Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
V
Selská válka ve Švábsku a ve Francích
Od chvíle, kdy Luther vypověděl válku katolické hierarchii a tím vyburcoval všechny opoziční živly v Německu, neminul jediný rok, aby sedláci znovu nevystoupili se svými požadavky. V letech 1518 až 1523 následovalo ve Schwarzwaldu a Horním Švábsku jedno místní selské povstání za druhým. Od jara 1524 se v těchto povstáních projevuje určitá soustavnost. V dubnu tohoto roku odepřeli sedláci opatství Marchthal konat roboty a poddanské služby; v květnu odepřeli nevolnické dávky sedláci svatoblažejští; v červnu prohlásili sedláci ze Steinheimu u Memmingen, že nejsou ochotni odvádět ani desátky, ani jiné dávky; v červenci a srpnu se bouřili sedláci thurgavští a klid zjednalo jednak to, že Curyšští zprostředkovali dohodu, jednak surový zákrok spříseženstva, jež dalo několik sedláků popravit. Konečně došlo k cílevědomějšímu povstání v lankrabství stühlinském, a to lze pokládat už přímo za počátek selské války.
Stühlinští sedláci náhle odmítli konat lankraběti roboty, srotili se v silný houf a přitáhli pod vedením Hanse Müllera z Bulgenbachu 24. října 1524 do Waldshutu. Zde založili spolu s měšťany evangelické bratrstvo. Měšťané se k spolku připojili tím ochotněji, že byli právě v rozepři s vládou Předního Rakouska[240] pro náboženské pronásledování svého kazatele Baltazara Hubmaiera, přítele a žáka Tomáše Münzera. Ve spolku byla zavedena spolková daň tři krejcary týdně - na tehdejší hodnotu peněz ohromná částka - byli vysláni emisaři do Alsaska, na Moselu, do celého horního Porýní a do Frank, aby získávali sedláky do spolku; jako cíl spolku bylo všude vyhlášeno zrušení feudální nadvlády, rozboření všech zámků a klášterů a odstranění všech pánů kromě císaře. Spolkovou korouhví byla německá trikolóra.
Povstání se rychle rozšířilo po celé dnešní bádenské vysočině. Hornošvábské šlechty, jejíž branné síly byly skoro všechny vázány v Itálii válkou proti francouzskému králi Františkovi I., se zmocnila panická hrůza a nezbývalo jí než získávat čas vyjednáváním a mezitím shánět peníze a verbovat vojsko, dokud nebude dosti silná, aby ztrestala sedláky za jejich opovážlivost „ohněm i mečem, drancováním a vražděním“[241]. Tady začala ona soustavná zrada, ona důsledná věrolomnost a úskočnost, tak příznačná pro šlechtu a knížata po celou selskou válku a jejich nejsilnější zbraň proti sedlákům, kteří žili rozptýleně a nesnadno se organizovali. Švábský svaz, k němuž patřila knížata, šlechta a říšská města jihozápadního Německa, nabídl zprostředkování, ale nezaručit sedlákům žádné pozitivní ústupky. Sedláci zůstávali v pohotovosti. Hans Müller z Bulgenbachu prošel v době od 30. září do poloviny října Schwarzwaldem až k Urachu a Furtwangen, zesílil svůj houf až na 3500 lidí a zaujal s ním postavení u Ewattingen (nedaleko Stühlingen). Šlechta neměla víc než 1700 mužů, a to ještě rozptýlených po různých místech. Byla nucena přistoupit na příměří, které pak bylo skutečně uzavřeno v ewattinském táboře. Sedlákům slíbili, že bude sjednána smírná dohoda buď přímo mezi zúčastněnými, nebo prostřednictvím rozhodčích a jejich stížnosti že vyšetří zemský soud ve Stockachu. Nato se jak šlechtické vojsko, tak i sedláci rozešli.
Sedláci se dohodli na 16 artikulích, jejichž schválení chtěli žádat od stockašského soudu. Byly to velmi umírněné požadavky. Zrušení honebního práva, robot, tíživých daní a vrchnostenských privilegií vůbec, ochrana před svévolným zatčením a před zaujatými soudy, rozhodujícími podle své libovůle - víc nežádali.
Šlechta naproti tomu, jakmile se sedláci vrátili domů, hned zase vymáhala všechny sporné nevolnické povinnosti, dokud by soud o tom nerozhodl. Sedláci se samozřejmě zdráhali a odkazovali pány na soud. Spor propukl znovu; sedláci se zase srotili, knížata a páni opět soustředili vojsko. Tentokrát se hnutí rozšířilo ještě dál, až za Breisgau a hluboko do Württemberska. Vojsko pod vedením Georga Truchsessa z Waldburgu, tohoto Alby selské války, táhlo sedlákům v patách, rozhánělo jednotlivé posily, ale útoku na hlavní jádro se neodvážilo. Georg Truchsess vyjednával se selskými vůdci a tu a tam se mu podařilo sjednat dohodu.
Koncem prosince začala jednání před zemským soudem ve Stockachu. Sedláci protestovali proti tomu, že se soud skládal ze samých šlechticů. V odpověď jim byl přečten císařský ustanovovací list.[242] Jednání se protahovalo, a šlechta, knížata a úřady Švábského svazu mezitím zbrojily. Arcivévoda Ferdinand, který ovládal kromě dnešních rakouských dědičných zemí i Württembersko, bádenský Schwarzwald a jižní Alsasko, nařídil největší přísnost vůči selským rebelům. Měli je chytat, mučit a bez milosti zabíjet, měli je hubit, jak se dalo, majetek a statky vypalovat a pustošit, ženy a děti vyhánět ze země. Z toho je vidět, jak knížata a páni zachovávali příměří a co rozuměli smírným prostředkováním a vyšetřením stížností. Arcivévoda, jemuž bankovní dům Welserů v Augsburgu poskytl úvěr, zbrojil ze všech sil; Švábský svaz rozepsal kontingent peněz a vojska na tři lhůty.
Tato dosavadní povstání vypukla v době, kdy se Tomáš Münzer po pět měsíců zdržoval na bádenské vysočině[243]. O tom, že by jeho činnost byla v nějaké souvislosti s propuknutím a průběhem hnutí, nejsou sice žádné přímé doklady, ale nepřímo se tato souvislost všude plně konstatuje. Odhodlanější revolucionáři mezi sedláky jsou většinou jeho žáky a vyznávají jeho ideje. Všichni současníci mu připisují autorství dvanácti artikulí, jakož i artikulového listu sedláků z bádenské vysočiny, ačkoli alespoň artikule Münzer určitě nepsal. Ještě když se vracel do Durynska, vydal vysloveně revoluční poselství k vzbouřeným sedlákům.[244]
V té době začal vévoda Ulrich, vyhnaný roku 1519 z Württemberska, kout pikle, jak by s pomocí sedláků získal znovu vládu v zemi. Fakt je, že se hned po svém vyhnání snažil využít revoluční strany a neustále ji podporoval. Při většině místních nepokojů, ke kterým došlo v letech 1520-1524 ve Schwarzwaldu a Württembersku, se setkáváme s jeho jménem, a nyní přímo chystal výpad ze svého zámku Hohentwielu do Württemberska. Sedláci však jen používali jeho služeb, vliv na ně nikdy neměl, tím méně jejich důvěru.
Tak minula zima, aniž jedna či druhá strana podnikla rozhodné kroky. Urozená knížata se schovávala, selské povstání se šířilo. V lednu 1525 vřela už celá země mezi Dunajem, Rýnem a Lechem a v únoru bouře propukla.
Zatímco houf ze Schwarzwaldu a Hegau pod vedením Hanse Müllera z Bulgenbachu smlouval s Ulrichem Württemberským spiknutí a částečně se zúčastnil jeho nezdařeného tažení na Stuttgart (v únoru a březnu 1525), povstali 9. února sedláci v Riedu nad Ulmem a shromáždili se v táboře chráněném bažinami nedaleko Baltringen, vztyčili rudou vlajku a vytvořili pod vedením Ulricha Schmidta baltrinský houf. Bylo jich deset až dvanáct tisíc.
25. února 1525 se shromáždil na řece Schussenu hornoalgavský houf v síle 7000 mužů, když proskočila zpráva, že se blíží vojsko k potlačení nespokojenců, kteří se ozvali i tady. Kemptenští, kteří po celou zimu vedli spor se svým knížetem opatem, shromáždili se 26. února a připojili se k zmíněnému houfu. Města Memmingen a Kaufbeuren se s určitými výhradami přidala k hnutí; avšak už tady se projevilo, jaké obojetné stanovisko zaujímala města v tomto boji. 7. března bylo v Memmingen přijato dvanáct memminských artikulí pro všechny hornoalgavské sedláky.
Na výzvu Algavských vytvořil se na Bodamském jezeře pod vedením Eitela Hanse jezerní houf. Také tento houf se rychle rozrůstal. Hlavní stan měl v Bermatingen.
Stejně tak povstali sedláci v Dolním Algavsku, v okolí Ochsenhausenu a Schellenbergu, na Zeilsku a Waldbursku, panstvích to Truchsessových, a to hned v prvních dnech březnových. Tento dolnoalgavský houf v síle 7000 mužů tábořil u Wurzachu.
Všechny tyto čtyři houfy přijaly memminské artikule, které byly mimochodem ještě mnohem umírněnější než artikule hegavské a jevila se v nich pozoruhodná nerozhodnost i v bodech týkajících se poměru ozbrojených houfů k šlechtě a vládám. Kde se objevila rozhodnost, dostavila se teprve během války, když se sedláci poučili o tom, jak si počínají jejich nepřátelé.
Současně s těmito houfy vytvořil se ještě šestý, na Dunaji. Z celého kraje od Ulmu až k Donauwörthu, z údolí Illeru, Rothu a Biberu přicházeli sedláci do Leipheimu a rozložili se tam táborem. Z patnácti osad přišel každý zbraně schopný muž, ze 117 osad přišly posily. Vůdcem leipheimského houfu byl Ulrich Schön, jeho kazatelem byl leipheimský farář Jakob Wehe.
Tak tedy stálo počátkem března ve zbrani v šesti leženích na třicet až čtyřicet tisíc povstaleckých sedláků z Horního Švábska. Ráz těchto selských houfů byl velmi pestrý. Revoluční, münzerská strana byla všude v menšině. Přesto však tvořila všude jádro a páteř selských táborů. Většina sedláků byla kdykoli ochotna dohodnout se s pány, jen když jí budou zajištěny ústupky, které si doufala vynutit výhružným postojem. Kromě toho, když se celá záležitost protahovala a knížecí vojska se blížila, sedláci měli již válčení plné zuby a ti, kteří měli ještě co ztratit, šli většinou domů. Přitom se do houfu valem hrnul potulný lumpenproletariát, který znesnadňoval udržování kázně, demoralizoval sedláky a také často byl dnes tu, zítra tam. Už z toho je jasné, proč selské houfy zůstávaly zpočátku všude v defenzívě. Demoralizovaly se v polních táborech, a nehledě ani na to, že neměly taktické zkušenosti a zřídkakdy měly dobré vůdce, naprosto se nemohly vyrovnat knížecím armádám.
Ještě v době, kdy se houfy shromažďovaly, vpadl vévoda Ulrich s naverbovaným vojskem a s několika hegavskými sedláky z Hohentwielu do Württemberska. Osud Švábského svazu by byl býval zpečetěn, kdyby teď byli sedláci nastoupili z druhé strany proti vojsku Truchsessa z Waldburgu. Ale protože houfy zůstaly v defenzívě, Truchsessovi se brzy podařilo uzavřít s baltrinskými, algavskými a jezerními sedláky příměří, zahájit vyjednávání a stanovit lhůtu k vyřízení záležitosti na neděli Judica (2. dubna)[245]. Mezitím mohl táhnout proti vévodovi Ulrichovi, obsadit Stuttgart a donutit vévodu, aby 17. března zase z Württemberska odtáhl. Potom se obrátil proti sedlákům; ale lancknechti v jeho vlastním vojsku revoltovali a odpírali táhnout proti sedlákům. Truchsessovi se podařilo vzpouru uklidnit, načež zamířil k Ulmu, kam se stahovaly nové posily. U Kirchheimu pod Teckem ponechal pozorovací ležení.
Švábský svaz, který měl konečně volné ruce a první branné síly pohromadě, odhodil teď masku a prohlásil, že je „odhodlán s pomocí Boží zbraněmi zvrátit, čeho se sedláci svévolně opovážili“[246].
Sedláci do té doby přísně dodržovali příměří. Sepsali své požadavky, které hodlali předložit k vyjednávání o neděli Judica, proslulých dvanáct artikulí. Žádali, aby si obce volily a sesazovaly své duchovní, aby byl zrušen malý desátek a velkého[247] aby se po odečtení farářova platu používalo pro veřejné účely, aby bylo odstraněno nevolnictví, právo rybné, honební a odúmrť, aby byly omezeny nadměrné roboty, daně a poplatky, obcím vráceny násilím odňaté lesy, pastviny a výsady, aby bylo zamezeno zvůli v soudnictví a správě. Je vidět, že umírněná, smířlivá strana měla ještě pořád v selských houfech převahu. Revoluční strana vytyčila již dříve svůj program v „artikulovém listu“. Tento otevřený dopis všem sedlákům vyzývá všechny sedláky, aby vstoupili do „křesťanského sdružení a bratrstva“, jehož cílem je zrušení všech břemen ať už po dobrém, „což arciť asi nebude možné“, nebo násilím, a všem, kdož by se zdráhali, hrozí „klatbou světskou“, tj. vyobcováním ze společnosti a z veškerého styku se členy sdružení. Také všechny zámky, kláštery a církevní nadace měly být dány do světské klatby, ledaže by je šlechtici, kněží a mniši dobrovolně opustili, přestěhovali se do obyčejných domů jako ostatní lidé a připojili se ke křesťanskému bratrstvu. - V tomto radikálním manifestu, který byl zřejmě sepsán před jarním povstáním z roku 1525, jde tedy především o revoluci, o úplnou porážku dosud vládnoucích tříd, a „světská klatba“ jen označuje utlačovatele a zrádce, které je třeba zabít, zámky, které je třeba vypálit, kláštery a nadace, které je třeba zkonfiskovat a jejich poklady zpeněžit.
Než se však sedláci dostali k tomu, aby předložili svých dvanáct artikulí povolaným rozhodčím, došla jim zpráva, že Švábský svaz porušil smlouvu a že se blíží vojska. Sedláci ihned učinili potřebná opatření. V Geisbeurenu bylo uspořádáno valné shromáždění algavských, baltrinských a jezerních sedláků. Všechny čtyři houfy byly promíšeny, byly z nich vytvořeny čtyři nové proudy a bylo usneseno, že církevní statky budou zkonfiskovány, klášterní poklady prodány ve prospěch válečné pokladny a zámky vypáleny. Tak se vedle oficiálních dvanácti artikulí stal válečným řádem sedláků i artikulový list a neděle Judica, den stanovený k uzavření míru, datem všeobecného povstání.
Na všech stranách vzrůstající neklid, neustálé místní srážky sedláků se šlechtou, zpráva o povstání ve Schwarzwaldu, které se již šest měsíců neustále rozrůstalo a rozšířilo se až k Dunaji a Lechu, vysvětlují ovšem dostatečně, proč ve dvou třetinách Německa propuká tak rychle jedno selské povstání za druhým. Avšak že tato jednotlivá povstání propukají najednou, nasvědčuje tomu, že v čele hnutí stáli lidé, kteří je prostřednictvím novokřtěneckých a jiných emisarů jednotně organizovali. Ve Württembersku, na dolním Neckaru, v Odenwaldu, v Dolních a Středních Francích vypukly sice nepokoje už v druhé polovině března; ale už předtím se všude uváděl druhý duben, neděle Judica, jako den, kdy se na všech stranách začne, a k rozhodnému úderu, k masovému povstání došlo všude v prvním dubnovém týdnu.
Také algavští, hegavští a jezerní sedláci svolali 1. dubna vyzváněním na poplach a masovými tábory lidu všechny bojeschopné muže do ležení a spolu s baltrinskými udeřili na zámky a kláštery.
Ve Francích, kde se hnutí soustředilo v šesti centrech, vypuklo povstání všude v prvních dnech dubna. U Nördlingen se v té době vytvořily dva selské tábory a s jejich pomocí nabyla ve městě vrchu revoluční strana s Antonem Fornerem v čele, prosadila, že byl Forner jmenován starostou a že se město přidalo k sedlákům. Na Ansbašsku povstali sedláci všude v době mezi 1. a 7. dubnem a vzpoura se odtud rozšířila až do Bavor. Na Rothenbursku byli sedláci už od 22. března ve zbrani; ve městě Rothenburgu svrhli 27. března drobní měšťané a plebejci pod vedením Stephana z Menzingen vládu patricijů; ale protože právě roboty a poplatky sedláků byly tu hlavním příjmem města, i nová správa se chovala k sedlákům kolísavě a obojetně. V obvodu würzburské kapituly[248] povstali všichni sedláci a malá města počátkem dubna a v biskupství bamberském donutila všeobecná vzpoura biskupa v pěti dnech k povolnosti. Konečně na severu na durynských hranicích se utvořil velmi silný bildhausenský selský tábor.
V Odenwaldu, kde revoluční stranu vedli Wendel Hipler, šlechtic a bývalý kancléř hraběte Hohenlohe, a Georg Metzler, krčmář z Ballenbergu u Krautheimu, vzplály bouře už 26. března. Sedláci se ze všech stran hrnuli k Tauberu. Také 2000 mužů z tábora před Rothenburgem se k nim připojilo. Velení převzal Georg Metzler, a když dorazily všechny posily, táhl 4. dubna ke klášteru Schönthalu na Jagstu, kde se k němu připojili sedláci z neckarského údolí. Ti pod vedením Jäckleina Rohrbacha, hostinského z Böckingen u Heilbronnu, vyhlásili povstání na neděli Judica ve Fleinu, Sontheimu atd., zatímco Wendel Hipler v téže době přepadl s houfem spiklenců Öhringen a strhl okolní sedláky, že se k hnutí přidali. V Schönthalu přijaly oba selské proudy spojené ve „valný houf“ dvanáct artikulí a uspořádaly několik výprav na okolní zámky a kláštery. Valný houf čítal na 8000 mužů, měl děla a 3000 ručnic. Také francký rytíř Florián Geyer se k němu připojil a vytvořil Černý oddíl, elitní sbor, který se rekrutoval zejména z rothenburské a öhrinské zeměbrany.
Nepřátelství zahájil württemberský fojt v Neckarsulmu hrabě Ludvík z Helfensteinu. Všechny sedláky, kteří mu padli do rukou, dal bez milosti pobít. Valný houf mu táhl naproti. Tyto masakry stejně jako zpráva o porážce leipheimského houfu, která právě došla, o popravě Jakoba Weha a o Truchsessových zvěrstvech sedláky rozhořčily. Napadli Helfensteina, který se uchýlil na Weinsberg, Florián Geyer ztekl zámek, po delším boji dobyl město a hraběte Ludvíka spolu s několika rytíři zajal. Nazítří 17. dubna Jäcklein Rohrbach s nejodhodlanějšími lidmi z houfu zasedl k soudu nad zajatci a čtrnáct - s Helfensteinem v čele - jich dal prohnat práčaty[a]; nejpotupnější smrt, jakou si mohl pro ně vymyslit. Dobytí Weinsbergu a teroristická pomsta Jäckleinova na Helfensteinovi se neminula účinkem na šlechtu. Hrabata z Löwensteinu se připojila k selskému sdružení, hrabata z Hohenlohe, která k němu přistoupila už dříve, ale dosud neposkytla žádnou pomoc, ihned poslala žádané dělo a střelný prach.
Hejtmani se radili, zda by neměli přijmout za hlavního velitele Götze z Berlichingen, „ježto by jim mohl získat šlechtu“. Návrh se líbil; ale Florián Geyer, který v těchto náladách sedláků a hejtmanů spatřoval počátek reakce, oddělil se hned nato se svým Černým oddílem od houfu, táhl krajem na vlastní pěst, nejprve podél Neckaru, potom v okolí Würzburgu a všude bořil zámky a kněžourská hnízda.
Zbytek houfu táhl teď nejprve na Heilbronn. V tomto mocném svobodném říšském městě jako skoro všude stála proti honoraci měšťanská a revoluční opozice. Revoluční opozice byla potají domluvena se sedláky a již 17. dubna otevřela při jakémsi zmatku Georgu Metzlerovi a Jäckleinu Rohrbachovi brány. Selští vůdci se svými lidmi se zmocnili města, které bylo přijato do bratrstva a dodalo 1200 zlatých a nevelký sbor dobrovolníků. Vydrancovány byly jen statky duchovenstva a německých řádových rytířů[249]. 22. dubna sedláci zase odtáhli a ponechali v městě malou posádku. Heilbronn se měl stát střediskem různých houfů, které tam skutečně také vyslaly své zástupce a radily se o společných akcích a společných požadavcích sedláků. Avšak měšťanská opozice a patricijská honorace, která se s ní po vstupu sedláků do města spojila, nabyly teď zase vrchu, znemožnily všechna rozhodnější opatření a čekaly jen, až se přiblíží knížecí vojska, aby sedláky definitivně zradily.
Sedláci se vypravili do Odenwaldu. 24. dubna musel Götz z Berlichingen, který několik dní předtím nabízel své služby kurfiřtu falckému, potom sedlákům a pak zase kurfiřtovi, vstoupit do evangelického bratrstva a převzít vrchní velení valného světlého houfu (na rozdíl od Černého oddílu Floriána Geyera). Zároveň však byl zajatcem sedláků, kteří ho nedůvěřivě hlídali na každém kroku, a nesměl nic podnikat bez porady s hejtmany. Götz a Metzler táhli tedy se zástupy sedláků přes Buchen do Amorbachu, kde zůstali od 30. dubna do 5. května a vzbouřili celý mohučský kraj. Šlechta, chtěla-li zachránit své zámky, musela se všude připojit k sedlákům; jenom kláštery byly vypáleny a vypleněny. Morálka houfu vůčihledě upadala; ti nejráznější odešli s Floriánem Geyerem nebo s Jäckleinem Rohrbachem; i ten se totiž po dobytí Heilbronnu odtrhl, zřejmě proto, že on, soudce hraběte Helfensteina, nemohl zůstat při houfu, který byl ochoten dohadovat se se šlechtou. Už toto neustálé naléhání na domluvu se šlechtou bylo samo o sobě známkou demoralizace. Brzy nato navrhl Wendel Hipler velmi správnou reorganizaci houfu: radil, aby byli najati lancknechti, kteří denně přicházeli nabízet své služby, a aby se houf neobnovoval jako dosud tím, že se každý měsíc přijímaly nové a propouštěly staré kontingenty, nýbrž aby si podržel mužstvo, které bylo už jednou ve zbrani a bylo jakžtakž vycvičené. Avšak valné shromáždění oba návrhy zamítlo; sedlákům už narostl hřebínek a dívali se na celou válku jako na kořistnickou výpravu, proto jim konkurence žoldnéřů nebyla vítána a chtěli mít také možnost vrátit se domů, jakmile si nacpou kapsy. V Amorbachu to dokonce došlo tak daleko, že heilbronnský konšel Hans Berlin prosadil u hejtmanů a členů rady houfu „Deklaraci dvanácti artikulí“, dokument, v němž byly dvanácti artikulím vylámány poslední zuby a sedlákům se tu vkládala do úst slova poníženého doprošování. To bylo však pro sedláky přece jen trochu silné; velice bouřlivě deklaraci odmítli a trvali na původních artikulích.
Mezitím došlo v biskupství würzburském k rozhodujícímu obratu. Biskup, který se při prvním selském vzbouření počátkem dubna utekl na pevnost Frauenberg u Würzburgu a na všechny strany rozesílal dopisy o pomoc, leč marně, byl nakonec donucen k přechodné povolnosti. 2. května byl zahájen zemský sněm, na kterém byli zastoupeni i sedláci. Ale dříve než se mohlo čehokoli dosáhnout, byly zachyceny listy, dokazující biskupovy zrádné pletichy. Zemský sněm se ihned rozešel a mezi vzbouřenými měšťany a sedláky na jedné straně a biskupovými přívrženci na druhé straně vzplanul boj. Biskup sám uprchl 5. května do Heidelberku; hned příštího dne přišel do Würzburgu Florián Geyer a Černý oddíl a s ním tauberský houf z Frank, který se už předtím vytvořil z mergentheimských, rothenburských a ansbašských sedláků. 7. května přitáhl i Götz z Berlichingen s valným světlým houfem a obléhání Frauenbergu začalo.
Na Limpursku a v okolí Ellwangen a Hallu se utvořil už koncem března a začátkem dubna další, gaildorfský čili obecný valný houf. Počínal si velmi násilnicky, vzbouřil celý kraj, vypálil mnoho klášterů a zámků, mimo jiné i zámek Hohenstaufen, přinutil všechny sedláky, aby se k němu přidali, a všechny šlechtice, ba i císařské mundšenky Limpurgy přiměl, aby vstoupili do křesťanského bratrstva. Začátkem května podnikl výpad do Württemberska, ale byl odražen. Německý partikularismus, vyvolaný rozkouskováním země na malé státečky, nedovoloval tehdy právě tak jako roku 1848, aby se revolucionáři různých německých zemí spojili k společným akcím. Gaildorfský houf, který mohl působit jen na malém území, se musel rozpadnout, jakmile na tomto území potlačil všechen odpor. A tak sedláci uzavřeli dohodu s městem Gmündem a pak se rozešli, zanechavše tu pouze 500 ozbrojenců.
Ve Falci vznikly koncem dubna selské houfy na obou březích Rýna. Rozbořily mnoho zámků a klášterů a 1. května dobyly Neustadt pod Hardtem, a Bruchrainští, kteří sem přišli z druhé strany, donutili den předtím k dohodě Špýr. Maršál z Habernu s malým kurfiřtským vojskem nemohl proti nim nic svést, a tak musel kurfiřt uzavřít se vzbouřenými sedláky 10. května smlouvu, ve které se jim zaručil, že jejich stížnosti postoupí zemskému sněmu.
Konečně ve Württembersku vypuklo povstání v jednotlivých krajích už dříve. Na Urašské vysočině se sedláci spikli proti kněžím a vrchnostem již v únoru a koncem března povstali sedláci z Blaubeuren, Urachu, Münsingen, Balingen a Rosenfeldu. Gaildorfští vpadli na württemberské území u Göppingen, Jäcklein Rohrbach u Brackenheimu, zbytky poraženého leipheimského houfu u Pfullingen a vzbouřili venkovský lid. I v ostatních krajích vypukly vážné nepokoje. Již 6. dubna musel Pfullingen před sedláky kapitulovat. Vláda rakouského vévody byla ve velmi ožehavé situaci. Peníze neměla a vojska málo. Města a zámky byly v prabídném stavu a neměly ani posádky, ani munici. Dokonce i Asperg byl skoro bez ochrany.
Pokus vlády nasadit proti sedlákům městské výzvy zpečetil její momentální porážku. Bottwarská výzva odmítla 16. dubna dát se na pochod a místo na Stuttgart táhla na Wunnenstein nedaleko Gross-Bottwaru, kde vytvořila jádro tábora měšťanů a sedláků, který se rychle rozrostl. Téhož dne vypuklo povstání v Zabergau; klášter Maulbronn byl vypleněn a několik dalších klášterů a zámků úplně zpustošeno. Ze sousedního Bruchrainu přišly sedlákům na pomoc posily.
Do čela houfu na Wunnensteinu se postavil Matern Feuerbacher, konšel z Bottwaru, jeden z vůdců měšťanské opozice, ale už tak kompromitovaný, že musel jít se sedláky. Byl však stále velice umírněný, zabránil tomu, aby se prováděl článek artikulového listu týkající se zámků, a všude se snažil prostředkovat mezi sedláky a umírněným měšťanstvem. Zabránil, aby se Württemberští spojili s valným světlým houfem, a později přemluvil i Gaildorfské, aby odtáhli z Württemberska. Pro své měšťanské tendence byl 19. dubna sesazen, ale hned příštího dne zase jmenován hejtmanem. Byl zřejmě nepostradatelný, a i když 22. přišel k Württemberským Jäcklein Rohrbach s 200 odhodlanými muži, nezbývalo ani jemu než nechat Feuerbacherovi hodnost, kterou zastával, a jen ho na každém kroku hlídat.
18. dubna se vláda pokusila se sedláky na Wunnensteinu vyjednávat. Sedláci trvali na tom, aby vláda přijala dvanáct artikulí, ale to ovšem zmocněnci udělat nemohli. Houf se tedy dal na pochod. 20. dubna byl v Lauffenu, kde naposledy odmítl další vyjednávání se zástupci vlády. 22. dubna stanul v síle 6000 mužů v Bietigheimu a ohrožoval Stuttgart. Rada tohoto města se z valné části rozutekla a do čela správy byl postaven výbor měšťanstva. I zde se měšťanstvo dělilo na různé strany, patricijskou honoraci, měšťanskou opozici a revoluční plebejce, jako všude jinde. Plebejci otevřeli 25. dubna sedlákům brány a Stuttgart byl ihned obsazen. Zde byla dokončena organizace valného křesťanského houfu, jak se teď württemberští vzbouřenci nazývali, stanovena přesná pravidla pro vyplácení žoldu, rozdělování kořisti, stravování atd. K houfu se připojil nevelký oddíl Stuttgartských, který vedl Theus Gerber.
29. dubna se Feuerbacher vydal s celým houfem proti Gaildorfským, kteří u Schorndorfu vpadli do Württemberska, přijal celý kraj do sdružení a přiměl tak Gaildorfské, aby se vrátili zpátky. Tímto způsobem zabránil, aby smíšením s neúprosnými Gaildorfskými nebyl v jeho vlastním houfu nebezpečně posílen revoluční element, v jehož čele stál Rohrbach. Když dostal zprávu, že se blíží Truchsess, vytáhl ze Schorndorfu proti němu a utábořil se 1. května u Kirchheimu pod Teckcm.
Tím jsem vylíčil, jak vzniklo a vyvíjelo se povstání v oné části Německa, již je nutno pokládat za vlastní území první skupiny selských houfů. Dříve než si všimneme ostatních skupin (v Durynsku a Hesensku, Alsasku, Rakousku a v Alpách), musíme vylíčit tažení Truchsessovo, v němž zpočátku sám, později za podpory různých knížat a měst zničil tuto první skupinu vzbouřenců.
Opustili jsme Truchsessa u Ulmu, kam se obrátil koncem března, když byl zanechal u Kirchheimu pod Teckcm pozorovací oddíl pod velením Dietricha Späta. Truchsessův voj, který i se svazovými posilami soustředěnými v Ulmu čítal necelých 10 000 mužů, z toho 7200 pěšáků, byl jediným vojskem, jehož bylo možno použít k útočné válce proti sedlákům. Posily se scházely do Ulmu velmi pomalu, jednak pro potíže při verbování v povstaleckých zemích, jednak protože vlády neměly peníze, a konečně proto, že bez těch několika oddílů, co měly, nemohly se posádky pevností a zámků naprosto obejít. Jak málo vojska měla k dispozici města a knížata, která nepatřila k Švábskému svazu, jsme již viděli. Všechno tedy záviselo na tom, jaké úspěchy vybojuje Truchsess s armádou Švábského svazu.
Truchsess se nejprve pustil proti baltrinskému houfu, který mezitím začal pustošit zámky a kláštery v okolí Riedu. Sedláci, kteří ustoupili před blížícím se svazovým vojskem, byli obchvatem vyhnáni z bažin, přešli přes Dunaj a utekli se do roklí a lesů Švábské vysočiny. Tady proti nim jezdectvo a dělostřelectvo, hlavní to síly svazové armády, nemohly nic pořídit, a tak je Truchsess dál nepronásledoval. Obrátil se proti Leipheimským, kteří stáli v síle 5000 mužů u Leipheimu, v síle 4000 mužů v údolí Mindelu a s 6000 muži u Illertissenu, vzbouřili celý kraj, plenili kláštery a zámky a chystali se táhnout ve třech proudech na Ulm. I zde zřejmě nastala mezi sedláky určitá demoralizace a vojenská spolehlivost houfu byla ta tam; neboť Jakob Wehe se pokusil ještě před bojem s Truchsessem vyjednávat. Avšak Truchsess, který teď měl za sebou dost silnou vojenskou moc, na nic takového nepřistoupil, nýbrž zaútočil 1. dubna u Leipheimu na hlavní houf a úplně jej rozprášil. Jakob Wehe a Ulrich Schön spolu se dvěma dalšími vůdci sedláků byli zajati a popraveni; Leipheim se vzdal a několik nájezdů do okolí přimělo celý kraj k poslušnosti.
Nová rebelie lancknechtů, kteří se domáhali drancování a zvláštního žoldu, zdržela znovu Truchsessa až do 10. dubna. Potom se pustil na jihozápad proti Baltrinským, kteří mezitím vpadli na jeho panství Waldburg, Zeil a Wolfegg a oblehli jeho zámky. I zde zastihl Truchsess sedláky rozptýlené po celém kraji a postupně je porazil 11. a 12. dubna vjednotlivých půtkách, přičemž se baltrinský houf úplně rozpadl. Zbytek ustoupil pod vedením kněze Floriána k jezernímu houfu. Proti tomu se teď Truchsess obrátil. Jezerní houf, který mezitím podnikal nejen nájezdy, nýbrž získal do bratrstva i města Buchhorn (Friedrichshafen) a Wollmatingen, konal 13. dubna velkou válečnou poradu v klášteře Salemu a usnesl se táhnout proti Truchsessovi. Všude se hned začalo vyzvánět na poplach a v bermatinském táboře se shromáždilo na 10 000 mužů, k nimž se připojili i poražení Baltrinští. 15. dubna svedli úspěšný boj s Truchsessem, který tu nechtěl dát v sázku v jediné rozhodující bitvě celou armádu a raději přistoupil na vyjednávání, tím spíš, že se blížili, jak se dověděl, i Algavští a Hegavští. Uzavřel tedy s jezerními a baltrinskými sedláky 17. dubna ve Weingartenu dohodu, zdánlivě pro ně dost příznivou, na kterou sedláci bez váhání přistoupili. Truchsess dosáhl ještě toho, že tuto dohodu přijali i zástupci Dolno- a Hornoalgavských, načež odtáhl do Württemberska.
Lest zachránila Truchsessa před jistou zkázou. Kdyby se mu nebylo podařilo napálit slabé, omezené, z valné části již demoralizované sedláky a jejich většinou neschopné, bázlivé a úplatné vůdce, byl by býval se svou malou armádou obklíčen čtyřmi selskými proudy v síle 25 000—30 000 mužů a byl by neodvratně ztracen. Ale omezenost jeho nepřátel, u selských mas vždy nevyhnutelná, mu umožnila, že se jich zbavil ve chvíli, kdy mohli jediným úderem ukončit selskou válku alespoň ve Švábsku a ve Francích. Jezerní sedláci dodržovali úmluvu, na kterou ovšem nakonec doplatili, tak důkladně, že se později chopili zbraní i proti vlastním spojencům z Hegau; algavští sedláci, zataženi svými vůdci do zrádné léčky, sice hned od smlouvy ustoupili, ale Truchsess byl už mezitím v bezpečí.
Hegavští, třebaže nebyli do weingartenské smlouvy pojati, podali hned nato důkaz nepředstavitelné lokální omezenosti a paličatého provincialismu, jež byly zhoubou celé selské války. Když Truchsess s nimi bezvýsledně jednal a když pak odtáhl do Württemberska, šli stále za ním a neustále se mu drželi v boku; avšak ani je nenapadlo, aby se spojili s württemberským křesťanským valným houfem, a to proto, že jim Württemberští a Neckarští kdysi také odmítli pomoci. A tak když byl Truchsess dost daleko od jejich domovů, klidně se obrátili zpátky a táhli na Freiburg.
Württemberské pod vedením Materna Feuerbachera jsme opustili u Kirchheimu pod Teckcm, odkud se pozorovací oddíl Dietricha Späta, který tu Truchsess zanechal, stáhl zpátky k Urachu. Po marném pokusu dobýt Urach obrátit se Feuerbacher k Nürtingen a písemně požádal všechny sousední vzbouřenecké houfy o posily pro rozhodnou bitvu. Posily také skutečně přišly jak z württemberské nížiny, tak z Gäu. Zejména přitáhli ve dvou silných houfech sedláci z Gäu, shlukli se kolem zbytků leipheimského houfu, které ustoupily až do západního Württemberska, vzbouřili celé horní poříčí Neckaru a Nagoldu až k Böblingen a Leonbergu a spojili se 5. května v Nürtingen s Feuerbacherem. U Böblingen narazil Truchsess na spojené houfy. Jejich síla, děla a postavení ho zarazily; podle svého obvyklého způsobu začal ihned vyjednávat a uzavřel se sedláky příměří. Sotva tím uspal jejich bdělost, přepadl je 12. května ještě za příměří a vnutil jim rozhodnou bitvu. Sedláci dlouho kladli chrabrý odpor, dokud nebylo město Böblingen zradou měšťanů vydáno Truchsessovi. Levé křídlo sedláků tím ztratilo oporu, bylo odraženo a obklíčeno. To rozhodlo bitvu. Mezi neukázněnými sedláky vypukl zmatek, který se brzy proměnil v divoký úprk; sedláci, pokud nebyli svazovými rejtary pobiti nebo pochytáni, odhodili zbraně a utekli domů. Valný křesťanský houf a s ním celá württemberská vzpoura byly úplně rozdrceny. Theus Gerber unikl do Esslingen, Feuerbacher prchl do Švýcarska, Jäcklein Rohrbach byl chycen, smýkán v řetězech až do Neckargartachu, kde jej dal Truchsess připoutat ke kůlu, kolem navršit dříví a tak jej pomalu zaživa péci; sám přitom hodoval se svými rytíři a kochal se touto rytířskou podívanou.
Z Neckargartachu podpořil Truchsess vpádem do Kraichgau operace kurfiřta falckého. Kurfiřt, který zatím sehnal vojsko, po zprávě o Truchsessových úspěších ihned porušil smlouvu, přepadl 23. května Bruchrain, po silném odporu dobyl a vypálil Malsch, vydrancoval mnoho vesnic a obsadil Bruchsal. V téže době přepadl Truchsess Eppingen a zajal tamního vůdce hnutí Antona Eisenhuta, kterého dal kurfiřt spolu s dvanácti dalšími selskými vůdci ihned popravit. Bruchrain a Kraichgau byly tím pacifikovány a musely zaplatit na 40 000 zlatých výpalného. Obě armády, Truchsessova, která se dosavadními bitvami scvrkla na 6000 mužů, a kurfiřtova (6500 mužů), se nyní spojily a táhly proti Odenwaldským.
Zpráva o porážce u Böblingen vyvolala mezi vzbouřenci všude hrůzu. Svobodným říšským městům, která pocítila pádnou ruku sedláků, se najednou zase ulevilo. Heilbronn učinil první kroky, aby se usmířil se Švábským svazem. V Heilbronnu byla selská kancelář a zasedali tu delegáti selských houfů, aby se radili o návrzích, které měly být jménem všech vzbouřených sedláků předloženy císaři a říši. Při těchto jednáních, z nichž měly vzejít všeobecné výsledky, platné pro celé Německo, se ukázalo znovu, že žádný stav sám o sobě, ba ani sedláci, nebyl dost vyspělý, aby mohl ze svého sta noviska nově uspořádat poměry v celém Německu. Bylo ihned zřejmo, že k tomuto účelu je třeba získat šlechtu, ale zvláště měšťany. To umožnilo Wendelu Hiplerovi, aby se ujal vyjednávání. Wendel Hipler viděl ze všech vůdců hnutí tehdejší situaci nejsprávněji. Nebyl revolucionářem s dalekou perspektivou jako Münzer, nebyl představitelem sedláků jako Metzler nebo Rohrbach. Jeho mnohostranné zkušenosti, jeho praktická znalost vzájemného poměru jednotlivých stavů mu nedovolovaly, aby se stavěl jen za zájmy jednoho stavu proti zájmům ostatních stavů zapletených do povstání. Právě tak jako Münzera jakožto představitele třídy stojící zcela mimo dosavadní oficiální celek společnosti, jakožto představitele předchůdců proletariátu to hnalo k předtuše komunismu, právě tak Wendel Hipler, představitel jakéhosi průměru všech pokrokových živlů národa, vytušil moderní buržoazní společnost. Zásady, které hájil, požadavky, které razil, nebyly sice bezprostředně uskutečnitelné, ale byly přesto poněkud zidealizovanou nutnou výslednicí existujícího rozkladu feudální společnosti; a jakmile začali sedláci navrhovat zákony pro celou říši, museli na toto stanovisko přistoupit. Tak centralizace, kterou požadovali sedláci, dostala zde v Heilbronnu pozitivnější podobu, ovšem podobu, která byla na hony vzdálena tomu, jak si tuto centralizaci představovali sedláci. Byla např. blíže určena zavedením jednotné měny, jednotných měr a vah, zrušením vnitřních cel atd., zkrátka požadavky, které byly daleko víc v zájmu měšťanů než sedláků. Tak se dělaly šlechtě ústupky, které se značně blíží modernímu vyvazování a které nakonec nesměřují k ničemu jinému než k přeměně feudálního pozemkového vlastnictví v buržoazní. Zkrátka, jakmile byly požadavky sedláků shrnuty v „říšskou reformu“, nemohly se řídit podle chvilkových požadavků, nýbrž podle konečných zájmů měšťanů.
Zatímco se v Heilbronnu ještě rokovalo o této říšské reformě, spěchal již autor „Deklarace dvanácti artikulí“ Hans Berlin vstříc Truchsessovi, aby s ním jednal jménem patricijů a měšťanů o vydání města. Reakční hnutí ve městě zradu podpořilo a Wendel Hipler musel se sedláky utéci. Odešel na Weinsberg, kde se pokusil sehnat dohromady trosky württemberských houfů a neveliký pochodový oddíl Gaildorfských. Ale když se přiblížil falcký kurfiřt s Truchsessem, musel Hipler uprchnout i odtud a odejít do Würzburgu, aby přiměl valný světlý houf k činu. Svazové a kurfiřtské vojsko zatím podrobilo celý neckarský kraj, přinutilo sedláky, aby znovu složili slib poslušnosti, vypálilo mnoho vesnic a ubilo nebo oběsilo všechny uprchlé sedláky, které pochytalo. Weinsberg byl vypálen v odvetu za to, že byl popraven Helfenstein.
Houfy, jež se spojily před Würzburgcm, oblehly mezitím Frauenberg a 15. května, ještě než se podařilo prolomit hradby, podnikly smělou, ale nezdařenou zteč pevnosti. Čtyři sta nejlepších lidí, většinou z oddílu Floriána Geyera, mrtvých nebo raněných, zůstalo v příkopech. Dva dny nato, 17. května, přišel Wendel Hipler a svolal válečnou poradu. Navrhoval nechat před Frauenbergem jenom 4000 mužů a s celou hlavní silou, čítající na 20 000 mužů, se rozložit táborem Truchsessovi před očima u Krautheimu na Jagstu, kam by se mohly soustřeďovat všechny posily. Plán byl znamenitý; jen soudržnost mas a početní převaha skýtaly vyhlídku na porážku knížecího vojska. Ale demoralizace a malomyslnost se mezi sedláky už příliš rozmohly, takže na nějakou energickou akci nebylo již pomyšlení. Götz z Berlichingen, který se brzy nato otevřeně projevil jako zrádce, asi také přispěl k zdržení houfu, a tak se Hiplerův plán nikdy neuskutečnil. Místo toho se houfy jako vždy rozptýlily. Teprve 23. května se valný světlý houf vydal na pochod, když frančtí sedláci slíbili, že se co nejrychleji vydají za ním. 26. byly sbory z Markrabství ansbašského tábořící u Würzburgu povolány domů, když se roznesla zpráva, že markrabě zahájil nepřátelství proti sedlákům, a zbytek obléhajícího vojska a Černý oddíl Floriána Geyera zaujal postavení u Heidingsfeldu nedaleko Würzburgu.
Valný světlý houf dorazil 24. května do Krautheimu, ale ve stavu ne právě příliš bojeschopném. Zde se mnoho sedláků dovědělo, že se jejich vesnice mezitím podrobily Truchsessovi, a využili toho jako záminky, aby se vrátili domů. Houf táhl dál na Neckarsulm a 28. května se pustil do vyjednávání s Truchsessem. Zároveň byli vysláni poslové k oddílům do Frank, Alsaska, Schwarzwaldu a Hegau, aby jim přišly co nejrychleji na pomoc. Od Neckarsulmu táhl Götz zpátky na Öhringen. Houf den ze dne řídnul; také Götz z Berlichingen na pochodu zmizel; cválal domů, ježto měl už dříve prostřednictvím svého starého spolubojovníka Dietricha Späta dojednáno s Truchsessem, že přeběhne. U Öhringen se bezradné a sklíčené masy najednou zmocnil panický strach po falešné zprávě, že se blíží nepřítel; houf se v úplném zmatku rozutekl a Metzler s Wendelem Hiplerem jen taktak udrželi pohromadě 2000 mužů, s kterými se vrátili do Krautheimu. Mezitím dorazila francká výzva v síle asi 5000 mužů, ale ježto Götz, zřejmě v zrádném úmyslu, nařídil, aby šli na Öhringen oklikou přes Löwenstein, minuli valný houf a táhli k Neckarsulmu. Toto městečko bylo obsazeno několika malými oddíly valného světlého houfu a Truchsess je obléhal. Frankové sem dorazili za noci a spatřili ohně svazového tábora; ale jejich vůdci neměli odvahu riskovat přepad a stáhli se zpět ke Krautheimu, kde konečně zastihli zbytek valného světlého houfu. Když nepřišly posily, Neckarsulm se 29. května vzdal svazovým vojskům a Truchsess tu hned dal 30 sedláků popravit a táhl pak proti houfům, cestou všechno pálil, drancoval a pobíjel. V celém údolí Neckaru, Kocheru a Jagstu ukazovaly rozvaliny a sedláci visící po stromech, kudy táhl.
U Krautheimu narazilo svazové vojsko na sedláky, kteří byli bočným pohybem Truchsessovým donuceni stáhnout se do Königshofenu na Tauberu. Zde zaujalo 8000 mužů s 32 děly bojové postavení. Truchsess se k nim blížil kryt pahorky a lesy, vyslal napřed obchvatné proudy a přepadl sedláky 2. června s takovou přesilou a prudkostí, že je přes neobyčejně tuhý odpor, který u některých proudů trval až do noci, na hlavu porazil a rozprášil. Jako vždy přispěla i zde k zničení vojska povstalců především svazová jízda, zvaná „smrt sedláků“, tím, že se vrhla na sedláky už rozvrácené dělostřelectvem, palbou z ručnic a útoky kopiníků a úplně je rozprášila a po jednom dobíjela. Jakou válku vedl Truchsess se svou jízdou, ilustruje osud 300 känigshofenských sedláků, kteří bojovali v selském vojsku. Až na patnáct byli všichni porubáni v bitvě a z těchto patnácti byli pak ještě čtyři sťati.
Když se Truchsess takto vypořádal s odenwaldskými, neckarskými a dolnofranckými sedláky, pacifikoval celé okolí nájezdy, vypálením celých vesnic a nesčetnými popravami, a potom táhl na Würzburg. Cestou se dověděl, že druhý francký houf; vedený Floriánem Geyerem a Gregorem z Burg-Bernsheimu, stojí u Sulzdorfu a ihned se proti němu obrátil.
Florián Geyer, který po marném útoku na Frauenberg vyjednával hlavně s knížaty a městy, zejména s Rothenburgem a s markrabětem Kasimirem z Ansbachu, aby přistoupili k selskému bratrstvu, byl donucen zprávou o porážce Königshofenských obrátit se nazpět. S jeho houfem se spojil houf ansbašský vedený Gregorem z Burg-Bernsheimu. Tento houf se vytvořil teprve nedávno. Markrabě Kasimir dovedl ryze hohenzollernským způsobem udržovat v šachu selské povstání na svém území jednak sliby, jednak hrozbami vojenského zákroku. Vůči všem cizím houfům, pokud neverbovaly ansbašské poddané, zachovával přísnou neutralitu. Snažil se obracet nenávist sedláků hlavně proti církevním statkům, protože je zamýšlel shrábnout nakonec sám. Přitom neustále zbrojil a vyčkával, jak se události vyvinou. Sotva došla zpráva o bitvě u Böblingen, zahájil ihned boj proti svým rebelantským sedlákům, vyplenil a vypálil jejich vesnice a mnoho sedláků dal pověsit a pobít. Sedláci se však rychle sjednotili a porazili ho pod vedením Gregora z Burg-Bernsheimu 29. května u Windsheimu. Ještě ho pronásledovali, když se k nim doneslo volání Odenwaldských o pomoc, kteří se ocitli ve velké tísni; ihned se pustili směrem k Heidingsfeldu a odtud s Floriánem Geyerem zase k Würzburgu (2. června). Tady, stále ještě beze zpráv o Odenwaldských, zanechali 5000 sedláků a s 4000 muži - zbytek se rozutekl - se pustili za ostatními. Ukolébáni falešnými zprávami o výsledků bitvy u Königshofenu, byli u Sulzdorfu přepadeni Truchsessem a na hlavu poraženi. Jako obvykle připravili Truchsessovi rejtaři a žoldáci strašné krveprolití. Florián Geyer udržel pohromadě zbytky svého Černého oddílu, šest set mužů, a probil se k vesnici Ingolstadt. Dvě stě mužů obsadilo kostel a hřbitov a čtyři sta mužů zámek. Falčtí se pustili za nimi, proud v síle 1200 mužů dobyl vesnici a zapálil kostel; kdo nezahynul v plamenech, byl ubit. Potom Falčtí rozstříleli chatrnou zámeckou hradbu a pokusili se o zteč. Když je sedláci kryti vnitřní hradbou dvakrát odrazili, rozstříleli i tuto druhou hradbu a provedli třetí zteč, která se podařila. Polovina Geyerových lidí byla porubána; se zbylými dvěma sty Geyer šťastně unikl. Ale jeho úkryt byl hned druhého dne (na svatodušní pondělí) odhalen; Falčtí obklíčili les, kde se skrýval, a celý houf pobili. Jen 17 lidí bylo za tyto dva dny zajato. FIorian Geyer s několika nejstatečnějšími se znovu probil a pustil se tentokráte ke Gaildorfským, kteří se znovu shromáždili v počtu 7000 lidí. Ale když k nim nakonec dorazil, shledal, že skličující zprávy ze všech stran způsobily, že se houf z valné části zase rozešel. Pokusil se sice sehnat sedláky rozptýlené po lesích, ale 9. června byl u Hallu zaskočen vojskem a padl v boji.
Truchsess, který hned po vítězství u Kůnigshofenu poslal zprávu obleženým na Frauenbergu, pustil se teď k Würzburgu. Městská rada se s ním potají dorozuměla, takže v noci na 7. června obklíčil město i s 5000 sedláky, kteří tu byli, a nazítří ráno bez jediné rány mečem vtáhl do bran, které mu rada otevřela. Touto zradou würzburských patricijů byl odzbrojen poslední francký houf a všichni vůdcové zajati. Truchsess jich dal hned 81 popravit. Do Würzburgu teď postupně přijížděla různá francká knížata; tak sám biskup würzburský, biskup bamberský a markrabě braniborsko-ansbašský. Urození pánové si rozdělili úlohy. Truchsess táhl teď s biskupem bamberským, který okamžitě porušil dohodu se svými sedláky a svou zemi vydal řádění paličských a mordýřských hord svazového vojska. Markrabě Kasimir pustošil svou vlastní zem. Teiningen byl vypálen; nesčetné vesnice byly vypleněny nebo dány napospas plamenům; přitom konal markrabě v každém městě krvavý soud. V Neustadtu nad Aischem dal stít osmnáct rebelů, v Mark-Bürgelu třiačtyřicet. Odtud táhl k Rothenburgu, kde zatím patricijové provedli kontrarevoluci a zajali Stephana z Menzingen. Rothenburští maloměšťané a plebejci museli teď těžce pykat za to, že se k sedlákům chovali tak obojetně, že jim do poslední chvíle odmítali jakoukoli pomoc, že ve své lokálně omezené zištnosti podporovali utlačování venkovských řemeslníků městskými cechy a jen neradi se vzdávali městských příjmů plynoucích z feudálních povinností sedláků. Markrabě jich dal šestnáct stít, především ovšem Menzingena. — Würzburský biskup podobně prošel celé své území a také všude plenil, pustošil a pálil. Na svém triumfálním tažení dal popravit 256 rebelů a své dílo korunoval po návratu do Würzburgu ještě popravou třinácti Würzburských.
Na Mohučsku místodržitel biskup Vilém ze Štrasburku obnovil klid bez odporu. Dal popravit jen čtyři lidi. Rýnský kraj, který se také vzbouřil, kde se však už dávno všichni vrátili domů, byl ještě dodatečně přepaden Frowenem z Huttenu, Ulrichovým bratrancem, a popravou dvanácti vůdců zcela „uklidněn“. Frankfurt, který byl rovněž svědkem významných revolučních událostí, se podařilo udržet na uzdě zpočátku ústupností rady, později naverbovaným vojskem. V Rýnské Falci se potom, co kurfiřt porušil smlouvu, srotilo znovu na 8000 sedláků a zase se tu vypalovaly kláštery a zámky; leč maršálkovi z Habernu přispěchal na pomoc arcibiskup trevírský a porazil sedláky již 23. května u Pfeddersheimu. Povstání tu ukončila řada zvěrstev (jen v Pfeddersheimu bylo popraveno 82 lidí) a dobytí Weissenburgu 7. července.
Ze všech houfů zbývalo teď porazit už jen dva: hegavsko-schwarzwaldský a algavský. S oběma těmito houfy intrikoval arcivévoda Ferdinand. Jako markrabě Kasimir a ostatní knížata chtěla povstání využít k tomu, aby si přivlastnila církevní panství a knížectví, tak i Ferdinand ho chtěl využít k rozšíření moci rakouského vladařského domu. Vyjednával s algavským hejtmanem Walterem Bachem a hegavským vůdcem Hansem Müllerem z Bulgenbachu, kteří měli přemluvit sedláky, aby se vyslovili pro připojení k Rakousku; ale ačkoli byli oba vůdci prodejní, neprosadili u houfů nic víc, než že Algavští uzavřeli s arcivévodou příměří a zachovávali vůči Rakousku neutralitu.
Hegavští na svém ústupu z Württemberska pobořili několik zámků a přibírali sedláky ze zemí markrabství bádenského. 13. května přitáhli k Freiburgu, 18. jej začali ostřelovat, a když se město 23. května vzdalo, vtáhli do něho s vlajícími prapory. Odtud se obrátili proti Stockachu a Radolfzellu a dlouho bezúspěšně vedli drobnou válku proti posádkám těchto měst. Tato města stejně jako šlechta a okolní města povolala podle weingartenské smlouvy na pomoc jezerní sedláky a tito bývalí povstalci z jezerního houfu se nyní postavili v síle 5000 mužů proti svým spojencům. Tak silná byla lokální omezenost těchto sedláků. Jen 600 se jich vzepřelo, chtěli se připojit k Hegavským, ale byli pobiti. Avšak Hegavští, podníceni prodejným Hansem Müllerem z Bulgenbachu, už stejně obléhání nechali, a když Hans Müller brzy nato utekl, většinou se rozešli. Zbytek se opevnil na Hilzinském svahu a tam jej 16. července porazilo a zničilo vojsko, které se mezitím uvolnilo, takže mohlo být proti němu nasazeno. Švýcarská města zprostředkovala pro Hegavské dohodu, která však nezabránila tomu, aby Hans Müller přes svou zradu byl v Laufenburgu zatčen a sťat. V Breisgau odpadl teď od selského sdružení Freiburg (17. července) a poslal proti němu vojsko; ale i tady došlo pro slabost knížecích vojsk k dohodě 18. září v Offenburgu[250], do níž bylo zahrnuto i Sundgau. Osm jednotek ze Schwarzwaldu a klettgavští sedláci, kteří ještě nebyli odzbrojeni, se znovu vzbouřili, dohnáni k tomu tyranií hraběte ze Sulzu, a byli v říjnu poraženi. 13. listopadu byli přinuceni uzavřít dohodu[251] sedláci ze Schwarzwaldu a 6. prosince padl Waldshut, poslední bašta vzbouřenců na horním Rýnu.
Algavští, když Truchscss odtáhl, obrátili se znovu proti klášterům a prováděli energické represálie za zvěrstva svazových žoldnéřů. Měli proti sobě jen málo vojska, jež podnikalo pouze jednotlivé malé přepady, ale do lesů za nimi nemohlo. V červnu propuklo hnutí proti patricijům v Memmingen, který se vcelku choval neutrálně, a bylo potlačeno jen náhodou, že totiž bylo v blízkosti několik svazových oddílů, které mohly včas přijít patricijům na pomoc. Kazatel a vůdce plebejského hnutí Schappeler utekl do Sankt Gallenu. Sedláci právě přitáhli k městu a chtěli zrovna začít ostřelovat hradby, když se dověděli, že se od Würzburgu blíží Truchsess. 27. června se vydali proti němu ve dvou proudech přes Babenhausen a Obergünzburg. Arcivévoda Ferdinand se ještě jednou pokusil získat sedláky pro rakouský rod. Opíraje se o příměří, které s nimi uzavřel, vyzval Truchsessa, aby tažení zanechal. Ale Švábský svaz Truchsessovi nařídil, aby na sedláky zaútočil, jen pálení a drancování aby se zdržel; jenže Truchsess byl příliš chytrý, než aby se vzdával svého prvního a nejúčinnějšího válečného prostředku, i kdyby bylo bývalo možné udržet žoldnéře, kteří na své cestě od Bodamského jezera až k Mohanu páchali jednu ukrutnost za druhou. Sedláci v síle 23 000 mužů zaujali postavení za Illerem a Luibasem[b]. Truchsess stál proti nim s 11 000 muži. Pozice obou vojsk byla silná; jízda se nemohla v tomto terénu uplatnit; a jestliže Truchsessovi lancknechti byli lépe organizováni, měli víc vojenských pomocných zdrojů a lepší kázeň než sedláci, měli zato Algavští ve svých řadách mnoho bývalých vojáků, zkušených hejtmanů a měli mnoho dobře obsluhovaných děl. Dne 19. července zahájili svazoví palbu z děl, která pokračovala z obou stran i 20. července, ale bezvýsledně. 21. se k Truchsessovi připojil Georg z Frundsbergu s 3000 lancknechty. Znal se s mnoha selskými hejtmany, kteří sloužili pod jeho velením v italských taženích, a začal s nimi vyjednávat. Tam, kde nestačily vojenské prostředky, pomohla zrada. Walter Bach a řada dalších hejtmanů a velitelů děl se dali koupit. Vyhodili do vzduchu celou zásobu střelného prachu v selském táboře a přiměli sedláky, aby provedli pokus o obchvat. Sotva však sedláci opustili opevněné postavení, vrhl se na ně Truchsess ze zálohy, kteroužto léčku jim připravil v dohodě s Bachem a ostatními zrádci. Obrana sedláků byla znesnadněna ještě tím, že zrádní hejtmani je opustili pod záminkou průzkumu a byli již na cestě do Švýcar. Dva selské proudy byly tímto způsobem úplně rozdrceny, třetí, pod vedením Knopfa z Luibasu, ještě taktak v pořádku ustoupil. Zachytil se opět na Kollenbergu u Kemptenu, kde jej Truchsess obklíčil. Ale ani tady se jej neodvážil napadnout; odřízl mu přísun a snažil se ho demoralizovat tím, že dal vypálit na 200 vesnic v okolí. Hlad a pohled na hořící domovy přiměl nakonec sedláky, že se vzdali (25. července). Přes dvacet jich bylo ihned popraveno, Knopf z Luibasu, jediný vůdce tohoto houfu, který nezradil svůj prapor, unikl do Bregencu; ale tam byl chycen a po dlouhém věznění popraven.
Tak skončila švábsko-francká selská válka.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz poznámka [221]. (Pozn. čes. red.)
b — dnešní název: Leubas. (Pozn. red.)
240 Zeměmi předního Rakouska se nazývaly državy rakouských Habsburků a jejich přímých vazalů, roztroušené v Horním Švábsku a Schwarzwaldu. — 406.
241 Z ultimáta, které předložil Truchsess, velitel vojsk trestné výpravy Švábského svazu, selským povstalcům z Hegau 15. února 1525, když šlechta už soustředila dostatečné síly k potlačení povstání. Citováno podle Zimmermanna.
242 Podle nařízení císaře Maxmiliána o zemských soudech mohli být členy těchto soudů pouze představitelé „urozených“ stavů.
243 Míní se hornatý kraj jižního Bádenska (Oberland), který prostupuje Schwarzwald (Černý les). V 16. století patřila markraběti bádenskému jen část tohoto území, zbytek byl připojen k rakouskému Breisgau anebo podřízen menším duchovním a světským feudálům.
244 Míní se anonymní leták vydaný počátkem roku 1525 v Norimberku: „An die Versammlung gemeiner Pawerschaft, so in Hochteutscher Nation und viel anderer Ort, mit empörung und uffruhr entstanden, ob ihr Empörung billicher oder unbillicher gestalt geshehn, und was sie der Oberkeit schuldig oder nicht schuldig seind, gegründet aus der heil. göttlichen Geschrift, von Oberlendischen Mitbrüdern guter maynung ausgangen und beschriben“ [„K shromáždění veškerých sedláků, kteříž povstali a se vzbouřili jak v národě hornoněmeckém, tak na jiných místech, zda jejich vzpoura se stala po právu či proti právu a co vrchnosti povinováni jsou či nejsou, doloženo z božského Písma svatého, sestaveno a vypsáno k napomenutí dobrému spolubratřími oberlandskými“]. W. Zimmermann pokládal za autora tohoto letáku T. Münzera.
245 Neděle Judica (z lat. „suď!“) — pátá neděle v postu, tzv. „smrtná“. Neděle před velikonocemi a po nich se v katolické církvi nazývaly podle prvních slov tzv. „Introitu“, tj. vstupní modlitby při mši.
246 Toto usnesení bylo přijato na poradě svazových velitelů v březnu 1525 v Ulmu, ve chvíli, kdy představitelé Švábského svazu ještě vyjednávali s povstalci. Je zaznamenáno v jednom dokumentu ulmského archívu, citovaném Zimmermannem. (Viz Zimmermann, Stuttgart 1842, díl 2, str. 111—112.)
247 Velký a malý desátek — dva druhy dávky odváděné katolické církvi. Výše a ráz dávek byly v různých německých krajích různé, většinou však desátky značně převyšovaly desátý díl úrody. Velký desátek se zpravidla vybíral z obilí, vína a dobytka, malý z ostatních plodin (z brambor, zeleniny, řepy atd.).
248 Würzburská kapitula — kolegium kněží, kteří spravovali würzburskou diecézi; v jeho čele stál würzburský biskup, který měl zároveň titul „vévoda francký“.
249 Řád německých rytířů — německý duchovní řád založený roku 1190 v době křižáckých tažení. Řád měl v Německu i jiných zemích rozsáhlé državy, které spravovali řádoví místodržitelé tzv. komantéři čili komturové. Ve 13. století se dostalo do područí řádu Východní Prusko, jež bylo dobyto porobením a vyhlazením domorodého litevského obyvatelstva a jež se pak stalo základnou pro agresi řádu proti Polsku, Litvě a ruským knížectvím. Roku 1237 se řád německých rytířů spojil s jiným německým řádem — Řádem mečových bratří („livonským“), sídlícím rovněž v Pobaltí. Po porážce v Ledové bitvě na Čudském jezeře 1242 (Alexandrem Něvským) a v bitvě u Grunwaldu 1410 řád upadal a uchoval si v dalším vývoji jen nepatrnou část svých držav.
250 Offenburská úmluva — uzavřená 18. září 1525 mezi breisgauskými povstalci a rakouskou vládou, obnovila hlavní poddanské povinnosti rolníků a zaváděla přísná opatření proti spiklencům a „kacířům“ z řad rolníků. Vláda se naproti tomu zavázala, že udělí řadovým účastníkům povstání milost a spokojí se poměrně nízkými tresty. Na vůdce povstání se ovšem milost nevztahovala. Avšak i tuto úmluvu, pro rolníky nepříznivou, rakouské vládní úřady i místní feudálové brzy věrolomně porušili, a hned jak povstalci složili zbraně, zahájili proti nim hromadné krvavé represálie.
251 Podle podmínek dohody uzavřené 13. listopadu 1525 s rakouskou vládou měli schwarzwaldští sedláci znovu přísahat věrnost Habsburkům, plnit zas všechny dřívější povinnosti a neklást vítězům překážky při krvavém zúčtování se střediskem povstání Waldshutem. Obránci tohoto města se však drželi ještě několik týdnů a město bylo nakonec dobyto jen zradou nejbohatších měšťanů.