrobců podle usedlostí, ve kterém je uveden počet dělníků a suma roční výroby pro každý závod.

Abychom vyšetřili, zda lze použít na toto řemeslo zákona, že zbožní hospodářství je hospodářstvím kapitalistickým, tj. že se na určitém stupni vývoje nevyhnutelně v ně přeměňuje, musíme porovnat závody podle jejich velikosti; jde tu právě o vzájemný poměr malých a velkých závodů podle jejich úlohy ve výrobě, podle vykořisťování námezdní práce. Za základ bereme počet dělníků a rozdělujeme závody domáckých výrobců na tři skupiny: I) závody s 1—5 dělníky (rodinní i námezdní dohromady); II) závody s 6—10 dělníky; III) závody s více než 10 dělníky.

Při zkoumání velikosti závodů, stavu dělníků a sumy výroby v každé skupině obdržíme tyto údaje:

Skupiny domácích výrobců podle počtu dělníků	Průměrný počet dělníků na 1 závod	%		Roční výroba 1 dělníka	Rozdělení (v %)			Absolutní číslice
Skupiny domácích výrobců podle počtu dělníků	Průměrný počet dělníků na 1 závod	Závodů s námezd- ními dělníky	Námezd- ních děl- níků	Roční výroba 1 dělníka	Závodů	Dělníků	Sumy výroby	Počet závodů^{[^g]}	Počet dělníků	Úhrn výroby (v rubl.)
I. 1 - 5 dělníků	2,8	25	19	251	72	34	34	167/43	476/92	119 500
II. 6 - 10 dělníků	7,3	90	58	249	18	23	22	43/39	317/186	79 000
III. přes 10 dělníků	26,4	100	91	260	10	43	44	23/23	609/557	158 500
Úhrnem	6	45	59	254	100	100	100	233/105	1402/835	357 000

Všimněte si bedlivě této tabulky a uvidíte buržoasní nebo, což je totéž, kapitalistickou organisaci řemesla: čím jsou závody větší, tím více roste produktivita práce^{[^h]} (střední skupina tvoří výjimku), zvětšuje se vykořisťování námezdní práce^[ⁱ] a roste i koncentrace výroby^{[^j]}.

Třetí skupina, která téměř úplně zakládá své hospodářství na námezdní práci, má ve svých rukou 10% celkového počtu závodů a 44% celkové sumy výroby.

Tato koncentrace výrobních prostředků v rukou menšiny, spojená s vyvlastněním většiny (námezdní dělníci), nám také objasňuje jak závislost malých výrobců na překupnících (velcí průmyslníci jsou právě překupníky), tak i útlak práce v tomto řemesle. Vidíme tudíž, že příčina vyvlastnění pracujícího člověka a jeho vykořisťování tkví ve výrobních poměrech samých.

Ruští socialisté-narodnici zastávali, jak známo, opačný názor, neboť viděli příčinu útlaku práce v domácké výrobě nikoli ve výrobních poměrech (o kterých prohlašovali, že jsou vybudovány na principech vylučujících vykořisťování), nýbrž mimo ně — v politice, a to v politice agrární, platební atd. Vzniká otázka, čím se držel a drží tento názor, který nabyl nyní již téměř pevnosti předsudku? Na tom snad, že panovala jind představa o výrobních poměrech v domácké výrobě? Naprosto ne. Drží se jen proto, že nebyl učiněn žádný pokus přesně a určitě vylíčit fakta, skutečné formy ekonomické organisace; drží se jen proto, že se nevylučují zvlášť výrobní poměry a nepodrobují se samostatné analyse. Zkrátka, drží se jen proto, že není chápána jediná vědecká metoda společenské vědy, totiž metoda materialistická. Nyní je pochopitelný také myšlenkový pochod našich starých socialistů. Pokud jde o domáckou výrobu, přičítají příčinu vykořisťování jevům ležícím mimo výrobní poměry; pokud jde o velký, tovární kapitalismus, museli vidět, že tam příčina vykořisťování tkví právě ve výrobních vztazích. Vznikal nesmiřitelný protiklad, nesrovnalost, bylo nepochopitelné, odkud mohl vyrůst tento velký kapitalismus, když ve výrobních vztazích (které ani nebyly zkoumány!) domácké výroby není nic kapitalistického. Závěr je přirozený: když lidé nechápou spojitost mezi domáckým a kapitalistickým průmyslem, stavějí jeden proti druhému jakožto „lidový“ — proti „umělému“. Objevuje se idea, že kapitalismus odporuje našemu „lidovému zřízení“, idea, která je tak rozšířena a kterou nedávno ještě servíroval v opraveném a zlepšeném vydání ruské veřejnosti p. Nikolaj-on. Tato idea se drží jen rutinou — přes celou svou fenomenální nelogičnost: o továrním kapitalismu si tvoří představu podle toho, čím skutečně je, kdežto o domáckém průmyslu podle toho, čím „může být“; o prvním — na základě analysy výrobních vztahů, o druhém — aniž se pokoušejí zvlášť prozkoumat výrobní vztahy, přenášejíce věc přímo do oblasti politiky. Stačí pustit se do analysy těchto výrobních vztahů a uvidíme, že „lidové zřízení“ představuje tytéž kapitalistické výrobní vztahy, byť v nevyvinutém, zárodečném stavu, že vzdáme-li se naivního předsudku, podle kterého jsou všichni domáčtí výrobci pokládáni za sobě rovné, a vyjádříme-li přesně rozdíly mezi nimi, pak rozdíl mezi továrním „kapitalistou“ a „domáckým výrobcem“ se ukáže někdy menším než rozdíl mezi jedním a druhým „domáckým výrobcem“, že kapitalismus je nikoli protikladem „lidového zřízení“, nýbrž přímým, nejbližším a bezprostředním jeho pokračováním a rozvitím.

Ostatně, možná že řeknou: tento příklad se nehodí? Nebo že v daném případě všeobecné procento námezdních dělníků je příliš veliké?^{[^k]} Jde však o to, že tu naprosto nejsou důležité absolutní cifry, nýbrž vztahy jimi odhalované, vztahy, které svou podstatou jsou buržoasní, a nepřestávají jimi být ani při silně ani při slabě se projevující buržoasnosti.

Je-li libo, vezmu jiný příklad — úmyslně se slabou buržoasností — vezmu (z knihy p. Isajeva o řemeslech v moskevské gubernii) řemeslo hrnčířské, které je podle pana profesora „čistě domáckou výrobou“. Toto řemeslo můžeme pokládat za malou rolnickou živnost: nejprostší technika, nejnepatrnější výrobní zařízení dává předměty všeobecné a denní potřeby. Nuže, díky soupisu domáckých výrobců podle usedlostí, na základě týchž údajů jako v předešlém případě, máme možnost prozkoumat ekonomickou organisaci také tohoto řemesla, které je nesporně už zcela typické pro celou obrovskou masu ruských drobných „lidových“ řemesel. Rozdělme domácké výrobce na tyto skupiny: I) ty, kdož mají 1—3 dělníky (rodinné i námezdní dohromady); II) ty, kteří mají 4—5 dělníků; III) ty, kteří mají více dělníků než 5, a uveďme tytéž výpočty:

Skupiny domácích výrobců podle počtu dělníků	Průměrný počet dělníků na 1 závod	%		Roční výroba 1 dělníka	Rozdělení (v %)			Absolutní číslice
Skupiny domácích výrobců podle počtu dělníků	Průměrný počet dělníků na 1 závod	Závodů s námezd- ními dělníky	Námezd- ních děl- níků	Roční výroba 1 dělníka	Závodů	Dělníků	Sumy výroby	Počet závodů	Počet dělníků	Úhrn výroby (v rubl.)
I. 1 - 3 dělníci	2,4	39	19	468	60	38	36	72/28	174/33	81 500
II. 4 - 5 dělníků	4,3	48	20	498	27	32	32	33/16	144/29	71 800
III. přes 5 dělníků	8,4	100	65	533	13	30	32	16/16	134/87	71 500
Úhrnem	3,7	49	33	497	100	100	100	121/60	452/149	224 800

Zřejmě, vztahy i v tomto odvětví — a takových příkladů by bylo možno uvést kolik libo — se ukazují buržoasními: vidíme tutéž diferenciaci na základě zbožního hospodářství, a přitom diferenciaci specificky kapitalistickou, která vede k vykořisťování námezdní práce, hrající již hlavní úlohu v nejvyšší skupině, jež soustředila při jedné osmině všech závodů a při 30% dělníků téměř ¹/₃ celkové výroby při poměrně značně vyšší produktivitě práce, než je průměrná. Již pouhé tyto výrobní vztahy nám objasňují vznik a sílu faktorů-překupníků. Vidíme, jak u menšiny, která má větší a výnosnější závody a dostává „čistý“ důchod z cizí práce (v nejvyšší skupině hrnčířů připadá na 1 závod 5,5 námezdních dělníků), se hromadí „úspory“, kdežto většina se zbídačuje a dokonce ani malí hospodáři (nemluvě již o námezdních dělnících) nejsou s to jakž takž vyjít. Je pochopitelné a nevyhnutelné, že většina bude v područí menšiny, je to nevyhnutelné právě v důsledku kapitalistického rázu daných výrobních vztahů. Tyto vztahy tkví v tom, že výrobek společenské práce, organisované zbožním hospodářstvím, se dostává do rukou soukromých osob a v jejich rukou je nástrojem útlaku a zotročení pracujícího člověka, prostředkem k osobnímu obohacení vykořisťováním masy. A nemyslete, že toto vykořisťování, tento útisk se projevuje slaběji proto, že tento ráz poměrů je ještě slabě vyvinut, že akumulace kapitálu, ke které dochází současně se zbídačováním výrobců, je nepatrná. Zcela naopak. To vede jen k hrubším, feudálním formám vykořisťování, k tomu, že kapitál, který není ještě s to přímo si podřídit pracovníka prostou koupí jeho pracovní síly za její hodnotu, opřádá pracujícího člověka celou sítí lichvářských úskoků, připoutává ho k sobě kulackými metodami, a tak dře z něho nejen nadhodnotu, nýbrž i obrovské části mzdy, a nadto ho ještě deptá, neboť mu znemožňuje měnit „pána“, ponižuje ho, když jej nutí pokládat za dobrodiní, že mu „dává“ (sic!) práci. — Je pochopitelné, že ani jeden dělník by nikdy nesvolil k tomu, vyměnit své postavení za postavení ruského „samostatného“ domáckého výrobce ve „skutečném“, „lidovémi“ průmyslu. Je také pochopitelné, že všechna opatření, tak oblíbená u ruských radikálů, buď se ani dost málo nedotknou vykořisťování pracujícího člověka a jeho zotročení kapitálem, zůstávajíce ojedinělými experimenty (artěly), anebo zhoršují postavení pracujícího lidu (nezcizitelnost pozemkových přídělů), či posléze jen očistí, rozvinou a upevní dané kapitalistické poměry (zlepšení techniky, úvěry atd.).

Ostatně „přátelé lidu“ nikdy nebudou s to pochopit, že by v rolnickém řemesle, při jeho všeobecné ubohosti, při nepatrné velikosti závodů a krajně nízké produktivitě práce, při primitivní technice a nevelkém počtu námezdních dělníků byl kapitalismus. Nejsou nikterak s to pochopit, že kapitál je určitým vztahem mezi lidmi, vztahem, který zůstává takovým jak při větším, tak i při menším stupni rozvoje porovnávaných kategorií. Buržoasní ekonomové to nikdy nemohli pochopit: vždy měli námitky proti takové definici kapitálu. Vzpomínám si, jak v časopise „Russkaja Mysl“ jeden z nich, když mluvil o Ziberově knize (o Marxově theorii), citoval tuto definici (kapitál jako vztah), dělal vykřičníky a byl rozhorlen.

Nejcharakterističtějším rysem buržoasních filosofů je pokládat kategorie buržoasního režimu za věčné a přirozené; proto také pro kapitál vytvářejí takové definice, jako např. nahromaděná práce sloužící další výrobě, tj. definují jej jako kategorii věčně platnou pro lidskou společnost a tím zakrývají onu zvláštní, historicky určenou ekonomickou formaci, kdy tato „nahromaděná práce“, organisovaná zbožním hospodářstvím, se dostává do rukou toho, kdo nepracoval, a slouží k vykořisťování cizí práce. Proto také vychází u nich místo analysy a prozkoumání určitého systému výrobních vztahů řada banálností, jež lze uplatňovat na všechny řády a jež jsou prošpikovány sentimentálními výlevy šosácké morálky.

A nyní se podívejte, proč „přátelé lidu“ nazývají tento průmysl „lidovým“, proč jej stavějí proti průmyslu kapitalistickému. Jedině proto, že tito pánové jsou ideology maloburžoasie a nejsou s to si ani představit, že tito malovýrobci žijí a hospodaří za systému zbožního hospodářství (proto je také nazývám maloburžoy), a že jejich vztahy k trhu je nutně a nevyhnutelně štěpí na buržoasii a proletariát. Kéž byste se pokusili prozkoumat organisaci našich „lidových“ řemesel, místo abyste vymýšleli fráze o tom, co z nich „může“ vzejít — a podívali bychom se, zda byste dovedli najít v Rusku takové jen poněkud vyvinutějši odvětví domáckého průmyslu, které by nebylo organisováno kapitalisticky.

A nesouhlasíte-li s tím, že znaky, nutné a dostačující pro tento pojem, jsou monopolisace výrobních prostředků v rukou menšiny, zbavení většiny těchto prostředků a vykořisťování námezdní práce (všeobecně řečeno: přisvojování si produktu společenské práce, organisované zbožním hospodářstvím, soukromými osobami — toť podstata kapitalismu), pak se vynasnažte podat „svou“ definici kapitalismu a „svou“ historii kapitalismu.

Ve skutečnosti organisace našich domáckých „lidových“ řemesel podává výbornou ilustraci k všeobecným dějinám vývoje kapitalismu. Ukazuje nám názorně jeho vznik, jeho zárodek, např. ve formě prosté kooperace (nejvyšší skupina v hrnčířství), ukazuje dále, jak „úspory“ hromadící se — díky zbožnímu hospodářství — v rukou jednotlivých osob se stávají kapitálem, monopolisujíce z počátku odbyt (,‚překupníci-faktoři“ a obchodnici) v důsledku toho, že jedině majitelé těchto „úspor“ mají prostředky, které jsou pro prodej ve velkém nutné a dovolují jim počkat na realisaci zboží na vzdálených trzích; jak dále tento obchodní kapitál si zotročuje masu výrobců a organisuje kapitalistickou manufakturu, kapitalistický domácký systém velkovýroby; jak konečně rozšíření trhu a vzrůst konkurence vede k zdokonalování techniky, jak se tento obchodní kapitál stává průmyslovým a organisuje velkou strojovou výrobu. A když tento kapitál, jakmile zesílil a zotročil si miliony pracujících, celé kraje, začíná už přímo a bez ostychu vykonávat nátlak na vládu, činí z ní svého lokaje, pak naši důvtipní „přátelé lidu“ zvedají pokřik o „nasazování kapitalismu“, o jeho „umělém vytváření“!

V pravý čas se vzpamatovali, jen co je pravda!

Tedy p. Krivenko svými frázemi o lidovém, skutečném, správném a podobném průmyslu se jednoduše pokusil zakrýt fakt, že naše domácká výroba je rovněž kapitalismem na různých stupních jeho vývoje. S těmito metodami jsme se už dostatečně seznámili u p. Južakova, jenž místo studia rolnidké reformy hlásal fráze o základním cíli pozoruhodného manifestu atd.; místo aby prozkoumal pacht, nazýval jej lidovým; místo aby vyšetřil, jak se utváří vnitřní trh kapitalismu, filosofoval o jeho nevyhnutelném zániku pro nedostatek trhů atd.

Abych ukázal, jak pp. „přátelé lidu“ překrucují fakta, pozastavím se ještě u jednoho příkladu^{[^l]}. Naši subjektivní filosofové nás tak zřídka obšťastňují přesnými poukazy na fakta, že by bylo nespravedlivé obejít jeden z nejpřesnějších poukazů, který lze u nich najít, totiž poukaz p. Krivenka (čís. 1., r. 1894) na voroněžské rolnické rozpočty. Můžeme se zde, na příkladě údajů, které sami vybrali, názorně přesvědčit, čí pojetí skutečnosti je správnější, zda pojetí ruských radikálů a „přátel lidu“, nebo pojetí ruských sociálních demokratů.

Statistik voroněžského zemstva p. Ščerbina podává v příloze k svému popisu rolnického hospodářství v ostrogožském kraji 24 rozpočty typických rolnických hospodářství a v textu je zpracovává^{[^m]}.

Pan Krivenko kopíruje toto zpracování, aniž vidí, či lépe řečeno aniž chce vidět, že jeho metody se naprosto nehodí k tomu, aby podaly obraz o ekonomice našich zemědělců - rolníků. Jde o to, že tyto 24 rozpočty popisují naprosto různá hospodářství — zámožná, střední i chudá, na což poukazuje i sám p. Krivenko (str. 159), při čemž však, stejně jako p. Ščerbina, operuje prostě průměrnými ciframi, slučujícími nejrůznější typy hospodářů, a tak zastírá naprosto jejich diferenciaci. A diferenciace našich malovýrobců je tak všeobecný, tak závažný fakt (na který jsou ruští socialisté už dávno upozorňováni sociálními demokraty — viz Plechanovovy spisy), že se zcela jasně projevuje dokonce i při tak nevelkém počtu údajů, které zvolil p. Krivenko. Místo aby při výkladu o rolnickém hospodářství rolníky rozdělil na kategorie podle velikosti jejich hospodářství, podle typu vedení hospodářství, rozděluje je, tak jako pan Ščerbina, na právní kategorie bývalých státních rolníků a bývalých statkářských rolníků, věnuje veškerou pozornost větší zámožnosti prvých v porovnání s druhými a pouští se zřetele, že rozdíly mezi rolníky uvnitř těchto kategorií jsou mnohem větší než rozdíly podle kategorií^[ⁿ]. Abych to dokázal, rozdělím ony 24 rozpočty na tři skupiny: a) zvláště vyjímám 6 zámožných rolníků, potom b) 11 průměrně majetných (čís. 7—10, 16—22 u Ščerbiny) a c) 7 chudých (čís. 11—15, 23—24 rozpočtů v Ščerbinově tabulce). Pan Krivenko praví na příklad, že vydání na 1 hospodářství činí u bývalých státních rolníků 541,3 rublu, kdežto u bývalých statkářských 417,7 rublu. Přitom pouští se zřetele, že toto vydání není naprosto stejné u různých rolníků: mezi bývalými státními je např. rolník s vydáním — 84,7 rublu i s vydáním desetkráte větším — 887,4 rublu (vynecháme-li dokonce německého kolonistu s vydáním 1.456,2 rublu). Jaký smysl může mít průměrná cifra, vypočtená ze součtu takových veličin? Vezmeme-li mnou uvedené rozdělení podle kategorií, vyjde nám, že u zámožného rolníka činí vydání na 1 hospodářství průměrně 855,86 rublu, u středního rolníka 471,61 rublu a u chudého 223,78 rublu^{[^o]}.

Rozdíl se jeví přibližně v poměru 4 : 2 : 1.

Jděme dále. Pan Krivenko, v šlépějích Ščerbinových, uvádí velikost vydání na osobní potřeby u různých právních kategorií rolnictva: u bývalých státních rolníků činí např. vydání na rostlinnou potravu ročně na 1 osobu 13,4 rublu, kdežto u bývalých statkářských 12,2 rublu. Zatím však podle ekonomických kategorií cifry ukazují: a) 17,7, b) 14,5 a c) 13,1. Vydání na masitou a mléčnou potravu na jednu osobu — u bývalých statkářských rolníků — činí 5,2 rublu; u bývalých státních 7,7 rublu. Podle kategorií: 11,7 — 5,8 — 3,6. Je zřejmé, že propočet podle právních kategorií jen zastírá obrovské rozdíly a víc nic. Je proto zřejmé, že není k ničemu. Důchod bývalých státních rolníků je větší než bývalých statkářských o 53,7% — praví p. Krivenko: v celkovém průměru 539 rublů (ze 24 rozpočtů), a podle těchto kategorií přes 600 rublů a kolem 400 rublů. Zatím však podle majetnosti je důchod tento: a) 1.053,2 rublu; b) 473,8 rublu; c) 202,4 rublu, tj.výkyvy nikoli od 3 :2, nýbrž od 10 :2.

„Základní hodnota rolnických hospodářství u bývalých státních rolníků činí 1.060 rublů, kdežto u bývalých statkářských 635 rublů,“ praví p. Kriverěko. A podle kategorií^{[^p]}: a) 1.737,91 rublu, b) 786,42 rublu a c) 363,38 rublu — výkyvy opět nikoliv od 3 :2, nýbrž od 10 :2. Svým rozdělením „rolnictva“ na právní kategorie se pisatel připravil o možnost utvořit si správnou představu o ekonomice tohoto „rolnictva“.

Všimneme-li si hospodářství různých typů rolníků podle majetnosti, uvidíme, že zámožné rodiny mají průměrně 1.053,2 rublu důchodu a 855,86 rublu vydání, tj. mají čistý důchod 197,34 rublu. Střední rodina má důchod 473,8 rublu, její vydání činí 471,61 rublu, tj. má čistý důchod 2,19 rublu na hospodářství (nepočítaje v to ještě dluhy a nedoplatky) — je zřejmé, že stěží vystačí: z 11 hospodářství má 5 hospodářství schodek. Nejnižší, chudá skupina vede přímo deficitní hospodářství: při důchodu 202,4 rublu vydává 223,78 rublu, tj. má deficit 21,38 rublu^{[^q]}. Je zřejmé, že hodíme-ti tato hospodářství do jednoho pytle a vezmeme-li celkový průměr (čistý důchod 44,11 rublu), naprosto skreslíme skutečnost. Obejdeme tím (jako to učinil p. Krivenko) fakt, že všech šest zámožných rolníků, kteří dostávají čistý důchod, má čeledíny (8 — osob) fakt, objasňující nám ráz jejich zemědělského hospodářství (přechází ve farmáře), jež jim nese čistý důchod a zbavuje je téměř úplně nutnosti uchylovat se k „živnostem“. Tito hospodáři (všichni dohromady) kryjí živnostmi pouze 6,5% svého rozpočtu (412 rublů ze 6 319,5), při čemž tyto živnosti jsou podle jedné připomínky p. Ščerbiny — takové, jako „povoznictví“ nebo dokonce „nákup ovcí“, tj. nejenže nesvědčí o závislosti, nýbrž naopak předpokládají vykořisťování jiných (zejména v posledním případě: nahromaděné „úspory“ se přeměňují v obchodní kapitál). Tito hospodáři mají 4 živnostenské podniky, které jim nesou 320 rublů (5 %) důchodu^{[^r]}.

Jiný typ hospodářství je u středních rolníků: tito, jak jsme viděli, mohou stěží vystačit. Zemědělství neuhrazuje jejich potřeby a tak zvané živnosti jim dávají 19% důchodu. Jakého druhu jsou tyto živnosti, dovídáme se z článku p. Ščerbiny. Jsou uvedeny u 7 hospodářů: pouze dva se zabývají samostatnou výdělečnou činností (krejčovství a pálení uhlí), ostatních pět prodává svou pracovní sílu („chodil jako žnec na luka“, „pracoval jako dělník v lihovaru“, „pracoval jako nádeník ve žních“, „je ovčákem“, „pracoval v místním velkostatku“). To jsou už zpola rolníci, zpola dělníci. Vedlejší zaměstnání je odtrhuje od hospodářství, a tím hospodářství nadobro upadá.

Pokud jde o chudé rolníky, je zemědělství u nich už přímo vedeno se schodkem; význam „živností“ v rozpočtu ještě více vzrůstá (dávají 24% příjmu), a tyto přivýdělky se téměř zúplna (s výjimkou jednoho hospodáře) redukují na prodej pracovní síly. U dvou z nich „živnosti“ (podělkování) převládají a dávají dvě třetiny přijmu.

Z toho je jasně patrno, že máme co činit s úplně se diferencujícím malovýrobcem, jehož hořejší skupiny přecházejí mezi buržoasii, nižší mezi proletariát. Je pochopitelné, že vezmeme-li celkový průměr, nic takového nezjistíme a neuděláme si žádnou představu o ekonomice vesnice.

Pouze operování těmito fiktivními průměrnými číslicemi umožnilo autorovi tento tah: aby určil místo těchto typických hospodářství ve všeobecném typu rolnického hospodářství v újezdu, bere p. Ščerbina seskupení rolníků podle přídělové půdy, a tu se ukazuje, že zmíněná 24 hospodářství (v celkovém průměru) jsou přibližně o třetinu zámožnější než průměrné hospodářství v újezdu. Tento propočet nelze uznat za uspokojivý jak proto, že mezi těmito 24 hospodáři lze zjistit obrovské rozdíly, tak i proto, že seskupení podle přídělové půdy zastírá diferenciaci rolnictva: tvrzení autorovo, že „přídělová půda je základní příčinou zámožnosti“ rolníkovy, je naprosto nesprávné. Každý ví, že „vyrovnávací“ rozdělení půdy uvnitř občiny naprosto nebrání jejím členům, kteří nemají koně, odcházet z půdy, propachtovávat ji, odcházet z vesnice a přeměňovat se v proletáře, kdežto těm členům občiny, kteří mají mnoho koní, připachtovávat si velké množství půdy a vést velké, výnosné hospodářství. Vezmeme-li si např. našich 24 rozpočtů, uvidíme, že jeden zámožný rolník s 6 děsjatinami přídělové půdy má příjem celkem 758,5 rublu, střední rolník při 7,1 děsjatiny přídělu 391,5 rublu a chudý při 6,9 děsjatiny přídělu 109,5 rublu. Celkem jsme viděli, že příjem v různých skupinách má se k sobě v poměru 4 : 2 : 1, kdežto přídělová půda v poměru 22,1 : 9,2 : 8,5 = 2,6 : 1,08 : 1. To je zcela pochopitelné, jelikož vidíme např., že zámožní rolníci, kteří mají po 22,1 děsjatiny přídělu na hospodářství, připachtovávají ještě po 8,8 děsjatiny, kdežto střední rolníci, kteří mají menší příděly (9,2 děsjatiny), připachtovávají méně (7,7 děsjatiny) a chudí při ještě menším přídělu (8,5 děsjatiny) připachtovávají jen 2,8 děsjatiny.^{[^s]} Proto když p. Krivenko praví: „Žel, údaje uvedené p. Ščerbinou nemohou být přesným měřítkem všeobecného stavu věcí nejen v gubernii, nýbrž ani v újezdu“ — lze na to říci, že nemohou být měřítkem jen v tom případě, používá-li se nesprávné metody výpočtu všeobecných průměrných číslic (k této metodě neměl p. Krivenko sáhnout), a celkem vzato, údaje p. Ščerbiny jsou tak obsáhlé a cenné, že umožňují vyvodit správné závěry — a jestliže tak p. Krivenko neučinil, nelze obviňovat p. Ščerbinu.

Ten např. seskupuje na str. 197 rolníky nikoli podle množství přídělové půdy, nýbrž podle počtu tažného dobytka, tj. seskupuje je podle hospodářského znaku, a nikoli podle znaku právního — a toto seskupení dává plné právo říci, že poměr mezi různými kategoriemi těchto 24 typických hospodářství je naprosto téhož druhu jako poměr mezi různými hospodářskými skupinami v celém újezdu.

Toto seskupení je takové:^{[^t]}

Ostrogožský újezd voroněžské gubernie

Skupiny majitelu hospodářství podle počtu tažného do- bytka	Počet		Připadá na 1 hospodář.			Průměrná rodina (osob)	Procento hospodářství
	majitelů	jejich %	kusů ho- vězího dobytka	půdy v děsj.			s čeledí	s obchod- ním a živn. podnikáním	bez usedlostí	bez pracovníků	neobdě- lávajících půdu	bez inven- táře
	majitelů	jejich %	kusů ho- vězího dobytka	přídě- lové	připach- tované		s čeledí	s obchod- ním a živn. podnikáním	bez usedlostí	bez pracovníků	neobdě- lávajících půdu	bez inven- táře
I. Bez tažného dobytka	8 728	26,0	0,7	6,2	0,2	4,6	0,6	4,0	9,5	16,6	41,6	98,5
II. S jedním kusem tažné- ho dobytka	10 510	31,3	3,0	9,4	1,3	5,7	1,4	5,4	1,4	4,9	2,9	2,5
III. S 2 - 3 kusy tažného dobytka	11 191	33,3	6,8	13,8	3,6	7,7	8,3	12,3	0,4	1,3	0,4	-
IV. Se 4 a více kusy tažného dobytka	3 152	9,4	14,3	21,3	12,3	11,2	25,3	34,2	0,1	0,4	0,3	-
Úhrnem	33 581	100,0	4,4	11,2	2,5	6,7	5,7	110	3,0	6,3	11,9	23,4

	Skupina	Připadá na 1 hospodář.			Průměrná rodina (osob)
		kusů ho- vězího dobytka	půdy v děsj.
		kusů ho- vězího dobytka	přídě- lové	připach- tované
I. Z 24 typických hospodářství^{[^u]}	podruzi	0,5	7,2	-	4,5
	chudí	2,8	8,7	3,9	5,6
	střední	8,1	9,2	7,7	8,5
	záméžní	13,5	22,1	8,8	7,8
	Úhrnem	7,2	12,2	6,6/TD>	7,3^{[^v]}

Není pochybnosti, že vcelku a v průměru stojí 24 typických hospodářství výše než typ rolnického hospodářství v újezdu. Vezmeme-Ii však místo těchto fiktivních průměrných číslic ekonomické kategorie, máme, možnost srovnávat.

Vidíme, že podruzi v typických hospodářstvích stojí o něco níže než hospodáři bez tažného dobytka, ale velmi se k nim přibližují. Chudí hospodáři se velmi blíží majitelům jednoho kusu tažného dobytka (mají-li dobytka méně o 0,2: — chudí 2,8, hospodáři s jedním koněm 3 — mají zato veškeré půdy i přídělové i připachtované o něco více: 12,6 děsjatiny proti 10,7). Střední hospodáři stojí jen o něco málo výše než hospodáři s 2—3 kusy tažného dobytka (mají dobytka o něco více, půdy o něco méně), bohatí pak se blíží hospodářům se 4 i více kusy tažného dobytka, jsouce jen o něco níže. Jsme tudíž oprávněni vyvodit závěr, že je dohromady v újezdu nejméně 0,1 hospodářů, kteří vedou správné, výnosné zemědělské hospodářství a nepotřebují vedlejších výdělků. (Tento příjem — a to je důležité poznamenat — je vyjádřen v penězích a předpokládá tudíž obchodní ráz zemědělství.) Vedou hospodářství ve značné míře pomocí námezdních dělníků: nejméně čtvrtina hospodářství drží stálé čeledíny, a kolik ještě přibírají sezónních dělníků, není známo. Dále je v kraji více než polovina chudých hospodářů (do 0,6: bez koní a s jedním koněm, 26% + 31,3% = 57,3%), kteří vedou již přímo ztrátové hospodářství, tudíž přicházejí na mizinu, jsou vystaveni stálému a nepřetržitému vyvlastňování. Jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, při čemž asi čtvrtina rolníků žije už mnohem více z námezdní práce než ze zemědělství. Ostatní rolníci jsou střední, kteří jakž takž vedou zemědělské hospodářství s ustavičným schodkem, pomáhají si vedlejšími výdělky a nemají tudíž ani dost malou hospodářskou stabilitu.

Pozastavil jsem se úmyslně tak podrobně u těchto údajů, abych ukázal, jak p. Krivenko skresluje skutečnost. Bez dlouhého rozmýšlení bere celkové průměrné číslice a operuje jimi: je pochopitelné, že z toho vzniká nejen fikce, nýbrž přímo nesprávnost. Viděli jsme např., že jeden bohatý rolník (z typických rozpočtů) kryje svým čistým příjmem (+ 197,34) schodky devíti chudých hospodářství (—21,38 x 9 = —192,42), takže 10% bohatých rolníků v újezdu nejen kryje schodky 57% chudiny, nýbrž dává i jistý přebytek. A p. Krivenko, když byl obdržel z průměrného rozpočtu ze 24 hospodářství takový přebytek 44,14 rublu — a bez dluhů a nedoplatků 15,97 rublu — mluví proto prostě o „úpadku“ hospodářů středních a menších než středních. Ve skutečnosti lze mluvit o úpadku jen se zřetelem k střednímu rolnictvu,^{[^w]} kdežto pokud jde o masu chudiny, vidíme už přímé vyvlastňování, provázené přitom koncentrací výrobních prostředků v rukou menšiny, vládnoucí poměrně velkými prosperujícími hospodářstvími.

Ignorování této poslední okolnosti zabránilo autorovi postihnout další, velmi zajímavý rys těchto rozpočtů: stejným způsobem dokazují, že diferenciace rolnictva vytváří vnitřní trh. Na jedné straně, od nejvyšší skupiny k nejnižší, vzrůstá význam příjmů ze živnosti (6,5% —18,8% —23,6% celého rozpočtu u rolníků zámožných, středních a chudých), tj. hlavně z prodeje své pracovní síly. Na druhé straně, od nejnižších skupin k nejvyšším, nabývá zemědělství stále více rázu zbožního hospodářství (ba hospodářství buržoasního, jak jsme viděli), procento prodávaného obilí stále stoupá: příjem ze zemědělství podle kategorií u všech hospodářů: a) 3861,7 / 1774,4, b) 2163,8 / 899,9, c) 689,9 / 175,25. Jmenovatel ukazuje peněžní část příjmu^{[^x]}, která činí 45,9% — 28,3% — 25,4% od nejvyšší kategorie k nejnižší.

Zde tedy opět názorně vidíme, jak výrobní prostředky, od kterých jsou odlučováni vyvlastňovaní rolníci, se přeměňují v kapitál.

Je pochopitelné, že p. Krivenko z materiálu, kterého takto použil — lépe řečeno, který takto znetvořil — nemohl vyvodit správné závěry. Když byl popsal podle vypravování jednoho novgorodského rolníka, spolucestujícího v železničním vagonu, peněžní ráz rolnického hospodářství oněch míst, je nucen vyvodit správný závěr, že právě tyto vztahy, vztahy zbožního hospodářství, „vytvářejí“ „zvláštní schopnosti“, plodí jednu starost: „laciněji sklidit (seno)“, „dráže prodat“ (str. 156).^{[^y]} Tyto vztahy jsou „školou“, „probouzející (správně!) a tříbící obchodní vlohy“. „Rodí se talenty, ze kterých vzcházejí Kolupajevové, Děrunovové a vydřiduši^{[^z]} jiných jmen, kdežto lidé prostoduší a prosťáčkové zůstávají pozadu, upadají, přicházejí na mizinu a stávají se podruhy.“ (Str. 156.)

Údaje z gubernie, kde jsou zcela jiné podmínky — gubernie zemědělské (voroněžské) — vedou k týmž závěrům. Zdálo by se, že věc jc dosti jasná: zřetelně se rýsuje systém zbožního hospodářství jako základní podstata ekonomiky země vůbec a „občinového“ „rolnictva“ zvláště, nabývá. kontur i fakt, že toto zbožní hospodářství, a právě toto hospodářství štěpí „lid“ a „rolnictvo“ na proletariát (přicházejí na mizinu, stávají se podruhy) a buržoasii (vydřiduši), tj. přeměňuje se v kapitalistické hospodářství. Avšak „přátelé lidu“ se nikdy neodhodlávají podívat se skutečnosti v tvář a nazývat věci jejich jmény (to by bylo příliš „kruté“)! A p. Krivenko soudí:

„Někteří lidé pokládají takový pořádek věcí za úplně přirozený“ (bylo by třeba dodat: za úplně přirozený důsledek kapitalistického rázu výrobních poměrů. Pak by to byla přesná reprodukce názorů „některých“ lidí a pak by už nebylo možno odbývat tyto názory prázdnými frázemi a bylo by nutno rozebrat podstatu věci. Třebaže si autor nevytkl za speciální cíl boj proti „některým“ lidem, sám byl nucen přiznat, že peněžní hospodářství je právě onou „školou“, ze které vzcházejí „talentovaní“ vydřiduši a „prostoduší“ podruzi) „a vidí v něm nezvratné poslání kapitalismu.“ (Nu ovšem! Shledávat, že boj je nutno vést právě proti „škole“ a v ní hospodařícím „vydřiduchům“ s jejich administrativními a inteligentskými lokaji, znamená prý pokládat kapitalismus za nezvratný. Zato však ponechávat kapitalistickou „školu“ s vydřiduchy úplně nedotčenou a chtít liberálními polovičatými opatřeními odstranit její kapitalistické výtvory, znamená být skutečným „přítelem lidu“!) „Pohlížíme na věc poněkud jinak. Kapitalismus tu hraje nesporně význačnou úlohu, na což jsme výše také poukazovali,“ (to je právě onen výše uvedený poukaz na školu vydřiduchů a podruhů) „avšak nelze říci, že by jeho úloha byla již tak všeobsáhlá a rozhodující, aby v probíhajících přeměnách v národním hospodářství nebylo jiných faktorů a v budoucnosti žádného jiného východiska“ (str. 160).

Račte se podívat! Místo přesné a přímé charakteristiky nynějšího řádu, místo určité odpovědi na otázku, proč se „rolnictvo“ štěpí na vydřiduchy a podruhy, přenáší se p. Krivenko přes věc nic neříkajícími frázemi. „Nelze říci, že by úloha kapitalismu byla rozhodující.“ — V tom přece tkví celá otázka, zda to říci lze či nelze.

Abyste ubránil svůj názor, musel byste uvést, jaké jiné příčiny „rozhodují“, jaké jiné „východisko“ může existovat než to, které ukazují sociální demokraté, než třídní boj proletariátu proti vydřiduchům.^{[^aa]} Žádná taková poučení se však neuvádějí. Ostatně možná, že autor pokládá za poučení níže uvedená slova? Ať je to sebekomičtější, od „přátel lidu“ je možno se nadít všeho.

„Upadají, jak jsme viděli, především hospodářství slabá, která mají málo půdy“ — totiž méně než 5 děsjatin přídělu. „Typická hospodářství státních rolníků se však při 15,7 děsjatiny přídělu vyznačují stabilitou... Pravda, aby dosáhli takového příjmu (čistého ve výši 80 rublů), připachtovávají si ještě po 5 děsjatinách, to však jen ukazuje, co potřebují.“

K čemu vede tato „oprava“, která připojuje ke kapitalismu pověstný „nedostatek půdy“? Vede k tomu, že ti, kdož mají málo, přicházejí i o to, kdežto majetní (po 15,7 děsjatiny) získávají ještě více.^{[^bb]} To je však přece pustá parafráze these, že jedni přicházejí na mizinu a druzí se obohacují!! Je na čase zanechat těchto bezobsažných frází o nedostatku půdy, které nic neobjasňují (jelikož rolníci přídělovou půdu nedostávají zdarma, nýbrž ji kupují), toliko popisují proces a nadto jej popisují nepřesně, jelikož je třeba mluvit nejen o půdě, nýbrž i o výrobních prostředcích vůbec, a nikoli o tom, že jich mají rolníci „málo“, nýbrž o tom, že rolníci jsou jich zbavováni, že jsou vyvlastňováni vzmáhajícím se kapitalismem. „Nechceme vůbec říci“ — uzavírá svou filosofii p. Krivenko — „že zemědělství má a může za všech okolností zůstat ‚naturálním‘ a isolovaným od zpracovávajícího průmyslu,“ (opět fráze! Cožpak právě teď jste nebyl nucen přiznat, že už nyní existuje škola peněžního hospodářství, předpokládající směnu, a tudíž odloučení zemědělství od zpracovávajícího průmyslu? K čemu opět tato kaše o tom, co je možné a co má být?) „nýbrž tvrdíme jen, že vytvářet uměle isolovaný průmysl je neracionální,“ (bylo by zajímavé vědět, zda je „isolován“ kimerský a pavlovský průmysl, a kdo, jak a kdy jej „uměle“ vytvářel?) „že pracovník je zbavován půdy a výrobních nástrojů nejen následkem kapitalismu, nýbrž i následkem jiných faktorů, které mu předcházely a napomáhaly.“

Tady se opět patrně předpokládala hluboká myšlenka o tom, že je-li pracovník odlučován od půdy, která přechází k vydřiduchovi, děje se tak proto, že onen má půdy „málo“, tento však „mnoho“.

A taková fllosoíle obviňuje sociální demokraty z „omezenosti“, jestliže tito vidí rozhodující příčinu v kapitalismu!.. Pozastavil jsem se ještě jednou tak podrobně u diferenciace rolníků a domáckých výrobců právě proto, že bylo nutno názorně objasnit, jak si představují věc sociální demokraté a jak ji objasňují. Bylo nutno ukázat, že tatáž fakta, která pro subjektivního sociologa se jeví tak, že rolníci „zchudli“, kdežto „lovci“ a „vydřiduši“ „zaznamenali zisk ve svůj prospěch“, jsou s hlediska materialisty buržoasní diferenciací výrobců zboží, diferenciací, která je nutně vyvolávána působením zbožního hospodářství samého. Bylo nutno ukázat, na jakých faktech se zakládá tvrzení (které bylo uvedeno výše, v prvním sešitu)^{[^cc]}, že boj mezi majetnými a nemajetnými probíhá v Rusku všude, nejen v továrnách a závodech, nýbrž i v nejzapadlejší vesničce, a všude tento boj je bojem mezi buržoasií a proletariátem, vznikajícím na podkladu zbožního hospodářství. Diferenciace, odrolničování našich rolníků a domáckých výrobců, které možno přesně vylíčit díky takovému skvělému materiálu, jako je statistika zemstev, dává faktický důkaz o správnosti právě sociálně demokratického pojetí ruské skutečnosti, podle kterého rolník a domácký výrobce jsou malovýrobci v „kategorickém“ významu toho slova, tj. maloburžoy. Tuto thesi lze nazvat ústředním bodem theorie dělnického socialismu oproti starému rolnickému socialismu, který nechápal ani ty vztahy zbožního hospodářství, ve kterých žije tento malovýrobce, ani jeho kapitalistickou diferenciaci na této základně. A proto, kdo by chtěl vážně kritisovat ideje sociální demokracie, musel by soustředit svou argumentaci na důkazy, že Rusko politicko-ekonomicky nepředstavuje systém zbožního hospodářství, že diferenciace rolnictva neprobíhá na této základně, že vyvlastňování masy obyvatelstva a vykořisťování pracujícího člověka může být objasněno něčím jiným, a nikoli buržoasní, kapitalistickou organisací našeho společenského (v tom i rolnického) hospodářství.

Nuže, zkuste to, pánové!

Potom je tu ještě jeden důvod, proč jsem pro ilustraci sociálně demokratické theorie dal přednost právě údajům o hospodářství rolníků a domáckých výrobců. Odchýlil bych se od materialistické metody, kdybych se při kritice názorů „přátel lidu“ omezil na srovnávání jejich idejí s idejemi marxistickými. Je nutno ještě objasnit „narodnické“ ideje, ukázat jejich materiální základ v našich nynějších společensko-ekonomických poměrech. Obrazy a příklady ekonomiky našich rolníků a domáckých výrobců ukazují, kdo je tento „rolník“, jehož ideology chtějí být „přátelé lidu“. Dokazují buržoasní ráz ekonomiky našeho venkova, a tím potvrzují správnost zařazení „přátel lidu“ mezi ideology maloburžoasie. Nejen to: dokazují, že mezi idejemi a programy našich radikálů a mezi zájmy drobné buržoasie je nejtěsnější spojitost, která se stane ještě jasnější po rozboru jejich programu v podrobnostech, a nám také objasňuje, proč tyto radikální ideje jsou v naší „společnosti“ tak rozšířeny; velmi dobře vysvětluje také politické lokajství „přátel lidu“ a jejich ochotu přistupovat na kompromisy.

Byl nakonec ještě jeden důvod, proč jsem se tak podrobně pozastavil u ekonomiky právě těch stránek našeho společenského života, kde kapitalismus je nejméně vyvinut a odkud obyčejně čerpali narodnici látku pro své theorie. Prozkoumáním a zobrazením této ekonomiky bylo lze nejsnáze věcně odpovědět na jednu z nejrozšířenějších námitek proti sociální demokracii kolujících v naší veřejnosti. Naši radikálové, vycházejíce z obvyklé ideje o tom, že kapitalismus odporuje „lidovému zřízení“, a vidouce, že sociální demokraté pokládají velkokapitalismus za pokrokový jev, že se chtějí opírat právě o něj v boji proti soudobému lupičskému režimu, obviňují bez dlouhého uvažování sociální demokraty, že ignorují zájmy masy rolnického obyvatelstva, že chtějí „převařit každého mužika v továrním kotli“ atd.

Všechna tato tvrzení se zakládají právě na oné ohromně nelogické a podivné metodě, že o kapitalismu se soudí podle toho, čím ve skutečnosti je, kdežto o venkově podle toho, čím „může být“. Je pochopitelné, že na to nelze lépe odpovědět, než když se jim ukáže skutečný venkov, jeho skutečná ekonomika.

Každý, kdo nestranně, vědecky prozkoumá tuto ekonomiku, bude muset přiznat, že venkovské Rusko představuje systém malých, roztříštěných trhů (nebo maličkých odnoží ústředního trhu), řídících politicko-ekonomický život jednotlivých nevelkých obvodů. A v každém takovém obvodu vidíme všechny ony jevy, které jsou vůbec vlastní společensko-ekonomické organisaci, jejímž regulátorem je trh: vidíme diferenciaci kdysi si rovných, patriarchálních bezprostředních výrobců na boháče a chudinu, vidíme vznik kapitálu, zejména obchodního, který spřádá své sítě kolem pracujícího člověka, vyssávaje z něho všechnu mízu. Když porovnáváte vylíčení ekonomiky rolnictva u našich radikálů s přesnými údaji původních pramenů o hospodářském životě venkova, překvapí vás, že v kritisovaném systému názorů není místa pro onu masu drobných kupčíků, kterými se hemží každý takový trh, všech těch handlířů a jarmarečníků, jak je pojmenovali místní rolníci, celé té masy malých vykořisťovatelů, kteří se roztahují na trzích a neúprosně utlačují pracujícího člověka. Obyčejně je prostě odstrkují stranou — „to už nejsou rolníci, nýbrž handlíři“. — Ano, máte zcela pravdu: to „už nejsou rolnici“. Avšak zkuste oddělit do zvláštní skupiny všechny tyto „handlíře“, tj. přesnou politicko-ekonomickou mluvou řečeno, ty, kdož vedou obchodní hospodářství a kdo si aspoň zčásti přisvojují cizí práci, zkuste vyjádřit v přesných údajích hospodářskou sílu této skupiny a její úlohu v celém hospodářství kraje; zkuste potom oddělit do opačné skupiny všechny ty, kdož také „již nejsou rolníky“, jelikož nesou na trh svou pracovní sílu, jelikož pracují nikoli na sebe, nýbrž na jiného, zkuste splnit tyto elementární požadavky nestranného a vážného zkoumání, a uvidíte tak výrazný obraz buržoasní diferenciace, že po báchorce o „lidovém zřízení“ nezůstane ani památky. Tato masa malých venkovských vykořisťovatelů je strašnou silou, strašnou zejména tím, že rdousí pracujícího člověka každého zvlášť, jednotlivě, že ho připoutává k sobě a zbavuje jakékoli naděje na vykoupení, strašnou tím, že toto vykořisťování při nekulturnosti venkova, plozené nízkou produktivitou práce, vlastní vylíčenému systému, a při nedostatku styku je nejen pouhým olupováním práce, nýbrž nadto také asiatským ponižováním lidské důstojnosti, které lze ustavičně pozorovat na vesnici. Nuže, porovnáte-li tuto skutečnou vesnici s naším kapitalismem, pak pochopíte, proč sociální demokraté pokládají působení našeho kapitalismu za progresivní, když soustřeďuje tyto malé roztříštěné trhy v jeden celoruský trh, když vytváří místo bezpočtu malých loyálních vydřiduchů hrstku mocných „pilířů vlasti“, když zespolečenšťuje práci a zvyšuje její produktivitu, když ruší ono podřízení pracujícího člověka místním upírům a vytváří podřízenost velkému kapitálu. Tato podřízenost je pokroková v porovnání s onou — přes všechny hrůzy útlaku práce, vymírání, kulturního úpadku, fysického mrzačení žen a dětí atd. —proto, že nutí dělníka myslet, přeměňuje utajenou a nejasnou nespokojenost v uvědomělý protest, přeměňuje roztříštěnou, malou, nesmyslnou vzpouru v organisovaný třídni boj za osvobození veškerého pracujícího lidu, boj, který čerpá svou sílu přímo z existenčních podmínek tohoto velkokapitalismu a proto může bezpodrnínečně počítat s jistým úspěchem.

V odpověď na obvinění, že ignorují masy rolnictva, mohou sociální demokraté právem ocitovat slova Karla Marxe:

„Kritika strhla s okovů vybájené, okrašlující je květy nikoli proto, aby lidstvo nadále nosilo bezútěšné okovy zbavené všeliké fantasie a útěchy, nýbrž proto, aby okovy odhodilo a vztáhlo ruku po živém květu.“^[⁵⁵]

Ruští sociální demokraté strhávají s našeho venkova vybájené, okrašlující jej květy, bojují proti idealisacím a fantasiím, provádějí onu bořivou práci, pro kterou je tak smrtelně nenávidí „přátelé lidu“, nikoli proto, aby masa rolnictva zůstala v nynějším postavení útlaku, vymírání a poroby, nýbrž proto, aby proletariát pochopil, jaké jsou to okovy, které všude spoutávají pracujícího člověka, aby pochopil, jak jsou kovány tyto okovy, a aby se dovedl pozvednout proti nim, aby je odhodil a utrhl skutečný květ.

Když pak přinášejí tuto ideu těm představitelům pracující třídy, kteří v důsledku svého postavení jsou samojediní s to osvojit si třídní uvědomění a zahájit třídní boj, tu jsou obviňováni, že chtějí převařit mužika v továrním kotli.

A kdo je obviňuje? —

Lidé, kteří sami skládají své naděje na osvobození pracujícího člověka ve „vládu“ a „společnost“, tj. v orgány téže buržoasie, jež právě všude spoutala pracující lid!

A takoví slimáci si troufají vykládat o tom, že sociální demokraté nemají ideály!

Přejděme k politickému programu „přátel lidu“, jejichž theoretickými názory jsme se zabývali snad přespříliš. Jak chtějí „uhasit požár“? V čem vidí východisko, které prý sociální demokraté ukazují nesprávně?

„Reorganisace rolnické banky“ — praví p. Južakov v článku nadepsaném „Ministerstvo zemědělství“ (čís. 10 „R. Bogatstvo“) — „zřízení kolonisační správy, úprava pronájmu státních pozemků v zájmu národního hospodářství... propracování a úprava otázky pronájmu — takový je program obnovy národního hospodářství a jeho ochrany před ekonomickým násilím (sic!) rodící se plutokracie.“ V článku nadepsaném „Otázky hospodářského vývoje“ je tento program „obnovy národního hospodářství“ doplněn těmito „prvními, avšak nutnými kroky“: „odstranění jakýchkoli překážek, které nyní opřádají vesnickou občinu; její osvobození od kurately, přechod k společné orbě (zespolečenštění zemědělské výroby) a rozvinutí pospolného zpracovávání surovin vytěžených z půdy“. A pánové Krivenko a Karyšev dodávají: „Levný úvěr, artělová forma hospodářství, zajištění odbytu, možnost obejít se bez podnikatelské výhody (o tom blíže viz dále), vynalezení levnějších motorů a jiných technických zlepšení,“ konečně — a „musea, skladiště, komisionářské kanceláře.“

Prozkoumejte bedlivěji tento program a uvidíte, že tito pánové se zcela a plně stavějí na půdu nynější společnosti (tj. na půdu kapitalistického řádu, což si neuvědomují) a chtějí věc odbýt látáním a vyspravováním této společnosti, nechápajíce, že všechny jejich pokrokové recepty — levný úvěr, zlepšení techniky, banky atd. — jsou jen s to posílit buržoasii a přispět k jejímu dalšímu rozvoji.

Nik.-on má ovšem zcela pravdu — a to je jedno z jeho nejcennějších tvrzení, proti kterému nemohli neprotestovat „přátelé lidu“ — že tu nepomohou žádné reformy na půdě nynějšího řádu, že ani úvěr, ani přesidlování, ani daňové reformy, ani předání veškeré půdy rolníkům nic podstatného na věci nezmění, nýbrž naopak, musí posílit a rozvinout kapitalistické hospodářství, které je nyní brzděno zbytečnou „kuratelou“, pozůstatky nevolnických dávek, připoutáním rolníků k půdě atd. Ekonomové, kteří si přejí extensivní rozšíření úvěru — praví — jako kníže Vasilčikov (co do svých idejí nesporný „přítel lidu“), chtějí totéž co „liberální“, tj. buržoasní ekonomové, „snaží se rozvinout a upevnit kapitalistické poměry“. Nechápou antagonismus našich výrobních poměrů (v „rolnictvu“ stejně jako v jiných stavech) a místo aby se snažili vyvést tento antagonismus na otevřenou cestu, místo aby se přímo přidali k těm, kdož jsou zotročováni v důsledku tohoto antagonismu, a snažili se jim pomoci povstat k boji, sní o zastavení boje opatřeními, která jsou vypočtena na všechny, na smíření a sjednocení. Je pochopitelné, jaký výsledek může vzejít ze všech těchto opatření: stačí si vzpomenout na výše uvedené příklady diferenciace, abychom se přesvědčili, že všech těch úvěrů^{[^dd]}, zlepšení, bank a jiných podobných „pokroků“ bude s to využít jedině ten, kdo má při správném, stabilním hospodářství určité „úspory“, tj. představitel nepatrné menšiny, drobné buržoasie. Reorganisujte si jak chcete rolnickou banku a jí podobné instituce, naprosto se tím nedotknete onoho základního a podstatného faktu, že masa obyvatelstva je vyvlastněna a nadále vyvlastňována, nemá prostředky ani k obživě, natož k zavedení správného hospodářství.

Totéž nutno říci také o „artělech“, a „společné orbě“. Pan Južakov nazývá tuto orbu „zespolečenštěním zemědělské výroby“. To ovšem může vzbudit jen podiv, neboť k zespolečenštění je třeba organisace výroby nikoli v rámci nějaké jednotlivé vesničky, k tornu je nutno vyvlastnit „vydřiduchy“, kteří monopolisovali výrobní prostředky a ovládají nynější ruské společenské hospodářství. A k tomu je zapotřebí boje, boje a zase boje, nikoli však nicotné maloburžoasní morálky.

Proto se jim podobná opatření zvracejí v krotká liberální polovičatá opatření, která závisí na dobročinnosti filantropických buržoů, a protože odvracejí vykořisťované od boje, přinášejí mnohem více škody než užitku od onoho možného zlepšení postavení jednotlivců, které na všeobecném základě kapitalistických poměrů nemůže nebýt ubohým a labilním. Jak nehorázného stupně dosahuje u těchto pánů zatušovávání antagonismu v ruském životě — prováděné samozřejmě s nejlepšími úmysly zastavit skutečný boj, tj. právě s takovými úmysly, kterými je vydlážděna cesta do pekel — ukazuje tato úvaha p. Krivenka:

„Inteligence řídí podniky továrníků a může řídit lidový průmysl.“

Celá jejich fllosoíle se omezuje na hořekování, že existuje boj a vykořisťování, ale „nemuselo“ by jich být, kdyby... kdyby nebylo vykořisťovatelů. Co vlastně chtěl říci pisatel svou nesmyslnou frází? Copak lze popírat, že ruské university a jiná učiliště vyrábějí každého roku takovou „inteligenci“(??), která hledá jen toho, kdo ji bude živit? Copak lze popírat, že prostředky, nutné k obživě této „inteligence“, má nyní v Rusku jedině buržoasní menšina? Což buržoasní inteligence v Rusku zmizí tím, že „přátelé lidu“ řeknou, že by „nemusela“ sloužit buržoasii? Ano, „nemusela by“, kdyby nebyla buržoasní. „Nemusela by“ být buržoasní, „kdyby“ nebylo v Rusku buržoasie a kapitalismu! A jsou lidé, kteří si celý svůj život krátí dlouhou chvíli jen těmito „kdyby“ a „kéž by“! Mimochodem řečeno, tito pánové nejen že se zdráhají přikládat rozhodující význam kapiatalismu, nýbrž vůbec ani nechtějí vidět v kapitalismu něco špatného. Kdyby se odstranily některé „defekty“, tu by bylo možno se při něm naprosto ne špatně zařídit. Přečtěte si prosím toto prohlášení pana Krivenka:

„Kapitalistická výroba a skutečnost, že řemesla nabývají kapitalistického rázu, naprosto nepředstavují bránu, kterou se zpracovávající průmysl může lidu jen vzdalovat. Samozřejmě, že se může vzdálit, může však také vejít do života lidu a přiblížit se zemědělství a těžebnímu průmyslu. Přitom je možno několik kombinací a tomu může sloužit právě tak jiná jako tato brána“ (161). Pan Krivenko má — v porovnání s panem Michajlovským — některé velmi dobré vlastnosti. Např. otevřenost a přímočarost. Kde by p. Michajlovskij popsal celé stránky elegantními a zvučnými frázemi, toče se kolem předmětu jako kolem horké kaše a nedotýkaje se ho, tam věcný a praktický p. Krivenko jde na všechno přímo a bez výčitek svědomí vykládá čtenáři všechny své nesmyslné názory. Podívejte se: „kapitalismus může vejít do života lidu“. To jest, kapitalismus je možný bez odloučení pracujícího člověka od výrobních prostředků! Opravdu, to je skvělé; nyní si alespoň zcela jasně představujeme, co chtějí „přátelé lidu“. Chtějí zbožní hospodářství bez kapitalismu, kapitalismus bez vyvlastňování a bez vykořisťování, jen s pouhou maloburžoasií, pokojně vegetující pod ochrannou perutí humánních statkářů a liberálních administrátorů. A „přátelé lidu“ se s vážnou tváří ministerského úředníka, jenž chce obšťastnit Rusko, pouštějí do vymýšlení kombinací takového zřízení, kdy by se vlk nažral a koza zůstala celá. Abychom si utvořili představu o povaze těchto kombinací, musíme se obrátit k článku téhož pisatele v čísle 12 („O kulturních jedincích“): „Artělová a státní forma průmyslu“ — usuzuje p. Krivenko, zřejmě propadnuv ilusi, že je už „povolán“ „řešit praktické hospodářské problémy“ — „nepředstavuje vůbec to všechno, co si lze v daném případě představit. Je možná např. taková kombinace.“ A dále se líčí, jak do redakce „R. Bogatstvo“ přišel technik s návrhem na technickou exploataci donské oblasti prostřednictvím akciového podniku s malými akciemi (nejvýše storublovými). Autorovi projektu bylo navrženo pozměnit jej asi tak, „aby akcie nepatřily soukromníkům, nýbrž vesnickým společenstvům, při čemž ta část jejich obyvatelstva, která bude pracovat v podnicích, by dostávala obyčejnou mzdu, kdežto vesnická společenstva by jí zaručovala spojení s půdou“.

Jaká administrativní genialita! není-liž pravda? Jak dojemně prostě a snadno se do života lidu zavádí kapitalismus a zároveň jsou odstraňovány jeho špatné a škodlivé vlastnosti! Je třeba jen zařídit věc tak, aby prostřednictvím společenstva venkovští boháči koupili akcie^{[^ee]} a dostávali příjem z podniku, ve kterém by pracovala „část obyvatelstva“, zajištěná spojením s půdou, takovým „spojením“, které nedává možnost uživit se na této půdě (jinak kdo by šel pracovat za „obyčejnou mzdu“?), ale stačí, aby připoutala člověka k místu, uvedla ho v porobu právě místního kapitalistického podniku a vzala mu možnost vyměnit jednoho pána za druhého. Mluvím o pánovi-kapitalistovi plným právem, jelikož ten, kdo platí pracujícímu člověkovi mzdu, nemůže být nazván jinak.

Čtenář mi snad už zazlívá, že se tak dlouho zdržuji u takového nesmyslu, který zřejmě nezasluhuje žádné pozornosti. Ale dovolte. Třeba je to nesmysl, ale nesmysl takový, který je užitečné a potřebné zkoumat, jelikož se v něm obrážejí skutečné společensko-ekonomické poměry Ruska, a proto patří k nejrozšířenějším u nás společenským idejím, se kterými sociální demokraté budou musit ještě dlouho počítat. Jde o to, že přechod od nevolnického, feudálního způsobu výroby ke kapitalistickému vytvořil a zčásti i nyní vytváří v Rusku takovou situaci pracujícího člověka, při které rolník, jenž není s to se obživit na půdě a nést břemena spojená s půdou ve prospěch statkářův (a on je doposud nese), byl nucen sahat k „vedlejším výdělkům“, které měly z počátku, za dobrých zlatých časů, formu buď samostatné živnostenské práce (např. povoznictví), nebo práce nesamostatné, ale placené poměrně snesitelně pro krajně slabý rozvoj živností. Tento stav zajišťoval jistý — v porovnání s nynějším — blahobyt rolníka, blahobyt poddaného lidu, pokojně živořícího pod ochrannou rukou statisíců velmožných policejních ředitelů a rodících se sjednocovatelů ruské země — buržoů.

A hle, „přátelé lidu“ idealisují tento řád, pomíjejíce jednoduše jeho stinné stránky, sní o něm, „sni“ proto, že ve skutečnosti už dávno neexistuje, že je dávno zničen kapitalismem, který přinesl s sebou masové vyvlastňování zemědělského rolnictva a přeměnil dřívější „přivýdělky“ v nejbezuzdnější vykořisťování v hojností se nabízejících dělnických „rukou“.

Naši rekové maloburžoasie chtějí právě zachovat „spojení“ rolníka s půdou, ale nechtějí nevolnictví, které jediné zajišťovalo toto spojení a bylo rozbito jedině zbožním hospodářstvím a kapitalismem, který učinil toto spojení nemožným. Chtějí vedlejší výdělky, které by neodtrhovaly rolníka od půdy, které by při práci pro trh neplodily konkurenci, nevytvářely kapitál a neuváděly v jeho porobu masu obyvatelstva. Věrni subjektivní metodě v sociologii, chtějí „vzít“ dobré i tam i zde, ale ve skutečnosti, rozumí se samo sebou, toto dětinské přání vede jen k reakčnímu fantasírování, ignorujícímu skutečnost, vede k neschopnosti pochopit a využít skutečně progresivních, revolučních stránek nových pořádků a k tomu, že sympatisuje s opatřeními, zvěčňujícími dobré staré pořádky polonevolnické, polosvobodné práce, pořádky, které se vyznačují všemi hrůzami vykořisťování a útisku a z nichž není východiska.

Abych dokázal správnost tohoto vysvětlení, zařazujícího „přátele lidu“ mezi reakcionáře, odvolám se na dva příklady.

V statistice moskevského zemstva můžeme si přečíst popis hospodářství jakési pí K. (v podolském újezdu), které uvádělo v nadšení moskevské statistiky, a nemýlí -li mne paměť, i p. V. V. (psal o tom, jak si vzpomínám, v jakémsi časopiseckém článku).

Toto proslulé hospodářství pí K. je pro p. V. Orlova „faktem, který přesvědčivě potvrzuje v praxi“ jeho oblíbenou thesi, že prý „tam, kde rolnické zemědělství je v řádném stavu, je vedeno lépe i hospodářství soukromých pozemkových vlastníkü“. Z vypravování p. Orlova o statku této paní je patrno, že vede hospodářství s pomocí práce místních rolníků, kteří obdělávají její půdu za mouku zapůjčovanou jim v zimě atd., při čemž majitelka pozoruhodně pečuje o rolníky, pomáhá jim, takže to nyní jsou nejpořádnější rolníci v okresu, kterým obilí „postačuje téměř do žní (dříve nepostačovalo ani do Mikuláše)“.

Vzniká otázka, zda „takový stav vylučuje protiklad mezi zájmy rolníka a pána pozemku,“ jak se domnívají pp. N. Kablukov (sv. V., str. 175) a V. Orlov (sv. II., str. 55—59 a j.) ?^[⁵⁶] Je zřejmé, že nikoli, neboť pí K. žije z práce svých rolníků. Vykořisťování tudíž není naprosto odstraněno. Nevidět vykořisťování, zahalené dobrým poměrem pí K. k vykořisťovaným — to lze prominout jí, ale nelze to nijak prominout ekonomovi-statistikovi, jenž se ve svém nadšení nad daným případem plně rovná oněm Menschenfreundům^{[^ff]} na Západě, kteří jsou nadšeni dobrým poměrem kapitalisty k dělníkovi, u vytržení vypravují o případech, kdy továrník pečuje o dělníky, zřizuje pro ně konsumy, byty atd. Z existence (a tudíž i „možnosti“) podobných „faktů“ vyvozovat, že tu není zájmových protikladů, znamená nevidět pro stromy les. To za prvé.

A za druhé, z vypravování p. Orlova vidíme, že rolníci pí K. „díky velmi dobrým sklizním (statkářka jim dala dobré osivo) chovají dobytek“ a vedou „řádné“ hospodářství. Představte si, že tito „řádní hospodáři“ jsou nikoli „téměř“, nýbrž úplně řádní: obilí jim vystačuje nikoli „téměř“ do žní a nejen „většině“, nýbrž všem a úplně. Předpokládejme, že tito rolníci mají dost půdy, že mají „pastviny i průhon“, které nyní nemají (pěkná řádnost!) a které si připachtovávají u pí K. za práci. Myslí snad p. Orlov, že by pak — tj. kdyby rolnické hospodářství bylo skutečně řádné — tito rolníci „vykonávali všechny práce na statku pí K. pečlivě, včas a rychle“, jako to dělají nyní? Anebo snad vděčnost vůči dobré jemnostpaní, která tak mateřsky vyssává řádné rolníky, bude stejně silným impulsem jako bezútěšnost nynějšího postavení rolníků, kteří se nemohou obejít bez pastvin a průhonu?

Je zřejmé, že ideje „přátel lidu“ jsou v podstatě tytéž: jako skuteční ideologové maloburžoasie chtějí nikoli úplně odstranit vykořisťování, nýbrž je zmírnit, chtějí nikoli boj, nýbrž smír. Jejich široké ideály, s jejichž hlediska tak horlivě drtí úzkoprsé sociální demokraty, nejdou dále než k „řádnému“ rolnictvu, které plní „povinnosti“ vůči statkářům a kapitalistům, jen když se statkáři a kapitalisté budou k němu chovat spravedlivě.

Jiný příklad. Pan Južakov ve svém dosti známém článku „Normy lidové pozemkové držby v Rusku“ („Russkaja Mysl“, 1885, čís. 9) vykládal své názory o tom, jak velká má být „lidová“ pozemková držba, tj. podle terminologie našich liberálů taková, která by vylučovala kapitalismus a vykořisťování. Nyní — když p. Krivenko tak skvěle objasnil věc — víme, že na ni pohlížel také s hlediska „zavedení kapitalismu do života lidu“. Jako minimum „lidové“ pozemkové držby bral takové příděly, které by zajišťovaly „dostatek obilí a platební schopnost“^{[^gg]}, kdežto ostatní prý lze získat „přivýdělky“... Jinými slovy, smiřoval se přímo s takovým stavem, kdy rolník, podržuje spojení s půdou, byl vystaven dvojímu vykořisťování, zčásti statkářem — na základě „přídělu“, zčásti kapitalistou — na základě „přivýdělků“. Toto postavení malovýrobců, vykořisťovaných dvojnásobně a přitom uvedených do takových životních podmínek, které nutně plodí nekulturnost a zdeptanost, neboť berou jakékoli naděje nejen na vítězství, nýbrž i na boj třídy utlačovaných, toto zpola středověké postavení — toť nec plus ultra horizont a ideály „přátel lidu“. Nuže, když kapitalismus, nesmírně rychle se rozvíjeje v průběhu celých dějin Ruska po reformě, začal od základu vyvracet tento pilíř starého Ruska. tj. patriarchální, polonevolnické rolnictvo, vytrhávat je ze středověkých, zpola feudálních poměrů a uvádět do nejnovějších, čistě kapitalistických, a nutit toto rolnictvo, aby opouštělo rodná místa a potulovalo se po celém Rusku hledajíc práci, rozbíjet porobu místního „chlebodárce“ a ukazovat, v čem spočívají základy vykořisťování vůbec, vykořisťování třídního, a nikoli odírání určitým zloduchem — když kapitalismus začal masově vtahovat ostatní zaostalé, na úroveň němé tváře zdeptané rolnické obyvatelstvo do víru stále se komplikujícího společensko-politického života — tu naši rekové začali naříkat a úpět o pádu a zničení pilířů. A i nyní nadále hořekují a vzdychají po oněch starých dobrých časech, ačkoli nyní, zdá se, musí být přímo slepý ten, kdo nevidí revoluční stránku tohoto nového způsobu života, kdo nevidí, jak kapitalismus vytváří novou společenskou sílu, jež není ničím spjata se starým režimem vykořisťování a má možnost proti němu bojovat.

U „přátel lidu“ není však ani stopy toho, že by si přáli jakoukoli podstatnou změnu nynějších pořádků. Plně se spokojují liberálními opatřeními na dané základně a p. Krivenko projevuje na poli vynalézání takových opatření skutečné administrativní schopnosti domácího satrapy.

„Vůbec tato otázka“ — usuzuje p. Krivenko o nutnosti „podrobného prozkoumání a podstatného přetvoření“ „našeho lidového průmyslu“ — „vyžaduje speciálního zkoumání a rozdělení výrobních odvětví na skupiny takových odvětví, která se hodí pro život lidu (sic!), i takových, jejichž zavádění naráží na nějaké vážné obtíže.“

Vzor jednoho takového dělení na skupiny nám podává týž p. Krivenko, jenž rozděluje živnosti na takové, kde nedošlo k přeměně v kapitalistické, na takové, které se už přeměnily v kapitalistické, a na takové, které mohou „zápolit s velkým průmyslem o existenci“.

„V prvním případě,“ rozhoduje administrátor, „může malovýroba svobodně existovat“ — a být nezávislou na trhu, jehož výkyvy diferencují malovýrobce na buržoasii a proletariát, být nezávislou na rozšíření místních trhů a jejich koncentraci ve velký trh, být nezávislou na pokroku techniky? Anebo snad tento pokrok techniky — při zbožním hospodářství — ani nemusí být kapitalistický? — V tomto případě pisatel požaduje „organisaci výroby také ve velkém rozsahu“: „Je jasné,“ praví, „že je zde již třeba organisace výroby také ve velkém rozsahu, že je třeba základního a oběžného kapitálu, strojů atd. nebo vyvážení těchto podmínek něčím jiným: levným úvěrem, odstraněním zbytečného zprostředkování, artělovou formou hospodářství a možností obejít se bez podnikatelského zisku, zajištěním odbytu, vynalezením levnějších motorů a jiných technických vymožeností nebo konečně jistým snížením mezd, bude-li nahrazeno jinými výhodami.“

Toť úvaha nadmíru charakteristická pro „přátele lidu“ s jejich širokými ideály ve slovech, s jejich šablonovitým liberalismem v praxi. Náš filosof:, jak vidíte, začíná, nic více a nic méně než s možností obejít se bez podnikatelského zisku a s organisací velkého hospodářství. Výborně: to je právě to, co chtějí také sociální demokraté. Jak toho však chtějí dosáhnout „přátelé lidu“? Pro organisaci velkovýroby bez podnikatelů je přece nutno předně zrušit zbožní organisaci společenského hospodářství a nahradit ji organisací pospolnou, komunistickou, v níž regulátorem výroby by nebyl trh jako nyní, nýbrž sami výrobci, samo společenstvt dělníků, kdy výrobní prostředky by nepatřily soukromníkům, nýbrž celé společnosti. Takové nahrazení soukromé formy přivlastňování formou pospolnou vyžaduje zřejmě předběžného přetvoření formy výroby, vyžaduje splynutí rozptýlených, malých, isolovaných výrobních procesů malovýrobců v jeden společenský výrobní proces, vyžaduje zkrátka právě oněch materiálních podmínek, které jsou vytvářeny kapitalismem. Ale vždyť „přátelé lidu“ se vůbec nechtějí opírat o kapitalismus. Jak tedy chtějí postupovat? To nikdo neví. Dokonce se ani nezmiňují o odstranění zbožního hospodářství: zřejmě jejich široké ideály nijak nemohou překročit rámec tohoto systému společenské výroby. Dále, k odstranění podnikatelského zisku bude přece nutno vyvlastnit podnikatele, jejichž „zisky“ vyplývají právě z toho, že monopolisovali výrobní prostředky. K tomuto vyvlastnění sloupů naší vlasti je přece třeba lidového revolučního hnutí proti buržoasnímu řádu, hnutí, jehož je schopen jedině dělnický proletariát, jenž není ničím spjat s tímto řádem. Avšak „přátelé lidu“ naprosto nepomýšlejí na nějaký boj a nenapadá je, že mohou a musí existovat nějací jiní společenští činitelé než administrativní orgány těchto podnikatelů samých. Je jasné, že nijak nechtějí vážně vystupovat proti „podnikatelskému zisku“: p. Krivenko si prostě zažvanil. A hned se opravuje: je přece také možné „vyvážit“ takovou věc jako „možnost obejít se bez podnikatelského zisku“ „něčím jiným“, a to úvěrem, organisací odytu, technickými vymoženostmi. Všecko tedy dopadlo dobře: místo takové, pro pp. podnikatele tak nepříjemné věci jako zrušení jejich posvátných práv na „zisk“, se objevila taková krotká liberální opatření, která dají do rukou kapitalismu jen lepší prostředky k boji, která jen zesílí, upevní naši drobnou „lidovou“ buržoasii a přispějí k jejímu rozvoji. A aby nikoho nenechal na pochybách o tom, že „přátelé lidu“ hájí právě jen zájmy této drobné buržoasie, podává p. Krivenko ještě toto další pozoruhodné objasnění: ukazuje se, že zrušení podnikatelského zisku lze „vyvážit“... „snížením mezd“!!! Na první pohled se může zdát, že je to prostě nesmysl. Ale nikoli. Je to důsledné provedení maloburžoasních idejí. Pisatel pozoruje takový fakt jako boj velkého kapitálu proti malému, a jako skutečný „přítel lidu“ se staví ovšem na stranu malého... kapitálu. Slyšel přitom, že jedním z nejmocnějších bojových prostředků je pro malé kapitalisty snížení mezd — fakt naprosto správně postřehnutý a zjištěný ve spoustě výrobních odvětví i v Rusku, vedle prodloužení pracovní doby. Nuže, chtěje stůj co stůj zachránit malé... kapitalisty, navrhuje „jisté snížení mezd, bude-li nahrazeno jinými výhodami“! Páni podnikatelé, o jejichž „zisku“ se z počátku mluvily prý tak podivné věci, mohou být naprosto klidni. Myslím, že tohoto geniálního administrátora, jenž navrhuje proti podnikatelům — snižování mezd, by dokonce ochotně udělali ministrem financí.

Lze uvést ještě jeden příklad, jak z humánně liberálních administrátorů z „R. Bogatstva“ čouhá čistokrevný buržoa, jakmile se věc dotkne jakýchkoli praktických otázek. V „Kronice vnitřního života“ v čís. 12 časopisu „R. Bogatstvo“ se mluví o monopolu.

„Monopol a syndikát“ — praví autor — „to jsou ideály vyspělého průmyslu.“ A diví se dále, že tyto instituce vznikají i u nás, ačkoli „silné konkurence kapitálů“ u nás není. „Ani cukrovarnický, ani petrolejářský průmysl ještě naprosto nedosáhly zvláštního rozvoje. Spotřeba jak cukru, tak i petroleje je u nás téměř v zárodku, uvážíme-li, jak nepatrné je množství těchto výrobků, které připadá u nás na jednoho spotřebitele v porovnání s jinými zeměmi. Zdálo by se, že pole pro rozvoj těchto průmyslových odvětví je ještě velmi široké a může pohltit ještě spoustu kapitálů.“

Je charakteristické, že právě zde — při praktické otázce — zapomněl pisatel na oblíbenou ideu „R. Bogatstva“ o smršťování vnitřního trhu. Je nucen přiznat, že tento trh má ještě před sebou nesmírný rozvoj, a nikoli smršťování. Dospívá k tomuto závěru, když srovnává se Západem, kde je spotřeba větší. Proč? — Protože je tam vyšší kultura. — Ale v čem jiném spočívají materiální základy této kultury než v rozvoji kapitalistické techniky, v růstu zbožního hospodářství a směny, které přivádějí lidi do častějších vzájemných konfliktů a rozbíjejí středověkou isolovanost jednotlivých míst? Což byla např. ve Francii vyšší kultura než naše před velikou revolucí, kdy ještě nebylo dovršeno rozštěpení jejího zpola středověkého rolnictva na venkovskou buržoasii a proletariát? A kdyby si autor bedlivěji povšiml ruského života, nemohl by nezpozorovat např. onen fakt, že v krajích s vyspělým kapitalismem jsou potřeby rolnického obyvatelstva značně vyšší než v krajích čistě zemědělských. To jednomyslně konstatují všichni, studují náš domácký průmysl, ve všech případech, kdy tyto živnosti dosahují takového rozvoje, že vtiskují průmyslový ráz všemu životu obyvatelstva.^{[^hh]}

„Přátelé lidu“ si naprosto nevšímají podobných „maličkostí“, jelikož pro ně se tu věc vysvětluje „prostě“ kulturou nebo komplikujícím se životem vůbec, při čemž se ani nezabývají otázkou, jaké jsou materiální základy této kultury a tohoto komplikování. — Ale kdyby si povšimli třebas jen ekonomiky naší vesnice, musili by přiznat, že právě diferenciace rolnictva na buržoasii a proletariát vytváří vnitřní trh.

Myslí si asi, že růst trhu ještě naprosto neznamená růst buržoasie. „Monopol u nás“ — pokračuje ve své úvaze zmíněný kronikář, glosující vnitřní život — „za slabého rozvoje výroby vůbec, při stavu, kdy tu není podnikavosti a iniciativy, je novou brzdou rozvoje sil země.“ Když autor mluví o tabákovém monopolu, počítá, že „z lidového oběhu vyssaje 154 miliony rublů“. Zde se už přímo pouští se zřetele, že základem našeho hospodářského řádu je zbožní hospodářství, jehož dirigentem je i u nás, jako všude, buržoasie. A pisatel, místo aby mluvil o stísnění buržoasie monopolem, mluví o „zemi“, místo toho, aby mluvil o buržoasním oběhu zboží, mluví o „lidovém“ oběhu.^[ⁱⁱ] Buržoa nikdy není s to postřehnout rozdíl mezi těmito pojmy, ať je jakkoli veliký. Abych ukázal, jak opravdu zřejmý je tento rozdíl, odvolám se na časopis, těšící se autoritě u „přátel lidu“, — na „Otěčestvěnnyje Zapiski“. V 2. čísle z r. 1872, v článku „Plutokracie a její základy“ čteme:

„Podle Marloovy charakteristiky je nejpodstatnějším znakem plutokracie záliba v liberální formě státu nebo alespoň v zásadě svobody nabývání. Vezmeme-li tento znak a uvážíme-li, co bylo před nějakými osmi až desíti lety, uvidíme, že jsme v liberalismu dosáhli obrovských úspěchů... Ať vezmeme do ruky jakýkoli list nebo časopis, všechny navenek více méně zastávají demokratickou zásadu, všechny se bijí za zájmy lidu. Avšak zároveň s demokratickými názory a dokonce pod jejich příkrovem (všimněte si) se ustavičně úmyslně či bezděčně uplatňují plutokratické snahy.“

Pisatel uvádí jako příklad memorandum petrohradského a moskevského obchodnictva ministrovi financí, v němž tento nejctihodnější stav ruské buržoasie děkuje za to, že „založil finanční stav Ruska na co možná největším rozšíření jedině plodné soukromé činnosti“. A pisatel článku dovozuje: „Plutokratické živly a choutky se nesporně vyskytují v naší společnosti také v dostatečné míře.“

Vidíte — vaši předchůdci v dávno minulých dobách, kdy ještě byly živé a svěží dojmy veliké osvoboditelské reformy (která měla podle objevu p. Južakova proklestit klidnou a správnou cestu rozvoji „lidové“ výroby, ve skutečnosti však proklestila jen cestu rozvoji plutokracie), byli nuceni sami přiznat plutokratický, tj. buržoasní ráz soukromé podnikavosti v Rusku.

Proč jste na to zapomněl? Proč se nezmiňujete, když mluvíte o „lidovém“ oběhu a rozvoji „sil země“ v důsledku rozvoje „podnikavosti a iniciativy“, o antagonismu tohoto rozvoje, o vykořisťovatelském rázu této podnikavosti a této iniciativy? Je samozřejmě možno a nutno se vyslovovat proti monopolům a jiným podobným institucím, jelikož nesporně zhoršují postavení pracujícího člověka, avšak nesmí se zapomínat, že kromě všech těch středověkých okovů je pracující člověk spoután ještě silnějšími, novějšími, buržoasními okovy. Je nesporné, že zrušení monopolů bude užitečné veškerému „lidu“, neboť když se buržoasní hospodářství stalo základem ekonomiky země, tyto pozůstatky středověkého řádu pouze přidávají ke kapitalistickým pohromám pohromy ještě horší — středověké. Je nesporné, že je nezbytně třeba je odstranit — a čím rychleji, čím radikálněji, tím lépe — aby se očištěním buržoasní společnosti od zděděných zpola nevolnických okovů uvolnily ruce dělnické třídě, aby se jí usnadnil boj proti buržoasii.

Tak je také třeba mluvit a nazývat věci jejich pravým jménem, že zrušení monopolů a všech jiných středověkých omezení (a těch je v Rusku bezpočet) nezbytně potřebuje dělnická třída k usnadnění svého boje proti buržoasnímu řádu. To je vše. Nevidět za jednotou zájmů veškerého „lidu“ proti středověkým nevolnickým institucím hluboký a nesmiřitelný antagonismus mezi buržoasií a proletariátem uvnitř tohoto „lidu“ — to mohou jen buržoové.

Bylo by ostatně pošetilé domnívat se, že se za to „přátelé lidu“ zastydí, když např. o tom, co potřebuje vesnice, mluví takovýmto způsobem:

„Když před několika lety“ — vykládá p. Krivenko — „některé listy diskutovaly o tom, jaká povolání a jakého druhu intelektuály potřebuje vesnice, byl to velmi dlouhý a pestrý výpočet, který zahrnoval téměř všechny složky života: po doktorech a lékařkách následovali felčaři, za nimi advokáti, za advokáty učitelé, zakladatelé knihoven a knihkupectví, agronomové, lesníci a vůbec lidé zabývající se zemědělstvím, techničtí pracovníci nejrůznějších oborů (pole velmi široké a ještě téměř nedotčené), zakladatelé a ředitelé úvěrních ústavů, skladišť zboží atd.“

Pozastavme se třebas jen u těch „intelektuálů“(??), jejichž činnost se přímo týká ekonomické oblasti, u oněch lesníků, agronomů, technických sil atd. Jak jsou opravdu potřebni tito lidé venkovu! Avšak jakému venkovu? Samozřejmě, že venkovu pozemkových vlastníků, venkovu hospodářsky silných rolníků, kteří mají „úspory“ a mohou platit za služby všem oněm živnostníkům, které p. Krivenko ráčí povyšovat na „intelektuály“. Tento venkov skutečně dávno dychtí stejně po technických silách, po úvěru a po skladištích zboží — dosvědčuje to celá ekonomická literatura. Existuje však i druhý venkov, mnohem početnější, na který by si měli „přátelé lidu“ častěji vzpomenout, venkov zbídačelého a úplně oškubaného, do poslední košile obraného rolnictva, které nejenže nemá „úspory“ na zaplacení práce „intelektuálů“, nýbrž ani tolik chleba, aby neumíralo hladem. A tomuto venkovu chcete pomoci skladišti zboží!! Co tam, do těchto skladišť, dají naši rolníci, kteří mají jen jednoho koně anebo jsou vůbec bez jakéhokoli potahu? Své šaty? Ty už dali v zástavu roku 1891 venkovským a městským kulakům, kteří tehdy, podle vašeho humánně liberálního receptu, zřizovali skutečná „skladiště zboží“ ve svých domech, krčmách a prodejnách. Zbývají vlastně jen pracující „ruce“. Avšak pro toto zboží nevymysleli dosud „skladiště zboží“ ani ruští byrokraté...

Lze si těžko představit ještě názornější důkaz krajního změlčení těchto „demokratů“ než toto tklivé zanícení pro technické pokroky mezi „rolnictvem“ a zavírání očí před masovým vyvlastňováním téhož „rolnictva“. Např. pan Karyšev ve 2. čísle „R. Bogatstva“ („Črty“, § XII) s nadšením liberálního kreténa vypravuje o případech „zdokonalení a zlepšení“ rolnického hospodářství — o „rozšiřování ušlechtilých druhů osiva v rolnickém hospodářství“, amerického ovsa, žita — clydesdalského ovsa atd. „V některých místech vyhrazují rolníci pro semena zvláštní nevelké parcely, na nichž po pečlivém obdělání jsou ručně vysazovány vybrané exempláře semen.“ „Mnohé a velmi různé novoty“ lze pozorovat „v oblasti zdokonaleného nářadí a strojů“^{[^jj]} — rozoravače, lehké pluhy, mlátičky, mlýnky, třidiče. Konstatuje se, že „se zvyšuje množství druhů umělých hnojiv“ — fosfáty, kostní moučka, holubí trus a j. „Dopisovatelé trvají na tom, že je nutno zřizovat na vesnicích místní skladiště zemstev pro prodej fosfátů“ — a p. Karyšev, když cituje spis pana V. V. „Pokrokové proudy v rolnickém hospodářství“ (na který se odvolává také p. Krivenko), upadá nad všemi těmito dojímavými pokroky již úplně do pathosu:

„Povzbuzujícím a zároveň neveselým dojmem působí tyto zprávy, které jsme mohli vyložit jen stručně... Povzbuzujícím proto, že tento lid, zchudlý, zadlužený, ze značné části připravený o potah, neskládá ruce v klín, nepropadá zoufalství, nemění zaměstnání, nýbrž zůstává věren půdě s vědomím, že v ní, v patřičném zacházení s půdou je jeho budoucnost, jeho síla, jeho bohatství.“ (Nu ovšem! Přece se samo sebou rozumí, že právě tento zchudlý a o potah připravený mužik kupuje fosfáty, třidiče, mlátičky, semena clydesdalského ovsa! Ó, sancta simplicitas! A to přece nepíše lyceistka, nýbrž profesor, doktor politické ekonomie!! Nikoli, i když se sebevíce namáháš, pouhou svatou prostotou věc neobjasníš.) „Horečně hledá způsob, jak patřičně zacházet s půdou, hledá nové cesty, způsoby obdělávání, druhy semen, nářadí, hnojiv, vše, co by pomohlo oplodnit jeho živitelku-půdu, která se mu za to dříve nebo později stonásobně odmění...^{[^kk]} Neveselým dojmem působí uvedené zprávy proto“ (myslíte snad, že „přítel lidu“ se alespoň zde zmíní o onom masovém vyvlastňování rolnictva, které provází a způsobuje koncentraci půdy v rukou hospodářsky silných rolníků, její přeměnu v kapitál, v základ zlepšeného hospodářství, o onom vyvlastňování, které právě vyhazuje na trh „volné“ a „levné“ „ruce“, vytvářející úspěch domácí „podnikavosti“ v oboru všech oněch mlátiček, třidiček, mlýnků? — naprosto ne) „proto, že... je třeba probouzet právě nás samy. Jak podporujeme tuto mužikovu snahu o povznesení jeho hospodářství? Pro nás je věda, literatura, musea, skladiště, komisionářské kanceláře.“ (Tohle je skvělé, pánové, je-li to tak vedle sebe postaveno: „věda“ a „komisionářské kanceláře“... „Přátele lidu“ je třeba zkoumat nikoli tehdy, když bojují proti sociálním demokratům, jelikož si pro tento případ navlékají háv slátaný z hadrů „otcovských ideálů“, nýbrž v jejich všedních šatech, když podrobně projednávají otázky každodenního života. A tu můžete pozorovat tyto ideology maloburžoasie v celé jejich kráse a nádheře.) „Má mužik něco podobného? Má ovšem zárodky, které se však jaksi těžce rozvíjejí. Mužik chce vidět příklad — kde jsou naše pokusná pole, vzorná hospodářství? Mužik hledá tištěné slovo — kde je naše populární agronomická literatura?.. Mužik hledá hnojiva, nářadí, semena kde jsou u nás skladiště zemstev toho všeho, nákup ve velkém, výhodné podmínky koupě a rozšiřování? Kde jste vy, pracovníci, pracovníci soukromí i ze zemstev? Jděte a pracujte, už je dávno čas, a

srdečně vám poděkuje
ruský lid!“

N. Karyšev (,‚R. Bogatstvo“, čís. 2, str. 19).

Tady je máte, tyto přátele malých „lidových“ buržoů, v celém sebeopojení svými maloburžoasními pokroky!

Zdálo by se, že kromě analysy ekonomiky naší vesnice stačí jen pozorovat tento do očí bijící fakt našich nových hospodářských dějin, všemi konstatované pokroky v rolnickém hospodářství zároveň s obrovským vyvlastňováním „rolnictva“, aby se každý přesvědčil o nesmyslnosti představy o „rolnictvu“ jako o nějakém vnitřně solidárním a jednolitém celku, aby se přesvědčil o buržoasní povaze všech těchto pokroků! Avšak „přátelé lidu“ zůstávají k tomu všemu hluší. Když pozbyli všech dobrých stránek starého ruského sociálně revolučního narodnictví, pevně se chytili jedné z jeho velikých chyb — nepochopení třídního antagonismu uvnitř rolnictva.

„Narodnik sedmdesátých let,“ velmi přiléhavě praví Gurvič, „neměl žádnou představu o třídním antagonismu uvnitř rolnictva samého, omezoval tento antagonismus výhradně na vztahy mezi ‚vykořisťovatelem‘ — kulakem nebo vyžíračem — a jeho obětí, rolníkem, prodchnutým komunistickým duchem.^{[^ll]}

Gleb Uspěnskij, odpovídaje ironickým úsměvem na všeobecnou ilusi, stál osamocen se svým skepticismem. Při své výborné znalosti rolnictva a při svém obrovském uměleckém talentu, pronikajícím samu podstatu jevů, nemohl nevidět, že individualismus se stal základem ekonomických vztahů nejen mezi lichvářem a dlužníkem, ale mezi rolníky vůbec. Viz jeho článek ‚Nivelisace‘ v časopise ‚Russkaja Mysl‘, 1882, čís. 1.“ (Citovaný spis, str. 106.)

Jestliže však bylo odpustitelné, ba dokonce přirozené propadat této ilusi v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy bylo ještě poměrně tak málo přesných zpráv o ekonomice venkova, kdy se ještě tak pronikavě neprojevovala diferenciace venkova, pak přece musí nyní úmyslně zavírat oči ten, kdo nechce vidět tuto diferenciaci. Je neobyčejně charakteristické, že právě v poslední době, kdy rozklad rolnictva dosáhl, jak se zdá, svého vrcholu, přicházejí odevšad zprávy o pokrokových proudech v rolnickém hospodářství. Pan V. V. (také zcela nesporný „přítel lidu“) napsal o tomto předmětu celou knihu. A nemůžete mu vytknout, že fakta, která uvádí, jsou nesprávná. Naopak, fakt je nesporný — fakt technického, agrikulturního pokroku u rolnictva, ale stejně nesporný je také fakt, že rolnictvo je masově vyvlastňováno. A tu „přátelé lidu“ soustřeďují všechnu svou pozornost na to, jak „mužik“ horečně hledá nové způsoby obdělávání, které by mu pomohly oplodnit živitelku půdu, při čemž pouští se zřetele druhou stránku věci, totiž rychlé odlučování „mužika“ od půdy. Strkají jako pštrosi hlavy do písku, aby neviděli přímo skutečnost, aby neviděli, že jsou právě svědky procesu, kdy se v kapitál přeměňuje ona půda, od které je odtrhováno rolnictvo, že jsou svědky procesu vytváření vnitřního trhu.^{[^mm]} Zkuste vyvrátit, že mezi naším občinovým rolnitvem existují tyto dva protichůdné procesy, zkuste je objasnit jinak než buržoasním rázem naší společnosti! — Kam s tím! Pět chvalozpěvy a oplývat humánně sentimentálními frázemi — toť alfa a omega celé jejich „vědy“, celé jejich politické „činnosti“.

A toto krotké liberální záplatování nynějšího řádu povyšují dokonce na celou filosofii. „Drobná živá práce“ — hlubokomyslně usuzuje p. Krivenko — „je mnohem lepší než velká nečinnost“. —Jak nové, jak moudré! A pak — pokračuje „drobná práce naprosto není synonymem malého cíle.“ Jako příklad takového „rozšíření činnosti“, kdy malá věc se stává „správnou a dobrou,“ se uvádí působení jedné paní při zakládání škol, dále činnost advokátů mezi rolnictvem, vytlačující pokoutní fušery — návrh advokátů jezdit na venkov a tam na místě hájit obžalované při stanovených přelíčeních okružních soudů — konečně nám již známé zřizování skladišť pro domácké výrobce: rozšíření činnosti (do rozsahu velkého cíle) má zde tkvít v zřizování skladišť „spojenými silami zemstev na nejfrekventovanějších místech.“

To vše jsou ovšem velmi vznešené, humánní a liberální věci — „liberální“ proto, že očišťují buržoasní systém hospodářství od všech jeho středověkých omezení a tím usnadňují dělníkovi boj právě proti tomuto systému, kterého se samozřejmě taková opatření nejen nedotknou, nýbrž jej naopak posílí — a to vše jsme už dávno četli ve všech ruských liberálních publikacích. Nestálo by ani za to proti tomu vystupovat, kdyby k tomu nenutili pánové z „R. B.“, kteří začali vyzdvihovat tyto „krotké zárodky liberalismu“ proti sociálním demokratům a jako příklad k jejich poučení, vytýkajíce jim přitom, že se zříkají „ideálů otců“. A pak musím říci, že je to při nejmenším zábavné — stavět jako námitku proti sociálním demokratům návrh a poukaz na takovou umírněnou a pečlivou liberální (to jest buržoasii sloužící) činnost. A o otcích a jejich ideálech je třeba poznamenat, že ať byly staré theorie ruských narodniků jakkoli chybné a utopické, přece jen na každý způsob měly bezpodmínečně záporný poměr k podobným „krotkým zárodkům liberalismu“. Přejímám tento výraz z poznámky pana N. K. Michajlovského: „O ruském vydání knihy K. Marxe“ („Otěčestvěnnyje Zapiski“ 1872, čís. 4) — z poznámky, která je napsána velmi živě, jadrně a svěže (v porovnání s jeho nynějšími články) a bouřlivě protestuje proti návrhu neurážet naše mladé liberály.

To však bylo dávno, tak dávno, že „přátelé lidu“ dovedli na to všechno důkladně zapomenout a svou taktikou názorně dokázali, že není-li materialistické kritiky politických institucí, není-li chápán třídní ráz soudobého státu, je od politického radikalismu k politickému oportunismu jen jediný krok.

Několik malých příkladů tohoto oportunismu:

„Přetvoření ministerstva státních statků v ministerstvo zemědělství“ — prohlašuje p. Južakov — „může mít hluboký vliv na náš hospodářský vývoj, avšak může se ukázat také jen jistým přesunem úředníků.“ (Čís. 10 „R. B.“)

Všechno tedy závisí na tom, koho „povolají“ — zda přátele lidu, nebo představitele zájmů statkářů a kapitalistů. Zájmů samých není třeba se ani dotýkat.

„Ochrana hospodářsky slabšího před hospodářsky silným je prvým přirozeným úkolem státního zásahu,“ pokračuje na témže místě týž pan Južakov a jemu přizvukuje týmiž výrazy glosátor vnitřního života v 2. čísle „R. Bogatstva“. A aby nenechal nikoho na pochybách o tom, že chápe tento filantropický nesmysl^[ⁿⁿ] stejně jako jeho důstojní kolegové, západoevropští liberální a radikální ideologové maloburžoasie, dodává hned za tím, co bylo uvedeno výše:

„Gladstonovy pozemkové zákony^[⁵⁸], Bismarckovo pojištění dělnictva^[⁵⁹], továrenská inspekce, idea naší rolnické banky, organisace přesidlování, opatření proti kulakům — to všecko jsou pokusy o uplatnění právě této zásady státního zásahu za účelem ochrany hospodářsky slabšího.“

To už je dobré proto, že je to řečeno otevřeně. Pisatel zde říká přímo, že chce stejně jako pp. Gladstonové a Bismarckové setrvat na půdě daných společenských poměrů, že chce stejně jako oni vyspravovávat a záplatovat soudobou společnost (buržoasní — což nechápe, jako to nechápou ani západoevropští přívrženci Gladstonů a Bismarcků), a nikoli bojovat proti ní. V nejúplnějším souladu s tímto jejich základním theoretickým názorem je i okolnost, že nástroj k provedení těchto reforem vidí v orgánu vyrostlém na půdě této soudobé společnosti a chránícím zájmy tříd, které v ní panují — ve státě. Považují jej přímo za všemohoucí, mají za to, že stojí nad všemi třídami, a očekávají od něho, že nejenom bude „podporovat“ pracujícího člověka, nýbrž i vytvoří skutečný, správný řád (jak jsme slyšeli od p. Krivenka). Je ostatně pochopitelné, že od nich, co nejčistších ideologů maloburžoasie, nelze ani nic jiného očekávat. Vždyť je to jeden ze základních a charakteristických rysů maloburžoasie — který, mimochodem řečeno, právě způsobuje, že je třídou reakční — že malovýrobce, rozptýlený a isolovaný samými podmínkami výroby, připoutaný k určitému místu a k určitému vykořisťovateli, není s to pochopit třídní ráz tohoto vykořisťování a tohoto útisku, jimiž někdy trpí stejně jako proletář, a není s to pochopit, že také stát v buržoasní společnosti nemůže nebýt třídním státem.^{[^oo]}

Pročpak ale, velevážení pánové „přátelé lidu“, až dosud — a od doby oné osvoboditelské reformy zvlášť energicky — naše vláda „podporovala, chránila a vytvářela“ jen buržoasii a kapitalismus? Proč takováhle nehezká činnost této absolutistické, prý nad třídami stojící vlády spadá vjedno právě s historickým obdobím, které je charakterisováno ve vnitřním životě rozvojem zbožního hospodářství, obchodu a průmyslu? Proč soudíte, že tyto změny ve vnitřním životě jsou následné, kdežto politika vlády předcházející, přestože první změny probíhaly tak hluboko, že je vláda ani nepozorovala a kladla jim spoustu překážek, přestože táž „absolutistická“ vláda za jiných podmínek vnitřního života „podporovala“, „chránila“ a „vytvářela“ jinou třídu?

Ó, podobné otázky si „přátelé lidu“ nikdy nekladou! To vše je přece materialismus a dialektika, „hegelovství“, „mystika a metafysika“. Mají prostě za to, že požádají-li poníženě a nejuctivěji tuto vládu, může to ona vše dobře zařídit. A pokud jde o uctivost, je třeba vyslovit „R. Bogatstvu“ plné uznání: věru, dokonce i mezi ruským liberálním tiskem vyniká neschopností chovat se aspoň trochu nezávisle. Suďte sami:

„Zrušení daně ze soli, zrušení daně z hlavy a snížení výkupních plateb“ nazývá p. Južakov „vážným ulehčením pro lidové hospodářství“. Nu, ovšem! — A nebylo zrušení daně ze soli provázeno zavedením spousty nových nepřímých daní a zvýšením starých? Nebylo zrušení daně z hlavy provázeno zvýšením plateb bývalých státních rolníků pod rouškou převedení na výkup? Nezůstal také nyní, po nechvalně pověstném snížení výkupních plateb (kterým stát nedal rolníkům ani ten zisk, který vydělal na výkupní operaci), nesoulad mezi platbami a výnosem půdy, tj. přímý pozůstatek nevolnického obročí? — Na tom nezáleží! Vždyť zde je důležitý toliko „prvý krok“, „princip“, a potom... potom se může ještě poprosit!

Ale to všecko jsou jen kvítka. A nyní jahůdky: „Osmdesátá léta ulehčila břemeni lidu (uvedenými opatřeními) a tím zachránila lid před úplným ožebračením.“

To je také fráze klasická svou lokajskou nestoudností, kterou lze postavit na roveň snad jen výše uvedenému prohlášení p. Michajlovského, že proletariát musíme teprve vytvářet. Při této příležitosti nelze nevzpomenout na historii vývoje ruského liberála, tak výstižně vylíčenou Ščedrinem.^[⁶⁰] Tenhle liberál začíná tím, že žádá od vrchnosti reformy „podle možnosti“; pokračuje tím, že žadoní: „Nu, alespoň něco“ — a končí věčným a neochvějným postojem „ve shodě s podlostí“. Nuže, jak lze opravdu o „přátelích lidu“ neříci, že zaujali tento věčný a neochvějný postoj, když pod čerstvým dojmem hladovění milionů lidí, ke kterému se vláda nejdříve zachovala s handlířskou skoupostí a pak s handlířskou zbabělostí, v tisku říkají, že vláda zachránila lid před definitivním zbídačením!! Uplyne ještě několik let s ještě rychlejším vyvlastňováním rolnictva a vláda k zřízení ministerstva zemědělství připojí zrušení jedné nebo dvou přímých daní a zavedení několika nových nepřímých; pak hladomor zachvátí 40 milionů obyvatel — a tihle pánové budou úplně stejně psát: nu vidíte, hladovi jen čtyřicet, a nikoli padesát milionů; to proto, že vláda ulehčila břemeni lidu a zachránila jej před úplným ožebračením, to proto, že poslechla „přátele lidu“ a zřídila ministerstvo zemědělství!

Druhý příklad:

Glosátor vnitřního života v 2. čísle „R. Bogatstva“, když vykládá, že Rusko je „na štěstí“ (sic!) zaostalou zemí, „zachovávající elementy k zdůvodnění svého hospodářského řádu na základě principu solidarity“,^{[^pp]} praví, že proto je s to vystoupit „v mezinárodních vztazích jako nositel hospodářské solidarity“ a že tyto šance Ruska jsou zvyšovány jeho nespornou „politickou mocí“!!

Tento evropský četník, stálá a nejvěrnější opora každé reakce, jenž uvalil na ruský národ takovou hanbu, že jsa zdeptán doma, sloužil jako nástroj k deptání národů na Západě — tenhle četník je jmenován nositelem hospodářské solidarity!

To už přesahuje všechny meze! Pánové „přátelé lidu“ strčí do kapsy všechny liberály. Nejenže prosí vládu, nejenže na ni pějí chvalozpěvy, nýbrž přímo se koří této vládě, koří se jí s hlubokými poklonami, koří se jí tak horlivě, že z dálky se ti dělá nanic, když slyšíš, jak jejich loyální čela bijí o zem.

Vzpomínáte si na německou definici filistra?

Was ist der Phiiister?
Ein hohler Darm,
Voll Furcht und Hoffnung,
Dass Gott erbarm.^{[^qq]}

Na naši věc se tato definice jaksi nehodí. Bůh... bůh je u nás zcela na druhém místě. Zato však vrchnost — to je jiná věc. A nahradíme-li v této definici slovo „bůh“ slovem „vrchnost“, obdržíme nejpřesnější výraz ideové erudice, mravní úrovně a občanské zmužilosti ruských humánně liberálních „přátel lidu“.

K takovému nejnesmyslnějšímu názoru na vládu připojují „přátelé lidu“ také patřičný vztah k t.zv. „inteligenci“. Pan Krivenko píše: „Literatura“... musí „oceňovat jevy podle jejich společenského smyslu a povzbuzovat každý aktivní pokus o dobro. Ustavičně mluvila a dále mluví o nedostatku učitelů, doktorů, technických sil, o tom, že lid churaví, chudne,“ (technických sil je málo!), „neumí číst a psát atd., a když se vyskytnou lidé, které omrzelo sedět za zelenými stoly, účastnit se ochotnických představení a jíst maršálské pirohy s rybí paštikou, lidé, kteří jdou do práce se vzácnou sebeobětavostí“ (jen si představte: vždyť odmítli zelené stoly, představení a pirohy!) „a nehledíce na mnohé překážky, musí je vítat.“

O dvě stránky níže s věcnou vážností zkušenostmi zmoudřelého ouřady peskuje lidi, kteří „se nemohli rozhodnout, zda mají či nemají podle nového nařízení nastoupit místa náčelníků zemstev, městských starostů, předsedů a členů správ zemstev. Ve společnosti, ve které je vyvinuto vědomí občanských potřeb a povinností (poslyšte, pánové: opravdu, tohle se vyrovná řečem proslulých ruských panovačných satrapů, nějakých Baranovů nebo Kosičů!), by bylo nemožné podobné kolísání i takový poměr k věci, jelikož by každou reformu, je-li jen trochu životná, podle svého uzpůsobila, tj. využila by jí a umožnila by rozvoj těch jejích stránek, které jsou účelné; z nepotřebných stránek by učinila mrtvou literu; a nemá-li reforma žádnou životnost, zůstala by zcela a úplně cizorodým útvarem“.

Čert ví, co je to! Jakýsi krejcarový oportunismus a vystupuje tu s takovým sebeopojením! Ükolem literatury je sbírat salonní klepy o zlých marxistech, poklonkovat před vládou, že zachránila lid před úplným ožebračením, vítat lidi, které omrzelo sedět za zelenými stoly, učit „veřejnost“, aby se nestranila ani takových hodností, jako je hodnost náčelníka zemstva... Co to vlastně čtu? Časopis „Nědělja“^[⁶¹] nebo „Novoje Vremja“? — Nikoli, „Russkoje Bogatstvo“, orgán čelných demokratů Ruska...

A tito pánové mluví o „ideálech otců“, aspirují na to, že oni, právě oni střeží tradice těch dob, kdy Francie šířila po celé Evropě ideje socialismu — a kdy z osvojování těchto idejí vznikly v Rusku theorie a učení Gercenovo a Černyševského. To je už naprostá nepřístojnost, která by hluboce pobuřovala a urážela, kdyby „Russkoje Bogatstvo“ nebylo příliš komické, kdyby podobná prohlášení na stránkách takového časopisu nevyvolávala jen homérský smích. Ano, poskvrňujete tyto ideály! V čem ve skutečnosti spočívaly tyto ideály u prvních ruských socialistů, socialistů oné epochy, kteroů Kautsky tak výstižně charakterisoval slovy:

— „kdy každý socialista byl básníkem a každý básník socialistou“.

— Víra ve zvláštní společenský řád, v občinovou soustavu ruského života; odtud — víra v možnost rolnické socialistické revoluce — to jim dodávalo ducha, pozvedalo desítky a stovky lidí k hrdinskému boji proti vládě. A nebudete moci vytknout sociálním demokratům, že by nedovedli oceňovat obrovskou dějinnou zásluhu těchto nejlepších lidí své doby, že by si nedovedli hluboce vážit jejich památky. Avšak ptám se vás: kde je nyní tato víra? — Není jí, není jí do té míry, že když se pan V. V. loni pokusil jednou mluvit o tom, že občina vychovává lid k solidární činnosti, že je ohniskem altruistických citů atd., počalo dokonce i p. Michajlovského hrýzt svědomí a stydlivě začal kárat pana V. V., že „nebylo provedeno šetření, které by dokazovalo spojitost naší občiny s altruismem“. A vskutku, takové šetření nebylo provedeno. A tu si představte: byla doba, kdy lidé bez jakéhokoli šetření věřili a věřili bezmezně.

Jak? Proč? Z jakého důvodu?..

— „každý socialista byl básníkem a každý básník socialistou“.

A potom — dodává týž p. Michajlovskij — všichni svědomití badatelé jsou zajedno v tom, že venkov se štěpí, že vylučuje jednak masu proletariátu, jednak hrstku „kulaků“, kteří drží v porobě ostatní obyvatelstvo. A opět má pravdu: venkov se skutečně štěpí. Nejen to, venkov se už dávno naprosto rozštěpil. Zároveň s ním se rozštěpil i starý ruský rolnický socialismus a ustoupil jednak dělnickému socialismu, jednak se zvrhl v banální maloburžoasní radikalismus. Tuto přeměnu nelze nazvat jinak než zvrhnutím. Z doktriny o zvláštní soustavě rolnického života, o naprosto svébytných cestách našeho vývoje vzešel jakýsi vodnatý eklekticismus, který už nemůže popírat, že zbožní hospodářství se stalo základem hospodářského vývoje, že přerostlo v kapitalismus, a který nechce vidět jen buržoasní charakter všech výrobních vztahů, nechce vidět nutnost třídního boje za tohoto řádu. Z politického programu, usilujícího o to, aby rolnictvo bylo pozdviženo k socialistické revoluci proti základům soudobé společnosti,^{[^rr]} vzešel program, usilující o to, aby byla zalátána, „zlepšena“ situace rolnictva při zachování základů soudobé společnosti.

Všechno, co již bylo dříve řečeno, mohlo už vlastně dát představu o tom, jakou „kritiku“ lze čekat od těchto pánů z „Russkoje Bogatstvo“, když chtějí „drtit“ sociální demokraty. Ani se nepokusili přímo a svědomitě vyložit své pojetí ruské skutečnosti (s hlediska censury by to bylo zcela dobře možné, kdyby se kladl hlavní důraz zvláště na ekonomickou stránku, kdyby se používalo takových všeobecných, zčásti zaobalených výrazů, v jakých byla vedena celá jejich „polemika“) a polemisovat proti němu věcně, polemisovat proti správnosti praktických vývodů z něho. Místo toho se raději přenášejí přes věc bezobsažnými frázemi o abstraktních schematech a o víře v tato schemata, o přesvědčení, že každá země musí projít fází... a jiných podobných nesmyslech, se kterými jsme se už dostatečně seznámili u pana Michajlovského. Přitom jde v některých případech o přímé překrucování. Pan Krivenko např. prohlašuje, že Marx „přiznával, že budeme-li chtít“ (?!!Tedy podle Marxe vývoj společensko-ekonomických poměrů závisí na vůli a vědomí lidí?? Co je to: bezmezná ignorance, anebo bezpříkladná drzost?!) „a patřičně si počínat, bude nám možno vyhnout se kapitalistickým peripetiím a jít jinou, účelnější cestou“ (sic!!!).

Říci tento nesmysl umožnil našemu hrdinovi přímý podvrh. Když cituje známý „Dopis K. Marxe“ („Juridičeskij Věstnik“, 1888, čís. 10) — ono místo, kde Marx mluví o své hluboké úctě k Černyševskému, jenž soudil, že Rusko „nemusí prodělávat útrapy kapitalistického řádu“, uzavřel p. Krivenko uvozovkami, tj. přestal přesně citovat Marxova slova (končící takto: „on [Černyševskij] se vyslovuje ve smyslu posledního řešení“) a dodává: „A já, praví Marx, souhlasím (podtrženo panem Krivenkem) s těmito názory“ (čís. 12, str. 186).

Ale Marx ve skutečnosti praví: „A můj vážený kritik byl při nejmenším stejně oprávněn z mé úcty k tomuto ‚velkému ruskému učenci a kritikovi‘ vyvodit závěr, že souhlasím s jeho názory o této otázce, jako naopak z mého polemického výpadu proti ruskému ‚beletristovi‘ a panslavistovi^[⁶²] vyvodit závěr, že je odmítám.“ (,‚J. V.“, 1888, čís. 10, str. 271.)

Marx tedy říká, že p. Michajlovskij neměl právo vidět v něm nepřítele ideje o zvláštním vývoji Ruska, poněvadž si vážil i těch, kdož zastávají tuto ideu, a p. Krivenko to překrucuje tak, že prý Marx „uznával“ tento zvláštní vývoj. To je přímé překrucování. Citovaný Marxův výrok naprosto jasně ukazuje, že se vyhýbá odpovědi ve věci samé: „Pan Michajlovskij by mohl vzít za základ kteroukoli ze dvou protichůdných poznámek, tj. neměl důvod budovat své závěry o mém nazírání na ruské věci vůbec ani na tom, ani na onom.“ Aby však tyto poznámky nedávaly podnět ke křivým výkladům, Marx v témže „dopisu“ přímo odpověděl na otázku, jak lze použít jeho theorie na Rusko. Tato odpověď zvlášť názorně ukazuje, že se Marx vyhýbá odpovědi ve věci samé, rozboru ruských skutečností, které jedině mohou rozhodovat o otázce: „Směřuje-li Rusko“ — odpovídal — „k tomu, stát se kapitalistickým národem podle vzoru západoevropských národů (a v posledních letech si v tomto smyslu v mnohém uškodilo), nedosáhne toho, nepřetvoří-li předtím značnou část svých rolníků v proletáře.“

Zdá se, že tohle je už zcela jasné: otázka tkvěla právě v tom, zda Rusko směřuje k tomu, být kapitalistickým národem, zda jeho rolnictvo je zbídačováno — zda se odehrává proces vytváření kapitalistického řádu, kapitalistického proletariátu; a Marx praví, že „jestliže“ k tomu směřuje, pak je k tomu nutno, aby přeměnilo značnou část rolníků v proletáře. Jinými slovy: Marxova theorie záleží ve zkoumání a objasněni vývoje hospodářského řádu určitých zemí a její „použití“ na Rusko může tkvět pouze v tom, že se na základě využití vypracovaných způsobů materialistické metody a theoretické politické ekonomie prozkoumají ruské výrobní poměry a jejich vývoj.^{[^ss]}

Vypracováni nové metodologické a politicko-ekonomické theorie znamenalo takový obrovský pokrok ve vědě o společnosti, takový obrovský krok vpřed k socialismu, že pro ruské socialisty téměř hned vzápětí po vyjití „Kapitálu“ se hlavní theoretickou otázkou stala otázka „osudů kapitalismu v Rusku“; kolem této otázky se rozvíjely nejvášnivější diskuse, s ohledem na ni se rozhodovaly nejdůležitější programové these. A je pozoruhodné, že když vznikla (před deseti lety) zvláštní skupina socialistů, která řešila otázku kapitalistického vývoje Ruska v kladném smyslu a zakládala toto řešení na údajích ruské ekonomické skutečnosti, nenarazila na přímou a určitou kritiku ve věci samé, na kritiku, která by přijímala tytéž všeobecné metodologické a theoretické základy a jinak objasňovala příslušné údaje.

„Přátelé lidu“, kteří zahájili celé tažení proti marxistům, stejně neargumentují rozborem faktických údajů. Přenášejí se přes věc, jak jsme viděli v I. sešitu, frázemi. Přitom si p. Michajlovskij nedá ujít příležitost, aby si nebrousil svůj vtip na tom, že mezi marxisty není jednomyslnosti, že se navzájem nedohodli. A „náš známý“ N. K. Michajlovskij se převesele směje vlastnímu vtipu o „pravých“ a „nepravých“ marxistech. Že mezi marxisty nevládne úplná jednomyslnost, je pravda. Avšak tento fakt je, za prvé, vylíčen p. Michajlovským nesprávně, a za druhé, dokazuje nikoli slabost, nýbrž právě sílu a životnost ruské sociální demokracie. Jde o to, že poslední doba je charakterisována zejména tím, že k sociálně demokratickým názorům dospívají socialisté různými cestami, a proto — jsouce bezpodmínečně zajedno v základní a hlavní thesi, že Rusko představuje buržoasní společnost, vzešlou z feudální soustavy, že jeho politickou formou je třídní stát a že jedinou cestou k zastavení vykořisťování pracujícího člověka je třídní boj proletariátu — v mnohých speciálních otázkách se rozcházejí jak ve způsobech argumentace, tak i v podrobnostech při vysvětlování těch nebo oněch jevů ruského života. Mohu proto předem způsobit p. Michajlovskému radost, prohlásím-li, že např. i v otázkách, kterých jsem se dotkl v těchto zběžných poznámkách — o rolnické reformě, o ekonomice rolnického zemědělství a domáckých živností, o pachtu atd. — existují různá mínění v mezích právě uvedené základní a všem sociálním demokratům společné these. Jednomyslnost lidí, spokojujících se jednomyslným uznáním „velikých pravd“ toho druhu, jako že rolnická reforma by mohla otevřít Rusku klidnou cestu k správnému vývoji, že stát by mohl povolávat nikoli představitele zájmů kapitalismu, nýbrž „přátele lidu“, že občina by mohla zespolečenštit zemědělství spolu se zpracovávajícím průmyslem, jejž by mohl povznést na velkovýrobu domácký malovýrobce lidový pacht podporoval lidové hospodářství — tato tklivá a dojímavá jednomyslnost ustoupila neshodám lidí, hledajících objasnění skutečné, dané ekonomické organisace Ruska jako systému určitých výrobních poměrů, objasnění jeho skutečného ekonomického vývoje, jeho politckých a všelikých jiných nadstaveb.

A jestliže taková práce, jež vede s různých hledisek k uznání oné všeobecné these, která bezpodmínečně určuje také solidární politickou činnost, a proto opravňuje a zavazuje všechny, kdož ji přijímají, aby se považovali a nazývali „sociálními demokraty“, jestliže ponechává ještě rozsáhlé pole neshodám ve spoustě speciálních otázek, řešených v různém smyslu, pak to ovšem dokazuje jen sílu a životnost ruské sociální demokracie.^{[^tt]}

Přitom podmínky této práce jsou tak špatné, že si lze něco horšího těžko představit: není a nemůže být orgánu, který by sjednocoval jednotlivé práce; soukromé styky jsou za našich policejních podmínek krajně ztíženy. Je pochopitelné, že sociální demokraté se nemohou jak se patří domluvit a shodnout o podrobnostech, že si navzájem odporují...

Jak je to ve skutečnosti směšné, není-liž pravda?

V „polemice“ pana Krivenka proti sociálním demokratům může způsobit rozpaky okolnost, že mluví o jakýchsi „neomarxistech“. Některý čtenář si pomyslí, že mezi sociálními demokraty došlo k něčemu na způsob rozkolu, že se od starých sociálních demokratů oddělili „neomarxisté“. — Nic takového! Nikdo, nikde a nikdy nevystupoval veřejně ve jménu marxismu s kritikou theorií a programu ruských sociálních demokratů, s obhajobou jiného marxismu. Jde o to, že pp. Krivenko a Michajlovskij se naposlouchali různých salonních klepů o marxistech, vynadívali se na různé liberály, přikrývající marxismem svou vnitřní liberální prázdnotu, a s důvtipem a taktem jim vlastním se s takovou erudicí pustili do „kritiky“ marxistů. Není divu, že tato „kritika“ je nepřetržitým řetězem kuriosit a špinavých výpadů.

„Kdo chce být důsledným“ — usuzuje p. Krivenko — „musí dát na to“ (na otázku: „zda není třeba pečovat o rozvoj kapitalistického průmyslu“) „kladnou odpověď‘ a „nedat se přivést do rozpaků ani skupováním rolnické půdy, ani otevřením prodejen a krčem“, musí „mít radost z úspěchu četných hospodských v dumě, pomáhat ještě četnějším skupovačům rolnického obilí.“

Opravdu, to je již docela zábavné. Zkuste říci takovému „příteli lidu“, že vykořisťování pracujícího člověka v Rusku je všude ve své podstatě kapitalistické, že vesničtí bohatí sedláci a překupníci musí být připočteni k představitelům kapitalismu podle určitých politicko-ekonomických příznaků, dokazujících buržoasní ráz diferenciace rolnictva, a on zvedne pokřik, nazve to neuvěřitelným kacířstvím, začne křičet o slepém přejímáni západoevropských formulí a abstraktních schemat (při čemž co nejpečlivěji obejde faktický obsah „kacířské“ argumentace). A když je třeba vymalovat „hrůzy“, které přinášejí zlí marxisté, pak možno ponechat stranou také vznešenou vědu a čisté ideály, pak je možno také přiznat, že skupovači rolnického obilí a rolnické půdy jsou skutečně představiteli kapitalismu, a nejen lidmi, kteří se „rádi“ přiživí na cizím.

Zkuste dokazovat tomuto „příteli lidu“, že ruská buržoasie nejenže již nyní všude drží v rukou práci lidu, jelikož u ní samojediné jsou soustředěny výrobní prostředky, nýbrž i vykonává nátlak na vládu, čímž plodí, vynucuje a určuje buržoasní ráz její politiky, a on začne úplně zuřit, začne křičet o všemohoucnosti naší vlády, o tom, že jedině následkem osudného nedorozumění a nešťastné náhody ustavičně „povolává“ představitele zájmů kapitalismu, a nikoli „přátele lidu“, že uměle nasazuje kapitalismus... A potají sami musí uznat právě hospodské jako představitele kapitalismu v dumě, tj. jeden ze živlů téže vlády, která prý stojí nad třídami. Ale, pánové, cožpak zájmy kapitalismu jsou u nás v Rusku zastupovány jen v „dumě“ a jen pouhými „hospodskými“?..

Pokud jde o špinavé výpady, viděli jsme jich u pana Michajlovského až až a setkáváme se s nimi znovu u p. Krivenka, jenž např. ve snaze zničit nenáviděný sociáldemokratismus vypravuje o tom, jak „někteří jdou do továren“ (když se, mimochodem řečeno, naskytují dobrá technická a kancelářská místa) „odůvodňujíce svůj postup výhradně myšlenkou urychlení kapitalistického procesu“. Ovšem, na takové, již zcela neslušné věci není třeba ani odpovídat. Zde možno jen udělat tečku.

Pokračujte, pánové, v témže duchu, pokračujte směle! Imperátorská vláda — táž, která, jak jsme právě od vás slyšeli, již učinila opatření (byť s defekty) k záchraně lidu před úplným ožebračením — učiní, aby vás zachránila před usvědčením z banálnosti a ignorance, opatření, prostá už jakýchkoli defektů. „Kulturní společnost“ bude jako dříve velmi ochotně, v přestávkách mezi pirohem s rybí paštikou a zeleným stolem, mluvit o mladším bratrovi a vymýšlet humánní návrhy na „zlepšení“ jeho postavení; její představitelé se od vás s potěšením dovědí, že na místech náčelníků zemstev nebo nějakých jiných dohližitelů nad kapsami rolníků vyjadřují vyspělé vědomi občanských potřeb a povinností. Pokračujte! Máte zajištěn nejen klid, nýbrž i schválení a pochvaly... z úst pánů Bureninů.

V závěru nebude snad zbytečné zodpovědět otázku, která přišla pravděpodobně již nejednomu čtenáři na mysl. Stálo za to tak dlouho diskutovat s podobnými pány? Stálo za to věcně odpovídat na tuto záplavu liberální a censurou chráněné špíny, kterou oni ráčili nazývat polemikou?

Mám za to, že stálo, ovšem nikoli kvůli nim a nikoli kvůli „kulturní“ veřejnosti, nýbrž pro ono prospěšné poučeni, které mohou a musí vyvodit pro sebe z tohoto tažení ruští socialisté. Toto tažení skýtá nejnázornější, nejpřesvědčivější důkaz toho, že ty doby společenského rozvoje Ruska, kdy demokratismus a socialismus splývaly v jeden nerozlučný, neoddělitelný celek (jak tornu bylo např. v období Černyševského), jsou nenávratně ty tam. Nyní již není rozhodně žádná půda pro ideu — která se doposud ještě leckde udržuje mezi ruskými socialisty, působíc krajně škodlivě na jejich theorie i na jejich praxi —že prý v Rusku není hlubokého, kvalitativního rozdílu mezi ideami demokratů a socialistů.

Právě naopak: mezi těmito ideami zeje naprostá propast, a bylo by dávno na čase, aby to ruští socialisté pochopili, aby pochopili nevyhnutelnost a naléhavou nutnost úplného a definitivního rozchodu s ideami demokratů. Podívejme se, čím opravdu byl tento ruský demokrat v dobách, které přivedly na svět uvedenou ideu, a čím se stal. „Přátelé lidu“ nám skýtají dosti materiálu pro takové srovnání.

Neobyčejně zajímavý v tom směru je výpad p. Krivenka proti p. Struvovi, jenž vystoupil v jedné německé publikaci proti utopismu p. Nik.-ona (jeho poznámka: „K otázce o kapitalistickém vývoji Ruska“, Zur Beurtheilung der kapitalistischen Entwicklung Russlands, vyšla v „Sozialpolitisches Centralblatt“^[⁶³], III., čís. 1 z 2. října 1893). Pan Krivenko se obořuje na p. Struva za to, že prý přičítá k „národnímu socialismu“ (který podle jeho výroku má „čistě utopickou povahu“) ideje těch, kdož „jsou pro občinu a pozemkový příděl“. Toto strašné obvinění prý ze socialismu uvádí veleváženého pisatele úplně v zuřivost.

„Což nebylo,“ volá, „nikoho jiného (kromě Gercena, Černyševského a narodniků), kdo byl pro občinu a pozemkový příděl? A autoři nařízeni o rolnících, kteří učinili základem reformy občinu a hospodářskou samostatnost rolníků, a badatelé našich dějin a současného života, vyslovující se pro tyto principy, a téměř všechen náš seriosní a slušný tisk, který rovněž zastával tyto principy — cožpak oni všichni padli za oběť klamu, jenž se nazývá ‚národním socialismem‘?“

Uklidněte se, velevážený p. „příteli lidu“! Tak jste se polekal onoho strašného obvinění ze socialismu, že jste si nedal ani práci pozorně přečíst „malý článeček“ p. Struva. A vskutku, jaká by to byla do nebe volající nespravedlnost obviňovat ze socialismu ty, kdož jsou „pro občinu a pozemkový příděl“! S dovolením, co je tu socialistického? Vždyť socialismem se nazývá protest a boj proti vykořisťováni pracujícího člověka, boj směřující k úplnému odstraněni tohoto vykořisťování, kdežto „být pro příděl“ znamená být pro to, aby rolníci vykoupili veškerou půdu, kterou dříve disponovali. Dokonce i když nebudete pro výkup, nýbrž pro bezplatné ponechání rolníkům veškeré půdy, kterou měli před reformou v držbě — ani pak ještě tu není naprosto nic socialistického, jelikož právě toto rolnické vlastnictví půdy (utvářející se v období feudalismu) bylo i všude na Západě, stejně jako u nás v Rusku,^{[^uu]} základem buržoasní společnosti. „Být pro občinu“, tj. protestovat proti policejnímu vměšování se do obvyklých způsobů rozdělování půdy — co je tu socialistického, když každý ví, že vykořisťování pracujícího člověka se znamenitě snáší a vzniká uvnitř této občiny? To přece znamená už nemožně rozšiřovat význam slova „socialismus“: bude snad nutno připočíst k socialistům i p. Pobědonosceva!^[⁶⁴]

Pan Struve se vůbec nedopouští takové strašné nespravedlnosti. Mluví o „utopičnosti národního socialismu“ narodniků, a koho připočítává k narodnikům, je patrno z toho, že nazývá Plechanovovy „Naše neshody“ polemikou proti narodnikům. Plechanov beze sporu polemisoval se socialisty, s lidmi, kteří nemají nic společného se „seriosním a slušným“ ruským tiskem. A proto p. Krivenko neměl žádné právo vztahovat na sebe to, co se týká narodniků. Chtěl-li však bezpodmínečně zjistit názor p. Struva o směru, k němuž se sám hlásí, pak se divím, že si nepovšiml a nepřeložil pro „R. Bogatstvo“ z článku p. Struva toto místo:

„Tou měrou, jak postupuje kapitalistický vývoj“ — praví pisatel — „musí pozbývat právě vylíčený světový názor (narodnický) půdy pod nohama. Buď se zvrhne (wird herabsinken) v dosti vybledlý směr reforem, schopný kompromisů a vyhledávající je,^{[^vv]} čehož nadějné zárodky už dávno existují, anebo uzná skutečný vývoj za nevyhnutelný a vyvodí theoretické a praktické závěry, které z toho nutně vyplývají, jinými slovy, přestane být utopickým.“

Nemůže-li p. Krivenko uhodnout, kde u nás existují zárodky takového směru jedině schopného kompromisu, tu bych mu poradil nahlédnout do „Russkoje Bogatstvo“, na theoretické názory tohoto časopisu, které jsou ubohým pokusem slepit kousky narodnického učeni s uznáním kapitalistického vývoje Ruska, na jeho politický program, usilující o zlepšeni a obnovu hospodářství malovýrobců na základě daného kapitalistického řádu.^{[^ww]}

Jedním z nejcharakterističtějších a nejpozoruhodnějších jevů našeho veřejného života v poslední době vůbec je skutečnost, že se narodnictví zvrhlo v maloburžoasní oportunismus.

Opravdu, vezmeme-li obsah programu „R. Bogatstva“— všechny ony úpravy přesidlováni a pachtu, všechny ony levné úvěry, musea, sklady, zlepšeni techniky, artěly a společnou orbu — uvidíme, že se skutečně těší obrovskému rozšíření v celém „seriosním a slušném tisku“, tj. ve veškerém liberálním tisku, nepatřícím k reakčním orgánům nebo k plazům^[⁶⁵]. Myšlenka nutnosti, užitečnosti, naléhavosti a „neškodnosti“ všech těchto opatření zapustila hluboké kořeny ve veškeré inteligenci a neobyčejně se rozšířila: naleznete ji ve venkovských listech a novinách i ve všech šetřeních, sbornících, popisech zemstev atd. atd. Je nesporné, že kdyby tohle mělo být uznáno za narodnictví, byl by to úspěch obrovský a nesporný.

To však přece vůbec není narodnictví (v starém obvyklém významu slova), a tohoto úspěchu a tohoto ohromného rozšířeni bylo dosaženo za cenu vulgarisace narodnictví, přeměny sociálně revolučního narodnictví, jež bylo v příkré oposici proti našemu liberalismu, v kulturnický oportunismus, splývající s tímto liberalismem, vyjadřující jen zájmy drobné buržoasie.

Abychom se přesvědčili o této skutečnosti, stačí přihlédnout k výše uvedeným obrázkům diferenciace rolníků a domáckých výrobců — a tyto obrázky naprosto nelíčí nějaká ojedinělá nebo nová fakta, nýbrž jsou pouze pokusem vyjádřit politicko-ekonomicky onu „školu“ „upírů“ a „podruhů“, jejíž existenci na našem venkově nepopírají ani odpůrci. Je pochopitelné, že „narodnická“ opatřeni jsou s to jen posílit malou buržoasii; anebo (artěly a společná orba) mají být ubohými konejšivými prostředky, mají zůstat ubohými experimenty, které s takovou něžností pěstuje liberální buržoasie všude v Evropě, z té prosté příčiny, že se „školy“ samé nikterak nedotýkají. Z téhož důvodu proti takovým pokrokovým receptům nemohou nic namítat ani pp. Jermolovové a Witteové.^[⁶⁶] Právě naopak. Račte, pánové! Dají vám dokonce peníze „na pokusy“, jen když odvrátíte „inteligenci“ od revoluční práce (zdůrazňování antagonismu, jeho objasňování proletariátu, pokusy uvést tento antagonismus na cestu přímého politického boje) k podobnému látáni antagonismu, smiřováni a sjednocování. Jen račte!

Pozastavme se trochu u procesu, který vedl k takové přeměně narodnictví. Tato theorie při samém svém vzniku, ve své původní podobě se vyznačovala dostatečnou souladností — vycházejíc z pojetí zvláštní soustavy lidového života, věřila v komunistické instinkty „občinového“ rolníka, a proto viděla v rolnictvu přímého bojovníka za socialismus — ale jednak nebyla theoreticky propracována, nebyla potvrzena fakty ruského života na jedné straně, a jednak nebyla vyzkoušena při uplatnění takového politického programu, který by se zakládal na těchto předpokládaných vlastnostech rolníkových.

Rozvoj theorie se také dal těmito dvěma směry, směrem theoretickým a praktickým. Theoretické úsilí bylo věnováno hlavně zkoumání oné formy držby půdy, ve které chtěli vidět zárodky komunismu; a tato práce dala velmi různorodý a bohatý faktický materiál. Avšak tento materiál, který se týkal převážně formy držby půdy, naprosto zatarasil badatelům cestu k ekonomice venkova. Došlo k tornu tím přirozeněji, že předně badatelé neměli pevnou theorii o metodě ve vědě o společnosti, theorii, která by objasňovala nutnost vyloučení a zvláštního prozkoumání výrobních vztahů; a za druhé, že sebraný faktický materiál přímo a bezprostředně poukazoval na nejbližší potřeby rolnictva, na bezprostřední stinné stránky, tísnivě působící na rolnické hospodářství. A všechna pozornost badatelů byla soustředěna na zkoumání těchto stinných stránek, nedostatku půdy, vysokých plateb, bezpráví, otupělosti a zastrašenosti rolníků. To všechno bylo popsáno, prozkoumáno a vyjasněno na podkladě tak bohatého materiálu, s takovými nejnepatrnějšími podrobnostmi, že ovšem, kdyby náš stát nebyl třídním státem, kdyby se jeho politika neřídila zájmy vládnoucích tříd, nýbrž nestranným projednáním „potřeb lidu“, byl by se musil stokrát přesvědčit o nutnosti odstranění těchto stinných stránek. Naivní badatelé, kteří věřili, že lze „přesvědčit“ veřejnost a stát, naprosto utonuli v podrobnostech jimi sebraných faktů a pustili se zřetele jedno — politicko-ekonornickou strukturu vesnice, pustili se zřetele základní pozadí tohoto hospodářství, které skutečně bylo deptáno těmito bezprostředními nejbližšími stinnými jevy. Výsledkem samozřejmě bylo, že obrana zájmů hospodářství, rdoušeného nedostatkem půdy atd., se ukázala obranou zájmů té třídy, která měla v rukou toto hospodářství, která také samojediná se mohla držet a rozvíjet při daných společenskoekonomických vztazích uvnitř občiny, při daném systému hospodářství země.

Theoretické úsilí, věnované prozkoumání zřízení, které by mělo být základem a záštitou odstranění vykořisťování, vedlo k vypracování takového programu, který vyjadřuje zájmy drobné buržoasie, tj. právě té třídy, o kterou se opírají tyto vykořisťovatelské řády!

Zároveň praktická revoluční práce se rovněž rozvíjela zcela neočekávaným směrem. Víra v komunistické instinkty mužika samozřejmě vyžadovala od socialistů, aby odsunuli politiku stranou a „šli mezi lid“. Uskutečnění tohoto programu se podjala masa velmi energických a nadaných pracovníků, kteří se v praxi přesvědčili, jak naivní byly představy o komunistických instinktech rolníka. Usoudilo se však, že věc nevězí v rolníkovi, nýbrž ve vládě — a všechno úsilí bylo věnováno boji proti vládě, boji, který vedli již jediní inteligenti a někdy k nim se přimykající dělníci. Z počátku byl tento boj veden ve jménu socialismu, opíral se o theorii, že lid je zralý pro socialismus a že pouhým uchopením moci bude možno provést nejen politickou, nýbrž i sociální revoluci. V poslední době tato theorie zřejmě ztrácí už jakýkoli úvěr a boj narodovolců proti vládě se stává bojem radikálů za politickou svobodu.

A na druhé straně vedlo tudíž úsilí k výsledkům přímo protichůdným jeho výchozímu bodu; též na druhé straně vznikl program, jenž vyjadřuje pouze zájmy radikální buržoasní demokracie. Tento proces, přesně vzato, ještě neskončil, ale jak se zdá, se už plně vyhranil. Takový vývoj narodnictví byl naprosto přirozený a nevyhnutelný, jelikož základem doktriny byla čistě vybájená představa o zvláštní (občinné) soustavě rolnického hospodářství: dotekem se skutečností se báje rozplynula a z rolnického socialismu zbylo radikálně demokratické zastoupení maloburžoasního rolnictva.

Obracím se k příkladům demokratova vývoje:

„Je třeba se postarat“ — usuzuje p. Krivenko — „aby se člověk místo všečlověka nestal všeruským měkkýšem, oplývajícím jen nejasnými chvilkovými vzněty dobrých citů, neschopným však ani skutečné obětavosti, ani toho, aby udělal něco solidního v životě.“ Morálka výborná; podívejme se, nač se vztahuje. „V tomto posledním ohledu“ — pokračuje p. Krivenko — „znám takovýto politováníhodný fakt“: Žila na jihu Ruska mládež, „vedená nejlepšími úmysly a láskou k mladšímu bratrovi; rolníkovi byla věnována všemožná pozornost a prokazována všemožná úcta; posazovali ho málem na prvé místo, jedli s ním jednou lžicí, hostili zavařeninami a pečivem; za všechno mu platili více než druzí, dávali mu peníze — na dluh, jako ‚spropitné‘, i prostě jen tak — vypravovali o evropském zřízeni a dělnických spolcích atd. V témže místě bydlel také jeden mladý Němec, jménem Schmidt, správce, či lépe řečeno prostě sadař, člověk bez jakýchkoli humanitních idejí, pravá omezená formální německá duše (sic??!!)“ atd. A tak prý, když pobyli tři čtyři léta na tomto místě, rozešli se. Uplynulo ještě asi dvacet let, a pisatel, když navštívil kraj, se dověděl, že „p. Schmidt“ (za prospěšnou činnost přejmenovaný ze sadaře Schmidta na pana Schmidta) naučil rolníky vinařství, které jim dává „jistý příjem“ ve výši tak 75 až 100 rublů ročně, v důsledku čehož se na něho zachovala „dobrá vzpomínka“, kdežto „na pány, kteří jen chovali dobré city k rolníkovi a nic podstatného(!) pro něho neudělali, se nezachovala ani vzpomínka“.

Spočteme-li si to, ukáže se, že vylíčené události spadají do let 1869—1870, tj. přibližně do doby, do které spadají pokusy ruských socialistů-narodniků přenést do Ruska nejpokrokovější a největší osobitost „evropského zřízení“ — Internacionálu^[⁶⁷].

Je jasné, že vypravování p. Krivenka působí již příliš ostrým dojmem, a proto rychle poznamenává:

„Tím ovšem neříkám“ — vysvětluje — „že Schmidt je lepší než tito pánové, nýbrž říkám, proč přes všechny ostatní nedostatky zanechal přece jen trvalejší stopu v daném místě a v obyvatelstvu.“ (Neříkám, že je lepší, nýbrž říkám, že zanechal trvalejší stopu — jaký to nesmysl?!) „Neříkám také, že udělal něco významného, nýbrž naopak uvádím to, co udělal, jako vzor nejnepatrnější, vedlejší a jeho nic nestojící věci, avšak věci nesporně životné.“

Výhrada je to, jak vidíte, velmi dvojsmyslná, ale podstata věci není v její dvojsmyslnosti, nýbrž v tom, že pisatel, porovnávaje bezvýslednost jedné činnosti s úspěšností druhé, zřejmě ani netuší, že je podstatný rozdíl ve směru těchto dvou druhů činnosti. V tom je háček, který činí dané vypravování tak charakteristickým pro tvářnost soudobého demokrata.

Vždyť tato mládež, když vyprávěla rolníkovi o „evropském zřízení a dělnických spolcích“, chtěla jej zřejmě povzbudit k přetvoření forem společenského života (možná, že tento můj vývod je v daném případě chybný, ale každý, myslím, bude souhlasit, že je oprávněný, jelikož nevyhnutelně vyplývá z výše uvedeného vypravování p. Krivenka), chtěla ho vyburcovat k sociální revoluci proti soudobé společnosti, plodící tak nehorázné vykořisťování a utlačování pracujícího člověka — vedle všeobecného jásotu u příležitosti všemožných liberálních pokrokových receptů. A „pan Schmidt“ jako skutečný hospodář chtěl jen pomoci druhým hospodářům uspořádat své hospodářské záležitosti — a víc nic. Nuže, jak lze srovnávat, klást vedle sebe tyto dvě činnosti, směřující na diametrálně protichůdné strany? Je to přece totéž, jako kdyby někdo začal porovnávat neúspěch činnosti osoby, snažící se rozbořit určitou stavbu, se zdarem činnosti toho, kdo ji chtěl upevnit! Aby bylo provedeno srovnání, mající nějaký smysl, bylo třeba prozkoumat, proč byl tak neúspěšný pokus mládeže, která šla mezi lid vyburcovat rolníky k revoluci zda tomu tak nebylo proto, že vycházela z nesprávné představy, že právě „rolnictvo“ je představitelern pracujícího a vykořisťovaného obyvatelstva, kdežto ve skutečnosti rolnictvo není zvláštní třídou — iluse, vysvětlitelná snad jen odrazem vlivu období pádu nevolnictví, kdy rolnictvo skutečně vystupovalo jako třída, ale jen jako třída feudální společnosti), jelikož uvnitř něho samého se utváří třída buržoasie a třída proletariátu, zkrátka, bylo třeba rozebrat staré socialistické theorie a kritiku těchto theorií sociálními demokraty. A p. Krivenko se místo toho pachtí ze všech sil, aby dokázal, že věc „pana Schmidta“ je „věcí nesporně životnou“. Ale odpusťte, velevážený p. „příteli lidu“, proč nosíte dříví do lesa? Kdopak o tom pochybuje? Zřídit vinici a dostávat z ní 75—100 rublů příjmů — co může být opravdu životnějšího ?^{[^xx]}

A pisatel se pouští do vysvětlování, že zřídí-li si jeden hospodář vinici, bude to činnost jednotlivcova, kdežto učiní-li tak několik hospodářů, bude to zevšeobecněná a rozšířená činnost, která přeměňuje malou věc v opravdovou, správnou, jako např. A. N. Engelgardt^[⁶⁸] nejen sám používal fosfátů, nýbrž zavedl výrobu používající fosfátů také u jiných.

Jak je tento demokrat velkolepý, není-liž pravda?

Další příklad vezmeme z oblasti úsudků o rolnické reformě. Jak ji posuzoval Černyševskij, demokrat výše zmíněného období, kdy demokratismus byl nerozlučně spjat se socialismem? Jelikož nebyl s to otevřeně hlásat své názory, mlčel, a oklikami charakterisoval připravovanou reformu takto:

„Předpokládejme, že jsem se snažil uchovat v dobrém stavu potraviny, z nichž se připravuje váš oběd. Je samozřejmé, že když jsem tak dělal vlastně ze sympatie k vám, byl jsem ve své snaze veden tím, že potraviny jsou vaše a oběd z nich přichystaný je pro vás dobrý a prospěšný. Představte si však mé pocity, dovím-li se, že potraviny vám vůbec nepatří a že za každý oběd z nich přichystaný musíte platit peníze, které nejenom sám oběd nestojí (bylo to napsáno před reformou, ale pp.Južakovové nyní ujišťují, že jejím základním principem bylo zabezpečení rolníků!!!)‚ ale které nemůžete vůbec platit bez krajního uskrovnění. Jaké myšlenky mne napadají při těchto tak podivných objevech?.. Jak jsem byl pošetilý, když jsem se staral o věc, pro jejíž užitečnost nejsou podmínky! Kdo vyjma pošetilce se může starat o to, aby vlastnictví bylo zachováno v určitých rukou, aniž se předtím přesvědčil, že se vlastnictví dostane do těchto rukou, a to za výhodných podmínek?... Nechť se raději zkazí všechny ony potraviny, které přinášejí jen škodu člověku, kterého miluji! Nechť raději zhyne celá věc, která vám přináší jen zbídačení.“

Podtrhuji místa, která nejnázorněji ukazují, jak Černyševskij hluboce a výtečně chápal tehdejší život, jak chápal, co to jsou rolnické platby, jak chápal antagonismus ruských společenských tříd. Je důležité také konstatovat, že takové čistě revoluční ideje dovedl Černyševskij vykládat v censurovaném tisku. Ve svých illegálnkh spisech psal totéž, jenomže bez obalu. V „Prologu k prologu“ Volgin (v jehož ústa vkládá Černyševskij své myšlenky) praví:

„Nechť je osvobození rolníků svěřeno statkářské straně. Rozdíl bude nevelký .“^{[^yy]}

Na poznámku svého společníka, že rozdíl bude naopak kolosální, jelikož statkářská strana je proti přidělení půdy rolníkům, rozhodně odpovídá:

„Nikoli, ne kolosální, nýbrž nepatrný. Byl by kolosální, kdyby rolníci dostali půdu bez výkupu. Vzít člověku věc nebo mu ji ponechat — v tom je rozdíl, ale vzít od něho za ni úplatu — pak je to jedno. Plán statkářské strany se odlišuje od plánu pokrokářů jedině tím, že je prostší, kratší. Proto je dokonce lepší. Pravděpodobně méně průtahů, také menší zatížení pro rolníky. Mají-li rolníci peníze, koupí si půdu. Který je nemá — u toho není důvodu ukládat mu za povinnost, aby ji koupil. To je bude jen přivádět na mizinu. Výkup — toť rovněž koupě.“

Bylo třeba právě geniality Černyševského, aby tehdy, v období samého provádění rolnické reformy (kdy ještě nebyla dostatečně osvětlena ani na Západě) byl tak jasně pochopen její základní buržoasní ráz, aby bylo porozuměno, že už tehdy v ruské „společnosti“ a v ruském „státě“ vládly a panovaly společenské třídy, které byly veskrze nepřátelské pracujícímu člověku a bezpodmínečně předurčovaly ožebračení a vyvlastnění rolnictva. A přitom Černyševskij chápal, že existence vlády zastírající naše antagonistické společenské poměry je strašným zlem, které zvlášť zhoršuje postavení pracujícího lidu.

„Po pravdě řečeno“ pokračuje Volgin — „nechť jsou raději osvobozeni bez půdy.“ (Totiž, jsou-li u nás tak silní feudální statkáři, nechť raději vystupují otevřeně, přímo a nic nezatajují, než aby skrývali tytéž feudální zájmy za kompromisy pokrytecké absolutistické vlády.)

„Situace je taková, že nemám příčinu se rozhorlovat ani dokonce kvůli tomu, budou-li či nebudou rolníci osvobozeni; tím méně kvůli tornu, kdo je osvobodí, zda liberálové či statkáři. Podle mého mínění je to jedno. Statkáři jsou dokonce lepší.“

Z „Dopisů bez adresy“:

„Říká se: osvoboďte rolníky... Kde jsou síly, které by provedly takovou věc? Ještě jich není. Nelze se pouštět do věci, když na ni síly nestačí. A pohleďte, k čemu to spěje: budou osvobozovat. Co z toho vzejde — sami posuďte, jak to dopadne, když se pouštíš do věci, na kterou nestačíš. Pokazíš ji a je z toho ohavnost.“

Černyševskij chápal, že ruský feudálně byrokratický stát není s to osvobodit rolníky, tj. svrhnout feudály, že je právě jen s to udělat „ohavnost“, ubohý kompromis mezi zájmy liberálů (výkup — to je stejně koupě) a statkářů, kompromis, kterým rolníci budou napáleni vidinou zajištěné existence a svobody, ale ve skutečnosti přivedeni na mizinu a vydáni na pospas statkářům. A Černyševskij protestoval, zatracoval reformu, přál si jejího nezdaru, chtěl, aby se vláda dostala do slepé uličky ve svém lavírování mezi liberály a statkáři, aby nastal krach, který by uvedl Rusko na cestu otevřeného boje tříd.

A naši soudobí „demokraté“ nyní — kdy geniální předtuchy Černyševského se splnily, kdy dějiny třiceti let nemilosrdně rozbily veškeré hospodářské a politické iluse — pějí chvalozpěvy na reformu, vidí v ní sankcionováni „lidové“ výroby, považují za vhodné čerpat z ní důkaz o možnosti nějaké takové cesty, která by obešla společenské třídy nepřátelské pracujícímu člověku. Opakuji, poměr k rolnické reformě je nejnázornějším důkazem, jak naši demokraté hluboce zburžoasněli. Tito pánové se ničemu nenaučili, ale zapomněli velmi, velmi mnohé.

Pro porovnání vezmu „Otěčestvěnnyje Zapiski“ z roku 1872. Uvedl jsem již výše výňatky z článku „Plutokracie a její základy“ o úspěších v liberalismu (který kryje zájmy plutokratů), kterých dosáhla ruská společnost hned v prvém desetiletí po „veliké osvobozenské“ reformě.

Jestliže se dříve často vyskytovali lidé — psal týž autor v témže článku — kteří hořekovali nad reformou a oplakávali staré časy, dnes už jich není. „Všem se zalíbily nové pořádky, všichni se dívají na věci vesele a spokojeně“, a autor dále uvádí, jak literatura „sama se stává orgánem plutokracie“, propagujíc plutokratické zájmy a choutky „pod rouškou demokratismu“. Všimněte si bedlivěji této úvahy. Autor je nespokojen tím, že „všichni“ jsou spokojeni s novými pořádky vytvořenými reformou, že „všichni“ (ovšem představitelé „společnosti“ a „inteligence“, nikoli pracující lid) jsou veselí a spokojení, přes zřejmé antagonistické, buržoasní stránky těchto nových pořádků: veřejnost nepozoruje, že liberalismus kryje jen „svobodu nabývání“ a samozřejmě nabývání na účet masy pracujícího lidu a na její újmu. A autor protestuje. Právě tento protest, charakteristický pro socialistu, je cenný v jeho úvaze. Všimněte si, že tento protest proti plutokratismu, zastřenému demokratismem, odporuje všeobecné theorii časopisu: oni přece popírají jakékoli buržoasní momenty, elementy a zájmy v rolnické reformě, popírají třídní ráz ruské inteligence a ruského státu, popírají, že by v Rusku byla půda pro kapitalismus — a přesto nemohou necítit, nenahmatávat kapitalismus a buržoasnost. A pokud „Otěčestvěnnyje Zapiski“, vyciťujíce antagonismus ruské společnosti, bojovaly proti buržoasnímu liberalismu a demokratismu, potud dělaly věc společnou všem našim prvním socialistům, kteří, byť nedovedli pochopit tento antagonismus, přece si byli vědomi a chtěli bojovat právě proti té organisaci společnosti, jež plodila antagonismus; potud „Otěčestvěnnyje Zapiskl“ byly pokrokové (samozřejmě s hlediska proletariátu). „Přátelé lidu“ zapomněli na tento antagonismus, pozbyli veškerý cit pro to, že „pod rouškou demokratismu“ i u nás, na svaté Rusi, se skrývají čistokrevní buržoové; a proto jsou nyní reakční (v poměru k proletariátu)‚ jelikož zatušovávají antagonismus a mluví nikoli o boji, nýbrž o smířlivé kulturnické činnosti.

Cožpak, pánové, ruský osvícený liberál, demokratický představitel plutokracie šedesátých let, přestal být ideologem buržoasie v devadesátých letech jen proto, že se jeho tvář pokryla závojem občanského smutku?

Cožpak „svoboda nabývání“ ve velkém rozsahu, svoboda nabývání velkého úvěru, velkých kapitálů, velkých technických vymožeností přestává být liberální, tj. buržoasní, jestliže dané společensko-ekonomické poměry zůstanou nezměněny, jedině proto, že je nahrazena svobodou nabývání malého úvěru, malých kapitálů a malých technických vymožeností?

Opakuji, oni nepřešli k jinému názoru pod vlivem radíkální změny názorů nebo radikálního převratu našeho řádu. Nikoli, oni prostě zapomněli.

„Přátelé lidu“, když pozbyli toho jediného rysu, pro který se někdy jejich předchůdci zdáli pokrokovými, přes celou neudržitelnost jejich theorií, přes naivně utopické názory na skutečnost, za celé toto mezidobí se naprosto ničemu nenaučili. Zatím však, dokonce nezávisle na politicko-ekonomické analyse ruské skutečnosti, již pouhé politické dějiny Ruska za oněch třicet let je měly naučit mnohému.

Tehdy, v období „šedesátých let“, síla feudálů byla podlomena: utrpěli, pravda, nikoli definitivní, ale přece jen tak rozhodnou porážku, že se museli stáhnout se scény. Liberálové naopak zvedli hlavu. Rozlila se záplava liberálních frází o pokroku, vědě, dobru, boji proti nepravdě, o národních zájmech, národním svědomí, lidových silách atd. atd., týchž frází, ze kterých se i nyní, ve chvílích zvláštní skleslosti, dělá nanic našim radikálním pesimistům v jejich salonech, našim liberálním frázistům na jejich jubilejních hostinách, ve sloupcích jejich časopisů a novin. Liberálové se ukázali tak silnými, že předělali „nové pořádky“ podle svého — naprosto ne ovšem zúplna, avšak ve značné míře. Třebaže tehdy nebylo na Rusi „jasného světla otevřeného třídního boje“, bylo přece jen světleji nežli dnes, takže dokonce ti ideologové pracující třídy, kteří neměli ponětí o tomto třídním boji, kteří raději snili o lepší budoucnosti, než aby objasňovali hnusnou přítomnost, dokonce ani oni nemohli nevidět, že za liberalismem se skrývá plutokracie, že tyto nové pořádky jsou pořádky buržoasními. Právě skutečnost, že byli odstraněni se scény feudálové, kteří neupozorňovali na ještě křiklavější aktuální zjevy, nepřekáželi zkoumání nových pořádků v čisté (poměrně) podobě, umožnila toto zkoumání. Ale naši tehdejší demokraté, kteří dovedli odsuzovat plutokratický liberalismus, nedovedli jej však pochopit a vědecky objasnit, nedovedli pochopit jeho nutnost při kapitalistické organisaci našeho společenského hospodářství, nedovedli pochopit pokrokovost nového způsobu života v porovnání se starým feudálním, nedovedli pochopit revoluční úlohu jím plozeného proletariátu — a omezovali se na to, že „ohrnovali nos“ nad těmito pořádky „svobody“ a „humánnosti“, že pokládali buržoasní poměry za jakousi náhodu, že čekali, že v „lidovém zřízení“ se mají ještě objevit nějaké jiné společenské poměry.

Nuže, dějiny jim ukázaly tyto jiné společenské poměry. Feudálové, kteří nebyli zcela doraženi reformou, tak křiklavě znetvořenou jejich zájmy, ožili (na čas) a názorně ukázali, jaké jsou tyto jiné naše společenské poměry kromě buržoasních, ukázali to ve formě tak nespoutané, neuvěřitelně nesmyslné a bestiální reakce, že naši demokraté dostali strach a zalezli, místo aby šli vpřed, přetvářejíce svůj naivní demokratismus, který dovedl vyciťovat buržoasní poměry, avšak nedovedl je pochopit, v sociáldemokratismus, šli zpět, k liberálům, a pyšní se nyní tím, že jejich bědování... tj., chtěl jsem říci, jejich theorie a programy sdílí „veškerý seriosní a slušný tisk“. Zdálo by se, že poučení bylo velmi důkladné: příliš zřejmou se stávala iluse starých socialistů o zvláštním způsobu života lidu, o socialistických instinktech lidu, o nahodilosti kapitalismu a buržoasie, zdálo by se, že lze už přímo se podívat na skutečnost a otevřeně přiznat, že žádných jiných společensko-ekonomických poměrů než buržoasních a přežívajících se feudálních poměrů v Rusku nebylo a není, a že tudíž nemůže být ani jiné cesty k socialismu než přes dělnické hnutí. Ale tito demokraté se ničemu nenaučili a naivní iluse maloburžoasního socialismu ustoupily praktické střízlivosti maloburžoasních pokrokových receptů.

Nyní theorie těchto ideologů maloburžoasie, když vystupují jako představitelé zájmů pracujícího lidu, jsou přímo reakční. Zakrývají antagonismus nynějších ruských společensko-ekonomických poměrů a usuzují tak, jako by věci bylo možno pomoci všeobecnými, na všechny rozpočítanými opatřeními k „povznesení“, „zlepšení“ atd., jako by bylo možno všechny smířit a sjednotit. Jsou reakční, neboť líčí náš stát jako něco, co stoji nad třídami a je proto způsobilé a s to prokázat nějakou vážnou a poctivou pomoc vykořisťovanému obyvatelstvu.

Jsou pak reakční i proto, že absolutně nechápou nutnost boje, a to zoufalého boje samého pracujícího lidu za své osvobození. „Přátelé lidu“ si např. myslí, že snad i sami mohou všecko zařídit. Dělníci mohou být klidni. Jednou do redakce „R. Bogatstva“ už i technik přišel a oni málem že nevypracovali jednu z „kombinací“ „zavedení kapitalismu do lidového života“. Socialisté se musí rozhodně a nadobro rozejít se všemi maloburžoasními ideami a theoriemi — a to je hlavní užitečné poučení, které musí být vyvozeno z tohoto tažení.

Žádám, aby byla obrácena pozornost na to, že mluvím o rozchodu s maloburžoasními ideami, nikoli s „přáteli lidu“ a nikoli s jejich ideami neboť se nelze rozejít s tím, s čím nikdy nebylo spojení. „Přátelé lidu“ jsou jen jedni z představitelů jednoho ze směrů rnaloburžoasně socialistických idejí tohoto druhu. A dělám-li při této příležitosti závěr o nutnosti rozchodu s maloburžoasně socialistickými ideami, s ideami starého ruského rolnického socialismu vůbec, tedy proto, že nynější tažení představitelů starých idejí, postrašených růstem marxismu, proti marxistům je přimělo zvlášť úplně a názorně narýsovat maloburžoasní ideje. Porovnáváme-li tyto ideje se soudobým socialismem, s nynějšími fakty ruské skutečnosti, vidíme neobyčejně názorně, jak vyvětraly tyto ideje, jak pozbyly jakéhokoli uceleného theoretického základu, když poklesly na úroveň ubohého eklekticismu, nejtuctovějšího kulturnicko-oportunistického programu. Lze namítnout, že to není vina starých idejí socialismu vůbec, nýbrž jen těch pánů, které přece nikdo nepočítá mezi socialisty; ale taková námitka se mi zdá naprosto neudržitelná. Všude jsem se snažil dokázat nutnost takové degenerace starých theorií, všude jsem se snažil pokud možno nejméně místa věnovat kritice zejména těchto pánů a pokud možno nejvíce všeobecným a základním tvrzením starého ruského socialismu. A kdyby socialisté zjistili, že jsem tato tvrzení vyložil nesprávně, nepřesně či neúplně, mohu na to reagovat jen nejuctivější žádostí: prosím, pánové, vyložteje sami, vysvětleteje úplně, jak se patří!

Věru, nikdo by neměl větší radost z možnosti polemisovat se socialisty než sociální demokraté.

Což myslíte, že je pro nás příjemné odpovídat na „polemiku“ podobných pánů a že bychom se do toho pustili, kdyby nás k tomu přímo, důrazně a břitce nevyzývali?

Což myslíte, že se nemusíme nutit k tomu, abychom četli, pročítali a promýšleli toto odporné spojení byrokraticko-liberálních frází s maloburžoasní morálkou?

Není však naší vinou, že do zdůvodňování a výkladu takových idejí se nyní pouštějí jen podobní pánové. Žádám, abyste si také povšimli, že mluvím o nutnosti rozchodu s maloburžoasními ideami socialismu. Rozebrané maloburžoasní theorie jsou bezpodminečně reakční, pokud se vydávají za socialistické theorie.

Pochopíme-li však, že tu ve skutečnosti není naprosto nic socialistického, tj. že všechny tyto theorie naprosto neobjasňují vykořisťování pracujícího člověka a proto nejsou absolutně s to sloužit jeho osvobození, že ve skutečnosti všechny tyto theorie odrážejí a uplatňují zájmy drobné buržoasie, pak budeme nuceni je jinak posuzovat, pak budeme nuceni vznést otázku: jak se má zachovat dělnická třída k maloburžoasii a k jejím programům? A na tuto otázku nemůžeme odpovědět, nepřihlížíme-li k dvojímu rázu této třídy (u nás v Rusku je tato dvojakost zvláště silná, protože antagonismus mezi drobnou a velkou buržoasií je méně vyvinutý). Tato třída je pokroková, pokud vznáší všeobecně demokratické požadavky, tj. pokud bojuje proti jakýmkoli pozůstatkům středověkého období a feudalismu; je reakční, pokud bojuje za zachování svého postavení jako drobné buržoasie, snažíc se zadržet a obrátit zpět všeobecný vývoj země buržoasním směrem. Takové reakční požadavky, jako např. pověstná nezcizitelnost přídělů, jako mnohé jiné návrhy na kuratelu nad rolnictvem, se skrývají obyčejně za příhodnou záminkou obrany pracujícího lidu; ve skutečnosti však jen samozřejmě zhoršují jeho postavení a znesnadňují zároveň jeho boj za své osvobození. Tyto dvě stránky maloburžoasního programu nutno přísně rozlišovat, a upírajíce těmto theoriím jakýkoli socialistický ráz, bojujíce proti jejich reakčním stránkám, nesmíme zapomínat na jejich demokratickou část. Objasním na příkladu, jak úplné popření maloburžoasních theorií marxisty nejen nevylučuje demokratismus v jejich programu, nýbrž naopak vyžaduje ještě naléhavěji na něm trvat. Výše byly uvedeny tři základní these, se kterými přicházeli vždy představitelé maloburžoasního socialismu ve svých theoriích: nedostatek půdy, vysoké platby, útisk správy.

V požadavku odstranění těchto zel není naprosto nic socialistického, neboť ani dost málo neobjasňují vyvlastňování a vykořisťování, a jejich odstranění se naprosto nedotkne útisku práce kapitálem. Avšak jejich odstranění oprostí tento útisk od středověké veteše, která jej zesiluje, usnadní dělníkovi přímý boj proti kapitálu, a proto jako demokratický požadavek bude dělnictvem co nejenergičtěji podporováno. Platby a daně — toť všeobecně řečeno taková otázka, které jsou s to přikládat zvláštní význam jen maloburžoové, ale u nás platby rolníků jsou v mnohých směrech pouhým přežitkem feudalismu: jsou to např. výkupní dávky, které musí být okamžitě a bezpodmínečně odstraněny; jsou to daně, které zatěžují jen rolníky a drobnou buržoasii a jichž jsou zproštěni „urození“. Sociální demokraté budou vždy podporovat požadavek odstranění těchto pozůstatků středověkých poměrů, způsobujících hospodářskou i politickou stagnaci. Totéž nutno říci o nedostatku půdy. Již mnohokrát jsem se pozastavoval výše u důkazu, že nářky nad ním mají buržoasní ráz. Je však nesporné, že např. rolnická reforma pomocí „odřezků“ půdy přímo oloupila rolníky ve prospěch statkářů, čímž posloužila této obrovské reakční síle jak přímo (uchvácením půdy rolníků), tak i nepřímo (umělým rozparcelováním přídělů). A sociální demokraté budou co nejenergičtěji trvat na okamžitém vrácení té půdy rolníkům, která jim byla vzata, na úplném vyvlastnění statkářského pozemkového vlastnictví — této opory feudálních institucí a tradicí. Tento poslední bod, spadající vjedno se znárodněním půdy, neobsahuje nic socialistického, jelikož farmářské poměry, které se u nás už vytvářejí, by přitom jen rychleji a bujněji rozkvetly, je však krajně důležitý v demokratickém smyslu jako jediné opatření, které by mohlo nadobro zlomit vaz šlechtickým statkářům. Konečně mluvit o bezprávnosti rolníků jako příčině vyvlastňování a vykořisťování rolníků mohou jen pp. Južakovové a V. V., avšak utiskování rolníků správou je nejen nesporné, je to nejen pouhý útisk, nýbrž přímé ponižování rlníků jako „sprosté chátry“, které přísluší být v porobě šlechtických statkářů, které se užívání všeobecných občanských práv poskytuje jen jako zvláštní milost (např. přesídlení^{[^zz]}), se kterou každý satrapa může nakládat jako s lidmi posazenými do donucovací pracovny. A sociální demokraté se bezpodmínečně připojují k požadavku, aby se rolnictvu dostalo plných občanských práv, aby byly zrušeny všechny výsady šlechty, aby byla odstraněna byrokratická kuratela nad rolnictvem a dána mu samospráva.

Všeobecně řečeno, ruští komunisté, stoupenci marxismu, se více než kdokoli jiný musí nazývat sociálními demokraty a nikdy nezapomínat při své činnosti na obrovskou důležitost demokratismu.^{[^aaa]}

V Rusku jsou pozůstatky střcdověkých, polofeudálních institucí ještě tak nesmírně silné (v porovnání se západní Evropou), doléhají na proletariát a lid vůbec jako tak těžké jařmo, zadržujíce rozvoj politického myšlení ve všech stavech a třídách, že je nutno trvat na tom, že boj proti všelikým feudálním institucím, proti absolutismu, stavovství a byrokracii má pro dělníky obrovský význam. Je nutno dělníkům zcela podrobně dokázat, jakou strašnou reakční silou jsou tyto instituce, jak zesilují útlak práce kapitálem, jak ponižují a rdousí pracující lid, jak udržují kapitál v jeho středověkých formách, které se vyrovnají co do vykořisťování práce nejnovějším, industriálním, avšak k tomuto vykořisťování připojují strašné obtíže boje za osvobození. Dělníci musí vědět, že bez svržení těchto pilířů reakce^{[^bbb]} jim bude naprosto nemožné vést úspěšný boj proti buržoasii, jelikož při jcjich existenci ruský venkovský proletariát, jehož podpora je nutnou podmínkou pro vítězství dělnické třídy, se nikdy nevyprostí z postavení zdeptaného, zakřiknutého lidu, který je schopen jen tupého zoufalství, ale nikoli rozumného a rozhodného protestu a boje. A proto boj po boku radikální demokracie proti absolutismu a reakčním stavům a institucím je přímou povinností dělnické třídy, kterou jí také musí vštěpovat sociální demokraté, nepřestávajíce zároveň ani na minutu jí vštěpovat, že boj proti všem těmto institucím je nutný pouze jako prostředek k usnadnění boje proti buržoasii, že uskutečnění všeobecně demokratických požadavků je nutné pro dělníka jen jako proklestění cesty vedoucí k vítězství nad hlavním nepřítelem pracujícího lidu — svou povahou čistě demokratickou institucí, kapitálem, který u nás v Rusku je zvlášť náchylný obětovat svůj demokratismus, vstupovat do bloku s reakcionáři proto, aby přiškrtil dělnictvo, aby silněji zabrzdil vznik dělnického hnutí.

Tím, co jsem řekl, je snad s dostatečnou určitostí vyjádřen poměr sociálních demokratů k absolutismu a politické svobodě, jakož i jejich poměr k proudu, který v poslední době zvlášť sílí a jenž směřuje k „sjednocení“ a „bloku“ všech frakcí revolucionářů za účelem vydobytí politické svobody.^[⁷⁰]

Je to dost originální a charakteristický proud.

Je originální tím, že návrhy na „blok“ nevycházejí od určité skupiny nebo určitých skupin s určitými programy, které se v tom a v tom shodují. Kdyby tomu tak bylo, otázka bloku by závisela na každém jednotlivém případě, byla by konkretní otázkou, která by mohla být řešena zástupci sjednocujících se skupin. Pak by ani nemohl existovat zvláštní „sjednocovací“ proud. Ale takový proud tu je a vychází prostě od lidí, kteří se oddělili od starého a k ničemu novému se nepřipojili: ona theorie, o kterou se dosud opírali bojovníci proti absolutismu, se zřejmě hroutí, ničíc i podmínky solidarity a organisovanosti, které jsou nezbytné pro boj. A tu snad pánové „sjednocovatelé“ a „spojenci“ mají za to, že takovou theorii je velmi lehké vytvořit, když ji celou redukují na protest proti absolutismu a na požadavek politické svobody, když se vyhnou všem ostatním socialistickým i nesocialistickým otázkám. Je pochopitelné, že tento naivní omyl se sám nevyhnutelně vyvrací hned při prvých pokusech o takové sjednocení.

Tento „sjednocovací“ proud je však charakteristický proto, že vyjadřuje jedno z posledních stadií onoho procesu přeměny bojovného, revolučního narodnictví v politicko-radikální demokratismus, kterýžto proces jsem se snažil výše nastínit. Pevné sjednocení všech ne sociálně demokratických revolučních skupin pod uvedeným praporem bude možné teprve tehdy, až bude vypracován pevný program demokratických požadavků, který skoncuje s předsudky o staré ruské osobitosti. Utvoření takové demokratické strany pokládají ovšem sociální demokraté za užitečný krok vpřed a jejich činnost proti narodnictví musí tomu napomáhat, musí napomáhat vyhlazení jakýchkoli předsudků a mythů, seskupování socialistů pod praporem marxismu a utvoření demokratické strany ostatními skupinami.

A s touto stranou by se ovšem nemohli „sjednotit“ sociální demokraté, kteří pokládají samostatné organisování dělníků ve zvláštní dělnické straně za nutné, avšak dělnictvo by co nejenergičtěji podpořilo každý boj demokratů proti reakčním institucím.

Degenerace narodnictví v nejtuctovější theorii maloburžoasního radikalismu — degenerace, již tak názorně dosvědčují „přátelé lidu“ — nám ukazuje, jak obrovskou chybu dělají ti, kdož přinášejí dělníkům myšlenku boje proti absolutismu, aniž jim zároveň objasňují antagonistický ráz našich společenských poměrů, v jehož důsledku jsou pro politickou svobodu i ideologové buržoasie, aniž jim objasňují dějinnou úlohu ruského dělníka jako bojovníka za osvobození veškerého pracujícího obyvatelstva.

Sociálním demokratům rádi vytýkají, že prý si chtějí monopolisovat užívání Marxovy theorie, zatím co prý jeho ekonomickou theorii akceptují všichni socialisté. Je však otázkou, jaký smysl má objasňovat dělníkům formu hodnoty, podstatu buržoasního řádu a revoluční úlohu proletariátu, když u nás v Rusku se vykořisťování pracujícího lidu vůbec a všude vysvětluje nikoli buržoasní organisací společenského hospodářství, nýbrž třeba nedostatkem půdy, dávkami, administrativním útiskem.

Jaký smysl má objasňovat dělníkům theorii třídního boje, když tato theorie nemůže objasnit ani jeho poměr k továrníkovi (náš kapitalismus byl uměle nasazen vládou), nemluvě už o mase „lidu“, jenž nepatří k utvořivší se třídě továrních dělníků?

Jak lze akceptovat Marxovu ekonomickou theorii s jejím závěrem o revoluční úloze proletariátu jako organisátorovi komunismu prostřednictvím kapitalismu, když u nás lidé chtějí hledat cesty ke komunismu mimo kapitalismus a jím utvářený proletariát?

Je zřejmé, že za takových podmínek výzva, aby dělník bojoval za politickou svobodu, bude se rovnat výzvě, aby tahal kaštany z ohně za pokrokovou buržoasii, jelikož nelze popírat (je příznačné, že to nepopírali ani narodnici a narodovolci), že politická svoboda poslouží především zájmům buržoasie, neusnadní postavení dělnictva, nýbrž usnadní jen... jen podmínky boje... proti téže buržoasii. To říkám proti oněm socialistům, kteří, ačkoli nepřijímají theorii sociálních demokratů, přece se ve své agitaci soustřeďují na dělnické prostředí, když se ze zkušenosti přesvědčili, že pouze tam lze najít revoluční elementy. Tito socialisté stavějí svou theorii do rozporu s praxí a dopouštějí se velmi vážné chyby, když odvracejí dělníky od jejich přímého úkolu — od organisováni socialistické dělnické strany.^{[^ccc]}

Tato chyba vznikla přirozeně tehdy, když třídní antagonismy buržoasní společnosti byly ještě naprosto nevyvinuté, potlačené feudalismem, když tento feudalismus budil sociální protest a boj veškeré inteligence, vytvářeje ilusi o zvláštním demokratismu naší inteligence, o tom, že ideje liberálů a socialistů se hluboce nerozcházejí. Nyní — kdy hospodářský vývoj pokročil natolik, že dokonce lidé, kteří dříve tvrdili, že kapitalismus v Rusku nemá půdu, přiznávají, že jsme vstoupili právě na kapitalistickou cestu vývoje — nyní jsou o tom jakékoli iluse už nemožné. Složení „inteligence“ rýsuje se nyní stejně jasně jako složení společnosti, zaměstnané výrobou materiálních hodnot: jestliže v této společnosti vládne a poroučí kapitalista, v prvé udává tón stále rychleji rostoucí hejno kariéristů a žoldáků buržoasie — „inteligence“ spokojená a klidná, které jsou cizí jakékoli žvásty a která dobře ví, co chce. Naši radikálové a liberálové nejen nepopírají tento fakt, nýbrž naopak jej horlivě zdůrazňují, namáhajíce se dokázat nemravnost tohoto zjevu, odsuzovat jej, usilovat o jeho vymýcení, zostuzeni... a zničení. Toto naivní úsilí o zostuzení buržoasní inteligence pro její buržoasnost je tak směšné, jako snahy maloburžoasních ekonomů postrašit naši buržoasii (poukazy na zkušenosti „starších bratří“) tím, že přivádí lid na mizinu, do bídy, nezaměstnanosti, že způsobuje hladovění mas; toto odsuzování buržoasie a jejích ideologů připomíná odsouzení štiky k smrti utopením v řece. Za těmito hranicemi začíná liberální a radikální „inteligence“, která se ohání bezpočtem frází o pokroku, vědě, pravdě, lidu atd., která ráda oplakává šedesátá léta, kdy prý nebylo nesvárů, úpadku, skleslosti a apatie a kdy všechna srdce planula demokratismem.

Tito pánové s naivností jim vlastní nijak nechtějí pochopit, že tehdejší solidarita byla způsobena tehdejšími materiálními podmínkami, které se nemohou vrátit: feudalismus omezoval stejně všechny: panského správce, jenž nastřádal peníze a chtěl si zařídit život podle svého, stejně jako hospodářsky silného rolníka, jenž nenáviděl pána za dávky, za to, že se mu vměšoval do hospodářství a vytrhoval ho z práce, proletáře-čeledína i zchudlého rolníka, kterého prodávali do poroby kupci; feudalismem trpěl obchodník-továrník i dělník, domácký výrobce i malý mistr. Těmto všem lidem bylo společné jen to, že všichni byli nepřáteli feudalismu: za hranicemi této solidarity začínal nejostřejší hospodářský antagonismus. Jak se musí konejšit sladkými sny ten, kdo nechce ani nyní vidět tento antagonismus, který se tak vyvinul; kdo s pláčem volá po návratu dob solidarity, když skutečnost žádá boj, když žádá, aby každý, kdo nechce být vědomým nebo bezděčným pomahačem buržoasie, se postavil na stranu proletariátu.

Neuvěříte-li slepě bombastickým frázím o „národních zájmech“ a zkusíte-li rýpnout hlouběji, uvidíte, že máte před sebou nejčistší ideology drobné buržoasie, snící o zlepšení, o podpoře a obnově svého (podle nich „lidového“) hospodářství pomocí různých nevinných pokrokových receptů, a absolutně neschopné pochopit, že za daných výrobních poměrů všechny tyto pokrokové recepty budou jen víc a více proletarisovat masy. „Přátelům lidu“ nelze nepoděkovat za to, že značně přispěli k vyjasnění třídního rázu naší inteligence a tím posílili theorii marxistů o maloburžoasním charakteru našich malovýrobců; nevyhnutelně musí urychlit vymírání starých ilusí a pověr, které tak dlouho mátly ruské socialisty. „Přátelé lidu“ pošpinili, otřepali a zaneřádili tyto theorie tak, že ruští socialisté, hlásající tyto theorie, nevyhnutelně stojí před dilemmatem: buď revidovat tyto theorie, anebo je úplně odvrhnout, přepustit je do výhradního vlastnictví pánům, kteří se samolibou vítězoslávou vykřikují urbi et orbi^{[^ddd]} o tom, že rolničtí boháči kupují zdokonalené nářadí, a s vážnou tváří vás ujišťují, že je nutno vítat lidi, jimž se omrzelo sedět za zelenými stoly. Podobně mluví o „lidovém zřízení“ a „inteligenci“ nejen s vážnou tváří, nýbrž i s náročnými kolosálními frázemi o širokých ideálech, o ideálním pojetí otázek života!...

Socialistická inteligence může počítat s plodnou, tvůrčí prací teprve tehdy, až skoncuje s ilusemi a začne hledat oporu ve skutečném, a nikoli ve vytouženém vývoji Ruska, ve skutečných, a nikoli v možných společensko-ekonomických poměrech. Bude nutno, aby svou theoretickou práci přitom věnovala konkretnímu prozkoumání všech forem ekonomického antagonismu v Rusku, prozkoumání jejich spojitosti a logického vývoje; musí odhalit tento antagonismus všude, kde je zahalen politickou historií, osobitostmi právního režimu, ustálenými theoretickými předsudky. Musí podat ucelený obraz naší skutečnosti jakožto určitého systému výrobních poměrů, ukázat nevyhnutelnost vykořisťování a vyvlastňování pracujícího lidu při tomto systému, ukázat ono východisko z tohoto řádu, které ukazuje ekonomický vývoj.

Tato theorie, založená na podrobném a zevrubném prozkoumání ruské historie a skutečnosti, musí dát odpověď na potřeby proletariátu, a bude-li vyhovovat vědeckým požadavkům, tu bude každé probuzeni protestujícího myšlení proletariátu nevyhnutelně uvádět toto myšlení na cestu sociáldemokratismu. Čím dále vpřed pokročí vypracování této theorie, tím rychleji poroste sociáldemokratismus, jelikož ani nejchytřejší ochránci nynějších pořádků nejsou s to zabránit probuzení myšlení proletariátu, nejsou s to tak učinit proto, že samy tyto pořádky mají nutně a nevyhnutelně za následek stále intensivnější vyvlastňování výrobců, stále větší růst proletariátu a jeho reservní armády — a to zároveň s růstem společenského bohatství, s obrovským růstem výrobních sil a zespolečenštěním práce, což vše je důsledkem kapitalismu. Ačkoli je nutno vynaložit ještě mnoho úsilí na vypracování takové metody, zárukou toho, že socialisté vykonají toto dílo, je rozšíření materialismu v jejich řadách, jediné to vědecké theorie, vyžadující, aby každý program byl přesnou formulací skutečného procesu; zárukou je úspěch sociální demokracie, osvojující si tyto ideje, úspěch, který tak znepokojil naše liberály a demokraty, že jejich tlusté časopisy, jak poznamenal jeden marxista, přestaly být nudnými.

Tímto zdůrazněním nutnosti, důležitosti a velikosti theoretické práce sociálních demokratů naprosto nechci říci, že by tato práce měla stát na prvním místě, před prací praktickou,^{[^eee]} a tím méně, že by praktická práce měla být odkládána až do ukončení práce theoretické. K tomu závěru by mohli dojít jen přívrženci „subjektivní metody v sociologii“ nebo stoupenci utopického socialismu. Ovšem, je-li úkol socialistů spatřován v tom, aby byly hledány „jiné (kromě skutečných) cesty vývoje“ země, je přirozené, že praktická práce se stává možnou teprve tehdy, až geniální filosofové objeví a ukáží tyto „jiné cesty“; a naopak, až budou objeveny a ukázány tyto cesty, skončí theoretická práce a začne práce těch, kdož mají uvést „vlast“ na „nově objevenou“, „jinou cestu“. Zcela jinak tomu je, když se úkol socialistů zredukuje na to, aby byli ideovými vůdci proletariátu v jeho skutečném boji proti skutečným, opravdovým nepřátelům, kteří stojí na skutečné cestě daného společensko-ekonomického vývoje. Za této podmínky theoretická a praktická práce splývá vjedno, v jednu práci, kterou tak přiléhavě charakterisoval veterán německé sociální demokracie Liebknecht slovy:

Studieren, propagandieren, organisieren.^{[^fff]}

Nelze být ideovým vůdcem bez zmíněné theoretické práce, jako jím nemůže být ten, kdo tuto práci nevěnuje požadavkům dne, kdo nepropaguje výsledky této theorie mezi dělníky a nepomáhá při jejich organisování.

Toto pojetí úkolu chrání sociální demokracii před chybami, kterými tak často trpí skupiny socialistů, před dogmatismem a sektářstvím.

Nemůže být dogmatismu tam, kde jako nejvyšší a jediné kriterium doktriny se klade její shoda se skutečným procesem společensko-ekonomického vývoje; nemůže být sektářství, když se úkol redukuje na pomoc při organisování proletariátu, když se tudíž úloha „inteligence“ redukuje na to, aby učinila zbytečnými zvláštní inteligentní vůdce.

Proto, přes neshody mezi marxisty v různých theoretických otázkách, metody jejich politické činnosti zůstávaly od samého vzniku skupiny stejné a zůstávají stejné doposud.

Politická činnost sociálních demokratů spočívá v tom, aby podporovali rozvoj a organisování dělnického hnutí v Rusku, jeho přeměnu z nynějšího stavu roztříštěných, vůdčí ideje postrádajících pokusů o protest, „vzpour“ a stávek v organisovaný boj celé ruské dělnické třídy proti buržoasnímu režimu, za vyvlastnění vyvlastňovatelů, za zničení společenského řádu založeného na útisku pracujícího člověka. Základem této činnosti je všeobecné přesvědčení marxistů, že ruský dělník je jediným a přirozeným představitelem veškerého pracujícího a vykořisťovaného obyvatelstva Ruska.^{[^ggg]}

Přirozeným je proto, že vykořisťování pracujícího člověka v Rusku je všude ve své podstatě kapitalistické, pomineme-li zanikající pozůstatky feudálního hospodářství; jenomže vykořisťování masy výrobců je drobné, rozptýlené a nevyvinuté, kdežto vykořisťování továrenského proletariátu je intensivní, zespolečenštěné a koncentrované. V prvém případě je toto vykořisťování ještě opředeno středověkými formami, různými politickými, právními a zvyklostními přívěsky, úskoky a chytráctvími, které brání pracujícímu člověku i jeho ideologovi vidět podstatu řádu, utlačujícího pracujícího člověka, vidět, kde a jak je možné najít východisko z tohoto řádu. V druhém případě je vykořisťování naopak už zcela vyvinuté a projevuje se ve své čisté podobě, bez jakýchkoli jednotlivostí, které věc komplikují. Dělník už nemůže nevidět, že ho utlačuje kapitál, že je nutno vést boj proti třídě buržoasie. A tento jeho boj za nejbližší hospodářské požadavky, za zlepšení vlastního hmotného postavení, nevyhnutelně vyžaduje od dělníků, aby se organisovali, nevyhnutelně se stává válkou nikoli proti osobě, nýbrž proti třídě, té třídě, která utlačuje a rdousí pracujícího člověka nejen v továrnách a závodech, nýbrž všude a na každém místě. Právě proto je tovární dělník jen čelným představitelem veškerého vykořisťovaného obyvatelstva, a k tomu, aby uskutečnil svou vůdčí úlohu v organisovaném, důsledném boji, není naprosto zapotřebí jeho nadšení pro nějaké „perspektivy“; k tomu se jen požaduje, aby mu bylo prostě objasněno jeho postavení, aby mu bylo objasněno politicko-ekonomické ústrojí systému, který ho utiskuje, aby mu byla objasněna nutnost a nevyhnutelnost třídního antagonismu za tohoto systému. Toto postavení továrního dělníka v celkovém systému kapitalistických poměrů dělá z něho jediného bojovníka za osvobozeni dělnické třídy, poněvadž teprve vyšší stadium rozvoje kapitalismu, strojní velkoprůmysl, vytváří materiální podmínky a sociální síly nutné pro tento boj. Ve všech ostatních místech při nižších formách vývoje kapitalismu není těchto materiálních podmínek: výroba je roztříštěna na tisíce nejdrobnějších hospodářství (která nepřestávají být roztříštěnými hospodářstvími při nejvyrovnanějších formách občinné držby půdy), vykořisťovaný většinou má ještě trpasličí hospodářství a takto je připoutáván k témuž buržoasnímu systému, proti kterému musí vést boj: to zadržuje a znesnadňuje rozvoj těch sociálních sil, které jsou schopny svrhnout kapitalismus. Roztříštěné, drobné vykořisťování isolovaných osob připoutává pracující k místu, rozlučuje je, nedává jim možnost pochopit svou třídní solidaritu, nedává jim možnost se sjednotit, pochopit, že příčinou útlaku není ta neb ona osoba, nýbrž celý hospodářský systém. Naproti tomu velkokapitalismus nevyhnutelně ruší jakékoli spojení dělníka se starou společností, s určitým místem a určitým vykořisťovatelem, sjednocuje ho, nutí přemýšlet a vytváří podmínky, které mu umožňují zahájit organisovaný boj. Právě proto obracejí sociální demokraté veškerou svou pozornost a celou svou činnost na dělnickou třídu. Až si její čelní představitelé osvojí ideje vědeckého socialismu, ideu historické úlohy ruského dělníka, až se těmto ideám dostane širokého rozšíření a mezi dělnictvem se vytvoří pevné organisace, přetvářející nynější roztříštěnou hospodářskou válku dělníků v uvědomělý třídní boj potom rusky dělník povstane v čele všech demokratických živlů, svrhne absolutismus a povede ruský proletariát (po boku proletariátu všech zemí) přímou cestou otevřeného politického boje k vítězné komunistické revoluci.

Konec. 1894

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Kromě toho se lze dovědět jen toto: „z něho se může rozvinout skutečný (sic!) lidový průmysl“ — praví p. Krivenko. Obvyklá metoda „přátel lidu“; mluvit prázdné a nesmyslné fráze, místo aby byla přesně a přímo vylíčena skutečnost.

b Největší výrobní odvětví, které dává výrobků za 900.000 rublů, při celkovém množství pavlovských výrobků v hodnotě 2,750.000 rublů.

c Tj. pro kupce, jenž dává domáckým výrobcům materiál a platí jim za práci obyčejnou mzdu.

d Svérázní ruští národohospodáři, měříce ruský kapitalismus počtem továrních dělníků (sic!), bez okolků připočítávají tyto pracovníky i spoustu jim podobných lidi k obyvatelstvu zaměstnanému zemědělstvím a trpícímu nikoli útlakem kapitálu, nýbrž umělým nátlakem na „lidové zřízení“ (???!!!).

e Domácký systém velkovýroby je nejen kapitalistickým systémem, ale nadto nejhorším kapitalistickým systémem, který spojuje s největším vykořisťováním pracujícího člověka nejmenší možnost pro dělníky vést boj za své osvobození.

f Pod „rodinnými“ dělníky na rozdíl od námezdních se rozumějí pracující členové majitelovy rodiny.

g Jmenovatel znamená počet závodů s námezdními dělníky a počet námezdních dělníků. Totéž platí v následující tabulce.

h Roční výroba jednoho dělníka v I. skupině 251 rublů; ve II. skupině 249; ve III. 260.

i V I. skupině je 25% závodů s námezdními dělníky; v II. skupině 90% a v III. skupině 100%; námezdních dělníků je: 19%, 58%, 91%.

j V I. skupině připadá na 72% závodů 34% výroby; v II. skupině na 18% závodů 22% výroby; v III. skupině na 10% závodů 44% výroby.

k To je sotva pravda o řemeslech v moskevské gubernii, avšak máme-li na mysli méně vyspělá řemesla ostatního Ruska, je to možná řečeno právem.

l Ačkoli se tento přiklad týká diferenciace rolnictva, o které se už mnoho mluvilo, pokládám přesto za nutné rozebrat jejich vlastní údaje, abych názorně ukázal, jakou drzou lží je, že prý se sociální demokraté nezajímají o skutečnost, nýbrž o „vidiny budoucnosti“, a jak šarlatánaky postupují „přátelé lidu“, když v polemice a námi obcházejí podstatu našich názorů a věc odbývají nesmyslnými frázemi.

m „Sborník statistických údajů o voroněžské gubernii“, sv. II, sešit II. Rolnické hospodářství v ostrogožském újezdu. Voroněž 1887. — Rozpočty v přílohách, str. 42 — 49. Zprava. vány jsou v XVIII. hlavě: „Složení a rozpočty rolnických hospodářství.“

n Je nesporné, že hospodářství rolníka, jenž žije výhradně ze svého zemědělského hospodářství a má čeledína, se svým typem odlišuje od hospodářství takového rolníka, který žije jako podruh a podělkováním získává tři pětiny výdělku. A mezi těmito 24 hospodáři jsou ti i oni. Posuďte sami, jaká z toho vzejde „věda“, když budeme dávat do jednoho pytle podruhy s hospodáři, kteří si drží čeledíny, a operovat celkovým průměrem!

o Kolísání početnosti průměrné rodiny je mnohem menší: a) 7,83, b) 8,36, c) 5,28 osoby na jednu rodinu.

p Zvlášť velké jsou rozdíly ve vybavení inventářem: v průměru hodnota inventáře na jedno hospodářství činí 54,83 rublu. Avšak u zámožných dvakráte více: 111,80 rublu, kdežto u chudých jednu třetinu: 16,04 rublu. U středních rolníků 48,44 rublu.

q Je zajimavé zaznamenat, že u podruhů — dva ze sedmi chudých hospodářů — rozpočet není deficitní: 99 rublů důchodu a 93,45 rublu vydání na rodinu. Jeden podruh se stravuje u hospodáře, dostává od něho oděv a obuv.

r Viz přílohu I. (zde) Pozn. red.)

s Nechci ovšem říci, že by údaje o 24 hospodářstvích mohly samy o sobě vyvrátit tvrzeni o podstatném významu přídělové půdy. Výše však byly uvedeny údaje o několika újezdech, které toto tvrzeni naprosto vyvracejí.^[⁵²]

t Srovnání 24 typických hospodářství s kategoriemi hospodářství v celém újezdu bylo provedeno podle týchž metod, podle kterých p. Ščerbina srovnával průměrné číslice 24 hospodářství se skupinami podle přídělové půdy.

u Zde byli z chudých vyloučeni dva podruzi (rozpočty čís. 14 a 15 u Ščerbiny), takže chudých zbývá jen pět.

v O této tabulce nutno též poznamenat, že zde úplně stejně vidíme, jak výměra připachtovávané půdy vzrůstá podle toho, jak roste zámožnost, bez ohledu na vzrůst výměry přídělové půdy. Údaji ještě o dalším újezdu je tedy potvrzována nesprávnost myšlenky o podstatném významu přídělové půdy. Naopak vidíme, že podíl přídělové půdy v celé držbě půdy dané skupiny se zmenšuje podle toho, jak stoupá zámožnost skupiny. Když sečteme přídělovou a zpachtovanou půdu a vypočítáme procento přídělové půdy z tohoto úhrnu, obdržíme podle skupin tyto údaje: I. 96,8%, II. 85,0%, III. 79,3%, IV. 63,3%. A tento jev je naprosto pochopitelný. Víme, že od osvobozenské reformy se půda v Rusku stala zbožím. Kdo má peníze, může vždy půdu koupit je nutno kupovat i přídělovou půdu. Je pochopitelné, že zámožní rolníci koncentrují ve svých rukou půdu a že tato koncentrace se nejsilněji projevuje v pachtu, v důsledku středověkých omezení v nakládání s přídělovou půdou. „Přátelé lidu“, kteří jsou pro tato omezení, nechápou, že toto nesmyslně reakční opatřeni jen zhoršuje postavení chudiny: rolníci, přivedení na mizinu a zbavení inventáře, musí na každý způsob půdu propachtovat a zákaz tohoto propachtování (nebo prodeje) povede buď k tomu, že tak budou činit potají, a tudíž za horších podmínek pro toho, kdo dává do pachtu, anebo k tomu, že chudina bude i zadarmo dávat půdu „společenstvu“, tj. opět kulakovi.

Nemohu zde neocitovat velmi správnou Gurvičovu úvahu o této pověstné „nezcizitelnosti“:

„Abychom se orientovali v této otázce, musíme si všimnout, kdo kupuje rolnickou půdu. Viděli jsme, že jen menší část parcel čtvrtlánové půdy byla koupena obchodníky. Všeobecně řečeno, malé parcely, prodávané šlechtou, jsou kupovány výhradně rolníky. Tato otázka se tedy dotýká jen poměru mezi rolníky a nedotýká se ani zájmů šlechty, ani třídy kapitalistů. Je zcela možné, že v podobných případech se ruská vláda uráčí hodit almužnu narodnikům. Toto podivné spojení (mésalliance) východní patriarchální kurately (oriental paternalism) s jakýmsi zmrzačeným státně socialistickým prohibicionismem stěží nevyvolá oposici právě u těch, koho chtějí obšťasnit. Jelikož proces diferenciace vesnice postupuje zřejmě zevnitř, a nikoli zvenčí, bude se nezcizitelnost rolnické půdy prostě rovnat bezplatnému vyvlastnění chudiny ve prospěch zámožných členů občiny.

Poznamenáváme, že procento přestěhovalců mezi čtvrtláníky,^[⁵³] kteří měli právo zcizovat svou půdu, bylo značně vyšší než mezi bývalými státními rolníky s občinovou držbou půdy; tak v raněnburském újezdu (rjazaňská gubernie) je mezi oněmi 17% přestěhovalců a mezi těmito 9%, v dankovském újezdu je mezi prvými 12%, mezi druhými 5%. Z čeho vzniká tento rozdíl? Jeden konkretní příklad to objasni:

‚Roku 1881 malá občina o 5 majitelích hospodářství, bývalých nevolníků Grigorjovových, přesídlila z vesnice Bigildino v dankovském újezdu. Svou půdu, 80 děsjatin, prodala bohatému sedlákovi za 1500 rublů. Doma neméli přestěhovalci z čeho žít a většinou to byli celoroční dělníci.‘ („Sborník statistických údajů‘, část II., str. 115, 247.) Podle údajů p. Grigorjova („Přesídlení rolníků rjazaňské gubernie“) 300 rublů — cena průměrného rolnického pozemku o výměře 6 děsjatin — stačila, aby si rolnická rodina mohla zavést zemědělské hospodářství v jižní Sibiři. Tedy rolník, který přišel úplně na mizinu, by měl možnost po prodeji svého dílce občinové půdy se stát zemědčlcem v novém kraji. Úcta k posvátným obyčejům předků by stěží mohla odolat takovému pokušení, kdyby tu nebylo na překážku vměšování se nejmilostivější byrokracie.

Budu ovšem obviňován z pesimismu, jak se mi to stalo nedávno pro můj názor na přesidlování rolníků (časopis „Severnyj Věstnik“, 1892, čís. 5, článek Bogdanovského). Lidé usuzuji obyčejně přibližně takto: připusťme, že věc je vylíčena přesně tak, jak se jeví v životě, jakou je ve skutečnosti, avšak škodlivé následky (přesidlování) jsou způsobovány nenormálními životními podmínkami rolnictva, kdežto při normálních podmínkách námitky (proti přesidlování) ‚by neplatily‘. Na neštěstí se však tyto skutečně ‚nenormální‘ podmínky vytvářejí samočinně, a vytvoření ‚normálních‘ podmínek není v moci dobrodinců rolnictva“ (citovaně dílo, str. 137).^[⁵⁴]

w Ba i to bude sotva správné, jelikož úpadek předpokládá dočasnou a náhodnou ztráta stability, kdežto střední rolnictvo, jak jsme viděli, je vždy ve vratké situaci, na pokraji zbídačeni.

x Při výpočtu peněžního příjmu ze zemědělství (Ščerbina jej nevypočítává) bylo nutno provést dosti složité propočty. Bylo třeba z celkového příjmu z obilnin vyloučit příjem za slámu a plevy, určených, podle autorových slov, na výkrm dobytka. Sám autor je v XVIII. kapitole vylučuje, avšak jen u výsledných číslic v újezdu, a nikoli u údajů o 24 hospodářstvích. Podle jeho výsledných údajů jsem určil procento přijmu z obilí (v poměru k celkovému příjmu z obilí, tj. z obilí, ze slámy i plev) a podle něho jsem vyloučil v daném případě slámu a plevy. Toto procento činí u žita 78,98%, u pšenice 72,67%, u ovsa a ječmene 73,32%, u prosa a pohanky 77,78%. — Potom už množství prodávaného obili bylo určováno odečtením onoho množství, které je spotřebováno ve vlastním hospodářství.

y „Je třeba pracovníka najmout co nejlevněji a vytáhnout z něho užitek“ — zcela správně praví tamtéž p. Krivenko.

z Pane Južakove! Jak to přijde: váš přítel říká, že z talentů se stávají vydřiduši, kdežto vy jste tvrdil, že vydřiduchy se stávají lidé jen proto, že mají „nekritický rozum“? Pánové, to už není hezké: v jednom časopisu podrážet jeden druhému nohyl

aa Jsou-li s to si osvojit ideu třídního boje proletariátu proti buržoasii dosud jen městšti tovární dělníci, a nikoli venkovšti „prostoduší a prostáčtí“ podruzi, tj. právě lidé, kteří pozbyli oněch pěkných vlastností, tak úzce spjatých s „odvěkými pilíři“ a s „občinovým duchem“, dokazuje to jen správnost theorie sociálních demokratů o pokrokovém revolučním působení ruského kapitalismu.

bb Nemluvím již o nesmyslnosti představy, že rolnici, kteří mají stejný příděl, jsou si rovni a nedělí se rovněž na „vydřiduchy“ a „podrukty“.

cc (Viz zde)

dd Tato idea — pomoci „národnímu hospodářství“, tj. hospodářatví malovýrobců, úvěrem za existence kapitalistických poměrů (jejich existenci. jak jsme poznali, „přátelé lidu“ již nemohou popírat) — tato nesmyslná idea, která prozrazuje nepochopení abecedy theoretické politické ekonomie, dokazuje zcela názorně banálnost theorie těchto pánů. pokoušejících se sedět na dvou židlich.

ee Mluvím o tom, že akcie koupi boháči — ačkoli pisatel poznamenává, že akcie budou patřit společenstvům — protože přece mluvl o koupi akcií za peníze, které mají pouze boháči. Proto ať se věc provede prostřednictvím společenstev nebo ne, mohou zaplatit stejně jen boháči, zcela tak jako koupě nebo pachtování půdy společenstvem naprosto neodstraňuje monopolisaci této půdy boháči. Dále, příjem (dividendu) musí také dostávat ten, kdo platil, jinak akcie nebude akcií. Chápu pisatelův návrh v tom smyslu, že určitá část zisku se bude srážet na to, aby „pracovníkům bylo zajištěno spojení s půdou“. — Nemá-li autor tohle na mysli (třebaže to nutně vyplývá z toho, co řekl), nýbrž to, aby boháči zaplatili peníze za akcie a dividendu nedostávali, pak jeho návrh prostě vede k tomu, že majetní se mají rozdělil nemajetnými. Je to něco podobného onomu anekdotickému receptu na vyhubení much, podle kterého se má moucha chytit a strčit do nádoby, kde hned pojde.

ff Lidumilům, filantropům. (Pozn. red.)

gg Abych ukázal, v jakém poměru jsou tato vydání k otatní části rolnického rozpočtu, odvolávám se na tytéž 24 rozpočty z ostrogožského újezdu. Průměrná vydání rodiny činí 495,39 rublu (naturální i peněžní). Z nich jde 109,10 rublu na chov dobytka, 135,80 rublu na rostlinnou potravu a daně a ostatních 250,49 rublu na ostatní vydání: ostatní potravu, oděv, inventář, pachtovné a pod. vydání na chov dobytka zařazuje p. Južakov pod položku sklizně sena a pomocných kultur.

hh Abych uvedl příklad, odvolám se třeba na pavlovské domácké malovýrobce v porovnáni rolníky okolních vesnic. Viz spisy Grigorjova a Anněnského^[⁵⁷]. — Schválně uvádím jako příklad opětně vesnici, ve které prý existuje zvláštní „lidové zřízení“.

ii Terminologie, kterou nutno autorovi vytknout tím spíše, že „R. Bogatstvo“ rádo používá slova „lidový“ v protikladu k buržoasnímu.

jj Připomenu čtenáři rozdělení tohoto zdokonaleného nářadí v novouzenském újezdu: 37% (chudých) rolníků, 10.000 hospodářství z 28.000, má 7 kusů nářadí z 5724, tj. ¹/₂% ! kdežto ⁴/₅ nářadí zmonopolisováno boháči, kteří vlastni ¹/₄ všech hospodářství.

kk Máte úplnou pravdu, velevážený p. profesore, že zlepšené hospodářství stonásobně odmění tento „lid“, který „nepropadá zoufalství“ a „zůstává věren půdě“. Nepozorujete však, slavný doktore politické ekonomie, že k získáni všech těchto fosfátů atd. musí „mužik“ vynikat nad masu hladovějících chudáků tím, že má v hotovosti volné peníze, a peníze — tot přece produkt společenské práce, který se dostává do rukou soukromníků; že přisvojení si „odměny“ za toto zlepšené hospodářství bude přisvojením si cizí práce, že vidět pramen této hojné odměny v osobní píli hospodáře — který „neskládaje ruce v klín“ „oplodňuje živitelku-půdu“ — mohou jen nejubožejší nohsledi buržoasie?

ll „Uvnitř vesnické občiny vznikly antagonistické sociálnl třídy“ — praví Gurviě na jiném místě (str. 104). Cituji Gurviče jen dodatkem k výše uvedeným faktickým udajům.

mm Hledáni „nových způsobů obděláváni“ se stává „horečným“ právě proto, že hospodářsky silý rolník vede větši hospodářství, které by starými způsoby nezvládl; právě proto, že k hledání nových způsobů nutí konkurence, jelikož zemědělství nabývá stále vice rázu zbožního buržoasního hospodářství.

nn Nesmysl proto, že síla „hospodářsky silného“ spočívá mezi jiným právě v tom, že má politickou moc. Bez ní by nemohl udržet své hospodářské panství.

oo Proto také jsou „přátelé lidu“ nejhoršími reakcionáři, když říkají, že přirozeným úkolem státu je chránit hospodářsky slabého (tak tomu má být podle jejich banální stařecké morálky), kdežto celé ruské dbjiny a vnitřní politika dosvědčují, že úkolem našeho státu je chránit jen feudální statkáře a velkou buržoasii a nejbestiálněji potlačovat jakýkoli pokus „hospodářsky slabých“ obhájit sebe. A to je ovšem jeho přirozený úkol, jelikož absolutismus a byrokracie jsou skrz naskrz prodchnuty feudálně buržoasním duchem a jelikož v hospodářské oblasti buržoasie vládne a poroučí neomezeně, udržujíc dělníka ve stavu úplné podrobenosti, jako „úšlapek“.

pp Mezi kým? Statkářem a rolníkem? Bohatým sedlákem a podruhem? Továrníkem a dělníkern? K pochopení této klasické „zásady solidarity“ je nutno připomenout, že solidarity mezi podnikatelem a dělníkem se dosahuje „snížením mzdy“.

qq Co je to filistr? Prázdné střevo, plné strachu a naděje v milosrdenství boží. (Goethe.) (Pozn. red.)

rr V tom spočívaly v podstatě všechny naže staré revoluční programy, od bakuninovců a buřičů přes narodniky po narodovolce, u nichž přece také pevné přesvědčení, že rolnictvo pošle do budoudho Zemského sněmu převážnou většinu socialistů, naprosto nestálo na posledním místě.

ss Tento závěr, opakuji musel být jasný každému, kdo četl „Komunistický manifest“, „Bídu filosofie“ a „Kapitál“, toliko pan Michajlovskij potřeboval zvláštní vysvětlení.

tt Z té prosté příčiny, že tyto otázky nebyly dosud nijak řešeny. Nelze přece doopravdy nazvat řešením otazky pachtu tvrzení, že „lidový pacht podporuje lidové hospodářství“, nebo toto vylíčení systému obdělávání statkářských pozemků rolnickým inventářem „Rolník se ukázal silnějším statkáře“, jenž „obětoval svou nezávislost ve prospěch samostatného rolníka“; „rolník vyrval ze statkářových rukou velkovýrobu“; „lid zůstává vítězem v boji za formu zemědělak kultury“. Tohle liberální mlácení prázdné slámy je v „Osudech kapitalismu“ „našeho známého“ pana V. V.

uu Důkazem je diferenciace rolnictva.

vv Ziemlich blasse kompromissfähige und kompromissüchtige Reformrichtung — rusky to lze, zdá se, přeložit i takto: kulturnický oportunismus.

ww Pokus p. Krivenka bojovat proti p. Struvovi působí vůbec ubohým dojmem. Je to jakési dětinská bezmocnost namítnout něco věcného a rovněž dětské roztrpčení. Pan Struve např. praví, že p. Nik.-on je „utopista“. Naprosto jasně přitom ukazuje, proč ho tak nazývá: 1) proto, že ignoruje „skutečný vývoj Ruska“; 2) proto, že se obrací k „veřejnosti“ a „státu“, aniž chápe třídní ráz našeho státu. Co však může namítnout proti tomu p. Krivenko? Popírá, že náš vývoj je skutečně kapitalistický? Tvrdí snad, že je nějaký jiný, že náš stát není třídní? Nikoli, raději naprosto obchází tyto otázky a se směšným hněvem bojuje proti jakýmsi „šablonám“, jež si sám vymyslil. Ještě jeden příklad: pan Struve vytýká p. Nik.-onovi kromě nechápáni třídního boje hrubé chyby v jeho theorii týkající se oblasti „čistě hospodářských faktů“. Konstatuje, mimo jiné, že p. Nik.-on, když mluví o nepatrnosti našeho nezemědělského obyvatelstva, „nepozoruje, že kapitalistický rozvoj Ruska bude právě stírat tento rozdíl mezi 80% (rolnické obyvatelstvo Ruska) a 44% (rolnické obyvatelstvo v Americe); v tom, možno říci, tkví jeho historické poslání“. Pan Krivenko, za prvé, překrucuje toto místo, nebot mluví o „našem“ (?) posláni připravit rolníky o půdu, zatím co tu jde prostě o tendenci kapitalismu zmenšovat rolnické obyvatelstvo, a za druhé, aniž řekl slovo o věci samé (zda je možný takový kapitalismus, který by nevedl k sníženi počtu rolnickébo obyvatelstva?), žvaní nesmysly o „knihomolech“ atp. Viz přílohu II.( Pozn. red.)

xx Jen kdybyste se pokusil přijít návrhem teto „životné“ věci k té mládeži, jež vyprávia rolníkovi o evropských spolcích I Jak by vás uvítali, jakou by vám dali skvělou odposědl Začal byste se smrtelně bát jejich idejí, stejně jako se teď bojíte materialismu a dialektiky!

yy Cituji podle Plechanovova článku: „N. G. Černyševskij“ v časopise „Social-Demokrat“^[⁶⁹].

zz Nelze tu nevzpomenout čistě ruské nestoudnosti feudála, se kterou p. Jermolov, nyní ministr zemčdělstvl, ve své knize „Neúroda a národní pohroma“ vyslovuje námitky proti přesidlování. Nelze prý je s hlediska státu pokládat za účelné, když v evropském Rusku statkáři ještě potřebují svobodné ruce. — Pro co jiného, opravdu, existují rolnici než pro to, aby svou prací živili darmojedy-statkáře s jejich „vysoce postavenými“ trabanty?

aaa To je velmi důležitý bod. Plechanov má úplnou pravdu, když tvrdí, že naši revolucionáři mají „dva nepřátele: ještě ne zcela vymýcené staré předsudky na jedné straně a úzké chápáni nového programu na druhé“. Viz přílohu III.( Pozn. red.)

bbb Zvlášť vlivnou reakční institucí, které si poměrně málo všímali naši revolucionáři, je domácí byrokracie, která de facto vládne ruskému státu. Tato byrokracie, vyrostlá hlavně z příslušníků středních stavů, je jak svým původem, tak určením a rázem své činnosti hluboce buržoasní, avšak absolutismus a obrovské politické výsady urozených statkářů jí dodaly zvlášť škodlivých vlastností. Je to stálá korouhvička, která pokládá za svoje nejvyšší poslání spojovat zájmy statkáře a buržoy. Je to Jidášek, který využívá sympatií feudálů a konexí s nimi k napalování dělníků a rolníků, prosazuje pod rouškou „obrany hospodářsky slabých“ a „péče“ o ně při obraně proti kulakovi a lichvářovi taková opatření, která srážejí pracující lid do postavení „sprosté chátry“, vydává jej na pospas feudálnímu statkáři a tim jej činí ještě bezbrannějším proti buržoasii. Je to nejnebezpečnější pokrytec, zchytralý na základě zkušenosti západoevropských mistrů reakce a dovedně zastírající své arakčejevské choutky fíkovými listy frázi o lásce k lidu.

ccc K závěru o nutnosti vyburcovat dělníky k boji proti absolutismu lze dospět dvěma cestami: buď pohlížet na dělníka jako na jediného bojovníka za socialistický řád, a pak vidět v politické svobodě jednu z podmínek usnadňujících jeho boj. Tak pohlížejí na věc sociální demokraté. Anebo se k němu obracet prostě jako k člověku, jenž nejvíce trpí nynějšími pořádky, který už nemá co ztratit a který může nejrozhodněji vystoupit proti absolutismu. To však také bude znamenat nutit ho, aby se belhal ve vleku buržoasních radikálů, kteří nechtějí vidět antagonismus mezi buržoasii a proletariátem za solidaritou všeho „lidu“ proti absolutismu.

ddd Celému svčtu. (Pozn. red.)

eee Naopak. Na prvém mistě bezpodmínečně vždy stojí praktická práce propagační a agitační, za prvé z toho důvodu, že theoretická práce dává jen odpovědi na požadavky, které klade práce praktická. A za druhé, sociální demokraté jsou nuceni z důvodů na nich nezávislých se příliš často omezovat na pouhou theoretickou práci, než aby si vysoce nevážili každé chvíle, kdy je možná práce praktická.

fff Studovat, propagovat, organisovat. (Potn. red.)

ggg Člověkem budoucnosti v Rusku je rolník — soudili představitelé rolnického socialismu, narodnici v nejširším smyslu toho slova. Člověkem budoucnosti v Rusku je dělník, soudí sociální demokraté. Tak bylo formulováno v jednom rukopisu hledisko marxistů.

49 „Juridičeskij Věstnik“ (Právnický věstník) — měsíčník buržoasně liberálního směru. Vycházel v Moskvě od r. 1867 do r. 1892.

50 Citováno z práce N. F. Anněnského „Zpráva o postavení domáckých výrobců v pavlovském okrese“ [„Nižegorodskij Věstník parochodstva i promyšlennosti“ (Nižněnovgorodský věstník paroplavby a průmyslu) čís. 1, 2 a 3 z r. 1891].

51 Je míněn spis J. M. Děmentěva, „Co dává továrna obyvatelstvu a co mu bere“. (Moskva, 1893).

52 Leninem zmiňované „údaje o několika újezdech“, týkající se diferenciace rolnictva, byly shrnuty v druhém sešitu (dosud nenalezeném) spisu „Kdo jsou přátelé lidu“.

Otázku diferenciace rolnictva propracoval Lenin podrobně ve „Vývoji kapitalismu v Rusku“ (viz v 3. svazek těchto spisů), zejména v jeho druhé kapitole: „Diferenciace mezi rolnictvem“.

53 Čtvrtláníci (Četvěrtnyje krestjaně) v carském Rusku byla kategorie bývalých státních rolníků, potomků vysloužilých vojáků, kteří byli v XV.—XVII. století rozmístěni na okrajových územích Moskevského státu. Tito osídlenci (kozáci, střelci, vojáci) dostávali za ochranu hranic do dočasného nebo dědičného užívání nevelký kus půdy, měřený na „četvěrti“ (čtvrtlán — stará ruská plošná míra; 40 sáhů délky a 30 sáhů šířky = polovina děsjatiny; sáh = 2,134 m, děsjatina = 1,092 ha. — Pozn. překl.). Od r. 1719 byli tito osídlenci nazýváni „odnodvorci“. Původně požívali různých výsad; měli např. právo mít poddané rolníky. Během XIX. století se však jejich práva postupně vyrovnala s právy ostatních rolníků. Výnosem z r. 1866 byly jejich pozemky („četvěrnaja zemlja“) prohlášeny za soukromé vlastnictví a přecházely dědičně na členy rodin lývalých „odnodvorců“ (čtvrtláníků).

54 Zde a na jiných místech tohoto svazku Lenin uvádí ve vlastním překladu citáty z knihy I. A. Gurviče: „Hospodářská situace ruské vesnice“. Kniha vyšla r. 1892 v New-Yorku anglicky; rusky byla vydána r. 1896. O knize, která obsahuje cenné údaje, se Lenin vyslovil s velkým uznáním.

55 Lenin cituje práci K. Marxe: „Ke kritice Hegelovy filosofle práva“. K. Marx a B. Engels, Spisy, rusky, sv. I., 1938, str. 386. (V české sekci MIA zde)

56 „Sborník statistických údajů o moskevské gubernii“, rusky, sv. V., sešit 1., 1879, a sv. II., 1878.

57 Je míněna kniha V. N. Grigorjova: „Domácká výroba zámků a nožů v pavlovském okrese“ (1881) a práce N. F. Anněnského: „Zpráva o postavení domáckých výrobců v pavlovském okrese“, 1891, o níž je zmínka v poznámce 50.

58 Gladstonovy pozemkové zákony — byly uzákoněny anglickým liberálním ministerstvem Gladstonovým v sedmdesátých a osmdesátých letech XIX. století. Gladstonova vláda, ve snaze zmírnit boj mezi pachtýři a pozemkovými pány, landlordy, a získat hlasy pachtýřů, uzákonila některá nepatrná omezení zvůle landlordů, kteří v masách vystěhovávali pachtýře. Vláda také slibovala, že upraví otázku nedoplatků pachtýřů a zřídí zvláštní pozemkové soudy k stanovení (na 15 let) „spravedlivého“ pachtovného atd. Gladstonovy pozemkové zákony jsou vzorem sociální demagogie liberální buržoasie.

59 Bismarckovské pojištění dělnictva — sociální pojištění dělnictva v případě úrazu, nemoci, invalidity a stáří, zavedené v Německu Bismarckovou vládou v osmdesátých letech XIX. století. Toto pojištění se vztahovalo jen na část dělnictva. Dvě třetiny příspěvků na nemocenské pojištění platili dělníci sami a jen jednu třetinu zaměstnavatelé. Když se Bismarckovi nepodařilo potlačit dělnické hnutí drakonickými zákony proti socialistům, pokoušel se je demoralisovat ubohými almužnami. Tato politika, jak známo, také neměla úspěch.

60 Je zde míněna povídka Saltykova-Ščedrina — „Liberál“ (Vybrané spisy, rusky, 1937, str. 195—198).

61 „Nědělja“ (Týden) — liberálně narodnický týdeník, který vycházel v Petrohradě od roku 1866 do r. 1901. Stavěl se proti boji s absolutismem, hlásal tzv. theorii „drobných věcí“, tj. vyzýval inteligenci, aby se zřekla revolučního boje a věnovala se „kulturničení“.

62 Je míněn A. I. Gercen a dopis K. Marxe redakci „Otěčestvěnnyje Zapiski“. (K. Marx a B. Engels, Spisy, rusky, sv. XV., 1933, str. 375—376.)

63 „Sozialpolitisches Centralblatt“ — časopis pravého křídla německé sociální demokracie. Začal vycházet r. 1891.

64 K. P. Pobědonoscev — nejvyšší prokurátor synodu, krajní reakcionář, inspirátor feudalistické politiky Alexandra III.

65 V ruském textu se říká „reptily“ (z latinského — reptilia = plazi); tak byly tehdy nazývány prodejné publikace, noviny a jiné časopisy, podplácené carskou vládou a plazící se před ní.

66 A. S. Jermolov — ministr zemědělství a státních majetků v letech 1893—1905; prováděl politiku ochrany pozůstatků feudalismu a vystupoval jako představitel zájmů feudálních statkářů.

S. J. Witte — jeden z nejvýznamnějších ministrů carského Ruska; dlouhou dobu (1892—1903) byl ministrem financí. Svými opatřeními v oblasti financí, celní politiky, železničních staveb a pod., prováděnými v zájmu velké buržoasie, podporoval rozvoj kapitalismu v Rusku.

67 Zde je míněna skupina socialistů-narodniků z ruské revoluční emigrace v čele s N. I. Utinem. Tato skupina vydávala v Ženevě svůj časopis „Narodnoje Dělo“ (Věc lidu). Počátkem roku 1870 utvořila ruskou sekci Mezinárodního dělnického sdružení (I. Internacionály). Generální rada Internacionály přijala 22. března 1870 ruskou sekci do Internacionály. Na její žádost převzal její zastoupení v Generální radě K. Marx. „S radostí přijímám čestnou povinnost, kterou mně nabízíte, být Vaším zástupcem v Generální radě,“ napsal Marx 24. března členům ruské sekce. Členové ruské sekce I. Internacionály podporovali Marxe v jeho boji proti anarchistům-bakuninovcům, vedli revoluční propagandu idejí Internacionály a snažili se upevnit spojení ruského revolučního hnutí s hnutím západoevropským.

68 A. N. Engclgardt — narodnický publicista, jenž si získal popularitu svou veřejnou a agronomickou činností a pokusem o organisaci racionálního hospodářství na vlastním statku Batiščevo ve smolenské gubernii (viz jeho dopisy „Z vesnice“, 1882). Jeho hospodářství podrobil Lenin kritice ve „Vývoji kapitalismu v Rusku“ (Spisy, sv. 3.).

69 „Social-Děmokrat“ (Sociální demokrat) — literárně politická revue, kterou vydávala v cizině skupina „Osvobození práce“ v letech 1890—1892; celkem vyšla čtyři čísla. Lenin cituje Plechanovův článek: „N. G. Černyševskij“, který vyšel v prvním čísle této revue, r. 1890, str. 138——139.

70 Lenin zde míní stranu „lidového práva“ („Narodnoje pravo“), illegální organisaci demokratické inteligence, založenou za účasti bývalých narodovolců roku 1893; na jaře 1894 byla carskou vládou potlačena. Tato organisace vydala dva programové dokumenty: „Naléhavá otázka“ a „Manifest“. Lenin hodnotí „narodopravce“ jako politickou stranu v brožuře „Úkoly ruských sociálních demokratů“ (Viz Spisy, Sv. 2.). Většina příslušníků této strany pak přešla do strany eserů.

Vladimír Iljič LeninKdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům

Ostrogožský újezd voroněžské gubernie

Vladimír Iljič Lenin
Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům