Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Mazzini. — Švýcarsko a Rakousko. — Turecká otázka
Londýn, v pátek 27. května 1853
Mazziniho přítomnost v Anglii byla nyní konečně potvrzena polooficiálním prohlášením londýnského listu, který je s ním ve spojení.
Soudní vyšetřování pánů Haleů pro „prachové spiknutí“ nepřijde už před nynější porotu, nýbrž bude odloženo na srpen, neboť koaliční vláda by uvítala, kdyby mezi jejími odhaleními a soudním jednáním, které ukáže, jakou mají hodnotu, uplynul nějaký čas a trochu se na ně zapomnělo.
Hrabě Karnicki, rakouský chargé dʼaffaires v Bernu, dostal 21. t. m. od své vlády příkaz, aby uvědomil presidenta Švýcarského spolku o přerušení diplomatických styků mezi Rakouskem a Švýcarskem a okamžitě opustil svůj úřad a vrátil se do Vídně. „Bund“ z 23. t. m. však tvrdí, že rakouský diplomatický zástupce dostal už dříve povolení, aby se podle vlastní úvahy odporoučel, kdykoli to uzná za vhodné. V listě se rovněž prohlašuje, že ultimátum hraběte Karnického je rakouskou odpovědí na nótu spolkové rady ze 4. května. Že ultimátum obsahovalo i něco jiného kromě pouhé odpovědi, lze usoudit z toho, že spolková rada právě vyzvala freiburskou kantonální vládu, aby vysvětlila svá nedávná „přemrštěná“ opatření proti poraženým vzbouřencům. Anglické listy uveřejňují tuto zprávu z Bernu z 23. května:
„Když rakouský chargé dʼaffaires uvědomil presidenta Švýcarského spolku o přerušení diplomatických styků mezi Rakouskem a Švýcarskem, rozhodla se spolková rada okamžitě odvolat švýcarského diplomatického zástupce ve Vídni.“
S touto zprávou je však v základním rozporu tento článek uveřejněný 23. května v „La Suisse“:
„Jsme ve stejné situaci jako Piemont.[104] Jednání mezi oběma zeměmi je přerušeno... Rakouské vyslanectví zůstává v Bernu, aby vyřizovalo běžné záležitosti. Bund tvrdí, že odvolání švýcarského chargé dʼaffaires z Vídně bylo namístě, protože se bezostyšně zabýval svými soukromými záležitostmi pod záminkou, že jde o záležitosti státní; v podstatě se zabýval obchodem s hedvábím. Pan Steiger je jen druhořadý diplomat a shodou okolností je nám známo, že rozumí mnohem lépe bourcům morušovým než svým diplomatickým úkolům. Nebylo proto vůbec třeba takového diplomata odvolávat, neboť stejně nebyl ničím pověřen a byl ve Vídni na svůj vlastní vrub.“
Ať se proto nikdo nedomnívá, že si Švýcaři vzpomněli na proslavené motto, jímž Loustallot ozdobil v roce 1789 svůj list „Révolutions de Paris“[105]:
Les grands ne sont pas grands,
Que parce que nous sommes à genoux.
—Levons nous![a]Tajemství švýcarské chrabrosti lze plně vysvětlit přítomností vévody Janovského v Paříži, belgického krále[b] ve Vídni a snad neméně i článkem ve francouzském „Moniteuru“ z 25. května.
„Žádná jiná země se nesmí vměšovat do vztahů mezi Francií a Švýcarskem; všechny ostatní zřetele musí ustoupit do pozadí před touto základní podmínkou.“
Naděje pruského krále na opětné získání Neuchêtelu nebyly tedy příliš povzbuzeny. Kolují pověsti, že byl dokonce vytvořen francouzský pozorovací sbor na hranicích se Švýcarskem. Ludvík Napoleon by ovšem jen uvítal příležitost pomstít se ruskému caru, rakouskému císaři a pruskému a belgickému králi za opovržení a výsměch, jímž ho častovali v posledních měsících.[106]
Zpráva o zamítnutí ruského ultimáta a o vytvoření protiruské vlády v Cařihradě, kterou jsem uvedl v posledním článku[c], se mezitím plně potvrdila. Nejnovější zprávy z Cařihradu jsou ze 17. května:
„Když se Rešid paša ujal úřadu, požádal knížete Menšikova o šestidenní lhůtu. Menšikov odmítl a prohlásil, že přerušuje diplomatické styky. Dodal, že zůstane v Cařihradě ještě tři dny, aby učinil potřebné přípravy k odjezdu, a vyzval Portu, aby si všechno ještě rozmyslela a využila krátké doby, po kterou se ještě zdrží.“
V další depeši, datované v Cařihradu 19. května, čteme:
„Dne 17. května se konala schůze dívánu, na níž bylo s konečnou platností rozhodnuto, že konvence navrhovaná knížetem Menšikovem je nepřijatelná. Přesto kníže Menšikov, když mu to bylo oznámeno, z Cařihradu neodjel. Naopak začal znovu jednat s Rešidem pašou. Datum odjezdu ruského velvyslance není už určeno.“
V rozporu s touto depeší orgán francouzské vlády, večerník „La Patrie“[107], s jistotou tvrdí, že vláda dostala zprávu o odjezdu knížete Menšikova do Oděsy; tato událost prý v Cařihradě nevyvolala zvláštní rozruch. List „Pays“ tuto zprávu potvrzuje, „Presse“[108] ji naopak vyvrací. Girardin však dodává, že je-li zpráva pravdivá, je snadno vysvětlitelná.
„Jestliže kníže Menšikov skutečně odcestoval z Büjükdere[109] do Oděsy, pak to znamená, že mu po nezdaru jeho mise (manqué son effet) nezbylo nic jiného než se nenápadně vzdálit.“
Některé listy tvrdí, že flotila admirála Delasusse proplula Dardanelami a nyní kotví ve Zlatém rohu, „Morning Post“ však toto tvrzení vyvrací. „Triester Zeitung“ ujišťuje své čtenáře, že se Porta, než odpověděla knížeti Menšikovovi, otázala lorda Redcliffa a pana de la Coura, zda by popřípadě mohla počítat s jejich podporou. To zase s veškerým důrazem vyvracejí „Times“.
Dále uvádím doslovný překlad článku pařížského listu „Siècle“[110], který obsahuje některé zajímavé podrobnosti o jednání v Cařihradě v době od 5. do 12. května a odhaluje směšné počínání knížete Menšikova, v jehož jednání se nejodpornějším způsobem pojilo severské barbarství s byzantinskou obojakostí; dosáhl tak toho, že se celá Evropa Rusku vysmívá. Tento „grec du Bas-Empire“[d] se domníval, že dobude svrchovanost nad celou říší nějakými teatrálními výjevy. Rusko už učinilo poslední krok od vznešenosti k směšnosti — směšnosti, jež může být smyta jedině krví. Jenže naše doba burziánské plutokracie není dobou rytířských klání. Článek v „Siècle“ zní takto:
„Ve čtvrtek 5. května, v den, kdy odplouval francouzský poštovní parník, odevzdala Vysoká Porta panu de la Courovi a knížeti Menšikovovi opisy fermanu řešícího otázku svatých míst. Den uplynul bez jakéhokoli prohlášení a bez jakékoli demarše knížete Menšikova a všichni vyslanci, domnívajíce se, že je tím záležitost vyřízena, použili odplutí francouzského parníku k tomu, aby svým vládám oznámili, že všechno dopadlo šťastně. Ale kníže Menšikov, přestože dostal ferman o svatých místech, poslal o půlnoci prostého kavase, tj. četníka,[111] k ministrovi zahraničních věcí[e] s ultimátem, v němž požadoval sened (smlouvu), který by vyřešil otázku svatých míst a zaručoval budoucí výsady a imunitu pravoslavné církve, tj. nejrozsáhlejší ochranu této církve svěřenou Rusku. V Turecku by pak ve skutečnosti vládli dva různí panovníci — sultán muslimům a car křesťanům. Pro odpověď na toto ultimátum poskytl kníže Portě lhůtu pouhých čtyř dnů a kromě toho požadoval, aby příjem ultimáta ihned potvrdil vládní úředník. Ministr zahraničních věcí mu poslal jakési potvrzení příjmu po svém agovi, nižším důstojníku četnictva. Téže noci odeslal kníže parník do Oděsy. Když byl sultán v pátek 6. května informováno tom, že bylo tak neobvyklým způsobem předloženo ultimátum, svolal díván a oficiálně oznámil lordu Redcliffovi a panu de la Courovi, co se stalo. Oba vyslanci se okamžitě dohodli na společných opatřeních a doporučili Portě, aby ultimátum co nejmírnějším tónem a výrazy odmítla. Tvrdí se, že pan de la Cour kromě toho velmi oficiálně prohlásil, že se Francie postaví proti jakékoli konvenci, jež by se dotýkala jejích práv na svatá místa, která jí byla zaručena smlouvou z roku 1740. Kníže Menšikov se mezitím uchýlil do Büjükdere“ (jako Achilles do svého stanu). „Dne 9. května požádal pan Canning knížete o rozhovor, aby jej přiměl k umírněnějšímu jednání. Odmítnuto. 10. května byli ministr války[f] a ministr zahraničních věcí u velkého vezíra[g], který pozval knížete Menšikova, aby jej navštívil, že by se pokusili dosáhnout rozumného urovnání. Odmítnuto. Nicméně kníže Menšikov dal Portě na srozuměnou, že by byl ochoten poskytnout jí další třídenní lhůtu. Na to ale sultán a jeho ministři odpověděli, že se už rozhodli a že další lhůta jejich rozhodnutí nezmění. Tato záporná odpověď Porty byla odeslána před půlnocí 10. května do Büjükdere, kde bylo shromážděno celé ruské vyslanectví a už několik dní se demonstrativně chystalo k odjezdu. Když o tom byla informována turecká vláda, chtěla se už podvolit, ale sultán ji rozpustil a jmenoval novou vládu.“
Zprávu o tureckých záležitostech uzavírám výňatkem z listu „Constitutionnel“ o chování pravoslavného duchovenstva za celého tohoto vyjednávání.
„Pravoslavné duchovenstvo, které má na této otázce tak velký zájem, se vyslovilo pro status quo, tj. pro Portu. Protestuje en masse[h] proti ochraně ruského cara, jejíž vnucení mu hrozí. Obecně řečeno, pravoslavné obyvatelstvo by si přálo podporu Ruska, ale jen pod podmínkou, že nebude podrobeno jeho přímému panství. Příčí se mu sama myšlenka, že by východní církev, která je matkou ruské církve, měla být někdy této církvi podřízena, a to by se nutně stalo, kdyby byly přijaty návrhy petrohradské vlády.“
Napsal K. Marx 27. května 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3791 z 10. června 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Velcí se nám zdají jen proto velkými,
že sami klečíme na kolenou.
— Povstaňme! (Pozn. red.)b — tj. Leopolda I. (Pozn. red.)
d Řek z dob východořímské říše, Byzantinec. (Pozn. red.)
e — tj. Refatu pašovi. (Pozn. red.)
f — tj. Mehmed Müterdži paša. (Pozn. red.)
g — tj. Mehmeda Ali paši. (Pozn. red.)
h — hromadně. (Pozn. red.)
104 V roce 1853 přerušilo Rakousko diplomatické styky s Piemontem (sardinským královstvím), protože piemontské úřady poskytovaly ochranu uprchlíkům z Lombardie (která byla pod rakouskou nadvládou)‚ účastníkům národně osvobozeneckého hnutí z let 1848—1849 a milánského povstání ze 6. února 1853.
105 „Révolutions de Paris“ [„Pařížské revoluce“] — revolučně demokratický týdeník; vycházel v Paříži od července 1789 do února 1794.
106 Když byl Ludvík Napoleon v prosinci 1852 prohlášen francouzským císařem, Mikuláš I. po dohodě s rakouským a pruským dvorem nepoužil při jednání s ním oslovení „Veličenstvo a drahý bratře“ („Monsieur mon frère“), obvyklého mezi „legitimními“ monarchy, nýbrž oslovení „Veličenstvo a milý příteli“ („Mon cher ami“), a netituloval jej „císař Napoleon III.“, nýbrž „císař Ludvík Napoleon“. Přes tuto dohodu používal rakouský a pruský dvůr vůči francouzskému císaři obvyklého oslovení; protože však zároveň chtěly zdůraznit, že je nutné dodržovat usnesení vídeňského kongresu, naznačovaly, že vláda Ludvíka Bonaparta je nezákonná, protože dokumenty vídeňského kongresu zakazovaly dynastii Bonapartů přístup na francouzský trůn.
107 „La Patrie“ [„Vlast“] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 byl mluvčím zájmů spojených monarchistů, takzvané strany pořádku; po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.
108 „La Presse“ [„Tisk“] — buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1836; v letech 1848—1849 orgán buržoazních republikánů, později opoziční protibonapartistický list; redaktorem listu byl Emile de Girardin.
109 Büjükdere (Büyükdere) — letovisko na březích Bosporu nedaleko Cařihradu; byla tu letní rezidence ruského vyslanectví v Turecku.
110 „Le Siècle“ [„Století“] — deník, který vycházel v Paříži v letech 1836—1839; ve čtyřicátých letech 19. století byl mluvčím názorů té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných konstitučních reforem; v padesátých letech umírněně republikánský list.
111 Název kavas bylo v Turecku jednak označení příslušníka četnictva, jednak to byl jakýsi osobní průvodce diplomatických úředníků v Orientě, který jim měl zaručit osobní ochranu a byl proto ozbrojen. Kavasové vykonávali někdy také službu diplomatických kurýrů.