Hospodářská situace

Kolín 6. března. Pro Angličana je největším neštěstím, když neví, co s penězi. V tom je tajemství všech velkolepých spekulací, všech výnosných podniků, ale zároveň také tajemství všech úpadků, všech peněžních krizí a každé obchodní tísně.

Kromě obvyklého obchodu s evropskou pevninou kladly v letech 1840, 1841 a dalších obzvlášť velké požadavky na anglický vývoz nové asijské trhy. Továrníci a vývozci měli proč vítat na manchesterské burse sira Henry Pottingera hlasitým hurá. Ale dobré časy brzy minuly. Kanton, Bombaj a Kalkata byly zakrátko přeplněny neprodejným zbožím a kapitál, který v tu stranu už nemohl najít východisko, hledal pro změnu zase uplatnění doma; vrhl se na stavbu železnic, a tak otevřel spekulaci pole, na kterém se brzy mohla rozbujet do neslýchaných rozměrů.

Podle střízlivého odhadu činila celková částka investic přibližně 600 milionů a byla by pravděpodobně ještě vzrostla, kdyby neúroda brambor v Anglii, Irsku a některých oblastech na kontinentě, dále zvýšení cen bavlny a snížení odbytu průmyslových výrobků, které z obou těchto příčin nastalo, a konečně i nehorázná spekulace při stavbě železnic nepřiměly Anglickou banku, aby 16. října 1845 zvýšila diskont o půl procenta.

Při pověrečném strachu, který má Brit před všemohoucností své banky, přivodilo toto nepatrné zvýšení diskontu, nebo jinými slovy tato nedůvěra bankovních ředitelů, ihned zvrat v dosavadní činnosti, takže se projevila všeobecná malomyslnost, úvěr byl omezen a po zdánlivé prosperitě přišly vzápětí četné úpadky. Bylo by tedy záhy došlo k obrovské obchodní krizi, jako byly krize v letech 1825 a 1836, kdyby brzy nato nebyly zrušeny obilní zákony^{^[238]}, čímž se opět znenadání upevnila ohrožená důvěra a podnikavost byla znovu podnícena.

Obchodní svět si totiž příliš mnoho sliboval od okamžitých důsledků tohoto významného opatření, takže velmi snadno zapomněl na pohromu, která mu užuž hrozila. Urovnání oregonského konfliktu^{^[239]}, které dávalo naději, že se bude pokračovat v kvetoucím obchodu s Amerikou, a britská vítězství v Paňdžábu^{^[240]}, která zajišťovala klid v Hindustánu, přispěly ovšem k tomu, že se nálada zase pozvedla. A třebaže po neúrodě roku 1845 přišla další neúroda i v roce 1846, třebaže všude ještě měli trápení se zásobami z dřívějších let a museli platit 12 až 15% za úvěr nutný k provozu podniků, rozjely se všechny přádelny v Lancashiru a Yorkshiru na plné obrátky, jako by se neúrody, spekulace se železnicemi a přeplněné trhy najednou proměnily v pouhé maličkosti, s nimiž se lze v mžiku vyrovnat.

Ale celá tato sláva měla brzy vzít zasvé; neboť zatímco v září 1847 na bruselském kongresu o svobodném obchodu dr. Bowring ještě s vrcholně komickým patosem líčil zázračné účinky zrušení obilních zákonů,^{^[241]} v Londýně již zpozorovali, že už ani „všemohoucí opatření sira Roberta Peela“ nejsou s to zachránit zem před dávno hrozící katastrofou. Nezbývalo než podrobit se osudu, a londýnské firmy, které měly, jako Reed Irving a spol., na Mauritiu pozemky téměř za milion liber šterlinků, zahájily pro rozhárané poměry v této části anglických kolonií řadu úpadků a při svém krachu strhly s sebou spoustu menších východoindických a západoindických firem.

Zároveň se však matadoři továrních obvodů přesvědčili, že se zmýlili v účinku, jaký čekali od zrušení obilních zákonů. Obchod vázl ve všech světadílech a hrůza zachvátila najednou londýnskou City i bursy v Liverpoolu, Manchesteru, Leedsu atd.

Krize zadržená v říjnu 1845 různými událostmi vypukla tedy nakonec v září 1847. Bylo po důvěře. Odvaha vyprchala. Anglická banka nechala padnout banky ve vlastní zemi; tyto banky vypověděly obchodníkům a továrníkům úvěr. Bankéři a vývozci omezili svůj obchod s kontinentem a obchodník na kontinentě zase přitlačil ke zdi továrníka, který mu byl dlužen; továrník se přirozeně hojil na účet velkoobchodníka, a ten pak přitiskl maloobchodníka. Jeden rdousil druhého, až obchodní krize postupně zachvátila celý svět od velikánů londýnské City až do posledního německého hokynáře.

To bylo před 24. únorem 1848! Nejhorší dny prožívala Anglie v posledních čtyřech měsících roku 1847. Po spekulantech s železnicemi bylo veta; v koloniálním obchodě udělalo od 10. srpna do 15. října úpadek dvacet předních londýnských firem s konkursní podstatou 5 milionů a asi 50 procenty dividend a v továrních obvodech dosáhla bída vrcholu, když ze 175 přádelen v Manchesteru pracovalo 15. listopadu plnou dobu jen 78, a 11 000 dělníků bylo vyhozeno na dlažbu.

Tak končil rok 1847. Kontinent měl během roku 1848 zakusit dozvuky této anglické krize, dozvuky, které samozřejmě byly tentokrát tím citelnější, že politické otřesy nijak nepřispívaly k nápravě důsledků této anglické extravagance.

Přicházíme nyní k nejzajímavějšímu momentu v moderních dějinách obchodu, a to k tomu, jaký vliv na něj měly revoluce.

Nejlépe nám to ilustrují vývozní tabulky anglického obchodu, neboť při vládnoucím postavení Anglie ve světovém obchodu nepředstavuje jejich obsah nic jiného než číselně vyjádřenou politickou a obchodní situaci, nebo přesněji řečeno číselně vyjádřenou platební schopnost různých národů.

Vidíme-li tedy, že v dubnu 1848 klesl vývoz o 1 467 117 liber šterlinků a v květnu o 1 122 009 liber šterlinků a že celkový objem vývozu dosahoval roku 1847 51 005 798 liber šterlinků a roku 1848 jen 46 407 939 liber šterlinků, bylo by ovšem možné dělat z toho velmi nepříznivé závěry pro revoluci, přičemž by se mohlo k takovým závěrům dojít tím spíše, že v lednu a v únoru 1848, to jest bezprostředně před vypuknutím revoluce, byl vývoz skutečně o 294 763 liber šterlinků příznivější než v roce 1847.

Nicméně by to byl názor naprosto nesprávný; neboť předně lze zvýšený vývoz v lednu a v únoru, tj. právě v těch dvou měsících, které uběhly mezi vyvrcholením krize a revolucí, snadno vysvětlit tím, že Američané odebrali tehdy za své obrovské dodávky obilí do Anglie víc britského průmyslového zboží než kdykoli předtím, a tak aspoň na chvíli kryli schodek, který by byl jinak asi nastal. Kromě toho však nalézáme v dějinách anglického obchodu pádné důkazy o tom, že vývoz neklesá bezprostředně po krizi, nýbrž teprve tehdy, když už se krize rozšířila i na kontinent.

Zvýšený vývoz v prvních dvou měsících roku 1848 nás tedy nesmí nijak mýlit, a můžeme se klidně věnovat celkovému schodku ve vývozu za celý rok.

Jak jsme už uvedli, pokles vývozu v roce 1848 činil ve srovnání s rokem 1847 4 597 859 liber šterlinků, což je ovšem značný úbytek; v rukou reakcionářů, kteří si vedou v politice jako štěkaví psi a v obchodu jako staré báby, se stal argumentem proti revoluci, který uplatňují bohužel se značným účinkem u všech nezasvěcených lidí.

Přesto však lze jejich lživá tvrzení snadno vyvrátit, neboť stačí jen projít vývozní tabulky za posledních 30 let, abychom ukázali, že snížení vývozu roku 1848, k němuž došlo společným vlivem obchodní krize a revoluce, nijak nesouvisí s poklesem vývozu v dřívějších letech.

Po obchodní krizi roku 1825, kdy celkový vývoz činil 38 870 851 liber šterlinků, klesl vývoz roku 1826 na 31 536 724 liber šterlinků. Zmenšil se tedy o 7 334 127 liber šterlinků. Po krizi roku 1836, kdy vývoz činil 53 368 572 liber šterlinků, klesl vývoz roku 1837 na 42 070 744 liber šterlinků. Zmenšil se tudíž o 11 297 828 liber šterlinků. Nemůže být pádnějšího důkazu, než je tento!

Po dvou obchodních krizích, které ovšem byly vyvolány výhradně nadvýrobou průmyslového zboží, ale nedají se svým rozsahem naprosto srovnat s poslední krizí, snížil se tedy vývoz o dvojnásobek ve srovnání s poklesem vývozu v roce 1848, v roce, jemuž předcházelo přeplnění asijských trhů, dvě neúrodná léta a spekulace, jakou ještě svět neviděl, v roce, kdy revoluce otřásaly starou Evropou až do nejzazších končin.

Rok 1848 byl obchodu opravdu ještě velmi milostivý! Revoluce přispěly k tomu, že obrat místy vázl, že prodej zboží byl obtížný a nebezpečný a že leckdo klesl pod tíží svých závazků. Ale diskontovat loni, za Ludvíka Filipa, v Paříži nějakých nicotných 20 000 nebo 30nbsp;000 franků by bylo bývalo stejně obtížné jako za republiky. V jižním Německu, v Porýní, v Hamburku a v Berlíně by bylo bez revoluce docházelo k úpadkům právě tak jako s revolucí a italský obchod by byl za Pia ve stejné tísni jako za milánských, římských a palermských hrdinů.

Proto je také směšné připisovat nový rozkvět obchodu dočasnému vítězství kontrarevoluce. Francouzi platí za vlnu na londýnských aukcích o 25% víc ne proto, že jsou u moci zase někteří ministři Ludvíka Filipa, nýbrž musí zaplatit víc proto, že vlnu potřebují, a potřebují jí víc, jejich poptávka vzrůstá právě proto, že v posledních letech za Ludvíka Filipa byla velmi nízká. Takové kolísání poptávky se projevuje v celých dějinách obchodu.

A Angličané pracují teď znovu naplno ve všech dolech, ve všech hutích, ve všech přádelnách a ve všech svých přístavech ne proto, že nějaký kníže Windischgrätz střílí za stanného práva Vídeňany, nýbrž proto, že je třeba zásobit kantonský, newyorský a sankt-petěrburský trh průmyslovými výrobky, že Kalifornie otevírá nový trh, který se zdá být nevyčerpatelný pro spekulaci, že po neúrodných letech 1845 a 1846 přišly dvě dobré sklizně v letech 1847 a 1848, pracují proto, že zanechali spekulace se železnicemi, že se peníze znovu vrátily do svých obvyklých řečišť; a budou pracovat — až do nové obchodní krize.

Především nesmíme zapomínat, že to vůbec nebyly monarchické země, které v posledních letech dávaly anglickému průmyslu nejvíc zakázek. Země, která téměř nepřetržitě zadávala největší zakázky na anglické výrobky a která i nyní svými objednávkami odčerpává trhy v Manchesteru, Leedsu, Halifaxu, Nottinghamu, Rochdalu a všechny ostatní velké obchodní sklady moderního průmyslu a která oživuje svými loďmi moře, je republikánská země, jsou to Spojené státy severoamerické. A tyto státy jsou právě nyní v největším rozkvětu, zatímco všechny monarchické státy světa se hroutí.

Že se však v poslední době poněkud zlepšil stav některých odvětví německého průmyslu, na tom má zásluhu jen období anglické prosperity. Z celých dějin obchodu by mohli Němci vědět, že nemají vlastní obchodní dějiny a že musí doplácet na anglické krize, zatímco v obdobích nadvýroby v Anglii jim připadne jenom nějaký ten zlomek procenta. Ale svým křesťansko-germánským vládám děkují jedině za uspíšení bankrotu.

Napsáno 6. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 239 ze 7. března 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

238 Takzvané obilní zákony, které omezovaly nebo zakazovaly dovoz obilí ze zahraničí, byly vydány v Anglii v zájmu velkých pozemkových vlastníků — landlordů. Boj mezi průmyslovou buržoasií a pozemkovou aristokracií o obilní zákony skončil roku 1846 tím, že byl schválen zákon o jejich zrušení. Toto opatření a s ním spojené snížení cen obilí vyvolalo určité zlevnění životních potřeb, avšak nakonec vedlo ke snížení dělnických mezd a zvýšení zisků buržoasie.

239 Boj o ovládnutí území Oregon na tichooceánském pobřeží Severní Ameriky skončil roku 1846 rozdělením této oblasti mezi USA a Anglii (Kanadu); tím se území USA rozšířilo až na pobřeží Tichého Oceánu.

240 V letech 1845 až 1849 vedla Anglie v Indii dobyvatelské války proti státu Sikhů; výsledkem těchto válek byla anexe celého Paňdžábu, kterou provedla Východoindická společnost.

241 Marxovu a Engelsovu kritiku tohoto Bowringova projevu viz Marx—Engels, Spisy 4, zde, zde a zde.