Lev Trockij
Kam spěje Anglie?
VIII. Perspektivy
Při té příležitosti, kdy ztratila mistress Lloyd Georgeová, žena bývalého ministerského předsedy, drahý náhrdelník, "Daily Herald", deník dělnické strany, se zadumal nad liberálními vůdci, již přecházejí na stranu nepřítelovu a ověšují své ženy drahými náhrdelníky, úvodník listu přichází z toho podnětu k tomuto poučnému závěru: "Existence dělnické strany závisí na tom, s jakým úspěchem se jí podaří zadržet dělnické vůdce od téže záhubné cesty." Arthur Ponsonby[46], zoufavší si liberál, jenž nepřestal být liberálem ani jako člen dělnické strany, oddává se v témž čísle listu úvahám o tom, jak liberální vůdcové, Asquith a Lloyd George, zničili velkou liberální stranu. "Ano, - přizvukuje mu úvodníkář - liberální vůdcové zaměnili prosté návyky a způsoby za způsob života boháčů, s nimiž se neustále stýkají; osvojili si domýšlivost v poměru k dolním vrstvám…" atd., atd.
Zdálo by se, že v tom není nic podivuhodného, že vůdcové liberální strany, to je jedné z obou buržoasních stran, mají buržoasní způsob života. Ale pro liberály z dělnické strany je liberalismus abstraktním systémem vysokých idejí a liberální ministři, kteří koupili ženám náhrdelníky, jsou zrádci liberálních idejí. Ale poučitelnější jsou úvahy o tom, jak uchovat dělnické vůdce od sledování záhubné cesty. Je zcela jasno, že tyto rozvahy jsou zbabělá a koktavá varování pololiberálních dělnických vůdců pololiberálními dělnickými žurnalisty, kteří musí brát v počet nálady dělnických čtenářů.
Možno si bez obtíží představit ten karieristický rozbroj, jaký vládne mezi ministerskými vršky dělnické strany! Stačí říci, že sama mistress Lloyd Georgeová v protestním dopisu redakci "Daily Heraldu" naznačila některá fakta, jako "královský" dar, jejž dostal Macdonald od svého druha, kapitalisty. Po těchto zmínkách redakce hned zarazila. Je politováníhodným dětinstvím myslit si, že by chování vůdců dělnické strany mohlo být regulováno mravoučnými úvahami o náhrdelníku manželky Lloyd Georgeovy, že by politiku vůbec bylo možno napravovat abstraktními morálními předpisy.
Naopak morálka třídy, její strany, jejích vůdců vyplývá z politiky pojímané v širokém historickém smyslu slova. To je co nejlépe vidno na organisacích anglické dělnické třídy. "Daily Herald" se dopřemýšlel až do zkázonosného seznámení s buržoasií pro životní morálku "vůdců". Ale vždyť to zcela závisí na politickém poměru k buržoasii. Stojí-li se na stanovisku nesmiřitelného třídního boje, tu nebude místa na žádné přítelíčkování: ani dělnického vůdce to nepotáhne do buržoasního středu, ani buržoasie ho tam nepustí. Ale vždyť vůdcové dělnické strany hájí ideu spolupráce tříd a sblížení jejich vůdců. "Spolupráce a vzájemná důvěra mezi zaměstnavateli a dělníky - poučoval na příklad mister Snowden na jednom parlamentním zasedání letošního (1925) roku - je podstatnou podmínkou blahobytu země." Podobné řeči slyšíme od Clynesa, Webbových a všech ostatních světel. Na témže hledisku stojí i vůdcové trade-unionů: slyšíme od nich jen a jen o nezbytnosti častého setkávání zaměstnavatelů a dělnických zástupců za společným stolem. Zatím však politika stálého "přátelského" stýkání dělnických vůdců s buržoasními činiteli při hledání společné půdy, to je odstranění toho, co jednoho od druhého liší, je, jak jsme slyšeli od "Daily Heraldu" nebezpečna nejenom pro morálku vůdců, ale i pro vývoj strany. Jak pak? Když John Burns[47] zradil proletariát, začal říkat: "Nechci zvláštní dělnické hledisko, jako nechci dělnické boty a dělnický margarín." Že touto cestou John Burns, jenž se stal buržoasním ministrem, značně zlepšil své máslo a své boty, je nesporné. Ale sotva zlepšil Burnsův vývoj boty přístavních dělníků, již Burnse na svých zádech vynesli. Morálka plyne z politiky. Aby se Snowdenův budget (rozpočet) líbil City, je třeba, aby sám Snowden stál životně a mravně blíže k bankovním machrům než k waleským horníkům. A jak je to s Thomasem? Mluvili jsme výše o banketu železničních podnikatelů, na němž Thomas, sekretář železničářů, se zaklínal, že jeho duše náleží ne dělnické třídě, ale "pravdě", a že hledaje tu pravdu, přišel on, Thomas, na banket. Ale je podivuhodné, že o všech těchto odpornostech se podrobně vykládá v "Times", není však ani slova v "Daily Herald ". Nešťastný žurnálek se zabývá moralisováním do prázdna. Zkuste to zkrotit Thomasy podobenstvím o náhrdelníku mistress Lloyd Georgeové. Nic z toho nevyjde. Thomasy třeba vyhnat. Ale k tomu nutno nezamlčovat banketová a jiná objetí Thomasova s nepřáteli, ale křičet o nich, obnažovat je, a vyzývat dělníky k nemilosrdnému čistění jejich řad. Abychom změnili morálku, třeba změnit politiku.
Dnes, kdy jsou psány tyto řádky (duben 1925), je oficiální politika Anglie, bez ohledu na konservativní vládu, ve znamení kompromisu: je nutná "spolupráce" obou průmyslových stran, nezbytné vzájemné ústupky, nutno udělat dělníky tím či oním způsobem "účastníky" průmyslových důchodů apod. V této mentalitě konservativců je vyjádřena i síla i slabost anglického proletariátu. Donutil konservativce orientovat se směrem k "smíření" tím, že zbudoval vlastní stranu. Ale dovoluje ještě konservativcům doufat ve "smíření", protože nechává v čele dělnické strany Macdonaldy, Thomasy a spol.
Baldwin pronáší řeč za řečí o nutnosti vzájemné snášenlivosti, aby země mohla bez katastrofy vyjít z obtíží své situace. Nad těmito řečmi vyjadřuje dělnický "vůdce" Robert Smillie své plné uspokojení: "Jaká podivuhodná výzva k snášelivosti s obou stran!" Smillie slibuje zcela vyhovět tomuto vyzvání. Doufá, že i průmysloví kapitáni půjdou humánnější cestou vzhledem k požadavkům dělníků. "To je zcela zákonné a rozumné přání" - ujišťuje s vážnou tváří vedoucí list "Times". A všechny tyto odporné řeči se vedou za podmínek obchodně průmyslových obtíží, chronické nezaměstnanosti, přikázání britských zakázek na stavbu lodí německému průmyslu a hrozících konfliktů v celé řadě průmyslových odborů, - a kde? - v Anglii s její zkušeností třídních bitev. Jistě krátká paměť pracujících mas a bezpříkladná licoměrnost vládnoucích! Historická paměť buržoasie je v jejich tradicích vlády, v jejích zřízeních, v zákonech země, v nakupeném umění vládnout. Paměť dělnické třídy je v její straně.
Je - li dohodářský směr konzervativců licoměrností, je vynucen vážnými příčinami. Středem úsilí vládnoucích stran Evropy je dnes starost o zachování vnějšího a vnitřního míru. Tak zvaná "reakce" proti válce a metodám první poválečné periody nevysvětluje se nijak toliko psychologickými příčinami. Kapitalistický režim ukázal se za války tak mohutným a pružným, že vyvolal v život zvláštní iluse o vojenském kapitalismu. Smělé, centralisované vedení hospodářského života, vojenské zabrání nedostačujících hospodářských statků, život na dluh, neomezené vydávání papírových peněz, odstranění sociálních nebezpečí cestou násilí s jedné, všemožných almužen s druhé strany, zdálo by se málem, že tyto metody rozřeší všechny otázky a zvítězí nad všemi obtížemi. Ale hospodářská skutečnost brzy podřezala křídla ilusím vojenského kapitalismu. Německo se dostalo na samotný kraj propasti. Bohatý francouzský stát nevychází ze zamaskovaného bankrotu. Anglický stát nucené vydržuje armádu nezaměstnaných, převyšující dvakrát armádu francouzského militarismu. Bohatství Evropy se nijak neukázalo neomezeným. Prodloužení válek a otřesů by znamenalo nezbytný zánik evropského kapitalismu. Na strachu před otřesy dovedně zahráli v době před posledními volbami angličtí konservativci. Dostavše se k moci, vystupují jako strana smíření, dohody, sociální blahovůle. "Bezpečnost - hle klíč k posici," tato slova liberálního lorda Greye[48] opakuje konservativní Austen Chamberlain. Jejich přezpíváváním žije anglický tisk obou táborů. Snaha po usmíření, vytvoření "normálních" podmínek, zabezpečení pevné valuty, novém sjednání obchodních smluv neřeší sama osobě ani jeden z protikladů přivedších k imperialistické válce a touto ještě víc zostřených. Ale jenom když vycházíme z této snahy a z politických skupin jí vytvořených, je možno pochopit usměrnění vnitřní i vnější politiky vládnoucích stran Evropy.
Není třeba vykládat, že mírumilovné tendence na každém kroku narážejí na odpor poválečné ekonomiky. Angličtí konservativci už načali podkop proti zákonu o pojištění nezaměstnaných. Udělat anglický průmysl, jak je, konkurenceschopnějším, nelze jinak, než snížením mzdy. Ale to není možno, při zachování nynějšího pojištění nezaměstnaných, zvyšujícího sílu odporu dělnické třídy. Na této půdě se už začaly šarvátky předních stráží. Mohou vést k vážným bojům. Za všech okolností budou konservativci přinuceni, v této oblasti i v jiných, hovořit svým přirozeným hlasem, špičky dělnické strany budou při tom padat do situace stále obtížnější.
Tu bude zcela na místě, připomenout ty poměry, které nastaly v dolní sněmovně po volbách roku 1906, kdy na parlamentní aréně se poprvé objevila silná dělnická frakce. První dva roky byli dělničtí poslanci obklopováni zvláštní pozorností. Třetím rokem se poměry značně zhoršily. V roce 1910 parlament už "ignoroval" dělnickou stranu. To nebylo vyvoláno žádnou nesmiřitelností této strany, ale tím, že mimo parlament se dělnické masy stávaly stále náročnějšími. Zvolivše velký počet poslanců, žádali vážných změn svého osudu. Toto očekávání bylo jedním z činitelů připravivších mohutné stávkové hnutí v letech 1911 až 1913. Z této informace vyplývají jakési vývody pro dnešní chvíli. Zahrávání Baldwinovy většiny s dělnickou frakcí se bude musit tím nevyhnutelněji obrátit v pravý opak, čím důraznější bude nápor dělníků na jejich stranu, na kapitál a na parlament. O tom jsme už mluvili u příležitosti otázky o úloze demokracie a revolučního násilí ve vzájemných vztazích mezi třídami. Teď přistoupíme k téže otázce s hlediska vnitřního rozvoje dělnické strany.
* Vedoucí úlohu v britské dělnické straně hrají jak známo, vůdcové nezávislé dělnické strany s Macdonaldem v čele. Nezávislá dělnická strana nejenom do války, ale i v době války zaujímala pacifistickou posici, "odsuzovala" sociálimperialismus a vůbec patřila k centristickému směru. Program nezávislé strany byl namířen "proti militarismu v jakékoli formě". Po ukončení války nezávislá strana vystoupila z II. Internacionály, podle usnesení konference roku 1920 vstoupili nezávislí dokonce ve styk s III. Internacionálou a dali jí dvanáct otázek, jednu bystřejší než druhou.
Sedmá otázka zněla: "Může být komunismus a diktatura proletariátu zařízen toliko ozbrojenou silou, nebo připouštějí se k účasti na III. Internacionále také strany, jež tuto otázku nechávají nerozřešenu. Obraz velmi poučný: řezník je ozbrojen nožem a telátko nechává otázku nerozřešenu. Přece však v této kritické době nezávislá strana dala otázku o vstoupení do Komunistické Internacionály, zatím co dnes vylučuje komunisty z dělnické strany. Protiklad mezi včerejškem nezávislé strany a dnešní politikou dělnické strany, zvláště v těch měsících, kdy byla ve vládě, bije do očí. I dnes ještě politika fabiánců v nezávislé dělnické straně se liší od politiky týchž fabiánců v dělnické straně. V těchto protikladech je vzdálený ohlas boje tendencí centrismu a sociál-imperialismu. V samotném Macdonaldovi jsou tyto tendence překřtěny a spojeny - následkem čehož křesťanský pacifista staví lehké křižníky, očekávaje dobu, až bude muset stavět těžké.
Hlavní rys socialistického centrismu je nedomyšlenost, nedořeknutí, polovičatá povaha. Drží se do těch dob, pokud nevyvodí poslední důsledky, pokud není přinucen odpovídat na základní, ostře položené otázky. V mírných, "organických" dobách se centrismus může držet jako oficiální nauka dokonce i silné a aktivní dělnické strany, jako tomu bylo v německé sociální demokracii do války, neboť v té době nezáviselo na straně proletariátu řešení základních otázek státního života. Vůbec pak je centrismus nade vše jiné vrozen nevelkým organisacím, jež právě pro nedostatek vlivu jsou osvobozeny od nutnosti dávat jasné odpovědi na všechny otázky politiky a nést za tyto odpovědi praktickou zodpovědnost. Takový byl právě centrismus nezávislé dělnické strany.
Imperialistická válka velmi jasně ukázala, že dělnická byrokracie a dělnická aristokracie měla kdy v předcházející době kapitalistického rozkvětu projít hlubokým maloměšťáckým přerodem - ve smyslu způsobu života a celého duševního založení. Ale maloměšťák chrání viditelnost samostatnosti do prvního nárazu. Válka jedním rázem odkryla a zesílila politickou závislost malého měšťáka na velkém a větším. Sociál-imperialismus byl formou takové závislosti uvnitř dělnického hnutí. Centrismus však, pokud se zachoval a znovu narodil v době války a po ní, byl výrazem poděšení maloměšťáka z dělnických byrokratů před plným a hlavně odkrytým imperialistickým zajetím. Německá sociální demokracie, která po mnoho let a ještě za Bebela vedla v podstatě centristickou politiku, už jen následkem své mohutnosti se nemohla udržet na této linii v době války: tu bylo třeba být buď proti válce, to je postavit se ve skutečnosti na revoluční cestu, nebo pro válku, to je přejít otevřeně do tábora buržoasie.
Nezávislá dělnická strana v Anglii jako propagandistická organisace uvnitř dělnické třídy, mohla nejenom zachovat, ale dokonce v době války i dočasně zesílit své centrické rysy, "odmítajíc od sebe zodpovědnost", zabývajíc se platonickými protesty, pacifistickým kázáním, nesledujíc žádnou svou myšlenku do konce a nezpůsobujíc bojujícímu státu žádných vážných obtíží. Centristický charakter měla oposice nezávislých v Německu, již také "odmítali od sebe zodpovědnost", nepřekážejíce však Scheidemannům a Ebertům stavět celou moc dělnické organisace do služeb bojujícího kapitálu.
V Anglii po válce jsme dostali zcela výjimečné " prostoupení" sociálně-imperialistické a centristické tendence v dělnickém hnutí. Nezávislá dělnická strana byla, jak bylo už řečeno, co nejlépe přizpůsobena k roli nezodpovědné centristické oposice, jež kritizuje, ale nezpůsobuje vládnoucím větší škody. Avšak nezávislým bylo v krátké lhůtě stát se politickou silou a to spolu změnilo jejich úlohu a fyziognomii.
Silou se stali nezávislí zkřížením dvou příčin: za prvé, protože historie postavila dělnickou třídu před nezbytnost vytvořit vlastní stranu; za druhé, protože válka a poválečná doba probudivše mnohomilionové masy, vytvořily v prvých dobách příznivou odezvu pro ideje dělnického pacifismu a reformismu. Ovšem demokraticko-pacifistických ilusí bylo v hlavách anglických dělníků nemálo i do války. Nicméně rozdíl byl ohromný: v minulosti anglický proletariát, pokud se účastnil politického života, spojoval své demokraticko-pacifistické iluse - zvláště v druhé polovině XIX, století - s činností liberální strany. Ta tyto naděje "neospravedlnila" a zbavila se důvěry dělníků. Vyrostla osobitá dělnická strana jako neocenitelné historické vydobytí, jež už nic nezvrátí.
Nutno však si dát jasný počet z toho, že dělnické masy byly rozčarovány více v dobré vůli liberalismu než v demokraticko-pacifistických způsobech řešení sociální otázky, tím spíše, že nová pokolení, nové miliony byly k politice přivedeny poprvé. Přenesly své naděje a iluse na dělnickou stranu. Právě proto a jenom proto dostalo se nezávislým možnosti postavit se jí v čelo.
Za demokraticko-pacifistickými ilusemi dělnických mas stojí jejich probuzená třídní vůle, hluboká nespokojenost s jejich postavením, pohotovost podchytávat, své požadavky všemi prostředky, jakých situace vyžaduje. Ale třída může budovat stranu z těch ideologických a osobních vůdčích prvků, které jsou připraveny celým předchozím rozvojem strany, celou její teoretickou a politickou kulturou. Zde je, všeobecně mluveno, východiště velkého vlivu maloměšťácké inteligence, počítajíc v to i dělnické aristokraty a byrokraty.
Zbudování dělnické strany se stalo nezbytností právě proto, že v masách proletariátu byl proveden hluboký pohyb nalevo. Politické zformování tohoto pohybu stalo se podílem těch představitelů nenásilného konservativně-protestantského pacifismu, kteří byli po ruce. Ale přenášejíce svůj štáb na základnu několika milionů organisovaných dělníků, nemohli nezávislí zůstat samými sebou, to je přiložit prostě svou centristickou pečeť na stranu proletariátu. Stavše se vůdci strany milionů dělníků, nemohli se už omezovat na centristická nedopovídání a pacifistickou pasivitu. Bylo jim, zprvu jako odpovědné oposici - potom jako vládě, odpovídat buď "ano" či "ne" na nejostřejší otázky státního života.
Od toho okamžiku, kdy se centrismus stal politickou silou, musel překročit hranice centrismu, to je buď udělat revoluční vývody ze své oposice k imperialistickému státu, nebo se postavit otevřeně do jeho služeb. Stalo se přirozeně toto. Pacifista Macdonald počal budovat křižníky, zavírat do vězení Indy a Egypťany, operovat v diplomacii padělanými dokumenty. Přešed v politickou sílu, centrismus jako centrismus stal se nulou. Hluboký pohyb anglické dělnické třídy nalevo, jenž přivedl neočekávaně brzy Macdonaldovu stranu k vládě, podmínil její zjevný pohyb vpravo. Taková je souvislost mezi včerejškem a dneškem a taková je příčina, proč malá nezávislá dělnická strana s kyselými pochybami se dívá na své úspěchy a pokouší se tvářit centristicky.
Praktický program britské dělnické strany vedené nezávislými má ve skutečnosti liberální charakter a je zvláště v zahraniční politice opožděným přezpíváním gladstonovské slabosti. Gladston byl "přinucen" zabrat Egypt, právě tak jako Macdonald byl přinucen budovat křižníky. Beaconsfield[49] lépe než Gladston vyjadřoval imperialistické potřeby kapitálu. Svoboda obchodu už neřeší ani jedné otázky. Odmítnout opevnit Singapur jest nesmysl s hlediska celé soustavy velkobritského imperialismu. Singapur je klíč k dvěma oceánům. Kdo chce uchovat kolonie, to je pokračovat v politice imperialistické loupeže, má mít tento klíč ve svých rukou. Macdonald zůstává na půdě kapitalismu, ale vnáší do něho zbabělé opravy, jež nic neřeší, před ničím nezachraňují, ale zvětšují všechny obtíže a nebezpečí.
V otázce o osudu anglického průmyslu není vážného rozdílu v politice tří stran. Základním rysem této politiky jsou rozpaky, vzbuzené strachem před otřesy. Všechny tři strany jsou konservativní a víc než čeho jiného se bojí průmyslových konfliktů. Konservativní parlament odmítá horníkům stanovit mzdové minimum. Poslanci, zvolení horníky, praví, že chování parlamentu je "přímou výzvou k revolučním činům", ač ani jeden z nich vážně o revolučních činech nepřemýšlí.
Kapitalisté navrhují dělníkům, aby spolusledovali stav uhelného průmyslu, doufajíce, že dokáží to, co nepotřebuje důkazů, že totiž při nynější soustavě uhelného průmyslu, desorganisovaného soukromým majetkem, je uhlí drahé i při nízkém platu za práci. Konservativní a liberální tisk vidí v tomto sledování spásu. Dělničtí vůdcové jdou touže cestou. Vše se bojí stávek, jež mohou zesílit převahu cizích konkurentů. Zatím však, je-li za kapitalistických podmínek vůbec uskutečnitelná ještě nějaká racionalisace průmyslu, nemůže jí být dosaženo bez stávkového nátlaku se strany dělníků. Vůdcové, ochromujíce cestou trade-unionů dělnickou masu, podporují proces hospodářské nehybnosti a hniloby.
Jeden z dost hlasitých reakcionářů v britské dělnické straně, dr. Chodden, šovinista, militarista, ochranář, nemilosrdně se vysmíval v anglickém parlamentě linii vlastní strany v otázce svobody obchodu a ochranářství: posice Macdonaldova podle Guestových slov je ryze negativního charakteru a neukazuje žádného východiště ze slepé uličky. Skutečně, neživotností freetraderstva[50] je svrchovaně zřejmá: zlomením freetraderstva přece je podmíněno zlomení liberalismu.
Ale právě tak málo může Anglie hledat východiště v ochranářství. Pro mladou ještě se rozvíjející kapitalistickou zemi, může být ochranářství nevyhnutelným a pokrokovým stadiem vývoje. Ale pro nejstarší průmyslovou zemi, jejíž průmysl je rozpočten na světový trh a byl útočného a dobyvačného charakteru, jest přechod k ochranářství historickým svědectvím, počavšího se procesu odumírání a znamená prakticky podporu jedněch odvětví průmyslových, jež jsou v dané světové situaci méně schopny života na účet jiných odvětví téhož anglického průmyslu, jež jsou podmínkám světového nebo vnitřního trhu lépe přizpůsobena. Proti programu stařeckého ochranářství strany Baldwinovy možno postavit nikoli právě tak stařecky neživotné freetraderstvo, ale jenom praktický program socialistického převratu. Aby však bylo možno přistoupit k tomuto programu, je třeba předem očistit stranu i od reakčních ochranářů, jako je Guest, i od reakčních freetraderů jako je Macdonald.
* S kterého konce a jakou cestou může projít změna politiky dělnické strany, nemyslitelná bez radikální změny vedení?
Ježto ve výkonném výboru i v ostatních nejdůležitějších institucích britské dělnické strany je většina v rukou nezávislé dělnické strany, je tato vedoucí frakcí v dělnické straně. Tento systém vzájemných vztahů uvnitř anglického dělnického hnutí dává, mimochodem, velmi cenný materiál k otázce o "diktatuře menšiny": neboť právě tak, to je jako diktaturu menšiny, definují vůdcové britské strany úlohu komunistické strany v Sovětské Republice. Vidíme přece, jak nezávislá dělnická strana, čítající tři desítky tisíc členů, dostává vedoucí postavení uvnitř organisace, opírající se cestou trade-unionů na miliony členů.
A tato organisace, to je dělnická strana, pro početnost a úlohu anglického proletariátu přichází k vládě. Tak zcela nepatrná menšina kolem 30.000 lidí dostává do rukou moc v zemi, čítající čtyřicet milionů obyvatel a rozkazující stům milionům. Nejopravdovější "demokracie" přivádí tedy k stranické diktatuře menšiny.
Ovšem "diktatura" nezávislé strany dělnické v třídním smyslu nestojí ani za fajfku tabáku - ale to už je otázka docela jiného druhu. Jestli tedy strana o 30 000 členech - bez revolučního programu, bez bojového kalení, bez vážných tradicí - prostřednictvím bezforemné dělnické strany, opírající se o trade-uniony, může přijít k vládě metodami buržoasní demokracie, proč se tito pánové tak čertí nebo diví, když komunistická strana, teoreticky i prakticky zakalená, s desetiletími hrdinských bojů v čele lidových mas v minulosti, strana, čítající statisíce členů, přichází k moci, opírajíc se o masové organisace dělníků i sedláků? Tak či onak, příchod nezávislé dělnické strany k vládě je neporovnatelně méně zemitým a kořenným než příchod k vládě komunistické strany v Rusku.
Ale závratná kariéra nezávislé dělnické strany je zajímavá nejenom s hlediska polemiky proti posudku o diktatuře komunistické menšiny. Neporovnatelně důležitější je ohodnotit rychlý vzrůst nezávislých s hlediska budoucího osudu anglické komunistické strany. Některé vývody se tu nabízejí samy.
Nezávislá dělnická strana, zrozená v maloměšťáckém prostředí a city i náladami svými blízká prostředí odborové byrokracie, přirozeně se postavila společně s ní v čelo dělnické strany, když masy svým tlakem přinutily své sekretáře tuto vybudovat. Ale nezávislá dělnická strana svým pohádkovým vyšinutím, svými politickými metodami, celou svou úlohou připravuje a očisťuje cestu - komunistické straně.
Za desítiletí nezávislá dělnická strana sebrala celkem kolem 30 tisíc členů. Ale když hluboké proměny v mezinárodním postavení a ve vnitřní struktuře anglické společnosti porodily dělnickou stranu, postavila se před vedení nezávislých pojednou neočekávaná otázka. Týž pochod politického vývoje připravuje v následující etapě ještě mohutnější "otázku" ke komunismu.
Dnes je komunistická strana hodně malá. V posledních volbách sebrala všeho všudy 53 tisíc hlasu - počet, jenž by při srovnání s 5,5 miliony hlasů dělnické strany mohl působit skličujícím dojmem, kdybychom si neujasnili logiku politického vývoje Anglie. Myslit, že komunisté budou po desítiletí růst krok za krokem, nalézajíce v každých nových volbách parlamentních několik nových desítek nebo set tisíc, by znamenalo, představovat si budoucnost ze základu falešně. Ovšem, po určitou poměrně ještě dlouhou periodu bude se komunismus rozvíjet pomalu, ale pak přijde nevyhnutelný přelom: komunistická strana zaujme v dělnické straně to místo, které nyní zaujímají nezávislí.
Co je k tomu potřeba? Všeobecná odpověď je svrchovaně jasná. Nezávislá dělnická strana děkuje za svůj nebývalý rozmach tomu, že pomohla dělnické třídě vybudovat třetí, to je její vlastní stranu. Poslední volby ukazují, s jakým nadšením se angličtí dělníci mají ke zbrani, již stvořili. Ale strana není cílem sama o sobě. Dělníci čekají od ní činy a výsledky. Anglická dělnická strana vyrostla skoro naráz jako strana, ucházející se o vládu a dosáhla už toho, že se jí účastnila. Bez ohledu na hluboce kompromitující ráz první "dělnické" vlády, získala strana v nových volbách víc než milion nových hlasů. Uvnitř strany se utvořilo však tak zvané levé křídlo, beztvárné, bez páteře, bez samostatné budoucnosti. Ale sám fakt vzniku oposice svědčí o vzrůstu náročnosti mas a o souběžném vzrůstu neklidu mezi špičkami strany. Stačí nevelká představa o povaze Macdonaldů, Thomasů, Clynesů, Snowdenů a všech ostatních, abychom si představili, jak katastrofálně bude vzrůstat protiklad mezi náročností mas a tupým konservatismem vůdčí špičky dělnické strany, zvláště v případě jejího nového příchodu k moci.
Rýsujíce tuto perspektivu, vycházíme z předpokladu, že nynější mezinárodní a vnitřní situace anglického kapitalismu nejenom se nezlepší, ale bude se dále zhoršovat. Kdyby tato hypotéza se ukázala nepravdivou, kdyby anglické buržoazii se podařilo zesílit říši, vrátit si bývalé postavení na světovém trhu, zdvihnout průmysl, dát práci nezaměstnaným, zvýšit mzdy, tu by politický vývoj přijal zpětný charakter: znovu by se zpevnil aristokratický konservatismus trade-unionů, dělnická strana by upadala, v jejím středu by zesílilo pravé křídlo, jež by se sblížilo s liberalismem, jenž opět se své strany by posílil značný příliv životních sil.
Ale pro takovou prognózu není ani nejmenšího důvodu. Naopak, ať jsou jakákoliv částečné kolébání hospodářské a politické konjunktury, vše svědčí pro další zostření a prohloubení těch obtíží, jimiž dnes Anglie prochází, a právě tím pro další uspíšení tempa jejího revolučního vývoje. Ale za těch podmínek je příchod dělnické strany k vládě v jedné z nejbližších etap docela pravděpodobný, a docela už nezbytný se jeví konflikt mezi dělnickou třídou a fabiánskou špičkou, jež je nyní v jejím čele.
Nynější úloha nezávislých byla vyvolána tím, že jejich cesta se zkřížila s cestou proletariátu. To však vůbec neznamená, že tyto cesty se slily provždy. Rychlý vzrůst vlivu nezávislých je jenom odrazem výjimečné síly náporu dělnické třídy: ale právě tento nápor, podmíněný celou situací, přivede anglické dělníky ke srážce s nezávislými vůdci. Tou měrou, jakou se to bude dít, budou přecházet revoluční vlastnosti britské komunistické strany - přirozeně při správné politice - v mnoha milionové množství.
Rýsuje se téměř přesná obdoba v osudech komunistické a nezávislé strany. Ta i ona dlouho existovaly spíše jako propagační společnosti, než jako strana dělnické třídy. Avšak při hlubokém přelomu v historickém vývoji Anglie nezávislá strana se postavila v čelo proletariátu. Za nějaký čas prodělá týž rozmach podle našeho předpokladu komunistická strana.[h]
Cesta jejího vývoje slije se na určitém místě s velkou historickou cestou anglického proletariátu. Ale toto slití projde zcela jinak než u nezávislé strany. U této svazujícím článkem byla byrokracie trade-unionů. Nezávislý mohou být potud v čele dělnické strany, pokud odborářská byrokracie oslabuje, neutralizuje, kazí samostatný třídní nápor proletariátu. Komunistická strana naopak jen tou měrou bude se moci postavit v čelo dělnické třídy, jakou tato přejde v nesmiřitelnou protivu s konzervativní byrokracií v trade-unionech a v dělnické straně. Komunistická strana se může připravit k vedoucí roli jenom nemilosrdnou kritikou veškerého vedoucího personálu anglického dělnického hnutí, jenom každodenním dokazováním jeho konzervativní, protiproletářské, imperialistické, monarchistické, lokajské úlohy ve všech oblastech společenského života a třídního hnutí.
Levé křídlo dělnické strany je pokus o znovuzrození centrismu v sociálně-imperialistické straně MacDonaldově. Znamená právě tím neklid dělnické byrokracie o spojení s masami, jež jdou nalevo. Bylo by nestvůrnou iluzí si myslet, že tyto levé elementy staré školy jsou schopny postavit se v čelo revolučního hnutí anglického proletariátu a jeho boje o moc. Jsou uzavřenou formací. Jejich pružnost je omezená, jejich levost naskrz oportunistická. Nevedou a nejsou schopni vést masy v boj. V mezích své oportunistické ohraničenosti vyjadřují starý nezodpovědný centrismus, nepřekážejíce, spíše pomáhajíce MacDonaldovi nést zodpovědnost za vedení strany a v určitých případech i osudy anglického impéria.
Tento obraz ukázal se co nejjasněji na glocesterském sjezdu nezávislé dělnické strany (Velikonoce 1925). Vrčíce proti Macdonaldovi schválili nezávislí tak zvanou "činnost" dělnické vlády 398 hlasy proti 139. Ale i oposice si mohla dovolit rozkoš neschválení jen proto, že většina pro Macdonalda byla zabezpečena. Nespokojenost levých s Macdonaldem je nespokojenost centrismu se sebou samým. Politiku Macdonaldovu nelze zlepšit mosaikovými opravami.
Centrismus, jsa u vlády, povede nezbytně macdonaldovskou, to je kapitalistickou politiku. Vážně možno postavit proti linii Macdonaldově jenom linii socialistické diktatury proletariátu. Bylo by největší ilusí myslit si, že strana nezávislých je s to vyvinout se v revoluční stranu proletariátu. Fabiánci musí být vytlačeni, "vystřídáni se stráží". Toho lze dosáhnout jenom cestou nesmiřitelného boje s centrismem nezávislých.
Čím ostřeji a jasněji vstává otázka o dobytí moci, tím více se nezávislá dělnická strana snaží vyhnout odpovědi, zaměňujíc revoluční základní problém byrokratickými výmysly na účet parlamentních a finančních způsobů nacionalisace průmyslu. Jedna z komisí nezávislé dělnické strany přišla k vývodu, že výkupu země, závodů a továren je dát přednost před konfiskací, poněvadž v Anglii, podle předtuch komise, nacionalisace bude prováděna postupně, podle Baldwina, krok za krokem, a bylo by "nespravedlivé" zbavovat důchodů jednu skupinu kapitalistů v té době, kdy druhá skupina ještě dostává procenta ze svého kapitálu. "Něco jiného bylo by - praví zpráva komise (používáme výkladu zprávy v "Times") - kdyby socialismus přišel u nás ne postupně, ale rázem následkem katastrofální revoluce: tu by důvody proti konfiskaci ztratily velkou část své závažnosti. My však - praví zpráva - nemyslíme, že tato kombinace je pravděpodobná, a necítíme se povolanými rozhodovat o tom v tomto rozkladu".
Všeobecně není zásadního důvodu proti výkupu země, závodů a továren. Na neštěstí však politická a finanční možnost takové operace se nikdy nesetkají. Stav finanční Severoamerické republiky by zcela dovoloval výkupní operaci. Ale v Americe taková otázka prakticky nebyla vznesena a není tam ještě strany, která by ji mohla vážně vznést. Ale než se ta strana ukáže, hospodářská situace Spojených států utrpí velmi ostré přeměny.
Naopak v Anglii je vztýčena nacionalisace ostře jako otázka spásy anglického hospodářství. Stav státních financí je však takový, že možnost výkupu je víc než pochybnou. Leč finanční stránka otázky je až v druhém pořadí. Hlavní úlohou je vytvořit politické předpoklady nacionalisace, lhostejno - s výkupem nebo bez výkupu. Koncem konců jde o život a smrt buržoasie. Právě proto je revoluce nevyhnutelná, že buržoasie se nikdy nedá udusit fabiánskou bankovní operací. Ani na částečnou nacionalisaci nemůže buržoasní společnost, v nynější sestavě, přistoupit jinak, než obklopíc jí takovými podmínkami, jež musí do krajnosti zatížit úspěch opatření, zkompromitovat princip nacionalisace a spolu s ním dělnickou stranu.
Na každý skutečný smělý pokus nacionalisace, třeba částečné, odpoví buržoasie jako třída. Jiná odvětví průmyslu vrhnou se na intriky, sabotáž, bojkot nacionalisovaných odvětví, to je povedou boj ne na život, ale na smrt. Ať by byl začáteční nástup sebe opatrnější, přece úloha povede k nutnosti zlomit odpor vykořisťovatelů. Hlásí-li fabiánci, že se necítí povolanými probádat "tento případ", tu je nutno říci, že tito pánové se vůbec zmýlili v tom, k čemu jsou povoláni. Může zcela dobře být, že nejčilejší z nich budou potřební v té či oné kanceláři budoucího dělnického státu, kde se budou zabývat sčítáním jednotlivých prvků socialistické rovnováhy. Ale nijak se nehodí, pokud jde o to, zbudovat dělnický stát, to je základní předpoklad socialistického hospodářství.
V jednom ze svých týdenních přehledů v "Daily Herald" (4. dubna 1925) rozhovořil se Macdonald několika realistickými slovy: "Postavení strany je dnes - pravil - takové, že boj se bude stávat stále ostřejším a prudším. Konservativní strana se bude bít na smrt, a čím hrozivější se bude stávat moc dělnické strany, tím hroznějším bude tlak reakčních členů (konservativní strany)". To je docela pravdivé, čím bezprostřednější se bude stávat nebezpečí příchodu dělnické třídy k moci, tím silnější bude v konservativní straně vliv lidí druhu Curzonova (ne nadarmo ho nazval Macdonald "vzorem" budoucích činitelů). Hodnocení perspektivy Macdonaldem je tentokrát jaksi správné.
Leč ve skutečnosti vůdce dělnické strany nechápe významu a závažnosti svých slov. Odvolání na to, že konservativci se budou bít na smrt a čím dále tím zuřivěji, bylo mu třeba jenom k tomu, aby dokázal neúčelnost mezistranických parlamentních výborů. Vskutku však prognosa daná Macdonaldem nemluví jenom proti mezistranickým parlamentním výborům, ale křičí i proti možnosti rozřešení celé nynější sociální krize parlamentními metodami. "Konservativní strana se bude bít na smrt". Pravda! Ale to znamená, že dělnická strana ji může porazit jenom tenkrát, když ji převýší rozhodností bojem. Nejde o řevnivost dvou stran, leč o osud dvou tříd. A když dvě třídy se bijí na smrt, neřeší se věc nikdy součtem hlasů. To nebylo v historii. A to nebude v historii do těch dob, pokud existují třídy.
Jádro celé věci není ve všeobecné filosofii Macdonaldově ani v jeho jednotlivých šťastných promluvách, to je, není v tom, jak zdůvodňuje svou činnost, ani v tom, co chce, ale v tom, co dělá, a k čemu jeho činy vedou. Přistoupíme-li k otázce s této strany, objeví se, že celou svou činností Macdonaldova strana připravuje gigantický rozmach a neobyčejnou tvrdost proletářské revoluce v Anglii. Právě Macdonaldova strana zesiluje sebedůvěru buržoasie a napíná současně do nejzazší meze trpělivost proletariátu. A v tom okamžiku, až jeho trpělivost praskne, srazí se vzepjavší se proletariát tváří v tvář s buržoasií, která politikou Macdonaldovou tolik se upevnila u vědomí své všemohoucnosti. Čím déle budou fabiánci zadržovat revoluční vývoj Anglie, tím hroznější a zuřivější bude výbuch.
Anglická buržoasie je vychována v nemilosrdenství. Touto linií ji vedly podmínky ostrovního života, mravní filosofie kalvinismu, koloniální praktika, nacionální pýcha. Anglie dnes stále více je zatlačována do pozadí. Tento neodvratný proces také tvoří revoluční situaci. Anglická buržoasie, přinucená ponižovat se před Amerikou, ustupovat, vyčkávat, manévrovat, je proniknuta největší tvrdostí, jež se v hrozných formách ukáže v občanské válce. Tak buržoasní lůza Francie, rozbitá ve válce s Pršáky vyzuřila se na komunardech; tak důstojnictvo zlomené hohenzollernské armády se v y zuřilo na německých dělnících.
Všechna ta chladná krutost, již Anglie projevuje v poměru k Indům, Egypťanům, Irům a jež nese ráz rasové pýchy, obnaží v případě občanské války svůj třídní charakter a ukáže se namířenou proti proletariátu.
Na druhé straně revoluce nevyhnutelně probudí v anglické dělnické třídě největší vášně, které tak uměle byly zadržovány společenskou drezúrou, církví, tiskem a odváděny v umělé kanály boxem, fotbalem, dostihy a sportem jiného druhu.
Konkrétní chod boje, jeho délka, jeho výsledek bude záviset na vnitřních a hlavně mezinárodních podmínkách toho okamžiku, kdy se rozvine. V rozhodném boji proti proletariátu bude anglická buržoasie požívat nejmohutnější podpory buržoasie Spojených států, zatím co anglický proletariát bude se opírat v prvé řadě o dělnickou třídu Evropy a uhnětené lidové masy britských kolonií. Charakter britského impéria dá nezbytně tomuto gigantskému boji mezinárodní měřítko. Bude to jedno z největších dramat světových dějin. Osud anglického proletariátu bude v tomto boji připoután k osudu všeho lidstva. Celá světová situace a úloha anglického proletariátu ve výrobě a ve společnosti zabezpečují mu vítězství - za podmínky správného a rozhodného revolučního vedení. Komunistická strana musí se rozvinout a přijít k moci jako strana proletářské diktatury. Není žádného vyhnutí. Kdo v ně věří a je předpovídá, může jenom klamat anglické dělníky. To je hlavní vývod našeho rozboru.
Konec.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).h Přirozeně, že prognóza toho druhu má jenom podmíněný, orientační charakter a nesmí být žádnou měrou ztotožňována s astronomickými předpověďmi měsíčních nebo slunečních zatmění. Reálný chod vývoje je vždy složitější než nezbytně schématický pohled vpřed.
46 Ponsonby Arthur - druh ministra zahraničí v "dělnické vládě" Macdonaldově (1923-1924). Stoupenec anglo-sovětského sblížení, o něž se energicky příčiňoval v době uzavření anglosovětské dohody v srpnu 1924. Zajímavá je biografie tohoto pracovníka dělnické strany. Ponsonby je z aristokratické rodiny a v mládí byl pážetem anglické královny Viktorie. Pak pracoval 9 let v anglickém ministerstvu zahraničí a byl významným členem liberální strany. Koncem války rozchází se s liberály, stává se pacifistou, vstupuje do pacifistické organisace "demokratická kontrola" a v dělnickou stranu.
47 Burns John, jeden z nejstarších anglických dělnických vůdců, zakladatel a aktivní pracovník sociálně-demokratické federace. Nová vlna hnutí trade-unionistického, jež se zdvihla koncem let osmdesátých, našla v něm svého významného vůdce. Burns, talentovaný a vlivný řečník, vedl nejednou větší dělnické stávky a demonstrace (mezi nimi velkou stávku dělníků v dokách). V roce 1888 byl za vedení dělnické demonstrace zavřen a odsouzen na šest týdnů do vězení. Potom však se kloní napravo a už v roce 1889 vystupuje z federace. V roce 1882 byl zvolen do parlamentu. Za dva roky se začíná sbližovat s liberály a v roce 1905 se stává ministrem v liberálním kabinetu.
Pouť Burnsova od dělnického vůdce až k liberálnímu ministru je typickou pro anglické sociálně-dohodářské vůdce z nedávna.
48 Grey Eduard, lord, vůdce anglických nezávislých liberálů. Stoupenec sblížení s konservativci. Jeden z vůdců liberálů v dolní sněmovně. Od 1905 do 1916 ministr zahraničí ve všech ministerstvech. Jeden z tvůrců Dohody a inspirátorů světové války. V roce 1919 až 1920 je ve Washingtonu jako vyslanec Velké Britanie. Potom vlivný pracovník Svazu národů. Nyní člen sněmovny lordů.
49 Beaconsfield (Disraeli) Benjamin, známý anglický politik a spisovatel (1804-1881). V mládí napsal celou řadu satirických románů. Od roku 1832 obrátil se k politické činnosti, přimykaje se s počátku k whigům. Pak rozchází se s whigy a stává se jedním z vůdců strany toryů. Jako typický zástupce velké bankovní buržoasie byl Beaconsfield tuhým přívržencem ochranářství (sr. poznámku 9). V roce 1886 je Beaconsfield ministerským předsedou, ale v témž roce demisionuje s celým kabinetem. V roce 1874, když se probouzí anglická imperialistická politika, je Beaconsfield znovu ministerským předsedou a zůstává u vlády do roku 1880. Politika Beaconsfielda snažila se o rozšíření anglické moci v oblasti mezinárodních vztahů a utíkajíc se k liberálním dárečkům uvnitř země, je typickým výrazem anglického imperialismu.
50 Freetraderství je hospodářská politika a teorie, žádající svobodu pro vnější obchod a tudíž volnost pro kapitalistickou konkurenci. Vlastí freetraderstva je Anglie, jejíž buržoasie v první polovině XIX. století vedla zuřivý zápas za svobodný dovoz obilí proti obilnímu monopolu velkostatkářské aristokracie, poněvadž monopolem vyvolané, vysoké, nestálé ceny obilí měly vliv na stav vnitřního trhu a na mzdu dělníků. Když stouply ceny obilí, bylo průmyslníkům buď platit vyšší mzdu, nebo nechat dělníky hladovět nad obyčejnou míru a smířit se se snížením produktivity práce.