Poznámky o válce XVI - - Jak porazit Prusy

Bedřich Engels

Poznámky o válce XVI - Jak porazit Prusy

Poznámky o válce - XVI
Poznámky o válce - XVII
Rozkvět a úpadek armád
Poznámky o válce - XVIII
Jak porazit Prusy

Poznámky o válce - XVI

Kapitulace u Sedanu zpečetila osud poslední francouzské polní armády. Současně pečetí i osud Met a Bazainovy armády, o jejichž vyproštění nyní nemůže být ani řeči - budou muset rovněž kapitulovat, snad tento, ale rozhodně nejpozději příští týden.

Zbývá jen obrovský opevněný tábor Paříž - poslední naděje Francie. Pařížská opevnění tvoří nejmohutnější komplex vojenských ženijních staveb, jaký byl kdy zbudován; dosud nikdy neprošel zkouškou a názory na jeho hodnotu se proto nejen různí, ale naprosto si odporují. Prozkoumejme tedy příslušná fakta, abychom získali pevný základ pro vlastní závěry.

Montalembert, francouzský jezdecký důstojník, současně však vojenský inženýr neobyčejného a snad i nedostižného nadání, první navrhl a vypracoval ve druhé polovině 18. století plán, podle něhož měly být pevnosti obklopeny samostatnými pevnůstkami v takové vzdálenosti, aby chránily pevnost samu před bombardováním. Do té doby byla vnější opevnění - citadely, lunety atd. - víceméně spojena s hradebním pásem či pevnostním valem, od něhož byla jen zřídkakdy vzdálena více než úpatí glacis. Montalembert navrhoval stavět pevnůstky tak velké a silné, aby mohly samostatně vzdorovat obležení, a ponechávat mezi nimi a pevnostními valy města vzdálenost 600 až 1200 yardů, ba i více. Ve Francii narážela tato nová teorie po mnoho let na pohrdání, zatímco v Německu, kde bylo po roce 1815 nutno opevnit linii Rýna, našel Montalembert horlivé žáky. Kolín nad Rýnem, Koblenz, Mohuč a později i Ulm, Rastatt a Germersheim byly obklopeny samostatnými pevnůstkami. Montalembertovy návrhy poněkud upravil Aster a jiní, takže vznikl nový systém opevňování, známý pod názvem německá škola. Postupem doby začali i Francouzi uznávat užitečnost samostatných pevnůstek, a když se opevňovala Paříž, bylo náhle jasné, že nemá cenu stavět obrovský pás pevnostních valů kolem celého města, nebude-li kryt samostatnými pevnůstkami, protože jinak by průlom v jediném místě pevnostního valu měl za následek pád celé pevnosti.

Moderní způsob vedení války nejednou dokázal, jak cenné jsou takové opevněné tábory, jejichž obvod tvoří prstenec samostatných pevnůstek a jejichž jádrem je hlavní pevnost. Mantova byla díky své poloze opevněným táborem a byl jím v roce 1807 do jisté míry i Gdaňsk - a to byly jediné pevnosti, které kdy zadržely Napoleona I. V roce 1813 to byly znovu samostatné pevnůstky - většinou polní opevnění - které Gdaňsku umožnily dlouho klást odpor.^[56] Roku 1849 záviselo celé Radeckého tažení v Lombardii na veronském opevněném táboře, který byl jádrem slavného pevnostního čtyřúhelníku^[57]. Právě tak závisela celá krymská válka na osudu sevastopolského opevněného tábora, který odolával tak dlouho jen proto, že jej spojenci nebyli s to obklíčit ze všech stran a znemožnit dodávku zásob a posil obleženým.^[58]

Sevastopol je pro nás nejvhodnějším příkladem, protože plocha opevněného místa tu byla větší než kdykoli předtím. Paříž je však ještě mnohem větší než Sevastopol. Obvod prstence pevnůstek je dlouhý asi 24 míle. Zvýší se úměrně tomu i síla pevnosti?

Opevnění sama o sobě jsou vzorná. Jsou co nejjednodušší: prostý pás bašt bez jediné lunety před kurtinami; pevnůstky jsou většinou baštované čtyřúhelníky nebo pětiúhelníky bez lunet či jiných vnějších opevnění; tu a tam jsou zřízeny rohové nebo korunové hradby^[59], aby kryly vnější vyvýšené úseky. Tato opevnění jsou budována spíše pro aktivní než pro pasívní obranu. Předpokládá se, že pařížská posádka vyjde do pole, použije pevnůstek jako opěrných bodů pro své boky a ustavičnými rozsáhlými výpady znemožní pravidelné obležení kterýchkoli dvou nebo tří pevnůstek. Pevnůstky tak chrání posádku města před přílišným přiblížením nepřítele a na druhé straně posádka bude muset chránit pevnůstky před obléhacími bateriemi a bude muset ustavičně ničit opevnění obléhatelů. Dodejme, že vzdálenost pevnůstek od pevnostních valů vylučuje možnost účinného bombardování města do té doby, dokud nepřítel nedobude aspoň dvě nebo tři pevnůstky. Dodejme dále, že poloha města na soutoku Seiny a Marny s jejich velice ostrými zákruty a mocný řetěz pahorků na nejexponovanější, severovýchodní frontě poskytují velké přirozené výhody, jichž bylo při plánování pevnostních staveb dokonale využito.

Budou-li splněny uvedené předpoklady a budou-li dva milióny lidí ve městě řádně zásobovány, bude Paříž bezpochyby mimořádně silnou pevností. Opatřit obyvatelům potraviny není příliš obtížné, vezme-li se tato záležitost včas do ruky a bude-li se provádět systematicky. Je ovšem velká otázka, zda se to stalo v tomto případě. To, co podnikla předešlá vláda, se zdá být křečovitým a dokonce bezmyšlenkovitým opatřením. Nahromadění živého dobytka, pro nějž není zajištěna píce, je úplný nesmysl. Budou-li si Němci počínat se svou obvyklou rozhodností, můžeme předpokládat, že najdou Paříž jen uboze zásobenou pro dlouhé obléhání.

Co však říci o hlavní podmínce - o aktivní obraně, při níž posádka nedřepí za pevnostními valy, ale vyráží k útokům na nepřítele? Má-li Paříž ukázat celou sílu svých opevnění, nemá-li se nepříteli dát možnost využít jejich slabiny, totiž toho, že hlavní příkopy nejsou kryty vnějšími opevněními, musí mít Paříž mezi svými obránci pravidelnou armádu. To byla také základní myšlenka lidí, kteří vypracovali plán těchto opevnění: Poražená francouzská armáda, jakmile by se ukázalo, že už neobstojí proti nepříteli v poli, by měla ustoupit k Paříži a zúčastnit se obrany hlavního města buď přímo - jako posádka, která by byla dostatečně silná, aby stálými útoky znemožnila pravidelné obléhání a dokonce i úplné obklíčení; nebo nepřímo - tím, že by zaujala postavení za Loirou, doplnila tam své síly a pak při vhodné příležitosti napadla slabá místa obléhatelů, která se v jejich nesmírně dlouhé obkličovací linii musí nutně objevit.

Celý postup francouzského velení v této válce však přispěl jen k tomu, aby Paříž byla připravena o tuto jedinou podstatnou podmínku své obrany. Z celé francouzské armády zbývají jen vojska, která zůstala v Paříži, a sbor generála Vinoye (12. sbor, původně Trochuho); celkem snad 50 000 vojáků, hlavně - ne-li vůbec - čtvrté prapory a mobilní garda. K nim je snad možné připočíst ještě dalších 20 000 až 30 000 vojáků čtvrtých praporů a neurčitý počet příslušníků mobilní gardy z venkova, nevycvičených nováčků, kteří se pro akce v poli vůbec nehodí. Viděli jsme u Sedanu, jak málo jsou taková vojska platná v bitvě. Budou nepochybně spolehlivější, když budou mít možnost opřít se o pevnůstky, a několik týdnů výcviku, kázně a bojů určitě zvýší jejich kvalitu. Aktivní obrana tak velké pevnosti, jako je Paříž, však vyžaduje pohyby velkých mas v otevřeném poli, pravidelné bitvy v určité vzdálenosti pod ochranou pevnůstek a pokusy prolomit obkličovací linii nebo zabránit jejímu uzavření. A k tomu všemu, k útokům na početně silnějšího nepřítele, při nichž je nutné překvapení a odvážný nápor, což opět vyžaduje, aby vojska byla dokonale ovládána, k tomu se bude nynější pařížská posádka sotva hodit.

Domníváme se, že se spojená Třetí a čtvrtá německá armáda o celkové síle plných 180 000 mužů objeví před Paříží během příštího týdne, obklopí město pohyblivými kolonami jezdectva, zničí železniční tratě a zlikvidují tak všechny možnosti rozsáhlejšího zásobování, a že připraví pravidelné obklíčení, které bude dovršeno, jakmile dorazí První a Druhá armáda po pádu Met. Němcům pak zbude ještě spousta vojska, které budou mocí poslat za Loiru, aby pročesalo krajinu a znemožnilo všechny pokusy o zformování nové francouzské armády. Nevzdá-li se Paříž, bude muset začít pravidelné obléhání, které bude jistě pokračovat poměrně rychle, poněvadž neexistuje aktivní obrana. Tak by se všechno normálně vyvíjelo, kdyby se uvažovalo jen z čistě vojenského hlediska; teď však nastala taková situace, že vojenská hlediska mohou být odsunuta stranou politickými událostmi, jejichž předpovídání zde není naším úkolem.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1737 ze 7. září 1870

Poznámky o válce - XVII

Čas, který německé armády potřebují k pochodu na Paříž, aby tam zahájily novou fázi války, nám dovoluje podívat se zpět na to, co se dělo za frontou polních vojsk, u pevností.

Kromě Sedanu, jehož kapitulace byla zahrnuta do kapitulace Mac-Mahonovy armády, obsadili Němci čtyři pevnosti - La Petite-Pierre a Vitry bez boje a Lichtenberg a Marsal po krátkém bombardování. Bitche pouze blokovali, Štrasburk obléhají, Phalsbourg, Toul a Montmédy zatím bez výsledku bombardují a v několika dnech hodlají zahájit pravidelné obležení Toulu a Met.

Kromě Met, které jsou chráněny daleko předsunutými samostatnými pevnůstkami, byly všechny ostatní pevnosti, které kladly odpor, bombardovány. Bombardování bylo vždycky součástí operací při pravidelném obležení; zpočátku bylo jeho hlavním cílem zničit obleženým skladiště potravin a střeliva, a později, když se tato skladiště začala běžně umísťovat do zvláštních klenutých krytů odolávajících bombám, užívalo se bombardování stále více k tomu, aby se uvnitř pevnosti zapálilo a zničilo co nejvíce budov. Ničení majetku a zásob obyvatel pevnosti se stalo prostředkem nátlaku na obyvatelstvo a jeho prostřednictvím i na posádku a velitele. Když byla posádka slabá, neukázněná a demoralizovaná a když byl velitel málo energický, stačilo často samo bombardování k tomu, aby pevnost kapitulovala. Stávalo se to zejména v roce 1815 po Waterloo^[60], kdy se celá řada pevností, jejichž posádku tvořila hlavně národní garda, vzdávala po krátkém bombardování, aniž čekala na pravidelné obléhání. Avesnes, Guise, Maubeuge, Landrecies, Máriembourg, Philippeville aj. padly vesměs po několika hodinách a v nejlepším případě po několika dnech ostřelování. K tomu, že Němci zkusili stejnou metodu znovu, je vedla bezpochyby vzpomínka na tyto úspěchy a vědomí, že posádku většiny pohraničních pevností tvoří hlavně příslušníci mobilní gardy a místní národní gardy. Protože nadto zavedení rýhovaných děl způsobilo, že dokonce i polní dělostřelectvo používá ke střelbě téměř výhradně granátů, lze nyní poměrně snadno bombardovat pevnost a zapalovat její budovy obyčejnými polními děly kteréhokoli armádního sboru, aniž se - jako dříve - musí čekat na moždíře a těžké obléhací houfoice.

Bombardování soukromých domů v pevnosti je sice v moderním válečnictví uznáváno, přece jen by se však nemělo zapomínat, že je to vždycky velmi tvrdé a kruté opatření, k němuž by se nemělo sahat, pokud není aspoň odůvodněná naděje, že donutí pevnost ke kapitulaci, a pokud to není tak či onak nutné. Bombardování takových pevností, jako je Phalsbourg, Lichtenberg a Toul, může být ospravedlněno tím, že chrání horské průsmyky a železniční tratě, jejichž okamžité ovládnutí je pro útočníka nanejvýš důležité a může ho být docela dobře dosaženo několikadenním ostřelováním. Jestliže se dvě z těchto pevností drží tak dlouho, slouží to tím více ke cti posádce i obyvatelům. Úplně jiná věc však je bombardování Štrasburku, které předcházelo před pravidelným obléháním.

Město Štrasburk, mající přes 80 000 obyvatel, je obklopeno zastaralými opevněními, jaká se budovala v 16. století, posílenými později Vaubanem, který vybudoval vně města nedaleko Rýna citadelu a spojil ji s pevnostními valy města nepřetržitými liniemi, což se tehdy nazývalo opevněný tábor. Protože citadela ovládá město a protože se může po kapitulaci města sama hájit, byl by nejjednodušší cestou k dobytí obou okamžitý útok na citadelu, aby nebylo nutno provádět dvojí obléhání po sobě. Opevnění citadely jsou však natolik silná a její poloha v bažinaté nížině u Rýna natolik ztěžuje vykopání zákopů, že okolnosti mohou vést - a obvykle také vedou - k tomu, že se nejprve útočí na město, s jehož pádem ztrácí další obrana samotné citadely v očích slabého velitele téměř všechen smysl, ledaže by mu další odpor zajistil lepší podmínky kapitulace. Po dobytí samotného města je však v každém případě ještě nutné ovládnout citadelu, a tvrdošíjný velitel by se mohl dále držet a postřelovat město i opěrné body obléhatelů v něm.

K čemu by za těchto okolností mohlo být bombardování města? V nejlepším případě by mohli obyvatelé demoralizovat většinu posádky a donutit velitele, aby opustil město a přešel se svými nejspolehlivějšími vojáky - s 3000 až 5000 mužů - do citadely, kde by pokračoval v obraně a držel město pod palbou. Povaha generála Uhricha (tak, a nikoli Ulrich, se totiž jmenuje tento chrabrý starý voják) však byla dostatečně známa, aby si nikdo nemohl myslet, že se dá jakýmkoli množstvím granátů přimět ke kapitulaci města i citadely. Bombardování města, které je ovládáno samostatnou citadelou, je samo o sobě nesmysl a zbytečná krutost. Při obléhání působí ovšem zbloudilé granáty a pomalá střelba na opevnění vždycky také škody i v obleženém městě; to se však vůbec nedá srovnávat s ničením a oběťmi na životech civilistů za pravidelného a systematického šestidenního bombardování, jakému bylo vystaveno toto nešťastné město.

Němci tvrdí, že z politických důvodů museli město obsadit brzy. Chtějí si je po uzavření míru ponechat. Je-li tomu tak, pak bylo bombardování, jehož krutost se nedá s ničím srovnávat, nejen zločin, ale i hloupost. Opravdu nelze vymyslet lepší způsob, jak si získat sympatie města, které má být anektováno, než když je vybuchujícími granáty zapálíme a zabijeme velký počet obyvatel! Urychlilo snad bombardování kapitulaci byť jen o jeden den? Vůbec ne! Chtějí-li Němci město anektovat a zlomit sympatie obyvatel k Francouzům, pak by byli měli usilovat o to, dobýt je co nejkratším pravidelným obležením, pak oblehnout citadelu a postavit jejího velitele před těžkou volbu, zda se má buď zřeknout některých obranných prostředků, nebo zda má město postřelovat.

Tak jak situace vypadá, obrovské množství granátů, jimiž byl Štrasburk zasypán, nezbavilo Němce nutnosti podniknout pravidelné obležení. Dne 29. srpna musela být na severozápadní straně pevnosti u Schiltigheimu zřízena první paralela^[61], táhnoucí se ve vzdálenosti 500 až 650 yardů od opevnění. Dne 3. září byla ve vzdálenosti 330 yardů zřízena druhá paralela (někteří dopisovatelé ji omylem pokládají za třetí); nesmyslné bombardování bylo na rozkaz pruského krále zastaveno a teď asi potrvá až do 17. či 20. září, než bude v pevnostních valech proražen použitelný průlom. Veškeré dohady jsou však v tomto případě nejisté. Je to první případ obležení, kdy se proti zdivu používá moderních rýhovaných děl střílejících perkusními granáty. Pokusy s tímto střelivem, prováděné při odstraňování opevnění Jülichu, přinesly Prusům neobyčejné výsledky: granáty prorážely zdivo a ničily srubové pevnůstky na velkou vzdálenost i při nepřímé střelbě (tj. při takové střelbě, kdy od baterií není vidět cíl, na který střílejí). To však byl jen pokus, prováděný v době míru, který musí být potvrzen ve skutečné válce. Štrasburk nám dá dobrou představu o účinnosti moderních těžkých rýhovaných děl při obléhacích operacích; proto by mělo jeho obležení být sledováno se zvláštní pozorností.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1739 z 9. září 1870

Rozkvět a úpadek armád

Když Ludvík Napoleon zakládaÍ císařství, "které znamená mír"^[62], na volebních hlasech rolníků a na bodácích jejich synů, kteří sloužili v armádě, neměla tato armáda v Evropě žádný zvláštní zvuk, leda snad z tradice. Od roku 1815 byl mír, mír přerušený pro některé armády jen událostmi z let 1848 a 1849. Rakušané měli za sebou úspěšné tažení v Itálii a nešťastné tažení v Uhrách; ani Rusko v Uhrách, ani Prusko v jižním Německu nesklidilo vavříny, které by stály za řeč;^[63] Rusko mělo svou nekonečnou válku na Kavkaze a Francie v Alžírsku. Velké armády se však spolu od roku 1815 na bojišti nestřetly. Ludvík Filip po sobě zanechal francouzskou armádu v takovém stavu, že byla všechno možné, jen ne bojeschopná. Alžírská vojska a zejména populární sbory, které byly pro vedení války v Africe víceméně vytvořeny - chasseurs-a-pied^[a], zuávové, turcos,^[16] chasseurs dAfrique^[b] - se sice těšily velké pozornosti, avšak masy pěchoty, jezdectvo a vojenský materiál byly ve Francii velmi zanedbávány. Republika stav armády nezlepšila. Přišlo však císařství, které znamenalo mír, a - "si vis pacem, para bellum"^[c] - armáda se okamžitě stala středem jeho pozornosti. V té době měla Francie mnoho poměrně mladých důstojníků, kteří sloužili ve vysokých funkcích v Africe v době, kdy se tam ještě občas vážně bojovalo. V alžírských speciálních sborech měla vojáky, kteří nepochybně předčili všechny ostatní v Evropě. V četných náhradnících^[64] měla daleko víc profesionálních vojáků, kteří věděli, co je válka - skutečných veteránů - než kterákoli jiná kontinentální mocnost. Bylo jen třeba pozvednout pokud možno masu vojáků na úroveň speciálních sborů. Do značné míry se to podařilo. ,,Pas gymnastique" (anglický "double")^[d], kterého se dosud používalo jen ve speciálních sborech, byl rozšířen v celé pěchotě, jejíž manévrování tím nabylo rychlosti, jakou dříve žádná armáda neznala. Jezdectvo bylo pokud možno vybaveno lepšími koňmi; všechen vojenský materiál byl prověřen a doplněn. A nakonec začala krymská válka. Ukázalo se, že organizace francouzské armády daleko předčí organizaci armády anglické; díky početnímu složení spojeneckých armád přirozeně připadl největší díl slávy - pokud se o ní dá mluvit - právě Francouzům; charakter této války, která se v podstatě točila kolem obležení jediné velké pevnosti, dal vyniknout zvláštnímu matematickému nadání Francouzů, které projevili jejich vojenští inženýři. A tak, celkem vzato, krymská válka znovu pozvedla francouzskou armádu na první místo v Evropě.

Pak přišla doba rýhované pušky a rýhovaného děla. Nesrovnatelná palebná převaha rýhovaných pušek nad ručnicemi s hladkou hlavní vedla k tomu, že tyto ručnice byly buď odstraněny, nebo v některých případech hromadně převrtány. Prusko předělalo své staré ručnice na rýhované pušky za necelý rok; Anglie postupně vyzbrojila celou svou pěchotu enfieldskými puškami a Rakousko skvělými rýhovanými puškami malé ráže (Lorenzovými). Jen Francie si ponechala starou ručnici s hladkou hlavní a rýhovaná puška byla nadále vyhrazena jen speciálním sborům. Zatímco si však většina jejího dělostřelectva ponechávala krátká dvanáctiliberní děla - tento hýčkaný císařův vynález, který však vzhledem k redukované náplni svým účinkem zaostával za starými děly - určitý počet baterií byl vyzbrojen rýhovanými čtyřliberními děly a udržován v pohotovosti pro případ války. Byla to první rýhovaná děla zhotovená od 15. století, a proto měla nedokonalou konstrukci; svým účinkem však značně předčila kterékoli z dosavadních polních děl s hladkou hlavní.

Taková byla situace, když vypukla italská válka^[65]. Rakouská armáda si libovala v pohodlí - mimořádné úsilí sotvakdy bylo její silnou stránkou; byla sice úctyhodná, ale nic víc. Mezi jejími veliteli bylo několik nejlepších a velmi mnoho nejhorších generálů té doby. Velkou většinu těchto nejhorších prosadily do vysokých velitelských funkcí dvorské vlivy. Chyby rakouských generálů a větší ctižádostivost francouzských vojáků přinesly francouzské armádě dost těžce vybojované vítězství. Od Magenty^[26] si neodnesla žádné trofeje, od Solferina ^[19] jen málo, a politika spustila oponu dříve, než válka mohla dospět do opravdu obtížného stadia, jímž byl boj o pevnostní čtyřúhelník^[57].

Po tomto tažení se francouzská armáda stala vzorem celé Evropě. Jestliže se už po krymské válce francouzský chasseur-a-pied stal "beau idéal"^[e] pěšáka, pak se nyní tento obdiv rozšířil na celou francouzskou armádu. Studovalo se její zřízení a její tábory se staly instruktážními školami pro důstojníky všech národů. Neporazitelnost Francouzů se stala téměř článkem evropského vyznání víry. Francie mezitím předělala všechny své staré pušky na rýhované a vyzbrojila rýhovanými děly celé své dělostřelectvo.

Avšak totéž tažení, které pozvedlo francouzskou armádu na první místo v Evropě, vyvolalo i snahy, z nichž se zrodil nejprve její soupeř a pak i přemožitel. Také pruská armáda v letech 1815 až 1850 rezivěla stejně jako všechna ostatní evropská vojska. Tento mírový rez však způsobil pruskému válečnému stroji větší škody než kterékoliv jiné armádě. Podle tehdejšího pruského systému byl v každé brigádě pohromadě jeden pluk řadového vojska a jeden pluk zeměbrany, takže polovina polních vojsk musela být při mobilizaci nově formována. Materiál pro řadové vojsko i zeměbranu byl naprosto nepostačující; drobné krádeže byly mezi odpovědnými činiteli na denním pořádku. Prostě a krátce, když si roku 1850 konflikt s Rakouskem vynutil mobilizaci, celý vojenský systém se bídně zhroutil a Prusko muselo projít pod ,kaudinským jhem'.^[66] Armádní materiál byl ihned s velkými náklady nahrazen novým a celá organizace byla zrevidována - ovšem jen v maličkostech. Když si roku 1859 italská válka vyžádala novou mobilizaci, byl armádní materiál v lepším pořádku, ale stále ještě nebyl kompletní, a ukázalo se, že duch zeměbrany, skvělý pro národní válku, se naprosto nedá ovládnout při vojenské demonstraci, která mohla vést k válce s kteroukoli z obou bojujících stran. Bylo rozhodnuto armádu zreorganizovat.

Tato reorganizace, provedená za zády parlamentu, ponechala všech dvaatřicet pěších pluků zeměbrany ve zbrani a postupně doplňovala jejich řady rozšířeným odvodem branců. Nakonec pak byly tyto pluky přeměny v řadové pluky, jejichž počet se tak zvýšil ze 40 na 72. Úměrně se rozšířilo i dělostřelectvo a ve značně menší míře jezdectvo. Toto rozšíření armády bylo přibližně úměrné přírůstku pruského obyvatelstva, které v letech 1815 až 1860 vzrostlo z 10,5 na 18,5 miliónu. Přes odpor druhé sněmovny zůstala reorganizace prakticky v platnosti.^[67] Armáda se kromě toho stala ve všech směrech bojeschopnější. Byla první, která vybavila celou pěchotu rýhovanými puškami. Zezadu nabíjenou jehlovku, jíž byla dosud vyzbrojena jen malá část pěchoty, dostala nyní pěchota celá a byla připravena i náhradní zásoba těchto pušek. Skončily několikaleté pokusy s rýhovanými děly a přijaté vzory postupně nahrazovaly děla s hladkými hlavněmi. Přehnaný parádní dril, zděděný po pedantském starém Bedřichu Vilémovi III., byl postupně nahrazován lepším systémem výcviku, v němž se kladl důraz především na službu v předních strážích a boj v rozptýleném tvaru. Pro obojí byly do značné míry vzorem alžírské jednotky Francouzů. U vyčleněných praporů se hlavní bojovou sestavou stala rotní kolona. Velká pozornost se věnovala rovněž střelbě do terčů, při níž bylo dosaženo skvělých výsledků. Značně se zlepšilo i jezdectvo. Po řadu let se věnovala velká pozornost chovu koní, zejména ve Východních Prusích, které jsou chovem koní proslulé, ve velké míře se praktikovalo křížení s arabskými druhy - a plody tohoto úsilí se teď začaly projevovat. Východopruský kůň, který je menší a pomalejší než anglický jezdecký kůň, je pro vojenské účely mnohem vhodnější a při tažení vydrží pětkrát více. Odborná příprava důstojníků, která se po dlouhou dobu velmi zanedbávala, dosáhla opět předepsané velmi vysoké úrovně a pruská armáda se ve všem úplně změnila. Dánská válka^[68] ukázala každému, kdo chtěl vidět, že je tomu tak. Leckteří však vidět nechtěli. Nato roku 1866 udeřil hrom a nevidět už nebylo možné. Hned poté se pruský systém rozšířil na severoněmeckou armádu a jeho hlavní rysy i na armády jihoněmeckých států. Výsledky ukázaly, jak snadno se tento systém dal zavést. Pak přišel rok 1870.

Roku 1870 však francouzská armáda už nebyla onou armádou z roku 1859. Defraudace, korupce a všeobecné zneužívání úředního postavení pro soukromé zájmy, které byly podstatou systému druhého císařství, zachvátily i armádu. Jestliže Haussmann se svot bandou vydělal milióny na obrovském pařížském kšeftu,^[69] jestliže se celá správa veřejných prací, každá smlouva uzavíraná vládou, každý civilní úřad nestydatě a otevřeně stával nástrojem okrádání veřejnosti, jak měla zůstat ctnostnou jediná armáda, ta, které Ludvík Napoleon vděčil za všechno a které veleli lidé stejně chtiví bohatství jako šťastnější civilní příživníci na císařském dvoře? A když vešlo ve známost, že vláda dostává peníze na náhradníky, aniž tyte náhradníky opatřuje - a to byla věc, o níž musel vědět každý plukovní důstojník, když začaly i jiné defraudace ve vojenských skladech atd., aby bylo z čeho brát fondy, které ministerstvo války tajnt vyplácelo císaři, když v důsledku toho musely v nejvyšších armádních funkcích setrvávat osoby, které byly do tohoto tajemství zasvěceny a které proto nebylo možno propustit, ať udělaly nebo zanedbaly cokoli - tehdy se demoralizace rozšířila i na plukovn důstojníky.

Naprosto nechceme tvrdit, že mezi nimi byla všeobecným zjevem defraudace veřejného majetku, ale nutným následkem této situace bylo pohrdání představenými, zanedbávání služby a úpadek kázně. Kdyby byli měli představení autoritu, odvážili by se snad důstojníci - jak se to zpravidla stávalo - jezdit při pochodu v kočárech? Celý systém propadl hnilobě. Korupční ovzduší: v němž žilo druhé císařství, zapůsobilo nakonec i na hlavní oporu tohoto císařství - na armádu. A v hodině zkoušky nebylo možné proti nepříteli postavit nic jiného než slavné tradice armády a vrozenou chrabrost vojáků, což samo ještě k zachování prvotřídní armády nestačí.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1740 z 10. září 1870

Poznámky o válce - XVIII

Zdá se, že je ještě mnoho nepochopení, pokud jde o obléhací operace, které nyní probíhají ve Francii. Někteří naši novinářští kolegové, například v "Times", se přiklánějí k názoru, že Němci jsou sice skvělí v otevřeném poli, že však nedovedou vést obléhání. Jiní se domnívají, že Štrasburk není obléhán ani tak proto, aby bylo město dobyto, jako spíše proto, aby se ověřily některé pokusy a aby se zacvičili němečtí zákopníci a dělostřelci. Všechny tyto názory vyplývají z toho, že se ani Štrasburk, ani Toul, Mety či Phalsbourg dosud nevzdaly. Přitom se zřejmě úplně zapomíná, že při posledním obléhání v předchozí válce, při obléhání Sevastopolu^[58], trvalo jedenáct měsíců od zřízení prvních zákopů do chvíle, kdy byla pevnost donucena ke kapitulaci.

Abychom mohli opravit takovéto nezralé názory, které mohou šířit jen lidé vojenství naprosto neznalí, musíme jim připomenout, jak vůbec probíhá pravidelné obléhání. Pevnostní val většiny pevností je baštovaný, to znamená, že má na svých rozích pětiboké výstupky zvané bašty, které chrání svou palbou jak prostor před opevněními, tak i příkop ležící přímo u jejich úpatí. V tomto příkopu je vždy mezi dvěma baštami samostatné trojúhelníkové opevnění zvané ravelin, kryjící část bašt a kurtinu, tj. úsek pevnostního valu mezi baštami; ravelin je obklopen příkopem. Na vnější straně tohoto hlavního příkopu je skrytá cesta - široká cesta chráněná hřebenem glacis, tj. zemním náspem asi sedm stop vysokým a povlovně se sklánějícím na vnější stranu. Aby se obtížnost útoku ještě zvětšila, přidávají se často i jiná opevnění. Valy všech těchto opevnění jsou u základů obloženy zdivem nebo chráněny vodou v příkopech, aby se znemožnila zteč nepoškozených opevnění; opevnění jsou uspořádána tak, že vnitřní vždycky ovládají vnější, tj. převyšují je, a vnější zase výškou svých valů ovládají předpolí.

K útoku na takovou pevnost se stále ještě používá jedině metody, kterou zdokonalil Vauban, i když rýhovaná děla obléhaných si možná vynutí změny v případě, že terén před pevností bude do velké vzdálenosti dokonale rovný. Protože se však téměř všechny tyto pevnosti budovaly v době, kdy převládala děla s hladkou hlavní, nebrával se terén vzdálenější než 800 yardů od opevnění už v úvahu, takže se téměř ve všech případech budou obléhatelé moci skrytě přiblížit až na tuto vzdálenost, aniž budou muset kopat normální zákopy. Především je tudíž nutno obklíčit pevnost, zatlačit její přední stráže a ostatní předsunuté oddíly, provést průzkum opevnění, přisunout obléhací děla, střelivo a další zásoby a organizovat sklady. V současné válce bylo do tohoto přípravného období, které může trvat značně dlouho, zahrnováno i první bombardování polními děly. Štrasburk byl volně obklíčen od 10. srpna, těsně asi od 20. srpna, bombardován od 23. do 28. srpna a pravidelné obléhání začalo teprve 29. srpna. Pravidelné obležení se počítá od zřízení první paralely, tj. zákopu, při jehož kopání se půda vyhazuje na stranu směrem k pevnosti, aby byli vojáci, kteří jím procházejí, skryti a chráněni. Tato první paralela obvykle obkličuje opevnění ve vzdálenosti 600 až 700 yardů. V ní se rozmisťují baterie pro podélné postřelování; jsou umísťovány v prodloužených liniích všech lící, tj. těch stran valu, jejichž palba ovládá pole; dělá se to u všech úseků pevnosti, na něž se útočí. Úkolem těchto baterií jé podélně postřelovat tato líce a zničit tak děla a pobít dělostřelce, kteří jsou na valech. Je zapotřebí aspoň dvaceti takových baterií po dvou až třech dělech, tedy celkem asi 50 těžkých děl. V první paralele se obvykle rozmisťuje i jistý počet moždířů, které mají bombardovat město a posádková skladiště odolná proti bombám. Za současného stavu dělostřelectva je moždířů zapotřebí jen k tomuto druhému úkolu, kdežto k bombardování města stačí nyní rýhovaná děla.

Od první paralely se kopou kupředu zákopy, jejichž prodloužené linie však nesmějí protínat linie pevnostních opevnění, aby je* ze žádného z těchto opevnění nebylo možno podélně postřelovat. Zákopy vedou vpřed v klikatě lomené linii až do vzdálenosti asi 350 yardů od opevnění, kde se pak zakládá druhá paralela - zákop podobný prvnímu, ale kratší. Dojde k tomu zpravidla čtvrté nebo páté noci po zahájení zákopových prací. V druhé paralele se rozmisťují kontrabaterie, po jedné proti každému líci napadené pevnosti a téměř rovnoběžně s ním; tyto baterie mají ničit děla a valy stojící přímo proti nim a křížit svou palbu s podélně postřelujícími bateriemi. Celkem budou mít asi šedesát děl velké ráže. Pak obléhatelé znovu postupují kupředu novými klikatými zákopy, které jsou tím kratší a tím lomenější, čím více se přibližují k pevnosti. Asi ve vzdálenosti 150 yardů od opevnění se kope poloparalela pro baterie moždířů a na úpatí glacis, asi 60 yardů od opevnění, se zřizuje třetí paralela, v níž jsou opět baterie moždířů. Může to být hotovo deváté či desáté noci po zahájení zákopových prací.

V této malé vzdálenosti od opevnění začínají pravé potíže. Dělostřelba obležených, pokud ovládá otevřené pole, bude do té doby už téměř úplně umlčena, avšak palba pušek z valů bude nyní podstatně účinnější než předtím a bude značně zdržovat práci na zákopech. Přibližovací zákopy se teď musí kopat daleko opatrněji a podle jiného plánu, který zde nemůžeme do podrobností vykládat. Jedenácté noci mohou obléhatelé dospět k vybíhavým úhlům skryté cesty, proti hrotům bašt a ravelinů. Šestnácté noci pak mohou dokončit korunování glacis, tzn. zřídit za celým hřebenem glacis podélný zákop rovnoběžný se skrytou cestou. Teprve pak budou s to umístit do postavení baterie, které mají probít zdivo valů a otevřít průchod přes příkop do pevnosti tím, že umlčí děla na bocích bašt, pálící podél příkopu a znemožňující jeho překročení. S rozbitím boků bašt a jejich děl a s proražením průlomu lze počítat sedmnáctého dne. Příští noci může být dokončen sestup do příkopu, zřízena přes něj skrytá cesta, aby byl úderný oddíl chráněn před bočním postřelováním, a může začít zteč.

Pokusili jsme se v tomto stručném nástinu ukáza(průběh obléhacích operací při dobývání jednoho z nejslabších a nejprostších typů pevností (Vaubanova šestiúhelníku) a stanovit dobu potřebnou pro jednotlivé etapy obléhání, pokud ovšem obléhání nebude rušeno úspěšnými výpady a za předpokladu, že obránci neprojeví mimořádnou aktivitu a odvahu a že nemají k dispozici zvláštní prostředky. Jak je vidět, bude však i za těchto příznivých okolností zapotřebí nejméně sedmnácti dní, než se podaří prolomit hlavní pevnostní valy a umožnit zteč pevnosti. Je-li posádka dostatečně početná a dobře zásobená, neexistuje žádný vojenský důvod, proč by se měla vzdávat dříve; z čistě vojenského hlediska je přímo její povinností držet se nejméně tak dlouho. A to si někteří lidé stěžují, že ještě nebyl dobyt Štrasburk, který je pravidelnému obléhání vystaven teprve čtrnáct dní a má na frontě útoku vnější opevnění, jež mu umožňují držet se nejméně o pět dní déle, než je průměr. Tito lidé si stěžují, že se dosud nevzdaly Mety, Toul a Phalsbourg. Dosud se však neví, zda byl proti Toulu zřízen už aspoň jediný zákop, a o ostatních zmíněných pevnostech je známo, že ještě vůbec nebyly pravidelně obleženy. Pokud jde o Mety, zdá se zatím, že je Němci nehodlají pravidelně obléhat. Nejschůdnější cestou k jejich dobytí se zřejmě zdá být vyhladovění Bazainovy armády. Netrpěliví pisatelé by měli vidět, že je jen velmi málo velitelů pevností, kteří jsou ochotni se vzdát, když se ukáže pár hulánů nebo když je nepřítel třeba i bombarduje, mají-li aspoň trochu vyhovující posádku a potřebné zásoby. Jestliže se Štětín roku 1807 vzdal jezdeckému pluku a jestliže roku 1815 francouzské pohraniční pevnosti kapitulovaly po krátkém bombardování nebo dokonce jen ze strachu před ním, pak nesmíme zapomínat, že se Woerth^[25] a Spichern^[27] dohromady zdaleka nevyrovnají takové Jeně^[40] nebo takovému Waterloo^[60]. Nadto pak by bylo pošetilé pochybovat o tom, že ve francouzské armádě je spousta důstojníků, kteří jsou s to odolávat pravidelnému obléhání dokonce i s posádkou složenou z příslušníků mobilní gardy.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1744 z 15. září 1870

Jak porazit Prusy

Když po italské válce z roku 1859^[65] dosáhla francouzská vojenská moc svého vrcholu, napsal pruský princ Bedřich Karel, ten, který nyní obklíčil Bazainovu armádu v Metách, spisek "Jak porazit Francouze"^[70]. Dnes, kdy obrovská vojenská síla Německa, organizovaná podle pruského systému, smetá všechno, co jí stojí v cestě, začínají se lidé ptát sami sebe, kdo a jak v budoucnu porazí Prusy. A protože se nyní válka, na jejímž počátku se Německo pouze bránilo proti francouzskému šovinismu, zřejmě pomalu, ale jistě mění ve válku v zájmu nového šovinismu německého, stojí za to zamyslet se nad touto otázkou.

"Prozřetelnost je vždycky na té straně, kde jsou silné prapory" - tímto úslovím Napoleon I. rád vysvětloval, jak se vyhrávají a prohrávají bitvy. Podle této zásady jednalo i Prusko. Postaralo se, aby mělo "silné prapory". Když mu roku 1807 Napoleon zakázal udržovat armádu větší než 40 000 mužů, propouštělo své brance po šestiměsíčním výcviku a na jejich místo povolávalo nové. A v roce 1813 dokázalo ze čtyř a půl miliónu obyvatel povolat do pole 250 000 vojáků. Později byla táž zásada krátké vojenské služby u pluků a dlouhé vojenské povinnosti v záloze ještě plněji rozvinuta a mimoto sladěna s potřebami absolutní monarchie. Vojáci trávili u pluků dva až tři roky nejen proto, aby se dobře vycvičili, ale také proto, aby se v nich vycepovala bezpodmínečná poslušnost.

V tom však je i slabina pruského systému. Má uvádět v soulad dva různé a koneckonců neslučitelné cíle. Na jedné straně chce z každého fyzicky schopného muže udělat vojáka a mít stálou armádu, jejímž jediným smyslem je být pro občany školou v zacházení se zbraní a jádrem, kolem něhož se tito občané shromáždí v případě napadení zvenčí. Potud je to systém čistě obranný. Na druhé straně však táž armáda má být ozbrojenou oporou, hlavním sloupem quasiabsolutistické vlády a za tím účelem se musí škola občanů ve zbrani změnit ve školu absolutní poslušnosti vůči nadřízeným, ve školu roajalistického cítění. To ovšem může dokázat jen dlouhá vojenská služba. Tady se právě projevuje neslučitelnost obou cílů. Obranná zahraniční politika vyžaduje výcvik mnoha lidí po krátkou dobu tak, aby byly v případě útoku zvenčí k dispozici velké zálohy. Vnitřní politika pak vyžaduje, aby se omezený počet lidí cepoval delší dobu ve věrnou armádu použitelnou pro případ vnitřní revolty. Quasiabsolutistická monarchie si zvolila střední cestu. Držela vojáky ve zbrani plné tři roky a počet odvedenců omezila podle svých peněžních prostředků. Vychvalovaná všeobecná vojenská povinnost ve skutečnosti neexistuje. Změnila se v konskripční systém, který se od systémů jiných zemí liší jen tím, že je násilnější. Stojí víc peněz, vyžaduje víc lidí a prodlužuje dobu, po kterou může být záložník povolán do služby, na značně delší dobu než v kterékoli jiné zemi. Současně se teď to, co původně bylo lidem vyzbrojeným k vlastní obraně, mění v pohotovou a poslušnou útočnou armádu, v nástroj vládní politiky.

V roce 1861 mělo Prusko něco přes 18 miliónů obyvatel a vojenské povinnosti podléhalo každoročně 227 000 mladých lidí, kteří dosáhli věku dvaceti let. Z nich byla plná polovina tělesně schopná vojenské služby, ne-li hned, tedy aspoň po několika letech. Avšak místo 114 000 odvedenců bylo do armády každoročně povoláváno jen 63 000; téměř polovina tělesně schopného mužského obyvatelstva tedy byla z výcviku ve zbrani vyloučena. Každý, kdo byl za války v Prusku, musel být překvapen velikým množstvím silných a zdravých mladých mužů ve věku 20 až 32 let, kteří si klidně seděli doma. Ono "mrtvo", které zjišťovali v Prusku za války někteří zvláštní zpravodajové, bylo jen výplodem jejich obrazotvornosti.

Po roce 1866 nepřekračoval v Severoněmeckém spolku^[11] s třiceti milióny obyvatel počet povolanců každoročně 93 000 lidí. Vezmeme-li v úvahu všechny tělesně schopné mladé muže, pak dosáhne i při nejpřísnějším lékařském výběru jejich počet nejméně 170 000. Počet povolanců byl omezen na jedné straně kvůli dynastickým zájmům, na druhé straně pak z důvodů finančních. Armáda zůstávala poslušným nástrojem k uskutečňování absolutistických cílů doma i k vedení oligarchických válek navenek; plná obranná síla národa však nebyla ani zdaleka využita.

Přesto si však tento systém zachovával obrovskou převahu nad zastaralými kádrovými systémy jiných velkých kontinentálních armád. Ve srovnání s nimi povolávalo Prusko v poměru k počtu svých obyvatel dvojnásobný počet vojáků. A dovedlo z nich také udělat dobré vojáky - díky systému, který vyčerpával zdroje země a s nímž by se byl lid nikdy nesmířil, kdyby byl Ludvík Napoleon ustavičně nesahal po rýnské hranici a kdyby tu nebyly snahy o sjednocení Německa a instinktivní povědomí, že armáda je pro ně nutným nástrojem. Jakmile však bude bezpečnost Rýna a jednota Německa zajištěna, stane se tento armádní systém určitě nesnesitelným.

Tady máme odpověď na otázku, jak porazit Prusy. Kdyby nějaký stejně početný, stejně nadaný, stejně statečný a stejně civilizovaný národ provedl ve skutečnosti to, co se v Prusku udělalo jen na papíře, kdyby totiž udělal vojáka z každého tělesně schopného občana; kdyby tento národ omezil skutečnou dobu vojenské služby a výcviku v době míru jen na tolik, kolik je k onomu účelu skutečně potřeba; kdyby přitom zachoval organizaci, která by umožňovala v případě války doplnit armádu stejně účinně, jako to v poslední době udělalo Prusko - pak tvrdíme, že by tento národ měl nad popruštěným Německem stejně obrovskou převahu, jakou ukázalo v této válce popruštěné Německo nad Francií. Podle největších pruských autorit (včetně ministra války generála von Roona) úplně stačí dvouletá služba, aby se z vesnického balíka stal dobrý voják. S laskavým svolením pedantských oficírů Jejího Veličenstva bychom dokonce tvrdili, že u většiny odvedenců by k tomu stačilo osmnáct měsíců - dvě léta a jedna zima. Přesná délka služby je však podřadnou otázkou. Jak jsme viděli, dosáhli Prusové skvělých výsledků po šestiměsíční službě a s vojáky, kteří těsně předtím přestali být nevolníky. Hlavní věc je, aby byl skutečně zaveden princip všeobecné vojenské povinnosti.

A bude-li válka vedena až k onomu hořkému konci, po němž teď volají němečtí šosáci, tj. až k rozkouskování Francie, můžeme se spolehnout, že Francouzi tento princip přijmou. Doposud byli bojovným, nikoli však militaristickým národem. Nenáviděli službu ve francouzské armádě, která byla založena na kádrovém systému s dlouhou vojenskou službou a s malým počtem vycvičených záloh. Budou však velmi ochotně sloužit v armádě s krátkou dobou vojenské služby a s dlouhou vojenskou povinností v záloze a udělají ještě víc, jestliže tak budou moci smýt hanbu Francie a obnovit její integritu. Potom bude mít "silné prapory" Francie a jejich účinek bude stejný jako v této válce, pokud Německo nezavede stejný systém. Bude tu však tento rozdíl: jako byl pruský systém zeměbrany pokrokem proti francouzskému kádrovému systému, protože zkracoval dobu služby a zvyšoval počet mužů schopných bránit svou vlast, tak bude tento nový systém skutečně všeobecné vojenské povinnosti pokrokem proti systému pruskému. Válečná kapacita bude mohutnější, zatímco mírové armády budou menší; každý občan země bude muset sám, osobně a nikoli prostřednictvím náhradníka^[64] vybojovat spory svých vládců; obrana bude pevnější a útok bude obtížnější; a samo rozšíření armád nakonec povede ke snížení výdajů a stane se zárukou míru.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1746 ze 17. září 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a - pěší myslivci. (Pozn. red.)

b - afričtí střelci (jízdní). (Pozn. red.)

c - "chceš-li mír, připravuj válku". (Pozn. red.)

d - "gymnastický krok" (franc.), "zrychlený krok" (angl.) = forma usilovného pochodu, vlastně vytrvalý poklus. (Pozn. čes. red.)

e - ideálním příkladem (Pozn. red.)

56 Gdaňsk byl za válek Napoleona I. s protifrancouzskými koalicemi evropských států obléhán dvakrát.

V březnu až květnu 1807, za války Napoleona I. se čtvrtou protifrancouzskou koalicí, kladla posádka pevnosti složená z pruských vojsk a spojeneckého ruského oddílu houževnatý odpor francouzskému sboru. Akce posádky podporoval druhý ruský oddíl, který se pokoušel prorazit blokádu. Gdaňsk se vzdal teprve pro nedostatek střeliva s podmínkou, že posádka bude moci svobodně odejít z pevnosti.

Začátkem roku 1813 obléhala Gdaňsk, obsazený Francouzi, spojenecká ruská a pruská vojska, setkala se však s houževnatou obranou na přístupech k městu. Gdaňsk se bránil téměř rok a ubránil se trojímu pravidelnému obléhání, nakonec však musel kapitulovat.

57 Italský čili benátský pevnostní čtyřúhelník (viz též poznámku ^[51]) byl ve válkách 19. století hlavním opěrným bodem rakouských vojsk. Za buržoazní revoluce z let 1848-1849 byla Verona, která měla výhodné strategické postavení a chránila cesty do Rakouska, hlavní operační základnou kontrarevoluční rakouské armády Radeckého při jejích akcích proti piemontským vojskům (viz Marx-Engels, Spisy 13, zde a zde.)

58 Za krymské války byl Sevastopol v letech 1854-1855 obléhán spojeneckými francouzskými, anglickými, tureckými a sardinskými vojsky. Ruská armáda hrdinsky bránila Sevastopol téměř rok a vyklidila město teprve 9. září (28. srpna) 1855, když byla jeho opevnění z větší části zničena.

59 Rohové a korunové hradby - pomocná vnější opevnění, zřizovaná před hlavním pevnostním valem. Rohová hradba se skládala ze dvou polobašt spojených kurtinou (takže v půdorysu připomínala vystrčené rohy); větší korunová hradba (měla v půdorysu podobu koruny) se skládala ze střední bašty, spojené na obou křídlech kurtinami se dvěma polobaštami.

60 V bitvě u Waterloo (v Belgii) 18. června 1815 byla armáda Napoleona I. poražena anglickým a holandským vojskem pod velením Wellingtonovým a pruskou armádou, které velel Blücher. Porážka u Waterloo přispěla ke ko-nečnému pádu Napoleonova císařství po jeho krátkodobém obnovení v březnu 1815.

61 Paralela - obléhací zákop probíhající rovnoběžně s obvodem pevnosti nebo s některou frontou pevnosti. Paralely se budovaly zpravidla tři, postupně stále blíž k pevnosti. Obléhatelé v nich umisťovali své dělostřelectvo a třetí paralela byla zpravidla východiskem útoku pěchoty, když dělostřelectvo probilo v pevnostních valech průlom.

62 Engels parafrázuje slova z projevu, který Ludvik Napoleon pronesl 9. října 1852 v Bordeaux krátce před plebiscitem a vyhlášením druhého císařství ve Francii. Aby získal sympatie obyvatelstva, prohlásil tehdy Ludvík Napoleon demagogicky, že "císařství znamená mír".

63 Engels má na mysli vítězství Rakušanů nad piemontskými vojsky v rakousko-italské válce, vybojované za italské buržoazní revoluce v letech 1848-1849, a řadu porážek, které rakouská vojska utrpěla při potlačování buržoazní revoluce v Uhrách v letech 1848-1849. Dále jsou míněny akce ruské armády, kterou roku 1849 poslala carská vláda do Uher na pomoc rakouským Habsburkům, a pruská intervence v jižním Německu při potlačování bádensko-falckého povstání roku 1849.

64 Systém náhradníků v armádě (remplacement) byl ve Francii dlouho značně rozšířen a byl jednou z výsad majetných tříd. Každý zámožný člověk, který byl povolán do vojenské služby, mohl si za určitý poplatek najmout náhradníka. V období Francouzské revoluce bylo toto najímání náhradníků zakázáno, ale Napoleon I. je znovu uzákonil. V dubnu roku 1855 provedla francouzská vláda v náhradnickém systému některé změny: podle nového zákona byli náhradníci, pokud nebyli blízkými příbuznými odvedeného brance, vybíráni státními úřady a peněžní částky za náhradnictví se ukládaly do zvláštního armádního fondu. Nový zákon sledoval vytvoření stabilnější a císaři oddané armády. V roce 1872 byl náhradnický systém ve Francii zrušen.

65 Válka Francie a Sardinského království (Piemontu) proti Rakousku trvala od 29. dubna do 8. července 1859. Rozpoutal ji Napoleon III., který pod praporem "osvobození" Itálie usiloval o územní zisky v Itálii a o upevnění bonapartistického režimu ve Francii pomocí úspěšného "lokálního" válečného tažení. Italská velká buržoazie a liberální šlechta chtěly válkou dosáhnout sjednocení Itálie bez účasti lidových mas pod vládou savojské dynastie panující v Piemontu. Po porážkách rakouského vojska u Magenty a Solferina (viz poznámky ^[26] a ^[19]) uzavřel Napoleon III., který se polekal širokého rozmachu národně osvobozeneckého hnutí v Itálii a nepřál si přispět k sjednocení Itálie, předběžnou separátní mírovou smlouvu s Rakouskem ve Villafrance.

66 V listopadu 1850 vyhlásilo Prusko všeobecnou mobilizaci, poněvadž soupeření mezi Rakouskem a Pruskem o nadvládu v Německu vedlo k prudkému zostření rakousko-pruských vztahů. Mobilizace odhalila vážné nedostatky pruského vojenského systému a slabiny ve výzbroji pruské armády. Mimoto Rakousku poskytlo energickou podporu Rusko. Tyto okolnosti donutily Prusko vzdát se válečných akcí i nároků na hegemonii v Německu, což bylo stvrzeno tzv. "olomouckými punktacemi" z 29. listopadu 1850.

Engels ironicky srovnává tuto diplomatickou porážku Pruska s porážkou Římanů v Kaudinských soutěskách (nedaleko města Caudia) za druhé samnitské války roku 321 před n. 1. Samnité porazili římské legie a donutili je projít pod "jhem", tj. branou ze zkřížených kopí, což se považovalo za největší pohanu poražené armády. Odtud výraz "projít pod kaudinským jhem", to jest zažít krajní ponížení.

67 Reorganizace pruské armády podnítila na počátku šedesátých let takzvaný ústavní konflikt mezi pruskou vládou a buržoazně liberální většinou zemského sněmu. V únoru 1860 odmítla buržoazní většina v poslanecké sněmovně pruského zemského sněmu vyslovit souhlas s návrhem na reorganizaci armády, předloženým ministrem války von Roonem. Avšak vláda si na buržoazii zakrátko vymohla povolení prostředků "na udržení vojenské pohotovosti a zvýšení bojeschopnosti armády", což vlastně znamenalo, že se zamýšlená reorganizace začala provádět. Když v březnu 1862 liberální většina sněmovny odepřela povolit vojenské výdaje, rozpustila vláda zemský sněm a vyhlásila nové volby. Koncem září 1862 byl vytvořen Bismarckův kontrarevoluční kabinet, který v říjnu téhož roku znovu rozpustil zemský sněm a začal provádět vojenskou reformu, na kterou uvolnil prostředky bez schválení zemského sněmu. Konflikt skončil teprve roku 1866, když pruská buržoazie po vítězství Pruska nad Rakouskem kapitulovala před Bismarckem. - Reorganizací pruské armády se zabývá Engels v práci "Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana" (viz Marx-Engels, Spisy 16).

68 Dánská válka - válka Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864 o vévodství Šlesvik a Holštýn, která patřila Dánsku, ale byla obydlena Němci. Tato válka znamenala důležitou etapu sjednocování Německa pod pruskou hegemonií. Junkerská Bismarckova vláda chtěla připojit obě vévodství k Prusku, posílit pruský vliv v Německu a potlačit opozici liberální buržoazie. Rakousko se války zúčastnilo, protože chtělo, stejně jako Prusko, Šlesvik a Holštýn anektovat. Po porážce Dánska byla vévodství prohlášena za společnou državu Rakouska a Pruska; po prusko-rakouské válce z roku 1866 byly Šlesvik a Holštýn přičleněny k Prusku.

69 V padesátých a šedesátých letech 19. století řídil prefekt departementu Seine Haussmann v Paříži rozsáhlé práce při přestavbě města. Měl tak být nejen zvýšen přepych aristokratických čtvrtí, ale rozšířením dosavadních ulic a projektováním nových rovných tříd měly být usnadněny akce vojsk a použití dělostřelectva proti případným lidovým povstáním. Finanční prostředky, které k tomu byly určeny, Haussmann se svými podřízenými bezohledně rozkrádal.

70 Princ Bedřich Karel přednášel v roce 1860 několikrát důstojníkům štětínskí posádky na téma "O bojové taktice Francouzů". Přednášky vyšly jako brožura v roce 1860 ve Frankfurtu nad Mohanem pod titulem "Eine militärische Denkschrift" ["Vojenský pamětní spis"].