Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Vídeňská konference. — Rakouská půjčka. —
Provolání Dulceho a OʼDonnella. — Vládní krize v Anglii
Londýn, v úterý 18. července 1854.
13. července se konala ve Vídni konference v poněkud jiném složení než poslední slavné konference. Hrabě Buol, rakouský ministerský předseda, uspořádal toho dne recepci na počest knížete Gorčakova, ruského velvyslance, jehož úkolem je zajistit pozici knížeti Gorčakovovi, hlavnímu veliteli v podunajských knížectvích. Mimo personál ruského velvyslanectví byl přítomen hrabě Flemming, zastupující Prusko v nepřítomnosti hraběte Arnima; švédský vyslanec generál Mansbach; dánský vyslanec hrabě Bille-Brahe; holandský velvyslanec pan de Heeckeren; vyhnaný tajemník řeckého krále pan de Wendtland a konečně belgický vyslanec a senior diplomatického sboru hrabě OʼSullivan de Grass. To je úplný seznam osob otevřeně plujících pod ruskou vlajkou. Samozřejmě byl také důstojně zastoupen i Bamberg[182], ale jména jeho velikánů nebyla uvedena.
Oficiální anglický tisk nemůže skrýt své rozladění nad tím, že Rakousko nařídilo, aby hrabě Coronini zastavil svůj postup do Valašska, a nad depešemi, které došly do Paříže a Londýna a podle nichž Rusko navrhuje přijmout protokol z 9. dubna jako základ pro mírová jednání, ale za určitých podmínek. Polooficiální „Oesterreichische Correspondenz“ má za to, že i když ruské návrhy nejsou zcela uspokojivé, přece jen je v nich opravdu něco, co si zaslouží pozornosti západních mocností. Listy „Times“, „Morning Chronicle“ a „Observer“[183] hledají určitou útěchu v tom, že na všem nese vinu Prusko. Bylo-li ještě třeba nějak zdůraznit dojem vyvolaný recepcí, pak přesuny ruských vojsk dostatečně dokazují, jak Rusko důvěřuje úmyslům Rakouska. V „Neue Preussische Zeitung“, v tomto ruském moniteuru v Berlíně, čteme o posledních přesunech ruských vojsk v podunajských knížectvích:
„Z nařízení knížete Gorčakova byly odvolány všechny rozkazy vydané před několika dny. Byl dán rozkaz k ústupu posádky (z Bukurešti) a k evakuaci Bukurešti; generál Dannenberg má v několika dnech opustit toto město spolu s četnictvem a rozbít hlavní stan zadního voje ve Focšani. Podle nových dispozic se má nyní držet linie Oltenitsa—Bukurešť—Buzau—Focšani.“
Z jiných pramenů se dovídáme, že ruské jezdectvo bylo znovu vrženo vpřed směrem na Slatinu na levém břehu Oltu. Že však byl úmysl evakuovat Bukurešť opravdu vážný, je vidět z přísných opatření, která byla učiněna pro odvezení archívů z tohoto města, v nichž prý je mnoho dokumentů velmi kompromitujících petrohradský dvůr.
Všechny tyto zdánlivě podivné a protichůdné akce Rusů lze vysvětlit nevhodným zásahem turecké armády do diplomatických jednání. Stejně jako akce Turků u Oltenitsy, Četati a Silistry zvrátily ujednání postupně dohodnutá diplomaty ve Vídni, právě tak zmařil celkový postup armády Ömera paši i nedávné diplomatické pikle.
„Politikářství těch úkladných, přísahajících ničemů, — toho vyčpělého, starého, od myší ožraného, suchého sýra Nestora a toho lišáka Ulyssa nestojí za fatku, ...takže se Řekové začínají hlásit k barbarství a politikářství upadá v špatnou pověst...“[a]
Kdybyste se byli v sobotu procházeli londýnskými ulicemi, byli byste slyšeli, jak všichni kameloti vyvolávali:
„Velké anglicko-turecko-francouzské vítězství nad Rusy u Giurgiu! Spojenecká vojska dobyla Bukurešť!“
Proč takové bombastické zprávy, pochopíte, až se dostaneme k otázce nové vládní krize. Pokud jde o účast anglo-francouzských vojsk v bitvě u Giurgiu, z pravidelné pošty z Varny ze 4. července se dovídáme, že v táborech nedošlo „k žádnému pohybu“. Podle posledních zpráv z Vídně z 13. července byly pomocné jednotky na pochodu přes Šumlu do Ruščuku; 8. července přibyla do Ruščuku francouzská divize, Angličané v síle jedné divize tam dorazili teprve 9. července. Přitom bitva u Giurgiu skončila 8. července ve čtyři hodiny ráno; začala totiž časně zrána 7. července a po několikahodinovém přerušení v poledne pokračovala až do ranních hodin příštího dne. Je tedy vyloučeno, že by se jí byla zúčastnila nějaká francouzská nebo anglická jednotka. Turci zjistili, že osm ruských děl je zatlučeno, a ihned se zakopali kolem Giurgiu. Město samo neutrpělo škody, ačkoli je Turci ostřelovali granáty z Ruščuku a z ostrovů. Když Rusové ustoupili, vydal Ömer paša prohlášení, v němž vyzýval obyvatelstvo ke klidu, protože jejich městům už nehrozí nebezpečí. Giurgiu bylo obsazeno jen slabým oddílem pravidelného vojska, hlavní síly Turků se totiž rozložily táborem kolem města a na třech ostrovech na Dunaji. Ömer paša zůstává v Giurgiu, Sajjid paša v Ruščuku. Turci ovládají silnici vedoucí po levém břehu Dunaje z Giurgiu do Oltenitsy.
Pokud jde o druhou bitvu, po níž prý následovalo dobytí Bukurešti, sám francouzský „Moniteur“ píše, že to byla pouze malá srážka, v níž Turci potřeli u Fratešti ruský zadní voj ustupující z Giurgiu do Bukurešti. „Moniteur“ dodává, že se k Turkům připojil anglo-francouzský sbor v síle 25 000 mužů, že spojenecká vojska mají přibližně 60 000 mužů, že kníže Gorčakov velí přibližně stejným silám a že se dá očekávat velká bitva, která rozhodne o osudu Bukurešti. Fratešti je slabě opevněné místo asi dvanáct mil od Giurgiu a třicet mil od Bukurešti. Podle „Moniteuru“ došlo k bitvě na tomto místě 11. července, kdežto podle „Journal des Débats“[184] 14. července. Rusové prý měli v tomto boji 700 raněných, mezi nimi dva generály.
Poslední parník, který připlul z Cařihradu do Marseille, přivezl zprávy o dobytí Sulinského hrdla Dunaje anglickou lodí „Terrible“. Loď prý vplula do rejdy, zničila ruská opevnění, rozprášila posádku a zajala velitele. Podle mého názoru je třeba počkat na věrohodnější potvrzení zprávy.
Anglické noviny uveřejnily pověsti, které však ani jedny francouzské noviny nepřevzaly, že prý admirál Lyons křižuje před Anapou, aby podpořil expedici admirála Bruata, který prý má na palubě 7000 vojáků určených k vylodění.
Z dopisů z Cařihradu se dovídáme, že po intervenci anglického a francouzského vyslance je Porta zřejmě ochotna okamžitě obnovit obchodní styky s Řeckem za těchto podmínek: 1. Řecko se zaváže zaplatit v určité lhůtě válečné reparace a nahradit škody způsobené při nedávném povstání; 2. podepíše do dvou měsíců obchodní smlouvu, kterou dosud odmítalo. V této smlouvě se uznávají dnešní hranice mezi Tureckem a Řeckem.
Z Baltu se nedovídáme nic nového. „Hamburger Correspondent“ popisuje výsledky anglické marodérské expedice k finským břehům a její účinky na finské obyvatelstvo takto:
„Potvrzuje se, že se ruská vláda, když se po vypálení Brahestadu a Uleaborgu ujistila o náladě Finů žijících na březích obou zálivů, rozhodla vydat zbraně mužům schopným vojenské služby, aby mohli čelit novým pokusům Angličanů o vylodění. Bylo schváleno vytvoření dvou pluků finských střelců po 1000 mužích; odvody se mají konat v okresech Abo, Vaasa a Uleaborg. Podobné pluky mají být postupně vytvořeny i v jiných provinciích.“
Rakouská půjčka, jak jsem předpovídal[b], se mění v nucenou kontribuci. Nyní má být rozdělena na všechny korunní země říše. Například Horní Rakousy mají upsat 115 miliónů zlatých, Dolní Rakousy 15 miliónů, Vídeň 21/2 miliónu, Uhry 70 miliónů atd. I když ruský car nezískal nic pro sebe, alespoň se mu podařilo dostat všechny ostatní vlády do vážného sporu s jejich poddanými v otázce financí. Prusové budou muset k 1. srpnu zaplatit zvýšenou důchodovou daň. Také Bonaparte prý projektuje další půjčku ve výši 500 miliónů franků, jejíž účinek ve Francii bude zvlášť citelný vzhledem k nynějším vyhlídkám na sklizeň vína a pšenice a ke stagnaci obchodu — zvláště v Lyonu — v souvislosti s povstáním ve Španělsku. Také koaliční vláda v Anglii má v úmyslu zaútočit na kapsy poplatníků, což se očekává příští týden.
Španělské povstání zřejmě vstupuje do nové fáze, jak vysvítá z provolání Dulceho a OʼDonnella; Dulce je stoupenec Esparterův, O‘Donnell byl rozhodným přívržencem Narváezovým a možná že tajně i královny Kristýny. Přesvědčil se, že v nynější době není možné rozhýbat španělská města pouhou palácovou revolucí, a tak najednou vystavuje na odiv liberální zásady. Jeho provolání bylo vydáno v Manzanaresu, městečku v La Manchi, nedaleko od Ciudad Realu. Praví se v něm, že cílem hnutí je zachování trůnu, ale zároveň odstranění kamarily, přísné dodržování základních zákonů, zlepšení volebního zákona a tiskových zákonů, snížení daní, postup ve veřejné službě podle zásluh, decentralizace a zřízení národní milice na široké základně. Provolání navrhuje pověřit proviční junty a plenární zasedání kortesů v Madridu revizí zákonů. Provolání generála Dulceho je ještě radikálnější. Říká se v něm:
„Neexistují už progresisté a moderados; všichni jsme Španělé a naším vzorem jsou hrdinové 7. července 1822. Návrat k ústavě z roku 1837, podpora Isabely II., doživotní vyhnanství královny matky, sesazení nynější vlády, obnovení míru v zemi — to jsou cíle, které sledujeme stůj co stůj, jak také dokážeme na poli cti a slávy zrádcům, které potrestáme za jejich zločinné šílenství.“
Podle „Journal des Débats“ byly v Madridu zabaveny listiny a dopisy, které prý nezvratně dokazují, že tajným cílem povstalců je vyhlásit trůn za uprázdněný, sjednotit Iberský poloostrov v jeden stát a nabídnout korunu donu Pedrovi V., princi z rodu sasko-kobursko-gothajského. Dojemný zájem listu „Times“ o španělské povstání a zároveň přítomnost zmíněného dona Pedra v Anglii nasvědčují tomu, že se tu asi opravdu připravuje nějaký nový koburský úskok. Španělský dvůr je zřejmě velmi v úzkých, protože už byly vyzkoušeny všechny možné ministerské kombinace; marně se obraceli i na Istúrize a Martíneze de la Rosa. „Messager de Bayonne“ tvrdí, že hrabě Montemolin odjel z Neapole, hned jak se dověděl o povstání.
OʼDonnell vstoupil do Andalusie; jeho vojska přešla Sierru Morenu ve třech proudech, jeden přes La Carolinu, druhý přes Pozoblanco a třetí přes Despeñaperros. „Gaceta“ přiznává, že plukovníku Bucetovi se podařilo nečekaně se zmocnit Cuency, čímž povstalci získali spojení s Valencií. V této provincii zachvátilo povstání v přítomné době čtyři nebo pět měst kromě Alciry, kde vládní vojska utrpěla těžkou porážku.
Tvrdí se také, že povstání vypuklo v Réusu v Katalánii, a „Messager de Bayonne“ dodává, že nepokoje byly i v Aragonii.
„Aimes-tu le front sevère,
du sa(i)ge Napoléon?
Aimes-tu que lʼAngleterre
Tʼoppose lord Palmerston?“[c]Tímto popěvkem oslavovaly francouzské oddíly své nalodění v Calais.
V Londýně probíhaly od soboty do pondělka silné demonstrace, které se dožadovaly, aby lord Palmerston vystřídal vévodu z Newcastlu a byl skutečně postaven proti carovi. Ve vládním táboře, stejně jako v táboře opozice, zavládlo zase jednou velké vzrušení. Bylo známo, že návrh rozpočtu nového ministerstva války bude předložen sněmovně v pondělí večer, a této příležitosti mělo být využito k vražednému útoku na koaliční kabinet a přitom měl být do ministerstva války prosazen neporazitelný Palmerston.
„V sobotu byl na druhou hodinu svolán kabinet. Ministři se sešli teprve ve tři. Přišli všichni kromě ministra zahraničních věcí, který byl na audienci u královny. Lord Clarendon se připojil ke svým kolegům ve čtyři. Porady trvaly až do půl sedmé, a hned jak skončily, odjel lord Aberdeen do paláce k Jejímu Veličenstvu.“
Z tohoto vzrušeného líčení v „Morning Herald“ je vidět, jak velké naděje vzbudily u toryů tyto „vážné“ události. Lord John Russell svolal své stoupence na pondělek do Whitehallu[185] a pan Disraeli zase svolal členy opozice. Do Whitehallu se dostavilo 179 gentlemanů, téměř hystericky nedočkavých na velká odhalení, která očekávali od Russella. Byli parlamentním Squeersem[186] žalostně zklamáni, neboť jim suše sdělil, že na pořadu dne je hlasování o návrhu válečného rozpočtu, tudíž od nich očekává, že zachovají klid:
„Kabinet bude v brzké době žádat další peníze na vedení války, a tak otázka důvěry či nedůvěry koaliční vládě se bude řešit příští týden, až bude sněmovna mět hlasovat o této finanční otázce.“
Protože není zasvěcen do tajemství lorda Clarendona, nemůže jim podat informace o zahraničně politických otázkách. Výsledkem bylo, že Russell zachránil celou koalici na dobu nynějšího zasedání sněmovny; neboť kdyby se bylo o důvěře hlasovalo v souvislosti s návrhem rozpočtu ministerstva války, porážka by byla znamenala vítězství Palmerstona nad Newcastlem; kdežto vótum nedůvěry odhlasované v souvislosti s návrhem celkového válečného rozpočtu by znamenalo vítězství toryů nad kombinací whigů s peelovci — což samozřejmě nepřichází v úvahu.
A tak hlasování o ministerstvu války proběhlo včera večer ve sněmovně úplně klidně a bez jakýchkoli rušivých příhod, jen Russell a Pakington si neodpustili, aby neopakovali celou spoustu nejotřepanějších věcí o nynější vojenské správě.
Škoda, že tvrdošíjný odpor královny nedovoluje, aby lord Palmerston nastoupil do čela ministerstva války, protože jeho vstupem do tohoto úřadu by odpadla poslední falešná záminka, pod kterou radikálové dosud hájí anglickou zahraniční politiku.
Když minulý pátek pan Otway prohlásil na schůzi Dolní sněmovny, že má v úmyslu předložit sněmovně případ dr. Peithmanna, vystoupil lord Palmerston a prohlásil, že je ochoten podat vysvětlení a že se ukáže, že všechno je „v pořádku“. Mezitím dr. Peithmann uveřejnil v listu „Morning Advertiser“ dopis, který dokazuje, že v jednom směru je opravdu blázen, že totiž stále ještě věří ve velkodušnost královny Viktorie a prince Alberta; přitom je žádá, aby ho poslali zpět do Německa — to jest právě to, co si přejí.
Důkazem podlého patolízalství takzvaného radikálního tisku je jeho absolutní mlčení o tomto neslýchaném případu, kdy lettre de cachet[d] pohřbil člověka na osmnáct let jen proto, že měl to neštěstí, že věděl o královských a aristokratických stycích s německými služebnými.
Napsal K. Marx 18. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4l47 z 3. srpna 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Shakespeare, „Troilus a Kresida“, 5. jednání, 4. scéna. (Překlad J. V. Sládka.) (Pozn. red.)
c Líbí se ti přísná tvář moudrého Napoleona? Líbí se ti, že Anglie proti tobě staví lorda Palmerstona? (Pozn. red.)
d — královský příkaz k uvěznění určité osoby bez soudu a bez vyšetřování. (Pozn. red.)
182 Marx tu má na mysli představitele několika německých států (Bavorska, Saska, Hannoverska, Württemberska, Bádenska, Hesenska-Kaselska, Hesenska-Darmstadtska a Nasavska), kteří se sešli v květnu až červnu 1854 v Bambergu na konferenci, kde bylo usneseno, že se připojí k rakousko-pruské dohodě z 20. dubna 1854 (o ní viz zde).
183 „The Observer“ [„Pozorovatel“] — anglický deník konzervativního směru, který vychází v Londýně od roku 1791.
184 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoazního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoazie. Za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany po- řádku. Po státním převratu z roku 1851 orgán umírněné orleanistické opozice.
185 Whitehall — čtvrť v Londýně, kde je řada vládních úřadů.
186 Squeers — postava z Dickensova románu „Život a příhody Mikuláše Nicklebyho“, typ surového a chamtivého nevzdělance a pokrytce.