Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Řecké povstání. — Polská emigrace. —
Rakousko-pruská smlouva. —
Dokumenty o vyzbrojování Ruska
Londýn, v pátek 28. dubna 1854
Poslední spolehlivé zprávy z Turecka plně potvrzují názory „Tribune“ na ústup Rusů od Calafatu, na jejich okupaci Dobrudže a na charakter řeckého povstání.
List „Lloyd“[122] potvrzuje pověsti, že Rusové upustili od obléhání Calafatu a že evakuace Malého Valašska je už ukončena. Poslední zprávy z Cařihradu potvrzují, že Rusové v Dobrudži neútočí, naopak se opevňují.
Co se týče řeckého povstání, list „Moniteur“ otiskl ve svém včerejším čísle tento dopis z Vídně z 25. dubna.
„Řecké povstání v Epiru nedělá pokroky, ale začíná se ukazovat jeho skutečný ráz. Jestliže se někdo domníval, že národní a náboženské zájmy nebyly pouhou záminkou, tu činy náčelníků helénských band z řeckého království už jistě všechny podobné iluze rozptýlily. Je známo, že Grivas a Xavellas se od začátku mezi sebou hádali o to, kdo má vést povstání. Tito dva náčelníci dál postupují každý na vlastní pěst a nestydí se příležitostně provádět jeden druhému schválnosti. Zejména Grivas, který by rád vystupoval jako osvoboditel křesťanské ráje, nepřinesl křesťanům nic než drancování a vypalování. Sulioti, kteří se rozhodli nepustit několik řeckých náčelníků na své území, si na Grivase zvlášť stěžují. Počátkem minulého měsíce prý žádal o přístřeší řeckého primase Devendzista a druhého dne utekl, když mu vyraboval dům a unesl ženu. Primas se obrátil na Abdi pašu se žádostí o dovolení sloužit pod jeho velením, aby se mohl pomstít za tento sveřepý kousek. Vrcholu však Grivasovo lupičské umění dosáhlo v Metsovonu. Toto město, zmatené ruskou propagandou, otevřelo ‚generalissimu‘ Grivasovi samo brány. Ten začal tím, že uložil křesťanskému obyvatelstvu ‚vlasteneckou‘ kontribuci 200 000 piastrů. Částka nebyla příliš přemrštěná, a tak ji občané zaplatili. Ale Grivasovi to nestačilo. Obešel sám postupně všechny významné obyvatele města a všechny zámožné rodiny a žádal je, aby odevzdali, rovněž jako vlasteneckou oběť, všechny stříbrné a zlaté cenné předměty, které mají. Tento způsob vydírání vyvolal nespokojenost a ukázalo se, že není ani rychlý, ani příliš výnosný. A tu dostal Grivas nápad, který je podle našeho soudu mistrovským kouskem lupičského umění. Pod záminkou, že se k Metsovonu blíží osmanská vojska, prohlásil, že v zájmu obrany je třeba skoro celé město spálit, a proto vyzývá obyvatele, aby se i s rodinami uchýlili do hlavního městského chrámu, kde se brzy shromáždilo na 4000 lidí. Grivas počítal správně, že si s sebou vezmou všechny peníze a také skvosty a nejcennější věci, a tak se mu dostane do rukou veškeré bohatství v Metsovonu. Pouštěl pak z kostela lidi po malých skupinách a předával je svým pochopům, kteří je beze všech okolků obírali. To jsou hrdinské činy řeckého náčelníka, který dosud hrál v epirském povstání nejvýznamnější roli. Turkům kladl Grivas jen chabý odpor. Když zapálil město, odtáhl k Acheloosu směrem na Radovicu. Metsovon, který byl vedle Janiny a Beratu nejvíc vzkvétajícím městem Epiru, je nyní jen hromadou sutin a jeho obyvatelé jsou úplně ožebračeni. V celém městě zůstalo sotva sto domů celých.“
K nepotvrzeným pověstem, že Kossuth a Mazzini zamýšlejí přijet do Cařihradu, Rešid paša prohlásil, že by jim nepovolil vstup na turecké území.
Formovní polské legie prý nenarazilo na odpor u francouzského a anglického vyslance, ale zato narazilo na překážky jiného druhu. Generál Wysocki předložil Portě a lordu Redcliffovi dokument s několika tisíci podpisy, který ho zmocňuje vystupovat jménem značné části polské emigrace. Naproti tornu plukovník hrabě Zamojski, synovec knížete Czartoryského, předložil obdobný dokument, rovněž s množstvím podpisů, jímž zase jiná skupina emigrantů pověřuje jeho, aby vystupoval jejím jménem. Vzhledem k těmto neshodám a ve snaze smířit nároky obou soupeřů a také využít služeb Wysockého i Zamojského, poradil jim anglický vyslanec, aby vytvořili místo jedné legie dvě.
Maršál Paskevič přibyl 17. dubna do Jasů a téhož dne pokračoval v cestě do Bukurešti.
Podle „Hannoversche Zeitung“ obsahuje smlouva o útočném a obranném spojenectví, uzavřená mezi Rakouskem a Pruskem,[123] tyto základní články:
„1) Rakousko a Prusko si vzájemně zaručují své německé i mimoněmecké državy (in- und ausserdeutsche Besitzungen), a to tak, že útok na jednu z obou mocností bude druhá považovat za útok proti sobě.
2) Rakousko a Prusko se navzájem zavazují poskytovat si vzájemnou pomoc a v případě nutnosti podniknout společný útok, bude-li se jedna ze smluvních stran domnívat, že jsou ohroženy zájmy Německa, a druhá strana bude s tímto názorem souhlasit. Jednotlivé případy, kdy má být poskytnuta pomoc, jsou vyjmenovány ve zvláštní dohodě, která tvoří nedílnou součást této smlouvy. Aby byla zajištěna účinnost smlouvy, budou se v určitých stanovených lhůtách uvádět do pohotovosti příslušné vojenské síly. Lhůty, rozsah a způsob použití těchto sil budou sjednány zvláštní dohodou.
3) Všechny členské státy Německého spolku se vyzývají, aby se k tomuto útočnému a obrannému spojenectví připojily a podporovaly je v souhlase s povinnostmi, které jim ukládá spolkový zákon.“
Srovnáte-li tuto smlouvu s dohodou o neutralitě, kterou navrhl pruskému dvoru hrabě Nesselrode, najdete v nich mnoho podobných formulací. Dále je třeba podotknout, že prakticky smlouva zachycuje pouze požadavky obranné politiky, kdežto v případě útočné politiky se veškeré rozhodování přenechává jednotlivým dvorům.
25. dubna schválila pruská první sněmovna půjčku ve výši třiceti miliónů tolarů, doporučenou jejím výborem. Vládní zdůvodnění, které v tomto případě provedl pan Manteuffel, je tak charakteristické pro pruskou diplomacii, snažící se skrýt svou vrozenou nemohoucnost za patriotické fráze a nejapnou majestátnost, že uvedeme tento dokument in extenso[a]. Pan Manteuffel pravil:
„Komplikace, k nimž došlo mezi Ruskem a Tureckem a do nichž se později zapletly i západní státy, jsou všeobecně známé. Pruská vláda, majíc na zřeteli své postavení a své zájmy, považovala za žádoucí tyto komplikace odstranit a neshody urovnat. Všechny její snahy a úsilí v tomto směru se ukázaly marnými. Zdá se, jako by v této otázce vládla jakási neblahá osudovost. Četné pokusy, které měly přispět k obnoveni míru, nevedly k ničemu — možná proto, že nebyly provedeny v pravou chvíli a vhodným způsobem. A tak neshody nakonec vyústily ve válku. Úsilí Pruska a Rakouska zajistit zachování míru tvoří jakýsi most k novým jednáním. To bylo také hlavním cílem vídeňské konference. Na této konferenci vyvíjela pruská vláda neúnavné úsilí o zachování míru. Působila v duchu smířlivosti“ (jako „anděl míru“ cara Mikuláše), „ale vždy pevně a rozhodně u vědomí svého postavení jakožto velmoci“ (právě tak se vyjádřil ruský imperátor ve své tajné korespondenci). „Právě proto, že Prusko nebylo nijak zainteresováno“ (stát se ruskou provincií a změnit dekoraci), „a protože jeho nezištné (uninteressiert) stanovisko bylo ostatními mocnostmi uznáváno, mohlo mluvit otevřeně a rozhodně. Nepřátelské strany přijímaly jeho návrhy a úsilí tu s vděčností, tu s politováním. Avšak vláda se nedala strhnout z cesty, kterou si vytkla. První podmínkou existence každé velmoci je nezávislost. Tuto nezávislost si dokázala pruská vláda uhájit tím, že jednala v zájmu míru a neohlížela se na to, zda se to líbí nebo nelíbí té či oné mocnosti.“ (Velice důmyslná definice toho, co je třeba rozumět nezávislostí velmoci!) „Když se situace přiostřila, rozhodla se vláda, že kromě velkodušných snah o zachování míru je její povinností hájit především zájmy Pruska a Německa. Proto uzavřela smlouvu s Rakouskem. Ostatní státy Německého spolku se k této smlouvě připojí. Můžeme tudíž s jistotou počítat se součinností Rakouska a celého Německa. Podle přesvědčení vlády je taková součinnost nejjistější a nejúčinnější zárukou pro německé mocnosti. Vedle tohoto těsného spojenectví zůstává v platnosti dřívější dohoda Pruska a Rakouska se západními mocnostmi na základě vídeňské konference. Přes opačná tvrzení anglického tisku se Prusko neodcizilo západním státům. Tato dohoda se západními státy existuje dál. Protokol, v němž je tato dohoda zakotvena, byl už podepsán pruským vyslancem, ale nemůže být předložen sněmovně. Dosavadní vzájemné vztahy čtyř velmocí, stejně jako jejich úsilí o obnovení míru pokračují dál, přestože dvě z těchto mocností zahájily válečné akce“ (což dokazuje, že válka se vede jen naoko, kdežto vážně míněnou činností západních kabinetů jsou mírová jednání.) „Co se týče Ruska, petrohradský kabinet podnikl v poslední době přátelštější a smířlivější kroky, a třebaže v této chvíli chová jen slabou naději na obnovení míru, je to přece jen výchozí bod pro mírová jednání. Pruská vláda ukázala, že je až do poslední chvíle ochotna doufat v mír. I když zůstává jen slabá jiskřička naděje, Prusko neustane ve svém úsilí a ve své námaze (Mühen). Až přijde rozhodná hodina pro Prusko“ (Trema Byzantium![b]), „vláda bude jednat bez prodlení, bez váhání a energicky. Prusko se musí na tuto hodinu připravovat. Jeho slova budou mít tím větší váhu, že je připraveno tasit meč. Když vypukl konflikt mezi Ruskem a Tureckem, západní státy projevily tvrdost a posílily Portu. Prusko v té době nebylo povoláno hrát úlohu rozhodčího. Bylo dotčeno porušením práv třetí mocnosti, ale mělo především na zřeteli blaho svých poddaných. Východní otázka se ho tolik nedotýká jako Rakouska, které je na ní přímo zainteresováno, ale Rakousko naléhavě žádalo Prusko, aby neodmítalo s ním spolupracovat. Prusko a Rakousko si vytkly za cíl mírnit nároky, které šly na obou stranách příliš daleko a znesnadňovaly dílo obnovení míru. Právě jejich snahy vedly ke svolání vídeňské konference, právem pokládané za příznivou událost. Naše vláda se nemůže stáhnout do ústraní za situace, kdy ještě může vyvíjet blahodárný“ (pro Rusko) „vliv na západní státy. Je pro tyto státy zprostředkujícím článkem a mohla by být posilou pro mírové naděje. Pokud jde o návrh nóty zaslaný čtyřmi mocnostmi ruské vládě, nesmí se zapomínat, že Rusko stejně konferenci nikdy neuznávalo, a dále ani to, že následkem nových okolností se tento návrh stal nepřijatelný i pro Turecko. Nový vídeňský protokol[124] (a to je velice závažné přiznání od pana von Manteuffela) „skýtá nové možnosti pro obnovení všeobecného míru, rozhodně pak pro to, aby Prusko a Německo nebyly zataženy do války. Na dřívější požadavek Rakouska, aby německému sněmu byla navržena přísná neutralita závazná i pro Prusko, nemůže vláda přistoupit, má-li si zachovat volnost jednání. Nemůže se vzdát postavení velké nezávislé mocnosti, nemůže se odříci svobody rozhodování. Kromě toho bychom takovou neutralitou poskytovali ostatním mocnostem záminku zaujmout vůči nám nepřátelský postoj, kdyby tyto mocnosti dospěly k názoru, že by takový postoj byl pro jejich zájmy výhodný. V přítomné době se postavení západních států podstatně změnilo v souvislosti s jejich novými závazky“ (vídeňský protokol). „V nejnepříznivějším případě nebude dosaženo míru, ale v nejpříznivějším případě budou od naší vlasti odvráceny všechny veliké pohromy, které s sebou přináší válka; a to je ohromná a nedocenitelná přednost.“ (Dokáže-li někdo vyznat se v této alternativě, pak mu gratuluji k jeho ostrovtipu.) „Možnost válečných akcí mezi Ruskem a západními státy na Baltském a Černém moři přiměla Prusko vzhledem k jeho zeměpisné poloze velké mocnosti“ (ani ne tak velké jako roztažené) „učinit opatření k obraně svých zájmů, v krajním případě se zbraní v ruce. Vláda se hrdě hlásí k minulosti“ (to znamená, jestliže to vůbec něco znamená, že se vláda nestydí za svou minulost) „a je ráda, že se jí naskytla příležitost veřejně vyložit své názory.“
Výbor shledal, což ani není třeba podotýkat, tyto výklady nadmíru uspokojivými.
V „Journal de St.-Pétersbourg“ byly uveřejněny tyto nové dokumenty:
„Denní rozkaz policejnímu komisaři
15. dubna 1854Jeho imperátorské Veličenstvo ráčilo přikázat, aby výhody poskytované vysloužilcům gardy a armády byly rozšířeny na vysloužilé příslušníky námořnictva a řadové příslušníky gardy, kteří se cítí tělesně ještě dost schopní a přejí si znovu sloužit atd.
generál adjutant Galachov
Nařízení řídícímu senátu K posílení prostředků na obranu Finského zálivu považujeme za vhodné zřídit záložní flotilu z veslových lodí a nařizujeme:
1) Vytvořit čtyři nové veslařské oddíly námořní domobrany.
2) Tyto oddíly vytvořit na základě výzvy k dobrovolné službě v guberniích Petrohrad, Novgorod, Oloněc a Tver.
3) Vytvoření těchto oddílů bylo svěřeno výboru složenému z Jeho imperátorského Veličenstva velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, který řídí ministerstvo námořnictva, a z ministrů státních statků, údělů a vnitra atd.
Mikuláš
Výnos o námořní domobraně I. Účel zřízení a složení námořní domobrany:
1. Námořní domobrana se zřizuje za účelem doplnění záložní flotily veslových člunů, určených k obraně pobřeží Finského zálivu.
2. Tato domobrana se skládá ze čtyř oddílů a její vytvoření a organizování se svěřuje ministerstvu námořnictva.
3. Do této domobrany smějí vstupovat osoby všech stavů.
II. Odvody.
4. Osoby, které chtějí vstoupit do námořní domobrany, musí mít zákonem předepsané pasy a nevolníci musí mít zvláštní povolení od své vrchnosti.
5. V Petrohradě se dobrovolníci musí dostavit na inspekční oddělení ministerstva námořnictva, v gubernských městech ke gubernátorovi a v újezdních městech na místní policejní úřady.
6. Pasy se odeberou a místo nich se vydá potvrzení v předepsané formě. Pasy se pošlou inspekčnímu oddělení, kde se majitelé musí hlásit. Zároveň se dobrovolníkovi vyplatí, požádá-li o to, měsíční plat předem a poznamená se to na potvrzení.
7. Policejní úřady dohlédnou na odjezd dobrovolníků do Petrohradu a poskytnou jim všemožnou pomoc a ochranu, aby jim usnadnily cestu. V případě onemocnění dobrovolníka bude o něj postaráno.
(Bod 8. a 9. nejsou zajímavé.)
III. Podmínky služby:
10. Ti, kdo se hlásí do námořní domobrany, dostanou v den, kdy se ohlásí na inspekčním oddělení ministerstva námořnictva:
a) 8 rublů ve stříbře na měsíc.
b) Výstroj a potraviny jako řadoví příslušníci válečného námořnictva.
c) Oděv venkovského střihu. Dobrovolníci smějí nosit vousy a vlasy à la paysanne[c].
11. Služba končí 1. listopadu 1854.
12. Po tomto dni nebudiž žádný dobrovolník zadržován ve službě.
13. Ti, kteří se vyznamenají, budou odměněni jako řadoví příslušníci válečného námořnictva.
14. Bude-li s pomocí dělových člunů dobyta kořist, dostanou dobrovolníci z veslových člunů podíl podle zákonných ustanovení.
15. V případě zranění mají dobrovolníci táž práva jako vojáci.
16. O rodiny dobrovolníků pečují místní úřady a občiny.
Konstantin
hrabě Kiselev
hrabě Perovskíj
Dimitrij Bibikov“Není možné dát lepší obraz Ruska v kostce, než jaký poskytují uvedené dokumenty: imperátor, byrokracie, nevolníci, vousy à la paysanne, policie, veslové čluny, občiny, země a moře — zkrátka „celá širá Rus“.
Napsal K. Marx 28. dubna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4079 z 15. května 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — obšírně, podrobně. (Pozn. red.)
b Třes se, Byzanci! (Pozn. red.)
c — po rolnickém způsobu. (Pozn. red.)
122 „Lloyd“ — zkrácený název anglických liberálních novin „Lloydʼs Weekly London Newspaper“ [„Lloydův londýnský týdeník“]; vycházely pod tímto názvem v letech 1843 až 1918.
123 Smlouva mezi Rakouskem a Pruskem byla podepsána 20. dubna 1854 v Berlíně.
124 Jde tu o protokol jedné z porad konaných ve Vídni za účasti zástupců Anglie, Francie, Pruska a Rakouska; protokol byl podepsán 9. dubna 1854. Státy, které podepsaly protokol, se zavázaly, že nebudou ve věci urovnání konfliktu mezi Ruskem a Tureckem nic podnikat samostatně. Jako základ pro budoucí dohodu bylo navrženo: bude zachována celistvost turecké říše; ruská vojska vyklidí podunajská knížectví; křesťanští poddaní sultánovi dostanou náboženské a občanské svobody, pokud jsou slučitelné se sultánovou nezávislostí a svrchovaností; dále budou poskytnuty záruky, které by při úpravě politických poměrů v Turecku zajistily evropskou rovnováhu.