Marxistick� internetov� archiv - �esk� sekce
R�za Luxemburgov�
Masov� st�vka, politick� strana a odbory
Kapitola prvn�
Rusk� revoluce, anarchismus a gener�ln� st�vka
Téměř všechny dosavadní spisy a projevy mezinárodního socialismu o otázce masové stávky pocházejí z doby před ruskou revolucí, kdy byl po prvé v dějinách ve velkém měřítku učiněn pokus s tímto bojovým prostředkem. Tím se také vysvětluje, �e většinou zastaraly. Jejich pojetí vychází v podstatě s tého� stanoviska, jaké zastával Bedřich Engels, který roku 1873 napsal ve své kritice bakuninského [1] rádoby-revolucionářství ve Španělsku:
„Všeobecná stávka je v bakuninském programu pákou, které má být pou�ito k zahájení sociální revoluce. Jednoho krásného rána zastaví práci všichni dělníci všech oborů v jedné zemi nebo dokonce na celém světě a donutí tím nejvýše za čtyři týdny majetné třídy, aby bud‘ přilezly ke kří�ku, nebo aby zaútočily na dělníky, tak�e ti pak mají právo se bránit a při této příle�itosti hodit celou starou společnost na smetiště. Tento návrh není ani zdaleka nový; francouzští a po nich belgičtí socialisté se od roku 1848 hodně projí�děli na tomto parádním koníčku, který je však původně anglické rasy. Během rychlého a prudkého rozvoje chartismu mezi anglickými dělníky, který následoval po krisi roku 1837, byl ji� roku 1839 hlásán „svatý měsíc“, zastavení práce v národním měřítku (viz B. Engels, Postavení dělnické třídy v Anglii, druhé vydání, str. 234), a měl takový ohlas, �e se tovární dělníci v severní Anglii v červenci 1842 pokusili věc provést. Také na �enevském sjezdu aliancistů [2] 1. září 1873 hrála všeobecná stávka velikou úlohu, jenom se všeobecně přiznávalo, �e je k tomu třeba úplné organisovanosti dělnické třídy a naplněné pokladny. A v tom je právě háček. Jednak vlády, zvláště bude-li se jim dodávat odvaha politickou zdr�enlivostí, nenechají nikdy ani organizací, ani pokladnu dělníků dojít tak daleko, jednak politické události a přehmaty vládnoucích tříd přivedou osvobození dělníků do pohybu dávno předtím, ne� proletariát dospěje k tomu, aby si opatřil tuto ideální organizaci a tyto obrovské reservní fondy. Kdyby je však měl, nepotřeboval by okliku všeobecné stávky, aby dostihl cíle.“ [3]
Zde máme argumentaci, která byla v následujících desítiletích směrodatná pro stanovisko mezinárodní sociální demokracie k masové stávce. Je jako ulita na anarchistickou teorii generální stávky, to jest na teorii generální stávky jako prostředku k zahájení sociální revoluce v protikladu ke ka�dodennímu politickému boji dělnické třídy, a vyčerpává se v tomto prostém dilematu: buďto ještě celý proletariát nemá silné organizace a pokladny a nemů�e provést generální stávku, anebo ji� má dostatečně silnou organizaci a generální stávku nepotřebuje. Tato argumentace je arci tak prostá a na první pohled tak nepopiratelná, �e po čtvrt století prokazovala novodobému dělnickému hnutí znamenité slu�by jako logická zbraň proti anarchistickým výmyslům a jako pomůcka k tomu, aby myšlenka politického boje vešla do nejširších kruhů dělnictva. Velkolepé pokroky dělnického hnutí ve všech moderních zemích za posledních pětadvacet let jsou nejskvělejším důkazem pro taktiku politického boje, obhajovanou Marxem a Engelsem v protikladu k bakuninství, a německá sociální demokracie ve své dnešní síle, ve svém postavení předvoje celého mezinárodního dělnického hnutí je v nemalé míře j přímým produktem důsledného á důrazného pou�ívání této i taktiky.
Ruská revoluce podrobila nyní tuto argumentaci důkladné revisi. Po prvé v dějinách třídních bojů dovršila velkolepé uskutečnění myšlenky masové stávky a — jak potom blí�e rozvedeme — dokonce generální stávky a zahájila tím novou epochu ve vývoji dělnického hnutí. Z toho arci neplyne, �e snad Marxem a Engelsem doporučovaná taktika politického boje nebo jejich kritika anarchismu byla nesprávná. Naopak, tá� metoda, tyté� myšlenkové pochody, které byly základem Marxovy a Engelsovy taktiky i dosavadní praxe německé sociální demokracie, vytvořily nyní v ruské revoluci zcela nové momenty a nové podmínky třídního boje. Ruská revoluce, tá� revoluce, která je první zkouškou příkladu masové stávky v dějinách, nejen�e neznamená rehabilitaci anarchismu, nýbr� je přímo historickou likvidací anarchismu. Smutný úděl, k němu� byl tento duchovní směr odsouzen mohutným rozvojem sociální demokracie v Německu v posledních desítiletích, bylo by mo�no do jisté míry vysvětlit tím, �e to bylo dlouho trvající období výhradní nadvlády parlamentarismu. Směr zaměřený zcela na „úder“ a na „přímou akci“, směr dočista a po lopatě „revoluční“, mohl však přesto jen načas skomírat v bezvětří parlamentní všednosti, aby teprve při opětném nástupu období přímého otevřeného boje, při revoluci v ulicích znovu o�il a rozvinul svou vnitřní sílu. Nadto se Rusko zdálo zvlášť vhodné k tomu, aby se stalo pokusným polem pro hrdinské činy anarchismu. Země, kde proletariát neměl vůbec �ádná politická práva a měl neobyčejně slabou organizaci, pestrá směsice různých lidových vrstev s velmi rozdílnými, zmateně se proplétajícími zájmy, nepatrné vzdělání lidové masy, naproti tomu krajní bestialita vládnoucího re�imu v pou�ívání násilí — to všechno se zdálo jako stvořené k tomu, aby náhle pozvedlo anarchismus k moci, byť i měla krátké trvání. A konec konců bylo Rusko historickým místem zrodu anarchismu. Jen�e Bakuninova vlast se měla stát pohřebištěm jeho učení. Anarchisté nejen�e nestáli a nestojí v Rusku v čele hnutí masových stávek; nejen�e celé politické vedení revoluční akce a také masové stávky je v rukou sociálně demokratických organizaci, proti nim� ruští anarchisté rozhořčeně bojují jako proti „bur�oasní straně“, nebo zčásti v rukou takových socialistických organizaci, více nebo méně ovlivňovaných sociální demokracií a blí�ících se jí, jako je teroristická strana „socialistů-revolucionářů“ — anarchisté v ruské revoluci ji� vůbec neexistují jako vá�ný politický směr. Jen v jednom litevském malém městě se zvláště obtí�nými poměry — pestrá národnostní směsice dělnictva, převa�ující roztříštěnost malovýroby, velmi nízká úroveň proletariátu — v Bialystoku, je mezi sedmi nebo osmi různými revolučními skupinami také hlouček nedospělých „anarchistů“, přispívajících ze všech sil k rozkolu a matení dělnictva; a nedávno v Moskvě a snad ještě ve dvou nebo třech, městech budí pozornost hloučky tohoto druhu. Jen�e, nehledě k těmto několika „revolučním“ skupinám, jakou úlohu má nyní vlastně v ruské revoluci anarchismus? Stal se vývěsním štítem sprostých zlodějů a záškodníků; pod firmou „anarchokomunismu“ je páchána velká část oněch nesčetných kráde�í a rabování u soukromníků, které v ka�dém období deprese, okam�ité defensivy revoluce vystupují na povrch jako kalná vlna. Anarchismus se v ruské revoluci nestal teorií bojujícího proletariátu, nýbr� ideologickým vývěsním štítem kontrarevolučního lumpenproletariátu, který se hem�í jako hejno �raloků za bitevní lodí revoluce. A tím věru končí �ivotní dráha anarchismu v dějinách.
Na druhé straně byla masová stávka v Rusku uskutečněna ne jako prostředek k tomu, jak obejít politický boj dělnické třídy, zejména parlamentarismus, a nějakým divadelním trikem provést náhlý skok do sociální revoluce, nýbr� jako prostředek k tomu, aby byly pro proletariát teprve vytvořeny podmínky ka�dodenního politického boje a zvláště parlamentarismu. Pracující lid, a především proletariát, vede revoluční boj v Rusku, v něm� se uplatňují masové stávky jako nejdůle�itější zbraň, právě za tá� politická práva a za tyté� podmínky, jejich� nezbytnost a význam v osvobozovacím boji dělnické třídy po prvé dokázali Marx a Engels a které v protikladu k anarchismu všemi silami obhajovali v Internacionále. Tak dialektika dějin, skála, na ní� spočívá celé učení Marxova socialismu, způsobila, �e se dnes anarchismus, s ním� byla myšlenka masové stávky nerozlučně spjata, sám dostal do protikladu přímo k praxi masové stávky, kde�to masová stávka, která byla potírána jako protiklad, politické činnosti proletariátu, projevuje se dnes naopak jako nejmocnější zbraň politického boje za politická práva. Staví-li tedy ruská revoluce po�adavek důkladné revise starého stanoviska marxismu k masové stávce, vítězí při tom zase jen právě všeobecné metody a hlediska marxismu v nové podobě. Moorova milenka mů�e zemřít pouze rukou Moorovou.
__________________________________
Pozn�mky:
1. Bakunin, Michal Alexandrovi (1814-1876) – ideolog anarchismu a odpůrce marxismu; na haagském kongresu I. Internacionály (1872) z ní byl vyloučen.
2. „Aliancisté“ (Bakuninci) – zakladatelé aliance k boji proti „marxistické internacionále“. Odmítali účast ve všech bojích, které by nevedly přímo k emancipaci pracující třídy.
3. B. Engels, „Die Bakunisten an der Arbeit. Intemationales aus dem Volksstaať' (Bakuninci při práci. Mezinárodní věci z národního státu), str. 20. (Pozn. něm. red.)