Odhalení vyšetřovacího výboru

Karel Marx

*Odhalení vyšetřovacího výboru

Londýn 28. března. Vyšetřovací výbor Dolní sněmovny zasedal už víc než dvanáctkrát a výsledky jeho šetření jsou veřejnosti z velké části již známé. Byli vyslechnuti svědkové z nejrůznějších společenských vrstev, od vévody z Cambridge až po pana Macdonalda z „Times“, a zřídkakdy se při výslechu svědků projevila taková shoda výpovědí. Defilovala tu různá odvětví správy a ukázalo se, že všechna jsou nejen v neuspokojivém, ale přímo v hanebně skandálním stavu. Štáb armády, zdravotní služba, dodavatelská služba, intendantura, dopravní služba, nemocniční správa, zdravotní policie, přístavní policie v Balaklavě a v Cařihradě — všechny byly jednomyslně odsouzeny. Každý tento resort byl špatný už sám o sobě, ale v plné nádheře se celý systém zaskvěl teprve při vzájemném styku a součinnosti všech. Předpisy byly sestaveny tak skvěle, že když vstoupily v platnost, nevěděl nikdo, kde začíná a končí jeho kompetence, ani na koho se obrátit. Přečtěte si, jak to vypadá v nemocnicích, jaké hanebné surovosti se z nedbalosti nebo netečnosti pášou na nemocných a raněných na palubách dopravních lodí a při příjezdu na místo určení. Něco tak strašného se nedálo ani za ústupu z Moskvy. A k těmto věcem docházelo ve Skutari, kousek od Cařihradu, velkého města s rozmanitými zdroji, a ne na kvapném ústupu, kdy byli prchajícím stále v patách kozáci a znemožňovali jim přísun: docházelo k tomu v průběhu dosud úspěšného tažení, v místě chráněném před jakýmkoli nepřátelským útokem, ve velkém ústředním skladu, kde Velká Británie nahromadila zásoby pro svou armádu. A původci všech těchto hrůz nebyli žádní barbaři, nýbrž gentlemani patřící k „horním deseti tisícům“, svým způsobem mírní lidé. Fiat^{^[a]} reglement, pereat^{^[b]} armáda! „Obraťte se na jiný úřad, tato věc není v naší kompetenci.“ — „Ale na koho se obrátit?“ — „Není v naší kompetenci znát, který resort je pro tuto věc kompetentní, a i kdyby to bylo v naší kompetenci, nejsme kompetentní vám to říkat.“ — „Ale nemocní potřebují košile, mýdlo, ložní prádlo, obydlí, léky, arrowroot^{^[c]}, portské víno. Umírají po stovkách.“ — „Je nám opravdu velmi líto, že výkvět Anglie tak rychle hyne, ale nemůžerne nijak pomoci. Bez řádné žádosti podepsané půltuctem lidí, z nichž dvě třetiny nejsou přítomny, neboť jsou na Krymu nebo jinde, nemůžeme nic dát, ani když máme.“ A podobně jako Tantalus museli vojáci umírat, přestože před jejich očima, téměř na dosah ruky byly všechny prostředky, které jim mohly zachránit život. Nenašel se tu ani jeden muž, který by měl dost energie, aby zpřetrhal sítě rutiny a jednal na vlastní odpovědnost podle toho, jak to vyžadovala situace a bez ohledu na předpisy. Jediný člověk, který se toho odvážil, byla žena, miss. Nightingaleová. Když zjistila, že potřebné věci jsou ve skladech, vybrala si několik odvážných chlapíků a v pravém slova smyslu se vloupala do skladišť Jejího Veličenstva. Intendantům, kteří strnuli hrůzou, řekla:

„Teď mám, co jsem potřebovala. Nyní jděte a oznamte doma, co jste viděli. Všechnu odpovědnost beru na sebe.“

Staré baby, které rozhodovaly v Cařihradě a ve Skutari, nejenže nebyly schopné tak odvážného kroku, ale byli to takoví zbabělci, že by tomu nikdo nevěřil, kdyby to sami otevřeně nepřiznali. Například jeden z nich, jakýsi dr. Andrew Smith, který byl nějaký čas náčelníkem nemocnic, na otázku vyšetřovacího výboru, zda v Cařihradě nebyly žádné fondy, za něž by bylo možno koupit nezbytné věci, a trh, kde by se dostaly, odpověděl:

„Ale ano! Ujišťuji vás však, že po čtyřiceti letech rutiny a dřiny doma jsem se těžko mohl za několik měsíců vyrovnat s myšlenkou, že mám skutečně nijaké fondy, kterými mohu volně disponovat.“

A takové staré baby měly v rukou britskou armádu! Opravdu, i ta nejživější líčení v tisku a v parlamentě vypadají bezbarvě ve srovnání se skutečností, která se před námi rozvíjí při výsleších svědků. A co říci o všech těch Herbertech, Gladstonech, Newcastlech a tutti quanti^{^[d]}, o elegantních úřednících Peelových, kteří všechna tato nyní prokázaná fakta prohlašovali v parlamentě znovu a znovu za lež a odmítali je s tak vášnivým rozhořčením, jakého by se do té doby u těchto „veledůstojných“ pánů nikdo nenadál! Tito dandyové z Exeter Hallu^{^[122]}, puseyističtí elegáni, pro něž je rozdíl mezi transsubstanciací a reálnou přítomností životní otázkou, se chopili vedení války s takovou pro ně charakteristickou „skromnou“ domýšlivostí a dosáhli takových úspěchů v „transsubstanciaci“ britské armády, že zmizela její „reálná přítomnost“. „Ano, někde je,“ odpovídá Gladstone, „1. ledna měla britská armáda na Krymu 32 000 mužů.“ Na neštěstí je zde svědectví vévody z Cambridge, že po bitvě u Inkerrnanu, 6. listopadu, neměla britská armáda ani 13 000 bodáků, a víme, že od listopadu a prosince ztratila asi 3000 mužů.

Mezitím se zpráva o vzbouření Dolní sněmovny proti ministrům, o Roebuckovu výboru a o všeobecném rozhořčení v Anglii dostala až na Krym. Vojáci ji uvítali s jásotem, generálům a náčelníkům různých správ nahnala naopak strachu. O týden později došla zpráva, že jsou na cestě zástupci výboru zmocnění vyšetřovat a jednat. To zapůsobilo jako galvanický proud na paralytiky. Současně se pustili do práce železniční dělníci, bez ohledu na precedenty, předpisy a byrokratické zvyklosti. Zajistili místo pro vyloďování, chopili se lopat, zřídili loděnice, baráky, hráze, a dříve než se směšní staří gentlemani vzpamatovali, byly už položeny první kolejnice. I když pro obléhání nemá tato železnice pravděpodobně příliš velký význam — všech jejích výhod se dalo dosáhnout levněji a jednodušeji — přinesla ohromný prospěch pouhým svým příkladem, živým protikladem moderní průmyslové Anglie k bezmocné Anglii rutiny. Energický „postup vpřed“ železničních dělníků zlomil kouzlo, které opředlo celou britskou armádu, kouzlo vyvolané přízrakem fantastických nemožností, který dovedl britské důstojníky a vojáky téměř až k slepému fatalismu Turků a sváděl je k tomu, aby hleděli klidně vstříc jisté záhubě, jako by to byl nevyhnutelný osud. Dík železničním dělníkům se v armádě opět začalo říkat: „Aide-toi et le ciel tʼaidera.“^{^[e]} Za šest týdnů vypadalo už všechno jinak. Raglan a jeho štáb, divizní a brigádní generálové se denně objevují v zákopech, prohlížejí a nařizují. U intendantury se našli koně, káry a honáci a u jednotek prostředky, z nichž mohly svým nemocným a zčásti i sobě postavit střechu nad hlavou. Lékařský personál odstranil z nemocničních stanů a baráků nejkřiklavější nešvary. Začalo se objevovat střelivo, šatstvo, dokonce i čerstvé maso a zelenina. Začíná vládnout určitý stupeň pořádku, a i když je třeba napravit ještě mnoho starých zlořádů, je zlepšení poměrů nesporné a překvapující.

Napsal K. Marx 28. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 153 z 31. března 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Ať žije. (Pozn. red.)

b — ať zhyne. (Pozn. red.)

c — výživná škrobová moučka z tropických rostlin. (Pozn. čes. red.)

d — jim podobných. (Pozn. red.)

e „Pomoz si a nebe ti pomůže.“ (Pozn. red.)

122 Exeter Hall — budova v Londýně, kde se scházely různé náboženské a dobročinné spolky.