Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Kam spěje Anglie?
Kam spěje Anglie?
Anglie stojí dnes v bodě obratu - snad víc, než kterákoli jiná kapitalistická země. A obrat Anglie je v ohromné míře i obratem čtyř dílů světa a krajní měrou i počátkem obratu pátého dílu, dnes nejmocnějšího - Ameriky. Ale politický vývoj Anglie vyznačují největší zvláštnosti, vyplývající z její minulosti a stojící do značné míry v cestě její budoucnosti. Nezatěžujíce toto šetření ciframi a fakty, jež čtenář snadno najde v rukovětech nebo speciálních zkoumáních o hospodářském stavu Anglie, chceme určit a charakterisovat ty faktory a okolnosti, jež budou určovat vývoj Anglie v nejbližší době. Jde tu právě o Anglii, a nikoli o Velkou Británii, o metropol, a ne o kolonie a dominie. Tyto mají své zvláštní vývojové cesty, které se rozcházejí čím dále, tím více s cestami metropole.
Náš výklad bude z největší části kritickým a polemickým. Dějiny se dělají prostřednictvím lidí. Ocenění živých sil, dělajících dnešní dějiny, nemůže nebýt aktivním. Abychom pochopili, zač se bijí třídy, strany a jejich vůdcové, a co je čeká zítra, musíme se prodrat houští politických konvencí, lží, přetvářek, všudy přítomného parlamentního "cantu".[a] Polemika je proto nevyhnutelnou metodou politického rozboru. Ale otázka, kterou jsme si položili a na niž se pokoušíme odpovědět, má objektivní povahu: "Kam spěje Anglie?".
I. Úpadek Anglie
Kapitalistická Anglie byla připravena politickou revolucí poloviny XVII. století a tak zvanou průmyslovou revolucí konce XVIII. století.[1] Z doby své občanské války a diktatury Cromwellovy[2] vyšla Anglie jako malý národ čítající sotva 1,5 milionu rodin. Do imperialistické války vstoupila jako impérium uzavírající ve svých hranicích pětinu celého lidstva.
Anglická revoluce X VII. století, škola puritanismu[3] tvrdá škola Cromwellova, připravila anglický národ, vlastně jeho střední třídy, k další světové úloze. Od polovice XVIII. století světová moc Anglie stává se nespornou. Anglie vládne moři i světovým trhem, budujíc jej.
V roce 1826 vylíčil konservativní anglický publicista těmito rysy století průmyslu:
"Doba, rozvíjející se před našimi zraky, slibuje se stát stoletím průmyslu… Od nynějška bude průmysl diktovat mezinárodní spolky a uzavírat mezinárodní přátelství… Perspektivy, otvírající se dnes Britům, přesahují téměř hranice lidského rozumu. Dějiny ještě nemají pro ně měřítka… Anglický tovární průmysl vyrobí podle vší pravděpodobnosti čtyřikrát více výrobků než všechny kontinenty dohromady a bavlněných látek šestnáctkrát více než celá kontinentální Evropa… (Beer, "Dějiny socialismu v Anglii", str. 303).
Kolosální průmyslová převaha Anglie nad ostatní Evropou a nad celým světem položila základ k jejímu bohatství a k její světové posici, kterou je těžko s něčím srovnat. Století průmyslu stalo se zároveň stoletím světové hegemonie Velké Britanie.
Od roku 1850 do roku. 1880 byla Anglie průmyslovou školou Evropy a Ameriky. Ale právě tím se podkopávalo její monopolní postavení. Od osmdesátých let se začíná zřejmé oslabení Anglie. Do světové arény vstupují nové státy, v prvé řadě Německo. Současně poprvé odkrývá kapitalistické prvorozenství anglické své nepříznivé, konservativní stránky. Doktrína volného obchodu dostává těžké rány od německé konkurence.
Vytlačování Anglie ze světových posic, jež zaujala, se zřetelně ukázalo takovým způsobem už v poslední čtvrti předešlého století a porodilo na počátku tohoto století stav vnitřní nejistoty a kvašení nahoře a hluboké, molekulární pochody v pravdě revolučního charakteru v pracující třídě.
Hlavní místo v těchto pochodech zaujaly konflikty práce a kapitálu. Ukázalo se, že je otřeseno nejen aristokratické postavení anglického průmyslu ve světě, ale i privilegované postavení dělnické aristokracie uvnitř Anglie. Léta 1911 až 1918 byla dobou nevídaných třídních bojů horníků, železničářů a vůbec transportních dělníků. V srpnu roku 1911 byla zahájena národní, to jest generální stávka na železnicích.
V těch dnech stál ponurý přízrak revoluce nad Anglií. Vůdcové použili všech svých sil, aby hnutí ochromili. Jejich motivem byl "patriotismus": věc se stala v době agadirské příhody, jež hrozila válkou s Německem.[4] Ministerský předseda, jak se nyní stalo známým, pozval dělnické vůdce na tajnou schůzku a vyzval je zachránit vlast. A vůdcové učinili vše, co mohli, zesílili buržoasii a připravili právě tím imperialistickou válku.
Válka roku 1914-1918 jako by přervala revoluční proces. Zadržela vývoj stávkového boje. Způsobila pád Německa, vrátila, jak se zdálo, Anglii úlohu světového vládce. Ale brzy se ukázalo, že válka zadrževší na čas úpadek Anglie, ve skutečnosti jej prohloubila.
V letech 1917-1920 prošlo dělnické hnutí anglické nanejvýš bouřlivou periodou. Stávky měly grandiosní charakter. Macdonald podpisoval manifesty, od nichž se nyní s hrůzou odvrací. Až ke konci dvacátého roku bylo hnutí regulováno, po "černém pátku", kdy trojspolek hornických, železničářských a transportních vůdců zradil generální stávku. Ochromena ve sféře hospodářské působnosti obrátila se energie mas k politické platformě. Dělnická strana vyrostla jako ze země.
V čem záleží změna vnějšího a vnitřního postavení Velké Britanie?
Za dobu války se vyvinula a ukázala gigantská převaha hospodářská Spojených států zcela a úplně. Vystoupení Spojených států ze stadia zaoceánského provincialismu odsunulo rázem Velkou Britanii na druhé místo.
"Spolupráce" Ameriky s Velkou Britanií jest onou posud mírnou formou, v níž se děje další, čím dále, tím hlubší ústup Anglie před Amerikou.
Tato "spolupráce" se může usměrnit v ten či onen okamžik proti někomu třetímu; proto však přece základním světovým antagonismem je antagonismus anglo-americký, a všechny ostatní antagonismy, byť byly v daném okamžiku sebe ostřejší a bezprostřednější, mohou být pochopeny a oceněny toliko na podkladě antagonismu anglo-amerického.
Angloamerická "spolupráce" připravuje válku právě tak, jako doba reforem připravuje dobu revoluce. Právě ten fakt, že Anglie cestou "reforem", to jest vynucených smluv s Amerikou, bude vyklízet posici za posicí, donutí ji koncem konců postavit se na odpor.
Výrobní síly Anglie a především její živá výrobní síla, proletariát, neodpovídá už místu Anglie na světovém trhu. Odtud chronická nezaměstnanost.
Obchodně-průmyslová a vojensko-námořní hegemonie Anglie v minulosti zabezpečovala téměř automaticky spojení částí impéria. Novozélandský ministr Reeves napsal ještě na konci minulého století: "Dvě věci udržují dnešní poměr kolonií k Anglii: 1. jejich víra, že politika Anglie je ponejvíce politikou světa, 2. jejich víra, že Anglie vládne moři." Rozhodný význam patřil ovšem podmínce druhé. Ztráta hegemonie nad moři jde souběžně s vývojem odstředivých sil uvnitř impéria. Uchování jednoty impéria stává se čím dále tím obtížnější protichůdnými zájmy dominií a bojem kolonií.
Vývoj válečné techniky směřuje, jak se ukázalo, proti bezpečnosti Velké Britanie. Vzrůst aviatiky a vojensko-chemických prostředků uvádí v nic největší historické výhody ostrovního postavení. Amerika - tento gigantský ostrov, ohrazený s obou stran moři - zůstává nezranitelnou. Naopak nejživotnější střediska Anglie mohou být za několik hodin napadena se strany evropského kontinentu vražedným útokem ze vzduchu.
Anglická vláda, ztrativší výhody své nepřístupné isolovanosti, byla přinucena přijímat stále bezprostřednějších účast v čistě evropských věcech a evropských vojenských dorozuměních. Zámořské državy Anglie, její dominia, nemají žádného zájmu na této politice. Mají zájem o Tichý oceán, Indický, zčásti Atlantický, ale žádnou měrou o La Manche. Tato různost zájmů při prvním světovém nárazu se obrátí v znatelnou propast, v níž budou pochována pojítka impéria. Předvídajíc to, je velkobritská politika, ochromená vnitřními třenicemi, předurčena ve skutečnosti k pasivitě a tím i k ochuzení světového postavení impéria.
Vojenská vydání zaujímají zároveň nezbytně stále větší a větší díl zmenšených národních příjmů anglických.
Jednou z podmínek "spolupráce" Anglie a Ameriky je zaplacení obrovského britského dluhu Americe, aniž má Anglie naději, že jí samé budou kdy zaplaceny dluhy státy pevninskými. Hospodářský poměr sil se tím ještě více přesunuje ve prospěch Ameriky.
Dne 5. března letošního roku zvýšila Anglická banka diskontní míru ze 4 na 5, hned za newyorskou Federální Bankou, která zvýšila své procento z 3 na 3,5. V londýnské City[5] velmi bolestně pocítili tuto ostrou připomínku o peněžní závislosti na zaatlantickém bratranci. Co ale dělat? Americká zásoba zlata dělá přibližně 9 miliard rublů, zatím co anglická není větší 1,5 miliardy, to jest šestkrát menší. V Americe je oběh zlata, zatím co Anglie jen zoufale usiluje jej znovu zavést. Přirozeně, když na zvýšení diskontu v Americe z 3 na 3,5 musí Anglie odpovědět zvýšením ze 4 na 5 procent. Toto opatření bije do anglického obchodu a průmyslu zdražujíc nezbytné prostředky. Tak Amerika na každém kroku vykazuje Anglii její místo, v jednom případě formami diplomatického tlaku, v druhém opatřeními bankovního charakteru, vždy a všude tlakem své ohromné hospodářské převahy.[b]
Zároveň s tím anglický tisk rozčileně zaznamenává "zarmucující pokrok" v rozličných oborech německého průmyslu, a zvláště v německé stavbě lodí. Při této příležitosti píší "Times" z 10. března: "Je možno, že jedním z faktorů, jež tvoří způsobilost úspěšné konkurence německých loděnic, je úplná trustifikace materiálu - od dolu po odpovídající kovovou desku, od finanční banky do drobnosti. Tento systém není bez následků na mzdu a drahotu života. Jsou-li všechny tyto síly usměrněny na jednu cestu, je pole pro snížení výdajů velmi značné." Jinými slovy "Times" tu konstatují, že organické přednosti současné německé industrie se znovu ukazují plnou silou, jakmile německému hospodářství dána byla vnější možnost projevit známky života.
Jsou ovšem znaky, že zakázka lodí byla dána hamburské loděnici za tím speciálním účelem, aby byly zastrašeny odbory a připravena tak půda k tlaku na ně za cílem snížení mezd a prodloužení pracovního dne. Netřeba říkat, že takový manévr je víc než pravděpodobný. To ale nijak neoslabuje všeobecných úvah o neracionální organisaci anglického průmyslu a o zvýšených výdajích odtud vyplývajících.
Už po čtyři roky nekleslo číslo oficiálně zaregistrovaných nezaměstnaných v Anglii pod 1 135 000, pohybujíc se mezi 1,25 a 1,5 milionem. Chronická nezaměstnanost je nejkřiklavějším obnažením neudržitelnosti systému a současně i jeho Achillovou patou. Pojištění nezaměstnaných zavedené v roce 1920 bylo vykládáno výjimečnými poměry, které brzy minou. Zatím nezaměstnanost se stala stálou a pojištění přestalo býti pojištěním, výdaje na nezaměstnané se naprosto nekryjí splátkami zainteresovaných osob. Angličtí nezaměstnaní - to už není "normální" reservní armáda, která hned se zmenšuje, hned zvětšuje, a stále ve svém složení obnovuje, - ale jakási stálá sociální vrstva, zplozená průmyslem v době rozmachu a vyhozená v době úpadku. Je to pakostnicové zbytnění v sociálním organismu se špatnou výměnou látek.
Předseda federace britských průmyslů (F. B. I.) plukovník Willey prohlásil na počátku dubna, že důchod z průmyslového kapitálu za poslední dva roky je tak nepatrný, že nemohl povzbudit podnikatele k rozvinutí průmyslové činnosti. Podnikání nedává většího úroku než cenné papíry s fixovaným příjmem (státní půjčky a pod.). "Náš národní problém není problém výroby, ale problém odbytu."
Jak ale rozřešit problém odbytu? Je třeba vyrábět levněji než ostatní. Ale k tomu je potřeba buď do kořene reorganisovat průmysl, nebo snížit daně, nebo zmenšit mzdu, nebo použít všech tří způsobů. Snížení mzdy, jež může mít jen nepatrný vliv na sražení výrobních nákladů, vzbudí rozhodný odpor, neboť dělníci se dnes bijí za její zvýšení.
Snížit daně není možno, když je nutno platit dluhy, znovu zřídit zlatou měnu, vydržovat aparát impéria a kromě toho 1,5 milionu nezaměstnaných. To vše se vkládá do ceny výrobku. Reorganisovat průmysl bylo by možno jenom vložením čerstvých kapitálů. Ale nízký zisk tlačí volné kapitály na cestu říšských a jiných půjček.
Stanley Machin, předseda sdružení britských obchodních komor, prohlásil v tytéž dny, že východem z nezaměstnanosti je emigrace. Laskavá vlast praví k milionu a víc pracovníků, což s rodinami je několik milionů občanů: "Nalezte do podpalubí a sypte někam za moře!"
Úplný bankrot kapitalistického režimu se tu přiznává bez všech okolků. Vnitřní život Anglie nutno pozorovat v nahoře načrtnuté perspektivě ostrého a stále rostoucího klesání světové úlohy Velké Britanie, jež celkem zachovávajíc území, aparát a tradice světové vlády, ve skutečnosti stále víc klesá na druhořadé místo.
Drcení liberální strany uzavírá století vývoje kapitalistického hospodářství a buržoasní společnosti. Ztráta světovlády zavedla celé odbory anglického průmyslu do slepé uličky a dala smrtelnou ránu samostatným průmyslovým a obchodním kapitálům střední velikosti - této basi liberalismu. Volnost obchodu se dostala do slepé uličky.
Ale vnitřní stálost kapitalistického režimu byla určována do značné míry rozdělením práce a zodpovědnosti mezi liberalismem a konservatismem. Drcení liberalismu obnažilo všechny ostatní rozpory ve světovém postavení Anglie a stalo se současně pramenem vnitřní nestálosti režimu. Dělnická třída je ve svých špičkách velmi blízká liberálům, ale není způsobilá vrátit anglickému parlamentarismu jeho bývalou stabilitu, poněvadž je sama v nynějším svém tvaru jenom krátkodobou etapou v revolučním vývoji pracující třídy. Macdonald sedí ještě vratčeji než Lloyd George.
Marx se nadál počátkem padesátých let, že konservativní strana brzy sejde se scény a celý politický vývoj půjde linií boje mezi liberalismem a socialismem. Toto proroctví předpokládalo bystrý chod revolučního vývoje v Anglii a v Evropě. Podobně jako na příklad u nás se stala kadetská strana tlakem revoluce jedinou stranou statkářů a buržoasie, tak i anglický liberalismus by se smísil se stranou konservativní a stal by se jedinou stranou majetku, kdyby se v druhé polovině XIX. století rozvinul revoluční tlak proletariátu. Ale předpověď Marxova byla učiněna právě v předvečer nové epochy bouřlivého kapitalistického vývoje (1851 až 1873). Chartismus[6] naprosto zkrachoval. Dělnické hnutí dalo se cestou tradeunionismu. Vládnoucí třídy nabyly možnost vyřizovat veřejně své rozpory pod formou boje strany liberální a konservativní. Houpajíc parlamentní houpačkou zprava nalevo a zleva napravo, dávala buržoasie ventil revolučním náladám dělnických mas.
Německá konkurence byla prvou vážnou výstrahou britské světové hegemonii a dala jí prvé vážné rány. Svoboda obchodu narazila na přednosti německé techniky a organisace. Anglický liberalismus byl jenom politickým zevšeobecněním svobody obchodu. Manchesterská škola[7] zaujala vedoucí postavení od doby volební reformy s buržoasním cenzem r. 1832 a odstranění obilních cel r. 1848[8] Potom po půlstoletí zdála se být doktrína svobodného obchodu neochvějnou. V souhlasu s tímto faktem náležela vůdčí role liberálům. Dělníci šli za nimi jako ocásek. Od poloviny let sedmdesátých začíná to váznout. Svoboda obchodu je diskreditována. Začíná se ochranářské hnutí[9]. Buržoasie je stále více strhována imperialistickými tendencemi.
Symptomy rozkladu liberalistické strany se ukázaly ještě za Gladstona[10], když skupina liberálů a radikálů, s Chamberlainem[11] v čele, zdvihla prapor ochranářství a připojila se ke konzervativcům. Od poloviny devadesátých let vedlo se obchodu lépe. To zdrželo politickou transformaci Anglie. Ale na počátku XX. století jeví se liberalismus jako strana střední buržoasie nalomeným. Jeho hlava, Rosebery, staví se otevřeně pod prapor imperialismu.
Liberální straně byl ovšem, dříve než jí bylo opustiti scénu, souzen ještě jeden rozmach. Pod vlivem zřejmého úpadku hegemonie britského kapitálu z jedné strany a mohutného revolučního hnutí v Rusku z druhé, ožila v Anglii politicky dělnická třída, jež směřujíc k vytvoření parlamentní dělnické strany hnala v prvním okamžiku vodu na mlýn liberální oposice. Liberalismus se ujímá opět vlády v r. 1906. Ale tento rozmach už podle své povahy nemůže býti dlouhým. Politická linie proletariátu vede k dalšímu vzrůstu dělnické strany. Do roku 1906 rostlo představitelstvo dělnické strany současně s představitelstvem liberálním. Po roce 1906 začala dělnická strana růst očividně na útraty liberálů.
Formálně vypověděla válku Lloydem Georgem strana liberální. Ve skutečnosti imperialistická válka, od níž neuchránil Anglii ani posvěcený režim svobodného obchodu, musila nevyhnutelně posílit konservativce jako důslednější imperialistickou stranu. Tím konečně byly připraveny podmínky, aby mohla na scénu vystoupit strana dělnická.
Vrtě se bezmocně kolem otázky nezaměstnanosti, vyvozuje deník dělnické strany "Daily Herald" z kapitalistických přiznání námi výše uvedených ten všeobecný závěr, že když angličtí kapitalisté raději půjčují peníze zahraničním vládám, místo aby rozšiřovali výrobu, nezbývá dělníkům nic jiného, než vyrábět bez kapitalistů. Závěr je všeobecně mluveno správný; ale nevyvozuje se proto, aby povzbudil dělníky vyhnat kapitalisty, ale pro to, aby popostrčil kapitalisty na cestu "progresivních snah". O to, jak uvidíme, se opírá celá politika dělnické strany.
Manželé Webbovi píší za tím účelem knihy, Macdonald řeční, redaktoři "Heraldu" tisknou každodenní články; Ale, působí-li toto ubohé zastrašování na kapitalisty, tedy ve smyslu přímo opačném. Každý vážný anglický buržoa chápe, že za divadelními hrozbami vůdců dělnické strany skrývá se opravdové nebezpečí, hrozící ze strany hluboko zneklidněných proletářských mas. Právě proto chytrý buržoa vyvozuje, že není nutno vázat nové prostředky v průmyslu.
Strach buržoasie před revolucí není vždy a za všech podmínek "progresivním" faktorem. Tak nemůže být žádné pochybnosti, že anglické hospodářství by získalo nemírných výhod spoluprací Anglie s Ruskem. Ale to předpokládá velký plán, široký kredit, přizpůsobení značné části anglického průmyslu potřebám Ruska. Překážkou tu je strach buržoasie před revolucí, nedůvěra kapitalistů v zítřejší den.
Bázeň před revolucí hnala až podnes kapitalisty na cestu ústupků a změn, pokud materiální možnosti anglického kapitalismu byly, anebo se zdály být, neohraničenými. Nárazy evropských revolucí se vždy velmi zřetelně ukazovaly na společenském vývoji Anglie; vedly k reformám do těch dob, pokud anglická buržoasie na základě svého světového postavení držela v rukou prostředky k manévrování. Mohla legalisovat trade-uniony, odstraňovat cla na obilí, zvyšovat mzdu, rozšiřovat volební právo, zavádět sociální reformy aj. V nynějším do kořene změněném světovém postavení Anglie hrozba revoluce už není způsobilou hnát buržoasii vpřed, naopak ochromuje poslední zbytky její průmyslové revoluce.
Všechny vypočtené faktory a okolnosti nemají ráz náhodný ani ráz brzké přechodnosti. Vyvíjejí se jedním a týmž směrem, ochuzujíce systematicky mezinárodní a vnitřní postavení Velké Britanie a dodávajíce mu charakter historicky bezvýchodný.
Rozpory, podemílající sociální organismus Anglie budou se nevyhnutelně zostřovat. Nechceme předpovídat, jaké bude tempo tohoto procesu, ale každou měrou bude se měřit na roky, v krajním případě na pětiletí, ale jistě ne na desetiletí. Všeobecná perspektiva je ta, že je nutno položit si především otázku: podaří se založit v Anglii komunistickou stranu dost silnou, dost spoutanou s masami, aby udělala, až to bude třeba, všechny nezbytné praktické důsledky ze zostřené krise? Ta otázka dnes shrnuje osud Anglie.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.a Cant je specifický tvar konvenční lží, všemi mlčky uznávané podle zákonů sociální licoměrnosti. Podle Carlyla je cant uměním dávat jevům ve vlastním zájmu takovou formu, jakou ve skutečnosti nemají. V parlamentně-protestantské Anglii je toto umění přivedeno do značné výšky (nebo… nízkosti). Pozn. autora
b V době, kdy naše práce byla napsána, přijalo anglické ministerstvo řadu opatření, zabezpečujících přechod k zlaté valutě. To je něco jako "velké vítězství" anglického kapitalismu. Ve skutečnosti se nikde nevyjadřuje úpadek Anglie silněji, než v této finanční vymoženosti. Anglie byla přinucena provést tuto drahou operaci pod tlakem plnocenného amerického dolaru a finanční politiky svých vlastních dominií, jež stále více se orientovaly k dolaru a obracely zády k libře šterlinků. Poslední skok k zlatu mohla Anglie provést jen s velikou finanční "pomocí" Spojených států. Ale to znamená, že libra šterlinků se ocitá v bezprostřední závislosti na New Yorku. Spojené státy dostávají do svých rukou mocnou zbraň finanční represe. Za tuto závislost musí Anglie platit vysoké procento. Vysoké procento ukládá se na bez tak churavějící průmysl. Aby překazila vývoz svého zlata, je Anglie nucena podsekávat vývoz svých výrobků. Zároveň nemůže se zříci přechodu k zlaté valutě, aniž by uspíšila svůj úpadek na světovém trhu kapitálů. Tato osudná shoda okolností vzbuzuje pocit ostré nevolnosti u vládnoucích kruhů Anglie a dráždí k zlému, ale bezmocnému vrčení samotný konservativní tisk. "Daily Mail" píší: "Anglická vláda přijímajíc zlatou basi dává federálním bankám (jež jsou prakticky pod vlivem vlády Spojených států) možnost v kterýkoli okamžik inscenovat v Anglii peněžní krisi… Anglická vláda podřizuje celou finanční politiku své země cizímu národu… Britské impérium se dává v zástavu Spojeným státům. Přičiněním Churchillovým ocitá se - píše konservativní deník "Daily Express" - Anglie pod patou amerických bankéřů". Ještě zřetelněji se vyjadřuje "Daily Chronicle": "Anglie se fakticky snižuje na postavení devětačtyřicátého státu Ameriky". Jasněji a důrazněji to nelze říci! Na všechny tyto ostré samoúvahy - bez důsledků a bez perspektiv - odpovídá ministr financí Churchill v tom smyslu, že Anglii nic jiného nezbývá, než přivést svůj finanční systém v souhlas se skutečností (with reality). Churchillova slova značí: stali jsme se nezměrně chudšími, Spojené státy nezměrně bohatšími; musíme se s Amerikou buď srazit, nebo se jí podřídit; stavějíce osud libry šterlinků v závislost na amerických bankách, převádíme jenom svůj všeobecný hospodářský úpadek na jazyk valuty; nelze skákat výš, než je vlastní hlava; třeba být "v souhlasu se skutečností". Pozn. Autora
1 Politická revoluce XVII. století a průmyslová revoluce XVIII. století. Už na počátku XVII. století se začaly přiostřovat vztahy mezi parlamentem a královskou mocí. Tření povstalo hlavně následkem odmítnutí poslanců povolit válečné úvěry na vedení nepřetržitých válek. Vláda se pokusila najít si prostředky mimo parlament, což vyvolalo silnou oposici se strany většiny poslanců. V roce 1629 král rozpouští parlament, jenž pak už nebyl svolán do roku 1640. Tato perioda se vyznačuje prudkým pronásledováním protivníků králových, potlačením povstání v Irsku atd. V roce 1640 vypuklo povstání ve Skotsku, k jehož potlačení bylo třeba více prostředků, a král byl nucen svolat parlament. Tento parlament, nazvaný "Dlouhým", vstoupil v ostrou oposici ke králi. V r. 1642 se pokouší král dovršit převrat a žádá od parlamentu vydání pěti poslanců. V odpověď na to se začínají v Londýně výtržnosti, zvláště uprostřed obchodnické vrstvy obyvatelstva, a král utíká ze sídelního města. V rozvinuvším se boji mezi králem a parlamentem, v němž na stranu tohoto se přidalo městské obchodně-průmyslové obyvatelstvo a na stranu královskou dvořanstvo a vyšší duchovenstvo, vítězství se sklonilo na stranu parlamentu. V tomto boji ohromnou roli sehrál Oliver Cromwell, opírající se o maloměšťáky vesnice i města. Po Cromwellově úmrtí a nedlouhé vládě jeho syna Richarda v zemi, nově zvolený parlament přijímá usnesení o obnovení královské moci; začíná se epocha restaurace (1660). Avšak i tento reakční parlament pokračuje v boji s neomezenou královskou mocí. V roce 1688 přichází povstání whigů a král, neprojeviv odporu, běží do Francie. Tak skončila druhá revoluce, nazvaná buržoasními historiky "slavnou" na rozdíl od první revoluce, již přezvali "velkou vzpourou". Novému králi Vilému III. byl předložen známý zákon o právech, jímž byla zavedena bezpodmínečná platnost zákonů, vydaných parlamentem; králi bylo dovoleno udržovat armádu jenom se svolením parlamentu, byla zabezpečena svoboda slova a tisku atd. Tento zákon, jenž byl za tehdejších podmínek vítězstvím aristokracie a dvořanstva, znamenal současně pád absolutismu a otvíral cestu budoucímu rozvoji anglické buržoasie. Mohla-li v roce 1668 "slavná" revoluce bez krveprolití zavést liberálnější režim, bylo to přirozeně jenom zásluhou "velké vzpoury".
Politické následky "slavné revoluce" nedaly na sebe dlouho čekat.
"Novým východiskem - praví Engels - byl kompromis mezi rozvíjející se buržoasií a feudálními kdysi, velkými statkáři. Byť i se tito, jako dnes, nazývali aristokraty, byli přece už dávno na cestě k tomu postavení, jež mnohem později zaujal Louis Filip ve Francii: totiž k postavení prvních buržoů národa. K štěstí Anglie se staří feudální baroni navzájem vyhubili ve válkách mezi bílou a červenou růží. Jejich následovníci - ač většinou odnože týchž starých rodin - pocházeli přec z tak vzdálených pobočných linií, že utvořili zcela novou korporaci; jejich zvyky a snahy se vyznačovaly mnohem více rázem buržoasním, než feudálním; znali velmi dobře cenu peněz a brzy začali zveličovat pozemkovou rentu, vytlačujíce svými ovcemi sta malých nájemců…" "Právě tak byla vždy část velkostatkářů, která z ekonomických nebo politických úvah byla hotova k spolupráci s vůdci finanční a průmyslové buržoasie". (Engels, "0 historickém materialismu").
Průmyslová revoluce XVIII. století, převrátivší Anglii ze země agrární v průmyslovou, byla připravena rychlým vzrůstem zahraničního obchodu a všeobecným zvětšením produktivity zboží ve městě i na vsi. Ruční práce, cechovní omezení, feudální systém - to vše zadržovalo proces růstu výrobních sil. Zároveň s vývojem městského průmyslu šel v selském hospodářství rychlý proces přeměny orné půdy v pastviny. Statkáři se začali zabývat zvlášť výnosným pro ně dobytkářstvím a prodejem vlny. Mohutným popudem k vybudování továrního průmyslu byla celá řada vynálezů, z nichž nejdůležitějším je parní stroj (vynalezený Jamesem Wattem v roce 1776). Hospodářská revoluce vyzdvihla na prvé místo obchodně-průmyslovou buržoasii.
2 Cromwell (1599-1658) - lord-protektor Anglie, nejvýznačnější politická osobnost v době Velké anglické revoluce (1640-1659). V Dlouhém parlamentě byl Cromwell v prvních řadách oposice. Jsa nesmiřitelným nepřítelem monarchie Stuartů, vyvinul se Cromwell ve vůdce revolučně-náboženské strany independentů (viz poznámku 16). V následující občanské válce ukázal se Cromwell talentovaným velitelem vojsk. Vítězství jeho armády udělala jméno Cromwellovo velmi populárním v zemi. Jako vrchní velitel revoluční armády drtí nemilosrdně každé monarchistické hnutí. Po popravě krále Karla I. rozpouští Cromwell v roce 1655 Dlouhý parlament, jenž protestoval proti dalším revolučním opatřením, a dostává titul lorda-protektora. Svolav nový parlament, rozpouští brzy i ten - nyní pro příliš radikální požadavky. Stav se faktickým diktátorem Anglie, poštve Cromwell proti sobě jak straníky stuartovské monarchie tak krajní levici, nespokojenou příliš osobní politikou Cromwellovou. Proti těm i oněm vedl Cromwell rozhořčený boj. Za dobu jeho vlády rozšířila Anglie svá území a dostala se do první řady evropských států. Smrtí Cromwellovou končí se perioda Velké anglické revoluce. Po jeho smrti a méně než roční vládě jeho syna Richarda, královská dynastie Stuartů byla opět zřízena.
3 Puritanismus - nábožensko-politické hnutí, jež vzniklo v Anglii v polovině XVI. století a zahájilo zápas s oficielní anglickou církví za úplné očištění křesťanské víry od zbytků katolicismu. Puritanismus zápasil proti církevní obřadnosti a žádal úplné oddělení církve od státu. Anglická vláda puritány systematicky pronásledovala. Hlavní kádr jim dodávali obchodníci, řemeslníci, maloměšťáci. V revoluci XVII. století měli puritáni rozhodující účast. Byli hlavním jádrem revoluční armády, jež bojovala za zřízení republiky. Po restauraci království se politická úloha puritanismu končí; odstupuje od politického boje a žije dále výlučně jako náboženská sekta.
4 Agadirská příhoda se sběhla v červenci roku 1911 na pozadí srážky německých a francouzských zájmů v Maroku. Francie zesílivší znamenitě svůj vliv v Maroku, se rozhodla, přes předcházející úmluvy s Německem, definitivně změnit Maroko ve svou kolonii, poslala tam k tomu svá vojska a zabrala řadu nejdůležitějších měst. Německo, jež mělo v Maroku velké hospodářské zájmy, prohlásilo, že pošle do přístavu agadirského (v jihozápadním Maroku) válečnou loď, naoko na ochranu německých poddaných před anarchií vládnoucí v zemi. Vpravdě byl tento krok vojenskou demonstrací Německa proti Francii. Následkem toho div že nepovstala válka mezi Německem a Francií. Anglie a Rusko prohlásily, že jsou hotovy v případě války podpořit Francii brannou mocí. Se zřetelem k anglickému odporu se Německo, jež nad to trpělo finanční krizí a nebylo sdostatek připraveno k válce, zřeklo svých teritoriálních požadavků v Maroku a rozhodlo se spokojit se s hospodářskými ústupky a náhradou v jiných částech Afriky. Krize se ukončila smlouvou z 4. listopadu 1911, podle níž získala Francie protektorát nad Marokem a část horního Kamerunu, a Německo dostalo naproti tomu kus francouzského Konga a hospodářská práva v Maroku stejná jako Francie.
5 City je londýnská čtvrt, v níž je bursa, všechny největší banky a obchodní podniky Anglie. Londýnská City byla do války střediskem světového peněžního trhu.
6 Chartismus je sociálně-politické hnutí dělnické třídy v Anglii, jež bylo bezprostředně vyvoláno průmyslovou krizí a velkou nezaměstnaností. V roce 1834 zrušil parlament, zvolený na základě nové volební reformy, starobylý zákon o péči far nad chudými a zaměnil jej zákonem o stavbě dělnických domů. To vzbudilo velkou nespokojenost v dělnických masách a vedlo k vzniku společnosti dělníků v roce 1836, jež vypracovala program (chartu, anglicky charter, odtud i jméno "chartismus"), jež se stala základem celého chartistického hnutí. Charta měla těchto 6 bodů: hlasovací právo pro všechny muže, tajné hlasování, změnu majetkového censu poslanců, stejnost volebních okresů, odměnu poslancům a každoroční volby. Parlament zamítl požadavky chartistů; proti tomu se začaly protesty, demonstrace a stávky dělníků. Nicméně parlament dvakrát odmítl potvrdit chartu (v roce 1842 a 1848). Hnutí se brzy rozdělilo na dvě křídla: pravé, bylo proti násilným metodám a pro spolupráci s radikální buržoasií, zápasící o volný obchod a zrušení obilních cel, a levé, jež dokazovalo nutnost revolučních metod. Tou měrou, jak rostlo revoluční hnutí, zesílelo levé křídlo, a chartismus, osvobodiv se od vlivu své pravice, vstoupil rozhodně na cestu masových stávek. Koncem roku 1840 byla založena v Manchestru národní chartistická asociace, jež se stala politickou organisací anglické dělnické třídy. Asociace měla na 40.000 členů. Tak chartismus, jenž byl zprvu levým křídlem radikálně buržoasní demokracie, stal se v dalším svém vývoji revoluční formou čistě třídního, proletářského hnutí a východiskem budoucích mezinárodních dělnických svazů - předchůdců I. Internacionály. Všeobecný úpadek chartismu nastal koncem čtyřicátých let v době reakce, nastoupivší po porážce revoluce z roku 1848.
7 Manchesterská škola je národohospodářská škola anglické liberální buržoasie, vzniklá na konci třicátých let XIX. století v centru textilního průmyslu v Manchesteru. Textilní průmyslníci Manchesteru potřebovali k docílení větších zisků všeobecné svobody obchodu a nezasahování státu do průmyslových záležitostí, především do poměru mezi podnikateli a dělníky. Proto vystupovali s liberálními požadavky o svobodě obchodu, o odstranění obilních cel a o podobných opatřeních. Ideologové průmyslové buržoasie prohlásili tyto požadavky za nezbytnou podmínku normálního vývoje kapitalistické soustavy vůbec.
8 Volební reforma z roku 1832 a zrušení obilních cel v roce 1846 byly způsobeny hlavně silným vzrůstem obchodně-průmyslové buržoasie a nepřetržitým rozvojem její politické aktivity. Vynesena průmyslovou revolucí XVIII. století, začíná vést anglická buržoasie systematický boj s landlordy (toryi) o plnou politickou a hospodářskou moc. Výslednicí tohoto boje byla volební reforma z roku 1832 a zrušení obilních cel v roce 1846. Velký vliv na přijetí volební reformy měla francouzská revoluce z roku 1830. Reforma přivedla do řad voličů maloburžoasii, nájemce a statkáře; zvlášť zesílila zastoupení průmyslových okrsků. Do zastoupení dělníků podstatných změn nepřinesla; dělníci zůstali jako dříve bez volebních práv.
Boj za zrušení obilních cel, potřebných zemědělské aristokracii ke zvýšení obilních cen, byl začat průmyslovou buržoasií ještě koncem třicátých let XIX. století. Tento boj byl veden stálou systematickou agitací mezi obchodníky, řemeslníky, střední a malou buržoasií a dělníky za odstranění celních dávek na obilí, dovezené ze zahraničí. Konservativní ministerstvo, jež bylo tehdy u vlády, úporně se bránilo liberálům, usilujícím o zrušení obilních cel. Toliko hlad v roce 1845 a široké hnutí pod heslem zrušení obilních cel donutily nakonec anglickou vládu v roce 1846 k jejich zrušení.
Reforma z roku 1832 a zrušení obilních cel byly své doby velkými vítězstvími anglické průmyslové buržoasie na její cestě k plné politické a hospodářské moci.
9 Ochranářské hnutí. Ochranářstvím se nazývá soustava obranných cel, chránící průmysl té které země před konkurencí lacinějšího zahraničního zboží. Při této soustavě se mnohdy docela zakazuje dovoz určitého zboží. V Anglii, jež první ze všech evropských stran vstoupila na cestu průmyslového rozvoje, zvítězilo hnutí liberální buržoasie za volný obchod a zrušení ochranných cel definitivně v čtyřicátých letech. Ale od poloviny sedmdesátých let, kdy se začal rychle rozvíjet průmysl Německa a Ameriky, počíná se v Anglii mocné hnutí pro ochranářství. Hlavním vůdcem tohoto boje byla strana konservativní.
10 Gladston (1809-1898), vlivný anglický politik druhé polovice XIX. století. Vůdce liberálů. V mládí byl toryem a ochranářem, ale potom začal "levět" a už v roce 1847 se stal umírněným toryem. Stav se ministrem financí v roce 1852 a v roce 1859, přechází definitivně k liberalismu a stává se od těch dob účastným řadou všech po sobě jdoucích liberálních ministerstev až do roku 1893. Starým principům anglického liberalismu zůstal Gladston věren i tehdy, když se od onoho oddělily v letech osmdesátých imperialistické elementy. S Gladstonovym jménem je spojeno značné rozšíření volebního práva a boj za samosprávu Irska (home-rule).
11 Chamberlain Josef (1836-1914), vlivný činitel anglického imperialismu. Člen radikální strany a jeden z vůdců až do roku 1885. Při rozkolu liberálů na straníky imperialistické politiky a ochranářství a na straníky volného obchodu, přechází Chamberlain na stranu oněch [pravděpodobně má být "prvních"]. V roce 1885 následkem rozporu s Gladstonem v otázce home-rulu opouští stranu radikální a brzy potom stává se jedním z vůdců liberální unionistické strany (nacionalistické strany velkého kapitálu), jež je představitelkou politiky anglického imperialismu. Ke konci devadesátých let je Chamberlain jmenován ministrem kolonií a zůstává jím do roku 1905. Toto jmenování znamenalo vstup Anglie na cestu aktivního imperialismu. Urputný straník imperialistického rozšíření a první koloniální ministr Anglie po jejím definitivním vstupu na cestu imperialistické politiky, dobyl si Chamberlain zaslouženě názvu otce anglického imperialismu.