Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Bitva na řece Černé[278]
V poště, kterou ve středu večer přivezla „Africa“, chybí proti našemu očekávání zpráva knížete Gorčakova o bitvě na Černé, vybojované 16. srpna. Francouzské a anglické zprávy, ktcré jsme otiskli včera, obsahují však dost informací, abychom mohli tuto událost dosti přesně posoudit. Francouzská zpráva překvapuje tím, že se v ní neprojevuje ona tendence k chvástání, kterou se až pří1i často vyznačují francouzští rváči a která přímo čišela z prvních Pélissierových bulletinů. Starý generál se nyní vyjdřuje nezvykle jasně, věcně a konkrétně; přiznává dokonce, že v této bitvě bojovali Rusové velmi statečně. Tato zpráva velmi příznivě kontrastuje s hlášením generála Simpsona, z jehož zábavných kalkulací s počty vojsk, která se zúčastnila bitvy, by se zdálo, že nějakých 15 000 Francouzů a Sardiňanů celkem snadno porazilo 60 000 Rusů. Ve skutečnosti proběhla bitva, jak se zdá, takto:
Ráno 16. srpna před úsvitem sestoupili Rusové z Mackenziových výšin a zaujali postavení na okraji pahorků svažujících se k řece Černé. Velel jim osobně kníže Gorčakov. Podřízeni mu byli generál Read, který velel pravému křídlu (7. a 12. divizi), Liprandi, který s 5. divizí zaujímal střed, zatímco ruské levé křídlo tvořila 17. divize. Byly zde také části 4. a 6. divize, zřejmě jako zálohy. 5. divize spolu s jednotkami, jež patří ke 4. a 6. divizi, jsou částí 2. (Paňutinova) sboru, který právě přibyl na Krym; zbytek bylo staré krymské vojsko, jehož bojové počty se zřejmě značně ztenčily.
Terén na druhé straně řeky Černé je převážně rovinatý, neboť balaklavská rovina tu pokračuje až k řece, ale těsně u jejích břehů přechází ve dvě skupiny pahorků; jejich svahy jsou ve směru od Balaklavy pozvolné, ale srázně spadají k řece Černé a tvoří tak dobré obranné postavení proti nepříteli útočícímu přes řeku. Mezi těmito dvěma skupinami pahorků je údolí, jímž v bitvě u Balaklavy útočilo britské lehké jezdectvo. Východní skupinu pahorků, která tvoří pravé křídlo tohoto postavení, obsadil La Marmora se dvěma sardinskými divizemi; druhou skupinu, směrem na severozápad, obsadily tři francouzské divize, které tak zaujaly střed a levé křídlo postavení. Francouzům velel generál dʼHerbillon, který umístil Camouovu divizi nalevo, svou divizi do středu a Faucheuxovu divizi napravo, kde tato divize navázala spojení se sardinskou divizí Trottiho. Toto postavení zesilovaly ještě dvě překážky, ležící bezprostředně před ním, jednak řeka Černá, která v té době byla jistě brodná, ale přesto ji mohli Rusové překročit jen na určitých místech a na úzké frontě, jednak vodovodní kanál, vytesaný na mnoha místech ve skalách, takže vojáci, i když jej překročili, museli zlézat příkré stěny skal. Na okraji pahorků vybudovali Francouzi a Piemonťané lehké valy, které právč tak stačily chránit jejich kanóny. Obě skupiny vrchů tvořily jakoby několik bašt, navzájem se kryjících z boku svým dělostřelectvem. Za Černou, přes niž vedly mosty u Čorguně, na nejzazším sardinském pravém křídle, a u hostince (rusky traktira) před středem francouzských postavení postavili Piemonťané dvě roty jako přední stráže, zatímco Traktirský most kryli Francouzi z malého předmostí. Francouzské přední stráže stály ještě dále za ním.
Ráno 16. srpna dopravili Rusové dělostřelectvo do postavení na výšinách východně od řeky Černé a vyslali své předsunuté jednotky do údolí. Bylo ještě před rozedněním a hustá mlha jim, stejně jako u Inkermanu, usnadnila překvapivý útok. V několika málo okamžicích zatlačili spojenecké přední stráže, a když se rozednilo, měli ve svých rukou předmostí a celý východní břeh řeky a bojovali se dvěma francouzskými pluky o přechod přes mosty. Potom 7. a 12. ruská divize, které stály přímo proti francouzským divizím Camouově a dʼHerbillonově, sestoupily ve dvou sevřených proudech do údolí, zformovaly se zde v útočné kolony a postupovaly ve dvou skupinách: 7. divize překročila řeku a vodovodní kanál jednak přes brody, jednak po provizorních, narychlo postavených mostech a postupovala proti Camouovi, zatímco 12. divize, z níž část zůstala v záloze, postupovala proti dʼHerbillonovi přes Traktirský most, jehož obránci byli drtivou ruskou přesilou ve chvilce zatlačeni. Rusové tentokrát postupovali přes vodovodní kanál a po svazích pahorků s nevídanou rychlostí a elánem. Když 7. ruská divize vystoupila téměř až na okraj pahorku, vypálily do ní salvu Camouovy jednotky, rozvinuté v linii, a napadly ji z boku a z týlu tak prudce, že se Rusové okamžitě obrátili a v smrtonosné palbě ustoupili zpět za řeku, a můžeme-li věřit generálu Pélissierovi, 7. divize již do této bitvy nezasáhla. Na středním úseku se 12. divizi podařilo vystoupit na pahorky a vklínit sc mezi několik francouzských pluků. V jedné chvíli sc zdálo, že výsledek bitvy je nejistý, když tu dal dʼHerbillon rozkaz jedné brigádě Faucheuxovy divize, aby zaútočila na levý bok ruských kolon, a po krátkém boji byli Rusové zatlačeni dolů se svahů pahorků a Francouzi, kteří je pronásledovali, na chvíli znovu ovládli most.
Gorčakov však připravil nový útok. Zbývající část 12. divize spolu s 5. divizí sestoupily do údolí, aby kryly prchající jednotky, které se znovu zformovaly, načež celá 12. a 5. divize přešly opět do útoku. Překročily řeku jednak po mostě, jednak ji přebrodily těsně vpravo a vlevo od něho, a velmi rychle postupovaly proti středu spojeneckého vojska (tj. proti dʼHerbillonově a Faucheuxově divizi). V té době již Francouzi dopravili do postavení všechno své dělostřelectvo, které pálilo do ruských kolon čelně, zatímco sardinské dělostřelectvo je postřelovalo z boku. Bez ohledu na zhoubnou palbu ruské kolony stále rychle postupovaly a opět se dostaly až na výšiny. Tam narazily na Francouze, kteří se těsně za hřebenem pahorků rozvinuli v linii. Jakmile se čela ruských kolon dostala až na hřeben, vypálili do nich Francouzi salvu a čelně i z boků je napadli bodáky. Boj byl opět krátký. Rusové ustoupili a bezhlavě prchali přes řeku v palbě spojeneckých pušek a děl. Tato druhá porážka Rusů vlastně rozhodla o výsledku bitvy. Rusové nasadili tři pětiny své pěchoty a nemohli doufat, že dostanou nějaké čerstvé posily. Také spojenci nasadili tři z pěti svých divizí, ale z tábora u Sevastopolu je spěchaly podpořit čerstvé jednotky. Pélissier povolal další dvě řadové a jednu gardovou divizi, které již přicházely. Bylo asi 8 hodin ráno. Gorčakov se bez ohledu na tyto nepříznivé okolnosti rozhodl znovu zaútočit. Nyní měla první vyrazit 17. divize a měla být jádrem té části rozbitých jednotek, kterou bylo ještě možno vrhnout proti nepříteli. Směr útoku byl posunut ještě dál doleva; tentokrát Rusové napadli Faucheuxovu divizi. Ale marně. Křížová palba francouzského a sardinského dělostřelectva je zdecimovala dřív, než mohli dosáhnout vrcholu pahorků; francouzské linie znovu rozbily ruské kolony a zatlačily je zpět za řeku, zatímco Piemonťané (Trottiho divize) napadli Rusy z boku a dovršili vítězství. Nedotčeny zůstaly jen jednotky 4. a 6. divize, jejichž celková bojová síla se rovná asi jedné divizi. Hnát je do útoku nemělo vůbec žádný smysl. Porážka byla jasná, a proto Rusové předsunuli dělostřelectvo a začali ustupovat. Jejich vlastní postavení bylo tak silné, že Pélissier považoval za vyloučené podniknout na ně útok, a proto se spojenci omezili jen na to, že znepokojovali ruské vojsko palbou z děl a pušek. Proti spojencům měli Rusové v této akci ohromné ztráty. Asi 5000 jich bylo zabito, raněno nebo zajato, zatímco ztráty spojenců činily jen asi 1500 mužů. Bylo tomu tak proto, že Rusové museli vést všechny útoky za velmi silné palby spojeneckého dělostřelectva, zejména piemontského, jehož šestnáctiliberní děla se sice těžko přemisťují, ale jakmile zaujmou postavení, jsou velmi účinná.
Rusové podnikali v této bitvě výhradně jen čelní útoky. Obejít francouzské levé křídlo u Inkermanu zřejmě nemohli, neboť tento prostor ovládaly francouzské baterie umístěné na výběžcích hornatiny naproti Inkermanu. Obejít spojence z jejich pravého boku by nutně vyžadovalo, aby hlavní ruské síly sestoupily do Bajdarské doliny, kde je pro tak těžkopádné vojsko zřejmě příliš obtížňý terén. Proto volili čelní útok a velmi správně se pokusili protivníka překvapit. Pokus se jim částečně podařil, ale nepočínali si přitom dost energicky. Jakmilc se Rusové zmocnili přechodů přes Černou, měli hned postupovat kupedu se všemi silami, které byly po ruce, aby své výhody využili dříve, než se Francouzi vzpamatují z prvního úderu. Místo toho poskytli svým protivníkům čas, aby jejich vojsko a dělostřelectvo zaujalo bojové postavení, a účinek překvapení, s jehož pomocí se Rusové mohli zmocnit výšin obsazených Francouzi, byl ten tam už skoro v té chvíli, kdy ruské vojsko dosáhlo řeky Černé. Je to další důkaz, jak těžké je pohnout ruským vojskem, když okolnosti vyžadují rychlou akci a když se nižší velitelé musí řídit vlastním úsudkem.
Francouzi jsou odjakživa známi svým přezíravým postojem ke službě v předních strážích. I v slavných dobách francouzské armády mohl aktivní nepřítel kterékoli noci překvapit jejich přední stráže a bez velkého rizika vyvolat poplach v jejich táboře. Tentokrát se to, jak je vidět, podařilo i pomalým Rusům. Hlavní francouzské postavení bylo tak blízko Černé, že jejich předsunuté jednotky měly být vysunuty ještě dál kupředu nebo, kdyby to terén nedovoloval, měly být zesíleny natolik, aby se mohly udržet, dokud by tábor nebyl připraven k boji. Takto se však Francouzi utábořili bez patřičného předvoje, a proto Rusové mohli postoupit až k jejich hlavnímu postavení dřív, než se jim Francouzi stačili postavit všemi silami na odpor. Aktivnější protivník než Rusové by byl vrhl svou přesilu kupředu tak rychle, že by se zmocnil výšin dřív, než by se Francouzi, kteří je měli obsazeny, vůbec zmohli na pravidelný a soustavný odpor. Ale sami Rusové se báli riskovat jednu či dvě divize v bojích za šera, a tak ztratili všechny výhody, které jim skýtalo překvapení.
Za rozhodné a snadné úspěchy, jichž Francouzi dosáhli tím, že odrazili ruské kolony, když už vystoupily na výšiny, vděčí taktickému systému, kterého dosud používali jen málokdy. Tomuto způsobu boje se zřejmě naučili od Angličanů, kteří sou v něm mistry. Při obraně řetězu pahorků je velmi výhodné skrýt vojska těsně za jejich hřebenem, kde jsou plně chráněna, rozvinout je v linii a čekat, až se objeví nepřátelské kolony. Jakmile se na hřebeni objeví čela nepřátelských kolon, linie obránců do nich vypálí salvu, na niž mohou útočníci odpovědět jen několika výstřely z pušek, načež jsou napadeni čelně i z boků bodáky. Tak bojovali Angličané u Bussaca, Pamplony a Waterloo[279] i v jiných bitvách, a vždy s úspěchem. Zdá se však, že v evropských armádách tento téměř zcela spolehlivý způsob, jak bránit řetěz výšin, nadobro vymizel. V taktických příručkách je uváděn, ale v praxi jej téměř úplně vytlačila všeobecná záliba v kolonách krytých jednotlivými střelci. Francouzům slouží velice ke cti, že převzali od svých bývalých nepřátel tento prostý a účinný manévr. Kdyby byli uspořádáni v kolonách, Rusové by byli proti nim pravděpodobně ve větší výhodě a možná, že by byli i zvítězili. Ale v dané situaci, kdy nepřítel byl dezorganizován ničivou dělostřeleckou palbou a unaven zlézáním příkrých strání, se ukázalo, že palba rozvinuté linie pěchoty má drtivý účinek; prudký bodákový útok pak stačil zahnat na útěk masu vojáků, kteří pozbyli bojového ducha ještě dřív, než se ocel bodáků zaleskla těsně před nimi.
Byla to třetí pravidelná bitva v této válce svedená v otevřeném poli, a stejně jako bitvy u Almy a Inkermanu se vyznačovala tím, že byla poměrně krátká. Pro napoleonské války bylo charakteristické, že bitvám předcházelo mnoho menších potyček; každá strana hleděla vyzkoušet nepřítele dřív, než se s ním střetne v rozhodujících místech a s rozhodujícími silami. Teprve když každá strana nasadila větší počet vojsk, pokusila se zasadit rozhodující úder. Zde naopak nevidíme žádné ztráty času, žádný zápas o vyčerpání protivníka; úder je zasazen ihned a osud bitvy závisí na výsledku jednoho či dvou útoků. Tento způsob boje vypadá mnohem odvážněji než způsob Napoleonův; ale i když dvojnásobná početní převaha, jakou měli spojenci na Almě, či známá ruská neobratnost v manévrování takovou přímou akci zdánlivě ospravedlňují, nic to nemění na skutečnosti, že se na obou stranách projevuje velký nedostatek vojevůdcovského umění. A kdykoli rváči bojující podle zmíněné zásady náhodou narazí na generála, který dobře ví, jak na jejich vojsko jít, dovede mu nastražit léčky a vlákat je do nich, ocitnou se velmi brzy ve velmi nezáviděníhodném postavení.
Nakonec tedy můžeme jen opakovat to, co jsme řekli už mnohokrát: v této válce je pro obě strany charakteristická především odvaha vojáků a průměrnost generálů.
Napsal B. Engels kolem 31. srpna 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4494 ze 14. září 1855
a v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 409 a 411 3. a 4. září 1855Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)278 V prvém odstavci článku jsou patrné zásahy redakce „New-York Daily Tribune“. Varianta článku byla otištěna s týmž názvem v „Neue Oder-Zeitung“ 3. a 4. září 1855.
279 Engels tu uvádí příklady bitev, v nichž anglické vojsko spolu s vojsky svých spojenců zvítězilo nad Francouzi ve válkách proti Napoleonovi I.: bitva u Bussaca (Portugalsko) 27. září 1810, obléhání pevnosti Pamplony (Španělsko) v roce 1813, bitva u Waterloo (Belgie) 18. června 1815.