Obrat ve světové politice

Vladimír Iljič Lenin

Obrat ve světové politice

V táboře pacifistů vládne jakási sváteční nálada. Počestní buržoové neutrálních zemí se radují: "Slušně jsme si namastili kapsu z válečných zisků a drahoty; nestačilo by to? S větším ziskem už stejně asi nemůžeme počítat, a lidu může dojít trpělivost..."

Jak by se neradovali, když "sám" Wilson "parafrázuje" pacifistické prohlášení Italské socialistické strany, která nedávno v Kienthalu schválila oficiální a okázalou rezoluci o naprosté neudržitelnosti sociálpacifismu.

Můžeme se divit, že Turati v listu Avanti! jásá nad tím, že Wilson parafrázuje jejich, italské "takysocialistické" pacifistické fráze? Můžeme se divit, že se francouzští sociálpacifisté a kautskisté ve svém listu Le Populaire^[121] láskyplně "sjednocují" s Turatim a s Kautským, který uveřejnil v německém sociálně demokratickém tisku pět neobyčejně hloupých pacifistických článků, v nichž přirozeně taky "parafrázuje" žvanění o ušlechtilém demokratickém míru, které je teď už tak běžné?

Toto dnešní žvanění se však ve skutečnosti liší od dřívějšího zejména tím, že má určitý objektivní základ. Tento základ se vytvořil tím, že ve světové politice došlo k obratu od imperialistické války, která přinesla národům obrovské útrapy a obrovskou zradu na socialismu spáchanou pány Plechanovy, Alberty Thomasy, Legieny, Scheidemanny a dalšími, k imperialistickému míru, který má národy odměnit obrovským podvodem, jakým jsou ušlechtilé fráze, polovičaté reformy a drobné ústupky atd.

Tento obrat nastal.

V této chvíli nemůžeme vědět — a nemohou to přesně určit ani sami vedoucí činitelé imperialistické politiky, finanční magnáti a korunovaní lupiči —‚ kdy vlastně tento imperialistický mír zavládne, k jakým změnám ve válce do té doby dojde a jaké budou podrobnosti tohoto míru. Ale to není důležité. Důležitá je skutečnost, že nastal obrat k míru, důležitý je základní charakter tohoto míru, a tyto dvě okolnosti už dostatečně vyjasnil dosavadní vývoj událostí.

Během devětadvaceti měsíců války se dost jasně ukázalo, jaké mají obě imperialistické koalice zdroje: do válečného masakru byli zataženi všichni nebo téměř všichni případní spojenci z nejbližších "sousedů", jichž je značný počet, a byly vyzkoušeny i přezkoušeny a změřeny i přeměřeny síly jejich armád a loďstva. Finanční kapitál vydělal miliardy: spousta válečných dluhů ukazuje, jak velkou daň teď proletariát a nemajetné masy "musí" platit celá desetiletí mezinárodní buržoazii za to, že jim milostivě dovolila pozabíjet ve válce za rozdělení imperialistické kořisti milióny vlastních bratrů — námezdních otroků.

Patrně už není možné vyždímat z tahounů námezdní práce pomocí této války ještě víc — v tom je jeden z hlubokých ekonomických základů nynějšího obratu ve světové politice. Není to možné proto, že všechny zdrojejsou vyčerpány. Američtí multimilionáři a jejich mladší bratři v Holandsku, Švýcarsku, Dánsku a dalších neutrálních zemích si začínají uvědomovat, že zlatý pramen vysychá — z toho, a nikoli z ušlechtilého humánního cítění, jak si myslí naivní, ubozí, směšní Turatiové, Kautští a spol., pramení vzrůstající pacifismus neutrálů.

A k tomu ještě vzrůstá nespokojenost a rozhořčení mas. V minulém čísle jsme uvedli vyjádření Gučkova a Helffericha^[122], která svědčí o tom, že se oba bojí revoluce. Není už načase ukončit první imperialistické jatky?

K objektivním podmínkám, které si vynucují zastavení války, přistupuje tedy působení třídního instinktu a třídní kalkulace buržoazie přesycené válečnými zisky.

Politický obrat podmíněný tímto ekonomickým obratem sleduje dvě hlavní linie: vítězné Německo odtrhuje od svého hlavního nepřítele, Anglie, jeho spojence jednak tím, že nejtěžší údery zasadilo (a ještě může zasadit) právě těmto spojencům, a nikoli Anglii, a jednak tím, že německý imperialismus, který si nesmírně mnoho naloupil, může spojencům Anglie udělat drobné, polovičaté ústupky.

Je možné, že byl přece jen uzavřen separátní mír mezi Německem a Ruskem. Změnila se jen forma politické dohody mezi těmito dvěma lupiči. Car mohl Vilémovi říci: "Když podepíšu separátní mír veřejně, tak zítra, můj nejjasnější kontrahente, budeš mít možná co dělat s vládou Miljukova a Gučkova, ne-li Miljukova a Kerenského. Vždyť revoluce sílí, a já neručím za armádu, s jejímiž generály si Gučkov dopisuje a jejíž důstojníci byli většinou ještě včera gymnazisty. Vyplatí se nám riskovat, že já mohu přijít o trůn a ty můžeš přijít o dobrého kontrahenta?"

"Ovšemže se to nevyplatí," musel odpovědět Vilém, pokud mu bylo něco takového přímo nebo nepřímo řečeno. "A na co taky potřebujeme otevřený separátní mír nebo vůbec mír stvrzený na papíře? Copak se toho nedá dosáhnout jiným, rafinovanějším způsobem? Já dám otevřeně celému lidstvu návrh, že je obšťastním blahodárným mírem. Nenápadně mrknu na Francouze, že jsem jim ochoten vrátit celou nebo téměř celou Francii a Belgii za ‚poctivé' odstoupení jejich kolonií v Africe, a na Italy, že mohou počítat s ‚kouskem' italského území v Rakousku a s kousky na Balkáně. Jsem s to dosáhnout, že se národy dozvědí o mých návrzích a plánech: dokážou si pak Angličani udržet své západoevropské spojence? A my dva si rozdělíme Rumunsko, Halič a Arménii — ale na Cařihrad, můj nejjasnější bratře, si nech zajít chuť! A na Polsko, můj nejjasnější bratře, si taky nech zajít chuť!"

Nemůžeme vědět, zda k takovému dialogu došlo. Ale to není podstatné. Podstatné je, že se události vyvíjely právě takhle. Pokud car nesouhlasil s argumenty německých diplomatů, pak "argumenty" Mackensenovy armády v Rumunsku musely zapůsobit přesvědčivěji.

O plánu rozdělit Rumunsko mezi Rusko a Čtyřspolek (tj. spojence Německa, Rakousko a Bulharsko) se už v německém imperialistickém tisku mluví otevřeně. Užvaněný Hervé se už podřekl: Když se lid doví, že můžeme okamžitě dostat zpátky Belgii a Francii, nedokážeme ho přinutit, aby dál bojoval. Také pacifističtí hlupáčkové z řad neutrální buržoazie se už "činí": Vilém jim rozvázal jazyk! A pacifističtí… mudrcové z řad socialistů, Turati v Itálii, Kautsky v Německu a další a další, se div nepřetrhnou, jak uplatňují svou humánnost, svou lidumilnost, své nadpozemské ctnosti (a svou velkou moudrost), aby budoucí imperialistický mír přikrášlili!

Jak je to na tomto světě, nejlepším ze všech, všechno krásně zařízeno! Zapletli jsme se, my finanční magnáti a korunovaní lupiči, do politiky imperialistické loupeže, museli jsme válčit — ale co na tom? Na válce nevyděláme míň než na míru, dokonce mnohem víc! A lokajů, kteří prohlásí naši válku za "osvobozeneckou", všech těch Plechanovů, Albertů Thomasů, Legienů, Scheidemannů a spol. máme habaděj! Že je načase uzavřít imperialistický mír? Co na tom? Nejsou snad válečné dluhy závazky, které nám zaručují svaté právo vymáhat od národů stonásobnou daň? A pošetilců, kteří budou tenhle imperialistický mír přikrášlovat, kteří budou národy podvádět sladkými řečmi, těch máme habaděj, vezměte si třeba Turatiho, Kautského a další "vůdce" světového socialismu!

Právě v tom je tragikomičnost projevů Turatiho a Kautského, že nechápou skutečnou, objektivní politickou úlohu, kterou hrají, úlohu velebníčků, kteří utěšují národy, místo aby je burcovali k revoluci, úlohu buržoazních advokátů, kteří bombastickými frázemi o všelijakých hezkých věcech a zejména o demokratickém míru maskují, zastírají, přikrášlují a zahalují odpornou nahotu imperialistického míru, který kupčí s národy a rozkouskovává státy.

Právě v tom je zásadní jednota sociálšovinistů (Plechanovů a Scheidemannů) a sociálpacifistů (Turatiho a Kautského), že ti i oni jsou objektivně přisluhovači imperialismu: jedni mu "slouží" tím, že imperialistickou válku přikrášlují pojmem "obrana vlasti", druzí slouží témuž imperialismu tím, že přibližující se a připravovaný imperialistický mír přikrášlují frázemi o demokratickém míru.

Imperialistická buržoazie potřebuje přisluhovače obou druhů či odstínů: Plechanovy k tomu, aby pokřikem "pryč s uchvatiteli" povzbuzovali k dalšímu krveprolévání, a Kautské k tomu, aby sentimentálním opěvováním míru chlácholili a uklidňovali příliš pobouřené masy.

Všeobecné sjednocení sociálšovinistů všech zemí se sociálpaciíisty — ono společné "spiknutí proti socialismu", o němž se mluví v jednom provolání mezinárodní socialistické komise v Bernu^[123], ona "všeobecná amnestie", o níž jsme nejednou mluvili — nebude tudíž náhoda, ale jen projev zásadní jednoty obou těchto směrů světového "takysocialismu". Není náhoda, že Plechanov nepříčetně křičí proti "zradě" Scheidemannů a současně dělá narážky na smír a jednotu s těmito pány, až pro to nastane vhodná doba.

Čtenář možná namítne: Ale copak můžeme zapomínat, že imperialistický mír je "přece jen lepší" než imperialistická válka? Že se program demokratického míru může realizovat "popřípadě" "částečně", když ne celý? Že nezávislé Polsko je lepší než ruské Polsko? Že připojení italského území Rakouska k Itálii je krok vpřed?

Právě takovými argumenty se maskují obhájci Turatiho a Kautského a nevidí, že se tím mění z revolučních marxistů v tuctové buržoazní reformisty.

Copak je možné při zdravém rozumu popírat, že Bismarckovo Německo a jeho sociální zákony jsou "lepší" než Německo před rokem 1848? Že Rusko se Stolypinovými reformami je "lepší" než Rusko před rokem 1905? Proto němečtí sociální demokraté (tenkrát ještě byli sociálními demokraty) hlasovali pro Bismarckovy reformy? Cožpak ruští sociální demokraté, samozřejmě kromě pánů Potresova, Maslova a spol., od nichž se teď s opovržením odvrací i člen jejich vlastní strany Martov, Stolypinovy reformy přikrášlovali nebo aspoň podporovali?

Dějiny se nezastavují ani za kontrarevoluce. Dějiny šly kupředu i za imperialistických jatek v letech 1914-1916, které byly pokračováním imperialistické politiky předešlých desetiletí. Světový kapitalismus, který byl v 60. a 70. letech minulého století pokrokovou, progresívní silou volné konkurence a který začátkem 20. století přerostl v monopolistický kapitalismus, tj. v imperialismus, udělal během války pořádný krok vpřed nejen k ještě větší koncentraci finančního kapitálu, ale i k přeměně ve státní kapitalismus. Jak silná je národní soudržnost a jak významné jsou národní sympatie, to v této válce ukázalo například chování Irů v jedné imperialistické koalici a Čechů v druhé. Cílevědomí imperialističtí vůdci si říkají: nemůžeme přirozeně uskutečnit své cíle, aniž porobíme malé národy, ale existují přece dva způsoby porobení. Někdy bývá spolehlivější — a výhodnější — získat upřímné, poctivé "obránce vlasti" v imperialistické válce tím, že se vytvoří politicky nezávislé státy, a o jejich finanční závislost se už "sami" postaráme! Je výhodnější být spojencem (ve významné válce imperialistických mocností) nezávislého Bulharska než být pánem závislého Irska! Když se dokončí to, co nebylo v oblasti národních reforem doděláno, může to někdy imperialistickou koalici vnitřně upevnit — s tím správně počítá například jeden ze zvlášť podlých přisluhovačů německého imperialismu K. Renner, který je samozřejmě všemi deseti pro "jednotu" sociálně demokratických stran a zejména pro jednotu se Scheidemannem a Kautským.

Objektivní vývoj událostí žádá své, a tak jako byli potlačovatelé revolucí v letech 1848 a 1905 v jistém smyslu vykonavateli odkazu těchto revolucí, jsou i dirigenti imperialistických jatek nuceni provádět určité státně kapitalistické, určité národní reformy. A mimo to je třeba uklidnit masy, pobouřené válkou a drahotou, drobnými ústupky: proč neslíbit (a částečně neuskutečnit — to přece k ničemu nezavazuje!) "omezení zbrojení"? Vždyť válka je beztoho jen jakési "průmyslové odvětví", které se podobá lesnímu hospodářství: jsou zapotřebí desetiletí, aby vyrostly dostatečně velké stromy… neboli dostatečně vydatná a odrostlá "potrava pro děla". A za ta desetiletí, doufejme, vyrostou v lůně "jednotné" mezinárodní sociální demokracie noví Plechanovové, noví Scheidemannové, noví úlisní smířlivci Kautští…

Buržoazní reformisté a pacifisté jsou lidé, kteří jsou zpravidla tak či onak placeni za to, aby upevňovali nadvládu kapitalismu jeho vyspravováním, aby ukolébávali lidové masy a odváděli je od revolučního boje. Když takoví "vůdci" socialismu jako Turati a Kautsky vštěpují masám myšlenku — ať už veřejnými prohlášeními (jako "se podřekl" Turati ve svém smutně proslulém projevu 17. prosince 1916^[124]), nebo zamlčováním (na které je Kautsky takový mistr) —‚ že nynější imperialistická válka může vést k demokratickému míru při zachování buržoazních vlád, bez revolučního povstání proti celé síti mezinárodních imperialistických vztahů, pak jsme nuceni prohlásit, že taková propaganda je klamáním lidu, že nemá se socialismem nic společného a že je to jenom přikrášlování imperialistického míru.

Jsme pro demokratický mír. A právě proto nechceme národům lhát, tak jako lžou — samozřejmě s nejlepším úmyslem a z nejušlechtilejších pohnutek! — Turati a Kautsky. Budeme říkat pravdu: demokratický mír není možný, jestliže revoluční proletariát Anglie, Francie, Německa a Ruska nesvrhne buržoazní vlády. Považovali bychom za obrovskou pošetilost, kdyby revoluční sociální demokraté začali upouštět od boje za veškeré reformy, tedy i za "budování státu". Evropa však právě teď prožívá takové období, kdy je třeba mít víc než kdy jindy na paměti, že reformy jsou vedlejší produkt revolučního třídního boje. Teď je totiž aktuální — ne proto, že to chceme, že to někdo naplánoval, ale v důsledku objektivního vývoje událostí — řešit závažné dějinné problémy nikoli kompromisy na bázi ztrouchnivělé a odumírající minulosti, nýbrž bezprostředním násilím mas, které položí nové základy.

Právě teď, kdy se vládnoucí buržoazie chystá klidně odzbrojit milióny proletářů a bezpečně je převést — tak, že je, maskována vhodnou ideologií, pokropí svěcenou vodou úlisných pacifistických frází! — ze špinavých, smrdutých, odporných zákopů, v nichž se zabývali vražděním, na nucené práce v kapitalistických továrnách, aby tu "poctivou prací" odpracovávali stamiliardy státních dluhů, právě teď má ještě větší význam než na počátku války heslo, s nímž se k národům obrátila naše strana na podzim roku 1914: Přeměnit imperialistickou válku v občanskou válku za socialismus!^[a] Karl Liebknecht, odsouzený k nuceným pracím, se k tomuto heslu připojil, když z tribuny Říšského sněmu řekl: Obraťte zbraně proti svým třídním nepřátelům v zemi! Jak dalece dozrála nynější společnost pro přechod k socialismu, to se ukázalo právě za války, kdy bylo v důsledku vypětí sil lidu nutné přejít k řízení celého hospodářského života více než padesáti miliónů lidí z jednoho ústředí. Když je to možné pod vedením hrstky urozených velkostatkářů v zájmu hrstky finančních magnátů, pak je to určitě tím spíš možné pod vedením uvědomělých dělníků v zájmu devíti desetin obyvatelstva, vyčerpaného hladem a válkou.

Aby však mohli uvědomělí dělníci vést masy, musí pochopit, že takoví vůdci socialismu jako Turati, Kautsky a spol. jsou úplně bezpáteřní. Tito pánové se považují za revoluční sociální demokraty a jsou hluboce rozhořčeni, když se jim říká, že patří do strany pánů Bissolatiho, Scheidemanna, Legiena a spol. Jenže Turati a Kautsky vůbec nechápou, že závažné aktuální problémy může vyřešit jen revoluce mas, vůbec nevěří v revoluci, vůbec nedbají a nezajímají se o to, jak právě v souvislosti s válkou dozrává revoluce ve vědomí a smýšlení mas. Jejich pozornostje plně zaujata reformami a dohodami mezi skupinami vládnoucích tříd, na něž se obracejí, které "přemlouvají" a kterým chtějí přizpůsobit dělnické hnutí.

Jenomže teď záleží všechno na tom, aby uvědomělý předvoj proletariátu soustředil pozornost a shromáždil síly k revolučnímu boji za svržení vlád ve vlastních zemích. Neexistují takové revoluce, jaké "jsou ochotni" uznat i Turati a Kautsky — totiž takové, aby bylo možné říci předem, kdy revoluce vypukne a jak velké vyhlídky má na vítězství. V Evropě je revoluční situace. Je tu velká nespokojenost, vření a pobouření mas. Revoluční sociální demokraté musí zaměřit všechny své síly na to, aby se tato situace vyhrocovala. Na síle revolučního hnutí bude v případě nedostatečného úspěchu záviset, jaká část "slíbených" reforem se v praxi uskuteční a přinese dalšímu boji dělnické třídy alespoň nějaký užitek. Na síle revolučního hnutí bude v případě jeho úspěchu záviset, zda socialismus v Evropě zvítězí a zda nebude uzavřeno imperialistické příměří na dobu mezi bojem Německa proti Rusku a Anglii a mezi bojem Ruska s Německem proti Anglii nebo Spojených států proti Německu a Anglii atd., ale zda bude nastolen skutečně trvalý a skutečně demokratický mír.

Social-demokrat, č. 58
31. ledna 1917

Podle listu Social-demokrat

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48. Red.

121 Le Populaire — list; založili ho francouzští centristé. Vycházel od roku 1916 v Limoges a od července 1917 v Paříži. Redigoval jej J. Longuet; přispívali do něho P. Brizon, A. Pressemanne, J. P. Raffin-Dugens, B. Souvarine, P. Faure aj. Od roku 1921 byl orgánem Francouzské socialistické strany.

122 Jde o dopis A. I. Gučkova náčelníkovi generálního štábu vrchního velitele generálu M. V. Alexejevovi z 15. (28.) srpna 1916, uveřejněný v 57. čísle listu Social-demokrat, a o úryvky z projevu německého ministra vnitra K. Helffericha, jímž odpovídal v Říšském sněmu na interpelaci opozice ohledně hromadného zatýkání sociálních demokratů.

Gučkovův dopis byl společně s dalšími materiály odeslán z Ruska do redakce listu Social-demokrat. V dopisu I. F. Armandové z 5. (18.) prosince 1916 Lenin napsal: "Dnes došel další dopis z Petrohradu - poslední dobou píšou odtud pilně.

Kromě Gučkovova dopisu, který jde do 57. čísla ústředního orgánu…‚ došly dopisy Lvova a Čelnokova, všechny o témž, o rozhořčení v zemi (proti zrádcům vyjednávajícím o separátní mír) etc." (Spisy 35, Praha 1962, s. 229).

Gučkovův dopis vyjadřoval strach ruské buržoazie z narůstající revoluce a nespokojenost s vládou, která nebyla s to revoluci zabránit. Smysl Helfferichova projevu spočíval v tom, že je lepší předejít revoluci zatčením jejích vůdců, než připustit, aby k ní došlo.

123 Jde o provolání Všem sympatizujícím stranám a skupinám, které schválila rozšířená porada mezinárodní socialistické komise v únoru 1916. Kritizovali se v něm sociálšovinisté a sociálšovinistické stanovisko mezinárodního socialistického byra. Pokusy vůdců MSB obnovit II. internacionálu "vzájemnou amnestií" socialistů se v provolání označují jako "spiknutí proti socialismu". Provolání vyzývalo socialisty, aby odmítli hlasovat pro válečné úvěry, aby organizovali stávky a demonstrace, napomáhali sbratřování v zákopech a využívali i další formy revolučního boje proti imperialistické válce. Bylo uveřejněno ve 3. čísle bulletinu mezinárodní socialistické komise z 29. února a v 52. čísle listu Social-demokrat z 25. března 1916.

124 Jde o projev F. Turatiho na zasedání parlamentu v Římě 17. prosince 1916, v němž ospravedlňoval imperialistický charakter vílky. Projev byl uveřejněn 18. prosince ve 345. čísle listu Avanti! Ohlasy na tento projev a citáty z komentářů socialistického tisku různých zemi byly otištěny v listu Volksrecht z 23. prosince pod titulkem Turatiho projev o mírovém návrhu.

Lenin cituje a kritizuje Turatiho projev v článku Pacifismus buržoazní a pacifismus socialistický (viz tento svazek).