Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Nové zastupitelské instituce. — Úspěchy hnutí ve Švýcarsku
Bern 9. listopadu. Od předvčerejška tu zasedají nové zákonodárné orgány spolku, švýcarská Národní rada a Stavovská rada. Město Bern se všemožně snažilo, aby je uvítalo co nejskvěleji a co nejlichotivěji. Bylo tu všechno: hudba, slavnostní průvody, hřímání děl i vyzvánění, iluminace. Zasedání byla zahájena hned předevčírem. Národní rada, zvolená na základě všeobecného hlasovacího práva a počtu obyvatel (Bern vyslal dvacet, Curych dvanáct, nejmenší kantony po dvou až třech poslancích), se skládá převážně z liberálů radikálního zabarvení. Strana rozhodných radikálů je zastoupena velmi silně, konservativcům připadá z celkového počtu víc než sta hlasů pouze šest či sedm. Do Stavovské rady vysílá každý kanton po dvou poslancích a každý půlkanton po jednom, a tak se svým složením a charakterem velmi podobá bývalému sněmu [Tagsatzung]. Původní kantony [Urkantönli] tam opět vyslaly několik zarytých sonderbundovců[8] a v důsledku nepřímých voleb má reakční živel ve Stavovské radě, i když je i zde rozhodně v menšině, přece jen silnější posice než v Národní radě. Stavovská rada je vlastně bývalý sněm, zreformovaný zrušením závazných mandátů[9] a uznáním hlasů půlkantonů a vytvořením Národní rady zatlačený do pozadí. Hraje nevděčnou úlohu senátu nebo sněmovny pairů, má brzdit přehnané chutě Národní rady po novotách, které se u ní dají očekávat, má být dědicem zralé moudrosti a bedlivé rozvážlivosti otců. Tato důstojná a rozšafná instituce sdílí už nyní osud svých sester v Anglii a v Americe a druhdy také ve Francii; ještě se ani neprojevila a tisk se už na ni dívá svrchu a pro Národní radu na ni zapomíná. Téměř nikdo o ní nemluví, a zavdá-li příčinu k tomu, aby se o ní mluvilo, bude to pro ni tím horší.
Národní rada, třebaže má representovat celý švýcarský „národ“, předvedla hned na prvním zasedání ukázku ne sice přímo kantonální omezenosti, ale přece jen ryze švýcarské nejednotnosti a malichernosti. Při volbě předsedy se muselo třikrát hlasovat, ačkoli vážné vyhlídky měli pouze tři kandidáti, a k tomu ještě všichni tři Berňané. Byli to pánové Ochsenbein, Funk a Neuhaus; první dva představitelé bernských staroradikálů, třetí zástupce staroliberální, polokonservativní strany. Nakonec byl zvolen pan Ochsenbein padesáti hlasy z devadesáti tří, tedy jen velmi těsnou většinou. To, že Curyšané a ostatní moderados[10] kandidovali proti panu Ochsenbeinovi moudrého a velmi zkušeného Neuhause, lze pochopit; že však se stal jeho protikandidátem pan Funk, který patří k úplně stejnému politickému odstínu jako pan Ochsenbein a šel i do druhého hlasování, dokazuje, jak jsou strany ještě nekonsolidované a neukázněné. Buď jak buď, v prvním turnaji stran radikálové Ochsenbeinovým zvolením zvítězili. — Při volbě místopředsedy, která se konala hned nato, se dosáhlo absolutní většiny teprve při pátém hlasování! Naproti tomu rozšafná a zkušená Stavovská rada zvolila téměř jednomyslně za svého předsedu hned při prvním hlasování curyšského moderada Furrera. Obě tyto volby už dostatečně napovídají, jak rozdílný duch vládne v obou komorách a že se brzy musejí rozejít a dostat do konfliktů.
Příštím zajímavým předmětem debaty bude volba hlavního města spolku. Pro Švýcary je zajímavá proto, že velmi mnoho jich je při tom hmotně zainteresováno, pro cizinu proto, že právě tato debata nejjasněji ukáže, nakolik byl překonán starý lokální patriotismus, kantonální omezenost. Hlavními konkurenty jsou Bern, Curych a Luzern. Bern by rád odbyl Curych spolkovou universitou a Luzern Spolkovým soudem, ale bez úspěchu. Bern je jistě jediným vhodným městem, neboť tvoří přechod mezi německým a francouzským Švýcarskem, je hlavním městem největšího kantonu a stává se střediskem celého švýcarského hnutí. Jenže pak musí mít, má-li něco znamenat, také universitu a Spolkový soud. Ale říkej to Švýcarům, z nichž každý fanaticky horuje pro své kantonální město! Snadno se může stát, že radikálnější Národní rada bude hlasovat pro radikální Bern a rozšafná Stavovská rada pro rozšafný a velemoudrý Curych. Pak bude teprve dobrá rada drahá.
V Ženevě je už tři týdny velký nepokoj. Ve volbách do Národní rady prosadili reakční patricijové a buržoové, kteří ze svých vil udržují vesnice kolem Ženevy téměř ve feudální závislosti, s pomocí svých sedláků všechny tři kandidáty. Ale kancelář prohlásila volby za neplatné, protože bylo odevzdáno více hlasovacích lístků, než bylo vydáno. Jen tato kasace voleb uklidnila revoluční dělníky ze Saint Gervais, kteří už táhli v houfech ulicemi a volali: „Aux armes!“[a] Celý týden potom se dělníci chovali tak hrozivě, že buržoové raději vůbec nehlasovali, aby nevyprovokovali revoluci s obvyklými hrůzami, které se užuž rýsovaly; tím spíše, že vláda pohrozila demisí, budou-li reakční kandidáti znovu zvoleni. Mezitím změnili radikálové svou kandidátku, dali na ni několik umírněnějších jmen, dohonili, co zameškali v agitaci, a dostali v nových volbách 5000 až 5500 hlasů, téměř o tisíc víc než předtím reakcionáři. Tři reakční kandidáti nedostali téměř žádné hlasy, nejvíc měl generál Dufour, který získal 1500 hlasů. O týden později se konaly volby do Velké rady. Město zvolilo 44 radikálů, a venkov, který měl volit 46 členů Velké rady, zvolil téměř samé reakcionáře. „Revue de Geněve“[11] se ještě hádá s buržoasními listy, zda těchto 46 poslanců jsou samí reakcionáři, nebo zda budou někteří z nich hlasovat pro radikální vládu. To se brzo ukáže. Situace v Ženevě se může velmi zkomplikovat, neboť bude-li vláda, kterou zde volí přímo lid, nucena odstoupit, může se při nových volbách snadno přihodit to, co se přihodilo při druhých volbách do Národní rady, a proti reakční většině ve Velké radě bude stát radikální vláda. Je ostatně jisté, že ženevští dělníci čekají jen na vhodnou příležitost, aby si novou revolucí zajistili ohrožené vymoženosti z roku 1847.[12]
Celkem vzato učinilo Švýcarsko proti počátku čtyřicátých let značné pokroky. U žádné třídy není však tento pokrok tak nápadný jako u dělnictva. Zatímco u buržoasie, a zejména ve starých patricijských rodinách, převládá téměř všude staré lokálně omezené copařství, a nanejvýš nabylo modernějších forem, švýcarští dělníci podivuhodně vyspěli. Dříve se isolovali od Němců a naparovali se absurdní „svobodnou švýcarskou“ národní pýchou, nadávali na „cizí sebranku“ a zůstávali stranou celého soudobého hnutí. Teď se to změnilo. Od té doby, co je to s prací stále horší, od té doby, co se Švýcarsko demokratisovalo, ale zejména od té doby, co na místo drobnych pučů nastoupily evropske revoluce a bitvy jako parižská červnová a vídeňská říjnová, od té doby se švýcarští dělníci zúčastňovali stále víc a více politického a socialistického hnutí, sbratřili se s cizími, zvláště německými dělníky, a své „svobodné švýcarství“ pověsili na hřebík. Ve francouzském a v mnoha částech německého Švýcarska jsou Němci a němečtí Švýcaři bez jakýchkoli rozdílů v témž dělnickém spolku, a spolky s většinou švýcarského členstva se rozhodly připojit k zamýšlené a zčásti už vytvořené organisaci německých demokratických spolků. Zatímco nejradikálnější radikálové oficiálního Švýcarska sní nanejvýš o jediné a nedělitelné helvetské republice, setkáš se u švýcarských dělníků často s názorem, že v evropské bouři, k níž se schyluje, půjde asi celá ta samostatnost maličkého Švýcarska brzy k čertu. A to říkají tito proletářští vlastizrádci docela chladnokrevně a lhostejně, bez jediného slova lítosti! Sympatie k Vídeňanům byly velké u všech Švýcarů, se kterými jsem se setkal, ale u dělníků přerostly v opravdový fanatismus. O Národní radě, Stavovské radě, o freiburském kněžourském puči[13] nebylo slyšet ani slova; ale o Vídni, o Vídni mluvili všichni od rána do večera. Bylo to, jako by Vídeň byla opět, jako před časy Tellovými[14], i švýcarským hlavním městem, jako by Švýcaři opět patřili k Rakousku! Kolovaly stovky pověstí, diskutovalo se o nich, pochybovalo, věřilo se jim, zase se vyvracely, probíraly se všechny možné eventuality; a když se nakonec zpráva, že hrdinní vídeňští dělníci a studenti podlehli přesile a barbarství Windischgrätzově, definitivně potvrdila, zapůsobila na švýcarské dělníky tak, jako by se ve Vídni rozhodlo o jejich vlastním osudu, jako by byla poražena věc jejich vlastní země. Tato nálada není ovšem ještě všeobecná, ale sílí mezi švýcarským proletariátem každým dnem a už to, že se s ní setkáme na mnoha místech, je pro takovou zemi, jako je Švýcarsko, obrovský pokrok.
Napsal B. Engels 9. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 143 z 15. listopadu 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Do zbraně! (Pozn. red.)
8 Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoasních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády.
9 Poslanci Spolkového sněmu (Tagsatzung), do roku 1848 zákonodárného orgánu Švýcarska, byli spoutáni takovými instrukcemi vlád svých kantonů, že bylo nanejvýš nesnadné prosadit ve sněmu nějaká pokroková opatření.
10 Moderados (tj. umírnění) — název strany umírněných liberálů ve Španělsku, která vznikla v období buržoasní revoluce v letech 1820—1823 po rozštěpení strany liberálů na pravé křídlo, moderados, a levé křídlo, exaltados (radikální).
11 „Revue de Genève et Journal Suisse“ [„Ženevský přehled a švýcarské noviny“] — orgán radikální strany, který vycházel v Ženevě od roku 1842; pod tímto názvem vycházel do roku 1861.
12 Roku 1847 schválil Spolkový sněm (Tagsatzung) novou ústavu, kterou se Švýcarsko změnilo ze spolku států ve spolkový stát, byla zrušena privilegia klášterů a zakázána činnost jezuitského řádu. Tohoto vítězství nad feudálně klerikální reakcí dosáhla buržoasie za podpory lidových mas.
13 24. října vypukla ve Freiburgu (francouzský název Fribourg) vzpoura podnícená katolickým duchovenstvem; jejím cílem bylo svrhnout demokratickou vládu tohoto kantonu, která se dostala k moci po porážce Sonderbundu. Vzpoura byla brzy potlačena.
14 Vilém Tell — hrdina lidových pověstí o osvobozenecké válce Švýcarů proti Habsburkům na konci 13. a na začátku 14. století; pověsti ho líčí jako obratného lukostřelce, který zabil rakouského místodržitele.