Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Tři nové návrhy zákonů
Kolín 12. března. Pruská monarchie se domnívá, že je konečně na čase, aby zazářila v celém svém lesku. „Neoslabená“ koruna[247] z boží milosti nám dnes naoktrojovala tři nové návrhy zákonů — o klubech a shromážděních, o plakátech[248] a o tisku, v nichž se sněmovny vyzývají, aby nám naložily celou sérii roztomilých zářijových zákonů.
Zítra přineseme text těchto návrhů i s důvodovými zprávami, pokud je dostaneme. Vrátíme se ještě — a to nejednou — k těmto skvostným výtvorům prušáctví. Pro dnešek jen krátký výtah.
I. Zákon o klubech. „Všechna shromáždění musí být ohlášena 24 hodiny předem.“ Shromáždění narychlo svolaná při neočekávaných důležitých událostech se tím zakazují — a tato shromáždění jsou přece ta nejdůležitější. Přístup musí být dovolen každému, zakazuje se tedy vybírat vstupné na úhradu jejich nákladů. Při spolkových schůzích musí být čtvrtina místa vyhrazena osobám, které nejsou členy spolku, aby spolky byly nuceny najímat větší a dražší místnosti a aby placení policejní agenti mohli hřmotem, hlukem a povykem rušit každou poradu, aby mohli zmařit každé shromáždění. A nepřinese-li to všechno ještě žádané výsledky, má „zástupce policejních úřadů“ právo každé shromáždění pod jakoukoli záminkou „okamžitě rozpustit“, tak jako nejvyšší hlava „policejních úřadů“, Jeho Veličenstvo náš nejmilostivější král, „okamžitě rozpustil“ dohodovací shromáždění. A jakmile policie prohlásí shromáždění za rozpuštěné, musí každý odejít, nechce-li, aby to s ním dopadlo jako s berlínskými rytíři dohody, tj. nechce-li být vyhnán ze sálu bodáky.
Kluby sice nemusí mít „předběžné povolení“, zato však musí podat takovou spoustu předběžných hlášení a splnit tolik formalit u místních úřadů, že už tím je jejich činnost napůl znemožněna. Naproti tomu tábory lidu, průvody atd. samozřejmě musí mít předběžné povolení policie. A aby se učinila přítrž nošení rudých stuh, kokard a čepic, je nakonec ještě oktrojováno nové vydání starých nařízení o raziích na černo-červeno-zlaté[249] odznaky.
Tak vypadá „spolčovací a shromažďovací právo“, které nám chvějícími se rty před rokem zaručil pravdymilovný a své slovo dodržující Hohenzollern!
II. Zákon o plakátech. Všechny plakáty politického obsahu vyjma pozvání ke shromážděním, která zákon dovoluje (všechna shromáždění jsou tedy opět jen milostivě „dovolena“), jsou zakázány. Výbory klubů nesmějí tedy v neklidných časech ani vyzvat lid pomocí plakátů ke klidu, a to proto, aby hrdinné soldatesce nemohla uklouznout ani jediná oběť! Dále: prodej nebo rozdávání tiskovin na ulici bez příslušného povolení, které může být kdykoli odvoláno, se rovněž zakazuje! Jinými slovy: pruská monarchie nás chce obšťastnit zlepšeným vydáním zákona o crieurs publics[250], který byl ve Francii vynucen na ustrašených sněmovnách za nejhorších dob buržoasního despotismu Ludvíka Filipa.
A jak se tento zákon zdůvodňuje? Plakáty a kolportéři novin prý překážejí pouličnímu provozu a plakáty znešvařují kdekterou veřejnou budovu!
III. Tiskový zákon. To všechno však ještě vůbec nic není proti roztomilým návrhům, jimiž se má nasadit roubík tisku. Je známo že péče, kterou Hohenzollernové oblažovali lid, spočívala od roku 1830 jen v tom, že se snažili zušlechtit pruský otcovský patriarchalismus křížením s moderní rafinovanou porobou po vzoru Ludvíka Filipa. Zachovává se tělesný trest, a přidávají se k němu galeje; ponechává se censura, a zároveň jsme obšťastněni výkvětem zářijového zákonodárství; zkrátka dopřáli nám zároveň přednosti feudálního zotročení, byrokratického policejního režimu a moderní buržoasní zákonné surovosti. A to nazvali „světoznámým liberalismem Bedřicha Viléma IV.“.
Nová hohenzollernská osnova tiskového zákona nás po dlouhé řadě ztěžujících formálních ustanovení obšťastňuje nepřekonatelnou synthesou 1) Code Napoléon, 2) francouzských zářijových zákonů, 3) a hlavně slavného pruského zákoníku.
§ 9 je z Codu: v provinciích, kde platí pruský zákoník, se pokus zločinu nebo svádění ke zločinu, dokonce i když mělo výsledek, dosud trestalo méně přísně než sám zločin. Pro tyto oblasti se nyní zavádí ustanovení Codu, podle něhož se svádění ke zločinu, které mělo výsledek, posuzuje stejně jako dokonaný zločin.
§ 10. Francouzské zářijové zákony: kdo napadá základy buržoasní společnosti, vlastnictví nebo rodinu, nebo kdo podněcuje občany ke vzájemné nenávisti nebo opovržení, trestá se vězením do dvou let. Srovnej Loi du 9 sept. 1835[a], čl. 8.:
Toute attaque contre la propriété... toute provocation à la haine entre les diverses classes de ta société, sera punie etc.[b]
Rozdíl je jen v tom, že pruský překlad: podněcuje občany vůbec ke vzájemné nenávisti atd. — je ještě desetkrát horší.
Všechny další paragrafy návrhu jsou sestaveny jen proto, aby Porýnskou provincii znovu obšťastnily těmi krásami pruského zákoníku, jichž jsme plnou měrou třiatřicet let užívali a o něž jsme byli připraveni zanedlouho po 18. březnu[251]. Chystají se nám mimo jiné naoktrojovat tyto nové zločiny, naprosto neznámé našemu vlastnímu porýnskému zákonodárství:
1. Vzbuzování nenávisti a opovržení k státním institucím nebo k vládě nepravdami nebo právně nedokazatelnými fakty.
2. „Výroky“ o zákonně existujících náboženských sdruženích (podle oktrojované ústavy jsou i Turci a pohani zákonně existující náboženská sdružení!), které by svou formou mohly (!) vzbuzovat vůči nim nenávist a opovržení.
Oba tyto nové zločiny u nás zavádějí a) staropruské „podněcování nespokojenosti“ a b) staropruský pojem urážky náboženství; trestají se vězením do dvou let.
3. Urážka majestátu, a to porušením povinné úcty (!!) ke
a) králi (!)
b) královně (!!)
c) následníku trůnu (!!!)
d) ostatním členům královské rodiny (!!!!)
e) hlavě jednoho z německých států (!!!!!)se trestá vězením od jednoho měsíce do pěti let!
4. Poučné ustanovení, podle něhož se trestá jako urážka dokonce tvrzení takových fakt, jejichž pravdivost může být prokázána, jestliže z nich vyplývá úmysl urážet!
5. Urážka
1) některé sněmovny,
2) některého jejího člena,
3) úřadu (Code nezná urážku korporací jako takových),
4) úředníka nebo člena ozbrojené moci (to všecko „ve spojitosti s jejich služebními povinnostmi“)se trestá vězením do devíti měsíců.
6. Urážka nebo pomluva v soukromí. Code Napoléon zná jen urážku nebo pomluvu veřejně učiněnou nebo veřejně rozšiřovanou. Nová osnova zákona chce naproti tomu postavit pod kontrolu policie a prokuratury, resp. prohlásit za trestné všechno, co kdo řekne v soukromé rozmluvě, ve vlastním domě, v kruhu rodiny, v soukromých dopisech, tj. organisovat nejhanebnější všeobecnou špionáž. Vojenský despotismus všemocného francouzského císařství respektoval alespoň svobodu soukromé rozmluvy; nepřestoupil — alespoň v zákonodárství — práh obydlí. Pruský otcovsko-konstituční dozor a tresty zasahují až do intimity soukromého příbytku, vnikají do nejtajnějšího asylu rodinného života, který i barbaři pokládali za nedotknutelný. A týž zákon trestá o tři články výše všechny útoky na rodinu dvouletým vězením!
Tak tedy vypadají nové „vymoženosti“, jimiž máme být obdařeni. Tři nejsurovější zákony, které se navzájem tak doplňují, že dosahují dosud neslýchaného vrcholu surovosti a úskočnosti — to je odměna, kterou neoslabená koruna lichvářsky vymáhá na sněmovnách za odvolání stavu obležení v Berlíně!
Co se tím sleduje, je nabíledni. Návrh tiskového zákona neoktrojuje starým provinciím nic příliš nového. Pruský zákoník byl už dost krutý. Všechen hněv ztělesněné milosti boží se obrací proti nám Porýňanům. Chtějí nám znovu vnutit tentýž hanebný pruský zákoník, jehož jsme se sotva zbavili a po jehož odstranění jsme konečně zase trochu volněji vydechli, poprvé za celou dobu, co jsme připoutáni k Prusku.
Čeho chce koruna z boží milosti dosáhnout, to říká velmi jasně její pochop Manteuffel v důvodové zprávě k tomuto roztomilému dokumentu: chce „zavést pokud možno stejné právní poměry“, tj. vymýtit nenáviděný francouzský zákon a všude zavést hanebný pruský zákoník. Král chce dále „vyplnit mezeru“, která vznikla „v největší části Porýnské provincie“ (slyšíte?) tím, že „nařízením z 15. dubna 1848“ byly zrušeny „trestní zákony o urážce majestátu“!
To znamená, že nový trestní zákon má nám Porýňanům vzít to jediné, co nám ještě zůstalo z výsledků takzvané revoluce 1848: neokleštěnou platnost našeho vlastního práva.
Chtějí z nás stůj co stůj udělat Prušáky, Prušáky podle přání nejmilostivějšího panovníka, s pruským zákoníkem, se zpupnou šlechtou, s tyranií úředníků, s vládou šavle, s lískovkou, censurou a slepou poslušností. Tyto návrhy zákonů, to je teprve začátek. Známe plán kontrarevoluce a naši čtenáři se podiví, co všechno se chystá. Nepochybujeme, že páni v Berlíně se v Porýňanech znovu důkladně zklamou.
Budeme se stále znovu vracet k těmto hanebným předlohám zákonů, za něž by měli být ministři posazeni na lavici obžalovaných. Již dnes však musíme říci: přistoupí-li sněmovna na něco, co se byť jen zdaleka podobá této předloze, je povinností porýnských poslanců, aby ihned vystoupili ze sněmovny, která chce přijetím takových usnesení uvrhnout své voliče do patriarchálního barbarství staropruského zákonodárství.
Napsal K. Marx 12. března 1849
Otištěno ve zvláštní příloze
k „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 244 z 13. března 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Zákon z 9. září 1835. (Pozn. red.)
b Každý útok na vlastnictví... každé podněcování k nenávisti mezi různými třídami společnosti se trestá atd. (Pozn. red.)
247 Narážka na řeč Bedřicha Viléma IV. při zahájení Spojeného zemského sněmu 11. dubna 1847, v níž prohlásil, že je „dědicem neoslabené koruny a chce a musí ji neoslabenou odevzdat svým nástupcům“.
248 Plakátem se v první polovině 19. století rozumělo každé provolání, oznámení nebo vyhláška, které se pro veřejnost vyvěšovaly na ulici. Plakáty byly břitkou zbraní v politickém boji, prostředkem revolučního vlivu na masy.
249 Černá, červená a zlatá — barvy, které se staly symbolem národního hnutí za sjednocení Německa.
250 Takzvaný zákon o crieurs publics (pouličních prodavačích novin), který vydala vláda Ludvíka Filipa roku 1834, měl znesnadňovat rozšiřování oposičních tiskovin.
251 Po připojení Porýnské provincie k Prusku roku 1815 snažila se pruská vláda zavést tam místo dosud platných francouzských buržoasních zákoníků feudální pruský zákoník prostřednictvím celé řady zákonů, výnosů a předpisů, jimiž měly být v Porýnské provincii obnoveny feudální výsady šlechty (majoráty), zaveden pruský trestní řád, sňatkové zákony atd. Tato opatření, jež vyvolávala v Porýnské provincii rozhodnou oposici, byla odstraněna po březnové revoluci výnosy z 15. dubna 1848.