Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola druhá
Masová stávka, historický a ne umělý výsledek
První revise, která pro otázku masové stávky vyplývá z událostí v Rusku, týká se všeobecného pojetí problému. Horliví zastánci „pokusu s masovou stávkou“ v Německu, jako Bernstein, Eisner atd., právě tak jako zásadní odpůrci takového pokusu, jichž představitelem je v odborářském táboře na příklad Bömelburg, zastávají dosud v podstatě totéž pojetí, a to pojetí anarchistické. Zdánlivé protipóly nejenže se navzájem nevylučují, nýbrž se zároveň také, jako vždy, vzájemně podmiňují a doplňují. Pro anarchistický způsob myšlení je totiž spekulace přímo na „velký poprask“, na sociální revoluci jenom vnějším a nepodstatným znakem. Podstatné je při tom celé abstraktní, nehistorické posuzování masové stávky, jako vůbec všech podmínek proletářského boje. Pro anarchistu existují jako hmotné předpoklady jeho „revolučních“ spekulací jen dvě věci: nejdříve vzduchoprázdno a pak dobrá vůle a odvaha vysvobodit lidstvo z dnešního kapitalistického slzavého údolí. Již před šedesáti lety vyplynulo z mudrování ve vzduchoprázdnu, že masová stávka je nejrychlejší, nejjistější a nejsnadnější prostředek k tomu, aby byl učiněn skok do lepšího sociálního světa na druhém břehu. Ze spekulace ve stejném vzduchoprázdnu znovu vyplývá, že boj odborů je jedinou skutečnou „přímou akcí mas“, a tedy jediným revolučním bojem — což je, jak známo, nejnovější vrtoch francouzských a italských „syndikátníků“. Pro anarchismus bylo při tom vždycky osudné, že tyto ve vzduchoprázdnu improvisované metody boje byly nejen účtem bez hostinského, to jest čirou utopií, nýbrž tím, že právě s opovrhovanou, špatnou skutečností vůbec nepočítaly, měnily se v této špatné skutečnosti z revolučních spekulací nenadále většinou prakticky v posluhování reakci.
Z téhož abstraktního, nehistorického způsobu uvažování vycházejí však dnes ti, kteří by pro příště chtěli stanovit masovou stávku v Německu usnesením předsednictva na určitý kalendářní den, jakož i ti, kteří, podobně jako účastníci kolínského sjezdu odborů [4], chtějí problém masové stávky sprovodit se světa zákazem „propagování“. Oba směry vycházejí ze společné, čistě anarchistické představy, že masová stávka je pouhým technickým prostředkem boje, na němž je možno se libovolně a podle nejlepšího vědomí a svědomí „usnášet“ nebo jej také „zakázat“, cosi na způsob kapesního nože, který můžeme nosit v kapse, zavřený, připravený „pro všechny případy“, ale který můžeme podle svého rozhodnutí otevřít a použít ho. Právě odpůrci masové stávky si sice dělají nárok na zásluhu, že berou v úvahu historický základ a materiální podmínky dnešní situace v Německu, v protikladu k „revolučním romantikům“, kteří se vznášejí ve vzduchu a vůbec nechtějí počítat s tvrdou skutečností a jejími možnostmi i nemožnostmi. „Fakta a cifry, cifry a fakta!'' volají jako pan Gradgrind v Dickensových „Těžkých dobách“. To, co si odborářští odpůrci masové stávky představují pod pojmem „historický základ“ a „materiální podmínky“, jsou dva momenty: na jedné straně slabost proletariátu, na druhé straně síla prusko-německého militarismu. Nedostatečné dělnické organizace a pokladní hotovosti a imponující pruské bodáky, to jsou „fakta a cifry“, na nichž v daném případě stavějí tito odborářští vůdcové svou praktickou politiku. Je ovšem pravda, že odborářské pokladny i pruské bodáky jsou nepochybné velmi materiální a také velmi historické zjevy, jenže pojetí, které se na tom zakládá, není historický materialismus ve smyslu Marxově, nýbrž policejní materialismus ve smyslu Puttkamerově [5]. Také představitelé kapitalistického policejního státu velmi počítají, a to výhradně se skutečnou silou organisovaného proletariátu v dané chvíli i s materiální silou bodáků, a ze srovnávacího počtu těchto dvou číselných řad je odvozován stále ještě uklidňující závěr: revoluční dělnické hnutí je dílem jednotlivých buřičů a štváčů, ergo máme ve vězeních a bodácích dostačující prostředek, jak zvládnout nemilý „přechodný zjev“.
Třídně uvědomělé německé dělnictvo dávno pochopilo směšnost policejní teorie, podle níž by celé novodobé dělnické hnutí bylo umělým, svévolným produktem hrstky nesvědomitých „buřičů a štváčů“.
Je však výrazem přesně téhož pojetí, když několik hodných soudruhů utvoří dobrovolnou družinu ponocných, aby varovali německé dělnictvo před nebezpečným řáděním několika „revolučních romantiků“ a před jejich „propagováním masové stávky“; nebo když na druhé straně inscenují plačtivou rozhořčenou kampaň ti, kteří se domnívají, že je jakési „důvěrné“ dohody předsednictva strany s generální komisí odborů ošidily o vypuknutí masové stávky v Německu. Kdyby záleželo na zapalující „propagandě“ revolučních romantiků nebo na důvěrných či veřejných usneseních stranických vedení, pak bychom neměli v Rusku dodnes ani jedinou vážnou masovou stávku. V žádné zemi — jak jsem zdůraznila již v březnu 1905 v „Saských dělnických novinách“ — se tak málo nepomýšlelo na to, „propagovat'' masovou stávku nebo o ní dokonce „diskutovat“, jako v Rusku. A ojedinělé příklady usnesení a dohod předsednictva ruské strany, které skutečně měly o své vůli vyhlásit masovou stávku, jako na příklad poslední pokus v srpnu tohoto roku po rozpuštění dumy, téměř úplně ztroskotaly. Učí-li nás tedy něčemu ruská revoluce, pak především tomu, že masovou stávku nelze uměle „udělat“, že se na ní nelze z ničeho nic „usnést“, nelze ji „propagovat“, nýbrž že jde o historický zjev, který v určité chvíli vyplyne ze sociálních vztahů jako historická nezbytnost.
Problém je tedy možno pochopit, a také o něm diskutovat, nikoli abstraktní spekulací o možnosti nebo nemožnosti, užitečnosti či škodlivosti masové stávky, nýbrž jedině prozkoumáním těch příčin a těch společenských vztahů, z nichž masová stávka v nynější fázi třídního boje vyrůstá, jinými slovy: nikoli subjektivním posuzováním masové stávky s hlediska toho, co by bylo žádoucí, nýbrž objektivním zkoumáním zdrojů masové stávky s hlediska toho, co je historicky nezbytné.
Ve vzduchoprázdnu abstraktní logické analysy je možno s právě takovou platností dokázat naprostou nemožnost a jistou porážku, jako dokonalou možnost a nepochybné vítězství masové stávky. A proto má argumentace v obou případech stejnou cenu, totiž vůbec žádnou. Proto také zvláště strach před „propagováním“ masové stávky, který vedl dokonce k vysloveným klatbám proti domnělým pachatelům tohoto zločinu, je jenom produktem směšného qui pro quo [nedorozumění. Je právě tak nemožné „propagovat“ masovou stávku jako abstraktní, bojový prostředek, jako je nemožné propagovat „revoluci“. „Revoluce“ i „masová stávka“ jsou pojmy, které samy znamenají pouze vnější formu třídního boje, jež mají smysl a obsah pouze v souvislosti se zcela určitými politickými situacemi.
Kdyby se chtěl někdo pokusit učinit masovou stávku vůbec, jakožto formu proletářské akce, předmětem pravidelné agitace, hauzírovat s touto „ideou“, aby pro ni postupně získal dělnictvo, bylo by to stejně neužitečné, ale také stejně prázdné a nechutné počínání, jako kdyby někdo chtěl dělat předmětem zvláštní agitace myšlenku revoluce nebo boje na barikádách. Masová stávka se nyní stala středem živého zájmu německého a mezinárodního dělnictva, protože je novou formou boje a jako taková je bezpečným příznakem hlubokého vnitřního zvratu v třídních vztazích a v podmínkách třídního boje. Svědčí o zdravém revolučním instinktu a čilé inteligenci německé proletářské masy, že se — bez ohledu na tvrdošíjný odpor svých odborářských vůdců — staví k novému problému s tak vřelým zájmem. Jenže na tento zájem, na tuto ušlechtilou intelektuální žízeň dělníků a na jejich touhu po revolučních činech nelze odpovědět tím, že je častujeme abstraktními duševními prostocviky o možnosti nebo nemožnosti masové stávky, nýbrž tím, že jim objasníme vývoj ruské revoluce, mezinárodní význam této revoluce, zostření třídních proti kladů v západní Evropě, další politické perspektivy třídního boje v Německu, úlohu a úkoly mas v nastávajících bojích. Jen tímto způsobem povede diskuse o masové stávce k tomu, že se rozšíří duchovní obzor proletariátu, že se zvýší jeho třídní uvědomění a že se prohloubí jeho způsob myšlení a zocelí jeho síla.
Zastáváme-li však toto stanovisko, pak se objeví v celé své směšnosti také trestní řízení, které vedou odpůrci „revoluční romantiky“, protože se při projednávání problému přesně nedodrželo doslovné znění jenské resoluce. S touto resolucí se „praktičtí politikové“ konečně ještě spokojí, protože spojuje masovou stávku hlavně s osudy všeobecného volebního práva, z čehož, jak se domnívají, mohou vyvozovat dvě věci: za prvé, že se masové stávce zachová ryze defensivní charakter; za druhé, že masová stávka sama bude podřízena parlamentarismu, že bude proměněna v pouhý přívěsek parlamentarismu. Pravé jádro jenské resoluce tkví však v tomto směru v tom, že za nynější situace v Německu by útok vládnoucí reakce na volební právo do říšského sněmu mohl být s největší pravděpodobností prvním popudem a signálem k takovému období bouřlivých politických bojů, v nichž by bylo asi po prvé v Německu použito masové stávky jako bojového prostředku. Jenže chtít sociální dosah a historický rozsah masové stávky jako jevu a jako problému třídního boje zúžit a ohraničit textem resoluce sjezdu strany je počínání, které se svou krátkozrakostí rovná zákazu diskuse na kolínském sjezdu odborů. Resolucí jenského sjezdu strany vzala německá sociální demokracie oficiálně na vědomí hluboký zvrat v mezinárodních podmínkách proletářského třídního boje, způsobený ruskou revolucí, a ukázala, že je schopna revolučního vývoje, že se dovede přizpůsobit novým požadavkům nastávající fáze třídních bojů. V tom tkví význam jenské resoluce. Pokud jde o praktické použití masové stávky v Německu, o tom rozhodnou dějiny, tak jako o tom rozhodly v Rusku, dějiny, ve kterých to, k čemu se rozhodne sociální demokracie, je zajisté důležitým činitelem, ale pouze jedním z mnoha činitelů.
__________________________________
Poznámky:
4. Kolínský sjezd odborů v květnu 1905 se zabýval hlavně otázkou postoje odborů k masové stávce a přijal rezoluci, která prakticky žádala zákaz diskutovat o otázce masových stávek.
Zatímco jenský sjezd Sociálně demokratické strany Německa se pod vlivem první ruské revoluce vyslovil pro masovou stávku, po porážce moskevského prosincového povstání se na nátlak generální komise odborů dohodlo představenstvo strany za zády členstva s touto komisí, že k vyhlášení generální stávky musí napříště dát vždy svolení generální komise.
5. Puttkamer, Robert von (1828-1900). V letech 1879-81 pruský ministr kultury, 1881-88 jako pruský ministr vnitra pokračoval v budování Bismarckova policejního státu; ve výnosu o stávkách požadoval od všech státních orgánů zostřený postup proti stávkujícím a otevřeně vyzíval policii k nezákonným postupům proti dělnickému hnutí.