Ekonomické rukopisy: Kapitál II. díl, 6. kap., Náklady oběhu

Karel Marx
Kapitál, II. díl

Kapitola šestá

Náklady oběhu

I. Čisté náklady oběhu

1. Doba koupě a prodeje

Přeměny formy kapitálu ze zboží v peníze a z peněz ve zboží jsou zároveň obchodními transakcemi kapitalisty: akty koupě a prodeje. Doba, v níž se tyto přeměny formy kapitálu uskutečňují, je subjektivně, s hlediska kapitalisty, dobou prodeje a koupě, dobou, kdy kapitalista funguje na trhu jako prodavač a kupec. Tak jako doba oběhu kapitálu tvoří nutnou část doby jeho reprodukce, tak tvoří i doba, po kterou kapitalista kupuje a prodává, po kterou se potlouká po trhu, nutnou část doby, kdy funguje jako kapitalista, t. j. jako zosobněný kapitál. Tvoří část jeho podnikatelské doby.

{Protože jsme předpokládali, že se zboží kupují a prodávají za svou hodnotu, jde při těchto aktech jen o přeměnu jedné a téže hodnoty z jedné formy do druhé, ze zbožní formy v peněžní formu a z peněžní formy ve zbožní formu — jen o změnu stavu. Prodávají-li se zboží za svou hodnotu, zůstává velikost hodnoty jak v rukou kupce, tak i prodavače nezměněna; změnila se jen forma její existence. Neprodávají-li se zboží za svou hodnotu, zůstává nezměněna suma přeměněných hodnot; to, co je na jedné straně plus, je na druhé straně minus.

Avšak metamorfosy Z — P a P — Z jsou transakce, které se odehrávají mezi kupcem a prodavačem; ti potřebují čas, aby se dohodli, tím spíše, že se tu odehrává boj, v němž se snaží jeden druhého napálit; stojí proti sobě obchodníci, a: „when Greek meets Greek then comes the tug of war“ [„sejde-li se Řek s Řekem, dojde k bitce“]. Změna stavu stojí čas a pracovní sílu, nikoli však na to, aby byla vytvořena hodnota, nýbrž na to, aby došlo k přeměně hodnoty z jedné formy do druhé formy. Na tom nic nemění vzájemná snaha přisvojit si při této příležitosti přebytečné množství hodnoty. Tato práce, zveličovaná na obou stranách špatnými úmysly, nevytváří hodnotu, tak jako práce, vynaložená na vedení soudního procesu, nezvětšuje hodnotu předmětu sporu. Úloha této práce, která je nezbytným momentem kapitalistického výrobního procesu v jeho celku, při čemž tento proces zahrnuje také oběh nebo je v něm zahrnut — úloha této práce je táž jako na př. úloha práce spojené se spalováním nějaké hmoty, jíž se používá k výrobě tepla. Tato spalovací práce nevyrábí teplo, třebaže je nutným momentem procesu hoření. Abych na př. použil uhlí jako topiva, musím je sloučit s kyslíkem a při tom je převést z pevného stavu do stavu plynného (neboť v plynu kysličníku uhličitém, výsledku hoření, je uhlí ve stavu plynném), musím tedy provést změnu fysikální formy existence čili fysikálního stavu. Novému sloučení musí předcházet oddělení molekul uhlíku, které jsou spojeny v pevný celek, a rozložení molekul uhlíku na jejich jednotlivé atomy. To všechno vyžaduje, aby byla vynaložena určitá energie, která se tedy nepřeměňuje v teplo, nýbrž je ubírá. Nejsou-li tedy majitelé zboží kapitalisty, nýbrž samostatnými bezprostředními výrobci, představuje doba, které použijí ke koupi a prodeji, srážku z jejich pracovní doby. Proto se vždy snažili (jak ve starověku, tak i ve středověku) přeložit takové operace na svátky.

Rozsah, kterého přeměna zboží v rukou kapitalistů nabývá, nemůže ovšem tuto práci, která netvoří hodnotu, nýbrž pouze zprostředkuje přeměnu formy hodnoty, přeměnit v práci, která tvoří hodnotu. K zázraku takového přepodstatnění právě tak nemůže dojít přesunem, t. j. tím, že průmysloví kapitalisté místo aby onu „spalovací práci“ konali sami, činí ji výhradním zaměstnáním jimi placených třetích osob. Tyto třetí osoby jim ovšem nedají k disposici svou pracovní sílu pro jejich krásné oči. Důchodnímu, který slouží u nějakého velkostatkáře, nebo bankovnímu sluhovi je v každém případě jedno, že jejich práce nezvýší ani o haléř ani velikost hodnoty renty, ani prutů zlata, které se nosí v pytlích do jiné banky}^[10].

Pro kapitalistu, který nutí za sebe pracovat druhé, stává se koupě a prodej hlavní funkcí. Poněvadž si přisvojuje výrobek mnoha lidí a přisvojuje si jej v širokém společenském měřítku, musí jej také v témž měřítku prodávat a potom znovu z peněz přeměňovat v prvky výroby. Ale jako dříve doba koupě a prodeje netvoří hodnotu. Iluse do toho vnáší fungování obchodního kapitálu. Ale aniž se tím budeme podrobněji zabývat, je předem jasné, že změní-li se nějaká funkce, která je sama o sobě neproduktivní, ale je nutným momentem reprodukce, v důsledku dělby práce z vedlejší funkce mnoha lidí ve výhradní funkci malého počtu lidí, v jejich zvláštní zaměstnání, nemění se tím sama povaha funkce. Je možné, že obchodník (díváme se tu na něj jako na pouhého agenta přeměny formy zboží, jenom jako na kupce a prodavače) svými operacemi zkrátí pro mnohé výrobce dobu, kterou vynakládali na koupi a prodej. Pak se na něj můžeme dívat jako na stroj, který zmenšuje neužitečné vynakládání síly čili pomáhá uvolňovat dobu pro výrobu.^[11]

Abychom otázku zjednodušili (protože obchodníkem jako kapitalistou a obchodním kapitálem se budeme zabývat teprve později), budeme mít za to, že tento agent koupě a prodeje je člověk, který prodává svou práci. Vydává svou pracovní sílu a svůj pracovní čas na tyto operace Z — P a P — Z. Živí se jimi tedy, tak jako se jiný živí na př. předením nebo mastičkařením. Vykonává v procesu reprodukce nutnou <třebaže neproduktivní> funkci, protože sám proces reprodukce obsahuje i neproduktivní funkce. Pracuje stejně jako každý jiný, ale obsah jeho práce netvoří ani hodnotu, ani výrobek. On sám patří k faux frais [neproduktivním, ale nutným nákladům] výroby. Nepřináší užitek tím, že by přeměňoval neproduktivní funkci v produktivní funkci nebo neproduktivní práci v produktivní práci. Byl by to zázrak, kdyby se takovým přenesením funkce s jedné osoby na druhou dalo dosáhnout podobné přeměny. Naopak, přináší užitek tím, že díky jeho činnosti na tuto neproduktivní funkci připadá menší část pracovní síly a pracovní doby společnosti. Nejen to. Dejme tomu, že je pouhým námezdním dělníkem, třeba lépe placeným. Ať je jeho práce placena jakkoli, jako námezdní dělník pracuje část svého času zadarmo. Dostává snad denně hodnotu vytvořenou za osm pracovních hodin, a pracuje deset hodin. Dvě hodiny nadpráce, kterou koná, nevytvářejí hodnotu, stejně jako ji nevytváří jeho osm hodin nutné práce, třebaže v důsledku této nutné práce se na něho přenáší část společenského výrobku. Předně se i nyní, jako předtím, budeme-li otázku zkoumat ve společenském měřítku, pracovní síla během celých deseti hodin vydává jen na tuto funkci oběhu. Nepoužívá se jí k ničemu jinému, nepoužívá se jí k produktivní práci. Za druhé však společnost neplatí tyto dvě hodiny nadpráce, ačkoli je osoba, která tyto dvě hodiny pracovala, vynaložila. Společnosti to nedává žádný dodatečný výrobek nebo dodatečnou hodnotu. Ale náklady oběhu, jež tato osoba představuje, se zmenšují o pětinu: z deseti hodin na osm. Společnost neplatí žádný ekvivalent za pětinu této skutečné doby oběhu, jejímž agentem daná osoba je. Používá-li však těchto agentů kapitalista, zmenší dvě neplacené hodiny oběžní náklady jeho kapitálu, které představují srážku z jeho příjmu. Pro něho je to positivní výdělek, poněvadž se negativní hranice zhodnocení jeho kapitálu zužují. Pokud drobní samostatní výrobci zboží vynakládají část svého vlastního času na koupi a prodej, jeví se to buď jako čas vynaložený jen v přestávkách mezi jejich produktivní činností, nebo jako čas, který se ubírá jejich výrobní době.

Za všech okolností představuje čas k tomu použitý náklady oběhu, které nic nepřidávají k přeměňujícím se hodnotám. Jsou to náklady nutné k tomu, aby přeměnily hodnoty ze zbožní formy v peněžní formu. Pokud kapitalistický výrobce zboží vystupuje jakožto agent oběhu, liší se od bezprostředního výrobce zboží jen tím, že prodává a kupuje ve větším rozsahu a tudíž funguje ve větším měřítku jako agent oběhu. I když ho však rozsah podniku nutí nebo mu umožňuje, aby si koupil (najal) zvláštní agenty oběhu jako námezdní dělníky, nemění se tím podstata věci. Pracovní síla a pracovní doba musí být do určitého stupně vynaloženy na proces oběhu (pokud je pouhou změnou formy). Toto vynaložení se však nyní jeví jako dodatečné vynaložení kapitálu; část variabilního kapitálu musí být vynaložena na nákup těchto pracovních sil, které fungují jen ve sféře oběhu. Takové zálohování kapitálu netvoří ani výrobek, ani hodnotu. Zmenšuje pro tanto [tou měrou] rozsah, v němž zálohovaný kapitál funguje produktivně. Je to totéž, jako by se část výrobku přeměnila ve stroj, který by kupoval a prodával ostatní část výrobku. Tento stroj představuje srážku z výrobku. Nespolupůsobí ve výrobním procesu, ačkoli může zmenšit pracovní sílu vydávanou na oběh atd. Tvoří pouze část nákladů oběhu.

2. Účetnictví

Kromě na skutečné koupě a prodeje vynakládá se pracovní doba také na účetnictví, na které mimo to plyne i zpředmětněná práce: pera, inkoust, papír, psací stůl, náklady na kancelář. V této funkci se tedy vynakládají jednak pracovní síla, jednak pracovní prostředky. Je tomu zde zcela tak jako s dobou používanou na koupi a prodej.

Jakožto jednota ve svých kolobězích, jakožto hodnota, která je v pohybu, ať je ve výrobní sféře nebo ve dvou fázích sféry oběhu — existuje kapitál jako taková jednota jen ideálně v podobě počítacích peněz, nejdříve v hlavě výrobce zboží, resp. kapitalistického výrobce zboží. Vedením knih, do čehož patří i určování cen čili výpočet cen zboží (kalkulace), se tento pohyb fixuje a kontroluje. Pohyb výroby a zejména zhodnocování — při čemž zboží figurují jen jako nositelé hodnoty, jako názvy věcí, jejichž ideální existence jako hodnot se fixuje v počítacích penězích — se symbolicky obráží v představě. Dokud si jednotlivý výrobce zboží vede účetní knihu jen ve své hlavě (jako na př. rolník; teprve kapitalistické zemědělství vytváří pachtýře, který vede účetní knihu) nebo si vede knihu o svých výdajích, příjmech, platebních lhůtách atd. jenom mimochodem ve volném čase, kdy nevyrábí, dotud je jasné, že tato funkce a pracovní prostředky na ni spotřebovávané, jako papír a pod., představují dodatečné vynaložení pracovní doby a pracovních prostředků, které jsou sice nutné, ale představují srážku jak z času, kterého by mohl použít produktivně, tak i z pracovních prostředků, které fungují ve skutečném výrobním procesu a účastní se tvoření výrobku a hodnoty.^[12] Povaha funkce samé se nemění ani rozsahem, kterého nabude tím, že se soustředí v rukou kapitalistického výrobce zboží a z funkce mnoha drobných výrobců zboží se stane funkcí jediného kapitalisty, funkcí ve výrobním procesu velkých rozměrů; nemění se ani tím, že se odloučí od produktivních funkcí, jejichž přívěskem byla, ani tím, že se osamostatní ve funkci zvláštních agentů, jimž se výhradně svěřuje.

Dělba práce, osamostatnění nějaké funkce nečiní z ní ještě funkci, která tvoří výrobek a hodnotu, nebyla-li jí sama o sobě, tedy před svým osamostatněním. Kapitalista, který vkládá svůj kapitál po prvé, musí část kapitálu použít k tomu, aby najal účetního atd., a ke koupi prostředků k vedení knih. Funguje-li již jeho kapitál, je-li v ustavičném procesu své reprodukce, musí kapitalista tím, že část zbožního výrobku přemění v peníze, přeměňovat tuto část neustále zpětně v účetního, účtárenského zaměstnance a pod. Tato část kapitálu se odnímá výrobnímu procesu a patří k nákladům oběhu, k srážkám z celkového výnosu. (Totéž platí i o pracovní síle, jíž se používá výhradně k této funkci.)

Ale přesto je určitý rozdíl mezi náklady na účetnictví, t. j. neproduktivním vynaložením pracovní doby na účetnictví, a náklady na pouhou dobu nákupu a prodeje na druhé straně. Náklady na dobu nákupu a prodeje vyvěrají jen z určité společenské formy výrobního procesu, z toho, že to je proces výroby zboží. Vedení knih jakožto prostředek kontroly a ideálního shrnutí tohoto procesu se stává tím nezbytnějším, čím více se proces uskutečňuje ve společenském měřítku a ztrácí čistě individuální charakter; vedení knih je tedy nutnější v kapitalistické výrobě než v roztříštěné řemeslnické a rolnické výrobě, je nutnější při společenské výrobě než při kapitalistické výrobě. S koncentrací výroby se však náklady na vedení knih zmenšují, a to tím více, čím více se vedení knih mění ve společenské účetnictví.

Zde jde pouze o všeobecnou povahu nákladů oběhu, které vyplývají z pouhé metamorfosy forem. Je tu zbytečné zabývat se všemi podrobnými formami těchto nákladů. Ale jak mohou tyto <funkce>, které patří do oblasti čisté přeměny forem hodnoty, které tedy vyvěrají z určité společenské formy výrobního procesu, funkce, které jsou pro individuálního výrobce zboží jen pomíjejícími a sotva postřehnutelnými momenty a probíhají vedle jeho produktivních funkcí nebo se s nimi prolínají — jak mohou bít do očí, vyskytují-li se jako hromadné náklady oběhu, vidíme při pouhém příjmu a výdaji peněz, když se tyto operace osamostatní a soustředí ve velkém měřítku jako výhradní funkce bank atd. nebo pokladníka individuálních podniků. Nesmíme však nikdy zapomínat, že tyto náklady oběhu sice mění svou podobu, ale nemění svůj charakter.

3. Peníze

Ať se výrobek vyrábí jako zboží nebo nikoli jako zboží, je vždy hmotnou formou bohatství, užitnou hodnotou, určenou k individuální nebo produktivní spotřebě. Je-li zbožím, existuje jeho hodnota ideálně v ceně, která nic nemění na jeho skutečné užitné formě. Ale to, že určitá zboží, jako zlato a stříbro, fungují jako peníze a jako takové prodlévají výhradně v procesu oběhu (i jako poklad, reserva atd. zůstávají, třebaže latentně, ve sféře oběhu), je zcela výsledkem určité společenské formy výrobního procesu, procesu výroby zboží. Protože se na základě kapitalistické výroby stává zboží všeobecnou formou výrobku a převážná masa výrobku se vyrábí jako zboží a musí tedy na sebe vzít peněžní formu, protože tedy masa zboží, t. j. ta část společenského bohatství, která funguje jako zboží, ustavičně roste — zvětšuje se tu také množství zlata a stříbra, která fungují jako oběživo, platidlo, reserva atd. Tato zboží, která fungují jako peníze, nevcházejí ani do individuální, ani do produktivní spotřeby. Je to společenská práce ustálená ve formě, v níž slouží jako pouhý stroj pro oběh. Kromě toho, že část společenského bohatství se zadržuje v této neproduktivní formě, vyžaduje opotřebovávání peněz jejich ustavičné nahrazování čili přeměnu stále většího množství společenské práce — ve formě výrobku — ve větší množství zlata a stříbra. Tyto náhradní náklady jsou u kapitalisticky vyspělých národů značné, poněvadž část bohatství, která je ve formě peněz, je vůbec velmi rozsáhlá. Zlato a stříbro jako peněžní zboží představují pro společnost náklady oběhu, které vyvěrají jen ze společenské formy výroby. Jsou to faux frais [neproduktivní, ale nutné náklady] zbožní výroby vůbec, které rostou s vývojem zbožní výroby, a zejména kapitalistické výroby. Je to část společenského bohatství, která musí být obětována procesu oběhu.^[13]

II. Náklady na úschovu

Náklady oběhu, které vyplývají z pouhé změny formy hodnoty, z oběhu zkoumaného v jeho čisté podobě, nevcházejí do hodnoty zboží. Takto vynaložené části kapitálu jsou <pouhými srážkami z produktivně vynaloženého kapitálu, pokud máme na zřeteli kapitalistu, a neproduktivně vynaloženou pracovní silou, zkoumáme-li celou společnost>. Jiné povahy jsou náklady oběhu, které nyní zkoumáme. Mohou vyplývat z výrobních procesů, které v oběhu jen pokračují a jejichž produktivní charakter je tedy formou oběhu jen zakryt. Na druhé straně, se společenského hlediska, mohou být čistými náklady, neproduktivním vynakládáním živé nebo zpředmětněné práce, ale právě proto mohou mít pro individuálního kapitalistu hodnototvorný účinek, mohou tvořit přirážku k prodejní ceně jeho zboží. To vyplývá už z toho, že takové náklady jsou v různých výrobních sférách různé a někdy jsou různé i pro různé individuální kapitály v téže sféře výroby. Tím, že tvoří přirážku k ceně zboží, rozdělují se v té míře, v jaké připadají na individuální kapitalisty. Ale každá práce, která přidává hodnotu, může přidávat i nadhodnotu a za kapitalistické výroby bude vždy přidávat nadhodnotu, neboť hodnota, kterou tvoří, závisí na její vlastní velikosti a nadhodnota, kterou tvoří, na stupni, v němž kapitalista tuto práci platí. Náklady, které zdražují zboží, aniž mu přidávají na užitné hodnotě, a které tedy s hlediska společnosti patří k faux frais [neproduktivním, ale nutným nákladům] výroby, mohou být pro individuálního kapitalistu zdrojem obohacení. Na druhé straně neztrácejí tyto náklady oběhu svůj neproduktivní charakter tím, že přirážka, kterou přidávají k ceně zboží, tyto náklady oběhu jen stejnoměrně rozděluje. Na př. pojišťovací společnosti rozdělují ztráty individuálních kapitalistů na celou třídu kapitalistů. To však nebrání tomu, že takto vyrovnané ztráty jsou vzhledem k celému společenskému kapitálu pořád ztrátami.

1. Tvoření zásoby vůbec

V době, kdy výrobek existuje jako zbožní kapitál čili pobývá na trhu, t. j. po celou dobu mezi výrobním procesem, z něhož vychází, a spotřebním procesem, do něhož vchází, tvoří zásobu zboží. Jako zboží na trhu, a tedy v podobě zásoby, objevuje se zbožní kapitál v každém koloběhu dvakrát: jednou jako zbožní výrobek onoho pohybujícího se kapitálu, jehož koloběh zkoumáme; po druhé naproti tomu jako zbožní výrobek jiného kapitálu, jako výrobek, který musí být na trhu, aby jej bylo možno koupit a přeměnit v produktivní kapitál. Je ovšem možné, že se tento zbožní kapitál vyrábí teprve na objednávku. Pak nastává přestávka na tak dlouho, než je vyroben. Plynulý průběh výrobního procesu a procesu reprodukce však vyžaduje, aby na trhu byla neustále určitá masa zboží (výrobních prostředků) a tvořila tedy zásobu. Právě tak zahrnuje produktivní kapitál koupi pracovní síly a peněžní forma je tu jen formou hodnoty životních prostředků, které musí dělník najít z valné části na trhu. V tomto paragrafu se budeme touto otázkou podrobněji zabývat. Ale zde už je jasné toto. Vycházíme-li s hlediska pohybující se kapitálové hodnoty, která se přeměnila ve zbožní výrobek a nyní musí být prodána t. j. opět přeměněna v peníze, která tedy nyní funguje na trhu jako zbožní kapitál, pak je takový stav zbožního kapitálu, za něhož tvoří zásobu, neúčelným, nedobrovolným pobytem na trhu. Čím rychleji se uskuteční prodej, tím plynulejší je proces reprodukce. Zdržení v přeměně formy Z‘ — P‘ překáží reálné výměně látek, k níž musí v koloběhu kapitálu docházet, i jeho dalšímu fungování jako produktivního kapitálu. Na druhé straně je neustálá přítomnost zboží na trhu, zásoba zboží, pro P — Z podmínkou, bez níž nemůže plynule probíhat proces reprodukce, ani nemůže být použito nového nebo dodatečného kapitálu.

K tomu, aby mohl zbožní kapitál setrvat na trhu jako zásoba zboží, je zapotřebí různých staveb, skladů, reservoárů zboží, skladišť zboží, tedy vynaložení konstantního kapitálu a rovněž placení pracovních sil, jichž je třeba k uskladnění zboží do skladiště. Kromě toho se zboží kazí a jsou vystavena škodlivým vlivům živlů. Aby byla proti tomu chráněna, musí se vynaložit dodatečný kapitál, zčásti na pracovní prostředky v předmětné formě, zčásti na pracovní sílu.^[14]

Pobyt kapitálu ve formě zbožního kapitálu a tedy jako zásoby zboží způsobuje tedy náklady, které nepatří do sféry výroby <ale do sféry oběhu>, a proto se považují za náklady oběhu. Tyto náklady oběhu se liší od nákladů uvedených pod bodem I tím, že do určité míry vcházejí do hodnoty zboží, tedy zboží zdražují. V každém případě jsou kapitál a pracovní síla, jež slouží k udržení a úschově zásoby zboží, odňaty bezprostřednímu výrobnímu procesu. Na druhé straně musí být kapitály, které jsou do něho vloženy, včetně pracovní síly jako součásti kapitálu, nahrazeny ze společenského výrobku. Jejich vynaložení působí tedy jako zmenšení produktivní síly práce, takže je zapotřebí většího množství kapitálu a práce, aby bylo dosaženo určitého užitečného efektu. Jsou to útraty.

Pokud náklady oběhu, podmíněné tvořením zásoby zboží, vyvěrají jen z délky období, během něhož se dané hodnoty přeměňují ze zbožní formy v peněžní formu, tedy jen z určité společenské formy výrobního procesu (jen z toho, že výrobek se vyrábí jako zboží, a musí proto také projít přeměnou v peníze) — potud mají tutéž povahu jako náklady oběhu vypočtené pod bodem I. Na druhé straně se při tom hodnota zboží uchovává nebo zvětšuje jen proto, že se užitná hodnota, výrobek sám, dostává do určitých předmětných podmínek, které vyžadují výdaje kapitálu, a je podrobován operacím, při nichž působí na užitné hodnoty další práce. Vypočítávání hodnot zboží, vedení knih registrujících tento proces, operace koupě a prodeje naproti tomu nepůsobí na užitnou hodnotu, v níž hodnota zboží existuje. Tyto náklady mají co činit jen s formou zbožní hodnoty. Ačkoli tedy v předpokládaném případě vznikají tyto útraty na tvoření zásoby (která je tu nedobrovolná) jen zdržením v přeměně formy a z nutnosti této přeměny, liší se přesto od útrat prozkoumaných pod bodem I tím, že jejich účelem není přeměna formy hodnoty, ale uchování hodnoty, která existuje ve zboží jako ve výrobku, jako v užitné hodnotě, a která proto může být uchována jen tím, že se uchovává výrobek, užitná hodnota sama. Užitná hodnota se tu nezvyšuje, nezvětšuje, naopak zmenšuje se. Ale toto zmenšení má určité meze, a užitná hodnota se uchovává. Také zálohovaná hodnota, která existuje ve zboží, se tu nezvětšuje, ale připojuje se k ní nová práce, jak zpředmětněná, tak živá práce.

Dále je třeba prozkoumat, nakolik tyto útraty vyvěrají ze zvláštní povahy zbožní výroby vůbec a zbožní výroby v její všeobecné, absolutní formě, t. j. kapitalistické zbožní výroby; nakolik jsou na druhé straně vlastní každé společenské výrobě a zde v kapitalistické výrobě jen nabývají zvláštní podoby, zvláštní jevové formy.

A. Smith zastával neodůvodněný názor, že tvoření zásoby je jednou z charakteristických zvláštností kapitalistické výroby.^[15]

Novější ekonomové, na př. Lalor, tvrdí naopak, že s vývojem kapitalistické výroby tvoření zásoby ubývá. Sismondi to dokonce považuje za stinnou stránku kapitalistické výroby.

Ve skutečnosti existuje zásoba ve třech formách: ve formě produktivního kapitálu, ve formě fondu individuální spotřeby a ve formě zásoby zboží čili zbožního kapitálu. Přibývá-li zásoby v jedné formě, ubývá jí relativně v druhé formě, ačkoli může co do absolutní velikosti ve všech třech formách současně vzrůstat.

Je předem jasné, že tam, kde je výroba bezprostředně zaměřena k uspokojování vlastní potřeby a kde se jen z nepatrné části vyrábí pro směnu nebo pro prodej, kde tedy společenský výrobek vůbec nenabývá formy zboží, anebo jí nabývá jen z menší části, tam tvoří zásoba ve formě zboží čili zásoba zboží jen nepatrnou a pomíjející část bohatství. Ale spotřební fond je tu relativně veliký, zejména fond vlastních životních prostředků. Všimněme si jen starověkého rolnického hospodářství. Převážná část výrobku přeměňuje se tu přímo, aniž tvoří zásobu zboží — právě proto, že zůstává v rukou svého majitele — v zásobní výrobní nebo životní prostředky. Nenabývá formy zásoby zboží, a právě proto neexistuje podle Smitha ve společnostech, založených na takovém výrobním způsobu, žádná zásoba. A. Smith zaměňuje formu zásoby se zásobou samou a myslí, že společnost žila dosud z ruky do úst nebo spoléhala na to, co přinese příští den.^[16] Je to naivní neporozumění.

Zásoba ve formě produktivního kapitálu existuje ve formě výrobních prostředků, které už jsou ve výrobním procesu anebo alespoň rukou výrobce, tedy latentně už ve výrobním procesu. Viděli jsme dříve, že s vývojem produktivity práce, tedy také s vývojem kapitalistického výrobního způsobu — který rozvíjí společenskou produktivní sílu práce víc než všechny dřívější výrobní způsoby — neustále vzrůstá masa výrobních prostředků, které jsou jednou provždy ve formě pracovních prostředků zařazeny do výrobního procesu a stále znovu v něm během delší či kratší doby fungují (budovy, stroje atd.); viděli jsme rovněž, že vzrůst těchto výrobních prostředků je jak předpokladem, tak následkem vývoje společenské produktivní síly práce. Nejen absolutní, nýbrž i relativní vzrůst bohatství v této formě (srov. kniha I, kap. XXIII, 2) charakterisuje především kapitalistický výrobní způsob. Hmotné formy existence konstantního kapitálu, výrobní prostředky, se však neskládají jen z pracovních prostředků toho druhu, ale i z pracovního materiálu na nejrůznějších stupních zpracování a z pomocných látek. S rozsahem výroby a se zvýšením produktivní síly práce kooperací, dělbou práce, použitím strojů atd. roste i masa suroviny, pomocných látek atd., které vcházejí do denního procesu reprodukce. Tyto prvky musí být pohotově na místě výroby. Rozsah této zásoby existující ve formě produktivního kapitálu roste tedy absolutně. Aby výrobní proces probíhal nepřetržitě — nehledě vůbec na to, zda se tato zásoba může obnovovat denně nebo jen v určitých lhůtách — musí být na místě výroby neustále pohotově větší zásoba suroviny atd., než se na př. denně nebo týdně spotřebuje. Nepřetržitost procesu vyžaduje, aby existence jeho podmínek nezávisela ani na možném přerušování při denních nákupech, ani na tom, že vyrobené zboží je denně nebo týdně prodáno a že se tudíž dá přeměnit opět ve své výrobní prvky jen nepravidelně. Je však zřejmé, že produktivní kapitál může být ve velmi různém rozsahu latentní čili tvořit zásobu. Je na př. velký rozdíl v tom, musí-li mít přádelník zásobu bavlny nebo uhlí na tři měsíce nebo na měsíc. Vidíme, že se tato zásoba může relativně zmenšovat, ačkoli se absolutně zvětšuje.

Závisí to na různých podmínkách, které v podstatě spočívají ve větší rychlosti, pravidelnosti a jistotě, s nimiž může být nutná masa surovin dodávána vždy tak, aby nikdy nedošlo k přerušení výrobního procesu. Čím méně jsou tyto podmínky splněny, čím menší je tedy jistota, pravidelnost a rychlost přísunu, tím větší latentní část produktivního kapitálu, t. j. zásobu surovin atd., která teprve čeká na zpracování, musí výrobce mít. Tyto podmínky, a tedy i rozsah zásoby samé v této formě, jsou v nepřímém poměru k úrovni vývoje kapitalistické výroby a tudíž i produktivní síly společenské práce.

Zatím je však to, co se zde jeví jako zmenšování zásoby (na př. u Lalora), zčásti jen zmenšením zásoby ve formě zbožního kapitálu čili vlastní zásoby zboží; je to tedy pouze změna formy téže zásoby. Je-li na př. množství uhlí, které se denně vytěží v dané zemi, veliké, jsou-li tedy veliké rozsah a energie výroby uhlí, nepotřebuje přádelník veliké sklady uhlí, aby zajistil nepřetržitost své výroby. Neustálý a pravidelně se opakující přísun uhlí to činí zbytečným. Za druhé: rychlost, s níž může výrobek jednoho procesu přejít jako výrobní prostředek do druhého procesu, závisí na vývoji dopravních a komunikačních prostředků. Levnost dopravy při tom hraje velkou úlohu. Ustavičně obnovovaný přísun na př. uhlí z dolu do přádelny by byl dražší než zásobení větším množstvím uhlí na delší dobu při relativně levnější dopravě. Obě tyto okolnosti, které jsme dosud zkoumali, vyvěrají z výrobního procesu samého. Za třetí má vliv vývoj úvěrové soustavy. Čím méně je přádelník při obnovování svých zásob bavlny, uhlí atd. závislý na přímém prodeji své příze — a čím vyvinutější je úvěrová soustava, tím menší je tato přímá závislost — tím menší může být relativní velikost těchto zásob, aby zajistila nepřetržitou výrobu příze v daném měřítku, nezávislou na náhodném prodeji příze. Za čtvrté je však u mnoha druhů surovin, polotovarů atd. k jejich výrobě zapotřebí delší doby. Platí to zejména o všech surovinách, které dodává zemědělství. Nemá-li dojít k přerušení výrobního procesu, musí tedy existovat určitá zásoba takovýchto látek pro celé období, v němž nový výrobek nemůže nahradit starý. Zmenšuje-li se tato zásoba v rukou průmyslového kapitalisty, znamená to jen, že se zvětšuje ve formě zásoby zboží u obchodníka. Vývoj dopravních prostředků na př. umožňuje, aby bavlna, která leží v dovozním přístavu, byla rychle převezena z Liverpoolu do Manchestru, takže továrník může podle potřeby obnovovat v poměrně malých dávkách svou zásobu bavlny. Ale pak bude táž bavlna v tím větším množství ležet jako zásoba zboží u liverpoolských obchodníků. Dochází tu tedy k pouhé změně formy zásoby, což Lalor a jiní přehlédli. A vezmeme-li společenský kapitál, existuje v obou případech ve formě zásoby totéž množství výrobku. S vývojem dopravních prostředků se v jednotlivé zemi zmenšuje rozsah masy, která musí být pohotově jako zásoba na př. na rok. Pluje-li mezi Amerikou a Anglií mnoho parníků a plachetních lodí, může být v Anglii častěji obnovována zásoba bavlny a zmenšuje se tedy průměrné množství zásoby bavlny, která musí ležet v Anglii. Stejný vliv má vývoj světového trhu a s ním spojené rozmnožení zdrojů odběru téhož výrobku. Výrobek se dováží po částech z různých zemí a v různých lhůtách.

2. Vlastní zásoba zboží

Viděli jsme již, že na základě kapitalistické výroby se zboží stává všeobecnou formou výrobku, a stává se jí tím více, čím více se tato výroba rozvíjí do šíře a do hloubky. Existuje tedy — i při stejném rozsahu výroby — nepoměrně větší část výrobku jako zboží než za dřívějších výrobních způsobů nebo za kapitalistického výrobního způsobu na nižším stupni vývoje. Ale každé zboží — tedy také každý zbožní kapitál, který je také jen zboží, ale zboží, které je formou existence kapitálové hodnoty — každé zboží, které nepřechází bezprostředně ze sféry své výroby do sféry produktivní nebo individuální spotřeby, t. j. každé zboží, které je v mezidobí na trhu, tvoří prvek zásoby zboží. Proto s vývojem kapitalistické výroby, i kdyby rozsah výroby zůstával stejný, roste i zásoba zboží sama o sobě (t. j. roste osamostatnění a ustálení zbožní formy výrobku). Viděli jsme již, že to je jen změna formy zásoby, t. j. že na jedné straně se zásoba ve formě zboží zvětšuje jen proto, že se na druhé straně ve formě přímé výrobní nebo spotřební zásoby zmenšuje. Je to jen změněná společenská forma zásoby. Vzrůstá-li zároveň nejen relativní velikost zásoby zboží v poměru k celkovému společenskému produktu, ale i její absolutní velikost, je tomu tak proto, že s vývojem kapitalistické výroby roste i masa celkového výrobku.

S vývojem kapitalistické výroby je rozsah výroby ve stále menším stupni určován bezprostřední poptávkou po výrobku a je ve stále větším stupni určován rozsahem kapitálu, jímž disponuje individuální kapitalista, úsilím jeho kapitálu o zhodnocení a nutností, aby jeho výrobní proces probíhal nepřetržitě a rozšiřoval se. Tím nutně roste v každém jednotlivém odvětví masa výrobku, která je na trhu jako zboží čili hledá odbyt. Vzrůstá masa kapitálu fixovaná na kratší či delší dobu ve formě zbožního kapitálu. Roste proto zásoba zboží.

Konečně, největší část společnosti se přeměňuje v námezdní dělníky, v lidi, kteří žijí z ruky do úst, dostávají mzdu týdně a vydávají ji denně, kteří tedy musí nacházet životní prostředky ve formě zásoby. Ať jednotlivé prvky této zásoby jakkoli proudí, musí část těchto prvků ustavičně váznout, aby mohla být celá zásoba neustále v pohybu.

Všechny tyto momenty vyvěrají z formy výroby a z přeměny forem, kterou tato forma výroby předpokládá a kterou musí výrobek v procesu oběhu projít.

Ať je společenská forma zásoby výrobků jakákoli, její uložení vyžaduje náklady: stavby, nádoby atd., které jsou nádržemi výrobku; vyžaduje rovněž podle povahy výrobku více nebo méně výrobních prostředků a práce, které musí být vynaloženy na odvrácení škodlivých vlivů. Čím vyšší je společenská koncentrace zásob, tím relativně menší jsou tyto náklady. Tyto výdaje tvoří vždy část společenské práce v zpředmětněné nebo živé formě — v kapitalistické výrobě tedy představují výdaje kapitálu — výdaje, které se neúčastní tvoření výrobku, jsou tedy srážkou z výrobku. Jsou nutné, jsou to útraty společenského bohatství. Jsou to udržovací náklady společenského výrobku, ať jeho existence jako prvku zásoby zboží vyvěrá pouze ze společenské formy výroby, tedy ze zbožní formy a jejích nutných přeměn, nebo ať se díváme na zásobu zboží jen jako na speciální formu zásoby výrobků, která je vlastní všem společnostem, byť by i taková zásoba neměla formu zásoby zboží, tuto formu zásoby výrobků náležející do procesu oběhu.

Lze se nyní ptát, v jaké míře tyto náklady vcházejí do hodnoty zboží.

Přemění-li kapitalista svůj kapitál, zálohovaný na výrobní prostředky a pracovní sílu, ve výrobek, v masu hotových zboží určenou k prodeji, a zůstane-li tato masa zboží neprodána na skladě, zastavuje se na tuto dobu nejen zhodnocovací proces jeho kapitálu. Výdaje na stavby, další práci atd., jež vyžaduje udržování této zásoby, jsou přímá ztráta. Kupec, který by se konečně objevil, by se kapitalistovi vysmál, kdyby mu kapitalista řekl: Mé zboží leželo po šest měsíců neprodáno a jeho udržováním po těchto šest měsíců mi nejen leželo tolik a tolik kapitálu ladem, ale vzniklo mi mimo to x útrat. Tant pis pour vous [tím hůře pro vás], řekne kupec. Vedle vás je jiný prodavač, jehož zboží bylo zhotoveno teprve předevčírem. Vaše zboží je ležák a je patrně více méně ohlodáno zubem času. Musíte proto prodávat laciněji než váš soupeř. — Na životních podmínkách zboží nemění nic to, je-li výrobce zboží skutečným výrobcem svého zboží nebo kapitalistickým výrobcem, t. j. v podstatě jen představitelem skutečných výrobců. Musí svou věc přeměnit v peníze. Útraty, které mu způsobí její zadržení ve zbožní formě, patří k jeho soukromým dobrodružstvím, do kterých kupci zboží nic není. Kupec mu neplatí za dobu oběhu jeho zboží. I tehdy, když kapitalista v dobách skutečných nebo očekávaných revolucí v hodnotě úmyslně nedá své zboží na trh, závisí to, zda realisuje své dodatečné útraty, jen na tom, dojde-li skutečně k této revoluci, na tom, je-li jeho spekulace správná nebo nesprávná. Ale revoluce v hodnotě není následkem jeho útrat. Pokud tedy tvoření zásoby znamená jen váznutí oběhu, nepřidávají dodatečné náklady tím způsobené zboží hodnotu. Na druhé straně nemůže žádná zásoba existovat bez pobytu ve sféře oběhu, bez delšího či kratšího přebývání kapitálu ve zbožní formě; zásoba tedy není možná bez váznutí oběhu, právě tak jako není možný oběh peněz bez tvoření peněžní reservy. Bez zásoby zboží tedy není možný oběh zboží. Nenastane-li pro kapitalistu nutnost tvořit zásobu v Z‘ — P‘, nastane mu v P — Z; nenastane-li u jeho zbožního kapitálu, nastane u zbožního kapitálu jiných kapitalistů, kteří vyrábějí výrobní prostředky pro něho a životní prostředky pro jeho dělníky.

Zdálo by se, že na podstatě věci nemůže nic změnit to, dochází-li k tvoření zásoby dobrovolně či nedobrovolně, t. j. udržuje-li výrobce zboží zásobu úmyslně, či tvoří-li jeho zboží zásobu v důsledku odporu, který kladou prodeji zboží podmínky procesu oběhu samého. Ale přece je pro vyřešení této otázky užitečné vědět, čím se liší dobrovolné tvoření zásoby od nedobrovolného. Nedobrovolné tvoření zásoby má svůj původ ve váznutí oběhu čili je totožné s váznutím oběhu, nezávislým na vědomí kapitalisty a odporujícím jeho vůli. Co charakterisuje dobrovolné tvoření zásoby? V obou případech se prodavač snaží své zboží co nejrychleji odbýt. Nabízí stále výrobek jako zboží. Nedá-li jej do prodeje, je výrobek jen možným (δυνάμει), a ne skutečným (ένεργεία) prvkem zásoby zboží. V obou případech je pro něho zboží jako takové jen nositelem směnné hodnoty a jako takový nositel může působit jen tím a poté, když odloží zbožní formu a přijme peněžní formu.

Zásoba zboží musí mít určitý rozsah, aby stačila během daného období uspokojovat rozsah poptávky. Přitom se musí počítat se stálým rozšiřováním kruhu kupujících. Aby na př. vystačila na jeden den, musí se část zboží, která jsou na trhu, neustále udržovat ve zbožní formě, kdežto ostatní část proudí, přeměňuje se v peníze. Přitom se část, která vázne, zatím co ostatní část proudí, stále zmenšuje, jako se zmenšuje rozsah zásoby samé, až je konečně zcela prodána. S váznutím zboží se tu tedy počítá jako s nutnou podmínkou prodeje zboží. Dále, její rozsah musí být větší než střední rozsah prodeje nebo střední rozsah poptávky. Jinak by přebytek nad střední rozsah poptávky nemohl být uspokojen. Na druhé straně se musí zásoba stále obnovovat, poněvadž se stále vydává. Toto obnovování se konec konců uskutečňuje jen výrobou, přísunem zboží. To, zda se zboží dováží z ciziny nebo ne, na věci nic nemění. Obnovení závisí na délce doby, které je zapotřebí k reprodukci zboží. Zásoba zboží musí stačit na celou tuto dobu. To, že nezůstává v rukou původních výrobců, ale prochází různými reservoáry, od velkoobchodníka až k maloobchodníkovi, nemění podstatu věci, ale jen její vnější projev. S hlediska společnosti zůstává v obou případech část kapitálu ve formě zásoby zboží dotud, dokud zboží nevstoupí do sféry produktivní nebo individuální spotřeby. Sám výrobce se snaží mít na skladě zásobu zboží v množství, které odpovídá jeho průměrné poptávce, aby nezávisel přímo na výrobě a aby si zajistil stálý okruh zákazníků. Podle výrobních období se tvoří lhůty koupí; zboží tvoří delší či kratší dobu zásobu, dokud není nahrazeno novými exempláři téhož druhu. Jenom tímto tvořením zásoby se zajišťuje stálost a nepřetržitost procesu oběhu a tudíž i stálost a nepřetržitost procesu reprodukce, jenž zahrnuje i proces oběhu.

Je nutné připomenout, že Z‘ — P‘ může být pro výrobce Z už dokončeno, třebaže je Z stále ještě na trhu. Kdyby chtěl výrobce sám držet své vlastní zboží na skladě do té doby, než se prodá konečnému spotřebiteli, musel by uvést do pohybu dvojí kapitál: jeden jako výrobce zboží, druhý jako obchodník. Pro zboží samo — ať se na ně díváme jako na jednotlivé zboží nebo jako na součást společenského kapitálu — nemění na věci nic to, připadají-li náklady na tvoření zásoby na výrobce zboží nebo na řadu obchodníků počínaje A a konče Z.

Pokud není zásoba zboží nic jiného než zbožní forma zásoby, která by při daném měřítku společenské výroby, kdyby neexistovala ve formě zásoby zboží, přesto existovala buď jako produktivní zásoba (latentní výrobní fond), nebo jako spotřební fond (zásoba spotřebních předmětů), potud jsou také náklady, které si udržování zásoby vyžaduje, tedy náklady na tvoření zásoby — t. j. zpředmětněná nebo živá práce na to vynaložená — pouze určitou formou nákladů na udržování společenského výrobního fondu nebo společenského spotřebního fondu. Zvýšení hodnoty zboží, které mají za následek, jen rozděluje pro rata [poměrně] tyto náklady na různá zboží, poněvadž jsou pro různé druhy zboží různé. Náklady na tvoření zásoby zůstávají jako dříve srážkami ze společenského bohatství, ačkoli jsou podmínkou jeho existence.

Jen pokud je zásoba zboží podmínkou zbožního oběhu a dokonce formou, která nutně vzniká ve zbožním oběhu, pokud je tedy tato zdánlivá stagnace formou pohybu samého — jako je tvoření peněžní reservy podmínkou peněžního oběhu — jen potud je tato stagnace normální. Jakmile však zboží, které dlí v reservoárech oběhu, neuvolní místo další vlně výroby, jakmile se tedy reservoáry přeplňují, rozšiřuje se zásoba zboží v důsledku váznutí oběhu, zcela tak, jako roste rozsah pokladu, vázne-li oběh peněz. Přitom je lhostejné, zda k tomuto váznutí dochází ve skladištích průmyslového kapitalisty nebo ve skladech obchodníka. Zásoba zboží už pak není podmínkou nepřetržitého prodeje, nýbrž důsledkem toho, že se nedaří zboží prodat. Náklady zůstávají tytéž, ale poněvadž nyní vyvěrají výhradně z formy, totiž z nutnosti přeměnit zboží v peníze, a z obtížnosti této metamorfosy, nevcházejí do hodnoty zboží, nýbrž tvoří srážku, ztrátu hodnoty při realisaci hodnoty. Poněvadž se normální a anomální forma zásoby od sebe formou neliší a obě jsou váznutím oběhu, mohou být oba jevy navzájem zaměňovány. Mohou tím snáze uvést do omylu samy agenty výroby, že pro výrobce může proces oběhu jeho kapitálu proudit jako dříve, třebaže se proces oběhu jeho zboží, která přešla do rukou obchodníků, zastavil. Zvětšuje-li se rozsah výroby a spotřeby, zvětšuje se za jinak stejných podmínek i zásoba zboží. Obnovuje se a pohlcuje stejně rychle, ale její rozsah se zvětšuje. Roste-li proto, že oběh vázne, nadměrně rozsah zásoby zboží, může to být mylně považováno za symptom rozšiřování procesu reprodukce, zejména když se s vývojem úvěrové soustavy může vyvolat mystifikace, pokud jde o skutečný pohyb.

Náklady na tvoření zásoby se skládají 1) z kvantitativního zmenšení masy výrobku (na př. u zásoby mouky); 2) ze zhoršování jakosti; 3) ze zpředmětněné nebo živé práce, již vyžaduje udržování zásoby.

III. Dopravní náklady

Není třeba zabývat se tu všemi podrobnostmi nákladů oběhu, jako na př. balením, tříděním atd. Všeobecný zákon je, že všechny náklady oběhu, které vyvěrají jen z přeměny formy zboží, nepřidávají zboží žádnou hodnotu. Jsou to pouze náklady na realisaci hodnoty čili náklady na to, aby byla převedena z jedné formy do druhé. Kapitál na to vynaložený (včetně práce, které tento kapitál velí) patří k faux frais [neproduktivním, ale nutným nákladům] kapitalistické výroby. Jejich nahrazování se musí provádět z nadvýrobku a tvoří, zkoumáme-li celou třídu kapitalistů, srážku z nadhodnoty či nadvýrobku: úplně tak, jako je pro dělníka čas, který potřebuje na nákup životních prostředků, ztraceným časem. Avšak dopravní náklady hrají příliš důležitou úlohu, než abychom se tu u nich poněkud nezastavili.

V koloběhu kapitálu a v procesu metamorfosy zboží, která tvoří část tohoto koloběhu, uskutečňuje se výměna látek společenské práce. Tato výměna látek může podmiňovat přemisťování výrobků, jejich skutečný pohyb s místa na místo. Oběh zboží se však může dít i bez jejich fysického pohybu, a dopravování výrobků bez zbožního oběhu, ba dokonce bez bezprostřední směny výrobků. Dům, který A prodá B, obíhá jako zboží, ale stojí klidně na místě. Movité zbožní hodnoty, jako na př. bavlna nebo surové železo, zůstávají i nadále ve skladišti v téže době, kdy prodělávají tucty procesů oběhu, kdy je spekulanti kupují a opět prodávají.^[17] Skutečně se tu pohybuje jen vlastnický titul k věci, nikoli věc sama. Na druhé straně hrál na př. ve státě Inků dopravní průmysl velkou úlohu, ačkoli společenský produkt ani neobíhal jako zboží, ani nebyl rozdělován směnným obchodem.

Proto, ačkoli se dopravní průmysl na základě kapitalistické výroby jeví jako příčina nákladů oběhu, nemění tato jejich zvláštní jevová forma nic na věci.

Množství výrobku se jeho přepravou nezvětšuje. Všechny změny přirozených vlastností výrobků, které může přeprava způsobit, nejsou až na jisté výjimky zamýšleným užitečným efektem, nýbrž nutným zlem. Ale užitná hodnota předmětů se realisuje jen v jejich spotřebě, a tato spotřeba může činit nutným jejich přemístění, tedy dodatečný výrobní proces dopravního průmyslu. Produktivní kapitál vložený do tohoto průmyslu přidává tedy dopravovaným výrobkům hodnotu jednak tím, že se na ně přenáší hodnota dopravních prostředků, jednak tím, že se k nim připojuje hodnota prací spojenou s dopravou. Tato hodnota připojená prací se rozpadá jako při kapitalistické výrobě vůbec na nahrazení mzdy a na nadhodnotu.

V každém výrobním procesu hraje přemisťování pracovního předmětu a pracovní prostředky a pracovní síly k tomu nutné velkou úlohu — na př. bavlna se pohybuje z mykacího oddělení do přádelny, uhlí se vyváží z dolu na povrch. Týž jev, jenže ve větším měřítku, lze pozorovat i při přechodu hotového výrobku jako hotového zboží z jednoho samostatného místa výroby na jiné, prostorově od něho vzdálené. Po dopravě výrobků z jednoho místa výroby na jiné následuje ještě doprava hotových výrobků ze sféry výroby do sféry spotřeby. Výrobek je hotov pro spotřebu teprve tehdy, až dokončí tento pohyb.

Jak jsme ukázali dříve, je všeobecným zákonem zbožní výroby: produktivita práce je nepřímo úměrná hodnotě, kterou vytváří. To platí o dopravním průmyslu jako o každém jiném. Čím menšího množství mrtvé a živé práce je zapotřebí k přepravě zboží na danou vzdálenost, tím vyšší je produktivní síla práce a naopak.^[18]

Absolutní velikost hodnoty, kterou doprava ke zbožím připojuje, je za jinak stejných podmínek nepřímo úměrná produktivní síle dopravního průmyslu a přímo úměrná vzdálenosti, na kterou, se zboží přepravují.

Relativní část hodnoty, kterou dopravní náklady za jinak stejných podmínek připojují k ceně zboží, je přímo úměrná rozměrům a váze zboží <a nepřímo úměrná jeho hodnotě>. Existuje však spousta modifikujících okolností. Doprava vyžaduje na př. větší či menší bezpečnostní opatření, a proto větší či menší vynaložení práce a pracovních prostředků, podle toho, jak je výrobek křehký, jak podléhá zkáze nebo jak je výbušný. V této oblasti vyvíjejí železniční magnáti ještě větší genialitu ve vynalézání fantastických druhů než botanikové nebo zoologové. Na př. klasifikace zboží zavedená na anglických železnicích vyplňuje celé svazky a její všeobecnou zásadou je tendence udělat z pestré směsice přirozených vlastností zboží nejrůzněji vady s hlediska dopravy a využít jich jako záminek k šizení. „Sklo, jehož crate (bedna určitého objemu) byla za 11 liber št., stoji nyní v důsledku pokroků v průmyslu a zrušení daně ze skla jen 2 libry št., ale dopravní náklady jsou stejně vysoké jako dříve a při dopravě přes Kanál ještě vyšší. Dříve stála doprava skla a skleněného zboží pro práce s olovem do 50 mil od Birminghamu 10 šilinků za tunu. Nyní je cena dopravy trojnásobná pod záminkou, že s dopravou křehkého zboží je spojeno risiko. Ale když se něco opravdu rozbije, ředitelství drah to stejně nezaplatí.“^[19] Dále to, že relativní část hodnoty, kterou dopravní náklady připojují ke zboží, je nepřímo úměrná jeho hodnotě, dává železničním magnátům zvláštní důvod k tomu, aby stanovili na zboží daň přímo úměrnou jeho hodnotě. Stížnosti průmyslníků a obchodníků na to se opakují na každé stránce svědeckých výpovědí v uvedené zprávě.

Kapitalistický výrobní způsob zmenšuje dopravní náklady pro jednotlivá zboží jak vývojem dopravních a komunikačních prostředků, tak koncentrací, zvětšováním měřítka dopravy. Zvětšuje tu část společenské práce, živé i zpředmětněné, která se vydává na dopravu zboží, proto, že za prvé přeměňuje ohromnou většinu všech výrobků ve zboží a za druhé nahrazuje místní trhy vzdálenými trhy.

Cirkulace, t. j. faktické obíhání zboží v prostoru, se uskutečňuje dopravováním zboží. Na jedné straně tvoří dopravní průmysl samostatné výrobní odvětví, a proto i zvláštní sféru vkládání produktivního kapitálu. Ale na druhé straně se vyznačuje tím, že se jeví jako pokračování výrobního procesu uvnitř procesu oběhu a pro proces oběhu.

__________________________________

Poznámky:

10 Text v závorkách je vzat z poznámky na konci rukopisu VIII.

11 „Obchodní náklady, i když jsou nutné, je třeba považovat za ztrátové výdaje.“ (Quesnay: „Analyse du Tableau Economique“, v Daire, „Physiocrates“, I. část, Paříž 1846, str. 71.) — Podle Quesnaye není „zisk“, který přináší konkurence mezi obchodníky tím, že je nutí „spokojovat se menší odměnou čili výdělkem..., vlastně nic jiného než odvrácení ztráty (privation de perte) pro prodavače z první ruky a pro kupujícího-spotřebitele. Ale úspora ztráty na obchodních nákladech není reálným produktem či přírůstkem bohatství, který nastal s pomocí obchodu, díváme-li se na něj jako na pouhou směnu, nezávisle na nákladech na dopravu nebo v souvislosti s nimi“ (str. 145—146). „Obchodní náklady se platí vždy na účet prodavače výrobků, který by dostal celou cenu, kterou za ně kupující platí, kdyby nebylo zprostředkovatelských nákladů“ (str. 163). Vlastníci a výrobci jsou „salariants“ — platící, obchodníci „salariés“ — placení (str. 164). (Quesnay: „Problèmes économiques“, v Daire, „Physiocrates“, I. část, Paříž 1846.)

12 Ve středověku se setkáváme s účetnictvím v zemědělství jenom v klášterech. Ale viděli jsme (kniha I), že už v staroindických občinách vystupuje účetní v zemědělství. Účetnictví je tu samostatnou, výhradní funkcí úředníka občiny. Touto dělbou práce se ušetří čas, námaha a výdaje, ale výroba a vedení knih o výrobě zůstávají tak rozdílnými věcmi jako lodní náklad a vystavování nákladního listu. V osobě účetního je část pracovní síly občiny odňata výrobě, a náklady spojené s jeho činností se nenahrazují jeho vlastní prací, nýbrž srážkou z výrobku občiny. S účetním kapitalisty je tomu mutatis mutandis [s příslušnými změnami] jako s účetním indické občiny. (Z rukopisu II.)

13 „Peníze, které obíhají v zemi, jsou určitou částí kapitálu země, absolutně vyňatou z výroby proto, aby usnadnila nebo zvětšila produktivitu zbývající části; určitá suma bohatství je tedy právě tak nutná k tomu, aby zlato mohlo hrát úlohu oběživa, jako je nutná k tomu, aby vytvořila stroj, který má usnadnit nějakou výrobu.“ („Economist“, sv. V, str. 520.)

14 Corbet vypočítává roku 1841 náklady na uskladnění pšenice na devítiměsíční sezónu; ¹/₂% činí ztráty z množství, 3% na úroky z ceny pšenice, 2% skladné, 1% sypání a odvozné, ²/₂% za práci s vykládáním, dohromady 7%, čili při ceně pšenice 50 šilinků 3 šilinky 6 pencí na kvarter. (Th. Corbet: „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals etc.“ Londýn 1841 [str. 140].) Podle výpovědí liverpoolských obchodníků před železniční komisí činily (čisté) útraty na uskladnění obilí v roce 1865 2 pence za kvarter čili 9—10 pencí za tunu měsíčně. („Royal Commission on Railways“. 1867. Evidence, str. 19, č. 331.)

15 Book II. Introduction.

16 A. Smith myslí, že tvoření zásoby vyvěrá teprve z přeměny výrobku ve zboží a spotřební zásoby v zásobu zboží, kdežto ve skutečnosti vyvolává tato změna formy za přechodu od výroby pro vlastní spotřebu k zbožní výrobě nejprudší krise v hospodářství výrobců. V Indii se na př. až do poslední doby udržel „zvyk ukládat do sýpek ve velkých množstvích obilí, za něž se v letech nadbytku dalo málo utržit“. (Return. Bengal and Orissa Famine H. of C. 1867, I, str. 230, čís. 74.) Poptávka po bavlně, jutě atd., která následkem americké občanské války náhle stoupla, měla v mnoha částech Indie za následek velké omezení pěstování rýže, vzestup cen rýže a prodej starých zásob rýže pěstitelů. K tomu přistoupil v letech 1864—1866 bezpříkladný vývoz rýže do Austrálie, na Madagaskar atd. Odtud akutní ráz hladomoru v roce 1866, který jen v orisském obvodu zahubil milion životů. (Tamtéž, 174, 175, 213, 214 a III: „Papers relating to the Famine in Behar“, str. 32, 33, kde se mezi příčinami hladu zdůrazňuje „drain of old stock“ (vyčerpání starých zásob). (Z rukopisu II.)

17 Storch nazývá takový oběh „circulation factice“ [umělý oběh].

18 Ricardo cituje Saye, který považuje za požehnání obchodu to, že dopravními náklady zdražuje výrobky čili zvyšuje jejich hodnotu. „Obchod,“ praví Say, „nám umožňuje získat zboží na místě jeho původu a dopravit je na místo, kde bude spotřebováno; umožňuje nám tedy zvětšit hodnotu zboží o celý rozdíl mezi jeho cenou na jednom místě a jeho cenou na jiném místě.“ (Say, sv. II, str. 458.) Ricardo k tomu poznamenává: „Správně, ale jak se k němu tato dodatečná hodnota připojuje? Tím, že se k výrobním nákladům přirážejí za prvé dopravní náklady, za druhé zisk z kapitálu vynaloženého obchodníkem. Zboží tedy zná větší hodnotu jen z téže příčiny, z jaké může mít větší hodnotu každé jiné zboží, protože na jeho výrobu a dopravu bylo vynaloženo více práce ještě předtím, než bylo koupeno spotřebitelem. Ale to se nedá nazvat jednou z předností obchodu.“ (Viz Ricardo: „Principles of Pol. Econ.“, 3. vyd. Londýn 1821, str. 309—310.)

19 „Royal Commission on Railways“, str. 31, č. 630.

Karel Marx Kapitál, II. díl