Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Hohenzollernský celkový plán reforem
Kolín 14. března. „Mimořádné stavy obležení budou zrušeny, jakmile bude pomocí zákonů naoktrojován v celém království všeobecný stav obležení a bude zaveden do našich konstitučních zvyklostí. Sérii těchto ‚tvrdých‘ zákonů zahájí zářijové zákony o spolčování a tisku.“
Těmito slovy jsme komentovali uveřejnění trůnní řeči (čís. 234 „Neue Rheinische Zeitung“[a]). A co je prvním parlamentním činem vlády? Předstupuje před sněmovny a praví:
„Zbavíme vás stavu obležení a vy zato vyhlásíte stálé stanné právo nad shromážděními, spolky a tiskem.“
Netajme si, že parlamentní levice svým skromným vystupováním hned od počátku usnadnila vládě přejít do ofensivy.
Srovnáme podrobně ony tři pověstné návrhy zákonů se zářijovými zákony, s předbřeznovým návrhem trestního zákona a s pruským zákoníkem. Nejprve však seznámíme naše čtenáře s celkovým plánem staropruských reformátorů, na nějž jsme už upozorňovali v našem předvčerejším[b] zvláštním vydání.
Téhož dne, kdy neoficiální berlínské listy otiskly tři pověstné návrhy zákonů, uveřejnila „Neue Preussische Zeitung“, tento „Moniteur“[c] braniborské prozřetelnosti, „Vótum o podstatných úkolech takzvaného lidového zastupitelstva, které se nyní sešlo“. Hohenzollernská dynastie a její braniborská vláda jsou příliš „vznešeného“ rodu, aby se přetvařovaly ve chvíli, kdy slunce „moci“ ozařuje neoslabenou korunu. V takových chvílích si královo srdce nečiní násilí a pokořuje plebejskou masu již tím, že hrubě a bez okolků dává najevo své nejtajnější choutky a myšlenky. Osudu — nač to zatajovat — nelítostnému osudu se už nejednou zlíbilo „našemu dobrému králi“, „duchaplnému“ Bedřichu Vilému IV., který si nasazoval korunu s týmiž slovy, s nimiž si Napoleon vsadil na hlavu železnou korunu Lombardie[d] — neúprosnému osudu se nejednou zlíbilo zmařit mu mimořádnými událostmi všechna jeho proroctví, hrozby a záměry, které vyhlašoval ve chvílích, kdy si byl vítězoslavně jist svou mocí, ve chvílích „božského opojení“, jak říká Goethe. Ale neúprosný osud, jak známo, vládne i bohům. Ať už je tomu jakkoli, královské srdce, stejně jako ženské srdce a jako každé srdce, zakouší opojný pocit slasti, může-li bez překážek dát svým nejskrytějším myšlenkám nespoutaný průchod a přizpůsobit svět, třeba jen slovy, na papíře, tomu, co jeho srdce žádá.
Výlevy srdce v „Neue Preussische Zeitung“, víceméně královské, jsou tedy nesmírně zajímavé už psychologicky. Na druhé straně oznamují lidu, co se od něho očekává a k čemu bude v případě potřeby donucen, ovšem ve svém vlastním správně pochopeném zájmu.
Pro přehlednost rozdělila „Neue Preussische Zeitung“ (čís. 59, příloha) hohenzollernský celkový plán reforem do oddílů, což je v každém případě chvalitebná blahosklonnost k veřejnosti. Vždyť přece mohla sdělit královské rozhodnutí apokalyptickou formou, po vzoru zjevení Janova! Nuže, postupujme podle oddílů!
„Podstatné úkoly takzvaného lidového zastupitelstva“, které se nyní sešlo, jsou seřazeny takto:
1) Očištění sněmoven odpolitických zločinců. Ab Iove principium.[e] Pro sněmovnu, která má jednat podle toho, co si královo srdce žádá, je prvním přikázáním, aby se sama přizpůsobila královskému srdci. Prozatím je její složení ještě zmetkem neuctivého všeobecného hlasovacího práva, třebaže nepřímého.
A čeho si žádá královo srdce?
Nynější lidové zastupitelstvo, prořekla se „Neue Preussische Zeitung“, má „závadu“, která je činí nedůstojným a neschopným, aby „jako celek bylo nositelem pruské cti, pruské věrnosti a lásky *k vlasti“. Je stiženo pohoršlivou vadou, jíž se musí zbavit, má-li být „ospravedlněno“ v očích Jeho Veličenstva.
„Tato závada, tato pohoršlivá vada tkvi v tom, že mezi jeho členy jsou muži, kteří se zúčastnili svatokrádežného zločinu Unruhovy frakce a mají podíl zejména na jejím usnesení o odepření daní.“
„Vláda,“ praví se dále, „z vlastní politováníhodné slabosti nebo z nedůvěry k justici, která je vskutku do značné míry nakažena revolučním smýšlením, nepohnala tyto lidi před soud. Napravit toto opomenutí, tuto chybu, je úkolem sněmoven; domáhat se toho je zejména povinností všech soudců a právníků, kteří jsou jejich členy — už proto, aby zachránili upadající čest svého stavu. Je nutno požádat vládu — a to budiž jedním z prvních kroků po ustavení sněmovny — aby ministr spravedlnosti ihned zařídil soudní vyšetřování těchto zločinců a jejich potrestání. Vyloučit tyto lidi je první a nejnaléhavější podmínkou další zdárné činnosti sněmoven.“
Král chová nejvroucnější přání potrestat tyto zlosyny odpírající daně, tyto svatokrádežníky, až do třetího kolena. Královská vláda byla příliš slabá, aby toto přání uskutečnila. Královsko-pruský lid byl tak nestydatý, tak troufalý, že se otevřeně vzepřel panovníkovu přání a jmenoval tyto zlosyny a hříšníky znovu svými zástupci. Je tedy povinností sněmoven přinutit královskou vládu, aby provedla nejvlastnější úmysly Jeho Veličenstva. Na kolenou musí sněmovna prosit vládu o dovolení, aby mohla vyloučit ze svého středu všechny prašivé, dvoru nevítané živly. A je především na zákonících a farizejích, na „soudcích a právnících“, aby zachránili svůj „stav“, jehož „čest“ upadá od té chvíle, kdy Manteuffel pojal podezření, ovšem neopodstatněné, že by pruská Themis mohla přes zřetelný pokyn koruny zůstat slepá. Jak má soudcovský stav zachránit svou čest v očích lidu, nebude-li mu zákonem každý nápad vtělené milosti boží, neuposlechne-li slepě, když mu rozkáže sám král?
Jak známo, ve všech náboženstvích tvoří pokání, oběť a pokud možno i obětování sebe sama vlastní podstatu bohoslužby, kultu. Aby tedy takzvané lidové zastupitelstvo dokázalo, že zastupuje královské srdce — a královské srdce je živé, individualisované, ztělesněné, opravdové srdce lidu — musí „takzvané“ lidové zastupitelstvo přinést jako oběť na stupně trůnu především samo sebe jako výraz svrchovanosti lidu.
Lidové zastupitelstvo musí vyhnat všechny poslance, kteří nejsou po chuti Jeho Veličenstvu, zavřít je do žaláře a odevzdat katovi jako oběť smíření, ve jménu kultu absolutní monarchie. Tak vykoupí předně své provinění, svůj dědičný hřích — že vzešlo ze svrchovanosti lidu. Vykoupí zároveň svou minulost plnou zločinných urážek veličenstva, a tedy i rouhání proti bohu. Očistí se, a tak se stane skutečným výrazem neomezenosti královské moci. Změní se z „takvaného“ lidového zastupitelstva ve skutečné lidové zastupitelstvo — ve vyšším, královsko-pruském smyslu slova. Král, to je skutečný pruský lid. A skutečný pruský lid — nezaměňovat podle špatného cizáckého zvyku s pouhým počtem obyvatel státu — si volí zástupce jen proto, aby se královská přání vracela ke králi jako přání lidu a aby se tak nejtajnější žádosti jeho vlastního nejvyššího srdce staly v podobě veřejných osnov zákonů a usnesení sněmovny skutečností stejně prozaickou jako obecně platnou.
Očekáváme tedy od berlínských sněmoven, že svůj kult krále zahájí tím, že obětují samy sebe, že vyženou hříšníky, kteří odepřeli platit daně.
„Neue Preussische Zeitung“ se netají tím, že ani pak ještě nebudou sněmovny ospravedlněny před Nejvyšším. Musí přinést ještě další část oběti, ale už ne jako celek. To se týká jednotlivých poslanců, a je na nich, aby projevili účinnou lítost a sami se potrestali.
„Ovšem,“ vzdychá „Neue Preussische Zeitung“, „takové očištění neodstraní zřejmě všechny ty poslance, jejichž odchod nepochybně bude vzhledem k jejich předchozí politické a státnické činnosti žádoucí, dokud neuznají svou spoluvinu na neštěstí vlasti a nebudou se kát, dokud nesloží slib a veřejně nedokáží, že podle svých sil budou čelit zločinům, k nimž došlo zčásti jejich vlastní vinou. Je ovšem samozřejmé, že nemůže být ani řeči o právním podkladu pro to, aby ze sněmoven byli vykázáni všichni ti lidé, kteří sloužili revoluci, kteří zejména mezi 18. březnem a 8. listopadem byli použiti jako vysocí úředníci v této službě“ (čistě pruská gramatika!). „Bylo by jen žádoucí, aby na základě vlastního uznání zůstali mimo sněmovny, jestliže u nich nedošlo k výše požadovanému obrácení. Při plnění tohoto“ (nejvyššího) „přání je ovšem třeba činit rozdíl např. mezi porýnskými obchodníky, kteří se najednou, přes noc měli stát oporou státu, a lidmi ze staroprukých“ (feudálních) „rodů, jejichž slavná jména jsou odedávna velmi těsně spjata s dějinami naší královské dynastie a s původním jádrem zemí našeho mocnářství“ (patří snad i Slezsko k původnímu jádru zemí?).
Už dávno jsme to „porýnským obchodníkům“ říkali. Jenom s dégoût[f] si feudální hohenzollernská dynastie zvolila tuto měšťáckou luzu za mrzký nástroj a číhá jen na vhodný okamžik, aby ji radikálně vykopla. Hansemanne! Camphausene! Kühlwettere! Na kolena! V žíněném rouše kajícníků klečte před královským palácem, před zraky lidu si sypte popel na provinilé hlavy a složte slib, veřejně dokažte, že se v hluboké pokoře kajete za to, že jste se kdy opovážili buržoasně konstitučními úklady připravovat kontrarevoluci, k jejímuž provedení je oprávněna jen „Moje skvělá armáda“; vy hamižné duše, vy otroci čachru, vy pedantičtí obchodníci s olejem, vy prohnaní spekulanti se železnicemi — vy jste nejenom zachránili trůn, ale ještě jste se tím vychloubali v nabubřelých frázích, jakými se mluví v pohřebních řečech. Na kolena! Oblecte roucho kajících hříšníků! Anebo jděte do kláštera!
A co se týče „mužů ze staropruských rodů“, těchto urozených, prozřetelností předurčených ratolestí vyvoleného národa, takového Arnima, Auerswalda, Bonina a Pfuela — doufáme, že co nevidět budeme číst ve „Staatsanzeiger“ oznámení o jejich úmrtí. Jedině tehdy, půjdou-li na smrt dobrovolně, můžeme věřit v jejich pokání. Od porýnského obchodníka jako je Hansemann nelze očekávat takovou duchovní výši. Hansemann je voltairián nejhoršího druhu, povrchní a zejména v peněžních věcech bezcitný.
Tak tedy kliďte se ze sněmoven, kliďte se ze scény, vy živé pomníky 18. března, králových protivenství, jeho pokořování, nedůslednosti a slabosti! Táhněte ze sněmoven nebo odsuďte sami sebe jako obětní beránky 18. března!
Ty však, kdo hlasovali pro odepření daní, ty přinesou sněmovny samy jako hekatombu svého očištění a pokání před královský trůn, aby se staly opět hodnými plnit další „úkoly“ naoktrojované králem „takzvanému lidovému zastupitelstvu“.
(Pokračování[g])
Napsal K. Marx 14. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 246 z 15. března 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).c — tj. oficiální orgán. (Pozn. red.)
e Jovem počněte, múzy. (Vergilius, „Bukolica“.) (Pozn. red.)
f — nechutí, odporem. (Pozn. red.)
g Pokračováním tohoto článku je článek „Hohenzollernský návrh tiskového zákona“ (viz zde). (Pozn. red.)