Poznámky o válce XXII - Zaragoza

Bedřich Engels

Poznámky o válce XXII - Zaragoza - Paříż

Poznámky o válce - XXII
Poznámky o válce - XXIII
Osud Met
Poznámky o válce - XXIV
Zaragoza - Paříž

Poznámky o válce - XXII

{160} V jednom z předcházejících článků jsme upozornili na to, že dokonce i nyní, po pádu Štrasburku, je téměř celá obrovská německá armáda ve Francii plně zaměstnána, ačkoliv okupanti neobsadili ani šestinu území této země.^[a] Je to skutečnost tak významná, že je správné se k ní vrátit.

Mety, kde je za linií pevnůstek uzavřena Bazainova armáda, zaměstnávají osm armádních sborů (1., 2., 3., 7., 8., 9., 10., hesenskou divizi a zeměbraneckou divizi generála Kummera), celkem šestnáct pěších divizí. Paříž na sebe poutá sedmnáct pěších divizí (gardu, severoněmecký 4., 5., 6., 11. a 12. sbor, bavorský 1. a 2. sbor a württemberskou divizi). Nově vytvořený 13. a 14. sbor, složené většinou ze zeměbrany, a několik oddílů z výše jmenovaných sborů okupují dobyté území a pozorují, blokují nebo obléhají pevnosti, které jsou na tomto obsazeném území stále ještě ve francouzských rukou. Jediný 15. sbor (bádenská divize a nejméně jedna divize zeměbrany), uvolněný kapitulací Štrasburku, je k dispozici pro aktivní operace. Mají se k němu připojit čerstvé jednotky zeměbrany a společně pak mají podniknout v jižnějším směru nějaké operace, o jejichž charakteru se však dosud neví nic určitého.

Tyto síly zahrnují nyní téměř všechna organizovaná vojska, která má Německo k dispozici, jen s jednou velmi důležitou výjimkou - totiž s výjimkou čtvrtých praporů řadového vojska. Na rozdíl od situace za války s Rakouskem, kdy byly poslány proti nepříteli, zůstalo tentokrát těch 114 praporů doma. Podle svého původního {161} určení tvoří kádry pro výcvik a organizaci mužstva, jež má vyplnit mezery, které vzniknou v řadách jejich příslušných pluků v bitvách a v důsledku nemocí. Jakmile je tisíc vojáků, kteří tvoří prapor, dostatečně vycvičeno k výkonu služby před nepřítelem, jsou odesíláni na frontu a přiděleni ke třem polním praporům pluku. To se ve velkém měřítku dálo v polovině září po krutých bojích u Met. Důstojníci a poddůstojníci praporu však zůstávají doma, aby mohli přijmout a připravit novou dávku tisíce mužů, vzatých z náhradní zálohy nebo z normálně povolaných nováčků. Toto opatření bylo naprosto nutné ve válce tak krvavé, jako je válka nynější, jejíž konec se nedá s jistotou předvídat; momentálně však Němcům odvádí z aktivní služby 114 praporů a odpovídající počet jezdectva a dělostřelectva, to je dohromady plných 200 000 mužů. Nepočítáme-li tyto vojáky, zaměstnává okupace sotva šestiny francouzského území a dobývání dvou velkých pevností na tomto území - Met a Paříže - veškeré německé síly natolik, že jim pro další operace mimo už dobyté území zbývá stěží 60 000 mužů. A to v době, kdy Francie nemá v poli nikde žádnou armádu, která by kladla vážný odpor.

Jestliže bylo vůbec zapotřebí podávat nějaký důkaz obrovského významu, jaký v moderním válečnictví mají velké opevněné tábory s pevností jako jádrem, byl tento důkaz podán zde. Jak snad ještě příležitostně ukážeme, nebyl žádný ze zmíněných opevněných táborů využit ani zdaleka nejlépe. Na svou velikost a důležitost mají Mety příliš velkou posádku a Paříž nemá skoro žádné skutečné vojsko, schopné operovat v poli. Nicméně poutají dnes Mety nejméně 240 000 a Paříž 250 000 nepřátelských vojáků. A kdyby měla Francie za Loirou aspoň 200 000 opravdových vojáků, bylo by obležení Paříže nemožné. Francie však na neštěstí těchto 200 000 vojáků nemá a není ani pravděpodobné, že by je vůbec mohla v potřebné době shromáždit, zorganizovat a ukáznit. Dobytí těchto dvou velkých center obrany je tudíž pouze otázkou několika týdnů. Armáda v Metách si dosud obdivuhodně udržuje kázeň a bojeschopnost, avšak nezdar, který stále stíhá její výpady, musí nakonec zlomit všechny její naděje na únik. Francouzští vojáci jsou skvělými obránci pevností a dokáží snášet porážky při obležení mnohem lépe než v poli. Jakmile se však u nich projeví demoralizace, pak postupuje {162} rychle a nezadržitelně. Pokud jde o Paříž, nebudeme brát příliš doslova páně Gambettova tvrzení, že je tam 400 000 příslušníků národní gardy, 100 000 příslušníků mobilní gardy a 60 000 mužů řadového vojska, ani jeho nesčetná děla a mitrailleusy, které prý se nyní v Paříži vyrábějí, či velikou sílu barikád. Není však pochyb, že Paříž má dost prvků pro velice solidní obranu, i když této obraně - vzhledem k charakteru pařížské posádky nutně jen pasívní - bude chybět nejsilnější prvek, mohutné útoky na obléhatele.

V každém případě je jasné, že by se všechno bylo dalo ještě zachránit, kdyby mezi Francouzi žilo skutečné národní nadšení. Zatímco všechny útočníkovy síly až na 60 000 mužů a jezdectvo, vhodné k nájezdům, ale ne k podrobení nepřítele, jsou upoutány na dobyté území, bylo by možno na zbývajících pěti šestinách Francie zformovat dostatečné množství ozbrojených skupin, které by Němce všude znepokojovaly, narušovaly jejich komunikace, ničily mosty a železnice, zásoby a střelivo v jejich týlu, a donutily by je tak vyčlenit z obou jejich velkých armád tolik vojska, že by Bazaine mohl najít nějaký způsob, jak prorazit z Met, a že by se obklíčení Paříže stalo iluzorním. Už dnes působí pohyby ozbrojených skupin Němcům velké potíže, i když zatím neznamenají nebezpečí, a tyto potíže budou vzrůstat tou měrou, jak budou v oblasti kolem Paříže postupně vyrabovány všechny potraviny a ostatní zásoby a jak se budou Němci muset uchylovat k rekvizicím ve stále vzdálenějších okresech. Nová německá armáda, která se nyní formuje v Alsasku, bude pravděpodobně brzy odvolána z výpravy na jih, protože bude nutné zajistit německé komunikace a podrobit si větší kus území kolem Paříže. Jaký by však byl osud Němců, kdyby byl francouzský lid povstal s takovým národním fanatismem jako Španělé v roce 1808^[82], kdyby se každé město a téměř každá vesnice změnily v pevnost a okaždý venkovan i měšťan v bojovníka? Ani 200 000 vojáků čtvrtých praporů by nestačilo udržet takový národ v porobě. Dnes však nepatří takový národní fanatismus k obyčejům civilizovaných národů. Najde se snad ještě u Mexičanů a Turků. Avšak v západní Evropě, která se stará jen o to, jakvydělat peníze, jeho prameny vyschly, a dvacet let, po něž Francii tížil upír druhého císařství, rozhodně nezocelilo francouzský národní charakter. Tak {163} jsme svědky toho, že se hodně mluví, ale málo dělá; je to samá podívaná, ale téměř úplně se zanedbává organizace; je tu velmi málo neoficiálního odporu a mnoho poddajnosti vůči nepříteli, velmi málo skutečných vojáků a obrovské množství franktirérů^[39].

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1766 z 11. října 1870

Poznámky o válce - XXIII

{164} Důstojníci pruského štábu v Berlíně zřejmě začínají ztrácet trpělivost. Prostřednictvím berlínských zpravodajů "Times" a ,,Daily News"^[83] nám sdělují, že je před Paříží už několik dní připraven obléhací materiál a že obležení začne co nevidět. Máme o této připravenosti určité pochyby. Předně víme, že ustupující Francouzi vyhodili u La Ferté-sous-Jouarre do povětří několik tunelů na jediné použitelné železniční trati a že tyto tunely dosud nebyly opraveny; za druhé víme také, že materiál pro pravidelné a účinné obléhání tak rozlehlého místa, jako je Paříž, je obrovský a že je k jeho shromáždění třeba dlouhé doby, i kdyby železnice byla stále v provozu; a za třetí jsme se ani za pět či šest dní po tomto berlínském oznámení ještě nedověděli, že by byla zřízena první paralela. Musíme z toho tedy vyvodit, že připravenost zahájit obležení čili pravidelný útok máme chápat jako připravenost zahájit nepravidelný útok, bombardování.

Bombardování Paříže, které by mělo mít nějakou vyhlídku, že donutí město ke kapitulaci, by ovšem vyžadovalo daleko více děl než pravidelné obléhání. Při obléhání lze omezit útok na jeden či dva body obranné linie, kdežto při bombardování je nutné ustavičně zasypávat celou obrovskou plochu města takovým množstvím granátů, aby všude propukalo víc požárů, než jich obyvatelstvo dokáže uhasit, a aby se samo hašení stalo tak nebezpečným, že se o ně nikdo ani nepokusí. Viděli jsme však, že dokonce i Štrasburk s 85 000 obyvatel byl dokonale s to přestát bombardování, téměř bezpříkladné svou krutostí, a že až na několik jednotlivých a celkem přesně vymezených čtvrtí, které musely být obětovány, se podařilo {165} požáry dobře zvládnout. Lze to vysvětlit poměrně velkou rozlehlostí města. Je snadné donutit ostřelováním ke kapitulaci malou pevnost s 5 000 či 10 000 obyvatel, pokud v ní ovšem není spousta krytů odolných proti bombám, avšak město o 50 000 až 100 000 obyvatel může odolat i silnému ostřelování, zvláště je-li jako většina francouzských měst postaveno z kamenných kvádrů nebo má-li tlusté cihlové zdi. Paříž, vymezíme-li její plochu pevnostní linií, zaujímá rozlohu dvanáct krát deset kilometrů, a plocha uvnitř starých městských hradeb^[84], která zahrnuje nejhustěji zastavěné části města, měří devět krát sedm kilometrů. Tato vnitřní část města tedy má plochu asi 50 miliónů čtverečních metrů čili přibližně 60 miliónů čtverečních yardů. Aby bylo možno na každý tisíc čtverečních yardů této plochy vystřelit za hodinu průměrně jeden granát, bylo by zapotřebí 60 000 granátů za hodinu čili půldruhého miliónů granátů za každých čtyřiadvacet hodin, což by předpokládalo použít k tomu účelu nejméně 2000 těžkých děl. Jeden granát za hodinu na plochu téměř sto stop dlouhou a sto stop širokou, to by však bylo slabé bombardování. Palba by ovšem mohla být dočasně soustředěna na jednu či více čtvrtí, dokud by nebyly úplně zničeny, a pak by mohla být přenesena na sousední čtvrti. Aby však byl tento postup účinný, musel by trvat téměř tak dlouho nebo i déle než pravidelné obléhání a přitom by nezbytně dával menší jistotu, že pevnost bude donucená ke kapitulaci.

Mimoto je Paříž, dokud nebudou dobyty její pevnůstky, fakticky mimo dosah účinného bombardování. Nejbližší výšiny mimo město, které mají nyní v rukou obléhatelé, jsou výšiny u Châtillonu, a odtud je k Palais de Justice^[85], ležícímu přibližně ve středu města, plných 8000 metrů, tj. 8700 yardů čili pět mil. Na celé jižní straně bude tato vzdálenost zhruba stejná. Na severovýchodě je linie pevnůstek vzdálena od středu města 10 000 metrů čili přes 11 000 yardů, takže by každá bombardovací baterie musela být v tomto úseku umístěna o 2000 yardů dále od města a byla by tedy od Palais de Justice vzdálena sedm až osm mil. Na severozápadě chrání zákruty Seiny a pevnůstka Mont-Valérien město tak dokonale, že by mohly být bombardovací baterie umístěny jen v uzavřených redutách nebo v řádných paralelách, to znamená, {166}******že by k tomu nemohlo dojít dříve než po zahájení pravidelného obléhání, k němuž má být podle našeho předpokladu bombar-dování předehrou.

Není pochyb o tom, že z pruských těžkých rýhovaných děl o ráži pět, šest, sedm, osm a devět palců, která vrhají granáty dvacet pět až tři sta i více liber těžké, je možno pálit na vzdálenost pěti mil. Rýhované čtyřiadvacetiliberky, umístěné u Gammelmarku, bombardovaly v roce 1864 Sonderburg^[86] ze vzdálenosti 5700 kroků, tj. 4750 yardů čili skoro tří mil, ačkoliv to byla stará bronzová děla, která snesla nejvýš 4 až 5 liber prachové náplně na granát o váze 68 liber. Úhel náměru musel být značně velký, a aby se ho dosáhlo, nezbylo než zvlášť přizpůsobit lafety, které by jinak při použití silnějších náplní praskly. Nynější pruská děla z lité oceli snesou náplně, které jsou v poměru k váze granátu mnohem těžší. Aby se však dosáhlo dostřelu pěti mil, musí být náměr stále ještě značně velký a podle toho by se musely přizpůsobit i lafety; protože by však byly používány k účelům, pro něž nejsou konstruovány, brzy by se zničily. Ničím se lafeta neopotřebovává tak rychle jako střelbou s plnou náplní i při poměrně nízkém náměru, třeba jen pět a šest stupňů; avšak v tomto případě by musel být úhel náměru nastaven v průměru aspoň na 15 stupňů, takže by se lafety rozpadávaly na kusy stejně rychle jako pařížské domy. I kdybychom však nebrali tuto potíž v úvahu, mohlo by být bombardování Paříže bateriemi vzdálenými pět mil od středu města v nejlepším případě jen polovičaté. Destrukce by byly dost velké, aby obyvatelstvo rozhořčily, nestačily by je však zastrašit. Z této vzdálenosti by střelba nemohla být zaměřována na jednotlivé části města s dostatečnou přesností. Nemocnice, muzea a knihovny, ať by byly z výšin určených pro baterie sebezřetelněji viditelné, daly by se asi stěží ušetřit, i kdyby byly vydány směrnice, aby se dělostřelba vyhnula některým částem města. Vojenské budovy, zbrojnice, zásobárny a skladiště by nemohly být nějak bezpečně vytčeny a určeny ke zničení, i kdyby byly obléhatelům viditelné. Tím by padla obvyklá výmluva, kterou se ospravedlňuje bombardování, že totiž mělo zničit obranné prostředky obležených. To všechno platí ovšem za předpokladu, že obléhatelé mají po ruce prostředky k opravdu vážnému {167} bombardování, tedy asi 2000 rýhovaných děl a moždířů těžkých ráží. Jestliže se však německý obléhací park skládá z asi 400 nebo 500 děl - a domníváme se, že v tomto případě tomu tak je - pak to zdaleka nezapůsobí natolik, aby bylo pravděpodobné, že se město vzdá.

Bombardování pevnosti se sice stále považuje za prostředek, který válečná pravidla dovolují, je to však opatření nutně přinášející obrovské utrpení civilnímu obyvatelstvu; a proto dějiny odsoudí každého, kdo se o ně dnes pokusí bez odůvodněné vyhlídky, že si jím vynutí kapitulaci pevnosti. Usmíváme se šovinismu nějakého Victora Huga, který pokládá Paříž za svaté město - pěkně svaté! - a každý pokus o útok na ně za svatokrádež. Díváme se na Paříž jako na každé jiné opevněné město, které - jestliže se rozhodne k obraně - musí podstoupit i všechna nebezpečí, jimiž mu hrozí řádný útok, zákopové práce, obléhací baterie i zbloudilé střely zasahující nevojenské budovy. Jestliže však pouhým bombardováním nelze donutit Paříž ke kapitulaci a jestliže přesto k takoému bombardování dojde, bude to taková vojenská chyba, jakou jen málokdo přičte k tíži Moltkovu štábu. Řekne se, že Paříž nebyla bombardována z vojenských, nýbrž z politických důvodů.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1768 z 13. října 1870

Osud Met

{168} Máme-li věřit zprávám z Berlína, pak pruský štáb patrně předpokládá, že Paříž padne dříve než Mety. Tento názor je však zřejmě založen právě tak na politických jako na vojenských úvahách. Nepokoje v Paříži, které očekával hrabě Bismarck, ještě nezačaly, počítá se však, že neshody a občanská válka vypuknou určitě hned, jak nad městem zarachotí palba těžkých děl obléhatelů. Zatím se Pařížané nechovali tak, jak to předpokládal německý hlavní stan, a dost možná, že se tak nebudou chovat vůbec. Bude-li tomu tak, ukáže se, jak iluzorní jsou představy, že Paříž bude dobyta do konce tohoto měsíce, a Mety se pak asi budou muset vzdát dříve než Paříž.

Jako pevnost jsou Mety nepoměrně silnější než Paříž. Při opevňování Paříže se počítalo s tím, že se do města stáhne celá poražená francouzská armáda nebo aspoň její větší část a bude se bránit ustavičnými útoky na nepřítele, kterého jeho pokusy o obklíčení města dojista oslabí v každém bodě celé dlouhé linie, kterou musí obsadit. Obranná síla pařížských opevnění proto není příliš velká, a to je naprosto v pořádku. Opatření pro takovou situaci, jakou nyní zavinily chyby bonapartistické strategie, by byla zvýšila náklady na opevnění na obrovskou částku, přičemž by se tím obrana dala prodloužit sotva o čtrnáct dní. Nadto je možno opevnění značně posílit dalšími zemními opevněními, vybudovanými během obléhání nebo před ním. Mety jsou jiný případ. Dnešní generace je zdědila od Cormontaigna a dalších velkých inženýrů minulého století jako velmi silnou pevnost - silnou svými obrannými stavbami. Druhé císařství jim přidalo prstenec sedmi značně velkých {169} samostatných pevnůstek, vzdálených od středu města dvě a půl až tři míle, takže chrání město i před bombardováním rýhovanými děly a mění celou pevnost v rozlehlý opevněný tábor, který předčí jen Paříž. Obležení Met by proto bylo velmi vleklou operací, i kdyby město hájila jen jeho normální válečná posádka. Avšak obležení tváří v tvář 100 000 vojáků, kteří jsou nyní kryti za jeho pevnůstka- mi, by bylo téměř nemožné. Oblast, kterou Francouzi stále ještě ovládají, se prostírá ještě celé dvě míle za linií pevnůstek; k tomu, aby byli Francouzi zatlačeni k linii pevnůstek a aby tak byl dobyt terén, kde by se měly kopat zákopy, by bylo zapotřebí celé série boju muže proti muži, jakých jsme byli svědky jen před Sevastopolem^[58] A předpokládáme-li, že posádka nebude demoralizována ustavičnými boji a že ani obléhatelé nebudou vyčerpáni takovými oběťmi na životech, může boj trvat řadu měsíců. Němci se proto vůbec nepokusili o pravidelné obléhání, ale snaží se pevnost vyhladovět. Stotisícová armáda, k níž je nutno připočíst asi 60 000 obyvatel města a jistý počet venkovanů, kteří hledají úkryt za pevnůstkami, musí dříve či později spotřebovat zásobu potravin, bude-li blokáda přísně dodržena; a jsou vyhlídky na to, že dokonce už předtím si demoralizace posádky vynutí kapitulaci pevnosti. Když kterákoli armáda vidí, že je pevně uzavřena, že všechny pokusy prorazit kruh obklíčení jsou marné a že se všechny naděje na vyproštění zvenčí zhroutily, pak i nejlepší armáda postupně ztratí kázeň a soudržnost v důsledku utrpení, strádání, námahy a nebezpečenství, které je zjevně nutno trpět jen proto, aby byla zachována čest praporu.

Po jistou dobu jsme se marně snažili zjistit příznaky této demoralizace. Zásoba potravin uvnitř města byla mnohem větší, než se předpokládalo, a metské armádě se proto dařilo docela dobře. Ale tyto zásoby, třebas bohaté, musely mít zřejmě špatnou skladbu, což je zcela přirozené, protože šlo jen o zbloudilé vojenské dodávky, které náhodou zůstaly ve městě a vůbec nebyly určeny k účelu, kterému dnes slouží. Výsledkem toho je, že jídelníček vojáků se konec konců nejen odlišuje od toho, na jaký jsou zvyklí, nýbrž že se stává přímo nenormálním a vyvolává různá onemocnění, která jsou den ode dne silnější, protože i příčiny těchto nemocí se projevují {170} stále silněji. Zdá se, že blokáda nyní vstoupila do tohoto stadia. Mezi potravinami, jichž mají Mety nedostatek, je i chléb - nejběžnější potrava francouzských venkovanů - a sůl. Sůl je naprosto nepostradatelná k udržení zdraví; a protože chléb je téměř jedinou formou, v níž Francouzi pož9vají škrob jako tukotvorný prostředek, můžeme říci, že chléb je pro ně právě tak nepostradatelný jako sůl. Nutnost živit vojáky a obyvatele hlavně masem prý vyvolala úplavici a kurděje. I když příliš nedáme na zprávy zběhů, kteří obvykle vypovídají to, o čem myslí, že se to bude líbit nepříteli, můžeme věřit, že je tomu tak, protože právě k tomu muselo za daných okolností dojít. Je přirozené, že za této situace musí vyhlídky na demoralizaci rychle vzrůstat.

Velmi schopný dopisovatel listu "Daily News", který je u Met, oznamuje ve svém líčení Bazainova výpadu ze 7. října, že když Francouzi obsadili vesnice na sever od pevnůstky Saint-Eloy (severně od Met v údolí Mosely), zformovala se těsně u řeky, víc doprava, masa nejméně 30 000 vojáků a začala postupovat proti Němcům. Tato kolona nebo skupina kolon měla zřejmě prolomit obklíčení. Úkol vyžadoval krajní rozhodnost. Kolony by musely pochodovat přímo do půlkruhu vojsk a baterií, které by na ně soustředily svou palbu; prudkost této palby by vzrůstala až do chvíle přímého dotyku s nepřátelskými masami; jestliže by se pak Francouzům podařilo nepřítele rozdrtit, palba by okamžitě značně oslábla, kdyby však museli ustupovat, -byli by nuceni projít touto křížovou palbou znovu. To vojáci jistě věděli a Bazaine nadto v této akci, která vyžadovala krajní vypětí sil, určitě použil svých nejlepších jednotek. A přece prý se Francouzi nedostali dokonce ani na dosah puškové palby německých hlavních sil. Než ještě dosáhli kritického bodu, rozvrátila jejich řady palba dělostřelectva a střelců: "Husté kolony se zprvu zachvěly a pak se rozpadly".

Poprvé v této válce tu slyšíme takovou věc o lidech, kteří u Vionvillu, Gravelotte a při posledních výpadech statečně čelili chladné oceli i žhavému ohni. Tato neschopnost aspoň se pokusit splnit celý uložený úkol zjevně svědčí o tom, že armáda v Metách už není to, co bývala. Nemusí to být ještě demoralizace, ale bude to asi pokles na duchu a beznaděj, pocit, že se už nedá nic dělat. Od {171} toho není ke skutečné demoralizaci nijak daleko, zvláště u francouzských vojáků. A i když by bylo předčasné předpovídat z těchto příznaků rychlý pád Met, přesto by překvapovalo, kdyby se brzy neobjevily další příznaky svědčící o tom, že obrana slábne.

Ve srovnání s pádem Paříže by měla kapitulace Met mnohem menší morální, ale mnohem větší materiální vliv na průběh války. Kdyby byla dobyta Paříž, Francie by se možná vzdala, ale nebyla by k tomu nucena o nic více než nyní. K udržení Paříže a jejího okolí by totiž bylo zapotřebí naprosté většiny vojsk, která nyní obléhají toto město, a je více než pochybné, zda by Němci mohli vyšetřit aspoň tolik vojáků, aby to stačilo třeba jen k postupu až do Bordeaux. Kdyby však kapitulovaly Mety, uvolnilo by se tím více než 200 000 Němců a taková armáda by za dnešního stavu francouzských sil v poli plně stačila na to, aby se mohla po libosti procházet nechráněným krajem a dělat si, co by sejí zachtělo. Okupace země, kterou dva velké opevněné tábory zastavily, by okamžitě pokračovala znovu a veškeré pokusy o gerilovou válku, která by nyní mohla být velmi účinná, by pak byly rychle potlačeny.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1771 ze 17. října 1870

Poznámky o válce - XXIV

{172} Obklíčení Paříže trvá už přesně měsíc. Za tu dobu se v praxi potvrdily naše předpovědi ve dvou bodech, které s tím souvisejí^[b]. Předně, jak se ukázalo, Paříž skutečně nemůže doufat, že ji včas vyprostí nějaká francouzská armáda zvenčí. Loirská armáda má krajní nedostatek jezdectva a polního dělostřelectva a její pěchota se až na zcela malé výjimky skládá buď z mladých, anebo demoralizovaných starých jednotek, které mají nedostatečné velení a kterým zcela chybí soudržnost - to jediné, co jim může pomoci, aby byly s to utkat se v otevřeném poli se starými, stálými úspěchy opojenými vojáky, jaké proti nim vede von der Tann. I kdyby Loirská armáda vzrostla na 100 000 nebo 120 000 mužů - a to by snad bylo možné ještě před pádem Paříže - nebyla by schopna zlikvidovat obklíčení. Velká převaha v jezdectvu a v polním dělostřelectvu, které lze před Paříží do značné míry postrádat, jakmile přibude obléhací park s dělostřelci, a převaha pěchoty co do kvality každého jednotlivého vojáka umožňuje Němcům, aby proti takové armádě postavili menší počet vojsk, aniž by se museli bát o výsledek. Kromě toho by vojska, která nyní vyčišťují území východně a severně od Paříže do vzdálenosti 50 až 60 mil, mohla být v takovém případě poslána von der Tannovi jako dočasná posila. Stejně tak by ho mohly posílit jedna či dvě divize z armády obkličující Paříž. Pokud jde o Lyonskou armádu^[77], ta -jestliže nějaká její součást skutečně existuje - bude mít plné ruce práce se 14. severoněmeckým sborem generála Werdera, který je nyní v Épinalu a Vesoulu, a s 15. sborem {173}, který postupuje v jeho týlu nebo na jeho pravém boku. Severní armáda pod velením Bourbakiho se má teprve formovat. Podle všech informací má mobilní garda v celé Normandň a Pikardii krajní nedostatek důstojníků a špatný výcvik; místní národní gardy^[17] a možná i většiny příslušníků mobilní gardy bude zapotřebí jako posádek pětadvaceti či více pevností, které zatarasují území mezi Mézières a Le Havrem. Z této strany lze tedy sotva očekávat účinnou pomoc a Paříž bude muset spoléhat výhradně na sebe.

Za druhé se ukázalo, že pařížská posádka není s to podnikat rozsáhlé útočné akce. Skládá se ze stejných elementů jako vojska mimo Paříž a má právě tak málo jezdectva a polního dělostřelectva. Tři výpady, uskutečněné 19. a 30. září a 13. října, plně prokázaly, že není s to vykonávat na obkličující vojska aspoň trochu vážnější tlak. Němci o tom řekli, že obležení "nikdy nebyli schopni prolomit ani naši první linii". Ačkoli generál Trochu veřejně prohlašuje, že jeho nechuť k napadení nepřítele v poli pramení z nedostatku polního dělostřelectva a že nepodnikne žádný nový výpad, dokud si je nedoplní, musí nicméně vědět, že žádné polní dělostřelectvo na celém světě by nebylo mohlo zabránit tomu, aby jeho první výpad en masse^[c] skončil divokým útěkem. A než bude jeho polní dělostřelectvo moci být připraveno - pokud to není jen pouhá záminka - bude už jeho použití v poli znemožněno palbou německých baterií na pevnůstky a uzavřením německé obkličovací linie.

Trochu a jeho štáb to zřejmě dobře vědí. Všechna jejich opatření svědčí o pouhé pasívní obraně bez dalších velkých výpadů, leda by byly nutné jako náplast na reptání neukázněné posádky. Valy pevnůstek nemohou dlouho odolávat střelám těžkých německých děl, o nichž ještě bude řeč. Jak doufá berlínský štáb, postačí možná dva nebo tři dny, aby byla zničena děla na valech jižních pevnůstek, aby bylo zdálky a nepřímou palbou rozbito na jednom nebo na dvou místech kamenné obložení jejich eskarp a pak aby na ně byla podniknuta zteč, zatímco by baterie na dominujících výšinách svou palbou zabránily poskytnutí jakékoli účinné podpory z opevnění položených více v týlu. Ani konstrukce {174} pevnůstek, ani tvářnost terénu tomu nemohou nijak zabránit. U všech pevnůstek kolem Paříže je eskarpa, tj. vnitřní strana příkopu neboli vnější líce valu, obložena zdivem jen po horizont, což podle všeobecného názoru nestačí zajistit bezpečnost opevnění před ztečí, s pomocí žebříků. Tato odchylka od všeobecného pravidla byla ospravedlňována předpokladem, že Paříž bude vždycky aktivně bránit armáda. V daném případě to bude dokonce předností, protože z baterií není tuto nízkou obezdívku vidět a lze ji tudíž nepřímou palbou těžko zasáhnout. Prolomení valů palbou zdálky tím bude ještě ztíženo, leda by z výšin, na nichž jsou baterie rozmístěny, bylo možno vést skutečnou depresní palbu; a to se ovšem dá posoudit jen na místě.

V žádném případě však nelze očekávat, že odpor těchto jižních pevnůstek, které jsou ovládány výšinami na vzdálenost nejúčinnějšího dostřelu těžkého rýhovaného dělostřelectva, bude dlouhý. Posádka však projevovala nejvíc aktivity přímo za těmito pevnůstkami, v prostoru mezi nimi a hradebním pásem. Všude tam byla vybudována četná zemní opevnění; i když pochopitelně neznáme všechny podrobnosti, můžeme si být jisti, že byla naplánována a zřízena se vší tou pečlivostí, předvídavostí a znalostí, díky které jsou francouzští ženisté po více než dvě století mezi nejpřednějšími ve svém oborů. Zde je zřejmě bojiště, které si obránci vybrali; terén, kde úžlabiny a stráně, továrny a vesnice postavené většinou z kamene usnadňují ženistovi práci a ulehčují odpor mladých a jen zpola ukázněných vojsk. Tady patrně čeká Němce nejtěžší práce. ,,Daily News" sice sdělují z Berlína, že se Němci spokojí dobytím některých pevnůstek a ostatní že přenechají hladu. Domníváme se však, že si nebudou moci vybírat, ledaže ovšem vyhodí tyto pevnůstky do povětří a vrátí se zpět do svých nynějších, pouze obkličovacích postavení. A učiní-li to, pak budou mít Francouzi možnost postupně získat ztracený terén zpátky pomocí protizákopů. Předpokládáme proto, že Němci hodlají udržet všechny pevnůstky, které se jim podaří dobýt, a že jich hodlají využívat jako vhodných dělostřeleckých pozic, aby odtud příležitostně svou střelbou děsili obyvatele nebo prováděli tak intenzívní bombardování, jaké jim jejich prostředky jen dovolí. A v tomto {175} případě nemohou odmítnout boj, který jim vnutí obrana na místě, jež si k tomu účelu zvolí a připraví, protože pevnůstky budou v dosahu blízké a účinné palby nových opevnění. Tady možná budeme svědky poslední bitvy v této válce, která bude vědecky zajímavá, a možná že bude pro vojenskou vědu ze všech nejzajímavější. Obránci tu budou mít znovu možnost postupovat útočně, i když jen v menším měřítku, a protože tím do jisté míry obnoví rovnováhu bojujících sil, mohou prodloužit odpor až do chvíle, kdy přinutí město ke kapitulaci hlad. Nesmíme totiž zapomínat, že Paříž už ze svých potravinových zásob spotřebovala měsíční dávku a nikdo mimo město neví, zda jsou tam zásoby na víc než na další měsíc.

Představy "zvláštních dopisovatelů" o německých obléhacích dělech jsou zřejmě velmi zmatené, a nemůžeme se tomu divit, uvážíme-li, že nomenklatura různých ráží je u německých dělostřelců založena na zásadách přinejmenším stejně nesmyslných a rozporných jako v Anglii. Nyní, kdy tato těžká děla mohou každým dnem promluvit, snad stojí za to trochu tuto otázku objasnit. Ze zastaralých obléhacích děl byly použity před Štrasburkem a teď přesunuty k Paříži pětadvacetiliberní a padesátiliberní moždíře. Nazývají se tak podle váhy mramorových koulí zapadajících do vývrtu jejich hlavní. Mají ráži zhruba 8¹/₂, respektive 8³/₄ palce a skutečná váha jejich sférických střel je u prvního moždíře 64 libry, u druhého 125 liber. Dále tam byl použit rýhovaný moždíř o ráži 21 centimetrů čili 8¹/₄ palce, vrhající podlouhlé granáty dlouhé 20 palců o váze něco přes 200 liber. Tyto moždíře měly strašlivou účinnost nejen proto, že rýhování dodává jejich střelám větší přesnost, ale hlavně proto, že u podlouhlého perkusního granátu, dopadajícího vždycky na svou těžkou špici, z níž vyčnívá nárazový zapalovač, vybuchuje nálož zaručeně právě ve chvíli dopadu na cíl, takže se kombinuje v jediném okamžiku účinek nárazu s účinkem výbuchu. Z rýhovaných granátových děl tam byla dvanáctiliberní a čtyřiadvacetiliberní děla, nazývaná tak podle váhy sférických plných železných koulí, jimiž se z nich střílelo předtím, než byla tato děla rýhována. Mají ráže přibližně 4¹/₂ a 5¹/₂ palce a jejich střely váží 33, respektive 64 libry. Kromě nich byla {176} k Paříži poslána některá těžká rýhovaná děla určená pro obrněné lodi a pro pobřežní obranu proti těmto lodím. Přesné podrobnosti o jejich konstrukci nebyly nikdy publikovány, jejich ráže jsou však asi 7, 8 a 9 palců a příslušné střely váží zhruba 120, respektive 200 a 300 liber. Nejtěžší děla, jichž se používalo v Sevastopolu nebo u Sevastopolu, byla anglická námořní 68liberní děla, 8palcová a 10palcová granátová děla a francouzská 8³/₄ palcová a 12palcová granátová děla, jejichž nejtěžší střela - dvanáctipalcový sférický granát - vážila asi 180 liber. Pokud tedy jde o váhu a hmotu použitých střel, předčí obležení Paříže obležení Sevastopolu v takové míře, v jaké obležení Sevastopolu předčilo všechna dosavadní obležení. Můžeme dodat, že německý obléhací park bude mít takové množství děl, jaké jsme předpokládali, totiž asi čtyři sta.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1775 z 21. října 1870

Zaragoza - Paříž

{177} Abychom si učinili přiměřenou představu o tak obrovité operaci, jako je obléhání a obrana Paříže, měli bychom se ohlédnout do vojenské historie po nějakém dřívějším velkém obležení, které by nám aspoň do jisté míry bylo příkladem toho, čeho snad budeme svědky. Sevastopol by byl dobrým příkladem, kdyby se obrana Paříže odehrávala za normálních podmínek, to jest kdyby tu byla v poli armáda, která by mohla přijít pomoci Paříži vyprostit nebo posílit její posádku, jako tomu bylo v Sevastopolu. Paříž se však brání za zcela nenormálních podmínek: nemá ani posádku schopnou aktivní obrany, boje v otevřeném poli, ani odůvodněnou naději na vyproštění zvenčí. Nejrozsáhlejší obležení v dějinách - obležení Sevastopolu, jež svou velikostí zůstává pozadu pouze za obležením, jež se právě chystá - nám tedy nedá správnou představu o tom, co se bude dít u Paříže. Teprve v pozdějších fázích obležení bude možno srovnávat boj o Paříž s událostmi krymské války, a to ještě hlavně poukazováním na pravý opak.

Ani obležení z dob americké války^[87] nám nedají lepší příklady. Docházelo k nim v onom období boje, kdy nejen armáda Jihu, ale hned po ní i vojska Severu pozbyla charakteru nevycvičených nováčků a nabyla povahy pravidelných vojsk. Při všech těchto obleženích byla obrana nanejvýš aktivní. U Vicksburgu i u Richmondu se napřed vedly dlouhé boje o ovládnutí terénu, na kterém jedině bylo možno umístit obléhací baterie. A s výjimkou Grantova posledního obléhání Richmondu docházelo vždy i k pokusům o vyproštění obležených.^[88] Avšak zde, v Paříži, je posádka složená {178} z nováčků a slabě podporovaná zvenčí roztříštěnými oddíly nováčků; na tuto posádku přitom útočí pravidelná armáda používající všech prostředků moderního válečnictví. Abychom našli patřičný příklad, musíme se vrátit k poslední válce, v níž musel ozbrojený lid bojovat proti pravidelné armádě a v níž tento lid také ve velkém měřítku bojoval - k válce na Pyrenejském poloostrově^[82]. Tady nacházíme slavný příklad, který se, jak uvidíme, hodí v nejednom ohledu: Zaragozu.

Zaragoza má jen jednu třetinu průměru a jednu devítinu plochy Paříže, ale její opevnění, i když byla zbudována narychlo a bez samostatných pevnůstek, se svou celkovou obrannou silou podobala pařížským. Město bylo obsazeno 25 000 španělských vojáků, kteří se sem uchýlili po porážce u Tudely^[89] a z nichž bylo nejvýše 10 000 skutečných řadových vojáků; zbytek tvořili mladí nováčci. Kromě toho tam byli ozbrojení rolníci a místní obyvatelé, s nimiž měla posádka celkem 40 000 mužů. Ve městě bylo 160 děl. Mimo město bylo v sousedních provinciích sebráno asi 30 000 mužů, kteří měli přijít obleženým na pomoc. Na druhé straně francouzský maršál Suchet měl pro obklíčení pevnosti na obou březích řeky Ebro jen 26 000 vojáků a kromě toho 9000 mužů, kteří kryli obležení u Calatayudu. Početní poměr sil byl tedy asi stejný jako početní poměr armád, které jsou nyní v Paříži a kolem ní: obležených bylo dvakrát tolik jako obléhatelů. Avšak Zaragozané, právě tak jako nyní Pařížané, nebyli s to vyrazit z pevnosti a utkat se s obléhateli v otevřeném poli; a ani Španělé mimo město nebyli schopni vážně zasáhnout do obléhání.

Obklíčení města bylo dokončeno 19. prosince 1808. První paralela mohla být založena už 29. prosince pouhých 350 yardů od hlavního valu. Dne 2. ledna 1809 byla ve vzdálenosti 100 yardů od opevnění zřízena druhá paralela; 11. ledna už byly proraženy použitelné průlomy a celá napadená fronta byla vzata ztečí. Avšak nyní, kdy by obyčejná pevnost s posádkou pravidelných vojsk přestala klást odpor, se teprve začala projevovat síla lidové obrany. Ta část pevnostního valu, kterou Francouzi ztekli, byla novými obrannými stavbami oddělena od ostatního města. Napříč všech ulic vedoucích k dobytému valu byla zřízena zemní {179} opevnění bráněná dělostřelectvem a další taková opevnění byla zbudována v přiměřených vzdálenostech za sebou. V neobyčejně tlustých zdech domů, postavených v masívním slohu obvyklém na horkém evropském jihu, byly proraženy střílny a každý dům úporně bránila pěchota. Francouzi město nepřetržitě bombardovali, protože však byli špatně vybaveni těžkými moždíři, nemělo ostřelování města rozhodující účinek. Přesto bombardování pokračovalo bez přerušení jednačtyřicet dní. Aby přinutili město ke kapitulaci, dobývali Francouzi dům za domem a museli k tomu použít nejpomalejšího postupu - podminování. Když byla nakonec třetina městských budov zničena a zbytek neobyvatelný, Zaragoza se 20. února vzdala. Ze 100 000 lidí, kteří byli ve městě na počátku obležení, 54 000 zahynulo.

Tato obrana je svého druhu klasická a plně si zaslouží svou slávu. Konec konců však město vzdorovalo všehovšudy jen 63 dní. Obklíčení si vyžádalo 10 dní, obležení pevnosti čtrnáct, obležení vnitřních obranných zařízení a boj o domy 39 dní. Oběti naprosto neodpovídaly trvání obrany a faktickým výsledkům. Kdyby Zaragozu hájilo 20 000 dobrých a podnikavých vojáků, Suchet se svými silami by kvůli jejich výpadům nebyl mohl pokračovat v obléhání a pevnost mohla zůstat ve španělských rukách až do skončení rakouské války z roku 1809^[90].

Neočekáváme samozřejmě, že Paříž bude druhou Zaragozou. Pařížské domy nelze při vší jejich pevnosti vůbec srovnávat s masívními budovami onoho španělského města, ani nemáme žádný důvod předpokládat, že pařížské obyvatelstvo projeví fanatismus Španělů z roku 1809 nebo že polovina obyvatel bude ochotna zahynout v boji nebo nemocemi. Přesto by se však ona fáze boje, která nastala po dobytí pevnostního valu v zaragozských ulicích, domech a klášterech, mohla do jisté míry opakovat v opevněných vesnicích a zemních opevněníéh mezi pařížskými pevnůstkami a hradebním pásem. Jak už jsme řekli včera ve 24. části našich Poznámek o válce, zde je podle našeho názoru těžistě obrany. Zde se mladí příslušníci mobilní gardy mohou utkat se svým protivníkem dokonce i v útočných manévrech za víceméně rovných podmínek a mohou ho donutit, aby postupoval systematičtěji, než {180} si zřejmě představoval berlínský štáb, když ještě nedávno očekával, že donutí město ke kapitulaci za dvanáct či čtrnáct dní od zahájení palby obléhacích baterií. Obrana tu rovněž může přidělat moždířům a granátovým dělům útočníků tolik práce, že možná bude na čas vyloučeno třeba i jen dílčí bombardování města, aspoň v širším měřítku. Vesnice za hradebním pásem budou muset být takjako tak obětovány, ať už leží na kterémkoli místě mezi frontou německého útoku a frontou francouzské obrany. Jestliže tedy jejich obětováním bude možno ušetřit město, tím lépe pro obranu.

Jak dlouho může tato obrana terénu vně hradebního pásu trvat, nelze ani přibližně odhadnout. Bude to záviset na síle opevnění samých, na duchu, v jakém bude vedena obrana, i na způsobu útoku. Začnou-li se obležení bránit vážně, spolehnou se Němci hlavně na palbu svého dělostřelectva, aby šetřili své vojáky. Tak či onak, při obrovské síle dělostřelecké palby, kterou Němci budou moci soustředit na kterékoli místo, potrvá jim asi jen čtrnáct dní či tři týdny, než dosáhnou hradebního pásu. Prolomit tento pás a zmocnit se ho bude dílem několika dní. Ale ani pak nebude absolutně nutné ustat v odporu. Raději však odložíme tyto úvahy, až bude pravděpodobnější, že k těmto eventualitám opravdu dojde. Do té doby si také dovolíme pomlčet o kladech a záporech barikád pana Rocheforta^[91] Vcelku se domníváme, že budou-li nová opevnění mezi pevnůstkami a hradebním pásem klást opravdu vážný odpor, omezí se útok pokud možno - i to závisí do značné míry na ráznosti obrany - na vertikální i horizontální dělostřeleckou palbu a na snahu město vyhladovět.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1776 z 22. října 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

b - Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

c - masový. (Pozn. red.)

82 Za národně osvobozenecké války španělského lidu proti napoleonské nadvládě v letech 1808-1814 (nazývané také válkou na Pyrenejském poloostrově) hrály po porážce pravidelné armády důležitou roli lidové partyzánské oddíly - gerily. Tato forma lidového odporu proti okupantům byla tak účinná, že se Napoleonovi nikdy nepodařilo podrobit si celé Španělsko. V posledních dvou letech války na Pyrenejském poloostrově byli pak Francouzi s pomocí spojenecké intervence ze Španělska vytlačeni.

83 "The Daily News" ["Denní zprávy"] - anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846-1930.

84 Jde o stará městská opevnění, která byla odstraněna v 18. století a na jejichž místě byly zřízeny bulváry.

85 Palais de Justice (Palác spravedlnosti) - budova pařížského soudu.

86 Sonderburg (dnešní název Sönnerborg) - město a pevnost na ostrově Alsen, která spolu s düppelskýmí valy ležícími v bezprostřední blízkosti kryla přístup na ostrov. Za dánské války v roce 1864 (viz poznámku ^[68]) se pruská vojska po delším obléhání zmocnila 18. dubna 1864 düppelských valů a přinutila tak dánskou armádu k ústupu na Alsen. Boje o düppelské valy ukázaly rostoucí úlohu dělostřelectva při obléhání.

87 Engels má na mysli občanskou válku v USA v letech 1861-1865.

88 Jde o akce armády severních států, která se pokoušela dobýt dva nejdůležitější opěrné body Jižanů: Vicksburg (stát Mississippi) a Richmond (stát Virgínie), který byl hlavním městem jižní Konfederace. V letech 1862-1863 se severní vojska několikrát marně pokoušela Vicksburg dobýt; teprve 1. července 1863 se při společné akci pozemních vojsk a říčního loďstva podařilo po těžkém bombardování dobýt jednu z pevnostních redut, a 4. července 1863 se Vicksburg vzdal.

První pokus Seveřanů o dobytí Richmondu v dubnu 1862 skončil jejich porážkou v bojích o přístupy k městu. K druhému obležení Richmondu došlo při generální ofenzívě vojenských sil severních států, která začala v květnu 1864. Vojska jižních států, shromážděná v Richmondu, využívala tamějšího opevněného tábora a kladla tuhý odpor až do dubna 1865, kdy město dobyla vojska generála Granta.

89 K bitvě u Tudely (v severním Španělsku) došlo 23. listopadu 1808 za národně osvobozenecké války Španělska proti napoleonské nadvládě. Francouzský sbor maršála Lannese v této bitvě využil rozptýlení španělského vojska a porazil je. Zbytky poražených španělských jednotek ustoupily k Zaragoze.

90 Jde o válku mezi Francií a Rakouskem v roce 1809, která přiměla Napoleona I., aby odvolal ze Španělska svou gardu a jezdectvo. Rakousko válku prohrálo po porážce rakouské armády u Wagramu 5.-6. července 1809. Podle schönbrunnské mírové smlouvy, uzavřené mezi Francií a Rakouskem v říjnu 1809, ztratilo Rakousko značnou část území a fakticky ztratilo politickou samostatnost.

91 V září 1870 byla v Paříži ustavena "barikádová komise" v čele s Henri Rochefortem, která měla na starosti zřízení třetí obranné linie v ulicích města pro případ, že by nepřítel protrhl linii pevnůstek a pevnostní val. Komise organizovala v pařížských ulicích stavbu obranných zařízení - barikád a příkopů - na něž však při obležení nedošlo.