Řecké povstání

Karel Marx

Řecké povstání

Povstání sultánových řeckých poddaných, které způsobilo takový rozruch v Paříži a v Londýně, bylo již potlačeno, ale nepokládá se za vyloučené, že by mohlo vypuknout znovu. K tomu můžeme po pečlivém prostudování dokumentů, které se týkají celé této záležitosti, říci, že podle našeho názoru se povstalci rekrutují jen z horalů obývajících jižní svahy Pindu, kdežto ostatní křesťanské obyvatelstvo v Turecku je nepodporuje, až na nábožensky fanatické černohorské nájezdníky; obyvatelé thesalské nížiny, kteří tvoří jedinou souvislou řeckou pospolitost žijící dosud pod tureckým panstvím, mají větší strach z vlastních krajanů než z Turků. Nesmíme přece zapomínat, že tato část řeckého obyvatelstva z malodušnosti a zbabělosti nepovstala ani v době řecké války za nezávislost.^{^[97]} Pokud jde o ostatní řecké obyvatelstvo v počtu asi 300 000 duší, které je rozptýleno po různých městech turecké říše, křesťané jiných národností je tak nenávidí, že všude tam, kde lidové hnutí mělo úspěch, jako v Srbsku a ve Valašsku, vyhnal lid všechny duchovní řeckého původu a místo nich dosadil domácí kněze.

Ačkoli nynější řecké povstání je samo o sobě zcela bezvýznamné, nabývá důležitosti tím, že poskytuje západním mocnostem příležitost vměšovat se mezi Portu a velkou většinu jejích poddaných v Evropě, z nichž ovšem je Řeků jen jeden milión proti deseti miliónům jiných národností pravoslavného vyznání. Řekové obývající takzvané řecké království stejně jako ti, kteří žijí na Jónských ostrovech pod britskou nadvládou, pokládají samozřejmě za své národní poslání vyhnat Turky odevšad, kde se mluví řecky, a připojit k řeckému státu Thesálii a Epirus. Možná, že dokonce sní o obnovení Byzance, ačkoli vcelku jsou příliš chytrý národ, než aby věřili v takové chiméry. Ovšem všechny tyto řecké plány na rozšíření národního státu a dobytí samostatnosti, které v této chvíli podporují svými intrikami Rusové — jak dokazuje nedávno odhalené spiknutí kněze Athanasia — nemají sice ohlas mezi rolnickým obyvatelstvem v nížinách, ale stavějí se za ně horští nájezdníci. Tyto plány nemají naprosto nic společného s náboženskými právy tureckých poddaných, třebaže se dějí pokusy tyto dvě otázky spojovat.

Jak se dovídáme z anglických časopisů a z prohlášení lorda Shaftesburyho ve Sněmovně lordů a Moncktona Milnese v Dolní sněmovně, bude britská vláda nucena, částečně i v souvislosti s řeckými nepokoji, učinit opatření ke zlepšení situace křesťanských poddaných Porty. V tomto prohlášení se totiž výslovně praví, že hlavní cíl, který sledují západní mocnosti, je zajistit křesťanskému náboženství v Turecku stejná práva, jaká mají muslimové. To ovšem buď neznamená vůbec nic, anebo to znamená, že mají být jak muslimům, tak křesťanům poskytnuta politická a občanská práva bez ohledu na to, jakého je kdo náboženství, zkrátka vůbec bez vztahu k náboženství, čili znamená to úplnou odluku státu od církve, náboženství od politiky. Jenže turecký stát, jako všechny orientální státy, je založen na nejužším sepětí, dalo by se říci na totožnosti státu a církve, politiky a náboženství. Korán je pro tureckou říši a její vládce pramenem nejen víry, ale i zákona. Ale jak by bylo možné před koránem stavět naroveň věřícího a džaura, muslima a ráju? K tomu by bylo ve skutečnosti zapotřebí nahradit korán novým občanským zákoníkem, jinými slovy zbořit budovu turecké společnosti a na zbořeništi vybudovat nový pořádek věcí.

Na druhé straně, hlavním rysem pravoslavné církve, který ji odlišuje od všech ostatních vyznání křesťanské víry, je stejné ztotožnění státu a církve, občanského a církevního života. V byzantské říši se stát a církev navzájem natolik prostupovaly, že není možné psát historii jedné této instituce bez druhé. V Rusku vidíme stejné ztotožnění, ačkoli tam se — na rozdíl od byzantské říše — církev stala pouhou služebnicí státu, nástrojem poroby uvnitř a agrese navenek. V osmanské říši se v souhlasu s orientálními představami Turků byzantská teokracie rozmohla do té míry, že kněz je ve svém obvodu zároveň soudcem, starostou, učitelem, vykonavatelem poslední vůle, výběrčím daní, všudypřítomným faktótem občanského života, nikoli služebníkem, nýbrž pánem všeho díla. To hlavní, co lze v tomto ohledu Turkům vytýkat, není, že oklestili výsady křesťanského duchovenstva, nýbrž naopak, že dopustili, aby pod jejich vládou církev všude takto despoticky poručníkovala, všechno kontrolovala a do všeho se vměšovala, aby pronikla do všech oblastí společenského života. Pan Fallmerayer ve svých „Orientálních listech“ velmi zábavně popisuje, jak jeden pravoslavný kněz žasl, když mu Fallmerayer vyprávěl, že římskokatolickému knězi nepřísluší žádná občanská pravomoc a že nesmí vykonávat žádné světské funkce. „Co tedy naši katoličtí bratří celý čas dělají?“ zvolal kněz.

Je jasné, že zavést v Turecku nový občanský zákoník, zákoník zcela oddělený od náboženství a založený na úplné odluce státu od církve by znamenalo nejen zničit mohamedánství, ale také podkopat základy pravoslavné církve v té podobě, jak nyní existuje v turecké říši. Může být někdo tak bláhový, aby se vážně domníval, že by ustrašené a reakční neduživce, kteří tvoří dnešní britskou vládu, někdy napadlo pustit se do tak gigantického úkolu, který by zároveň znamenal úplnou sociální revoluci v zemi, jakoje Turecko? To je naprosto nemyslitelné. Mohou si s takovou myšlenkou pouze pohrávat, a tak sypat písek do očí anglickému lidu a Evropě.

Napsal K. Marx 10. března 1854
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4039 z 29. března 1854

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

97 Řecká válka za nezávislost — viz poznámku [63].