V. I. Lenin
Recenze
Hobson, Vývoj soudobého kapitalismu. Překlad z angličtiny,
Petrohrad 1898. Vydavatelství O. N. Popovové. Cena 1 rubl 50 kopějek
Hobsonova kniha není vlastně studií o vývoji soudobého kapitalismu, ale spíše nástinem nejnovějšího vývoje průmyslu, který vychází především z anglických údajů. Proto i název knihy je poněkud široký: autor se vůbec nedotýká zemědělství, a ani ekonomikou průmyslu se zdaleka nezabývá v plné šíři. Svým zaměřením patří Hobson spolu se známými publicisty manželi Webbovými k představitelům jednoho z pokrokových proudů anglického společenského myšlení. K „soudobému kapitalismu“ se staví kriticky, plně uznává, že musí být nahrazen vyšší formou společenského hospodářství, přičemž toto nahrazení chápe s typicky anglickou reformátorskou praktičností. K přesvědčení o nutnosti reformy dospívá spíše empirickou cestou pod vlivem nejnovějších dějin anglického továrního zákonodárství, anglického dělnického hnutí, činnosti anglických městských rad aj. Ucelený teoretický názorový systém, který by se mohl stát základem jeho reformátorského programu a který by objasňoval dílčí otázky reformy, u Hobsona nenajdeme. Proto je nejsilnější tam, kde jde o utřídění a popsání nejnovějších statistických a ekonomických údajů. Naproti tomu tam, kde jde o obecně teoretické otázky politické ekonomie, je Hobson velmi slabý. Ruský čtenář až žasne, jak se publicista s tak rozsáhlými vědomostmi a praktickými snahami, s nimiž lze jen sympatizovat, bezmocně potýká s otázkou, co je to „kapitál“, jaká je úloha „úspor“ apod. Tato Hobsonova slabina je zcela vysvětlitelná tím, že v politické ekonomii je pro něho větší autoritou J. St. Mill než Marx, kterého sice Hobson jednou nebo dvakrát cituje, ale zřejmě mu vůbec nerozumí nebo ho nezná. Člověk musí jen litovat spousty neproduktivní práce, kterou Hobson vyplýtval na to, aby se orientoval v protikladech buržoazní a katedrové politické ekonomie. V lepším případě se blíží k oněm závěrům, které už dávno vyslovil Marx; v horším případě přejímá mylné názory, jež jsou v příkrém rozporu s jeho vztahem k „soudobému kapitalismu“. Nejméně zdařilá je kapitola sedmá, nazvaná Stroje a průmyslová stagnace. Hobson se zde pokouší rozebírat teoretické otázky krizí, společenského kapitálu, důchodu v kapitalistické společnosti a kapitalistické akumulace. Správné myšlenky o nesouladu mezi výrobou a spotřebou v kapitalistické společnosti, o anarchickém rázu kapitalistického hospodářství zanikají ve spoustě scholastických úvah o „úsporách“ (Hobson si plete akumulaci s „úsporami“), v nejrůznějších robinzonádách („dejme tomu, že člověk při práci s primitivními nástroji vynalezne nový nástroj... šetří svou potravou“ aj.) apod. Hobson si potrpí na diagramy — a většinou jimi velmi vhodně ilustruje svůj výklad. Avšak grafické znázornění „mechanismu výroby“ na straně 207 (VII. kap.) může u čtenáře, jen poněkud obeznámeného se skutečným „mechanismem“ kapitalistické „výroby“, vyvolat leda úsměv. Hobson zde plete dohromady výrobu se společenským výrobním způsobem a prozrazuje, že má velice mlhavou představu o tom, co je to kapitál, z čeho se skládá, a které jsou to třídy, na něž se nutně dělí kapitalistická společnost. V VIII. kapitole uvádí zajímavé údaje o složení obyvatelstva podle zaměstnání a o tom, jak se toto složení postupem doby mění; avšak velkým nedostatkem jeho teoretických úvah o „strojích a poptávce po práci“ je opominutí teorie „kapitalistického přelidnění“ neboli rezervní armády. Ke zdařilejším kapitolám Hobsonovy knihy patří ty, ve kterých si všímá postavení žen v moderním průmyslu a moderních měst. Nejprve uvádí statistické údaje o vzrůstajícím podílu ženské práce a popisuje strašlivé pracovní podmínky, načež správně poznamenává, že naděje na zlepšení je jedině v tom, že domácká práce bude vytlačena prací tovární, která povede k „užším sociálním vztahům“ a k „organizaci“. Právě tak i pokud jde o význam měst, blíží se Hobson k obecným Marxovým názorům, neboť uznává, že protiklad mezi městem a vesnicí je v rozporu s kolektivistickým společenským zřízením. Hobsonovy závěry by byly mnohem přesvědčivější, kdyby i v této otázce více přihlížel k Marxovu učení. Pak by patrně i více zdůraznil historicky pokrokovou úlohu velkých měst i nevyhnutelnost spojení zemědělství a průmyslu při kolektivistické organizaci hospodářství. Poslední kapitola Hobsonovy knihy nazvaná Civilizace a průmyslový rozvoj je snad nejlepší; autor zde dokazuje řadou pádných argumentů, že je nezbytné reformovat současný systém průmyslu tak, aby v něm byla posílena „společenská kontrola“ a „socializace průmyslu“. Při hodnocení poněkud optimistických Hobsonových názorů na způsob provedení této „reformy“ musíme přihlížet ke specifickým rysům dějin a života v Anglii, kde je vysoce rozvinutá demokracie, kde neexistuje militarismus, kde organizované odbory představují mohutnou sílu a anglický kapitál je stále více investován mimo Anglii, což oslabuje antagonismus mezi anglickými podnikateli a dělníky aj.
Profesor W. Sombart poukazuje ve své známé knize o sociálním hnutí v 19. století mimo jiné i na „tendenci k jednotě“ (název VI. kapitoly), to je na tendenci sociálního hnutí, které v jednotlivých zemích usiluje o sblížení různých forem a odstínů, a vedle toho i na tendenci k rozšiřování marxistických myšlenek. Pokud jde o Anglii, spatřuje Sombart tuto tendenci v tom, že anglické odbory čím dál více opouštějí „ryze manchesterské hledisko“. V souvislosti s Hobsonovou knihou můžeme tedy říci, že pokrokoví angličtí publicisté pod tlakem požadavků života, který dává stále více za pravdu Marxově „prognóze“, začínají pociťovat, že s tradiční buržoazní politickou ekonomií už nevystačí, vymaňují se z jejích předsudků a bezděky se tak přibližují marxismu.
Překlad Hobsonovy knihy má velmi závažné nedostatky.
Napsáno v dubnu 1899
Otištěno v květnu 1899
v časopise Načalo, č. 5
Podpsán: V l. I l j i nPodle textu časopisu