Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels, 1886
Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofieVypuštěné místo z „Feuerbacha“
[Vulgarisujicí hausírníci, kteří v padesátých letech v Německu provozovali materialismus, nepřekročili nikdy nijak tyto meze učení svých učitelů. Všechny pokroky, jež přírodověda od té doby učinila, sloužily jim jen][37] za nové argumenty proti víře ve stvořitele světa; a ve skutečnosti neměli naprosto žádný zájem o to, aby rozvíjeli theorii dále. Idealismus byl rokem 1848 těžce postižen; avšak materialismus v této své obnovené podobě zchátral ještě více. Feuerbach měl úplnou pravdu v tom, že odmítl odpovědnost za tento materialismus; jen neměl učení kočovných kazatelů házet do jednoho pytle s materialismem vůbec.
V téže době však dosáhla empirická přírodověda takového rozmachu a dospěla k tak skvělým výsledkům, že tím bylo umožněno nejen úplné překonání mechanické jednostrannosti XVIII. století, ale také že i přírodní věda sama — dokázavši souvislost různých zkoumaných oblastí (mechaniky, fysiky, chemie, biologie atd.), souvislost existující v samé přírodě, se stala z vědy empirické vědou theoretickou, a když shrnula získanou látku, i systémem materialistického poznání přírody. Mechanika plynů; nové vytvořená organická chemie, která zbavila jednu tzv. organickou sloučeninu po druhé posledního zbytku nepochopitelnosti tím, že je vytvořila z anorganických látek; vědecká embryologie datující se od r. 1818, geologie a paleontologie; srovnávací anatomie rostlin i živočichů — všechny přinášely novou látku v dosud neslýchané míře. Rozhodující důležitost však měly tři velké objevy.
První byl důkaz přeměny energie, odvozený z objevu mechanického ekvivalentu tepla (Robertem Mayerem, Joulem a Coldingem). Všechny nesčetné působící příčiny v přírodě, které dosud tajuplně a nevysvětlitelně existovaly jako tak zvané síly — mechanická síla, teplo, zářeni (světlo a sálavé teplo), elektřina, magnetismus, chemická síla slučování a rozkladu — jsou, jak je nyní dokázáno, zvláštní formy, způsoby bytí jedné a téže energie, tj. pohybu; můžeme nejen dokázat jejich neustálé přeměňování v přírodě z jedné formy v druhu, ale můžeme dokonce toto přeměňování provádět v laboratoři a v průmyslu, a to tak, že danému množství energie v jedné formě vždy odpovídá určité množství energie v té či oné formě. Můžeme tedy vyjadřovat tepelné jednotky v kilogrammetrech a jednotky či libovolná množství elektrické nebo jiné energie opět v tepelných jednotkách a naopak; právě tak můžeme měřit spotřebu energie a přívod energie živého organismu a vyjádřit je v libovolné jednotce, na př. v jednotkách tepelných. Jednota veškerého pohybu v přírodě není již filosofickým tvrzením, nýbrž přírodovědeckým faktem.
Druhý — časově starší — je Schwannův a Schleidenův objev organické buňky jako jednotky, jejímž rozmnožováním a diferencováním vznikají a vyrůstají všechny organismy s výjimkou nejnižších. Teprve tímto objevem se dostalo pevné půdy zkoumání organických, živých produktů přírody — jak srovnávací anatomii a fysiologii, tak embryologii. Vznikání, růst a struktura organismů byly zbaveny tajemství; dosud nepochopitelný zázrak se rozplynul v proces uskutečňující se podle zákona v podstatě téhož pro všechny mnohobuněčné organismy.
Zbývala tu však ještě podstatná mezera. Jestliže všechny mnohobuněčné organismy — rostliny stejně jako živočichově včetně člověka — vyrůstají z jedné buňky podle zákona buněčného štěpení, odkud se pak bere nekonečná rozmanitost těchto organismů? Na tuto otázku byla dána odpověď třetím velikým objevem, vývojovou theorií, která byla po prvé souvisle vyjádřena a odůvodněna Darwinem. Třebaže tato theorie ještě prodělá v jednotlivostech mnohé proměny, řeší přesto vcelku již nyní problém více než dostatečně. Vývojová řada organismů od nejjednodušších k stále rozmanitějším a složitějším, jak je dnes vidíme před sebou, až nahoru k člověku, je ve velkých základních liniích dokázána. Tím je nejen umožněno vysvětlení pro daný stav organických přírodních produktů, tím je dána i základna pro předhistorii lidského ducha, pro průzkum jeho jednotlivých vývojových stupňů od jednoduché, strukturu nemající, avšak na podráždění reagující protoplasmy nižších organismů až po myslící lidský mozek. Bez této předhistorie však zůstává skutečnost myslícího lidského mozku zázrakem.
Těmito třemi velkými objevy jsou hlavní procesy přírody vysvětleny a svedeny na přirozené příčiny. Zbývá ještě učinit jen jedno: vysvětlit vznik života z anorganické přírody. To na dnešním stupni vědy neznamená nic jiného než: vytvořit bílkovinu z anorganických látek. Tomuto úkolu se přibližuje chemie stále víc a více. Pomyslíme-li však, že teprve roku 1828 byla z anorganické látky vytvořena Wöhlerem první organická látka, močovina, pomyslíme-li, že i nesčetné tak zvané organické sloučeniny jsou dnes vytvářeny uměle bez jakýchkoli organických látek, nebudeme chtít chemii poroučet, aby se zastavila před bílkovinou. Zatím může vytvořit každou organickou látku, jejíž složení přesně zná. Jakmile bude jednou složení bílkovin poznáno, bude moci přikročit k zhotovení živého bílku. Chtít však, aby vykonala z dneška na zítřek to, co se přírodě samé jen za velmi příznivých okolností daří na jednotlivých světových tělesech po milionech let — to by znamenalo žádat zázrak.
Proto dnes stojí materialistický názor na přírodu na mnohem pevnějších nohou než v minulém století. Tehdy byl do jisté míry vyčerpávajícím způsobem pochopen jen pohyb nebeských těles a pohyb pevných zemských těles pod vlivem tíže; téměř celá oblast chemie a celá organická příroda zůstávaly nepochopitelnými tajemstvími. Dnes leží před námi celá příroda jako systém souvislostí a procesů, vysvětlený a pochopený aspoň v hrubých rysech. Vždyť materialistický názor na přírodu není nic jiného než prosté chápání přírody tak, jak se nám podává, bez cizích příměsků, a proto se řeckým filosofům původně rozuměl sám sebou. Avšak mezi oněmi starými Řeky a námi leží více než dvě tisíciletí idealistického světového názoru, a tu je návrat i k samozřejmosti těžší, než se na první pohled zdá. Vždyť nejde nijak o to, aby celý myšlenkový obsah oněch dvou tisíciletí byl prostě zavržen, nýbrž o to, aby byl podroben kritice, aby byly získané výsledky vyloupnuty z pomíjivé, z falešné, avšak pro svou dobu a běh vývoje nezbytné idealistické formy. A jak je to těžké, to nám dokazují četní přírodní badatelé, kteří v mezích své vědy jsou neúprosnými materialisty, avšak mimo ně jsou nejen idealisty, nýbrž i zbožnými, dokonce i orthodoxními křesťany.
Všechny tyto epochální pokroky přírodovědy přešly mimo Feuerbacha, aniž se ho podstatně dotkly. To nebyla ani tak jeho vina, jako vina bídných německých poměrů, které byly příčinou toho, že stolice universit byly zabrány dutohlavými, eklektickými hnidopichy, zatím co Feuerbach, který je nebetyčně přečníval, musel v osamoceném vesnickém odloučení téměř zesedlačit. To vysvětluje i to, proč musí, mluvě o přírodě — přes jednotlivé geniální synthesy — mlátit tolik beletristické slámy. Tak praví: „Život ovšem není produktem chemického procesu, není vůbec produktem ojedinělé přírodní síly nebo jevu, na nějž redukuje život metafysický materialista; život je resultátem celé přírody.“ — Že život je resultátem celé přírody, to naprosto neodporuje okolnosti, že bílek, který je výlučným samostatným nositelem života, vzniká za určitých podmínek, daných celou přírodní souvislostí, avšak právě jako produkt chemického procesu. [Kdyby byl Feuerbach žil v poměrech, které by mu dovolily sledovat vývoj přírodovědy byť jen povrchně, nebylo by se mu nikdy přihodilo, aby mluvil o chemickém procesu jako o účinku ojedinělé přírodní síly.][38] Témuž osamocení je třeba přičíst za vinu to, že se Feuerbach utápí v četných neplodných a v kruhu se točících spekulacích o poměru myšlení k myslícímu orgánu, mozku — v oblasti, do níž jej s oblibou následuje Starcke.
Už dost, Feuerbach se vzpírá proti názvu materialismus. A ne zcela neprávem; vždyť není nikdy zcela prost idealismu. V oblasti přírody je materialistou, avšak v oblasti lidské... (zde zlomek rukopisu přestává).
__________________________________
Poznámky:
[37] Srovnej konec části II tohoto díla (Pozn. editora)
[38] Větu v hranatých závorkách Engels v rukopise škrtl. (Pozn. red.čes. originálu)