Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Volby do Spolkového soudu
Bern 18. listopadu. Včera jsem Vám oznámil jména prvních osmi zvolených členů Spolkového soudu. Během včerejšího společného zasedání[49] byli ještě jmenováni: Jolly z Freiburgu (jeden z tamějších poslanců Národní rady, jejichž volba byla zrušena), dr. Karl Brenner, redaktor basilejské „Schweizerische National-Zeitung“[50] a advokát Jauch z Uri, čímž byl Spolkový soud doplněn na plný počet 11 členů. Předsedou byl jmenován Kern, místopředsedou dr. K. Pfyffer.
Jak víte, zrušila Národní rada volby v kantonu Freiburg, protože k hlasování byli připuštěni jen ti voliči, kteří byli ochotni přísahat na novou spolkovou ústavu. Následujícího dne potvrdila své usnesení, když zamítla téměř jednomyslně (73 hlasy proti 13) Funkův návrh, aby se věc rozhodla v obou radách. Toto rozhodnutí vyvolalo nejen lokální klepy v Bernu, ale rozvířilo také velmi rozhořčené diskuse mezi radikály německého a francouzského Švýcarska. Věc se má takto: podle spolkové ústavy mají tuto první Národní radu zvolit všichni Švýcaři, kteří dosáhli dvaceti let a mají volební právo ve svém kantonu. Jinak se celé uspořádání, volební řád a podrobná ustanovení přenechávají kantonům. Přísaha, kterou požadovala freiburská vláda, je podmínkou volebního práva i v některých jiných kantonech; v těchto kantonech musí každý švýcarský občan, který volí poprvé, přísahat na kantonální ústavu. Je jasné, že úmyslem tvůrců nové ústavy bylo zajistit při volbách všeobecné hlasovací právo: ale podle znění ústavy má freiburská vláda právo — a za dané situace, kdy má proti sobě kompaktní nepřátelskou většinu ovládanou kněžoury, to byla nutnost — buď požadovat přísahu, nebo se poděkovat. Němečtí radikálové trvají na úmyslu zákonodárců, francouzští s Waadtem[a] v čele se opírají o literu ústavy, aby zachránili freiburskou vládu a pět tak žádoucích radikálních hlasů v Národní radě. Prohlašují, že Národní rada svým usnesením nepřímo schvaluje rebelii freiburského biskupa[51], která, a to mají plnou pravdu, by měla nutně za následek pád freiburské radikální vlády a obnovení vlády Sonderbundu v tomto kantonu. Označují bernské a ostatní německé radikály za „teoretiky“, „výrobce pustých abstrakcí“, „doktrináře“ atd. Je pravda, že německo-švýcarští radikálové, většinou advokáti, často příliš lpí na svém právnickém stanovisku, zatímco Waadtští a Ženevští, kteří prošli revoluční francouzskou školou, jsou lepší politikové a berou právo tu a tam na lehkou váhu.
Nejradikálnějším listem tohoto francouzsko-švýcarského směru je lausannský „Nouvelliste Vaudois“[52], „orgán revoluce prohlášené za permanentní“, jak jej nazývají konservativci a dokonce i umírnění liberálové. Tento list, kterému ostatně nelze upřít ducha a svižnost, vztyčuje bez váhání prapor rudé republiky, staví se za červnové vzbouřence v Paříži, nazývá smrt Latourovu ve Vídni „velkolepým aktem spravedlnosti svrchovaného lidu“ a s drásavou ironií se posmívá pietisticky reakčnímu „Courrier Suisse“[53], který nad takovými hrůzami vzdychal a obracel oči k nebi. A přece je tento „Nouvelliste“ orgánem mocné strany ve waadtské vládě, ba možno skoro říci, orgánem většiny této vlády; a přesto vládne ve Waadtu všude naprostý pořádek, lid je klidný a je nadšeně oddán své vládě, jak to právě znovu dokazují volby do Národní rady.
Podle polooficiální zprávy „Revue de Genève“ bude Ženeva s nepatrnými výhradami, vyplývajícími z dřívějších konkordátů, ratifikovat usnesení diecésní konference o freiburském biskupovi (které už asi dávno znáte)[54]. Ostatní kantony diecése je už ratifikovaly. Jakmile dojdou všechny ratifikace, sděluje list dále, bude biskup Marilley propuštěn na svobodu, neboť kanton Freiburg prohlásil, že hodlá zastavit trestní řízení, které proti němu bylo zavedeno pro účast na nedávném pokusu o vzpouru.
Netrpělivě se očekává výsledek volby spolkového hlavního města. Nebude-li to Bern, a předzvěst toho lze vidět v tom, že žádný Berňan nebyl zvolen předsedou ani místopředsedou spolkové rady, pak tu vznikne hnutí, které bude mít za následek pád Ochsenbeina, majoritu radikálního směru (Stämpfli, Niggeler, Stockmar atd.) a revisi spolkové ústavy, která sotva vstoupila v platnost. Podle ústavy totiž musí být obě rady rozpuštěny a zvoleny nové, jakmile požádá o revisi ústavy 50 000 švýcarských občanů, kteří mají volební právo. Bern sám snadno sežene tento počet podpisů, nehledě k tornu, že by přišlo velké množství podpisů z pokrokových románských kantonů, protože by tu byla vyhlídka na jednokomorový systém a větší centralisaci. Ale všechny dohady o tom, jak budou švýcarské rady hlasovat, jsou jen střílením do větru; nesmírná roztříštěnost, tento nutný historický důsledek federativních tradic republiky, nepopsatelný zmatek zájmů a nepostižitelná spleť motivů, které tu působí, odsuzují všechno mudrování o pravděpodobnostech a možnostech k nezdaru.
Napsal B. Engels 18. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 150 z 23. listopadu 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Francouzský název: Vaud. (Pozn. red.)
49 Podle švýcarské ústavy, schválené 12. září 1848, byli členové Spolkového soudu voleni na společném zasedání obou sněmoven Spolkového shromáždění — Národní rady a Stavovské rady.
50 „Schweizerische National-Zeitung“ [„Švýcarské národní noviny“] — buržoasní deník, který vycházel od roku 1842 v Basileji.
51 Engels tím míní protidemokratické povstání ve Freiburgu 24. října 1848 (viz poznámku [13] zde). Biskup Marilley byl iniciátorem tohoto povstání.
52 „Nouvelliste Vaudois“ [„Waadtský věstník“] — švýcarský buržoasní list, založený roku 1798; vycházel v Lausanne do roku 1914; ve čtyřicátých letech zastával radikální směr.
53 „Courrier Suisse“ [„Švýcarský posel“] — reakční list, který vycházel v Lausanne odroku 1840 do roku 1853.
54 25. října byl biskup Marilley zatčen. 30. října se konala ve Freiburgu konference zástupců vlád kantonů spadajících do diecése (Freiburg, Bern, Waadt, Neuchâtel a Ženeva). Na konferenci bylo usneseno pustit biskupa Marilleye na svobodu, zakázat mu však pobyt a činnost na území všech pěti kantonů. 13. prosince byl Marilley vypovězen ze země a ve vyhnanství žil do roku 1856.