Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
XI
„Síla pravdivého průběhu“, řečeno jedním z pronikavě krásných výrazů našeho Arnolda, proběhla pak takto: Ruge kompromitoval 24. února sebe i německou emigraci před cizinou. Těch několik málo emigrantů, kteří měli ještě jakžtakž chuť jít s ním, se tedy cítili nejistí a bez opory. Arnold svedl všechno na nesváry mezi emigrací a víc než kdy předtím naléhal na sjednocení. Byl kompromitován a teď se horečně pídil po nějakém novém podnětu, aby se mohl znova kompromitovat.
Využilo se proto výročí vídeňské březnové revoluce, aby se uspořádal německý banket. Rytíř Willich odmítl; protože prý patří k „občanu“ Louis Blancovi, nemůže jít s „občanem“ Rugem, který patří k „občanu“ Ledruovi. Také bývalí poslanci, Reichenbach, Schramm, Bucher atd. se Arnoldovi vyhnuli. Dostavili se Mazzini, Ruge, Struve, Tausenau, Haug, Ronge, Kinkel, kteří všichni řečnili — mlčelivé hosty nepočítáme.
Ruge si počínal jako „dokonalý hlupák“, jak tvrdí sami jeho přátelé. Ale přítomné německé obecenstvo mělo zažít ještě horší věci. Tausenauovy šaškoviny, Struvovo skuhrání, Haugovo blábolení, Rongovy litanie umořily posluchače, takže se jich většina rozutekla, ještě než se dostal ke slovu výkvět řečníků, Jeremiáš-Kinkel[223], který byl ponechán až na konec jako zákusek. Gottfried promluvil jako mučedník „ve jménu mučedníků“ pro mučedníky bolestné slovo smíření ke všem, „od prostého bojovníka za ústavu až po rudého republikána“. Zatímco všichni zase skuhrali jako republikáni a tu a tam, jako Kinkel, dokonce jako rudí republikáni, plazili se zároveň v pokorném obdivu před anglickou ústavou, na kterýžto rozpor je nazítří ráno ráčila upozornit Morning Chronicle[224].
Ale téhož večera dosáhl Ruge přece jen cíle svých tužeb, jak vysvítá z provolání, z něhož tu uvádíme nejskvělejší místa.
NĚMCŮM! „Bratři a přátelé ve vlasti! My, podepsaní, tvoříme v současné době a dokud nerozhodnete jinak“ ten pravý „výbor pro“ ty pravé „německé záležitosti“ (nezáleží na tom, jaké).
„Ústřední výbor evropské demokracie nám poslal Arnolda Ruga, bádenská revoluce Gustava Struva, vídeňská revoluce Ernsta Hauga, náboženské hnutí Johannesa Ronga, z vězení mezi nás přišel Gottfried Kinkel; vyzvali jsme sociálně demokratické dělníky, aby do našeho středu vyslali zástupce.“
„Němečtí bratři! Události vás připravily o svobodu... Víme, že byste se nedokázali navždy vzdát svobody, a my samí jsme“ (co se týče výborů a manifestů, viz Arnold) „neopomenuli nic, abychom přiblížili chvíli, kdy bude znovu vydobyta.“
„Když jsme... když jsme poskytli Mazziniho půjčce podporu a záruku, když jsme... když jsme... zahájili svatou alianci národů proti nesvaté alianci jejich utlačovatelů, učinili jsme jen to, co jste si, jak víme, z celé duše přáli vidět učiněno.., před soudnou stolicí lidstva začal veliký proces svobody proti tyranům“ (dokud je Arnold státním návladním, mohou „tyrani“ klidně spát)‚ „...Požáry, vraždy, zpustošení, hlad a úpadek budou zakrátko všeobecnou německou vymožeností.“
„Z Německa pohleďte do Francie — je prodchnuta žárem zloby, je svornější než kdy jindy, aby se osvobodila“ (kdo také mohl, u čerta, předvídat druhý prosinec![225]). „Pohlédněte do Uher, dokonce i Chorvati se obrátili“ (zásluhou „německého diváka“ a Rugových šatů z hoblovaček). „A věřte nám, nebot my to víme, Polsko je nesmrtelné.“ (Tohle jim svěřil pan Darasz pod slibem mlčelivosti.)
„Násilí proti násilí, to je spravedlnost — už se chystá. A my neopomeneme nic, abychom dosáhli účinnějšího provizória“ (aha!) „než předparlament a silnější lidové moci než Národní shromáždění“ (viz níže, čeho ti pánové dosáhli tím, že zamýšleli vodit jeden druhého za nos).
„Naše projekty o financích a tisku“ (dekret č. 1 a 2 silného provizória — celnímu správci Christianu Müllerovi se ukládá provést toto usnesení) „vám předložíme zvlášť. Mají spíše obchodní význam. Jen tolik pro veřejnost, že kdokoli koupí italskou půjčku, prospívá přímo našemu výboru a naší věci, a že v této chvíli můžete prakticky působit především hojným přílivem peněz. Potom už budeme umět přeložit peníze do veřejného mínění a do veřejné moci“ (Arnold se hlásí za překladatele). „Pravíme vám, upište deset miliónů franků a my osvobodíme kontinent!“
„Němci, vzpomeňte si...“ (že zpíváte baryton a zapalujete ohně na horách) „... podpořte své myšlenky“ (po těch je teď ohromná poptávka, skoro taková jako po penězích) „svými peněženkami“ (ne abyste na to zapomněli) „a svými pažemi! Očekáváme, že vaše horlivost bude tím větší, čím víc nás budou utiskovat, a že vaše nynější podpora dostatečně posílí výbor pro hodinu rozhodnutí.“ (V opačném případě by musel sáhnout k lihovinám, což by bylo proti Gustavovu svědomí.)
„Všem demokratům se ukládá, aby rozšiřovali naše provolání.“ (Celní správce Christian Müller udělá ostatek.)
„Londýn 13. března 1851
Výbor pro německé záležitosti:
Arnold Ruge, Gustav Struve, Ernst Haug,
Johannes Ronge, Gottfried Kinkel“Naši čtenáři znají Gottfrieda, znají Gustava; opětné objevení našeho Arnolda se už rovněž dostatečně často opakovalo. Zbývá tedy všimnout si už jen dvou členů „účinného provizória“.
Johannes Ronge, anebo, jak si rád říká v důvěrném kruhu, krátce Johannes, rozhodně nenapsal Apokalypsu[226]. Není na něm nic tajuplného, je mělký, banální, mdlý jako voda, zejména jako vlažné splašky. Johannes se jak známo stal slavným mužem, protože nechtěl, aby za něho prosila trevírská svatá suknice[227], ačkoli je opravdu docela jedno, kdo za Johannesa prosí. Když Johannes vystoupil, litoval starý Paulus, že je Hegel mrtev, neboť ten by o něm nyní už přece jistě nemohl prohlásit, že je povrchní, a nebožtík Krug byl rád, že umřel a unikl tak nebezpečí, že získá věhlas hlubokomyslného muže. Johannes patří k těm častým zjevům v dějinách, které několik století poté, co vzniklo a zase zaniklo nějaké hnutí, předkládají obsah tohoto hnutí v naprosto vyčichlé, vybledlé podobě jisté odrůdě šosáků a osmiletým dětem jako úplnou novinku. Takové řemeslo se ovšem dlouho neudrží, a tak se také náš Johannes záhy ocitl v Německu v situaci, která byla den za dnem nepříjemnější. O jeho vyčpělé splašky německého osvětaření už nikdo nestál a Johannes putoval do Anglie, kde se s ním shledáváme, jak vystupuje nepříliš zdařile jako konkurent pátera Gavazziho. Nemotorný, bledý, nudný vesnický farář se ovšem ztrácel vedle vášnivého italského mnicha efektního divadelního vystupování, a Angličané uzavírali veliké sázky, že tento nudný Johannes nemůže být mužem, který uvedl do varu hlubokomyslný německý národ. Ale zato ho utěšil Arnold Ruge, který v německém katolicismu našeho Johannesa objevil zarážející rodinnou podobnost se svým vlastním ateismem.
Ludwig von Hauk, bývalý ženijní kapitán císařské rakouské armády, později roku 1848 spoluredaktor konstituce ve Vídni, potom velitel praporu vídeňské národní gardy, bránil 30. října jako lev hradní bránu proti císařským a opustil postavení teprve tehdy, když už bylo všechno ztraceno. Spasil se útěkem do Uher, přešel k Bemově armádč v Sedmihradsku, kde pro svou neobyčejnou odvahu postoupil až do hodnosti plukovníka v generálním štábu. Po Görgeyově kapitulaci ve Világosi[228] byl Ludwig Hauk zajat a zemřel jako hrdina na jedné ze šibenic, kterých Rakušané postavili v Uhrách takové množství, aby se pomstili za své ustavičné porážky a ulevili vzteku nad ruským poručníkováním, které jim už bylo nesnesitelné. Náš Haug byl v Londýně dlouho pokládán za pověšeného Hauka, důstojníka, který se slavně vyznamenal v uherském polním tažení. Dnes už je, zdá se, jisté, že to není zemřelý Hauk. Jako musel strpět, aby z něho Mazzini po pádu Říma udělal nahonem generála, tak nemohl zabránit, aby z něho Arnold neudělal nahonem představitele vídeňské revoluce a člena silného provizória. Později pořádal estetické přednášky o ekonomické základně světodějné kosmogonie z geologického hlediska a s hudebním doprovodem. Mezi emigranty je tento zádumčivý člověk znám pod přezdívkou chudinka, nebo jak říkají Francouzi, la bonne bête.
Teď se Arnoldovi splnily jeho tužby nad všechno očekávání. Manifest, silné provizórium, půjčka deseti miliónů franků — a k tomu ještě týdeníkový homunkulus se skromným názvem „Kosmos“, redigovaný generálem Haugcm.
Manifest přešel beze stopy a nečten, „Kosmos“ zašel třetím číslem na úbytě, peníze nepřišly, silné provizórium se zase rozložilo ve své součásti.
„Kosmos“ obsahoval především reklamy na Kinkelovy přednášky, na peněžní sbírky čackého Willicha pro uprchlíky ze Šlesviku-Holštýnu a na Göringerovu pivnici. Dále obsahoval mezi jiným Arnoldovu paskvinádu. Starý kašpar si vymýšlí jakéhosi pohostinného přítele Müllera v Německu, a sám tu vystupuje jako jeho rychtář. Müller se diví všemu, co čte v novinách o anglické pohostinnosti, a obává se, že toto „požitkářství“ by mohlo starostovi překážet vjeho „státních záležitostech“ — ale jen ať si to prý dopřeje, protože až se vrátí do Německa, bude si muset pro samé státní záležitosti odepřít Müllerovo pohostinství. Nakonec Müller zvolá: „Byl snad do Windsoru pozván zrádce Radowitz, a ne Mazzini, Ledru-Rollin, občané Willich, Kinkel a vy sám?“ (Arnold Ruge.) Jestliže pak „Kosmos“ přesto zesnul s třetím číslem, rozhodně to nevězelo v distribuci, neboť jej na všech možných anglických shromážděních strkali řečníkům a prosili, abyjej doporučili, protože prý zastává docela speciálně jejich zásady.
Sotva vyšla výzva k půjčce deseti miliónů, začala se zčistajasna šířit pověst, že v City koluje sběrací listina na přestěhování Struva (i s Amálií) do Ameriky.
„Když se výbor usnesl, že bude vydávat německý týdeník a že svěří redakci Haugovi, protestoval Struve, který chtěl být sám redaktorem a chtěl, aby se list jmenoval ‚německý divák‘, a nato se rozhodl, že odjede do Ameriky.“
Tak o tom píše newyorská „Deutsche Schnellpost“. Zamlčuje, a Heinzen k tomu měl své důvody, že Mazzini docela vyškrtl našeho Gustava jako spolupracovníka „Deutsche Londoner Zeitung“ vévody Brunšvického ze seznamu německého výboru. Gustav ihned aklimatizoval svého „německého diváka“ v New Yorku. Ale brzy nato přišla přes oceán depeše: „Gustavův ‚divák‘ je mrtev.“ Jak říká, ne z nedostatku přihlášených odběratclů, ani ne proto, že by mu nezbýval čas na psaní, ale jedině z nedostatku platících odběratelů; teď však je zapotřebí a nelze to už déle odkládat, aby byly demokraticky přepracovány Rotteckovy „Dějiny světa“, a protože se do toho pustil už před patnácti lety, bude odběratelům dodávat příslušný počet archů „dějin světa“ místo „německého diváka“; musí však žádat předplatné, což mu nikdo nemůže za těchto okolností zazlívat. Dokud byl Gustav na této straně oceánu, vydával ho Heinzen spolu s Rugem za největšího muže Evropy. Sotva se dostal na druhou stranu, hned mezi nimi došlo k ohromnému poprasku. Gustav píše:
„Když Heinzen viděl 6. června v Karlsruhe, že jsou rozestavována děla, uprchl v ženském doprovodu do Štrasburku.“
Heinzen prohlašuje Gustava za „proroka“.
„Kosmos“ se právě řítil do záhuby, když jej Arnold zaníceně vychvaloval v listu tolik věřícího Heinzena, a silné provizórium se rozpadlo právě v době, kdy mu Rodomonte Heinzen ve svých novinách ohlašoval „vojenskou poslušnost“. Heinzenova záliba ve vojenství v dobách míru je známa.
„Brzy po Struvově odchodu vystoupil z výboru i Kinkel, a výbor tím ztratil všechen vliv“ (newyorská „Deutsche Schnellpost“, č. 23).
Tak se „silné provizórium“ redukovalo na pány Ruga, Ronga a Hauga. Sám Arnold nahlédl, že se s touto svatou trojicí nedá stvořit nejen svět, ale vůbec nic; ale při všech permutacích, variacích a kombinacích zůstávala jádrem výborů, které později vytvořil. Neúnavný ten muž ještě zdaleka nesložil karty; vždyť mu šlo jen o to, aby se vůbec něco dělalo a provádělo, co by vytvářelo zdání, že se zabývá hlubokými politickými kombinacemi, a především mu dávalo látku k důležitě se tvářícímu klábosení, k opětnému objevování se a k samolibému žvástu.
Co se pak Gottfrieda týče, tomu na jedné straně jeho dramatické přednášky pro respectable City-merchants[a21] rozhodně nedovolovaly, aby se kompromitoval. Na druhé straně bilo příliš do očí, že manifest z 13. března neměl jiný účel, než aby nějak podepřel uzurpované postavení pana Arnolda v Evropském ústředním výboru. I Gottfried to musel dodatečně objevit; ale uznat to nebylo v jeho zájmu. Tak se stalo, že zanedlouho po uveřejnění manifestu přinesla „Kölnische Zeitung“ prohlášení, jehož autorkou byla dama acerba[a22] Mockclová: její muž prý provolání nepodepsal, vůbec nepomýšlí na veřejné půjčky a z výboru, který se právě vytvořil, zase vystoupil. Arnold nato spustil v newyorské „Schnellpost“ klevety, že Kinkel sice manifest nepodepsal, protože mu v tom zabránila nemoc, ale že s ním souhlasil, že náčrt manifestu byl sepsán v jeho pokoji, Kinkel sám prý si vzal na starost dopravit část výtisků do Německa a z výboru prý vystoupil proto, že byl jeho předsedou jmenován generál Haug, a ne on. Toto prohlášení doprovodil Arnold zlostnými výpady proti ješitnosti Kinkela, „absolutního mučedníka“, „demokratického Beckeratha“‚ a podezíráním vůči paní Johanně Kinkelové, která má k dispozici tak odsouzeníhodný list, jako je „Kölnische Zeitung“.
Ale Arnoldovo semínko nepadlo na kamenitou půdu. „Krásná duše“ Gottfried se rozhodl, že své soupeře napálí a sám vybere poklad revoluce. Johanna sotva odvolala v „Kölnische Zeitung“ směšný podnik, a už náš Gottfried vydal v zaoceánských listech na vlastní pěst výzvu k půjčce, podotknuv, že peníze mají být poslány muži, „k němuž je největší důvěra“. Kdo jiný mohl být tímto mužem než Gottfried Kinkel? Prozatím žádal splátku 500 liber šterlinků na výrobu revolučních papírových peněz. Ruge nelení a prohlašuje prostřednictvím „Schnellpost“, že on je pokladníkem demokratického Ústředního výboru, u něho že jsou ke koupi Mazziniho úpisy hotové. Kdo chce tedy ztratit 500 liber šterlinků, udělá rozhodně lépe, když si koupí hotové úpisy, než aby spekuloval s těmi, které ještě vůbec neexistují. A Rodomonte Heinzen kvílel, že nezanechá-li pan Kinkel svých manévrů, bude se s ním otevřeně nakládat jako s „nepřítelem revoluce“. Gottfried se postaral o odvetný článek v „New-Yorker Staatszeitung“[229], přímé to soupeřce „Schnellpost“. A tak se na druhé straně Atlantického oceánu vedla už válka podle všech pravidel, zatímco na této straně si ještě vyměňovali jidášské polibky.
Jenže Gottfried, jak si brzy všiml, přece jen trochu pobouřil demokratické šosáky, když bez okolků oktrojoval národní půjčku na své jméno. Aby tento přehmat napravil, dal nyní vyhlásit:
„Tato výzva k peněžní sbírce, k zahájení německé národní půjčky, nevyšla rozhodně od něho a pravděpodobně k tomu až příliš úslužní přátelé v Americe použili jeho jména.“
Toto prohlášení vyvolalo následující odpověď dr. Wisse v newyorské „Schnellpost“:
„Tuto výzvu k agitaci pro německou půjčku mi, jak kdekdo ví, poslal Gottfried Kinkel s naléhavou prosbou, abych ji rozšířil ve všech německých novinách, a jsem ochoten předložit tento dopis k nahlédnutí každému, kdo o tom pochybuje. Pakliže se tak Kinkel skutečně vyjádřil, je pro něho věcí cti, aby to veřejně odvolal a aby sdělil, jakou jsem s ním o tom vedl korespondenci, a ukázal tak straně, jak nezávisle a dozajista ne ‚až příliš úslužně‘ jsem vůči němu jednal. V opačném případě je Kinkelovou povinností, aby ctěného referenta o onom prohlášení označil veřejně za zlovolného nactiutrhače, anebo, došlo-li snad k nedorozumění, za lehkomyslného, nesvědomitého žvanila. Za svou osobu nevěřím, že by byl Kinkel schopen tak nezměrné proradnosti. Dr. K. Wiss“ (newyorský „Wochenblatt der deutschen Schnellpost“).
Co měl Gottfried dělat? Ještě jednou se schoval za svou aspra donzella[a23], prohlásil Mockelovou za toho „lehkomyslného, nesvědomitého žvanila“, tvrdil, že jeho manželka vydala výzvu k půjčce za jeho zády. Tato taktika byla nesporně velice „estetická“.
A tak byl náš Gottfried učiněná třtina větrem se klátící, hned vystupoval do popředí, hned se zase stahoval do pozadí, hned se pouštěl do nějakého podniku, hned se ho zase zříkal, vždycky podle toho, odkud se domníval, že právě fouká vítr lidu. Zatímco v Londýně se dával estetickou buržoazií oficiálně uctívat a oslavovat jako mučedník revoluce, udržoval už tehdy za jejími zády zakázané styky s lůzou emigrace reprezentovanou Willichem. Zatímco žil v poměrech, o kterých se dá říci, že byly skvělé ve srovnání s jeho skromným postavením v Bonnu, psal zároveň do Saint-Louisu, že žije a bydlí, jak se sluší na „představitele chudiny“. Tak splnil předepsanou etiketu vůči buržoazii a zároveň se jak se sluší a patří poklonil proletariátu. Jenže jako muž, u něhož obrazotvornost daleko převažuje nad rozumem, nemohl nepropadnout nezpůsobům a nafoukanosti parvenu, což ho stálo přízeň nejednoho přepjatého šosáka emigrace. Dokonale ho charakterizuje jeho článek v „Kosmu“ o průmyslové výstavě. Ničemu se neobdivoval tolik jako obrovskému zrcadlu, které bylo vystaveno v Křišťálovém paláci. Objektivní svět se mu rozplývá v zrcadle, subjektivní svět ve frázi. Pod záminkou, že chce u všech věcí postihnout jejich pěknou stránku, podkuřuje[a24] všem věcem a tomuto podkuřování říká poezie, obětavost, náboženství, jak se to zrovna hodí. V podstatě mu všechno slouží k tomu, aby podkuřoval sám sobě. Přitom nemůže zabránit, aby v praxi nevystavil na odiv svou ošklivou stránku tím, že se mu smyšlenka zvrací v přímou lež a přemrštěnost v hrubost. Dalo se ostatně předem říci, že jakmile se dostal do rukou takových protřelých šašků, jako je Gustav a Arnold, přijde náš Gottfried brzy o lví kůži.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a21 — ctihodné velkoobchodníky z City. (Pozn. red.)
a22 — přísná dáma. (Pozn. red.)
a23 — drsnou dámičku. (Pozn. red.)
a24 Slovní hříčka: „schöne Seite“ — „pěkná stránka“, „schöntun“ — „podkuřovat“. (Pozn. red.)
223 Marx a Engels dávají Kinkelovi jméno biblického proroka Jeremiáše. „Pláč Jeremiášův“ nad zkázou Jeruzaléma se v literatuře stal příkladem hořkých žalob a nářků (odtud slovo „jeremiáda“).
224 „The Morning Chronicle“ [„Ranní kronika“] — anglický buržoazní deník, který vycházel v Londýně v letech 1770 až 1862; orgán whigů, počátkem padesátých let orgán peelovců, později konzervativců.
225 Tím se myslí státní převrat Ludvíka Bonaparta ve Francii 2. prosince 1851.
226 Apokalypsa neboli Zjevení sv. Jana — jedno z děl rané křesťanské literatury, které bylo pojato do Nového zákona. Autorství knihy se připisuje apoštolu Janovi. Mystických proroctví o „konci světa“ a o „novém příchodu Krista“, obsažených ve Zjevení, využívala často středověká kacířská lidová hnutí. Proroctví Zjevení využívali též klerikálové k zastrašování lidových mas.
227 Viz poznámku [40]. (V tištěném vydání osmého svazku Spisů poznámka [93] - pozn. MIA).
229 „New-Yorker Staatszeitung“ [„Newyorské státní noviny“] — německý demokratický deník, který vycházel od roku 1834; později jeden z listů demokratické strany USA.