Vladimír Iljič Lenin
Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům

Sešit I

„Russkoje bogatstvo“^[16] zahájilo tažení proti sociálním demokratům. Již v 10. čísle loňského ročníku ohlásil jeden z vedoucích publicistů tohoto časopisu pan N. Michajlovskij nastávající „polemiku“ proti „našim tak zvaným marxistům neboli sociálním demokratům“. Potom vyšly články pana S. Krivenka: „O kulturních jedincích“ (čís. 12) a p. N. Michajlovského: „Literatura a život“ (čís. 1 a 2 „R. B.“ z roku 1894). Pokud jde o vlastní názory na naši ekonomickou skutečnost, byly nejúplněji vyloženy p. S.Južakovem v článku: „Otázky hospodářského vývoje Ruska“ (v čís. 11 a 12). Tito pánové, kteří si všeobecně činí nárok předkládat ve svém časopisu ideje a taktiku skutečných „přátel lidu“, jsou otevřenými nepřáteli sociální demokracie. Nuže, pokusme se pohlédnout blíže na tyto „přátele lidu“, na jejich kritiku marxismu, na jejich ideje a taktiku.

Pan N. Michajlovskij věnuje největší pozornost theoretickým základům marxismu, a proto se zejména pozastavuje nad rozborem materialistického pojetí dějin. Když vyložil ve všeobecných rysech obsah obšírné marxistické literatury, objasňující tuto doktrinu, začíná svou kritiku touto tirádou:

„Především,“ praví, „vzniká sama sebou otázka: v kterém díle vyložil Marx své materialistické pojetí dějin? V ‚Kapitálu‘ nám podal vzor spojení logické síly s erudicí, s pečlivým studiem jak celé ekonomické literatury, tak i příslušných faktů. Vytáhl na denní světlo dávno zapomenuté nebo nyní nikomu známé theoretiky ekonomické vědy a nenechal bez povšimnutí nejmenší podrobnosti v kdejakých zprávách továrenských inspektorů nebo výpovědích znalců v různých speciálních komisích; zkrátka přehrabal obrovskou spoustu faktického materiálu, zčásti aby zdůvodnil, zčásti aby ilustroval své ekonomické theorie. Pokud vytvořil ‚naprosto nové‘ pojetí dějinného procesu, pokud objasnil celou minulost lidstva s nového hlediska a udělal bilanci všech dosud existujících filosoficko-historických theorií, učinil tak samozřejmě s touž pečlivostí: vpravdě přezkoumal a podrobil kritické analyse všechny známé theorie dějinného procesu a s velikou pílí zpracoval spoustu faktů světových dějin. Srovnání s Darwinem, tak obvyklé v marxistické literatuře, nás ještě více utvrzuje v této myšlence. Co představuje celé Darwinovo dílo? Několik zevšeobecňujících, co nejtěsněji navzájem spjatých idejí, korunujících celý Mont Bianc faktického materiálu. Kde je však příslušné Marxovo dílo? Neexistuje. A nejenže není takového Marxova díla, není ho ani v celé marxistické literatuře, přes veškerou její kvantitativní obsáhlost a rozšíření.“

Celá tato tiráda je nejvýš charakteristická pro ujasnění toho, jak málo lidé chápou „Kapitál“ a Marxe. Pod drtivou tíhou obrovské průkaznosti výkladu klanějí se Marxovi, vychvalují ho a zároveň naprosto přehlížejí základní obsah doktriny, bezstarostně dále hudou staré písničky o „subjektivní sociologii“. Nelze nevzpomenout při této příležitosti velmi přiléhavého epigramu, který zvolil Kautsky pro svou knihu o Marxově ekonomické theorii:

Wer wird nicht einen Klopstock loben? Doch wird ihn jeder lesen? Nein. Wir wollen weniger erhoben Und fleissiger gelesen sein.[a]

Ano, tak jest! Pan Michajlovskij by měl Marxe méně vychvalovat, zato však pilněji číst, či lépe řečeno, důkladněji promýšlet to, co čte.

„V ‚Kapitálu‘ nám podal Marx vzor spojení logické síly s erudicí“ — praví p. Michajlovskij. Pan Michajlovskij nám v této větě podal vzor spojení skvělé fráze s obsahovou prázdnotou — poznamenal jeden marxista. A tato poznámka je naprosto správná. Vskutku, v čem se projevila tato Marxova logická síla? Jaké výsledky dala? Čteme-li uvedenou tirádu p. Michajlovského, lze si pomyslit, že celá ona síla byla zaměřena k „ekonomickým theoriím“ v nejužším smyslu slova — a dost. A aby silněji podtrhl úzké meze oblasti, ve které Marx projevoval svou logickou sílu, klade p. Michajlovskij důraz na „nejmenší podrobnosti“, na „pečlivost“, na „nikomu známé theoretiky“ atd. Z toho vyplývá, jako by Marx nevnesl do způsobu vytvoření těchto theorií nic podstatně nového, co by stálo za zmínku, jako by nechal hranice ekonomické vědy takovými, jaké byly u dřívějších ekonomů, aniž je rozšířil, aniž přinesl „zcela nové“ pojetí této vědy samé. Zatím však každý, kdo četl „Kapitál“, ví, že to všechno je úplná nepravda. Nelze nevzpomenout při této příležitosti na to, co napsal o Marxovi p. Michajlovskij před 16 lety v polemice proti banálně buržoasnímu panu J. Žukovskému^[17]. Doba byla snad tehdy jiná, smysly snad svěžejší, ale ať tak či onak, tón i obsah článku p. Michajlovského byly zcela jiné.

„Konečným cílem tohoto díla je odhalit ekonomický zákon vývoje (v orig.: das oekonomische Bewegungsgesetz — ekonomický zákon pohybu) moderní společností — praví K. Marx o svém ‚Kapitálu‘ a přísně dodržuje svůj program“ — tak soudil pan Michajlovskij r. 1877. Všimněme si blíže tohoto přísně (podle kritikova přiznání) dodrženého programu. Tkví ve snaze „odhalit ekonomický zákon vývoje současné společnosti“.

Už sama tato formulace nás staví přímo před několik otázek, vyžadujících vysvětlení. Proč mluví Marx o „současné (modern)“ společnosti, zatím co všichni ekonomové předtím mluvili o společnosti vůbec? V jakém smyslu používá slova „současný“, podle jakých znaků vyjímá zvlášť tuto soudobou společnost? A dále, co znamená: ekonomický zákon vývoje společnosti? Zvykli jsme si slyšet od ekonomů — a je to, mimochodem řečeno, jedna z oblíbených myšlenek publicistů a ekonomů těch kruhů, ke kterým patří „Russkoje Bogatstvo“ — že pouze výroba hodnot je podřízena výhradně ekonomickým zákonům, kdežto distribuce prý závisí na politice, na tom, v čem bude záležet působení státní moci, inteligence atd. na společnost. V jakém smyslu tedy mluví Marx o ekonomickém zákonu vývoje společnosti, ba nazývá jej vedle toho Naturgesetz — přírodním zákonem? Jak tornu rozumět, když tak mnozí domácí sociologové popsali haldy papíru o tom, že oblast společenských jevů je něčím zvláštním, co nepatří do oblasti přírodně historických jevů, a že proto pro zkoumání společenských jevů je nutno používat zcela zvláštní „subjektivní metody v sociologii“?

Všechny tyto rozpačité otázky vznikají přirozeně a nutně, a jistě jen úplná ignorance je může obcházet, když jde o „Kapitál“. Abychom si zjednali jasno v těchto otázkách, ocitujeme nejprve ještě jedno místo z téže předmluvy ke „Kapitálu“ — jen o několik řádek dále:

„Moje hledisko spočívá v tom,“ praví Marx, „že posuzuji vývoj ekonomické společenské formace jako přírodně historický proces.“^[18]

Pouhé porovnání třebas jen obou uvedených míst z předmluvy postačí, aby bylo patrno, že právě v tom je základní idea „Kapitálu“ uplatněna, jak jsme slyšeli, přísně důsledně a se vzácnou logickou silou. Se zřetelem ke všemu tomu všimněme si především dvou okolností: Marx mluví jen o jedné „společensko-ekonomické formaci“, o kapitalistické, tj. říká, že zkoumal zákon vývoje jen této formace a žádné jiné. To za prvé. A za druhé, povšimněme si způsobu, jakým Marx dospěl ke svým závěrům: tkvěl, jak jsme právě slyšeli od p. Michajlovského, v „pečlivém studiu příslušných faktů“.

Nyní přejděme k rozboru oné základní ideje „Kapitálu“, kterou se tak obratně pokusil obejít náš subjektivní filosof. V čem vlastně tkví pojem společensko-ekonomické formace? A jak je možno a nutno pokládat takovou formaci za přírodně historický proces? — To jsou otázky, které nyní před námi stojí. Uvedl jsem již, že s hlediska starých (starých nikoli pro Rusko) ekonomů a sociologů je pojem společensko-ekonomické formace naprosto zbytečný: ti mluví o společnosti vůbec, přou se se Spencery o to, co je společnost vůbec, jaký je cíl a podstata společnosti vůbec atd. V takových úvahách se tito subjektivní sociologové opírají o argumenty např. toho druhu, že cílem společnosti je blaho všech jejích členů, že proto spravedlivost žádá určitou organisaci a že řády, neodpovídající této ideální organisaci (,‚sociologie musí začít jistou utopií“ — tato slova p. Michajlovského, jednoho z tvůrců subjektivní metody, velmi dobře charakterisují podstatu jejich metod), jsou nenormální a musí být odstraněny.. „Podstatným úkolem sociologie je,“ soudí na př. p. Michajlovskij, „vyjasnit společenské podmínky, za kterých se ta neb ona potřeba lidské přirozenosti uspokojuje.“ Jak vidíte, tohoto sociologa zajímá jen společnost vyhovující lidské přirozenosti, a naprosto ne nějaké společenské formace, které nadto mohou být založeny na takovém „lidské přirozenosti“ neodpovídajícím jevu, jako je zotročení většiny menšinou. Vidíte také, že s hlediska tohoto sociologa nemůže být řeči o tom, že by vývoj společnosti byl chápán jako přírodně historický proces. („Když sociolog pokládá něco za žádoucí nebo nežádoucí, má nalézt podmínky pro uskutečnění tohoto žádoucího, či pro odstranění tohoto nežádoucího“ — „pro uskutečnění určitých ideálů“ — soudí týž p. Michajlovskij.) A nejen to; nemůže být řeči dokonce ani o vývoji, nýbrž jedině o různých odchylkách od „žádoucího“, o „defektech“, ke kterým dochází v dějinách v důsledku... v důsledku toho, že lidé byli nerozumní, nedovedli řádně pochopit, co žádá lidská přirozenost, nedovedli nalézt podmínky pro uskutečnění takového rozumného řádu. Je jasné, že Marxova základní myšlenka o přírodně historickém procesu vývoje společensko-ekonomických formací v základech podrývá tuto dětinskou morálku, která si činí nárok na název sociologie. Jak vypracoval Marx tuto základní myšlenku? Tak, že z různých oblastí společenského života vyňal ekonomickou oblast, že ze všech společenských vztahů vyňal výrobní vztahy jako základní, prvotní, určující všechny ostatní vztahy. Sám Marx popisuje svůj myšlenkový pochod v této věci takto:

„První prací, již jsem podnikl k vyřešení pochyb, které na mne doléhaly, byl kritický rozbor Hegelovy filosofie práva. Dospěl jsem k závěru, že právní poměry, stejně jako politické formy, nemohou být vyvozeny a vysvětleny ze sebe samých, a tím méně z tzv. všeobecného vývoje lidského ducha, nýbrž naopak, že tkví svými kořeny jedině v materiálních životních poměrech, jejichž komplex nazval Hegel, po příkladu Angličanů a Francouzů XVIII. století, ‚občanskou společností‘, že však anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Výsledky, k nimž jsem dospěl, mohou být stručně zformulovány takto: V materiální produkci jsou lidé nuceni vzájemně vstupovat do určitých výrobních vztahů, které odpovídají určitému stupni vývoje výrobních sil, který v dané době zvládají jejich ekonomické síly. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité společenské formy vědomí. Způsob produkce materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak: jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se však výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními poměry nebo — což je jen právní výraz toho — s poměry vlastnickými, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Tehdy výrobní poměry přestávají odpovídat výrobním silám a proměňují se v jejich okovy. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu v celé ohromné nadstavbě. Zkoumáme-li takové převraty, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem ve výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými a filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento rozpor uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratů posuzovat z jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými silami výrobními a výrobními poměry... Zhruba lze označit asijský, antický, feudální a moderní buržoasní výrobní způsob za progresivní epochy v dějinách ekonomických společenských formací.“^[19]

Už sama o sobě byla tato idea materialismu v sociologii geniální ideou. „Zatím“ to byla ovšem jen hypothesa, avšak taková hypothesa, jež po prvé poskytla možnost přísně vědeckého stanoviska k historickým a společenským otázkám. Dosud sociologové, jelikož se nedovedli dopídit nejprostších a takových prvotních vztahů, jako jsou vztahy výrobní, se přímo pouštěli do zkoumání a studia politicko-právních forem, naráželi na fakt vzniku těchto forem z těch nebo oněch idejí lidstva v dané době — a na tom zůstávali stát; zdálo se, že společenské vztahy jsou vytvářeny lidmi uvědoměle. Avšak tento závěr, kterému se dostalo plného výrazu v ideji Contrat Social^[20] (jejíž stopy jsou velmi patrné ve všech systémech utopického socialismu), naprosto odporoval všem historickým pozorováním. Nikdy se ještě nestalo, ba ani nyní se nestává, aby si členové společnosti představovali souhrn společenských vztahů, ve kterých žijí, jako něco určitého, uceleného, prodchnutého určitou zásadou; naopak, masa se nevědomky přizpůsobuje těmto vztahům a nemá o nich jako o zvláštních historických společenských vztazích žádnou představu, takže např. směnné vztahy, ve kterých lidé žili po mnoho staletí, byly objasněny teprve v nejnovější době. Materialismus odstranil tento rozpor, když analysu prohloubil a rozšířil na původ přímo těchto společenských idejí člověka; a jeho závěr, že myšlenkový pochod je závislý na dění, je jedině slučitelný s vědeckou psychologií. Dále, na druhé straně, povýšila tato hypothesa po prvé sociologii na vědu. Doposud žili sociologové v rozpacích, když měli rozlišit v složité síti společenských jevů důležité od nedůležitých (v tom je kořen subjektivismu v sociologii), a nedovedli nalézt objektivní kriterium pro takové rozlišování. Materialismus podal úplně objektivní kriterium, když vyzdvihl „výrobní poměry“ jako strukturu společnosti a umožnil aplikovat na ně ono všeobecné vědecké kriterium opakování, kteroužto aplikaci na sociologii popírali subjektivisté. Dokud se omezovali na ideologické společenské vztahy (tj. na takové, které před svým utvářením procházejí vědomím^[b] lidí), nemohli zpozorovat opakování a pravidelnost ve společenských jevech různých zemí a jejich věda byla v nejlepším případě pouhým popisem těchto jevů, snůškou surové látky. Analysa materiálních společenských poměrů (tj. takových, které se utvářejí, aniž procházejí vědomím lidí: lidé, směňujíce výrobky, vstupují do výrobních vztahů, aniž si uvědomují, že tu jde o společenský výrobní vztah) — analysa materiálních společenských poměrů rázem umožnila postřehnout opakování a pravidelnost a zevšeobecnit řád různých zemí v jeden základní pojem společenské formace. Teprve takové zevšeobecnění umožnilo přejít od popisu (a hodnocení s hlediska ideálu) společenských jevů k jejich přísně vědecké analyse, která, uveďme jako příklad, ponechává stranou to, co odlišuje jednu kapitalistickou zemi od druhé, a zkoumá to, co je jim všem společné.

Konečně, za třetí, tato hypothesa po prvé vytvořila možnost vědecké sociologie také proto, že jedině zredukování společenských poměrů na poměry výrobní, a těchto na úroveň výrobních sil, dalo pevný základ pro pojetí vývoje společenských formací jako přírodně historického procesu. A samo sebou se rozumí, že bez takového nazírání nemůže být ani vědy o společnosti. (Subjektivisté např., ačkoli uznávali zákonitost historických jevů, nebyli s to pochopit jejich evoluci jako přírodně historický proces — a to právě proto, že zůstávali stát na společenských idejích a cílech člověka, aniž dovedli redukovat tyto ideje a cíle na materiální společenské vztahy.)

Leč Marx, jenž vyslovil tuto hypothesu ve čtyřicátých letech, pouští se do faktického (to si dobře zapamatujte) zkoumání látky. Bere jednu ze společensko-ekonomických formací — systém zbožního hospodářství — a na základě obrovské spousty faktů (která zkoumal při nejmenším 25 let) podává nejpodrobnější analysu zákonů fungování této formace a jejího vývoje. Tato analysa se omezuje jen na výrobní vztahy mezi členy společnosti: Marx, jenž se ani jednou pro objasnění věcí neuchyluje k nějakým momentům ležícím mimo tyto výrobní vztahy, umožňuje poznat jak se rozvíjí zbožní organisace společenského hospodářství, jak se přeměňuje v kapitalistickou, vytvářejíc antagonistické (antagonistické už v mezích výrobních poměrů) třídy, třídu buržoasie a proletariátu, jak rozvíjí produktivitu společenské práce, a tím přináší takový element, který se dostává do nesmiřitelného rozporu se základy této kapitalistické organisace samé.

Taková je kostra „Kapitálu“. Věc však tkví v tom, že se Marx nespokojil s touto kostrou, že se neomezil na pouhou „ekonomickou theorii“ v obvyklém smyslu, že — ačkoli vysvětloval strukturu a vývoj dané společenské formace výhradně výrobními poměry — přesto všude a ustavičně zkoumal nadstavby, odpovídající těmto výrobním poměrům, dával kostře maso a krev. „Kapitál“ měl takový obrovský úspěch právě proto, že tato kniha „německého ekonoma“ ukázala čtenáři celou kapitalistickou spo1ečenskou formaci jako živou — s jejími životními stránkami, s faktickým sociálním projevem třídního antagonismu, vlastního výrobním poměrům, s buržoasní politickou nadstavbou, chránící panství třídy kapitalistů, s buržoasními ideami svobody, rovnosti atd., s buržoasními rodinnými vztahy. Nyní je pochopitelné, že srovnání s Darwinem je úplně přesné: „Kapitál“ není nic jiného, než „několik zevšeobecňujících, navzájem co nejtěsněji spjatých idejí, korunujících celý Mont Blanc faktického materiálu“. A jestliže ten, kdo četl „Kapitál“, nebyl s to zpozorovat tyto zevšeobecňující ideje, není to už vina Marxe, jenž na ně dokonce, jak jsme viděli, v předmluvě poukázal. A nejen to: takové srovnání je správné nejen s vnější stránky (která, neznámo proč, zvlášť zaujala p. Michajlovského), nýbrž i se stránky vnitřní. Jako Darwin skoncoval s názorem, že druhy živočichů a rostlin jsou ničím nespojené, náhodné, „bohem stvořené“ a neměnné, a první postavil biologii na zcela vědeckou základnu, zjistiv proměnlivost druhů a kontinuitu mezi nimi, tak i Marx skoncoval s názorem, že společnost je mechanickým shlukem individuí, připouštějícím jakékoli změny z vůle vrchnosti (nebo, což je totéž, z vůle společnosti a vlády), vznikajícím a měnícím se náhodně, a první postavil sociologii na vědeckou základnu tím, že stanovil pojem společensko-ekonomické formace jako souhrnu daných výrobních poměrů a že zjistil, že vývoj těchto formací je přírodně historickým procesem.

Nyní — od vyjití „Kapitálu“ —je materialistické pojetí dějin už nikoli hypothesou, nýbrž vědecky dokázaným učením, a dokud nebude učiněn jiný pokus o vědecké objasnění fungování a vývoje nějaké společenské formace — a to právě společenské formace, nikoli sociálních poměrů nějaké země nebo národa nebo dokonce třídy atp. — jiný pokus, který by úplně stejně dovedl, jak to dovedl materialismus, vnést pořádek do „příslušných faktů“ a který by dovedl úplně stejně podat živý obraz určité formace s jejím přísně vědeckým výkladem — do té doby bude materialistické pojetí dějin synonymem vědy o společnosti. Materialismus je nikoli „převážně vědeckým pojetím dějin“, jak myslí p. Michajlovskij, nýbrž jediným jejich vědeckým pojetím.

A teď, můžete si představit něco zábavnějšího než to, že se našli lidé, kteří po přečtení „Kapitálu“ nebyli s to nalézt v něm materialismus? Kde je? — ptá se s upřímnými rozpaky p. Michajlovskij.

Četl „Komunistický manifest“ a nezpozoroval, že soudobé pořádky — i právní, i politické, i rodinné, i náboženské, i fllosocké — jsou tam vysvětlovány materialisticky, že dokonce kritika socialistických a komunistických theorii hledá a nalézá jejich kořeny v určitých výrobních poměrech.

Četl „Bídu filosofie“ a nezpozoroval, že Proudhonova sociologie je tam rozebírána s materialistického hlediska, že kritika Proudhonem navrženého řešení nejrůznějších historických otázek vychází z principů materialismu, že vlastní autorovy poukazy na to, kde je třeba hledat fakta k vyřešení těchto otázek, jsou vlastně poukazy na výrobní poměry.

Četl „Kapitál“ a nezpozoroval, že má před sebou vzor vědecké analysy jedné — a to nejsložitější — společenské formace na základě materialistické metody, vzor všemi uznaný a nikým nepředstižený. A hle, sedí, bádá a hloubá nad hlubokomyslnou otázkou: „V kterém díle vyložil Marx své materialistické pojetí dějin?“

Každý, kdo zná Marxe, by mu na to odpověděl jinou otázkou: v kterém díle nevykládal Marx své materialistické pojetí dějin? Avšak p. Michajlovskij se pravděpodobně doví o Marxových materialistických studiích teprve tehdy, až pod příslušnými pořadovými čísly budou uvedeny v nějaké historicko-sofistické práci nějakého Karejeva pod rubrikou: „ekonomický materialismus“.

Nejzábavnější však je, že p. Michajlovskij obviňuje Marxe z toho, že „nepřezkoumal (sic!) všechny známé theorie dějinného procesu“. To už je teprve směšné. A v čem tkvěly z devíti desetin tyto theorie? V čistě apriorních, dogmatických, abstraktních konstrukcích toho, co je společnost, co je pokrok atd. (Beru úmyslně příklady blízké intelektu i srdci p. Michajlovského.) Vždyť přece takové theorie nejsou k ničemu už samou svou existencí, nejsou k ničemu pro své základní metody, pro svou úplnou a beznadějnou metafysičnost. Vždyť začínat otázkami, co je společnost, co je pokrok, znamená začínat od konce. Odkud vezmete pojem společnosti a pokroku vůbec, když jste ještě neprozkoumali ani jednu společenskou formaci v jednotlivosti, nebyli jste s to dokonce ani stanovit tento pojem, nedovedli jste dokonce ani přikročit k vážnému studiu faktů, k objektivní analyse jakýchkoli společenských vztahů? To je nejvýraznější znak metafysiky, kterou začínala každá věda: dokud se nedovedli pustit do studia faktů, stále si vymýšleli a priori^[c] všeobecné theorie, které zůstávaly neplodnými. Metafysik-chemik, jenž nedovedl ještě věcně prozkoumat chemické procesy, vymýšlel si theorii o tom, jakou silou je chemická příbuznost. Metafysik-biolog vykládal o tom, co je to život a životní síla. Metafysik-psycholog uvažoval o tom, co je to duše. Nesmyslná tu byla už metoda. Nelze uvažovat o duši a nemít jasno o jednotlivých psychických procesech: pokrok zde musí spočívat právě v tom, aby lidé zanechali všeobecných theorií a filosofických konstrukcí o tom, co je to duše, a aby uměli postavit na vědeckou základnu studium faktů, charakterisujících ty neb ony psychické procesy. Proto obvinění p. Michajlovského znamená naprosto totéž, jako kdyby metafysik-psycholog, jenž celý svůj život psal „studie“ o tom, co je to duše (při čemž nedovede přesně vysvětlit ani jeden, byť nejprostší psychický jev), začal obviňovat vědeckého psychologa z toho, že nepřezkoumal všechny dosud známé theorie o duši. On, tento vědecký psycholog, odvrhl filosofické theorie o duši a pustil se přímo do studia materiálního substrátu psychických jevů — nervových procesů — a dejme tomu, analysoval a objasnil určitý proces nebo určité psychické procesy. A tu náš metafysik-psycholog čte tuto práci, chválí ji — dobře prý jsou popsány procesy a prozkoumána fakta — ale není spokojen. Dovolte — rozhorluje se, když slyší, jak kolem lidé mluví o naprosto novém pojetí psychologie tohoto učence, o zvláštní metodě vědecké psychologie — dovolte, rozčiluje se filosof — a v kterémpak díle je vyložena tato metoda? Vždyť v této práci jsou „jen pouhá fakta“? Není v ní ani potuchy o přezkoumání „všech známých filosofických theorií o duši“? To naprosto není příslušné dílo!

Stejně tak „Kapitál“ není samozřejmě příslušným dílem pro sociologa-metafysika, jenž nepozoruje neplodnost apriorních úvah, co je to společnost, jenž nechápe, že takové metody místo studia a objasnění vedou jen k tomu, že místo pojmu společnost jsou podvrhovány buď buržoasní ideje anglického kramáře, nebo maloměšťácko-socialistické ideály ruského demokrata — a víc nic. Právě proto všechny tyto filosoficko-historické theorie vznikaly a praskaly jako mýdlové bubliny, jsouce v nejlepším případě symptomem společenských idejí a vztahů své doby a nepřispívajíce ani trochu k tomu, aby člověk pochopil třebas jen některé jednotlivé, zato však skutečné (a nikoli „odpovídající lidské přirozenosti“) společenské vztahy. Obrovský krok vpřed, který udělal v tomto směru Marx, záležel právě v tom, že zanechal všech těchto úvah o společnosti a pokroku vůbec, zato však podal vědeckou analysu jedné společnosti a jednoho pokroku, totiž kapitalistického. A p. Michajlovskij ho obviňuje, že začal od počátku, a nikoli od konce, analysou faktů, a nikoli konečnými závěry, zkoumáním zvláštních, historicky určených společenských vztahů, a nikoli všeobecnými theoriemi o tom, v čem tkví tyto společenské vztahy vůbec. A p. Michajlovskij se ptá: „Kde je příslušné dílo?“ Ó, přemoudrý subjektivní sociologu!!

Kdyby se náš subjektivní filosof omezil jen na rozpačitou otázku, v kterém díle je zdůvodněn materialismus, nebylo by to ještě nejhorší. Ale on — přes to (nebo snad právě proto), že nenašel nikde nejen zdůvodnění, nýbrž ani výklad materialistického pojetí dějin — začíná přisuzovat této doktrině nároky, které si nikdy nečinila. Když uvedl citát z Blossa o tom, že Marx proklamoval naprosto nové pojetí dějin, vykládá dál bez jakýchkoli okolků o tom, že prý si tato theorie činí nárok na to, že „objasnila lidstvu jeho minulost“, že vyjasnila „celou (sic!!?) minulost lidstva“ atd. Vždyť to všechno je samá lež! Theorie si činí nárok jen na objasnění jedné, kapitalistické společenské organisace a žádné jiné. Jestliže aplikace materialismu na analysu a objasnění jedné společenské formace dala tak skvělé výsledky, je naprosto přirozené, že materialismus v dějinách není už hypothesou, nýbrž vědecky ověřenou theorií; je zcela přirozené, že nutnost této metody se vztahuje i na ostatní společenské formace, byť nebyly podrobeny speciálnímu faktickému studiu a podrobné analyse, stejně jako idea transformismu^[d], dokázaná na podkladě dostatečného množství faktů, se vztahuje na celou oblast biologie, třebaže u jednotlivých druhů živočichů a rostlin nebylo možno přesně zjistit fakt jejich transformace. A jako transformismus si naprosto nečiní nárok na to, že vyjasnil „celé“ dějiny utváření druhů, nýbrž jen na to, že postavil metody tohoto objasnění na vědeckou úroveň, právě tak i materialismus v dějinách nikdy netvrdil, že všecko objasnil, nýbrž že pouze ukázal „jedině vědecký“ — podle Marxova výrazu („Kapitál“) — způsob vysvětlení dějin.^[21] Podle toho lze soudit, jak duchaplných, vážných a slušných způsobů polemiky užívá p. Michajlovskij, když nejdříve překrucuje Marxe, přisuzuje materialismu v dějinách nesmyslné nároky „všechno objasnit“, nalézt „klíč ke všem historickým zámkům“ (nároky, které Marx ovšem hned a velmi jízlivou formou zavrhl ve svém „dopisu“^[22] o článcích Michajlovského), potom si tropí posměch z těchto jím samým vymyšlených nároků, a nakonec, uváděje přesně Engelsovy myšlenky — přesně proto, jelikož tentokrát cituje, a nikoli volně reprodukuje — že politická ekonomie, jak ji chápou materialisté, „má být teprve vytvořena“, že „všecko, co jsme od ní dostali, se omezuje“ na dějiny kapitalistické společnosti^[23] — vyvozuje závěr, že „těmito slovy se velmi zužuje pole působnosti ekonomického materialismu“! Jak bezmezně naivní nebo jak bezmezně ješitný musí být člověk, aby počítal s tím, že takové kejkle projdou bez povšimnutí! Nejdříve lživě překroutil Marxe, pak si tropil šašky z vlastních lží, potom ocitoval přesné myšlenky a nyní má tu drzost prohlašovat, že se jimi zužuje pole působnosti ekonomického materialismu!

Jakého druhu a jakosti je toto kejklířství p. Michajlovského, lze vidět z tohoto příkladu: „Marx je (tj. základy theorie ekonomického materialismu) nikde nezdůvodňuje“ — praví p. Michajlovskij. „Pravda, Marx a Engels měli v úmyslu napsat dílo filosoficko-historického a historicko-filosofického rázu, a dokonce je napsali (v letech 1845-46), to však nikdy nevyšlo.^[24] Engels praví: ‚Hotovou část tohoto díla tvoří výklad materialistického pojetí dějin, který jen dokazuje, jak neúplné byly naše tehdejší znalosti ekonomických dějin.‘^[e] Byly tedy,“ uzavírá p. Michajlovskij, „základní body ‚vědeckého socialismu‘ a theorie ekonomického materialismu objeveny a hned nato také vyloženy v ‚Manifestu‘ v době, kdy podle vlastního přiznání jednoho z autorů znalosti potřebné pro takovou věc byly u nich chabé.“

Jak hezoučká je taková kritika, není-liž pravda?! Engels praví, že měli chabé znalosti ekonomických „dějin“ a že právě proto neuveřejnili svůj spis „všeobecného“ historicko-filosofického rázu. Pan Michajlovskij to úmyslně křivě vykládá tak, že měli chabé vědomosti „pro takovou věc“ jako vypracování „základních bodů vědeckého socialismu“, tj. pro vědeckou kritiku „buržoasního“ řádu, podanou už v „Manifestu“. Buď — anebo: buď p. Michajlovskij není s to pochopit rozdíl mezi pokusem obsáhnout celou filosofii dějin a mezi pokusem vědecky objasnit buržoasní řád, anebo se domnívá, že Marx a Engels měli nedostatečné vědomosti ke kritice politické ekonomie. Také v tomto případě je od něho velmi nehezké, že nás neseznamuje s argumenty, jimiž dokazuje tuto nedostatečnost, se svými opravami a doplňky. Marxovo a Engelsovo rozhodnutí, že neuveřejní historicko-filosofickou práci a soustředí všechno úsilí na vědeckou analysu jedné společenské organisace, je jen charakteristické pro vysoký stupeň jejich vědecké svědomitosti. Snaha p. Michajlovského tropit si posměch z tohoto dodatku, že prý Marx a Engels vykládali své názory, ačkoli si sami byli vědomi nedostatečnosti svých vědomostí k jejich vypracování, je jen charakteristická pro jeho polemické metody, nesvědčící ani o důvtipu, ani o slušnosti.

Druhý příklad: „O zdůvodnění ekonomického materialismu jako historické theorie se více zasloužil Marxův alter ego^[f], Engels“, praví p. Michajlovskij. „Napsal speciální historickou práci: ‚Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu ve spojitosti (im Anschluss) s Morganovými názory.‘ Tento ‚Anschluss‘ je neobyčejně pozoruhodný. Kniha Američana Morgana ^[g] vyšla mnoho let poté, co Marx a Engels proklamovali základy ekonomického materialismu, a naprosto nezávisle na něm.“ A hle, teď „ekonomičtí materialisté navázali“ na tuto knihu a přitom, jelikož v předhistorických dobách nebylo boje tříd, „opravili“ formuli materialistického pojetí dějin tak, že rozhodujícím momentem vedle produkce materiálních hodnot je produkce samého člověka, tj. produkce dětí, která má dominující úlohu v prvobytné epoše, kdy práce, pokud se týká produktivity, nebyla ještě příliš vyvinuta.

„Velikou Morganovou zásluhou je,“ praví Engels, „že v rodových svazcích severoamerických Indiánů našel klíč k největším, dosud neřešitelným záhadám nejstarších řeckých, římských a germánských dějin.“^[25]

„Tak,“ poučuje o této věci p. Michajlovskij, „koncem čtyřicátých let bylo objeveno a proklamováno naprosto nové, materialistické a opravdu vědecké pojetí dějin, které vykonalo pro historickou vědu totéž, co vykonala Darwinova theorie pro moderní přírodovědu.“ Avšak toto pojetí — opakuje potom ještě jednou p. Michajlovskij — nikdy nebylo vědecky zdůvodněno.

„Nejenom nebylo ověřeno na rozsáhlém a různorodém poli faktického materiálu,“ („Kapitál“ „není příslušným“ dílem: tam jsou pouhá fakta a pečlivé studie!) „avšak nebylo dokonce dostatečně motivováno byť jen na základě kritiky a vyloučení jiných filosoficko-historických systémů.“ Engelsova kniha „Herrn E. Dührings Umwälzung der Wissenschaft“^[h] obsahuje „jen duchaplné pokusy, vyslovené mimochodem“, a p. Michajlovskij pokládá proto za možné naprosto obejít spoustu podstatných otázek, které jsou nadhozeny v tomto spisu, přestože tyto „duchaplné pokusy“ velmi duchaplně ukazují bezobsažnost sociologií „začínajících utopií“; přestože v tomto spisu je obsažena podrobná kritika oné „theorie násilí“, podle které politicko-právní řády určují ekonomické řády a kterou tak horlivě propagují pp. publicisté z časopisu „Russkoje Bogatstvo“. Opravdu, je přece mnohem snazší utrousit o spisu několik nic neříkajících frází, než vážně rozebrat aspoň jednu otázku, která je v něm materialisticky vyřešena; není to přitom ani nebezpečné, jelikož censura pravděpodobně nikdy nepropustí překlad této knihy, a p. Michajlovskij, bez obavy o svou subjektivní filosofii, ji může nazývat duchaplnou.

Ještě charakterističtější a poučnější (pro ilustraci toho, že jazyk je dán člověku, aby skrýval své myšlenky — nebo dával prázdnotě formu myšlenky) je úsudek o Marxově „Kapitálu“. „V ‚Kapitálu‘ jsou skvělé stránky historického obsahu, ale“ (tohle „ale“je skvělé! To dokonce není „ale“, nýbrž ono pověstné „mais“^[i], jež v překladu do ruštiny znamená: „uši nerostou výše čela“) „už vzhledem k vlastnímu úkolu knihy jsou časově přizpůsobeny jednomu určitému historickému období, a naprosto nezdůvodňují základní poučky ekonomického materialismu, nýbrž se prostě dotýkají ekonomické stránky určité skupiny historických jevů.“ Jinými slovy: „Kapitál“ — který je věnován právě jen zkoumání kapitalistické společnosti — dává materialistickou analysu této společnosti a jejích nadstaveb, „ale“ p. Michajlovskij raději obchází tuto analysu: jde tu, hleďte, jen o „jedno“ období, kdežto on, p. Michajlovskij, chce obsáhnout všechna období, a to tak, aby výslovně nemusel mluvit ani o jednom. Je pochopitelné, že k dosažení tohoto cíle — tj. obsáhnout všechna období a nedotknout se věcně ani jednoho — vede jen jedna cesta: cesta povšechných tvrzení a frází, „oslnivých“ a prázdných. A p. Michajlovskému se nikdo nevyrovná v umění odbývat věci frázemi. Ukazuje se, že nestojí za to dotýkat se (jednotlivě) podstaty Marxových studií z toho důvodu, že Marx „naprosto nezdůvodňuje základní poučky ekonomického materialismu, nýbrž se prostě dotýká ekonomické stránky určité skupiny historických jevů“. Jaká hlubokomyslnost! — „Nezdůvodňuje“, nýbrž „se prostě dotýká“! — Jak jednoduše lze opravdu každou otázku odbýt frází! Např. jestliže Marx nesčetněkráte ukazuje, že základem občanské rovnoprávnosti, svobodné smlouvy a podobných základů právního státu jsou vztahy výrobců zboží — co to znamená? Zdůvodňuje tím materialismus, anebo se „prostě“ dotýká? Náš filosof se skromností sobě vlastní neodpovídá na podstatu věci a přímo vyvozuje závěry ze svých „duchaplných pokusů“ blýsknout se řečí a neříci nic.

„Není divu,“ říká tento závěr, „že pro theorii, jež si činila nárok na osvětlení světových dějin, zůstávaly čtyřicet let po jejím proklamování staré řecké, římské a germánské dějiny neřešitelnou záhadou; a klíč k této záhadě byl dán předně člověkem, jemuž byla naprosto cizí theorie ekonomického materialismu, nic o ní nevěděl, a za druhé — faktorem neekonomickým. Poněkud komickým dojmem působí termín ‚produkce samého člověka‘, tj. produkce dětí, které se Engels chytá, aby udržel alespoň slovní spojitost se základní formulí ekonomického materialismu. Je však nucen přiznat, že život lidstva se po celá staletí neutvářel podle této formule.“ Opravdu, vaše polemika, p. Michajtovskij, není „žádný div“! Theorie tkvěla v tom, že pro „osvětlení“ historie je třeba hledat základy nikoli v ideologických, nýbrž v materiálních společenských vztazích. Nedostatek faktického materiálu znemožňoval použít této metody k analyse některých nejdůležitějších jevů nejstarší historie Evropy, např. gentilní organisace^[26], která v důsledku toho také zůstávala hádankou.^[j] Tu však v Americe umožňuje Morganovi bohatý materiál, jejž sebral, analysovat podstatu gentilní organisace a vyvodit závěr, že její objasnění je třeba hledat nikoli v ideologických vztazích (např. právních nebo náboženských), nýbrž v materiálních. Je jasné, že tento fakt skvěle potvrzuje materialistickou metodu a nic jiného. A když p. Michajlovskij vytýká této doktrině, že předně klíč k nejobtížnějším historickým záhadám našel člověk, jemuž byla „naprosto cizí“ theorie ekonomického materialismu, lze jen žasnout, jak lidé nejsou s to rozlišovat to, co mluví v jejich prospěch, od toho, co je krutě poráží. Za druhé — usuzuje náš filosof — produkce dětí je faktorem neekonomickým. Kde jste však u Marxe nebo Engelse četl, že by mluvili bezpodmínečně o ekonomickém materialismu? Když charakterisovali svůj světový názor, nazvali jej prostě materialismem. Jejich základní myšlenka (naprosto určitě vyjádřená třeba jen ve výše uvedeném citátu z Marxe) tkvěla v tom, že společenské vztahy se dělí na materiální a ideologické. Ideologické jsou jen nadstavbou nad materiálními, které se utvářejí nezávisle na vůli a vědomí člověka jako (výsledek) forma činnosti člověka, směřující k zachování jeho existence. Objasnění politicko-právních forem — praví Marx ve výše uvedeném citátu —je třeba hledat v „materiálních životních poměrech“. Jakže, nemyslí snad už p. Michajlovskij dokonce, že vztahy týkající se produkce dětí patří k vztahům ideologickým? Výklady p. Michajlovského v této věci jsou tak charakteristické, že stojí za to se u nich pozastavit. „Ať budeme jakkoli vynalézaví ve věci ‚produkce dětí‘,“ praví, „snažíce se navázat byť i na slovní spojitost mezi ní a ekonomickým materialismem, ať se tato produkce jakkoli proplétá v složité síti jevů společenského života s jinými jevy, včetně ekonomických, má přece své vlasmí, fysiologické a psychické kořeny.“ (Kojencům, či komu vypravujete, p. Michajlovskij, že produkce dětí má fysiologické kořeny!? Nu, koho tu chcete poplést?) „A to nám připomíná, že theoretikové ekonomického materialismu se nevypořádali nejen s historií, nýbrž ani s psychologií. Není pochyby, že rodové svazky pozbyly svého významu v historii civilisovaných zemí, avšak sotva to lze s takovou rozhodnosti tvrdit o svazcích bezprostředně pohlavních a rodinných. Podléhaly samozřejmě silným změnám pod vlivem komplikujícího se života vůbec, avšak při určité dialektické obratnosti bylo by možno dokazovat, že nejen právní, nýbrž i samy ekonomické vztahy tvoří ‚nadstavbu‘ vztahů pohlavních a rodinných. Nebudeme se tím zabývat, ale přesto poukážeme třebas na instituci dědictví.“

Konečně se poštěstilo našemu filosofovi dostat se z oblasti prázdných frází^[k] k faktům, určitým faktům, která připouštějí přezkoušení a nedovolují tak snadno podstatu věci „zamlouvat“. Podívejme se, jak dokazuje náš kritik Marxe, že instituce dědictví je nadstavbou pohlavních a rodinných vztahů. „Jako dědictví se převádějí,“ usuzuje p. Michajlovskij, „výrobky ekonomické produkce“ („výrobky ekonomické produkce“!! Jak učeně je to řečeno! Jak zvučně to zní! A jaký vytříbený jazyk!) „a sama instituce dědictví je podmíněna do jisté míry faktem ekonomické konkurence. Ale předně jsou děděny také nemateriální hodnoty — což se projevuje v péči o výchovu dětí v duchu otců.“ Tedy, výchova dětí patří do instituce dědictví! Např. v ruských občanských zákonech je článek, že „rodiče se mají snažit domácí výchovou vypěstovat jejich (děti) mravy a napomáhat úmyslům vlády“. Snad tohle nazývá náš filosof institucí dědictví? — „a za druhé — i když zůstaneme dokonce výhradně v ekonomické oblasti — je-li instituce dědictví nemyslitelná bez výrobků produkce, které jsou děděny, je stejně nemyslitelná i bez výrobků ‚produkce dětí‘ — bez nich a bez oné složité a vypjaté psychiky, která se k nim bezprostředně přimyká“. (Vskutku, všimněte si způsobu vyjadřování: složitá psychika „se přimyká“ k výrobkům produkce dětí! To je přece nádherné!) Tedy instituce dědictví je nadstavbou rodinných a pohlavních vztahů proto, že dědictví je nemyslitelné bez produkce dětí! A to je opravdové objeveni Ameriky! Doposud se všichni domnívali, že produkce dětí může právě tak málo objasňovat instituci dědictví jako nutnost přijímání potravy instituci vlastnictví. Dosud všichni měli za to, že nemohla-li být např. v Rusku v období rozkvětu lenního systému^[27] půda děděna (jelikož byla pokládána jen za podmíněné vlastnictví), že je pro to třeba hledat vysvětleni ve zvláštnostech tehdejší společenské organisace. Pan Michajlovskij se pravděpodobně domnívá, že se věc objasňuje prostě tím, že psychika, která se přimykala k výrobkům produkce dětí tehdejšího statkáře, se vyznačovala nedostatečnou složitostí.

Oťukejte „přítele lidu“ — můžeme říci, parafrázujíce známé rčení — a ozve se buržoa. Vskutku, jaký jiný smysl mohou mít tyto úvahy p. Michajlovského o spojitosti instituce dědictví s výchovou dětí, s psychikou produkce dětí atd. — ne-li ten, že instituce dědictví je stejně věčná, nutná a posvátná jako výchova dětí! Pravda, p. Michajlovskij se vynasnažil ponechat si zadní vrátka, když prohlásil, že „instituce dědictví je do jisté míry podmíněna faktem ekonomické konkurence“ — to však není nic jiného než pokus vyhnout se určité odpovědi na otázku, a přitom pokus špatnými prostředky. Jak můžeme vzít na vědomí tuto připomínku, když se nám ani slovo neřeklo o tom, do jaké „určité míry“ vlastně závisí dědictví na konkurenci? Když naprosto nebylo objasněno, čím se vlastně vysvětluje tato spojitost mezi konkurencí a institucí dědictví? Ve skutečnosti instituce dědictví předpokládá už soukromé vlastnictví, a toto vlastnictví vzniká teprve se vznikem směny. Jejím základem je rodící se již specialisace společenské práce a zcizování produktů na trhu. Dokud např. všichni členové prvobytné indiánské obce vyráběli společně všechny výrobky, jež byly pro ně nezbytné, nebylo možné soukromé vlastnictví. Když pak do obce pronikla dělba práce a její členové, každý jednotlivě, se začali zabývat zhotovováním nějakého výrobku a prodávat jej na trhu, tu výrazem této materiální odloučenosti výrobců zboží byla instituce soukromého vlastnictví. I soukromé vlastnictví, i dědictví jsou kategoriemi takového společenského řádu, kdy se utvořily již odloučené, malé (monogamní) rodiny a kdy se začala rozvíjet směna. Příklad p. Michajlovského dokazuje právě opak toho, co chtěl dokázat.

U p. Michajlovského je dále ještě jeden poukaz na fakta — a opět je to perla svého druhu! „Pokud jde o rodové svazky,“ pokračuje v opravování materialismu, „vybledly v dějinách civilisovaných národů zčásti skutečně pod paprsky vlivu výrobních forem,“ (opět vytáčka, jenomže ještě zjevnější. Jakých vlastně výrobních forem? Planá fráze!) „ale zčásti se rozplynuly ve svém vlastním pokračování a zevšeobecnění — ve svazcích národních.“ Tak tedy národní svazky jsou pokračováním a zevšeobecněním svazků rodových! Pan Michajlovskij přejímá zřejmě své představy o dějinách společnosti z oné dětské báchorky, které se učí gymnasisté. Dějiny společnosti — hlásá tato biblická doktrina — tkví v tom, že na počátku byla rodina, tato buňka každé společnosti,^[l] potom - prý — se rodina rozrostla v kmen a kmen se rozrostl v stát. Opakuje-li p. Michajlovskij s vážnou tváří tento dětinský nesmysl, dokazuje to jen — mimo vše ostatní — že nemá ani nejmenší potuchy o průběhu byť jen ruských dějin. Bylo-li možno mluvit o rodovém zřízení ve staré Rusi, je nesporné, že už ve středověku, v období moskevské říše, tyto rodové svazky neexistovaly, tj. stát se zakládal na svazcích naprosto ne rodových, nýbrž místních: statkáři a kláštery přijímali k sobě rolníky z různých míst a obce, které se takto utvořily, byly svazky čistě teritoriálními. Avšak o národních svazcích v pravém slova smyslu bylo tehdy sotva možno mluvit: stát se rozpadal na jednotlivé „země“, částečně dokonce knížetství, která si podržela živé stopy dřívější autonomie, osobitosti ve správě, někdy své zvláštní vojsko (místní bojaři táhli za války se svými pluky), zvláštní celní hranice atd. Teprve nová doba ruských dějin (přibližně od XVII. století) je charakterisována skutečným sloučením všech těchto oblastí, zemí a knížetství v jeden celek. Toto sloučení bylo způsobeno nikoli rodovými svazky, velevážený p. Michajlovskij, a dokonce nikoli jejich pokračováním a zevšeobecněním, nýbrž bylo způsobeno vzrůstající směnou mezi oblastmi, postupně rostoucím oběhem zboží, koncentrací nevelkých místních trhů v jeden celoruský trh. Jelikož vedoucími a pány tohoto procesu byli kapitalisté-obchodníci, nebylo vytvoření těchto národních svazků ničím jiným než vytvořením svazků buržoasních. Oběma svými poukazy na fakta porazil p. Michajlovskij jen sebe sama a nedal nám nic leda příklad buržoasních nejapností; „nejapností“ proto, že vysvětloval instituci dědictví produkcí dětí a její psychikou, a národnost — rodovými svazky; „buržoasních“ proto, že pojímal kategorie a nadstavby jedné historicky určené společenské formace (založené na směně) jako kategorie tak všeobecné a věčné, jako je výchova dětí a „bezprostředně“ pohlavní svazky.

Nejvýš charakteristické tu je, že jakmile se náš subjektivní filosof pokusil přejít od frází ke konkretním poukazům na fakta, hned se dostal do louže. A cítí se zřejmě velmi dobře v této ne zvláště čisté posici: sedí, natřásá se a stříká špínu kolem. Chce např. vyvrátit tvrzení, že dějiny jsou řadou episod třídního boje, a tu, prohlásiv s hlubokomyslnou tváří, že je to „extrém“, praví: „Marxem založené Mezinárodní dělnické sdružení^[28], organisované za účelem třídního boje, nezabránilo francouzským a německým dělníkům navzájem se vraždit a ničit,“ čímž prý je dokázáno, že materialismus se nevypořádal „s démonem nacionální sebelásky a nacionální nenávisti“. Toto tvrzení ukazuje, jak kritik naprosto nechápe, že velmi reálné zájmy obchodní a průmyslové buržoasie tvoří hlavní podklad této nenávisti a že mluvit o nacionálním citu jako samostatném faktoru znamená jen zastírat podstatu věci. Ostatně viděli jsme již, jak hlubokomyslnou představu má náš filosof o národnosti. Pan Michajlovskij se k Internacionále nedovedl chovat jinak než s čistě bureninovskou^[29] ironií: „Marx je hlavou Mezinárodního dělnického sdružení, které se sice rozpadlo, ale má se znovu zrodit.“ Ovšem, lze-li spatřovat nec plus ultra^[m] mezinárodní solidarity v systému „spravedlivé“ směny, jak to s maloměšťáckou nechutností rozmazává kronikář vnitřního života v 2. čís. měsíčníku „Russkoje Bogatstvo“, a nechápat, že směna, spravedlivá i nespravedlivá, vždy předpokládá a zahrnuje panství buržoasie a že bez zničení hospodářské organisace založené na směně nelze zamezit mezinárodní srážky, pak je pochopitelné, že si z Internacionály dovede jen tropit posměch. Pak je pochopitelné, že p. Michajlovskij nikterak nemůže pochopit onu prostou pravdu, že není jiného prostředku k boji proti nacionální nenávisti, než organisování a semknutí třídy utlačovaných k boji proti třídě utlačovatelů v každé jednotlivé zemi, než sjednocení takových dělnických organisací v jednu mezinárodní dělnickou armádu k boji proti mezinárodnímu kapitálu. Pokud jde o to, že Internacionála nezabránila dělníkům navzájem se vraždit, postačí připomenout p. Michajlovskému události Komuny, které ukázaly skutečný poměr organisovaného proletariátu k vládnoucím třídám, vedoucím válku.

Co zvlášť pobuřuje v celé této polemice p. Michajlovského, jsou právě jeho způsoby. Jestliže je nespokojen s taktikou Internacionály, jestliže nesdílí ideje, pro které se organisují evropští dělníci, nechť je tedy přímo a otevřeně kritisuje, nechť vyloží, jakou účelnější taktiku doporučuje a jaké má správnější názory. Ale takto žádné určité, jasné námitky nevznáší a jen utrousí tu a tam, v překypující záplavě frází, nesmyslné úšklebky. Jak to nenazvat špinavostí? Zejména uvážíme-li, že obrana idejí a taktiky Internacionály není v Rusku legálně připuštěna? Stejné jsou způsoby p. Michjlovského, když polemisuje s ruskými marxisty: aniž se snaží zformulovat svědomitě a přesně ta neb ona jejich tvrzení, aby je podrobil přímé a určité kritice, chytá se raději úryvků marxistické argumentace, které náhodou slyšel, a překrucuje ji. Posuďte sami: „Marx byl příliš chytrý a příliš učený, než aby se domníval, že právě on objevil ideu dějinné nutnosti a zákonitosti společenských jevů... na nižších stupních (marxistického žebříku^[n]) to nevědí,“ (že „idea historické nutnosti není novou ideou, vynalezenou nebo objevenou Marxem, nýbrž dávno zjištěnou pravdou“) „nebo alespoň mají jen nejasné ponětí o onom věky trvajícím vynakládání duchovních sil a energie k zajištění této pravdy.“

Je pochopitelné, že podobné výroky mohou skutečně zapůsobit na tu část veřejnosti, jež po prvé slyší o marxismu, a u ní může kritik snadno dosáhnout svého cíle: znetvořit, zesměšnit a „zvítězit“ (jak se prý vyjadřují o článcích p. Michajlovského spolupracovníci z časopisu „Russkoje Bogatstvo“). Každý, kdo jen trochu zná Marxe, hned uvidí celou faleš a planost takových metod. Lze nesouhlasit s Marxem, ale nelze popírat, že s největší určitostí zformuloval své názory, které byly „nové“ vzhledem k názorům dřívějších socialistů. Ono nové tkvělo v tom, že dřívější socialisté pokládali za dostačující pro zdůvodnění svých názorů odhalit útlak mas v soudobém řádu. ukázat přednosti takového řádu, v kterém by každý dostával to, co sám vyrobil, ukázat, že tento ideální řád odpovídá „lidské přirozenosti“, pojmu rozumově mravního života atd. Marx pokládal za nemožné spokojit se s takovým socialismem. Aniž se omezil na charakteristiku soudobého řádu, na jeho hodnocení a souzení, objasnil jej vědecky tím, že redukoval tento soudobý řád, rozdílný v různých evropských a mimoevropských státech, na společný základ — na kapitalistickou společenskou formaci, zákony jejího fungování a vývoje podrobil objektivní analyse (dokázal nutnost vykořisťování při tomto řádu). Stejně nepokládal za možné spokojit se s tvrzením, že socialistický řád samojediný odpovídá lidské přirozenosti, jak říkali velcí utopičtí socialisté a jejich ubozí epigoni, subjektivní sociologové. Pomocí této objektivní analysy kapitalistického řádu dokazoval nutnost jeho přeměny v řád socialistický. (K tomu, jak to právě dokazoval a jak p. Michajlovskij proti tomu polemisoval, se ještě vrátíme.) V tom je pramen onoho dovolávání se nutnosti, které lze často nalézt u marxistů. Nesprávný výklad, který p. Michajlovskij vnesl do otázky, je na bíle dni: pominul celý faktický obsah theorie, celou její podstatu a vylíčil věc v takovém světle, jako by se celá theorie redukovala na jediné slovo „nutnost“ („na ni samojedinou se nelze odvolávat ve složitých praktických záležitostech“)‚ jako by důkaz správnosti této theorie tkvěl v tom, že toho vyžaduje historická nutnost. Jinými slovy, když zamlčel obsah doktriny, chytil se pouhého jejího názvu a nyní si opět začíná tropit šašky z onoho „prostě banálního kolovrátku“, v který se nám vynasnažil přeměnit Marxovo učení. Nebudeme však sledovat toto kejklířství, poněvadž jsme se s ním už dostatečně seznámili. Nechť si hraje komedii k potěše a spokojenosti p. Burenina (jenž nadarmo nepohladil p. Michajlovského v „Novoje Vremja“^[30] po hlavičce), nechť si, pokloniv se Marxovi, poštěkává na něho z kouta: „Jeho polemika proti utopistům a idealistům je i tak jednostranná,“ tj. i bez opakováni jejích argumentů marxisty. Tyto výpady nemůžeme nazvat jinak nežli poštěkáváním, neboť neuvádí doslova ani jednu faktickou, určitou, ověřitelnou námitku proti této polemice, takže — i kdybychom si sebeochotněji podebatovali o tomto předmětu a pokládali tuto polemiku za krajně důležitou pro vyřešení ruských socialistických problémů — naprosto nejsme s to odpovídat na štěkáni a můžeme jen pokrčit. rameny:

Ó, hleďte, kdo mopslíku se v síle vyrovná: on štěká na slona !^[o]

Nezajímavá není ani další úvaha p. Michajlovského o dějinné nutnosti, neboť nám ukazuje, byť zčásti, skutečnou ideovou výzbroj „našeho známého sociologa“ (titul, který udělili p. Michajlovskému, stejně jako panu V. V., liberální představitelé naší „kulturní veřejnosti“). Mluví o „konfliktu mezi ideou dějinné nutnosti a významem osobní činnosti“: veřejní činitelé se mýlí, když se pokládají za činitele, zatím co jsou „uváděni v činnost“, jsou „loutkami, postrkovanými z tajuplného podzemí imanentními zákony dějinné nutnosti“ — takový závěr prý vyplývá z této ideje, která je proto také označena za „neplodnou“ a „rozbředlou“. Ne každý čtenář asi chápe, odkud vzal p. Michajlovskij celý tento nesmysl — loutky atd. Jde tu právě o jeden z oblíbených koníčků subjektivního fllosofa — o ideu konfliktu mezi determinismem a mravností, mezi dějinnou nutností a významem osobnosti. Popsal o tom haldy papíru a namluvil spoustu sentimentálně maloměšťáckých nesmyslů, aby vyřešil tento konflikt ve prospěch mravnosti a úlohy osobnosti. Ve skutečnosti tu žádný konflikt není: vymyslil si jej p. Michajlovskij, jenž se obával (a nikoli bez důvodu), že determinismus vezme půdu maloměšťácké morálce, již tolik miluje. Idea determinismu, zjišťujíc nutnost lidského počínání, zavrhujíc nesmyslnou báchorku o svobodě vůle, naprosto neodstraňuje ani rozum, ani svědomí člověka, ani hodnocení jeho skutků. Právě naopak, jedině při deterministickém nazírání je možné přísné a správné hodnocení, a nikoli svalování všeho možného na svobodnou vůli. Stejně i idea dějinné nutnosti nijak nepodrývá úlohu osobnosti v dějinách: celé dějiny se skládají právě z činů osobností, jež jsou nesporně činiteli. Skutečná otázka, která se vynořuje při hodnocení veřejné činnosti osobnosti, tkví v tom: za jakých podmínek je této činnosti zajištěn úspěch? V čem jsou záruky, že tato činnost nezůstane ojedinělým aktem, tonoucím v moři protichůdných aktů? V tom právě tkví i otázka, kterou různě řeší sociální demokraté a ostatní ruští socialisté: jak má činnost směřující k uskutečnění socialistického řádu vtáhnout do dění masy, aby přinesla vážné plody? Je zřejmé, že vyřešení této otázky přímo a bezprostředně závisí na představě o seskupení společenských sil v Rusku, o boji tříd, ze kterého se skládá ruská skutečnost — a tu p. Michajlovskij otázku pouze obchází, aniž se dokonce pokusil přesně ji formulovat nebo podat to či ono řešení. Sociálně demokratické řešení otázky spočívá, jak známo, v názoru, že ruské ekonomické zřízení představuje buržoasní společnost, z níž může být jen jedno východisko, nutně vyplývající ze samé podstaty buržoasního řádu, totiž třídni boj proletariátu proti buržoasii. Je zřejmé, že vážná kritika by nutně musela směřovat buď proti názoru, že naše zřízení je buržoasní, nebo proti představě o podstatě tohoto zřízeni a zákonů jejího vývoje. Avšak p. Michajlovského ani nenapadá, aby se dotýkal vážných otázek. Raději odbývá věc bezobsažnými frázemi, že nutnost je příliš všeobecným fenomenem atp. Ano, p. Michajlovskij, vždyť každá idea bude příliš všeobecným fenomenem, když z ní tak jako ze sušené plotice nejdříve vyjmete všechen masitý obsah a pak se budete potýkat se zbylou kůží! Tato sféra slupky, zakrývající skutečně vážné, ožehavé otázky přítomnosti, je oblíbenou oblastí p. Michajlovského a on např. se zvláštní hrdostí zdůrazňuje, že „ekonomický materialismus ignoruje nebo nesprávně osvětluje otázku hrdinů a davu“. Jak vidíte, otázka, z boje kterých tříd a na jaké základně se utváří nynější ruská skutečnost, je pro p. Michajlovského pravděpodobně příliš všeobecná — a proto ji obchází. Zato však otázka, jaký je poměr mezi hrdinou a davem — lhostejno, je-li to dav dělníků, rolníků, továrníků nebo statkářů — taková otázka ho krajně zajímá. Možná, že to jsou také „zajímavé“ otázky, ale vytýkat materialistům, že vynakládají všechno úsilí na řešení otázek, majících přímý vztah k osvobození pracující třídy, znamená být milovníkem šosácké vědy a víc nic. V závěru své „kritiky“(?) materialismu se p. Michajlovskij ještě jednou pokouší nesprávně vylíčit fakta a dopouští se ještě jednoho překroucení. Když vyslovil pochybnosti o správnosti Engelsova názoru, že „Kapitál“ byl přísežnými ekonomy^[31] zamlčován (při čemž jako důvod je uveden takový podivný argument, že prý v Německu je mnoho universit!), praví: „Marx naprosto neměl na mysli právě tento okruh čtenářů (dělníky) a očekával leccos i od mužů vědy.“ Zcela nesprávně: Marx velmi dobře chápal, jak málo lze počítat s nepředpojatosti a vědeckou kritikou buržoasních představitelů vědy, a v doslovu k druhému vydání „Kapitálu“ se o tom vyslovil naprosto určitě. Praví tam: „Pochopeni, které ‚Kapitál' rychle nalezl v širokých kruzích německé dělnické třídy, je nejlepší odměnou za moji práci. Pan Meyer, člověk, jenž v ekonomických otázkách zastává buržoasní stanovisko, vyložil výstižně v brožuře, která vyšla za německo-francouzské války, že veliký dar theoretického myšlení (der grosse theoretische Sinn), který byl pokládán za dědičnou vlastnost Němců, úplně vymizel u tzv. vzdělaných tříd Německa, zato však znovu ožívá u dělnické třídy Německa.“^[32]

Překroucení se týká opět materialismu a je sestrojeno úplně podle první šablony. „Theorie (materialismu) nikdy nebyla vědecky zdůvodněna a ověřena.“ Taková je these. — Důkaz: „Jednotlivé dobré stránky historického obsahu u Engelse, Kautského a také některých jiných (jako v úctyhodné knize Blossově) by se mohly obejít bez etiketky ekonomického materialismu, jelikož‘ (dejte pozor: „jelikož“!) „se v nich ve skutečnosti“ (sic!) „bere v úvahu všechen společenský život, byť s převahou ekonomického tónu v tomto akordu.“ Závěr...: „ve vědě se ekonomický materialismus neosvědčil“.

Známý trik! Aby dokázal neodůvodněnost theorie, nejdříve ji p. Michajlovskij překrucuje, přisoudiv jí nejapný úmysl nebrat v úvahu veškerý společenský život, zatím co právě naopak materialisté (marxisté) byli prvními socialisty, kteří zdůraznili, že je nutno provádět analysu nejen ekonomické stránky, nýbrž všech stránek společenského života^[p] — potom konstatuje, že „ve skutečnosti“ materialisté „dobře“ objasňovali všechen společenský život ekonomikou (fakt, zřejmě porážející autora) — a nakonec vyvozuje závěr, že materialismus „se neosvědčil“. Ale zato vaše podvrhy, p. Michajlovskij, se skvěle osvědčily!

To je všecko, co uvádí p. Michajlovskij pro „vyvrácení“ materialismu. Opakuji, to není kritika, nýbrž pusté domýšlivé žvanění. Zeptejte se kohokoli: jaké námitky uvedl p. Michajlovskij proti názoru, že výrobní vztahy jsou základem ostatních vztahů? Čím vyvracel správnost onoho pojetí společenské formace a přírodně historického procesu vývoje těchto formací, ke kterému došel Marx pomocí materialistické metody? Jak dokazoval nesprávnost oněch materialistických výkladů různých historických otázek, které byly uvedeny třeba jen těmi publicisty, které sám citoval? A každý bude musit odpovědět: žádné námitky neuvedl, ničím nic nevyvracel, nedokázal žádné nesprávnosti; jedině se vyhýbal mluvit o věci přímo, snaže se zatemnit její podstatu frázemi, a přitom si vymýšlel různé nicotné vytáčky.

Stěží lze očekávat něco vážnějšího od takového kritika, když v 2. čísle „R. B.“ pokračuje ve vyvracení marxismu. Celý rozdíl je v tom, že se svou vynalézavostí v překrucování je už v koncích a že začíná používat překrucování cizích.

Pro začátek vykřikuje do světa, že společenský život je „složitý“: Hle, jářku, možná, že galvanismus také souvisí s ekonomickým materialismem, jelikož pokusy Galvaniho „udělaly dojem“ i na Hegela. Obdivuhodný ostrovtip. Se stejným úspěchem by bylo možno uvést v souvislost také p. Michajlovského s čínským císařem. Co z toho vyplývá kromě toho, že jsou lidé, kterým dělá potěšeni mluvit nesmysly?!

„Podstata historického chodu věcí,“ pokračuje p. M.ichajlovskij, „je vůbec nepostižitelná a nebyla postižena ani doktrinou ekonomického materialismu, třebaže se opírá zřejmě o dva pilíře: o objev vše určujícího významu forem výroby a směny a o nezvratnost dialektického procesu.“

Tedy, materialisté se opírají o „nezvratnost“ dialektického procesu! — tj. zakládají své sociologické theorie na Hegelových triádách. Máme tu před sebou ono šablonovité obvinění marxismu z hegelovské dialektiky, tvrzení, jak se zdálo, už dostatečně omleté buržoasními kritiky Marxe. Když tito pánové nemohli nic namítnout proti doktrině ve věci samé, chytili se Marxova způsobu vyjadřování, útočili na původ theorie, chtějíce ji tím podrýt v její podstatě. A p. Michajlovskij se bez ostychu uchyluje k takovým prostředkům. Za podnět k tomu mu posloužila jedna kapitola v Engelsově spisu proti Dühringovi. V polemice proti Dühringovi, jenž zaútočil proti Marxově dialektice, Engels praví, že Marxe nikdy ani nenapadlo „dokazovat“ cokoli hegelovskými triádami, že Marx jen studoval a zkoumal skutečný proces, že jediným kriteriem theorie uznával její shodu se skutečností. Ukázalo-li se však přitom někdy, že vývoj nějakého společenského jevu spadal pod hegelovské schema: these — negace — negace negace, není na tom nic divného, jelikož v přírodě to vůbec není vzácností. Také Engels uvádí příklady z oblasti přírodovědecké (vývoj zrna) i společenské —jako např., že na počátku byl prvobytný komunismus, potom soukromé vlastnictví a pak kapitalistické zespolečenštění práce; nebo na počátku primitivní materialismus, potom idealismus a nakonec vědecký materialismus atd. Každému je jasné, že těžiště Engelsovy argumentace je v tom, že úkolem materialistů je správně a přesně zobrazit skutečný historický proces, že trvání na dialektice, výběr příkladů dokazujících správnost triády, není ničím jiným než pozůstatkem onoho hegelovství, ze kterého vědecký socialismus vyrostl, pozůstatkem hegelovského způsobu vyjadřování. Opravdu, jakmile bylo kategoricky prohlášeno, že „dokazovat“ něco triádami je nesmyslné, že to nikoho ani nenapadlo — jaký význam mohou mít příklady „diaIektických“ procesů? Není jasné, že je to poukaz na původ doktriny a víc nic? Pan Michajlovskij to sám cítí, když říká, že původ theorie se jí nesluší klást za vinu. Aby však bylo možno vidět v Engelsových úvahách něco více než původ theorie, bylo by zajisté třeba dokázat, že aspoň jednu historickou otázku vyřešili materialisté nikoli na základě příslušných faktů, nýbrž pomocí triád. Pokusil se to p. Michajlovskij dokázat? Naprosto ne. Naopak, sám byl nucen přiznat, že „Marx naplnil prázdné dialektické schema faktickým obsahem do té míry, že je lze sejmout s tohoto obsahu jako pokličku s hrnečku, aniž se cokoli změní“ (o výjimce týkající se budoucnosti, kterou tu činí p. Michajlovskij, promluvíme ještě dále). Je-li tomu tak, proč se tedy p. Michajlovskij pachtí tak horlivě s touto na věci nic neměnící pokličkou? Proč vykládá, že materialisté „se opírají“ o nezvratnost dialektického procesu? Proč, když bojuje proti této pokličce, prohlašuje, že bojuje proti jednomu z „pilířů“ vědeckého socialismu, když je to přímá nepravda?

Samozřejmě, že nebudu sledovat, jak p. Michajlovskij rozebírá příklady triád, jelikož — opakuji — to nemá nic společného ani s vědeckým materialismem, ani s ruským marxismem. Zajímavá je však otázka: co přece jen vedlo p. Michajlovského k tomu, aby takto skreslil poměr marxistů k dialektice? Měl dva důvody: za prvé, slyšel někde o něčem vyzvánět, ale nevěděl o čem; za druhé, dopustil se (či lépe řečeno, přisvojil si od Dühringa) ještě jednoho překroucení.

Ad 1. Při čteni marxistické literatury narážel p. Michajlovskij ustavičně na „dialektickou metodu“ ve vědě o společnosti, na „dialektické myšlení“ opětně ve sféře společenských otázek (o kterou jedině také jde) atd. V prostotě svého ducha (dobře, kdyby jen v prostotě) usoudil, že tato methoda tkví ve vyřešení všech sociologických otázek podle zákonů hegelovské triády. Kdyby si povšiml věci jen trochu pozorněji, byl by se musil přesvědčit o nesmyslnosti této představy. Dialektickou metodou — v protikladu k metafysické — nenazývali Marx a Engels nic jiného než vědeckou metodu v sociologii, záležející v tom, že společnost je zkoumána jako živý organismus, který se stále vyvíjí (a nikoli jako něco mechanicky spojeného, a proto připouštějícího všemožné libovolné kombinace jednotlivých společenských elementů)‚ k jehož zkoumáni je nutná objektivní analysa výrobních poměrů, tvořících danou společenskou formaci, prozkoumání zákonů jejího fungování a vývoje. Poměr dialektické metody k metafysické (pod kterýžto pojem spadá nesporně i subjektivní metoda v sociologii) se vynasnažíme níže ilustrovat na příkladu vlastních úvah p. Michajlovského. Nyní pouze poznamenáme, že každý, kdo si přečetl definici a popis dialektické metody u Engelse (v polemice proti Dühringovi: „Vývoj socialismu od utopie k vědě“) nebo u Marxe (různé poznámky v „Kapitálu“ a doslov k jeho druhému vydání; „Bída filosofie“)^[34], uvidí, že o Hegelových triádách není ani řeči, nýbrž že celá věc tkví v požadavku, aby sociální evoluce byla pokládána za přírodně historický proces vývoje společensko-ekonomických formací. Na důkaz uvedu in extenso^[q] popis dialektické metody, otištěný ve „Věstniku Jevropy“^[35] z r. 1872, čís. 5 (poznámka: „Hledisko politicko-ekonomické kritiky K. Marxe“)^[36], který Marx cituje v doslovu k druhému vydání „Kapitálu“. Tam Marx praví, že metoda, které použil v „Kapitálu“, byla špatně pochopena. „Němečtí recensenti křičeli pochopitelně o hegelovské sofistice.“ A proto, aby jasněji vyložil svou metodu, uvádí Marx její popis ve zmíněné poznámce. Pro Marxe je důležité jen jedno, praví se tam, a to: nalézt zákon oněch jevů, které zkoumá. A přitom je pro něho zvlášť důležitý zákon změny, vývoje těchto jevů, jejich přechodu z jedné formy do druhé, zjednoho systému společenských poměrů do druhého. Proto Marx usiluje jen o jedno: aby přesným vědeckým zkoumáním dokázal nutnost daného systému společenských poměrů a pokud možno nejúplněji zjistil fakta, která jsou mu výchozími a opěrnými body. K tomu plně postačuje, jestliže Marx tím, že dokazuje nutnost současného řádu, dokazuje zároveň i nutnost jiného řádu, který nevyhnutelně musí vyrůst z předchozího, lhostejno, věří-li v to lidé nebo nevěří, jsou-li nebo nejsou-li si toho vědomi. Marx pojímá společenský pohyb jako přírodně historický proces, podrobený zákonům, které nejen nezávisí na vůli, vědomí a úmyslech lidí, nýbrž naopak jejich vůli, vědomí a úmysly určují. (Na vědomí pánům subjektivistům, kteří vylučují sociální evoluci z přírodně historické evoluce právě proto, že člověk si klade vědomě „cíle“ a řídí se určitými ideály.) Hraje-li uvědomělý prvek tak podřadnou úlohu v dějinách kultury, je pochopitelné, že kritika, jejímž objektem je sama tato kultura, se může tedy už nejméně opírat o nějakou formu nebo nějaký výsledek vědomí. Jinými slovy, jejím výchozím bodem nemůže být v žádném případě idea, nýbrž jen zevní, objektivní jev. Kritika musí spočívat v tom, aby srovnávala a konfrontovala daný fakt nikoli s ideou, nýbrž s jinýrn faktem; pro ni je důležité jen to, aby obě fakta byla co nejpřesněji prozkoumána a navzájem představovala různé vývojové momenty, při čemž je zvlášť nezbytné, aby byl stejně přesně prozkoumán celý sled určitých řádů, jejich posloupnost a spojitost mezi různými stupni vývoje. Marx odmítá právě tu myšlenku, že zákony ekonomického života jsou tytéž pro minulost i přítomnost. Naopak, každé historické období má své vlastní zákony. Ekonomický život je jev analogický dějinám vývoje v jiných oborech biologie. Dřívější ekonomové nechápali povahu ekonomických zákonů, když je porovnávali se zákony fysiky a chemie. Hlubší analysa ukazuje, že sociální organismy se liší navzájem stejně pronikavě jako organismy živočichů a rostlin. Marx si klade za úkol prozkoumat s tohoto hlediska kapitalistickou ekonomickou organisaci a tím přísně vědecky formuluje cíl, který má sledovat každé přesné zkoumání hospodářského života. Vědecký význam takového zkoumání spočívá v objasnění zvláštních (historických) zákonů, kterým jsou podrobeny vznik, bytí, vývoj a zánik daného sociálního organismu a jeho vystřídání organismem jiným, vyšším.

Takový je popis dialektické metody, který Marx vylovil z nesčetné spousty časopiseckých a novinářských poznámek o „Kapitálu“ a přeložil do němčiny proto, že tato charakteristika metody, jak sám praví, je naprosto přesná. Ptáme se, zda se tu slůvkem činí zmínka o triádách, trichotomiích, nezvratnosti dialektického procesu a podobných nesmyslech, proti kterým p. Michajlovskij tak udatně bojuje. A Marx hned po tomto popisu přímo říká, že jeho metoda je „přímým opakem“ Hegelovy metody. Podle Hegela je vývojem ideje, v souhlasu s dialektickými zákony triády, určen vývoj skutečnosti. Jedině v tomto případě lze také samozřejmě mluvit o významu triád, o nezvratnosti dialektického procesu. Podle mého mínění říká Marx opak: „Ideálno je jen odrazem materiálna.“ A celá věc se tedy redukuje na „positivní chápání přítomnosti a jejího nutného vývoje“: pro triády nezbývá ani jiné místo než úloha pokličky a slupky („koketoval jsem s Hegelovým způsobem vyjadřování“ — praví Marx v témže doslovu), o které se. mohou zajímat pouze šosáci. Co si tedy máme — vzniká nyní otázka — myslit o lověku, jenž si předsevzal kritisovat jeden z „pilířů“ vědeckého materialismu, tj. dialektiku, a mluvil o všem možném, dokonce o žabách a Napoleonovi, jen však ne o tom, v čem tkví tato dialektika, o tom, zda vývoj společnosti je skutečně přírodně historickým procesem, zda je správné materialistické pojetí společensko-ekonomických formací jako zvláštních sociálních organismů, zda jsou správné metody objektivní analysy těchto formací, zda skutečně společenské ideje neurčují společenský vývoj, nýbrž jsou jím samy určovány atd. Lze připustit v tomto případě jen pouhé nepochopení?

Ad 2. Po takové „kritice“ dialektiky podstrkuje p. Michajlovskij Marxovi tyto metody dokazování „pomocí“ hegelovské triády a ovšem vítězně proti nim bojuje. „Pokud jde o budoucnost,“ praví, „jsou imanentní zákony společnosti pojímány výhradně dialekticky.“ (V tom také tkví výše uvedená výjimka.) Marxův závěr o nevyhnutelnosti vyvlastnění vyvlastňovatelů v důsledku vývojových zákonů kapitalismu má „výhradně dialektický ráz“. Marxův „ideál“ o společenském vlastnictví půdy a kapitálu — „ve smyslu nevyhnutelnosti a nespornosti se zakládá výhradně na konečném článku Hegelova trojčlánkového řetězu“.

Tento argument je zcela převzat z Dühringa, který jej uvádí ve svém díle „Kritische Geschichte der Nationaloekonomie und des Sozialismus“^[r] (3. německé vydání, 1879, str. 486—487). Přitom se p. Michajlovskij slůvkem nezmiňuje o Dühringovi. Ostatně možná, že k tomuto překrucování Marxe dospěl samostatně?

Dühringovi skvěle odpověděl Engels, a protože cituje rovněž Dühringovu kritiku, omezíme se na tuto Engelsovu odpověď^[37]. Čtenář uvidí, že se plně vztahuje i na p. Michajlovského.

„‚Tato historická skizza (genesis tzv. původní akumulace kapitálu v Anglii),‘ praví Dühring, ‚je v Marxově knize ještě poměrně nejlepší a byla by ještě lepší, kdyby se nebyla opírala vedle učené berly i o berlu dialektickou. Hegelova negace negace musí zde při nedostatku lepších a jasnějších argumentů konat službu porodní babičky, s jejíž pomocí se rodí budoucnost z lůna přítomnosti. Zrušení individuálního vlastnictví, které se dálo naznačeným způsobern od XVI. století, je prvou negací. Po ní bude následovat druhá, charakterisovaná jako negace negace a tudíž jako obnovení „individuálního vlastnictví“, avšak ve vyšší formě, zakládající se na společenské držbě půdy a pracovních prostředků. Jestliže se toto nové „individuální vlastnictví“ nazývá u pana Marxe zároveň také „vlastnictvím společenským“, projevuje se právě v tom Hegelova vyšší jednota, v níž je prý rozpor zrušen (aufgehoben — speciálně Hegelův termín)‚ totiž podle jeho slovní hříčky právě tak překonán, jako zachován.

...Vyvlastnění vyvlastňovatelů je takto téměř automatickým výsledkem dějinné skutečnosti v jejích hmotně vnějších podmínkách... Hegelovými triky, z nichž jedním je negace negace, se rozumný člověk stěží dá přesvědčit o nutnosti společenské držby půdy a kapitálu. Mlhavá obojakost Marxových představ nezarazí ostatně nikoho, kdo ví, co se může rýmovat s Hegelovou dialektikou jako vědeckou základnou, nebo spíše co nerýmovaného z ní musí vzejít. Pro člověka neznalého těchto triků budiž výslovně podotčeno, že první negací je u Hegela pojem dědičného hříchu, vypůjčený z katechismu, a druhou negací pojem vyšší jednoty, vedoucí k vykoupení. Na takovýchto analogických šprýmech, vypůjčených z oblasti náboženství, by se neměla zakládat logika faktů... Pan Marx zůstává klidně v mlhavém světě svého individuálního a zároveň společenského vlastnictví a ponechává svým adeptům, aby tuto hlubokomyslnou dialektickou hádanku rozřešili sami.‘ Potud pan Dühring.

Tedy,“ dovozuje Engels, „Marx není s to dokázat nutnost sociální revoluce, nutnost zavedení společenského vlastnictví půdy a prací vytvořených výrobních prostředků jinak než tím, že se dovolává Hegelovy negace negace; zakládaje svou socialistickou theorii na takovýchto analogických žertících, převzatých z náboženství, dochází k závěru, že v budoucí společnosti zavládne vlastnictví zároveň individuální i společenské, jakožto Hegelova vyšší jednota zrušeného protikladu.^[s]

Nechme zatím stranou negaci negace a podívejme se na toto ‚vlastnictví zároveň individuální i společenské‘. Pan Dühring je nazývá ‚mlhavým světem‘ a ku podivu má v tom skutečně pravdu. Jenže na neštěstí to naprosto není Marx, kdo je v tomto ‚mlhavém světě‘, nýbrž zase pan Dühring sám... Opravuje Marxe podle Hegela tím, že mu podstrkává vyšší jednotu vlastnictví, o které Marx neřekl ani slova.

Marx píše: ‚Je to negace negace. Ta obnovuje individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry, kooperace svobodných dělníků a jejich společného vlastnictví půdy a výrobních prostředků, jimi vytvořených. Přeměna rozdrobeného soukromého vlastnictví jednotlivců, spočívajícího na vlastní práci, ve vlastnictví kapitalistické je ovšem proces nepoměrně zdlouhavější, svízelnější a obtížnější než přeměna kapitalistického soukromého vlastnictví, ve skutečnosti již spočívajícího na společenském výrobním procesu, ve vlastnictví společenské‘. To je vše. Stav vytvořený vyvlastněním vyvlastňovatelů je tedy charakterisován jako obnovení individuálního vlastnictví ‚na základě‘ společenského vlastnictví půdy a výrobních prostředků, vytvořených pracovníky samými. Pro každého, kdo rozumí německy,“ (a také rusky, p. Michajlovskij, neboť překlad je naprosto přesný), „to znamená, že společenské vlastnictví se vztahuje na půdu a jiné výrobní prostředky, kdežto individuální vlastnictví na výrobky, tedy na předměty spotřeby. A aby věc byla srozumitelná dokonce i šestiletým dětem, představuje si Marx na str. 56 (str. 30 ruského vydání), ‚spolek svobodných lidí, kteří pracují společnými výrobními prostředky a vydávají plánovitě své individuální pracovní síly jako jedinou společenskou pracovní sílu‘, tedy jako socialisticky organisovanou pospolitost, a praví: ‚Úhrnný produkt práce je produktem společenským. Část tohoto produktu slouží znovu jako výrobní prostředky. Zůstává společenskou.‘ Avšak druhá část je spotřebována členy spolku jako prostředek k životu. ‚Proto musí být mezi ně rozdělena.‘ To je přece snad dosti jasné i pro pana Dühringa.

Vlastnictví zároveň individuální i společenské — tato konfusní obojakost, tato nerýmovanost, která musí vyjít při hegelovské dialektice, ten mlhavý svět, ta hlubokomyslná dialektická hádanka, jejíž řešení Marx ponechává svým adeptům to je opět volný výtvor a imaginace pana Dühringa...

Jakou úlohu,“ pokračuje Engels, „má tedy u Marxe negace negace? Na str. 791 a dalších (str. 648 a další ruského vydání) shrnuje Marx konečné výsledky ekonomického a historického zkoumání, provedeného na předchozích padesáti (v ruském vydání 35) stránkách, o tzv. původní akumulaci kapitálu. Před kapitalistickou érou existovala, zejména v Anglii, malovýroba založená na pracovníkově soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Tak zvaná původní akumulace spočívala zde ve vyvlastnění těchto přímých výrobců, tj. ve zrušení soukromého vlastnictví, založeného na vlastní práci. To se stalo možným proto, že malovýroba je slučitelná jen s úzkými, primitivními hranicemi výroby a společnosti, a na jistém stupni vývoje sama vytváří materiální základnu svého zničení. Toto zničení, tato přeměna individuálních a roztříštěných výrobních prostředků ve společensky koncentrované, tvoří předhistorii kapitálu. Jakmile se pracovníci změní v proletáře a jejich výrobní prostředky v kapitál, jakmile kapitalistický výrobní způsob stane na vlastních nohou, dostává další zespolečenšťování práce a další přeměna půdy a ostatních výrobních prostředků (v kapitál), a tudíž i další vyvlastňování soukromých vlastníků novou formu. ‚Nyní je již podroben vyvlastňování nikoli samostatně hospodařící výrobce, nýbrž kapitalista, vykořisťující mnoho dělníků. Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou imanentních zákonů kapitalistické výroby samé, koncentrací kapitálů. Každý jednotlivý kapitalista ubíjí mnoho jiných. Zároveň s touto koncentrací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů nemnohými se vyvíjí ve stále větším měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technologické používání vědy, plánovité společenské využitkovávání půdy, přeměna pracovních prostředků v pracovní prostředky jedině společně upotřebitelné a zhospodárnění všech výrobních prostředků jich používáním jako společných výrobních prostředků kombinované společenské práce. Zatím co ustavičně ubývá kapitálových magnátů, kteří usurpují a monopolisují všechny výhody z tohoto procesu přeměny, roste stupeň bídy, útisku, poroby, degradace, vykořisíování, ale roste též odboj stále vzrůstající dělnické třídy, kterou školí, sjednocuje a organisuje mechanismus kapitalistického výrobního procesu samého. Kapitál se stává okovem výrobního procesu, který s ním a pod ním došel rozkvětu. Koncentrace výrobních prostředků a zespolečenšťování práce dosahují bodu, kdy se pro ně stává jejich kapitalistický obal nesnesitelným. I roztrhne se. Udeří hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastněni.‘

A nyní se ptáme čtenáře: kde jsou vychytralé dialektické kudrlinky a arabesky, kde je zmatení pojmů, smazávající nakonec všechny rozdíly, kde jsou dialektické zázraky pro věřící a hokuspokusy podle návodu Hegelova učení o logu, bez kterých Marx — podle Dühringových slov — nemohl dovést do konce svůj výklad? Marx historicky dokazuje a zde stručně shrnuje, že jako kdysi malovýroba svým vlastním vývojem nutně zplodila podmínky svého zániku, právě tak nyní kapitalistická výroba zplodila sama materiální podmínky, na něž musí zajít. Je to dějinný proces, a je-li zároveň procesem dialektickým, není to vinou Marxovou, byť se to zdálo p. Dühringovi sebeosudovější.

Teprve nyní, když je Marx hotov se svým historicko-ekonomickým důkazem, pokračuje: Kapitalistický způsob výroby a přivlastňování, tedy kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního, na vlastní práci založeného soukromého vlastnictví. Negace kapitalistické výroby se vytváří z ní samé s nutností přírodního procesu. Je to negace negace‘ atd. (jak bylo citováno výše).

Když tedy Marx nazývá tento proces negací negace, ani zdaleka nepomýšlí vidět v tom důkaz jeho historické nutnosti. Naopak: když historicky dokázal, že tento proces se skutečně zčásti udál a zčásti se ještě musí udát, teprve potom jej charakterisuje jako proces, který probíhá podle určitého dialektického zákona. To je vše. Je to tedy opět pouhý podvrh p. Dühringův, když tvrdí, že negace negace zde koná službu porodní babičky, s jejíž pomocí se budoucnost rodí z lůna minulosti, nebo že prý Marx požaduje, aby se někdo na základě víry v zákon negace negace dal přesvědčit o nutnosti společenské držby půdy a kapitálu.“^[t]

Čtenář vidí, že celá tato skvělá Engelsova odpověď Dühringovi se plně vztahuje také na p. Michajlovského, jenž právě tak tvrdí, že prý budoucnost u Marxe se zakládá výhradně na konečném článku Hegelova řetězu a že prý přesvědčení o její nevyhnutelnosti může spočívat jen ve vířc.^[u]

Celý rozdíl mezi Dühringem a p. Michajlovským se redukuje na tyto dva nedůležité body: za prvé, Dühring přes to, že nemůže mluvit bez vzteku o Marxovi, pokládal za nutné zmínit se v dalším oddílu svých „dějin“ o tom, že Marx v doslovu kategoricky odmítá obvinění z hegelovství. Pan Michajlovskij však zamlčel tento (výše uvedený) naprosto určitý a jasný Marxův výklad toho, co se rozumí dialektickou metodou.

Za druhé. Druhá originalita p. Michajlovského tkví v tom, že soustředil veškerou pozornost na použití slovesných časů. Proč Marx, když mluví o budoucnosti, používá přítomného času? — s vítězoslavnou tváří se ptá náš filosof. O tom se můžete poučit, velevážený kritiku, v každé gramatice: dozvíte se z ní, že přítomného času se používá místo budoucího tehdy, když se tato budoucnost ukazuje nevyhnutelnou a nespornou. Ale proč je tomu tak, proč se ukazuje nespornou? — znepokojuje se p. Michajlovskij, snaže se dát najevo tak silné vzrušení, aby mohlo ospravedlnit dokonce překrucování faktů. — Také na to dal Marx naprosto určitou odpověď. Tu lze pokládat za nedostatečnou nebo nesprávnou, ale pak je třeba ukázat, v čem právě a proč právě je nesprávná, a nemluvit nesmysly o hegelovství.

Byla doba, kdy p. Michajlovskij nejen sám věděl, v čem tkví tato odpověď, nýbrž i jiné poučoval. Pan Žukovskij — psal roku 1877 — mohl důvodně pokládat Marxovu konstrukci o budoucnosti za problematickou, avšak „neměl morální právo“ obcházet otázku zespolečenštění práce, „které Marx přikládá obrovský význam“. Nu ovšem! Žukovskij r. 1877 neměl morální právo obcházet otázku, ale p. Michajlovskij r. 1894 toto morální právo má! Snad — quod licet Jovi, non licet bovi?!^[v]

Nemohu zde nevzpomenout jedné kuriosity v pojetí tohoto zespolečenštění, vyslovené kdysi časopisem „Otěčestvěnnyje Zapiski“^[38]. V čís. 7 z roku 1883 byl uveřejněn „Dopis redakci“ jakéhosi p. Postoronného^[39], jenž stejně jako p. Michajlovskij pokládal Marxovu „konstrukci“ o budoucnosti za problematickou. „V podstatě,“ usuzuje tento pán, „tkví společenská forma práce za panství kapitalismu v tom, že několik set nebo tisíc dělníků soustruhuje, kuje, vrtá, nakládá, přikládá, tahá a koná ještě mnoho jiných úkonů v jedné budově. Všeobecný ráz tohoto pořádku je skvěle vyjádřen rčením: ‚Každý za sebe a pámbu za všechny.‘ Co s tím má co dělat společenská forma práce?“

Tady je už patrno, že pochopil, oč jde! „Společenská forma práce“ „tkví“ v „práci v jedné budově“!! A po takových podivných myšlenkách, nadto ještě v jednom z nejlepších ruských časopisů, nás chce někdo ujišťovat, že theoretická část „Kapitálu“ byla vědou všeobecně uznána. Ano, „všeobecně uznávaná věda“, nejsouc s to nic jen trochu vážného namítnout proti „Kapitálu“, začala mu dělat komplimenty, projevujíc zároveň dále ignoranci v nejelementárnějším a opakujíc staré banálnosti školské ekonomie. Bude nutno se poněkud pozastavit u této otázky, aby p. Michajlovskij viděl, v čem tkví podstata věci, kterou podle svého zakořeněného zvyku naprosto obešel.

Zespolečenštění práce kapitalistickou výrobou naprosto nezáleží v tom, že lidé pracují v jedné budově (to je jen částečka procesu), nýbrž v tom, že koncentrace kapitálů je provázena specialisací společenské práce, zmenšením počtu kapitalistů v každém daném průmyslovém odvětví a zvýšením počtu speciálních průmyslových odvětví; v tom, že četné roztříštěné výrobní procesy se slučují v jeden společenský výrobní proces. Jestliže např. v období domáckého tkalcovství samí malovýrobci předli přízi a zhotovovali z ní tkanivo, bylo tu málo průmyslových odvětví (předení a tkaní splývalo v jeden proces). Jestliže je výroba zespolečenšťována kapitalismem, speciálních průmyslových odvětví přibývá: bavlna se přede zvlášť, zvlášť se tká; sama tato specialisace a koncentrace výroby vyvolává k životu nová odvětví — výrobu strojů, těžbu kamenného uhlí atd. V každém průmyslovém odvětví, které se nyní více specialisovalo, kapitalistů stále ubývá. To znamená, že společenský svazek mezi výrobci se stále více upevňuje, výrobci se sjednocují v jeden celek. Rozptýlení malovýrobci konali každý současně několik operací, a proto byli na druhých poměrně nezávislí: jestliže např. domácký malovýrobce sám sil len, sám předl a tkal, byl na druhých téměř nezávislý. Na takový řád drobných, rozptýlených výrobců zboží (a jedině na něj) se hodilo rčení: „Každý za sebe a pámbu za všechny“, tj. anarchie výkyvů na trhu. Zcela jinak se má věc při zespolečenštění práce, dosaženém díky kapitalismu. Továrník vyrábějící tkaniva závisí na továrníkovi předoucím bavlnu; ten opět na kapitalistovi-plantážníkovi, jenž bavlnu zasil, na majiteli strojíren, uhelných dolů atd. atd. Výsledkem je, že ani jeden kapitalista se nemůže obejít bez jiných. Je jasné, že rčení „každý za sebe“ se už na takový řád naprosto nehodí: zde už každý pracuje na všechny a všichni na každého (a bůh tu nemá co dělat — ani jako nadoblačná fantasie, ani jako pozemské „zlaté tele“). Ráz řádu se naprosto mění. Jestliže za časů řádu, kdy existovaly malé rozptýlené podniky, byla v některém z nich zastavena práce, odrazilo se to jen na nevelkém počtu členů společnosti, nezpůsobilo to všeobecný zmatek, a proto nebudilo všeobecnou pozornost, nepobízelo to k veřejnému zásahu. Jestliže však došlo k zastavení práce ve velkém podniku, který patří už k velmi silně specialisovanému průmyslovému odvětví, a proto pracuje bezmála na celou společnost a sám je zase závislý na celé společnosti (beru pro zjednodušení případ, kdy zespolečenštění dosáhlo svého kulminačního bodu), pak už musí být zastavena práce ve všech ostatních podnicích společnosti, jelikož mohou dostat nutné výrobky jen z tohoto podniku a realisovat všechno své zboží jedině tehdy, je-li k disposici jeho zboží. Všechna výrobní odvětví splývají takto v jeden společenský výrobní proces a přitom každá výroba je řízena jednotlivým kapitalistou, takže je závislá na jeho libovůli a předává společenské výrobky do jeho soukromého vlastnictví. Cožpak není jasné, že forma výroby se dostává do nesmiřitelného rozporu s formou přivlastňování? Cožpak není zřejmé, že druhá se nemůže nepřizpůsobit první, že se nemůže nestat také společenskou, tj. socialistickou? Ale důvtipný filistr z časopisu „Otěčestvěnnyje Zapiski“ redukuje všechno na práci v jedné budově. To už opravdu znamená být vedle. (Vylíčil jsem pouze materiální proces, pouze změnu výrobních poměrů, aniž jsem se dotkl sociální stránky procesu, sjednocování, stmelování a organisování dělníků, neboť to je jev odvozený, druhořadý.)

Je-li nutno ruským „demokratům“ objasňovat takovou základní pravdu, tkví příčina toho v tom, že zabředli až po krk do maloburžoasních idejí, že rozhodně nejsou s to představit si jiné pořádky než maloburžoasní.

Vraťme se k p. Michajlovskému. Co namítl proti faktům a argumentům, z nichž Marx vyvodil závěr o nevyhnutelnosti socialistického řádu podle samých zákonů vývoje kapitalismu? Dokázal snad, že ve skutečnosti — při zbožní organisaci společenského hospodářství — nevzrůstá specialisace společenského pracovního procesu, koncentrace kapitálů a podniků, zespolečenštění celého pracovního procesu? Nikoli, k vyvrácení těchto faktů neuvedl ani jeden argument. Zviklal snad tvrzení, že kapitalistické společnosti je vlastní anarchie, která se nesmiřuje se zespolečenštěním práce? Nic o tom neřekl. Dokázal snad, že sloučení pracovního procesu všech kapitalistů v jeden společenský pracovní proces se může snést se soukromým vlastnictvím, že je možné a myslitelné jiné východisko z rozporu kromě toho, které ukázal Marx? Nikoli, ani slova neřekl.

Na čempak tedy stojí jeho kritika? Na podvrzích, překrucování faktů a záplavě frází, které nejsou ničím než prázdným zvukem.

Jak tedy opravdu nazvat takové metody, když kritik jenž předtím namluvil mnoho nesmyslů o trojitě následných krocích historie — dává Marxovi s vážnou tváří otázku: „A co dál?“, tj. jak půjde historie k onomu konečnému stadiu procesu, které nastínil. Račte vzít na vědomí: Marx od prvopočátku své literární a revoluční činnosti naprosto určitě prohlásil, co žádá od sociologické theorie, totiž, že má přesně zobrazovat skutečný proces — a víc nic (srv. např. „Komunistický manifest“ o kriteriu theorie komunistů^[40]). Ve svém „Kapitálu“ co nejpřísněji dbal tohoto požadavku: jelikož si vytkl za úkol provést vědeckou analysu kapitalistické společenské formace, udělal tečku, když dokázal, že vývoj této organisace, skutečně probíhající před našimi zraky, má takovou a takovou tendenci, že tato organisace musí nevyhnutelně zajít a přeměnit se v organisaci jinou, vyšší. A pan Michajlovskij, když obešel celou podstatu Marxovy doktriny, se hloupě ptá: „A co dál?“ A hlubokomyslně dodává: „Musím otevřeně přiznat, že si nepředstavuji zcela jasně Engelsovu odpověď.“ Zato však my, p. Michajlovskij, musíme otevřeně přiznat, že si zcela jasně představujeme ducha a metody takové „kritiky“!

Nebo ještě taková úvaha: „Marxovo individuální vlastnictví, zakládající se na vlastní práci, nebylo ve středověku ani jediným, ani převládajícím činitelem, dokonce ani v oblasti ekonomických vztahů. Vedle něho existovalo mnoho jiného, k čemu se však dialektická metoda v Marxovč výkladu“ (a nikoli v překroucenině p. Michajlovského?) „nehodlá vracet. . .“ Je zřejmé, že všechna tato schemata nepředstavují obraz historické skutečnosti nebo dokonce ani jejích proporcí, nýbrž jen vyhovují náchylnosti lidského rozumu, představovat si každý předmět ve stavu minulém, přítomném a budoucím.“ I způsoby vašich podvrhů, p. Michajlovskij, jsou jednotvárné až nudné! Z počátku Marxovu schematu, jež chce být jen formulací skutečného procesu vývoje kapitalismu^[w] — a ničím jiným — podstrčil úmysl dokazovat všechno triádami, potom konstatuje, že Marxovo schema neodpovídá tomuto, panem Michajlovským mu vnucenému plánu (třetí stadium obnovuje jen jednu stránku prvního stadia a vynechává všechny ostatní) a docela drze vyvozuje závěr, že „schema zřejmě neposkytuje obraz historické skutečnosti“!

Je myslitelná vážná polemika s člověkem, jenž není s to (použijeme-li Engelsova výroku o Dühringovi) aspoň někdy přesně citovat? Lze tu něco namítat, když veřejnost je ujišťována, že schema „zřejmě“ neodpovídá skutečnosti, a přitom není učiněn ani pokus dokázat v něčem jeho nesprávnost?

Místo aby kritisoval skutečný obsah marxistických názorů, cvičí p. Michajlovskij svůj důvtip na kategoriích minulosti, přítomností a budoucnosti. Engels např. v polemice proti „věčným pravdám“ p. Dühringa praví, že „se nám nyní hlásá“ trojí morálka: křesťansko-feudální, buržoasní a proletářská, takže minulost, přítomnost a budoucnost mají své theorie morálky^[41]. Pan Michajlovskij o tom uvažuje: „Mám za to, že základem všech trojitých členění historie na období jsou právě kategorie minulosti, přítomnosti a budoucností.“ Jaká hlubokomyslnost! Kdopak neví, že je-li zkoumán jakýkoli společenský jev v procesu svého vývoje, ukáží se v něm vždy zbytky minulosti, základy přítomnosti a zárodky budoucnosti? Ale cožpak např. Engels měl v úmyslu tvrdit, že by se historie morálky (mluvil přece jen o „přítomnosti“) omezovala na tři uvedené momenty, že by feudální morálce nepředcházela na př. otrokářská, a té zas morálka prvobytné komunistické pospolnosti? Místo aby vážně kritisoval Engelsův pokus orientovat se v soudobých proudech morálních idejí podle jejich materialistického objasnění, servíruje nám p. Michajlovskij nejpustší fráze!

Se zřetelem k takovým metodám „kritiky“ p. Michajlovského, jež začíná prohlášením, že neví, v kterém díle je vyloženo materialistické pojetí dějin, nebude snad neužitečné připomenout, že byly doby, kdy autor jedno z těchto děl znal a uměl je správně ocenit. Roku 1877 se p. Michajlovskij vyslovil o „Kapitálu“ takto: „Sejmeme-li s ‚Kapitálu‘ těžkou, nemotornou a nepotřebnou pokličku hegelovské dialektiky,“ (jaká divná věc? Proč roku 1877 „hegelovská dialektika“ byla „nepotřebná“, kdežto roku 1894 se dovídáme, že materialismus se opírá o „nezvratnost dialektického procesu“?), „pak bez ohledu na jiné přednosti tohoto spisu uvidíme v něm skvěle propracovanou látku k vyřešení všeobecné otázky vztahu forem k materiálním podmínkám jejich existence a skvělé pojetí této otázky se zřetelem k určité oblasti.“ — „Vztah forem k materiálním podmínkám jejich existence“ — toť přece ona otázka vzájemného vztahu různých stránek společenského života, nadstavby ideologických společenských vztahů k vztahům materiálním, v jejímž určitém řešení právě tkví doktrina materialismu. Jděme dále.

„Celý ‚Kapitál‘ (podtrženo mnou) je vlastně věnován zkoumání, jak jednou vzniklá společenská forma se stále více rozvíjí, zesiluje své typické rysy, podřizuje si a přizpůsobuje objevy, vynálezy a zlepšení výrobních způsobů, nové trhy, samu vědu, a nutí je pracovat pro sebe, a jak konečně daná forma nemůže snést další změny materiálnich podmínek.“

Podivuhodná událost! Roku 1877 byl „celý ‚Kapitál“ věnován materialistickému zkoumání dané společenské formy (v čem jiném tkví materialismus než v objasnění společenských forem materiálními podmínkami?) — kdežto roku 1894 se tvrdí, že není dokonce ani známo, kde a ve kterém spisu lze hledat výklad tohoto materialismu!

Roku 1877 bylo v „Kapitálu“ „zkoumání“, jak „daná forma (tj. kapitalistická, není-liž pravda?) nemůže snést (všimněte si) další změny materiálních podmínek“, kdežto roku 1894 se ukázalo, že se nic nezkoumá, a přesvědčeni, že kapitalistická forma nemůže snést další rozvoj výrobních sil, se zakládá „výhradně na konečném článku hegelovské triády“! Roku 1877 p. Michajlovskij psal, že „analysa vztahu dané společenské formy k materiálním podmínkám její existence navždy (podtrženo mnou) zůstane památníkem logické síly a obrovské autorovy erudice,“ kdežto roku 1894 prohlašuje, že doktrina materialismu nikdy a nikde nebyla vědecky přezkoumána a zdůvodněna!

Podivuhodná věc! Co to v skutečnosti znamená? Co se přihodilo?

Přihodily se dvě věci: za prvé, ruský rolnický socialismus sedmdesátých let, který „kašlal“ na svobodu pro její buržoasnost, bojoval proti „osvíceným liberálům“, kteří horlivě zastírali antagonismus ruského života, a snil o rolnické revoluci, se naprosto rozložil a zplodil onen banální maloburžoasní liberalismus, který vidí „povzbuzující dojmy“ v progresivních tendencích rolnického hospodaření, zapomínaje, že jsou provázeny (a podmiňovány) hromadným vyvlastňováním rolnictva. — Za druhé, roku 1877 se p. Michajlovskij dal tak unést svým úkolem obhájit „sanguinika“ (tj. revolučního socialistu) Marxe proti liberálním kritikům, že nezpozoroval neslučitelnost Marxovy metody se svou vlastní metodou. Nuže, vysvětlili mu tento nesmiřitelný rozpor mezi dialektickým materialismem a subjektivní sociologií, vysvětlili mu Engelsovy články a knihy, vysvětlili mu to ruští sociální demokraté (v Plechanovovi nalézáme nejednou velmi přiléhavé poznámky na adresu p. Michajlovského) — a p. Michajlovskij, místo aby se vážně pustil do přezkoumání otázky, jednoduše si postavil hlavu. Místo aby pozdravil Marxe (jak učinil v letech 1872 a 1877)^[42], štěká nyní na něho zpod vrat pochvaly pochybných kvalit, pokřikuje a prská na ruské marxisty, kteří se nechtějí spokojit „ochranou hospodářsky slabšího“, sklady zboží a zlepšením poměrů na venkově, musei a družstvy pro domácké malovýrobce a jinými podobnými dobře myšlenými maloburžoasními pokroky — a chtějí zůstat „sanguiniky“, přívrženci sociální revoluce, a vychovávat, vést a organisovat skutečně revoluční společenské živly.

Po tomto nevelkém odbočení do dávné minulosti je možno, jak se zdá, také zakončit rozbor „kritiky“, které podrobuje p. Michajlovskij Marxovu theorii. Pokusíme se vyvodit závěry a shrnout kritikovy „argumenty“.

Doktrina, kterou si předsevzal rozbít, se opírá za prvé o materialistické pojetí dějin a za druhé o dialektickou metodu.

Pokud jde o materialistické pojetí dějin, tu kritik především prohlásil, že neví, v kterém díle je vyložen materialismus. Když nenašel nikde tento výklad, začal si sám vymýšlet, co je materialismus. Aby vysvětlil přílišné nároky tohoto materialismu, vymyslil si, že prý si materialisté činí nárok na vysvětlení celé minulosti, přítomnosti a budoucnosti lidstva, a když se potom při srovnání s autentickými výroky marxistů ukázalo, že za vysvětlenou pokládají pouze jednu společenskou formaci, tu kritik rozhodl, že materialisté zužují pole působnosti materialismu, čímž prý se sami porážejí. Aby osvětlil metody při vypracování tohoto materialismu, vymyslil si, že prý materialisté sami přiznali, že mají malé znalosti pro takovou věc, jako je vypracování vědeckého socialismu, ačkoli Marx a Engels mluvili o svých slabých znalostech (v letech 1845—1846), jen pokud jde o znalosti ekonomické historie vůbec, a spis svědčící o jejich slabých znalostech nikdy neuveřejnili. Po takových preludiích jsme byli obšťastněni i kritikou: „Kapitál“ byl položen na lopatky tvrzením, že pojednává jen o jednom období, kdežto kritik potřebuje všechna období, jakož i tím, že „Kapitál“ nezdůvodňuje ekonomický materialismus, nýbrž se ho jen dotýká, což jsou argumenty zřejmě tak pádné a závažné, že bylo nutno přiznat, že materialismus nebyl nikdy vědecky zdůvodněn. Potom byl proti materialismu uveden fakt, že člověk, jemuž je naprosto cizí tato doktrina, jenž zkoumal předhistorickou dobu zcela jiné země, dospěl též k materialistickým závěrům. Aby dále ukázal, že produkce dětí byla zcela nesprávně uvedena ve spojitost s materialismem, že tu jde o pouhou hru se slovy, začal kritik dokazovat, že ekonomické vztahy jsou nadstavbou vztahů pohlavních a rodinných. Poučení, která přitom seriosní kritik dal materialistům, obohatila nás hlubokou pravdou, že dědictví je nemožné bez produkce dětí, že k výrobkům této produkce dětí „se přimyká“ složitá psychika a že děti jsou vychovávány v duchu otců. Mimochodem jsme se také dověděli, že národní svazky jsou pokračováním a zevšeobecněním svazků rodových. Pokračuje ve svých theoretických studiích o materialismu, kritik poznamenal, že obsahem mnoha argumentů marxistů je to, že útlak a vykořisťování mas je za buržoasního řádu „nevyhnutelné“ a že se tento řád „nevyhnutelně“ musí přeměnit v socialistický, a tu neopominul prohlásit, že nevyhnutnost je příliš všeobecným fenomenem (pokud se neříká, co vlastně lidé pokládají za nevyhnutelné), a že proto marxisté jsou mystiky a metafysiky. Kritik také prohlásil, že Marxova polemika proti idealistům je „jednostranná“, aniž se slůvkem zmínil, v jakém poměru jsou názory těchto idealistů k subjektivní metodě a v jakém poměru k nim je Marxův dialektický materialismus.

Pokud jde o druhý pilíř marxismu — dialektickou metodu — tu stačil jeden úder smělého kritika, aby jej povalil. A úder byl velmi přesný: s vynaložením nesmírného úsilí se kritik namáhal a lopotil, aby vyvrátil, že lze triádami něco dokazovat, při čemž zamlčel, že dialektická metoda naprosto nespočívá v triádách, nýbrž právě v popření metod idealismu a subjektivismu v sociologii. Druhý úder byl namířen speciálně proti Marxovi: s pomocí statečného p.Dühringa podvrhl kritik Marxovi neuvěřitelný nesmysl, že prý dokazoval nutnost zániku kapitalismu triádami — a pak vítězoslavně bojoval proti tomuto nesmyslu.

Taková je epopej skvělých „vítězství“ „našeho známého sociologa“! Jak „poučné“ (Burenin) je hloubání nad těmito vítězstvími, není-liž pravda?

Nelze se zde nedotknout ještě jedné okolnosti, jež nemá přímý vztah ke kritice Marxovy doktriny, ale je krajně charakteristická pro objasnění kritikových ideálů a jeho pojetí skutečnosti. Jde o jeho poměr k dělnickému hnutí na Západě.

Výše byl uveden výrok p. Michajlovského, že materialismus se ve „vědě“ neosvědčil (snad ve vědě německých „přátel lidu“?), ale tento materialismus — soudí p. Michajlovskij — „se vskutku velmi rychle šíří v dělnické třídě“. Jak vysvětluje p. Michalovskij tento fakt? „Pokud jde o úspěch, kterému se těší ekonomický materialismus, abych tak řekl, co do jeho rozšířenosti v kriticky neověřené podobě, není těžiště tohoto úspěchu ve vědě, nýbrž v životní praxi, perspektivami určované do budoucna.“ Jaký jiný smysl může mít tato nemotorná věta o praxi, „určované“ perspektivami budoucna, než ten, že materialismus se šíří nikoli proto, že by byl správně vysvětlil skutečnost, nýbrž proto, že se odvrátil od této skutečnosti k perspektivám? A dále se praví: „Tyto perspektivy nevyžadují od německé dělnické třídy, jež si je osvojuje, a od těch, kdož se horlivě účastní jejích osudů, ani vědomostí, ani kritického myšlení. Vyžadují jen víry.“ Jinými slovy, rozšíření materialismu a vědeckého socialismu má svou příčinu v tom, že tato doktrina slibuje dělníkům lepší budoucnost! Stačí však nejelementárnější znalost dějin socialismu a dělnického hnutí na Západě, aby vynikla celá nesmyslnost a nesprávnost tohoto výkladu. Každý ví, že vědecký socialismus vlastně nikdy nenastiňoval žádné perspektivy budoucnosti: omezoval se na analysu současného buržoasního režimu, studoval tendence vývoje kapitalistické společenské organisace — a dost. „Neříkáme světu,“ psal Marx již roku 1843, a přesně splnil tento program, „neříkáme světu: ‚Zanech bojů; celý tvůj boj je nesmyslem‘, chceme mu dát opravdové heslo boje. Ukazujeme mu jen, zač vlastně bojuje, a uvědomění je věc, kterou svět musí získat, ať chce nebo nechce.“^[43] Každý ví, že např. „Kapitál“ — toto hlavní a základní dílo, vykládající vědecký socialismus — se omezuje na nejvšeobecnější náznaky o budoucnosti a zkoumá jedině ony, nyní již existující prvky, ze kterých vyrůstá budoucí řád. Každý ví, že pokud jde o perspektivy budoucnosti, nezměrně více slibovali dřívější socialisté, kteří do všech podrobností vylíčili budoucí společnost, aby nadchli lidstvo obrazem takového řádu, kdy se lidé obejdou bez boje, kdy se jejich společenské vztahy nebudou zakládat na vykořisťování, nýbrž na skutečných principech pokroku, odpovídajících lidské přirozenosti. Avšak přes celou falangu nejvýš talentovaných lidí, vykládajících tyto ideje, a nejpřesvědčenějších socialistů — zůstávaly jejich theorie stranou života, jejich programy stranou lidových politických hnutí, dokud strojní velkoprůmysl nevtáhl do víru politického života masy dělnického proletariátu a dokud nebylo nalezeno jeho pravé bojové heslo. Toto heslo nalezl Marx — „nikoli utopista, nýbrž strohý, místy dokonce suchý vědec“ (jak ho charakterisoval p. Michajlovskij v dávno minulých dobách — roku 1872), nalezl je naprosto ne pomocí nějakých perspektiv, nýbrž vědeckou analysou soudobého buržoasního řádu, vysvětlením nutnosti vykořisťování za existence tohoto řádu a prozkoumáním jeho vývojových zákonů. Pan Michajlóvskij může ovšem čtenáře časopisu „Russkoje Bogatstvo“ ujišťovat, že osvojit si tuto analysu nevyžaduje ani vědomostí, ani duševní práce, avšak viděli jsme už u něho samého (a uvidíme ještě zřetelněji u jeho spolupracovníka-ekonoma^[44]) tak hrubé nepochopení základních pravd, zjištěných touto analysou, že takové tvrzení je s to vyvolat samozřejmě jen úsměv. Zůstává nesporným faktem, že dělnické hnutí se šíří a rozvíjí právě tam a potud, kde a pokud se rozvíjí kapitalistický strojní velkoprůmysl; že úspěchů dosahuje socialistická doktrina právě tehdy, když zanechává úvah o společenských podmínkách odpovídajících lidské přirozenosti a pouští se do materialistické analysy současných společenských poměrů, do vyjasnění nutnosti nynějšího vykořisťovatelského řádu.

Když se p. Michajlovskij pokusil obejít skutečné příčiny úspěchu, který má materialismus u dělnictva, přímo nepravdivě vylíčiv poměr této doktriny k „perspektivám“, začíná se nyní vysmívat nejbanálnějším maloburžoasním způsobem ideám a taktice západoevropského dělnického hnutí. Jak jsme viděli, nebyl s to uvést doslova ani jeden argument proti Marxovým důkazům o nevyhnutelnosti přeměny kapitalistického řádu v socialistický následkem zespolečenštění práce — a přesto si bez jakéhokoli ostychu tropí posměch z toho, že prý „armáda proletářů“ připravuje vyvlastnění kapitalistů, „nato vzápětí přestane už jakýkoli třídní boj a na zemi se rozhostí mír a mezi lidmi dobrá vůle“, On, p. Michalovskij, zná mnohem prostší a spolehlivější cestu k socialismu, než je tato: jenom je třeba, aby „přátelé lidu“ podrobněji ukázali „jasné a jisté“ cesty „žádoucí ekonomické evoluce“, a pak tito přátelé lidu jistě budou „povoláni“ k vyřešení „praktických ekonomických problémů“ (viz článek p. Južakova: „Otázky hospodářského vývoje Ruska“, čís. 11 „R. B.“), zatím však... zatím však dělníci musí počkat, spolehnout se na přátele lidu a nezačínat s „neodůvodněným sebevědomím“ samostatný boj proti vykořisťovatelům. Náš autor, chtěje nadobro zničit toto „neodůvodněné sebevědomí“, s pathosem horlí proti „vědě, která se málem vejde do kapesního slovníčku“. Opravdu, jaká hrůza: věda — a sociálně demokratické brožury, které stojí pár grošů a vejdou se do kapsy!! Není-li jasné, jak dalece neodůvodněné je sebevědomí lidí, kteří si cení vědy jen potud, pokud učí vykořisťovaný lid samostatnému boji za své osvobození, pokud učí stranit se všemožných „přátel lidu“, zatemňujících antagonismus tříd a chtějících vzít celou věc do svých rukou, a kteří vykládají tuto vědu v šestákových publikacích, jež se tak nepříjemně dotýkají šosáků. Něco jiného by bylo, kdyby dělníci svěřili svůj osud „přátelům lidu“, ti by jim ukázali skutečnou, mnohosvazkovou, universitní a šosáckou vědu, podrobně by je seznámili se společenskou organisací odpovídající lidské přirozenosti, kdyby jen... dělníci chtěli počkat a s takovým neodůvodněným sebevědomím sami nezahajovali boj!

*

Než přejdeme k druhé části „kritiky“ p. Michajlovského, namířené už nikoli proti Marxově theorii všeobecně, nýbrž zvláště proti ruským sociálním demokratům, musíme se poněkud odchýlit od předmětu. Jde o to, že p. Michajlovskij — právě tak jako se ve své kritice Marxe nejen nepokusil přesně vyložit jeho theorii, nýbrž ji přímo překroutil — stejně tak už zcela bez ostychu překrucuje ideje ruských sociálních demokratů. Je nutno dát pravdě průchod. Abychom toho dosáhli, bude nejvhodnější, když porovnáme ideje dřívějších ruských socialistů s ideami sociálních demokratů. Výklad idejí dřívějších ruských socialistů je převzat z článku p. Michajlovskéhn v měsíčníku „Russkaja Mysl“ z roku 1892, čís. 6, ve kterém mluvil také o marxismu (a mluvil — budiž mu to připomenuto — slušným tónem, nedotýkaje se otázek, které v tisku, podléhajícím censuře, lze projednávat jen po bureninovsku — aniž směšoval marxisty s všelijakou havětí), a v protikladu k marxismu — nebo alespoň ne-li v protikladu, tedy v porovnání — vykládal své názory. Naprosto ovšem nechci urážet p. Michajlovského, tj. připočítávat ho k socialistům, ani ruské socialisty tím, že bych je stavěl na roveň p. Michajlovskému: domnívám se jen, že postup argumentace u nich obou je v podstatě jeden a týž a že rozdíl spočívá v míře pevnosti, přímosti a důslednosti přesvědčení.

Vykládaje myšlenky hlásané časopisem „Otěčestvěnnyje Zapiski“, p. Michajlovskij psal: „K mravně politickým ideálům jsme přičítali zemědělcovo vlastnictví půdy a výrobcovo vlastnictví pracovních nástrojů.“ Východiště, jak vidíte, je nejvýš dobře míněno a svědčí o nejlepších úmyslech... „U nás ještě existující středověké formy práce^[x] jsou silně otřeseny, neměli jsme však důvod zcela s nimi skoncovat kvůli nějakým doktrinám, ať liberálním nebo neliberálním.“

Podivná úvaha! Vždyť jakékoli „formy práce“ mohou být otřeseny jen tím, že budou zaměněny nějakými jinými formami; zatím však nenalézáme u našeho autora (ba nenašli bychom u nikoho z jeho stoupenců) dokonce ani pokus analysovat tyto nové formy, objasnit je a vysvětlit příčiny, proč jsou vytlačovány staré formy těmito novými. Ještě podivnější je druhá část tirády: „Neměli jsme důvod kvůli nějakým doktrinám skoncovat s těmito formami.“ Jaképak prostředky máme „my“ (tj. socialisté — viz výše učiněnou výhradu), abychom „skoncovali“ s formami práce, tj. abychom přebudovávali dané výrobní poměry mezi členy společnosti? Což není nesmyslná myšlenka přetvořit tyto poměry podle doktriny? Poslyšme dále: „Naším úkolem není vypěstovat bezpodmínečně ‚samobytnou‘ civilisaci z vlastního národního lůna, ani přesadit k nám západní civilisaci plně se všemi ji rozdírajícími rozpory: to dobré je třeba brát odevšad, odkud je to možno, a bude-li to naše, nebo cizí, není už otázkou zásady, nýbrž praktické účelnosti. Je to zřejmě tak prosté, jasné a pochopitelné, že o tom není třeba hovořit.“ A opravdu, jak je to prosté! Dobré „brát“ odevšad — a věc je vyřízena! Ze středověkých forem „vzít“ vlastnictví výrobních prostředků pracujícími a z nových (tj. kapitalistických) forem „vzít“ svobodu, rovnost, vzdělání a kulturu. O tom není třeba hovořit! Subjektivní metoda v sociologii je tu celá jako na dlani: sociologie začíná utopií (vlastnictví půdy pracujícími) a ukazuje podmínky uskutečnění žádoucího: „vzít“, co je dobré, odevšad, kde se to dá. Tento filosof pohlíží na společenské vztahy čistě metafysicky jako na pouhý mechanický shluk těch či oněch institucí, jako na pouhé mechanické skloubení těch či oněch jevů. Vytrhává jeden z takových jevů — zemědělcovo vlastnictví půdy ve středověkých formách — a má za to, že jej lze přesadit do jakýchkoli jiných forem, podobně jako lze cihlu přendat z jedné budovy do druhé. To však přece znamená nikoli zkoumat společenské vztahy, nýbrž kazit materiál, který má být prozkoumán: vždyť skutečnost nezná takové zemědělcovo vlastnictví půdy, jež by existovalo odděleně a samostatně, jak jste je pojal vy: je to jen jeden z článků tehdejších výrobních poměrů, spočívající v tom, že půda byla rozdělena mezi velké pozemkové vlastníky, statkáře, že statkáři dali rolníkům půdu proto, aby je vykořisťovali, takže půda byla jakousi naturální mzdou: skýtala rolníkovi nutné výrobky, aby mohl vyrábět nadvýrobek pro statkáře; byla základem, který umožňoval rolníkům nést břemena ve prospěch statkáře. Proč autor neprozkoumal tento systém výrobních poměrů a omezil se na to, že vytrhl jeden jev a ukázal jej takto v naprosto falešném světle? Protože si neví rady se společenskými otázkami: naprosto si neklade za cíl (opakuji, že používám úvah p. Michajlovského jen jako příkladu ke kritice celého ruského socialismu) objasnit tehdejší „formy práce“, vylíčit je jako určitý systém výrobních poměrů, jako určitou společenskou formaci. Je mu cizí — používáme-li Marxovy mluvy — dialektická metoda, jež žádá, aby se na společnost pohlíželo jako na živý organismus v jeho funkci a vývoji.

Ani dost málo se nezajímá o příčiny vytlačování starých forem práce novými a opakuje v úvaze o těchto nových formách opět docela stejnou chybu. Spokojuje se konstatováním, že tyto formy „otřásají“ zemědělcovým vlastnictvím půdy, tj. všeobecně vzato, že se projevují v odloučení výrobce od výrobních prostředků a odsouzením tohoto faktu jako neodpovídajícího ideálu. A opět je jeho myšlenkový pochod naprosto nesmyslný; vytrhává jeden jev (pozbytí půdy) a ani se nepokouší vylíčit jej už jako článek jiného systému výrobních poměrů, založeného na zbožním hospodářství, které nutně plodí konkurenci mezi výrobci zboží, nerovnost, zbídačení jedněch a obohacení druhých. Zaznamenal jeden jev — zbídačení masy, a odsunul druhý — obohacování menšiny, čímž se připravil o možnost pochopit to i ono.

A takové metody ještě nazývá „hledáním odpovědí na otázky života v jejich ztělesněné formě“ (,‚R. B.“ čís. 1 z roku 1894), a přitom právě naopak, nejsa s to a nechtěje objasnit skutečnost, podívat se jí přímo do očí, utekl hanebně od těchto otázek života s jeho bojem majetného proti nemajetnému do oblasti nevinných utopií; to nazývá „hledáním odpovědí na otázky života v ideálním postiženi jejich ožehavé a složité reálné skutečnosti“ (,‚R. B.“ čís. 1), kdežto ve skutečnosti se ani nepokusil o analysu a objasněni této reálné skutečnosti.

Místo toho nám dal utopii, zkonstruovanou z nejnesmyslněji vytržených jednotlivých prvků různých společenských formací — ze středověké vzal něco, z „nové“ něco atd. Je pochopitelné, že theorie na tom založená nutně musela zůstat stranou skutečného společenského vývoje z té prosté příčiny, že naši utopisté žili a jednali nikoli ve společenských poměrech, které byly sestaveny z elementů vzatých tu i tam, nýbrž v poměrech, určujících rolníkův vztah ke kulakovi (hospodářsky silnému rolníkovi), domáckého výrobce k faktorovi, dělníka k továrníkovi, v poměrech, které naprosto nepochopili. Jejich pokusy a námaha přetvořit tyto nepochopitelné poměry podle svého ideálu musely nutně ztroskotat

.

Tím je v nejvšeobecnějších rysech načrtnut stav otázky socialismu v Rusku v době, kdy „se zrodili ruští marxisté“.

Začali právě kritikou subjektivních metod dřívějších socialistů; nespokojovali se konstatováním vykořisťování a jeho odsouzením, nýbrž je chtěli vysvětlit. Když viděli, že celé dějiny Ruska po reformě spočívají v ožebračování masy a obohacování menšiny, když pozorovali nesmírné vyvlastňování malovýrobců zároveň se všeobecným technickým pokrokem, když pozorovali, že tyto protichůdné tendence vznikají a sílí tam a potud, kde a pokud se rozvíjí a upevňuje zbožní hospodářství, museli usoudit, že mají co činit s buržoasní (kapitalistickou) organisací společenského hospodářství, která nutně plodí vyvlastňování a útlak mas. Jejich praktický program byl už přímo určen tímto přesvědčením: tkvěl v tom, že je nutno se připojit k tomuto boji proletariátu proti buržoasii, k boji nemajetných tříd proti majetným, který tvoří hlavní obsah ekonomické skutečnosti Ruska, počínaje zapadlou vesničkou a konče nejmodernější zdokonalenou továrnou. Jak se připojit? — Odpověď jim opět napověděla sama skutečnost. Kapitalismus dovedl hlavní průmyslová odvětví do stadia strojního velkoprůmyslu; tim, že takto zespolečenštil výrobu, vytvořil materiální podmínky nového řádu a zároveň novou sociální sílu: třídu továrních dělníků, městského proletariátu. Tato třída, vystavená témuž buržoasnímu vykořisťování, jakým je svou ekonomickou podstatou vykořisťování veškerého pracujícího obyvatelstva Ruska, je však, co se týče jejího osvobození, ve zvlášť výhodné situaci: není již ničím spjata se starou společností, zcela vybudovanou na vykořisťování; samy podmínky její práce a životní situace ji organisují, nutí ji přemýšlet a umožňují jí vystoupit na jeviště politického boje. Je přirozené, že sociální demokraté obrátili všechnu svou pozornost a všechny své naděje na tuto třídu, že vytyčili jako svůj program rozvití jejího třídního uvědomění, věnovali veškeré své úsi]í tomu, aby jí pomohli zvednout se k přímému politickému boji proti nynějšímu režimu a včlenit do tohoto boje všechen ruský proletariát.

*

Podívejme se nyní, jak p. Michajlovskij bojuje proti sociálním demokratům. Co uvádí k vyvrácení jejich theoretických názorů a proti jejich politické socialistické činnosti?

Theoretické názory marxistů vykládá kritik takto:

„Pravda“ — prý podle tvrzení marxistů —,‚spočívá vtom, že ve shodě s imanentními zákony dějinné nutnosti rozvine Rusko svou kapitalistickou výrobu se všemi jejími vnitřními rozpory, s pohlcováním malých kapitálů velkými, zatím co rolník odtržený od půdy se současně přemění v proletáře, sjednotí, ‚zespolečenští‘, čímž bude cíle dosaženo a zbude jen předložit jej obšťastněnému lidstvu.“

Račte se podívat: marxisté se tedy ničím neodlišují od „přátel lidu“ v pojetí skutečnosti, nýbrž jen v představě o budoucnosti: vůbec se nezabývají přítomností, nýbrž jen „perspektivami“. Nemůže být pochyby, že právě to si myslí p. Michajlovskij: „marxisté“ — praví — „jsou pevně přesvědčeni, že v jejich vidění budoucnosti není nic utopického, nýbrž všecko je zváženo a změřeno podle předpisů přísné vědy“; a nakonec ještě jasněji: „marxisté“ „věří a vyznávají nezvratnost abstraktního historického schematu“.

Zkrátka, máme tu nejbanálnější a nejnejapnější obviněni marxistů, se kterým odedávna přicházejí všichni, kdož nemohou proti jejich názorům nic namítnout ve věci samé. „Marxisté vyznávají nezvratnost abstraktního historického schematu“!!

Ale to je přece pustá lež a výmysl!

Ani jeden marxista nikde a nikdy neargumentoval tak, že v Rusku „musí být“ kapitalismus, „protože“ byl na Západě atd. Ani jeden marxista nikdy nespatřoval v Marxově theorii nějaké všeobecně závazné fllosoficko-historické schema, něco více než vysvětlení určité společensko-ekonomické formace. Jedině subjektivní filosof p. Michajlovskij si zamanul projevit takové nepochopení Marxe, že u něho spatřoval všeobecnou filosofickou theorii, načež mu Marx ovšem s naprostou určitostí vysvětlil, že se zmýlil v adrese. Nikdy ani jeden marxista nezakládal své sociálně demokratické názory na ničem jiném než na jejich shodě se skutečností a s dějinami daných, tj. ruských společensko-ekonomických poměrů, a ani by je nemohl na nich nezakládat, poněvadž tento požadavek theorie byl naprosto jasně a určitě prohlášen a učiněn úhelným kamenem celého učení samým zakladatelem „marxismu“, Marxem.

Ovšem, p. Michajlovskij může podle libosti vyvracet tato tvrzení tím, že „na vlastní uši“ slyšel, jak se vyznává právě abstraktní historické schema. Ale co je nám sociálním demokratům nebo komukoli jinému do toho, že p. Michajlovskij slyšel od svých spoludebatérů lecjaký absurdní nesmysl? Není to důkazem toho, že si velmi šťastně volí spoludebatéry, a nic víc? Je ovšem zcela možné, že tito duchaplní spoludebatéři duchaplného filosofa se nazývali marxisty, sociálními demokraty atd. — ale kdo neví, že dnes (jak to bylo už dávno pozorováno) kdejaký dobrodruh si s oblibou navléká „rudý“ háv?^[y] A je-li p. Michajlovskij tak prozíravý, že nemůže rozeznat takové „přebarvené“ od marxistů, nebo pochopil-li Marxe tak hluboce, že nezpozoroval toto jím nejvýš důrazně vyzdvihované kriterium celé jeho doktriny (formulace „toho, co se děje před našimi zraky“), to opět jen dokazuje, že p. Michajlovskij nevyniká duchem, a víc nic.

Rozhodně však, jestliže se pustil v tisku do polemiky proti „sociálním demokratům“, měl mít na zřeteli tu skupinu socialistů, která už dávno nese toto jméno, a to ona jediná, takže nelze s ní druhé směšovat, a která má své publicistické představitele — Plechanova a jeho kroužek^[45]. A kdyby tak byl učinil — a tak by si měl zřejmě počínat každý jen trochu slušnější člověk — a nahlédl třeba jen do prvního sociálně demokratického spisu, do Plechanovovy knihy „Naše neshody“, uviděl by tam hned na prvních stránkách autorovo kategorické prohlášení jménem všech členů kroužku:

„Rozhodně nechceme krýt svůj program autoritou velkého jména“ (tj. Marxovou autoritou). Rozumíte rusky, p. Michajlovskij? Chápete rozdíl mezi vyznáváním abstraktních schemat a neuznáváním jakékoli Marxovy autority při posuzování ruských věcí?

Chápete, když vydáváte první úsudek, který se vám poštěstilo uslyšet od svých spoludebatérů, za marxistický a opomíjíte vytištěné prohlášení jednoho z vynikajících členů sociální demokracie, učiněné jménem celé skupiny, že jste se zachoval nečestně?

A dále se prohlašuje ještě určitěji:

„Opakuji,“ praví Plechanov, „mezi nejdůslednějšími marxisty je možný nesouhlas, pokud jde o hodnoceni nynější ruské skutečnosti“; naše doktrina je „prvým pokusem o použití dané vědecké theorie na analysu velmi složitých a spletitých společenských vztahů“.

Zdá se, že je těžko mluvit jasněji: marxisté přejímají bezpodmínečně z Maxovy theorie jen drahocenné metody, bez kterých si nelze ujasnit společenské vztahy, a tudíž kriterium svého úsudku o těchto vztazích vidí naprosto ne v abstraktních schematech a podobných nesmyslech, nýbrž v jeho správnosti a shodě se skutečností.

Nebo snad myslíte, že autor, když činil taková prohlášeni, ve skutečnosti soudil jinak? To však není pravda. Otázka, kterou se zabýval, tkvěla v tom, zda „Rusko musí projít kapitalistickou fází vývoje“. Tato otázka byla tedy formulována naprosto ne marxisticky, nýbrž podle subjektivních metod různých domácích filosofů, kteří vidí kriteria toho, co musí být, hned v politice vrchnosti, tu zas v činnosti „společnosti“, hned zas v ideálu společnosti „odpovídajícím lidské přirozenosti“ a v podobných nesmyslech. Vzniká otázka: jak by musel odpovědět na podobnou otázku člověk vyznávající abstraktní schemata? Zřejmě by začal mluvit o nezvratnosti dialektického procesu, o obecně filosofickém významu Marxovy theorie, o nevyhnutelnosti toho, aby každá země prošla fázi... atd., atd.

A jak odpovídal Plechanov?

Tak, jak marxista jedině mohl odpovídat:

Ponechal úplně stranou otázku, co musí být, jako otázku planou, která může zajímat jen subjektivisty, a stále mluvil jen o skutečných společensko-ekonomických vztazích, o jejich skutečném vývoji. Proto nedal také přímou odpověď na tuto nesprávně formulovanou otázku a místo toho odpověděl: „Rusko na kapitalistickou cestu vstoupilo.“

Pan Michajlovskij však s tváří znalce vykládá o vyznáváni abstraktního historického schematu, o imanentnich zákonech nutnosti a podobných neuvěřitelných nesmyslech! A to nazývá „polemikou proti sociálním demokratům“!!

Pochop, kdo můžeš: je-li on polemik, kdopak je potom prázdným mluvkou?!

O výše citované úvaze p. Michajlovského je nutno ještě poznamenat, že vykládá názory sociálních demokratů tak, že prý „Rusko rozvine svou vlastní kapitalistickou výrobu“. Je zřejmé, že v Rusku podle názoru tohoto filosofa není „vlastní“ kapitalistické výroby. Autor patrně sdílí názor, že ruský kapitalismus se omezuje na 1¹/₂ milionu dělníků — dále se ještě sejdeme s touto dětinskou myšlenkou našich „přátel lidu“, kteří zařazují kdovíkam všechno ostatní vykořisťování svobodné práce. „Rusko rozvine svou vlastní kapitalistickou výrobu se všemi jejími vnitřními rozpory, zatím co rolník, odtržený od půdy, se přemění v proletáře.“ Čím dále do lesa, tím více stromů! V Rusku tedy nejsou „vnitřní rozpory“, tj. přímo řečeno, lidové masy nejsou vykořisťovány hrstkou kapitalistů? Nepřichází tedy na mizinu obrovská většina obyvatelstva a neobohacuje se hrstka osob? Rolník má být od půdy teprve odtržen? A v čem záleží celé dějiny Ruska po reformě, ne-li v hromadném, v takové míře nikde nevídaném vyvlastňováni rolnictva? Je třeba mít velkou smělost, aby byly veřejně hlásány takové věci. A p. Michajlovskij ji má: „Marx měl co dělat s hotovým proletariátem a hotovým kapitalismem, kdežto my je musíme teprve vytvářet.“ V Rusku je třeba proletariát teprve vytvářet?! V Rusku, kde jedině lze nalézt takovou bezútěšnou bídu mas, takové nestoudné vykořisťování pracujícího lidu, že je srovnávali (a právem) s Anglií, pokud se týká postavení její chudiny, v Rusku, ve kterém hladovění milionových lidových mas je stálým jevem vedle např. stále stoupajícího vývozu obilí — v Rusku prý není proletariát!!

Mám za to, že by se měl postavit p. Michajlovskému za živa pomník za tento klasický výrok!^[z]

Ostatně, dále ještě uvidíme, že je to stálá a zcela důsledná taktika „přátel lidu“: farizejsky zavírat oči před nesnesitelným postavením pracujícího lidu v Rusku, líčit je pouze jako „otřesené“, takže postačí úsilí „kulturní veřejnosti“ a vlády, aby všecko bylo uvedeno na správnou cestu. Tito rekové myslí, že zavřou-li oči před faktem, že postavení pracující masy je špatné nikoli proto, že „je otřeseno“, nýbrž proto, že masa je vystavena nejnestoudnějšímu olupování hrstkou vykořisťovatelů, myslí, strčí-li jako pštrosi hlavu do písku, aby neviděli tyto vykořisťovatele — že tito vykořisťovatelé zmizí. A když jim sociální demokraté říkají, že je hanebnou zbabělostí bát se podívat se do očí skutečnosti, když vycházejí z tohoto faktu vykořisťování a říkají, že jej lze vysvětlit jedině buržoasní organisací ruské společnosti, štěpící masu národa na proletariát a buržoasii, a třídní povahou ruského státu, který není ničím jiným než orgánem panství této buržoasie, že proto jediným východiskem je třídní boj proletariátu proti buržoasii, pak tito „přátelé lidu“ spouštějí pokřik, že sociální demokraté chtějí připravit lid o půdu!! a zničit ekonomickou organisaci našeho lidu!!

Nyní se dostáváme k nejvíce pobuřujícímu místu celé této, nejmírněji řečeno, neslušné „polemiky“ — totiž ke „kritice“ (?)‚ které p. Michajlovskij podrobuje politickou činnost sociálních demokratů. Každý chápe, že činnost socialistů a agitátorů mezi dělnictvem nemůže být posuzována v našem legálním tisku otevřeně a že jediné, co může udělat v tomto směru slušný tisk podrobený censuře, je „taktně mlčet“. Pan Michajlovskij zapomněl toto naprosto základní pravidlo a neostýchal se využít své výsady, umožňující mu mluvit k čtenářské veřejnosti, aby vyléval na socialisty kdejakou špínu.

Najdou se však prostředky k boji proti tomuto arogantnímu kritikovi i mimo legální tisk!

„Pokud rozumím,“ hraje si p. Michajlovskij na naivního, „mohou být ruští marxisté rozděleni na tři kategorie: na marxisty-diváky (nezúčastněné pozorovatele procesu), marxisty pasivní“ (ti jen „usnadňují porodní bolesti“, „nezajímají se o lid usedlý na půdě a soustřeďuji svou pozornost a naděje na ty, kdož už jsou odloučeni od výrobních prostředků“) „a na marxisty aktivní (kteří přímo trvají na dalším zbídačování vesnice).“

Co tohle znamená?! Vždyť p. kritik nemůže nevědět, že ruští marxisté jsou socialisté vycházející z názoru, že skutečností je kapitalistická společnost a že východisko z ní je jediné: třídní boj proletariátu proti buržoasii? Jak a jakým právem směšuje jejich názory s jakousi nesmyslnou banálností? Jaké má právo (mravní, ovšem) rozšiřovat název marxistů na lidi, kteří zjevně neuznávají nejelementárnější a nejzákladnější poučky marxismu, na lidi, kteří nikdy a nikde nevystupovali jako zvláštní skupina, nikdy a nikde nevytyčili nějaký svůj zvláštní program?

Pan Michajlovskij si ponechal celou řadu zadních dvířek, aby ospravedlnil takové nepřístojné způsoby.

„Možná,“ vtipkuje s lehkovážností floutka, „že to ani nejsou skuteční marxisté, ale že se za ně jen pokládají a vydávají.“ Kde tak činili a kdy? V petrohradských liberálních a radikálních salonech? V soukromých dopisech? Budiž. Pak si s nimi debatujte ve svých salonech a ve své korespondenci! Vy ale přece vystupujete v tisku a veřejně proti lidem, kteří (pod praporem marxismu) nikdy a nikde veřejně nevystupovali. A vy se přitom ještě opovažujete tvrdit, že polemisujete proti „sociálním demokratům“, ačkoli víte, že toto jméno nese jen jedna skupina revolučních socialistů a nikoho jiného s ní směšovat nelze !^[α]

Pan Michajlovskij se ošívá a kroutí jako dopadený gymnasista: „Já s tím nemám naprosto nic společného“ — namáhá se dokázat čtenáři — „já jsem na vlastní uši slyšel a vlastníma očima viděl.“ Ano, budiž! Rádi věříme, že se nesetkáváte s nikým kromě nedovtipů a ničemů, ale co máme s tím společného my, sociální demokraté? Kdopak neví, že „dnes, kdy“ nejen socialistická, nýbrž i každá jen poněkud samostatnější a čestnější veřejná činnost má za následek politickou persekuci, připadá na jednoho opravdu pracujícího pod tím nebo oním praporem — ať narodovolství^[46], marxismu, či třeba konstitucionalismu — několik tuctů frázistů, kryjících tímto názvem svou liberální zbabělost, a dále snad několik už přímých padouchů, vyřizujících si soukromé účty? Což není jasné, že jen nejničemnější nestoudnost by byla s to kterémukoli z těchto směrů vytknout, že jeho prapor hanobí (a přitom nikoli veřejně a otevřeně) všelijaká sběř? Všecky výklady p. Michajlovského jsou nepřetržitým řetězem falsifikátů, zkomolenin a podvrhů. Výše jsme viděli, že „pravdy“, ze kterých vycházejí sociální demokraté, naprosto překroutil, vyložil tak, jak je nikdo z marxistů nikde a nikdy nevykládal a nemohl vykládat. A kdyby byl vyložil, jak sociální demokraté skutečně chápou ruskou skutečnost, musel by vidět, že „přizpůsobit“ se těmto názorům lze jen jedním způsobem, a to napomáhat rozvíjet třídní uvědomění proletariátu, organisovat a sjednocovat proletariát pro politický boj proti nynějšímu řádu. Panu Michajlovskému zbyl, mimochodem řečeno, ještě jeden tah. Předstíraje uraženou nevinnost, zvedá farizejsky oči k nebi a nasládlým hlasem prohlašuje: „Velmi rád to slyším, ale nechápu, proti čemu protestujete“ (tak to stojí doslova v 2. čísle „R. B.“). „Přečtěte si pozorněji, co říkám o pasivních marxistech, a uvidíte, že pravím: s ethického hlediska nelze nic namítnout.“

Také tohle není ovšem nic jiného než přežvykování dřivějších ubohých vytáček.

Řekněte, prosím, jak by lidé nazvali způsob jednáni člověka, jenž by prohlásil, že kritisuje sociálně revoluční narodnictví (a jiné dosud nevystoupilo — beru takové období), a vykládal by přibližně takovéhle věci:

„Narodnici, pokud rozumím, se dělí na tři kategorie: na důsledné narodniky, kteří plně přejímají ideje mužika a v plném souhlasu s jeho tužbami zevšeobecňují metly, bití žen a vůbec schvalují onu nejhnusnější politiku vlády karabáče a hole, která byla přece označena za lidovou politiku; potom na zbabělé narodniky, kteří se nezajímají o mužikovy názory a jen se pokoušejí přesadit do Ruska jemu cizí revoluční hnutí pomocí asociací atd., proti čemuž ostatně s ethického hlediska nelze nic namítnout, kdyby to nebyla příliš kluzká cesta, neboť zbabělý narodnik se může snadno přeměnit v důsledného nebo smělého; a konečně na smělé narodniky, kteří plně uskutečňují národní ideály hospodářsky silného rolníka, a proto se usazují na půdě, aby tyli z druhých jako skuteční kulaci.“ — Všichni slušní lidé by tohle přirozeně nazvali podlým a sprostým výsměchem. A kdyby se nadto narodnici nemohli ohradit proti pisateli takových věcí v témže tisku, kdyby nadto ideje těchto narodniků byly doposud hlásány jen nelegálně, takže mnozí by neměli o nich přesné ponětí a tak by mohli snadno uvěřit všemu, co se jim řeklo o narodnicích — pak by všichni byli zajedno v tom, že takový člověk je...

Ostatně možná, že p. Michajlovskij sám ještě zcela nezapomněl slovo, které by zde mělo následovat.

*

Dosti však. U p. Michajlovského by se našlo ještě mnoho podobných insinuací, ale neznám práce únavnější, nevděčnější a špinavější, než rýt se v této špíně, lovit tu a tam roztroušené narážky, porovnávat je a hledat aspoň jednu poněkud vážnější námitku.

Dosti!

V dubnu 1894

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Lessingův epigram o německém básníku Klopstockovi, který psal nezáživné ódy: „Kdo nevychvaluje Klopstocka? Ale bude ho každý číst? Nikoli. Chceme, aby nás méně chválili, zato však pilněji četli!“ (Pozn. překl.)

b Samozřejmě, jde při tom vždy o vědomi společenských vztahů a žádných jiných.

c Předem, nezávisle na zkušenosti. (Pozn. překl.)

d Transformimus — Darwinovo učeni o proměnlivosti druhů zvířat i rost1in. (Pozn. překl.)

e Viz předmluvu B. Engelse k jeho spisu „Ludvík Feuerbach a vyústěni německé klasické filosofie“ (Svoboda, 1950). (Pozn. red.)

f Druhé já, dvojník. (Pozn. překl.)

g Morganova kniha — jde o Morganovu „Pravěkou společnost“. (Pon. red.)

h „Pana Evžena Dühringa převrat vědy“ („Anti-Dühring“, Svoboda, 1949). (Pon. red.)

i Pověstné „mais“ (neboli Ščedrinovo „ale“) — tj. vysvětlení. jež vyvrací zásady předtím vytyčené nebo činí k nim výhrady. Tímto obratem se zabývá ruský satirik v jednom z feuilletonů. (Pozn. překl.)

j P. Michajlovskij ani zde neopomíjí příležitost k úšklebku: jak prý to přijde — vědecké pojetí dějin a k tomu dějin starověku — hádanka! Z každé učebnice, pane Michajlovskij, se můžete dovědět, že otázka gentilni organisace náleží k těm nejobtížnějším, které vyvolávají spoustu theorií k svému objasnění.

k Opravdu, jak jinak nazvat takový způsob, kdy se vytýká materialistům, že se nevypořádali s historii, aniž však byl učiněn pokus rozebrat doslova aspoň jedno z četných materialistických objasněni různých historických otázek, které podali materialisté? Anebo když se říká: bylo by možno dokazovat, ale nebudeme se tím zabývat?

l To je čistě buržoasní idea: roztříštěné, malé rodiny začaly převládat teprve za buržoasního režimu; v předhistorické době jich naprosto nebylo. Pro měšťáka není nic příznačnějšího, než že přenáši rysy soudobých řádů na všecky doby a národy.

m Nejzazší mez. (Pozn. překl.)

n O tomto nesmyslném terminu je třeba poznamenat, že p. Michajlovskij vyzdvihuje zvláště Marxe (příliš chytrého a přilil učeného, než aby náš kritik mohl přímo a otevřeně kritisovat to neb ono jeho tvrzení), za ním staví Engelse („ne již tak tvůrčí duch“), potom vice méně samostatně lidi jako Kautského a dále ostatní marxisty. Nuže, jaký vážný význam máže mít tato klasifikace? Je-li kritik nespokojen s popularisátory Marxe, kdo mu bráni opravit jejich tvrzeni podle Marxe? Nic takového nedělá. Zřejmě se pokusil o vtip, dopadl však banálně.

o Z bajky „Slon a mopslík“ ruského bajkáře Kry1ova.. (Pozn. překl.)

p To se úplně jasně projevilo v „Kapitálu“ i v taktice sociálních demokratů, v porovnáni dřívějšími socialisty. Marx přímo razil požadavek neomezovat se na ekonomickou stránku. Když roku 1843 načrtával program chystaného časopisu, psal Rugemu: „Socialistický princip vcelku představuje opět jednu stránku... Musíme však věnovat stejnou pozornost i druhá stránce; theoretické existenci člověka, tudíž učinit předmětem své kritiky náboženství, vědu a j... Podobně jako náboženství představuje obsahový rejstřík theoretických bitev lidstva, představuje politický stát rejstřík jeho praktických bitev. Tak politický stát vyjadřuje v rámci své formy sub specie rei publicae (s politického hlediska) všechny sociální bitvy, potřeby a zájmy. Proto učinit předmětem kritiky nejspeciálnější politickou otázku — např. rozdíl mezi stavovským a zastupitelským systémem — nikterak neznamená sestoupit s hauteur des principes [s výšin zásad. — Pozn. red.], jelikož tato otázka vyjadřuje politickou mluvou rozdíl mezi panstvím člověka a panstvím soukromého vlastnictví. Tedy kritik nejen může, nýbrž i musí se dotýkat těchto politickýcb otázek (které se zapřisáhlému socialistovi nezdají hodnými jakékoli pozornosti).“^[33]

q Úplně, vcelku. (Pozn. překl.)

r Kritické dějiny národního hospodářství a socialismu. (Pozn. překl.)

s Že tato formulace Důhringových názorů se plně vztahuje i na p. Michajlovského, toho důkazem je také toto místo v jeho článku „K. Marx před soudnou stolici p. J. Žukovského.“ V polemice proti Žukovakému, tvrdícímu, že Marx je obráncem soukromého vlastnictvi, poukazuje p. Michajlovskij na toto Marxovo schema a objasňuje je takto: „Marx pojal do svého schematu dva všeobecně známé triky Hegelovy dialektiky: za prvé, schema je sestrojeno podle zákona Hegelovy triády; za druhé, synthesa se zakládá na totožnosti protikladů: vlastnictví individuálního a společenského. Tedy zde slovo ‚individuální‘ má zvláštní, čistě podmíněný význam článku dialektického procesu a nelze naprosto nic na něm zakládat.“ To říkal člověk s nejlepšími úmysly, obhajuje před forem ruské veřejnosti „sanguinika“ Marxe před měštákem p. Žukovským. A hle, s těmito nejlepšími úmysly vysvětluje Marxe tak, že prý své pojetí procesu zakládá na „tricích“! Pan Michajlovskij může z toho vyvodit pro sebe nikoli neužitečné ponaučení, že pouhé dobré úmysly pro jakoukoli věc nestačí,

t Srv. B. Engels: „Anti-Dühring“ (Praha, Svoboda, 1949). (Pozn. překl.)

u Nebude, jak se zdá, zbytečné zaznamenat při této přiležitosti, že všechny tyto Engelsovy vysvětlivky jsou v téže kapitole, kde se pojednává o zrnu, o Rousseauově učeni a jiných příkladech dialektického procesu. Jak by se zdálo, pouhé srovnání těchto příkladů s takovými jasnými a kategorickými výroky Engelsovými (i Marxovými, jenž četl předem rukopis tohoto spisu), že nemůže být ani řeči o tom, dokazovat něco triádami, nebo o tom, že se podvrhují při zobrazení skutečného procesu „podmínečné články“ těchto triád, naprosto postačuje, aby byla pochopena nesmyslnost obvinění marxismu z hegelovské dialektiky.

v Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. (Pozn. překl.)

w Jiné rysy hospodářského řádu ve středověku jsou vynechány právě proto, že patřily k feudální společenské formaci, kdežto Marx zkoumá jen formaci kapitalistickou. Proces vývoje kapitalismu v čisté své podobě skutečně začal (např. v Anglii) řádem drobných, rozptýlených výrobců zboží a jejich individuálního pracovního vlastnictví.

x „Středověkými formami práce“ — vysvětloval autor na jiném místě — „nutno rozumět nejen pospolnou držbu půdy, domácký průmysl a artělovou organisaci. To viechno jsou nesporně středověké formy, avšak k nim musí být připočteny všechny druhy vlastnictví půdy nebo výrobních nástrojů pracujícími.“

y To všechno je psáno za předpokladu, že p. Michajlovskij skutečně slyšel vyznáváni abstraktních historických schemat a že nic nenalhal. Pokládám však za bezpodmínečně nutné při táto příležitosti si vyhradit: jak jsem koupil. tak prodávám.

z Ostatně i zde se může p. Michajlovskij pokusit o vykrucování: Já prosím, vůbec nechtěl říci, že v Rusku není žádný proletariát, nýbrž pouze — že tu není kapitalistický proletariát. Je-li tomu tak: proč jste to tedy neřekl? Vždyt celá otázka tkví právě v tomto: je ruský proletariát takovým proletariátem, jaký je vlastni buržoasní organisaci společenského hospodářství, nebo je nějaký jiný? Kdo je vinen, že jste v celých dvou článcích ani slova neutrousil o této jedině vážné a důležité otázce, že jste raději žvanil všemožný nesmysl, mluvě přitom úplně s cesty?

α Pozastavím se alespoň u jednoho poukazu na fakta, který nalézáme u p. Michajlovskébo. Každý, kdo si přečte jeho článek, bude nucen přiznat, že také p. Skvorcova (autora „Hospodářských příčin hladomorů“) připočítává k „marxistům“. Zatím však tento pán sám sebe za marxistu neoznačuje a postačí nejelementárnější znalost spisů sociálních demokratů, aby bylo jasné, že s jejich hlediska je to nejšosáčtější buržoa a nic vice. Jakýpak je to marxista, jenž nechápe, že společenské prostředí, pro které si vymýšlí své pokrokové recepty, je prostředím buržoasním, že proto všechny „pokroky kultury“, které lze skutečně pozorovat dokonce v zemědělství, znamenají buržoasní pokrok, zlepšují postavení menšiny a proletarisují masu? Jaký je to marxista, jenž nechápe, že stát, k němuž se obrací se svými recepty, je státem třídním, který je s to jedině podporovat buržoasii a potlačovat proletariát!

16 „Russkoje Bogatstvo“ (Ruské bohatství) — měsíčník, který vycházel od r. 1876 do léta r. 1918. Počátkem devadesátých let začal list vycházet jako orgán liberálních narodniků za redakce Krivenka a Michajlovského. List který propagoval smír s carskou vládou a upuštění od veškerého revolučního boje proti ní, útočil zběsile proti marxismu a štval proti ruským marxistům.

17 Zde je míněn článek N. K. Michajlovského „K. Marx před soudnou stolicí p. J. Žukovského“, který vyšel v časopise „Otěčestvěnnyje Zapiski“ (Vlastenecké zprávy), čís. 10, říjen 1877.

18 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935. Předmluva k prvému německému vydání, str. XV., nebo K. Marx, Sebrané spisy, sv. I., rusky, 1940, 305—306. (V české sekci MIA zde)

19 Lenin cituje předmluvu „Ke kritice politické ekonomie“. Viz K. Marx, Sebrané spisy, sv. I., rusky, 1940, str. 327—328, kde je citovaný úryvek uveden v novém Leninově překladu z r. 1914 z článku „Karel Marx“. (Viz český překlad z němčiny: „Předmluva ke kritice politické ekonomie“, Svoboda, 1950, 8—10, nebo táž stať v brožuře Marx-Engels „O historickém materialismu“, Svoboda 1949, str. 9—10.) (V české sekci MIA zde)

20 „Contrat social“ („Společenská smlouva“) — jedno ze základních děl J. J. Rousseau (vyšlo r. 1762); je v něm uplatňována myšlenka, že každý společenský řád má být výsledkem svobodné dohody, smlouvy mezi lidmi. Theorie „společenské smlouvy“, vytyčená v předvečer francouzské buržoasní revoluce XVIII. století, byť ve svém základě idealistická, přece jen sehrála revoluční úlohu. Byla výrazem požadavku buržoasní rovnosti, výzvou ke zrušení feudálních stavovských výsad a ke zřízení buržoasní republiky.

21 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 281, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. XVII., rusky, 1937, str. 410. (V české sekci MIA zde)

22 Dopis K. Marxe redakci časopisu „Otěčestvmnnyje Zapiski“ byl napsán koncem r. 1877 v souvislosti s článkem N. K. Michajlovského „K. Marx před soudnou stolicí p. J. Žukovského“. Tento dopis Engels opsal a po Marxově smrti poslal do Ruska, kde podle Engelsova svědectví „dlouho koloval v rukopisných kopiích francouzského originálu a později byl uveřejněn v ruském překladu v časopise „Věstnik Narodnoj Volji“ (Věstník Svobody lidu) čís. 5 r. 1886 v Ženevě a později také v Rusku. Tento dopis, tak jako všechno, co vycházelo z Marxova pera, vyvolal v ruských kruzích značnou pozornost“. (K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVI., část II., rusky, 1936, str. 896.) V Rusku byl Marxův dopis po prvé uveřejněn v časopise „Juridičeskij Věstnik“ (Právnický věstník), čís. 10 z r. 1888. Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XV., rusky, 1933, str. 375—378.

23 B. Engels, „Anti-Dühring“. (Část druhá. Politická ekonomie. Předmět a metoda.), 3. české vyd., Svoboda, 1949.

24 Zmíněný spis — „Německá ideologie“, který Marx a Engels napsali v letech 1845—1846, ležel celá desetiletí „pod pokličkou“ v archivu německé sociální demokracie. Poprvé bylo toto dílo nezkráceně uveřejněno r. 1932, německy, vydavatelstvím Institutu Marxe-Engelse-Lenina. Ruský překlad vyšel r. 1933 ve IV. sv. Spisů Marxe-Engelse.

Citovaná charakteristika (na téže stránce svazku) tohoto spisu je vzata z předmluvy B. Engelse k jeho dílu „Ludvík Feuerbach a vyústěni německé klasické filosofie“ (Svoboda, 1949).

25 B. Engels, „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, předmluva k prvnímu německému vydání z r., 1884 (Svoboda, 1949, str. 13).

26 Gentilní, rodová organisace společnosti — prvobytně pospolný řád. Klasickou charakteristiku tohoto řádu podává J. V. Stalin ve spisu: „O dialektickém a historickém materialismu“.

„Za prvobytně pospolného řádu je základem výrobních poměrů společné vlastnictví výrobních prostředků. To v základě odpovídá povaze výrobních sil v tomto období. Kamenné nástroje i později se objevivší luk a šípy neumožňovaly, aby jednotlivec sám vedl boj s přírodními silami a dravou zvěří. Aby lidé mohli sebrat lesní plody, nalovit ryby a vystavět nějaké obydlí, jsou nuceni pracovat pospolu, nechtějí-li se stát obětí smrti hladem, dravé zvěře nebo sousedních společností. Pospolitá práce vede k pospolitému vlastnictví výrobních prostředků i produktů výroby. Tady ještě neexistují pojmy soukromého vlastnictví výrobních prostředků, odmyslíme-li si individuální vlastnictví některých výrobních nástrojů, které jsou zároveň zbraněmi na obranu před dravou zvěří. Tady není vykořisťování, tady není tříd.“ („Otázky leninismu“, Svoboda, Praha, 1950, str. 552 nebo „Dějiny VKS(b)“, Svoboda, Praha, 10. české vyd. 1950, str. 107—136.)

Morganova kniha, o níž je v textu (na str. 157) zmínka, má název „Ancient society“ — „Pravěká společnost“.

27 Lenní systém (rusky: „poměstnaja sistěma“) — zvláštní systém feudální držby půdy, který se ustálil v Rusku v polovině XV. století. Na rozdíl od dědičného statku (votčiny)‚ který byl plným a dědičným vlastnictvím bojara, byla lenní půda původně jen v dočasné a podmíněné držbě za vojenskou nebo dvorní službu. Lenní půda byla považována za vlastnictví feudálního panovníka. Postupně se lenní statek stával dědičným. Od poloviny XVII. století rozdíly mezi oběma formami feudální držby půdy — statkem dědičným a lenním — postupně mizely; feudální práva držitelů statků dědičných a lenních se vyrovnávala. Za Petra I. se lenní půda definitivně stala soukromým vlastnictvím šlechtických statkářů.

28 Mezinárodní dělnické sdružení — I. Internacionála, založená Marxem v Londýně na podzim r. 1864. Internacionála, které stál v čele Marx a Engels, řídila hospodářský a politický boj dělnictva různých zemí a upevňovala jejich mezinárodní solidaritu, vedla boj proti proudhonovským anarchistům, bakuninovcům a jiným protimarxistickým směrům. I. Internacionála přestala fakticky existovat r. 1872. Dějinný význam I. Internacionály tkví v tom, že „vybudovala základ mezinárodní organisace dělnictva k přípravě jeho revolučního náporu proti kapitálu“ (Lenin).

29 V. Burenin — spolupracovník reakčního listu „Novoje Vremja“ (Nová doba), utrhač, který zběsile štval proti stoupencům všech pokrokových směrů společenské ideologie. Lenin používá tohoto jména jako hanlivého označení pro nečestný způsob polemiky.

30 „Novoje Vremja“ (Nová doba) — list, který vycházel v Petrohradě od r. 1868 do listopadu 1917; list byl majetkem několika vydavatelů a několikrát změnil svůj politický směr: z počátku byl umírněně liberální, od r. 1876 se z něho stal orgán reakčních šlechtických a byrokratických kruhů; korumpován carskou vládou, bojoval nejen proti revolučnímu, nýbrž i proti liberálně buržoasnímu hnutí.

Ve feuilletonu z 4. února 1894 Burenin vychvaloval N. K. Michajlovského za jeho boj proti marxistům.

31 Viz B. Engels: „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, předmluva k prvnímu německému vydání z r. 1884 (Svoboda, 1949, str. 11).

32 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. XVII. nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 11. (V české sekci MIA zde)

33 Lenin cituje dopis K. Marxe Rugemu (ze září 1843), podle textu, uveřejněného po prvé v literárně politické revui skupiny „Osvobození práce“ — „Social-Děmokrat“, čtvrtý sešit, Ženeva, 1892 (K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. I., rusky, 1938, str. 351—352. V české sekci MIA zde).

34 Marxistická dialektická metoda je soustavně objasněna a dále rozvinuta v pracích V. I. Lenina a J. V. Stalina, zejména v Leninově spise „Materialismus a empiriokriticismus“ a ve Stalinově spise „O dialektickém a historickém materialismu“ („Otázky leninismu“; „Dějiny VKS (b)“, kapitola IV.).

35 „Věstnik Jevropy“ (Evropský věstník) — měsíčník, který vycházel v Petrohradě od roku 1866 do roku 1918. Hlásal názory ruské liberální buržoasie; od počátku 90. let vedl systematický boj proti marxismu.

36 Autorem článku (I. K.-n) byl profesor petrohradské university I. I. Kaufman. Marx se vyslovil o článku, že je to jeden z nejlepších výkladů dialektické metody (viz „Doslov“ k druhému německému vydání I. dílu „Kapitálu“. V české sekci MIA zde).

37 Lenin cituje ve vlastním překladu úryvek z Engelsova spisu „Anti-Dühring“ (část první — Filosofie; kapitola XIII.: Dialektika. Negace negace). Svoboda, 1949.

38 „Otěčestvennyje Zapiski“ (Vlastenecké zprávy) — revue, v níž spolupracoval od r. 1839 V. Bělinskij. Od roku 1868 redigovali časopis spisovatelé Někrasov, Saltykov-Ščedrin, Jelisejev a j.; v tomto období byla kolem časopisu seskupena revolučně demokratická inteligence. Časopis byl neustále censurován. Roku 1884 byl carskou vládou zastaven.

39 Postoronnij — pseudonym N. K. Michajlovského.

40 Lenin tu má na mysli toto místo z Marxova a Engelsova „Manifestu komunistické strany“:

„Theoretické poučky komunistů nejsou naprosto založeny na ideách, na zásadách, vymyšlených nebo objevených tím nebo oním oprávcem světa.

Jsou jen všeobecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného vývoje, probíhajícího před našimi zraky.“ (K. Marx — B. Engels: „Manifest komunistické strany“, česky, Svoboda, 1949, str. 36. V české sekci MIA zde)

41 B. Engels, „Anti-Dühring“ (část první — Filosofie; kapitola IX.: Morálka a právo. Věčné pravdy), Svoboda, 1949.

42 Jsou míněny články N. K. Michajlovského: „K ruskému vydáni knihy K. Marxe“ („Otěčestvěnnyje Zapiski“, čís. 4, duben 1872) a „K. Marx před soudnou stolicí p. J. Žukovského“ („Otěčestvěnnyje Zapiski“, čís. 10, říjen 1877).

43 Lenin cituje dopis K. Marxe Rugemu (září 1843). K. Marx a B, Engels, Spisy, Sv. I., rusky, 1938, str. 352. V české sekci MIA zde)

44 Lenin míní S. N. Južakova — jednoho z ideologů narodnictví a vedoucích redaktorů časopisu „Russkoje Bogatstvo“; politicko-ekonomické názory tohoto narodnika (o hodnocení ruské ekonomické skutečnosti, o osudech kapitalismu v Rusku, o diferenciaci rolnictva atd.) podrobil Lenin kritice v druhém sešitě knihy „Kdo jsou přátelé lidu“. Ani rukopis ani hektografované vydání druhého sešitu (z r. 1894) nebyly dosud nalezeny.

45 Je míněna skupina „Osvobození práce“ — první ruská marxistická skupina, kterou zorganisoval G. V. Plechanov r. 1883 v Ženevě. Tato skupina se velmi zasloužila o rozšíření marxismu v Rusku. Činnost skupiny a její historicky významná úloha je zhodnocena v I. kapitole „Dějin VKS(b)“ (10. české vyd., Svoboda, 1949, str. 12—19).

46 Narodovolství — maloburžoasní revoluční hnutí, spojené s činností strany „Narodnaja Volja“ (Svoboda lidu). Metodou politického boje narodovolců byl individuální teror proti význačným representantům samovlády. Činnost strany „Narodnaja Volja“ vyvrcholila zabitím cara Alexandra II. (1. března 1881). Brzy poté byla „Narodnaja Volja“ carskou vládou potlačena. Jednotlivé skupiny stoupenců této strany se opětovně pokoušely vzkřísit její tradice, avšak marně. V osmdesátých letech se narodovolství úplně rozložilo. Lepší část jeho stoupenců přejala učení marxismu a spojila svůj osud s bojem dělnické třídy, kdežto ostatní zdegenerovali v tak zvané liberální narodniky, kteří hlásali smíření s carskou vládou a upuštění od jakéhokoli revolučního boje proti ní. Ideology liberálního narodnictví devadesátých let byli N. K. Michajlovskij, V. P. Voroncov, N. F. Danielson aj.

---

Zpět na obsah │ Od vydavatelů