Ke kritice krymských záležitostí.

Karel Marx

Ke kritice krymských záležitostí. — Z parlamentu

Londýn 23. května. Hrozivá nespokojenost spojenecké armády a námořnictva u Sevastopolu s odvoláním kerčské expedice nalezla ohlas, i když jen slabý a mdlý, v londýnském tisku. Začínají se projevovat obavy, že jednotu spojenců a zdárný průběh válečného dramatu na Krymu neohrožují ani tak Rusové jako troufalý a rozmarný zásah dei ex machina^{^[a]}, vojenského génia Napoleona III. Ukázky tohoto génia, obsažené ve známém vědeckodidaktickém vojenském „pokusu“, který byl otištěn v „Moniteuru“^{^[161]}, opravdu můžeme nazvat všelijak, jenom ne potěšitelnými a uspokojivými. Dosud však byla vzdálenost válčiště od Tuilerií určitou zárukou, že tam pařížský vojenský diletantismus nebude prakticky zasahovat. Ale podmořský telegrafní kabel zatím překlenul vzdálenosti, s nimi zmizela i záruka, a John Bull, který si rád říká „the most thinking people in the world“^{^[b]}, začíná nad tím hloubat a reptat a naříkat, že angličtí námořníci i loďstvo se mají stát corpus vile^{^[c]}, s níž bude experimentovat zděděný a prozřetelností seslaný „vojenský génius“.

Dnešní „Morning Herald“ tvrdí s určitostí, že expedice byla odvolána, protože Bonaparte opět pojal osudnou myšlenku vzít Sevastopol ztečí z jihu. Ani na okamžik nepochybujeme, že vojenský génius z Tuileriíje posedlý touto utkvělou myšlenkou, ale nemůžeme uvěřit, že by i prostý „sabreur“^{^[d]} jako Pélissier byl schopen provést takový nesmyslně zhoubný plán. Věříme proto, že bylo rozhodnuto provést masový přechod přes řeku Černou a uznáno za povážlivé tříštit celkové síly vyčleněním sboru o 12 000 mužích. Místo vyčlenění 12 000 mužů by se mělo naopak těsně před nasazením armády nalodit v Jevpatoriji 15 000—20 000 Turků, připojit je k hlavní armádě a v Jevpatoriji ponechat jen posádku nutnou k udržení města. Jak bylo už v jedné z dřívějších zpráv^{^[e]} upozorněno, závisí celý úspěch tažení na síle armády, která překročí řeku Černou. Ať tak či onak, odvolání kerčské výpravy je nový důkaz nejistoty a váhání, rozpaků a hudlaření, které je dnes vydáváno za „idées Napoléoniennes“^{^[f]}.

Mezitím se hrdinové improvizovaní pro účely coup d‘état^{^[g]} neslýchaně rychle opotřebovávají. Začalo to Espinassem, kterého zuávové po hanebném tažení do Dobrudže^{^[162]} donutili, aby vzal nohy na ramena a uchýlil sc do Paříže. Je to týž Espinasse, který byl pověřen střežit budovu Národního shromáždění, a vydal ji nepřátelům.^{^[163]} Druhý v sestupné linii byl Leroy, alias Saint-Arnaud, ministr války ve vládě druhého prosince. Po něm následoval Forey, tak statečný při štvanicích proti nešťastným rolníkům v jihovýchodní Francii a tak ohleduplně humánní vůči Rusům. Armáda jej podezřívá, že Rusům vyžvanil tajemství francouzské válečné rady, a proto musel být vyexpedován z Krymu do Afriky. Konečně Canrobert byl degradován pro notorickou neschopnost. Ironie dějin jmenovala jeho nástupcem a víceméně vrchním velitelem anglo-francouzské armády Pélissiera, téhož Pélissiera, o němž se v roce 1841 v parlamentě, v londýnských důstojnických klubech, na shromážděních na venkově, v „Times“ i v „Punchi“ znovu a znovu tvrdilo, že s touto „nestvůrou“ („that ferocious monster“) nikdy žádný čestný anglický důstojník nemůže sloužit. A nyní slouží anglická armáda nejen s ním, nýbrž pod jeho velením — celá anglická armáda! Když toryové svrhli whigy a jejich ministra zahraničních věcí Palmerstona, svolal Palmerston do Tivertonu své voliče a dokazoval jim, že má právo rozbít anglo-francouzské spojenectví a spojit se s Ruskem, protože francouzská vláda, protože Ludvík Filip má ve svých službách takovou „stvůru“, jako je Pélissier! Musí se přiznat, že platí-li francouzská armáda draho za své prosincové povstání, nepřináší ani Anglii spojenectví s restaurovaným císařstvím jen samé „růže“.

Vláda zažila včera v Dolní sněmovně porážku, která svědčí jen o tom, že parlament se čas od času ministrům mstí za opovržení, které sklízí out of doors^{^[h]}. Jistý pan Wise předložil návrh, podle něhož

„jc názorem této sněmovny, že je nutno provést úplnou revizi našich diplomatických institucí, jak to doporučuje zpráva výboru pro platy úředníků, zvoleného v roce 1850“.

Pan Wise je Palmerstonův přítel. Jeho návrh figuruje na denním pořadu Dolní sněmovny snad už dva roky a dosud se o něm nejednalo. Včera jej nespokojeným poslancům předhodila náhoda. Wise pronesl řeč a počítal s tím, že po několika Palmerstonových poznámkách sehraje obvyklou hru a vezme svůj návrh zase zpět. Avšak zcela proti ujednání návrh, který Wise vzal zpět, převzal pan Baillie a prosadil jej proti Wisovi a Palmerstonovi většinou 112 hlasů proti 57. Tato porážka starého taktika Palmerstona nijak neznepokojila, neboť ví, že Dolní sněmovna musí občas nechat některý vládní návrh propadnout a naopak protivládní návrh nechat zvítězit, aby zachránila zdání samostatnosti. Naproti tomu Disraeliho návrh^{^[164]} zapůsobil na vládní lavice jako blesk. Sám Palmerston, mistr parlamentní komedie, blahopřál „autorům a hercům této nedostižné scény“. Nebyla to ironie. Byl to bezděčný hold, který umělec vzdává svému soupeři, který jej porazil v jeho vlastním oboru. Palmerston si na pondělním zasedání počínal vůči Milneru Gibsonovi, Gladstonovi, Herbertovi, Brightovi a lordu Vanovi tak obratně, že to vypadalo, jako by se jakákoli rozprava o zahraniční politice odkládala až na dobu po svatodušních prázdninách, jako by vláda a Dolní sněmovna byly zavázány k určitému postoji a jako by mocný vikomt měl na několik týdnů zajištěnu osobní diktaturu. Jediný den, kdy se ještě mohla rozprava konat — čtvrtek, byl vyhrazen projednání Layardova návrhu o reformě. Tak by nemohl nikdo Palmerstonovi zabránit, aby v době svatodušních prázdnin uzavřel mír, a jak to už nejednou učinil, překvapil sněmovnu, až se znovu sejde, nějakou svou pověstnou dohodou. Sněmovna sama by si možná ráda toto obratné překvapení dala líbit. Mír uzavřený za jejími zády, dokonce i mír à tout prixe^{^[i]} by byl pro ni přijatelný, s několika protesty post festum^{^[j]}, aby se neřeklo. Ale od toho okamžiku, kdy sněmovna a vláda byly nuceny vyjádřit se ještě před odročením, nemohla už vláda sněmovnu překvapit a sněmovna se už také nemohla dát překvapit. Proto ono zděšení, když se Disraeli zvedl a předložil svůj návrh a Layard mu postoupil svůj den. Toto „spiknutí Layarda a Disraeliho“, jak to nazvala „Post“, zmařilo tak všechny obratné manévry podnikané od „konce“ dosud „neukončené vídeňské konference“.

Napsal K. Marx 23. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 241 z 26. května 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — doslova „boha ze stroje“ (v starořeckém divadle se herci představující bohy spouštěli na jeviště zvláštním strojem); v přeneseném smyslu znamená „deus ex machina“ zásah, který náhle rozhodne, zpravidla šťastně, konflikt, situaci apod. (Pozn. red.)

b — „nejpřemýšlivější lid na světě“. (Pozn. red.)

c — bezcennou věcí. (Pozn. red.)

d — „sekáč“. (Pozn. red.)

e Viz zde. (Pozn. red.)

f — „napoleonské ideje“. (Pozn. red.)

g — státního převratu. (Pozn. red.)

h — venku. (Pozn. red.)

i — za každou cenu. (Pozn. red.)

j — dodatečně, když už je po všem. (Pozn. red.)

161 11. dubna 1855 otiskl „Moniteur“ úvodník „Východní expedice“, v němž byly uvedeny instrukce Napoleona III. maršálu Saint-Arnaudovi. Engels tento úvodník podrobně rozebírá v článku „Kritika Napoleonova článku v ‚Moniteuru‘“ (viz zde).

162 Neúspěšná výprava francouzského vojska pod velením Espinassovým do Dobrudže, při níž mnoho vojáků zemřelo na choleru a jiné nemoci, se uskutečnila v červenci 1854.

163 V noci z 1. na 2. prosinec 1851 byl jeden prapor pluku, jemuž velel Espinasse, pověřen chránit Národní shromáždění; Espinasse, podplacený bonapartisty, obsadil 2. prosince svým vojskem budovu, v níž zasedalo shromáždění, a tím napomohl státnímu převratu Ludvíka Bonaparta.

164 Míní se Disraeliho prohlášení na zasedání Dolní sněmovny 22. května 1855, že v nejbližších dnech předloží sněmovně k projednání návrh adresy koruně, v němž bude vyslovena nespokojenost s nerozhodnou politikou Palmerstonovy vlády v otázce míru a války. Tento návrh byl předložen 24. května 1855 a vyvolal v parlamentě živou diskusi; Marx tuto diskusi komentoval v řadě svých článků (viz Disraeliho návrh, Z parlamentu: Rozprava o Disraeliho návrhu, Parlamentní debaty o válce a Velká parlamentní debata).