Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Ruské vítězství. — Postavení Anglie a Francie
Londýn, v úterý 13. prosince 1853
„Třebaže francouzské a britské loďstvo je na Černém moři, byl turecký sultán překvapen tím, že jedné z jeho lodí se beztrestně zmocnila ruská loď. Na jaře se bude divit ještě víc.“
To napsal minulou sobotu list „Press“. Sultán se však „ještě víc divil“ už příští pondělí, a ne až na jaře. Ruské loďstvo porazilo tureckou eskadru na Černém moři u Sinopu[412] — takový byl obsah ruské zprávy z Oděsy z 5. t. m., kterou později potvrdil francouzský „Moniteur“. Třebaže ještě neznáme přesné podrobnosti této události, je jasné, že ruská zpráva je značně přehnaná, že šlo jen o nenadálé napadení několika tureckých fregat a jistého počtu dopravních lodí, které měly na palubě vojsko, potraviny, střelivo a zbraně určené pro Batumi, že ruská flotila byla početně mnohem silnější než turecká a že se Turci přesto vzdali teprve po rozhořčeném hodinovém boji.
„Tak či onak, naše loďstvo tam není proto,“ píše „Angličan“[a], „aby zabraňovalo Rusům útočit na Turky. Není tam proto, aby překáželo ruským transportům vojáků a zbraní na Kavkaz. Není tam proto, aby zajišťovalo, že Černé moře nebude ruským jezerem. Není tam proto, aby pomáhalo našemu spojenci, ani aby ho uchránilo od zničení. Není tam proto, aby zamezilo opakování Navarina podle památného vzoru... Domníváme se, že by ruští admirálové mohli manévrovat na dostřel děla od Cařihradu a kormidla britských lodí by zůstala právě tak nehybná jako hlavní kormidlo, které třímá sám lord Aberdeen. Bude líd trpně přihlížet k tak nákladné frašce?“
Koaliční vláda byla přivedena z míry tím, že car porazil Turky na moři, a ne na terra firma[b]. Přáli si pozemní vítězství. Ruské námořní úspěchy mohou ohrozit jejich postavení právě v době, kdy hrabě Buol ujistil sultána, že car má výhradně obranné úmysly, a kdy se lord Redcliffe pokoušel vnutit sultánovi tříměsíční příměří. Je velmi zajímavé pozorovat, jak byl mezi různé tiskové orgány koaliční vlády rozdělen úkol uchlácholit veřejnost.
„Times“, jako orgán celého kabinetu, vyjadřují jeho všeobecné rozhořčení nad carovým nevděkem a dokonce se odvážily poněkud vyhrožovat.
„Morning Post“ je ovšem ještě bojovnější a dává svým čtenářům na srozuměnou, že k „politováníhodné“ události u Sinopu by nikdy nebylo mohlo dojít, kdyby lord Palmerston byl ministerským předsedou nebo alespoň ministrem zahraničních věcí.
„Přinejmenším je zřejmé,“ píše „Post“, „že ruské námořní síly, vyslané aby operovaly u tureckého pobřeží, mohly náhle a těžce zasáhnout bojové prostředky Porty právě v tom místě, kde mohl díván plným právem očekávat, že mu spojenci prokáží cennou a účinnou pomoc, které by zřejmě bylo zapotřebí a kterou mu slíbili, pokud óvšem jejich sliby byly míněny vážně a nešlo jen o plané řeči. Domníváme se, že je stěží možné považovat Černé moře za vhodné jeviště pro další výstup diplomatické komedie, která byla sehrána v podunajských knížectvích pod názvem ‚materiální záruky‘.[413] Lze tedy předpokládat, že Rusové přestali pokrytecky předstírat, že jejich záměry jsou obranné. Je třeba hluboce litovat, že jsme v naší“ (rozuměj Aberdeenově) „přizpůsobivé politice zašli příliš daleko, těžce jsme tím poškodili našeho spojence a sami jsme si vysloužili oprávněné výtky. Zasloužili bychom si neskonalou pohanu a potupu, kdybychom připustili, aby došlo k další podobné katastrofě, zaviněné tím, že by naše válečné loďstvo odmítlo poskytnout ochranu, ačkoli bylo právě proto vysláno.“
Filosofující „Morning Chronicle“, hlavní orgán peelovců, považuje za
„docela pravděpodobné, že mocnost, která porušila světový mír, bude nyní ochotna souhlasit s ukončením války“.
Imperátor Mikuláš pod záminkou, že „nechce jednat proti svobodně projevené vůli“ hospodarů Ghiky a Ştirbeie, kteří se chtějí vzdát vlády v Moldavsku a Valašsku, reskriptem z 8. listopadu odevzdal jejich funkce generálu von Budbergovi, jenž však je podřízen vrchnímu dozoru knížete Gorčakova.
Skutečnost, že Anglie vnucuje Turecku příměří ve chvíli, kdy tím jedině pomáhá carovi získat čas k soustředění vojsk a k pokusům o rozbití okázalého spojenectví mezi Francií a Anglií; Mikulášovy intriky namířené k tomu, aby svrhl Bonaparta a dosadil na jeho rnísto Jindřicha V.; a konečně halasně vychvalované „splynutí“ obou větví bourbonského rodu, sjednávané společně králem Leopoldem, princem Albertem a princi Orleánskými — všechny tyto okolnosti nutí veřejnost obrátit znovu pozornost k windsorskému zámku a podezírat jej z tajného spiknutí s bruselským, vídeňským a petrohradským dvorem.
„Dnešní generace Angličanů,“ píše aristokratický „Morning Herald“, „by měla pečovat o to, aby politika naší země nebyla podřizována orleanistickým tužbám po restauraci, belgickým obavám z anexe a malicherným německým zájmům.“
„Existují spiklenci vymykající se dozoru ministerstva vnitra,“ naznačuje „Lloydʼs Weekly Newspaper“, „spiklenci, jejichž jména se jako hvězdy v mrazivé noci třpytí v rubrice ‚Z dvorního života‘. Nežijí v St. Johnʼs Wood, ani nebydlí v Chelsea. Nikoli, dostává se jim poněkud většího pohodlí v komnatách Claremontu.[414] Jeden z těchto spiklenců, častý host naší milostivé královny — zdvořile nazývaný vévoda de Nemours, přijel právě ze své anglické rezidence do Frohsdorfu, aby vybudoval most — totiž aby překlenul propast mostem, po němž by se Bourboni mohli vrátit do Francie. A až se vrátí, bude bezpochyby znovu pojídat zvěřinu v Buckinghamském paláci nebo ve windsorském zámku.“
„Vaši ministři dělají to,“ píše pařížský zpravodaj listu „Leader“, „co jirn řekne Viktorie. Královna Viktorie si přeje všechno to, co si přeje král Leopold. Král Leopold touží po tom, po čem touží imperátor Mikuláš, takže Mikuláš je de facto nynejším anglickým králem.“
Bonapartovo postavení je dnes kritičtější než kdykoli dříve, třebaže na první pohled by se mohlo zdát, že ještě nikdy neměl větší naději na úspěch. Podařilo se mu vetřít se mezi evropské královské rodiny. Zatímco Mikuláš prestiž ztratil, Napoleon jej získal. Poprvé v životě se stal „váženou osobností“. Anglie, ona mocnost, která spolu s Ruskem svrhla jeho strýce z gigantického trůnu, byla nyní donucena uzavřít s ním zjevné spojenectví proti Rusku. Okolnosti z něho učinily téměř arbitra Evropy. Vyhlídka na evropskou válku, která by vedla k povstání v Itálii, v Uhrách a v Polsku — v zemích, kde lid soustřeďuje svůj zájem téměř výhradně na obnovení své národní nezávislosti a rozhodně by se příliš nerozpakoval přijmout pomoc odkudkoli — tyto okolnosti zřejmě umožní hrdinovi 2. prosince dirigovat tanec národů, jestliže neuspěje ve své roli smiřovatele králů. Nehorázné chyby, jichž se dopouštěli jeho předchůdci, dodaly jeho politice dokonce zdání národní síly, neboť on alespoň vyvolává obavy mezi mocnostmi, kdežto jeho předchůdci — od prozatímní vlády až po purkrabí Zákonodárného shromáždění[415], dokázali jen neustále a před každým se třást.
Podívejme se však na rub mince. Splynutí dvou větví bourbonské dynastie, ať už je jeho konečný význam jakýkoli, bylo uskutečněno pod záštitou londýnského a vídeňského dvora a na rozkaz imperátora Mikuláše. Je proto třeba je považovat za první akt svaté aliance namířený proti Bonapartovi. Naproti tomu dočasně usmířilo různé strany francouzské buržoazie, které právě její rozkol bránil v letech 1848—1851 čelit uzurpátorskému počínání hrdiny ze Štrasburku a Boulogne.[416] I modří republikáni se na schůzi v domě pana Carnota téměř jednomyslně rozhodli podporovat legitimisty v jakémkoli pokusu o svržení Bonaparta. Tito pánové jsou patrně pevně rozhodnuti znovu projít tradičním kruhem od restaurace přes buržoazní monarchii k republice. Pro ně republika nikdy neznamenala nic jiného než „ôte-toi de là, que je mʼy mette“[c], a jestliže nemohou sami zaujmout místo svého soupeře, způsobí mu alespoň nejhorší příkoří, jaké si dovedou představit: ztrátu postavení. Role už byly rozděleny. Generálové, ministři, všechny vedoucí osobnosti už byly jmenovány. Bonapartovi odtud hrozí nebezpečí vojenského povstání, které, i když nepovede k restauraci Bourbonů, může poskytnout příležitost k všeobecné vzpouře. Vcelku však toto Maletovo spiknutí[417], závislé na podpoře kozáků, není nebezpečnější než spiknutí Ledru-Rollinovo, závislé na podpoře Turků. Mimochodem poznamenávám, že kdyby se celá francouzská emigrace v Londýně a na ostrově Jersey sešla, Ledru by se stěží odvážil před ni předstoupit. Velká většina francouzských emigrantů, kteří patří k různým frakcím socialistické strany, se sjednotila v Société des proscrits démocrates et socialistes[d], která se netají svým nepřátelským postojem k Ledru-Rollinovým požadavkům. Říká se, že Ledru má ještě jistý vliv mezi francouzským rolnictvem. Ale moc nemůže získat ve venkovských departementech, nýbrž v Paříži, a tam narazí na odpor, který není s to překonat.
Vážné nebezpečí, jehož by se Bonaparte měl obávat, je způsobeno něčím docela jiným; vysokými cenami potravin, stagnací obchodu a naprostým vyčerpáním a vyprázdněním státní pokladny. Rolnictvo se svou slepou vírou v kouzelnou sílu jména „Napoleon“ a v lákavé sliby hrdiny ze Štrasburku bylo právě onou silou, která Francii vnutila Bonaparta. V očích rolníků bylo obnovení Bonapartovy dynastie totožné s obnovením jejich vlastního vlivu, kdežto restaurace hrubě porušila jejich práva, červencová monarchie z nich udělala oběť spekulací a republika je donutila platit výlohy únorové revoluce. Trestné výpravy a hlad otevřely nyní rolníkům oči. S nevídanou rychlostí se teď po celé Francii šíří žhářství. Pokud jde o buržoazii, ta byla dost hloupá, aby podezírala Národní shromáždění, že způsobilo dočasnou obchodní stagnaci v roce 1851 intrikami různých svých frakcí a jejich spory i jejich všeobecnou opozicí proti výkonné moci. Zradila nejen své vlastní zástupce, nýbrž záměrně usilovala o coup d‘état[e], který by znovu nastolil to, co nazývala „spořádanou vládou“, a který by především obnovil „zdravý obchodní život“. Nyní objevila, že průmyslové krize se nedají odvrátit vojenským despotismem ani zmírnit tím, že za vojenského despotismu se veřejný úvěr do krajnosti napíná a vyčerpává nadměrnými výdaji, takže obchodní krizi nevyhnutelně doprovází krize finanční. Buržoazie si proto přeje novou změnu mocenských poměrů, která jí konečně poskytne „spořádanou vládu“ a „zdravý obchodní život“. Pokud jde o proletariát, ten přijal Bonaparta od první chvíle pouze jako přechodnou nutnost, jako přemožitele république cosaque[f] a jako nástroj své msty proti straně pořádku.[418] Proletariát byl před 2. prosincem oslaben řadou porážek a v letech 1852 a 1853 byl plně zaměstnán vlastními starostmi; mohl proto klidně čekat na vhodnou chvíli, až mu příčiny obecného charakteru a celková nespokojenost ostatních tříd poskytnou možnost znovu se chopit svého revolučního díla.
Sociálně ekonomickou situaci ve Francii nám poněkud osvětluje tato obchodní zpráva z Paříže:
„V minulém týdnu byla obchodní situace v Paříži neuspokojivá. Nepočítáme-li výrobce, kteří zhotovují novoroční dárky pro obchodníky, a výrobce hotových oděvů, obchod, jak se zdá, se úplně zastavil. Jednou z hlavních příčin je drahota potravin na venkově, která většině obyvatelstva znemožňuje provádět obvyklé nákupy. Úroda pšenice, kaštanů a vína byla ve všech centrálních departementech nízká, rolníci si musejí mnoho odříkat, aby si opatřili chléb, a proto nekupují nic kromě nejnaléhavějších potřeb. V dopisech došlých z venkova se uvádí, že značná část bavlněného zboží, nabízeného v poslední době na trzích, zůstala neprodána, čímž lze snadno vysvětlit obchodní stagnaci v Rouenu. Všechen vývoz se v poslední době omezuje na jihoamerické státy. Trhy v New Yorku a v New Orleansu jsou, jak se oznamuje, přeplněny francouzským zbožím, a proto není možno očekávat odtud zakázky. Firmy, které obvykle vyrábějí pro Belgii a Německo, zastavily téměř všechny práci, neboť ustal přísun objednávek od zahraničních zákazníků. Když Francouzská banka zjišťuje, jako je tomu nyní, že počet směnek předložených k diskontu značně klesá, je obchod v Paříži chabý. Na obilní burze, kde už po 10 dní byly špatné obchody a ceny klesaly, nastalo oživení a majitelé zásob pšenice nabyli větší jistoty. Pekaři projevují větší ochotu kupovat mouku a příjezd několika obchodníků z východních departementů definitivně zastavil pokles cen. Protože pařížští obilní komisionáři nemohli splnit všechny objednávky z minulé středy, zajeli obchodníci do Havru, kde byl předtím oznámen pokles cen o 2 franky za barel. Jakmile tam dojeli, cena mouky okamžitě stoupla ze 44 franků na 47 franků za barel a cena pšenice z 83 franků na 86 franků za míru rovnající se 200 kg. Podobně stouply ceny na všech trzích departementu du Nord. Na obilním trhu ve Štrasburku bylo obilí dostatek a cena pšenice klesla o 1 frank za hektolitr. V Lyonu se trh nepohnul, ceny však neklesly. V Paříži opět stoupla cena žita; byl zaznamenán prodej 12 000 quintalů[g] ovsa po 22 francích 9 centimech za 100 kg. V dopise z Marseilles z 2. t. m. se oznamuje, že v době od 1. do 30. listopadu připlulo do marseilleského přístavu 341 lodí s nákladem 804 270 hl pšenice. Započítáme-li tyto lodi, bylo za minulé čtyři měsíce do Marscilles dovezeno celkem 2 102 476 hl pšenice na 714 lodích.“
Napsal K. Marx 13. prosince 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3961 z 27. prosince 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Alfred Richards. (Pozn. red.)
b — pevné zemi, pevnině. (Pozn. red.)
c — kliď se odtud, abych tam mohl já. (Pozn. red.)
d — Společnosti demokratických a socialistických vyhnaců. (Pozn. red.)
e — státní převrat. (Pozn. red.)
f — kozácké republiky. (Pozn. red.)
g Quintal — anglická míra, 112 liber. (Pozn. čes. red.)
412 Bitva u Sinopu byla svedena 30. (18.) listopadu 1853. Když se zjistilo, že turecké velení vypravilo flotilu s vojskcm a vojenskými zásobami na kavkazské pobřeží, a když pak ruská černomořská eskadra viceadmirála P. S. Nachimova objevila tuto flotilu v sinopském zálivu, zaútočila na ni a zničila ji. Bitvy se zúčastnilo šest ruských řadových lodí a dvě fregaty; turecká flotila, podporovaná střelbou z pobřežních baterií, měla 16 lodí, z toho dvě parní. Ruská eskadra byla však lépe dělostřelecky vybavena než turecká. Turecké loďstvo utrpělo v této bitvě těžké ztráty: bylo zničeno 15 lodí a velitel flotily, admirál Osman paša, byl zajat. Vítězství u Sinopu značně upevnilo vojenské pozice Ruska na Černém moři a zároveň urychlilo vstup Anglie a Francie do války proti Rusku.
413 V manifestu Mikuláše I. z 26. (14.) června 1853, který byl vydán v souvislosti s rozhodnutím carské vlády poslat ruskou armádu do podunajských knížectví, a dále v několika diplomatických dokumentech carského Ruska se prohlašovalo, že účelem obsazení podunajských knížectví je vytvořit „materiální záruky“, že budou zajištěna práva a výsady řecké pravoslavné církve v Turecku a že sultán splní své závazky vůči Rusku.
414 Saint Johnʼs Wood a Chelsea jsou názvy hustě obydlených londýnských čtvrtí; Claremontský palác (nedaleko Londýna) byl dán k dispozici Ludvíku Filipovi Orleánskému a jeho rodině, když v únoru 1848 emigrovali do Anglie.
415 Purkrabí — tak se říkalo 17 orleanistickým a legitimistickým předákům, kteří byli v roce 1849 členy komise Zákonodárného shromáždění, jež měla vypracovat návrh nového volebního zákona. Říkalo se jim tak proto, že si neprávem osobovali moc, a pro jejich reakční snahy. Přezdívka je převzata ze stejnojmenného historického dramatu Victora Huga ze středověkého Německa. Purkrabí byli v Německu nejvyšší správci měst a krajů, jmenovaní císařem.
416 Hrdina ze Štrasburku a Boulogne — viz poznámku [249].
417 Ironická narážka na nezdařené spiknutí generála Maleta proti Napoleonovi I. v říjnu 1812. Organizátoři spiknutí, jehož se zúčastnili jak praví roajalisté, tak republikáni, vsadili na porážku Napoleonovy armády v Rusku a pokoušeli se využít pověstí, které sami rozšířili, že Napoleon za ruského tažení zahynul.
418 Strana pořádku — viz poznámku [345].