Mise hraběte Orlova. — Ruské válečné finance

Karel Marx

*Mise hraběte Orlova. — Ruské válečné finance

Londýn, v pátek 3. února 1854

Měl jsem možnost pozorovat u budovy hlavního štábu armády královnu, jak jela v slavnostním průvodu zahájit zasedání parlamentu. Turecký vyslanec byl přivítán hlasitým provoláváním slávy a hurá. Na prince Alberta, který byl smrtelně bledý, dav po obou stranách ulice zuřivě pískal; královna šetřila svými obvyklými úklonami a křečovitě se usmívala na nezvyklé projevy lidové nevole. V jednom ze svých dřívčjších článků jsem uvedl na patřičnou míru pověsti o protestním hnutí proti princi Albertovi a ukázal jsem, že to je pouze manévr v boji stran.^{^[a]} Veřejná demonstrace se však nedá jen tak přejít, neboť dokazuje, že obvykle projevovaná loajalita britského lidu je pouhá konvenční formalita, neupřímný ceremoniál, který nevydrží sebemenší otřes. Není vyloučeno, že tato demonstrace přiměje korunu, aby odvolala vládu, jejíž protinárodní politika ohrožuje její vlastní bezpečnost.

Když přišla zpráva o nedávné misi hraběte Orlova k vídeňskému kabinetu^{^[47]}, „Times“ informovaly své důvěřivé čtenáře, že právě Orlov je muž, kterého car používá k mírovým posláním. Nemusím vám jistě připomínat, že se tento Orlov na jaře 1833 objevil v Cařihradě, aby vynutil na Portě hünkjariskeleskou smlouvu^{^[48]}. Nyní žádá na vídeňském kabinetu povolení, aby ruský sbor z Varšavy směl být poslán na dunajské válčiště přes Uhry. Za první důsledek jeho přítomnosti ve Vídni lze považovat požadavek Rakouska, aby Porta propustila své nynější velitele na Dunaji — Selima pašu, Ismaila pašu a Ömera pašu — ježto prý jsou to odpadlíci a revolucionáři. Každý, kdo jen trochu zná dějiny Turecka, ví, že od počátku osmanské moci všichni velcí turečtí generálové, admirálové, diplomaté a ministři byli vždy křesťanští odpadlíci: Srbové, Řekové, Albánci atd. Proč potom nežádat i od Ruska, aby propustilo oněch čtyřicet či padesát mužů, které sehnalo ze všech koutů Evropy a kteří tvoří celý jeho základní kapitál diplomatické obratnosti, politické chytrosti a vojenských schopností? Mezitím Rakousko soustředilo 80 000 vojáků na tureckých hranicích v Sedmihradsku a v Uhrách a poslalo český sbor čítající na 30 000 mužů, aby se k nim připojil. Pruská vláda prý odmítla splnit carovo přání, aby Bedřich Vilém IV. vyslal sbor o 100 000 mužích, který by obsadil Polsko jménem a v zájmu Ruska, a tak uvolnil tamější posádky, které by pak mohly táhnout na jih a pokračovat ve vojenských akcích v podunajských knížectvích.

V jednom ze svých dřívějších článků^{^[b]} jsem vás upozornil na finanční trik, k němuž se uchýlila rakouská vláda: nařídila, že při placení daní mají mít její papírové peníze o 15 % nižší kurs, než kolik je jejich nominální hodnota. Tato důmyslná „daň z placení daní“ byla nyní rozšířena i na Itálii. „Gazetta di Milano“ z 22. ledna uveřejňuje dekret rakouského ministra financí, podle něhož „v důsledku poklesu hodnoty papírových peněz budou je celní úřady přijímat pouze se sedmnáctiprocentní srážkou“.

Pokud jde o ruskou státní pokladnu, měl jsem již dříve, když začaly takzvané východní komplikace, příležitost varovat vaše čtenáře před horlivě rozšiřovanými pověstmi o „tajných“ pokladech chovaných ve sklepích petrohradské banky a před směšným zveličováním finanční síly, které prý může Rusko v dané chvíli použít.^{^[49]} Události od té doby plně potvrdily moje názory. Car byl nejen nucen stáhnout své kovové zásoby z anglických a francouzských bank, nýbrž provést ještě podvodnou konfiskaci. Kníže Paskevič oznámil varšavské hypoteční a eskontní bance, že jejího kapitálu bude použito jako nucené půjčky, ačkoli stanovy této banky zakazují půjčovat peníze na jiné záruky než pozemkové vlastnictví. Slyšeli jsme také, že ruská vláda zamýšlí vydat nesměnitelné papírové peníze za 60 miliónů rublů na krytí válečných výdajů. Takové chytráctví není u petrohradského kabinetu nic nového. Koncem roku 1768 Kateřina II., aby kryla výdaje na válku s Turky, založila asignační banku, naoko spočívající na zásadě směnitelnosti papírových peněz doručiteli. Ale úmyslným nedopatřením se zapomnělo sdělit veřejnosti, za jaké peníze se budou tyto bankovky vyměňovat, a po několika měsících se vyměňovaly už jen za měděné mince. A jinou nepříjemnou „náhodou“ se stalo, že hodnota těchto měděných mincí byla o 50 % vyšší než hodnota kovu v nich obsaženého a že obíhaly ve své nominální hodnotě jedině proto, že jich bylo málo a že byl v obchodě nedostatek drobných. Směnitelnost těchto bankovek byla tedy pouhý trik. Zprvu omezila Kateřina emisi těchto papírových peněz jen na 40 miliónů rublů v pětadvacetirublových bankovkách; rubl tehdy představoval stříbrný peníz v hodnotě 38 až 40 pencí anglické měny podle devizového kursu a platil něco přes sto měděných kopejek. V době úmrtí Kateřiny II. roku 1796 vzrostlo množství těchto papírových peněz na 157 miliónů, čili oproti původní sumě se zčtyřnásobilo. Devizový kurs na londýnské burze klesl z 41 pencí v roce 1787 na 31 v roce 1796. Za příštích dvou vlád oběh papírových peněz rychle vzrostl, roku 1810 jich bylo v oběhu za 577 miliónů a papírový rubl měl cenu už jen 25²/₅ kopejky, tj. čtvrtinu své hodnoty z roku 1788; a kurs v Londýně klesl na podzim 1810 na 11¹/₂ penny za rubl místo původních 38—40 pencí. Roku 1817 bylo v oběhu podle prohlášení hraběte Gurjeva za 836 miliónů rublů papírových peněz. Protože cla a jiné daně se vypočítávaly ve stříbrných rublech, vláda nyní vyhlásila, že asignáty se přijímají v poměru 4: 1, čímž sama přiznala znehodnocení o 75 %. Spolu se znehodnocováním měny rostly úměrně ceny zboží a začaly silně kolísat, což znepokojilo i samu vládu a přinutilo ji uzavřít zahraniční půjčky, aby část těchto bankovek mohla být stažena z oběhu. 1. ledna 1821 bylo oznámeno, že se jejich množství snížilo na 640 miliónů. Potom přišly války s Tureckem, Persií, Polskem, Chivou atd. a znovu rozmnožily počet bankovních asignátů, zase se snížil devizový kurs a ceny zboží opět velmi silně a nepravidelně kolísaly. Teprve 1. července 1839 se devizový kurs zlepšil díky ohromnému vývozu obilí do Anglie a car vydal manifest, podle něhož se od 1. července 1840 celá masa asignátů měla přeměnit v bankovky, směnitelné při předložení za stříbrné rubly v plné hodnotě 38 pencí. Car Alexandr prohlásil svého času, že výběrčí daní budou přijímat asignáty v hodnotě 4: 1; car Mikuláš prý jim směnitelností vrátil jejich plnou původní hodnotu. Byl tam však zajímavý dodatek, v němž se stanovilo, že za jednu novou bankovku se má odevzdat tři a půl starých. Neříkalo se, že staré papírové peníze jsou znehodnoceny na 28% své původní hodnoty, ale stanovilo se, že tři a půl starých bankovek se rovná jedné nové. Z toho můžeme usuzovat, že na jedné straně je ruský kabinet ve finančních otázkách právě tak svědomitý a přesný jako v diplomatických záležitostech a na druhé straně, že pouhá hrozba války stačí znovu vyvolat všechny finanční potíže, ze kterých se Mikuláš po dvanáct let pokoušel vymotat.

Jedna evropská vláda po druhé vystupuje a apeluje na kapsy svých milovaných poddaných. Dokonce i král vyrovnaných Holanďanů^{^[c]} žádá od generálních stavů 600 000 rijksdaalderů^{^[d]} na opevňovací práce a obranu a dodává, že „okolnosti ho mohou donutit, aby mobilizoval část armády a vyslal flotilu“.

Kdyby bylo možné mazanými účetnickými machinacemi uspokojit skutečné potřeby a naplnit prázdnotou zející pokladny, strůjce francouzského rozpočtu, nedávno uveřejněného v „Moniteuru“, by to dokázal. Ale i ten nejnepatrnější hokynář v Paříži ví, že ani sebedůmyslnějším přemísťováním číslic nelze vymazat své jméno z knih svého věřitele, a že hrdina 2. prosince^{^[e]} v domnění, že kapsy lidu jsou nevyčerpatelné, neodpovědně zvětšil národní dluh.

Nelze si představit nic naivnějšího než oznámení dánského kabinetu na zasedání folkethingu 17. ledna, že vláda odkládá návrh na změnu základních dánských institucí a zavedení tak dlouho toužebně očekávané celostátní ústavy (Gesamtstaatsverfassung)^{^[50]} na příhodnější dobu.

Napsal K. Marx 3. února 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4007 z 20. února 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — tj. Vilém III. (Pozn. red.)

d — říšských tolarů. (Pozn. čes. red.)

e — tj. Napoleon III. (Pozn. red.)

47 Koncem ledna a začátkem února 1854 jednal A. F. Orlov z příkazu Mikuláše I. s rakouským císařem Františkem Josefem. Účelem Orlovovy mise bylo získat přátelskou neutralitu Rakouska v krymské válce, za což bylo Rusko ochotno zaručit naprostou nedotknutelnost rakouských držav a přimět Prusko a celý Německý spolek, aby se k této záruce připojily. Kromě toho navrhoval car Rakousku společný protektorát nad státy, které by se vytvořily na Balkáně po rozpadu Turecka. Ale pro rozpory mezi Ruskem a Rakouskem ve východní otázce Orlovova mise ztroskotala.

48 Míní se jednání, která vedl A. F. Orlov v květnu až červenci 1833 v Cařihradě jako mimořádný vyslanec a vrchní velitel ruských vojsk, která byla vyslána na pomoc tureckému sultánovi Mahmudovi II. proti vzbouřivšímu se egyptskému pašovi Muhammadu Alímu. Výsledkem jednání bylo podepsáni hünkjariskeleské smlouvy z 8. července (26. června) 1833 (viz poznámku [28]). Diplomatický úspěch Ruska zhoršil anglo-ruské rozpory.

49 Marx má na mysli svůj článek uveřejněný v „New-York Daily Tribune“ 22. června 1853 (viz Marx-Engels, Spisy 9, zde).

50 Jde o nový základní zákon dánského království projednaný počátkem roku 1854 a vyhlášený v červenci téhož roku (viz zde). Zákon upevňoval podrobení hlavních součástí království (tj. Dánska, Šlesviku, Holštýna a Lauenburska) dánské koruně na úkor jejich autonomie. Zákon vyvolal silný odpor; byl zrušen roku 1863, když byla přijata nová ústava