Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Evakuace podunajských knížectví. — Události ve Španělsku. —
Nová dánská ústava. — Chartisté
Londýn, v úterý 8. srpna 1854
28. července prošel kníže Gorčakov s hlavními silami své armády Šlavou, vesnicí vzdálenou asi šest mil od Calugareni, a 29. července se vydal dál směrem na Focšani. Předvoj pod velením generála Sojmonova se skládá z osmi praporů 10. pěší divize, z Tomského a Kolyvaňského střeleckého pluku a z husarského pluku velkoknížete následníka trůnu. Tento předvoj se měl 1. srpna přepravit přes Jalomitsu u Urešti a Urziceni, kde byly postaveny mosty. Ve Focšani ho lze očekávat kolem poloviny měsíce.
Turecká armáda postupuje třemi proudy. Střed byl 29. července v Calugareni; 30. byli harcovníci předvoje viděni u Gliny, dvě míle od Bukurešti, kde měl být podle předpokladů 1. srpna zřízen hlavní stan Ömera paši. Pravé křídlo postupovalo podél Ardžiše směrem od Oltenitsy na Bukurešť. Levé křídlo, které bylo 28. července u Moginy, má táhnout směrem od Slatiny k Bukurešti.
„Ústup ruské armády,“ píše „Moniteur de lʼArmée“, „má zřejmě spíš strategický než politický charakter. Moskalský generál vidí výhodu v tom, že může soustředit své jednotky v dobrém postavení, kde si budou moci vydechnout po útrapách, které musely snášet v Dobrudži a které jim působili Turci na levém břehu Dunaje. Bude blíž své zásobovací základně a přitom bude dál držet značnou část území obsazeného v minulém roce. Kromě toho zaujme postavení, které je hrozivé i pro nepřítele s přesilou.“
26. července se baron Budberg obrátil na obyvatele Valašska S touto výzvou:
„Jeho Veličenstvo imperátor všech Rusů, král polský, protektor knížectví Moldavského a Valašského a ochránce všech věřících pravoslavné církve, se rozhodl stáhnout na velmi krátkou dobu imperátorská vojska z nezdravých končin v Podunají a rozmístit je na zdravějších výšinách. Nepřítel se ve své krátkozrakosti domníval, že jsme ustoupili ze strachu před ním, a proto se pokoušel naše vojska na ústupu napadnout. Ale jakmile vrchní velitel kníže Gorčakov vydal rozkaz útoky odrážet, nepřítel zbaběle utekl a zanechal na místě děla a střelivo, které naši stateční vojáci ukořistili. Až opět nastane příznivější roční doba, vrátíme se k vám se zbraní v ruce, abychom vás navždy osvobodili od tureckých barbarů. Náš ústup bude proveden obezřetně a beze spěchu, aby se nepřítel nemohl domnívat, že před ním utíkáme.“
Je zajímavé, že roku 1853, také v měsíci červenci, Rusové neshledávali, že by tato roční doba byla nepříznivá pro okupaci Valašska.
„Vystěhovávání bulharských rodin z Dobrudže,“ píše se v dopise z Galace, který uveřejnily jedny německé noviny, „pokračuje. Asi 1000 rodin se 150 000 kusů dobytka přešlo poblíž Reni.“
Toto „dobrovolné vystěhování“, k němuž Rusové vyzývali místní obyvatelstvo pod záminkou, že jim hrozí pomsta Turků, velmi připomíná svým charakterem „dobrovolnou“ rakouskou půjčku. Vídeňský dopisovatel „Morning Chronicle“ hlásí, že tyto rodiny,
„když se dověděly, že jich má být použito při opevňovacích pracích v Moldavsku, prosily, aby se mohly vrátit domů, ale kozáci je násilím zahnali do Focšani, kde nyní kopou zákopy“.
Sotva byly v Madridu na Esparterův rozkaz odstraněny barikády, už se pustila do práce kontrarevoluce. Prvním kontrarevolučním krokem bylo už to, že královna Kristýna, Sartorius a jejich společníci nebyli potrestáni. Potom následovalo vytvoření vlády s moderadem OʼDonnellcm jako ministrem války, čímž tento starý Narváezův přítel dostal do rukou celou armádu. Mezi členy vlády jsou lidé jako Pacheco, Luján, don Francisco Santa Cruz, vesměs známí stoupenci Narváezovi; Pacheco byl kromě toho ještě členem vlády z roku 1847 neblahé paměti.[212] Další — Salazar — byl jmenován členem vlády jedině proto, že si v dětství hrával s Esparterem. V odměnu za krvavé oběti, které přinesl lid na barikádách a náměstích, byli ověšeni nesčetnými řády jednak Esparterovi generálové, jednak OʼDonnellovi přátelé z řad moderadů. Aby se připravila půda pro úplné umlčení tisku, byl obnoven tiskový zákon z roku 1837. Espartero, místo aby svolal ústavodárné kortesy, má prý v úmyslu svolat pouze sněmovnu podle ústavy z roku 1837 a ještě k tomu, jak někteří tvrdí, ve složení pozměněném Narváezem. Aby byl pokud možno zajištěn úspěch všech těchto i dalších opatření, bylo nedaleko Madridu soustředěno velké množství vojska. Coje na celé věci nejpozoruhodnější, je rychlost, s jakou reakce nastoupila.
Hned v prvních dnech se k Esparterovi dostavili velitelé barikád, aby mu přednesli určité připomínky k jeho výběru ministrů. Espartero se pustil do dlouhého výkladu o starostech, které se na něho ze všech stran hrnou, a pokoušel se hájit osoby, které jmenoval do vlády. Ale zástupce lidu tento výklad zřejmě příliš neuspokojil. Zároveň docházejí „velmi znepokojivé‘ zprávy o republikánských nepokojích ve Valencii, Katalánii a Andalusii. Esparterovy rozpaky jsou zřejmé z jeho dekretu, kterým schvaluje další činnost provinčních junt. Dosud se také neodvážil rozpustit madridskou juntu, třebaže jeho vláda je už vytvořena a byla uvedena v úřad.
Na žádost Napoleona Malého byl plukovník Charras vypovězen z Belgie. Pařížský zpravodaj „Indépendance belge“ píše o brožuře, kterou napsal a uveřejnil princ Murat, jenž se uchází o trůn krále Bomby[a] jako o legitimní dědictví Muratů. Brožura byla přeložena do italštiny.
Dánská vláda tvrdošíjně odmítá poskytnout západním mocnostem přístavy a vyloďovací prostory, aby jejich vojska mohla přezimovat na Baltu. To však není jediný způsob, jímž tato vláda projevuje pohrdání k mocnostem, které se postavily proti jejímu patronu, ruskému carovi. Neváhala provést svůj dávno promyšlený coup dʼétat — zcela v zájmu Ruska — přímo před nosem flotil a armád západních mocností. 26. července byl v Kodani uveřejněn státní dokument s nadpisem „Ústava dánské monarchie v oblasti společných záležitostí“. Je zvláštní, že anglický tisk toto opatření přešel skoro mlčením. Uvedu proto důležitější body z této nové dánské ústavy:
Oddíl 1. Následnictví dánské monarchie se upravuje zákonem z 3. července 1853.
Oddíl 5. Společnými záležitostmi monarchie se rozumějí všechny záležitosti, o nichž není výslovně stanoveno, že se týkají některé části dánské monarchie.
Oddíl 6. Společné výdaje, které překračují příjmy monarchie, se kryjí v tomto poměru: Dánsko 60 %, Šlesvik 17 %, Holštýn 23 %.
Oddíl 7. Společné záležitosti monarchie spravuje říšská rada (rigsrad).
Oddíl 8. Nynější říšská rada bude složena pouze ze členů jmenovaných králem. Budoucí říšské rady budou zčásti voleny.
Oddíl 10. Říšská rada se pak bude skládat z padesáti členů, z nichž král bude jmenovat dvacet, a zbylých třicet bude voleno takto: dánský sněm 18, provinční stavy šlesvické 5, holštýnské 6 a lauenburské rytířstvo 1.
Oddíl 11. Základní zákon Království dánského z 5. června 1849 se bude nadále týkat jen vnitřních záležitostí tohoto království.
Oddíl 15. Členové říšské radý dostávají roční plat 500 tolarů.
Oddíl 16. Říšská rada se svolává nejméně jednou za dva roky na dobu, kterou ustanoví král.
Oddíl 17. Zasedání se mají konat v Kodani, ale král je může přeložit kamkoli jinam.
Oddíl 18. Schůzc říšské rady řídí předseda jmenovaný králem. Rozpravy mohou být vedeny německy i dánsky, ale usnesení musí být sepsána v dánském jazyce.
Oddíl 19. Zasedání říšské rady je tajné.
Oddíl 21. Bez souhlasu říšské rady nemůže být uložena, změněna nebo zrušena žádná daň společná pro celou monarchii, ani nesmí být uzavřena žádná celostátní půjčka.
Oddíl 22. Ve všech otázkách kromě finančních záležitostí týkajících se celé monarchie má říšská rada pouze poradní hlas.
Dekretem z téhož dne se svolává říšská rada na 1. září 1854 a v jiném dekretu je uveřejněno, koho král jmenoval, vesměs dvořany, vysoké úředníky a rytíře řádu dánské říšské korouhve.
Hlavní vymoženosti, které se podařilo tímto novým coup dʼétat získat, jsou zrušení základního zákona a dánských zastupitelských institucí a vytvoření povolného nástroje, který dvoru a vládě opatří tolik finančních prostředků, kolik budou potřebovat.
Ernest Jones se vydal na další agitační okružní cestu po průmyslových obvodech, aby je získal pro chartistické hnutí. V Halifaxu, Bacupu a jiných místech, která už navštívil, byla přijata tato petice parlamentu:
Váženým členům Dolní sněmovny Velké Británie a Irska zasedajícím v parlamentě. Pokorná petice obyvatel Bacupu přijatá na veřejné schůzi v neděli 30. července 1854:
Ti, kdož podávají tuto petici, dlouho a pozorně sledovali činnost nynějších královských ministrů ve vnitřní i zahraniční politice a na základě nezaujatého pozorování došli k názoru, že ani v této, ani v oné politice si ministři rozhodně nezasluhují důvěry země.
Ti, kdož podávají tuto petici, jsou přesvědčeni, že vnitřní situace v zemi se nezlepší a síla země se neprojeví navenek dotud, dokud takovíto lidé zůstanou u kormidla státu.
Ti, kdož podávají tuto petici, žádají proto Vaši slavnou sněmovnu, aby předložila královně adresu s tím, aby Její Veličenstvo ráčilo propustit své nynější rádce a přizvalo si na pomoc lidi, kteří by byli víc v souladu s pokrokovým duchem našeho věku a víc by odpovídali požadavkům dnešní doby.
Ti, kdož podávají tuto petici, neustoupí od své žádosti.“
V neděli se na dirpleyském vřesovišti v Bacupu sešlo velké shromáždění, na němž řečník[b] pronesl jeden ze svých nejsilnějších projevů; některé úryvky z této řeči si zasluhují, aby byly otištěny ve vašem listu:
„Konečně nadešel čas jednat. Zahajujeme nyní období nového rozkvětu chartismu v Anglii, jaký tu ještě nebyl od dob jeho úpadku. Konečně nadešel čas, kdy budeme mít Chartu...
Bojovali jste proti snižování mezd a bojovali jste nadarmo; hlad vás dohnal ke vzpouře. Avšak jestliže vás hlad naučil bojovat, bída byla vaším učitelem a každou další porážkou jste byli chytřejší a zkušenější. Nejdříve jste si pomáhali organizováním a stávkami. Domnívali jste se, že vám dopomohou k vítězství, a zapomněli jste, že dokud nemáte vlastní pracovní prostředky, nemůžete vzdorovat konkurenci kapitalistů, jejichž měšec může klidně ležet a čekat, kdo to vydrží déle, zatímco vám kručí v břiše. Doufali jste, že to vyřeší zkrácený pracovní den, a dali jste si namluvit, že bude-li každý dělník pracovat o dvě hodiny méně, získají se dvě hodiny práce pro ty, kdo nemají vůbec žádnou práci. Ale zapomněli jste, že zatímco vám se zkrátila pracovní doba o jedno procento, rozmnožili monopolisté stroje o sto procent.
Potom jste to zkusili s družstevnictvím. Dospěli jste k velké pravdě, že osvobození práce se musí opírat o družstevnictví, ale neviděli jste správně prostředky, jak toto osvobození zajistit. Kdo vyrábí, potřebuje trh; máte-li něco na prodej, potřebujete někoho, kdo to od vás koupí — a vy jste zapomněli, že tento někdo tu nebyl. Rozjíždí se družstevní výroba, ale kde je trh? Kde vezmete trh? Jak udělat z chudáka boháče, aby se mohl stát kupcem družstevních výrobků? Není třeba jezdit za zlatem do Kalifornie, je tady v Anglii, přímo na povrchu země, ve vlnících se klasech úrody. Rozhlédněte se kolem sebe! Zde na travnatých svazích, kde sedíte, zde na těchto širokých lánech, kde stojíte, tam je skryta svoboda, tam je družstevnictví, tam je vysoká mzda, tam je blahobyt a mír! V patnácti miliónech naší obecní půdy, v dvaceti sedmi miliónech neobdělaných polí, která u nás v Anglii leží ladem. Jedna řecká báje vypravuje, jak Herkules zápasil s obrem Antaiem, jehož matkou byla Země, a několikrát ho povalil na zem, ale Antaios, kdykoli upadl na mateřskou hruď, nabyl nových sil a zvedl se ještě silnější než předtím. Když to Herkules zpozoroval, zvedl ho a držel ho ve vzduchu tak dlouho, dokud ho nepřemohl.
Právě tak odtrhl Herkules-monopol od rodné půdy obra Práci, sevřel ho ve spárech konkurence, a ten slabý, bezmocný visí jako Mohamedova hrobka mezi nebem a peklem — jenomže mnohem blíž k peklu!
Ale jak se dostane zpátky k zemi? Někteří lidé vám říkají, že k tomu není zapotřebí politické moci. Kdo vám to říká? Jsou to vůdcové hnutí za zkrácení pracovního dne o deset procent, nebo hnutí za desetihodinový pracovní den, nebo hnutí za zkrácený pracovní den, nebo hnutí za omezení doby provozu strojů, nebo hnutí za zakládání pohřebních spolků, nebo hnutí za odluku církve od státu, nebo hnutí za osvětu, nebo hnutí za obecní samosprávu a já nevím ještě jakých jiných hnutí. Samá ‚hnutí‘, a přitom jsme se ještě pořád nehnuli z místa! Že není zapotřebí politické moci? A proč se tedy právě tito lidé tolik točí kolem politického Tidda Pratta, proč posílají ubrečené deputace k politickému Palmerstonovi nebo petice politickému parlamentu, proč se plazí před politickým trůnem? Oni sami dokazují, že je především nutné usilovat o politickou moc! Jenže tito lidé vám radí, abyste usilovali o politickou moc pro své nepřátele. A já vám říkám, abyste usilovali o politickou moc sami pro sebe. Já hlásám tuto velkou pravdu:
Charta je lékem na všechny vaše bědy.
Kdo stojí proti nám? Za prvé koaliční vláda. Co to je? Vůdcové různých klik, z nichž ani jedna není schopna sama se udržet. Tucty lidí, příliš slabých, aby se udrželi na vlastních nohou, a tak se opírají jeden o druhého, a přitom všichni dohromady nevydají za jednoho pořádného člověka. To je koalice. Kdo ještě stojí proti nám? Toryovská opozice, která by ráda vyhodila vládu ze sedla, ale netroufá si, protože ví, že i ona bude vykopnuta, až přijde čas, a potom nastane taková potopa, že z ní nezachrání vládnoucí třídy ani sám Noe. A kdo ještě? Velkostatkářská aristokracie, která má tři čtvrtiny svého majetku zadluženy na dvě třetiny jeho hodnoty, velkolepá síla k rozdrcení lidu! 38 000 zkrachovaných landlordů a 300 000 farmářů, úpějících pod tíhou vysokého pachtovného, honebních zákonů a tyranie landlordů. Kdo ještě? Fabrikanti, které jejich nezřízená konkurence dohnala na pokraj bankrotu a kteří už brzy nebudou schopni udržet své továrny. Věru důstojná síla, povolaná k tomu, strhnout piedestal svobody pod vašima nohama! Kdo ještě zbývá? Dělník a obchodník. Často se děly pokusy sjednotit je na základě nějakého kompromisu. Já osobně jsem se vždycky stavěl proti takovému spojenectví, protože kompromisy pro volební účely by byly bývaly jen na prospěch majetným a byly by jen dovršily třídní zákonodárství. Ale nyní konečně nastal čas pro takové spojenectví, a to bez nutnosti kompromisu nebo zrady. Malí obchodníci se velmi rychle stávají demokraty. Říká se, že cesta k mozku dělníka vede přes jeho žaludek. Budiž! Zato cesta k srdci obchodníka vede přes jeho kapsu! Za každý šilink, o který dostane méně, zrodí se mu v hlavě nová myšlenka. Bankrot ukazuje obchodníkovi, kdo má pravdu... Tak se podlamuje morální síla našich nepřátel a nám přibývají noví spojenci. Také fyzická síla našich nepřátel mizí. O to se postaral car! V Irsku zůstalo sotva 1000 anglických vojáků! V Anglii nyní není pravidelná armáda, ale zato je tu milice. Ba právě! Ta milice, kde se podle londýnských ‚Times‘ tak rozmáhá dezerce, že už nestačí křičet ‚chyťte ho‘ a že se rozesílají zvláštní oběžníky do všech farností, do každé vesničky, kde se zběh někdy zdržoval třeba jen týden, zda ho není možno násilím a terorem přivléci zpět. Blahopřeji vládě k takové nové branné síle. A tak cesta je otevřena — nadešla vhodná chvíle pro lid. Nevyvozujte z toho, že mám na mysli násilí. Ne! Naprosto ne! Máme na mysli velké pokojné mravní hnutí. Ale z toho, že my máme na mysli mravní sílu, nijak neplyne, že také naši nepřátelé mají stejné úmysly.
Anglie začala přemýšlet a naslouchat. Dosud naslouchala bubnům z Polska a dusotu kopyt z Uher. Dosud naslouchala volání z Milána a výkřikům z Paříže! Ale v nastalém tichu začíná teď naslouchat tepotu svého vlastního hrdého srdce a volá: ‚I já mám před sebou úkol, i já mám nepřítele, kterého musím porazit, a místo, které si musím vydobýt!“[213]
Předseda shromáždění upozornil na přítomnost inspektora i jiných policejních úředníků a vyslovil naději, že tito vládní zaměstnanci ve svých hlášeních nepřekroutí, co tu bylo řečeno. V souvislosti s tímto varováním Ernest Jones řekl:
„Co se týče mé osoby, nestarám se o to, co řeknou — ať si povídají, co chtějí. Pro mne je agitace totéž, co pro vojáka bitva, jdu vpřed v dešti kulek, a buď padnu a zahynu, nebo zůstanu živ a zvítězím, protože já jsem voják demokracie.“
Napsal K. Marx 8. srpna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4162 z 21. srpna 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Ferdinanda II. (Pozn. red.)
b — tj. Ernest Jones. (Pozn. red.)
212 Tím se míní krajně reakční vláda ustavená v říjnu 1847, v jejímž čele stál faktický diktátor Španělska, vůdce strany moderadů, Narváez.
213 Marx cituje projev Ernesta Jonese podle listu „Peopleʼs Paper“ z 5. srpna 1854.