Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
XII
Průmyslová výstava měla pro emigraci epochální význam. Veliký proud německých šosáků, který po celé léto zaplavoval Londýn, se cítil nesvůj ve velikém, šumícím Křišťálovém paláci a v ještě mnohem větším, rachotícím, lomozícím, křičícím Londýně, a když v potu tváři složil denní břímě a zhostil se denní práce, povinného prohlížení výstavy a ostatních pamětihodností, potom se německý šosák zotavoval v Schärttnerově Hanavské pivnici nebo u Göringera v hostinci U hvězdy, kde všechno dýchalo pivní útulností a tabákovým dýmem a hospodským politikařením. Tady „byla celá otčina pohromadě“, a nadto tu bylo možno gratis spatřit největší muže Německa. Tady seděli, tito členové parlamentu, poslanci sněmoven, vojevůdci, kluboví řečníci krásné doby z let 1848 a 1849, kouřili svou dýmku jako kdokoli jiný a coram publico[25a] projednávali každý den s neochvějnou důstojností nejvyšší zájmy vlasti. To bylo místo, kde se mohl německý měšťák, jen když mu nesešlo na několika lahvích velice levného vína, do puntíku dovědět, co se dělo na nejtajnějších poradách evropských kabinetů. Tady mu mohli na minutu přesně říci, kdy to „praskne“. A při tom se pak prázdnila jedna láhev za druhou a všechny strany odcházely domů sice potácivě, ale s posilujícím vědomím, že přispěly svou hřivnou k záchraně vlasti. Nikdy si emigrace nedávala tolik a tak lacino do trumpety jako za tohoto hromadného pobytu solventního šosáctva.
Pravou organizací emigrace byla právě tato jejich hospodská organizace pod záštitou Siléna Schärttnera[230] v Long Acre, která díky výstavě dosáhla největšího rozkvětu. Tady ustavičně zasedal pravý ústřední výbor. Všechny ostatní výbory, organizace, stranické skupiny byla jenom komedie, vlastenecká arabeska tohoto ryze německého peciválského vysedávání v jednom stálém hostinci.
Mimoto tehdy emigrace ještě zesílila příchodem pánů Meyena, Fauchera, Sigela, Gögga, Ficklcra atd.
Meyen, tento malý ježek, který přišel na svět nedopatřením bez ostnů, byl už kdysi pod jménem Poinsinet takto popsán Goethem:
„V literatuře i ve společnosti se vyskytnou takové malé, podivné, směšné figurky, které, nadány jistým talentíčkem, jsou velice dotěrné a derou se dopředu, a protože je každý snadno přehlédne, skýtají příležitost k všelijaké zábavě. Jenže tyto osoby přitom přece jen hodně získávají. Žijí, působí, mluví se o nich a jsou i dobře přijímány. Když se jim něco nepovede, nevyvede je to z míry, pokládají to za jednotlivý případ a doufají, že jim budoucnost přinese největší úspěchy. Ve francouzském literárním světě je takovou figurkou Poinsinet. Je až neuvěřitelné, co s ním všechno prováděli, k čemu ho svedli, jak ho mystifikovali, a dokonce ani jeho truchlivá smrt — utopil se totiž ve Španělsku — nijak nezmenšuje směšný dojem, jakým působil jeho život, tak jako ohňostrůjcova žabka nedosáhne důstojnosti tím, že když dostatečně dlouho prskala, skončí silnějším výbuchem.[231]“
Soudobí autoři o něm naproti tomu říkají toto: Eduard Meyen patřil k těm „rozhodným“, kteří proti hromadné hlouposti ostatního Německa představovali berlínskou inteligenci. Také on měl s přáteli Müggem, Kleinem, Zabelem, Buhlem aj. v Berlíně Spolek Meyenových chroustů[a26]. Každý z těchto chroustů seděl na zvláštním lístečku, Eduard Meyen na mannheimském večerníčku[a27], na kterém s velkým úsilím vždycky jednou týdně složil zelenou dopisovatelskou klobásku. Chroust Meyen to opravdu dotáhl tak daleko, že měl v roce 1845 vydávat měsíčník: z různých stran se sešly příspěvky, nakladatel čekal, ale celý podnik ztroskotal, protože Eduard, když se po osm měsíců potil úzkostí, prohlásil, že nemůže dát dohromady prospekt. Protože náš Eduard bere vážně každou svou dětinskost, platil v Berlíně po březnové revoluci za muže, který to s hnutím myslí vážně. V Londýně pracoval spolu s Faucherem pod redakcí a cenzurou jedné stařeny, která kdysi před dvaceti lety uměla trochu německy, na německém vydání listu „Illustrated London News“, byl však odstraněn jako nepotřebný, protože se tam velmi houževnatě pokoušel uplatnit své hlubokomyslné články o sochařství, vytištěné už před deseti lety v Berlíně. Ale když ho později kinkelovská „emigrace“ jmenovala svým tajemníkem, pochopil, že se teď z něho stal praktický homme dʼétat[a28], a vyhlásil v litografovaném oběžníku, že dospěl ke „klidu stanoviska“. Po smrti tohoto chrousta se v jeho pozůstalosti najde spousta názvů zamýšlených prací.
S Meyenem je nerozlučně spjat jeho spoluredaktor a spolutajemník Oppenheim. O Oppenheimovi se tvrdí, že to není člověk, nýbrž alegorická postava. Bohyně nudy prý totiž sestoupila na svět ve Frankfurtu nad Mohanem v podobě syna jednoho židovského klenotníka. Když Voltaire napsal: Tous les genres sont bons, excepté le genre ennuyeux[a29], tušil už našeho Heinricha Bernharda Oppemheima. U Oppenheima dáváme přednost spisovateli před řečníkem. Před jeho spisy je možno se zachránit, ale před jeho ústním přednesem — cʼest impossible[a30]. Pythagorovské stěhování duší je možná správné; ale jméno, které nosil Heinrich Bernhard Oppenheim v dřívějších staletích, nelze už objevit, protože si ještě v žádném století nezískal nikdo jméno nesnesitelnou žvanivostí. Jeho život se soustřeďuje do tří zářivých bodů: redaktor Arnolda Ruga — redaktor Brentana — redaktor Gottfrieda Kinkela.
Třetí ve spolku je pan Julius Faucher. Patří k oněm hugenotům berlínské kolonie, kteří dovedou s velkou podnikavostí zužitkovat svůj malý talent. Poprvé vystoupil na veřejnost jako praporčík Pistol[232] strany svobodného obchodu, v kteréžto funkci ho hamburští obchodníci angažovali pro propagandu. Dovolili mu, aby za revolučního vření hlásal svobodu obchodu v divoce vyhlížející formě anarchie. Když to už nebylo aktuální, byl propuštěn a převzal s Meyenem redakci berlínské „Abendpost“. Pod záminkou, že je nutno odstranit vůbec stát a nastolit anarchii, vyhnul se tu nebezpečné opozici proti tehdejší vládě, a když potom plátek zašel na kauci, litovala „Neue Preussische Zeitung“ osudu Fauchera, jediného důstojného spisovatele mezi demokraty. Tento srdečný poměr s „Neue Preussische Zeitung“ brzy tak zdůvěrněl, že náš Faucher začal z Londýna dopisovat do tohoto plátku. Faucherova činnost v emigrační politice neměla trvání; jeho svobodný obchod ho upozornil, že jeho povoláním je podnikání, proto se k němu co nejhorlivěji vrátil a podal v něm dosud nedosažený výkon: ceník, který stanovil honoráře za jeho články podle úplně pohyblivé stupnice. Díky nediskrétnosti „Breslauer Zeitung“ se s touto písemností obeznámila i široká veřejnost.
Protějškem tohoto trojhvězdí berlínské inteligence je pak trojhvězdí jihoněmeckého ryzího smýšlení: Sigel, Fickler, Gögg.
Franz Sigel, tento, jak o něm říká jeho přítel Gögg,
„malý, bezvousý muž, celou svou bytostí připomínající Napoleona“, je podle výpovědi téhož Gögga „hrdina“, „muž budoucnosti“, „především geniální, ducha tvořivého, neúnavně se zabývající novými plány“.
Mezi námi řečeno je generál Sigel mladý bádenský poručík se smýšlením a ambicemi. Z polních tažení francouzské revoluce vyčetl, že postoupit naráz z poručíka na vrchního velitele je učiněná hračka, a od té chvíle si malý bezvousý muž Franz Sigel umínil, že se jednou musí stát vrchním velitelem nějaké revoluční armády. Popularita u vojska, založená na záměně jmen, a bádenská vzpoura roku 1849 mu vyplnily jeho přání. Bitvy, které vybojoval na Neckaru a které nevybojoval v Schwarzwaldu, jsou známy; jeho ústup do Švýcarska pochvalují i jeho nepřátelé jako včasný a správný manévr. Jeho vojenské plány dokazují, že studoval revoluční války; aby zůstal věrný revoluční tradici, táhl hrdina Sigel svědomitě z jedné Moreauovy pozice do druhé, nestaraje se o nepřítele, o operační a ústupové linie a jiné takové maličkosti, a jestliže se mu přesto nepodařilo parodovat Moreauovo tažení ve všech podrobnostech, táhl-li přes Rýn u Eglisau místo u Paradiesu, pakje to třeba připsat omezenosti nepřítele, který nedovedl ocenit tak učený manévr. Ve svých denních rozkazech a instrukcích vystupuje Sigel jako kazatel a rozvíjí sice méně stylu, ale zato více smýšlení než Napoleon. Později se zabýval vypracováním příručky pro revoluční důstojníky všech zbraní, z níž můžeme uvést toto důležité sdělení:
„Revoluční důstojník musí mít s sebou podle předpisů: 1 pokrývku hlavy a čapku, 1 šavli s opasníkem, 1 černočervenožlutou šerpu z velbloudí srsti, 2 páry černých kožených rukavic, 2 vojenské kabáty, 1 plášť, 1 soukenné nohavice, 1 vázanku, 2 páry holínek nebo bot, 1 černou koženou cestovní brašnu širokou 12 coulů, vysokou 10 coulů, silnou 4 couly; 6 košil, 3 spodky, 8 párů punčoch, 6 kapesníků, 2 ručníky, 1 mycí a holicí náčiní, 1 psací náčiní, 1 zápisník s patentem, 1 kartáč na šaty, 1 polní služební řád.“
Josef Fickler (podle líčení jeho přítele Gögga) je
„vzor bodrého, rozhodného, neochvějně vytrvalého muže z lidu, kterého celá bádenská vysočina i jezerní kraj podporovaly jako jeden muž a který si svými dlouholetými boji a strastmi získal skoro stejnou popularitu jako Brentano“.
Josef Fickler má, jak se sluší na bodrého, rozhodného, neochvějného muže z lidu, otylý obličej jako měsíc v úplňku, tlustý podbradek a patřičný teřich. Z jeho dřívějšího života je známo jen to, že si vydělával na živobytí jakousi řezbářskou prací z patnáctého století a relikviemi, které se týkaly kostnického koncilu[233], a to tak, že cestující a cizí milovníci umění si prohlédli tyto pamětihodnosti za peníze a mimoto si kupovali „starobylé“ upomínky, které, jak velmi samolibě vypráví, dal Fickler vždycky zase znova „starobyle“ zhotovit.
Jeho jediné činy za revoluce byly takovéto: za prvé ho Mathy zatkl po předparlamentu[234] a za druhé ho zatkl Römer ve Stuttgartu, v červnu 1849; díky těmto zatčením šťastně proplul kolem nebezpečí, že se zkompromituje. Württemberští demokrati za něho později složili 1000 zlatých kauce načež Fickler odešel inkognito do Thurgau a k veliké lítosti složitelů kauce nedal už o sobě ani slyšet. Nelze popřít, že v listu „Seeblätter“ zdařile vtělil do tiskařské černě city a názory jezerních sedláků; ostatně je se zřením k svému příteli Rugovi toho mínění, že z velkého studování člověk zhloupne, a proto také varoval svého přítele Gögga, aby nechodil do knihovny Britského muzea.
Amandus Gögg, roztomilý, jak už praví jeho jméno[a31],
„není sice velký řečník, ale prostý občan, jehož ušlechtilé a skromné vystupování mu všude získává přátele“ („Westamerikanische Blätter“).
Ze šlechetnosti se stal Gögg členem prozatímní vlády v Bádensku, kde, jak sám doznává, nemohl proti Brentanovi nic pořídit, a ze skromnosti se dal titulovat jako „pan diktátor“. Nikdo nepopírá, že jeho výkony jako ministra financí byly skromné. Ze skromnosti vyhlásil poslední den před nařízeným již totálním ústupem do Švýcar „sociálně demokratickou republiku“ v Donaueschingen. Ze skromnosti prohlásil později (Janusovi Heinzenovi[235] roku 1852), že prý pařížský proletariát prohrál 2. prosince proto, že mu chyběl jeho bádenskofrancouzský a jinak ve francouzském jižním Německu běžný demokratický úsudek. Kdo si přeje další důkazy o Göggově skromnosti a o existenci „Göggovy strany“, nalezne je ve spisu „Vzpomínka na bádenskou revoluci“ atd., Paříž 1850, který sám napsal. Korunu své skromnosti nasadil, když na veřejném shromáždění v Cincinnati prohlásil:
„Po krachu bádenské revoluce přišli prý k němu do Curychu vážení muži a prohlásili, že se bádenské revoluce zúčastnili muži všech německých kmenů, proto je třeba považovat ji za německou věc, jako je třeba považovat římskou revoluci za revoluci italskou. On prý je mužem, který vytrval, musí se tedy stát německým Mazzinim. Ze skromnosti to prý odmítl.“
Proč? Kdo už byl jednou „panem diktátorem“ a navíc je ještě důvěrným přítelem „Napoleona“ Sigela, mohl se také „stát německým Mazzinim“.
Když byla po příchodu těchto a jim podobných, méně vynikajících osob emigrace au grand complet[a32], mohla přejít k mohutným zápasům, které předvádíme čtenáři v následujícím zpěvu.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a25 — veřejně, před očima všech. (Pozn. red.)
a26 Slovní hříčka: V originále Meyenkäferverein — narážka na Kinkelův „Maikäferverein“, „Spolek chroustů“. (Pozn. čes. red.)
a27 „Mannheimer Abendzeitung“. (Pozn. red.)
a28 — státník. (Pozn. red.)
a29 Všechny styly jsou dobré kromě nudného. (Z Voltairovy předmluvy ke komedii „Marnotratný syn“.) (Pozn. red.)
a30 — to je nemožné. (Pozn. red.)
a31 Slovní hříčka: Amandus — jméno, „amandus“ — „roztomilý“. (Pozn. red.)
a32 — v plném počtu. (Pozn. red.)
230 Marx a Engels přezdívají Schärttnerovi Silén — v řecké mytologii společník boha vína a vinařství Dionýsa.
231 J W. Goethe, „Anmerkungen über Personen und Gegenstände, deren in dem Dialog: ‚Rammeauʼs Neffe‘ erwähnt wird“ [„Poznámky o osobách a věcech, o nichž je zmínka v dialogu ‚Rameauův synovec‘“].
232 Pistol — postava z několika Shakespearových dramat („Veselé paničky windsorské“, „Král Jindřich IV.“, „Život Jindřicha V.“); zahaleč, vychloubač a lhář.
233 Kostnický koncil (1414—1418) byl svolán, aby upevnil otřesené postavení katolické církve v době, kdy začínalo reformační hnutí. Na koncilu bylo odsouzeno učení čelných reformátorů Johna Viklefa a Jana Husa. Koncil odstranil rozkol v katolické církvi tím, že zvolil místo tří uchazečů, kteří se přeli o nároky na papežský stolec, novou hlavu církve.
234 Předparlament — shromáždění veřejných činitelů německých států, které zasedalo ve Frankfurtu nad Mohanem od 31. března do 4. dubna 1848. Velká většina delegátů předparlamentu patřila ke konstitučně monarchistickému směru. Předparlament se usnesl svolat celoněmecké Národní shromáždění a vypracoval návrh „Základních práv a požadavků německého národa“ — dokument, který deklaroval slovy některé buržoazní svobody, nedotýkal se však základů polofeudálního absolutistického zřízení v tehdejším Německu.
235 Marx a Engels tu Heinzenovi přezdívají Janus; Janus byl starořímský bůh, zobrazovaný s dvěma obličeji, obrácenými na opačné strany. V přeneseném slova smyslu obojetník. „Janus“ byl též název listu, který vydával Heinzen letech 1851—1852 ve Spojených státech amerických a v němž útočil proti Marxovi.