Vladimír Iljič Lenin

Nové hospodářské proudy v životě rolnictva

(Ke knize V. J. Postnikova
"Jihoruské rolnické hospodářství")^[1]

I

Předloni vydaná kniha V. J. Postnikova „Jihoruské rolnické hospodářství“ (Moskva, 1891, str. XXXII — 391) podává velmi podrobné a důkladné vylíčení rolnického hospodářství v gubernii tavrické, chersonské a jekatěrinoslavské, převážně pak ve vnitrozemských (severních) újezdech tavrické gubernie. Podkladem vylíčení jsou předně a hlavně statistická šetření zemstev v uvedených třech guberniích; za druhé autorova vlastní pozorování, prováděná zčásti úředně^[a], zčásti ze speciálního studijního zájmu o rolnické hospodářství let 1887—1890.

Pokus o shrnutí statistických šetření zemstev v celé oblasti v jeden celek a rozvedení jejich výsledků v soustavné formě je sám o sobě velkým přínosem, neboť statistika zemstev^[2] skýtá ohromný a podrobný materiál o hospodářské situaci rolnictva; tento materiál je však podáván v takové formě, ze pro veřejnost se tato šetřeni ztraceji skoro beze stopy: statistické sborníky zemstev, toť celé svazky tabulek (obyčejně je každému újezdu věnován zvláštní svazek), jichž pouhé přehledné shrnutí v dosti obsáhlé a jasné rubriky vyžaduje speciálního studia. Nutnost přehledu a zpracování údajů statistiky zemstev se pociťuje již dávno. V poslední době bylo za tím účelem přikročeno k vydávání „Výsledků statistiky zemstev“. Publikace je rozvržena takto: vezme se určitá jednotlivá otázka, charakterisující rolnické hospodářství, a provede se speciální zkoumání přehledu všech údajů, obsažených o této otázce ve statistice zemstev; shrnují se údaje týkající se jak černozemního jihu Ruska, tak nečernozemního severu, guberiiií výhradně zemědělských i gubernií průmyslových. Podle tohoto plánu jsou sestaveny dva vydané svazky „Výsledků“; první je věnován „rolnické občině“ (V. V.), druhý „rolnickým mimopřídělovým pachtům“ (N. Karyšev)^[3] . Lze pochybovat o správnosti takového způsobu sestavování přehledu: za prvé se shrnují údaje týkající se odlišných hospodářských oblastí s různými hospodářskými podmínkami (při čemž charakterisování každého jednotlivého kraje znamená ohromné obtíže v důsledku neúplnosti šetření zemstev a vynechání četných újezdů: tyto obtíže se projevily již v II. svazku „Výsledků“; Karyševův pokus o rozdělení údajů v statistice zemstev podle různých, určitých okresů — se nezdařil); za druhé, popisovat zvlášť určitou stránku rolnického hospodářství a nedotýkat se přitom druhých stránek — je naprosto nemožné; vytržení určité otázky se děje uměle a ucelenost představy se tím ztrácí. Rolnické mimopřídělové pachty jsou oddělovány od pachtů přídělových pozemků, od celkových údajů o hospodářském rozvrstvení rolníků, o rozsahu osevní plochy, na mimopřídělové pachty je pohlíženo pouze jako na část rolnického hospodářství, zatím co často znamenají samostatný způsob vedení soukromovlastnického hospodářství. Proto by byl podle mého mínění účelnější přehled údajů statistiky zemstev vypracovaný podle určitých krajů se stejnými hospodářskými podmínkami.

Když uvádím mimochodem své myšlenky o správnější metodě sestavování statistických přehledů zemstev, myšlenky, na které přivádí srovnání „Výsledků“ s Postnikovovou knihou, musím však předem uvést, že Postnikov vlastně nehodlal podat přehled: odsunuje do pozadí číselný materiál a všechnu pozornost věnuje plnosti a výraznosti popisu.

Autor se ve svém líčení skoro se stejnou pozorností pozastavuje u otázek hospodářských, veřejnoprávních (formy držby půdy) a technických (otázka mezí; soustava hospodářství; výnosy sklizně), avšak otázky prvé hleděl dát do popředí.

„Musím se přiznat,“ praví p. Postnikov v úvodu, „že věnuji technice rolnického hospodářství méně pozornosti, než jsem jí mohl věnovat, a to proto, že hospodářské podmínky hrají podle mého názoru v rolnickém hospodářství důležitější úlohu než technika. V našem tisku... je obvykle opomíjena hospodářská stránka... Velmi málo pozornosti je věnováno prozkoumání stěžejních hospodářských otázek, jakými je pro naše rolnické hospodářství otázka pozemková a otázka mezí. Tato kniha věnuje více místa objasnění právě těchto otázek a zvláště otázky pozemkové.“ (Úvod, str. IX.)

Plně sdílím autorův názor na poměr důležitosti otázek hospodářské a technické a hodlám se zabývat ve svém článku výkladem pouze té části díla p. Postnikova, ve které je rolnické hospodářství zkoumáno s hlediska politické ekonomie^[b].

Hlavní body tohoto šetření charakterisuje autor v úvodu takto:

„Značné používání strojů, jež se projevuje v poslední době v rolnickém hospodářství, a pozorovatelné rozšíření rozsahu hospodářství majetnější části rolnictva dává našemu zemědělskému životu vstoupit do nového období, k jehož rozvoji nesporně dají nový podnět těžké hospodářské podmínky tohoto roku. Produktivita rolnické práce a pracovní schopnost rodiny značně vzrůstají rozšiřováním rozsahu hospodářství a používáním strojů; na to se dosud při stanovení pozemkové plochy, kterou může rolnická rodina obdělávat, nebral zřetel...

Používání strojů v rolnickém hospodářství vyvolává podstatné sociální změny: snižuje v zemědělství poptávku po pracovní síle, činí pro rolníky ještě citelnějším u nás existující přebytek obyvatelstva v zemědělství a vede k zvýšení počtu rodin, které se stávají na venkově přebytečnými, musí hledat vedlejší výdělek a z nichž se ve skutečnosti stávají bezzemci. Zavádění velkých strojů v rolnickém hospodářství současně pozvedá při existujících způsobech zemědělství a jeho extensivnosti blahobyt rolníků na takovou výši, o jaké nebylo dosud ani pomyšlení. V tom je záruka síly nových hospodářských proudů v životě rolnictva. Zaznamenat a objasnit tyto proudy mezi jihoruským rolnictvem tvoří nejbližší úkol této knihy“. (Uvod, str. X.)

Než přejdeme k objasnění, v čem podle autorova mínění tkvějí tyto nové hospodářské proudy, musím předeslat ještě dvě výhrady.

Předně, bylo již připomenuto, že Postnikov uvádí údaje o gubernii chersonské, jekatěrinoslavské a tavrické, avšak dostatečnou podrobností vynikají pouze údaje o gubernii tavrické a k tomu ještě ne o celé: autor neuvádí údaje o Krymu, kde jsou hospodářské podmínky poněkud odlišné, a omezuje se výhradně na tři severní vnitrozemské újezdy tavrické gubernie — na berďanský, melitopolský a dněperský. Omezím se na údaje pouze o těchto třech újezdech^[c].

Za druhé, v tavrické gubernii žijí kromě Rusů také Němci a Bulhaři, jejichž počet je však ve srovnáni s ruským obyvatelstvem nevelký: v dněperském újezdu jez 19.586 hospodářství 113 hospodářství německých kolonistů, tj. celkem 0.6%. V melitopolském újezdujc (1874 +285) = 2159 německých a bulharských hospodářských usedlostí z 34.978, tj. 6.1%. Posléze v berďanském je 7.224 takových hospodářství z 28.794, tj. 25%. Celkemje v těchto třech újezdech 9.496 hospodářství kolonistů z 83.358, tj. asi jedna devítina. Celkem je tedy počet kolonistů velmi nepatrný, a v dněperském újezdu vůbec mizivý. Autor popisuje hospodářství kolonistů podrobně a vždy je odděluje od hospodářství Rusů. Všechny tyto popisy vynechávám a omezím se výlučně na hospodářství ruských rolníků. Pravda, číselné údaje zahrnují Rusy i Němce, avšak započítání Němců nemůže v důsledku jejich nepočetnosti celkový průměr změnit, takže je plně možné podat na základě těchto údajů charakteristiku ruského rolnického hospodářství. Ruské obyvatelstvo tavrické gubernie, které v posledních 30 letech osídlilo tento kraj, se odlišuje od rolnictva ostatních ruských gubernií jen tím, že je majetnější. Občinová držba půdy je v tomto kraji podle autorových slov „typická a pevná“^[d]; krátce řečeno, nepočítáme-li kolonisty, neodlišuje se rolnické hospodářství v tavrické gubernii nijak podstatně od celkového typu ruského rolnického hospodářství.

II

„V této době,“ píše Postnikov, „vykazuje každá poněkud větší ruská ves (a totéž lze pravděpodobně říci o většině krajů Ruska) tolik odlišností v hospodářském postaveni jednotlivých skupin svého obyvatelstva, že je velmi obtížné mluvit o blahobytu jednotlivých vsí jako jednotných celků a líčit tento blahobyt v průměrných cifrách. Takové střední průměry ukazují některé společné typické podmínky hospodářského života rolnictva, nedávají však žádnou představu o veškeré různorodosti hospodářských jevů ve skutečnosti“ (str. 106).

Trochu dále se Postnikov vyslovuje s ještě větší určitostí:

„Různost stupně hospodářského blahobytu,“ píše, „velmi značně ztěžuje řešení otázky celkové majetnosti obyvatelstva. Lidé, kteří jen projíždějí velkými vesnicemi v tavrické gubernii, obvykle usoudí, že místní rolníci jsou značně majetní; je však možné říci o vesnici, že je bohatá, když polovinu rolníků v obci tvoří boháči, kdežto druhá polovina žije stále v bídě? A podle jakých měřítek má být rozlišována poměrně velká nebo malá majetnost té či oné vesnice? Je zřejmé, že střední průměr, charakterisující situaci obyvatelstva celé vesnice nebo celého okresu, nestačí k úsudku o majetnosti rolnictva. O majetnosti možno soudit podle souhrnu mnoha údajů, jestliže rozdělíme obyvatelstvo na skupiny“ (str. 154).

Může se zdát, že v tomto konstatování diferenciace mezi rolnictvem není nic nového. O této diferenciaci je činěna zmínka skoro v každém spisu o rolnickém hospodářství vůbec. Jde tu však o to, že obvykle, i když je učiněna zmínka o tomto faktu, není mu přikládán význam, je považován za nedůležitý nebo dokonce náhodný a soudí se, že o typu rolnického hospodářství je možné mluvit v průměrných číslicích a význam různých praktických opatření posuzovat se zřetelem ke všemu rolnictvu. V Postnikovově knize nacházíme protest proti takovým názorům. Autor ukazuje (a to nejednou) na „ohromnou různost hospodářské situace jednotlivých hospodářství v občině“ (str. 323) a staví se proti „snaze pohlížet na rolnickou občinu jako na něco uceleného a sourodého, jakou se až dosud zdá naší městské inteligenci“ (str. 351). „Statistická šetření zemstev v posledních deseti letech,“ praví Postnikov, „zjistila, že naše vesnická občina naprosto není takovou sourodou jednotkou, jakou se zdála našim publicistům sedmdesátých let, a že v posledních desetiletích v ní probíhala diferenciace obyvatelstva ve skupiny s velmi různými stupni hospodářské majetnosti“ (str. 323).

Postnikov dokazuje svůj názor spoustou údajů roztroušených po celé knize, a my se teď musíme zabývat systematickým shrnutím všech těchto údajů, abychom si ověřili správnost jeho názoru a abychom rozhodli, kdo má pravdu — zda „městská inteligence“, pohlížející na rolnictvo jako na něco sourodého, nebo Postnikov, který tvrdí, že různorodost je ohromná, a pak zjistit, jak daleko jde tato různorodost, je-li na překážku celkové charakteristice rolnického hospodářství s hlediska politické ekonomie na základě pouhých průměrných údajů a je-li schopna změnit účinnost a vliv praktických opatření vzhledem k různým kategoriím rolnictva?

Než budeme citovat číslice, poskytující materiál k vyřešení těchto otázek, je nutno připomenout, že všechny tyto údaje přejal Postnikov ze statistických sborníků zemstev o tavrické gubernii. Původně se statistika zemstev při soupisech omezovala na údaje podle občin, aniž shromažďovala údaje o každém rolnickém hospodářství. Brzy si tam však povšimli majetkového rozdílu mezi jednotlivými hospodářstvími a přikročili k soupisu podle jednotlivých rolnických usedlostí — což byl první krok k hlubšímu prozkoumání hospodářského postavení rolníků. Dalším krokem bylo zavedení kombinovaných tabulek: vycházejíce z názoru, že majetkové rozdíly rolníků v občině jsou hlubší než rozdíly různých majetkoprávních kategorií rolníků, začali statistikové seskupovat všechny ukazatele hospodářské situace rolníků podle určitých majetkových rozdílů, např. rozdělovat rolníky na skupiny podle počtu děsjatin^[e] osevní plochy, podle počtu tažného dobytka, podle rozlohy polností přidělovaných na jednotlivé hospodářství atd.

Statistika zemstva o tavrické gubernii rozděluje rolníky na skupiny podle rozlohy osevních ploch. Postnikov soudí, že takové rozdělování rolníků na skupiny „je zdařilé“ (str. XII), protože „v hospodářských podmínkách tavrických újezdů je rozloha osevních ploch nejpodstatnějším měřítkern rolnického blahobytu“ (str. XII). „V jihoruském stepním kraji,“ píše Postnikov, „je stupeň rozvoje různých nezemědělských výdělečných činností rolníků dosud nepatrný a hlavním zaměstnáním ohromné většiny venkovského obyvatelstva je v této době zemědělství, založené na obilnářství.“ „Podle výkazů statistiky zemstev se v severních újezdech tavrické gubernie věnuje výlučně nezemědělské výdělečné práci 7,6% domácího vesnického obyvatelstva a kromě toho 16,3% obyvatelstva provozuje vedle vlastního zemědělství vedlejší výdělečnou činnost“ (str. 108). Skutečně, rozdělení na skupiny podle rozlohy osevní plochy je i v ostatních krajích Ruska mnohem správnější než jiná obvyklá dělení na skupiny, jichž používají statistiky zemstev, např. podle množství děsjatin přídělové půdy nebo přídělových polí na jednotlivé hospodářství: jednak rozsah přídělové půdy neukazuje přímo, jaká je majetnost jednotlivé rolnické usedlosti, protože rozsah přídělu je určován počtem „revisních“^[4] nebo osob mužského pohlaví v rodině a jen nepřímo závisí na majetnosti rolníka, a pak protože rolník možná ani přídělové půdy neužívá, pronajímá ji, a nemá-li inventář, nemůže půdy ani využít. Naproti tomu, je-li hlavním zaměstnáním obyvatelstva zemědělství, pak zjištění osevní plochy je nutné k přehledu produkce, k zjištění množství obilí, které rolník potřebuje, kupuje a prodává, neboť bez vyjasnění těchto otázek zůstane nevyjasněna velmi důležitá stránka rolnického hospodářství a bude nejasný i ráz jeho zemědělského hospodářství, jeho význam ve srovnání s výdělky atd. Posléze je nutno učinit základem rozdělení na skupiny právě osevní plochu proto, aby bylo možné porovnat hospodářství jednotlivého rolníka s tzv. normami rolnické držby půdy a obdělávané plochy, s normou vyživovací (Nahrungsfläche) a pracovní (Arbeitsfläche). Krátce řečeno, rozdělování na skupiny podle osevní plochy je nejen zdařilé, nýbrž také nejlepší a bezpodmínečně nutné.

Tavrické statistiky rozdělují rolníky podle rozsahu osevní plochy na šest skupin: 1) neosévající; 2) osévající do 5 děsjatin; 3) od 5—10 děsjatin; 4) od 10—25 děsjatin; 5) od 25—50 děsjatin a 6) přes 50 děsjatin na jedno hospodářství. Ve třech újezdech je poměr těchto skupin podle počtu hospodářství tento:

Skupiny hospodářství	Újezdy			Na 1 hospodářství připadá ve všech 8 újezdech průměrně děsj.
	berďanský %	melitopolský %	dněperský %
Neosévajících	6	7,5	9	—
Osévajících do 5 děsj.	12	11,5	11	3,5
Osévajících od 5—10 děsj.	22	21	20	8
Osévajících od 10—25 děsj.	38	39	41,8	16,4
Osévajících od 25—50 děsj.	19	16,6	15,1	34,5
Osévajících přes 50 děsj.	3	4,4	3,1	75

Celkový poměr (tato procenta se týkají všeho obyvatelstva, včetně Němců) se jen málo mění vyloučením Němců: např. autor celkem vypočítává v tavrických újezdech 40% rolníků málo osévajících (do 10 děsj.), 40% středně osévajících (od 10 do 25 děsj.) a 20% mnoho osévajících. Vyloučením Němců snižuje se poslední číslice na ¹/₆ (16,7%, t. j. o 3,3%) a zvyšuje se poměrně počet málo osévajících. Při stanovení stupně odlišnosti těchto skupin začneme s držbou půdy a užíváním půdy. Postnikov uvádí takovouto tabulku [celkovou rozlohu tří v ní uvedených kategorií půdy autor nevypočítal (str. 145)]:

Skupiny rolníků	Na jedno hospodářství připadá průměrně děsjatin půdy
	berďanský újezd				melitopolský újezd				dněperský újezd
	p ř í d ě l o v é	k o u p e n é	p a ch t o v a n é	c e l k e m	p ř í d ě l o v é	k o u p e n é	p a ch t o v a n é	c e l k e m	p ř í d ě l o v é	k o u p e n é	p a ch t o v a n é	c e l k e m
Neosévající	6,8	3,1	0,09	10	8,7	0,7	—	9,4	6,4	0,9	0,1	7,4
Osévajících do 5 děsj.	6,9	0,7	0,4	8	7,1	0,2	0,4	7,7	5,5	0,04	0,6	6,1
Osévajících od 5—10 děsj.	9	—	1,1	10,1	9	0,2	1,4	10,6	8,7	0,05	1,6	10,3
Osévajících od 10—25 děsj.	14,1	0,6	4	18,7	12,8	0,3	4,5	17,6	12,5	0,6	5,8	18,9
Osévajících od 25—50 děsj.	27,6	2,1	9,8	39,5	23,5	1,5	13,4	38,4	16,6	2,3	17,4	36,3
Osévajících přes 50 děsj.	36,7	31,3	48,4	116,4	36,2	21,3	42,5	100	17,4	30	44	91,4
V újezdu	14,8	1,6	5	21,4	14,1	1,4	6,7	22,2	11,2	1,7	7	19,9

„Tyto cifry ukazují,“ píše Postnikov, „že majetnější skupina rolníků v tavrických újezdech má nejen větší příděly, patrně je tomu tak u početnějších rodin, současně však tato skupina skupuje a propachtovává si nejvíce půdy“ (str. 146).

K tomu lze, myslím, pouze připomenout, že růst výše přídělu od nižší skupiny k vyšší nemůže být plně vysvětlen zvýšením počtu členů rodiny. Postnikov podává tuto tabulku o počtu členů rodin podle skupin ve třech újezdech:

	Připadá na rodinu průměrně
	berďanský újezd		melitopolský újezd		dněperský újezd
	rodinných příslušníků	pracovníků	rodinných příslušníků	pracovníků	rodinných příslušníků	pracovníků
U neosévajících	4,5	0,9	4,1	0,9	4,6	1
U osévajících do 5 děsj.	4,9	1,1	4,6	1	4,9	1,1
U osévajících od 5—10 děsj.	5,6	1,2	5,3	1,2	5,4	1,2
U osévajících od 10—25 děsj.	7,1	1,6	6,8	1,5	6,3	1,4
U osévajících od 25—50 děsj.	8,2	1,8	8,6	1,9	8,2	1,9
U osévajících přes 50 děsj.	10,6	2,3	10,8	2,3	10,1	2,3
Podle újezdů	6,6	1,5	6,5	1,5	6,2	1,4

Z tabulky je patrné, že množství přídělové půdy připadající na jedno hospodářství vzrůstá od nižší skupiny k vyšší mnohem rychleji než počet osob obého pohlaví a pracovníků. To si znázorníme, při čemž vezmeme číslice pro nejnižší skupinu v dněperskérn újezdu za 100:

	přídělové půdy	pracovníků	příslušníků rodiny
U neosévajících	100	100	100
U osévajících do 5 děsj.	86	110	106
U osévajících od 5—10 děsj.	136	120	117
U osévajících od 10—25 děsj.	195	140	137
U osévajících od 25—50 děsj.	259	190	178
U osévajících přes 50 děsj.	272	230	219

Je jasné, že měřítkem výše přídělu je vedle početnosti rodiny také zámožnost hospodářství.

Zkoumáme-li údaje o množství zakoupené půdy v různých skupinách, vidíme, že půdu kupují výlučně vyšší skupiny s osevní plochou přes 25 děsjatin a — hlavně — zcela velcí rolníci, osévající 75 děsjatin na hospodářství. Potvrzují tudíž údaje o zakoupené půdě plně Postnikovovo mínění o různorodosti skupin rolnictva. Např. takové informace, které podává autor na str. 147, když říká, že „rolníci v tavrických újezdech koupili 96.146 děsjatin půdy“ — naprosto jev necharakterisují: téměř všechna tato půda je v rukou nepatrné menšiny, již nejlépe zabezpečené přídělovou půdou, jak říká Postnikov „zámožných rolníků“,a takových je nejvýš ¹/₅ obyvatelstva.

Totéž je nutno říci o pachtu. Výše uvedená tabulka obsahuje celkovou číslici zpachtované půdy, přídělové a mimopřídělové. Ukazuje se, že rozsah zpachtované půdy zcela pravidelně vzrůstá podle toho, jak jsou lépe hospodářsky zabezpečeni rolníci, že tudíž čím více je rolník zabezpečen svou půdou, tím více si pachtuje půdy a bere tak chudším skupinám půdu pro ně nezbytně potřebnou.

Je nutno připomenout, že tento jev je společný pro celé Rusko. Profesor Karyšev, v přehledu o rolnických mimo- přídělových pachtech v celém Rusku, kde jen bylo provedeno statistické šetření zemstev, formuluje přímou závislost mezi rozsahem pachtované půdy a hospodářskou zabezpečeností pachtýře jako všeobecný zákon.^[f]

Ostatně Postnikov uvádí ještě podrobnější číslice o rozdělení pachtů (mimopřídělových a přídělových dohromady), kteréžto údaje uvedu:

	berďanský újezd			melitopolský újezd			dněperský újezd
	%pachtu- jících hospo- dářství	polí na pachtu- jící hospo- dářství	cena za 1 děsj.	%pachtu- jících hospo- dářství	polí na pachtu- jící hospo- dářství	cena za 1 děsj.	%pachtu- jících hospo- dářství	polí na pachtu- jící hospo- dářství	cena za 1 děsj.
U osévajících do 5 děsj.	18,7	2,1	11	14,4	3	5,50	25	2,4	15,25
U osévajících od 5—10 děsj.	33,6	3,2	9,20	34,8	4,1	5,52	42	3,9	12
U osévajících od 10—25 děsj.	57	7	7,65	59,3	7,5	5,74	69	8,5	4,75
U osévajících od 25—50 děsj.	60,6	16,1	6,80	80,5	16,9	6,30	88	20	3,75
U osévajících přes 50 děsj.	78,5	62	4,20	88,8	47,6	3,93	91	48,6	3,55
Podle újezdů	44,8	11,1	5,80	50	12,4	4,86	56,2	12,4	4,23

Vidíme i zde, že průměrné číslice nejsou naprosto s to charakterisovat jev: říkáme-li ku př., že v dněperském újezdu si propachtovává půdu 56% rolníků, je to velmi neúplná představa o tomto pachtu, protože v těch skupinách, které mají (jak bude uvedeno dále) málo vlastní půdy, je procento pachtýřů menší — pouze 25% v I. skupině, zatím co nejvyšší skupina, plně zabezpečená svou vlastní půdou, si skoro celá bere půdu do pachtu (91 %). Rozdíl v počtu zpachtovaných děsjatin na jedno pachtující hospodářství je ještě větší: nejvyšší kategorie si připachtovává 30—15—24- krát víc než kategorie nejnižší. Je zřejmé, že to mění i sám ráz pachtu, protože v nejvyšší kategorii jde již o obchodní podnikání, kdežto v nejnižší kategorii to může být operace vyvolaná trpkou bídou. Tento předpoklad je potvrzován údaji o pachtovném: ukazuje se, že nejnižší skupiny platí půdu dráž, někdy i čtyřnásob dráž než nejvyšší kategorie (v dněperském újezdu). K tomu je nutno připomenout, že i vzestup pachtovného při menší rozloze propachtovávané půdy není zvláštností našeho jihu: Karyševova práce dokazuje všeobecnou platnost tohoto pravidla.

„Půdu si připachtovávají v tavrických újezdech,“ říká Postnikov o těchto údajích, „převážně rolníci majetní, mající dostatečné množství půdy přídělové i vlastní. To platí zvlášť o pachtu mimopřídělové půdy, tj. pozemků statkářských a státních, ležících daleko od vesnice. V podstatě je to zcela přirozené: k připachtování vzdálenějších pozemků je třeba mít dostatek tažného dobytka, kdežto zdejší méně majetní rolníci nemají potřebný počet kusů tažného dobytka ani k obdělání své přídělové půdy“ (str. 148).

Nesmí se soudit, že podobné rozdělení pachtu závisí na tom, bere-li si půdu jednotlivec. Věc se nijak nemění tím, pachtuje-li se půda společně, nemění se prostě proto, že i pak zůstává půda rozdělena podle téže zásady, tj. „podle peněz“.

„Podle platebních knih Správy státních statků,“ praví Postnikov, „bylo v r. 1890 ze 133.852 děsjatin státní půdy ve všech třech újezdech, jež byla dána do pachtu podle smluv, v užívání rolnických spolků 84.756 děsjatin příhodné půdy, tj. asi 63% veškeré plochy. Půda, kterou si berou do pachtu rolnické spolky, byla však v užívání poměrně nevelkého počtu hospodářů, a k tomu převážně majetných. Soupis podle hospodářství, provedený zemstvy, ukazuje tento fakt dosti výrazně“ (str. 150)^[g]:

Skupiny rolníků	berďanský újezd			melitopolský újezd			dněperský újezd			ve všech třech újezdech
	pachtu- jících hospo- dářství	pachto- vaných děsja- tin	děsjatin na pachtu- jící hospo- dářství	pachtu- jících hospo- dářství	pachto- vaných děsja- tin	děsjatin na pachtu- jící hospo- dářství	pachtu- jících hospo- dářství	pachto- vaných děsja- tin	děsjatin na pachtu- jící hospo- dářství	pachtu- jících hospo- dářství	pachto- vaných děsja- tin	v %	děsjatin na pachtu- jící hospo- dářství
Osévající: do 5        děsj.	39	66	1,7	24	383	16	20	62	3,1	83	511	1	6,1
od 5—10    "	227	400	1,8	159	776	4,8	58	251	4,3	444	1 427	3	3,2
od 10—25 "	687	2 642	3,8	707	4 569	6,4	338	1500	4,4	1732	8 711	20	5,0
od 25—50 "	387	3 755	9,7	672	8 564	12,7	186	1056	5,7	1245	13 375	30	10,7
přes 50     "	113	3 194	28,3	440	15 365	34,9	79	1724	21,8	632	20 283	46	32,1
Úhrnem	1453	10 057	7	2002	29 657	14,8	681	4593	6,7	4136	44 307	100	10,7

„V dněperském újezdu,“ dovozuje Postnikov, „měla tudíž zámožná skupina rolníků v užívání přes polovinu veškeré pachtované orné půdy, v berďanském přes ²/₃ a v melitopolském, kde se propachtovává nejvíce státní půdy, dokonce přes ⁴/₅ pachtovaných pozemků. Nejchudší skupina rolníků (osévajících do 10 děsjatin polí) měla ve všech újezdech celkem 1.938 děsjatin, čili kolem 4% propachtovávané půdy“ (str. 150). Autor pak uvádí celou řadu příkladů nerovnoměrného rozdělení půdy, zpachtované spolky, je však zbytečné je citovat.

K Postnikovovým vývodům o závislosti pachtovného na majetnosti pachtýřů je velmi zajímavé připomenout opačný náhled statistiků zemstev.

Na začátku knihy Postnikov uveřejnil svůj článek: „O statistických pracích zemstev v tavrické, chersonské a jekatěrinoslavské gubernii“ (str. XI—XXXII). Zde se zabývá mimo jiné „Pamětní knihou tavrické gubernie“, vydanou tavrickým zemstvem r. 1889, kde byly podány stručné výsledky celého šetření. Při rozboru kapitoly této knihy, pojednávající o pachtu, praví Postnikov:

„V našich jižních a východních guberniích, kde je mnoho půdy, zjistila statistika zemstev dosti značné procento zámožného rolnictva, které si k svému značnému přídělu připachtovává ještě dosti mnoho půdy cizí. Jeho hospodářství se zde snaží nejen ukojit vlastní potřeby rodiny, ale získat také určitý přebytek, důchod, v důsledku čehož rolníci zlepšují své stavby, zavádějí stroje, přikupují si půdu. Je to přání dosti přirozené a není v něm nic špatného, neboť žádné kulacké živly se v něm ještě neprojevují.“ Kulacké živly zde opravdu nejsou, avšak prvky vykořisťování nesporně existují: majetní rolníci tím, že si připachtovávají půdy mnohem více, než potřebují, berou ji chudým, kteří ji potřebují k živobytí; tím, že rozšiřují rozsah hospodářství, potřebují další pracovní síly a najímají si pracovníky. „Někteří ze statistiků zemstev však považují takové jevy v životě rolnictva zřejmě za něco, co je v rozporu s pravidlem, snaží se zmenšit jejich význam a dokázat, že pohnutkou rolnického pachtu je hlavně nouze o potraviny a že berou-li si majetní rolníci do pachtu mnoho půdy, pak procento těchto pachtýřů přece jen stále klesá podle toho, jak se zvyšuje rozsah přídělu“ (str. XVII) — a redaktor „Pamětní knihy“ p. Verner, aby tuto myšlenku dokázal, rozdělil do skupin podle velikosti přídělů rolníky celé tavrické gubernie, mající 1—2 pracovníky a 2—3 kusy tažného dobytka. Ukázalo se, že „s výší přídělu klesá pravidelně procento pachtujících hospodářství a méně pravidelně rozsah propachtované půdy, připadající na jedno hospodářství“ (str. XVIII). Postnikov zcela správně říká, že podobná metoda vůbec nic nedokazuje, neboť část rolníků (pouze ti, kteří mají 2—3 kusy tažného dobytka) je vytržena namátkou, při čemž je vyloučeno právě zámožné rolnictvo, a kromě toho dávat dohromady vnitrozemské újezdy tavrické gubernie a Krym není možné, neboť podmínky pachtu v nich nejsou stejné: na Krymu ¹/₂ — ³/₄ obyvatelstva jsou bezzemci (tak zv. děsjatináři), a v severních újezdech pouze 3—4%. Na Krymu lze skoro vždy lehce najít půdu do pachtu; v severních újezdech je to někdy nemožné. Je zajímavé připomenout, že u statistiků zemstev jiných gubernií se projevovaly tytéž pokusy (ovšem stejně nezdařilé) zastřít takové „nepravidelné“ projevy o životě rolnictva, jako je pacht, sloužící k získání důchodu. (Viz Karyšev, uvedený spis.)

Lze-li z takového rozdělení mimopřídělové rolnické půdy konstatovat, že mezi jednotlivými rolnickými hospodářstvími existují rozdíly, nejen pokud jde o rozsah pachtu (pachtuje mnoho nebo málo), nýbrž také pokud jde o jeho povahu (pachtuje z nouze o potraviny nebo s úmyslem obchodovat) — pak je to ještě spíše nutno říci o pachtování přídělové půdy.

„Ve třech tavrických újezdech,“ píše Postnikov, „bylo podle soupisu, provedeného v letech 1884—1886, zaregistrováno 256.716 děsjatin půdy zpachtované rolníky u rolníků, což zde činí ¹/₄ veškeré přídělové půdy, při čemž do toho ještě není započítána rozloha půdy, kterou rolníci dávají do pachtu příslušníkům inteligence žijícím na vsi, jakož i písařům, učitelům, kněžím a jiným lidem, kteří nenáležejí k rolnictvu a nespadají pod soupis prováděný podle rolnických usedlostí. Všechnu tuto půdu získávají do pachtu skoro vesměs rolníci majetných skupin, což dokazují tyto cifry. V soupisu je zaznamenáno, že hospodáři si zpachtovali u sousedů tento počet děsjatin přídělové půdy:

Osévající:
do 10 děsj. na hospodářství	16 594 děsj.	tj.	6%
od 10—25 děsj. na hospodářství	89 526 děsj.	tj.	35%
přes 25 děsj. na hospodářství	150 596 děsj.	tj.	59%
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯	¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯	¯¯¯¯	¯¯¯¯
Celkem..........................................	256 716 děsj.	tj.	100%

Nejvíce této půdy propachtované a stejně tak počet těch, kdož dávají půdu do pachtu, patří ke skupině neosévajících, nehospodařících a málo osévajících rolníků. To znamená, že značná část rolnictva tavrických újezdů (přibližně kolem 1/3 veškerého obyvatelstva) zčásti protože nechce, většinou však proto, že nemá dobytek a inventář potřebný k hospodaření, neužívá veškeré své přídělové půdy, pronajímá ji, a tím zvyšuje užívání půdy druhou, majetnější polovinou rolníků. Většina těch, kdož dávají půdu do pachtu, patří nesporně mezi zchudlé, upadající rolníky“ (str. 136—137).

Potvrzením toho je následující tabulka, jež se týká „dvou újezdů tavrické gubernie (o melitopolském újezdu statistika zemstev údaje neuvádí) a ukazuje jak poměrný počet rolníků, dávajících své příděly do pachtu, tak procento přídělových propachtovaných rolí“ (str. 135).

	berďanský újezd		dněperský újezd
	% rolníků dávajících přidělenou půdu do pachtu	% propachtované přídělové půdy	% rolníků dávajících přidělenou půdu do pachtu	% propachtované přídělové půdy
U neosévajících	73	97	80	97,1
U osévajících do 5 děsj.	65	54	30	38,4
U osévajících od 5—10 děsj.	46	23,6	23	17,2
U osévajících od 10—25 děsj.	21,5	8,3	16	8,1
U osévajících od 25—50 děsj.	9	2,7	7	2,9
U osévajících přes 50 děsj.	12,7	6,3	7	13,8
Podle újezdů	32,7	11,2	25,7	14,9

Od držby a užívání rolnické půdy přejděme k rozdělení inventáře. O tom, kolik mají jednotlivé skupiny tažného dobytka, uvádí Postnikov tyto údaje — o třech újezdech dohromady:

	Na jedno hospodářství připadá průměrně
	koní	volů	tažného dobytka	jiného	celkem[h]	% hospodářství bez tažného dobytka
U neosévajících	-	-	0,3	0,8	1,1	80,5
U osévajících do 5 děsj.	6 467	3 082	1,0	1,4	2,4	48,3
U osévajících od 5—10 děsj.	25 152	8 924	1,9	2,3	4,2	12,5
U osévajících od 10—25 děsj.	80 517	24 943	3,2	4,1	7,3	1,4
U osévajících od 25—50 děsj.	62 823	19 030	5,8	8,1	13,9	0,1
U osévajících přes 50 děsj.	21 003	11 648	10,5	19,5	30	0,03
Celkem	195 962	67 627	3,1	4,5	7,6	-

Tyto číslice nejsou samy o sobě charakteristické pro kategorie rolníků — to je provedeno dále, při popisu zemědělské techniky a při rozdělení hospodářských kategorií rolníků na skupiny. Zde pouze poznamenáme, že odlišnost skupin rolníků podle počtu jejich tažného dobytka je tak veliká, že u nejvyšších skupin vidíme mnohem více dobytka, než je nutno pro potřebu rodiny, kdežto nejnižší skupiny mají tak málo dobytka (zejména tažného), že se pro ně samostatné hospodaření stává nemožným.

Uplně shodné jsou údaje o rozdělení mrtvého inventáře. „Soupis rolnického inventáře, pluhů a háků, provedený podle jednotlivých hospodářství, vykazuje tyto číslice, týkající se veškerého obyvatelstva těchto újezdů“ (str. 214):

	Procenta hospodářství
	nemajících orné nářadí	majících pouze hák	majících pluh a j.
berďanský újezd	33	10	57
melitopolský újezd	37,8	28,2	34
dněperský újezd	39,3	7	53,7

Tato tabulka ukazuje, jak ohromná skupina rolníků nemůže samostatně hospodařit. Jak to vypadá v nejvyšších skupinách, je vidět z dalších údajů o množství inventáře, připadajícího na jednotlivé hospodářství v různých skupinách podle rozlohy osevní plochy:

	Připadá inventáře na hospodářství
	berďanský újezd		melitopolský újezd		dněperský újezd
	povozů (bryček a j.)	orného pluhů a háků	povozů	orného	povozů	orného
U osévajících od 5—10 děsj.	0,8	0,5	0,8	0,4	0,8	0,5
U osévajících od 10—25 děsj.	1,2	1,3	1,2	1	1	1
U osévajících od 25—50 děsj.	2,1	2	2	1,6	1,7	1,5
U osévajících přes 50 děsj.	3,4	3,3	3,2	2,8	2,7	2,4

Nejvyšší skupina předčí počtem inventáře nejnižší (skupinu s osevem do 5 děsjatin autor vůbec vynechal) 4—6 krát; počtem pracovníků^[i] předčí tuto skupinu v poměru 23 : 12, tj. skoro dvakrát. Již z toho vyplývá, že nejvyšší skupina musí najímat pracovníky, zatím co v nejnižší skupině polovina hospodářství nemá orné nářadí (N. B. Tato „nejnižší“ skupinaje třetí zdola), a tudíž nemůže samostatně hospodařit.

Přirozeně, že uvedené rozdíly v množství půdy a inventáře podmiňují též rozdíly v rozsahu osevní plochy. Množství děsjatin osevní plochy, připadající na každé hospodářství v těchto 6 skupinách, bylo uvedeno výše. Celkový rozsah osevní plochy rolnictva v tavrické gubernii je rozdělen mezi skupiny takto:

	osévaných děsjatin	v %
U osévajících do 5 děsj.	34 070	2,4	} 12% osevní plochy u 40% obyvatelstva
U osévajících od 5—10 děsj.	140 426	9,7
U osévajících od 10—25 děsj.	540 093	37,6	38% osevní plochy u 40% obyvatelstva
U osévajících od 25—50 děsj.	494 095	34,3	} 50% osevní plochy u 20% obyvatelstva
U osévajících přes 50 děsj.	230 583	16
Celkem	1 439 267	100

Tyto cifry mluví samy. Je nutno pouze připomenout, že průměrná rozloha osevní plochy, ze které může být rodina živa pouze zemědělstvím, činí podle Postnikovova úsudku (str. 272) 16—18 děsjatin na jedno hospodářství.

III

V předchozí kapitole byly shrnuty údaje, charakterisující stupeň majetkového zabezpečení rolníků a rozsah jejich hospodářství v různých skupinách. Nyní je nutno shrnout údaje, určující ráz hospodářství rolníků různých skupin, způsob a soustavu vedení hospodářství.

Pojednáme především o Postnikovově tvrzení, že „produktivita rolnické práce a pracovní schopnost rodiny se značně zvyšují rozšířením rozsahu hospodářství a používáním strojů“ (str. X). Autor dokazuje toto tvrzení výpočtem, kolik pracovníků a tažného dobytka připadá na danou osevní plochu v různých hospodářských skupinách. Při tom údajů o početnosti rodin není možno použít, protože „nejnižší hospodářské skupiny posílají část svých pracovníků jinam, jako zemědělské dělníky, kdežto nejvyšší skupiny si zemědělské dělníky najímají“ (str. 114). Tavrická statistika zemstev neuvádí počet dělníků zjednávaných a odcházejících za prací a Postnikov vypočítává tento počet přibližně, a to tak, že bere za základ údaje statistiky zemstev o počtu hospodářství, která si najímají pracovní síly, a odhaduje, kolik je třeba pracovníků na určitou rozlohu polí. Postnikov uznává, že tyto vypočítané údaje nelze považovat za zcela přesné, soudí však, že jeho odhad může značně změnit početnost rodin pouze ve dvou nejvyšších skupinách, protože v ostatních skupinách je počet najímaných pracovníků nevelký. Čtenář si může ověřit správnost tohoto názoru porovnáním již dříve uvedených údajů o početnosti rodin s touto tabulkou:

	Ve třech újezdech tavrické gubernie
	Pracovníků			Připadá na jedno hospodářství
	najímáno	docházelo na práci	rozdíl	členů rodiny	pracovníků
				(včetně najímaných)
U neosévajících	239	1077	- 838	4,3	0,9
U osévajících do 5 děsj.	247	1484	-1237	4,8	1,0
U osévajících od 5—10 děsj.	405	4292	-3827	5,2	1,0
U osévajících od 10—25 děsj.	2846	3389	- 543	6,8	1,6
U osévajících od 25—50 děsj.	6041	-	+6041	8,9	2,4
U osévajících přes 50 děsj.	8241	-	+8241	13,3	5
Celkem	18079	10242	+7837	-	-

Porovnáváme-li tento poslední sloupec s údaji o početnosti rodin, vidíme, že Postnikov poněkud snížil počet dělníků v nejnižších skupinách a zvýšil jej v nejvyšších skupinách. Protože jeho cílem je dokázat, že s rozšířením rozsahu hospodářství se zmenšuje počet pracovníků připadající na danou osevní plochu, mohly autorovy přibližné odhady toto snížení spíše oslabit než zvýšit.

Po tomto předběžném výpočtu uvádí Postnikov tabulku o vzájemném poměru osevní plochy k počtu pracovníků, tažného dobytka a pak obyvatelstva vůbec v různých skupinách rolnictva (str. 117):

	osevní plochy na pár tažného dobytka	Připadá na 100 děsjatin osevní plochy
		hospodářství	osob	pracovníků	kusů tažného dobytka
			(včetně najímaných)
U osévajících do 5 děsj.	7,1 děsj.	28,7	136	28,5	28,2
U osévajících od 5—10 děsj.	8,2  "	12,9	67	12,6	25
U osévajících od 10—25 děsj.	10,2  "	6,1	41,2	9,3	20
U osévajících od 25—50 děsj.	12,5  "	2,9	25,5	7	16,6
U osévajících přes 50 děsj.	14,5  "	1,3	18	6,8	14
Celkem	10,9  "	5,4	36,6	9	18,3

„S rozšířením rozsahu hospodářství a orné půdy tedy vydání rolníků na pracovní síly, lidi a dobytek, tato hlavní výdajová položka v zemědělství, poměrně klesá a u skupin mnoho osévajících činí skoro o polovinu méně na děsjatinu osevní plochy než u skupin s málo polnostmi“ (str. 117).

Tvrzení, že vydání na pracovníky a tažný dobytek je největší položkou v zemědělství, dokazuje autor dále na příkladu podrobného rozpočtu jednoho novokřtěneckého^[5] hospodářství: z celkového vydání připadá na hospodářství 24,3%, na tažný dobytek 23% a na pracovní síly 52,1% (str. 284).

Svému závěru, že se produktivita práce zvyšuje tou měrou, jak se rozšiřuje rozsah hospodářství, přikládá Postnikov velký význam (což je vidět také z výše uvedeného citátu, který Postnikov vyslovuje v úvodu), a je nutno uznat jeho důležitost, jednak k prostudování hospodářských životních podmínek našeho rolnictva i rázu hospodářství v různých skupinách a jednak pro celkovou otázku vzájemného poměru mezi malým a velkým hospodářstvím. Tato otázka je mnohými autory značně popletena, hlavně proto, že byla porovnávána hospodářství nesourodá, jež jsou v různých společenských podmínkách a odlišují se svým typem hospodaření; byla porovnávána ku př. hospodářství, v nichž důchod plyne z výroby zemědělských produktů, s hospodářstvími, v nichž důchod pramení z využívání nouze jiných hospodářství o půdu (ku př. hospodářství rolnické a statkářské v období těsně po reformě z r. 1861). Postnikov je této chyby zcela prost a nezapomíná na hlavní zásadu srovnávání: aby porovnávané jevy byly téhož druhu.

Autor dokazuje podrobně svůj názor na tavrických újezdech a uvádí údaje, za prvé, o každém újezdu zvlášť, a za druhé, zvlášť o ruském obyvatelstvu a zejména o jeho nejpočetnější skupině v této oblasti — o bývalých státních rolnících^[j] (str. 273—274):

	Na pár tažného dobytka připadá děsjatin osevní plochy
	celkově v újezdech			ve skupině bývalých státních rolníků
	berďanský	melitopolský	dněperský	berďanský	melitopolský	dněperský
U osévajících do 5 děsj.	8,9	8,7	4,3	-	-	-
U osévajících od 5—10 děsj.	8,9	8,7	6,8	8,9	9,1	6,8
U osévajících od 10—25 děsj.	10,2	10,6	9,7	10,3	10,9	9,6
U osévajících od 25—50 děsj.	11,6	12,4	12,3	12,3	12,8	11,9
U osévajících přes 50 děsj.	13,5	13,8	15,7	13,7	14,3	15
Průměrně	10,7	11,3	10,1	-	-	-

Závěr je týž: „V malém hospodářství převyšuje poměrný počet kusů tažného dobytka na danou osevní plochu 1¹/₂—2krát stejný počet v ‚úplném‘ rolnickém hospodářství. Totéž pravidlo je patrno ze soupisu prováděného podle jednotlivých hospodářství i u jiných, menších skupin: býv. statkářských rolníků, pachtýřů aj. i ve všech, dokonce i v nejmenších obvodech kraje, omezených na katastr jedné volosti a dokonce i na jedinou ves“ (str. 374).

Porovnání mezi rozsahem osevní plochy a vydáními na hospodářství není příznivé pro malé hospodářství dokonce ani pokud jde o druhou položku: udržování mrtvého inventáře a produktivního dobytka.

Výše jsme viděli, s jakou rychlostí roste množství inventáře i dobytka připadající na jedno hospodářství od nejnižší skupiny k nejvyšší. Propočteme-li tento inventář na danou osevní plochu, pak vidíme pokles jeho počtu od nejnižší skupiny k nejvyšší (str. 318):

	Připadá na 100 děsjatin osevní plochy
	produktivního dobytka	pluhů a háků	bryček
U osévajících do 5 děsj.	42 kusů	4,7	10
U osévajících od 5—10 děsj.	28,8 "	5,9	9
U osévajících od 10—25 děsj.	24,9 "	6,5	7
U osévajících od 25—50 děsj.	23,7 "	4,8	5,7
U osévajících přes 50 děsj.	25,8 "	3,8	4,3
Ve třech újezdech	25,5 kusů	5,4	6,5

„Tato tabulka ukazuje, že s růstem osevní plochy, připadající na jedno hospodářství, počet velkého inventáře (k obdělávání i k dopravě) na danou plochu poměrně klesá, a proto musí být v hospodářství nejvyšších skupin položka na udržování nářadí potřebného k obdělávání půdy a k dopravě, připadající na jednu děsjatinu, poměrně menší. Skupina s osevní plochou do 10 děsjatin na jedno hospodářství je jistou výjimkou: má poměrně méně pracovního nářadí než další skupina s osevní plochou 16 děsjatin na hospodářství, avšak jen proto, že mnozí hospodáři v této skupině nepracují s vlastním inventářem, nýbrž s vypůjčeným za úplatu, což však náklad na inventář nijak nesnižuje“ (str. 318).

„Statistika zemstev,“ říká Postnikov, „ukazuje s nespornou jasností, že čím je hospodářství rozsáhlejší, tím méně je na danou plochu polí třeba inventáře, pracovních sil a tažného dobytka“ (str. 162).

„V předešlých kapitolách bylo již ukázáno,“ připomíná Postnikov dále, „že v tavrických újezdech je tento jev patrný ve všech skupinách rolníků i ve všech rayonech kraje. Tento jev je podle údajů statistiky zemstev patrný i u rolníků v jiných guberniích, kde je rovněž zemědělství hlavní složkou rolnického hospodářství. Tento jev je tedy značně rozšířen a stává se pravidlem ekonomicky velmi významným, neboť tímto pravidlem se značně ruší hospodářský smysl malého zemědělského hospodářství“ (str. 313).

Poslední Postnikovova připomínka je trochu předčasná: k důkazu o nevyhnutelnosti vytlačení malých hospodářství velkými nestačí konstatovat větší výhodnost velkých hospodářství (velkou láci produktu); nutno ještě konstatovat převahu peněžního hospodářství (přesněji řečeno produkce tržního zboží) nad naturálním, protože při naturálním hospodářství, kdy produkt je určen pro vlastní spotřebu výrobcovu, a nikoli pro trh, nesetkává se levný produkt na trhu s drahým, a proto jej nebude moci vytlačit. O tom bude ostatně pojednáno podrobněji dále.

Aby dokázal platnost výše zjištěného pravidla pro celé Rusko, uvádí Postnikov újezdy, ve kterých statistika zemstev provedla podrobně hospodářské rozdělení obyvatelstva na skupiny, a vypočítává rozsah orné půdy připadající na pár tažného dobytka a na pracovníka v různých skupinách. Závěr se nemění: „při malém rozsahu rolnického hospodářství musí rozloha orné půdy hradit 1¹/₂—2krát větší vydání na pracovní síly než u hospodářství rozsáhlejšího“ (str. 316). Toje správné, jak pokud jde o permskou gubernii (str. 314), tak také o voroněžskou, o saratovskou i o černigovskou (str. 315), takže Postnikov nesporně dokázal platnost tohoto pravidla pro celé Rusko.

Nyní přejdeme k otázce „důchodů a vydání“ (kapitola IX) různých skupin rolnických hospodářství a jejich vztahu k trhu:

„V každém hospodářství“, praví Postnikov, „představujícím samostatnou jednotku, skládá se plocha pozemků z těchto čtyř částí: jedna část produkuje potraviny pro výživu pracující rodiny a pracovníků žijících v hospodářství; je to — v úzkém smyslu — vyživovací plocha hospodářství; druhá část skýtá krmivo pro hospodářský dobytek a může být nazvána pícninovou plochou. Třetí část se skládá z pozemku při rolníkově usedlosti, cest, rybníků a j. a té části osevní plochy, z níž se sklízí osivo; tu lze nazvat hospodářskou plochou, protože slouží bez rozdílu celému hospodářství. Posléze — čtvrtá část produkuje obilí a plodiny určené buď ve sklizeném nebo ve zpracovaném stavu k odbytu z hospodářství na trh. To je odbytová čili tržní plocha hospodářství. Rozdělení plochy pozemků na uvedené čtyři složky je v každém soukromovlastnickém hospodářství určováno nikoli druhem pěstovaných plodin, nýbrž nejbližším cílem jejich pěstování.

Peněžní důchod hospodářství je určován odbytovou složkou jeho plochy, a čím větší je tato plocha a poměrná hodnota produktů na ní sklízených, tím více očekávají rolníci od trhu, a tím větší je to množství práce, která může být v zemi uplatňována mimo zemědělství v obvodu jejího trhu, tím větší je státní (daňový) a kulturní význam, který má pro zemi její zemědělství, a též čistý důchod samotného rolníka i jeho zdroje pro provádění investic do zemědělství a jeho zlepšení“ (str. 257).

Tento Postnikovův úsudek by byl zcela správný, kdyby v něm byla učiněna jedna, dosti podstatná oprava: autor mluví o významu zemědělské odbytové plochy pro zemi vůbec, zatím co se zřejmě může mluvit pouze o takové zemi, ve které převládá peněžní hospodářství a kde se větší část produktů stává zbožím. Zapomínat tuto podmínku, předpokládat, že se rozumí sama sebou, upouštět od přesného prozkoumání, nakolik platí v dané zemi, znamenalo by dopouštět se chyby vulgarisování politické ekonomie.

Vyjmout z celého zemědělského hospodářství jeho odbytovou plochu je velmi důležité. Pro vnitřní trh má význam nikoli důchod výrobce vůbec (tento důchod určuje životní úroveň tohoto výrobce), nýbrž výlučně jeho peněžní důchod. Výrobcův blahobyt naprosto není určován vlastnictvím peněžních prostředků: rolník, který získává ze svého pozemku takové množství produktů, jež plně dostačuje pro jeho vlastní spotřebu, ale vede naturální hospodářství, žije v dostatku, ale nemá peněžní prostředky; rolník polozbídačený, který sklízí z pozemku pouze nevelkou část obilí, jež potřebuje pro sebe, a opatřuje si ostatní množství obilí (byť i v menším množství a horší jakosti) náhodnými „výdělky“, nežije v dostatku, ale má přitom peněžní prostředky. Z toho je jasné, že každé uvažování o významu rolnických hospodářství a jejich výnosnosti pro trh nemůže mít žádnou cenu, nepřihlíží-li se k peněžní složce důchodu.

K určení, jaká je poměrná velikost čtyř uvedených částí osevní plochy v hospodářství rolníků různých skupin, vypočítává Postnikov především roční spotřebu obilí tak, že počítá přibližně dvě četvěrti obilí na osobu (str. 259), což činí ²/₃ děsjatiny osevní plochy na osobu. Dále autor stanoví pícninovou plochu na 1¹/₂ děsjatiny na každého koně, plochu potřebnou pro osivo na 6% orné půdy a dostává tyto číslice^[k] (str. 319):

	Ze 100 děsjatin oseté půdy připadá
	na plochu				peněžního důchodu v rublech
	hospodářskou	vyživovací	pícninovou	odbytovou	na 1 děsjatinu polí	na 1 hospo- dářství
U osévajících do 5 děsj.	6	90,7	42,3	- 39	-	-
U osévajících od 5—10 děsj.	6	44,7	37,5	+11,8	3,77	30
U osévajících od 10—25 děsj.	6	27,5	30	36,5	11,68	191
U osévajících od 25—50 děsj.	6	17	25	52	16,64	574
U osévajících přes 50 děsj.	6	12	21	61	19,52	1500

„Vykázaný rozdíl v peněžních důchodech hospodářství jednotlivých skupin,“ říká Postnikov, „znázorňuje dostatečně význam velikosti hospodářství, ve skutečnosti však tento rozdíl mezi výnosností osévaných ploch ve skupinách musí být jcštč včtší, neboť u nejvyšších skupin je nutno předpokládat větší výnos z děsjatiny a vyšší hodnotu prodávaného obilí.

Do tohoto přehledu výnosnosti jsme nezahrnuli celou plochu hospodářství, nýbrž jen ornou půdu, protože nemáme po ruce přesné údaje o tom, kolik je v tavrických rolnických hospodářstvích třeba různých luk a pastvin pro jednotlivé druhy dobytka; protože však peněžní důchod jihoruského rolníka, jenž se zabývá výhradně zemědělstvím, se určuje skoro výhradně osévanou plochou, charakterisují uvedené číslice dosti jasně rozdíl v peněžním důchodu z hospodářství různých skupin rolníků. Tyto cifry ukazují, jak značně se důchod mění podle rozsahu osévané plochy. Rodina s 75 děsjatinami polí utrží ročně v penězích až 1.500 rublů, rodina s 34¹/₂ děsjatinami polí ročně 574 rublů, kdežto při 16¹/₃ děsjatiny pouze 191 rublů. Rodina osévající 8 děsjatin dostává jen 30 rublů, tj. částku, která nestačí k úhradě peněžních výloh na hospodářství bez vedlejších výdělků. Uvedené číslice ovšem ještě nevykazují rentu z hospodářství; ke zjištění renty je nutno odpočítat z těchto číslic všechna peněžní vydání na hospodářství: na daně, inventář, stavby, na nákup oděvu, obuvi atd. Tyto výdaje se však nezvětšují poměrně podle zvyšování rozsahu hospodářství. Vydání na rodinu rostou úměrně podle početnosti rodiny, zatím co zvýšení její početnosti vjednotlivých skupinách, jak je vidět z tabulky, je pomalejší než zvyšování rozsahu osévané plochy. Pokud jde o celkové výdaje na hospodářství (placení pozemkové daně a pachtovného, opravy budov a inventáře), nevzrůstají v hospodářství v žádném případě více než úměrně k rozsahu hospodářství, kdežto celkový peněžní důchod z hospodářství, jak ukazuje předcházející tabulka, roste víc než přímo úměrně k rozsahu osévané plochy. Přitom jsou však tato vydání na hospodářství celkem nevelká proti hlavní položce vydání v hospodářství — na udržování pracovních sil. Můžeme tedy tento jev vyjádřit tak, že zemědělská renta v rolnickém hospodářství, připadající na děsjatinu, klesá tak, jak se zmenšuje rozsah hospodářství“ (str. 320).

Z Postnikovových údajů tedy vidíme, že rolnické zemědělské hospodářství je vzhledem k trhu v různých skupinách podstatně různé: nejvyšší skupiny (s osevní plochou přes 25 děsjatin na jedno hospodářství) vedou již obchodní hospodářství; cílem produkce obilí je získání důchodu. Naopak, v nejnižších skupinách nekryje zemědělství nutné potřeby rodiny (to se týká těch, kdo mají do 10 děsjatin polí na hospodářství); kdyby se vypočítala přesně veškerá vydání v hospodářství, pak by se určitě ukázalo, že se v takových skupinách hospodaří se ztrátou.

Velmi zajímavé je též použít údajů, které uvádí Postnikov, k vyřešení otázky, co společného má rozdělování rolnictva na různorodé skupiny s výší poptávky po zpeněžení obilí na trhu? Víme, že výše této poptávky závisí na rozsahu odbytové plochy, která však roste podle toho, jak vzrůstá rozsah hospodářství; současně s tím, jak vzrůstá rozsah hospodářství v nejvyšších skupinách, se totiž zmenšuje rozsah hospodářství ve skupinách nejnižších. Hospodářství nejnižších skupin je početně dvakrát tolik než hospodářství nejvyšších skupin: v tavrických újezdech je hospodářství nejnižších skupin 40%, kdežto hospodářství nejvyšších skupin jen 20%. Nevyplývá z toho vcelku, že toto hospodářské rozděleni zmenšuje rozsah poptávky na trhu? Vcelku máme právo odpovědět na tuto otázku záporně již na základě apriorních tvrzeni: jde o to, že v nejnižších skupinách je rozsah hospodářství tak malý, že všechny potřeby rodiny nemohou být ukojeny vlastním zemědělstvím; příslušníci těchto nejnižších skupin, aby neumřeli hladem, musí přinášet na trh svou pracovní sílu, jejímž prodejem získají určité peněžní prostředky a uvedou tak do rovnováhy (do určité míry) zmenšení poptávky, které vyplývá ze zmenšeni rozsahu hospodářství. Postnikovovy údaje však umožňují odpovědět na tuto otázku přesněji.

Vezměme jistý rozsah osevní plochy, např. 1 700 děsjatin, a připusťme, že je rozdělena na dva díly: jednak mezi rolnictvo hospodářsky sourodé, jednak mezi rolníky, kteří se rozpadli na různorodé skupiny, jaké vidíme dnes v tavrických újezdech. V prvním případě, počítáme-li na střední rolnické hospodářství 17 děsjatin osevní plochy (jak tomu také ve skutečnosti v tavrických újezdech je), nám vychází 100 hospodářství, která plně uhrazují svoji spotřebu zemědělstvím. Poptávka po zpeněžení na trhu se bude rovnat 191 x 100 = 19 100 rublů. — Druhý příklad: 1700 děsjatin osevní plochy je rozděleno mezi těchto 100 hospodářství jinak, a to tak, jak je ve skutečnosti rozdělena osevníplocha mezi tavrické rolníky: 8 hospodářství vůbec nezasévá, 12 zasévá po 4 děsjatinách, 20 po 8, 40 po 16, 17 po 34 a 3 po 75 (vychází celkem 1.651 děsjatin osévané půdy, tedy ani ne plných 1.700 děsjatin). Při takovém rozdělení nebude velmi značná část rolníků (40%) s to získat ze své půdy dostatečný důchod, který by kryl celou jejich spotřebu. Výše peněžní poptávky vůči trhu, počítáme-li pouze hospodářství s osevní plochou přes 5 děsjatin na hospodářství, bude taková: 20 x 30 + 40 x 191 + 17 x 574 + 3 x 1.500 = 27 498 rublů. Vidíme, že přes vypuštění celých 20 hospodářství [jež mají nesporně rovněž peněžní důchod, jenže ne z prodeje svých produktů], přes zmenšení osevní plochy na 1.603 děsjatiny — celková výše poptávky po zpeněžení na trhu vzrostla.

Bylo již řečeno, že rolníci nejnižších hospodářských skupin jsou nuceni prodávat svoji pracovní sílu; a naopak, příslušníci nejvyšších skupin ji musí kupovat, neboť jejich vlastní pracovníci už nestačí k obdělávání jejich velké osevní plochy. Musíme nyní podrobněji pojednat o tomto důležitém jevu. Zdá se, že Postnikov nepočítá tento jev k „novým hospodářským proudům v životě rolnictva“ (alespoň se o něm nezmiňuje v předmluvě, kde shrnuje výsledky své práce); tento jev však zasluhuje mnohem větší pozornosti než zavádění strojů nebo rozšiřování orné půdy u majetných rolníků.

„Majetnější rolnictvo v tavrických újezdech,“ praví autor, „vůbec používá v značné míře námezdních pracovníků a hospodaří na takové ploše, která o mnoho převyšuje pracovní schopnost rodin samých. Např. ve sledovaných třech újezdech připadá ve všech kategoriích rolníků na 100 rodin tento počet námezdních sil:

Neosévajících.....................................................................	3,8%
Osévajících do 5 děsj.........................................................	2,5%
Osévajících 5 - 10 děsj.......................................................	2,6%
Osévajících 10 - 25 děsj.....................................................	8,7%
Osévajících 25 - 50 děsj.....................................................	34,7%
Osévajících přes 50 děsj.....................................................	64,1%
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯	¯¯¯¯¯¯
Celkem..............................................................................................................	12,9%

Tyto číslice ůkazují, že námezdní pracovníky si drží převážně rolníci zámožní, se značně velkou osevní plochou“ (str. 144).

Porovnáme-li již dříve uvedené údaje o počtu rodin podle skupin bez námezdních sil (rozdělené podle tří újezdů^[l]) i s námezdními silami (ve všech třech újezdech dohromady^[m]), pak vidíme, že u rolníků, osévajících 25 — 50 děsjatin na hospodářství, se zvyšuje počet pracovních sil v hospodářství najímáním přibližně o ¹/₃ (od 1,8—1,9 pracovníka na jednu rodinu do 2,4), kdežto u rolníků s osevní plochou přes 50 děsjatin na hospodářství se počet pracovníků zvyšuje téměř dvojnásobně (od 2,3 do 5), tedy dokonce na více než dvojnásobek autorova výpočtu, který soudí, že tato skupina musí najímat až 8.241 pracovníků (str. 115), ač má svých 7.129 lidí. Že z nejnižších skupin musí odcházet velmi značný počet pracovníků za přivýdělkem, je patrno již z toho, že zemědělské hospodářství není s to dát jim takové množství produktů, jaké je nutné k živobytí. Žel, přesné údaje o množství pracovníků odcházejících za výdělkem nemáme. Jako nepřímý ukazatel tohoto počtu může sloužit počet rolníků dávajících do pachtu své příděly: výše bylo uvedeno Postnikovovo tvrzení, že v sledovaných tavrických újezdech nevyužívá asi ¹/₃ obyvatelstva plně své přídělové půdy.

IV

Z uvedených údajů je vidět, že Postnikov plně dokázal své tvrzení o „ohromné rozdílnosti“ v hospodářském postavení jednotlivých hospodářství. Tato rozdílnost se týká nejen stupně majetkového zabezpečení rolníků a rozsahu jejich osevních ploch, nýbrž i rázu hospodářství v různých skupinách. Nejen to. Ukazuje se, že termíny: „rozdílnost“ a „diferenciace“ nestačí k plnému vystiženi tohoto jevu. Má-li jeden rolník jeden kus tažného dobytka, kdežto druhý 10, nazýváme to diferenciací, jestliže si však jeden připachtovává desítky děsjatin půdy nad zabezpečující příděl s jediným cílem — získat jejich využitím důchod, a bere tím druhému rolníkovi možnost zpachtovat si půdu, kterou potřebuje k obživě své rodiny — pak máme před sebou zřejmě něco mnohem většího; takový jev musíme nazvat „soupeřením“ (str. 323), „bojem hospodářských zájmů“ (str. XXXII). Když Postnikov používá těchto termínů, není si dostatečně vědom celého jejich významu; nepostihuje též, že i tyto termíny se ukazují nedostatečnými. Pachtovat přídělovou půdu od zchudlé skupiny obyvatelstva, najímat si jako zemědělského dělníka rolníka, který zanechal svého hospodářství, to už není jen „soupeření“, to už je přímé vykořisťováni (str. 323).

Uznávajíce velké hospodářské soupeření mezi soudobým rolnictvem, nemůžeme se již omezit jen na pouhé rozděleni rolníků na několik vrstev podle stupně hospodářského zabezpečeni. Takové rozdělení by stačilo, kdyby výše uvedené rozdíly znamenaly jen rozdíly kvantitativní. Tak tomu však není. Jestliže jedna část rolníků sleduje v zemědělství prospěch hospodářský a výsledkem je značný peněžní důchod, kdežto druhá skupina nekryje vlastním zemědělstvím ani spotřebu rodiny, zakládají-li nejvyšší skupiny rolníků své zlepšené hospodářství na ochuzováni skupin nejnižších, používá-li majetné rolnictvo ve značné míře námezdní práce, kdežto chudé rolnictvo je nuceno prodávat svoji pracovní sílu, pak jsou to již nesporně rozdíly kvalitativní, a naším úkolem nyní musí být — rozdělit rolnictvo na skupiny podle odlišnosti povahy jejich hospodářství (při čemž chápeme jako povahu hospodářství zvláštnosti nikoli technické, nýbrž ekonomické).

Postnikov věnoval příliš málo pozornosti těmto posledním rozdílům; proto, i když uznává nutnost „všeobecnějšího rozděleni obyvatelstva na skupiny“ (str. 110) a pokouší se takové rozdělení provést, nemůže být jeho pokus, jak hned uvidíme, uznán za zcela zdařilý.

„K všeobecnějšímu rozdělení obyvatelstva na hospodářské skupiny,“ praví Postnikov, „využijeme jiného příznaku, který, byť není krajově hospodářsky stejný, odpovídá spíše takovému rozdělování na skupiny, které provádějí rolníci mezi sebou sami a je zjištěno ve všech okresech i statistikami zemstev. Toto rozdělování se provádí podle stupně, jak samostatně si může počínat rolník ve vedení hospodářství, v závislosti na množství tažného dobytka v hospodářství“ (str. 110).

„V této době lze rolnictvo jihoruských krajů rozdělit podle stupně hospodářské samostatnosti rolníků a současně podle způsobu jejich hospodaření na tyto tři hlavní skupiny:

1) Rolníky s plným potahem čili takové, kteří mají potah, tj. přípřež k pluhu nebo nářadí, které jej nahrazuje při orání, kteří vystačí při polních pracích s vlastním dobytkem a nemusí si najímat dobytek a pomáhat si potahem cizím. Tito rolnici mají k orání pluhem nebo k hákování 2—3 páry nebo více tažného dobytka a podle toho mají v hospodářství tři dospělé pracovníky nebo aspoň 2 dospělé pracovníky a jednoho polodělníka.

2) Rolníky s polovičním potahem čili takové, kteří si vypomáhají přípřeží, tj. rolníky, kteří dávají při polních pracích dohromady svůj potah, protože nemají dostatečný počet dobytka k potahu samostatnému. Takoví rolníci mají v hospodářství pár nebo půl druhého páru a v některých případech i dva páry tažného dobytka a podle toho jednoho nebo dva dospělé pracovníky. Je-li půda tvrdá a je nutno zapřáhnout do pluhu (nebo do háku, který jej nahrazuje) tři páry tažného dobytka, musí takoví rolníci dávat přípřež dohromady, i když mají dva páry tažného dobytka.

3) Rolníky bez potahu čili „pěši“, kteří nemají vůbec žádný dobytek nebo mají jeden kus tažného dobytka (větši.nou koně, neboť voli jsou drženi obyčejně v párech a chodí jen zapřaženi v páru). Takoví rolníci pracují tak, že si najímají cizí dobytek nebo svou půdu propachtovávají za část úrody a nemají vůbec osevní plochu.

Takové rozdělení na skupiny podle hospodářských příznaků, které jsou v rolnickém životě základní, jakým je v daném případě počet tažného dobytka a způsob zapřahání, provádějí obyčejně sami rolníci. Takové rozdělování má však mnoho variant, jak uvnitř každé jednotlivé výše vyjmenované skupiny, tak i v rozdělení skupin samých mezi sebou“ (str. 121).

Početnost těchto skupin v procentech k celkovému počtu hospodářství je taková (str. 125):

	I	II	III
	Pracujících s vlastním dobytkem	Pracujících při pomoci cizího potahu	Pracujících s najatým dobytkem	Bez osevní plochy
berďanský újezd	37	44,6	11,7	6,7
melitopolský újezd	32,7	46,8	13	7,5
dněperský újezd	43	34,8	13,2	9

Vedle této tabulky uvádí autor rozdělení hospodářství na skupiny podle počtu chovaného tažného dobytka, aby stanovil množství potahů v uvedených újezdech:

	Počet hospodářství v procentech jejich celkového počtu
	Majících v hospodářství tažný dobytek			Nemajících tažný dobytek
	4 a více kusů	2 - 3 kusy	1 kus
berďanský újezd	36,2%	41,6%	7,2%	15%
melitopolský újezd	34,4%	44,7%	5,3%	15,6%
dněperský újezd	44,3%	36,6%	5,1%	14%

V tavrických újezdech je tudíž k plnému potahu třeba nejméně čtyř kusů tažného dobytka v hospodářství.

Takové rozdělení na skupiny, provedené Postnikovem, nemůže být uznáno za zcela zdařilé především proto, že uvnitř každé z těchto tří skupin jsou patrné značné rozdíly:

„Ve skupině rolníků s potahem,“ praví autor, „shledáváme v jižním Rusku velkou rozdílnost: vedle velmi početného potahu zámožných rolníků existuje také slabý potah u rolníků chudších. Majetní rolníci se dělí zase na rolníky s úplným potahem (6—8 i více kusů tažného dobytka) a s neúplným (4—6 kusů)... Kategorie ‚pěších‘ rolníků rovněž skýtá mnoho rozdílů co do majetnosti“ (str. 124).

Druhá nevýhoda rozdělování, jak je provádí Postnikov, tkví v tom, že ve statistice zemstev není, jak už bylo uvedeno výše, rozdělení obyvatelstva na skupiny provedeno podle počtu tažného dobytka, nýbrž podle osevní plochy. Abychom mohli vyznačit přesně majetkový stav různých skupin, je třeba rozdělovat rolníky na skupiny podle rozsahu osevní plochy.

Postnikov rozděluje podle tohoto příznaku obyvatelstvo znovu přesně na tři skupiny: na rolníky málo osévající — s osevní plochou do 10 děsjatin a bez osevní plochy; středně osévající — s osevní plochou 10—25 děsjatin, a mnoho osévající — s osevní plochou přes 25 děsjatin na hospodářství. První skupinu autor nazývá „chudou“, druhou střední, třetí — majetnou.

O početnosti těchto skupin Postnikov praví:

„Celkem je mezi tavrickými rolníky (bez kolonistů) asi ¹/₆ celkového počtu hospodářství mnoho osévajících, kolem 40% se střední osevní plochou a něco přes 30% hospodářství málo osévajících a neosévajících. Celkem v tavrických újezdech (s kolonisty) patří k mnoho osévajícím ¹/₅ obyvatelstva čili asi 20%, k středně osévajícím 40% a k málo osévajícím a neosévajícím — asi 40%“ (str. 112).

Započítáním Němců se tedy mění složení skupin velmi nepatrně, takže použití celkových údajů o celém újezdu nebude nesprávné.

Naším úkolem teď je vylíčit podle možnosti přesně hospodářský stav každé z těchto skupin zvlášť a vynasnažit se tak zjistit jak rozsah, tak i příčiny hospodářské „soupeřivosti“ mezi rolnictvem.

Postnikov si takový úkol nevytyčil; proto údaje, které uvádí, jsou značně neuspořádané a celkové úsudky o skupinách nejsou dostatečně určité.

Začneme nejnižší skupinou — chudou, do které spadaj{ v těchto tavrických újezdech ²/₅ obyvatelstva.

Nakolik je tato skupina opravdu chudá, o tom lze nejlépe soudit podle počtu tažného dobytka (hlavního výrobního nástroje v zemědělství). V sledovaných třech újezdech tavrické gubernie má z celkového počtu tažného dobytka, 263.589 kusů, nejnižší skupina (str. 117) 43.625 kusů, tj. celkem 17%, což je 2¹/₃ krát méně než střední. Údaje o tom, kolik procent hospodářství je bez tažného dobytka, byly uvedeny výše (80%—48%—12% ve třech kategoriích nejnižší skupiny). Postnikov na podkladě těchto údajů dospěl k závěru, že „procento rolníků bez vlastního dobytka je značné pouze ve skupinách bez osevní plochy a s osevní plochou do 10 děsjatin na hospodářství“ (str. 135). Rozsah osevní plochy této skupiny odpovídá počtu dobytka: na vlastní půdě je oséváno z celkového počtu 962.933 děsjatin (ve všech třech újezdech), 146.114 děsjatin, tj. 15%. Připočtením připachtované půdy se zvyšuje osevní plocha na 174.496 děsjatin, protože se přitom však zvyšuje osevní plocha i v jiných skupinách a zvyšuje se více než v nejnižší skupině, vyplývá z toho, že osevní plocha nejnižší skupiny činí jen 12% celkové osevní plochy, tedy ¹/₈ osevní plochy připadá na více než ³/₈ obyvatelstva. Připomeneme-li, že autor považuje za normální osevní plochu (tj. kryjící celou spotřebu rodiny) právě střední osevní plochu rolníka tavrické gubernie, lze lehce poznat, jak je tato skupina, s osevní plochou 3¹/₃krát menší než plocha skupiny střední, při rozvržení půdy zkrácena.

Je velmi přirozené, že zemědělství této skupiny je za takových podmínek ve velmi smutném stavu: výše jsme viděli, že 33—39% obyvatelstva tavrických újezdů, tedy převážná většina nejnižší skupiny, nemá vůbec orné nářadí. Rolníci, kteří nemají inventář, musí nechat ležet půdu ladem a dávat své příděly do pachtu: Postnikov soudí, že takových rolníků (s hospodářstvím již nesporně zcela rozvráceným) je kolem ¹/₃ obyvatelstva, tj. opět značná většina chudé skupiny. Připomínáme mimochodem, že tento jev „prodávání“ přídělů (používáme obvyklého výrazu rolníků) konstatovala statistika zemstev všude a ve velmi značném rozsahu. Tisk, který tento fakt zaznamenal, již vynalezl prostředek proti tomu — nezcizitelnost přídělů. Postnikov má zcela právem výhrady proti účinnosti podobných opatření, která usvědčují své autory z čistě byrokratické víry v sílu příkazů vrchnostenských orgánů. „Je nesporné,“ praví Postnikov, „že pouhý zákaz předávání půdy do pachtu neodstraní tento jev, jehož kořeny tkvějí v nynějším hospodářském řádu rolnického života příliš hluboko. Rolník, který nemá inventář a prostředky pro vlastní hospodářství, nemůže ve skutečnosti využívat svého přídělu a musí jej pronajímat jiným rolníkům, kteří mají prostředky k hospodaření. Přímý zákaz předávání půdy si vynutí dělat to potají, bez kontroly, a pravděpodobně za horších podmínek pro toho, kdo předává půdu, než je tomu teď, protože ten, kdo dává půdu do pachtu, je k tomu nucen. A pak, aby rolníci platili státu daňové nedoplatky, bude o osudu jejich přídělů stále častěji rozhodovat obecní „rasprava^[6], a takové přidělování bude pro chudé rolníky nejméně výhodné“ (str. 140).

Naprostý úpadek hospodářství je patrný u celé chudé skupiny:

„V podstatě vzato,“ praví Postnikov, „mezi neosévajícími a málo osévajícími rolníky, kteří si k obdělávání půdy najímají cizí dobytek, není v jejich hospodářském postavení velkého rozdílu. První dávají rolníkům ze své obce do pachtu veškerou svou půdu a druzí pouze část, avšak obojí buď pracují jako zemědělští dělníci u rolníků ze své obce, nebo chodí za vedlejším výdělkem a většinou si přivydělávají v zemědělství, žijíce na svém hospodářství. Proto je možno obě kategorie rolníků — neosévajících i mdlo osévajících — zkoumat společně; ti i oni patří k rolníkům přicházejícím o své hospodářství, většinou zchudlým nebo chudnoucím, nemajícím ani dobytek a inventář nutný k vedení hospodářství“ (str. 135).

„Jsou-li hospodářství s půdou ležící ladem a neosévanou ve většině případů zbídačená,“ praví Postnikov dále, „pak hospodářství málo osévající a dávající svoji půdu do pachtu tento osud čeká. Každá větší neúroda nebo náhodné neštěstí, ku př. požár, uhynutí koní a pod., po každé vyřadí z této skupiny část rolníků do kategorie nehospodařících a zemědělských dělníků. Pro rolníka, který přišel nějakým způsobem o svůj tažný dobytek, to znamená první krok k úpadku. Musí-li rolník obdělávat půdu tak, že si najímá cizí potah, musí počítat s mnoha náhodnostmi, nemůže hospodařit normálně a musí obvykle zmenšovat osevní plochu. Takovému rolníkovi odpírají úvěr v místní záložně i lidé v obci [v poznámce: „V tavrických újezdech je ve velkých obcích velmi mnoho úvěrních spolků, které provádějí své operace pomocí výpůjček ze státní banky, ale půjčují z nich jen majetným a v dostatku žijícím rolníkům.“]; půjčku dostávají obvykle za těžších podmínek než rolníci ‚zámožní‘. ‚Jak mu dát,‘ říkají rolníci, ‚když není z něho co brát.‘ Když se jednou rolník zaplete do dluhů, při prvním neštěstí přichází o půdu, zvláště nemá-li také zaplaceny státní daně“ (str. 139).

Jak hluboký je úpadek zemědělského hospodářství rolníků chudé skupiny, je ještě lépe vidět z toho, že autor nechce odpovědět ani na otázku, jak tito rolníci hospodaří. V hospodářstvích osévajících méně než 10 děsjatin, praví Postnikov, „je zemědělství v podmínkách příliš náhodných, než aby bylo možné se vyslovit o jeho určitých metodách“ (str. 278).

Uvedené charakteristiky hospodářství rolníků nejnižší skupiny jsou, přes svou početnost, naprosto nedostatečné. Tyto charakteristiky jsou výhradně záporné, zatím co musí přece být dána i charakteristika kladná. Slyšeli jsme dosud jen o tom, že započítávat rolníky této skupiny k samostatným rolníkům nelze, protože jejich zemědělství je v naprostém úpadku, protože osevní plocha je krajně nedostačující, a pak proto, že obdělávání půdy je u nich závislé na náhodě: „Přidržovat se nějakého pravidla v osévání,“ připomínají statistiky v popisu bachmutského újezdu, „mohou jen bohatí a majetní rolníci, kteří mají dostatek osiva, kdežto venkovská chudina seje, co má, kde a co se dá“ (str. 278). Avšak existence celé této masy rolnictva, spadající do nejnižší skupiny (ve třech tavrických újezdech je to přes 30.000 hospodářství a přes 200.000 osob obého pohlaví), nemůže spočívat na náhodě. Neuživí-li se ze svého vlastního hospodářství, z čeho tedy jsou živi? Hlavně z prodeje své pracovní síly. Výše jsme viděli, že Postnikov o rolnících této skupiny řekl, že si opatřují existenční prostředky jako zemědělští dělníci a z toho, co si přivydělají. Protože na jihu není skoro vůbec průmyslového podnikání, lze si přivydělat jen v zemědělství, což v podstatě znamená, že se dávají najímat na zemědělské práce. Aby bylo podrobně dokázáno, že hlavním rysem hospodářství rolníků nejnižší skupiny je prodej pracovní síly, prozkoumáme tuto skupinu podle kategorií, na které ji rozděluje statistika zemstev. O rolnících neosévajících není třeba mluvit: to jsou ryzí zemědělští dělníci. Ve druhé kategorii máme již rolníky osévající do 5 děsjatin na hospodářství (průměr 3,5 děsjatin). Z výše uvedeného rozdělení osevní plochy na hospodářskou, pícninovou, vyživovací a tržní je vidět, že taková osevní plocha naprosto nestačí. „První skupina, s osevní plochou do 5 děsjatin na hospodářství,“ praví Postnikov, „nemá ve své osevní ploše odbytovou, tržní plochu; může existovat jedině s pomocí vedlejšího výdělku, který si lidé opatřují jako zemědělští dělníci a pod. způsoby“ (str. 319). Zbývá poslední kategorie, rolníci s osevní plochou 5—10 děsjatin na hospodářství. Vzniká otázka, v jakém poměru je samostatné zemědělské hospodářství rolníků této skupiny k tak zvaným „přivýdělkům“? K přesnému zodpovědění této otázky by bylo nutno mít několik typických rolnických rozpočtů, týkajících se rolníků této skupiny. Postnikov plně uznává nutnost a důležitost rozpočtových údajů, uvádí však, že „shromažďování takových údajů je velmi ztíženo, a v mnoha případech je to pro statistiky prostě nemožné“ (str. 107). S touto připomínkou lze velmi těžko souhlasit: moskevští statistikové sestavili několik velmi zajímavých a podrobných rozpočtů (ve „Sborníku statistických údajů o moskevské gubernii“. Oddělení hospodářské statistiky. Sv. VI a VII); v některých okresech voroněžské gubernie, jak uvádí sám autor, jsou shrnuty rozpočtové údaje dokonce podle jednotlivých hospodářství.

Je velká škoda, že vlastní Postnikovovy údaje o rozpočtech jsou krajně nedostačující: uvádí 7 rozpočtů německých kolonistů a pouze jeden rozpočet ruského rolníka, při čemž se všechny rozpočty týkají velkých rolníků (minimum — u ruského — 39¹/₅ děsjatiny osevní plochy); spadají tedy do takové skupiny, jejíž hospodářství si lze jasně představit podle existujících údajů statistiky zemstev. Postnikov vyslovuje politování nad tím, že „se mu nepodařilo opatřit na zájezdu více rolnických rozpočtů“, a praví, že „zjistit přesné číslice pro tyto rozpočty je vůbec nesnadné. Obyvatelé tavrické gubernie dali své výpovědi o bospodářském stavu dosti otevřeně, avšak přesné číslice o svém příjmu a vydání většinou sami neznají. Lépe si už rolníci vzpomínají na celkovou sumu svého vydání nebo na větší příjmy a vydání, avšak podrobnější číslice jim skoro vždy vyprchávají z paměti“ (str. 288). Lépe by však bylo opatřit několik rozpočtů, třeba bez malicherných podrobností, než sestavovat, jak to učinil autor, „na 90 soupisů s oceněním“ hospodářského zařízení, které je dosti jasně zjišťováno v soupisech hospodářství, které provádějí zemstva.

Protože tedy nemáme k disposici rozpočty, jsou tu jen dvojí údaje k stanovení povahy hospodářství oné skupiny, o které pojednáváme: jednak Postnikovovy výpočty o rozloze vyživovací osevní plochy, připadající na jednotlivé hospodářství průměrné rodiny, jednak údaje o rozdělení osevní plochy na 4 složky a o průměrné výši peněžních vydání (na rodinu ročně) místních rolníků.

Na podkladě podrobných výpočtů o počtu děsjatin osevní plochy, nutné k obživě rodiny, na osivo a krmení dobytka, činí Postnikov tento konečný závěr:

„Průměrná rolnická rodina, žijící v průměrném dostatku výhradně ze zemědělství a hospodařící bez deficitu a při průměrných úrodách, musí mít ve své osevní ploše — 4 děsjatiny na obživu rodiny o 6 a půl členech, 4¹/₂ děsjatiny na krmivo pro tři tažné koně, l¹/₂ děsjatiny na osivo a 6—8 děsjatin na obilí pro prodej na trhu, tedy celkem 16—18 děsjatin osevní plochy. Průměrný tavrický rolník má kolem 18 děsjatin osevní plochy na hospodářství, avšak 40% obyvatelstva tří tavrických újezdů má necelých 10 děsjatin osevní plochy na hospodářství, a zabývá-li se přece jen zemědělstvím, tedy jen proto, že si část svého důchodu opatřuje vedlejšími výdělky a propachtováním své půdy. Hospodářský stav této části obyvatelstva je nenormální, vratký, neboť ve většině případů nemůže mít doma zásoby na špatný rok“ (str. 272).

Protože průměrný rozsah osevní plochy jednotlivého hospodářství ve skupině, o které pojednáváme, činí 8 děsjatin, tj. necelou polovinu toho, co je nezbytně třeba (17 děsjatin), pak můžeme právem z toho uzavřít, že si rolníci této skupiny opatřují větší část svých příjmů — „přivýdělky“, tj. prodejem své pracovní síly.

Druhý rozpočet: Podle výše uvedených Postnikovových. údajů o rozdělení osevní plochy bude z 8 děsjatin osevni plochy ponecháno 0,48 děsjatin na osivo; 3 děsjatiny na píci pro dobytek (v této skupině připadají na hospodářství dva, a nikoli tři kusy tažného dobytka), 3,576 děsjatin na obživu rodiny (její početnost je rovněž podprůměrná — kolem 5¹/₂, a nikoli 6¹/₂ osob), takže na odbytovou plochu zbývá necelá děsjatiria (0,944); důchod z ní odhaduje autor na 30 rublů. Avšak suma nejnutnějších peněžních vydání rolníka tavrické gubernie je mnohem vyšší. Shromáždit údaje o výši peněžních vydání je mnohem snazší než údaje o rozpočtech, praví autor, protože rolníci často kalkulují budoucí vydání sami. Z těchto rozpočtů o vydáních vysvítá, že:

„Pro průměrně velkou rodinu, tj. skládající se z muže-pracovníka, ženy a 4 dětí malých a odrostlejších, hospodaří-li tato rodina na své půdě, asi tak na 20 děsjatinách, bez pachtu, se celkové vydání rolníka tavrické gubernie odhaduje na 200—250 rublů ročně. Suma 150—180 rublů se považuje za minímum peněžního vydání, které musí mít malá rodina, bude-li se přitom ve všem omezovat. Roční důchod nižší než tato suma se již považuje za nemožný, neboť pracovník se ženou si přivydělávají v tomto kraji jako zemědělští dělníci při plné stravě a bytu 120 rublů ročně, při čemž nemají žádná vydání na udržování dobytka, inventáře a j. a mohou ještě dostávat ‚přebytky‘ z půdy, kterou dávají do pachtu lidem ze své obce“ (str. 289). Protože skupina, o které pojednáváme, patří do podprůměrné kategorie, nevezmeme průměrnou výši peněžního vydání, nýbrž minimální a dokonce nejnižší číslici minima — 150 rublů, které musí být opatřeny „přivýdělkem“. Při této kalkulaci vynese rolníkovi této skupiny vlastní hospodářství (30 ± 87,5^[n] =) 117,5 rublu, kdežto prodej jeho pracovní síly —120 rublů. Vychází nám tedy znovu, že rolníci této skupiny mohou ze samostatného hospodářství uhradit pouze menší polovinu svých minimálních vydání^[o].

Prozkoumání povahy hospodářství ve všech kategoriích nejnižší skupiny vede tedy k nespornému závěru, že i když většina rolníků má nevelké osevní plochy, přesto je převládajícím zdrojem jejich existenčních prostředků prodej jejich pracovní sily. Všichni rolníci této skupiny jsou spíše námezdními dělníky než samostatnými rolníky.

Postnikov si tuto otázku povahy hospodářství rolníků nejnižší skupiny neklade a poměr jejich výdělků k vlastnímu hospodářství neobjasnil, což je velký nedostatek jeho práce. V důsledku toho zůstal v jeho práci nedosti vyjasněn jev na první pohled podivný, že totiž rolníci nejnižší skupiny, kteří mají příliš málo své půdy, se jí zbavují a dávají ji do pachtu; tím se stalo, že tu zůstala bez spojitosti s celkovou povahou hospodářství důležitá skutečnost, že množství výrobních prostředků (tj. půdy a inventáře) rolníků nejnižší skupiny je značně podprůměrné. Jelikož průměrné množství výrobních prostředků zabezpečuje právě jen uhrazení nejnutnějších potřeb rodiny, tu z uvedeného zkrácení chudých rolníků v celkovém rozdělení pro ně naprosto nutně vyplývá — že musí hledat cizí výrobní prostředky k uplatnění své práce, tj. prodávat se.

Přejděme ke druhé skupině — střední, do které též spadá 40% obyvatelstva. Sem patří rolníci s osevní plochou od 10 do 25 děsjatin na hospodářství. Výrazu „střední“ lze u této skupiny plně použít, avšak s tou výhradou, že množství jejich výrobních prostředků je poněkud (málo) pod průměrem: 16,4 děsjatiny osevní plochy na hospodářství při celkovém průměru u všech skupin 17 děsjatin. Dobytka 7,3 kusu na hospodářství při průměru 7,6 (tažného dobytka 3,2 při průměru 3,1). Celé osevní plochy na hospodářství 17—18 děsjatin (přídělové, koupené i zpachtované) při průměru 20—21 děsjatin v sledovaných újezdech. Porovnání počtu děsjatin osevní plochy na jedno hospodářství s normou, kterou uvádí Postnikov, ukazuje, že hospodaření na vlastní půdě vynese této skupině stěží tolik, co je nutno k obživě.

Podle všech těchto údajů by bylo možné soudit, jak se zdá, že hospodářství rolníků této skupiny bude nejpevnější: rolník jím uhrazuje všechna svá vydání; pracuje nikoli proto, aby získal důchod, nýbrž jedině proto, aby ukojil nejnutnější spotřebu. Ve skutečnosti však vidíme pravý opak: hospodářství rolníků této skupiny se vyznačuje velmi značnou nepevností.

Předně se ukazuje, že dostačující průměrný rozsah osevní plochy v této skupině je 16 děsjatin. Rolníci, mající od 10 do 16 děsjatin osevní plochy, tedy zemědělstvím všechna svá vydání neuhrazují a jsou též nuceni vyhledávat přivýdělek. Z výše uvedeného přibližného Postnikovova výpočtu vidíme, že tato skupina si najímá 2.846 dělníků a za výdělkem z ní odchází 3.389, t. j. o 543 víc. Tedy asi polovina hospodářství této skupiny není plně zabezpečena.

Dále v této skupině připadají na hospodářství 3,2 kusu tažného dobytka, zatím co k potahu jsou třeba, jak jsme viděli výše, 4 kusy. Značná část rolníků této skupiny tedy nemůže vystačit se svým dobytkem při obdělávání půdy a musí si vypomáhat potahem cizím. Rolníků, kteří si vypomáhají potahem, je v této skupině též nejméně polovina; to lze soudit proto, že úplný potah má celkem 40% hospodářství, z nichž 20% doplňuje majetnou nejvyšší skupinu, kdežto ostatních 20% spadá do skupiny střední, takže nejméně polovina střední skupiny je bez dostatečného potahu. Přesný počet rolníků této skupiny, vypomáhajících si potahem, Postnikov neuvádí. Nahlédneme-li do sborníků statistiky zemstev, nalézáme tyto údaje (ze dvou újezdů)^[p]:

	Celkem ve skupině s osevní plochou 10 - 25 děsjatin		Z celkového počtu osévaných děsjatin obdělávají:
			Vlastním dobytkem		Potahem sousedské výpomoci		Najatým		Jiným způsobem
	hospo- dářství	děsjatin osevní plochy	hospo- dářství	děsjatin osevní plochy	hospo- dářství	děsjatin osevní plochy	hospo- dářství	děsjatin osevní plochy	hospo- dářství	děsjatin osevní plochy
melitopolský újezd	13 789	226 389,21	4 218	79 726,55	9 201	141 488,26	321	4 405,8	49	773,3
dněperský újezd	8 234	137 343,75	4 029	71 125,2	3 835	61 195,05	320	4 325,5	50	707,25

V obou újezdech tedy ve střední skupině obdělává půdu svým dobytkem menšina hospodářství: v melitopolském necelá třetina hospodářství; v dněperském necelá polovina. Výše uvedený počet rolníků vypomáhajících si potahem, ve všech třech újezdech (polovina), je tedy spíše příliš nízký a není nijak zveličen. Pochopitelně, nemůže-li rolník obdělávat půdu svým dobytkem, již to dostatečně charakterisuje nepevnost jeho hospodářství; k ilustraci však uvedeme Postnikovovo vylíčení způsobu, jak si rolníci vypomáhají potahem. Žel, autor věnuje tomuto hospodářsky i sociálně zajímavému jevu příliš málo pozornosti.

„Rolníci, kteří si vypomáhají potahem,“ píše Postnikov, „obdělávají méně půdy [než rolníci, pracující se svým dobytkem] v důsledku téhož pravidla mechaniky, podle kterého tři koně v jedné zápřeži neutáhnou třikrát tolik co jeden kůň. Stává se, že rolníci, kteří si vypomáhají potahem, bydlí na různých koncích vesnice (pomáhají si převážně příbuzní), a pak počet úseků polí bývá u dvou rolníků (pomáhají si i 3 rolníci) dvakrát větší než u jednoho. Všechno to si vyžaduje delší dobu na přejezdy. [V poznámce: „Při rozdělování půdy dostává každé hospodářství v určitém klínu parcelu v celku podle počtu osob, a proto u těch, kteří mají rodinu malou, jsou parcely menší. Podmínky sousedské výpomoci potahem jsou v tavrické gubernii velmi rozličné. Kdo z těchto lidí má hák, tomu se zoře o děsjatinu víc, např. jednomu 10 a druhému 11 děsjatin, nebo ten, kdo nemá hák, hradí všechny výlohy na jeho opravy v době prací. Totéž je při nerovnosti počtu tažného dobytka: jednomu se oře o den víc atd. Ve vsi Kamence dostává vlastník háku 3—6 rublů v penězích za jaro. Mezi těmi, kdož si vypomáhají potahem, jsou vůbec velmi časté neshody.“] Také k dohodě mezi lidmi je třeba jisté doby a stává se, že se úmluva před ukončením prací rozbije. V jiných případech chybí rolníkům, vypomáhajícím si potahem, kůň k vláčení a vypřahují jej z háku: jedni koně jedou pro vodu a jiní vláčejí. Ve vesnici Juzkujích mně sdělili, že rolníci pomáhající si potahem často zhákují za den nejvýše 1 děsjatinu, tj. o polovinu méně, než je obvyklé“ (str. 233).

K nedostatku živého inventáře se připojuje nepočetnost inventáře mrtvého. Z výše uvedené tabulky o počtu inventáře, připadajícího na jedno hospodářství v různých skupinách, je vidět, že ve střední skupině připadá ve všech újezdech nejméně jeden pluh na hospodářství. Ve skutečnosti není množství inventáře ani v rámci téže skupiny stejné. Postnikov, žel, o tom údaje neuvádí, a tak jsme nucení obrátit se k statistickým sborníkům zemstev. V dněperském újezdu nemá 1.808 hospodářství z 8.227 vůbec orné nářadí; v melitopolském — 2.954 z 13.789; v prvním újezdu je 21,9% hospodářství zkráceno vůči ostatním, ve druhém 21,4%. Je nesporné, že rolníci nemající vůbec žádné orné nářadí se blíží svým hospodářským postavením nejnižší skupině, zatím co rolníci s více než jedním pluhem na hospodářství mají blíže ke skupině nejvyšší. Počet rolníků bez pluhů je ještě větší: v dněperském újezdu — 32,5% a v melitopolském — 65,5%. Posléze sklizňových strojů (jež mají velmi značný význam v hospodářství jihoruského rolníka vzhledem k nedostatku dělníků na ruční sklizeň a vzdálenosti polí, jimiž se prodlužuje svoz obilí o celé měsíce) — mají rolníci této skupiny množství již zcela nepatrné: v dněperském újezdu připadá na celou skupinu 20 sekaček a žacích strojů (jeden stroj na 400 hospodářství); v melitopolském — 178¹/₂ (jeden stroj na 700 hospodářství).

Celou soustavu hospodářství rolníků této skupiny popisuje Postnikov takto:

„Rolníci, ktcří chovají méně než 4 kusy tažného dobytka, si musí při obdělávání půdy a při setí vzájemně vypomáhat potahem. Rolníci této kategorie mívají v hospodářství buď dva pracovníky, nebo jednoho. Pokles průměrné výkonnosti takových rolníků vyplývá již z menšího rozsahu hospodářství, z toho, že si musejí vypomáhat cizím potahem a že jejich inventář je chatrnější. Oře se s pomocí cizího potahu nejčastěji malým, tříradlicovým hákem, který pracuje pomaleji. Sečou-li takoví rolníci obilí strojem, který si vypůjčili od souseda, dostávají jej teprve až soused sklidí své obilí. Ruční kosení obilí trvá déle, v některých případech je nutno zjednat si dělníky, a to je nákladnější. U rolníků, kteří pracují sami, přerušuje práci vyřizování každé mimořádné domácí záležitosti nebo plnění veřejných povinností. Jede-li rolník, pracující sám, na vzdálené pole, kde rolníci zůstávají často celý týden, aby posekal a hned zoral, pak se musí často vracet domů do vsi, aby navštívil rodinu, která tam zůstala“ (str. 278). Takových rolníků, kteří pracují sami (mají v rodině jednoho pracovníka), je ve skupině, o které pojednáváme, většina, jak je vidět z další tabulky, kterou uvádí Postnikov a jež ukazuje počet pracovníků v rodině v různých skupinách podle velikosti osevní plochy ve všech třech újezdech tavrické gubernie (str. 143).

	Na 100 hospodářství připadá
	bez mužské pracovní síly	s jedním pracovníkem	s dvěma pracovníky	s třemi i více pracovníky
Neosévající	19	67	11	3
Osévající do 5 děsj.	9	77,6	11,7	1,7
Osévající 5 - 10 děsj.	4,2	74,8	17,7	3,3
Osévající 10 - 25 děsj.	1,7	59	29	10,3
Osévající 25 - 50 děsj.	1,2	40	35,7	23,1
Osévající přes 50 děsj.	0,9	25	34,3	39,8
Celkem	4,3	60,6	24,6	10,5

Z této tabulky je vidět, že ve střední skupině mají ³/₅ rodin po 1 pracovníkovi nebo jsou vůbec bez pracovníka^[q].

K znázornění poměru střední skupiny ke skupině nejvyšší a stability jejího hospodářství vůbec uvedeme ze Sbírky statistických údajů o dněperském újezdu údaje o tom, jak je rozdělena mezi skupinami veškerá půda, jež je v držbě rolníků, zvláště pak půda osévaná^[r]. Dostáváme tuto tabulku:

Skupina rolníků	Ve skupině je % hospo- dářství	Přídělové půdy		Koupené půdy		Připach- tované půdy		Propach- tované půdy	Celá skupina užívá půdy		Osevní plocha
		děsj.	%	děsj.	%	děsj.	%		děsj.	%	děsj.	%
Chudá skupina	39,9	56 444,95	25,5	2 003,25	6	7 835,75	6	21 551,25	44 735,7	12,4	38 439,25	11
Střední	41,7	102 793,7	46,5	5 376	16	48 397,75	35	8 311	148 265,45	41,2	137 343,75	43
Zámožná	18,4	61 844,25	28	26 630,75	78	81 645,95	59	3 039,25	166 981,7	46,4	150 614,45	46
Celkem	100	221 082,9	100	33 910	100	137 882,45	100	32 901,5	359 973,85	100	326 397,45	100

Z této tabulky je vidět, že střední skupina má největší rozsah přídělových polí: v jejích rukou bylo 46,5% půdy. Nedostatek přídělové půdy donutil rolníky půdu připachtovávat, v důsledku čehož množství půdy užívané rolnictvem vzrostlo celkem víc než jedenapůlkrát. Množství půdy střední skupiny vzrostlo též absolutně, avšak relativně kleslo: zůstalo jí jen 41,2% veškeré půdy a 43% osevní plochy; na první místo se dostala nejvyšší skupina. Tedy nejen nejnižší skupina, nýbrž i skupina střední pociťuje přímý nátlak skupiny nejvyšší, která jí půdu odebírá.

Všechno, co jsme dosud uvedli, nám dává právo zhodnotit hospodářskou situaci střední skupiny takto: Do této skupiny spadají rolníci, kteří žijí výhradně z důchodu ze své vlastní osevní plochy, jejíž velikost se téměř shoduje s průměrnou osevní plochou místního rolnictva (nebo je o něco nižší) a tak tak uhrazuje nutnou spotřebu rodiny. Avšak nedostatek živého i mrtvého inventáře a jeho nerovnoměrné rozdělení činí hospodářství rolníků této skupiny nepevným, vratkým, zvláště v důsledku toho, že nejnižší a střední skupině hrozí tendence vytlačení skupinou nejvyšší.

Přihlédněme teď k poslední, nejvyšší skupině, zahrnující zámožné rolnictvo. Sem spadá v tavrických újezdech — ¹/₅ obyvatelstva s osevní plochou přes 25 děsjatin na hospodářství. Nakolik je tato skupina opravdu bohatší na tažný dobytek, inventář a přídělovou a jinou půdu, o tom bylo uvedeno dosti údajů výše. Abychom ukázali, nakolik jsou rolníci této skupiny majetnější než střední rolníci, uvedeme ještě pouze údaje o osevní ploše: v dněperském újezdu připadá v zámožné skupině na jedno hospodářství 41,3 děsjatiny osevní plochy a průměr v celém újezduje 17,8 děsjatin, tj. více než dvaapůlkrát méně. Tato okolnost vůbec, větší zámožnost mnohoosévajících rolníků, je Postnikovem objasněna dosti plně; autor však skoro vůbec nevěnoval pozornost druhé, mnohem důležitější otázce: jaký význam má hospodářství této skupiny v celkové zemědělské výrobě kraje a jakou cenou (u ostatních skupin) je vykupován úspěch skupiny nejvyšší.

Jde o to, že tato skupina je početně velmi malá: v nejbohatší jižní oblasti, v tavrické gubernii, je to celkem 20% obyvatelstva. Dalo by se proto soudit, že její význam v hospodářství celého kraje není velký^[s]. Ve skutečnosti však vidíme pravý opak: v celkové produkci zemědělských plodin hraje tato majetná menšina úlohu převládající. Ve třech tavrických újezdech je z celkové osevní plochy — 1,439.267 děsjatin — v rukou zámožného rolnictva 724.678 děsjatin, tj. více než polovina. Tyto číslice pochopitelně nevyjadřují naprosto přesně převahu nejvyšší skupiny, neboť výnos půdy je u majetných rolníků mnohem vyšší než u chudých a středních, kteří podle výše uvedeného Postnikovova zhodnocení nevedou řádné hospodářství.

Obilí tedy produkují hlavně rolníci nejvyšší skupiny, a proto (což je zvlášť důležité a je to zvlášť často přehlíženo) všemožné úsudky o rolnickém hospodářství, posudky o zemědělských zlepšeních atd. se týkají převážně a nejvíce (někdy dokonce výhradně) zámožné menšiny. Vezměme např. údaje o početnosti dokonalejšího nářadí.

Postnikov říká o inventáři tavrického rolníka toto:

„Rolnický inventář je až na nevelké výjimky týž, jako mají němečtí kolonisté, není ho však tolik druhů, částečně je horší jakosti, a proto je jeho cena nižší. Výjimkou je jihozápadní, řídce a málo obydlená část dněperského újezdu, kde se udržel až podnes primitivní maloruský inventář s těžkým dřevěným pluhem a dřevěnou radlicí se železnými zuby. V ostatních tavrických újezdech používají rolníci všude zdokonalených železných pluhů. Vedle pluhu je na prvním místě při obdělávání půdy také hák, který je v četných případech dokonce jediným orným nářadím rolníků. Nejčastěji se však háku používá vedle pluhu... K vláčení se všude používá dřevěných bran se železnými hřeby. Jsou dva druhy bran: pro pár koní, s rozpětím 10 stop^[t], a pro jednoho koně, s rozpětím kolem sáhu... Hák mívá tři — čtyři i pět rádel... K háku je velmi často vpředu připojena neveliká sečka, uváděná do pohybu kolem háku. Sečka seje a hák současně zaseté zrní zahrnuje. Z jiného nářadí k obdělávání půdy vidíme u rolníků ještě, ač ne často, dřevěný válec k urovnání polí po zasetí. Žací stroje se mezi rolníky rozšířily zvláště v posledních deseti letech. V zámožných vsích je má podle tvrzení rolníků skoro polovina hospodářství... Sekací stroje na trávu se u rolníků vyskytují mnohem řidčeji než žací... Stejně tak málo jsou mezi rolníky rozšířeny koňské pohrabovače a žentoury. Fukarů se používá všude... K dopravě slouží výhradně německé bryčky a ‚mažary‘, které se nyní zhotovují v mnohých ruských vesnicích... K mlácení se všude používá kamenných ozubených válců různé délky“ (str.213 —215).

Abychom zjistili, jak je rozdělen tento inventář, je nutno nahlédnout do statistických sborníků zemstev, ač i v nich nejsou údaje úplné: tavrické statistiky zaznamenaly pouze pluhy a háky, žací a sekací stroje a bryčky nebo mažary. Shrneme-li údaje o melitopolském a dněperském újezdu, zjistíme, že z celkového počtu pluhů a háků (46.522) je v rukou nejvyšší skupiny 19.987 kusů, tj. 42,9%, bryček 23.747 z 59.478, tj. 39,9%, a 2.841 žacích a sekacích strojů z 3.061, t.j. 92,8%.

Výše byly uvedeny údaje, ukazující, že produktivita práce v nejvyšších skupinách rolnictva je mnohem větši než v nejnižších a středních. Podíváme se teď, jakými technickými zvláštnostmi je podmíněna taková zvláštnost hosspodářství velkých rolníků.

„Rozsah držby půdy a užívání půdy u rolníků,“ praví Postnikov, „určuje do značné míry též systém a ráz zemědělství. O tuto vzájemnou závislost se, žel, u nás dosud málo zajímali ti, kdož zkoumají rolnické hospodářství, a rolnické hospodářství se jim proto velmi často ještě zdá sourodým ve všech vrstvách venkovského obyvatelstva. Ponechám stranou zemědělskou soustavu a vynasnažím se krátce shrnout tyto technické zvláštnosti hospodářství jednotlivých skupin rolníků, pokud jsem si o nich učinil jasno za cestování tavrickými újezdy.

Rolnici, kteří pracují s vlastním dobytkem, bez vzájemné sousedské pomoci, mají v hospodářství 4 — 5 — 6 i více kusů tažného dobytka^[u] a jejich hospodářská situace je přitom velmi rozdílná. Čtyřradlicový hák vyžaduje dvoupárový potah, pětiradlicový již vyžaduje 5 kusů dobytka. Po zorání přijde na řadu vláčení, a nemá-li rolník o jednoho koně víc, pak nemůže pole vláčet hned, nýbrž až po zorání, tj. musí zavlačovat zaseté zrní již částečně vyschlou zemí, což není pro klíčení příznivé. Oře-li se daleko od vesnice a je třeba dovážet vodu a krmivo a není o koně víc, je též nutno přerušovat práci. Ve všech těchto případech, není-li k disposici plný potřebný stav tažného dobytka, se tratí čas a opožďuje se zasetí. Mají-li rolníci větší množství tažného dobytka a pracují-li mnohoradlicovým hákem, zasejí rychleji, lépe využijí příznivého počasí a zavlačují osivo vlažnější zemí. Výhod jarního setí používá tedy rolník ‚celý‘, který má v hospodářství 6 nebo ještě lépe 7 kusů tažného dobytka. Při sedmi koních může vzít současně na pole pětiradlicový hák a dvoje brány. U takového hospodáře — říkají rolníci — ‚se práce nezastaví‘.

Ještě důležitější je rozdíl v situaci těchto hospodářů v období po sklizni obilí, kdy je v místním hospodářství, je-li dobrá úroda, třeba největšího vypětí pracovních sil. U rolníka s 6 kusy tažného dobytka se současně se svážením obilí také mlátí a obilí se neskládá do stohů, čímž se ovšem ušetří čas i pracovní síly“ (str. 277).

K úplnému vylíčení rázu hospodářství těchto velkých rolníků je nutno ještě připomenout, že setí obilí je v této skupině zemědělců podle Postnikovovy připomínky „obchodním“ podnikáním. Výše uvedené údaje o rozsahu odbytové plochy plně potvrzují autorův posudek, neboť větší část osevní plochy dodává produkt, který jde na trh, a to 52% celé plochy v hospodářstvích s osevní plochou od 25 do 50 děsjatin a 61% — v hospodářstvích s osevní pbchou přes 50 děsjatin. O tom svědčí též výše získávaného peněžního důchodu: dokonce minimum tohoto důchodu zámožné skupiny činí 574 rublů na hospodářství, tedy dvojnásob víc, než činí suma nezbytného peněžního vydání (200—250 rublů), a tvoří tak přebytek, který se akumuluje a slouží k rozšíření a zlepšení hospodářství. „U nejmajetnějších rolníků, s osevní plochou přes 50 děsjatin na hospodářství, nabývá dokonce již i jedno z dobytkářských odvětví — chov hruborouných ovcí — obchodního rázu,“ sděluje Postnikov (str. 188).

Přejděme nyní k jiné otázce, kterou též Postnikov nedostatečně propracoval (dokonce se jí skoro nedotkl): jak se odrážejí hospodářské úspěchy menšiny rolníků v celé mase? Nesporně zcela negativně: dostatečné důkazy toho dávají výše uvedené údaje (zvláště o pachtu), takže je možno se zde omezit pouze na shrnutí výsledků. Ve všech třech sledovaných újezdech tavrické gubernie si rolníci připachtovávají celkem 476.334 děsjatiny půdy (přídělové i nepřídělové), z nichž si majetná skupina bere 298.727 děsjatin, tj. přes ³/₅ (63%). Na chudou skupinu připadá pouze 6% a na střední 31%. Uváží-li se, že půdu by si potřebovaly připachtovat nejvíce — ne-li výhradně — dvě nejnižší skupiny (výše uvedené údaje o rozdělení pozemkové plochy dněperského újezdu mezi skupinami rolníků ukazují, že nejvyšší skupině stačí téměř jen přídělová pole na „normální“ rozsah osevní plochy), je pochopitelné, jak ohromný nedostatek půdy musí pociťovat obě nejnižší skupiny v důsledku podnikatelského rozšíření polností majetných rolníků^[v].

K naprosto stejným závěrům nás přivádí rozdělení pachtů přídělové půdy, o němž jsou údaje uvedeny výše. Abychom si ukázali, jaký význam má pro rolníky různých skupin pacht přídělů, uvedeme vylíčení tohoto jevu ze IV. kapitoly Postnikovova spisu.

„Přídělová půda,“ praví Postnikov, „je v této době v životě jihoruského rolnictva předmětcm široké spekulace. Na půdu se poskytují směnečné zápůjčky, kterýžto způsob je zde mezi tavrickými rolníky velmi rozšířen, při čemž důchod z půdy plyne až do zaplacení dluhu tomu, kdo půjčil peníze, půda se pachtuje nebo prodává na rok, dva i na delší dobu, 8—9 i 11 let, a takové přenechávání přídělů je formálně ověřováno volostními a obecními orgány. O nedělích a svátcích jsem měl příležitost vídat před obeními správami celé zástupy živě rokujícího lidu. Když jsem se ptal, proč se sešlo tolik lidí, dostalo se mně odpovědi, že je to litkup a prodej přídělů, ověřovaný v knihách obecními úředními orgány... Prodej přídělů do cizího užívání se praktikuje jak ve vesnicích, kde existuje rozdělení půdy podle počtu ‚revisních duší‘^[w] a žádné podstatné nové rozdělení půdy se neprovádí, tak také ve vesnicích, kde je půda rozdělována podle nynějšího počtu osob a rozdělování je prováděno od základu, jenže v těchto vesnicích je lhůta pro přenechávání přídělů obvykle časově kratší a je vypočtena do nového rozdělení půdy, které se zde v poslední době většinou určuje předem usnesením obce o způsobu rozdělování. V této době má na lhůtovaném prodeji přídělové půdy v jihoruských vesnicích životní zájem místní majetné rolnictvo, jež je zde tak početné, zvláště v tavrických újezdech. Tento způsob je mimo jiné jedním z hlavních předpokladů pro obdělávání širokých ploch půdy, jež zde tavričtí majetní rolníci praktikují a jež jim skýtá velké hospodářské výhody. Právě proto dnes majetní rolníci vítají jakoukoli změnu ve svém životě, která by je dokázala zbavit tohoto ve většině případů levného pachtování půdy, a k tomu půdy, kterou mají na dosah ruky“ (str. 140). Dále se líčí, jak si melitopolský újezdní úřad pro rolnické záležitosti^[8] vyžádal, aby každý jednotlivý případ propachtování přídělové půdy se děl za souhlasu shromážděných rolníků, jak je toto rozhodnutí pro rolníky omezením, a „výsledkem bylo dosud jen to, že z obecních ‚rasprav‘^[x] zmizely knihy o pozemkových smlouvách, ač jako neoficiální knihy jsou pravděpodobně vedeny dosud“ (str. 140).

Přestože zámožní rolníci zpachtují ohromné množství půdy, jsou skoro jediní, kdo skupují půdu: v dněperském újezdu je v jejich rukou 78% veškeré půdy, jež byla na prodej, v melitopolském 42.737 děsjatin z celkového množství 48.099 děsjatin, tj. 88%.

A pak táž kategorie rolníků používá výlučně i úvěru; jako doplněk k výše uvedené autorově poznámce o rolnických pokladnách na jihu uvedeme tento posudek o nich:

„Rolnické pokladny a záložní spolky, které se nyní u nás místy rozšířily — je jich velmi mnoho např. v tavrických vesnicích — pomáhají hlavně majetným rolníkům. Jejich pomoc, lze soudit, je vydatná. Nejednou jsem měl možnost slyšet od tavrických rolníků v místech, kde fungují tyto spolky, takovéto řeči: ‚Sláva bohu, teď jsme se zbavili židů,‘ říkají to však rolníci žijící v dostatku. Chudí rolníci nemají, kdo by se za ně zaručil, a půjček nepoužívají“ (str. 368). Takové monopolisování úvěru není nic překvapujícího: uzavření úvěru není nic jiného než koupě-prodej s odkladem zaplacení. Je velmi přirozené, že platit může jen ten, kdo má prostředky, a ty má mezi jihoruskými rolníky jen majetná menšina.

K úplnému vylíčení rázu hospodářství této skupiny, stojící s hlediska své výrobní činnosti nad všemi ostatními skupinami dohromady, zbývá jen připomenout, že tato skupina „ve značné míře“ používá námezdních pracovních sil, které musí dodávat příslušníci nejnižší skupiny. K tomu je nutno připomenout, že přesné zjištění rozsahu používáni námezdní práce v zemědělské výrobě je velmi ohtížné a naše statistika zemstev, zdá se, tento úkol dosud nezdolala. Jelikož v zemědělství není třeba celý rok stálé a rovnoměrné práce, nýbrž jen vypjaté práce v určitém období roku, pak záznam pouhých stálých námezdních pracovníků naprosto nevyjadřuje míru vykořisťování námezdní práce, a zjistit počet sezónních pracovníků (často akordních) je velmi obtížné. Postnikov při přibližném odhadu počtu námezdních pracovníků v každé skupině bral jako pracovní normu v majetné skupině —15 děsjatin osevní plochy na 1 pracovníka^[y]. Ze VII. kapitoly jeho spisu, kde autor podrobně zkoumá, jaký je rozsah pracovní plochy ve skutečnosti, je vidět, že podobné normy se dosahuje jen při sklízení obilí pomocí strojů. Ale i v majetné skupině je počet žacích strojů nevelký: např. v dněperském újezdu připadá na 10 hospodářství asi 1 stroj, takže i když se přihlédne k autorově tvrzení, že vlastníci strojů je po ukončení své sklizně propůjčují za úplatu, přece jen se ukáže, že se velká část rolníků musí obejít bez strojů, a že si tudíž musí najímat pracovníky za denní plat. Používání námezdní práce musí proto být v nejvyšší skupině rozšířeno víc, než vypočítává autor, takže vysoký peněžní důchod, který rolníci této skupiny dostávají, je ve značné míře (ne-li úplně) důchodem z kapitálu v onom specifickém významu tohoto termínu, který mu přikládá vědecká politická ekonomie.

Shrneme-li vše, co bylo řečeno o třetí skupině, dospíváme k tomuto úsudku o ní: zámožné rolnictvo, jehož výrobní prostředky o mnoho převyšují průměr a jehož práce se proto vyznačuje větší produktivitou, je hlavním, nad ostatními skupinami převládajícím výrobcem zemědělských produktů v celém kraji: svou povahou je hospodářství této skupiny obchodní podnikání a je založeno ve velmi značné míře na vykořisťování námezdní práce.

Podkladem k provedenému stručnému přehledu politicko-ekonomických rozdílů v hospodářství tří skupin místního obyvatelstva byla Postnikovova systematisace materiálu vjeho knize o jihoruském rolnickém hospodářství. Tento přehled, myslím, dokazuje, že prostudování rolnického hospodářství (s politicko-ekonomického hlediska) je naprosto nemožné bez rozdělení rolníků na skupiny. Postnikov, jak je připomenuto výše, to uznává, a dokonce vytýká statistice zemstev, že tak nečiní, že její kombinace jsou při veškeré spoustě cifer „nejasné“, že „pro stromy nevidí les“ (str. XII). Postnikov má stěží právo činit podobnou výtku statistice zemstev, protože sám soustavně neroztřídil rolníky na „jasné“ skupiny, avšak správnost jeho požadavku je nesporná. Když už se řekne, že mezi jednotlivými hospodářstvími jsou rozdíly, nejen pokud jde o kvantitu, nýbrž i pokud jde o kvalitu^[z], pak je už také nezbytně nutno rozdělovat rolníky na skupiny, odlišující se nikoli „dostatkem“, nýbrž společensko-ekonomickým rázem hospodářství. Lze doufat, že statistika zemstev tak vbrzku učiní.

V

Postnikov se neomezuje na konstatování hospodářské diferenciace mezi rolnictvem a ukazuje na sílení tohoto jevu:

„Rozdílnost v majetnosti rolnictva podle skupin existuje u nás všude,“ praví Postnikov, „a existovala odedávna, avšak v posledních desetiletích se začala diferenciace rolnického obyvatelstva projevovat velmi ostře a postupně zřejmě sílí“ (str. 130). Těžké hospodářské podmínky roku 1891 musely podle autorova mínění dát nový podnět k zesílení tohoto procesu.

Vzniká otázka, jaké jsou vlastně příčiny tohoto jevu, který má tak ohromný vliv na veškeré rolnické obyvatelstvo?

„Tavrická gubernie,“ praví Postnikov, „je jednou z těch gubernií v evropském Rusku, které mají nejvíce půdy a kde rolníci mají největší příděly půdy; všude v ní existuje občinová držba půdy s více či méně rovnoměrným rozdělením půdy podle počtu osob v rodině a zemědělství je skoro výlučným zaměstnáním vesnického obyvatelstva; avšak soupis provedený podle jednotlivých hospodářství vykazuje i zde 15% vesnického obyvatelstva, které nemá žádný tažný dobytek, a kolem ¹/₂ obyvatelstva, které nemá dostatek inventáře k obdělávání své přídělové půdy“ (str. 106). „Kde je příčina,“ táže se autor, „tak značné odlišnosti skupin, a zvláště čím se při výhradně zemědělském hospodářství určuje tak vysoké procento rolníků bez osevní plochy a bez tažného dobytka, jako je tomu dnes v tomto kraji?“ (str. 130).

Postnikov při hledání příčin tohoto jevu schází naprosto (na štěstí ne nadlouho) se správné cesty a začíná uvažovat o „zahálce“, „pijáctví“ a dokonce o žhářství a kradení koní. Ze závěru však přece jen vyplývá, že nikoli v těchto příčinách „tkví nejpodstatnější stránka věci“. Tvrzení, že rodiny jsou osiřelé, tj. že v nich nejsou dospělí pracovníci, rovněž nic neobjasňuje: z celkového počtu nehospodařících hospodářství (t. j. nezasévajících) je bez dospělého pracovníka pouze 18% rodin.

„Hlavní příčiny, proč není provozováno hospodářství,“ usuzuje autor, „musí být hledány v jiných činitelích hospodářského života rolníků“ (str. 134). A Postnikov soudí, že „mezi uvedenými příčinami, vyvolávajícími úpadek rolnického hospodářství jednotlivých rolníků, je jedna příčina, kterou lze považovat za hlavní, a ta, žel, je dosud naší statistikou zemstev málo objasněna: že se příděly zmenšují a rolnická držba půdy se omezuje, že klesá průměrný rozsah rolnického hospodářství“ (str. 141). „Hlavní příčinou hospodářské chudoby v Rusku,“ praví autor, „je malý rozsah rolnické držby půdy a hospodářství, který nedovoluje využít veškeré pracovní schopnosti rolnické rodiny“ (str. 341).

K objasnění tohoto Postnikovova názoru, který je vyjádřen velmi nepřesně — neboť autor sám vyslovil, že průměrný rozsah rolnického hospodářství (17—18 děsjatin osevní plochy) stačí, aby rodina netrpěla bídou, a že nelze podat všeobecnou, celkovou charakteristiku všeho rolnictva, pokud jde o rozsah hospodářství — nutno připomenout, že autor předtím stanovil všeobecné pravidlo: produktivita rolnické práce se zvyšuje podle toho, jak se zvyšuje rozsah hospodářství. Plného využití pracovních sil rodiny (i tažného dobytka) se dosahuje podle jeho výpočtu pouze v nejvyšších skupinách; na příklad v tavrických újezdech pouze u majetných rolníků; ohromná většina obyvatelstva „rýpá zemi neproduktivně“ (str. 340) a vyplýtvá přitom spoustu sil.

Přestože autor plně dokázal závislost produktivity práce na rozsahu hospodářství a krajně nízkou produktivitu v nejnižších skupinách rolníků, nelze v tomto pravidlu (Postnlkov je nazývá přelidněností zemědělství v Rusku a přesyceností zemědělství prací) spatřovat příčinu rozkladu rolnictva: otázka tkví přece právě v tom, proč se rolnictvo rozpadlo na tak rozdílné skupiny, a přelidněnost zemědělství už takové rozpadnutí předpokládá; pojem o ní si autor učinil, když porovnával hospodářství malá a velká a jejich výnosnost. Proto odpovídat na otázku: „v čem je příčina tak velké rozdílnosti ve skupinách?“ poukazováním na přelidněnost zemědělství nelze. To si uvědomuje zřejmě i Postnikov, jenže si nevytkl jasně úkol — prozkoumat příčiny jevu, takže jeho poznámky trpí určitou neuspořádaností: vedle nedořečených, nepřesných tvrzení jsou i myšlenky správné. Postnikov na příklad říká:

„Nelze očekávat, že by urputný boj, probíhající nyní v životě venkova o držbu půdy, napomáhal v budoucnosti rozvoji občinových zásad a shody mezi obyvatelstvem. A tento boj není krátkodobý, vyvolávaný náhodnými podmínkami... Tento boj se nám ukazuje nikoli bojem mezi občinovými tradicemi a individualismem, vzmáhajícím se ve venkovském životě, nýbrž prostým bojem hospodářských zájmů, který musí skončit v důsledku existujícího nedostatku půdy pro jednu část obyvatelstva osudně“ (str. XXXII).

„To je zcela jasná pravda,“ praví Postnikov na jiném místě, „že při nedostatku půdy a malém rozsahu hospodářství nemůže v krajích, kde není dosti průmyslového podnikání, rolnictvo žít v dostatku a všechno hospodářsky slabé musí tak či onak, dříve nebo později, být z rolnického zemědělství vytlačeno“ (str. 368).

Tyto připomínky obsahují mnohem správnější odpověď na kladenou otázku, a k tomu je to odpověď, která je v souladu se zjištěným jevern diferenciace obyvatelstva. Odpověď zní: Vznik masy nehospodařících hospodářství a zvýšení jejich počtu je dáno bojem hospodářských zájmů mezi rolnictvein. Na jakém podkladě je veden tento boj a jakými prostředky? Pokud jde o prostředky, je to nejenom, a dokonce ne tolik, nedostatek půdy (jak se mohlo soudit z právě citovaných Postnikovových připomínek) jako spíše snížení výrobních nákladů, jež nastává jako důsledek zvýšení rozsahu hospodářství — o čemž bylo dostatečně promluveno výše. Pokud jde o podklad, na kterém vzniká boj, na ten ukazuje dosti jasně tato Postnikovova připomínka:

„Je určité minimum hospodářské plochy, pod které rolnické hospodářství nesmí klesnout, protože se pak stává nevýnosným nebo dokonce nemožným. K obživě rodiny a dobytka(?) je v hospodářství třeba určité vyživovací plochy; v hospodářství, které nemá vedlejšího výdělku nebo jen malý, je třeba také ještě jisté odbytové plochy, z níž by se mohly produkty odprodávat, aby rolnická rodina získala peněžní prostředky na zaplacení daní, na oděv, obuv a nářadí nutné do hospodářství, na opravu stavení atd. Klesne-li rozsah rolnického hospodářství pod toto minimum, nemůže se udržet. V takovém případě je pro rolníka výhodnější zanechat hospodářství a pracovat jako zemědělský dělník, jehož vydání jsou omezená a jehož spotřeba může být ukojena plně i při menším celkovém příjmu“ (str. 141).

Tedy, na jedné straně, shledá-li rolník, že je výhodné rozšířit svoji osevní plochu daleko za rámec vlastní potřeby obilí, děje se to proto, že může svůj produkt prodat. Shledá-li, na druhé straně, že je výhodné zanechat hospodářství a pracovat jako zemědělský dělník, pak se to děje proto, že k úhradě větší části jeho spotřeby je třeba peněz, tj. že musí prodávat^[α]; protože se však při prodávání produktů svého hospodářství střetá na trhu se soupeřem, na kterého v boji nestačí, zbývá mu už jen prodávat svou pracovní sílu. Krátce řečeno, výše vylíčené jevy vznikají z toho, že se vyrábí pro trh, proto, aby produkt byl prodán. Boj hospodářských zájmů mezi rolnictvem vzniká hlavně proto, že existuje takový řád, v němž regulátorem společenské výroby je trh.

Když Postnikov skončil vylíčení „nových hospodářských proudů v životě rolnictva“ a pokus o jejich objasnění, přechází k výkladu praktických opatření, jež mají vyřešit „agrární otázku“. Nebudeme autora následovat do této oblasti, předně proto, že to nespadá do plánu tohoto článku, a za druhé proto, že tato část Postnikovova spisu je nejslabší. Tento názor bude plně pochopitelný, připomeneme-li, že nejvíce rozporů a neúplností se vyskytovalo u autora právě tehdy, když se pokoušel objasnit hospodářské procesy, zatím co bez úplného a přesného objasnění těchto procesů nemůže být ani řeči o stanovení jakýchkoli praktických opatření.

Napsáno na jaře r. 1893 Po prvé uveřejněno r. 1923

Podle textu rukopisu

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Autor pracoval jako úředník pro zřizování rolnických hospodářství na státní půdě v tavrické gubernii.

b Tento výklad se mně zdá být účelný, nebot kniha p. Postnikova, která je jedním z nejvýznačnějších zjevů v naši ekonomické literatuře posledních let, zůstala skoro nepovšimnuta. Snad je to vysvětlitelné částečně tím, že autor, ačkoli uznává velký význam hospodáěských otázek, vykládá je příliš úryvkovitě a zatěžuje výklad podrobnostmi jiných otázek.

c Předrevoluční carské Rusko se administrativně dělilo na gubernie, jež odpovídají asi dnešním našim krajům; nižší správní jednotkou byly „újezdy“, rozlohou značně větší než naše okresy; dělily se opět na menší celky; volosti a rajony. (Pozn. red.)

d Pouze v 5 obcích je půda v držbě jednotlivců.

e děsjatina — 1,092 ha, 2400 čtverečních sáhů. (Pozn. red.)

f „Výsledky hospodářského šetření v Rusku podle údajů statistiky zemstev“. Svazek II. N. Karyšev. Rolnické mimopřídělové pachty. Dorpat, 1892. Str. 122, 133 a j.

g Poslednl sloupec této tabulky (souhrnné výsledky z tří újezdů) Postnikov neuvádí. K tabulce připomíná, že „podle pachtovních podmínek smějí rolníci zorávat pouze ¹/₂ pachtované půdy“.

h Vše převedeno na velký dobytek.

i Viz tabulku o početnosti rodin podle skupin. (zde, Pozn. red.)

j — nevolničtí rolnici na státní půdě před reformou z r. 1861. (Pozn. red.)

k Při určováni peněžního důchodu si Postnikov počínal takto: Vzal za předpoklad, že celá odbytová plocha je oseta nejdražším obilím — pšenicí, a protože zná průměrnou sklizeň pšenice a její cenu, vypočítal množství hodnot získané z této plochy.

l Viz tabulka zde

m Viz tabulka zde

n 3¹/₂ děsjatiny vyživovací plochy vynese po 25 rublech hodnot na děsjatinu (25 x 3,5 — 87,5) — podle Postnikovova výpočtu (str. 272).

o Výpočty p.Južakova v časopise „Russkaja Mysl“^[7], ročník 1885, čís. 9 (Normy „lidové držby půdy“) tento závěr plně potvrzují. Normu přídělu k obživě, tj. nejnižší normu na hospodářstvi v tavrické gubernii Južakov odhaduje na 9 děsjatin osevní plochy. Autor však započítává na účet přídělu pouze potraviny v obilninách a daně, neboť soudí, že ostatní vydáni rolník uhradí přivýdělkeni. Rozpočty statistiky zemstev dokazují, že ostatní vydání činí přes polovinu všech vydáni. Např. ve voroněžské gubernii činí průměrné vydáni rolnické rodiny 495,39 rublů, se započítáním naturálního a peněžního vydáni. Z této sumy jde 109,10 rublů na udržováni dobytka (N.B. Južakov započítává výdaje na udržováni dobytka na účet sklizně sena a výpomocných luk, a nikoli na účet orné půdy), 135,80 rublů na potraviny a daně a 250,49 rublů na ostatní vydání — oděv, inventář, pachtovné, různé hospodáiské potřeby a j. (24 rozpočty ve „Sborníku statistických údajů o ostrožském újezdu“). V moskevské gubernii činí průměrné roční vydáni rodiny 348,83 rublů, z nich 156,03 rublů na obilí k obživě a na daně, a 192,80 rublů na ostatní vydáni. (Průměr vzat z 8 rozpočtů, shromážděných rnoskevskými statistiky — tamtéž).

p „Sborník statistických údajů o melitopolském újezdu“ (příloha k I. sv. Sborníku o tavrickě gubernii). Simferopol, 1885, str. B 195. „Sborník statistických údajů o dněperskm újezdu“ (sv. II. Sborníku o tavrické gubernii). Simferopol, 1886, Str. B 123.

q Na důkaz svého tvrzení, že rolník s četnou rodinou (tj. s četnými pracovníky) je v hospodářství ve značné výhodě proti rolníkovi, který pracuje sám, se Postnikov dovolává známé Trirogovovy knihy: „Občina a daně“.

r Údaje se týkají celého dněperského újezdu včetně vesnic nepatřících k volostím. Údaje rubriky „Celá skupina užívá“ jsem vypočítal sám — součtem rozsahu půdy přídělové, připachtované a koupené a odpočtem půdy propachtované. — Dněperský újezd jsem zvolil proto, že je skoro veskrze ruský.

s Této chybý se dopouští např. p. Sloninskij, který v recensi o Postnikovově knize píše:„Majetná skupina rolníků se ztrácí v mase venkovské chudiny a v některých místech jako by ji vůbec nebylo“ („Věstník Jevropy“ [Evropský věstník]. 1898, čís. 8. str 807).

t Anglická a ruská stopa — ¹/₇ sáhu, čili 12 palců, tj 30,479 cm (Pozn. překl.)

u Rolníci zámožné skupiny mají 6 — 10 kusů tažného dobytka na jednotlivé hospodářství (viz výše).

v „Německý kolonista utiskuje místního rolníka... tím že ho připravuje o sousední pole, která by si mohl místní rolník připachtovat nebo koupit“ (str. 292), praví Postnikov. V tomto směru má ruský majetný rolník zřejmě blíže k německému kolonistovi než k svému chudému rodákovi.

w Viz poznámka 4 (Pozn. red.)

x Viz poznámka 6 (Pozn. red.)

y Na 1,8—2,8 pracovníka to činí 21—34,5 děsjatiny, avšak rolnici majetné skupiny osévají 34,5—75 děsjatin. Celková charakteristika této skupiny je taková, že rozsah jejího hospodářství je mnohem vyšší, než činí pracovní norma rodiny.

z Ráz hospodářství — samozásobitelský, obchodně podnikatelský; ráz vykořisťování práce — prodávání své pracovní síly jako hlavní pramen existenčních prostředků, a kupování pracovní síiy, jako nutný důsledek rozšíření osevní plochy přes rámec pracovní výkonnosti rodiny.

α Porovnej výše uvedené údaje o vyživovací a odbytové osevní ploše (důchod z těchto ploch plyne jedině na rolníkovu spotřebu, a nikoli na potřeby zemědělství; je to tedy důchod v pravém smyslu, nikoli však výrobní náklady) a též údaje o tom, jakou průměrnou hodnotu má množství obilí, které tavrický rolník spotřebuje (2 4etvěrti na 4lena rodiny bez rozdílu pohlaví).

1 Pojednání „Nové hospodářské proudy v životě rolnictva“ je nejranější Leninova práce ze všech nám dosud známých. Lenin ji napsal v Samaře na jaře 1893 a byla určena pro legální tisk. Hodlal ji vydat v časopise „Russkaja Mysl“, ale redakce ji odmítla „jako nehodící se pro směr časopisu“.

V Institutu Marxe-Engelse-Lenina při ÚV VKS(b) jsou dvě Leninovy varianty tohoto pojednání. První rukopis (nepřepsaný na čisto) byl nalezen v Leninově soukromém archivu; druhý rukopis, který byl nalezen v archivu Moskevské soudní komory, je Leninem definitivně redakčně upraven. V této poslední úpravě je stať pojata do tohoto vydání.

V Institutu Marxe-Engelse-Lenina je též kniha V. J. Postnikova „Jihoruské rolnické hospodářství“ s Leninovými poznámkami. Tyto poznámky (jakož i dva dopisy V. I. Lenina, v nichž je komentován hlavní obsah díla „Nové hospodářské proudy v životě rolnictva“) jsou otištěny v první části XXXIII. svazku (ruského) Leninského sborníku.

Hlavních materiálů této své práce použil Lenin v 2. kapitole své knihy „Vývoj kapitalismu v Rusku“.

2 Statistika zemstev. Statistické orgány zemstev, zřízené při gubernských a újezdních správách zemstev (po reformě z r. 1861), prováděly statistická šetření (soupisy podle jednotlivých rolnických hospodářství a živnostenských podniků, zkoumání rolnických rozpočtů atd.) a vydávaly tiskem četné přehledy a statistické sborníky pro jednotlivé újezdy a gubernie, jež obsahovaly bohatý faktický materiál. Statistikové zemstev, mezi nimiž převládali narodnici, zpracovávali statistické údaje často tendenčně a nesprávně je sestavovali, čímž tyto práce do značné míry ztrácely na ceně, neboť za sloupci cifer mizely podstatné odlišnosti a rysy jednotlivých skupin rolnictva, vzniklých během vývoje kapitalismu. Lenin údaje statistiky zemstev všestranně prostudoval, pečlivě si je ověřil a samostatně propracoval. Vypracoval své vlastní propočty, sestavil přehledy a tabulky, provedl marxistický rozbor a vědecky seskupil získané údaje o rolnických hospodářstvích a živnostenských podnicích. S použitím bohatého materiálu, čerpaného ze statistik zemstev, podává Lenin skutečný obraz hospodářského vývoje Ruska. Materiálu těchto statistik používal Lenin po zpracování rozsáhle též v boji proti narodnikům.

3 Tyto spisy byly pojaty do sborníku „Výsledky hospodářského studia Ruska podle údajů statistiky zemstev“: sv. I. - V. V. „Rolnická občina“, Moskva, 1892; svazek II. - N. Karyšev. „Rolnické mimopřídělové pachty“, Děrpt (Dorpat), 1892. Obě práce jsou psány v duchu liberálně narodnického směru.

V. V. - pseudonym V. P. Voroncova, jednoho z ideologů liberálního narodnictví z 80.—90, let XIX. století.

4 „Revisní duše“ (revizskije duši) — mužské obyvatelstvo feudálního Ruska, které podléhalo dani „z hlavy“ (hlavně rolníci a drobná buržoasie), a proto bylo sčítáno zvláštními soupisy (tzv. „revise“), které byly prováděny v Rusku od r. 1718; poslední, desátá, byla r. 1858. Podle počtu „revisních duší“ pak bylo v mnoha krajích prováděno občasné rozdělování půdy ve vesnických občinách.

5 Novokřtěnci (mennonité) — náboženští sektáři, přistěhovalci ze západní Evropy; usídlili se koncem XVIII. století hlavně v jekatěrinoslavské a tavrické gubernii. Hospodářství novokřtěneckých kolonistů byla většinou zámožná, kulacká.

6 „Selskaja rasprava“ — zvláštní vesnický soud nad státními rolníky, zřízený v carském Rusku podle zákona z r. 1838; v čele soudu byl vesnický staršina. Vesnické a volostní (volosť = nejmenší administrativně správní jednotka. — Pozn. překl.) soudy se zabývaly různými civilními spory a přestupky, odsuzovaly k pokutám, k nucené práci a k tělesným trestům.

7 „Russkaja Mysl“ (Ruská mysl) — liberálně narodnický měsíčník, který vycházel od r. 1880. Po revoluci r. 1905 se z něho stal orgán kadetské strany; Časopis redigoval P. Struve.

8 Újezdní úřady pro rolnické záležitosti byly zřízeny r. 1874; jejich úkolem bylo dohlédat na vesnické a volostní orgány „rolnické veřejné správy“. Skládaly se z místních velitelů četnictva, obecních smírčích soudců a předsedů újezdních správ zemstva. V jejich čele byli újezdní maršálkové šlechty. Byly podřízeny gubernským úřadům, v jejichž čele byli carští gubernátoři.

---

Zpět na českou sekci │ Zpět na archív V. I. Lenina