Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola jedenáctá
Theorie fixního a oběžného kapitálu. Ricardo
Ricardo uvádí rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem jen proto, aby vyložil výjimky z pravidla o hodnotě, totiž takové případy, kdy má míra mzdy vliv na ceny. O tom budeme mluvit až v knize III.
Základní neujasněnost se však už od počátku projevuje v tom, jak lhostejně vedle sebe klade pojmy: „Tento rozdíl ve stupni trvanlivosti fixního kapitálu a tato rozmanitost proporcí, v jakých se mohou tyto dva druhy kapitálu kombinovat.“[25]
Ptáme-li se pak, které dva druhy kapitálu to jsou, slyšíme: „Rovněž proporce mezi kapitálem, který má udržovat práci, a kapitálem, který se vkládá do nástrojů, strojů a budov, se mohou různě kombinovat.“[26] Tedy fixní kapitál = pracovním prostředkům a oběžný kapitál = kapitálu vynaloženému na práci. Kapitál, který má „udržovat práci“ — už to je nejapný výraz, převzatý z A. Smitha. Oběžný kapitál se tu na jedné straně směšuje s variabilním kapitálem, t. j. s částí produktivního kapitálu, vynaloženou na práci. Ale na druhé straně, protože protiklad není čerpán ze zhodnocovacího procesu — konstantní a variabilní kapitál — nýbrž z procesu oběhu (starý smithovský zmatek), jsou výsledkem dvojnásob nesprávná určení.
Předně: Rozdíly ve stupni trvanlivosti fixního kapitálu a rozdíly ve složení kapitálu, skládajícího se z konstantní a variabilní části, považují se zde za stejnoznačné. Ale rozdíl ve složení kapitálu určuje rozdíl ve výrobě nadhodnoty; naproti tomu první rozdíl se týká — pokud jde o zhodnocovací proces jen způsobů, jimiž se daná hodnota výrobních prostředků přenáší na výrobek; pokud jde o proces oběhu, týká se jen období obnovování vynaloženého kapitálu, čili jinak řečeno — období, na které byl kapitál zálohován. Budeme-li zkoumat jen hotové jevy místo toho, abychom odhalili vnitřní pohyb kapitalistického výrobního způsobu, budou se tyto rozdíly opravdu krýt. Při rozdělování společenské nadhodnoty mezi kapitály vložené do různých výrobních odvětví mají vliv rozdíly v různých obdobích, na něž se kapitál zálohuje (na př. různě dlouhé trvání fixního kapitálu), i rozdíly v organickém složení kapitálu (tedy i rozdíly v oběhu konstantního a variabilního kapitálu). Obojí působí stejně na vyrovnávání všeobecné míry zisku a na přeměnu hodnot ve výrobní ceny.
Za druhé: S hlediska procesu oběhu stojí na jedné straně pracovní prostředky — fixní kapitál, na druhé straně pracovní materiál a mzda — oběžný kapitál. Naproti tomu s hlediska pracovního a zhodnocovacího procesu stojí na jedné straně výrobní prostředky (pracovní prostředky a pracovní materiál), konstantní kapitál, na druhé straně pracovní síla, variabilní kapitál. Pro organické složení kapitálu (,‚Kapitál“, kniha I, kap. XXIII, 2) je úplně lhostejné, zda se dané množství hodnoty konstantního kapitálu skládá ze značného množství pracovních prostředků a malého množství pracovního materiálu nebo naopak z velkého množství pracovního materiálu a malého množství pracovních prostředků: organické složení kapitálu je cele určeno poměrem mezi kapitálem vynaloženým na výrobní prostředky a kapitálem vynaloženým na pracovní sílu. Naopak: s hlediska procesu oběhu, s hlediska rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem, je právě tak lhostejné, v jakém poměru se dané množství hodnoty oběžného kapitálu dělí na pracovní materiál a mzdu. S jednoho hlediska spadá pracovní materiál v jednu kategorii s pracovními prostředky, v protikladu ke kapitálové hodnotě vynaložené na pracovní sílu. S druhého hlediska spadá část kapitálu vynaložená na pracovní sílu vjedno s částí kapitálu vynaloženou na pracovní materiál a stojí proti části kapitálu vynaložené na pracovní prostředky.
Proto se u Ricarda část kapitálové hodnoty vynaložená na pracovní materiál (suroviny a pomocné látky) neobjevuje ani na té, ani na oné straně. Mizí úplně. Nehodí se do kategorie fixního kapitálu, protože se způsobem svého oběhu úplně shoduje s částí kapitálu vynaloženou na pracovní sílu. Na druhé straně nemůže být zařazena k oběžnému kapitálu, poněvadž by tím samo o sobě padlo ztotožňování protikladu: fixní a oběžný kapitál s protikladem: konstantní a variabilní kapitál, kdežto Ricardo toto ztotožňování těchto dvou protikladů, které probleskuje u A. Smitha, mlčky přejímá. Ricardo má příliš vyvinutý logický instinkt, než aby to necítil, a proto u něho tato část kapitálu úplně mizí.
Je tu třeba poznamenat, že kapitalista zálohuje — jak se vyjadřuje politická ekonomie kapitál vydávaný na mzdu v různých lhůtách podle toho, platí-li ji na př. týdně, měsíčně nebo čtvrtletně. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Dělník zálohuje kapitalistovi svou práci na týden, na měsíc, na tři měsíce, podle toho, dostává-li mzdu týdně, měsíčně nebo čtvrtletně. Kdyby kapitalista kupoval pracovní sílu, místo aby ji platil po její spotřebě, tedy kdyby dělníkovi platil mzdu na den, týden, měsíc nebo tři měsíce předem, mohlo by se mluvit o zálohování na tato časová období. Protože však platí až po tom, když už práce trvala dny, týdny, měsíce, místo aby ji koupil a zaplatil na dobu, po kterou má trvat, nemáme tu před sebou nic jiného než kapitalistické quid pro quo [záměnu]: ze zálohy, kterou dává dělník kapitalistovi v podobě práce, se dělá záloha, kterou kapitalista dává dělníkovi v podobě peněz. Na věci naprosto nic nemění to, že kapitalista dostává nazpět z oběhu čili realisuje výrobek sám nebo jeho hodnotu (spolu s nadhodnotou v něm ztělesněnou) teprve po uplynutí delšího či kratšího období, podle různě dlouhé doby, jíž je zapotřebí k zhotovení výrobku, nebo také podle různě dlouhé doby, jíž je zapotřebí k jeho oběhu. Pro prodavače je úplně lhostejné, jak chce kupec s jeho zbožím naložit. Kapitalista nedostane stroj levněji proto, že musí zálohovat celou jeho hodnotu najednou, zatím co tato hodnota k němu připlývá zpět z procesu oběhu jen postupně a po částech; ani neplatí bavlnu dráže proto, že její hodnota vchází celá do hodnoty výrobku z ní zhotoveného, a tudíž se celá a najednou nahrazuje prodejem výrobku.
Vraťme se k Ricardovi.
1. Charakteristickou zvláštností variabilního kapitálu je, že se zde určitá, daná (tedy jako taková konstantní) část kapitálu, daná suma hodnoty (předpokládá se, že je rovna hodnotě pracovní síly, třebaže je tu lhostejné, zda se mzda rovná hodnotě pracovní síly nebo zda je větší nebo menší) směňuje za sílu, která se zhodnocuje, tvoří hodnotu — za pracovní sílu, která nejen reprodukuje svou hodnotu, již kapitalista zaplatil, ale zároveň vyrábí nadhodnotu, hodnotu, která dříve neexistovala a není zaplacena žádným ekvivalentem. Tato charakteristická vlastnost části kapitálu vynaložené na mzdu, vlastnost, která ji toto coelo [po všech stránkách] odlišuje jako variabilní kapitál od konstantního kapitálu, mizí, jakmile se část kapitálu vynaložená na mzdu zkoumá výhradně s hlediska procesu oběhu a jeví se tak jako oběžný kapitál proti fixnímu kapitálu, vynaloženému na pracovní prostředky. Vyplývá to už z toho, že se pak pod touž rubrikou — oběžného kapitálu — spojuje část kapitálu vynaložená na pracovní sílu s částí konstantního kapitálu vynaloženou na pracovní materiál, a staví se proti jiné části konstantního kapitálu, vynaložené na pracovní prostředky. K nadhodnotě, t. j. právě k té okolnosti, která přeměňuje vloženou sumu hodnoty v kapitál, se přitom vůbec nepřihlíží. Rovněž se nepřihlíží k tomu, že část hodnoty, kterou připojuje k výrobku kapitál vydaný na mzdu, je nově vyrobena (tedy také skutečně reprodukovaná), kdežto část hodnoty, kterou připojuje k výrobku surovina, není nově vyrobena, není skutečně reprodukována, nýbrž jen uchována v hodnotě, výrobku, konservována, a proto se jen objevuje znovu jako součást hodnoty výrobku. Rozdíl, jak se nyní jeví s hlediska protikladu mezi oběžným a fixním kapitálem, spočívá jen v tomto: hodnota pracovních prostředků použitých k výrobě zboží vchází do hodnoty zboží jen po částech, a proto se také po částech nahrazuje při prodeji zboží, a tudíž se vůbec nahrazuje jen po částech a postupně. Na druhé straně hodnota pracovní síly a pracovních předmětů (surovin a pod.) použitých k výrobě zboží vchází do zboží celá, a proto se celá nahrazuje při jeho prodeji. V tomto smyslu se vzhledem k procesu oběhu jeví jedna část kapitálu jako fixní, druhá část jako plynoucí čili oběžný kapitál. V obou případech jde o přenesení dané, zálohované hodnoty na výrobek a o její opětné nahrazení prodejem výrobku. Rozdíl spočívá nyní jen v tom, že se v jednom případě toto přenášení hodnoty, tedy i nahrazování hodnoty, děje po částech a postupně, v druhém případě najednou. Tím se stírá rozhodující rozdíl mezi variabilním a konstantním kapitálem, tedy zastírá se celé tajemství tvoření nadhodnoty a kapitalistické výroby, t. j. podmínky, které mění určité hodnoty a věci, v nichž se tyto hodnoty zračí, v kapitál. Všechny součásti kapitálu se liší už jen způsobem svého oběhu (a oběh zboží má ovšem co činit jen s danými hodnotami, které tu už jsou); zvláštní způsob oběhu je při tom společný i pro kapitál vynaložený na mzdu, i pro tu část kapitálu, která byla vynaložena na suroviny, polotovary, pomocné látky, v protikladu k části kapitálu vynaložené na pracovní prostředky.
Je tedy pochopitelné, proč buržoasní politická ekonomie instinktivně udržovala Smithovo směšování kategorií „konstantní a variabilní kapitál“ s kategoriemi „fixní a oběžný kapitál“ a po celé století tento zmatek nekriticky přenášela s generace na generaci. Pro ni se část kapitálu vynaložená na mzdu už vůbec neliší od části kapitálu vynaložené na surovinu a liší se od konstantního kapitálu jen formálně — jen tím, obíhá-li po částech nebo celá s výrobkem. Tím se jednou ranou boří základ, nutný k pochopení skutečného pohybu kapitalistické výroby, a tudíž i kapitalistického vykořisťování. Věc se tak redukuje jen na to, že se zálohovaná hodnota objevuje znovu.
Tento zmatek, který Ricardo nekriticky převzal od A. Smitha, mu brání, aby důsledně rozvinul svou theorii. Brání mu nejen víc než pozdějším apologetům, jejichž cílům zmatek v pojmech spíše napomáhá, ale i víc než A. Smithovi samému, protože Ricardo na rozdíl od něho důsledněji a přesněji vykládá hodnotu a nadhodnotu — v podstatě jde ve stopách esoterického učení A. Smitha proti exoterickému A. Smithovi.
U fysiokratů není po tomto zmatku ani stopy. Rozdíl mezi avances annuelles a avances primitives se vztahuje jen na různá období reprodukce různých součástí kapitálu, speciálně zemědělského kapitálu, kdežto jejich názory na výrobu nadhodnoty tvoří část jejich theorie, nezávislou na tomto rozlišování, a to část, kterou vyzvedají jako sám základ své theorie. Tvoření nadhodnoty se tu nevysvětluje z kapitálu jako takového, nýbrž připisuje se jen jedné určité výrobní sféře kapitálu, zemědělství.
2. Pro určení variabilního kapitálu — tudíž i pro přeměnu jakékoli sumy hodnoty v kapitál — je nejpodstatnější, že kapitalista směňuje určitou, danou (a v tomto smyslu konstantní) velikost hodnoty <za pracovní sílu; hodnotu směňuje za hodnototvornou sílu>; určité množství hodnoty se směňuje za výrobu hodnoty, za proces jejího sebezhodnocení. Ať platí kapitalista dělníkovi penězi nebo životními prostředky, nemění to nic na daném podstatném určení. Mění se jen způsob existence zálohované kapitálové hodnoty, která v jednom případě má formu peněz, za něž si dělník kupuje na trhu životní prostředky, v druhém případě formu životních prostředků, které dělník spotřebovává bezprostředně. Pokročilá kapitalistická výroba ve skutečnosti předpokládá, že se dělník platí v penězích, jako vůbec předpokládá výrobní proces zprostředkovávaný procesem oběhu, t. j. předpokládá peněžní hospodářství. Ale vytváření nadhodnoty — a tedy i kapitalisace zálohované sumy hodnoty — nevyvěrá ani z peněžní, ani z naturální formy mzdy nebo kapitálu vynaloženého na nákup pracovní síly. Vzniká z výměny hodnoty za hodnototvornou sílu, z přeměny konstantní veličiny ve veličinu variabilní.
Větší či menší fixace pracovních prostředků závisí na stupni jejich trvanlivosti, t. j. na fysických vlastnostech. Podle stupně své trvanlivosti se za jinak stejných podmínek opotřebovávají rychleji nebo pomaleji, tedy fungují jako fixní kapitál delší či kratší dobu. Jako fixní kapitál však nefungují jen v důsledku této fysické vlastnosti, trvanlivosti. Surovina v kovodělných závodech je stejně trvanlivá jako stroje, jimiž se zpracovává, a trvalejší než mnoho součástí těchto strojů, kůže, dřevo a pod. Ale přesto tvoří kov, který slouží jako surovina, část oběžného kapitálu, a fungující pracovní prostředek, který byl možná udělán z téhož kovu, část fixního kapitálu. Nejde tu tedy o fysickou povahu věci; týž kov se nezařazuje jednou do rubriky fixního kapitálu, po druhé do rubriky oběžného kapitálu proto, že má větší či menší trvanlivost. Tento rozdíl naopak vyvěrá z úlohy, kterou kov hraje ve výrobním procesu v jednom případě jako pracovní předmět, v druhém případě jako pracovní prostředek.
Funkce pracovního prostředku ve výrobním procesu celkem vzato vyžaduje, aby tento prostředek sloužil po delší či kratší období vždy znovu a znovu v opakovaných pracovních procesech. Už jeho funkcí je tedy předepsána větší či menší trvanlivost jeho materiálu. Ale trvanlivost materiálu, z něhož je zhotoven, jej sama o sobě nečiní fixním kapitálem. Táž hmota se jako surovina stává oběžným kapitálem; a u ekonomů, kteří směšují rozdíl mezi zbožním kapitálem a produktivním kapitálem s rozdílem mezi oběžným a fixním kapitálem, je táž hmota, týž stroj jako výrobek oběžným kapitálem a jako pracovní prostředek fixním kapitálem.
Ale ačkoli se pracovní prostředek nestává fixním kapitálem v důsledku trvanlivosti hmoty, z níž je zhotoven, přesto jeho úloha jako pracovního prostředku vyžaduje, aby byl vytvořen z poměrně trvanlivého materiálu. Trvanlivost jeho hmoty je tedy podmínkou jeho fungování jako pracovního prostředku, a tedy i materiálním základem toho způsobu oběhu, který jej činí fixním kapitálem. Za jinak stejných podmínek mu větší či menší pomíjivost jeho materiálu ve větším či menším stupni vtiskuje pečeť fixovanosti, je tedy podstatně spjata s jeho vlastností jako fixního kapitálu.
Zkoumá-li se pak část kapitálu vynaložená na pracovní sílu výhradně s hlediska oběžného kapitálu, tedy v protikladu k fixnímu kapitálu; směšují-li se proto také rozdíly mezi konstantním a variabilním kapitálem s rozdíly mezi fixním a oběžným kapitálem, je přirozené — za předpokladu, že hmotná realita pracovního prostředku tvoří podstatný základ jeho charakteru jako fixního kapitálu — vyvozovat charakter oběžného kapitálu proti fixnímu z hmotné reality kapitálu vynaloženého na pracovní sílu, a pak zase určovat oběžný kapitál hmotnou realitou variabilního kapitálu.
Skutečným materiálem kapitálu vynaloženého na mzdu je práce sama: uplatňující se, hodnototvorná pracovní síla, živá práce, kterou kapitalista směnil za mrtvou zpředmětněnou práci a včlenil do svého kapitálu, čímž se teprve hodnota, jež je v jeho rukou, přeměňuje v hodnotu, která se sama zhodnocuje. Ale tuto schopnost sebezhodnocování kapitalista neprodává. Je vždy jen součástí jeho produktivního kapitálu tak jako jeho pracovní prostředky, ale nikdy ne součástí jeho zbožního kapitálu, jíž jsou na př. hotové výrobky, které prodává. Jako součást produktivního kapitálu nestojí ve výrobním procesu pracovní prostředky proti pracovní síle jako fixní kapitál a rovněž pracovní materiál a pomocné látky s ní nespadají vjedno jako oběžný kapitál; pracovní síla stojí proti oběma jako osobní činitel proti věcným činitelům — to s hlediska pracovního procesu. Obojí stojí proti pracovní síle jako konstantní kapitál proti variabilnímu kapitálu — to s hlediska zhodnocovacího procesu. Nebo, má-li se tu mluvit o hmotné odlišnosti, pokud má vliv na proces oběhu, vypadá otázka takto: z povahy hodnoty, která není nic jiného než zpředmětněná práce, a z povahy fungující pracovní síly, která není nic jiného než zpředmětňující se práce, vyplývá, že pracovní síla v období svého fungování ustavičně vytváří hodnotu a nadhodnotu — při čemž to, co se na straně pracovní síly jeví jako pohyb, jako tvoření hodnoty, jeví se na straně jejího výrobku ve formě klidu, jako již vytvořená hodnota. Jestliže pracovní síla již působila, neskládá se už kapitál z pracovní síly na jedné straně a z výrobních prostředků na druhé straně. Kapitálová hodnota, která byla vynaložena na pracovní sílu, je nyní hodnotou, která (+ nadhodnota) byla připojena k výrobku. Aby se proces mohl opakovat, musí být výrobek prodán a za získané peníze musí být stále znovu a znovu kupována pracovní síla a včleňována do produktivního kapitálu. To dodává části kapitálu vynaložené na pracovní sílu a rovněž jeho částem vynaloženým na pracovní materiál a pod. charakter oběžného kapitálu v protikladu ke kapitálu, který zůstává fixován v pracovních prostředcích.
Činí-li se na druhé straně z druhotného určení oběžného kapitálu, které je mu společné s částí konstantního kapitálu (surovinami a pomocnými látkami), podstatné určení části kapitálu vynaložené na pracovní sílu — totiž vychází-li se z toho, že hodnota na ni vynaložená se celá přenáší na výrobek, při jehož výrobě se tato pracovní síla spotřebovává, a nikoli postupně a po částech jako u fixního kapitálu, že tedy tato hodnota musí také být celá nahrazena prodejem výrobku — pak se přitom také část kapitálu vynaložená na mzdu nemusí hmotně skládat z fungující pracovní síly, nýbrž z hmotných prvků, které si dělník kupuje za svou mzdu, t. j. z části společenského zbožního kapitálu, která vchází do spotřeby dělníka — z životních prostředků. Fixní kapitál se pak skládá z pracovních prostředků, které se opotřebovávají pomaleji, a nemusí být proto často obnovovány, a kapitál vynaložený na pracovní sílu z životních prostředků <které mají menší délku života>, a musí být proto nahrazovány rychleji.
Hranice rychlejší a pomalejší opotřebovatelnosti se však stírají.
„Potrava a oděv, které dělník spotřebovává, budovy, v nichž pracuje, nástroje, kterých při své práci používá, mají pomíjivý charakter. Ale je obrovský rozdíl v době, po kterou mohou tyto různé kapitály sloužit ve výrobě: parní stroj slouží déle než loď, loď déle než oděv dělníka, a oděv dělníka déle než potrava, kterou spotřebovává.“[27]
Ricardo při tom zapomíná na dům, v němž dělník bydlí, na jeho nábytek, na jeho spotřební nástroje, jako nože, vidličky, nádobí a pod., které mají vesměs týž charakter trvanlivosti jako pracovní prostředky. Tytéž věci, tytéž třídy věcí vystupují v jednom případě jako spotřební předměty, v druhém případě jako pracovní prostředky.
Rozdíl je podle Ricardových slov tento: „Podle toho, opotřebovává-li se kapitál rychle a vyžaduje-li často reprodukci nebo spotřebovává-li se pomalu, zařazuje se buď k oběžnému, nebo k fixnímu kapitálu.“[28]
K tomu poznamenává: „Nepodstatné dělení, v němž nelze přesně vést hraniční čáru.“[29]
Tak jsme šťastně došli znovu k fysiokratům, u nichž byl rozdíl mezi avances annuelles [ročními zálohami] a avances primitives [původními zálohami] rozdílem v trvání spotřeby, a tedy i v době reprodukce použitého kapitálu. Jenže to, co u nich vyjadřuje jev důležitý pro společenskou výrobu a v „Tableau économique“ [„Ekonomické tabulce“] se uvádí také do souvislosti s procesem oběhu, je tu jen subjektivním, a jak říká sám Ricardo, zbytečným rozlišováním.
Jakmile se část kapitálu vynaložená na práci liší od části kapitálu vynaložené na pracovní prostředky jen obdobím své reprodukce, tudíž dobou trvání svého oběhu, jakmile se jedna část skládá z životních prostředků, tak jako druhá z pracovních prostředků, takže se životní prostředky liší od pracovních prostředků jen menší trvanlivostí, při čemž ovšem životní prostředky zase mají různé stupně trvanlivosti — je-li tomu tak, stírá se samozřejmě úplně differentia specifica [specifický rozdíl] mezi kapitálem vynaloženým na pracovní sílu a kapitálem vynaloženým na výrobní prostředky.
To naprosto odporuje Ricardovu učení o hodnotě i jeho theorii zisku, která je ve skutečnosti theorií nadhodnoty. Ricardo zkoumá vůbec rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem jen potud, pokud mají různé kvantitativní poměry mezi nimi v různých odvětvích výroby, při stejně velkých kapitálech, vliv na zákon hodnoty, totiž zkoumá, jak se v důsledku těchto okolností zvýšení nebo pokles mzdy odráží v ceně výrobku. Ale i v úzkém rámci tohoto rozboru se dopouští proto, že směšuje fixní a oběžný kapitál s konstantním a variabilním kapitálem, hrubých chyb a ve skutečnosti vychází ve svém zkoumání z naprosto chybného základu. A to 1) pokud se část kapitálové hodnoty vynaložená na pracovní sílu zařazuje pod rubriku oběžného kapitálu, vykládají se nesprávně určení oběžného kapitálu samého, a zejména okolnosti, které zařazují část kapitálu vynaloženou na práci pod tuto rubriku; 2) směšuje se určení, podle něhož je část kapitálu, vynaložená na práci, variabilním kapitálem, s určením, podle něhož je oběžným kapitálem v protikladu k fixnímu.
Je na první pohled jasné, že určení kapitálu vynaloženého na pracovní sílu jako oběžného čili plynoucího je druhotným určením, v němž je setřena jeho differentia specifica [specifický rozdíl] ve výrobním procesu, protože v takovém určení jsou na jedné straně kapitály vynaložené na práci a na suroviny a pod. stejnoznačné; rubrika, která ztotožňuje část konstantního kapitálu s variabilním, úplně ignoruje differentia specifica variabilního kapitálu v protikladu ke konstantnímu. Na druhé straně se sice kladou proti sobě navzájem části kapitálu vynaložené na práci a na pracovní prostředky, ale vůbec ne v tom smyslu, že naprosto rozdílným způsobem vcházejí do výroby hodnoty, ale jen v tom smyslu, že obě přenášejí na výrobek svou danou hodnotu, jenže v různých časových obdobích.
Ve všech těchto případech jde jen o to, jak se daná hodnota, vynaložená v procesu výroby zboží — ať je to mzda, cena suroviny nebo cena pracovních prostředků — přenáší na výrobek, tedy jak obíhá s výrobkem a jeho prodejem se vrací ke svému výchozímu bodu čili je nahrazována. Jediný rozdíl tu tkví v tomto „jak“, ve zvláštním způsobu přenášení a tedy i oběhu této hodnoty.
Cena pracovní síly, určená předem smlouvou, může být placena i penězi, i životními prostředky v obou případech to nemění nic na jejím charakteru, v obou případech je danou, předem určenou cenou. Při čemž je při placení mzdy v penězích zřejmé, že peníze samy o sobě nevcházejí do výrobního procesu na rozdíl od výrobních prostředků, u nichž vstupuje do výrobního procesu nejen hodnota, nýbrž i sama hmota. Zařadí-li se však životní prostředky, které si dělník kupuje za mzdu, jako hmotná forma oběžného kapitálu přímo do jedné rubriky se surovinami a pod. a postaví-li se proti pracovním prostředkům, dává se tím věci jiné zdání. Přenáší-li se hodnota jedněch věcí, t. j. výrobních prostředků, v pracovním procesu na výrobek, objevuje se hodnota druhých věcí, t. j. životních prostředků, znovu v pracovní síle, která je spotřebovala, a fungováním této pracovní síly se rovněž přenáší na výrobek. V obou případech jde stejně o to, že se hodnoty zálohované při výrobě pouze znovu objevují ve výrobku. (Fysiokraté to brali vážně a upírali tedy průmyslové práci schopnost tvořit nadhodnotu.) Tak na př. Wayland píše na citovaném už místě: „Nezáleží na tom, jaké formě se kapitál znovu objevuje... různé druhy potravy, oděvu a obydlí, nutné k životu a blahobytu člověka, se také mění. V průběhu času se spotřebovávají a jejich hodnota se objevuje znovu“ atd. („Elements of Polit. Econ.“, str. 31, 32.) Kapitálové hodnoty zálohované do výroby v podobě výrobních a životních prostředků se stejně znovu objevují v hodnotě výrobku. Tak je šťastně dosaženo přeměny kapitalistického výrobního procesu v dokonalé mysterium, a původ nadhodnoty, obsažené ve výrobku, úplně uniká pohledu.
Dále se tím dovršuje fetišismus, vlastní buržoasní politické ekonomii, který mění společenský ekonomický charakter, jejž vtiskuje věcem společenský výrobní proces, v přirozený charakter, vyvěrající přímo z hmotné povahy věcí. Tak na př. „pracovní prostředky jsou fixní kapitál“ je scholastické určení, které vede k rozporům a zmatku. Při studiu pracovního procesu (,‚Kapitál“, kniha I, kap. V) bylo ukázáno, že na úloze, kterou hrají věcné prvky v určitém pracovním procesu, na jejich funkci úplně závisí, vystupují-li jako pracovní prostředky, pracovní materiál nebo výrobek. Stejně tak jsou pracovní prostředky fixním kapitálem za prvé jen tehdy, je-li výrobní proces vůbec kapitalistickým výrobním procesem, a tedy výrobní prostředky vůbec kapitálem, mají-li ekonomickou určenost, společenský charakter kapitálu; a za druhé jsou fixním kapitálem jen tehdy, přenášejí-li zvláštním způsobem svou hodnotu na výrobek. Není-li tomu tak, zůstávají pracovními prostředky, aniž jsou fixním kapitálem. Rovněž pomocné látky, na př. hnojiva, předávají-li svou hodnotu týmž zvláštním způsobem jako většina pracovních prostředků, stávají se fixním kapitálem, ačkoli nejsou pracovními prostředky. Nejde tu o definice, pod něž mohou být věci zařazeny. Jde o určité funkce, které jsou vyjádřeny v určitých kategoriích.
Připisuje-li se životním prostředkům jako takovým za všech okolností vlastnost být kapitálem, vynaloženým na mzdu, mění se tato vlastnost „udržovat práci“, to support labour (Ricardo, str. 25), v charakter vlastní tomuto „oběžnému“ kapitálu. Podle toho by tedy životní prostředky, kdyby nebyly „kapitálem“, nemohly udržovat pracovní sílu, zatím co jejich povaha jako kapitálu jim dává právě vlastnost, že udržují kapitál cizí prací.
Jsou-li životní prostředky jako takové oběžným kapitálem — jakmile se tento kapitál přemění ve mzdu — vyplývá z toho dále, že velikost mzdy závisí na poměru mezi počtem dělníků a danou masou oběžného kapitálu — oblíbená these ekonomů, kdežto ve skutečnosti závisí masa životních prostředků, které dělník bere z trhu, a masa životních prostředků, které má kapitalista k disposici pro vlastní spotřebu, na poměru mezi nadhodnotou a cenou práce.
Ricardo i Barton[29a] zaměňují všude poměr mezi variabilním a konstantním kapitálem s poměrem mezi oběžným a fixním kapitálem. Uvidíme později, na jakou nesprávnou cestu se tím dostává Ricardovo zkoumání míry zisku.
Ricardo dále ztotožňuje rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem s rozdíly, které vznikají v obratu z úplně jiných příčin. Píše: „Je třeba dále poznamenat, že oběžný kapitál se může obracet čili vracet se ke svému majiteli ve velmi nestejných časových úsecích. Pšenice, kterou koupil pachtýř k setí, je fixním kapitálem ve srovnání s pšenicí, kterou koupil pekař, aby ji přeměnil v chléb. Jeden ji nechává v půdě a může ji dostat zpět teprve za rok; druhý ji může dát semlít na mouku a prodat jako chléb svým zákazníkům, takže se za týden jeho kapitál opět uvolní, aby jím pekař obnovil tutéž operaci nebo začal nějakou jinou.“[30]
Zde je charakteristické, že pšenice, ačkoli jako osivo není životním prostředkem, nýbrž surovinou, je za prvé oběžným kapitálem, protože je sama o sobě životním prostředkem, a za druhé fixním kapitálem, protože její návrat trvá celý rok. Avšak to, co činí daný výrobní prostředek fixním kapitálem, není pomalejší nebo rychlejší návrat, nýbrž určitý způsob přenášení jeho hodnoty na výrobek.
Zmatek, jehož původcem je A. Smith, vede tedy k těmto výsledkům:
1. Rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem se směšuje s rozdílem mezi produktivním kapitálem a zbožním kapitálem. Tak je na př. týž stroj oběžným kapitálem, je-li jako zboží na trhu, a fixním kapitálem, je-li včleněn do výrobního procesu. Při tom je naprosto nepochopitelné, proč má být určitý druh kapitálu ve větší míře fixní nebo oběžný než kterýkoli jiný.
2. Každý oběžný kapitál se ztotožňuje s kapitálem, který byl nebo má být vynaložen na mzdu. Viz na př. J. St. Milla a j.
3. Rozdíl mezi variabilním a konstantním kapitálem, který už Barton, Ricardo a j. směšují s rozdílem mezi oběžným a fixním kapitálem, se nakonec redukuje jen na tento poslední rozdíl. Viz na př. Ramsaye, u něhož jsou všechny výrobní prostředky, suroviny a pod., stejně jako pracovní prostředky, fixním kapitálem, a jen kapitál vynaložený na mzdu je oběžným kapitálem. Poněvadž se však redukce provádí právě v této formě, není pochopen skutečný rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem.
4. U nejnovějších anglických, zejména skotských ekonomů, kteří se na všechno dívají s nevýslovně omezeného hlediska bankovního úředníčka, u MacLeoda, Pattersona aj., mění se rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem v rozdíl mezi money at call a money not at cafl (deposita, která mohou být vybrána bez výpovědi anebo teprve po výpovědi).
__________________________________
Poznámky:
25 „This difference in the degree of durability of fixed capital, and this variety in the proportions in which the two sorts of capital may be combined.“ — „Principles“, str. 25.
26 „The proportions, too, in which the capital that is to support labour, and the capital that is invested in tools, machinery, and buildings, may be variously combined.“ — L. c.
27 „The food and clothing consumed by the labourer, the buildings in which he works, the implements with which his labour is assisted, are all of a perishable nature. There is, however, a vast difference in the time for which these different capitals will endure: a steam-engine will last longer than a ship, a ship than the clothing of the labourer, and the clothing of the labourer longer than the food which he consumes.“ Ricardo, „Principles etc.“, str. 26.
28 „According as capital is rapidly perishable and requires to be frequently reproduced, or is of slow consumption, it is classed under the heads of circulating, or of fixed capital.“
29 „A division not essential, and in which the line of demarcation cannot be accurately drawn.“
29a „Observations on the Circumstances which Infuence the Condition of the Labouring Classes of Society“. Londýn 1817. (Příslušné místo je citováno v knize I, str. 655, pozn. 79.) [K. Marx: „Kapitál“, díl I, 1953, pozn. 79. ]
30 „It is also to be observed that the circulating capital may circulate, or be returned to its employer, in very unequal times. The wheat bought by a farmee to sow is comparatively a fixed capital to the wheat purchased by a baker to make into loaves. The one leaves it in the ground, and can obtain no return for a year; the other can get it ground into flour, sell it as bread to his customers, and have his capital free, to renew the same, or commence any other employment in a week.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 26, 27.)