Karel Marx
Kapitál, II. díl

Oddíl třetí

Reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu

Kapitola osmnáctá^[34]

Úvod

I. Předmět zkoumání

Bezprostřední výrobní proces kapitálu je pracovní a zhodnocovací proces, t.j. proces, jehož výsledkem je zbožní výrobek a jehož určujícím motivem je výroba nadhodnoty.

Proces reprodukce kapitálu zahrnuje jak tento bezprostřední výrobní proces, tak i obě fáze vlastního procesu oběhu, t.j. zahrnuje celý koloběh, který jako periodický proces — proces opakující se stále znovu v určitých časových obdobích — tvoří obrat kapitálu.

Ať zkoumáme koloběh ve formě P...P‘ nebo ve formě Pr...Pr, tvoří bezprostřední výrobní proces Pr vždy jen jeden článek tohoto koloběhu. V jedné formě se výrobní proces jeví jako zprostředkování procesu oběhu, v druhé formě se jeví proces oběhu jako zprostředkování výrobního procesu. Ustavičné obnovování tohoto procesu, ta okolnost, že se kapitál vždy znovu objevuje ve formě produktivního kapitálu, je v obou případech podmíněna jeho přeměnami v procesu oběhu. Na druhé straně je ustavičně se obnovující výrobní proces podmínkou přeměn, jimiž kapitál stále znovu prochází ve sféře oběhu, podmínkou toho, že se střídavě objevuje jako peněžní kapitál a zbožní kapitál.

Každý jednotlivý kapitál tvoří však jen osamostatněný, tak říkajíc individuálním životem nadaný zlomek celkového společenského kapitálu, podobně jako každý jednotlivý kapitalista je jen individuálním prvkem třídy kapitalistů. Pohyb společenského kapitálu se skládá ze souhrnu pohybů jeho osamostatněných zlomků, obratů individuálních kapitálů. Jako je metamorfosa jednotlivého zboží článkem v řadě metamorfos světa zboží oběhu zboží tak je i metamorfosa individuálního kapitálu, jeho obrat, článkem v koloběhu společenského kapitálu.

Tento proces jako celek zahrnuje jak produktivní spotřebu (bezprostřední výrobní proces) spolu s přeměnami formy (směnami, díváme-li se na věc s hmotné stránky), které jej zprostředkují, tak i individuální spotřebu spolu s přeměnami forem čili směnami, které ji zprostředkují. Zahrnuje na jedné straně přeměnu variabilního kapitálu v pracovní sílu, a tedy i včlenění pracovní síly do kapitalistického výrobního procesu. Zde vystupuje dělník jako prodavač svého zboží, pracovní síly, a kapitalista jako její kupec. Na druhé straně však prodej zboží předpokládá zároveň jeho koupi dělnickou třídou, tedy jeho individuální spotřebu. Dělnická třída tu vystupuje jako kupec a kapitalisté jako prodavači zboží dělníkům.

Oběh zbožního kapitálu zahrnuje i oběh nadhodnoty, tedy i koupě a prodeje, jimiž kapitalisté uskutečňují svou individuální spotřebu, spotřebu nadhodnoty.

Koloběh individuálních kapitálů shrnutých ve společenský kapitál, tedy koloběh zkoumaný ve svém souhrnu, zahrnuje nejen oběh kapitálu, nýbrž i všeobecný zbožní oběh. Tento zbožní oběh se může z počátku skládat jen ze dvou součástí: 1) z vlastního koloběhu kapitálu a 2) z koloběhu zboží, která vcházejí do individuální spotřeby, t.j. zboží, za něž vydává dělník svou mzdu a kapitalista svou nadhodnotu (nebo část své nadhodnoty). Koloběh kapitálu zahrnuje ovšem také oběh nadhodnoty, pokud nadhodnota tvoří část zbožního kapitálu, a rovněž přeměnu variabilního kapitálu v pracovní sílu, placení mzdy. Ale vydávání této nadhodnoty a mzdy za zboží není článkem oběhu kapitálu, třebaže alespoň vydávání mzdy tento oběh podmiňuje.

V I. knize jsme provedli rozbor kapitalistického výrobního procesu, a to jak jako ojedinělého aktu, tak i jako procesu reprodukce: výroby nadhodnoty a výroby kapitálu samého. Střídání formy a výměnu látek, jimiž kapitál prochází ve sféře oběhu, jsme předpokládali, ale blíže jsme se jimi nezabývali. Předpokládali jsme tedy, že kapitalista jednak prodává výrobek za jeho hodnotu, jednak že ve sféře oběhu nachází materiální výrobní prostředky nutné k tomu, aby mohl proces znovu zahájit anebo v něm nepřetržitě pokračovat. Jediný akt ve sféře oběhu, u něhož jsme se tam museli zastavit, byl akt koupě a prodeje pracovní síly, který je základní podmínkou kapitalistické výroby.

V prvním oddílu této II. knihy jsme prozkoumali různé formy, které na sebe kapitál bere ve svém koloběhu, a různé formy tohoto koloběhu samého. K pracovní době, kterou jsme prozkoumali v I. knize, přistupuje nyní doba oběhu.

V druhém oddílu jsme zkoumali koloběh kapitálu jako periodický koloběh, t.j. jako obrat. Ukázali jsme na jedné straně, jak různé součásti kapitálu (fixní a oběžný) procházejí koloběhem forem v různých časových úsecích a různým způsobem; na druhé straně jsme zkoumali okolnosti, které podmiňují různou délku pracovního období a období oběhu. Ukázali jsme, jaký vliv má období koloběhu a různý poměr jeho součástí na rozsah výrobního procesu samého i na roční míru nadhodnoty. Vskutku, jestliže jsme v prvním oddílu zkoumali hlavně postupné formy, které kapitál ve svém koloběhu neustále přijímá a odkládá, v druhém oddílu jsme prozkoumali, jak se kapitál dané velikosti v tomto pohybu a postupném střídání forem zároveň, i když v měnícím se poměru, dělí na různé formy: na produktivní kapitál, peněžní kapitál a zbožní kapitál, při čemž se tyto formy nejen navzájem střídají, nýbrž různé části celkové kapitálové hodnoty neustále vedle sebe existují a fungují v těchto různých stavech. Zejména u peněžního kapitálu se přitom projevila zvláštnost, která se neobjevovala v I. knize. Objevili jsme určité zákony, podle nichž se musí různě veliké součásti daného kapitálu — podle podmínek obratu — ustavičně zálohovat a obnovovat ve formě peněžního kapitálu, aby mohl nepřetržitě fungovat produktivní kapitál daného rozsahu.

Ale v prvním i druhém oddílu šlo stále jen o individuální kapitál, o pohyb osamostatněné části společenského kapitálu.

Koloběhy individuálních kapitálů se však navzájem proplétají, vzájemně se předpokládají a podmiňují, a právě v tomto proplétání tvoří pohyb celkového společenského kapitálu. Tak jako se při prostém zbožním oběhu celková metamorfosa jednoho zboží jevila jako článek v řadě metamorfos světa zboží, tak se nyní metamorfosa individuálního kapitálu jeví jako článek v řadě metamorfos společenského kapitálu. Jestliže však prostý zbožní oběh naprosto nutně nezahrnoval oběh kapitálu — neboť prostý zbožní oběh se může dít na základě nekapitalistické výroby — koloběh celkového společenského kapitálu, jak jsme už poznamenali, zahrnuje i zbožní oběh, který nespadá do koloběhu jednotlivého kapitálu, t.j. zahrnuje oběh zboží, která nejsou kapitálem.

Nyní je třeba přejít k prozkoumání procesu oběhu (který je ve svém souhrnu formou procesu reprodukce) individuálních kapitálů jakožto součástí celkového společenského kapitálu, tedy k prozkoumání procesu oběhu tohoto celkového společenského kapitálu.

II. Úloha peněžního kapitálu

{Ačkoli další výklad, totiž výklad o peněžním kapitálu jako součásti celkového společenského kapitálu, patří až do pozdější části tohoto oddílu, přistoupíme k němu ihned.}

Při zkoumání obratu individuálního kapitálu se ukázaly dvě stránky peněžního kapitálu.

Předně: Tvoří formu, v níž každý individuální kapitál vystupuje na scénu, zahajuje svůj proces jako kapitál. Jeví se tedy jako primus motor [první popud], který dává podnět k celému procesu.

Za druhé: Podle různé délky období obratu a podle různého poměru obou jeho součástí — pracovního období a období oběhu — mění se i relativní velikost té součásti zálohované kapitálové hodnoty, která se musí ustavičně zálohovat a obnovovat v peněžní formě, mění se její velikost v poměru k produktivnímu kapitálu, jejž uvádí do pohybu, t.j. v poměru ke stálému rozsahu výroby. Ale ať je tento poměr jakýkoli, je ta část pohybující se kapitálové hodnoty, která může neustále fungovat jako produktivní kapitál, za všech okolností omezena tou částí zálohované kapitálové hodnoty, která musí ustavičně existovat v peněžní formě vedle produktivního kapitálu. Jde tu jen o normální obrat, o abstraktní průměr. Nepřihlížíme tu k dodatečnému peněžnímu kapitálu, nutnému k vyrovnávání poruch oběhu.

K prvnímu bodu. Zbožní výroba předpokládá zbožní oběh a zbožní oběh předpokládá, že se zboží vyjadřuje v penězích, předpokládá oběh peněz; rozdvojení zboží na zboží a peníze je zákonem vyjadřování výrobku jako zboží. Právě tak předpokládá kapitalistická zbožní výroba — ať se na ni díváme se společenského nebo s individuálního hlediska — existenci kapitálu v peněžní formě čili existenci peněžního kapitálu jako primus motor [prvního popudu] pro každý nově začínající podnik a jako stálý motor. Oběžný kapitál zvláště předpokládá, že peněžní kapitál po kratších časových úsecích stále znovu vystupuje jako motor. Celá zálohovaná kapitálová hodnota, t.j. všechny součásti kapitálu, které se skládají ze zboží: pracovní síla, pracovní prostředky a výrobní materiál, se musí stále znovu kupovat za peníze. Co se tu říká o individuálním kapitálu, platí i o společenském kapitálu, který funguje jen ve formě mnoha individuálních kapitálů. Ale jak už jsme ukázali v I. knize, z toho vůbec nevyplývá, že by pole působnosti kapitálu, měřítko výroby, i na kapitalistické základně, co do svých absolutních hranic záviselo na rozsahu fungujícího peněžního kapitálu.

Do kapitálu jsou včleněny prvky výroby, jejichž pružnost je v určitých mezích nezávislá na velikosti zálohovaného peněžního kapitálu. Pracovní sílu je při stejném placení možno extensivně nebo intensivně silněji vykořisťovat. Zvětšuje-li se při tomto silnějším vykořisťování peněžní kapitál (t.j. zvyšuje-li se mzda), nezvětšuje se úměrně tomu, jak zesiluje vykořisťování, naprosto se tedy nezvětšuje pro tanto [úměrně].

Produktivně exploatovaný přírodní materiál — který není prvkem hodnoty kapitálu — země, moře, rudy, lesy atd. — lze při větším vypětí téhož množství pracovních sil intensivně nebo extensivně silněji exploatovat, aniž je přitom třeba zvětšovat zálohovaný peněžní kapitál. Reálné prvky produktivního kapitálu se tak zvětšují, aniž je třeba dalšího peněžního kapitálu. Pokud je ho zapotřebí na další pomocné látky, nezvětšuje se peněžní kapitál, v němž se zálohuje kapitálová hodnota, úměrně tomu, jak se rozšiřuje působnost produktivního kapitálu, nezvětšuje se tedy vůbec pro tanto.

Týchž pracovních prostředků, t.j. téhož fixního kapitálu, lze využít účinněji — aniž je třeba vydat další peníze na fixní kapitál — jednak tím, že se jich užívá denně déle, jednak tím, že se jich užívá intensivněji. Pak dochází jen k rychlejšímu obratu fixního kapitálu, ale také prvky jeho reprodukce se dodávají rychleji.

Ponecháme-li stranou přírodní materiál, mohou být do výrobního procesu včleněny jako více či méně účinně působící agenti přírodní síly, které opět nic nestojí. Stupeň jejich účinnosti závisí na metodách jejich použití a na pokroku vědy, což kapitalistu opět nic nestojí.

Totéž platí o společenské kombinaci pracovní síly ve výrobním procesu a o dovednosti nashromážděné jednotlivými dělníky. Carey vypočítává, že pozemkový vlastník nedostane nikdy dost, protože mu nikdo nezaplatí všechen kapitál, resp. všechnu práci, která se od nepaměti vkládala do půdy, aby se jí dodala nynější plodnost. (O plodnosti, která sejí bere, se ovšem nemluví.) Podle toho by musel být každý jednotlivý dělník placen podle práce, kterou muselo vynaložit celé lidstvo, aby se z divocha stal moderní mechanik. Mělo by se uvažovat právě opačně: spočítá-li se všechna nezaplacená, avšak pozemkovými vlastníky a kapitalisty zpeněžená práce, která tkví v půdě, je už všechen kapitál vložený do půdy několikanásobně splacen i s lichvářskými úroky, je tedy pozemkové vlastnictví už dávno společností několikanásobně vykoupeno.

Je sice pravda, že zvýšení produktivní síly práce, pokud nepředpokládá další vynaložení kapitálových hodnot, zvyšuje především jen masu výrobku, a ne jeho hodnotu; výjimku tvoří případ, kdy toto zvýšení umožňuje reprodukovat s týmž množstvím práce více konstantního kapitálu, a tím i zachovat hodnotu většího kapitálu. Zároveň však tvoří toto zvýšení produktivní síly práce nový materiál pro kapitál, tedy základnu pro zvýšenou akumulaci kapitálu.

Pokud sama organisace společenské práce, a tedy i zvýšení společenské produktivní síly práce, vyžaduje, aby se vyrábělo ve velkém měřítku a aby tedy jednotliví kapitalisté zálohovali velké masy peněžního kapitálu, děje se tak, jak už bylo ukázáno v I. knize, zčásti centralisací kapitálů v malém počtu rukou a není nutné, aby přitom absolutně vzrůstal rozsah fungujících kapitálových hodnot, tedy ani rozsah peněžního kapitálu, v němž se zálohují. Velikost jednotlivých kapitálů může v důsledku centralisace v malém počtu rukou vzrůstat, aniž vzrůstá společenská suma těchto kapitálů. Je to jen změna v rozdělení jednotlivých kapitálů.

V předcházejícím oddílu jsme konečně ukázali, že zkrátí-li se období obratu, lze uvést do pohybu s menším peněžním kapitálem týž produktivní kapitál nebo s týmž peněžním kapitálem větší produktivní kapitál.

Ale je zřejmé, že toto všechno nemá co dělat s vlastní otázkou peněžního kapitálu. Ukazuje to jen, že zálohovaný kapitál — daná suma hodnoty, která se ve své volné formě, ve formě hodnoty, skládá z určité peněžní sumy — obsahuje v sobě po své přeměně v produktivní kapitál produktivní možnosti, jejichž meze nejsou dány velikostí hodnoty, nýbrž mohou působit v určitých hranicích s různým stupněm extensity či intensity. Jsou-li dány ceny prvků výroby — výrobních prostředků a pracovní síly — je tím určena velikost peněžního kapitálu, jehož je zapotřebí ke koupi určitého množství těchto prvků výroby, existujících jako zboží. Jinak řečeno, je tím určena velikost hodnoty kapitálu, který má být zálohován. Ale rozsah, v němž tento kapitál působí jako tvůrce hodnoty a výrobku, je pružný a mění se.

K druhému bodu. Je samozřejmé, že ta část společenské práce a výrobních prostředků, která musí být ročně vynaložena na výrobu nebo na nákup peněz, na nahrazení opotřebovaných mincí, tvoří pro tanto srážku z rozsahu společenské výroby. Pokud však jde o peněžní hodnotu, která funguje zčásti jako oběživo, zčásti jako poklad, tu jakmile je dána, získána, zaujímá místo vedle pracovní síly, vyrobených výrobních prostředků a přirozených zdrojů bohatství a nelze ji považovat za něco, co je omezuje. Kdyby byla přeměněna v prvky výroby, kdyby byla směněna s jinými národy, mohl by být rozšířen rozsah výroby. To ovšem předpokládá, že peníze hrají tak jako dříve úlohu světových peněz.

Podle velikosti období obratu je zapotřebí větší či menší masy peněžního kapitálu, aby byl uveden do pohybu produktivní kapitál; právě tak jsme viděli, že dělení období obratu na pracovní dobu a na dobu oběhu podmiňuje zvětšení latentního kapitálu v peněžní formě čili kapitálu, jehož použití je odloženo.

Tou měrou, jak je období obratu určováno délkou pracovního období, je určováno za jinak stejných podmínek materiální povahou výrobního procesu, tedy ne specifickým společenským charakterem tohoto výrobního procesu. Avšak na základě kapitalistické výroby podmiňují rozsáhlejší operace, které trvají delší dobu, zálohování většího peněžního kapitálu na delší dobu. Výroba v takových sférách je tedy závislá na mezích, v nichž jednotlivý kapitalista disponuje peněžním kapitálem. Tuto mez prolamuje úvěrnictví a sdružování, které s ním souvisí, na př. akciové společnosti. A proto poruchy na peněžním trhu přerušují činnost takovýchto podniků, a naopak: tyto podniky zase vyvolávají poruchy na peněžním trhu.

Na základě společenské výroby je třeba určit měřítko, v němž lze provádět tyto operace, které po delší dobu odnímají pracovní sílu a výrobní prostředky, aniž po celou tuto dobu dodávají nějaký produkt jako užitečný efekt; je třeba určit, v jakém měřítku lze provádět tyto operace, aniž se poškozují výrobní odvětví, která neustále nebo několikrát za rok nejen odnímají pracovní sílu a výrobní prostředky, nýbrž i dodávají životní prostředky a výrobní prostředky. Za společenské výroby, právě tak jako dříve za kapitalistické výroby, budou dělníci zaměstnaní ve výrobních odvětvích s kratšími pracovními obdobími odebírat výrobky jen po kratší dobu, než za ně budou dávat nový výrobek; kdežto výrobní odvětví s dlouhými pracovními obdobími neustále odebírají výrobky po delší dobu, dříve než je začnou sama dávat. Tato okolnost vyvěrá tedy z věcných podmínek příslušného pracovního procesu, a ne z jeho společenské formy. Peněžní kapitál za společenské výroby odpadá. Společnost rozděluje pracovní sílu a výrobní prostředky mezi různá odvětví výroby. Výrobci mohou třebas dostávat papírové poukázky, za něž odeberou ze společenských spotřebních zásob množství výrobků odpovídající jejich pracovní době. Tyto poukázky nejsou peníze. Neobíhají.

A tak vidíme, že pokud potřeba peněžního kapitálu vyvěrá z délky pracovního období, je to podmíněno dvěma okolnostmi: předně, peníze jsou vůbec formou, v níž musí vystoupit každý individuální kapitál (úvěr ponecháváme stranou), má-li se přeměnit v produktivní kapitál; to vyplývá z podstaty kapitalistické výroby, zbožní výroby vůbec. — Za druhé, velikost peněžní sumy, kterou je nutno zálohovat <a délka doby, na kterou se zálohuje>, je podmíněna tím, že se společnosti po delší nebo kratší dobu stále odnímá pracovní síla a výrobní prostředky a nevrací se jí po tuto dobu žádný výrobek, který by bylo možno přeměnit v peníze. První okolnost, totiž to, že kapitál, který má být zálohován, musí být zálohován v peněžní formě, se neodstraní samou formou těchto peněz, ať jsou to kovové peníze, úvěrové peníze, známky hodnoty a pod. Na druhou okolnost nemá vůbec žádný vliv to, jakými peněžními prostředky nebo jakou formou výroby se odnímá práce, životní prostředky a výrobní prostředky, aniž se přitom vrhá zpět do oběhu nějaký ekvivalent.

__________________________________

Poznámky:

34 Z rukopisu II.