Vladimír Iljič Lenin
* Odpověď P. Kijevskému (J. Pjatakovovi)[43]
Válka — jako každá krize v životě člověka nebo v dějinách národů — jedny otupuje a deprimuje, druhé zoceluje a učí.
Tato pravda se odráží jak v sociálně demokratických názorech na válku, tak i v názorech na její příčiny. Zamýšlet se hlouběji nad příčinami a dosahem imperialistické války v podmínkách vysoce rozvinutého kapitalismu, nad úkoly taktiky sociální demokracie v souvislosti s válkou a nad příčinami krize sociální demokracie atd. je jedna věc. Druhá věc je dát se válkou deprimovat, pozbýt pod tíží strašlivých dojmů a strastiplných důsledků nebo projevů války schopnost uvažovat a analyzovat.
Jednou z takových forem deprese či skleslosti, které vyvolává v myšlení lidí válka, je přezíravý postoj "imperialistického ekonomismu" k demokracii. P. Kijevskij nepozoruje, že všemi jeho úvahami se jako červená nit vine tato skleslost, ustrašenost a nechuť analyzovat otázky války. Jaképak řečnění o obraně vlasti, jsme-li svědky tak bestiálního masakrování. Jaképak řeči o právech národů, jestliže se všude neustále vraždí! Jaképak tedy sebeurčení, "nezávislost" národů, když… jen se podívejte, co udělali s "nezávislým" Řeckem! Načpak vůbec mluvit a přemýšlet o "právech", jsou-li pro zájmy soldatesky všude všechna práva pošlapávána! Načpak mluvit a uvažovat o republice, nezůstal-li ani nejmenší, ba absolutně žádný rozdíl mezi nejdemokratičtějšími republikami a nejreakčnějšími monarchiemi, není-li v této válce po něm kolem nás ani potuchy!
P. Kijevského velmi zlobí, když se mu připomíná, že se dal zastrašit, že se dal strhnout k odmítání jakékoli demokracie. Zlobí se a namítá: nejsem vůbec proti demokracii, ale jenom proti jednomu demokratickému požadavku, který pokládám za "špatný". I kdyby se však P. Kijevskij sebevíc zlobil, i kdyby nás (a snad i sebe samého) "ujišťoval" sebevíc, že vůbec není "proti" demokracii, jeho úvahy — či lépe řečeno ustavičné chyby v jeho úvahách — dokazují opak.
Obrana vlasti je za imperialistické války lež, avšak vůbec to není lež v demokratické a revoluční válce. Mluvit o "právech" je za války směšné, neboť každá válka nahrazuje právo přímým a bezprostředním násilím; to však není důvod, aby se zapomínalo, že v dějinách bývaly v minulosti (a jistě budou, musí být i v budoucnosti) války (demokratické a revoluční), které, i když nahrazovaly po dobu války veškeré "právo" a veškerou demokracii násilím, sloužily svým sociálním obsahem, svými důsledky demokracii, a tedy socialismu. Zdálo by se, že příklad Řecka "popírá" jakékoli sebeurčení národů, avšak tento příklad, chceme-li jej promýšlet, analyzovat, zvažovat a nedáme-li se ohlušit halasnými slovy, nedáme-li se zastrašit tíhou děsivých válečných dojmů — tento příklad není o nic serióznější a přesvědčivější než výsměšné znevažování republiky jen proto, že "demokratické", ty nejdemokratičtější republiky, nejenom Francie, ale i Spojené státy, Portugalsko a Švýcarsko, za této války připustily a připouštějí úplně stejnou zvůli soldatesky jako Rusko.
Imperialistická válka jistě stírá rozdíl mezi republikou a monarchií, avšak odmítat na základě toho republiku nebo ji třeba jen přezírat znamená podlehnout strachu z války, znamená dát se deprimovat hrůzami války. Stejně usuzují mnozí stoupenci hesla "odzbrojení" (Rolandová-Holstová, švýcarští mladí, skandinávští "leví" aj. ) — jaképak prý řeči o revolučním využití armády nebo milice, když — jakýpak je, prosím vás, za této války rozdíl mezi milici republik a pravidelnou armádou monarchií? — když militarismus všude tak strašlivě řádí?
To vše je stejný způsob myšlení, stejná teoretická a praktická politická chyba, kterou P. Kijevskij nevidí, byť se jí ve svém článku dopouští doslova na každém kroku. Myslí si, že polemizuje jen proti sebeurčení, chce polemizovat jedině proti němu, avšak dospívá — proti své vůli a bezděčně, a právě to je kuriózní! — dospívá k tomu, že neuvádí ani jeden argument, který by nemohl být stejně dobře uveden proti demokracii vůbec!
Pravý zdroj všech jeho kuriózních logických chyb, celého toho galimatyáše — nejenom pokud jde o sebeurčení, nýbrž i pokud jde o obranu vlasti, o rozvod a o "práva" vůbec — je v tom, že je válkou deprimován a že pod vlivem této deprese od základu překroutil stanovisko marxismu k demokracii.
Imperialismus je vysoce rozvinutý kapitalismus; imperialismus je progresívní; imperialismus je negací demokracie; "to tedy znamená", že demokracie je za kapitalismu "neuskutečnitelná". Imperialistická válka je do nebe volajícím porušením veškeré demokracie v zaostalých monarchiích stejně jako ve vyspělých republikách; "to tedy znamená", že nemá vůbec smysl mluvit o "právech" (tj. o demokracii!). "Protiváhou" imperialistické války může být "jedině" socialismus; "východisko" je jedině v socialismu; "to tedy znamená", že vytyčovat demokratická hesla v minimálním programu, tj. už za kapitalismu, je podvod nebo iluze či zastírání, oddalování apod. hesla socialistického převratu.
To je tedy skutečný zdroj všech nesprávných závěrů P. Kijevského, třebaže si to on sám neuvědomuje. To je jeho základní logická chyba, která právě proto, že je základní a že si ji autor neuvědomuje, "vyplouvá na povrch jako každá lež", "vynořuje se" tu u obrany vlasti, tu zase u rozvodu či ve výroku o "právech", v této impozantní (hloubkou přezírání "práva" a hloubkou nepochopeni věci) větě: Nepůjde o práva, nýbrž o odstranění odvěkého otroctví!
Vysloví-li někdo tuto větu, je zřejmé, že nepochopil vztah mezi kapitalismem a demokracií, mezi socialismem a demokracií.
Kapitalismus, a zejména imperialismus dělají z demokracie iluzi, zároveň však kapitalismus probouzí v masách demokratické tendence, vytváří demokratické instituce, vyhrocuje antagonismus mezi imperialismem negujícím demokracii a masami, které usilují o demokracii. Kapitalismus a imperialismus nelze svrhnout žádnými, ani "nejideálnějšími" demokratickými přeměnami, ale jedině ekonomickým převratem, avšak proletariát, který není vychováván v boji za demokracii, není s to ekonomický převrat uskutečnit. Nemůžeme zvítězit nad kapitalismem, nezmocníme-li se bank, nezrušíme-li soukromé vlastnictví výrobních prostředků, avšak tato revoluční opatření nelze uskutečnit, nezajistíme-li, aby všechen lid demokraticky spravoval výrobní prostředky odebrané buržoazii, nepřimějeme-li celou masu pracujících, proletářů, poloproletářů i drobných rolníků, aby demokraticky zorganizovala své řady, své síly, svou účast na správě státu. Imperialistická válka je vlastně trojí negace demokracie (a - každá válka nahrazuje "práva" násilím; b - imperialismus sám o sobě je negací demokracie; c - imperialistická válka staví republiku zcela naroveň monarchiím)‚ avšak to, že se rodí a narůstá socialistické povstání proti imperialismu, nerozlučně souvisí se stupňováním demokratického odporu a rozhořčení. Socialismus vede k odumírání jakéhokoli státu, a tedy i každé demokracie, avšak socialismus nelze uskutečnit jinak než prostřednictvím diktatury proletariátu, která spojuje násilí proti buržoazii, tj. proti menšině obyvatelstva, s úplným rozvojem demokracie, tj. skutečně rovnoprávné a opravdu všeobecné účasti veškerého obyvatelstva na všech státních záležitostech a na všech složitých otázkách odstranění kapitalismu.
A právě do těchto "rozporů" se zapletl P. Kijevskij, když zapomněl na marxistické učení o demokracii. Válka jej obrazně řečeno tak vyvedla z míry, že místo toho, aby se alespoň trochu zamyslel, s křikem agituje Pryč z imperialismu!, a stejně tak místo analýzy toho, co vlastně znamená — hospodářsky a politicky — "odchod" civilizovaných národů "z kolonií", pokřikuje Pryč z kolonií!
Marxistické řešení otázky demokracie spočívá v tom, že proletariát, který vede svůj třídní boj, využívá proti buržoazii všechny demokratické instituce a tendence, aby připravil své vítězství nad buržoazií, aby ji svrhl. Není snadné využívat tyto instituce a tendence a "ekonomistům", tolstojovcům a jiným se často zdá, že je to stejně nepřípustný ústupek "buržoazním" a oportunistickým názorům, jako se P. Kijevskému jeví nepřípustným ústupkem buržoazním názorům obhajoba sebeurčení národů "v období finančního kapitálu". Marxismus učí, že bojovat "proti oportunismu" bez využití všech demokratických institucí vytvořených buržoazií a buržoazií zdeformovaných v dané kapitalistické společnosti je úplnou kapitulací před oportunismem.
Heslem, které ukazuje co nejrychlejší východisko z imperialistické války i souvislost našeho boje proti této válce s bojem proti oportunismu, je heslo občanské války za socialismus. Jedině toto heslo správným způsobem respektuje jak zvláštnosti válečné doby — válka se protahuje a hrozí nebezpečí, že vyústí v celou válečnou "epochu"! — ‚ tak i celý charakter naší činnosti, která je protiváhou oportunismu s jeho pacifismem, s jeho legalismem, s jeho přizpůsobováním se "vlastní" buržoazii. Avšak občanská válka proti buržoazii je zároveň i demokraticky organizovanou a demokraticky vedenou válkou mas chudiny proti menšině majetných. Občanská válka je rovněž válka; proto i tato válka musí nezbytně nahrazovat právo násilím. Avšak násilí ve jménu zájmů a práv většiny obyvatelstva má jiný charakter: neguje "práva" vykořisťovatelů, buržoazie, a nelze je uskutečnit bez demokratické organizace armády a "zázemí". Občanská válka násilně vyvlastňuje — okamžitě a především — banky, továrny, železnice, velkostatky atd. Avšak právě proto, aby mohlo být toto všechno vyvlastněno, je třeba zavést volení všech úředníků i důstojníků lidem, zajistit úplné splynutí armády, která vede válku proti buržoazii, s masami obyvatelstva, úplnou demokracii při disponování potravinami, při jejich výrobě a distribuci atd. Cílem občanské války je vyvlastnit banky, továrny, závody apod., zcela znemožnit jakýkoli odpor buržoazie a zničit její armádu. Avšak tohoto cíle není možné dosáhnout ani ryze vojensky, ani ekonomicky, ani politicky, nebude-li zároveň v naší armádě a v našem "zázemí" uplatňována a rozšiřována demokracie, která se bude v procesu takové války rozvíjet. Říkáme teď masám (a masy instinktivně cítí, že máme pravdu, když jim to říkáme): "Podvádějí vás, když vás ženou do války v zájmu imperialistického kapitalismu a zastírají ji vznešenými demokratickými hesly." "Musíte vést a povedete válku proti buržoazii opravdu demokraticky a za to, aby se demokracie a socialismus staly skutečností." Nynější válka násilím a finanční závislostí sjednocuje a "spojuje" národy v koalici. My ve své občanské válce proti buržoazii budeme sjednocovat a spojovat národy ne mocí peněz, ne karabáčem, ne násilím, ale na základě dobrovolné dohody, solidarity pracujících proti vykořisťovatelům. Deklaruje-li buržoazie rovnoprávnost všech národů, je to podvod, kdežto vyhlásíme-li ji my, bude to pravda, která nám pomůže snadněji a rychleji získat všechny národy na naši stranu. Nebudou-li vztahy mezi národy organizovány skutečně demokraticky, tj. nebudou-li mít národy právo vytvořit si vlastní stát, nebude možná ani občanská válka dělnických a pracujících mas všech národů proti buržoazii.
Využívejme buržoazní demokratismus k socialistické a důsledně demokratické organizovanosti proletariátu proti buržoazii a proti oportunismu. Jiná cesta není. Jiné "východisko" není východiskem. Jiné východisko marxismus nezná, stejně jako je nezná skutečný život. Součástí této cesty se musí stát i svobodné oddělení a svobodné spojení národů, nesmíme od nich ustupovat, nesmíme se bát, že to "pošpiní" "ryze" ekonomické úkoly.
Napsáno v srpnu - září 1916
Poprvé otištěno roku 1929
v časopisu Proletarskaja revoljucija, č. 7Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)43 Tento článek byl vlastně odpovědí na článek G. L. Pjatakova (P. Kijevského) Proletariát a „právo národů na sebeurčení“ v období finančního kapitálu, napsaný v srpnu 1916. Rukopis článku Lenin nadepsal: Kijevského článek o sebeurčení a Leninova odpověď. Leninova odpověď byla poslána Pjatakovovi. V dopisu Inesse Armandové Lenin poznamenal: „Když nám Jurij poslal svůj článek a přijal (on přijal! — musel přijmout) mou odpověď, byl s nimi jako se ‚skupinou‘ konec“ (Spisy 35, Praha 1962, s. 224). Oba články měly být otištěny ve 3. čísle Časopisu Sborník Social-demokrata. O něco později napsal Lenin místo článku Odpověď P. Kijevskému (J. Pjatakovovi) velkou stať O karikatuře marxismu a „imperialistickém ekonomismu“ (viz tento svazek, O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu").